Chci požádat o radu. Pracuji se třináctiletou dívkou – velmi šikovnou, která má úspěšnou o 10 let starší sestru. Srovnává se s ní a trpí pocity méněcennosti. Sama není příliš úspěšná ve škole, ale je šikovná v mimoškolních aktivitách. Co jí říct, jak ji navigovat, aby k sestře získala zdravý vztah (bez zbytečného adorování), viděla i její chyby a HLAVNĚ si uvědomila, že i ona sama je dobrá, byť jinak?

Podle mě není zapotřebí, poukazovat na něčí chyby. Spíš se pokusit zajistit, aby malá dosáhla v těch mimoškolních aktivitách nějakého hmatatelného úspěchu. Nevím přesně jaké aktivity to jsou, ale, dejme tomu, kdyby hrála na klavír, uspořádat koncert, výstavu obrázků.......... aby slyšela chválu a přesvědčila se o tom, že je opravdu v tom svém oboru dobrá

Něco vám o tomhletom napíšu. Naštěstí jsem žádné sourozence neměla, tak jsem ve třinácti nemohla zažít to, co ta dívka. Ale švagrová mi úplně stačila, dokázala mi nahradit nejmíň 5 úspěšných sester. To ona uměla všechno uvařit, rychleji uklidit, to ona měla krásné vlasy až po zadek, ale já bych si toho ani nevšimla. Tohle všechno udělali druzí lidé. Ať mi už nikdo neříká, jaký si to uděláš, takový to máš a že si za všechno trápení lidé mohou sami. To manžel mi ji předhazoval, že rychleji uklízí. To on mi říkal, ať nepošlapu verandu, nebo se ona zblázní. To její máma, moje tchyně, si ji chválila, jak vyžehlí vanu prádla a že toho měla požehnaně. Že matka chváli svoji dceru, to je normální, ale i moje máma mi předhodila, jaký že ona má krásný účes a kdybych já byla tak upravená. Zbožňovala jsem ji až chorobně, ale bez přispění ostatních by se to nikdy nestalo. Koupila jsem si nachlup stejnou noční košili, nosila jsem dlouhé vlasy, jak to po porodech jen trochu šlo. A když ona čekala třetí dítě, myslela jsem si, že se zblázním, i když s manželem jsme vždycky plánovali jenom dvě a dvě jsme také měli a máme. Ale ono to přišlo hrozně líto. Přestala jsem spát, vysedávala u počítače, chodila neupravená, hádala se s kolegyněmi, doma jsem se do všeho musela nutit. To trvalo 8 let!!! Až poslední dobou se vzpamatovávám, ale dost se bojím, jestli jsem si tou nespavostí neuhnala i nějakou fyzickou nemoc. Teď mi to teprve přijde všechno směšné, jak jsem se chovala.
Teď objektivní pravda: nejsem snad ošklivá, jen mám nadváhu, mám střední vzdělání, maturitu na samé jedničky, dvě úspěšně studující děti, vztahy s manželem a jeho rodinou se velmi zlepšily, i rychlost při práci se dostavila, díky normám v zaměstnání, asi si mě tam i váží, nebyla jsem nyní v té krizi propuštěna.
Vidíte, jak jsem byla hloupá.

luminka napsal(a):

Vidíte, jak jsem byla hloupá.

No vidíš: jaký si to uděláš, takový to máš :jojo:

Ty sama jsi přece přijala všechny ty nesmysly, které ti o tobě kdo napovídal.
Pak ses na to prostě vykašlala.
Změnila ses :)
Nebo se změnila tvá švagrová? Je ona teď  ta "neschopná", nebo se jen změnil tvůj pohled na sebe samu?
Vidíš se konečně, jaká jsi a ne jak si myslíš, že tě vidí ostatrní :)

Pokud jde o to děvče, osobně si myslím, že bez spolupráce rodiny moc nezmůžeš. Přečeti si o tom něco od Chvály a Trapkové, zabývají se rodinnou terapii, je to lékař a psycholožka, jejich názory a práce se mi moc líbí :) Možná u nich najdeš konkretní radu.
A souhlasím s mashankou, že nemá význam poukazovat na sestřiny chyby - tím bys jen podpořila dívčinu snahu se se sestrou srovnávat. Zkus jí spíš podporovat jako jedinečnou osobnost :)

