Chodili jsme spolu 6 a půl roku, přes 3 roky spolu bydlíme. Mě je teď 23, jemu 27. Vždycky jsem si myslela, že jsme ideální pár, prostě pro sebe stvořeni. Máme rádi stejné filmy, máme stejné názory skoro na všechno, prostě se máme i po tolika letech o čem bavit až do noci. Žádné větší problémy (nevěra, lži) jsme neměli, občas nějaká ta ostřejší hádka i s nějakou tou fackou (oboustraně), ale za hodinu to už bylo dobrý. On je strašně hodný a nerad mluví o svých pocitech a vztazích, já naopak.
Problém je, že jsem na něm už od začátku vztahu závislá. Kam jde on, jdu já. Raději než jít s někým jiným na pivo, sedím s ním před televizí i po tolika letech. Pár dní bez něho bylo trápení, nesnáším samotu. Nemám žádné pořadné kamarádky, spíš známé. On je můj nejlepší kamarád.
Před pár dny jsem přišla domů, on seděl na gauči, vypadal  jako kdyby někdo umřel, a řekl mi, že odchází. Už měl všechno odstěhované (k rodičům). Bez jakéhokoli upozornění nebo náznaku. Prostě mě má rád jako kamarádku, ale necítí ke mě to co dřív, prostě už mě nemiluje, je prázdný. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Už jsem s ním plánovala budoucnost, děti,vlastní bydlení apod, ale nestrašila jsem ho, protože jsem vždycky připoměla, že chci děti až po třicítce.
Vůbec to nechápu, takhle z ničeho nic. Samozřejmě že jsem psychicky úplně v pr... Nedokážu se na nic soustředit, několik dní skoro nejím. Samozřejmě sem se s ním už druhý den setkala a snažila se ho přemluvit, že mu dám víc volnosti, víc času na jeho koníčky a kamarády, že mu nebudu nic vnucovat, že oddělíme finance (protože mi pořád vyčítal, že všechno utrácím jenom já) atd... Přiznala jsem mu, že jsem se k němu nechovala tak hezky, jak si zaslouží, a že jsem mu příliš diktovala život a že vím, že to tak není správně a proto to chci zkusit napravit. Jenže on nevěří, že to pomůže, respektive že se změním, ani neví, jestli je to opravdu tím, nebo mě jen prostě přestal milovat. Zajít společně do poradny kategoricky odmítnul.
Nejhorší na tom je, jak je pořád hodný. Nechal mi tady věci (různou elektroniku), kterou jsme koupili společně, a nic za ni nechce. Ještě 2 měsíce mi bude platit polovinu nájmu, abych měla čas si najít něco jiného levnějšího. Prý se budem dál vídat, pořád jsem superkamarádka, se kterou si rozumí a nechce mě odstranit ze svýho života.
Řekla jsem mu, že takhle rychle to nejde, že je to moc narychlo, že potřebuju čas si zvyknout na to, že jsem sama a že se mnou není. A on souhlasil, takže poslední dny za mnou vždycky přišel a strávili jsme spolu skoro celý den, zůstal i přes noc, a jsme domluveni že mě bude chodit navštěvovat.
Já stále věřím, že je to jen krize, kterou můžeme překonat, třeba si od sebe jen odpočinout, ale že to půjde....on tomu nevěří. Jinou určitě nemá.
Nevím co mám dělat, chci aby se do mě znovu zamiloval. Napadlo mě, že bychom se třeba neměli měsíc vůbec vidět, aby si to v hlavě utřídil, jestli mu chybím nebo jestli je mu líp beze mě. Jenže to bych zase nezvládla já, úplně sama. Nechci jen tak zahodit 6 let života, chci to zkusit nějak napravit. Jsem zoufalá.... dávám si to za vinu, jak jsem se k němu chovala a myslím si, že to byl jeden z hlavních důvodů, proč už mě nemiluje.
Prosím poraďte, znáte třeba někoho, kdo se dal znovu dohromady?
Jestli taky znáte nějakého dobrého psychologa v Praze, který se tímhle zabývá, napište mi prosím kontakt (jen hrazený pojišťovnou).

Samozřejmě sem se s ním už druhý den setkala a snažila se ho přemluvit, že mu dám víc volnosti, víc času na jeho koníčky a kamarády, že mu nebudu nic vnucovat, že oddělíme finance (protože mi pořád vyčítal, že všechno utrácím jenom já) atd... Přiznala jsem mu, že jsem se k němu nechovala tak hezky, jak si zaslouží, a že jsem mu příliš diktovala život a že vím, že to tak není správně a proto to chci zkusit napravit.

Podle tohoto popisu bych si tipla, že ten vztah nebyl zas až tak bezproblémový. Je otázkou jestli ti tohle všechno v průběhu vztahu řekl, že mu to vadí, nebo se to jen domýšlíš. Trochu mi připomínáš mého teď už expřítele (nějak si na to oslovení nemůžu zvyknout, protože jsme se rozešli minulý týden). Já mu už tři roky vysvětlovala co mi vadí a proč (moje chyba - neměla jsem to řešit tak dlouho) a on byl k tomu co říkám hluchý. Buď se  se mnou pohádal, že si vymýšlím hlouposti, nebo mi to odsouhlasil, slíbil změnu, chvilku se snažil, pak přestal dohodu dodržovat a tak pořád dokola. Přesto, že to co mi vadí věděl a řešili jsme to neskutečně dlouho, tak se divil, že jsem to nakonec ukončila a dokonce náš rozchod bral jako zradu z mé strany, protože on se mnou chtěl zůstat napořád. Zkus to vzít trochu z nadhledu a říct si jak to skutečně bylo. Rozhodně bych ho neuháněla a nechtěla s ním trávit každou volnou chvilku. Dala bych mu najevo, že ti na něm záleží a pokud by to chtěl ještě zkusit, tak budeš ráda a pak si promluvit o tom co komu vadí a proč.

poraď te prosím. Jsem psychicky i fyzicky úplně na dně.

tak to v životě chodí...násilím ničeho nedosáhneš. Rozchod ve 23 letech je docela přirozená věc, zvlášť, když ho znáš od 16 - 17.
Něco nového začíná, to staré končí.
Radu nemám. Dnes ne.

Taky  jsem začala psát a pak to smazala, protože tady rada není.

Je to první rozchod v přiměřeném věku. Máš teď čas na to se věnovat sobě, poznat další muže. Ber to jako začátek, ne konec.

to Peťuli:
Vím, že si teď ten vztah asi trochu zidealizovávám. On nedokázal mluvit o problémech. Prostě v sobě vždycky něco dusil. Pak jen zminil jen taky mimochodem, že bych měla to a ono... ale nikdy si nechtěl vážně popovídat a vyřešit to... Neřekl mi:hele cítím, že už to není jako dřiv... a myslím že je to proto a proto.
On teda aspoň teď sám říká, že neví proč.
Já jen nemůžu uvěřit, že v něm ta láska není...poslední týdny, normálně jsme se milovali, mazlili se, objímali, prostě žádný náznak. I teď když sme se viděli po rozchodu, mi říká "naší" přezdívkou a blbneme, vtipkujeme tak jako předtím.

Já bych mu dala nějaký čas být sám, aby si mohl ujasnit, zda je to opravdu jen krize nebo zda už tě opravdu nemiluje. Teď asi nemůžeš dělat nic a hlavně ne "tlačit na pilu".

Tulipánka napsal(a):

Já bych mu dala nějaký čas být sám, aby si mohl ujasnit, zda je to opravdu jen krize nebo zda už tě opravdu nemiluje. Teď asi nemůžeš dělat nic a hlavně ne "tlačit na pilu".

