Tak se mi zdá, že někteří lidé jsou jakoby určeni k tomu, aby pořád stáli opodál a stranou, kdyby uměli nevímco a nevímjak. Začíná to ve školce, kolektiv je třeba nebere, protože jsou zakřiknuté a nemluví. Jenže v první třídě se rozmluví a není to nic platné. Většinou sedí v řadě u dveří, aspoň za nás tam sedávali ti "horší", a i když rozesazuje učitelka, má sklon je tam posadit. Pokud to dítě v nějakém předmětu zaostává, smějí se mu, akdyž má z něčeho jedničky, tak mu prý učitelé nechutně nadržují. Při dospívání se té osobě každý směje, že nemá ještě kluka a utahuje si z ní. A pak se ten zázrak stane a kluka má, dokonce takového, co to s ní myslí vážně. A asi jeden rok je ráj na zemi. Pak to začne znova, tu osobu jaksi podivně nebere partnerova rodina, tchyně, tchán, švagrová, všichni jsou lepší, rychlejší, slušnější, vychovanější, všechno stíhají a připojí se k nim i manžel. A když se děti rozpovídají, jsou drzé a mámu neposlouchají, berou jen ty oblíbené. I pes si tak nějak dělá co chce a neposlouchá. A když si na člověka zvyknou, po 20 letech to přestane být peklo, tak to pokračuje v práci, kam si ten člověk doteď chodil odpočinout. Kolegyně si spolu špitají, tak nějak mimo vás, vy pak nic nevíte, ani to důležité, co se týká práce. Začínají vás podivně nebrat, kritizovat, napomínat. Sice práci máte, nevyhodí vás, protože to umíte dobře a rychle, ale tak nějak je všude obsazeno, musíte se prosit, jestli si někam smíte sednout, jestli se vejdete ke stolu, nebo do jídelny. Hledají na vás jen chyby. Nemůžete nic říct, protože následuje jen pohrdání nebo vás vůbec neposlouchají. A přitom mají úplně stejné starosti jako vy. Už se nebudu opakovat, to jsem tady už psala, setkali jste se s něčím takovým?

Já jsem se s tím setkala. Jsou to lidé mučedníci - vyzařuje z nich něco, čím jsou nesympatičtí, ať dělají co chtějí.  Navíc, jak jde čas, ke všemu se začnou ještě litovat a poukazovat na nespravedlnost světa, a tím otráví ten zbytek lidí, kteří se snažili s nimi alespoň tak nějak komunikovat

Ještě jsem chtěla dodat, i kdyby ti lidé v dětství chtěli zaútočit na agresory, dostalo by se jim jen odpovědi v potupném středním rodě: ono by se to pralo? A i pak jsou všichni ostatní důležitější a nadřazení, i když někdy mají jen 9 tříd základní školy.

mashanka napsal(a):

Já jsem se s tím setkala. Jsou to lidé mučedníci - vyzařuje z nich něco, čím jsou nesympatičtí, ať dělají co chtějí.  Navíc, jak jde čas, ke všemu se začnou ještě litovat a poukazovat na nespravedlnost světa, a tím otráví ten zbytek lidí, kteří se snažili s nimi alespoň tak nějak komunikovat

Právě, dřív jsem byla jen nesympatická, a teď se ještě k tomu lituju, je vůbec nějaká možnost, jak z toho ven?

Taky si myslím, že to ti lidé vyzařují...možná, že to má počátky ve výchově.

Rozhodně budu pěstovat dceři sebevědomí už od malinka.

luminka napsal(a):

mashanka napsal(a):

Já jsem se s tím setkala. Jsou to lidé mučedníci - vyzařuje z nich něco, čím jsou nesympatičtí, ať dělají co chtějí.  Navíc, jak jde čas, ke všemu se začnou ještě litovat a poukazovat na nespravedlnost světa, a tím otráví ten zbytek lidí, kteří se snažili s nimi alespoň tak nějak komunikovat

Právě, dřív jsem byla jen nesympatická, a teď se ještě k tomu lituju, je vůbec nějaká možnost, jak z toho ven?

No, musím přiznat, že s tím osobní zkušenost nemám - nevím, čím jsem si to zasloužila, ale většinou jsem v kolektivu oblíbená. Přemýšlím, kde je zakopaný pes a v čem je tedy mezi námi rozdíl.......

Možná je to tím, že mně bylo vždycky šumák, co si kdo o mě myslí a jestli ho zajímám a chovala jsem se tím pádem asi přirozeně. Ty se možná, přes všechno to svoje zkoumání toho, jak tě vidí ostatní, zapomínáš chovat nějak. Možná se nechováš dobře ani špatně - prostě se nechováš - jen si hraješ na chování, které si myslíš, že se od tebe chce - a tím pádem, logicky, svým chováním ani nemůžeš nikoho zaujmout nebo naštvat

Zkus to brát tak, že lidi jsou stejně pazdráti a k ničemu je nepotřebuješ - alespoň ne ty, kteří ti ubližují - proč ti zrovna na těch tak záleží ? Vždyť to jsou větší nuly, než ty, když se potřebují zviditelňovat tím, že tě uráží. Oni neumí zaujmout sami sebou, potřebují prostředníka, a toho jim děláš ty - takže vidíš, že důležitá jsi. Bez tebe by byli v pytli, protože sami sebou nezaujmou

Natálie napsal(a):

Taky si myslím, že to ti lidé vyzařují...možná, že to má počátky ve výchově.

Rozhodně budu pěstovat dceři sebevědomí už od malinka.

Hlavně to nepřeháněj, protože přehnaně sebevědomí neschopové jsou ještě víc k smíchu, než ti, co to o sobě vědí, že jsou joudové :)

Jo, Luminko, tohle byla túra mojí sestry. Začalo to ve školce, byla pomalejší a učitelky ji nesnášely, udělaly si z ní otloukánka. Pokračovalo to ve škole, tam měla jedinou kamarádku, která zemřela v 7. třídě na nádor na mozku. Pokračovalo to až do dospělosti, rodiče jejího přítele ji nemají rádi, v práci byla vždycky nešťastná apod. Dnes jí je 26 let a je šťastná. Jak se to "přihodilo"? Přestala lidi nesnášet za to, že ji nesnáší, má větší sebevědomí, poslední rok na ni vidím, že je opravdu jiná.

Její problém určitě začal v rodině, každý jsme si z ní odnesli pošramocené sebevědomí. Já otáčela agresi dovnitř, ona navenek, ani jedno není řešení. I já s ní těžko vycházela, i když je to moje sestra, její chování vůči lidem bylo uhodit minimálně o sekundu později, než oni, ale vážně to nepomáhalo.
Myslím, že jí hodně pomohla tato práce, ze začátku to taky nevypadalo nic moc, říkávala, že ji nesnáší šéf, ale bylo vidět, že o práci mluví s nadšením, nic méně nevzdala to(jako dříve) a za čas řekla, že přešla pod jiného šéfa a - je tam spokojená jako želva. Rodiče přítele už neřeší, těší se tam vždy na jeho babičku a rodinu jeho bratra.. Změnila se holka a outsider je fuč :)

luminka napsal(a):

Tak se mi zdá, že někteří lidé jsou jakoby určeni k tomu, aby pořád stáli opodál a stranou, kdyby uměli nevímco a nevímjak. Začíná to ve školce, kolektiv je třeba nebere, protože jsou zakřiknuté a nemluví. Jenže v první třídě se rozmluví a není to nic platné. Většinou sedí v řadě u dveří, aspoň za nás tam sedávali ti "horší", a i když rozesazuje učitelka, má sklon je tam posadit. Pokud to dítě v nějakém předmětu zaostává, smějí se mu, akdyž má z něčeho jedničky, tak mu prý učitelé nechutně nadržují. Při dospívání se té osobě každý směje, že nemá ještě kluka a utahuje si z ní. A pak se ten zázrak stane a kluka má, dokonce takového, co to s ní myslí vážně. A asi jeden rok je ráj na zemi. Pak to začne znova, tu osobu jaksi podivně nebere partnerova rodina, tchyně, tchán, švagrová, všichni jsou lepší, rychlejší, slušnější, vychovanější, všechno stíhají a připojí se k nim i manžel. A když se děti rozpovídají, jsou drzé a mámu neposlouchají, berou jen ty oblíbené. I pes si tak nějak dělá co chce a neposlouchá. A když si na člověka zvyknou, po 20 letech to přestane být peklo, tak to pokračuje v práci, kam si ten člověk doteď chodil odpočinout. Kolegyně si spolu špitají, tak nějak mimo vás, vy pak nic nevíte, ani to důležité, co se týká práce. Začínají vás podivně nebrat, kritizovat, napomínat. Sice práci máte, nevyhodí vás, protože to umíte dobře a rychle, ale tak nějak je všude obsazeno, musíte se prosit, jestli si někam smíte sednout, jestli se vejdete ke stolu, nebo do jídelny. Hledají na vás jen chyby. Nemůžete nic říct, protože následuje jen pohrdání nebo vás vůbec neposlouchají. A přitom mají úplně stejné starosti jako vy. Už se nebudu opakovat, to jsem tady už psala, setkali jste se s něčím takovým?

Tahle věta mě přímo praštila do očí. Nebude to tím, že ty s nízkým sebevědomím a malou dispozicí pro takt to chtějí "zlomit" tím, aby je všichni kolem poslouchali? Dokonce i ten pes?
Lámou to moc přes koleno a příliš jim záleží na tom - co by tomu řekli sousedi.
Když se nám zdá, že jiní jsou lepší, rychlejší, slušnější než my - NO A CO? :)

Kde se berou outsideři?
Myslím, že hodně je toho daného výchovou, neboli v dětství.
Pak člověk dospěje... a dál už se vychovává sám.
Takže luminko - máš možnost na sobě pracovat a "převychovat" se :-)
Jde to...

Já bych zase místo převychovat se, poradila přijmout se a akceptovat se - vyber si, co chceš

D. napsal(a):

Jo, Luminko, tohle byla túra mojí sestry. Začalo to ve školce, byla pomalejší a učitelky ji nesnášely, udělaly si z ní otloukánka. Pokračovalo to ve škole, tam měla jedinou kamarádku, která zemřela v 7. třídě na nádor na mozku. Pokračovalo to až do dospělosti, rodiče jejího přítele ji nemají rádi, v práci byla vždycky nešťastná apod. Dnes jí je 26 let a je šťastná. Jak se to "přihodilo"? Přestala lidi nesnášet za to, že ji nesnáší, má větší sebevědomí, poslední rok na ni vidím, že je opravdu jiná.

Její problém určitě začal v rodině, každý jsme si z ní odnesli pošramocené sebevědomí. Já otáčela agresi dovnitř, ona navenek, ani jedno není řešení. I já s ní těžko vycházela, i když je to moje sestra, její chování vůči lidem bylo uhodit minimálně o sekundu později, než oni, ale vážně to nepomáhalo.
Myslím, že jí hodně pomohla tato práce, ze začátku to taky nevypadalo nic moc, říkávala, že ji nesnáší šéf, ale bylo vidět, že o práci mluví s nadšením, nic méně nevzdala to(jako dříve) a za čas řekla, že přešla pod jiného šéfa a - je tam spokojená jako želva. Rodiče přítele už neřeší, těší se tam vždy na jeho babičku a rodinu jeho bratra.. Změnila se holka a outsider je fuč :)

To je náhoda, mně se stalo něco podobného, jedinou opravdovou kamarádku jsem měla, a ta se po 7. třídě s rodiči odstěhovala, chápete to, proč ještě tuhle smůlu musí outsideři mít?

mashanka napsal(a):

Já bych zase místo převychovat se, poradila přijmout se a akceptovat se - vyber si, co chceš

Luminko,
nejdřív jak říká mashanka - příjmout se akceptovat taková, jaká jsi a PAK teprve jak říká martinka - začít se převychovávat :supr:
Jinak to nejde :jojo:
Drž se.

Pandorraa napsal(a):

Luminko,
nejdřív jak říká mashanka - příjmout se akceptovat taková, jaká jsi a PAK teprve jak říká martinka - začít se převychovávat :supr:
Jinak to nejde :jojo:

Jj, šel jsem na to před dávnými lety podobně...