Jak to bylo s tou změnou. Tak poslední 2 roky už jsem něco chtěla změnit, ale moc to nešlo, přerušováný spánek, ponocování, nádobí nechaně na ráno. Myslím, že mi pomohly kulaté narozeniny, jak se tam změnila ta číslice, dokonce už nepřišel žádný zlostný nebo hysterický záchvat, protože tak "velká" ženská tohle přece nedělá. Děti jsou teď obě dospělé a mně by se zdálo, že jsou dospělejší než já. A pak mi pomohl Mezinárodní den zdravého spánku, protože se o tom hodně psalo, tak jsem šla do sebe.

luminko - jestli je nádobí nechané na ráno příznak nějaké poruchy, tak to jsem totálně vadná - nechávám ho dost často :) - ale vůbec mi to nevadííííííí :) jsem vadná, ale je mi tak dobře :storstark:

ale jedno mě mrzí - nikdy jsem nezažila, aby nade mnou a švagrovou, když uklízíme, stál trubec se stopkami a dělal nám rozhodčího, která rychleji uklízí. Vlastně je to dobře, že jsem to nezažila - pro něj (už bych byla vlastní rukou vdova):vissla:

Ale já jsem úplně zamluvila to původní téma. Omlouvám se. Chtěla jsem se z té věci se švagrovou jednou konečně vypsat a tady se to hodilo.

mashanka napsal(a):

luminko - jestli je nádobí nechané na ráno příznak nějaké poruchy, tak to jsem totálně vadná - nechávám ho dost často :) - ale vůbec mi to nevadííííííí :) jsem vadná, ale je mi tak dobře :storstark:

ale jedno mě mrzí - nikdy jsem nezažila, aby nade mnou a švagrovou, když uklízíme, stál trubec se stopkami a dělal nám rozhodčího, která rychleji uklízí. Vlastně je to dobře, že jsem to nezažila - pro něj (už bych byla vlastní rukou vdova):vissla:

:D:D

luminka napsal(a):

Ale já jsem úplně zamluvila to původní téma. Omlouvám se. Chtěla jsem se z té věci se švagrovou jednou konečně vypsat a tady se to hodilo.

Ano, tady se hodí, že jsi tady. Názorně zde můžeš vidět, že když se někdo považuje za horšího, než ostatn, je to chorobný stav - tak bacha na to :)

Jinak, nic si z toho nedělej, každý máme něco, co si táhnem s sebou - moje máma třeba každého, kdo má díru do zadku, kvůli něčemu lituje, jak to má těžké, ale když se něco stane mě, můžu si a to sama a stejně to samé se stalo její sousedce a měla to ještě horší. A oběsím se z toho ? ........ neoběsím :)

Není možné, abych se tak trápila tím, že někdo někoho chválil a předhazoval mi ho, a ještě když to bylo před tolika lety. Už by bylo na čase s tím přestat a nevláčet to s sebou do smrti smrťoucí, 20 let je opravdu až dost. A syn byl miminko a já si to vůbec neužila. Teď je vysokoškolák a nikdy, opravdu nikdy už nebude miminko. Zkazila jsem dětem dětství hádkami a křikem a mrzí mě to. Zase bych měla ráda něco malinkého a roztomilého, třeba osmáčky degu.

luminka napsal(a):

Ale já jsem úplně zamluvila to původní téma. Omlouvám se. Chtěla jsem se z té věci se švagrovou jednou konečně vypsat a tady se to hodilo.

Myslím,že to vůbec nebylo :offtopic:
Holčina by k tomu potřebovala přistoupit tak, jako ty - přestat se srovnávat, odmítnout soutěžit a žít vlastní život :)
Udělala jsi dobře :jojo:

Ale takto v pohodě jsem zatím jen chvilku a nevím, jestli to vydrží. A té holčině přeju, ať jí to netrvá 20 let.

luminka napsal(a):

Ale takto v pohodě jsem zatím jen chvilku a nevím, jestli to vydrží. A té holčině přeju, ať jí to netrvá 20 let.

Havně si nic nevyčítej, co bylo, bylo, to nezmeníš. To, co je teď, ale ovlivnit můžeš, stejně tak jako to, co bude :)
Prostě máš to ve svých rukou :jojo:

Jak se může poměřovat a srovnávat 13 ti letá dívka s 23letou ženou? To je jako srovnávat jablka a hrušky. Vždyť obě jsou absolutně rozdílné a mají jiné poznání. Jak napsala Pan snaž se rozvinout její 13ti letou osobnost ono soutěžení, porovnávání tu holčičku zabije.