Jako bych to psala já :jojo::supr:

to: Kukačka a Nabuko

jenže já jsem slaboch. Vždycky jsem měla psychické problémy (s jídlem, deprese,střídání nálady), a on byl taková moje záchrana, neposlal mě do pr... jenom proto, že mám špatnou náladu. Obětoval se pro mě, i teď se obětuje, i když by mi mohl říct..hele já tě nebudu utěšovat, chci svůj život.
včera večer už jsem i začala přemýšlet, jaké by to bylo randit s jinýma chlapama (doopravdy jsem totiž nikdy nerandila a on byl můj první a jediný). A docela sem se těšila. Ale teď...celý den sama doma (v práci směnný provoz), nemůžu se na nic  soustředit, dneska jsem se zvážila - od  středy 4kg dolu.

vím, že 6 let je hodně často doba, po které se spousta vztahů rozpadá. Pak slyším příběhy, jak si někoho najdou a za 2 roky mají svatbu, rodinu atd.
Znáte ale někoho, kdo se rozešel a pak se k sobě vrátil?

Pokud se k sobě vrátíte a nezměníte váš vztah tak, aby skutečně fungoval, tak je ten návrat zbytečný. Museli by jste chtít návrat oba, mluvit spolu o tom co chcete, kde jste schopni kompromisu ... Je to běh na dlouhou trať a za sebe můžu říct, že u mě to nefungovalo. My jsme se rozešli loni v létě, pak jsem se nechala zlomit jeho sliby, které zůstaly jen sliby a teď už je to pro mě definitivní.

zlomenesrdce napsal(a):

vím, že 6 let je hodně často doba, po které se spousta vztahů rozpadá. Pak slyším příběhy, jak si někoho najdou a za 2 roky mají svatbu, rodinu atd.
Znáte ale někoho, kdo se rozešel a pak se k sobě vrátil?

Ano znám - SEBE.
S jedním jsem se rozešla a sešla celkem 4x. Dnes už nejsme spolu, k ničemu to nevedlo, je to skoro rok a já jsem v pohodě. Taky jsem na něm byla závislá, teď kroutím hlavou, jak jsem mohla být tak dětinská (v mém věku ;) ).
Musíš si na to příjít sama.

Obětoval se pro mě, i teď se obětuje, i když by mi mohl říct..hele já tě nebudu utěšovat, chci svůj život.
A co potřebuješ víc? Normální vztah nebo psa-záchranáře? On možná chce svůj život - to by neodešel - ale zároveň je mu tě (asi) líto. A být s někým jen z lítosti, to je celkem na... víš co.
Jste spolu od puberty, jenže tehdy jste byli děti a on, jak to tak vypadá, dospěl dřív. Už mu asi nevyhovuje a nestačí to, co byl tehdy "zázrak" a zbyla z toho jen holka, která mu (sorry) visí na krku a neudělá bez něj krok.

zlomenésrdce,

můj první vztah taky trval 6,5 roku. Začali jsme spolu chodit, když mi bylo 15 let, jemu skoro 18. Milovala jsem ho opravdu hodně, byl ve všem první a nedokázala jsem si svůj život bez něj představit. Ale pak jsme se rozešli z mnoha důvodů a musím upřímně říct, že jsem OPRAVDU ráda, že se to stalo...mohla jsem tak potkat i jiné lidi, zjistit, co mi vyhovuje a nevyhovuje, co chci a nechci....Neber to jako tragický konec, ale jako začátek něčeho nového :pussa: Navíc, buď ráda, že se k tobě chová takhle hezky i po rozchodu, který vlastně zinscenoval on....hlavně "netlač na pilu", jak už tu někdo napsal....držím palce,ať ti tahle zkušenost dá to,co má :hjarta:

zlomenesrdce napsal(a):

to: Kukačka a Nabuko

jenže já jsem slaboch. Vždycky jsem měla psychické problémy (s jídlem, deprese,střídání nálady), a on byl taková moje záchrana, neposlal mě do pr... jenom proto, že mám špatnou náladu. Obětoval se pro mě, i teď se obětuje, i když by mi mohl říct..hele já tě nebudu utěšovat, chci svůj život.
včera večer už jsem i začala přemýšlet, jaké by to bylo randit s jinýma chlapama (doopravdy jsem totiž nikdy nerandila a on byl můj první a jediný). A docela sem se těšila. Ale teď...celý den sama doma (v práci směnný provoz), nemůžu se na nic  soustředit, dneska jsem se zvážila - od  středy 4kg dolu.

Pokud se ve vztahu někdo obětuje, to teda není vůbec dobře. Chápu, že je Ti děsně. Vybreč se, klidně se vztekni, smiř se s tím, že to bude nějakou dobu bolet. Ale čas je na tohle nejlepší. Moje rady - psycholog je určitě dobrej nápad, potřebuješ se nejen vyrovnat s rozchodem a taky se trochu přenastavit, když se nazýváš slabochem a byla jsi na svém příteli závislá. Začni na sobě pracovat, ale ne proto, aby se k tobě přítel vrátil, ale kvůli sobě, aby si se měla ráda taková jaká jsi. Najdi si něco, co Tě těší. Nemáš kamarádky? Najdi si je, třeba i na netu, pokud nejsi společenská. Ale choď i ven, neseď jen u počítače, dělej něco fyzicky. Když se unavíš, nebudeš muset tolik myslet na rozchod. Kup si knížku od Jeronýma Klimeše - Partneři a rozchody, to Ti pár věcí taky objasní.
Oplakej váš vztah a pak vstaň a jdi dál, jsi mladá. Ber to jako životní výzvu, objevuj sebe, objevuj život. Hledej na tom pozitiva, jsou tam:)

Peťuli napsal(a):

Pokud se k sobě vrátíte a nezměníte váš vztah tak, aby skutečně fungoval, tak je ten návrat zbytečný. Museli by jste chtít návrat oba, mluvit spolu o tom co chcete, kde jste schopni kompromisu ... Je to běh na dlouhou trať a za sebe můžu říct, že u mě to nefungovalo. My jsme se rozešli loni v létě, pak jsem se nechala zlomit jeho sliby, které zůstaly jen sliby a teď už je to pro mě definitivní.

já si prostě nemyslím, že jsem do toho vztahu dala maximum. prostě sem jen tak spokojeně proplouvala. Sice jsem si uvědomovala, že není ideální, že s ním trávím všechen svůj volný čas, ale nedávala jsem tomu takovou váhu.
Teď jde jen o to, jestli to bylo opravdu tím. Já si vyčítám, že za to můžu já, proto bych to chtěla zkusit znovu...a když to nepůjde, tak to nepůjde, ale bez toho aniž bych to zkusila si to budu pořád vyčítat, že jsem 6letý vztah zničila JÁ

zlomenesrdce napsal(a):

Peťuli napsal(a):

Pokud se k sobě vrátíte a nezměníte váš vztah tak, aby skutečně fungoval, tak je ten návrat zbytečný. Museli by jste chtít návrat oba, mluvit spolu o tom co chcete, kde jste schopni kompromisu ... Je to běh na dlouhou trať a za sebe můžu říct, že u mě to nefungovalo. My jsme se rozešli loni v létě, pak jsem se nechala zlomit jeho sliby, které zůstaly jen sliby a teď už je to pro mě definitivní.