1) S tím, jak vypadám, nic neudělám. Na plastiku nemám love. Samo, můžu začít chodit do fitka a vymakat si postavu, ale na to jsem zase línej :P
2) Zkusím se na lidi (a hlavně na ženský :D) kolem sebe usmívat, místo toho, že na ně budu koukat nasraně a předem poraženecky jako dosud... kdyby se to povedlo, můžu s lehkým srdcem hodit za hlavu bod č. 1)
3) Bod č. 2) mi vyšel... :D ... a nemusel jsem se ani moc "převychovávat"...

Ještě jsem zkusila přemýšlet, čím mohu být nesympatická. Tak tedy: mám na ženu dost hluboký hlas, navíc ještě takový kuňkavý. A někdy je mě zase slyšet na hony daleko, jako bych buď  kuňkala, nebo křičela, nic mezi tím, no, asi se snažím lidi překřičet, když mě nevnímají. Navíc vyslovit "Ř" je pro mě věc nemožná.
A co lidi hodně nesnášejí, to je kuňkavé zdravení na půl huby. A vím, co je toho příčinou. Je to tehdy, když nemám ujasněné, jestli dotyčnému tykám nebo vykám. Největší potíže mám s těmito lidmi:
1. Maminčiny sestřenice nebo kamarádky - to byl problém v dětství, teď  je už nepotkávám. Přitom stačilo úplně málo - zeptat se matky, jak jim mám říkat, a pokud by nevěděla, vyřešit to s nimi, a bylo by po problému.
2. Dospělí spolužáci mých dospělých dětí.
3. Dospělé děti kolegyň.
4. Jakékoliv děti na vsi, co mě tak vzorně zdraví, nevím, jak odpovědět. Nikdy mi to nebylo příjemné, že už mi děti říkají dobrý den, že jsem stará. Byla bych raději, kdyby byly nevychované a nezdravily.
5. Tchyně, tchán. Po svatbě jsem přistoupila na jejich návrh tykání, ale nešlo mi to z pusy. Pak mi vyčetli neznatelný pozdrav, tak jsem se naučila halasné "ahoj". Ale když mám říct, ti, nebo tě, stále to řeším nějakým opisem, tak se stydím.
6. Halasné, hlučné mladší kolegyně, kterým se stydím nabídnout tykání, protože se bojím odmítnutí, ale vykat jim je takové nějaké divné, tady není jiné řešení, než nabídnou tykání při pracovní besídce.
Dále je to moje nadřízená, ta do těch kategorií nepatří. U ní je totiž jasné, že jí vykám. Tykání by nabízela ona, protože je nadřízená, ale ona to neudělala. A jinak si se všemi tyká a mě to štve. Není mi to příjemné, proto jí také Dobrý den neříkám s nějakou radostí. Tady stačilo nabídnout jí to před lety, když ještě nebyla nade mnou, je o malinko mladší, no jo, kdyby.
Taky lidi může štvát to, že je neoslovuju, nebo jenom málo. Když oni oslovují mě, tak to nemám ráda, protože to přehánějí. Za každou větou "paní K.......", to už je opravdu příliš. Možná by ode mě chtěli totéž, ale mně toto přijde nějak zbytečné. I když vím, že se lidem neříká "Hele", to by mi taky mohli říkat "Jů".

http://www.novinky.cz/koktejl/

A pak hned "outsider" Nepolíbená pomocnice z kostela šokovala svým zpěvem superstár"

A tak to je :)

požadovaný dokument není k dispozici

už mi to funguje. Nádherný. :godlike:

Nebo tak: http://www.novinky.cz/koktejl/166490-ne … rstar.html

Každý z nás má v sobě slunce. Jen ho najít. :D
Díky za krásu na dobrou noc.

luminko - oběť je jen role. Oběť většinou přitahuje průsery, dokud je nezmění. DOkud neobjeví sama sebe bez předsudků jiných. Můžeš začít stavět na tom dobré, nalézt v sobě sebe - vědomí. Zjistit jaká jsi a jak se "jevíš" ostatním. A pak můžeš měnit to co ti dělá problémy.

Tohle všechno lze řešit terapií individuální i skupinovou. S psychologem. S kineziologem. S lidmi, kteří ti mohou ukázat další kroky. I když se ti to možná nebude zdát, jsi krásná lidská bytost.

luminka napsal(a):

Ještě jsem zkusila přemýšlet, čím mohu být nesympatická. Tak tedy: mám na ženu dost hluboký hlas, navíc ještě takový kuňkavý. A někdy je mě zase slyšet na hony daleko, jako bych buď  kuňkala, nebo křičela, nic mezi tím, no, asi se snažím lidi překřičet, když mě nevnímají. Navíc vyslovit "Ř" je pro mě věc nemožná.
A co lidi hodně nesnášejí, to je kuňkavé zdravení na půl huby. A vím, co je toho příčinou. Je to tehdy, když nemám ujasněné, jestli dotyčnému tykám nebo vykám. Největší potíže mám s těmito lidmi:
1. Maminčiny sestřenice nebo kamarádky - to byl problém v dětství, teď  je už nepotkávám. Přitom stačilo úplně málo - zeptat se matky, jak jim mám říkat, a pokud by nevěděla, vyřešit to s nimi, a bylo by po problému.
2. Dospělí spolužáci mých dospělých dětí.
3. Dospělé děti kolegyň.
4. Jakékoliv děti na vsi, co mě tak vzorně zdraví, nevím, jak odpovědět. Nikdy mi to nebylo příjemné, že už mi děti říkají dobrý den, že jsem stará. Byla bych raději, kdyby byly nevychované a nezdravily.
5. Tchyně, tchán. Po svatbě jsem přistoupila na jejich návrh tykání, ale nešlo mi to z pusy. Pak mi vyčetli neznatelný pozdrav, tak jsem se naučila halasné "ahoj". Ale když mám říct, ti, nebo tě, stále to řeším nějakým opisem, tak se stydím.
6. Halasné, hlučné mladší kolegyně, kterým se stydím nabídnout tykání, protože se bojím odmítnutí, ale vykat jim je takové nějaké divné, tady není jiné řešení, než nabídnou tykání při pracovní besídce.
Dále je to moje nadřízená, ta do těch kategorií nepatří. U ní je totiž jasné, že jí vykám. Tykání by nabízela ona, protože je nadřízená, ale ona to neudělala. A jinak si se všemi tyká a mě to štve. Není mi to příjemné, proto jí také Dobrý den neříkám s nějakou radostí. Tady stačilo nabídnout jí to před lety, když ještě nebyla nade mnou, je o malinko mladší, no jo, kdyby.
Taky lidi může štvát to, že je neoslovuju, nebo jenom málo. Když oni oslovují mě, tak to nemám ráda, protože to přehánějí. Za každou větou "paní K.......", to už je opravdu příliš. Možná by ode mě chtěli totéž, ale mně toto přijde nějak zbytečné. I když vím, že se lidem neříká "Hele", to by mi taky mohli říkat "Jů".

Luminko, Vy se z toho ale nikdaaa nevybabrete, pokud budete resit takovehle podle me dost podruznosti. :dudlik:

Ale oni si lidi myslím takových blbostí dost všímají, co jsem se naposlouchala v mládí výčitek, že jsem zas už někoho nepozdravila.

Luminko, ano, outsideri existuji. Ale taky si myslim, ze je to "jen" role, do ktere se ve vetsine pripadu sami uvrtaji. Ty vyjmenovane veci (kunkani, vykani, zdraveni), to jsou v podstate blbosti, priznej si to. A nasleduji moje oblibena prirovnani :) Jako kluk jsem byl tlusty intelektual, takze oblibenost nula. Mam pro zmenu vyssi hlas. Zmenil jsem se o 180 stupnu (rekneme slusne osvalenej vysokej...), ale v palici to porad zustalo. A ja se zacal koukat kolem a zjistil jsem, ze mam kolem sebe spoustu kamaradu, kteri vypadaj na "muj" prvni pohled silene (tlusti, "nedbaji" o sebe,...), ale pozor, spousta z nich je oblibena, ma partnerky prip. milenky, jsou uspesni. A cim to je? Neresi blbosti, jsou komunikativni, neresi porad, co si o nich mysli ostatni. Jednou vetou - maji se radi a diky tomu maji prostor na normalni zivot a ne na rypani se v ehmehm... Kazdy to ma jinak. Jen se do toho pustit - psycholog, terapeut, masaze, kartarky, carodejky, joga, kostel, box :) Vyber si, namichej si koktejl, uvedom si, v cem jsi dobra. Mej se rada, duveruj si. Nekde jsem cetl, ze je dokazane, ze kapsari si vybiraji lidi podvedome podle stylu chuze. Vyberou si shrbeneho cloveka, ktery kouka do zeme a nechaji projit "rovne" lidi, kteri koukaji pred sebe. Proste pokud se programove chovas jako obet, vecny pesimista, kyselo, tak potom te tak lidi budou brat. Jo a kdyz jsme u hlubsiho hlasu, muzu te uklidnit. Znam spoustu chlapu, kterym prijde sexy... Tak hlavu vzhuru.

V dětství se do role outsidera dostaneš tím "vyzařováním" - jak už tu zaznělo.
A pokud nezměním bydliště, tak jsi za outsidera celý život.
Můžeš být zlatá svatá, z hořké čokolády, tak se najdou vždycky lidé, kteří Tě s oblibou shodí, připomenou nepříjemné chvíle, které Ti připravili pro pobavení ostatních, a pokud nejsi stopro sebevědomá, tak to s Tebou zacloumá.
Takže stoprocentně s tím, že se někdo dobrovolně uvrtá do role outsidera, nesouhlasím.

No, Annie, moje sestra se odstěhovala 300 km daleko a dokud se sama nezměnila, tak byla outsider i na novém místě.

D. - máš pravdu. ;)

A pokud nezměním bydliště, tak jsi za outsidera celý život.

Hm, tak to zase nesouhlasim ja. Myslim si, ze opravdu jde o to, nakolik se nechas ovlivnit napr. tim, co si o tobe lidi mysli, tim, co by si o tobe mohli myslet. Znam lidi, kteri by na zaklade vseobecneho vnimani spolecnosti meli vysostne pravo na to, byt outsidery. At uz jsou to homosexualove, lide postizeni nebo co ja vim co. Jenze, a to je podle meho ten klic, oni si to, ze si z nich nekdo udela hnusnou srandu, oni si to nepripousti nebo jeste lepe, dokazou to logicky zpracovat. Nesesypou se, nepropadnu depresi, neutopi se v tom. Dokazou si udelat srandu sami ze sebe. Mimochodem ja se vzdycky bal, abych nejakeho homosexuala neurazil. A nakonec jsem zjistil, ze nejvic vtipu si o sobe povidaji s velkym gustem oni sami a jak sami sebe a sve kamarady nazyvaji, tak to jsem koukal :) Muj nazor proste je, ze kdyz se naucis srovnat sama se sebou, mas minimalne ze 3/4 vyhrano :)

luminka napsal(a):

Ale oni si lidi myslím takových blbostí dost všímají, co jsem se naposlouchala v mládí výčitek, že jsem zas už někoho nepozdravila.

No a?
Proč všechny tyhle blbosti tak prožíváš?
Toho outsidera máš TY ve SVÉ hlavě. Nikde jinde není, věř tomu. Většina lidí má jiné starosti než posuzovat právě tebe. Oni mají MIMO JINÉ spoustu práce s tím, aby někdo náhodou neviděl toho outsidera zase v nich.

Najdi si dobrého terapeuta a dej se do práce.

Koukám, že všichni to vidíme podobně. Něco je výchova (ale ta taky není náhodná), ale hlavní co způsobuje to "outsiderství", je ten člověk sám, jeho sebevědomí, jeho láska k sobě.

Změna je nutná, ale musí vycházet z toho "outsidera" samotného. Nevím, jestli pomůžou kinezioložky a psycholožky...možná ano, pomůžou k tomu, aby si člověk uvědomil, že nakonec se změnit může stejně jen on sám, že to za něj nikdo neudělá.

Ono se to lehce řekne. Ale CO KONKRÉTNĚ má takový člověk udělat? JAK se změnit? Jak na to přijde? Tohle mu nikdo říct nemůže.
Ale mám zkušenost, že jakmile na tom člověk (jakkoliv) začne pracovat, najednou přicházejí příležitosti, kde to může hned ozkoušet prakticky. Dostaneš se ke knížce, která Tě nenápadně navede, dojde k "náhodnému" setkání s člověkem, který bude inspirací, atp.

