Prosim moc o pomoc, umira mi babicka, vychovavala me jako malou,takze ji vlastne vnimam jako moji druhou mamu a nemuzu u ni ani byt, je ode me prilis daleko a ja tam nemem kde byt se synem. Citim silenou bezmoc a bezradnost, netusila jsem,jak vazne to vsechno je, kvuli diteti a memu zdravotnimu stavu mi rodice nechteli rict uplnou pravdu, takze jsem ji byla navstivit o vikendu v nemocnici a videt ji tam bezvladnou, ustala jsem to na miste,uz kvuli ni,ale od te doby jsem skoro na prasky, budim se spocena ze spani se spatnymi sny, stale se mi premyla,ze to,co jsem spolu prozili jsou a zustanou uz jen vzpominky a hlavne to,ze neni v mych silach ji nejak pomoci. Kdyz uz u ni nemuzu byt,tak ji pisi pohlednice,snazim se ji povzbudit,ale vim,ze uz moc nevnima, snad tedy alespon vnima,ze na ni nekdo mysli a ma ji rad. Chceme za ni jednou za 14 dni jezdit,ale i tak vim,jak moc je to malo.....:grater::grater::grater: Nevim,jak se s tim vyrovnat, nikdy mi neumiral zadny takto blizky clovek. Dekuji za kazdou radu.

Slni bohužel nemam radu, alejen pochopení. Umírá mi děda, jediný prarodič kterýho mám... Drž se,přeju ti hodně sil to zvládnout. Babička určitě cítí že ji máš ráda a myslíš na ní

Jedine,co jsem jeste stihla ji ukazat Matyska, moc si to prala a mela jsem stesti,ze ho v tu chvili,co jsme u ni byli vnimala,ale i tak, ani bryle ji nedali,takze vnimala jen hlasy a zvuky, videla ho jen rozmazaneho, vzdy,kdyz si na to vzpomenu,tak mam slzy v ocich. Mam strasne moc vycitek,ze jsem to stale odkladala,az bude Matysek vetsi,predci cesta trva hrozne dlouho a u babicky uz se moc bydlet neda,krome toho jeste je ziva a uz se perou o majetky, je mi proste z toho vseho opravdu :usch:. Je to tezke, na druhe strane zahrady bydli jeden stryc a jeji syn a tam si nesedla babi s jeho manzelkou,takze kdyz volala,ze je ji zle a jestli by k ni neprisli,tak se na to vykaslali,az za x hodin na to ji nasla sousedka na zemi v bezvedomi a druhy syn,ktery za ni jezdi jen z vypocitavosti je ponekud psychicky nemocny,tak ten ji cpal nejakymi silenymi leky aniz by to doktori vedeli,takze ji take pekne ublizil. Ted co lezi v nemocnici,tak privedl celou rodinu a prede vsemi prohlasil,ze se jdou rozloucit a pritom babicka jeste stale zije a uz se hada o barak. To tak hrozne rve srdce,kdyz si to nezaslouzi. A moje mama jako dcera to neni schopna ustat,tak tam radsi ani za ni nechce chodit, pritom babicka byla neustale u nas a my u ni, byla to tak uzasna doba....

to je smutný... Babičce přeju ať se netrápí a tobě hodně síly

Už je tady pár takových vláken, zkus se na ně podívat.
A netrap se tím, že jí nemůžeš pomoct. Tím nic nezměníš. :pussa: Ty krásné vzpomínky ti navždy zůstanou a budou tě hřát.

Ahoj Sluníčko :)

Já to zažila dvakrát, když mi umřel dědeček, vzpamatovávala jsem se z toho hodně dlouho, protože to bylo nečekané a pak babička, která byla dlouho nemocná, takže byl čas se s tím více méně dopředu vyrovnat a upřímně, myslím, že čas je ten kdo hojí. Ale napadla mě jedna věc, zkus přijít na to, co bys chtěla a co by bylo reálné a pak to udělat. Třeba zajet sama za babičkou, aby zatím někdo malého pohlídal a říct ji, co chceš nebo jí namluvit kazetu, nevím, jenom nápad :) Drž se :hjarta:

Sluníčko tady není moc co poradit vše zahojí čas nebo lépe řečeno utlumí se smrtí se všichni vyrovnáváme velmi těžce vím o čem mluvím nemám už nikoho jen své děti a vnučky.Mamka mi umřela před jednadvaceti lety a stále mi chybí.Tak ti přeji hodně síly a myslím že důležité je že máš svojí babičku ráda a když o tom ví tak jí to určitě pomáhá s láskou kolem sebe všichni snášíme vše snáz.