Tak já tyhle srovnávání vůbec nechápu. Je to uplně nesmyslné. Každý člověk je jedinečná osobnost, která v něčem vyniká. Samozřejmě se někomu může zdát, že ten či onen vyniká naprosto ve všem, ale věřte tomu, že tohle je jen na první pohled. Nikdo není dokonalý ;) .

A přímo k holčině, njn. 13 let, puberta. Jak už píše mashanka, zaměřila bych se na její úspěchy, neustále ji povzbuzovala a chválila a on se výsledek určitě dostaví :) .

Pisatel napsal(a):

Jak se může poměřovat a srovnávat 13 ti letá dívka s 23letou ženou? To je jako srovnávat jablka a hrušky. Vždyť obě jsou absolutně rozdílné a mají jiné poznání. Jak napsala Pan snaž se rozvinout její 13ti letou osobnost ono soutěžení, porovnávání tu holčičku zabije.

Ne, nejsou jako jablka a hrušky. Jsou jako nezralé a zralé jablko. Ikdyž, ona je otázka, jestli to starší je zralé, pokud má stejné problémy, jako to mladší. Takže jsou na tom ve finále podobně

Tiffany napsal(a):

Tak já tyhle srovnávání vůbec nechápu. Je to uplně nesmyslné. Každý člověk je jedinečná osobnost, která v něčem vyniká. Samozřejmě se někomu může zdát, že ten či onen vyniká naprosto ve všem, ale věřte tomu, že tohle je jen na první pohled. Nikdo není dokonalý ;) .

A přímo k holčině, njn. 13 let, puberta. Jak už píše mashanka, zaměřila bych se na její úspěchy, neustále ji povzbuzovala a chválila a on se výsledek určitě dostaví :) .

Jo, každý v něčem vyniká, jenže když vám jde psaní básniček, tak vás nikdo nepochválí, ledaže byste je vydali a vydělali tím peníze a byli užiteční. Zato, když vám jde pečení, vaření, uklízení a zdobení bytu a domácí květiny vám kvetou, tak vás lidi chválí a kolegyně a švagrové vás mezi sebe berou. A ten, co píše básničky, se dočká označení, že je ještě puberťák nebo je praštěný. Pak to nemá cenu někomu ani číst. A nemusí to být básničky, třeba i povídky, písničky nebo něco jiného.

mashanka napsal(a):

Pisatel napsal(a):

Jak se může poměřovat a srovnávat 13 ti letá dívka s 23letou ženou? To je jako srovnávat jablka a hrušky. Vždyť obě jsou absolutně rozdílné a mají jiné poznání. Jak napsala Pan snaž se rozvinout její 13ti letou osobnost ono soutěžení, porovnávání tu holčičku zabije.

Ne, nejsou jako jablka a hrušky. Jsou jako nezralé a zralé jablko. Ikdyž, ona je otázka, jestli to starší je zralé, pokud má stejné problémy, jako to mladší. Takže jsou na tom ve finále podobně

No jo, ale pak je to daleko větší problém neboť spíáš než malou je třeba něco dělat s velkou neboť ta cokoli udělá dožene tu malou do deprese.
Jo tyhle "neodolatelné" modely starších. A přitom jsou to větší děti jak ty děti.

Srovnávání jsem zažila taky, a někdy to bylo moc ošklivé. Srovnával mě s jinými můj otec, a nebylo to moc příjemné. Bráchu nesrovnával, ale mě jo. Srovnával mě třeba s kamarádkami nebo dcerami jeho přátel. Že jsou hezčí, mají delší vlasy, jsou štíhlejší a že jsou nadané na sport. Pak mi i jeden čas vyčítal, že mám maturitu, a že si myslím, že jsem někdo. Ale vůbec to nebyla pravda. Vyčítal mi, že špatně žehlím, uklízím a že nic nědělám automaticky. Ať se podívam do zrcadla, že jsem přibrala, že by jsi o mě neopřel ani rezavý kolo. A když jsem zrovna byla bez přítele, mě bylo fain, tak on říkal, že jsem debil, který si ani neumí najít kluka a že se nediví, že jsem hnusná.

topi tak to je síla :(

Pomoci oné 13-leté dívce by mělo hlavně okolí a to její nejbližší, asi hlavně v tom, aby změnili její náhled na sebe samotnou - jak už to taky několikrát zaznělo, to co slýcháváme z okolí (subjektivní názory jiných)potom automaticky přebíráme jako vlastní pocity - méněcennosti , nebo úspěchu - myslím, že by to mělo fungovat i opačným směrem. ten kdo slýchá chválu a uznání se lépe dostane k tomu, aby si vážil svého já. Co si promluvit o problému s jejími rodiči, nebo dokonce se sestrou, která by měla poukázat na sestřino nadání... Bylo by to jako zadostiučinění!