Už to, luminko, žes to tady napsala, je způsob řešení. Odrážíme Ti to, co víš, ale nechceš změnit. Zatím, nebo dosud.  Stačí se rozhodnout.

Je výborné, jak jsi tady rozepsala ty důvody, které řešíš. Může to přijít jiným nepodstatné, ale pro Tebe podstatné jsou. Zkus to dělat častěji. Napiš si to tak vždy když Tě něco trápí. pak si to přečti. Několikrát.
Sama sobě budeš nejlepším psychologem i léčitelem.

Nebo to můžeš hodit sem, ale tady budou zase názory nás, jiných lidí, a ti neví, co pomůže tobě, jaké je řešení pro Tebe. To zjistíš jen Ty sama.

annie napsal(a):

Takže stoprocentně s tím, že se někdo dobrovolně uvrtá do role outsidera, nesouhlasím.

Nicméně to nic neměni na faktu, že to tak je.
Na začátku je VŽDY rozhodnutí, zda tu roli přijímáš nebo ne. A to je vždy STOPROCENTNĚ TVOJE. Okolí se pak přidá.
Marcel to píše zcela jasně - změnil zevnějšek, v hlavě mu ale obraz o něm samotném zůstal až do té doby, dokud ho zase ON SÁM z ní nevymazal.

Chápu, že lidé domítají stoprocentně převzít zodpovědnost za svůj vlastní život. Ono je to tak lákavě jednoduché hodit svůj zpackaný život a všechny mindráky na ty druhé, kteří mi tááák ubližují....
Jenže co jako?
Vyřeším tak něco?

Pandorraa napsal(a):

Marcel to píše zcela jasně - změnil zevnějšek, v hlavě mu ale obraz o něm samotném zůstal až do té doby, dokud ho zase ON SÁM z ní nevymazal.

Ehm, no stoprocentni to zatim rozhodne neni :) Ale snaha je... To je jak s povahou, s cholerika taky neudelas flegmatika... Ale POSUNOUT se, to se urco da :)

Pan - zpackaný život nemám, odpovědná za svůj život a za své činy jsem stoprocentně.
Jen jsem si to zažila na vlastní kůži. :)

luminka napsal(a):

Ještě jsem zkusila přemýšlet, čím mohu být nesympatická. Tak tedy: mám na ženu dost hluboký hlas, navíc ještě takový kuňkavý. A někdy je mě zase slyšet na hony daleko, jako bych buď  kuňkala, nebo křičela, nic mezi tím, no, asi se snažím lidi překřičet, když mě nevnímají. Navíc vyslovit "Ř" je pro mě věc nemožná.
A co lidi hodně nesnášejí, to je kuňkavé zdravení na půl huby. A vím, co je toho příčinou. Je to tehdy, když nemám ujasněné, jestli dotyčnému tykám nebo vykám. Největší potíže mám s těmito lidmi:
1. Maminčiny sestřenice nebo kamarádky - to byl problém v dětství, teď  je už nepotkávám. Přitom stačilo úplně málo - zeptat se matky, jak jim mám říkat, a pokud by nevěděla, vyřešit to s nimi, a bylo by po problému.
2. Dospělí spolužáci mých dospělých dětí.
3. Dospělé děti kolegyň.
4. Jakékoliv děti na vsi, co mě tak vzorně zdraví, nevím, jak odpovědět. Nikdy mi to nebylo příjemné, že už mi děti říkají dobrý den, že jsem stará. Byla bych raději, kdyby byly nevychované a nezdravily.
5. Tchyně, tchán. Po svatbě jsem přistoupila na jejich návrh tykání, ale nešlo mi to z pusy. Pak mi vyčetli neznatelný pozdrav, tak jsem se naučila halasné "ahoj". Ale když mám říct, ti, nebo tě, stále to řeším nějakým opisem, tak se stydím.
6. Halasné, hlučné mladší kolegyně, kterým se stydím nabídnout tykání, protože se bojím odmítnutí, ale vykat jim je takové nějaké divné, tady není jiné řešení, než nabídnou tykání při pracovní besídce.
Dále je to moje nadřízená, ta do těch kategorií nepatří. U ní je totiž jasné, že jí vykám. Tykání by nabízela ona, protože je nadřízená, ale ona to neudělala. A jinak si se všemi tyká a mě to štve. Není mi to příjemné, proto jí také Dobrý den neříkám s nějakou radostí. Tady stačilo nabídnout jí to před lety, když ještě nebyla nade mnou, je o malinko mladší, no jo, kdyby.
Taky lidi může štvát to, že je neoslovuju, nebo jenom málo. Když oni oslovují mě, tak to nemám ráda, protože to přehánějí. Za každou větou "paní K.......", to už je opravdu příliš. Možná by ode mě chtěli totéž, ale mně toto přijde nějak zbytečné. I když vím, že se lidem neříká "Hele", to by mi taky mohli říkat "Jů".

Damila psala - Co konkrétně má člověk (luminka) udělat?
Tohle je přece ták lehký.
Nezdrav kuňkavě na půl huby ale pozdrav pořádně, nahlas a zřetelně. A JE TO! :D
Dětem z vesnice odpovídej tak, jak pozdraví ony. Dobrý den - dobrý den. Ahoj - ahoj. Tohle lze praktikovat u všech a je po problému.
Bod 4 - to je ve tvé hlavě, že když řeknou děti dobrý den, jsi stará. Stará jsi tak, jak se cítíš. A když se cítíš stará - NO A CO? Zboří se snad svět?
Bod 5 - neřeš opisem a řekni nahlas TI, TĚ - A JE TO! :D
Bod 6 - nabídni tykání mladším kolegyním. A JE TO!
Že ti vedoucí nenabídne tykání? NO A CO? Bóže, tak jí budeš vykat. Kvůli tomu chleba levnější nebude. :)
A jestli máš pocit, že lidi štve, že je neoslovuješ, tak je kurnik oslokvuj, anebo se na to vykašli a přestaň si všímat, že je dle tebe tohle štve. A JE TO!
A když se ti nelíbí, jak oslovují oni tebe, tak jim to řekni. A JE TO! :D
Kdybychom všichni měli jenom takovéhle problémy. To by byl ráj na světě. :D

Marcel.on napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Marcel to píše zcela jasně - změnil zevnějšek, v hlavě mu ale obraz o něm samotném zůstal až do té doby, dokud ho zase ON SÁM z ní nevymazal.

Ehm, no stoprocentni to zatim rozhodne neni :) Ale snaha je... To je jak s povahou, s cholerika taky neudelas flegmatika... Ale POSUNOUT se, to se urco da :)

Tohle není jak s povahou - temperament je vrozený a ten buď zvládneš - cholerik zákonitě nemusí vymlátit hospodu vždycky, když mu dají podměrečný pivo :) - nebo nezvládneš - cholerik pomlátí každého, kdo se na něj "křivě podívá".
S temperamentem se dá pracovat, ale nemůžeš ho od základů změnit.

Svoje vlastní iluze o sobě samém a tím i role, které v životě přijímáš, změnit můžeš stoprocentně.
Ale máte pochopitelně ty i an pravdu v tom, že je to běh na dlouhou trať.
Pořád se něco děje.
A vymazaný program poznáš jedině tak, že už ho nepoznáš. Prostě v situacích, kdy se obvykle začal spouštět se najednou neděje nic a nebo se děje něco naprosto jiného :)

majkafa napsal(a):

Co konkrétně má člověk (luminka) udělat?
Tohle je přece ták lehký.
Nezdrav kuňkavě na půl huby ale pozdrav pořádně, nahlas a zřetelně. A JE TO! :D

Jenže tohle ( a spoustu dalších věcí, co ji trápí) je právě nejtěžší.
To je jako by jsi někomu řekla: "Neboj se."
Jenže ona se bojí. A to nejde žádnou radou změnit.
Specielně těm problémům se zdravením docela rozumím, sama jsem to jednu dobu řešila, a byla doba, kdy jsem ani pozdravit nedokázala. prostě to ze mě nešlo dostat.
Taky mi říkali: "Co blbneš. Vykašli se na to. Hoď to za hlavu."
To je jako by Ti poroučeli, ať Tě okamžitě přestane bolet ten zub.:)

Svoje vlastní iluze o sobě samém a tím i role, které v životě přijímáš, změnit můžeš stoprocentně.
Ale máte pochopitelně ty i an pravdu v tom, že je to běh na dlouhou trať.

Souhlasim castecne. Ono je to prave nejen o roli, o sebevedomi a sebeprijeti, ale i o vrozenych zalezitostech, jako je napr. temperament atp. Nemyslim si, ze se lze "otocit" a nevzpomenout si. Myslim si, ze si budes vzpominat vzdycky, budes si pamatovat i ty pocity, ale nebude to s tebou cvicit. Muj doktor rikal - svym zdokonalovanim a upravovanim muzete upravit miru bolesti, kterou vam budou zpusobovat napr. neshody s partnerem. Ale odstranit tuto bolest uplne, to necekejte... Obdobne to vidim i u teto veci... Muzes se preprogramovat, ale nikdy to nebude o napsani zbrusu noveho zdrojoveho kodu, ten kod bude pouze postaveny na upravach kodu stavajiciho. Ale mozna se taky pletu, i to je zivot :)

V tom případě tomu můj mozek nerozumí. Pozdravím - A JE TO. :)
Ale někdo to může mít jinak a můžou se mu zdát mé "problémy" lehce řešitelné.

Dam - tak to cítím taky.

"Muj doktor rikal - svym zdokonalovanim a upravovanim muzete upravit miru bolesti, kterou vam budou zpusobovat napr. neshody s partnerem. Ale odstranit tuto bolest uplne, to necekejte..."

Je smutné, že tohle je názor lékaře...
Vzpomínky samy o sobě jsou neutrální stejně tak jako myšlenky.
Je pouze na tobě, jakou k nim přiřadíš emoci.
Taky k nim nemusíš přiřadit ŽÁDNOU emoci.

Nu a pokud ti neshody s partnerem TEĎ způsobují bolest, je na místě řešit VZTAH. a to právě TEĎ HNED.
Pokud ti způsobují bolest VZPOMÍNKY na neshody s partnerem, tak ten MINULÝ VZTAH stále nemáš vyřešený.
Věř tomu, že se s tím dá pracovat tak, že ti VZPOMÍNKA na to, jak ti partnerka "ublížila", bude úplně šumák :jojo:

Marcel.on napsal(a):

Svoje vlastní iluze o sobě samém a tím i role, které v životě přijímáš, změnit můžeš stoprocentně.
Ale máte pochopitelně ty i an pravdu v tom, že je to běh na dlouhou trať.

Souhlasim castecne. Ono je to prave nejen o roli, o sebevedomi a sebeprijeti, ale i o vrozenych zalezitostech, jako je napr. temperament atp. Nemyslim si, ze se lze "otocit" a nevzpomenout si. Myslim si, ze si budes vzpominat vzdycky, budes si pamatovat i ty pocity, ale nebude to s tebou cvicit. Muj doktor rikal - svym zdokonalovanim a upravovanim muzete upravit miru bolesti, kterou vam budou zpusobovat napr. neshody s partnerem. Ale odstranit tuto bolest uplne, to necekejte... Obdobne to vidim i u teto veci... Muzes se preprogramovat, ale nikdy to nebude o napsani zbrusu noveho zdrojoveho kodu, ten kod bude pouze postaveny na upravach kodu stavajiciho. Ale mozna se taky pletu, i to je zivot :)

Marceli, napsal jsi to :supr: :godlike:  Cítím to přesně tak. Obrátit osobnost naruby nejde, ale jde s ní pracovat, a mnohé  věci změnit. A to je hodně.
Na takovéto "poručíme větru, dešti" nevěřím a v duchovní oblasti už vůbec ne. Některé bolavé věci se prostě musejí odžít. Ale s použitím určitých pozitivních postupů to jde rychleji a líp. I když určitě ne HNED.

Milá Luminko,

všechno, co jsme a jak nás vnímá okolí vyvěrá z nás zevnitř. Celkem mě Tvůj rozbor, proč se cítíš jako outsider dostal.

