arquebus — 2. 3. 2009 19:18

Ze vsech stran slycham ze svatba byla nejvetsi blbost jakou ten ci onen udelal. Sef v praci mi porad rika abych se nikdy nezenil, nekde jsem videl statistiky rozvodu a zda se mi ze kdyz se 2 vezmou ze uz to je docela zazrak kdyz spolu taky zustanou. Jestli se nekdy ozenim tak se nechci rozvadet. Jak poznat ze ten se kterym jsem, je prave ten ktereho bych si mel vzit? Jak dlouho s nekym chodit (zit ve spolecne domacnosti) nez ji pozdam o ruku?

edit: koukam ze do nazvu tematu se mi nejak vlodilo 2x "se" sorry

Martinka1 — 2. 3. 2009 19:58

Jsem pro vzít se :-)
Vzhledem k tomu že jsem to rozhodnutí udělala :-)

Víš, ono je to tak. Nikdo Ti nezaručí (ani ten papír ne), že spolu zůstanete do konce života a že budete šťastní.
To ani nejde.
Lidi se mění a vztah taky.

Může se stát, že se za rok, dva... rozvedeš...

Nelze se rozhodovat dopředu, nevíš, co bude za 20 let...

Můžeš se rozhodovat jen teď a tady.

No a teď a tady já vím/cítím, že je správné, abych se za tohohle chlapa vdala.

Do budoucna vím, že pokud budou problémy, tak je budu chtít řešit, abychom spolu mohli zůstat. A věřím, že i on je bude chtít řešit.

Ale to je tak všechno, na co se můžeme spolehnout.

Jenže, pokud budeš čekat na "jistotu" tak se neoženíš nikdy.

Rozhodli jsme se vzít po 2 letech 10 měsících vztahu a svatba bude po 3 letech 3 měsících vztahu (cca)... Bydleli jsme spolu v podstatě od začátku. V době svatby mi bude 34 a ženichovi 29...

PavlaH — 2. 3. 2009 21:10

arquebe, víš na tyhle otázky za tebe stejně nikdo odpověď nenajde a věř mi, že pochybovat můžeš i po svatbě.

Obecně je svatba rituál, kterým říkáš okolí, že ten druhý je pro tebe důležitý a chystáš se v tomto svazku i vychovávat děti. Právně dáš do kupy majetek s tím druhým a opět, je to velmi praktické, pokud s tím druhým hodláš vychovávat děti. V prvních letech života dítka funguje i chemie hormonů. To jsou tedy ty "společenské" záležitosti.

Jenže jako ve všem hlavní roli tu má tvoje přijetí toho druhého. Pokud se se snatkem vnitřně neztotožníš, nadělá to víc paseky než užitku.

IlonaN — 2. 3. 2009 22:08

Tak já si myslím, že svatba není blbost, hlavně co se týče zabezpečení majetku pro toho jednoho i druhého, a taky pro děti.
Platí samozřejmě pravidlo, že ten, kdo přináší do společného oficiálního svazku větší majetek, nebo v průběhu tohoto svazku dává více financí do společného soužití, může být v budoucnu znevýhodněn.

To asi proto od svého šéfa můžeš slýchat, že svatbu už nikdy, protože hoTREBA jeho žena takto oškubala...

Většinou jsou tedy postiženi muži, to je pravda.. Na druhou stranu jsou předmanželské smlouvy, a kraviny, jako takového typu, že ji přeci nepotřebuješ, že spolu budeme žít navždy, neber v potaz. To nikdo nikdy neví...

Pak svatba je důležitá také z toho hlediska, že kdyby se druhému něco stalo: a nebyly jste v oficiálním svazku:  , že druhý by byl docela v háji.

Další tvoje otázka ohledně poznání toho druhého, abys v zamilované euforii neudělal blbost: zkus s druhou polovičkou žít ve společné domácnosti aspoň 2 roky, to je optimální čas ujasnit si, že si chceš někoho vzít a budovat s ním majetek a mít děti. A nikdo ti i takto nezaručí, že spolu budete navždy: je to jako s kytkou, o kterou se musíš starat, pečovat, a když se přestaneš starat brzo, brzo uvadne, když se budeš snažit stále, pravidelně ji zalévat, tak nebude mít důvodu uvadnout, maximálně povadnout, ale i ta květina musí mít zájem být zalévána.;)
No to se ze mne stal nějaký básník :D

Tak snad jsem ti dala rozumnou a pochopitelnou odpověď na tvoje otázky.

sisi21 — 2. 3. 2009 22:13

Pokuď o tom přemýšlíš,tak se radší nežeň ..a hlavně o nic nepřijdeš.Já nevidím žádný rozdíl v tom jestli jseš nebo nejseš ženatý ..Pro mě je to jenom kus papíru....vlastně jedině ,že kdyby se něco stalo bral by si vdovskej důchod....Já osobně si myslím ,pokud se mají dva lidi opravdu rádi ..je naprosto jedno jestli jsou manželé.. ;)

IlonaN — 2. 3. 2009 22:49

sisi21 napsal(a):

Pokuď o tom přemýšlíš,tak se radší nežeň ..a hlavně o nic nepřijdeš.Já nevidím žádný rozdíl v tom jestli jseš nebo nejseš ženatý ..Pro mě je to jenom kus papíru....vlastně jedině ,že kdyby se něco stalo bral by si vdovskej důchod....Já osobně si myslím ,pokud se mají dva lidi opravdu rádi ..je naprosto jedno jestli jsou manželé.. ;)

Nu, sisi, ale to je právě to: pro některé lidi, jako pro mně, papír o svatbě neřeší to, že mám ráda člověka, se kterým žiju, protože ho prostě ráda mám.
A tím, že ho mám ráda, s ním chci budovat svoje zázemí - bydlení, děti.
A teď si představ, že takhle hezky buduješ, buduješ, a najednou ten druhý tady není... A to co jste budovali i pro svoje děti, může být pryč, protože v tomto případě vše bude patřit tomu, kdo je jeho oficiální rodina, to jsou tedy většinou rodiče či příbuzní.
Jeho potomek má smůlu, protože nejste vdaní...

REŇAS — 3. 3. 2009 9:06

Takže nikdo Ti nikdy nezaručí,že vztah vydrží a to ani ten s papírem. Do jaké statistiky budeš patřit ty,dopředu nikdy nevíš. Statistika je jen statistika. Názory od  známých a kolegů nebo od nás tady z Babinetu, budeš slyšet různé,je to většinou o vlastní zkušenosti. Víš,co já být tebou,tak bych to zas tolik neřešila,ono ten svazek manželský by měl vyplynout,tak nějak přirozeně,bez nátlaku,bez strachu z různých statistik a jasně,že z lásky a od obou partnerů,protože je to pro ně důležité a protože,oba to chtějí, tímto společně završit. Ale přiznám,se,že já ačkoliv(zatím) spokojeně vdaná(ale,až po druhé) 13 let,jsem hodně proto,aby i pokud má člověk,možnost,tak,aby rozhodně s tím druhým,prvně zkusil žít,bez"papíru" a až pak to završili případnou svatbou,no a pokud se rozhodnou pro nějaké to mimi :dudlik:,tam,jsem,už konzervativnější a viděla bych to právě nato,vstoupit do svazku manželského,ale nemusí totak nutně být (a určité věci,takové ty fujtajbl,majetkové se dají upravit i právně,že konec konců,s příjmením případného potomka a obou rodičů,je to,už na nich). Jinak,co se týká toho žití na hromádce,mně se to zatím vyplatilo v tom,že než jsem z někým žila,pod vlivem hormonů,bylo vše,tak růžové,po společném soužití,po nějakou dobu,už nikoliv,takže rozchod bez dětí,nebyl,až tak bolestný. Když to tak vezmu,já vlastně se svými partnery,vždy zkusila žít (byla ta možnost),pak přišla  další velmi krátká známost,žádné společné soužití,rychlá svatba a totální fiasko a rozvod,naštěstí bez dětí.  S mým druhým,mužem,jsme spolu jak se říká chodili,pak žili a až se rozhodli pro prvního potomka,završili to skromnou svatbou,protože jsme to tak,už oba cítili a chtěli. Aby dítě přišlo do svazku manželského. No,takže vidíš asi to tak vidím,ze svých zkušeností,takže to bude stejně na Tobě a Tvé partnerce,jaký bude happy end. Je fajn,že nad tím,přemýšlíš,ale nechala bych tomu trochu volný průběh a pak uvidíš,jak to Ty a Tvá partnerka cítíš. Srdce Ti napoví,zda ona ano či né. Záruku,na šťastný vztah nebo manželství  to Ti  opravdu nikdo nedá. :rock:

arquebus — 3. 3. 2009 13:57

dekuju vsem za prispevky, v kazdem je neco dobreho k zamysleni. :supr:

aprill — 3. 3. 2009 15:49

IlonaN napsal(a):

sisi21 napsal(a):

Pokuď o tom přemýšlíš,tak se radší nežeň ..a hlavně o nic nepřijdeš.Já nevidím žádný rozdíl v tom jestli jseš nebo nejseš ženatý ..Pro mě je to jenom kus papíru....vlastně jedině ,že kdyby se něco stalo bral by si vdovskej důchod....Já osobně si myslím ,pokud se mají dva lidi opravdu rádi ..je naprosto jedno jestli jsou manželé.. ;)

Nu, sisi, ale to je právě to: pro některé lidi, jako pro mně, papír o svatbě neřeší to, že mám ráda člověka, se kterým žiju, protože ho prostě ráda mám.
A tím, že ho mám ráda, s ním chci budovat svoje zázemí - bydlení, děti.
A teď si představ, že takhle hezky buduješ, buduješ, a najednou ten druhý tady není... A to co jste budovali i pro svoje děti, může být pryč, protože v tomto případě vše bude patřit tomu, kdo je jeho oficiální rodina, to jsou tedy většinou rodiče či příbuzní.
Jeho potomek má smůlu, protože nejste vdaní...

To co jsi napsala není pravda :dumbom: , protože děti dědí po svých rodičích i když nebyli manželé .

IlonaN — 3. 3. 2009 17:53

aprill napsal(a):

IlonaN napsal(a):

sisi21 napsal(a):

Pokuď o tom přemýšlíš,tak se radší nežeň ..a hlavně o nic nepřijdeš.Já nevidím žádný rozdíl v tom jestli jseš nebo nejseš ženatý ..Pro mě je to jenom kus papíru....vlastně jedině ,že kdyby se něco stalo bral by si vdovskej důchod....Já osobně si myslím ,pokud se mají dva lidi opravdu rádi ..je naprosto jedno jestli jsou manželé.. ;)

Nu, sisi, ale to je právě to: pro některé lidi, jako pro mně, papír o svatbě neřeší to, že mám ráda člověka, se kterým žiju, protože ho prostě ráda mám.
A tím, že ho mám ráda, s ním chci budovat svoje zázemí - bydlení, děti.
A teď si představ, že takhle hezky buduješ, buduješ, a najednou ten druhý tady není... A to co jste budovali i pro svoje děti, může být pryč, protože v tomto případě vše bude patřit tomu, kdo je jeho oficiální rodina, to jsou tedy většinou rodiče či příbuzní.
Jeho potomek má smůlu, protože nejste vdaní...

To co jsi napsala není pravda :dumbom: , protože děti dědí po svých rodičích i když nebyli manželé .

FAKT? I kdyz mu neni 18? Kdo se tedy o ten majetek stara? Zakonny zastupce? A to s nim muze i nejak nakladat?
To jsem nevedela...To potom je jina situace, protoze aspon to dite by bylo nejak zaopatrene.

javena — 4. 3. 2009 9:05

Ono je to trochu složitější.
Každopádně by se lidi měli brát z lásky a to především. Těžko můžeš dopředu odhadnout, jestli tě tvá milující polovička jednou obere o majetek, podvede nebo spolu půjdete ruku v ruce celým životem.
Přijde mi, že nemáš vážný vztah, protože většinou se lidi zamilují, zafungují hormony a už to jede. Sestěhují se k sobě, přijdou děti ani nevíš a už se vezeš.. :lol: Věci by měli plynout přirozeně a jak se to musí moc lámat přes koleno, je někde chybka.

Selima — 5. 3. 2009 17:20

Ja som teda človek, ktorý je skôr proti... ani neviem prečo. Asi že nemám rada oficiality a veci "pro forma". Ale ak sa dvaja ľudia majú radi a obaja to myslia úprimne, tak svadba nemôže škodiť. Ale zasa - asi ani nie je nutná... :D Pre mňa je proste dôležitejšie, čo si poviem JA s MOJÍM MILOVANÝM - ako sľub, a nemusím mať k tomu obecenstvo, znudeného úradníka či úlisného kňaza. No nepopierma, že svadba sa môže aj vydariť a byť nezabudnuteľným zážitkom; hoci zatiaľ som zažila skôr opačné prípady. A najokázalejšie svadby sa zvyčajne skončili rozvodom do dvoch-troch rokov, bohužiaľ. Som stará cynická skeptička.

PavlaH — 5. 3. 2009 18:32

Seli o tom to je, o rituálu, kterým si ti dva přiznají i společnosti okolo, že od té chvíle jsou pár. Jde o rituál, ty kulisy kolem podle mě zas až tak podstatné nejsou. A že jde o rituál důležitý si myslím podle přírodních kmenů, kde takový rituál stále existuje. Tam asi nejde tolik o materiálno jako o tu duševní stránku věci.

hhanca — 5. 3. 2009 18:51

arquebus napsal(a):

Ze vsech stran slycham ze svatba byla nejvetsi blbost jakou ten ci onen udelal. Sef v praci mi porad rika abych se nikdy nezenil, nekde jsem videl statistiky rozvodu a zda se mi ze kdyz se 2 vezmou ze uz to je docela zazrak kdyz spolu taky zustanou. Jestli se nekdy ozenim tak se nechci rozvadet. Jak poznat ze ten se kterym jsem, je prave ten ktereho bych si mel vzit? Jak dlouho s nekym chodit (zit ve spolecne domacnosti) nez ji pozdam o ruku?

edit: koukam ze do nazvu tematu se mi nejak vlodilo 2x "se" sorry

Tohle je presne tema, kdy se lidi deli na 2tabory. Jedni jsou pro svatbu a druzi tvrdi, ze to pro ne neni dulezite. Ja jsem teda urcite pro, uz jen kvuli tem detem. Podle me lidi, kteri si nechteji toho druheho vzit tak si spis nechvaji jak se rika zadni vratka nez jak tvrdi, ze papir pro ne neni dulezity. Myslim, ze svatbou das najevo partnerce i ostatnim, ze to s ni myslis vazne. I kdyz ne vzdy to dopadne dobre :( Rozvodu je cim dal vic, bohuzel. Ale to dopredu stejne nikdy nezjistis, takze bud a nebo.

IlonaN — 5. 3. 2009 20:11

Tohle je presne tema, kdy se lidi deli na 2tabory. Jedni jsou pro svatbu a druzi tvrdi, ze to pro ne neni dulezite. Ja jsem teda urcite pro, uz jen kvuli tem detem. Podle me lidi, kteri si nechteji toho druheho vzit tak si spis nechvaji jak se rika zadni vratka nez jak tvrdi, ze papir pro ne neni dulezity. Myslim, ze svatbou das najevo partnerce i ostatnim, ze to s ni myslis vazne. I kdyz ne vzdy to dopadne dobre :( Rozvodu je cim dal vic, bohuzel. Ale to dopredu stejne nikdy nezjistis, takze bud a nebo.

Já s tím taky souhlasím, že ti, kteří se nechtějí ženit a jsou mladí, zastírají, i pro ty druhé vrátka. Jenže je tu zase předmanželská smlouva, takže majetek se udržet dá. U mne také platí ten pocit, že dávám druhým najevo, že jako pár to spolu myslíme vážně a chceme zachovat základní společenskou jednotku jako takovou: rodinu. To tu přeci je od začátku, i od těch pralesních lidí, jak už to tu někdo zmínil, rituál, kterým se dává ostatním najevo vážnost vztahu.

Ti, kteří se už jednou rozvedli, tak těm se nedivím, že už se znovu nechtějí ženit. Asi to není nic příjemného. Tedy pokud tu nejsou jiné aspekty: jako alkoholismus, psychyické týrání, nenávist atd...

eset — 11. 3. 2009 10:05

pokial nemas v sebe filozofiu manzelstva, tak to nema vyznam. pre mna je manzelstvo nieco ako istota, opora a znamena pre mna urcite pozitky, povinnosti a zaruky. nepotrebujem mat zadne vratka.urcite sa nestotoznujem s nazorom, ze je to len papier, nie , je to iste vyjadrenie, je to otvorena ruka.  vobec nemam na mysli majetkove zalezitosti, tie sa daju osetrit aj inak. horim o postoji , vnutornom, citovom. mam skusenost, ze najviac zosmiesnuju, bagatelizuju  a dehonestuju manzelstvo ti, ktorim vobec nehrozi.

Jim — 3. 1. 2010 15:50

Milej Arquebusi,

nech si projit hlavou par veci, ktery reknu dost natvrdo:

1. Nezapominej, ze svatba nema s laskou nic spolecnyho. Mozna ti to pripadne divny jestli ti je petadvacet, alet to ze nekoho milujes neznamena ze si ho musis brat. Hodnej chlap s idealama to samozrejme bere jako vyznani, ale uvedom si ze to mas nafurt a ze to tak vubec nemusi bejt z druhy strany i kdyz to ted tak vypada. Kdo se chce brat? ty nebo ona? Vetsinou zacne tlacit zena. Pro zenu je manzelstvi (ted me damy proklejou) vrcholem a bezpecnou cestou k zivotnimu naplneni = otehotneni, a taky financnimu zabezpeceni. Navic spousta zenskejch neni schopna zit bez chlapa, cejtej se samy.

Kolem triceti zacne hnizdit a konec, shani chlapa at je jakejkoliv. Schvalne se zeptej samotnejch tricitek, co potrebujou otehotnet a stezujou si ze nejsou chlapi. Bodejt by byli. Pokud to prezijes sam do petatriceti, budes v klidu. Pro muzskyho je manzelstvi vetsinou klec. Musis si vybrat jestli chces bejt v kleci nebo ne.

2. Myslis ze se ti zena kterou milujes nezmeni? Zeptej se ostatnich jak se lidi meni po vstupu do manzelstvi. Chlapi backorovatej, zensky osklivnou a vetsina lidi ma milenky/milence. Podivej se kolem sebe. Brrrr.

3. Manzelstvi  je upraveny zakonem. Jakmile do manzelstvi jednou vlezes, uz z neho nebudes moc nikdy bez ztrat odejit. Musis si sam rict co vlastne v zivote opravdu chces?

4. Rozvodu je 50%. To znamena kazdy druhy manzelstvi se rozpadne. Je to horsi nez ruleta. Neni otazka jestli se rozvedes, ale kdy. Jestli je ti min nez petatricet, tak se ne to vykasli, cena za rozvod je prilis vysoka.

Hodne stesti a utikej co muzes

Jim

laminanonte — 3. 1. 2010 16:21

arquebus napsal(a):

Ze vsech stran slycham ze svatba byla nejvetsi blbost jakou ten ci onen udelal. Sef v praci mi porad rika abych se nikdy nezenil, nekde jsem videl statistiky rozvodu a zda se mi ze kdyz se 2 vezmou ze uz to je docela zazrak kdyz spolu taky zustanou. Jestli se nekdy ozenim tak se nechci rozvadet. Jak poznat ze ten se kterym jsem, je prave ten ktereho bych si mel vzit? Jak dlouho s nekym chodit (zit ve spolecne domacnosti) nez ji pozdam o ruku?

edit: koukam ze do nazvu tematu se mi nejak vlodilo 2x "se" sorry

na tohle není návod. Jsou lidi, co spolu chodili pár měsíců a jsou spolu už léta a pak jsou lidé, co spolu chodili 5 let a po roce manželství šli od sebe.
Říká se, že charakter poznáš nejlíp v nějaké krizové situaci. Takže pokud ta tvoje je spíš domácí typ, zkus jí vzít na 14dní do hor, nebo na vodu.Taky si dobře všímej, jak spolu vychází její rodiče.
my s manželem za 6 dní slavíme 17let od svatby a za oba můžu říct (tenhle týden jsme si o tom povídali), že nelitujeme.

baba.jaga — 3. 1. 2010 17:05

Ja mam, jako ve vetsine, nazor jako Selima. Nechapu, necitim, nerozumim, k cemu je svatba. Tyhle argumenty, ze majetek atd uznavam, ale vnitrne je fakt necitim. Svatbu taky chapu jako divadlo pro rodice, aby se tam mohli dojimat ;-)
Ale samzorejme nikomu to neberu, to, ze nekdo mluvi cizi reci, chapu podobne, ze nekdo chce mit svatbu.

laminanonte — 3. 1. 2010 17:20

baba.jaga napsal(a):

Ja mam, jako ve vetsine, nazor jako Selima. Nechapu, necitim, nerozumim, k cemu je svatba. Tyhle argumenty, ze majetek atd uznavam, ale vnitrne je fakt necitim. Svatbu taky chapu jako divadlo pro rodice, aby se tam mohli dojimat ;-)
Ale samzorejme nikomu to neberu, to, ze nekdo mluvi cizi reci, chapu podobne, ze nekdo chce mit svatbu.

pravda, majetek se dá ošetřit i jinak, darovací smlouvy, závěť..,ale představ si situaci, kdy jednomu z partnerů se něco stane, bude odvezen do nemocnice a tomu druhému lékaři nepodají informaci, protože není příbuzný a tak nemá nárok..a takových situací je víc.

baba.jaga — 3. 1. 2010 17:27

laminanonte napsal(a):

baba.jaga napsal(a):

Ja mam, jako ve vetsine, nazor jako Selima. Nechapu, necitim, nerozumim, k cemu je svatba. Tyhle argumenty, ze majetek atd uznavam, ale vnitrne je fakt necitim. Svatbu taky chapu jako divadlo pro rodice, aby se tam mohli dojimat ;-)
Ale samzorejme nikomu to neberu, to, ze nekdo mluvi cizi reci, chapu podobne, ze nekdo chce mit svatbu.

pravda, majetek se dá ošetřit i jinak, darovací smlouvy, závěť..,ale představ si situaci, kdy jednomu z partnerů se něco stane, bude odvezen do nemocnice a tomu druhému lékaři nepodají informaci, protože není příbuzný a tak nemá nárok..a takových situací je víc.

ja to vsechno chapu, ale porad pro me nejsou tyto duvody uplne postacujici. Jde spis o iracionalni pocit, rekla bych.

laminanonte — 3. 1. 2010 17:37

baba.jaga napsal(a):

laminanonte napsal(a):

baba.jaga napsal(a):

Ja mam, jako ve vetsine, nazor jako Selima. Nechapu, necitim, nerozumim, k cemu je svatba. Tyhle argumenty, ze majetek atd uznavam, ale vnitrne je fakt necitim. Svatbu taky chapu jako divadlo pro rodice, aby se tam mohli dojimat ;-)
Ale samzorejme nikomu to neberu, to, ze nekdo mluvi cizi reci, chapu podobne, ze nekdo chce mit svatbu.

pravda, majetek se dá ošetřit i jinak, darovací smlouvy, závěť..,ale představ si situaci, kdy jednomu z partnerů se něco stane, bude odvezen do nemocnice a tomu druhému lékaři nepodají informaci, protože není příbuzný a tak nemá nárok..a takových situací je víc.

ja to vsechno chapu, ale porad pro me nejsou tyto duvody uplne postacujici. Jde spis o iracionalni pocit, rekla bych.

pokud to s partnerem cítíte stejně, pak není co řešit. Můj švagr se také rozhodl neženit, dokonce se po 6letech rozešel s přítelkyní a jeho nová přítelkyně to cítí stejně jako on. Nevím, co je k tomu vede, protože rodiče obou žijí v dlouholetých harmonických svazcích, ale je to jejich volba a nikdo v rodině se jich neptá "kdy už?"

Dovena — 4. 1. 2010 12:15

ahojky i můj přítel si mě chce vzít, ale ja nechci.Řekla jsem mu že pro mě papír a prstýnek není důležitý a že i bez papíru můžem být štastný.Jenže on to prostě nechce,že až jednou budem mít děti a každý bude mít jiný příjmení že to bude hrozný...Že chce abychom měli stejný příjmení.Já se svatby bojí,podle toho co všude čtu a vidím statistiky rozvodovosti, tak je mi z toho špatně.Zrovna někde psali že ročně je to 31000 případu rozvodů..Takhle když se neshodnem si seberu par svých švestek a odejdu s čím jsem přišla...:)

laminanonte — 4. 1. 2010 13:06

Dovena napsal(a):

ahojky i můj přítel si mě chce vzít, ale ja nechci.Řekla jsem mu že pro mě papír a prstýnek není důležitý a že i bez papíru můžem být štastný.Jenže on to prostě nechce,že až jednou budem mít děti a každý bude mít jiný příjmení že to bude hrozný...Že chce abychom měli stejný příjmení.Já se svatby bojí,podle toho co všude čtu a vidím statistiky rozvodovosti, tak je mi z toho špatně.Zrovna někde psali že ročně je to 31000 případu rozvodů..Takhle když se neshodnem si seberu par svých švestek a odejdu s čím jsem přišla...:)

až budou děti, můžeš si na matrice jméno změnit a zdůvodnit to tím, že chcete, aby jste se jmenovali jako rodina stejně. Koukni na Sáru Saudkovou, ta si taky vzala Saudkovo jméno, aniž by si ho brala.

Vachu — 4. 1. 2010 13:22

Asi takto: od dob, kdy rodičové skončili s provdáváním svých dcer s věnem (a jedině za věno),
od dob, kdy skončilo kupčení s jejich domnělým či skutečným panenstvím, od dob, kdy nikoho
nepohoršuje, když svobodná mladá dívka odejde z rodičovského domu, tak je to víceméně na
svobodném rozhodnutí každého jedince, každého z páru.
No bohužel taky to s institutem manželství dopadá zhruba tak stejně jako se svobodou politickou.
A se vztahy mezi lidmi je to podobně jako s politickou kulturou.
Nikde nic, co by bylo pevné a závazné.
Příklad:
O rozpočty se tvrdě bojuje, toho hádání, a nakonec je to stejně úplně jedno, jaký rozpočet byl ?!
Stejně se ZASE překročí.
:dumbom:
Jsem toho názoru, že dnešní lidé si svoji svobodu nezaslouží - neumí s ní totiž žít.
Neunesou svoji svobodu a chovají se nezodpovědně, což je (bohužel) úplný mor na svobodu.
Jsme zajati do začarovaného kruhu přílišné svobody.
Propadáme skepsi, rezignujeme na volby. A proč? - Že se politikům nedá věřit?
Vždyť nevěříme sami sobě, jak bychom mohli věřit druhým?
Obvykle ten, kdo věří ve své schopnosti, nemá se svatbou problém. Nebojí se jí.

Ženit se? Vdát se? - Dřív to byl jediný způsob, jak se osamostatnit, jak odejít z rodičovského domu
a mít přitom dveře k návratu (= k vítané návštěvě) stále a trvale otevřené.

Vachu — 4. 1. 2010 13:25

P.S.: Jenže kdo si dnes věří - kdo si dnes troufne obstát v konkurenci, kdo si věří, že ho jeho schopnosti
vždycky uživí? Jeho samého, jeho partnera, jeho děti...
O veškeré jistoty (vymoženosti socialismu) jsme se nechali svobodně připravit.
Svobodně jsme si vycinkali kapitalismus - teď trpíme stejnými depresemi, jako lidi na západě.
Mj. také odtud pramení ta nechuť ženit se, vdávat se.

Myšák — 6. 1. 2010 0:23

Já bych si ty statistiky tak nebrala a nebála se jich. Člověk má svůj osud ve svých rukách, alespoň v tomto. Stačí na vztahu pracovat, zkrátka ke spokojenému manželství nestačí to, že jsem se kdysi zamilovala nebo si s někým pořídila děti. Je potřeba trávit s manželem/manželkou občas společné chvíle, vyrazit si. Bez dětí. A mluvit spolu, ne se jen doma potkávat nebo řešit provoz domácnosti. No a taky nedělat blbosti, kterých člověk pak lituje.
Přeju hodně štěstí do života.

konstance — 6. 1. 2010 3:09

ja myslim, ze lide jsou ruzne povahy, a proto se nekdo chce zenit-vdavat, nekdo ne.. moje nejlepsi kamaradka nikdy nemyslela na nic jineho nez na deti, svatbu, rodinu, zazemi..ted ma za sebou 3 deti, 3 potraty, 3 manzelstvi, spoustu nervu, ale velkou rodinu, je to to co chtela.
ja jsem pravy opak, svobodomyslny volnomyslenkar a svatba mi (stejne jako jiny typ trvaleho zavazku) prijde jako peklo na zemi, kteremu se snazim vyhnout vedome i spis podvedome. mam za sebou ruzna povolani, ruzne partnery, ruzne cesty a zeme a.. spoustu nervu, ale i hezkych zazitku, ktere bych nemela s-jednim-prdolou-vecne-na-krku.
kdyz to shrnu, ac jsme s kamaradkou uplne odlisne, vice mene jsme na tom stejne. kazda jsme dostala hodne z toho co jsme chteli, ale taky jsme si za to zaplatili svoji cenu. kazda jsme chvilemi stastna, chvilemi nestastna, kazda neceho litujeme a za neco jsme vdecna.
takze svatebni papir je proste papir, ale ne zaruka spokojenosti ani recept na stesti. spokojenost a stesti je individualni a kazdy se o nej snazi jinym zpusobem..
a ze nekdo neumi zachazet se svobodou? tak to je jeho problem, proc se to nenauci? vidim kolem sebe spoustu lidi, jak pise vachu, kteri na dalku pusobi dojmem, ze se vzali protoze "nevedeli coby".
lidi co nemaji fantazii..tak chvili premysleji a pak si reknou, tak se vdam. a tim je to hotovo..a pak se divi ze to neklape. na svete je tolik zajimavych lidi, mist a veci co se daji delat.. a reseni: zavrit se doma s chlapem a varit svickovou je to nejjednodussi, to vymysli kazdy. ale my mame svobodu, vachu, abychom se s ni naucili nakladat, a abychom se naucili myslet.. 
jo a vite proc kazda pohadka konci svatbou? no protoze po svatbe uz to neni pohadka..
zacina triller, komedie, drama, popr. horor
no ale tim vsim nechci rict ze bych se nikdy vdat nechtela, treba to jeste prijde :P zmena je zivot a svatbu jsem jeste nezkousela.. :godlike: ...jo ale zadni vratka bych si tedy pro jistotu urcite nejaka pripravila, radsi i dvoje kdyby to slo..

Vachu — 6. 1. 2010 14:29

konstance napsal(a):

... jo a vite proc kazda pohadka konci svatbou? no protoze po svatbe uz to neni pohadka..
zacina triller, komedie, drama, popr. horor..

Jo, jo... nevím proč to tak je, ale je pravda, že delší dobu vydrží pěkné vztahy mezi nesezdanými.
Po svatbě se mnohdy stává, že jeden z partnerů (obvykle muž) nazuje rychle papuče a zabere místo na gauči !
Když tu svou milou nemá pod čepcem, tak mu v podobném jednání přece jen cosi brání... :dumbom:

brenda9 — 8. 1. 2010 14:22

já jsem se vdávala mladá a ani jsem nechtěla, ale Bm uznával to, že po 2 letech je buĎ svatba, nebo konec a tak jsem na to naivně přistoupila. Určitě to pro mě nebyl nejkrásnější den v životě, protože jsme se pořád dohodovali co a jak bude a nebude:( musím říct, že velmi brzo, jsem tohoto kroku začala litovat. Pak přišlo dítě a tím veškeré idylka skončila, rozváděla jsem se po 5 letech a nikdy jsem toho nelitovala.
Vdát se už nikdy nechci. Mám přítele, které ho miluju a vím, že on má rád svojí "svobodu" a já nakonec tu svou nově získanou také. Jestli někdy bych něco chtěla, tak dát si na nějakém místě třeba jenom slib nebo tak něco, ale nic víc. Jestli budeme mít někdy děti, samozřejmě se budou jmenovat po něm a doufám, že se ty ostatní věci půjdou nějak ošetřit právně i bez svatby.

Kara — 8. 1. 2010 14:50

Svatba na mě třeba všude kolem působí jako děsně romantická vě. Princeznovské šaty, květiny, slzičky na krajíčku a obdivné pohledy rodinných příslušníků...
... šatů si při své profesi užiju až až, na kytičky jsem alergická a nechci nikomu hrát divadlo. :-)
Jsem zkrátka názoru, že nepotřebuji papír k tomu, abych někomu řekla, že ho miluju a co pro mě znamená. Mám ze svazků odjakživa trochu hrůzu a nepovažuji za zodpovědné do toho lanařit druhou osobu... když nevím, oc bude zítra, natož ta pár let. Ale to mluvím jenom za sebe.
Moje kamarádka říká: "...ale já bych si ho i vzala, kdyby za mě někdo vyřídil to papírování, jméno, občanku..." :-))

Ronja — 8. 1. 2010 19:34

Myslím, že by se měli brát jen ti, pro které to něco znamená...a naopak. Nutit partnera do závazku v podobě svatby mi přijde stejně nefér jako nechtít si vzít partnera, který po sňatku touží.

Já se vdávala hodně brzo, bylo mi 19. Oba jsme byli ještě na škole. Odrazovali nás rodiče i kamarádi (obzvlášť proto, že jsme "nemuseli"). Už budeme mít deváté výročí a ničeho nelituju. Pro nás oba byla svatba veřejným vyjádřením toho, co k sobě cítíme, a odhodláním budovat náš vzájemný vztah celý život. Neslíbili jsme si, že se budeme celý život milovat (nemyslím, že můžu někomu slíbit cit, když jej sama neumím ovlivnit), ale slíbili jsme si, že se o sebe navzájem budeme starat a pečovat o sebe, pomáhat si, držet se a že se vždycky budeme snažit jeden druhého pokládat za důležitějšího, než sebe. Nebylo to vždycky jednoduché, ale neměnila bych. Svého muže dnes miluju víc, než tehdy. Záleží mi na něm, starám se o něj a toho stejného se mi dostává od něj. I naši rodiče nás díky svatbě začali lépe chápat jako samostatnou jednotkou, začali s námi počítat jako s párem. Všechno do sebe pěkně zaklaplo. Můj muž je můj nejlepší kamarád. Máme svoje rituály, hodně se spolu smějeme a trávíme spolu hodně času. Necítila bych se stejně, kdybychom spolu žili "na psí knížku": mám radost, že je můj muž, jsem na něj pyšná. A taky se moc ráda občas hodím do gala, když spolu někam jdeme, a raduju se z pýchy, která zní v jeho hlase, když mě představuje: to je moje žena.

Nejsem na něm závislá: hodně cestuju, máme každý své koníčky, své přátele. Ale jsme si navzájem přístavem, do kterého se rádi vracíme. Vím, že bych uměla žít i bez něj, ale doufám, že nebudu muset. Skoro se to bojím vyslovit, ale on opravdu je moje...láska.

misha88 — 8. 1. 2010 19:47

RONJI MOC HEZKÝ!

konstance — 10. 1. 2010 2:54

Vachu napsal(a):

konstance napsal(a):

... jo a vite proc kazda pohadka konci svatbou? no protoze po svatbe uz to neni pohadka..
zacina triller, komedie, drama, popr. horor..

Jo, jo... nevím proč to tak je, ale je pravda, že delší dobu vydrží pěkné vztahy mezi nesezdanými.
Po svatbě se mnohdy stává, že jeden z partnerů (obvykle muž) nazuje rychle papuče a zabere místo na gauči !
Když tu svou milou nemá pod čepcem, tak mu v podobném jednání přece jen cosi brání... :dumbom:

:D jojo ale stejny je to i se zenskejma, jakmile ma jednou v ruce papir, mysli si ze si muze prestat holit nohy, a chodit doma v teplakach a s natackama.. fakt je ten ze nejistota je (mozna bohuzel) lepsi motivace - na vztahu pracovat a uvedomovat si ze samo od sebe nefunguje nic..s jistotou prichazi pohodlnost nebo i lhostejnost, a proto to mozna pak jde rychleji do kopru..

Kara — 10. 1. 2010 9:16

Ronja napsal(a):

Myslím, že by se měli brát jen ti, pro které to něco znamená...a naopak. Nutit partnera do závazku v podobě svatby mi přijde stejně nefér jako nechtít si vzít partnera, který po sňatku touží.

Já se vdávala hodně brzo, bylo mi 19. Oba jsme byli ještě na škole. Odrazovali nás rodiče i kamarádi (obzvlášť proto, že jsme "nemuseli"). Už budeme mít deváté výročí a ničeho nelituju. Pro nás oba byla svatba veřejným vyjádřením toho, co k sobě cítíme, a odhodláním budovat náš vzájemný vztah celý život. Neslíbili jsme si, že se budeme celý život milovat (nemyslím, že můžu někomu slíbit cit, když jej sama neumím ovlivnit), ale slíbili jsme si, že se o sebe navzájem budeme starat a pečovat o sebe, pomáhat si, držet se a že se vždycky budeme snažit jeden druhého pokládat za důležitějšího, než sebe. Nebylo to vždycky jednoduché, ale neměnila bych. Svého muže dnes miluju víc, než tehdy. Záleží mi na něm, starám se o něj a toho stejného se mi dostává od něj. I naši rodiče nás díky svatbě začali lépe chápat jako samostatnou jednotkou, začali s námi počítat jako s párem. Všechno do sebe pěkně zaklaplo. Můj muž je můj nejlepší kamarád. Máme svoje rituály, hodně se spolu smějeme a trávíme spolu hodně času. Necítila bych se stejně, kdybychom spolu žili "na psí knížku": mám radost, že je můj muž, jsem na něj pyšná. A taky se moc ráda občas hodím do gala, když spolu někam jdeme, a raduju se z pýchy, která zní v jeho hlase, když mě představuje: to je moje žena.

Nejsem na něm závislá: hodně cestuju, máme každý své koníčky, své přátele. Ale jsme si navzájem přístavem, do kterého se rádi vracíme. Vím, že bych uměla žít i bez něj, ale doufám, že nebudu muset. Skoro se to bojím vyslovit, ale on opravdu je moje...láska.

Moc Ti to přeju, Ronji, to je krása! :godlike: :hjarta: :vissla:

Tercila — 10. 1. 2010 13:32

Jsem vdaná, ale díky životním zkušenostem pro mě přestala mít svatba "duševní" význam. Dnes už vím, že když jsou lidi takzvaně stvořeni jeden pro druhého, nemusí nutně svatební obřad absolvovat. Jsem přesvědčená, že hezky se dá žít i "bez papíru". Svatba je jen otázka "momentálního" nastavení jakýchsi pravidel společnosti.
Jak píše Ronja, záleží na každém jednotlivci, co přesně chce a potřebuje.

rejka — 10. 1. 2010 19:55

Každý by se měl rozhodnout podle toho jak to cítí. Vdávala jsem se ve 20 letech.Byla jsem zamilovaná,brát jsme se nemuseli. Po 10-ti letech jsme se rozvedli.Už jsem se vdávat nechtěla.Neviděla jsem důvod,další dítě jsem už nepánovala ( měla jsem a mám 2 ). Pak jsem potkala toho " pravého " a do roka byla svatba.Prostě jsme to tak cítili,že si budeme ještě blíž,chtěla jsem nosit jeho jméno a být jeho MANŽELKA ne přítelkyně. Nedokážu to slovy vyjádřit,jde totiž o pocit a ten napsat slovy popsat nejde.Ten se musí cítit.

tina — 11. 1. 2010 22:49

my jsme se dokonce i měli v mobilech uložený "MŮJ MUŽ" "MOJA ŽENA" :) jak jsme ten nový stav "žrali" - a jinak to mám hodně podobně jako Ronja, jenom s tím rozdílem, že oslavíme teprve sedmileté výročí a jsme na sobě závislí o něco víc - protože máme dva rošťáky, ze kterých by se jeden musel zbláznit :)

Ladie — 12. 1. 2010 14:57

Tak já se přidávám k táboru "pro svatbu". Svatbu vnímám na jedné straně jako vyznání přes všemi, že to myslíme opravdu vážně a na druhé straně jako praktickou věc - majetek, děti, sdělování informací...

My jsme spolu 9 let a brát se budeme v červnu. Asi nejdůležitější pro nás je to, že do pár let chceme dítě, tak abychom se jmenovali všichni stejně :-)

rejka — 12. 1. 2010 15:38

Ladie napsal(a):

Tak já se přidávám k táboru "pro svatbu". Svatbu vnímám na jedné straně jako vyznání přes všemi, že to myslíme opravdu vážně a na druhé straně jako praktickou věc - majetek, děti, sdělování informací...

My jsme spolu 9 let a brát se budeme v červnu. Asi nejdůležitější pro nás je to, že do pár let chceme dítě, tak abychom se jmenovali všichni stejně :-)

To je právě to,jak kdo to vnímá. Někdo napíše,že opravdu pro něj není důležité mít papír, ( oddací list ) který ti nic nezaručuje. Mě osobně stavem "vdaná" nikdy nešlo o nějaké záruky.Když jsem se vdávala poprvé,věřila jsem,že to bude navždy. Já ten manželský slib beru opravdu vážně. A mezi námi děvčaty......myslím si,že 99% žen a dívek si přeje alespoň jednou ten okamžik zažít: bílé šaty,cítít se jak princezna,s princem po boku,obdivné a třeba i malinko závistivé pohledy druhých. S věkem se tyto pocity trochu mění,ale podstata zůstává- můj názor.

Daniela S. — 12. 1. 2010 16:48

Nekteri tu zamenuji vyznam svatby (saskarna) a manzelstvi jako nasledneho stavu.

Ja si teda vubec nemyslim, ze manzelstvi nejak souvisi s laskou. Pro ty dva zucastnene teda jo, ale jinak je prece manzelstvi pravni, fiskalni... zalezitost pro uredni sferu, kdy dve do te chvile nicim nesouvisejici osoby se sdruzi do jakehosi svazku a nadale budou vystupovat jako jednotka. Nadmiru pragmaticka zalezitost. Laska se k tomu pridava az pomerne nedavno.

Jako Karinu kamaradku me i muze odrazuje ten proces kolem uzavreni manzelstvi, notabene mezi cizinci, nasledne vyhody v tom zatim ani jeden nevidime takove, aby prevazily ten mnohamesicni stres.

baba.jaga — 12. 1. 2010 18:10

rejka napsal(a):

Ladie napsal(a):

Tak já se přidávám k táboru "pro svatbu". Svatbu vnímám na jedné straně jako vyznání přes všemi, že to myslíme opravdu vážně a na druhé straně jako praktickou věc - majetek, děti, sdělování informací...

My jsme spolu 9 let a brát se budeme v červnu. Asi nejdůležitější pro nás je to, že do pár let chceme dítě, tak abychom se jmenovali všichni stejně :-)

To je právě to,jak kdo to vnímá. Někdo napíše,že opravdu pro něj není důležité mít papír, ( oddací list ) který ti nic nezaručuje. Mě osobně stavem "vdaná" nikdy nešlo o nějaké záruky.Když jsem se vdávala poprvé,věřila jsem,že to bude navždy. Já ten manželský slib beru opravdu vážně. A mezi námi děvčaty......myslím si,že 99% žen a dívek si přeje alespoň jednou ten okamžik zažít: bílé šaty,cítít se jak princezna,s princem po boku,obdivné a třeba i malinko závistivé pohledy druhých. S věkem se tyto pocity trochu mění,ale podstata zůstává- můj názor.

To me trochu rozesmalo ;-) ja sama ty nevesty spis lituju, protoze si umim predstavit, kolik sil a energie je ta svatba (pro me zbytecny krok) musela stat.
Bile a saty a citit se jako princezna? Moc takovych lidi neznam. Jeden muj znamy par se dokonce vzal jen v pritomnosti svedku a teprve pak vsem poslali oznameni, ze probehl jen uredni obrad.
Jinak ja napriklad uplne nechapu obrat "aby okoli pochopilo, ze to myslime vazne". Je dulezite nejake okoli? Nestaci, ze dva proste ziji spolu s jako par se treba vsude prezentuji?
K  majetkovym vztahum jsem se uz vyjadrila ;-)
P.S. Ale ja jsem obecne divna, nechapu, proc se lidi divne oblikaji do divadla, na zkousky atd. ;-))

rejka — 12. 1. 2010 20:20

Babo-jago, to je právě o tom cítění a vnímání. Pro mě to rozhodně nebylo zbytečně vynaložené úsilí.Pro tebe je to zbytečné,pro mě to znamená vyvrcholení vztahu.Já nepotřebuji dávat okolí cokoliv najevo.Bylo to pro můj vnitřní pocit. Navíc poprvé jsem se vdávala velmi mladá a vážně jsem si to užívala.Po druhé jsem byla odrostlejší a užila si to ještě víc. A pokaždé úplně jinak. Pro mě to je důležité,pro tebe ne. A obojí je správné,protože nám to tak vyhovuje.No ne?:supr:

Tercila — 12. 1. 2010 20:40

baba.jaga: P.S. Ale ja jsem obecne divna, nechapu, proc se lidi divne oblikaji do divadla, na zkousky atd. ;-))

:D Můžu se při této řeči zeptat, jak divně? (zajímají mě ty Tvoje zkoušky) :D

baba.jaga — 12. 1. 2010 22:09

Tercila napsal(a):

baba.jaga: P.S. Ale ja jsem obecne divna, nechapu, proc se lidi divne oblikaji do divadla, na zkousky atd. ;-))

:D Můžu se při této řeči zeptat, jak divně? (zajímají mě ty Tvoje zkoušky) :D

do divnych hadru ;-)
do sak a satu a do lodicek ;-))