Píši o tom, protože jsem tohle zažila, vlastně v tom kruhu žárlivosti také žiji... Mám o 2 roky starší sestru, která v 17 otěhotněla, pouze se vyučila a po mateřské dělala podřadnější práce jako uklízečka v nemocnici, momentálně ve fabrice na výrobní lince( ikdyž co je podřadná práce že jo, každý kdo chce a je schopen pracovat - budiž mu chvála) . Náš vztah do cca našich 20 let byl skvělý, já jsem k ní vždy vzhlížela, protože pro mne byla stělesněním vyspělosti, vyzrálosti a musím říct, že jsem ji velmi, možná až přiliš milovala a dávala jí to najevo. Já v mých 19 odmaturovala, pak se také vdala a po nějakým roce měla taky dítě.. Jenže mé manželství bylo velice nevydařené, alkohol, domácí násilí atd a já hledala útočiště u ní. Jednou jsem si řekla dost a požádala o rozvod, odstěhovala se od manžela, začala v nové práci... V práci jsem měla velké úspěchy, kdy jsem se z fakturantky dokázala dostat až na asistentku generálního ředitele, dokázala jsem si sama najít skvělého právníka a "dobře se rozvést " :D (asi chápete) , po rozvodu jsem si našla skvělého chlapa, měla novou ještě lepší práci, sama si vzala hypotéku a z vlastního projektu nechala postavit dům, mám teď ročního skvělýho syna, dcera ve škole jedničkářka, vítězí ve čtenářských a jiných soutěží, můj druhý manžel má vysokou funkci v jedné místní továrně... prostě od doby rozvodu na co sáhnu, se mi jen daří a daří a sestra neunesla, že za ní nechodím pro radu, že  již nejsem ta zoufalá, ta chuděrka a že mi snad už nemusí říkat - vidíš já ti to říkala :) . Poslední roky se stýkáváme jen párkrát do roka, a vždy na mě hází opovržlivé pohledy, když jsme postavili dům, její známí měli hezčí, lepší, interiré máme ošklivý prý moc barevný, absolutně vše mi jen hatí u přátel pouze pomlouvá, na úspěchy mé, manžela či dcery odpoví jen hm. Minulý měsíc jsem vyhrála soudní spor o výživné, které bylo stanoveno na 6.000 měsíčně a když jsem ji celá štastná to říkala, jak jsem dopadla - jen na mě vytřeštila oči a ohrnula ret, zaskočila mě tím, raději jsem se neptala co ta reakce měla znamenat. Jsem asi slaboch, bojím se jí přímočaře zeptat, co vlastně proti mě má.. Jestli je to závist, nenávist, či sesterská žárlivost... netuším
Asi to vypadá, že se tady vychloubám, ale sestře jsem nikdy nedala nic najevo a ona sama se má také velice dobře.

Petruša napsal(a):

topi tak to je síla :(

Ve 14. letech mi umřela mamka, a táta když mi bylo 23 let, tak si našel ženu a odstěhoval se, tak už neměl žádný zlý řeči, ale stejně se teť vůbec nestýkáme, protože jeho žena je moc zlá a nemá mě ani bráchu vůbec ráda, a on ještě ani jednou vnuka Matýska neviděl. Brácha ho ještě z půlky baráku musel vyplatit, protože v domečku bydlet nechtěl.

topazio napsal(a):

Petruša napsal(a):

topi tak to je síla :(

Ve 14. letech mi umřela mamka, a táta když mi bylo 23 let, tak si našel ženu a odstěhoval se, tak už neměl žádný zlý řeči, ale stejně se teť vůbec nestýkáme, protože jeho žena je moc zlá a nemá mě ani bráchu vůbec ráda, a on ještě ani jednou vnuka Matýska neviděl. Brácha ho ještě z půlky baráku musel vyplatit, protože v domečku bydlet nechtěl.

hm takže na tebe ty řeči měl přesně v tom věku kdy chce každá holka být krásná,to ti muselo pěkně srážet sebevědomí :( To je blbec (promiň)
To e mi líto že to máš takhle blbý :/

Když mě urážel, tak mi bylo líto, že nemám mamku :butter: .

