Zdravim vsechny lidicky...
Vite objevila jsem vase forum a napadlo me ze prave tu bych se mohla konecne nekomu vypovidat protoze je my celkem smutno ze vseho pomalu me nic netesi...Je my 16,5 let a asi cekate ze budu psat o vecech typu sex,kluci a tak,ale neni tomu tak.Ani nevim kde bych vlastne zacala je to tezke,mam toho spoustu na srdci a neco nedokazu rict primo tak jak bych chtela ale pokusim se to rict co nejuprimeji...
Asi zacnu u korene vseho - rodina . Moje rodina neni velka tata,mama,ja 
Asi do svych 12 let sem je mela jako priklad,byla sem na ne hrda,mela je rada,ale postupem casu jsem s nimy zacala ztracet kontakt.Vlastne jsem si s nimy nikdy moc nerozumela.Zacnu s otcem...S otcem jsem si nikdy moc nerozumela ma jine zajmy,nemame si o cem povidat,pro nej existuje jen skola,vysledky a proste tak jak to chodi,nikdy jse me nezeptal jestli me neco trapi,co kluci a tak nikdy...Neprejimu k vanocum,svatku,narozeninam stale my to vycitaji...situace je ted takova ze s otcem se jen hadam at uz jde o malickosti nebo cokoli,vzdy to skonci velkou hadkou.Pokud nemusim,nezdravim ho,nevidim ho rada,je to pro me cizi clovek...Kdyz mam neco udelat tak me hned zacina schazovat ze neumim tohle ani tamto...Nikdy my nerekl:Dobre si to udelala   nikdy...Drzim se od nej dal,bojim se ho,kdyz neco zvoram jedine co umi je rvat,fackovat.Kazdy den si preju aby se domu nevratil,kdyz neni doma citim se moc dobre,svá a vim ze se na nej nebudu muset koukat... 

S mamou si take moc nerozumim mam ji rada ale take si s ni nemam co rict.Asi jen to nejnutnejsi:co ve skole,ahoj,atp...Mama studuje VŠ - jinak dela ucitelku.Ona vi ze si nerozumime a ze s tatou nemuzu byt v jedne mistnosti,rezpektuje me a toho si vazim.Ale chybi nekdo s kym bych si mohla o vsem popovidat,podelit se,resit cokoli,zasmat se a to ona neni.A zrejme to asi nevi - Ale mama my chybi

V 9 tride jsem se seznamila s jednou nevim jak to napsat...Pani...dejme tomu.Ona sama ma 3 dcery a seznamili jsme se nahodou ve skole kde pracovala jako uklizecka.Kazdou prestavku jsem si s ni chodila povidat,navstevovat ji,bylo my s ni moc dobre...Zacala jsem byt casto u ni doma protoze jsem si mela s kym povidat o vsem o cemkoli co jsem si jen vzpomela a ja vni zacala videt cloveka ktery neni jen tak nekdo....Zacla jsem v ni videt mamu...
Byla jsem s ni den co den,pily jsme kafe a povidaly si o vsem o cem sem chtela.Mam ji moc rada...Zacla jsem ji rikat mamy a ona to prijala coz me prekvapilo.Kdyz jsem ji tak poprve rekla tak my udelala kafe a rekla my:terko ja nechci aby sis myslela ze te chci tvim rodicum vzit/prebrat a ja rekla: ja to prece vim...mam te rada.Muj zivot byl tu dobu plny radosti a stesti bylo my opravdu moc dobre - brala jsem ji jako svou mamu,po skole jsem nesla domu ale za ni.Byla zvedava co ve skole,co kluci,jestli me neco netrapi...Vzdy poznala kdyz me neco trapi,nebo mam brouka v hlave.Opravdu my rozumela.Tu dobu jsem se chodila domu opravdu jen vyspat a rodicum to neprislo nijak divne vzdy jse me ptaly:Kde jsi byla cely den? a ja na to vzdy:Venku s kamarady.
Jenze vsechno krasne nekdy konci to uz je zivot moje "mama" se odstehovala pryc a ja opet nemela nikoho...Byla jsem sama.Samozrejme kamarady vse to ano ale nikdo my ji nemohl nahradit.Probrecela jsem spoustu noci a dodnes to v sobe dusim je my velmy ouzko kazdy den na ni myslim,volame si atak ale neni to jiz ono.

Po te jsem se do sebe vic uzavrela a je to mu tak i dnes...
Zacla jsem hrat online-hry.Ptate se proc?Je to pro me svet kam se chodim schovat,jsem tak nekym jinym,mam tam sve pratele s kterymy si povidam a vim ze je nikdy neuvidim a oni me take ne...Jenze jak uz sem napsala vse krasne nekdy konci.Odpojily my internet a tudiz uz se ve hre moc neukazu...Nyni chodim na SŠ a nevypada to se mnou prilis dobre.spatne znamky,neomluvene hodiny - pripadam si sama a svuj vztek v sobe dusim aje to stale horsi...Nevim co se mnou bude...Pritom by stacilo tak malo opravdu malo.Zivot me jiz nebavi je to stereotyp,skola,doma,skola,doma atd...Casto brecim a je my to k nicemu nemam to komu rict,neni na blizku nekdo kdo by me pohladil a rekl:To bude dobry,my se s tim poperem...Opravdu si se sebou nevim rady.Pisu jsem protoze jsem si chtela vylit srdicko a musim rict ze je my o neco lip.
Asi jse my ted smejete,nebo to zavirate uz pri prvnich par vetach,chapu to slo my jen o to se nekam sverit to je vse.Mam vas rada a doufam ze se mate lip nez li ja pokud mate co napsat,napiste budu moc moc rada

Odpojili Ti internet - a sem píšeš odkud? :-)

Je fajn, že se vypovídáš, pomáhá to.
Pokud chceš něco řešit, otázka je: "co chceš"? ... aby se změnilo atd.