Když mi bylo devět, tak se něco u nás doma změnilo, změnila se mi učitelka ve škole a v podstatě nebyl v mém životě najednou kámen na kameni. A já tyhle pocity začala mít.

Najednou jsem z holčičky, která byla chráněná pocitem bezpečí rodiny, byla holčičkou, která se začala vnímat jako ta divná s tyčkovitýma, hubenýma nohama, odstátými oušky, orlím nosem, obrovskýma očima, křivými zuby, při rozmluvě se spolužáky jsem buď byla agresivní a nebo nedokázala vypustit kloudnýho slova. Do osmnácti se to se mnou táhlo. Skoro. Kupodivu jsem byla neoblíbená a to velmi výrazně pouze v kolektivech, kde jsem se prostě chovala jako pako. Na vejšce jsem se už neřešila, začala být se mnou sranda, protože proč se brát vážně, když je život vlastně prča. Dneska to neřeším a řekla bych, že syndrom malé zakřiknuté, ublížené a vzteklě holčičce (hlavně sama na sebe) je pryč.

Proč? Protože se na sebe dá koukat různýma očima.

Pohled zakřiknuté vzteklé holčičky na mě samotnou by byl:
Pořád jsem ta divná, s orlím nosem, velkýma očima, křivýma zubama, dlouhýma nohama.
Všichni mají v životě víc štěstí než já, vejšku si dodělávám v šestatřiceti, řítím se do druhého rozvodu, děti mě zlobí, pes a králík neposlouchá.
Mám partnera, ale co když mě opustí...
Práce je dneska tak strašně nejistá, co když o ní přijdu, co já budu dělat...

Pohled holky, která je dneska chráněná vědomím si vlastní ceny. :)
Jsem zvláštní, nikdy nebudu klasicky krásná. Moje nohy jsou prima dlouhé, při pohledu do zrcadla mám i rána, kdy si řeknu:"Jú Tobě to dneska ale sluší." Ač nemám rovný nos, zuby, ani mě nehne se vrhnout na plastiku a rovnátka, protože bych to nebyla já. To, jak mě vnímá okolí je jiný druh sexappealu, který mám vevnitř a má houby, co společné s tím, jak bych mohla nebo chtěla vypadat.
Svého studia v dospělosti si mnohem víc vážím a "žeru" ho víc než v osmnácti, kdy mě živili rodiče a bylo mi fukáč, že z vejšky odejdu. Manželské štěstí měřím pouze na to, že všichni muži, kteří prošli mým životem mi hodně dali. Jsou moje lásky a moje kapitoly života. Nelituju ničeho a nepřijdu si přesto jako manželský zkrachovalec. Moje nejlepší kamarádka z gymplu to vystihla slovy:"Nejsi strašná, jsi odvážná a máš odvahu žít radši od znovu než žít s někým s kým už to nefunguje." Pes, děti, králík? Děti poslouchají, někdy ne. Jsem s nimi šťastná a poslední, co od nich chci, aby s nimi život byl nalajnovaný. Zvířata neřeším, protože ty jsou prostě jenom předobrazem mé nedůslednosti a ztotožnění se s našimi povahami.
Nejistý partner? Kdo je jistý? Minulý rok jsem si užila pocit, který jsem do té době jako ryze párový člověk si nikdy neužila. Svobodu, vnitřní svobodu. Bát se, že přijdu o někoho koho miluju a on mě. Není proč, jsem s tím s kým to má smysl a až nebude, tak svoboda má své neskonalé kouzlo. :)
Přijít o práci by bylo na houby jen kvůli hypotéce, kterou musím zacvakat každý měsíc. Mám rezervu a neutuchující pocit, že se práce nebojím a holt přehodnotíme případně nezbytný luxus pro žití a vymyslím, jak žít jinak.

Outsiderem se člověk může narodit, může se jím stát vlivem vnějších okolností, ale zůstat jím nemusíme nikdy. Chce se to jen zvednout z balastu a začít hledat v čem jsem dobrý, co mě baví, co mi dělá radost. Kdo umí najít svůj vnitřní potenciál, ať je v čemkoliv, má strašně co dát a tím si vzít.

Pandorraa napsal(a):

Vzpomínky samy o sobě jsou neutrální stejně tak jako myšlenky.Je pouze na tobě, jakou k nim přiřadíš emoci.Taky k nim nemusíš přiřadit ŽÁDNOU emoci.

Jak rikam, kazdy to mame jinak. Ja emoce potrebuju k zivotu. Pozitivni a negativni. A postavit emoce na uroven prirazovani promennych, to nedokazu. Podivam se na fotku a rozbrecim se nebo se zasmeju nebo zasnim... Ale abych v sobe mel mechanismy na vedome prirazovani emoci urcitym vzpominkam, to nemam a priznam se, ze bych to ani nechtel. To by mi prislo jako s prominutim sex s prackou. Clovek je podle meho krasny prave temi rozdily v emocich, v jejich mire, ve vecech, kterymi se odlisuje. A je krasny i v tom, ze ho neco trapi. Priznam se, ze neznam asi nikoho, kdo by mel ve svem zivote vsechno vyreseno - byvale vztahy, rodice, krivdy. Spis mi prijde, ze lide, kteri rikaji, ze tohle vse vyresene maji, nejsou k sobe uprimni a nasli si nejaky mechanismus, kterym se presvedcili, ze to tak je :) Jinak bychom totiz byly, jak se zpiva v jedne moji oblibene pisnicce - pevne a nerozbitne a nepromokave a dokonale symetricky stastne krychle :)

Blossom napsal(a):

Marceli, napsal jsi to :supr: :godlike:  Cítím to přesně tak. Obrátit osobnost naruby nejde, ale jde s ní pracovat, a mnohé  věci změnit. A to je hodně.

:godlike: dekuji :godlike: :D

hrosanek napsal(a):

Outsiderem se člověk může narodit, může se jím stát vlivem vnějších okolností, ale zůstat jím nemusíme nikdy. Chce se to jen zvednout z balastu a začít hledat v čem jsem dobrý, co mě baví, co mi dělá radost. Kdo umí najít svůj vnitřní potenciál, ať je v čemkoliv, má strašně co dát a tím si vzít.

:):jojo::)
Naprosto souhlasím.

Luminko,
cítím s tebou, měla jsem to podobné. Když na sobě budeš hodně pracovat, zlepší se to, uvidíš. Mě to trvalo roky a ještě pořád to není 100% OK, ale je to o mnoho lepší.
Důležité je přestat se litovat a být stále pozorná. Když jdeš kolem dětí, které se smějí, nesmějí se tobě! Jak dlouho mi to trvalo zjistit, když to tak ve škole asi opravdu bylo. Oni se smějou většinou svým vtipům, ty je vůbec nezajímáš, nejsi pro ně dost zajímavé téma. Jo kdybys byla třeba svalovec a měla na gatích díru .... :lol: .

Myslím, že ti tady nikdo z nás nemůže dát přesný návod, jak na to. Všímej si lidí kolem sebe a zjistíš, že támhle ten pán má také díru v ponožce, támhle ta paní je také směšná tím, jak za každým slovem říká "kočko" :D
Uvědom si, že každý má nějaké chyby, kvůli kterým by s mu mohl někdo smát. Ale pokud se tím nezabýváš, není to tak vidět. Ale pokud už při prvním kontaktu budeš vyjadřovat postoj: "já vím, že jsem strašná a máte plné právo být za to na mě naštvaný", tak proč by toho někdo nezneužil pro zvýšení svého sebevědomí?

Mě moc pomohlo říkat si každý večer před spaním tuhle větu: "každým dnem v každém smyslu se stávám sebevědomější a sebevědomější". A pak jsme si projela svůj celý den a řekla jsem si: "tak dnes se mi podařilo... "
Časem jsem si to říkala i v průběhu dne a nedám na to dopustit. Tahle metoda mě fakt vyvedla z nejhoršího, kdy jsem se styděla si jen říci u pultu o krájený sýr :| .

luminko, víš co jsi mi připomněla? Jednu "společenskou hru", která se jmenuje Kopejte do mě. Při ní si hráč koleduje o to, co tvrdí, že nechce, aby pak mohl (s radostí) prohlašovat, jak on k tomu přijde, že má pořád takovou smůlu. Doporučuju ti si to přečíst - Eric Berne: Jak si lidé hrají - třeba ti to v něčem pomůže.

Marcel.on napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Vzpomínky samy o sobě jsou neutrální stejně tak jako myšlenky.Je pouze na tobě, jakou k nim přiřadíš emoci.Taky k nim nemusíš přiřadit ŽÁDNOU emoci.

Jak rikam, kazdy to mame jinak. Ja emoce potrebuju k zivotu. Pozitivni a negativni. A postavit emoce na uroven prirazovani promennych, to nedokazu. Podivam se na fotku a rozbrecim se nebo se zasmeju nebo zasnim... Ale abych v sobe mel mechanismy na vedome prirazovani emoci urcitym vzpominkam, to nemam a priznam se, ze bych to ani nechtel. To by mi prislo jako s prominutim sex s prackou. Clovek je podle meho krasny prave temi rozdily v emocich, v jejich mire, ve vecech, kterymi se odlisuje. A je krasny i v tom, ze ho neco trapi. Priznam se, ze neznam asi nikoho, kdo by mel ve svem zivote vsechno vyreseno - byvale vztahy, rodice, krivdy. Spis mi prijde, ze lide, kteri rikaji, ze tohle vse vyresene maji, nejsou k sobe uprimni a nasli si nejaky mechanismus, kterym se presvedcili, ze to tak je :) Jinak bychom totiz byly, jak se zpiva v jedne moji oblibene pisnicce - pevne a nerozbitne a nepromokave a dokonale symetricky stastne krychle :)

Jen si nerozumíme.
Emoce "nepřiřazuješ" ke vzpomínkám VĚDOMĚ, je to zcela PODVĚDOMÝ proces.
Emoce do života patří, jsou důležité, ale nevěřím, že potřebuješ pro svůj život NEGATIVNÍ emoce, které si v souvislosti s nějakou vzpomínkou zcela VĚDOMĚ pěstuješ. Pokud je tomu tak, je něco shnilého ve státě dánském.
Nikde jsem neřekla, že jsou lidé, kteří mají všechno vyřešeno, i když nepochybuji, že jsou tací - ti, co dovedou být prostě jen tak šťastni, nic neočekávají a radují se z toho, co k nim příjde, dovedou potěšit i ty druhé.
Já jen tvrdím, že se vším můžeš pracovat, i s tím vrozeným temperamentem, který tě nemusí válcovat, ale může být tvým přítelem. On i takový melancholik buď může, ale i nemusí být stále v depresích.
Pokud ti v životě nevadí, když se dojmeš nad fotografií, je to OK, pokud ti to vadí, protože ti okamžitě naskočí série bolestných vzpomínek a ty se z toho pak vzpamatováváš několik dní, měl bys s tím něco dělat. Ovšem rozhodnutí je stejně jen na tobě, zda to chceš nebo nechceš.
Pracovat se dá se vším a člověk k tomu nepotřebuje žádné čáry máry nebo skleněnou kouli, dokonce ani kineziologii Bloos ne :)

A přiznám se, že já nic krásného na člověku, který se trápí prostě nevidím. Ono je sice hezké dojímat se nad neštěstím například Romea a Jůlie, jeden si příjde takový..takový vznešený, že? Jenže brečí jen sám nad sebou, nad nějakou svou vlastní nevyřešenu vzpomínkou.

Všude kolem nás je energie, i my ji k životu nezbytně potřebujeme, dokonce víc než jídlo, vodu, vzduch.
Každá negativní zraňující vzpomínka nám tuto energii jen blokuje. A tyto energetické bloky pak často způsobují fyzické problémy, nemoci. Dnes už ti to řekne nejeden lékař, dokonce jsem byla na přednášce psychiatra, který to přednášel jako převratný poznatek.
Přitom celostní medicína, čínská, ajurvedská a já nevím která ještě neříkají celá staletí nic jiného :)

Marcel.on napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Vzpomínky samy o sobě jsou neutrální stejně tak jako myšlenky.Je pouze na tobě, jakou k nim přiřadíš emoci.Taky k nim nemusíš přiřadit ŽÁDNOU emoci.