Topi, z dětství si neseme spoustu břemen, záleží na osobnosti jak se s tím popere a jak to zvládne, teď jsi už určitě spokojená žena - moc ti to přeji :hjarta:

tes myslim že je to žárlivost a "neúspěch" v jejím životě oproti tvému. Ona nemá takový dům a postavení a dobře postaveného muže ne? A taky si myslim že jí svým způsobem dělalo dobře že jsi jí žádala o rady apod., ona v tomhle směu byla jakoby "nad tebou" a teď to tak není. Myslim že si předtím připadala důležitě, že ona je "lepší" a milostivě ti radila,prostě jako královna a ty "níž"
neumim se vůbec vyjadřovat, snad je to trošku srozumitelný

topazio napsal(a):

Když mě urážel, tak mi bylo líto, že nemám mamku :butter: .

to je jasný. Máma je máma. Je mi za tebe smutno :grater: Jsem ráda že teď máš Matýska, to je štěstí ty dětičky :hjarta:

Petruš, díky čte se to dobře :) - víš ona nemá dům, ale máse fakt dobře, mají být ve vlastnictví, krásně zařízený, každoročně dovolená u moře - ona je materiálně spokojená, tak to fakt nechápu.. ale je mi to líto. Nám otec umřel, když mi bylo 8 let,  z matky se díky jejímu příteli stala alkoholička a tak já v sestře viděla spolehlivost a hledala v ní druhou mámu... Snad to, že už to tak není jí vadí, fakt nevím. často se tím trápím, na druhou stranu , proč se ubíjet starostmi, když o to tendruhý nestojí a když bych se měla spíš starat o lidí, kteří mě milují - jako dcera, syn a  manžel.

Petruša napsal(a):

topazio napsal(a):

Když mě urážel, tak mi bylo líto, že nemám mamku :butter: .

to je jasný. Máma je máma. Je mi za tebe smutno :grater: Jsem ráda že teď máš Matýska, to je štěstí ty dětičky :hjarta:

naprosto souhlasím :hjarta:

topázku, to je mi moc líto ....

tes1 napsal(a):

Petruš, díky čte se to dobře :) - víš ona nemá dům, ale máse fakt dobře, mají být ve vlastnictví, krásně zařízený, každoročně dovolená u moře - ona je materiálně spokojená, tak to fakt nechápu.. ale je mi to líto. Nám otec umřel, když mi bylo 8 let,  z matky se díky jejímu příteli stala alkoholička a tak já v sestře viděla spolehlivost a hledala v ní druhou mámu... Snad to, že už to tak není jí vadí, fakt nevím. často se tím trápím, na druhou stranu , proč se ubíjet starostmi, když o to tendruhý nestojí a když bych se měla spíš starat o lidí, kteří mě milují - jako dcera, syn a  manžel.

takže teoreticky jí taky nic nechybí. Asi to fakt bude ten pocit že už pro tebe není vším, že už k ní nevzhlížíš jak k bohyni
"proč se ubíjet starostmi, když o to tendruhý nestojí a když bych se měla spíš starat o lidí, kteří mě milují - jako dcera, syn a  manžel" :jojo::jojo::jojo: máš pravdu (ale tenhlodací červík je mrcha :))

Matýsek mi všechno vynahrazuje, mám hodného manžela, manžova rodina je taky skvělá, mám ještě bráchu a babičku a dětu s mančiný strany. Všichni jsou moc fain. Mám i babičku a dětu z otcový strany, ale ty se s mnou moc nestýkají.

Závist je mrcha, znám dívčinu, která strašně závidí sestře. Manžela jí závidí a hlavně děti. Protože ona nemůže otěhotnět. Další pokusy a léčbu vzdala. Ona svůj smutek, že nemůže mít miminko přelila do nenávisti :( . Je mi jí vlastně líto, protože se z ní stala smutná a závistivá osoba.

Ano to máš pravdu, je k politování, když někdo svůj smutek , tedy vinu za něj hází na druhé...