Ja som naposledy silne rpežívala umeiranie môjho deduška, o to horšie, že on sa proste rozhodol, že zomrie - podvedome - a pracoval na tom. Veľmi zle sa mi na to dívalo, bolelo ma to skoro osobne, ale ostatní ma presviedčali, že má na to právo vo svojich 94 rokoch... Tak som sa len snažila zmierniť mu problémy a bolesti a sama sa s vecou vyrovnať.  Ja by som za ňou asi ešte zašla, či už sama alebo s mamou, chytila ju za ruku, povedala jej, čo potrebujem(ja som sa s deduškom stihla rozlúčiť a všetko mu povedať...) a začala sa zmierovať s nevyhnutným. Alebo jej napíš list, viac kvôli sebe ako kvôli nej - ja som dedkovi písala list už posmrtne. Bolo toho vo mne priveľa a muselo to von. :/ Inak, babička a v podstate predtým aj stará mama(otcova mama) zomreli nečakane a bolo to v niečom ťažšie a v niečom ľahšie. Vždy je to ťažké vyrovnať sa s nezvratnými vecami, ale je to zároveň nevyhnutné. Mne pomáhalo vypísať sa z toho... vyplakať.... vyrozprávať s ľuďmi, ktorí nebohého poznali. Spomínať v dobrom - väčšinou sme skončili pri veselých príhodách. :jojo:

Sluníčko,
to je mi líto, drž se :hjarta: . Zkus si říci, že babička tady na zemi prožila krásné chvíle, že jste prožily krásné chvíle spolu, ale teď už je její čas a půjde někam, kde už ji nebude nic trápit a kde bude šťastná :pussa: . Tak jí to zkus dopřát a netrap se. Babička by určitě nechtěla, aby ses kvůli ní trápila.

Slniecko - je to strašně těžké, ale opravdu to chce čas......i když ani ten ti díru v srdci po babičce nezaplní.....bohužel vedle mně umřelo už spoustu mně blízkých lidí, včetně nenarozeného syna, nejhorší bylo když odešel tatínek a babička - v 92 letech, vychovala mně a byla mi bližší než matka......je to už pár let a dodnes se mi o nich zdá a myslím na ně, ale ta nejhorší bolest je pryč a vzpomínky jsou jenom hezké....drž se, mysli na svého syna, to hodně pomáhá :hjarta: :pussa:

Vsem Vam moc dekuji, snazim se jak se da,ale odnasi to moje okoli. Jinak svoji bolest nedokazu ze sebe dostat. Babicce je take 92 let, byla tu s nami dlouho, ja si ji uzivala plnymi dousky skoro 21 let, je mi take trosku vic jako moje vlastni mama. Vim,ze me potrebuje muz i Matyasek,ale nekdy je to silnejsi nez ja. Snazim se s tim srovnat,ale az to prijde,tak stejne pripravena nebudu a vim,ze to jeste bude hodne bolet. I kdyz jsem s ni nebyla,tak ona byla vsude se mnou a kdyz mi bylo hodne zle,tak to byla prave ona,na koho jsem nejvic myslela a s kym se v myslenkach radila a povidala.
Seli, denik si pisi s prestavkami od 15ti let, pomaha se mi take vypsat a dostat to na papir, delam to i ted.

Také jsem si nikdy nepřipouštěla ve svém životě smrt, až když mi umřela babička. Byla vždy velice vitální, hodně se o mně také starala. Já jsem se s tím nevyrovnala dodnes, s tím se asi moc vyrovnat nedá, ale říkám si, že teď už jí nic netrápí a krásně spí.
Určitě jste si s babičkou hodně v životě daly a prožily moc pěkných chvil a tak to má být. Určitě jsi jí oporou i teď a ví, že pro ní děláš co můžeš.

Natali,donedavna jeste chodila i dlouhou streku do kostela, obdelavala malinkatou zahradku a ted tam jen lezi a uz nikdy chodit nebude, telo vypovedelo sluzbu, musi to pro ni byt hrozne, myslim,ze uz to ani tak nejak nevnima, nejhorsi pro me bylo zjisteni,ze se i nejak vytratili emoce, nesmeje se, neplace, je tak oddana. :grater::grater::grater:

Úplně chápu, jak se cítíš, já toto prožívala minulý rok, pořád se utěšuji, že se má babička miláček už netrápí. Ona byla strašně empatický človíček přímo nabitý altruismem a dost lidí jí jen využilo, vše si moc brala a s každým prožívala. Když jsem byla jako dítě u ní, tak i když jsem byla venku, cítila jsem, že se mi nemůže nic stát a že jsem u správného člověka v opatrování.
Obdivovala jsem její nesmírnou energii, kolik toho ona stihla a zařídila, to bych já nedokázala.