já si prostě nemyslím, že jsem do toho vztahu dala maximum. prostě sem jen tak spokojeně proplouvala. Sice jsem si uvědomovala, že není ideální, že s ním trávím všechen svůj volný čas, ale nedávala jsem tomu takovou váhu.
Teď jde jen o to, jestli to bylo opravdu tím. Já si vyčítám, že za to můžu já, proto bych to chtěla zkusit znovu...a když to nepůjde, tak to nepůjde, ale bez toho aniž bych to zkusila si to budu pořád vyčítat, že jsem 6letý vztah zničila JÁ

zlomenesrdce, vztah mají většinou 2 lidi a ti se také vzájemně podílí na fungování/nefungování vztahu. Takže to není jen tvá chyba...

zlomenesrdce napsal(a):

Peťuli napsal(a):

Pokud se k sobě vrátíte a nezměníte váš vztah tak, aby skutečně fungoval, tak je ten návrat zbytečný. Museli by jste chtít návrat oba, mluvit spolu o tom co chcete, kde jste schopni kompromisu ... Je to běh na dlouhou trať a za sebe můžu říct, že u mě to nefungovalo. My jsme se rozešli loni v létě, pak jsem se nechala zlomit jeho sliby, které zůstaly jen sliby a teď už je to pro mě definitivní.

já si prostě nemyslím, že jsem do toho vztahu dala maximum. prostě sem jen tak spokojeně proplouvala. Sice jsem si uvědomovala, že není ideální, že s ním trávím všechen svůj volný čas, ale nedávala jsem tomu takovou váhu.
Teď jde jen o to, jestli to bylo opravdu tím. Já si vyčítám, že za to můžu já, proto bych to chtěla zkusit znovu...a když to nepůjde, tak to nepůjde, ale bez toho aniž bych to zkusila si to budu pořád vyčítat, že jsem 6letý vztah zničila JÁ

ja vím, že tohle nechceš slyšet, ale furt to takhle nepitvej. Ty pořád hledáš něco, co bys mohla napravit, aby jste se k sobě vrátili. Zkus se smířit s tím, že se prostě nevrátí. A že jsi zničila 6letý vztah je blbost. Ve vztahu jsou dva. Ten jeho přístup jak se Ti obětoval, jak Ti ustupoval, to taky není dobrý.

já vím, že máte pravdu. ale pravda je tvrdá
kromě vztahu samotného ztrácím i jeho rodinu, se kterou jsem si rozuměla. Jeho 3 malé synovce.
On sice říká, že se budeme dál vídat, ale až si najde přítelkyni, tak předpokládám, že ona bude proti (což zcela chápu).
Další věc jsou finance. Pracuju na poloviční úvazek a studuju VŠ, když budu na nájem sama, tak mi zbyde z platu pár stovek. Samozřejmě chci teď víc pracovat, než doma ležet v posteli.

Přesně tak, zkus popřemýšlet nad tím, co jsi měla udělat ty pro to, aby vztah fungoval a co bys potřebovala od přítele, ale popřemýšlej nad tím pro sebe, ne proto, aby on se vrátil. Máš první zkušenost se vztahem, ze které se můžeš poučit a je na tobě, co si z toho vezmeš.

Já jsem se znovu po rozchodu dala dohromady s přítelem. Náš rozchod byl pro mě taky rána z čistýho nebe. Po 4 letech vztahu, který byl z těch "nám by mohl každý závidět" mi řekl ať se vezmu a odstěhuju, že chce být sám a ještě si něco užít. Bylo to děsný, no někde jsem to tady už psala.
Jsme zase spolu, jsou to dva měsíce, kdy jsme spolu zase začali chodit. Ale není to vůbec jednoduchý. Chvíli dobrý, chvíli špatný,pořád se mi vrací náš rozchod a věci co se kolem toho děly. Jsem jako na houpačce.
Radím ti, aby jsi začla žít sama za sebe. Z rozchodu se vzpamatuješ, chce to čas. Nechoď za ním prosit. Postav se na vlastní nohy a žij si svůj život.
Po obdnovení vztahu si na mě můj přítel hodně cení toho, že jsem si  zařídila vlastní život, vlastní bydlení, že se sama uživím.

zlomenesrdce napsal(a):

já vím, že máte pravdu. ale pravda je tvrdá
kromě vztahu samotného ztrácím i jeho rodinu, se kterou jsem si rozuměla. Jeho 3 malé synovce.
On sice říká, že se budeme dál vídat, ale až si najde přítelkyni, tak předpokládám, že ona bude proti (což zcela chápu).
Další věc jsou finance. Pracuju na poloviční úvazek a studuju VŠ, když budu na nájem sama, tak mi zbyde z platu pár stovek. Samozřejmě chci teď víc pracovat, než doma ležet v posteli.

Taky žiju od výplaty k výplatě, ale jde to. Musím se holt víc snažit. Ber to jako zkušenost, jako výzvu. Když jí zvládneš, budeš na sebe pyšná.
Jeho rodinu jsem považovala skoro za vlastní. Nedovedla jsem si představit že už si s jeho mámou nedám kafe.......no došlo mi,že je to JEHO máma, jeho rodina. Já mám svojí rodinu.

Zažila jsem něco podobného a taky jsem se v tom plácala nehezky (za 3 týdny zhubla 10 kg apod.) ... dnes se na to dívám tak, že bylo nejlepší řešení úplně utnout kontakt - alespoň by to dříve přebolelo. Jenomže já jsem ses tím prostě nemohla a dnes vidím, že ani nechtěla srovnat.
Byla jsem úplně stejný případ "závislého chování" jako ty... partner mě potom cítil jako balvan, což asi prožívá i tvůj expřítel. Je to asi kruté, ale tak to prostě v životě je. Jak je to v tý písničce? V lásce vyhrává, kdo má rád míň.
Smiř se s tím, třeba vyhledej pomoc psychiatra, ale jdi dál. Držim palec.

zlomenesrdce napsal(a):

já vím, že máte pravdu. ale pravda je tvrdá
kromě vztahu samotného ztrácím i jeho rodinu, se kterou jsem si rozuměla. Jeho 3 malé synovce.
On sice říká, že se budeme dál vídat, ale až si najde přítelkyni, tak předpokládám, že ona bude proti (což zcela chápu).
Další věc jsou finance. Pracuju na poloviční úvazek a studuju VŠ, když budu na nájem sama, tak mi zbyde z platu pár stovek. Samozřejmě chci teď víc pracovat, než doma ležet v posteli.

Jo, pravda je tvrdá. A ten tvůj bývalej přítel mě trošku štve, říká Ti, že se budete vídat dál, chodí za Tebou, dokonce jsi myslím psala, že u Tebe přespal. To je podle mě hrozná chyba, dává Ti tím falešné naděje a Ty se od něj tím pádem nemůžeš odstřihnout. Zbytečně si protahuješ bolest.
A nečekej, že Tě někdo jinej udělá šťastnou, na svým štěstí musíš zapracovat sama, neházej tu odpovědnost na nikoho jinýho. Partner má být opora, fajn, ale Ty VŠECHNO stavíš na něm, na jeho rodině. Musíš mít i svůj život.

Luisa napsal(a):

zlomenesrdce napsal(a):

já vím, že máte pravdu. ale pravda je tvrdá
kromě vztahu samotného ztrácím i jeho rodinu, se kterou jsem si rozuměla. Jeho 3 malé synovce.
On sice říká, že se budeme dál vídat, ale až si najde přítelkyni, tak předpokládám, že ona bude proti (což zcela chápu).
Další věc jsou finance. Pracuju na poloviční úvazek a studuju VŠ, když budu na nájem sama, tak mi zbyde z platu pár stovek. Samozřejmě chci teď víc pracovat, než doma ležet v posteli.