Jinak si myslím, že už jsi dost "stará" na to, abys věděla, že chození za školu a špatné známky, že za to nemůže nikdo jiný než Ty... - resp. Ty to můžeš změnit.
Na psychické problémy - což Ty popisuješ - můžeš zavolat na linku důvěry, jít za školním psychologem - pokud nějakého máte, pokud ne, tak za normálním. Existují psychologové, kteří jsou placení zdravotní pojišťovnou, doktor by Tě doporučil.

Jinak v tom začátku psaní jsem viděla svoji minulost, tak jenom abys věděla, že nejsi sama, kdo má problémy s rodičema... je to běžné... Spíš si myslím, že je míň časté, když puberťáci s rodičema vychází...

Ohledně školy se Ty sama rozhodni, jestli chceš skončit u lopaty (možná teď budu znít jako Tvoji rodiče), nebo jestli chceš nějakou normální nebo lepší práci... se základkou moc velké vyhlídky nemáš. Tak na Tvém místě bych se sebrala, začla pořádně chodit do školy a aspoň tu maturu (když už ne VŠ) si udělala. Dneska maturitu potřebuješ skoro na každou práci...

Internet mam takovy ze je to jen internet zadne ICQ atp.
Se skolou mas samozrejme pravdu...Je to jen na me to moc dobre viiim
Co bych vlastne chtela? Chci aby to uz skoncilo ale nevim kde zacit - rodice si clovek nevybira...

Asimka napsal(a):

Internet mam takovy ze je to jen internet zadne ICQ atp.
Se skolou mas samozrejme pravdu...Je to jen na me to moc dobre viiim
Co bych vlastne chtela? Chci aby to uz skoncilo ale nevim kde zacit - rodice si clovek nevybira...

No aby ses nespletla, na určité úrovni si člověk rodiče vybírá :gloria:
No to by bylo na delší diskuzi. Pokud připouštíš, že existuje reinkarnace, tak dítě si "vybere" komu se narodí... samozřejmě že svůj "plán" pak zase zapomene... (nejpozdějc při porodu)... :-)

Jinak nechápu, co to znamená, že máš internet bez ICQ... když si dáš http://www.meebo.com/ tak se na ICQ  můžeš připojit přes internet.

Za ten odkaz diky vypada to slibne.:)
Vis ale asi nemam odvahu zajit ve skole za psychologem nechci aby se o tom dozvedeli rodice nebo tak neco

Asimka napsal(a):

Za ten odkaz diky vypada to slibne.:)
Vis ale asi nemam odvahu zajit ve skole za psychologem nechci aby se o tom dozvedeli rodice nebo tak neco

Tak zkus linku důvěry, tam by to mělo být anonymní.

taky bych zavolal na linku důvěry pro mládež.
tady máš nějaká čísla:
http://www.detskaprava.cz/nactileti/pomoc.htm

Samozrejme dekuji za odkazy ale radsi bych si popovidala z ocka do ocka vis : - /

Asimka napsal(a):

Samozrejme dekuji za odkazy ale radsi bych si popovidala z ocka do ocka vis : - /

Jsou i soukromí psychologové, tj. nemusela bys jít za školním nebo přes doktora (když nechceš aby o tom věděli rodiče)... ale připrav se na to, že budou docela drahý... Tj. otázka peněz.

Martinka1 napsal(a):

Asimka napsal(a):

Samozrejme dekuji za odkazy ale radsi bych si popovidala z ocka do ocka vis : - /

Jsou i soukromí psychologové, tj. nemusela bys jít za školním nebo přes doktora (když nechceš aby o tom věděli rodiče)... ale připrav se na to, že budou docela drahý... Tj. otázka peněz.

Blbost, obvodak ji muze napsat doporuceni k psychologovi, hrazenemu pojistovnou. Konec koncu psychologicko-pedagogicko poradny jsou od ceho? Chce to umet hledat.

baba.jaga napsal(a):

Martinka1 napsal(a):

Asimka napsal(a):

Samozrejme dekuji za odkazy ale radsi bych si popovidala z ocka do ocka vis : - /

Jsou i soukromí psychologové, tj. nemusela bys jít za školním nebo přes doktora (když nechceš aby o tom věděli rodiče)... ale připrav se na to, že budou docela drahý... Tj. otázka peněz.

Blbost, obvodak ji muze napsat doporuceni k psychologovi, hrazenemu pojistovnou. Konec koncu psychologicko-pedagogicko poradny jsou od ceho? Chce to umet hledat.

To jsme zavrhli, protože by se to dozvěděli rodiče... stačí číst pozornějc...