Ale babo raď, je lehké tady o tom napsat, ale řešit vztahy, je těžké, velice těžké, aspoň já sama nevím a netuším jak na to. A ještě k tomu se tu snažím radit... Asi ta rada je  jako by i přání, jak bych chtěla aby se to vrátilo zpět do skvělých sourozeneckých vztahů, do dob, kdy jsme byly kamarádkami... Ale upřímně, jsem srab jí něco vytknout, bojím se jejich úšklebků, jejího chování co si to jako že dovoluji, já.. které celý život pomáhala...
Petruš, máš pravdu červ je to pořádný, ale nemám sílu a ani odvahu řešit konflikt někde, kde se cítím už dávno poražená a ponížená :(

Topi, vidíš máš skvělýho manžela, který v tobě vidí milující ženu, skvělou manželku, matku dítka - vždyt tohle je krásné, užívej si, že máš doma pohodu, zdravé, krásné dítko, že máš muže, pro kterého jsi vším a který tě miluje takovou jaká jsi - pro něj jsi ta NEJ na světě :hjarta:

Tady je opravdu soustředěno hodně bolesti a smutku...

Řešit vztahy je velmi důležité a vůbec to není tak těžké, jak se zdá. Hlavně si nesmíte ŘÍKAT, že je to těžké, spíš se do toho pusťte. Najděte si dobrého psychologa a ničeho se nebojte. Čím dřív se svých trápení zbavíte, tím lehčí to bude. Čím déle si je ve svém nitru ponesete, tím víc to bude bolet.
A někdo pro začátek nepotřebuje ani psychologa, stačí mu parta správných kamarádů, zajímavý koníček, zajímavá práce... jen je třeba si dáít pozor, aby se to nestalo "úhybným manévrem" před trápením :jojo:

Někde jsem slyšela něco v tom smyslu "Jsme takový co znás udělají ostatní" ....

Když někomu od mládí budou tvrdit, že je ošklivý, že nic nedokáže, onen člověk se uvidí jako ohyzda a budižkničemu celý život, nebude si věřit a nic nedokáže... a přitom to může být člověk krásný, jen uzavřený, neprůbojný, bez seběvědomí

Na druhou stranu, jsou lidé, kteří od mala svým dětem vštěpují jak jsou dokonalí, krásní , chytří a přitom k tomu mívají daleko - ale díky sebevědomí, ostrým loktům a bohužel někdy i arogance dokážou hodně - mají MOC...

Je smutné jak nás ovlivňuje život a okolí

Pandorro děkuji, dokážeš lidi nasměrovat a dodat odvahu.
Celé okolí si mého problému již dávno všimlo a snaží se mi pomoct, i sám manžel se několikrát snažil zeptat sestry jestli se něco neděje, když k nám přijeli a z minuty na minutu byla děsně naštvaná a bez nálady a usekávala slovem, snažíl se jí popíchnout k rozhovoru, navázat rozhovor na lehčí téma abychom ji nějak nenaštvali. Předloni jsme dvakrát přijeli k nim, já vzala dobré víno, manžel velkou kytici a nenabídla nám ani kávu a jako bychom jí vadili a když přišli ještě její sousedi na kafe byla najednou samý úsměv vtípek a nás pomalu přehlížela, tenkrát to zachraňoval švagr(její manžel), který aspoň s námi konverzoval, samotnýmu mu bylo trapně. To jsem byla v 5.měsíci těhu a tak mě to tenkrát rozhodila, že jsem onen večer začala krvácet... Nevím , jak ji mám nabídnout otevřenou náruč, jestli mám lézt po kolenou a prosit o smilování - proto jsem srab a bojím se další reakce. Snad by mi odborník pomohl. Ale mám hledat pomoc tam, kde o to někdo nestojí? Ano ve mne to hlodá, ale třeba jsem sestře na obtíž a moje přítomnost jí vadí.

topazio napsal(a):

Matýsek mi všechno vynahrazuje, mám hodného manžela, manžova rodina je taky skvělá, mám ještě bráchu a babičku a dětu s mančiný strany. Všichni jsou moc fain. Mám i babičku a dětu z otcový strany, ale ty se s mnou moc nestýkají.

to je moc fajn že máš tolik super lidí okolo sebe, věřim že ti to trápení vynahrazují

tes1 napsal(a):

Ano to máš pravdu, je k politování, když někdo svůj smutek , tedy vinu za něj hází na druhé...

Ale babo raď, je lehké tady o tom napsat, ale řešit vztahy, je těžké, velice těžké, aspoň já sama nevím a netuším jak na to. A ještě k tomu se tu snažím radit... Asi ta rada je  jako by i přání, jak bych chtěla aby se to vrátilo zpět do skvělých sourozeneckých vztahů, do dob, kdy jsme byly kamarádkami... Ale upřímně, jsem srab jí něco vytknout, bojím se jejich úšklebků, jejího chování co si to jako že dovoluji, já.. které celý život pomáhala...
Petruš, máš pravdu červ je to pořádný, ale nemám sílu a ani odvahu řešit konflikt někde, kde se cítím už dávno poražená a ponížená :(

já se ti ani nedivim, asi bych se cítila podobně :/ Bohužel nedokážu pomoct ani radou

tes,
vztah se sestrou především trápí TEBE, tedy je to tvůj "problém", ty bys měla řešit SVŮJ vztah k ní a ne JEJÍ k tobě.
Jen tu svoji část, rozumíš? A tobě se uleví, to mi věř.