Jak rikam, kazdy to mame jinak. Ja emoce potrebuju k zivotu. Pozitivni a negativni. A postavit emoce na uroven prirazovani promennych, to nedokazu. Podivam se na fotku a rozbrecim se nebo se zasmeju nebo zasnim... Ale abych v sobe mel mechanismy na vedome prirazovani emoci urcitym vzpominkam, to nemam a priznam se, ze bych to ani nechtel. To by mi prislo jako s prominutim sex s prackou. Clovek je podle meho krasny prave temi rozdily v emocich, v jejich mire, ve vecech, kterymi se odlisuje. A je krasny i v tom, ze ho neco trapi. Priznam se, ze neznam asi nikoho, kdo by mel ve svem zivote vsechno vyreseno - byvale vztahy, rodice, krivdy. Spis mi prijde, ze lide, kteri rikaji, ze tohle vse vyresene maji, nejsou k sobe uprimni a nasli si nejaky mechanismus, kterym se presvedcili, ze to tak je :) Jinak bychom totiz byly, jak se zpiva v jedne moji oblibene pisnicce - pevne a nerozbitne a nepromokave a dokonale symetricky stastne krychle :)

možno majú zatiaľ :) - vyriešené, a čakajú až spracuje svoje druhá strana
väčšinou je takýto človek prístupný bez problémov na pochopenie toho druhého
vie odhadnúť kedy ho blafujú, zaťahujú do niečoho, vie sa ospravedlniť , povedať áno a nie
a neutápa sa v emocionálnom balaste

Marcel.on napsal(a):

Ja emoce potrebuju k zivotu.

Marcel.on napsal(a):

.......... Muj doktor rikal - svym zdokonalovanim a upravovanim muzete upravit miru bolesti, kterou vam budou zpusobovat napr. neshody s partnerem. Ale odstranit tuto bolest uplne, to necekejte... Obdobne to vidim i u teto veci... Muzes se preprogramovat, ale nikdy to nebude o napsani zbrusu noveho zdrojoveho kodu, ten kod bude pouze postaveny na upravach kodu stavajiciho. Ale mozna se taky pletu, i to je zivot :)

prečo by to nešlo ?
skôr mám pocit, že ťa chcel chrániť pred bolesťou on
 
  že sa ti to nepodarí hneď, a na 1- krát, je jasné
ale prečo by to malo bolieť, keď sa z tým :grater: :hjarta: či neviem čím  :styrka: vysporiadaš .... :supr:

   Marcel.on , veď o tom - to celé je :P

- liečenie duše, prijatie stavu veci, vysporiadanie sa :dumbom: :gloria: :grater: :hjarta:
ako a prečo by som mala z tak ťažkým nákladom ísť ďalej ?

... nevěřím, že potřebuješ pro svůj život NEGATIVNÍ emoce, které si v souvislosti s nějakou vzpomínkou zcela VĚDOMĚ pěstuješ. Pokud je tomu tak, je něco shnilého ve státě dánském.
Proč ne? Proč by VĚDOMÁ negativní emoce nemohla zastávat funkci "výstražného světýlka", které červeně zabliká vždycky, když hrozí nebezpečí, že člověk hodlá zopakovat něco podobného, na co má tu vzpomínku?

Myslím, že tu všichni mluvíme v podstatě o tomtéž :)

Tulip,
metoda, o které ty mluvíš, je fajn, ale má jedno úskali:
Pokud si budeš večer říkat, jak tvé sebevědomí roste a ráno se necháš seřvat v tramvaji nerudným dědou, žes ho dostatečně rychle nepustila sednout, necháš se tím rozhodit..tak pak se ti to celé sesype jak domeček z karet.
Ono nestačí jen pozitivně myslet, ale je plotřeba i pozitivně jednat. (Sjednotit vibrace)
Jakmile toto není v jednotě, sebevědomí nefunguje.
A asi toto je i problém luminky.
"A JE TO" u nínemůže fungovat, protože ona sama o sobě má to nejhorší mínění....
Člověku, který má zlomenou nohu taky nevysvětlujeme, jak je jednoduché chodit..
Lumi má "zlomené" sebevědomí, potřebuje nejprve "sádru" - nějakou oporu.
A potřebuje zažít ÚSPĚCH :) PŘIJETÍ.... Je tak lumi?

helena napsal(a):

... nevěřím, že potřebuješ pro svůj život NEGATIVNÍ emoce, které si v souvislosti s nějakou vzpomínkou zcela VĚDOMĚ pěstuješ. Pokud je tomu tak, je něco shnilého ve státě dánském.
Proč ne? Proč by VĚDOMÁ negativní emoce nemohla zastávat funkci "výstražného světýlka", které červeně zabliká vždycky, když hrozí nebezpečí, že člověk hodlá zopakovat něco podobného, na co má tu vzpomínku?

za seba  : lebo ju už nemám, nechcela som ju už v sebe nosiť, dusila ma
               stačí mi pochopenie a prípadný následok na to, aby som sa zase samú seba nenakopala

helena napsal(a):

... nevěřím, že potřebuješ pro svůj život NEGATIVNÍ emoce, které si v souvislosti s nějakou vzpomínkou zcela VĚDOMĚ pěstuješ. Pokud je tomu tak, je něco shnilého ve státě dánském.
Proč ne? Proč by VĚDOMÁ negativní emoce nemohla zastávat funkci "výstražného světýlka", které červeně zabliká vždycky, když hrozí nebezpečí, že člověk hodlá zopakovat něco podobného, na co má tu vzpomínku?

Protože je to totéž, jako kdybys chtěla požár hasit požárem :)

Ty asi mluvíš nikoliv o negativní vzpomínce, ale o ZKUŠENOSTI, že?

katafyge :supr:

Ty asi mluvíš nikoliv o negativní vzpomínce, ale o ZKUŠENOSTI, že?
Podle mě negativní zkušenost je sáhnout si na rozpálená kamna, negativní vzpomínka se nemusí nutně vázat na podobné konkrétní "sáhnutí si", to je stav mysli. Ale i tam je možné se "propadnout", nebudu-li mít nějaký korektiv.

Víš co, Luminko? Musím Ti poděkovat! Díky tomuto vláknu jsem si vědomila, jaká je moje ségra hvězda, dřív jsem byla ráda, že bydlí přes půl republiky a dnes jsem ráda v její společnosti.
Taky jsem si uvědomila, že když moje sestra skučela, že já se umím vždycky obléknout, vše mi sluší a jí nic nesluší, tak já se prostě jenom naučila obléknout tak, aby mi to slušelo i s velkým zadkem(jí jako dlouhonohé blondýně nic neslušelo - nikdy). Že zatímco jí nikde v práci nechtěli, tak mě s nižším vzděláním přijmuli v každé práci, o kterou jsem stála, prostě jsem tam šla s tím, že mě vezmou a tvářila se, že právě mě potřebují :lol: , i když jsem neměla dostatečné vzdělání apod. Že zatímco s ní nechtěl nikdo jít na kafe, tak když já neměla s kým jít, koupila jsem si časopis a šla si dát presso sama a zažila jsem hezkou chvilku. Že to holt se mnou není tak špatný, jak to někdy vypadá(= jak si myslím). Asi to vážně nebude v těch okolo ;)

Holky ti to víceméně řekly, Luminko - já bych jen začla ještě trošku jinde - přestat se litovat. Bez toho nebude to ostatní fungovat :) Já jsem si to musela prostě zakázat - pokaždé, když se ozval ten kvílivý bolestínský hásek tak znova...a znova. Ale jestli se ti to povede nějakým méně drastickým způsobem, jen dobře....
Mmch - výstražné světýlko negativní emoce bych úplně nezatracovala, je je s ním zapotřebí velmi, velmi opatrně....nějaký ty čidla bolesti taky potřebujem :)

helena napsal(a):

Ty asi mluvíš nikoliv o negativní vzpomínce, ale o ZKUŠENOSTI, že?
Podle mě negativní zkušenost je sáhnout si na rozpálená kamna, negativní vzpomínka se nemusí nutně vázat na podobné konkrétní "sáhnutí si", to je stav mysli. Ale i tam je možné se "propadnout", nebudu-li mít nějaký korektiv.

Zkušenost vznilkla tak, že sjem si sáhla na rozpálená kamna.
Můžeš to brát fyzicky nebo v přeneseném slova smyslu.
Ta zkušensot není negativní, je to prostě zkušenost a pokud nadále sahám na rozpálená kamna, vypovídá to cosi o mé schopnosti učit se a o mém egu.

Pan, jestli Helena nemluvila o tom, když to vytěsníš?

Pan, možná si jen nerozumíme, možná to neumím napsat   - "zapomenu", že kamna pálí, ale když se s nimi, nebo něčím, co se jim podobá, potkám, nevybaví se mi konkrétní vzpomínka na puchejř na dlani, ale mám "jenom" jakýsi nepříjemný pocit. Ale i tenhle pocit (= negativní emoce) bych neměla popírat... pravda, každá kamna nepálí - ale můžou.

yslím si, že právě to je onen zasutý program. A nebo intuice. Pokud zapomenu že kamna pálí , pak je to program a v ohledu na syndrom oběti je spíš škodlivý. Pokud myslíš intuici - něco není v pořádku, dám si pozor - pak tam je tato opatrnost na místě.

luminka napsal(a):

Ještě jsem zkusila přemýšlet, čím mohu být nesympatická.

Já ti povím proč jsi každému nesympatická! Protože se furt lituješ :dumbom: . Tvé nářky fakt nikoho nezajímají, každý má svých starostí dost a nemá chuť stále poslouchat jak nad sebou naříkáš a běduješ :dumbom:.
Docela jsem zvědavá , co tě bude užírat příště :vissla: .

April ti to řekla drsně, ale je to pravda.

Když tady pročítám tvoje vlákna, tak je mi jasné, že by se mi na kafe s tebou taky nechtělo: připadá mi totiž, že si v roli outsidera libuješ. Donekončna probíráš různé pseudo problémy, které nikdo jiný neřeší. Možná kdyby ses přestala pořád soustředit na to, proč tě nikdo nemá rád a litovat se, a začala místo toho mít ráda druhé a soustředit se na ně, měla bys kamarádek víc

Víš ony s těžký věci dějou každýmu, to není tak že jen ty máš na světě největší smůlu a nic s tím nemůžeš dělat. Je to jen v tvé hlavě. Ty se musíš srovant sama se sebou. Nikdo jiný za tebe tu práci neuděláš. A až budeš srovnaná sama se sebou, klid a sebevědomí, které se tebe bude vyzařovat, bude přitahovat ostatní lidi a nikoho ani nenapadně tě slovně či jinak šikanovat.

Do té doby jsi ale k roli outsidera odsouzena - odsoudila ses k ní sama a máš to na doživotí, pokud sama sobě neudělíš milost ;)

helena napsal(a):

Pan, možná si jen nerozumíme, možná to neumím napsat http://fora.babinet.cz/img/smilies/wink.png  - "zapomenu", že kamna pálí, ale když se s nimi, nebo něčím, co se jim podobá, potkám, nevybaví se mi konkrétní vzpomínka na puchejř na dlani, ale mám "jenom" jakýsi nepříjemný pocit. Ale i tenhle pocit (= negativní emoce) bych neměla popírat... pravda, každá kamna nepálí - ale můžou.

Možná si jen nerozumíme - to je nevýhoda písmenkování.
Pochopitelně, že negativní emoce nelze popírat, potlačovat, vytěsňovat.... to je špatně.
Hele, to je jako s počítačem - každý máme jiný, jinak výkonný, vybavený.... každý s ním umíme jinak zacházet - taková já končím u wordu :( Ale VŠICHNI používáme ten stejný systém, princip, na kterém pracují VŠECHNY počítáče na světě.
A jen naprotý hlupák, nevzdělanec, masochista bla bla, si ve svém počítači bude pěstovat viry a trojské koně, červy a já nevím jak se všechny ty bestie ničící soubory a systémy jmenují.