S penezi na tom tedy moc slavne nejsem bohuzel : - (

Asimka napsal(a):

S penezi na tom tedy moc slavne nejsem bohuzel : - (

To předpokládám...
Tak zkus zavolat na tu linku důvěry, a oni Ti snad poradí, jak by ses mohla dostat k psychologovi na pojišťovnu, tak aby se to rodiče nedozvěděli...

Az si dodam velke sousto odvahy asi tam zavolam kazdopadne itak moc dekuji:)

Ahoj Asimko,

tak trochu mi připomínáš moje školní roky, byla jsem na tom podobně. Nejsem ale jedináček. Myslím, že Tvoji rodiče buď nedoceňují to, že se rodiči stali, nebo prostě jen mají jiné priority - práci, koníčky, atd. Na jednu stranu bys mohla být ráda, že s Tebou nerozebírají každou prkotinu a nesledují každou minutu Tvého času, kterou by chtěli znát, co jsi kde dělala, kohos potkala, atd. Já za rodiči taky nemohla přijít s nějakým popovídáním. Upřednostňovali mé dva mladší sourozence a měli plno pracovních a zdravotních problémů sami se sebou. A taky spolu zrovna nevycházeli, takže jsem si spíš hodně četla /tehdy bylo sportovní+kulturní vyžití nevalné a o vymoženostech jako jsou internet a mobily jsme si mohli nechat zdát, navíc mě rodiče vůbec nikam nepustili - kamarádské vztahy jsem měla minimální, o nějakém chození s klukem nemluvě/ a byla ráda, že čas ubíhá směrem k dospělosti a že snad bude líp. Protože jsem byla hodně mladá jako Ty, neuvědomila jsem si, že bych ty roky, než se budu moct osamostatnit, mohla využít ve svůj prospěch. Sice jsem přemýšlela, plánovala, ale taky smutnila a trápila se. Dneska bych se vrhla na učení, abych měla co nejlepší výsledky a našla si nějakou brigádu, kde bych spojila příjemné s užitečným. Taky bych se naučila praktické věci, které jsou pro život zapotřebí. Byla bych připravenější a nemusela se učit vařit jako čerstvě vdaná či přemýšlet, kam se probůh chodí platit inkaso.
Abych to ale zkrátila, můžu ti říct, že teď, po různých životních kotrmelcích a změnách, žiju přesně tak, jak jsem vždycky chtěla. Trvalo to, ale dokázala jsem to. Pokud chceš, můžem si psát po mailech, pošli mi soukromou zprávu. Ahoj.

Já bych začala u mámy... Možná, že kdyby věděla,že k ní nemáš takový vztah,jaký bys chtěla mít, tak by nad tím zapřemýšlela... Nejdříve se musí začít komunikovat, pak když je komunikace v pořádku, může se něco začít dít... Myslím, že by Ti přesně toto poradil i psycholog. Roli Tvé mámy nikdo nezastoupí, alespoň ne navěky... Možnáv budoucnu přítel, manžel, někdo, na koho se budeš moci spolehnout.

Asimko, tys jen ztratila "kontakt" s rodiči, v 16 letech je to normální, dospíváš.......... původně si psala, žes na ně byla hrdá, tak si myslím, že nebudou až tak špatní, když se nad tím zamyslíš, chyba je na obou stranách, ty se jim vzdaluješ a oni k tobě neumí najít cestu, myslím, že by ji rádi našli, jen neví jak. Evidentně se ti nechtějí vrtat do života, což má své výhody, i nevýhody. Podle mě nejsi případ pro psychologa, stačil by rozumný sourozenec, nebo kamarád, který bude zažívat podobné a vím to proto, že jsem taky jedináček a zažila jsem něco podobného. Být tebou, budu se snažit promluvit s mamkou, tak, jak jsi mluvila s tou "kamarádkou"( svěř se jí se svým trápením), určitě to nebude snadné, ale věřím, že i ona uvítá tvou otevřenost, pokus se prolomit bariéru mezi vámi, přinese to ovoce. Věř, že jednou se váš vztah zlepší tak, jako se zlepšil u mě a mých rodičů.
S tou školou jsem taky vymýšlela psíkusy, ale nakonec vše dobře dopadlo a dnes lituji, že jsem nestudovala i VŠ( do budoucna si ji chci dodělat, ale je to mnohem složitější, než když jsem byla svobodná a bezdětná). Tím chci říct, "holka ZAPNI, nechoď za školu ( jinak to bude ještě horší), přestaň se zbytečně trápit a svěř se mamce. Pomoc v cizím člověku hledej, až budeš mít jistotu, že o tebe rodiče nestojí ( já vím, že stojí).

Asimko, zkus si promluvit s mámou - počkej, nezavrhuj tu možnost hned, ale popřemýšlej o tom - a pověz jí všechno, co tě trápí anebo na začátek jen to nejdůležitější, ona se tě bude snažit pochopit a uvidíš, že si k sobě najdete vztah. Myslím, že by ti to mohlo hodně pomoct.
Nekašli na školu, naopak se na ni zaměř, to tě zaměstná, snaž se o dobré výsledky, to jsou te'd tvé jediné povinnosti, takže si je plň (později budou další a další starosti, až se nebudeš stačit divit), vzdělání je dnes důležité pro život.
A co kamarádky, kamarádi? Ty přece k životu v tomhle věku patří...
Doufám, že to nebudeš brát jako nějaké moralizování, třeba to o té škole -zkus se nad tím zamyslet.