Jinak tvá babička má požehnaný věk.

Natali, tak presne toto jsem prozivala i ja,krome toho se mnou babi prozivala i prvni lasku,proste vsechno, nejkrasnejsi vzpominky mam s ni. Doma bylo smutno, oba rodice pili,takze u ni jsem opravdu zila, vedela vzdy vsechno jako prvni, byla tu,kdyz jsme ji ja nebo braska potrebovali. Proste jsem si vzdy pripadala jako v pohadce a nikdy jsem si nepripoustela,ze tu jednou nebude.

Slniečko, posílám na dálku objetí :pussa: na tuhle životní situaci jsou všechna slova krátká.... všechno konejšení je málo..... jak už psaly holky přede mnou, vždycky přijde obrovská bolest, smutek, ale čas tohle všechno přetaví na hezké vzpomínky.
Naši nejbližší nám budou chybět vždycky, vždycky zůstane po nich v našich životech mezera... ale po kratší či delší době slzy nahradí úsměv nad fotkou, zážitkem, vzpomínkou.

Přeju ti, aby to období přišlo co nejdříve. :hjarta:

Slniečko  :pussa:

Slniečko,to,jsou bohužel smutné okamžiky a každý se s tím vyrovnává po svém. Nejhorší je asi to příjmout,tu skutečnost,že,už to nejde jinak.. A že se blíží konec.. Mě umíral,otec cca v  mých 16 letech,na rakovinu,doktor,když jsem se zašla zeptat,jak to sním vypadá mi na rovinu,řekl,že dobře,né..,že to nedopadne..(divím se,že mi to vůbec řekl) Táta s mámou,už  spolu nežili,chodili mu pomáhat známí a chvíli tam bydlel bratr. Já za ním,jezdila do léčebny,vlastně skoro jediná a každý víkend. Byla jsem nato sama. Později jsem jezdila za ním domů,nechtěl být v nemocnici,nemluvili jsme o jeho nemoci nijak moc,asi mě nechtěl zatěžovat,určitě musel trpět,poslední víkend,když jsem tam byla mi řekl,dívej,už ani nekouřím,snad tak,nějak,pořád doufal,to si pamatuji,pak jsem odjela,řekla,že zas přijedu a už jsem to nestihla.. Za  2-3 dny,umřel,doma..  Nechtěla jsem tu skutečnost příjmout,bolelo to,pak jsem se s tím smířila,ale nevyrovnala,chybí mi pořád a když jdu na hřbitov,většinou stejně slza ukápne,mrzí mě,že se nedočkal,ani narození mého syna a dcery..prostě mi chybí pořád. Někdy se mi,ale o něm opakuje,pořád stejný sen,většinou,když by měl mít narozeniny nebo ,když má výročí,úmrtí,je to zvláštní,tak si říkám,že tu třeba semnou pořád je..každopádně v mém :hjarta: určitě. Manžel,už taky nemá rodiče,nežijí  ani rodiče našich rodičů. Je to těžké setkat se s umíráním,někoho blízkého,ale,Slniečko,babička v Tvém :hjarta: a vzpomínkách zůstane napořád i když tady s Tebou nebude.  Tobě Slniečko,hodně síly k překonání těžkých chvil..nebude to lehké. :pussa:

Holky to všechno řekly za mě, já to prožívala vloni touhle dobou, v červnu babička zemřela na osteosarkom. Dodnes je po ní  ohromná propast, chybí mi na každém kroku, ale postupně se ta bolest otupuje, smířila jsem se jejím odchodem dávno, jen mi prostě moc chybí. Tak se s ní scházím poměrně často ve vzpomínkách, ve snech...

Regina napsal(a):

Holky to všechno řekly za mě, já to prožívala vloni touhle dobou, v červnu babička zemřela na osteosarkom. Dodnes je po ní  ohromná propast, chybí mi na každém kroku, ale postupně se ta bolest otupuje, smířila jsem se jejím odchodem dávno, jen mi prostě moc chybí. Tak se s ní scházím poměrně často ve vzpomínkách, ve snech...

Mně jedna babička umřela před cca 5-ti lety... a taky se mi o ní opakovaně zdá, i o jejím bytě, kde bydlela když jsem byla malá...

Slniečko napsal(a):

Kdyz uz u ni nemuzu byt,tak ji pisi pohlednice,snazim se ji povzbudit,ale vim,ze uz moc nevnima, snad tedy alespon vnima,ze na ni nekdo mysli a ma ji rad. Chceme za ni jednou za 14 dni jezdit,ale i tak vim,jak moc je to malo.....:grater::grater::grater: Nevim,jak se s tim vyrovnat, nikdy mi neumiral zadny takto blizky clovek. Dekuji za kazdou radu.