Zrovna tak je hloupost pěstovat si negativní mylšenky nebo vzpomínky, protože ty stejně jako viry počátač, ohrožují naše psychické zdraví. Tím, že je potlačímé, ignorujeme a tak, chováme se stejně hloupě jako ten, kdo si nechá v počítači vir. Ten je prostě třeba najít a zničit.
Tak jde také najít každý blok v psychice a rozpustit ho. Zbude informace BEZ EMOCE, protože škodlivá není informace - zkušenost, ale právě ta NEGATIVNÍ emoce s ní spojená :jojo:
Je to srozumitelnější?

aprill napsal(a):

luminka napsal(a):

Ještě jsem zkusila přemýšlet, čím mohu být nesympatická.

Já ti povím proč jsi každému nesympatická! Protože se furt lituješ :dumbom: . Tvé nářky fakt nikoho nezajímají, každý má svých starostí dost a nemá chuť stále poslouchat jak nad sebou naříkáš a běduješ :dumbom:.
Docela jsem zvědavá , co tě bude užírat příště :vissla: .

:) On je v tom Luminko velký kus pravdy, byť takhle natvrdo to říká málokdo.. V sebelítosti je spoustu projevů otravnosti, která žere okolí. Nesympatie jsou opakem sympatie, kterou zpravidla vzbuzují lidé neotravní, přátelští, nevnucující se, lidé, kteří všeobecně neatakují své okolí potřebou být vnímáni kladně.

Lidem nesympatickým vyvěrá z nitra vlastní nesympatie sama k sobě. :)

Pandorraa napsal(a):

Myslím, že tu všichni mluvíme v podstatě o tomtéž :)

Tulip,
metoda, o které ty mluvíš, je fajn, ale má jedno úskali:
Pokud si budeš večer říkat, jak tvé sebevědomí roste a ráno se necháš seřvat v tramvaji nerudným dědou, žes ho dostatečně rychle nepustila sednout, necháš se tím rozhodit..tak pak se ti to celé sesype jak domeček z karet.
Ono nestačí jen pozitivně myslet, ale je plotřeba i pozitivně jednat. (Sjednotit vibrace)
Jakmile toto není v jednotě, sebevědomí nefunguje.
A asi toto je i problém luminky.
"A JE TO" u nínemůže fungovat, protože ona sama o sobě má to nejhorší mínění....
Člověku, který má zlomenou nohu taky nevysvětlujeme, jak je jednoduché chodit..
Lumi má "zlomené" sebevědomí, potřebuje nejprve "sádru" - nějakou oporu.
A potřebuje zažít ÚSPĚCH :) PŘIJETÍ.... Je tak lumi?

Pan,
jsem si vědoma úskalí této metody, proto tam píšu o tom, že by si během toho tréningu měla uvědomovat všechny pozitivní skutečnosti, třeba že dnes se na ni usmála paní v obchodě.
My ji tady dáme ten "základ", tu pozornost a první pomocnou ruku a ona to už pak bude zlepšovat mnohem snáze.

Tahle metoda je opravdu odzkoušená na mne samotné. Možná, že důležité bylo i to, že jsem v té době četla Carnengieho (modrá knížka Jak získávat přátele a působit na lidi), která mi dodávala odvahu a tam ta metoda byla popsaná.

luminka napsal(a):

Tak se mi zdá, že někteří lidé jsou jakoby určeni k tomu, aby pořád stáli opodál a stranou, kdyby uměli nevímco a nevímjak. Začíná to ve školce, kolektiv je třeba nebere, protože jsou zakřiknuté a nemluví. Jenže v první třídě se rozmluví a není to nic platné. Většinou sedí v řadě u dveří, aspoň za nás tam sedávali ti "horší", a i když rozesazuje učitelka, má sklon je tam posadit. Pokud to dítě v nějakém předmětu zaostává, smějí se mu, akdyž má z něčeho jedničky, tak mu prý učitelé nechutně nadržují. Při dospívání se té osobě každý směje, že nemá ještě kluka a utahuje si z ní. A pak se ten zázrak stane a kluka má, dokonce takového, co to s ní myslí vážně. A asi jeden rok je ráj na zemi. Pak to začne znova, tu osobu jaksi podivně nebere partnerova rodina, tchyně, tchán, švagrová, všichni jsou lepší, rychlejší, slušnější, vychovanější, všechno stíhají a připojí se k nim i manžel. A když se děti rozpovídají, jsou drzé a mámu neposlouchají, berou jen ty oblíbené. I pes si tak nějak dělá co chce a neposlouchá. A když si na člověka zvyknou, po 20 letech to přestane být peklo, tak to pokračuje v práci, kam si ten člověk doteď chodil odpočinout. Kolegyně si spolu špitají, tak nějak mimo vás, vy pak nic nevíte, ani to důležité, co se týká práce. Začínají vás podivně nebrat, kritizovat, napomínat. Sice práci máte, nevyhodí vás, protože to umíte dobře a rychle, ale tak nějak je všude obsazeno, musíte se prosit, jestli si někam smíte sednout, jestli se vejdete ke stolu, nebo do jídelny. Hledají na vás jen chyby. Nemůžete nic říct, protože následuje jen pohrdání nebo vás vůbec neposlouchají. A přitom mají úplně stejné starosti jako vy. Už se nebudu opakovat, to jsem tady už psala, setkali jste se s něčím takovým?

Luminko, ani nevis, jak ti rozumim. Jako bych si ted precetla cely svuj zivot... :co:
Nejaky cas se zabyvam astrologii a nachazim v ni nejen mnoho identickych souvislosti, ale i odpovedi na ne. Dnes uz vim, ze clovek je nekdy pro sve dobro isolovan od okolniho sveta ve svuj prospech. Jen jsem se jeste nedozvedela, jak dlouho to potrva.....

Pandorraa napsal(a):

Zbude informace BEZ EMOCE, protože škodlivá není informace - zkušenost, ale právě ta NEGATIVNÍ emoce s ní spojená :jojo:

Bez emoce? Mas na mysli ze zbude stav bez emoce? To neeeejde preci...   :)

Ne  stav, ale informace, Hir.... :lol: Informace bez emoce

lupina montana napsal(a):

Ne  stav, ale informace, Hir.... :lol: Informace bez emoce

:lol: :lol:  Lup, a kdo je drzitelem ite nformace?

luminka napsal(a):

Tak se mi zdá, že někteří lidé jsou jakoby určeni k tomu, aby pořád stáli opodál a stranou, kdyby uměli nevímco a nevímjak. Začíná to ve školce, kolektiv je třeba nebere, protože jsou zakřiknuté a nemluví. Jenže v první třídě se rozmluví a není to nic platné. Většinou sedí v řadě u dveří, aspoň za nás tam sedávali ti "horší", a i když rozesazuje učitelka, má sklon je tam posadit. Pokud to dítě v nějakém předmětu zaostává, smějí se mu, akdyž má z něčeho jedničky, tak mu prý učitelé nechutně nadržují. Při dospívání se té osobě každý směje, že nemá ještě kluka a utahuje si z ní. A pak se ten zázrak stane a kluka má, dokonce takového, co to s ní myslí vážně. A asi jeden rok je ráj na zemi. Pak to začne znova, tu osobu jaksi podivně nebere partnerova rodina, tchyně, tchán, švagrová, všichni jsou lepší, rychlejší, slušnější, vychovanější, všechno stíhají a připojí se k nim i manžel. A když se děti rozpovídají, jsou drzé a mámu neposlouchají, berou jen ty oblíbené. I pes si tak nějak dělá co chce a neposlouchá. A když si na člověka zvyknou, po 20 letech to přestane být peklo, tak to pokračuje v práci, kam si ten člověk doteď chodil odpočinout. Kolegyně si spolu špitají, tak nějak mimo vás, vy pak nic nevíte, ani to důležité, co se týká práce. Začínají vás podivně nebrat, kritizovat, napomínat. Sice práci máte, nevyhodí vás, protože to umíte dobře a rychle, ale tak nějak je všude obsazeno, musíte se prosit, jestli si někam smíte sednout, jestli se vejdete ke stolu, nebo do jídelny. Hledají na vás jen chyby. Nemůžete nic říct, protože následuje jen pohrdání nebo vás vůbec neposlouchají. A přitom mají úplně stejné starosti jako vy. Už se nebudu opakovat, to jsem tady už psala, setkali jste se s něčím takovým?

Áno, čiastočne u seba. Prelomila som to, zmenila... a využila k pozitívu.

luminka napsal(a):

Ještě jsem zkusila přemýšlet, čím mohu být nesympatická. Tak tedy: mám na ženu dost hluboký hlas, navíc ještě takový kuňkavý. A někdy je mě zase slyšet na hony daleko, jako bych buď  kuňkala, nebo křičela, nic mezi tím, no, asi se snažím lidi překřičet, když mě nevnímají. Navíc vyslovit "Ř" je pro mě věc nemožná.
...... A jinak si se všemi tyká a mě to štve. Není mi to příjemné, proto jí také Dobrý den neříkám s nějakou radostí. Tady stačilo nabídnout jí to před lety, když ještě nebyla nade mnou, je o malinko mladší, no jo, kdyby.
Taky lidi může štvát to, že je neoslovuju, nebo jenom málo. Když oni oslovují mě, tak to nemám ráda, protože to přehánějí. Za každou větou "paní K.......", to už je opravdu příliš. Možná by ode mě chtěli totéž, ale mně toto přijde nějak zbytečné. I když vím, že se lidem neříká "Hele", to by mi taky mohli říkat "Jů".

Ja v prípade pochybností hovorím jasným, vľúdnym hlasom: "Zdravím!" a pridám úsmev na tvári. Neriešim vykanie, tykanie, onikanie, odpoviem aj bezdomovcovi... Zdravím! :rock: (Vás, Teba, Ich... proste zdravím).

luminka napsal(a):

Ještě jsem zkusila přemýšlet, čím mohu být nesympatická. Tak tedy: mám na ženu dost hluboký hlas, navíc ještě takový kuňkavý. A někdy je mě zase slyšet na hony daleko, jako bych buď  kuňkala, nebo křičela, nic mezi tím, no, asi se snažím lidi překřičet, když mě nevnímají. Navíc vyslovit "Ř" je pro mě věc nemožná.
A co lidi hodně nesnášejí, to je kuňkavé zdravení na půl huby. A vím, co je toho příčinou. Je to tehdy, když nemám ujasněné, jestli dotyčnému tykám nebo vykám. Největší potíže mám s těmito lidmi:
1. Maminčiny sestřenice nebo kamarádky - to byl problém v dětství, teď  je už nepotkávám. Přitom stačilo úplně málo - zeptat se matky, jak jim mám říkat, a pokud by nevěděla, vyřešit to s nimi, a bylo by po problému.
2. Dospělí spolužáci mých dospělých dětí.
3. Dospělé děti kolegyň.
4. Jakékoliv děti na vsi, co mě tak vzorně zdraví, nevím, jak odpovědět. Nikdy mi to nebylo příjemné, že už mi děti říkají dobrý den, že jsem stará. Byla bych raději, kdyby byly nevychované a nezdravily.
5. Tchyně, tchán. Po svatbě jsem přistoupila na jejich návrh tykání, ale nešlo mi to z pusy. Pak mi vyčetli neznatelný pozdrav, tak jsem se naučila halasné "ahoj". Ale když mám říct, ti, nebo tě, stále to řeším nějakým opisem, tak se stydím.
6. Halasné, hlučné mladší kolegyně, kterým se stydím nabídnout tykání, protože se bojím odmítnutí, ale vykat jim je takové nějaké divné, tady není jiné řešení, než nabídnou tykání při pracovní besídce.
Dále je to moje nadřízená, ta do těch kategorií nepatří. U ní je totiž jasné, že jí vykám. Tykání by nabízela ona, protože je nadřízená, ale ona to neudělala. A jinak si se všemi tyká a mě to štve. Není mi to příjemné, proto jí také Dobrý den neříkám s nějakou radostí. Tady stačilo nabídnout jí to před lety, když ještě nebyla nade mnou, je o malinko mladší, no jo, kdyby.
Taky lidi může štvát to, že je neoslovuju, nebo jenom málo. Když oni oslovují mě, tak to nemám ráda, protože to přehánějí. Za každou větou "paní K.......", to už je opravdu příliš. Možná by ode mě chtěli totéž, ale mně toto přijde nějak zbytečné. I když vím, že se lidem neříká "Hele", to by mi taky mohli říkat "Jů".

za prvé : "dobrý den není vykání - je to prostě přání dobrého dne a můžeš to říct i tříletému dítěti
za druhé - kolegyním můžeš říkat křesním jménem a vykat jim
za třetí : nesympatická jsi hlavně tím, že se pořád rýpeš v ho-v-n-ech - čím víc se budeš hrabat v ho-v-nech, tím víc budeš smrdět

Omlouvám se za vulgaritu, ale už nevím, jak jinak bych ti to měla říct

lupina montana napsal(a):

Holky ti to víceméně řekly, Luminko - já bych jen začla ještě trošku jinde - přestat se litovat. Bez toho nebude to ostatní fungovat :) Já jsem si to musela prostě zakázat - pokaždé, když se ozval ten kvílivý bolestínský hásek tak znova...a znova. Ale jestli se ti to povede nějakým méně drastickým způsobem, jen dobře....
Mmch - výstražné světýlko negativní emoce bych úplně nezatracovala, je je s ním zapotřebí velmi, velmi opatrně....nějaký ty čidla bolesti taky potřebujem :)

Ja som naposledy na rodinných konštleáciách riešila, prečo ma tak baví ľutovať sa :rodna: a maľovať si negatívne a katastrofické scenáre... rozvíjať ich donekonečna. :dumbom: Je to niečo so zanedbaným a zanedbávaným vnútorným dieťaťom - aspoň u mňa. Lebo pochvaly ani pozitívne afirmácie nefungovali, ale na poľutovanie sa vždy niekto našiel. :rolleyes:

Ronja napsal(a):

April ti to řekla drsně, ale je to pravda.