Asimko - asi bych taky zkusila zajít za mámou, jen bych jí hned neříkala to nejdůležitější. Člověku se blbě svěřuje někomu s kým ztratil kontakt, tak proč to ještě komplikovat tím "nejdůležitějším". Prostě bych zkusila najít něco s čím bych se jí mohla svěřit. Její reakce bude určitě dost vypovídající. Myslím že většna ldí ztratila v určté době "kontakt" s rodiči. Nezoufej, zkus to s mámou, pak kdyžtak přijdou na řadu další kroky ;)

Asimko, ve svých 15 jsem taky "ztratila" kontakt se svými rodiči, táta vůbec nezvládl mou pubertu, a to nebyla zdaleka nijak divoká, kromě toho, že jsem si našla staršího přítele. Bylo to příšerné období a trvalo to několik let. Že bych se s nimi někdy od té doby bavila o soukromých věcech se nestalo. Ani s jedním z rodičů jsem neměla kamarádský vztah, jak o něm vypráví některé kamarádky. Ani teď nemůžu mluvit o všech věcech, co mě na nich tehdy trápily, vytěsnila jsem to úplně z paměti, ale popravdě, nevím, jestli tátovi někdy odpustím jak se choval a mamce to, jak se k tomu tehdy stavěla (nijak). Ale teď je mi 24 a na jiném mém vláknu si můžeš všimnout, že se mi i tak na nich něco líbí (jejich vztah). Smířit se s tím, že máš takové rodiče, jaké máš a najít na nich něco dobrého je podle mě jediná cesta, jak budeš sama moci být v příštích letech spokojená. Našla sis paní, která ti je na chvíli nahradila, ale teď je pryč. Zkus si najít znovu něco, co tě zabaví. Například přátele. Ale neupni se na jediného člověka, může odejít zase. Najdi jich víc nebo koníčka, kterého ti nebude moci ovlivnit nikdo jiný.

V jednom mém oblíbeném science fiction seriálu byl díl, kde objevili komunitu lidí, kteří úplně odstranili model rodiny, protože "je dokázáno, že rodiče můžou za všechny naše duševní problémy". No s trochou nadsázky, já tomu věřím. Tohle musíme překonat, až se od nich jednou odstěhuješ, čas to snad odnese a ty s nimi dokážeš zase normálně komunikovat. Jsem teď v zahraničí a moji rodiče za dva týdny za mnou na tři dny přijedou. Vidím to jako naši novou šanci na sblížení, trochu se toho bojím a taky se těším. Sama jsem je pozvala, všechno hezky naplánuju, aby se nám to všem líbilo. Tebe určitě taky jednou čeká taková chvíle, pokud o to budeš mít zájem.

Asimko, Ty potřebuješ velkou porci objímání a lásky... Slečno, přeji Ti, aby se ve Tvém životě brzy našel někdo, kdo Tě bude objímat, kdo se bude o Tebe zajímat.... kdo Tě bude mít rád takovou, jaká jsi.... kdo bude rád, že jsi na světě a koho bude těšit Tvoje přítomnost... kdo Tě vyslechne a pohladí na dušičce.... Posílám velikánské objetí... jako bys byla třeba v kočičích tlapičkách... :hjarta:

Vse se hezky cte a moc vam diky za vase rady
Mate pravdu je to vse jen na me samozrejme pratele mam sem s nimi casto a mam je rada 
Akorat jde o to ze ja ses rodici ani sblizit nechci...
Tatovi neco rikat,to nikdy,nemuzu ho citit natoz se s nim bavit.
A s mamou ta by to brala ostatne jako vzdy a vsechno z poviseneho hlediska (jako ucitelka - pracuje jako ucitelka) 
Proste oni my nic nerikaji,nemohu si pomoci...
To Miši:To bych si opravdu prala,dekuju za hezke psanicko : -)

Asimka napsal(a):

Vse se hezky cte a moc vam diky za vase rady
Mate pravdu je to vse jen na me samozrejme pratele mam sem s nimi casto a mam je rada 
Akorat jde o to ze ja ses rodici ani sblizit nechci...
Tatovi neco rikat,to nikdy,nemuzu ho citit natoz se s nim bavit.
A s mamou ta by to brala ostatne jako vzdy a vsechno z poviseneho hlediska (jako ucitelka - pracuje jako ucitelka) 
Proste oni my nic nerikaji,nemohu si pomoci...
To Miši:To bych si opravdu prala,dekuju za hezke psanicko : -)

Já jsem se s nimi taky nechtěla sbližovat, nikdy jsem nechápala, proč si děti bohatých rodičů stěžují, že jsou jejich rodiče jen v práci, dávají jim peníze ale "ne lásku". Já jsem tak akorát chtěla, aby mi táta dal pokoj. Místo toho jsem se děsila, kdy přijde z práce a bude nadávat, hledat na mě chyby a dělat dusno. Moje mamka je taky učitelka, povýšená ale určitě není. Jen to prostě nezvládla a tátu neusměrnila. Nebo se mě aspoň nezastala. Mrzí mě to pořád.