Ahoj Slunicko,
neznam Tvoji babicku ale jsem presvedcena ze vnima ze ji milujes.  :)
Myslim ze jedina cesta jak se vyrovnat se smrti blizkeho cloveka je ta ze tim bolestnym procesem proste projdes.

Zivot nikomu prodlouzit nemuzem,ale muzem umirajiciho cloveka podporit svoji laskou a citem.Jedna z nejdulezitejsich pomoci jakou jsme schopni dat.

Muzes ji hodne pomoc ted v tuhle chvili prave tim ze ji das to co dala v zivote ona babicka Tobe.Pochopeni a lasku.

To jak se chova zbytek rodiny ,tim se netrap,nebot nemuzes to zmenit. Jednala bych predevsim za sebe.  :)

Vsem Vam moc dekuji za pomoc, babicce se nejakym zazrakem polepsilo, ja vim, v jejim veku to muze byt zazrak, stejne jako muze prijit konec kazdym dnem. Smirila jsem se s kazdou variantou. Mozna o to lepe,ze vim,ze to vypada zatim dobre a jeste si ji stihnu uzit.
Co je pro me opravdu nepochopitelne je,zena nas vsichni sourozenci zarli, jsou presvedceni,ze to delame pro majetek /dum, nejsou schopni pochopit,ze ji tak s bratrem milujeme,ze s ni proste chceme jeste nejakou dobu byt a uzit si ji a jeste stihnout rict to,co jsme nestihli predtim. Je to silene smutne, videla jsem ji tento vikend a nejak se ve me rozhostil klid v dusi,nedokazu to popsat,proste takovy nadherny pocit,kdyz nas vnimala a hlavne, sesli se tam po x letech vsichny jeji deti a k tomu jeste ja a braska,proste mela slzy stesti v ocich a usmev na tvari, to minule byla uplne bez mimiky. Jeste jednou moc moc dekuji za podporu. :hjarta:

Tak to je dobře, že je babičce líp, hlavně si nic nevyčítej, všichni tak nějak děláme co myslíme, že je v danej okamžik nejlepší ... a nestresuj se nějakýma žárlivýma příbuznýma, to je plejtvání energie. Máš možnost ještě babičce říct všechno, co jsi jí říct nestihla, to je fajn, já už tu možnost neměla, babička mi umřela letos v únoru, bylo to rychlý, jeden den ji odvezli do nemocnice, druhý den vypadala líp, a tak jsme měli radost a jen jsem s ní domluvila, co jí druhý den přinesu do nemocnice  .... a pak jsem tam přišla s taškou a babičky postel nikde a všichni se na mě tak divně dívali ... prostě už jsem ji nestihla   :grater: Vyrovnat se s tím neumim vůbec, taky pro mě byla víc než máma. Využij naplno ty chvíle, který můžeš s babičkou ještě trávit :hjarta:

Vsem Vam moc dekuji,babicka se uz dnes neprobrala. :grater::grater::grater: Ceka me dlouha cesta,abych to prazdno a ten smutek v sobe ustala,ale je pravdou,ze mam dobry pocit, stacila jsem ji rict,ze ji mam hrozne moc rada  a videla i Matyaska,takze jsem se rozloucila a videla ji. I tak ten pocit prazdna je nepopsatelny....:grater::grater::grater:

Slniečko napsal(a):

.......ale je pravdou,ze mam dobry pocit, stacila jsem ji rict,ze ji mam hrozne moc rada  a videla i Matyaska,takze jsem se rozloucila a videla ji.

To je moc dobre.  :hjarta:

Slniečko napsal(a):

Vsem Vam moc dekuji,babicka se uz dnes neprobrala. :grater::grater::grater: Ceka me dlouha cesta,abych to prazdno a ten smutek v sobe ustala,ale je pravdou,ze mam dobry pocit, stacila jsem ji rict,ze ji mam hrozne moc rada  a videla i Matyaska,takze jsem se rozloucila a videla ji. I tak ten pocit prazdna je nepopsatelny....:grater::grater::grater:

Slniečko,
tak to má babička za sebou...
Přeji hodně sil. Plakej.

Slničko, z vlastní zkušenosti - co nejvíce se zaměstnat. Mně to hodně pomohlo..