Jo, pravda je tvrdá. A ten tvůj bývalej přítel mě trošku štve, říká Ti, že se budete vídat dál, chodí za Tebou, dokonce jsi myslím psala, že u Tebe přespal. To je podle mě hrozná chyba, dává Ti tím falešné naděje a Ty se od něj tím pádem nemůžeš odstřihnout. Zbytečně si protahuješ bolest.
A nečekej, že Tě někdo jinej udělá šťastnou, na svým štěstí musíš zapracovat sama, neházej tu odpovědnost na nikoho jinýho. Partner má být opora, fajn, ale Ty VŠECHNO stavíš na něm, na jeho rodině. Musíš mít i svůj život.

jj :jojo::jojo::jojo:

Luisa napsal(a):

zlomenesrdce napsal(a):

já vím, že máte pravdu. ale pravda je tvrdá
kromě vztahu samotného ztrácím i jeho rodinu, se kterou jsem si rozuměla. Jeho 3 malé synovce.
On sice říká, že se budeme dál vídat, ale až si najde přítelkyni, tak předpokládám, že ona bude proti (což zcela chápu).
Další věc jsou finance. Pracuju na poloviční úvazek a studuju VŠ, když budu na nájem sama, tak mi zbyde z platu pár stovek. Samozřejmě chci teď víc pracovat, než doma ležet v posteli.

Jo, pravda je tvrdá. A ten tvůj bývalej přítel mě trošku štve, říká Ti, že se budete vídat dál, chodí za Tebou, dokonce jsi myslím psala, že u Tebe přespal. To je podle mě hrozná chyba, dává Ti tím falešné naděje a Ty se od něj tím pádem nemůžeš odstřihnout. Zbytečně si protahuješ bolest.
A nečekej, že Tě někdo jinej udělá šťastnou, na svým štěstí musíš zapracovat sama, neházej tu odpovědnost na nikoho jinýho. Partner má být opora, fajn, ale Ty VŠECHNO stavíš na něm, na jeho rodině. Musíš mít i svůj život.

jo spal tady dvakrát, asi mu mě bylo líto. Já mu říkala, že budu spát na gauči a on v  posteli, jen abych se necítila tak sama... a on mě stejně nabídnul ať jdu spát za ním do postele (ale nic se nedělo). O víkendu ho zrovna strašně bolel zub, dvakrát jsem s ním byla na pohotovosti, a ON mě požádal, abych tam s ním šla. Neříkám, že jen já na něm byla "závislá". On je tak trochu neschopný si uspořádat časově věci, něco udělat (podat daň. přiznání), něco odevzdat (třeba bakalářku), někam zavolat. Sám mi řekl, že ví, že beze mě by bakalářku asi nenapsal a možná vůbec školu nedodělal. Taky si myslím, že mu budu chybět, ale doufám,že víc než jen jako kamarádka
Už jsem se rozhodla - dáme si měsíc - úplně bez kontaktu (bohužel znám jeho telefon nazpaměť), aby si to utřídil v hlavě, jestli  mu budu chybět. i když už jsem tak na 90 % smířena s tím, že i po měsící bude chtít být jen kamarád.

Děvče, už jsem říkala - pes záchranář. A aby na to nebyl sám, tak ještě jeho rodina + finanční pomoc. Ty u něj nehledáš lásku, ty jen neumíš být sama = bez něho. Jste spolu tak dlouho, že tvé tehdejší kamarádky jsou už někde jinde, tak nemáš žádnou, sedáváš s ním u televize místo svých koníčků... a ještě se necháš chlácholit. Promiň, ale ty pro něj nejsi partnerka - spíš koule u nohy. Viz tvoje "Kam jde on, jdu já. Raději než jít s někým jiným na pivo, sedím s ním před televizí i po tolika letech. Pár dní bez něho bylo trápení, nesnáším samotu."

to není žádná láska

zlomenesrdce napsal(a):

Luisa napsal(a):

zlomenesrdce napsal(a):

já vím, že máte pravdu. ale pravda je tvrdá
kromě vztahu samotného ztrácím i jeho rodinu, se kterou jsem si rozuměla. Jeho 3 malé synovce.
On sice říká, že se budeme dál vídat, ale až si najde přítelkyni, tak předpokládám, že ona bude proti (což zcela chápu).
Další věc jsou finance. Pracuju na poloviční úvazek a studuju VŠ, když budu na nájem sama, tak mi zbyde z platu pár stovek. Samozřejmě chci teď víc pracovat, než doma ležet v posteli.

Jo, pravda je tvrdá. A ten tvůj bývalej přítel mě trošku štve, říká Ti, že se budete vídat dál, chodí za Tebou, dokonce jsi myslím psala, že u Tebe přespal. To je podle mě hrozná chyba, dává Ti tím falešné naděje a Ty se od něj tím pádem nemůžeš odstřihnout. Zbytečně si protahuješ bolest.
A nečekej, že Tě někdo jinej udělá šťastnou, na svým štěstí musíš zapracovat sama, neházej tu odpovědnost na nikoho jinýho. Partner má být opora, fajn, ale Ty VŠECHNO stavíš na něm, na jeho rodině. Musíš mít i svůj život.

jo spal tady dvakrát, asi mu mě bylo líto. Já mu říkala, že budu spát na gauči a on v  posteli, jen abych se necítila tak sama... a on mě stejně nabídnul ať jdu spát za ním do postele (ale nic se nedělo). O víkendu ho zrovna strašně bolel zub, dvakrát jsem s ním byla na pohotovosti, a ON mě požádal, abych tam s ním šla. Neříkám, že jen já na něm byla "závislá". On je tak trochu neschopný si uspořádat časově věci, něco udělat (podat daň. přiznání), něco odevzdat (třeba bakalářku), někam zavolat. Sám mi řekl, že ví, že beze mě by bakalářku asi nenapsal a možná vůbec školu nedodělal. Taky si myslím, že mu budu chybět, ale doufám,že víc než jen jako kamarádka
Už jsem se rozhodla - dáme si měsíc - úplně bez kontaktu (bohužel znám jeho telefon nazpaměť), aby si to utřídil v hlavě, jestli  mu budu chybět. i když už jsem tak na 90 % smířena s tím, že i po měsící bude chtít být jen kamarád.

No vidíš, jak to leze na povrch, i on byl na Tobě závislý. Asi potřebujete oba dozrát. Měsíc bez kontaktu je dobrej nápad. Ale myslet si, že když mu budeš po měsíci chybět, je to důkaz, že se máte k sobě vrátit, no nevím, nevím. Jasně že si budete chybět, byli jste spolu 6 let, měli se rádi, on byl Tvůj první. To byste byli z kamene, aby jste si nechyběli.... Dejte si ten měsíc, snaž se mít svůj život a žij ho, a pak třeba budeš sama překvapená, jak to po měsíci vidíš.....