Když tady pročítám tvoje vlákna, tak je mi jasné, že by se mi na kafe s tebou taky nechtělo: připadá mi totiž, že si v roli outsidera libuješ. Donekončna probíráš různé pseudo problémy, které nikdo jiný neřeší. Možná kdyby ses přestala pořád soustředit na to, proč tě nikdo nemá rád a litovat se, a začala místo toho mít ráda druhé a soustředit se na ně, měla bys kamarádek víc

Víš ony s těžký věci dějou každýmu, to není tak že jen ty máš na světě největší smůlu a nic s tím nemůžeš dělat. Je to jen v tvé hlavě. Ty se musíš srovant sama se sebou. Nikdo jiný za tebe tu práci neuděláš. A až budeš srovnaná sama se sebou, klid a sebevědomí, které se tebe bude vyzařovat, bude přitahovat ostatní lidi a nikoho ani nenapadně tě slovně či jinak šikanovat.

Do té doby jsi ale k roli outsidera odsouzena - odsoudila ses k ní sama a máš to na doživotí, pokud sama sobě neudělíš milost ;)

A víš, že jsem si párkrát tu milost udělila, ano, měla jsem, světlé chvilky, kdy se mi žilo dobře. Ale jak tomu nenahrávají vnější okolnosti, tak toho schopna nejsem. Třeba ta doba, kdy jsme s manželem chodili, to jsem outsider nebyla, šlo mi, na co jsem sáhla, udělala řidičák i maturitu, jela občas i na služební cestu sama a nezabloudila. Ale to jsou skutečně jen krátká období. Teď jsem zase chtěla nebýt outsider, a ono se mi každý den něco stane. Dneska trapas v jídelně. Trapasy mám zásadně dvojité, něco se mi stane a já to svým chováním ještě více po.....

luminka napsal(a):

Ronja napsal(a):

April ti to řekla drsně, ale je to pravda.

Když tady pročítám tvoje vlákna, tak je mi jasné, že by se mi na kafe s tebou taky nechtělo: připadá mi totiž, že si v roli outsidera libuješ. Donekončna probíráš různé pseudo problémy, které nikdo jiný neřeší. Možná kdyby ses přestala pořád soustředit na to, proč tě nikdo nemá rád a litovat se, a začala místo toho mít ráda druhé a soustředit se na ně, měla bys kamarádek víc

Víš ony s těžký věci dějou každýmu, to není tak že jen ty máš na světě největší smůlu a nic s tím nemůžeš dělat. Je to jen v tvé hlavě. Ty se musíš srovant sama se sebou. Nikdo jiný za tebe tu práci neuděláš. A až budeš srovnaná sama se sebou, klid a sebevědomí, které se tebe bude vyzařovat, bude přitahovat ostatní lidi a nikoho ani nenapadně tě slovně či jinak šikanovat.

Do té doby jsi ale k roli outsidera odsouzena - odsoudila ses k ní sama a máš to na doživotí, pokud sama sobě neudělíš milost ;)

A víš, že jsem si párkrát tu milost udělila, ano, měla jsem, světlé chvilky, kdy se mi žilo dobře. Ale jak tomu nenahrávají vnější okolnosti, tak toho schopna nejsem. Třeba ta doba, kdy jsme s manželem chodili, to jsem outsider nebyla, šlo mi, na co jsem sáhla, udělala řidičák i maturitu, jela občas i na služební cestu sama a nezabloudila. Ale to jsou skutečně jen krátká období. Teď jsem zase chtěla nebýt outsider, a ono se mi každý den něco stane. Dneska trapas v jídelně. Trapasy mám zásadně dvojité, něco se mi stane a já to svým chováním ještě více po.....

To je přesně ono! Přesně to úskalí pozitivního myšlení - tobě se daří a místo toho, abys se v tom stavu udržela, hned při prvním nezdaru si místo toho, abys to hodila za hlavu a usmála se, řekneš: a je to tady, jsem outsider ať dělám, co dělám....ještě to svm chováním zdvojíš.... To je teda program na raz dva tři :(

Nejsou to "vnější okolnosti", jsi to ty sama. Neumíš si udělit milost a ani to nedokážeš, protože si někde hluboko uvnitř myslíš, že si takovýhle život zasloužíš....
Zjisti nejprve, PROČ si to myslíš....

luminko, nedovedu si asi představit, co může být tak hrozného....

Jde jen o tvůj postoj k tomu všemu o tvoji hlavinku.

luminka napsal(a):

Ronja napsal(a):

April ti to řekla drsně, ale je to pravda.

Když tady pročítám tvoje vlákna, tak je mi jasné, že by se mi na kafe s tebou taky nechtělo: připadá mi totiž, že si v roli outsidera libuješ. Donekončna probíráš různé pseudo problémy, které nikdo jiný neřeší. Možná kdyby ses přestala pořád soustředit na to, proč tě nikdo nemá rád a litovat se, a začala místo toho mít ráda druhé a soustředit se na ně, měla bys kamarádek víc

Víš ony s těžký věci dějou každýmu, to není tak že jen ty máš na světě největší smůlu a nic s tím nemůžeš dělat. Je to jen v tvé hlavě. Ty se musíš srovant sama se sebou. Nikdo jiný za tebe tu práci neuděláš. A až budeš srovnaná sama se sebou, klid a sebevědomí, které se tebe bude vyzařovat, bude přitahovat ostatní lidi a nikoho ani nenapadně tě slovně či jinak šikanovat.

Do té doby jsi ale k roli outsidera odsouzena - odsoudila ses k ní sama a máš to na doživotí, pokud sama sobě neudělíš milost ;)

A víš, že jsem si párkrát tu milost udělila, ano, měla jsem, světlé chvilky, kdy se mi žilo dobře. Ale jak tomu nenahrávají vnější okolnosti, tak toho schopna nejsem. Třeba ta doba, kdy jsme s manželem chodili, to jsem outsider nebyla, šlo mi, na co jsem sáhla, udělala řidičák i maturitu, jela občas i na služební cestu sama a nezabloudila. Ale to jsou skutečně jen krátká období. Teď jsem zase chtěla nebýt outsider, a ono se mi každý den něco stane. Dneska trapas v jídelně. Trapasy mám zásadně dvojité, něco se mi stane a já to svým chováním ještě více po.....

Ježiš, to keby som ja prežívala sovje trapasy... Včera som sa po x-tý krát pokydala pri jedle, a to prosím mastnou šťavou zo slimákov(dúfam, že to pôjde von :grater: :kapitulation: ) rovno na bradavke trička. :/ V mojej obľúbenej reštaurácii. Samozrejme, že som sa to pokúsila vyprať, a samozrejme, že som vyzerala(kór pri mojich rozmeroch), ako keby mi pretekalo mlieko. No a????

Pandorro - už jo (Písmenka jsou mrňaví prevíti )
Včera som sa po x-tý krát pokydala pri jedle
Selimko, to znáš, jak ti dva starší manželé sedí v restauraci a paní si pokecá blůzičku omáčkou? Tak koukne na flek a naštvaně říká: "Kruci, vypadám jako prase!" a ten její odvětí: "No - a ještě máš pocintanou halenku."

Selima napsal(a):

Ja som naposledy na rodinných konštleáciách riešila, prečo ma tak baví ľutovať sa :rodna: a maľovať si negatívne a katastrofické scenáre... rozvíjať ich donekonečna. :dumbom: Je to niečo so zanedbaným a zanedbávaným vnútorným dieťaťom - aspoň u mňa. Lebo pochvaly ani pozitívne afirmácie nefungovali, ale na poľutovanie sa vždy niekto našiel. :rolleyes:

No to stopercentne aj u mňa. Dodnes si niesom istá, či som si to vlastne neužívala, lebo som to v detstve mala veľmi prísne zakázané - nik a za nič ma ľutovať nesmel :lol:

Hir - já vím, že člověk nemůže být bez emocí, nicméně informace přece ano - respektive pokud tam nějaká emoce je, pak zanedbatelné množství ;)

mashanka napsal(a):

Natálie napsal(a):

Taky si myslím, že to ti lidé vyzařují...možná, že to má počátky ve výchově.

Rozhodně budu pěstovat dceři sebevědomí už od malinka.

Hlavně to nepřeháněj, protože přehnaně sebevědomí neschopové jsou ještě víc k smíchu, než ti, co to o sobě vědí, že jsou joudové :)

Neboj, nebudu to přehánět :) . Jen chci dceru vychovávat trochu liberárněji než jsem byla já. Více s ní diskutovat a chválit.

Outsideři ... já tomu řikám lůzři, to je kapitola sama pro sebe :) Se taky za lůzra považuju, u mě to pramení z nějakýho divně opožděnýho vývoje, co prožívaj lidi dejme tomu ve dvacet, tak na to já přicházím ve třiceti :) Proč mám takový "zpoždění" nevim, jenom vim, že jsem xkrát řešila rodinu, dětství, proč máme oba s bráchou tak nízký sebevědomí ... tím jsem se snad už prokousala, že vim, že to je jenom na mně, že se nemám ve svým věku na koho vymlouvat. Ale nikdy mi nešlo tlačit se do "pozitivního myšlení". Já to dělám tak, že přeženu černej humor ad absurdum a pak se sama sobě tak směju, že se pak z daný situace nenervuju. Co mi ale přijde docela důležitý - nenudim se sama se sebou, nevim jak to říct, ale bejt sama se sebou není špatná společnost, možná to tu tak někdy někdo napsal. Vždycky jsem měla výčitky svědomí, že nejsem ten juchající extrovert a bavič, no ale prostě nejsem, tak nejsem, jsem schopná dřepět hodinu u koní v ohradě a fotit si je, dívat se s kobylou na západ slunce, poslouchám praštěnou hudbu, mám docela extrémního koníčka ... bejvaj chvíle krize a někdy je mi smutno (nemám děti a ani partnera teďko), ale nemůžu se cpát do role  happy free baby, zatim je pro mě důležitý si říct jóó ostatní v mým věku maj rodinu a děti, já se věnuju motorkám, koním a můj mozek ještě nechce bejt dospělej, no a co .... musim to užít dokud to jde. A jo, jestli někdy budu mít dítě, chci ho taky naučit, aby si věřil/a ... protože takový to srážení sebevědomí není moc dobrej vklad do života.

lupina montana napsal(a):

Hir - já vím, že člověk nemůže být bez emocí, nicméně informace přece ano - respektive pokud tam nějaká emoce je, pak zanedbatelné množství ;)

Lupi,
ja Ti nevim jestli nemluvime kazda o necem jinem.  Teda nebo jesti to neni nedorozumeni.   :)

Asi jo - většinou to tak je :pussa:
Já jsem tím myslela asi tohle: když si řekneš "jo ještě uklidím tyhle ponožky" tak je to většinou bez emocí, ne? Nebo je ta emoce zanedbatelná. :) Informace bez emoce. Já vím, že ne vždycky - ale tak běžně ano.
Tohle je to, o čem jsme mluvily a čeho záhodno v mnoha případech docílit :)
Já osobně mám nejlepší zkušenost se stavem, kdy se emoce běžně týkaly všeho, ale kdy se mnou necloumaly - byly relativně slabé. Bohužel tenhle stav neumím prozatím udržet, ale co není, může být....