Sourozenci si často táhnou různé křivdy z dětství. Právě nedávno jsem měla klienta, který řešil svůj vztah k sourozenci. Při tom jsem si vzpomněla na to, jak jsem já kdysi řešila vlastní sestru: vyrůstala jsem s tím, že ona je ta milovaná a protěžovaná, ona si zase nesla trápení, že já jsem ta chytřejší a schopnější..... obě jsme dělaly stejnou chybu: srovnávaly jsme nesrovnatelné. Samozřejmě to nebyl náš výmysl - začalo to už v dětství - nevědomky a bez zlého úmyslu to do nás vložila matka.

Nejspíš to budeš mít se sestrou podobně a každá to podle svého naturelu a hloubky zranění snášíte jinak.
Věř mi, že tohle není neřešitelné. Myslím si ale, že to nevyřešíš tím, že jí něco vytkneš, tím to spíš jen zhoršíš - úšklebky jsou jen formou její ochrany před bolestí, kterou jí tak způsobíš. Zase před tebou uteče do své zloby...

Cítíš se poražená a ponížená.....ty, která jsi celý život tak pomáhala - tohle mi tak trochu zavání pozou oběti.
Víš, lidé se brání bolesti různými způsoby a tak se dostávají do různých pozic - rolí:
agresor x oběť
oběť x agresor
agresor = oběť
oběť = agresor
...

Chce se na to prostě jen poctivě podívat. Zkusit "si vlézt" do kůže toho druhého, vžít se do jeho pocitů, podívat se na věc jeho očima. Pak kolikrát zjistíš, že se trápíš zcela zbytečně a že Láska mezi vámi stále proudí, jen je překryta vrstvou balastu, křivd a nedorozumění.

Neboj se toho. Čím dřív se do toho pustíš, tím líp ti to půjde, nestačí se ti to zadřít pod kůži a nebudeš to muset žít :)
A nejen ty, ani tvé okolí :)

Osobně si myslím, že sestře chybíš stejně jako ona tobě, jen by to ani za nic na světě nepřiznala :jojo:

Pandorraa napsal(a):

tes,
Cítíš se poražená a ponížená.....ty, která jsi celý život tak pomáhala - tohle mi tak trochu zavání pozou oběti.
Osobně si myslím, že sestře chybíš stejně jako ona tobě, jen by to ani za nic na světě nepřiznala :jojo:

Pandoro, dokážeš se na věco podívat z obou strana člověku to velmi srozumitelně podat. Máš dar pomáhat, snad se mi také podaří najít někoho, kdo mi otevře oči a pomůže celou situaci pochopit a tím mi pomoct.

Cítíš se poražená a ponížená.....ty, která jsi celý život tak pomáhala - tohle mi tak trochu zavání pozou oběti.

Celý život sestra pomáhala mě, já ji měla za druhou mámu a vzhlížela jsem k ní, jen poslední roky nemám potřebu k ní chodit plakat, stěžovat si jak jsem na tom zle. Konečně jsem našla souzněnou duši - mého manžela, se kterým řešíme veškeré problémy a kterých je naštěstí pomálu. Se sestrou jsme si nikdy v životě neřekly křivého slova, ani nahlas nikdy nepadla žádná výčitka, jen ty mračna a dusno...je to nesnesitelné.

A věř, že moc chybí . A jestli chybím já ji, nedokážu říct, snad ano... ona není zlá, vím, že kdyby se cokoli stalo a já byla opět na dně, můžu u ní zaklepat. Ale přeci  proto, abychom  jsme is zase byly blízké nepotřebuji spadnout na dno, proč bychom se nemohly mít rády ikdyž se máme dobře a já nepotřebuji její rady?

Objektivní radu dá asi pouze psycholog, který se pořádně zasvětí do problému a vztahu mezi mnou a sestrou a třeba nakonec můžu být tím aktérem toho všeho já, jenže to z mého úhlu pohledu vidím zkresleně a nejasně a tak právě proto si říkám PROČ?

tes,
promiň, přehlédla jsem,že v té větě nebylo kterÁ, ale kterÉ.