Já jsem si myslela že máme vztah jak z pohádky. A nemyslela jsem si, že bych na něm byla závislá. No byla jsem závislá hodně. Říkala jsem mu, že bez něho nemůžu žít, že bych to nezvládla, že musíme být už navždy spolu. Myslela jsem si tenkrát, že to je láskyplný vyznání, teď už vím, že tohle s láskou moc společnýho nemělo. Pak jsem dostala lekci. A zjistila jsem, že bez něho zvládnu žít.Nejdřív to teda bylo jen o přežití, pak jsem i žila a později si občas  dokonce i užívala ;)
Jo a taky jsem si vztahu myslela, že on nemůže žít beze mě. Co by si beze mě chudáček počnul??? - tohle jsem si skutečně myslela :dumbom: Byla jsem asi spíš jeho matka než jeho partnerka.
Jsem ráda, že jsem se v tomhle směru poučila. Zjištění, že sami bez sebe dokážeme fungovat, a to fungovat celkem obstojně nám oběma jenom prospělo :jojo:

Kukačka napsal(a):

to není žádná láska

a jak se pozná láska?
když se o něj bojím? když chci pro něj to nejlepší? když s ním plánuju budoucnost?
já nevím...jak??

macík* napsal(a):

Já jsem si myslela že máme vztah jak z pohádky. A nemyslela jsem si, že bych na něm byla závislá. No byla jsem závislá hodně. Říkala jsem mu, že bez něho nemůžu žít, že bych to nezvládla, že musíme být už navždy spolu. Myslela jsem si tenkrát, že to je láskyplný vyznání, teď už vím, že tohle s láskou moc společnýho nemělo. Pak jsem dostala lekci. A zjistila jsem, že bez něho zvládnu žít.Nejdřív to teda bylo jen o přežití, pak jsem i žila a později si občas  dokonce i užívala ;)
Jo a taky jsem si vztahu myslela, že on nemůže žít beze mě. Co by si beze mě chudáček počnul??? - tohle jsem si skutečně myslela :dumbom: Byla jsem asi spíš jeho matka než jeho partnerka.
Jsem ráda, že jsem se v tomhle směru poučila. Zjištění, že sami bez sebe dokážeme fungovat, a to fungovat celkem obstojně nám oběma jenom prospělo :jojo:

:supr: ano, tohle je přesné

zlomenesrdce napsal(a):

Znáte ale někoho, kdo se rozešel a pak se k sobě vrátil?

Ne, ale znám mnoho těch, kteří se rozešli a navázali hezčí, zdravější vztahy a jsou moc rádi, že to takhle osud chtěl, i když rozchod s ex bolel. Já sama jsem takovej příklad za všechny. :pussa:

zlomenesrdce napsal(a):

Kukačka napsal(a):

to není žádná láska

a jak se pozná láska?
když se o něj bojím? když chci pro něj to nejlepší? když s ním plánuju budoucnost?
já nevím...jak??

sama to nevím, nejde to uchopit a pojmenovat. ale tohle bylo zamotávání do pavoučí sítě

Já myslím, že on už to utříděné má. Bude lepší, když se s tím prostě vyrovnáš.

Jestli dobře počítám, chodíš s ním od 17, tudíž to byl asi tvůj první vážný vztah. Píšeš : On je můj nejlepší kamarád. - není to náhodou tak, že je tvůj JEDINÝ kamarád a ty se teď bojíš osamělosti

zlomenesrdce napsal(a):

to: Kukačka a Nabuko

jenže já jsem slaboch. Vždycky jsem měla psychické problémy (s jídlem, deprese,střídání nálady), a on byl taková moje záchrana, neposlal mě do pr... jenom proto, že mám špatnou náladu. Obětoval se pro mě, i teď se obětuje, i když by mi mohl říct..hele já tě nebudu utěšovat, chci svůj život.
včera večer už jsem i začala přemýšlet, jaké by to bylo randit s jinýma chlapama (doopravdy jsem totiž nikdy nerandila a on byl můj první a jediný). A docela sem se těšila. Ale teď...celý den sama doma (v práci směnný provoz), nemůžu se na nic  soustředit, dneska jsem se zvážila - od  středy 4kg dolu.

No tak úprimne: Ja by som nechcela robiť doživotne niekomu "záchranu" s vedomím, že ak raz už nebudem vládať, ten druhý bude v p.deli... Záchranou a záchranárom má byť hlavne každý sám sebe. Sorry, ale ty si taký balvan na krku... zodpovednosť, nuda, nesloboda, ani krok sám... :/ v podstate ho obdivujem, že to vydržal tak dlho. Asi si dobrá spoločníčka, ale... :rolleyes: Radila by som psychológa, to určite, a naordinovala povinnú samotu.

zlomenesrdce napsal(a):

Kukačka napsal(a):

to není žádná láska

a jak se pozná láska?
když se o něj bojím? když chci pro něj to nejlepší? když s ním plánuju budoucnost?
já nevím...jak??

Že mu dokážeš napríklad priať šťastie v živote a láske, aj keby to malo byť s inou ženou... ;) radšej, než by mal byť nešťastný s tebou.

Už je to dlouho, bylo mi 21 a zažila jsem rozchod iniciovaný člověkem, který mě "nade vše miloval", všechno by pro mě udělal, na rukou nosil...on byl, zdálo se -  ten, který miloval víc. Myslela jsem, že to nevydržím, že se zblázním, že to je podraz, když tak tvrdil, že mne miluje.  Měla jsem pocit, že už s nikým nemůžu zažít nic hezkého, že už jsem všechno zažila, všude jsem ho viděla, vzpomínky byly mučivé... , znali jsme se od mých 17let - jemu bylo 21, vlastně "jen" 4 roky. Přebolelo to, i když mi fáze smiřování trvala velice dlouho, a to taky z toho důvodu, že jsem místo toho, abych se srovnala sama se sebou, dala věcem čas, nezvládla jsem to a slabošsky jsem se "připoutala k typickému převozníkovi, který byl nesrovnatelně horší (nejen podle mých představ), než ON. Ale neuměla jsem si pomoc, připadala jsem si hrozně moc opuštěná, s rodičema vztah nebyl nic moc, byla jsem sama ve,velkoměstě daleko od "domova", který ani moc domovem nikdy nebyl. vyčítala jsem si pořád dokola, jak jsem se chovala, co jsem měla dělat jinak,  co vůbec...Jestli se to dalo napravit, jestli jsem měla bojovat...pak jsem z toho všeho s převozníkem otěhotněla a bylo vymalováno. Z depresí mě dostalo až narození dcerušky, pocit opuštěnosti se ztratil, měla jsem svoje děťátko a příštích cca 8 let, i déle mě štvalo jen s kým jsem ji měla.
Aspoň vidíš Zlomené srdce, že  nejsi sama. Radu ti dát neumím, možná jen mu říct, že ho chápeš a že budeš čekat, jestli si to třeba nerozmyslí, ale neponižovat se.  To jsem dělala já, volávala jsem, škemrala jsem, bez efektu, samozřejmě :| Jsou možné obě varianty, že se už dohromady nedáte, existuje i možnost že ne, obě jsou správné. Přebolí to. Třeba potkáš někoho, kvůli kterému se ti bude zdát, tento bolestný rozchod jako pozitivní řešení. :hjarta:

2. varianta je samozřejmě ANO ;) se někdy do toho textu tak zamotám ...

Zažila jsem to samé. On b\l můj první a jediný. Hrozně moc jsem ho milovala, byl moje opora, moje jistota. Žila jsem jen kvůli němu. A on se se mnou rozešel. Jenže náš vztah netrval 6, ale 27 let. A já teď už nemám sílu ani chuť seznamovat se s někým jiným. Až do smrti budu sama. Tak buď ráda, že tě to potkalo ve věku, kdy je to normální a běžné - rozejít se. Buď se k tobě vrátí, nebo si najdeš jiného, vždyť je ti teprve 23 let. Tolik je mojí dceři.