henrietta napsal(a):

Asimka napsal(a):

Vse se hezky cte a moc vam diky za vase rady
Mate pravdu je to vse jen na me samozrejme pratele mam sem s nimi casto a mam je rada 
Akorat jde o to ze ja ses rodici ani sblizit nechci...
Tatovi neco rikat,to nikdy,nemuzu ho citit natoz se s nim bavit.
A s mamou ta by to brala ostatne jako vzdy a vsechno z poviseneho hlediska (jako ucitelka - pracuje jako ucitelka) 
Proste oni my nic nerikaji,nemohu si pomoci...
To Miši:To bych si opravdu prala,dekuju za hezke psanicko : -)

Já jsem se s nimi taky nechtěla sbližovat, nikdy jsem nechápala, proč si děti bohatých rodičů stěžují, že jsou jejich rodiče jen v práci, dávají jim peníze ale "ne lásku". Já jsem tak akorát chtěla, aby mi táta dal pokoj. Místo toho jsem se děsila, kdy přijde z práce a bude nadávat, hledat na mě chyby a dělat dusno. Moje mamka je taky učitelka, povýšená ale určitě není. Jen to prostě nezvládla a tátu neusměrnila. Nebo se mě aspoň nezastala. Mrzí mě to pořád.

Henrietto: To samé bylo u nás, chtěla jsem hlavně, aby mi naši dali pokoj. Dokonce jsem si přála být v děcáku. Našla jsem k nim ten láskyplný vztah, kdy je bereš takové, jací jsou a pochopíš, že to možná dělali blbě, ale mysleli si, že pro tebe dělají to nejlepší, až v mých ca. 40 letech.
Kdysi jsem někde četla, že dospějeme, až odpustíme svým rodičům. Asi je to pravda.

Asimko, právě jako pedagog by se tě měla snažit pochopit, vždyť je to jejím povoláním. Že se jim nechceš svěřovat sice chápu, ale pak si na ně nestěžuj, když je k sobě ani nepustíš, krom toho, kdo jiný by ti měl být blíž, než vlastní rodiče. Podle mého názoru je samotné trápí, že vztah mezi vámi je špatný a bylo by dobré s tím něco udělat ( všichni), jinak ti bude čím dál hůř, je hloupost hledat mamku v cizích lidech, jednu máš doma, ta cizí ti tu vlastní nikdy nenahradí. Přemýšlej nad sebou a nad svými chybami ( i tys jich určitě udělala dost) a nad tím, kde se to zlomilo. Časem se všechno vylepší, pokud nezačneš dělat hlouposti a možná jejich chování jednou pochopíš...........

Sorry, ale učiteľka je diagnóza, nie povolanie(viem, o čom hovorím, som z učiteľskej rodiny :D) a učiteľky nie sú platené za porozumenie, ale za to, aby vzdorných ranatov niečo naučili, podľa možnosti aj proti ich vôli. Moja mama urobila v rodina XY pedagogických faux pas, hoci v škole bývala uznávaná a obľúbená... to nemusí spolu nijako súvisieť.

Asimko, já jsem se ve tvém věku ani nechtěla vracet z internátu na víkend, skoro vždycky na mě táta vyjel, sotva jsem vstoupila do dveří, že jsem udělala bordel, nezeptali se mě, jak jsem se měla, co jsem celý týden dělala, ale nadigtovali mi práci. Tenkrát jsem měla pocit, že táta na mě neumí jinak, než řvát a mamka, mě provokuje k hádce, dnes vidím, že to tak nebylo, jen se snažili dělat vše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, i oni nadělali spoustu seků a já teď z pozice matky vidím, jak ty seky dělám zrovna tak. Nikdo není neomylný a všichni jsme jen lidé a je důležité se z prožitých chyb poučit.

Selimo, já nesouhlasím, každý dobrý učitel, by  se měl snažit děti chápat a když už né ty cizí, tak alespoň vlastní. Pokud to tak není........., je špatný učitel a neměl by tu práci dělat.

Súhlasiť nemusíš, ale to je asi tak všetko, čo s tým môžeš robiť. Neviem, ako v Čechách, ale na Slovensku je učiteľovnaie takm izerne zaplatené, že mnohé školy(hlavne v Bratislave) sú vďačené za AKÝCHKOĽVEK učiteľov. A dobrí učitelia to často vzdajú, keď zistia, že agenda, hádky s nekritickými rodičmi a vedením školy im zoberie toľko enerige, že už nemajú porozumenie ani sami pre seba, nieto ešte pre deti, či už vlastné alebo cudzie.  A nepleť sa: Aj dobrý učiteľ môže byť zl rodič. Napríkald komici boli v súkromí často melancholickí, ba až manio-depresívni. Povolanie a súkromie sú dve odlišné veci.