Tím spíš by to mohlo dávat smysl - byla pro tebe velmi důležitá a najednu jako by "její místo" zaujal tvůj manžel.... Už ji nepotřebuješ, jsi dospělá.... navíc úspěšná a spokojená. A to bez ní.... To z její strany vůbec nemusí být závist, ale jen neschopnost vyrovnat se s tím, že stojíš na vlastních nohou.
Spadal z tvého piedestalu, kam sis jí posadila a ještě to nerozdýchala.
Nevnímá skutečnost - je pro tebe důležitá STÁLE - ale vnímá skrze svoje doměnky - už ji nepotřebuješ - nikoliv  realitu, ale svoji iluzi - nemáš ji už tolik ráda, tedy ona je nepotřebná.

Víš, tohle všechno jsou ale zase jen MOJE domněnky a spekulace.
Třeba byla chvíle, kterou jsi přehlédla, kdy se tvoje sestra začala domnívat, že ona je ta odvržená, nepotřebná, cítila se ponížená...
To jí ale nijak nevymluvíš, to je zase její část práce na vašem vztahu.
Ty nemůžeš dělat nic jiného, než jí dávat na jevo svoji lásku a připrav se na to, že ji bude zprvu nejspíš dost tvrdě odmítat...

Tohle není nic jiného než těžká zkouška lásky. Většina z nás potřebuje někoho, kdo by nás jí alespoň z počátku provedl.
Někdo to zvládne sám...
Držím ti palce :)

topazio napsal(a):

Srovnávání jsem zažila taky, a někdy to bylo moc ošklivé. Srovnával mě s jinými můj otec, a nebylo to moc příjemné. Bráchu nesrovnával, ale mě jo. Srovnával mě třeba s kamarádkami nebo dcerami jeho přátel. Že jsou hezčí, mají delší vlasy, jsou štíhlejší a že jsou nadané na sport. Pak mi i jeden čas vyčítal, že mám maturitu, a že si myslím, že jsem někdo. Ale vůbec to nebyla pravda. Vyčítal mi, že špatně žehlím, uklízím a že nic nědělám automaticky. Ať se podívam do zrcadla, že jsem přibrala, že by jsi o mě neopřel ani rezavý kolo. A když jsem zrovna byla bez přítele, mě bylo fain, tak on říkal, že jsem debil, který si ani neumí najít kluka a že se nediví, že jsem hnusná.

Topaz, šrámy na duši to muselo zanechat, ale svým způsobem to po Tobě sklouzlo, jinak bys nebyla taková mírumilovná a hodná, určitě máš dobrý základ od maminky - přeju Ti štěstí :par:

tes přesně tohle "byla pro tebe velmi důležitá a najednu jako by "její místo" zaujal tvůj manžel.... Už ji nepotřebuješ, jsi dospělá.... navíc úspěšná a spokojená. A to bez ní.... To z její strany vůbec nemusí být závist, ale jen neschopnost vyrovnat se s tím, že stojíš na vlastních nohou.
Spadal z tvého piedestalu, kam sis jí posadila a ještě to nerozdýchala."
jsem svými zmatenými slovy myslela :)

Pandorro díky :godlike:

Ještě jsem chtěla dodat k tomu problému se švagrovou, že jsem samozřejmě o tom přemýšlela i z druhé strany, jak se cítila ona. Milovaný bráška si přivede ženskou a zbožňuje ji, ačkoli se jí nevedou houskové knedlíky, není vedena k práci a úklidu a klidně se kouká v televizi na rockový koncert, i když je na kredenci nádobí. A ona jí musí uvolnit toto a támhleto, až postupně uvolní celý byt - stěhovali se rodiče a švagrová, zůstali v domě, ale ne v bytě. Žárlila, když té ženské - tedy mně - přišla třeba pomoct její teta. A tak prostě rodiče dělali asi všechno proto, aby jí to nebylo tak líto, utěšovali ji, vyzdvihovali její klady. Ale asi to trošku přehnali a ona vyrostla, cítila se být nadřazená nade mnou. Tchyně čímdál víc viděla můj vztah k práci a čím dál víc o mně debatovaly ve špatém světle a notovaly si, a když bylo synovi půl roku, byl už proti mně i můj manžel. Tolik let to trvalo, než se to srovnalo. Švagrová je taky dlouho vdaná, má své děti, své starosti.