Mozna se na me budete divat jako na blazna,ale dnes v noci se se mnou byla babicka rozloucit, prisla kdyz uz byl davno manzel na nocni, najednou jsem se vzbudila na takovou divnou zimu a citila jsem ji vedle sebe, hladila me po tvari a po vlasech, tak jako kdysi,kdyz jsem byla mala. Bylo to strasidelne,ale kdyz jsem si uvedomila,ze je to ona,tak ze me spadl strach a vsechna bolest, usla jsem s usmevem na tvari, jsem stastna,ze prisla, myslim,ze i moje rozlouceni s ni zitra bude klidnejsi a vyrovnanejsi. :grater:

Aj mne sa to stalo, normálka. Blízki a naviazaní ľudia to môžu robiť. :)

Definitivne se s Vami rozloucim a uzavru vlakno, vcera jsem si pohreb "uzila" se vsim, co k nemu patri, byl opravdu nadherny a uz i vim,proc se babicka prisla rozloucit, ja jsem se s ni take dokazala rozloucit a jake bylo moje prekvapeni,kdyz jsem ji videla a ona se usmivala. Uvedomila jsem si,ze odchazela stastna a diky tomu mam v sobe klid a pohodu. Je mi hrozne smutno,ale uz to neboli, dala nam to,co mela, naucila nas spouste veci a ted je rada na nas. Vcera jsem to konecne pochopila. To rozlouceni bylo opravdu s gracii a urovni a bylo ji hodne. To prazdno v dusi asi zustane,ale v srdci ji mam stale a mit budu. Jsem v urcitem slova smyslu stastna, ten vcerejsek byl velmi dulezity a urcite nejen pro me. Jeste jednou Vam moc moc dekuji za podporu. :hjarta::hjarta::hjarta:

Toto téma se zdá být uzavřené, přesto se svěřím, protože tohle mě taky brzo čeká. Babičce je 93. Byla jsem s ní jako holka víc než s mámou. Každou chvíli se jí udělá špatně od srdce a myslí si, že to je její konec a asi by i byl, kdyby vždycky maminka nezavolala rychlé šípy. Takto jí několikrát zachránila život, vždyť ji pořád sleduje. Když k nim jdu na návštěvu, nic není jako dřív. Už tam nejsem doma, už jsem jen návštěva, chce se od nás práce, umýt okna, od manžela nějaké ty práce na zahradě, nic proti práci a pomoci mamince, ale pak následuje: jděte už, neměli byste už jít? Babička totiž není ve své kůži, kdykoliv tam někdo je, kromě mé maminky samozřejmě, a ona s ohledem na ni nás taky posílá domů. Chápu to, ale je to smutné. Je mi tam úzko. Dřív, když byly děti malé, jsem si chodila k mamince spravit náladu a jen nerada jsem se vracela domů. Bojím se, až uslyším tu zprávu, že babička je mrtvá. Pak už půjde život normálně dál, jen se prostě bojím té chvilky, kdy to uslyším. Myslím, že pohřby a obřady kolem toho jsou tu proto, aby ti pozůstalí něco dělali, sháněli věnce, starali se o smuteční hosty, jen aby prostě něco dělali a neupadli do nějaké hluboké deprese.

Luminko, po mesici a pul je to prazdno cim dal tim vic citit, vraci se mi vsechny chvile,ktere jsem s ni prozila a vzhledem k tomu,ze k ni patrila i moje prvni laska,ktera boli dodnes,tak je to nekdy hodne nesnesitelna vnitrni bolest. Nekdy mam touhu usnout a rano se uz neprobudit a konecne na to vsechno,co se kdysi stalo a co mohlo byt ale neni,protoze jsem byla proste hloupa a naivni zapomenout,ale pak se podivam do postylky a ten maly tvorecek mi doda silu se rano opet probudit,vstat s postele a znovu se tomu trapeni postavit. Je to na :dumbom:, tolik si preji,aby to bylo uz za mnou,ale nedokazu se nad to nejak povznest. Ja toho cloveka, co jsem mela s babickou nejvic spojeneho nedokazu ani nenavidet ani byt nekde uvnitr vuci nemu lhostejna, dokazu ho jen milovat a to me asi jednou opravdu znici. :grater:

Prosím, neuzavírejme toto vlákno. Hledám útěchu, pomoc, umírá mi bratr....
Před 20ti dny měl těžkou nehodu na motorce, obrovská vnitřní zranění, krvácení do mozku, prodělal několik operací, z bezvědomí se vůbec neprobral.... na blízké reaguje pouze tečící slzou a mírným stiskem jedné ruky..... obáváme se, že jeho diagnoza bude brzy uzavřená - apalický syndrom.....
Nevím, jak pomoct rodičům...... strašlivě věří... doufají......... neuvěřitelně trpí....... ta bezmoc je neuvěřitelná. Nedokážu zastavit myšlenky, vzpomínky, jeho obraz na JIP.... obraz absolutně bzmocného člověka bojujícího o holý život. Houby spím, rodiče jsou na neurolech..... prosí boha o rozhřešení.... ať už to proboha nějak rozsekne..... tam nebo tam.......... :grater::grater::grater::grater::grater::grater::grater:

Pokud bratr bojuje a nevzdává to, tak třeba se stane zázrak, zázraky se přece dějí.... jen my je často nevidíme. Ale pokud Ty jsi jediná opora rodiny, hlavně se opatruj a pokus se spát, odpočinout si, kdyžtak si dojdi k doktorovi, ať Ti napíše nějaká lehčí antidepresiva, člověk se pak na ten problém dívá trochu s nadhledem a je schopen si to promyslet a normálně fungovat. Znám to , měla jsem doma 4 měsíce umírající manželovu maminku, je to hrůza, neměli by takhle odcházet :(

Já myslím, že naděje je vždycky. Asi před rokem jeden můj známý a obchodní partner doma nějak blbě upadl, narazil hlavou a zůstal v bezvědomí. V tom bezvědomí byl asi 5 měsíců, přiznávám, že já sama jsem to považovala už za naprosto beznadějné. No a pak se najednou probral. Sice se teď musí pozvolna učit vše znova, jak malé dítě prý (znám to jen z doslechu), ale žije a funguje.

Twinho,
a doktoři ještě neví, jestli přežije?
To je šílená bezmoc, co píšeš, to chápu. Navíc, jde o mladého člověka, život před sebou, tohle jsou věci, se kterými se jen těžko smiřuje.
Pokud vás vnímá, buďte mu na blízku. Co nejvíc, co nejdýl.
Přeji hodně hodně síly a víry.

Ach bože, je to hrozivě blízko, babička leží po mrtvici, nehýbe se , nemluví. A do toho přicházím o práci, plíživě, mučivě, každý měsíc čekám výpověď a nevím kdy to bude. Jak se z tohohle nezbláznit?

luminka napsal(a):

Ach bože, je to hrozivě blízko, babička leží po mrtvici, nehýbe se , nemluví. A do toho přicházím o práci, plíživě, mučivě, každý měsíc čekám výpověď a nevím kdy to bude. Jak se z tohohle nezbláznit?

No co k tomu říct, pevné nervy, posílám :hjarta: a :pussa:

Sluníčko, máš to ted hodně těžký, ale musíš vydržet. Mě zemřel manžel, vlastně umíral několik dní, seděla jsem u něj do poslední chvíle a přesto tomu pořád nemůžu uvěřit, pořád čekám že se vrátí.
Nevím jak se s tím vyrovnat, snad čas všechno trošku otupí. Držím ti pěstičky at to zvládneš.

Kapku jsem to zvrzla, omlouvám se Sluníčku, já to vzala z jinýho konce. Přesto se zde řeší další, stejně smutný případ. Hplky, mě je vás tak líto, vím co prožíváte a vím, že potom to není o nic lepší, spíše naopak.
Vím co je to sedět u postele člověka, který dýchá a žije - zetím - jen pomocí přístrojů, znám tu hroznou bezneděj, bezmocnost a bolest.
Jediný co na to trochu funguje je zaměstnat mozek a ruce pracím jakoukoliv a myslet na ty, co nás potřebují a neobešli se bez nás.

Kapku jsem to zvrzla, omlouvám se Sluníčku, já to vzala z jinýho konce. Přesto se zde řeší další, stejně smutný případ. Hplky, mě je vás tak líto, vím co prožíváte a vím, že potom to není o nic lepší, spíše naopak.
Vím co je to sedět u postele člověka, který dýchá a žije - zetím - jen pomocí přístrojů, znám tu hroznou bezneděj, bezmocnost a bolest.
Jediný co na to trochu funguje je zaměstnat mozek a ruce pracím jakoukoliv a myslet na ty, co nás potřebují a neobešli se bez nás.

Barbro,nic se nestalo. Take jsem si myslela,ze se to nikdy nezahoji, ze se clovek utrapi do uplneho konce. Dnes mam krasne vzpominky, nevyrovnala jsem se s tim,ze tu babicka neni uplne,ale naucila jsem se s tim zit. Kdyz prozivam a vidim neco uzasneho,tak ji v duchu volam,at se podiva, vzpominam na ni hrozne moc casto. Slzy jsou stale v ocich a zustanou, najednou jsem si uvedomila,ze jedna kapitola zivota je definitivne uzavrena,ale dalsi je plne otevrena a je potreba si ji vychutnat az do dna stejne jako tu predchozi. Kdyz jsme ted byli v Benatkach, tak jsem za babi zapalila svicku a byl to tak uzasny pocit, neda se to popsat, opet jsem ji videla a citila vedle sebe, byla tam se mnou,tim jsem si jista. To mi pripomina,ze ji musim odnest kousek pisku a muslicky na hrob.......