Selimo, v tom máš jistě pravdu, ale takle by to teda rozhodně být nemělo, mě v zaměsntání jedna " kolegyně" řekla, že učitelka je poslání, né povolání, což asi vypovídá za vše.

verynka napsal(a):

Asimko, právě jako pedagog by se tě měla snažit pochopit, vždyť je to jejím povoláním. Že se jim nechceš svěřovat sice chápu, ale pak si na ně nestěžuj, když je k sobě ani nepustíš, krom toho, kdo jiný by ti měl být blíž, než vlastní rodiče. Podle mého názoru je samotné trápí, že vztah mezi vámi je špatný a bylo by dobré s tím něco udělat ( všichni), jinak ti bude čím dál hůř, je hloupost hledat mamku v cizích lidech, jednu máš doma, ta cizí ti tu vlastní nikdy nenahradí. Přemýšlej nad sebou a nad svými chybami ( i tys jich určitě udělala dost) a nad tím, kde se to zlomilo. Časem se všechno vylepší, pokud nezačneš dělat hlouposti a možná jejich chování jednou pochopíš...........

Ne vždycky nám rozumějí ti nejbližší.... máma je opravdu jen jedna.... ale důvěru můžu mít k úplně jinému člověku...

no tak rozhodně bych nesrovnávala povahu herců a učení spolu s výchovou. Jnak bych si troufla tvrdit že dobří učitelé to naopak nevzdají, ano je jich málo, ale taky je jen tak nic neodradí, to naopak ti špatní odpadnou po jednom semestru. O penězích ani nemá cenu se bavit. A o tom kdo nám rozumí a nerozumí, je vcelku jasné, že pokud ze svého života rodiče programově vyřadím, a jaksi jim "zavřu dvěře", zatímco někomu jinému se otvírám, není na místě, aby mi rodiče rozuměli více. Nejsou telepati, že.

verynka napsal(a):

Selimo, v tom máš jistě pravdu, ale takle by to teda rozhodně být nemělo, mě v zaměsntání jedna " kolegyně" řekla, že učitelka je poslání, né povolání, což asi vypovídá za vše.

Má praktická lékařka je přesvědčená, že učitelka není povolání,ale diagnoza.:)

Sorry, čtu to pozpátku a až teď jsem četla Selimu :kapitulation:, vidím, že nejsem jediná....

moneta napsal(a):

verynka napsal(a):

Selimo, v tom máš jistě pravdu, ale takle by to teda rozhodně být nemělo, mě v zaměsntání jedna " kolegyně" řekla, že učitelka je poslání, né povolání, což asi vypovídá za vše.

Má praktická lékařka je přesvědčená, že učitelka není povolání,ale diagnoza.:)

Sorry, čtu to pozpátku a až teď jsem četla Selimu :kapitulation:, vidím, že nejsem jediná....

Tak když to vezmeš do důsledku, tak tohle můžu říct i o té lékařce a vůbec o každém povolání. :lol:  Které povolání tě nepoznemená? :rolleyes::D

Definitiv napsal(a):

no tak rozhodně bych nesrovnávala povahu herců a učení spolu s výchovou. Jnak bych si troufla tvrdit že dobří učitelé to naopak nevzdají, ano je jich málo, ale taky je jen tak nic neodradí, to naopak ti špatní odpadnou po jednom semestru. O penězích ani nemá cenu se bavit. A o tom kdo nám rozumí a nerozumí, je vcelku jasné, že pokud ze svého života rodiče programově vyřadím, a jaksi jim "zavřu dvěře", zatímco někomu jinému se otvírám, není na místě, aby mi rodiče rozuměli více. Nejsou telepati, že.

:jojo::jojo: :supr:

Koukam ze tady se asi zaclo reist uplne neco jineho :(

Definitiv napsal(a):

no tak rozhodně bych nesrovnávala povahu herců a učení spolu s výchovou. Jnak bych si troufla tvrdit že dobří učitelé to naopak nevzdají, ano je jich málo, ale taky je jen tak nic neodradí, to naopak ti špatní odpadnou po jednom semestru. O penězích ani nemá cenu se bavit. A o tom kdo nám rozumí a nerozumí, je vcelku jasné, že pokud ze svého života rodiče programově vyřadím, a jaksi jim "zavřu dvěře", zatímco někomu jinému se otvírám, není na místě, aby mi rodiče rozuměli více. Nejsou telepati, že.

Ťažko určiť, čo je príčina a čo následok... Ja som si rozumela lepšie so starými rodičmi, ako s rodičmi odmalička, a asi to nebolo len mnou. Vzťah vždy tvoria OBE strany.

Selimo - na to bych opravdu nepřišla. Jen jsem chtěla trošku vypíchnout to že pokud se nebudu chtít vracet domů z intru, pokud je mým cílem aby na mě rodiče nemluvil a nechali mě na pokoji, pokud se jim vyhýbám a hledám si porozumění jinde, tak se oni můžou klidně přeskočit a nepůjde to :rolleyes: A to v tom právě bylo napsané. A k tomu že si člověk rozumí líp se radiči, ve chvíli kdy jsou obě strany starší - no, to je přece normální, ne? Konečně pochopíme že nelze mít pořád pravdu a že ty stokrát omíláné zákazy a moudra v sobě přeci jen něco nesou. Stejně tak jako to, že rodiče nám opravdu nechtějí kazit zábavu, i když to v určté fázi života přesně takhle cítíme.
(Pokud jsem tedy pohpila správně tvojí větu rozumění si s rodiči)