Lupi,
asi me stale unika smysl slova informace.  :)

Ten priklad s ponozkama mam chapat doslovne tak, ze si to jen reknes-ze jeste tyhle uklidis ale neudelas to? 

Pokud to i udelas coz by davalo smysl,pak provadis cinnost.Ja verim ze kazda cinnost nebo rekneme zkusenost je doprovazena nejakou emoci,vzdy. Jde jen o to si uvedomit jakou.  :)

Já myslím, že je jedno, jestli je uklidím, nebo ne - ty ponožky :) Jde mi o ten okamžik, kdy si to řekneš: nějaká emoce tam patrně bude, ale je tak malá, že je zanedbatelná....jako když máš čáru- řekneš, že je jednorozměrná, ale ona není! Jen ty další dva rozměry jsou v poměru k tomu jednomu naprosto zanedbatelný....
Uvědomit si emoce, vědomě je sledovat má myslím smysl jen tehdy, pokud nám to působí potíže...jako ostatně všechno...co funguje, to není zapotřebí opravovat :)

lupina montana napsal(a):

Uvědomit si emoce, vědomě je sledovat má myslím smysl jen tehdy, pokud nám to působí potíže...jako ostatně všechno...co funguje, to není zapotřebí opravovat :)

Co funguje to neni zapotrebi opravovat,souhlas. :)

Jen jsem puvodne reagovala na tyhle slova ze, "zbude informace bez emoce" protoze me to prislo zavadejici.
Ze neni mozne emoci odstranit ani znicit,da se jen premenit.Opravit,pochopit.  :)

To je pravda. Bylo to podle mě myšleno tak, že je zapotřebí působit tak, aby nepřevážila emoce, ale informace - protože když je informace příliš zatížená emocí, stane se vlastně informací ta emoce a PAK je s ní potřeba něco dělat - neboť se evidentně dožaduje pozornosti :storstark:

Lupi,
chapu. :) 
Presto neverim ze existuje informace (zkusenost) bez emoce.Emoce tam je,ma ale jinou podobu,takovou ktera nezatezuje,neclouma.

Mam za to ze jakmile jsou emoce doprovazejici zkusenost,neboli minulou zkusenost a pripadne vzpominky na ni,pochopeny-tak necloumaji.
Podle mne -nikoliv informace bez emoce, ale informace s doprovodem emoci v jine podobe  :)

Clovek jako nositel informace nemuze existovat bez nejake emocionalni podoby. Nelze podle mne oddelovat jedno od druheho.

Rika se ze to proc jsme tady a co se mame naucit je rozeznat mezi masou pokrivenych emoci (zapricinene egem) tu nepokrivenou.  :pussa:


Takhle jsem to myslela.  :storstark:

Myslim ze vcelku si rozumime ,to jen ty slova tam hrajou kasparky.  ;)

hirondel napsal(a):

Lupi,
asi me stale unika smysl slova informace.  :)

Ten priklad s ponozkama mam chapat doslovne tak, ze si to jen reknes-ze jeste tyhle uklidis ale neudelas to? 

Pokud to i udelas coz by davalo smysl,pak provadis cinnost.Ja verim ze kazda cinnost nebo rekneme zkusenost je doprovazena nejakou emoci,vzdy. Jde jen o to si uvedomit jakou.  :)

Tak u mňa nie... ja mám niektoré činnosti "s vypnutím" všetkého, ako dynamické meditácie. V ideálnom prípad eaj niektoré domáce práce... :P

Selima napsal(a):

hirondel napsal(a):

Lupi,
asi me stale unika smysl slova informace.  :)

Ten priklad s ponozkama mam chapat doslovne tak, ze si to jen reknes-ze jeste tyhle uklidis ale neudelas to? 

Pokud to i udelas coz by davalo smysl,pak provadis cinnost.Ja verim ze kazda cinnost nebo rekneme zkusenost je doprovazena nejakou emoci,vzdy. Jde jen o to si uvedomit jakou.  :)

Tak u mňa nie... ja mám niektoré činnosti "s vypnutím" všetkého, ako dynamické meditácie. V ideálnom prípad eaj niektoré domáce práce... :P

Seli, :)
Vedomi v meditaci je samozrejme jine nez kdyz v nem neni a je zamlzeno dotirajicima myslenkama.
Tim se uz dostavame jinam. :)

Rekni,kdyz meditujes,napriklad tancis,Ty nic necitis?

Hir, ty máš prostě jemnější receptory na některý věci :) tam, kde už ostatní nic nezaznamenáme*), ty ještě jo - a tady asi vzniká ten zmatek. :)
*) anebo když zaznamenáme, tak nepovažujeme za relevantní

lupina montana napsal(a):

Hir, ty máš prostě jemnější receptory na některý věci :) tam, kde už ostatní nic nezaznamenáme*), ty ještě jo - a tady asi vzniká ten zmatek. :)
*) anebo když zaznamenáme, tak nepovažujeme za relevantní

To mám taky tak. A taky mám stejný názor na hirondel. Dost často jí nerozumím. Kdyby to bylo osobní setkání, napověděla by mi mimika. Takhle často tápu, jestli to myslí BI, nebo S I, jestli je prostě taková.

hirondel napsal(a):

Selima napsal(a):

hirondel napsal(a):

Lupi,
asi me stale unika smysl slova informace.  :)

Ten priklad s ponozkama mam chapat doslovne tak, ze si to jen reknes-ze jeste tyhle uklidis ale neudelas to? 

Pokud to i udelas coz by davalo smysl,pak provadis cinnost.Ja verim ze kazda cinnost nebo rekneme zkusenost je doprovazena nejakou emoci,vzdy. Jde jen o to si uvedomit jakou.  :)

Tak u mňa nie... ja mám niektoré činnosti "s vypnutím" všetkého, ako dynamické meditácie. V ideálnom prípad eaj niektoré domáce práce... :P

Seli, :)
Vedomi v meditaci je samozrejme jine nez kdyz v nem neni a je zamlzeno dotirajicima myslenkama.
Tim se uz dostavame jinam. :)

Rekni,kdyz meditujes,napriklad tancis,Ty nic necitis?

Hudbu. Inak nevnímam nič. A občas sa dostanem do stavu, že nevnímam VOBEC NIČ. Našťastie mi funguje autopilot, ktorý ma ochráni pred nehodami. ;)

majkafa napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Hir, ty máš prostě jemnější receptory na některý věci :) tam, kde už ostatní nic nezaznamenáme*), ty ještě jo - a tady asi vzniká ten zmatek. :)
*) anebo když zaznamenáme, tak nepovažujeme za relevantní

To mám taky tak. A taky mám stejný názor na hirondel. Dost často jí nerozumím. Kdyby to bylo osobní setkání, napověděla by mi mimika. Takhle často tápu, jestli to myslí BI, nebo S I, jestli je prostě taková.

:offtopic:
Majko se zeptej Lupiny ta moji mimiku videla. :D

Jenze,jenze...    :vissla:

Jak kdy Majko. ;)  Nebo taky ocamcad pocamcad.  :D

majja, úplne ťa chápem. Ja mám zo seba tiež pocit, že akosi oneskorene dospievam. Dokonca robím veľa vecí úplne naopak. Mám sem-tam niekedy z toho depky, keď sa tak zamyslím, ako všetko robia ostatní. Nuž, čo už. Nezmením sa. Nikdy som nikam nezapadala, vždy som bola individualista, i keď nechcený. Teda nechcela som nezapadať, ale voľajako stále nezapadám. :p

Tak jo, nechtěla jsem se vám do toho montovat - ale většinou BI, Majkafo :)
Tedy myslím, že většinou BI
Hir je prostě Hir..... :lol:

Emma - včera som sa zhovárala s kamoškou - je krásna, vysoká, štíhla a blond,rozpráva niekoľkými jazykmi a vie sa pohybovať vo svete. Vie večerať so saúdskym princom, aj v krčme štvrtej kategórie;  je riaditeľka dostojnej inštitúcie - a cíti sa....ako outsider..... :grater::grater:
A mám súseda: je hlúpy, krátkonohý, krpatý a škaredý. Nerobí, lebo sa mu nechce a radšej vysedáva k krčme....a cíti sa ako kráľ sveta.
Z toho je dúfam jasné, že ousiderstvo je výlučne osobná záležitosť a s objektívnymi vecami nemá spoločného vobec nič :pussa:

lupina montana napsal(a):

Z toho je dúfam jasné, že ousiderstvo je výlučne osobná záležitosť a s objektívnymi vecami nemá spoločného vobec nič :pussa:

Jo ,je to tak a ne jinak.
Je potreba zmenit vnitrni program. Nebo neco jako vymenit CD.  :)

Nekde na zacatku zivota tam byl ten program nekym naprogramovan.Dnes je mozne ho zmenit.  :)

Selima napsal(a):

Hudbu. Inak nevnímam nič. A občas sa dostanem do stavu, že nevnímam VOBEC NIČ. Našťastie mi funguje autopilot, ktorý ma ochráni pred nehodami. ;)

Seli,ja Ti nevim ale kdyz pises ze nevnimas vubec nic,zni to jako by jsi byla ve stavu -bez vedomi si sebe sama.
Jako kdyz Te nekdo :dumbom: majzne po kebuli a jsi fuc.  To pak clovek vetsinou citi opravdu prd.  :D

V meditaci podle mne vetsinou clovek najde Vedomi si sebe,sveho stredu.Splyne s Vesmirem a pocituje,citi blaho-radost,stesti. 

Tak ja nevim jak to mas.  ;)

Emma napsal(a):

majja, úplne ťa chápem. Ja mám zo seba tiež pocit, že akosi oneskorene dospievam. Dokonca robím veľa vecí úplne naopak. Mám sem-tam niekedy z toho depky, keď sa tak zamyslím, ako všetko robia ostatní. Nuž, čo už. Nezmením sa. Nikdy som nikam nezapadala, vždy som bola individualista, i keď nechcený. Teda nechcela som nezapadať, ale voľajako stále nezapadám. :p

JJ, ale nějak mi to přestává vadit a taky mi pomáhá bavit se s podobně naladěnýma lidma. Často proto moc nerozumím tomu, o čem se píše tady na Babinetu, nemám ráda takový to duchovní pitvání a šťourání za každou cenu, neustálý nastavování zrcadel a víru v reinkarnaci atd. ... dost se to tu propaguje a jelikož něco ve mně je proti, tak jsem si dlouho připadala jako natvrdlá, že mi duchovní růst nejde. Až teď mi řekla moje psycholožka, že jsem jiná a nemám se do toho cpát, když mi to nesedí, nemám se snažit chápat knížky o duchovnu, když mě nebavěj číst atd., dost mě to uklidnilo :) Můžu se navlíct do svý oblíbený černý barvy aniž bych měla výčitky, že tlumim čakry nebo tak :storstark:

hirondel napsal(a):

Selima napsal(a):

Hudbu. Inak nevnímam nič. A občas sa dostanem do stavu, že nevnímam VOBEC NIČ. Našťastie mi funguje autopilot, ktorý ma ochráni pred nehodami. ;)

Seli,ja Ti nevim ale kdyz pises ze nevnimas vubec nic,zni to jako by jsi byla ve stavu -bez vedomi si sebe sama.
Jako kdyz Te nekdo :dumbom: majzne po kebuli a jsi fuc.  To pak clovek vetsinou citi opravdu prd.  :D

V meditaci podle mne vetsinou clovek najde Vedomi si sebe,sveho stredu.Splyne s Vesmirem a pocituje,citi blaho-radost,stesti. 

Tak ja nevim jak to mas.  ;)

Mám to tak ako píšem. Možno som skôr v tranze ako v dynamickej meditácii, to nejako neposuduzjem, ale rozhodne VTEDY nepociťujem nič, ani blaho, ani radosť, ani šťastie. Práve preto, že som vo svojom strede, kde nie je NIČ. ;)  Pocity prichádzajú až po návrate.