Zlomené srdce...Ty si to teď samozřejmě neuvědomuješ, ale potkala Tě spousta pozitivních událostí. Tvůj bývalý partner se k Tobě zachoval velice slušně a rozumně...nepodváděl Tě, nelhal Ti, pomáhá Ti, Ty sama jsi mladá, zdravá, inteligentní a teď Tě čeká opět spousta kladných záležitostí, při nichž potkáš kupu zajímavých lidí: nové bydlení, nové vztahy, noví známí, nová práce, až školu doděláš, brigáda, na kterou ve volných chvílích jistě půjdeš....zkrátka: máš to všechno ve svých rukou! Na krku Ti nevisí malé děti, o něž tatínek přestal jevit zájem, nemáš dluhy, máš v sobě kupu síly a elánu...Jediný Tvůj problém zatím vidím v tom, jak k věci přistupuješ. Blbě, holka. Potkal Tě normální rozchod. Slušný rozchod. Každá žena, která má za sebou daleko horší zážitky, by s tebou docela ráda měnila. Vzchop se. Asi ses ještě nikdy s nikým nerozešla...proto to bereš tak tragicky. To, že to byla první dlouhá a zřejmě velká láska, Tě neomlouvá. V téhle fázi je to spíš na škodu. V každé situaci, v níž se ocitneš, si musíš sednout a pouvažovat: s čím můžeš pohnout a s čím ne. Co ovlivníš a co ne. Jsou věci, které záleží na Tobě a jsou věci, které mají v rukách ti druzí. Na Tobě záleží, jestli budeš litující se troska, kterou porazí jeden blbej rozchod, nebo ženská do nepohody, která něco vydrží. Pokud se Ti zdá, že jsem příliš necitelná, mýlíš se. Mám za sebou daleko horší zážitky a přežila jsem je. S tím, že jsem silnější a pro život připravenější. Nehrabu se v tom, co bylo, ale řeším to, co je dneska. Máš-li smysl života v tom, přitáhnout k sobě za každou cenu tohoto konkrétního kluka...je to špatně. Na světě bys měla umět žít i sama se sebou a být tak spokojená. Umět si vydobýt to svoje místo na sluníčku a ne čekat od okolí, kdo Ti pomůže. Jedině tak máš šanci uspět i v mezilidských vztazích. Musíš tu sílu najít v sobě...my tady na babinetu, kamarádky, rodina, psycholog...ti všichni Ti mohou pomoci...ale chtít a udělat to musíš Ty sama! Chlapi nás opouštějí, aby udělali místo těm dalším...kteří nám za to budou stát, abychom se s nimi vídaly a kteří o nás budou stát ne proto, že my je momentálně potřebujeme, ale že nás mají rádi a chtějí s námi být....Tak hlavu vzhůru, zase bude dobře....když se trošku budeš snažit!

zlomenesrdce napsal(a):

to: Kukačka a Nabuko

jenže já jsem slaboch. Vždycky jsem měla psychické problémy (s jídlem, deprese,střídání nálady), a on byl taková moje záchrana, neposlal mě do pr... jenom proto, že mám špatnou náladu. Obětoval se pro mě, i teď se obětuje, i když by mi mohl říct..hele já tě nebudu utěšovat, chci svůj život.
včera večer už jsem i začala přemýšlet, jaké by to bylo randit s jinýma chlapama (doopravdy jsem totiž nikdy nerandila a on byl můj první a jediný). A docela sem se těšila. Ale teď...celý den sama doma (v práci směnný provoz), nemůžu se na nic  soustředit, dneska jsem se zvážila - od  středy 4kg dolu.

Ve vztahu musí být rovnováha. Ty jsi byla jeho energetickým upírem, ty jsi čerpala tu energii od něj, ale kde jí měl brát on? I on potřebuje dobít baterky. Proto nastal zákonitě kolaps. To jinak nejde. Musíš se naučit být sama, zjevně to neumíš i si to přiznáváš, ale musíš. Přeci nechceš být doživotně na někom závislá. To, že budeš samapřeci neznamená konec světa. Najdi si koníčky, zábavu, vedlejšák a tím i nové přátele, ale jen přátele, ne, že zase vlítneš do jiného vztahu. Nauč se taky vážit si sama sebe, pokud to zvládneš máš vyhráno.
Jo a Selimka má pravdu s tou láskou :supr:

Rozejít se a zase se k sobě vrátit? Znám - sama sebe - a dlouho to nefungovalo. Nejdříve jsem se rozešla já s ním. On moc chtěl, abychom zase byli spolu... nakonec to tak dopadlo. Asi za 4 měsíce se rozešel on se mnou, protože si našel jinou :/ Teď si říkám, že jsme si to mohli ušetřit, protože mě to tenkrát opravdu hodně vzalo. Taky jsem zhubla, nejedla, byla jsem z toho hotová. Proplakané noci. Co si pamatuji - jednou jsem brečela tak urputně, že jsem si řekla: tak a dost! A kupodivu - ono to fungovalo! Vzpamatovala jsem se, a začala zase normálně žít. Bylo mi tehdy asi 19 let, už jsem chodila do práce (naštěstí) a tak jsem byla zaměstnaná a neměla čas myslet na hlouposti.

A jelikož jsem z malého města, hned se dozvěděl, když jsem asi po 3 měsících začala chodit s jiným klukem. A byl z toho v šoku! Ale přece nebudu zůstávat sama, když on už byl někde jinde a s nějakou jinou...! Sice to s tím klukem nebyla láska na celý život (už spolu nejsme), ale vím, že mi to hodně pomohlo. Prostě jsem okamžitě přestala myslet na bývalého a spíše jsem se bavila tím, jak valil oči, že už pro něj netruchlím :)

Takže, Tobě radím, ať se opravdu dáš dohromady, postavíš se na vlastní nohy a jdeš dál! Budeš si více vážit sama sebe a bude si Tě vážit i "přítel". A opravdu uvidíš - po měsíci - jak na tom budeš - možná budeš mile překvapená, že ono to jde!!!!! Držím pěsti!!!! :supr: (a toho psychologa doporučuji, uvidíš, umí divy!)

zlomenesrdce napsal(a):

Kukačka napsal(a):

to není žádná láska

a jak se pozná láska?
když se o něj bojím? když chci pro něj to nejlepší? když s ním plánuju budoucnost?
já nevím...jak??

Když mu dopřeješ, aby to, co je pro něj nejlepší, určil sám a nebudeš se na něj zlobit, když to nebude život s tebou - to je láska

Nezlobte se, ale když tady čtu některé definice opravdové lásky, tak mám pocit, že bych měla začít pátrat v okolí po ženě, která by se třeba jako partnerka mohla hodit k mému muži líp než já a mohl by s ní být třeba ještě šťastnější...

Nezlob se Marino ale kdyby sis opravdu dala tu práci, zjistila bys možná, že jich je takových potencionálně  vhodnějších partnerek víc, než bys čekala. To neznamená, že když spolu dva žijou a milujou se, že není nikdo kdo by to dokázal zrovna tak nebo i líp...! Ale proč bys po ní měla pátrat? To dělají muži, když jim to doma nesedne....Kdysi jsem si taky myslela, že mé manželství je to nej...a vidíš...ono se nakonec ukázalo, že nic není věčné...

marina napsal(a):

Nezlobte se, ale když tady čtu některé definice opravdové lásky, tak mám pocit, že bych měla začít pátrat v okolí po ženě, která by se třeba jako partnerka mohla hodit k mému muži líp než já a mohl by s ní být třeba ještě šťastnější...

To nemusíš - pokud bude mít potřebu, a s tebou šťastný nebude, vypátrá si ji sám. A budeš si pak myslet, že je hajzl ? Proč by měl žít s někým, s kým není šťastný ?

když tady čtu některé definice opravdové lásky
Možná to bude tím, že každý má svoji vlastní definici...