Asimko, myslí, že určité odcizení, nebo nepochopení mezi dětmi a rodiči je v pubertě naprosto normální.
Je dobře, že to chceš řešit, protože tyhle věci si z rodiny prostě bereme s sebou a někdy je doslova vláčíme životem, jako pytel problémů, který nám dělá paseku ve vztazích, a to nejen partnerských.
Ale chce to, abys to řešila nejen tady ale především doma.
Nechceš k psychologovi, aby se to vaši nedozvěděli. Proč? Mám problém, nedokázala jsem ho řešit s váma, tak chodím tam...
Další věc je, zkusit si prostě obhájit svoje. Pomalu ale jistě nastavit rodičům hranice. Zní to blbě, ale jsi skoro dospělá a tak, jako mezi kamarády se ohradíš proti tomu, co tě štve, musíš to udělat i doma. Ne nijak zle.
Tati, jasně, že to neumím, protože jsem to nikdy nedělala. Místo toho povídání, jak jsem neschopná, zkus mi to vysvětlit/ naučit...
Když budeš o něčem mluvit s mamkou, tak jí prostě řekni - jsem tvoje dcera, ty se mnou mluvíš jako bychom byly ve škole, ale mě chybí máma. To jsem mohla říct třídní.

Víš, teď to cítíš takhle, ale je spousta lidí, co to po letech cítí jinak. Dojde jim, že jim rodiče chybí a někdy je těžké obnovit pokažené vztahy.
Za pokus nic nedáš. ;)

asimko, také si myslím, že bys to měla řešit především se svými rodiči. Možná se k tobě taky snaží najít cestu a nevědí, jak na to. Mám dvě dospělé děti. Taky jsme si tohle prožívali. I já jako teenager s mou maminkou. S odstupem času se na to člověk dívá jinak. Možná tvou maminku bolí, že sis našla náhradní mámu, které jsi dokonce říkala "maminko". Jen neví, co s tím. Stejně jako ty. Co kdybys zkusila udělat první krok ty?

Tak já nevím, ale nijak bych tě do toho rozhovoru s mamkou netlačila ... já měla pubertu dost divokou a pomalu nemluvila s mámou ani tátou, ale samo puberta přešla a já zjistila, že mám skvělého tátu, což bylo pro mě uplně nepochopitelné, jak on, kterej chtěl přesnej opak toho, co jsem chtěla já, ted s ním můžu řešit uplně, ale naprosto všechno :supr:!!!
Ale taky musím napsat, že s mámou vycházím v poho, jedem na výlety, posedíme na zahrádce, pokecáme ... ale bohužel jsem si vždycky víc rozuměla s její sestrou, tudíž mojí tetou a s tou jsem toho probrala mnohem víc, protože k mámě jsem nikdy neměla takovej ten svěřovatelskej vztah a ona bohužel namá povahu, aby se semnou o těch věcech bavila ... asi výchova nebo co, ale prostě takové ty osobní věci neumí chápat a nechce poslouchat ... takže bych prostě jen našla človíčka, ne zrovna hned mámu, kterej mi pomůže a můžu to s ním probrat ... ale taky musím říct, že bych té "osobě" určitě neříkala mami, protože to si pak asi svojí vlastní mámu odcizím ještě víc ... a třeba se to za pár let ... měsíců ... vyřeší a budeš mít pěknej vztah s rodiči a na tohle se pomalu zapomene!!!

A jak jste tady řešili tu učitelku ... musím se přiklonit k tomu, že správnej učitel RÁD POMŮŽE A POPOVÍDÁ SI S TÍM DÍTĚTEM, STUDENTEM ... není takových moc a jsou i naprosto opační, ale zase znám i takové, co pomůžou a jsou za to rádi, že si k nim najdeš důvěru!!!

Existuje takový "vtip", že v sedmnácti se divíme, jak my, tak chytří lidé, můžeme mít tak blbé rodiče.
Ve 22 se divíme, jak ti rodiče za těch pár let zmoudřeli. :D

majkafa napsal(a):

Existuje takový "vtip", že v sedmnácti se divíme, jak my, tak chytří lidé, můžeme mít tak blbé rodiče.
Ve 22 se divíme, jak ti rodiče za těch pár let zmoudřeli. :D

něco na tom je... (i když u nás to je jinak, ale to sem nepatří)

Já si taky myslela, že u mě a mé maminky je to jinak. Ale léty člověk mnohé pochopí. Přinejmenším že dělali v danou chvíli to nejlepší, co v tu chvíli uměli. Stejně jako my všichni. A léty člověk odpustí, když měl pocit křivdy. Nevím, jestli se mi tohle už podařilo. Přinejmenším to už neřeším.
Btw taky jsem cítila v pubertě mé dcerky, jak jsme si tisíce světelných let vzdálené a nevěděla jsem, co s tím. Každý můj pokus vyzněl tak nešťastně, až už jsem nedělala vůbec nic.
Včera jsme měly s mou dcerkou tak hezkou chvilku na muzikálu Mamma Mia, který je ve skutečnosti hodně hlubokým dílem, i když to tak na první pohled nevypadá.
Lze tam najít hodně o vztahu matky a dcery. :)

Ale Asimka se trápí teď. Nevím, co přesně konkrétního jí poradit. Tohle jsou tak velmi křehké věci. Co pomůže v jednom vztahu, nefunguje v jiném, protože všichni jsme originály. Někdy, pokud jsme sami v dané situaci, je tak těžké, ba někdy nemožné mít nadhled.