No můj manžel jse taky vlastně pořád se mnou. Mluvím s ním, vzpomínám na něj jen v dobrém a stejně ho podřád všude vidím a slyším jeho průpovídky, kterými mě častoval. Nevím jak dlouho to bude ještě bolet, taky často pláču a udivuje mě to silné  pouto, které mezi námi bylo. Netušila jsem, že jsme k sobě tak připoutaní.
Ale to je život, nic se na tom nedá změnit, člověk jen musí doufat že to jednou přebolí.

Barbro, neboj ono to časem přebolí nebo se to aspoň otupí, mě zemřela před 4 lety druhá máma (tchýně), dodnes na ni s láskou a trochu i smutkem vzpomínám stejně jako na druhého tátu (tchána), který šel po roce za ní. Chodím za nimi na hřbitov občas se mi zdá, že jsou tu se mnou a oni opravdu jsou, mám je ve vzpomínkách. Taky jsem si původně myslela, že takovéhle dvě rány za sebou nevydržím, ale čas je velký čaroděj a lékař. Myslím na Tebe a posílám :hjarta:

tak toto vlakno by naozaj mohlo byt vecne, stale niekto umiera...moja mama ma 5 rokov rakovinu, zacalo to nadorom na plucach, pokracovalo karcinomom prsnika, ktory si nahmatala na stedry den minuleho roku, doplnene o nador na hypofyze...pred 5 rokmi neverili, ze prezije najblizsich 6 mesiacov a ona je stale tu.. Ale posledny chirurgicky odber vzorky ju velmi oslabil, ledva prejde na toaletu, vsetko jej treba servirovat a navyse ma neustale bolesti...na take utrpenie sa neda ani pozerat..a to si uz clovek naozaj praje, aby to boh uz konecne rozsekol.. a to nema ani 60 rokov, ja som mala 18 ked ochorela..neviem ake to je, ist s mamou niekde len tak na nakupy, na obed, ...  my chodime na chemoterapie, oziarenia, operacie, CTcka, rezonancie, vyberat stehy atd....napriek vsetkemu, dakujme za vsetko, co nam bolo s nasimi blizkymi dopriate zazit, aj ked len nakratko, lebo mohlo byt aj horsie.. vela sil vsetkym

Maio, já měla něco podobného s tou mojí druhou mámou, měla jistý druh leukémie, pokud to šlo, měla jsem ji doma, rozlezlo se jí to po celém těle, ale bolesti neměla, užívala na to morphinové náplasti. Zkus se zeptat buď svého táty nebo mamčina lékaře jestli by jí nemohli taky něco takového napsat, aby zbytečně netrpěla, protože bolest při boji s rakovino moc nepomáhá. A Tobě držím všechny pěsti, abys to ustála, je to vyčerpávající, ale pokud maminka bojuje, tak to nesmíte vzdát ani vy. Kdyby něco napiš, klidně i na mail nebo do SZ, pokud budu vědět, ráda Ti poradím. Posílám :pussa: a :hjarta:

Tak babička nás včera opustila. A bylo zrovna výročí smrti dědy.

luminka napsal(a):

Tak babička nás včera opustila. A bylo zrovna výročí smrti dědy.

Luminko, tak už to má za sebou. :(
Přejme jí to, už má klid.

Jak je Ti?
Máš někde u blízkých  podporu?

Luminko, upřímnou soustrast a drž se, babička už má klid, tak jí ho přejme, už je jí dobře a je konečně zase s dědou.:)

lumiko to mě mrzí, upřímnou soustrast a hodně sil to zvládnout (zemře mi v květnu děda a říkala jsem si to co ti píše Rosamunda - že je konečně s babičkou. n si to stejně už dlouho přál. Pomohlo mi to, on už na tom byl zle, ač je to blbý to tak říct, tak JEMU jsem to přála. Samozřejmě že jsem nechtěla aby umřel, ale jemu je už teď dobře)

Rosamunda napsal(a):

Barbro, neboj ono to časem přebolí nebo se to aspoň otupí, mě zemřela před 4 lety druhá máma (tchýně), dodnes na ni s láskou a trochu i smutkem vzpomínám stejně jako na druhého tátu (tchána), který šel po roce za ní. Chodím za nimi na hřbitov občas se mi zdá, že jsou tu se mnou a oni opravdu jsou, mám je ve vzpomínkách. Taky jsem si původně myslela, že takovéhle dvě rány za sebou nevydržím, ale čas je velký čaroděj a lékař. Myslím na Tebe a posílám :hjarta:

Moc ti děkuji za tvoje slova. Počítám týdny a měsíce kdy se to stalo. Čas tak rychle běží a přece pomalu. Někdy jsem docela v klidu a smířená a jindy bych nejraději mlátila hlavou do zdi jen abych přehlušila tu bolest. Nikdy jsem netušila, že mě bude tak moc chybět. Pořád čekám, že to je jen špatnej sen, že se probudím a on bude zase sedět na gauči a přepínat programy v televizi. Omlouvám se, dnes je mě obzvlášt mizerně.

Barbro, drž se, drž se, drž se. :hjarta::hjarta::pussa::pussa: Nejlepší je asi upnout se na zbytek rodiny - děti, vnoučata - oni Ti určitě rádi pomohou tu ztrátu zvládnout. Hlavně pokud možno nezůstávej sama doma, pokus se být s blízkými jak nejčastěji to jde. Snaž se zaměstnat, abys na to nemusela pořád myslet. Vím, že ty moje rady zní jako klišé, ale co vím, tak fungují. Měj se hezky, myslím na Tebe.

Rosamunda napsal(a):

Barbro, drž se, drž se, drž se. :hjarta::hjarta::pussa::pussa: Nejlepší je asi upnout se na zbytek rodiny - děti, vnoučata - oni Ti určitě rádi pomohou tu ztrátu zvládnout. Hlavně pokud možno nezůstávej sama doma, pokus se být s blízkými jak nejčastěji to jde. Snaž se zaměstnat, abys na to nemusela pořád myslet. Vím, že ty moje rady zní jako klišé, ale co vím, tak fungují. Měj se hezky, myslím na Tebe.

Díky moc. Mám práci - zatím - tak musím vstávat aplnit povinnosti, to mě taky zaměstnává mozek. A děti i vnoučata mě pomáhají to jo. Taky na zahradě dřu jao mezek jen abych nemyslela. Ale stejně ho všude vidím a povídám si s ním. Někdy mu i maličko pohrozím, to když se chystala bouřka a já měla obavy z krup. Pomohlo to u nás žádný nebyly.

Barbra4 napsal(a):

Rosamunda napsal(a):

Barbro, drž se, drž se, drž se. :hjarta::hjarta::pussa::pussa: Nejlepší je asi upnout se na zbytek rodiny - děti, vnoučata - oni Ti určitě rádi pomohou tu ztrátu zvládnout. Hlavně pokud možno nezůstávej sama doma, pokus se být s blízkými jak nejčastěji to jde. Snaž se zaměstnat, abys na to nemusela pořád myslet. Vím, že ty moje rady zní jako klišé, ale co vím, tak fungují. Měj se hezky, myslím na Tebe.

Díky moc. Mám práci - zatím - tak musím vstávat aplnit povinnosti, to mě taky zaměstnává mozek. A děti i vnoučata mě pomáhají to jo. Taky na zahradě dřu jao mezek jen abych nemyslela. Ale stejně ho všude vidím a povídám si s ním. Někdy mu i maličko pohrozím, to když se chystala bouřka a já měla obavy z krup. Pomohlo to u nás žádný nebyly.

To je ale zajímavý, mě když zemřela druhá maminka (tchýně), tak jsem nějaký čas měla pocit, že je tu se mnou pořád, cítila jsem ji za sebou a u dědy zrovna tak. Oni tu asi s námi ještě nějaký čas jsou, aby viděli, že jsme to přežili ve zdraví a pak nás už jen sledují zpovzdálí, možná zeshora, možná odjinud. :)

Před týdnem mi umřela babička. Když napíšu, čekali jsme to, (i když nás smrt stejně zaskočila, prostě na tu člověk prostě není připravenej)Dožila se krásných 85 let a už byla unavená životem.
Když se narodila moje dcera a já ji pozorovala, říkala jsem, je podobná prababičce. Ted když malou vidím , prostě nevím, grimasa, pohled - vidím v ní jak kdyby koukala babička.

Dík všem za útěchu, tak ještě vydržet pohřeb.

Ros, tys mi pred rokem a neco psala, at napisu, kdyby neco. Tak mamka pred 6 tyzdnami zomrela. :grater:

maia napsal(a):

Ros, tys mi pred rokem a neco psala, at napisu, kdyby neco. Tak mamka pred 6 tyzdnami zomrela. :grater:

Maio :pussa::pussa::pussa: hodně síly přeju :hjarta:

Maminka mi umrela loni par dni po svych sedesatych narozeninach, velice nahle a necekane. Je to uz rok a pul a jaks taks uz to prebolelo, chce to cas. Ale pocit prazdnoty uz bude navzdycky. Moc mi chybi...

fidorka, dakujem, zatial to nezvladam velmi.
sakura, moja mamka mala tiez 60. A taky chybi...