To byla nadsázka, Kalupinko. Teď jsme (oba) šťastní, za rok můžeme být každý šťastný třeba s někým jiným...
Ale reaguji na zmiňovanou definici opravdové lásky. Protože v tom případě asi opravdu nemiluju a nikdy jsem nemilovala (a milovat ani nebudu). Kdyby partner odešel s jinou, nepopřeju mu hodně štěstí...ale budu si myslet, že je hajzl, přesně jak píše Mashanka. Kdybych odešla já s někým jiným, partner bude reagovat stejně, to si jsem jistá...Kdyby mi popřál v té chvíli hodně štěstí, řekla bych si, že je šťastný, že se mě zbavil... Rozhodně bych si neřekla "Páni, ten mě ale opravdu miloval"... :-)

kalupinka napsal(a):

Nezlob se Marino ale kdyby sis opravdu dala tu práci, zjistila bys možná, že jich je takových potencionálně  vhodnějších partnerek víc, než bys čekala. To neznamená, že když spolu dva žijou a milujou se, že není nikdo kdo by to dokázal zrovna tak nebo i líp...! Ale proč bys po ní měla pátrat? To dělají muži, když jim to doma nesedne....Kdysi jsem si taky myslela, že mé manželství je to nej...a vidíš...ono se nakonec ukázalo, že nic není věčné...

:godlike:

Kdyby partner odešel s jinou... budu si myslet, že je hajzl
Proč?
Byla bys spokojenější, kdyby zůstal i za cenu, že už mu s tebou není dobře?
A naopak, samozřejmě...

(a milovat ani nebudu).

Ale běž ...... ;)

Nadsázka...proč vlastně ne. Někdy je lepší se na realitu kapánek s nadsázkou podívat. Člověk musí mít na paměti, že nejen všechno přebolí, ale že nic není napořád, byť se to zdá velice pravděpodobné...Ať v manželství, ve zdraví, v rodině, v práci...jeden den máš dobře placené místečko, druhý den nic, jeden den při Tobě věrně stojí partner, druhý den to možná bude všechno úplně jinak....A kdyby byl hajzl každej, kdo z nějakého vztahu odejde....potom by jich bylo...daleko víc, než je těch ostatních....to by musel každý být a zůstat s tou úplně první láskou....na věčné časy. Bez ohledu na to, jak by jim to spolu klapalo....jenom proto, aby se tím hajzlem nestal....
Když se tak nad sebou zamyslím...jsem hajzl...ale nějak si tak nepřipadám....ale taky nad tím nijak dumat nebudu....

Dobry den dámy,nejsem sice žena, ale momentálně jsem zhruba ve stejne situaci jako Zlomene Srdce. Hledal jsem na internetu recept jak učinit ženu šťastnou a objevil jsem tuto poradnu.Doufám že i když jsem mužský element, tak alespoň přečtete můj příspěvek. : Je mi 24let a moji dnes už expartnerce letos bude 23 let. včera večer v 19:48 mi oznámila že se se mnou rozchází po semiletém vztahu. Udělal jsem spoustu hloupostí během našeho vztahu. začalo to všechno tak, že ona si vyhlédla mne a rozhodla se že mne musí mít. rok jsem to ignoroval,protože pro muže je přece potupa když si partnerku nenajde sám, ale ona si jej vybere sama.... Jak jsem byl bláhový... vždyť i když si muž myslí že ji dostal, ve skutečnosti ji stejně musí prosit o právo milovat ji. byl to vyloženě dětský vztah s prvky prvních sexuálnch zkušeností. Ona ještě nebyla připravena, tak jsme byli 3 roky bez sexuálního uspokojení na mé straně. Pak jsem odjel za prací do Prahy a ocitl jsem se najednou úplně sám v cizím městě. jako každý jsem hledal společnost a porozumnění u okolí, až jsem udělal na jednu stranu hloupost, ale na druhou stranu i užitečnost. našel jsem si jinou a s e svou přítelkyní jsem se rozešel. Byl jsem její první kluk, takže ji to hodně vzalo a to je to, co si dodnes vyčítám, že toto musela kvůli mne zažít. nicméně po dvou týdnech jsem zjístil že to není ono a začal tesknit po ní, ovšem jako každý chlap jsem srab a sbíral jsem odvahu půl roku na to, abych ji požádal o odpuštění a o milost. Ona ač ještě zdrcena z rozchodu přijala a začali jsme nanovo. Tento vztah byl daleko lepší než předchozí fáze. začali jsmme si rozumnět nejen v životě, ale i v posteli, avšak já udělal pitomost a strašně moc se v době odloučení zadlužil a jelikož jsem ji chtěl vše vynahradit, zadlužoval jsem se pro ni dál, aby byla šťastná. byly to nádherné okamžiky, které jsme zažívalispolu. po třech letech jsme si řekli že je čas zkusit žít spolu a tak jsme se sestěhovali do jednoho bytu - ona z kolejí a já z firemní ubytovny. oběma s nám tím uzavřela cesta zpátky. s tímto vědomím jsme spolužili v jené domácnosti až do doby, kdy si to ona začala uvědomovat. vše vyvrcholilo tím, že si našla kamarády na internetu a s jedním došli dál než jen na přátelské obejmutí. když se mi k tomu přiznala, rozhodl jsem se že každý má nárok na chybu a že to smeteme ze stolu a nebudeme se k tomu vracet. ovšem už to bylo jiné a ona začala přemýšlet jakéby to bylo jinde, já tu potřebu neměl, neboť ona je pro mne naprosté ztělesněn toho, co od života očekávám. nakonec včera večer jsme si promluvili a ona mi sdělila že to chce ukončit,takže jsem v pasti, neboť bydlíme v jednom bytě a ani jeden si nemůžeme finančně dovolit samostatný pronájem bydlení. Srdce mi říká abych zkusil zachránit co se dá, ale rozum říká, že to nemácenu. Když jsem pročítal vaše rady a příspěvky, uvědomil jsem si, že jiná cesta než začít shánět lepší peníze a rozdělit naše cesty není, i když je to těžké. Nelituji toho, že jsme se tehdy k sobě vrátili, ani ničeho potom, ale radím - když se jednou rozejdete, nechte si mezi případným návratem zpět k sobě alespoň rok, ať zjístíte, jestli to má cenu, protože po návratu bolí rozchod za oba rozchody, takže dvojitá bolest! Zlomenému Srdci radím to co zde již několikrát padlo : seber se ženská, zakousni se do práce ať nemáš čas myslet na blbosti, tím získáš i lepší peníze a otevřeš si cestu k lepším časům. život je krátký, tak proč marnit čas minulostí, když budoucnost čeká. držím pěsti ať to zvládneš a ať je k tobě život konečně hodný... Pa a za všechny muže se omlouvám zanepříjemnosti které vám ženám působíme...

tvoje ex přítelka je dle mého mladá. 7 let je dlouhá doba, ji bude 23. hupsla rovnýma nohama hned do vážného a dlouhodobého vztahu, neužila si to co její vrstevnice, neměla možnost poznávat i jiné než jsi ty, teď tu potřebu má, zdá se mi to přirozený, když to přeskočila. prostě byla moc mladá.