u mě to právě bylo úplně jinak. Já nikdy neměla s našima problémy, vídáme se prakticky denně doteď, vždycky jsme se bavili o všem. Akorát někde kolem 15 jsem měla období s tátou, kdy jsme nemohli být sami v jedný místnosti, aniž by jsme se chytli. Ale trvalo to chviličku, už si ani nepamatuju jak dlouho. Tipuju + - tak tři měsíce

Definitiv napsal(a):

Selimo - na to bych opravdu nepřišla. Jen jsem chtěla trošku vypíchnout to že pokud se nebudu chtít vracet domů z intru, pokud je mým cílem aby na mě rodiče nemluvil a nechali mě na pokoji, pokud se jim vyhýbám a hledám si porozumění jinde, tak se oni můžou klidně přeskočit a nepůjde to :rolleyes: A to v tom právě bylo napsané. A k tomu že si člověk rozumí líp se radiči, ve chvíli kdy jsou obě strany starší - no, to je přece normální, ne? Konečně pochopíme že nelze mít pořád pravdu a že ty stokrát omíláné zákazy a moudra v sobě přeci jen něco nesou. Stejně tak jako to, že rodiče nám opravdu nechtějí kazit zábavu, i když to v určté fázi života přesně takhle cítíme.
(Pokud jsem tedy pohpila správně tvojí větu rozumění si s rodiči)

Nie, ono to skôr bolo tým, že starí rodičia mali viac času a trpezlivosti. Dnes viem, že to je logické, vtedy mi to prišlo ľúto. Jasné, že vekom človek na mnohé veci príde, ale ide práve o to, AKO prečkať tú najhrošiu fázu a nejako dožiť do chvíle, keď som už schopná rodičov pochopiť a otvoriť sa voči nim.

Asimka napsal(a):

Koukam ze tady se asi zaclo reist uplne neco jineho :(

Nie, stále je to tom, čo rodičia, ako sa k nim priblížiť alebo ako sa ich snažiť aspoň trochu pochopiť, ale nečakať od nich zázraky, ktorých nie sú schopní.

No kazdy pisete neco jineho a premyslim nad tim hodne ale je jiste ze vse je jen na me a jen ja s tim muzu neco udelat kazdopadne i tak si toho vazim a popremyslim nad tim : - )

Áno, ty s tým môžeš niečo urobiť... a vzhľaodm na životnú a vzťahovu neskúsenosť(alebo nedostatočnú skúsenosť) by ti najlepšie pomohli v poradni alebo u psychológa. Ale keď nechceš, tak skús sama. ;) Ja som niečo podobné absolvovala pomerne nedávno a ver mi, je to výborný pocit.

Asimko - tady se ti určitě nikdo nesměje. Chodí sem spousta lidí, kteří prošli nebo stále procházejí v životě různým trápením a mají pochopení po trápení druhého.

Ve tvém věku je časté, že se na čas vztah s rodiči nezdá ideální, cizí lidi připadají člověku vstřícnější a chápavější a raději se jim člověk svěří, než vlastním rodičům. Také od nich cítí víc pochopení i u věcí, které by se vlastním rodičům třeba nelíbily - vtip je v tom, že kdybys, dejme tomu, dělala něco nevhodného, kašlala na učení, fetovala, ...... cokoliv........ oni (ti cizí) nebudou mít z toho ten pocit selhání, že tě špatně vychovali, zatímco rodiče ano. Ten cizí člověk nenese žádnou odpovědnost a následky za cokoli, co ty uděláš - vlastně mu to může být jedno - to se to potom všechno vyslechne a radí daleko líp.
Možná je to tím, že jak člověk dospívá, hledá a zkoumá i jiné modely, než ty, v nichž vyrostl. Zkoumá, jak žijí ostatní a jestli ten jejich život není lepší, než ten který znají oni, jaké jsou vlastně způsoby žití............... prostě se hledá.

S otcem nemáš dobrý vztah - dobře, i to se stává, ale myslím, že bys mohla zkusit se svěřit matce s tím, co cítíš. Určitě jí to není lhostejné. Možná má jen pocit, že když jsi v tom citlivém období, není dobré na tebe nějak naléhat, vyptávat se, abys to nepovažovala za vměšování, špiclování..........

Rozhodně na to ale nesváděj svůj špatný prospěch ve škole. Uvědom si, že studuješ pro to, abys TY něčím byla, abys TY si v budoucnu našla dobrou práci a TY si mohla s klidem založit šťastnou rodinu. Abys TY měla hezký život.

Brzy budeš dospělá a teď je doba, kdy se rozhoduje o tom, jak se ti bude žít. Pokud nejsou podmínky ideální, je to sice blbé, ale musíš se s tím poprat - děláš to pro svoji budoucnost.

Kdysi jsem měla podobné pocity a dokonce jsem si zapisovala, až budu rodič, co rozhodně dětem nebudu dělat, co jim rozhodně nebudu zakazovat a jak je budu vychovávat -  a co myslíš ?  Dnes, když si to v tom deníku  přečtu, musím se pousmát. Tím ovšem nechci tvůj problém nijak bagatelizovat. Ale je to prostě tak, že každý věk má svá specifika.