PPavlaa napsal(a):

tvoje ex přítelka je dle mého mladá. 7 let je dlouhá doba, ji bude 23. hupsla rovnýma nohama hned do vážného a dlouhodobého vztahu, neužila si to co její vrstevnice, neměla možnost poznávat i jiné než jsi ty, teď tu potřebu má, zdá se mi to přirozený, když to přeskočila. prostě byla moc mladá.

ja vím a nemám ji to za zlé, jen se to špatně zvládá... ale jak zde bylo řečeno - musime nakopat život do zadku a jít dál. po ranní rozpravě jsme zjístili, že se asi milujeme, neboť ona by chtěla abych byl šťastný s jinou a ja chci aby byla šťastná i beze mne.

tak kdyby jste se milovali jak říkáš, zřejmě by jste chtěli být spolu, nebo aspoň ona s tebou. ale to neznamená, že se nemůžete mít rádi a jeden druhýmu nepřát štěstí jen proto, že vám to spolu nevyšlo ...

PPavlaa napsal(a):

tak kdyby jste se milovali jak říkáš, zřejmě by jste chtěli být spolu, nebo aspoň ona s tebou. ale to neznamená, že se nemůžete mít rádi a jeden druhýmu nepřát štěstí jen proto, že vám to spolu nevyšlo ...

ale ja jsem nepsal, ze ji to zazlivam, nebo vycitam.konstatoval jsem jen fakt ze to tak je, nebot jsem se potreboval trochu vypovidat a mel jsem za to, ze kdyz si Zlomene Srdce precte, ze to nekdo zkusil znova a nevyslo to, ze to boli dvakrat vic a aby si ujasnila v zivote jestli ji stoji za to upinat se k jednomu chlapovi, kdyz to muze mit jeste horsi dusledky,nez kdyz se zvedne ze zeme a pujde dal.... nebudu rikat ze bych pomoc nepotreboval, ale tu mi tady nemuzete nabidnout, nebot je jineho razu nez psychickeho. jsem z toho samozrejmne v pr..li, alevim ze se s tim musim vyrovnat a jit dal. jsou to sice jizvy kterese nikdy nezahoji ale po infarktu take lze zit dal. me problemy jsou ted hlavne financni povahy, abych se taky mohl osvobodit od minulosti a koukat vstric budoucnosti... Ona mne ma rada, ale uz to neni ono a nez bychom si navzajem ublizovali, zkusilijsme to utnout a prejitna rovinu lasky mezi sourozenci.... tz. ja ji nenecham ublizit a podporim ji ve vsem, ona mne podporuje take ve vsem a nebudeme si navzájem v nicem stavet mantinely...

Ste obaja ešte mladí a určite to zvládnete bez väčších problémov. Aj starší ľudia sú niekedy nútení robiť radikálne rezy a riešiť veľmi nepríjemné existenčné situácie... a ak zvládnete rozchod v pohode, môžete ostať dobrými priateľmi a spojencami  - tých človek nikdy nemôže mať dosť.

Selima napsal(a):

Ste obaja ešte mladí a určite to zvládnete bez väčších problémov. Aj starší ľudia sú niekedy nútení robiť radikálne rezy a riešiť veľmi nepríjemné existenčné situácie... a ak zvládnete rozchod v pohode, môžete ostať dobrými priateľmi a spojencami  - tých človek nikdy nemôže mať dosť.

mas pravdu, ale zjistuji, ze i kdyz se na necem dohodneme, je schopna to behem 2 hodin zase zmenit a dozvim se to az kdyz  se strhne vymena nazoru. s takovym pristupem muzeme byt jen tezko pratele..... Hlavni je totiz duvera a pres vsechny lzi co jsem od ni dostal se uz tezko hleda pravda... alespon vim ze je v poradku, protoze odchazi za jinym a je to ferovy a hodny clovek, takze se o ni postara a nenecha ji na holickach.. slaba utecha, ale alespon nejaka utěcha...... Proč jenom život musí být tak těžký??? Toje asi otázka, která trápí lidstvo od nepaměti.

hm, tak to zase taková idylka není, co ?

PPavlaa napsal(a):

hm, tak to zase taková idylka není, co ?

zadny rozchod neni idilka. teno stav, kery lze nazvat idilkou zaziva kazdy asi tak prvni dva mesice vztahu a pak nastupuje realita. Nas vztah tu realitu unesl do doby, nez partnerka musela zacit taky resit existencni problemy, nabot ona je studentka a ja jiz 4.roky pracujici. ona doposud o problemech doma jen slysela a ted musela resit jak zaplatit najem, jidlo , telefon, cesty do skoly atd... a proste to neunesla. ja jsem se dnes sesel s klukem, ktery zapricinil rozpad naseho vztahu a pohovorili jsme si z oci do oci... nedoporucuji to nikomu, protoze radeji si nechat vrtat vsechny zuby nez tohle, ale jelikoz potrebuji se z toho rychle dostat, udelal jsem to a mozna i trochu pochopil jeji jednani.. Nememla to se mnou lehke, ale to jsem jiz psal v prispevku o nasem souziti. te dproste to prekrocilo mez a vypenilo to na povrch. ona proste nebyla dost silna na to aby to unesla. v podstate ona za to ani nemuze,protoze do teto situace jsem ji dostal i ja... ted je momentalne s jinym chlapem a ja sedim doma sam... jedinne co mne trocu utesuje je to, ze je to fer a fajn kluk a postara se o to, aby se mnela dobre... ale ted je cas toto hodit za hlavu a zkusit prvni samostatne krucky po sedmi letech.. je to tezke, ale co v zivote ne ze?

já vím, že rozchod není idylka :-) reagovala jsem na to, jak jsi nejdřív psal, jak spolu vycházíte a pak že se na něčem dohodnete a ona to změní atd.

PPavlaa napsal(a):

já vím, že rozchod není idylka :-) reagovala jsem na to, jak jsi nejdřív psal, jak spolu vycházíte a pak že se na něčem dohodnete a ona to změní atd.

v dobe kdy jsem psal to predtim, takto bylo v pohode, nez vyslo najevo ze mne chce podtrhnout. v podstate ted zjistuji, ze pravdu jsem od ni slysel celkem trikrat a to : Ahoj! , Koncim s tebou! , dnes jedu za nim a vratim se ve stredu... ! Skoda ze neumi rict jindy pravdu, nez jen aby mne napadla, nebo nastvala...

s tím nic neuděláš, moc bych se k velkému přátelství neupínala, ať pak nejsi zklamanej ... třeba časem, čerstvě po rozchodu to většinou moc nefunguje ...

PPavlaa napsal(a):

s tím nic neuděláš, moc bych se k velkému přátelství neupínala, ať pak nejsi zklamanej ... třeba časem, čerstvě po rozchodu to většinou moc nefunguje ...

ja se asi ve vlastnim zájmu rozhodl pro uplnou izolaci od ni a pokud mozno navzdy.... dik ze jste mne vyslechly....

Myslím, že pro tuto chvíli je to nejlepší řešení, aby to rychle přebolelo.
Aspoň mně to pomáhalo.

majkafa napsal(a):

Myslím, že pro tuto chvíli je to nejlepší řešení, aby to rychle přebolelo.
Aspoň mně to pomáhalo.

dík za podporu.... uvidíme, jestli to vse zvladne ona ujasnit v hlave a treba.... ale o tom ted nemuzu premzslet co?... jedinné co mne opravdu trápíje to, že jsem postupně zjístil že vlezla do pasti. on ji chce jen na sex a pak zahodit a ja ji to bohuzel nemohu říct, neboť by to brala jako pokus ji to zničit a šla by s ním do postele ne za tři dny, ale hned... :(:(:(:(:( chce se mi z toho plakat, protože ona je nadherný člověk a tohle si prosttě nezaslouží...

majkafa napsal(a):

Myslím, že pro tuto chvíli je to nejlepší řešení, aby to rychle přebolelo.
Aspoň mně to pomáhalo.

:jojo: