Nedávno jsem nemohla spát a přemýšlela jsem co se za 1,5 roku změnilo. Ten čas letí :kapitulation: Přemýšlela jsem o všem co bylo a bude. A tak mě napadlo toto. Jak se vyvíjí váš vztah a vztah dětí k BM po rozvodu? Někdy si tak říkám jestli je vůbec ten můj BM normální....

Nijak. Naposledy jsem BM viděla u rozvodu 18.12.2007, od té doby mi napsal asi 3 maily. S dcerou, která bydlí v Praze, si občas píše na icq, ale minimálně. Se synem, který bydlí se mnou, dva a půl roku žádný kontakt.

A ještě bych dodala...jak se vám žije? Lépe či hůř?

Můj vztah se po rozvodu, no po rozvodu, po dohalení milenky, přes jeho odchod k ní a rozvod, až po dnešní dobu posunul někam do roviny, něco jako brácha, nebo tak. Pomůžeme si, když potřebujeme, vyhovíme si, sem tak se poštěkáme, ale v podstatě jsme za dobře, on občas něším nasejří mě, já jeho asi taky, takže tak. Neberu ho už ani jako bývalého manžela, ani jako chlapa, se kterým bych něco mohla mít. Nevím, u mě to došlo do stádia, že už ani nevím, jaký to s ním bylo, nemyslím sex, ale vztah jako takový. MIlenku si našel před osmi a půl lety, přišla jsem na to po roce trvání, odešel v říjnu 2005, v říjnu 2006 jsme se rozvedli a je fakt, že nad těma letopočtama už jsem musela přemýšlet. Přijde mi, že už je to strašně dávno. Můj vztah k BM je vyrovnaný, víceméně přátelský, lepší, než za manželství.
U našich kluků taktéž. Sem tam zajdou k tatínkovi na oběd, mladší kluk víc, jedou k nim na chatu. Prostě tak nějak v pohodě.

Náš vztah s BM se změnil hodně - né rozvodem, ale mým odstěhováním. Asi se dá říct, že jsme se stali přáteli. Jsem přemýšlela, jak je to najednou možné a myslím si, že je to tím, že jsme oba přestali od sebe "očekávat" . BM se přestal bát, že po něm chci něco co mi nemůže dát, no a já nic nechci a jsem příjemně překvapena pokud mi pomůže...
Stejně tak se k lepšímu změnil jeho vztah s dcerou...

Lépe, hůř?
Jinak. Konec našeho manželství už byl smutný. Cítila jsem se hodně osamělá. Víc, než teď, když sama žiju.
Kdybych si mohla přát, přála bych si být taková, jaká jsem dnes a žít se svým mužem a dětmi v našem bývalém domě. Abych ho milovala. A on mě.
Ale to je jenom pohádka.
Někdy se mi zdá, že se mi celé mé manželství snad jenom zdálo. Že můj muž nikdy neexistoval.
Žiju teď ráda, takový život, jaký ho teď mám. Díkybohu, že je za mnou ta hrůza po jeho odchodu.

Marie N napsal(a):

A ještě bych dodala...jak se vám žije? Lépe či hůř?

Mně se žije v podstatě líp. Když pominu finanční stránku, jasně, bylo líp s BM, ale jinak líp. Po všech stránkách, mám víc volnosti, míň starostí. A hlavně, jsem nezávislá, dělám, co chci, můžu se rozhodovat sama a dělat si, co chci. S BM to nešlo, o většině věcí rozhodoval on, on mohl na pivo kdy chtěl, já s holkama někam jen výjimečně. Nemusím jet povinně na kolo, nemusím se teď dívat na tenhle film a tak nějak podobně. BM mě hodně ovlivňoval. Teď jsem sama svá a za sebe. To mi vyhovuje.

taky přidám,jsem po rozvodu7měsíců a je mi dost často smutno,trošku jsem si začala opravovat domeček dle sebe a adětí ale ted mi to vůbec nepřináší radost. Bydleli jsme v domku EX starém vše se kazí a tak si připadám dost často neschopná a  že je vše zbytečné. děti si bere celkem dle dohody necháváme oba na rozhodnutí dětí. Ale stačí jeden telefonát od EX nebo když si se svojí milenkou dojede pro děti-tak brečím. byli jmse spolu 22let tak to asi v poho nebudu brzo.Radost mi dělají děti. Jinak rozvodu lituji. snad už bude líp.J.

Milá Juli,já jsem strašná srabka,bojím se toho ,co píšeš a proto se nedokážu rozvést.Ty už si ten nejhorší krok udělala a přeji ti aby si dokázala udělat další.

Jsem po rozvodu také-  začátek ledna. (7 let manželé - 12 let dohromady spolu.A jakéto je? Lepší než když jsme byli a bydleli spolu. Sice mi chybí ta společnost doma  večer...např to ...když se vracel z práce, když se díváte společně na TV, ale už jsem si zvykla, že tu jsem sama. Občas je mi to vše líto, proč to tak bylo, dopadlo  a došlo až k rozvodu. Na druhou stranu mám více volna, nemusím denně vařit,nakupovat...atd. (to mi nikdy nevadilo, ale ušetří to čas.)Jinak si s BM  vycházíme velmi dobře, dá se domluvit na čemkoliv - /před rokem skoro nemyslitelné/ ted to funguje. Ditěti se věnuje, navštěvuje, stará se /bohužel ne ve společné domácnosti a denně./ - to mě nejvice je líto kvuli našemu dítěti.Stalo se.
Asi jsme se museli rozvést, aby jsme pochopili jeden druhého.... nebo nevím, možná to píšu blbě, ale je to tak.
Jsem klidnější, spadl ze mě  balvan trápení, otázek nevyřešených, když měl milenku a nechtěl nic rešit, když chtěl mít volnost, dělat si co chce, jak chce, kdy chce. Dokážeme se ted opravdu bavit lépe jak pred rokem.
Už jsem s tím vším tak na 80 %vyrovnaná a budu jen ráda, aby to takto aspoň do budoucna zůstalo.

Koukám, že je to pomalu všude stejné. Ještě počkám a pak vám napíši jak se chová ten můj a jsem zvědavá, co mi na to řeknete. protože mě to má hlava nebere.
Tak hlavně hodně štěstíčka do dalšího života.

Ahoj,
kamoška je po rozvodu asi 8let.
Říkala,že začátky byly krušné,s BM se hádali.Ale teď super.Pomáhají si.S dětma taky dobré.
Říkala,že kdyby měli vztah předtím jako teď,tak možná k rozvodu nedošlo.

Já jsem po rozvodu víc než 2 roky. Byli jsme manželé 24 let, 27 let spolu. Ten poslední rok ale už bydlel se svojí nynější ženou. S BM se vůbec nestýkáme. Děti jsou dospělé, takže návštěvy u táty si domlouvají samy. Naposled u něj byli na Vánoce. Ale telefonují si každý týden a myslím, že mají docela dobrý vztah. Já jsem BM po rozvodu viděla asi 2x a vždy jen kvůli nějakému úřednímu jednání. Já bych ho i ráda viděla, protože ho mám pořád moc ráda a moc mi chybí, ale on udělal tlustou čáru a naprosto mě odřízl. Je znovu ženatý, má malé dítě, koupil si domek na vesnici.
Žije se mi rozhodně hůř než v manželství. Po finanční stránce je to katastrofa, žiju doslova od výplaty k výplatě a kromě stavebního spoření neušetřím ani korunu. Měli jsme s BM auto, takže nebyl problém kamkoliv zajet, teď se musím trmácet hromadnou dopravou. Než si BM našel milenku tak jsme téměř každý víkend jezdívali na výlety do přírody nebo za historickými památkami, chodili jsme hodně do kina a do divadla, každý rok jsme byli několikrát na dovolené, u moře, na horách v Česku nebo na Slovensku, na kolech. Byl to moc krásný život a hodně se mi po něm stýská. Snažím se sice taky podnikat výlety s kámoškama, ale to není ono.
Jediné, co je lepší, je to, že mám klid a můžu se třeba celý víkend válet v posteli a číst si a nikdo mi nedává najevo, že dělám něco špatně. A nemusím žehlit kvanta košil.
Jinak je všechno ostatní horší než v manželství.

já exmanžela nevídám, děti ano, jsou plnoleté, takže si to nějak zařídí. Nemáme žádné (nebo je mít nechceme) styčné body. Dnes už ne.
A nemám si na co stěžovat. Žiju fajn a v materiální dostatečnosti.
Nic není horší, než v manželství. Jen jiné. Úplně jiné a taky moc pěkné.

S BM to šlo cekem v pohodě, dokud jsme po rozvodu spolu bydleli - tak nějak jsme si šli z cesty. Peklo nastalo po mém odstěhování, to BM vyváděl jak zběsilý...... Teď je to dva roky, mezi námi kontakt není žádný, pokud pominu asi 3 maily z mé strany, kdy jsem mu připomínala, že je otec a měl by platit výživné. S dětmi kontakt nevyhledává, jsou už dospělé, dcera mu občas zavolá a poptá se jak se má, syn se mu sám neozývá, on jemu asi 1x za dva měsíce. Jakoby zároveň se mnou odstřihl i děti. Ale to je jeho problém, on bude na stará kolena sám........
Nevadilo by mi, kdybych ho potkala nebo tak, je to pro mně cizí člověk, je mi lhostejný.

Mně je jednoznačně líp. BM byl gambler a i když posčítám veškeré jeho klady, přidám svou tehdejší naivitu a zamilovanost, stejně zase zopakuji svou první větu. Své žádosti o rozvod jsem nikdy ani vteřinu nelitovala, naopak, měla jsem ji podat podstatně dřív. Sakra dlouho mi trvalo, než jsem si zvykla na normální život bez stresu a strachu z nemilých překvapení.
Dneska spolu komunikujeme normálně, ex pracuje v Anglii a vypadá to, že se mu podařilo to, nač jsem 7 let marně čekala - nehraje. Zvládl to až po tom, co od něj dali ruce pryč i vlastní rodiče a celé okolí a on musel plavat sám. S dcerou jsou v kontaktu, vídají se 1x za půl roku, píší si atd. Spolu se vídáme minimálně, když je zrovna v republice a místo prarodičů, se kterými jsme v kontaktu v podstatě pořád, a kteří si naši mladou půjčují co 14 dní místo tatínka, vyzvedává naši ratolest.. Ostřejší komunikace mezi námi proběhla jen párkrát, vždycky díky jeho potřebě strkat nám do domácnosti "praktické a užitečné" pomocníky, které už doma sám nepotřebuje (naposledy to byl stroboskop z diskotéky, který měl zřejmě z mně neznámých důvodů doma nainstalovaný).

Mě je mnohem líp. Je to sice jenom rok po rozvodu a rok a půl. co spolu nejsme, ale já si moc oddechla, že jsem svou valstní paní. A i hodně lidí mi řeklo, že na mě hned byla vidět změna k lepšímu. Komunikujeme spolu v pohodě, malého si bere tak jak má:)

Můj rozvod byl krok do nového života. Tenkrát bolestivý, neznámý..atd. Možná se nejednalo v souvislosti s nastalými změnami jen  o rozvod samotný, ale datuju to od té doby.

Kdyby k tomuto nedošlo, žila bych zřejmě jen z 30% svého potenciálu. Šedě, prázdně, placatě...
V souvislosti s rozvodem proběhla celá rekonstrukce nebo spíše nová (nad)stavba mé osobnosti. Na původních základech...

Dnes se nestýkáme vůbec, poslední můj kontakt byl u soudu ohledně úpravy alimentů. Nemám důvod se na něj obracet s ničím. Poslední můj telefonát byl, ohledně přijetí dcery na sš. 

Můj život se změnil o 100%, připadám si jako bych šla na sever a po rozvodu jsem otočila na jih. Doslova převrat po všech stránkách. A k lepšímu. Prožívám své nejlepší období v životě, a věřím, že to tak i zůstane.

Wiki - moc dobře se to čte!

Já jsem rozvedena skoro 2 roky a s BM nežiju už 3. Ten první rok to bylo hodně těžké....vzpomínky, lítost, zloba a hlavně můj Egoušek, kvůli kterého jsem s BM nemohla moc komunikovat. Pak se to ale všechno uklidnilo a teď máme spolu přátelský vztah. Dokážeme si spolu vykládat, zasmát se, ale taky se ještě sem tam chytneme. Ještě do nedávna jsem to měla tak, že BM jsem odpustila, ale jeho slečně (tehdy milence) jsem odpustit nedokázala. Prostě jsem jí to měla pořád za zlé. Teď na to koukám jinak. Oni se prostě jen potkali, zamilovali a to se občas stává. Nikdo nemá na svého partnera vlastnické právo, i kdyby spolu měli 10 dětí a hypotéku na 3 domy. Lidi se prostě scházejí a rozcházejí i když nám se to nelíbí.

Se synem má BM taky dobrý vztah. Hezky se o něj stará a má ho rád. A malý to všechno ví.

A jestli je můj život teď lepší nebo horší? Ani jedno....je prostě jiný ;)

Je jasné, že ti, kteří byli v manželství nešťastní, těm se nyní daří lépe. Ale my, co jsme byli šťastní v manželství, tak jsme nešťastní teď. Takových nás ale moc není. Takže většinou ti určitě lidé napíšou, že jsou nyní šťastnější. Já ne. Moje nejhezčí období života bylo v době, kdy jsem byla s mým BM. Tehdy měl můj život smysl a náplň, te´d už jen tak přežívám. Bojuju s tím, jak se dá, ale je to hrozné. Zatím mám doma děti, tak můžu žít ještě pro ně, až se osamostatní, tak už budu jen sama a to je hrozné pomyšlení.

Jsem po rozvodu 4roky. S BM vycházíme perfektně, bavím se dokonce s jeho nynější partnerkou. Vzájemně se respektujeme, pomáháme si, takový  kámoš a naopak. Necítím k němu nic víc než úctu, miluje svého syna, kterého mám ve své péči já. Život s ním a manželství bych už ale zpět nechtěla. Je to teď fajn!!!

Ivano, je smutné číst, že to máš pořád stejně.

Pořád čekám, že u tebe nastane zlom a budu číst o tom jak zase žiješ....a pořád nic. Pokud to tak ale sama nemáš, nikdo na tom nic nezmění.

Bereš mi to z pusy, Kuřátko..
Ale věřím, že se jednou dočtu, že už jsou věci jinak.

Jak to tady čtu, musím dát částečně za pravdu Ivaně - nám, co nám bylo dobře ve šťastném manželství, je po rozvodu  hůř.
Ale pozor - nejlíp mi bylo ve šťastném manželství, nejhůř mi bylo pár let v nešťastném manželství, a to  občas přímo hororově a depresivně. Paradoxní tedy je že to nejlepší i to nejhorší jsem zažila s tím samým mužem. A být rozvedená - to je tak něco mezi tím. Pokud jsem měla hezký vztah, o kterém jsem se domnívala, že má do budoucna šanci, tak jsem byla skoro tak spokojená jako v manželství.
Ale zas na rozdíl od Ivany, v žádném případě nepřežívám, můj život je zajímavý, pestrý a má grády, v něčem mě to i velmi posunulo dál, v lecčems dokonce intenzivněji. Má to i své klady.
Takže nic není černobílé.

Ale ať se vrátím k tématu - já s mým BM vycházela ve chvílích, kdy nebyl opilý, velmi dobře, přátelsky, skoro bych řekla jako dobří sousedé. I o dětech jsme se ve všem dokázali shodnout a táhnout jejich výchovu za jeden provaz. Malér byl v tom, že těch střízlivých chvil bylo jak šafránu a pak už nebyly skoro žádné. A cokoli řešit ve stavu manželově opilosti bylo k ničemu, to bylo nejlepší se mu vyhnout. Brrr, oklepu se, jen si na ty doby vzpomenu.....

Anda napsal(a):

Ostřejší komunikace mezi námi proběhla jen párkrát, vždycky díky jeho potřebě strkat nám do domácnosti "praktické a užitečné" pomocníky, které už doma sám nepotřebuje (naposledy to byl stroboskop z diskotéky, který měl zřejmě z mně neznámých důvodů doma nainstalovaný).

:D No to je ale číslo.

Jinak Wiki napsala moc pěkný příspěvek.

Ivano - neboj se toho, až nebudou doma ani děti. Svým způsobem to bude zase určitá výhoda a volnost. Víš jak jsem těžce nesla, když můj syn neodešel od táty se mnou. Dneska se to všechno nějak samo vyřešilo - jeho táta se odstěhoval pryč, syn má pro sebe naše původní bydlení a já zase svoje, navíc naproti němu, takže teď jsem s ním paradoxně častěji já než jeho otec. A kdyby tu zůstal i do budoucna, měla bych po ruce i potencionální vnoučata. Ale to už zase moc předjímám a to se nevyplácí.
Jen jsem ti to chtěla napsat, že to, co se předem zdá jako nejhorší, nakonec vůbec takové být nemusí.
Nevím jak bydlíte, ale třeba po odchodu dětí váš byt vyměníš za menší a objeví se ti tak korunky navíc, za které budeš moct třeba cestovat.
A jinak můj BM se mnou rovněž neudržuje vůbec žádné kontakty, má novou ženu a nový dům, taky na vesnici a naše manželství nejspíš pohřbil někam hluboko do svého vědomí. No, mrzí mě to moc, ale to je tak všechno, co můžu dělat ...... Třeba je to dobře. Třeba by mě nějaké jeho telefonáty nebo maily zbytečně vracely v myšlenkách zpátky. Třeba nejsem zralá na to, abych to ustála. Nevím.

Vy, co píšete, že vás rozvod posunul někam dál, můžete napsat trošku víc podrobností?
Já jsem, nevím jestli napsat bohužel, byla v manželství paradoxně svobodnější, než jsem teď. Můj BM mě nijak neutlačoval, mohla jsem chodit s kámoškama na kafe, cvičit jógu, chodit plavat a ještě k tomu jako bonus jsme měli ty naše krásné výlety, kulturu. Teď musím sakra přemýšlet, jestli dát 400,- Kč za divadlo nebo ne. A tam, kam jsme si v pohodě zajeli autíčkem, teď musím cestovat hromadkou třeba půl dne a nebo se tam prostě vůbec nedostanu, protože tam nic nejezdí. A naše krásné dovolené! Mám jet sama třeba do Slovenského ráje a sama tam chodit po horách? To je blbost, to nemůžu udělat (no, někdo to možná dokáže, ale já ne). Kromě toho na to nemám, abych mohla jen tak v klidu vyjet někam na dovču. I na ten jediný týden loni jsem si musela půjčit od maminky.
Duševně mě moje osamění po rozvodu taky nikam dál neposunulo, snad jen, že jsem si uvědomila, že jsem schopná žít i sama bez mého BM. Zároveň jsem si uvědomila, že nejsem vůbec rodinný typ, že se nedokážu přizpůsobovat cizímu chlapovi a že potřebuju ke svému životu samotu. Věděla jsem to už v manželství, ale myslela jsem, že to mému BM nevadí, že mě bere takovou, jaká jsem. No, vadilo mu to. Asi to vadí každému. Takže si nedělám iluze, že bych se nějak převratně změnila a našla si jiného chlapa.
Jinak samozřejmě trávím mnohem víc času s kamarádkama, než kdy v manželství. To mi stačilo vidět se s nimi párkrát do roka. Teď bych byla ráda měla kamarádku na každý víkend. Ač jsem se seznámila i s ženou, která je svobodná a bezdětná, takže by měla být ideální, taky nemá vždycky čas a ani nápady, co podnikat. A já nejsem organizátroský typ.
Bydlíme s dětmi ve čtyřpokojovém bytě, každý máme tudíž svůj vlastní pokoj a mluvíme spolu jen když se nám chce. A není to každý den. Děti hrají hry nebo se učí, dcera jezdí za svým koněm a syn má svoje kámoše. Byt je bohužel můj a BM napůl, takže až se děti odstěhují, jsme dohodnutí byt prodat a já že si za svou půlku koupím nějaký malý panelákový byteček jen pro sebe. Bojím se, abych neskončila jako moje maminka, která už 17 let po smrti táty žije sama, měla jen 2 kamarádky, jedna jí umřela, druhá je úplně senilní, takže se s nikým nestýká. Její nejzajímavější činnost dne je zajet si do města a koupit si na trhu zeleninu. Než takový život, to raději fakt skočit z okna! Třeba mě to nečeká, ale bojím se toho.
Napište, jak jste se posunuly ve vývoji, třeba mě to inspiruje!

Ivano, já jsem několikrát četla Tvůj příběh, myslím si, ale že tě to posunulo dál. neže ne...aspoň tím jak píšeš, že sis uvědomila, že jsi  schopná žít  sama.
na druhou stranu se mmi zdá, že si trošku protiřečíš.........jsi organizíroraký typ...scházíš se s kamarádkama, ráda někam jdeš a proti tomu, že potřebuješ k životu samotu, že se nechceš přizpůsobovat...atd.
A maželovi ses přizpůsobovala?
Chápu byli jste spolu déle než já se svým, tak v tom je a byla ohodně větší závislost...hodně ta citová u tebe a pak i finanční.přijde mi, že svého BM vidíš pořád jako boha.
Vzpomínky Ti nikdo nevezmě...třeba na ty dovvolené, ale ber to tak, že máš teď možnost poznat i jiné...veci, lidi, máš více času na sebe. A přestaň se pořád něčeho bát....abys nedopadla jako maminka jak píšeš....udržuj kamarádky, jdi se bavit.nejsi v tom sama, je nás víc. I když Ti je třeba víc jak mě o pár let (34) tak prostě život jde dál a jednou bych ráda od Tebe četlla třeba že ses hezky bavila, máš radost ze života a vše není tak jak bylo předtím

Mmch.....já jsem také byla v manželství  šťastná s BM a právě v tu domu , kdy se to provalilo jsem ani neveděla proč, kde se stala chyba.....prostě chěmie  u toho druhého zafungovala a to neovlivníš!

Jinak Ti přeji štěstí, taky není u mě každej den růžovej, mám starosti taktéž. Ale ber to pozitivně....s něčím co skončilo, prijde i něco nového. A podle toho jaká energie z Tebe bude vyzařovat, tak to okolí pozná! Drž se, bav se, směj se!!:)

Jinak odpověď....kam jsem se posunula?

Že se dnes na to vše dívám trochu jinak....to, že jsem potřebovala pořád něco slyšet,řešit.....vím jak to bylo manželovi protivné, pořád ty samé otázky....dalo mi to, že vztah je o dvou lidech, nikdo se nemá k ničemu nutit, jeho volba, stejně tak i moje.
prostě začít brát vše s nadhledem, rozvážností, než něco vypustím z pusy, raději si to zopakuju2-3x, nechci někomu ublížit. Mé soukromí je jen moje věc.nechci si do toho nechat mluvit...od rodičů, ostatních příbuzných.
To že umím také žít sama, nečekat jen na chlapa jak jsem to dělala před tím. Dříve jsem se bavila, pak přišlo díte a postupem času jsem omezila aktivity a to taky mělo vliv na vztah.....dělat věci jako dřív a hlavně si nemyslet , že ten ským jsem je "Jistej"

Vztah s BM se nikam neposunul.
Posunul jsem se já sám. Je to o práci sám na sobě. O tom, co vlastně doopravdy člověk chce.

Cely průběh ve zkratce jsem ti tuším už psal. Nebudu to opakovat. Viz tady:
http://nicolas007.blog.cz/0812/pravidla … li-kopacky
Nebo "jak dlouho mi trvalo se s tím vyrovnat a jaké jsem měl fáze"
http://nicolas007.blog.cz/0812/jak-dlou … zamilujete

Jinak s BM nemáme děti a majetkové vyrovnání proběhlo celkem v klidu. Proběhlo pár náhodných setkání. Jednou mě to sice rozhodilo, což bylo krátce po rozvodu. Ale ted, cca 3 roky, po rozvodu je to v klidu, bez emocí. Ať už závisláckých, negativních (ty tam taky byly) nebo přehrávaně pozitivních (pojďme si popovídat, jak se máme a zavzpomínat na staré časy a předstírat, že o sebe máme upřímný zájem). Tak jednou za půl roku se ještě vyskytne potřeba předat si nějaké zastrčené dokumenty, které zapadly při stěhování.

V manželství jsem byl sice spokojený. Ale rozhodně jsem nenaplnoval cele svůj potenciál, své koníčky a jiné. V žádném případě bych to vrátit nechtěl. Ne, že by to bylo špatně uplně celé. Ale že teď to mám mnohem bohatější. Někdy těžší. Ale každopádně je to barvitější. Ovšem velký vliv na to celé mělo období návštěv terapeutické skupiny a pak potkávání a diskuse i tady či na jiných psychoteroristických forech.

Ivano,
víš co mě příjde, že tvému manželovi bylo protivné, jak jsi na něm závislá a možná že musel všechno zařizovat on. Já vím, je to pohodlné a příjmené,mít čas na knížku a jogu,ale jednou to tomu druhému může přestat vyhovovat.
Nepodceňuj se. Ty nejsi hloupá ani neschopná. Jen z tebe trochu cítím pohodlnost. I ta práce by se dala možná sehnat. A kdyby ne, tak co třeba jít navíc uklízet, když pracuješ ve státním a máš pracovní dobu od - do. 2x týdně a máš hned 2000 k platu navíc měsíčně a hned je na výlety.

Ivano - k tomu "posunutí" - já bych to řekla tak nějak jako Nikolas - vidím svůj uplynulý život jinýma očima. Možná tak, jak ho viděl ex. Když na mě řval na konci všechny ty urážky a ponižující věci (taky holt si to musel nějak zdůvodnit, že chce ukončit 23 společných let), tak jsem odmítala skoro všechno, že to není pravda. Dneska už jsem tak nějak přijala, že pravdu měl. Otázka je, do jaké míry jsem to přijala správně a do jaké míry jsem si vygumovala mozek nekonečným přemýšlením "proč, proč, proč". Z hrdý sebevědomý ženský jsem se stala naprosto nejistou a všeho se bojící.
Pravda tedy je, že z mého současného pohledu jsem byla dost často taková manželka jak vzteklý dítě. Když mě něco naštvalo, tak jsem na hrubý slovo nekoukala, ječela, urážela ho. Nemluvila jsem s ním, když nebylo po mém. Vyhrožovala jsem rozvodem. Atd. Dneska mi to přijde úplně směšný. Kvůli blbinám. Tak asi to jsem měla pochopit. Když jsem pak měla po rozvodu pár známostí, k nikomu jsem si nedovolila to, co ke svému muži. Takže možná že by ze mě ještě byla lepší manželka :-))). Ale to by o mě musel někdo stát.

Ivana napsal(a):

Je jasné, že ti, kteří byli v manželství nešťastní, těm se nyní daří lépe. Ale my, co jsme byli šťastní v manželství, tak jsme nešťastní teď. Takových nás ale moc není. Takže většinou ti určitě lidé napíšou, že jsou nyní šťastnější. Já ne. Moje nejhezčí období života bylo v době, kdy jsem byla s mým BM. Tehdy měl můj život smysl a náplň, te´d už jen tak přežívám. Bojuju s tím, jak se dá, ale je to hrozné. Zatím mám doma děti, tak můžu žít ještě pro ně, až se osamostatní, tak už budu jen sama a to je hrozné pomyšlení.

Ivanko, ty nebojuješ, ty jsi rezignovala, na všechno.  Já jsem taky měla BM, do doby, než si našel milenku. Pak jsem začala vidět jeho chyby, ke kterým jsem do té doby byla slepá. Ty seod svého BM odpoutat nechceš, ne že nedokážeš, prostě nechceš. Ale uvědom si, že je pryč, DEFINITIVNĚ.

Ivana napsal(a):

Po finanční stránce je to katastrofa, žiju doslova od výplaty k výplatě a kromě stavebního spoření neušetřím ani korunu. Měli jsme s BM auto, takže nebyl problém kamkoliv zajet, teď se musím trmácet hromadnou dopravou.

A finance? Jasně, i u mě je to horší, ale neříkej mi, že máš tak malý plat, že se neuživíte. Onehdy jsi někde psala, že děti nemají brigádu? Proč? Že ti syn řekne, že na ni nepůjde? Tak je líný a ty pak nemáš nic pro sebe. Nauč děti, aby si přivydělaly na svoje koníčky a nebyly sobecké vůči mámě. Pak ti možná zbude na tvoje koníčky a zábavu. Nevím, jaký máš plat, ale já mám 18 tisíc čistého, k tomu 8 tisíc alimenty, ještě jsem si našla vedlejšku, cca za 3 tisíce měsíčně. Platím společný úvěr za opravu družtevního domu, což ke službám a inkasu je asi 3 tisíce, pak splácím 4 tisíce měsíčně leasing na auto a úvěr za nějaký menší vybavení bytu, něco spořím, platím telefon, internet, kabelovku, prostě tak normálně, spolkne mi to asi 16-17 tisíc celkem,na drahou dovolenou nemám, ale na normální vyžití mám. Můžu jít do kina, jet na výlet, prostě žiju podle svých možností, ale užívám si.

Sama být nemusíš, ale ty ses na samotu naprogramovala a nepřipustíš nic jiného. Zablokovala ses vůči všemu, vybuduvala sis imutu proti všemu hezkýmu v životě, proti novýmu vztahu, prostě proti všemu, postavila sis okolo sebe zeď a sedíš za ní a čekáš a přeješ si, aby jediný, kdo ji může rozbít a rozbil ji, je tvůj BM. Ale to se nestane, smiř se s tím. Ty můžeš být šťastná, ale ty nechceš. Utápíš se v tom svém neštěstíčku a hýčkáš si ho. Je to škoda.

Ivano, ptáš se na to posunutí po rozvodu. Po rozvodu jsem byla hozena životem do vody (vlastně ne, fakticky už asi o 3 roky dřív, po rozvodu ale už i oficiálně). Kromě postarání se o děti, o sebe, o dům a zahradu, musela jsem se hlavně postarat o manželovu firmu, abych aspoň něco materiálního z manželství zachránila pro děti. BM mě o to sám požádal, už nebyl schopen se o firmu starat sám, a měl ji psanou jen na sebe, protože já ji spoluvlastnit nechtěla, to bych s ním totiž byla svázaná napořád a to jsem rozhodně nechtěla. Tím, že jsem tam byla jen zaměstnanec, tak to mi dávalo svobodu, že až už by to nebylo k vydržení lidsky, tak v takhle krajním případě jsem měla možnost zavřít dveře, odstřihnout se úplně a jít. Ale dopadlo to jinak, BM zemřel a mě to zůstalo na krku celé. Ta zodpovědnost - firma tehdy cca 20 lidí, v oboru, kterému jsem vůbec nerozuměla, studovala jsem něco zcela jiného.  A to posunutí? No právě to, že jsem to zvládla. Že jsem zjistila, že obstojím  i v situacích, do kterých bych dobrovolně  nikdy nevlezla. Já jsem psychicky spíš zaměstnanecký typ, rozhodování, zodpovědnosti a hlavně těch všech mnoha podnikatelských rizik se bojím jak čert kříže - a ono ejhle-jde to. Zjistila jsem, že když musím, dokážu věci, které bych sama v sobě nečekala. A ještě ke všemu mě to baví! V tom je to pozitivní zjištění. 
A další pozitivní věc - při mém samostatném životě, například při hledání partnera, jsem se dostala do tolika nových, zajímavých prostředí, a poznala tolik zajímavých lidí, pocitů a věcí, které bych jako šťastně vdaná nikdy nepoznala, prostě bych k takovým prožitkům neměla příležitost.

Takže jsou i chvíle, kdy si říkám, že jsem zažila už skoro všechno: šťastné manželství, totálně nešťastné manželství, i samostatnost a hledání. ( Jen k tomu hledání mi zatím chybí happy end :)  ) Mám ale pocit, že můj život je naplněný po okraj, že v něm nebyl čas na kousek nudy...

Ale to jsem se rozkecala, pardon, že jsem :offtopic: , ale Ivana se ptala, tak jsem to trochu chtěla víc vysvětlit.

PS: u Ivanky to ještě nějakou dobu potrvá.
Proč?

Protože iluze vtělená do reality byla téměř dokonalá.
Bylo jí dobře, manžel vše zařídil, byl oporou, byl fajn. Byl fajnovoučký do té míry, že i když se mu něco nelíbilo (proč by taky odcházel, kdyby se mu vše líbilo, že?), tak to nedokázal říct a hrál roli správného manžela a muže lépe než v Národním divadle.
To se pak protějšku (Ivance) velmi těžko z takového ideálního vztahu probouzí.

Dále ta intoxikace v párovém soužití byla velmi hluboká. Zakořeněná velmi hluboko. A podpořená dobrým pocitem, že Ivance bylo ve vtahu opravdu, nefalšovaně OK. Alespoň to tak cítila. Co na tom, že byla do velké míry závislá. Třeba na autě svého manžela. A asi i na penězích.

Komfort. Co si budem povídat. Zázemí je pohodlí. Když se může o muže opřít nejen psychicky, ale i materiálně. To je prostě bonus, který je velmi příjemný. Člověk zleniví až hanba :-) A někomu může trvat, než najde na tom (zpočátku) tvrdém a samostatném vydělávání si na své živobytí a vlastní samostatné zázemí, něco pozitivního. Nejdříve to je jen strach, jak vyjdu od výplaty k výplatě. Hrdost na vlastní výdělek a schopnost se uživit (plus schopnost uživit své děti) se asi buduje postupně. Navíc, když člověk zjišťuje, že zrovinka aktuálně nevydělává 100 litrů měsíčně...(protože nechal celou starost o materiální zajištění na manželovi? to nevím přesně jak Ivanka psala).

Suma, sumárum, Ivanko, ještě to nějakou dobu potrvá. A i když principy platí pro všechny, tak v tvém případě ideál a reálný prožitek téměř ideálního vztahu a spokojenost s ním zůstanou ještě velmi dlouho zažrané pod kůží. Tady neplatí ani moje instatní pravidlo, že toho pravého potkáváme nejméně 3x za život :-)

Držíme palce (všichni tři. Já, tvůj ex a další tvůj pravý muž).

Koupila jsem si po dlouhé době únorové číslo Marianne... a tam byl článek Manželství se vyplatí, pořád je to nejlepší banka. Když jsem si to přečetla, musela jsem uznat, že článek má pravdu. Ve dvou se lidem žije po finanční stránce líp. Některé údaje se ušetří tím, že nemusí platit 2 byty, ale jenom jeden. Mají dva platy. A i způsob života je "levnější" - např. manželé víc vaří doma, svobodní chodí víc do hospody atd.
Musím tomu článku dát zapravdu, sama za sebe dokážu platit hypotéku na garsonku a koupit si kupón na MHD, s chlapem můžeme bydlet ve větším a jezdit autem atd.
No a samozřejmě ještě větší rozdíl je to pro partnera, který vydělává ve vztahu míň. Pak je ten dopad horší.

Klubko: máš pravdu v tom, že BM mi při rozchodu mimo jiné říkal, že už ho nebaví mít za všechno zodpovědnost, že chce žít, ale to myslel nejen na mě, ale i na děti. Jenže u nás to tak bylo od začátku - to on si to tak nastavil a když jsem něco ze začátku prosazovala já, tak to vždycky zkritizoval. No a do toho ta moje deprese ....
Salen: já zas po rozvodu mám pocit, že jsem trochu sebevědomější, než jsem byla. Vždycky si řeknu, že když jsem dokázala přežít rozvod, tak tohle přežiju taky. Ale je fakt, že toho sebevědomí celkově moc nemám, nikdy jsem neměla.
Blossom: tebe obdivuju s tou firmou, to bych nedokázala. já jsem taky zaměstnanecký typ, neumím samostatně rozhodovat, radši poslouchám. Holt blbá výchova - jako dítě mě za to chválili, teď se ukazuje, že je to špatně.
Modroočka: jo, máš pravdu, že jsem na svého BM hodně citově vázaná. Víš, byl můj první a jediný. Nikdy se mi nelíbil nikdo jiný, jen on. Měla jsem ho hrozně ráda, byl jako moje druhá polovina. Nedokážu na něm vidět moc špatných věcí. Chtěla bych aspoň postoupit do stadia, kdy na něho budu naštvaná, ale nejsem. Chápu ho, proč mě opustil, vím, že jsem byla jako manželka dost hrozná, takže se na něho nemůžu zlobit.
No a Nicolas má samozřejmě pravdu, že odpoutání od BM jbude u mě na dlouhé lokte. Dřív jsem to chtěla všelijak urychlovat, myslela jsem, že mi někdo poradí, jak to udělat, abych to dokázala, ale už jsem rezignovala. prostě se musím smířit s tím, že 27 společných let jen tak z mysli nevytěsním a pokoušet se s tím žít.
Jo a na vysvětlenou toho mého dnešního extempore - mám dnes nějakou hroznou náladu, možná až přijde jaro a bude sluníčko a teplo, budu to všechno vidět v lepším světle. Dnes, kdy je zima, tma a hnusně, mám pocit, že i můj život je takový hnusný a bezperspektivní.

A úroveň homosexuálních partnerů je, pokud jsou ve vztahu, ještě o 30% větší než u heterosexuálních párů.
To je prostě ekonomická stránka vztahu. Ríká se tomu (bez ohledu na pohlaví) ekonomika párového soužití.

Ivanko, nemusíš vytěsnit společně prožité roky s BM, proč taky, bylo by to škoda, určitě jste zažili spoustu krásných věcí, máte spolu dvě děti. Ale odpoutat se od něj citově bys měla, je to minulost, vzpomínky na něco, co bylo. Máš ještě hodně let před sebou, nezahazuj svoje šance mít hezký vztah a zažít další hezký věci. Jsi chytrá ženská, pohledná ženská, nebraň se tomu. Neseď doma za pecí a přestaň si říkat, že už nikdy nikoho nepotkáš, že už nikoho nechceš. Třeba je někdo, komu se líbíš a měl by tě rád. Ale ty sedíš za tou svojí zdí a NECHCEŠ. A když nechceš, je to horší, jako když nemůžeš.

Ivanko,ty seš celá já.Já se zatím ještě nerozvedla,protože se bojím toho všeho,co jsi psala.Jsem takovej závisláček a nedovedu si představit život bez M i když už to není manželství,spíš bratrství.Já nemám ani práci, abych se mohla osamostatnit.Manžel ,,dělal kariéru,, a mě bylo s našima třema dětma doma dobře.Teď jsem stará,nemám praxi,nic,nikde mě nechtěj.Můžu jít akorát někam za pokladnu,což bych přežila ,ale neuživila se.Tak se v tom přemýšlení plácám a nevím,co dělat. A žít bez dětí i když skoro dospělých bych nezvládla.Ničeho víc než samoty se nebojím.

Halooo,
takže to je další námět na semináře. I když to je část té školy v přírodě od Pandory.
Tak speciální dopoledne by se asi mělo věnovat strachu ze samoty.

Môj už sa dovyvíjal, ale spočiatku to bolo zaujímavé. V čase rozchodu sa z bývalého stalo nebývalé hov.a.d.o. - asi aby sa mi ľahšie odchádzalo a neuľtovala som, o aký skvost prichádzam. Klamal mi, obral ma o peniaze(bohapustou ľsťou...) a ešte mi občas robil natruc. Po cca poldruha roku, keď sa rozišiel s mojou nástupkyňou, sa asi postupne normalizoval; ale to ma už nezaujímalo, to už som si fičala po vlastnej ose. Potom mal obdobie sebaľútosti a sebabičovania a myslím, že mu trvalo roky, kým "sa znovu našiel". Ja som sa s ním s výnimkou niekoľkých stretnutí asi do dvoch rokov po rozchode videla až po cca 6 rokoch a to už sme boli obaja v pohode.  A každý inde.

Když si pročítám některé příspěvky, jsem tak ráda, že jsem na tom tak, jak na tom jsem. Strach ze samoty nemám, neboť už 3 roky zvládám, zvládla jsem sama prodat náš dům, koupit si svůj byt, vystěhovat náš dům, dovést synka k maturitě, mám dobrou práci a finančně jsem na tom stejně nebo možná ještě líp než v manželství. Je to sice "zaplaceno" prací někdy od nevidím do nevidím, ale i tak mám čas na spoustu koníčků. Studuju grafologii, teď mi začne 4. semestr. V létě hodně cestuju, byla jsem na poznávačce v Egyptě, atd. atd. Nedostatek sexu jsem vyřešila kamarádem.  S dětmi mám skvělý vztah. Nechci  bydlet se žádným mužem, aspoň teď ne. Možná, až se jednou zamiluju do toho správného muže pro mě.
Určitě jsem svobodnější, než jsem byla v manželství a svoboda se nedá ničím vyvážit. Možná láskou. Jednou. :)

pajaja napsal(a):

Ivanko,ty seš celá já.Já se zatím ještě nerozvedla,protože se bojím toho všeho,co jsi psala.Jsem takovej závisláček a nedovedu si představit život bez M i když už to není manželství,spíš bratrství.Já nemám ani práci, abych se mohla osamostatnit.Manžel ,,dělal kariéru,, a mě bylo s našima třema dětma doma dobře.Teď jsem stará,nemám praxi,nic,nikde mě nechtěj.Můžu jít akorát někam za pokladnu,což bych přežila ,ale neuživila se.Tak se v tom přemýšlení plácám a nevím,co dělat. A žít bez dětí i když skoro dospělých bych nezvládla.Ničeho víc než samoty se nebojím.

pajaja.....mám jen takový dotaz....jak to myslíš žít bez dětí? Vždyť tvoje děti jsou a navždy budou....myslíš jako když se osamostatní, budou mít partnera, odstěhují se?

Já na to koukám z druhé strany....BM maminka....zemřel jí manžel cca 18 let zpět....upnula se na děti....starší dcera(švagrová) dodnes bez dětí, ani nejak moc jsem necítila, že by někdy měla radost kdyby si našla partnera a měla děti, nikdy to tchyně neřekla a syn (muj BM)....upnula se na něj a to hodně, až to někdy narušovalo naši rodinu....přijed...na kafe, potřebuju to a to, pořád  něco, víkend co víkend.

pajaja...trápíš se , sama víš třeba jak to je a tušíš jak to může dopadnout. I když třeba mámš manžela ještě pořád vedle sebe......tak to nějak zkus být alespoŇ NEZÁVISLÁ...NEVISET NA NĚM TOLIK... ono to fakt těm chlapům vadí.

Já jsem vždy spíš byla ten typ co si zase vše zařídí sám až kolikrát jsem litovala toho (ted nechci urazit někoho), že třeba nejsem taková domácí puťka, která raději naznačí, že to neumí a nebo dělá , že si neporadí. Ten můj BM moc dobře věděl, že to zvládnu. A pak co je lepší.
Zkus s tím něco udělat, at se třeba v tom neplácáš pořád dokola.........aspon naját si brigádu, něco dělat. To jsi pořád doma?

Posunul se do komunikace dvou rovnoprávných lidí.
Už nejsme ten, kdo mlčí, aby byl klid a ten, kdo mluví a vyžaduje, aby bylo po jeho.
Už nejsme ten, kdo by rád něco řekl, ale nakonec si to rozmyslí a pusu ani raději neotevře a ten, kdo je připraven druhého uhádat a všechno proti němu obrátit.
Všechno má svoje výhody a nevýhody, klady a zápory. Faktem je, že za tu krátkou dobu po konci manželství jsem prožila spoustu zajímavých - ať už soukromých či pracovních záležitostí, ke kterým by prostě za manželství nemělo možnost dojít.
Otázka financí je tak půl napůl...peněz mám pro sebe víc, ale musím víc šetřit. Nikoho nedotuju...ale starat se musím o vše sama. Kdesi kdosi napsal, že rozvedené ženy jsou silnější. Asi to je pravda. Nikdy bych nevěřila, co všechno dokážu. A dokázala jsem to. Za manželství bych se nebyla pustila do spousty věcí z obav před nezdarem. A ony mi vyšly....
Mám-li to srovnat, cítím se neskutečně dobře teď. Ovšem uznávám, že lze být člověku fajn i v dlouhodobém vztahu a že  jsme to nezvládli. Co se dá dělat...ale život jde dál!

Asi i můj vztah s BM se posunul po rozvodu dál, stejně jako Kalupinka už nejsme ten, kdo mlčí, aby byl klid a ten kdo mluví a vyžaduje, aby bylo po jeho. Už nejsme ten, kdo by rád něco řekl, ale nakonec si to rozmyslí a pusu ani raději neotevře a ten, kdo je připraven druhého uhádat a všechno proti němu obrátit. U nás se to posunulo dál, ale jiným směrem. Já přestala mlčet a on se snažil dál diktátorsky rozkazovat. Samozřejmě se mu to nedařilo  a tak se cítil víc a víc ukřivděný, nadával, vyhrožoval, před synem mě pomlouval, takže teď spolu už vůbec nekomunikujeme, syna vychovávám jen já, on si ho sice každé dva týdny bere na víkend, ale to je všechno. Stejně jak se na jeho životě nepodílel před rozvodem, nepodílí se na něm ani teď. Mě je po rozvodu dobře, protože když si představím jeho podpásovky v běžném každodenním životě, tak mi přechází mráz po zádech. Náš manželský život byl velmi špatný asi posledních pět let z našeho desetiletého manželství. Jestli něčeho lituju? Jedině toho, že jsem nedokázala pro mě i syna ubíjející rodinné vztahy rozseknout dřív.

Můj vztah s BM se stal z mé strany zdvořilý. Jsem ochotná s BM řešit organizační otázky ohledně práce (máme společnou firmu), nic víc. Jsme vůči sobě korektní a nepodrážíme se, oba respektujeme dohody, které jsme mezi sebou uzavřeli.
Během více než dvou let krize a dalších dvou let po jeho odchodu jsem našla sama sebe, vidím svou tehdejší situaci jinýma očima a uvědomila jsem si spoustu vlastních chyb, dověděla jsem se dost událostí kolem mého manželství, o kterých jsem neměla ani tušení. A nakonec - díky za ně.

Nelituji prožitého manželství ani svého osamostatnění. Řekla bych, že si svobodu docela užívám. Jsem šťastná, že se mi (a mým dětem) podařilo udržet rodinu - tj. společenství lidí, kterým je spolu dobře a že se u mne děti cítí být doma a je jim tu hezky. Stejně tak se těším z poznání, jak fajn mám kamarádky a kamarády. Život mě baví čím dál tím víc. Přítele nemám, protože si nepotřebuju "pořizovat chlapa" jako sponzora nebo kumpána, spíš čekám, že zase jednou potkám lásku - to se mi dosud nepodařilo. Zatím si dávám čas, na nic nespěchám. Tak nějak si lebedím, že život přináší spoustu hezkých věcí. Na mojí cestě mi hodně pomohl psycholog a Pandořiny školy v přírodě (tímto posílám pozdravení spoluúčastnicím). Finančně jsem na tom dobře, mám kde bydlet a mám práci. A hlavně - jak si věci naplánuju, tak běží. Zjistila jsem, že mi BM po praktické stránce vůbec nechybí. Dala jsem dopořádku spoustu věcí kolem domu a zahrady, které rozvrtal a nechal být nebo je vůbec neřešil. Dala jsem dopořádku doklady kolem domu a podnikání. Mám přehled o svých financích. A hlavně - už nemám pocit, že jsem zodpovědná i za to, co nemohu ovlivnit.  A na druhou stranu - jiné věci jsem přestala úplně řešit, jenom je nechám plynout a vezu se na vlně.


Samoty jsem se nejdřív strašně bála. Když jsem sama zůstala, byla jsem překvapená, že to není zas tak hrozný.

Potvrzuju co píše Kerrin - je to velké nebezpečí opuštěných žen - že se upnou na děti a nikdy nepřestřihnou tu pomyslnou pupeční šňůru, ani když už jsou děti dospělé. Měla jsem to (a mám) se svojí ovdovělou mámou a nedokázala jsem jí odmítat. Denní návštěvy, o víkendech spousta času u ní ..... podle mého BM to bylo 50% jeho důvodů, proč chtěl raději žít s jinou ženou.
A sama si dávám bacha, abych to nedělala. A že to někdy je sakra těžké, když se to "dítě" neozve pár dní samo.

Ivanka, ja som mala vzťah dlho tiež pekný, ale ku koncu mi bol u žtesný. Bývalý vo mne stále videl tú trochu naivnú, nepraktickú študentku, ktorá bola viac ozdobou než niečím použitenľým, ale ja som s amedzičasom stala dospelou ženou, zamestnankyňou a istý čas živnostníčkou, gazdinou :/ , vychováteľkou jeho syna a ešte som pomáhala jemu v podnikaní. Všetko bolo málo, navyše mi chcel určovať koníčky, známych, atď. Žiarlil na moju prácu, zhadzoval ju, nechápal moju lásku ku knihám, nechápal niektoré koníčky... Viem, že pri ňom by som si musela "obhajovať" orientálne tance, ezoteriku, kurzy jazykov ako čínština či arabična... cesty k moru - v podstate všekto, čo mám rada. Z othto pohľadu je sloboda na nezaplatenie a aj keď to často nie je ani finančne veľká sláva, tak vo vzťahu to bolo ešte oveľa náročnejšie. Myslím, že som finančne doplácala alebo minimálne sme investovali obaja rovnako, pričom sme vychovávali jeho syna. Ja som ušetrila rádovo desaťtisíce(za 9 rokov), o ktoré ma pripravil pri rozchode, odvtedy som si ušetrila rádovo viac(za 10 rokov), povedzme základ na vlastný byt, ku ktorému som si pridala hypotéku. Teraz skôr živorím ako žijem, ale verím, že to je dočasné, nejako sa pretĺkam a verím, že bude lepšie. Hlavne mám radosť zakaždým, keď odomykám dvere svojho bytu a nýdchenm sa jeho vône. ;) A to nemám vlastné deti a bývam v ňom sama. :jojo: Ale mám naopak pocit, že deň má málo hodín a týždeň málo dní, že nestíham všetko, čo by som chcela, a stretávať sa so všetkými, s kým by som chcela. Mne bolo dobre vo vzťahu, ale je mi dobre aj takto. V dobrom vzťahu je super, ale malo by v ňom byť super OBOM, a ani tak to nie je záruka ničoho. A byť sama môže tiež byť super. :jojo: Inak, ale super.

Já myslím, že generace našich maminek (je mi 45) je taková "neaktivní" - že ženský nemají žádné koníčky, snad jen pletení a vyšívání.
My už jsme jiné - spousta mým kamarádek by se asi nevzdala svých koníčků kvůli pečování o dospělé děti.

Za to moje ex tchýně se ráda ujala domácnosti mého BM, když se rozešel s přítelkyní. Některé maminky jsou TAK hodné, že nenechají děti dospět ani v padesáti (a dobře jim tak, těm dětem, když si to nechají líbit).

majka.r.63 napsal(a):

Já myslím, že generace našich maminek (je mi 45) je taková "neaktivní" - že ženský nemají žádné koníčky, snad jen pletení a vyšívání.
My už jsme jiné - spousta mým kamarádek by se asi nevzdala svých koníčků kvůli pečování o dospělé děti.

Za to moje ex tchýně se ráda ujala domácnosti mého BM, když se rozešel s přítelkyní. Některé maminky jsou TAK hodné, že nenechají děti dospět ani v padesáti (a dobře jim tak, těm dětem, když si to nechají líbit).

také to tak vidím, moje maminka  a  tchýně....oboum je 56,57 let a mají ještě svoje maminky (okolo 80let - zatím svěží mysl, schopné se o sebe postarat) - ale tyto ženy   nesjou zvyklé nikam  chodit , znají jen nákup jídla a skoro se dá říct konec.
Žádné kafčo s kamarádkou - možná tak 1 x do roka- společnost, kamarádky,návševa známých- téměř nic.
jen říkají (aspon ta moje mamka), že nemá čas, že pořád musí tohle a tohle, že nic nestíhá. a kdy vůbec by mohla -  ale otočí se to proti  mš - že to  já  si můžu dovolit tohle a tohle, jít se bavit v pátek či sobotu, že  jsem pořád jsem někde, že vůbec nejsem doma - podle ní.
Rádoby se stále montují do života . co kde kdy jak já dělám  a hlavně ted, když  jsem sama.
Máte to také někdo???? (no já se už nedám, i když je to hooodně těžký jim to vysvětlovat, že je to můj život a já se jim nepletu do toho, co oni dělají ve svém volnu a jak ho tráví.
Rodiče maj problém s tím, když  mě den -či dna nevidí.... no někdy hrůza.
My jejich děti, jsme dospělé, máme svojé - já dítě, partnery. A třeba moje mamka jakoby nežila, mě to apoň přijde. Je zajištěná finančně, ,37 let manželství - celkem klidného, bez větších problémů (aspo%n jsem je neviděla já)....... ale ta chuť ještě "žít" mít koníčky, zábavu...to ne. je upnutá na domácnost, co doma, povinnosti vůči svým matkám, alespoň denně je vidět.Ony jim pak zase volají a čekají na ně.....chápu, ale mě už to dělá několik let. Pak si říkám co bude za dest let?

Tak občas ta přehnaná starostlivot je taky šílená..........

kam jsem se posunula?? to asi nemohu sama posoudit ale jiní kdo nás znali oba dva,z počátku moje terapie byla oprava domečku-ted ne že by to bylo ale nějak není nálada.Mám velkou zodpovědnost za 2 děti,domek a moji práci abych nějakou stále měla protože měsíčně splácím 2 hypotéky,inkaso,3 mobily,benzín -asi 12000kč,naučila jsem se betonovat,sekat křovinákem,domlouvat řemeslníky,jezdit do neznáma autem,je pravda že na koníčky nemám čas zatím ani moc penízky proože opravuji domeček,občas si přivydělám něco někomu ušiji,upeču dort,nebo pomohu jinak,protože moje vzdělání je bez maturity tak si dělám různé kurzy-sbírám osvědčení i přátele.S BM se snažím spíše bych chtěla vycházet v poho ale zatím mi to nejde(vždy to obrečím) ale musím žít dál mám děti!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Taky se chovám k jiným lidem kamarádům jinak než k BM nemůžu říct že líp ale je to asi tím že už s nikým nebudu mít společné děti,majetek a povinosti jako s BM za 22let spolu ale to máme asi každá.
Na jaře si chceme pořídit pejska pro mě at mi není hloupé chodit sama na vycházku a dětem splním jejich přání.

Ivanko-můžeš k nám kdykoliv přijed jede Ti integrovaná a stojí 32kč,zajdem do lesa a uvaříme si čajík nebo svařák,popovídáme jen musíš chtít ale už jsem ti to říkala dávno jen nechceš!!!

Pajaja- chápu tě!!!a trošku se ti divím nechodíš do práce,psala jsi že nic neumíš tak proč si neuděláš nějakej kurz nebo školu? brigádu na pár hodin? všude potkáš lidi! Ve tvém manželství nemusí přijít nevěra ale třeba úraz,nebo úmrtí a co potom? budeš se spoléhat na děti??? promin nechci být hnusná!

my sice ještě nemáme po rozvodu ale už bych sem taky mohl cosi přispět. 2 roky po podání žaloby, víc než rok po mém odstěhování jsme konečně dospěli do stádia kdy nemusím vztekle odpovídat na nehezké SMSky. Dokonce mi ex popřála hezké Vánoce - to bylo od ní to nejhezší za posledního 2,5 roku. Teď jsme na mrtvém bodě, žádná komunikace i přestože máme spolu dítě. Manželství jsme měli hezké (z mého pohledu), byl jsem šťastný s rodinou, ale už ne moc s manželkou. Spíš jsme žili vedle sebe, protože to, kdy jsme bydleli u její matky trvalo příliš dlouho. Ošklivé období, které nastalo při trhání pout mezi námi ty šťastné vzpomínky vubec neovlivní. Dnes už jí to nemám za zlé.
Nyní je mi paradoxně líp, jsem konečně sám sebou, uvědomil jsem si že ona neni nejduležitější v mém životě - tím jsem já sám.
Vztah s ex se asi bude časem zlepšovat, pokud nějaký bude, rány hojit, ale bude to ještě trvat, čeká nás ještě jedno nehezké období - dělení hromady na dvě hromádky.
Vztah s dcerou je super pořád, ale dnes už spíš v té duchovní úrovni, časem asi bohužel uvadne, ono 800 km je 800 km.

A pak chci říct, že třeba moje mamka nikdy nezažila to co já....rozchod, rozvod....radit umí každý, ale jen zkušenost a tím , že si to člověk projde pozná co to je. Občas jsem byla z jejich názorů a jak bych se měla chovat k BM vyřízená.(tajové ty rady...udělej to tak a tak, skonči to, řes věci radikálně...jakoby nůž na krk)
Ale co chci říct, že pak když tady čtu ty články o některých ženách , jež  manžel opustil po tolika letech, tak nevedí jak se zachovat. proto já jsem řekla své mamince, že těžko pochopí mous situaci a čím jsem si prošla a jestli si dokáže představit, kdyby se  to třeba stalo jí, že člověk nikdy neví..... co jak bude a nikdy není nic jisté.

:offtopic:trošku jsem odbočila mimo téma... sorry

Taky mám maminku 70 let-stará škola -těžko říct zda lepší -dle mne asi ne,vždy byla pro ni milejší okapaná zahrada řepy než příprava dětí do školy a pak v neděly večer při podepisování žákajdy výprask řemenem! Když jsem se vdala tak jsem se odstěhovala s BM 80km od rodiny,po 6 letech ovdověla tchýně a já jí aktivně a naivně sehnala byt v naší vesnici uvěřila jsem jak nám bude pomáhat s dětma-výsledek-zůstala jsem sama s dětma 80km od rodiny-BM se zamiloval a rozvedl já sama s 2 dětma všichni na antidepresivech(synek 3 spáchal sebevraždu-8let),dcerka se zhroutila ve škole-odvezena do nemocnice,tchýně si našla milence a bydlí s ním 30km od nás,rozbouraný barák kde BM sprasil co mohl,2 hypotéky a žiju-děti už jsou v poho,jen já ještě často teskním a brečím ale žijem i bez BM- moje kamarádka říká život je ku.va a má pravdu!!!

Juli,nevěra už byla,před šesti lety,děti byly malé,čekala jsem,že se manžel změní.Byla jsem ta naivka,co si myslí,žili spolu šťastně ,až do smrti.Dost mě to vzalo,a v tu dobu přišel můj syn o oko ,prostě toho bylo na mě moc.Byla jsem tři týdny se synem v nemocnici,úplně vyřízená a manžel si chodil za milenkou a jejím synem.Vzalo mě to proto,že byl do té doby úžasný táta a manžel a ani ve snu by mě nic takového nenapadlo.Dětství jsem si prožila s tátou alkoholikem,který mámu honil s nožem po bytě a jiné chutovky.No a nakonec se mi to takto sečetlo,že mám pocit,že už se z toho nikdy nevyhrabu.Puťka jsem nebyla,až poslednich šest let,sedím doma za komínem a cpu se antidepresivama a čekám a přemýšlím,co se sebou udělat.Večer to vymyslím a ráno je to pryč.Kdybych neměla ty hnusné deprese,určitě by mi šlo vše lépe.

Taky jsem si nedovedla představit život bez mého M. 28 společných let ho milovala jak blázen, měla se s ním dobře a hezky. Že je nevěrný jsem netušila ! Pravda mě srazila na kolena.
Následující dva roky jsme byli oba nemocní, on láskou k té druhé, já na nervy. Pomalu se z toho hrabala ven, na druhé výročí "pravdy" podala žádost o rozvod. Je to rok.
Začátky byly krušné - smutek, žárlivost, zrada, křivda ....,v nejhorším se narodil vnouček a přišel na svět, aby vyplnil prázdné místo v mém srdci. Já pookřála a řekla si, že jsou i horší věci na světě !!
Začala se vzdělávat v psychologii jako koníčku, šiju pro zábavu textilní mozaiku v jednom spolku, jezdím na horském kole po krásné valašské krajině, nebo si autem zajedu k blízkým, či za nákupy a kulturou. Hodně čtu ezoteriku, pěstuju kytky doma i na chalupě a najednou si uvědomuju, že je mi fajn, že si můžu dělat co chci, jsem volná, svobodná, soběstačná.
Děti mají své rodiny, občas vypomáhám s vnoučkem a všichni mi fandí.
Při rozvodu se ke mně BM zachoval velkoryse. Byl překvapený, že mám odvahu, jsem akční, "tvrdá" (konstatoval).... a jako by si mě více vážil, respektuje mě jako nikdy dříve!  Navštěvuje mě, rád si se mnou povídá i radí se o některých svých věcech a velice mu záleží na kontaktech se mnou.
Zpočátku jsem z toho byla rozpačitá, ale nějak sama u sebe jsem nakonec na to přistoupila. Pomáhá mi s autem, drobnými opravami v bytě, zajímá se o všechny, pamatuje na ně.
Není mým nepřítelem. Ale všechno je už jiné, v mých očích je jako dobrý kamarád.
Žije sám, protože ona je ještě vdaná, o 20 let mladší.....
Přijala jsem svůj "nový život", v něčem je lepší , v něčem není, je jiný. Vím, že do jiného partnerství už nepůjdu. Jsem a hlavně CHCI být spokojená a ráda na světě i ve věku "kočky po sezoně" !

Teda Juli,je to hrozné.Můj syn ,je mu 18let už také bere antidepresiva,je to strašné jak se to na děti přenáší.My se nehádáme,ale děti na mě vidí,že je mi zle a asi tím trpí i když to nepřiznají.Je mi ho moc líto,protože vím jaké to je.Věřím,že se z toho jednou dostane.Je strašné ,co dokáže s celou ,původně šťastnou rodinou udělat nevěra nebo rozvod.A jak psala myslím Kerin,děti si opravdu za nohu doma nebudu uvazovat,natolik je mám ráda abych jim to neudělala.Také mám švagrovou,co žije celý život mámou a nikoho nemá.A protože byla sama,jezdila s náma na chalupu nebo když jsme jeli na dovolenou nebo na výlet brali jsme ji sebou.Nechci aby moje děti byly takhle dopadly.

pajaja........já to nemyslela špatně, jen jsem to možná nepochopila. Spíš jde o tebe a dokonce i o syna. Ale snad je už skoro dospělý a tyto věci může pochopit. Mé dceři je 6 let...skoto sedm a situaci chápe. Třeba pobavila jsi se s dětma o tom co se u Vás v rodině děje a jaká je situace?

Děti to vědí,je jim 22,18 a13 let.Jen ten nejmladší to doufám neví,má tátu moc rád .Já vím,že jsi to nemyslela špatně,nejsem žádný pisálek,tak to vyznělo jinak ,než jsem myslela.

Ivanko, když nebudeš tak přehnaně náročná na partnera, budeš více samostatná a budeš CHTÍT, nemusíš být sama a můžeš být šťastná. Zatím nechceš, tvoje ego nechce. Pořád si dupe, že chce a chce a chce to, co bylo, tu jistotu, tu pohodu, to vezení se... Tvůj muž byl spíš tvůj otec, musel se o tebe starat. Chlap chce ženu, která mu bude rovnoprávná, které si bude vážit jako jemu rovnou, která si dupne, pokud mu něco nebude vyhovovat atd.

Důležité je, že ty prostě nechceš být šťastná. Na co čekáš? Na BM? Ten se už nikdy nevrátí. Čekat to je bláhovost.
Máš to jen ve svých rukou. Nikdo jiný!

Pajaja.....

Jen ten nejmladší to doufám neví

......13 let už spousty věcí vídí aje schopné porozumět, pokud mu rodiče situaci vysvětlí.
Především  ty se v tom plácáš a smutná utrápená máma není pro děti dobrý vzor........na děti se to nemusí vůbec přenášet pokud rodiče fungují...jak táta tak máma. POmohlo by ti najít si třeba práci.......nesedět doma pořád a netruchlit..........děti jsou velké a brzy budou mít svůj život.Tak jen nepřežívej!!!Žij!

Ivanko, když nebudeš tak přehnaně náročná na partnera, budeš více samostatná a budeš CHTÍT, nemusíš být sama a můžeš být šťastná. Zatím nechceš, tvoje ego nechce. Pořád si dupe, že chce a chce a chce to, co bylo, tu jistotu, tu pohodu, to vezení se... Tvůj muž byl spíš tvůj otec, musel se o tebe starat. Chlap chce ženu, která mu bude rovnoprávná, které si bude vážit jako jemu rovnou, která si dupne, pokud mu něco nebude vyhovovat atd.

Důležité je, že ty prostě nechceš být šťastná. Na co čekáš? Na BM? Ten se už nikdy nevrátí. Čekat to je bláhovost.
Máš to jen ve svých rukou. Nikdo jiný!

..............................................souhlasím, přesně!

No, Kaliku, asi jsem náročná, on mi bývalý manžel nastavil vysoko laťku, víš. Kdybych měla nějakého příšerného chlapa, tak bych byla asi vděčná za jakéhokoliv jen trochu použitelného.
Ale v současnosti jsem dospěla k názoru, že žádného chlapa nechci. Nejsem typ člověka, který musí mít partnera, spíš bych řekla, že nejsem vůbec typ na párové soužití. Neumím si představit, že se budu někomu přizpůsobovat, jsem ráda sama, potřebuju samotu každý den, vysloveně ji vyhledávám. Kdybych měla být s někým 24 hodin denně, tak se zblázním.
Jen mám teď pocit, že se nějak motám v kruhu, nevím, kam jdu, jaká je moje cesta. Myslela jsem, že s manželem budu do smrti, těšila jsem se, až děti odejdou z domova, jak si budeme užívat života spolu, různé výlety, dovolené, kulturu. Konečně bychom měli bývali splaceny všechny dluhy, takže bychom se nemuseli uskromňovat a i když si myslím, že nejsem náročná a rozhazovačná, tak by to byla velká úleva.
A teď to všechno prostě nebude.
A já žiju tak nějak den po dni, chodím na procházky s kamarádkami nebo sama, občas si zajdu s někým na kafe, zaplavat, na nějakou výstavu, do kina, do divadla, hodně čtu, nenudím se, to ne, snažím si hledat v životě to hezké a těšit se z maličkostí, ale není to ono. Když to nemůžu prožívat s mým BM, tak mě to tolik netěší, bez něj jsou všechny radosti poloviční a bolesti 2x tak velké.
Nejsem hloupá a vím, že se ke mně už nikdy nevrátí, vím, že musím jít dál sama, ale bolí mě to a mrzí. Nedokážu si pomoct. Snad to za mě vyřeší čas, odvyknu si od něj a budu mít jiné zážitky bez něho, které snad přebijí to pěkné, co jsem zažila s ním.

Ivano, mě by zajímalo v čem byl tvůj BM tak vyjímečný...........a čím ti jako nastavil vysokou laťku? životní standart?

Kerrin: zaujal mě už na VŠ, protože byl úplně jiný, než ostatní kluci, kteří jen chodili po hospodách, kouřili, mluvili sprostě, sháněli holky do postele. Můj BM se od nich lišil jako den od noci. On byl vždycky jiný a zvláštní už jako dítě. Zaujalo mě na něm, jak je hodný, citlivý, jak dokáže lidem pomáhat. Byl vždycky naprosto poctivý, nikdy by neudělal nic, co je nemorální nebo nezákonné. Má velký smysl pro spravedlnost. Je velice inteligentní, dokáže srozumitelně a jasně pohovořit na jakékoli téma. Umí i spoustu věcí ohromně vysvětlit. Vždycky se zajímal o politiku a o dění kolem sebe a vždycky byl pravičák, už v 80. letech. když ho lákali do KSČ, tak jim na to řekl: "Já jsem buržoazní demokrat!" Byl vždycky výborný student, ale žádný šprt, potřeboval všemu rozumět, všemu přijít na kloub. Taky v zaměstnání byl výborný, dotáhl to celkem vysoko a vždycky to bylo jen proto, jak byl dobrý, nikdy nikomu nepodlízal ani neintrikoval, to mu vždycky bylo naprosto cizí. Byl i výborný manžel a otec, v domácnosti dělal všechny domácí práce bez toho, aby se musel člověk doprošovat, prostě bylo třeba to udělat, já jsem dělala něco jiného, tak šel a udělal to. S dětmi si vždycky moc rád hrál, organizoval pro ně výlety a různé zábavy, vstával k nim v noci, vozil je k doktorovi, když byly nemocné. Snědl jakékoli jídlo, které jsem mu uvařila a ještě mě pochválil. Mohla jsem se mu se vším svěřit, vždycky se mnou všechno řešil, nikdy mě neodbyl, že je to blbost. Nikdy se nehádal, nekřičel, nevztekal se. I když byl spíš intelektuál, byl i celkem šikovný na různé opravy v domácnosti, uměl přidělat poličku, zapojit domácí kino, otapetovat stěnu, vymalovat, sestavit nábytek, spravit pračku nebo vodovod. Byl vždycky čistotný, voňavý, chodil pěkně oblečený. Byl abstinent a nekuřák, nikdy nepoužíval vulgární slova. Vždycky byl rozvážný, netrpěl žádnými výkyvy nálad, měl ohromný smysl pro humor, často žertoval, kolikrát jsme tak smáli, že jsme nemohli přestat. Když jsem onemocněla depresí, staral se o děti, vařil, chodil s nimi na výlety. Prostě jednička.
Tak mi řekni, kolik takových mužů po světě chodí a jaká je pravděpodobnost, že zrovná já, nijak zvlášť hezká, chytrá ani mladá někoho takového ještě potkám?

Po odchodu manzela me bylo lip po financni strance.Ale na druhou stranu jsem byla strasne sama.Rozvedena jsem od roku 1995

Ivano, a BM opravdu neměl ŽÁDNÉ CHYBY???
Mně tohle co jsi napsala přijde jako pohádka, jako když si ho idealizuješ. Ale že by to vydrželo tak dlouho?
Jako kdybys našla vysněného pohádkového prince a on takovým zůstal.

Jenže, pokud by opravdu zůstal, tak by dnes asi nebyl bývalý...

Ivana napsal(a):

Kerrin: zaujal mě už na VŠ, protože byl úplně jiný, než ostatní kluci, kteří jen chodili po hospodách, kouřili, mluvili sprostě, sháněli holky do postele. Můj BM se od nich lišil jako den od noci. On byl vždycky jiný a zvláštní už jako dítě. Zaujalo mě na něm, jak je hodný, citlivý, jak dokáže lidem pomáhat. Byl vždycky naprosto poctivý, nikdy by neudělal nic, co je nemorální nebo nezákonné. Má velký smysl pro spravedlnost. Je velice inteligentní, dokáže srozumitelně a jasně pohovořit na jakékoli téma. Umí i spoustu věcí ohromně vysvětlit. Vždycky se zajímal o politiku a o dění kolem sebe a vždycky byl pravičák, už v 80. letech. když ho lákali do KSČ, tak jim na to řekl: "Já jsem buržoazní demokrat!" Byl vždycky výborný student, ale žádný šprt, potřeboval všemu rozumět, všemu přijít na kloub. Taky v zaměstnání byl výborný, dotáhl to celkem vysoko a vždycky to bylo jen proto, jak byl dobrý, nikdy nikomu nepodlízal ani neintrikoval, to mu vždycky bylo naprosto cizí. Byl i výborný manžel a otec, v domácnosti dělal všechny domácí práce bez toho, aby se musel člověk doprošovat, prostě bylo třeba to udělat, já jsem dělala něco jiného, tak šel a udělal to. S dětmi si vždycky moc rád hrál, organizoval pro ně výlety a různé zábavy, vstával k nim v noci, vozil je k doktorovi, když byly nemocné. Snědl jakékoli jídlo, které jsem mu uvařila a ještě mě pochválil. Mohla jsem se mu se vším svěřit, vždycky se mnou všechno řešil, nikdy mě neodbyl, že je to blbost. Nikdy se nehádal, nekřičel, nevztekal se. I když byl spíš intelektuál, byl i celkem šikovný na různé opravy v domácnosti, uměl přidělat poličku, zapojit domácí kino, otapetovat stěnu, vymalovat, sestavit nábytek, spravit pračku nebo vodovod. Byl vždycky čistotný, voňavý, chodil pěkně oblečený. Byl abstinent a nekuřák, nikdy nepoužíval vulgární slova. Vždycky byl rozvážný, netrpěl žádnými výkyvy nálad, měl ohromný smysl pro humor, často žertoval, kolikrát jsme tak smáli, že jsme nemohli přestat. Když jsem onemocněla depresí, staral se o děti, vařil, chodil s nimi na výlety. Prostě jednička.
Tak mi řekni, kolik takových mužů po světě chodí a jaká je pravděpodobnost, že zrovná já, nijak zvlášť hezká, chytrá ani mladá někoho takového ještě potkám?

Ivano a proč nejste spolu? Co se stalo?

Martinko, přesně tak jsem si připadala - jako když mám pohádkového prince. Já ho tak strašně milovala!
Jenže jsem si to zkazila sama. Jednak jsem byla vždycky cholerik, hned jsem vybuchla kvůli každé blbině, jednak jsem se mu, jakožto introvert, nevěnovala dostatečně, protože on byl z domova zvyklý, že jeho rodiče byli pořád spolu, spolu i vařili, uklízeli, každý večer spolu seděli u televize a já přišla domů z práce a zalezla do ložnice, večer místo TV jsem si četla, nedokázala jsem být pořád s ním. A korunu tomu nasadila moje deprese, se kterou jsem se prala 5 let (možná víc). Často se stávalo, že jsem nebyla schopná vstát z postele, nechtěla jsem nic slyšet, nic vidět, jen jsem ležela a snažila se spát. BM byl z toho nešťastný, měl na krku děti a domácnost a manželku, která ležela v posteli a skuhrala, že život nemá žádný smysl. Občas to bylo lepší a občas zas znovu děsné, jako na houpačce. On si pak našel svoje přátele a nakonec i Péťu a bylo vymalováno. Bohužel zrovna v době, kdy už jsem se konečně z té deprese vyhrabala. Já jsem mu řekla, že bych dala všecko na světě, aby se ke mně vrátil a on mi na to řekl, že byly doby, kdy by totéž řekl i on, ale už je to pryč.
A fakt nevím, co bych mu tak mohla vytknout, snad jen že byl hodně spořivý, ale to bylo třeba, abychom si mohli dovolit koupit byt a auto a ještě jezdit na výlety a dovolené. A taky mě dost kritizoval, třeba jak se chovám k elektronice a tak, byl na věci hodně opatrný.  Jinak fakt nemám, co bych mu vytkla, co by se mi na něm nelíbilo.

Ivano, proč jste tedy šli od sebe? Promiň, nevím jestli jsi to tady kdy psala.
Podle toho jak píšeš že byl on dokonalý, tak to muselo být jedině proto žes to tak chtěla ty, ačkoliv on nic zlého neprovedl.

Ivana napsal(a):

Martinko, přesně tak jsem si připadala - jako když mám pohádkového prince. Já ho tak strašně milovala!
Jenže jsem si to zkazila sama. Jednak jsem byla vždycky cholerik, hned jsem vybuchla kvůli každé blbině, jednak jsem se mu, jakožto introvert, nevěnovala dostatečně, protože on byl z domova zvyklý, že jeho rodiče byli pořád spolu, spolu i vařili, uklízeli, každý večer spolu seděli u televize a já přišla domů z práce a zalezla do ložnice, večer místo TV jsem si četla, nedokázala jsem být pořád s ním. A korunu tomu nasadila moje deprese, se kterou jsem se prala 5 let (možná víc). Často se stávalo, že jsem nebyla schopná vstát z postele, nechtěla jsem nic slyšet, nic vidět, jen jsem ležela a snažila se spát. BM byl z toho nešťastný, měl na krku děti a domácnost a manželku, která ležela v posteli a skuhrala, že život nemá žádný smysl. Občas to bylo lepší a občas zas znovu děsné, jako na houpačce. On si pak našel svoje přátele a nakonec i Péťu a bylo vymalováno. Bohužel zrovna v době, kdy už jsem se konečně z té deprese vyhrabala. Já jsem mu řekla, že bych dala všecko na světě, aby se ke mně vrátil a on mi na to řekl, že byly doby, kdy by totéž řekl i on, ale už je to pryč.
A fakt nevím, co bych mu tak mohla vytknout, snad jen že byl hodně spořivý, ale to bylo třeba, abychom si mohli dovolit koupit byt a auto a ještě jezdit na výlety a dovolené. A taky mě dost kritizoval, třeba jak se chovám k elektronice a tak, byl na věci hodně opatrný.  Jinak fakt nemám, co bych mu vytkla, co by se mi na něm nelíbilo.

dá se to vysvětlit tak, že jsi s ním vlastně šťastná nebyla? že ti vadila ta jeho dokonalost?

Ivano:  mě  to také přijde  jako pohádka.......člověk bez jediné chyby, princ, který přijel na bílém koni........nezlob se, že to takhle píšu, ale potom, co vedlo manžela k tomu, že si našel někoho jiného?........asi chtěl z toho všeho ven.......přijde mi, že o vše se staral on..........jo už to tady čtu, co píšeš o sobě.
Ale pořád máš ještě šanci začít žít jinak a už na něj nemyslet pořád dokola.........na světě něběhá jen jeden chlap....tvůj BM.
Je spousta jiných a fajn.......

Koukni Ivano kolkik se nás tady tomu podivuje......... a jak vidí svého otce děti? stejně jako ty??? No.1? Nikdo není dokonalý

Ivano, takže si teď vlastně naprosto spokojená ;)

Kerrin napsal(a):

A pak chci říct, že třeba moje mamka nikdy nezažila to co já....rozchod, rozvod....radit umí každý, ale jen zkušenost a tím , že si to člověk projde pozná co to je. Občas jsem byla z jejich názorů a jak bych se měla chovat k BM vyřízená.(tajové ty rady...udělej to tak a tak, skonči to, řes věci radikálně...jakoby nůž na krk)
Ale co chci říct, že pak když tady čtu ty články o některých ženách , jež  manžel opustil po tolika letech, tak nevedí jak se zachovat. proto já jsem řekla své mamince, že těžko pochopí mous situaci a čím jsem si prošla a jestli si dokáže představit, kdyby se  to třeba stalo jí, že člověk nikdy neví..... co jak bude a nikdy není nic jisté.

Tak přesně tohle jsem řekla svým rodičům já. Stálo mě to dost sil, ale řekla bych, že po třech letech už vědí, že steskem neumírám a mám se slušně. tak to přestali komentovat a řešit.

Jinak proč žiju líp - už to napsal někdo přede mnou, odpadly stresy z nejistoty a přišlo víc sebevědomí. Já jsem já. Už asi nebudu nikdy tak otevřená a důvěřivá, ale taky umím nad ledasčím mávnout rukou a nechat to být.
Aha - Kerrin to taky psala - Že se dnes na to vše dívám trochu jinak....to, že jsem potřebovala pořád něco slyšet,řešit.....vím jak to bylo manželovi protivné, pořád ty samé otázky....dalo mi to, že vztah je o dvou lidech, nikdo se nemá k ničemu nutit, jeho volba, stejně tak i moje.
prostě začít brát vše s nadhledem, rozvážností, než něco vypustím z pusy, raději si to zopakuju2-3x, nechci někomu ublížit. Mé soukromí je jen moje věc.nechci si do toho nechat mluvit...od rodičů, ostatních příbuzných

Ivano - přes všechny pozitiva, který jsi o BM napsala, mě z toho jímá hrůza. Ty ho tak adoruješ...

Ivana napsal(a):

Martinko, přesně tak jsem si připadala - jako když mám pohádkového prince. Já ho tak strašně milovala!
Jenže jsem si to zkazila sama. Jednak jsem byla vždycky cholerik, hned jsem vybuchla kvůli každé blbině, jednak jsem se mu, jakožto introvert, nevěnovala dostatečně, protože on byl z domova zvyklý, že jeho rodiče byli pořád spolu, spolu i vařili, uklízeli, každý večer spolu seděli u televize a já přišla domů z práce a zalezla do ložnice, večer místo TV jsem si četla, nedokázala jsem být pořád s ním. A korunu tomu nasadila moje deprese, se kterou jsem se prala 5 let (možná víc). Často se stávalo, že jsem nebyla schopná vstát z postele, nechtěla jsem nic slyšet, nic vidět, jen jsem ležela a snažila se spát. BM byl z toho nešťastný, měl na krku děti a domácnost a manželku, která ležela v posteli a skuhrala, že život nemá žádný smysl. Občas to bylo lepší a občas zas znovu děsné, jako na houpačce. On si pak našel svoje přátele a nakonec i Péťu a bylo vymalováno. Bohužel zrovna v době, kdy už jsem se konečně z té deprese vyhrabala. Já jsem mu řekla, že bych dala všecko na světě, aby se ke mně vrátil a on mi na to řekl, že byly doby, kdy by totéž řekl i on, ale už je to pryč.
A fakt nevím, co bych mu tak mohla vytknout, snad jen že byl hodně spořivý, ale to bylo třeba, abychom si mohli dovolit koupit byt a auto a ještě jezdit na výlety a dovolené. A taky mě dost kritizoval, třeba jak se chovám k elektronice a tak, byl na věci hodně opatrný.  Jinak fakt nemám, co bych mu vytkla, co by se mi na něm nelíbilo.

To je přesně ono .......... tak už nesed v koutku a neplač nad tím co bylo. nechci , aby to bylo blbý, ale nedivím se , že to tak dopadlo.

Já si zpětně také uvědomuji svoje chyby, když třeba manžel přišel z práce a já na něj někdy zpustila palbu..tohleto, tamto, byla jsem někdy podrážděná..... samozřejmě že mu to vadilo a ted když si to uvědomím, tak bylo lepší si nejdřív dát kafčo...relax atd..   (to bylo je  např.)

Petře Hl - měla jsem endogenní depresi, bez nějaké zjevné příčiny, prostě neostatek serotoninu v mozku. A proč jsme šli od sebe? Já nechtěla, dokonce jsem před ním i klekla na kolena a prosila ho, že miluju. Ale on se zamiloval do jiné. A proč? Kvůli mým některým neblahým povahovým vlastnostem, ale to by asi ještě zkousl, ale hlavně kvůli mé depresi - nic jsem s ním nepodnikala, nikdy nevěděl, v jakém duševním rozpoložení mě najde, nespali jsme spolu 2 roky (kvůli antidepresivům), prostě chtěl žít normální život s duševně vyrovnanou ženou. A Péťa se naskytla, byla nejen duševně naprosto v pohodě, ale i o 17 let mladší.

Ivana napsal(a):

Petře Hl - měla jsem endogenní depresi, bez nějaké zjevné příčiny, prostě neostatek serotoninu v mozku. A proč jsme šli od sebe? Já nechtěla, dokonce jsem před ním i klekla na kolena a prosila ho, že miluju. Ale on se zamiloval do jiné. A proč? Kvůli mým některým neblahým povahovým vlastnostem, ale to by asi ještě zkousl, ale hlavně kvůli mé depresi - nic jsem s ním nepodnikala, nikdy nevěděl, v jakém duševním rozpoložení mě najde, nespali jsme spolu 2 roky (kvůli antidepresivům), prostě chtěl žít normální život s duševně vyrovnanou ženou. A Péťa se naskytla, byla nejen duševně naprosto v pohodě, ale i o 17 let mladší.

Sama víš jak to je proč. Ale můžeš na sobě zapracovat a hodně toho změmit, ale jen pokud budeš sama CHTÍT.

Ivanko, já bych ti poradila pro začátek jednoduchou věc - PŘIPUSŤ, že někde může existovat někdo, kdo ti bude vyhovovat. Tím aspoň trochu začne povolovat ta zeď NE, kterou sis kolem vystavila..Nejdřív musí nastat aspoň malililinkatá změna v tvém myšlení ...

Ivi, když ty pořád koukáš na ty zavřené dveře a pláčeš. To je strašné. Týráš tím sama sebe a pokud s tím nebudeš chtít něco udělat, bude to tak pořád.

A nemyslím si, že by se tvůj BM zamiloval do někoho jiného jen proto, žes měla deprese a nechtěla s ním podnikat výlety. Prostě jen třeba potkal někoho do koho se zamiloval a tys s tím neměla nic společného. I to se stává. Takže se přestaň obviňovat, protože to pořád děláš.

Asi musí být hodně náročné žít s někým, kdo nemá žádnou slabost a zlozvyk.
Ivano, podle tvého vyprávění mi tvůj BM připadá jako robot kombinovaný s Mirkem Dušínem. Nebo jako náhradní tatínek.

IVANO - u vás to je fakt příběh. Z pohledu tvého muže - on se snažil celé manželství, i v době tvé nemoci, jistě to chápal, při jeho inteligenci a empatii, ale šťastnej už potom doma nebyl. On přežíval tenkrát pár let, ty zase přežíváš teď. Kdyby se neobjevila ta Petra, asi byste byli spolu dál a po tvém vyléčení to mohlo být zase dobré manželství, ale ..... prostě se objevila. Chápu, že je to strašně těžké přijmout a nedivím se, že ti to trvá déle než nám, které jsme tak ideální manželství neměly.
Můžeš si to postavit i tak, že jsi měla v životě velké štěstí, žít s takovým člověkem a mít s ním děti. Komu se tohle podaří ...... Někteří manželé spolu sice prožijí celý život, ale možná neprožijí ani zlomek z toho pěkného, co jsi dostala ty. No já vím, že je to taková útěcha .... ale v podstatě je to fakt.
Ale když tě čtu, tak se mi nezdá, že bys vedla zase nějaký špatný život nebo prázdný. Sama to píšeš, že ti mnohé vyhovuje. Tak to ber jako jednu etapu svého života, kdy prostě potřebuješ ten čas na vyrovnání. Za další dva roky už to budeš cítit zase jinak, on ten mozek je milosrdný. A časem zase něco nového přijde, co ti naplní život. Nemusí to být zrovna nový chlap, když o nikoho nestojíš. Třeba vnoučata :-).

majka.r.63 napsal(a):

Asi musí být hodně náročné žít s někým, kdo nemá žádnou slabost a zlozvyk.
Ivano, podle tvého vyprávění mi tvůj BM připadá jako robot kombinovaný s Mirkem Dušínem. Nebo jako náhradní tatínek.

anebo naopak velmi pohodlné.
Nenutí tě to ke kompromisům. Je o tebe postaráno. Nejsou žádné partnerské střety.
Takže náročné je to spíš pro toho Mirka Dušína. Nemyslíš? Ostatně taky to asi náročné bylo. Až to nevydržel a odešel. I když pravý důvod ví jen on sám.

Pokud se s Ivanou rozešel pouze kvůli jejím depresím, tak to žádný úžsňák tedy nebyl :usch:

Jo, i takhle se to dá vnímat. Proto moje zmínka o náhradním tatínkovi.

Já si ale nemyslím, že by Ivany BM byl Mirek Dušín, jenom mě trošku leze na nervy Ivanino zbožňování bývalého.

Reagovala jsem na Nicolase, nikoliv na Želvičku.
Jen pro upřesnění.

Salen, máš pravdu, přesně tak to cítím.
No a že lze žít i spokojený život bez něho? Lze, to nepopírám a snažím se o to. No, ale je to trošku jako byste předtím měli skvostný diamantový náhrdelník a svou vlstní chybou o něj přišli. Samozřejmě, že můžete žít bez něho, ale mrzí to a bolí.

Svou vlastní chybou? Jako pardon, ale endogenní deprese je nemoc. A Tvůj manžel Tě opustil, když jsi byla nemocná. Našel si někoho zábavnějšího, ono s člověkem, co má depresi, zrovna moc bžunda není že jo...

pajaja napsal(a):

Teda Juli,je to hrozné.Můj syn ,je mu 18let už také bere antidepresiva,je to strašné jak se to na děti přenáší.My se nehádáme,ale děti na mě vidí,že je mi zle a asi tím trpí i když to nepřiznají.Je mi ho moc líto,protože vím jaké to je.Věřím,že se z toho jednou dostane.Je strašné ,co dokáže s celou ,původně šťastnou rodinou udělat nevěra nebo rozvod.A jak psala myslím Kerin,děti si opravdu za nohu doma nebudu uvazovat,natolik je mám ráda abych jim to neudělala.Také mám švagrovou,co žije celý život mámou a nikoho nemá.A protože byla sama,jezdila s náma na chalupu nebo když jsme jeli na dovolenou nebo na výlet brali jsme ji sebou.Nechci aby moje děti byly takhle dopadly.

Bože, Pajaja, ty robíš zo života svojej švagrinej úplnú stredovekú drámu! Chuderka hendikepovaná - veď byť bez muža je ako byť bez ruky... Vy dobré duše ste sa zamilovali, zapreli a so zaťatými zubami ju vzali so sebou... :rolleyes: To znie, ako keby bola nejako mentálne zaostalá, a nie len bez partnera... Už rozumiem, prečo sa bojíš rozvodu - asi očakávaš, že aj ty sa staneš "balvanom", ktorý bude niekomu visieť na krku. Ale to tak nemusí byť. :jojo: Žiť single môže byť aj radosť a potešenie, alebo výzva ako nájsť iných podobne "postihnutých ľudí"(ja som našla singlov oboch pohlaví) a vytvoriť pekné spoločenstvo na príjemné trávenie voľného času.

Poslední dobou, na internetu, v TV, v časopisech.... je propagován názor, že je hrozně IN být tzv."single". Jen samá pozitiva...
Člověk je svobodný, nikdo ho neomezuje, peníze má jenom pro sebe... no a na ten sex, to se vždycky někdo najde....
No... opravdu velice se mi líbil názor Majky r.63 ... žádné lhaní do kapsy...

Ano,se zaťatými zuby,protože tchýně pořád bědovala ,jak je chudák sama a my máme sebe a ona nikoho.Tak jezdila 20let s náma na chalupu.Nevím kolik žen se dobře snáší se švagrovou,my jakžtakž,alé žádné žůžo to nebylo.A dobré duše jsme byli,to mi nikdo nevymluví........

Mám obavy, že Ivino lpění na bývalém je součástí deprese- závislost.
Já se oprostila od závislosti na manželovi a teď jsem závislá na Babinetu. Aspoň to tak nebolí a neomezuje.

Ivana napsal(a):

Petře Hl - měla jsem endogenní depresi, bez nějaké zjevné příčiny, prostě neostatek serotoninu v mozku. A proč jsme šli od sebe? Já nechtěla, dokonce jsem před ním i klekla na kolena a prosila ho, že miluju. Ale on se zamiloval do jiné. A proč? Kvůli mým některým neblahým povahovým vlastnostem, ale to by asi ještě zkousl, ale hlavně kvůli mé depresi - nic jsem s ním nepodnikala, nikdy nevěděl, v jakém duševním rozpoložení mě najde, nespali jsme spolu 2 roky (kvůli antidepresivům), prostě chtěl žít normální život s duševně vyrovnanou ženou. A Péťa se naskytla, byla nejen duševně naprosto v pohodě, ale i o 17 let mladší.

Ak sa s tebou naozaj rozišiel kvôli tvojej depresii, tak nebol až taký Mirek Dušín. Pre mňa je Mirek Dušín nebohý otcov kamarát a istý čas môj kolega, ktorý prežil celý život so schizofreničkou... druhá vec je, že nakoniec sa sám zabil, takže to asi nezvládol až tak bravúrne. Aj ich dcéra má psychické problémy. :/ :kapitulation: Ale páči sa mi hlavne to, že on ju neopustil, aj keď niekedy to fakt nebolo ľahké... a dal sa na pitie. Nebol zďaleka taký dokonalý ako tvoj muž, ale mne bol oveľa bližší, sympatickejší a dodnes mám rada jeho knihy, scenáre a hry. :jojo: Bol veľmi, veľmi, ale naozaj veľmi ľudský. Tvoj muž mi pripadá ako antropoid. Sorry, ale je to tak. Možno svojou dokonalosťou a antropoidnosťou aj prispel k tvojej depresii, nie až tak endogénnej. Aspoň ja by som určite mala nielen komplexy, ale priam depresie zo spolužitia s niekým natoľko IDEÁLNYM.

Regina napsal(a):

Mám obavy, že Ivino lpění na bývalém je součástí deprese- závislost.
Já se oprostila od závislosti na manželovi a teď jsem závislá na Babinetu. Aspoň to tak nebolí a neomezuje.

To máš taky jo? A co na to bereš? :D

Želvička17 napsal(a):

Poslední dobou, na internetu, v TV, v časopisech.... je propagován názor, že je hrozně IN být tzv."single". Jen samá pozitiva...
Člověk je svobodný, nikdo ho neomezuje, peníze má jenom pro sebe... no a na ten sex, to se vždycky někdo najde....
No... opravdu velice se mi líbil názor Majky r.63 ... žádné lhaní do kapsy...

Želvi, ak reaguješ na mňa, tak podľa mňa to nemusí byť IN, ale ani to nemusí byť niečo ako smrteľný hendikep. Je to proste jedna z foriem života, pre niekoho tá najlepšia, pre niekoho menej vhodná. Je na každom, aby si sám vybral to, čo mu vyhovuje. Bohužiaľ, desaťročia boli singli chápaní ako čudáci a vydedenci spoločnosti, trestaní za to vyššími daňami a inými nevýhodami(byty od štátu dostávali rodiny, pôžičky boli prevážne mladomanželské)... No a teraz sa to možno prehupuje to druhého extrému. Až nájdeme ten zlatý stred, treba sa ho chytiť a nepustiť!!!! :rock:
Poznám niekoľko ľudí, mužov ešte viac ako žien, ktorí sú hlboko nešťastní a úprimne priznávajú, že sa nehodia pre rodinný život a nikdy sa nemali ženiť/vydávať, ale bohužiaľ podľahli tlaku okolia a vlastnému strachu, že budú nie IN, ale INÍ=čudní, podozriví... Preto sa ešte nie tak dávno ženili aj gayovia a mali rodiny. :rolleyes:

pajaja napsal(a):

Ano,se zaťatými zuby,protože tchýně pořád bědovala ,jak je chudák sama a my máme sebe a ona nikoho.Tak jezdila 20let s náma na chalupu.Nevím kolik žen se dobře snáší se švagrovou,my jakžtakž,alé žádné žůžo to nebylo.A dobré duše jsme byli,to mi nikdo nevymluví........

Tak ste to nemali robiť... Svokru - no, povedzme, ale švagrinú? Ja vychádzam s mojou švagrinou dobre, ale spoločne trávime akurát tak rodinné oslavy a občas sa ideme navštíviť. Som single, ale nikto so mnou nemusí byť z milosti... Mmch, vie švagriná, že ju trpíš "so zaťatými zubami"? :rolleyes:

Želví, naštěstí je ta moje závislost na Babinetu regulovatelná, už nemám potřebu  viset na Babinetu i doma.Je lepší totiž se s Babinetkama a Babineťákama  scházet, aspoň poznáš, kdo  něco vypráví a kdo podle toho žije.

:)

Ne Seli, na Tebe nereaguju, protože i Ty si dokážeš přiznat, že je Ti někdy smutno že jo...
Nehraješ si na hrdinku, bereš život tak jak přichází... to je zdravý přístup...

Regina napsal(a):

Želví, naštěstí je ta moje závislost na Babinetu regulovatelná, už nemám potřebu  viset na Babinetu i doma.Je lepší totiž se s Babinetkama a Babineťákama  scházet, aspoň poznáš, kdo  něco vypráví a kdo podle toho žije.

No tak to nezbývá než souhlasit :)

majka.r.63 napsal(a):

Asi musí být hodně náročné žít s někým, kdo nemá žádnou slabost a zlozvyk.
Ivano, podle tvého vyprávění mi tvůj BM připadá jako robot kombinovaný s Mirkem Dušínem. Nebo jako náhradní tatínek.

Chci se Ivany zastat: To, že jste ještě nepotkali v životě fakt super chlapa, ještě neznamená, že vůbec neexistuje.

Já jsem svého muže vnímala podobně jako Ivana toho svého- jako skvělého člověka, prima chlapa, bezva manžela a tátu našich dětí. A on jím i byl. Dodnes se o něm i lidi v mém okolí často zmíní, jaká ho je škoda, jaký byl skvělý, velká osobnost.
Byl pro mě příjemně dominantní - se vším si věděl rady, byl mi oporou, ale přitom mě v ničem nedusil ani neomezoval. Nikdy jsem nepoznala to, o čem některé z vás píšou: urážky, ponižování, omezování jakýchkoli aktivit, skuhrání na to, kde jsem utratila peníze a za co apod.

U Ivany zasáhl osud v podobě její deprese a nové mladší ženy, u mě nás zas manžel neunesl podnikatelské stresy a začal tajně pít. A jelikož k tomu měl určitou genetickou dispozici, strašně rychle do toho spadl a už se nevyhrabal.

Cítím v některých věcech podobnost s Ivaniným příběhem. Hodně právě v tom, že nám naši manželé tím, jak byli dlouhá léta moc fajn, "nasadili vysokou laťku". Tím, že pamatuji, jaké to v partnerském vztahu má a může být, podvědomě hledám něco srovnatelně pěkného. Problém je v tom, že takovýchto chlapů fakt po zemi chodí jen pár. A tak si říkám, že jsem měla to štěstí, že jsem takhle 13 let mohla žít, že jsem to vůbec poznala. Ze svého okolí vím, že mnohé ženské nic podobného vůbec neprožily, ani pár měsíců, natož let. A proto jim to připadá tak nepravděpodobné, jako robot nebo Mirek Dušín.

Ještě dodatek - můj muž samozřejmě měl i své zlozvyky. Například byl docela bordelář, třeba jeho špinavé ponožky jsem sbírala vždycky po celém bytě. Takže žádný umělý robot. Ale v porovnání s těmi pozitivy mi tyhle drobnosti připadaly tak nicotné a nepodstatné, že jsem neměla potřebu se tím nějak víc zabývat, nějak to řešit. A žilo se mi s ním mnoho let fakt skvěle, nebylo to náročné, jak se zmiňuje majka, ale jen moc fajn.

Ivana napsal(a):

Salen, máš pravdu, přesně tak to cítím.
No a že lze žít i spokojený život bez něho? Lze, to nepopírám a snažím se o to. No, ale je to trošku jako byste předtím měli skvostný diamantový náhrdelník a svou vlstní chybou o něj přišli. Samozřejmě, že můžete žít bez něho, ale mrzí to a bolí.

Jestli by ses neměla snažit žít spokojený život sama se sebou a ne se snažit o spokojený život bez BM, pokud v tom tedy cítíš nějaký rozdíl.

A pokud jde o obětování se s dovolenou, na kterou si s sebou vezmeme někoho dalšího.. Pokud Ti pajajo nikdo nedržel pistoli u hlavy, tak myslím, že jsi měla na výběr. Já jsem jela na dovolenou párkrát s mojí babi. Naše vztahy nejsou ideální, ale obě dvě víme, že společnou dovolenou můžeme také získat(ona by si samotná k moři už netroufla/já jsem ráda, že mi někdy pohlídá v apartmánu psy atp.), takže jsme se snažily dohodnout na pravidlech a bylo to fajn. Nikdo z nás totiž nebyl oběť..

Blossom, hezky se to čte, škoda, že tam nebyl jen ten happyend. Vážím si lidí, kteří na sebe po rozvodu nekydají jen špínu. Fakt hezké a já ti to věřím :jojo:

Blossom: máš úplnou pravdu. Já vím, že takových chlapů jako je můj BM, je málo a nemusím si nic vymýšlet, ani si ho stavět na piedestal, on prostě takový je. Samo, že má i své mouchy, např. tu spořivost. To se projevuje teď, když má už novou rodinu, tak dělá vše pro ni a nechce na své dvě děti z našeho manželství vydat ani o korunu víc, než jsme se dohodli. Nebo to, jak mě dokázal totálně vyřadit ze svého života. Takže si myslím, že vidím i chyby. Ale to, jak báječný byl po dobu našeho chození a manželství, to mi nikdo nemůže vymluvit. prostě to bylo krásné a jsem hrozně ráda, že jsem to zažila. Při své povaze jsem měla veliké štěstí, že jsem ho potkala a že jsme se do sebe zamilovali a vzali, že jsem s ním měla dvě úžasné, báječné děti. Vím, že to většina žen nikdy nezažije, dokonce i v době, kdy spolu jen chodí, ze začátku známosti, mají se svým chlapem jen trápení. A takové ženy nikdy nepochopí, jak může být některý muž bezvadný. Zdá se jim to vymyšlené, protože nic takového nezažily. Ale i otec mého BM je bezvadný chlap a jeho maminka je obdivuhodná žena, kterou miluju jako vlastní matku. Takže měl z čeho čerpat.
My jsme se i rozešli bez jakéhokoliv osočování, hádek nebo scén. Když jsem viděla, že můj BM je rozhodnutý odejít, nedržela jsem ho násilím, nedělala mu scény a podrazy, nechtěla jsem se mu nějak pomstít. Jsem na sebe pyšná, že jsem to dokázala "bez ztráty kytičky".

Želvička17 napsal(a):

Ne Seli, na Tebe nereaguju, protože i Ty si dokážeš přiznat, že je Ti někdy smutno že jo...
Nehraješ si na hrdinku, bereš život tak jak přichází... to je zdravý přístup...

Samozrejme, sú horšie chvíle a lepšie chvíle. Ale také boli aj vo vzťahu... tam dokonca bývali veľmi dobré :P , ale potom aj veľmi, ale naozaj veľmi zlé. :grater: :kapitulation: C´est la vie.

Také moc nerozumím tomu,proč nevěříte Ivaně,že její manžel byl takový, jaký píše.S manželem jsem žila 27 let,z toho 23 manželé,v 44 letech zemřel..určitě měl nějaké chyby,kdo je nemá,ale mohla jsem se na něj ve všem spolehnout  ,byli jsme rovnocenní partneři, uměl se postarat o děti od miminka,co se týkalo domácnosti  mu nic nebylo na obtíž.Žilo se nám spolu dobře,byli jsme navzájem milenci i kamarádi...vlastně jsme spolu vyrůstali,   
  jeho ztrátu jsem hodně těžce nesla a pořád,je to 11 let,mně i dětem moc chybí,mám tříletou vnučku a je mi líto,že ji manžel nevidí,protože se hrozně moc na vnoučata těšil, a ta pomyslná "laťka" je u mne také dost vysoko,co se týká výběru partnera.

D.,to nebyla jedna dovolená,ale 20let,to je rozdíl a pistoli mi držela u hlavy tchýně.Já na to neskuhrám,ale mit nějaký vikend pro sebe by se líbilo každému nebo ne?

Pajajo, to myslíš vážně? V tom přípaadě se připrav, že nebudeš mít nikdy víkend pro sebe, ani vlastně život pro sebe, ale tak na to už jsi vlastně zvyklá, ne?

Blossom napsal(a):

Ještě dodatek - můj muž samozřejmě měl i své zlozvyky. Například byl docela bordelář, třeba jeho špinavé ponožky jsem sbírala vždycky po celém bytě. Takže žádný umělý robot. Ale v porovnání s těmi pozitivy mi tyhle drobnosti připadaly tak nicotné a nepodstatné, že jsem neměla potřebu se tím nějak víc zabývat, nějak to řešit. A žilo se mi s ním mnoho let fakt skvěle, nebylo to náročné, jak se zmiňuje majka, ale jen moc fajn.

Tak toto znie inak, ale Ivanin ex mi pripadá ako Mr. Perfect, ktorému ani nesmrdia nohy, nechrápe, nepoužíva vreckovku, nechodí na toaletu, nikdy nemá zlú náladu, nikdy - ani keď má "rýbičku" - neskuhrá.... a tomu sa mi proste nechce veriť. Môj otec je v zásade dobrý parťák a intleigentný humorista, ale napr. má ľavé ruky na kutilské práce a v celom dome vyhadzuje elektrinu pri svojich "opravách", nevie variť(nežrala to ani naša pažravá mačka) a občas je sólista pri rozhodovaní. Deduško bol v mojich spomienakch výborný, ale vraj býval dosť depsotický "patriarcha" a veľmi prísny otec... Strýko pil, druhý strýko  napr. skvele varí a nemá problém s domácimi prácami, ale zasa je uhundraný a treba sa obrniť proti jeho ironickým poznámkam... Bývalý bol neuveriteľne šikovný a vynaliezavý a kým som si ho rozmaznala, aj absolútne sebestačný pri domácich prácach, ale: bol cholerik, s výkyvmi nálad a veľkou kritickosťou voči druhým a ich chybám... Ďalší ex bol šikovný, dobrý kuchár a domáce práce sme robievali spoločne(ale len cez víkendy, lebo tie patrili nám), ale bol dosť "šetřílek", pred divadlom dával prednosť lyžiarskym svahom a pred dovolenkou pri mori túlaniu po kopcoch(to mi zasa až tak nevadilo). A nakoniec sa ukázal ako zbabelec, ktorý sa nevie rozísť otvorene a priamo... Na každom, vrátane mňa samej, by som našla pozitíva i negatíva - s výnimkou Ivaninho muža.

Můj muž byl 15 let také pan božský,hodný,milý,pozorný,pomáhal,s dětma si hrál,byl také jiný než ostatní chlapi,také jsem jiného ,tak obětavého nepoznala.Možná bude chyba,že jsem mu to nikdy neřekla.A když to udělám teď ,už mi to neuvěří.Teď mi odjíždí do Kazachstánu,už teď je mi smutno.Mám si ještě sypat popel na hlavu?Nevím.

Ale OK, beriem, že sú muži, ktorí sa vymykajú ostatnému priemeru - nakoniec, asi by to tak malo byť, že každá žena považuje toho svojho za výnimočného, pre vzťah je to aj lepšie - len nerozumiem, načo si to pestovať už po konci vzťahu. A načo sa presviedčať, že druhého takého už nenájdem - lebo to veru nemusí byť pravda. Je to asi náročnejšie, ale nie nemožné, povedala by som. Pre mňa viac než dokonalosť je dôležitá kompatibilita dotyčného so mnou, to je to, vo co gou...

Vikendy skončily,našla si nějakého Skota,tak už nás nepotřebuje.

Selimo, samozřejmě, že to byl (je) normální člověk. Nohy mu občas taky smrděly a kapesník používal. Když byl nemocný, tak sice neskuhral, ale zato se chtěl furt potit a já jen převlíkala postel. Ale to nejsou, jak píše Blossom, žádné "závažné" vady.

A já si to nepěstuju, snažím se na to zapomenout, ale nějak nemůžu. Snažím se s tím smířit.

A že nikoho takového nenajdu, to je pravda. Já totiž nehledám. A kromě toho, já sama tak úžasná nejsem, mám plno chyb, takže nemůžu nabídnout to, co bych sama ráda.

A kompatibilní jsme byli v tom, že jsme měli podobné zájmy (procházky, výllety, přírodu, hory, moře, kino, divadlo ), podobný smysl pro humor, podobné politické názory, podobný vkus naa zařizování bytu, podobné priority (rodina, děti) atd. Takže třeba úžasného Mirka Dušína, který by byl třeba vrcholový sportovec, bych také mít nemohla.

No, tak teď už jen, ať je to láska až za hrob, jinak zase tchýně nabije revolver :P Pájajo, já jsem musela dospět k tomu, že když od života něco chci, tak si to musím vzít a tak se to učím, brát si.. Ať jsou to volné víkendy nebo cokoliv jiného, tak to prostě vidím já :)

Ivana napsal(a):

Blossom: máš úplnou pravdu. Já vím, že takových chlapů jako je můj BM, je málo a nemusím si nic vymýšlet, ani si ho stavět na piedestal, on prostě takový je. Samo, že má i své mouchy, např. tu spořivost. To se projevuje teď, když má už novou rodinu, tak dělá vše pro ni a nechce na své dvě děti z našeho manželství vydat ani o korunu víc, než jsme se dohodli. Nebo to, jak mě dokázal totálně vyřadit ze svého života. Takže si myslím, že vidím i chyby. Ale to, jak báječný byl po dobu našeho chození a manželství, to mi nikdo nemůže vymluvit. prostě to bylo krásné a jsem hrozně ráda, že jsem to zažila. Při své povaze jsem měla veliké štěstí, že jsem ho potkala a že jsme se do sebe zamilovali a vzali, že jsem s ním měla dvě úžasné, báječné děti. Vím, že to většina žen nikdy nezažije, dokonce i v době, kdy spolu jen chodí, ze začátku známosti, mají se svým chlapem jen trápení. A takové ženy nikdy nepochopí, jak může být některý muž bezvadný. Zdá se jim to vymyšlené, protože nic takového nezažily. Ale i otec mého BM je bezvadný chlap a jeho maminka je obdivuhodná žena, kterou miluju jako vlastní matku. Takže měl z čeho čerpat.
My jsme se i rozešli bez jakéhokoliv osočování, hádek nebo scén. Když jsem viděla, že můj BM je rozhodnutý odejít, nedržela jsem ho násilím, nedělala mu scény a podrazy, nechtěla jsem se mu nějak pomstít. Jsem na sebe pyšná, že jsem to dokázala "bez ztráty kytičky".

Ivo, je moc prima, že vidíš svého BM takhle hezky, přestože odešel on, že si dokážeš přiznat že k tomu měl důvody. Ty krásné vzpomínky ti zůstanou, ale už proboha ukonči tu životní etapu a začni se rozhlížet v té nové.
Nehledej někoho stejného jako je BM, zkus připustit, že bys mohla být šťastná i s někým kdo nedosahuje kvalit BM, s někým kdo může být ve spoustě věcí horší než BM, ale v něčem i daleko lepší. BM se už nevrátí, smiř se s tím, přej mu to jeho štěstí, on ti zajisté přeje také :)

Ivana napsal(a):

Selimo, samozřejmě, že to byl (je) normální člověk. Nohy mu občas taky smrděly a kapesník používal. Když byl nemocný, tak sice neskuhral, ale zato se chtěl furt potit a já jen převlíkala postel. Ale to nejsou, jak píše Blossom, žádné "závažné" vady.

A já si to nepěstuju, snažím se na to zapomenout, ale nějak nemůžu. Snažím se s tím smířit.

A že nikoho takového nenajdu, to je pravda. Já totiž nehledám. A kromě toho, já sama tak úžasná nejsem, mám plno chyb, takže nemůžu nabídnout to, co bych sama ráda.

A kompatibilní jsme byli v tom, že jsme měli podobné zájmy (procházky, výllety, přírodu, hory, moře, kino, divadlo ), podobný smysl pro humor, podobné politické názory, podobný vkus naa zařizování bytu, podobné priority (rodina, děti) atd. Takže třeba úžasného Mirka Dušína, který by byl třeba vrcholový sportovec, bych také mít nemohla.

možná by bylo lepší nesnažit se na něj zapomenout, ale spíš na něj nemyslet - nezapomeneš totiž nikdy

Osobně se děsím toho, že by si o mě některá ženská myslela, jak jsem byl skvělý, úžasný, jedinečný, nenahraditelný a plakala by pro mě dalších 15 let. Co bylo, to bylo. Život jde dál.

Jsme po rozvodu 5 let. A jak se změnil můj život ? Manžel se zamiloval, odešel. V době rozvodu a ještě tak dva až tři roky to bylo těžké - ne materiálně, ale hlavně po citové stránce. Velká bolest, vzpomínky, občasné přehrávání jeho ponižujících slov ve snech, kdy odešel, odhalení milenky a všechno to zklamání kolem....bylo to těžké, přestaly pro něj existovat i dcery, moje sebědomí na nule, výčitky, sebelítost. A jestli je můj život lepší či horší než před rozvodem - je jiný. Spoustu věcí dnes vidím jinak, a řešila bych jinak, změnila jsem se určitě povahově, cítím v sobě víc lásky, empatie k druhým lidem a asi jsem tu životní lekci svým způsobem potřebovala k nějakému jakoby procitnutí, změně života. Přála bych si jen, aby tato situace nepostihla naše
dcery, ale stalo se.
Hodně mi to vzalo, hodně dalo a svůj život bych už nechtěla vrátit ani do manželství ani do doby rozvodu, či po něm. Jsem ráda, jak to je, každé období mělo to své....teď jen ještě potkat novou lásku a aby procitl BM ve vztahu k našim dcerám.....pozdrav všem H.

Blossom, máš pravdu, že mnohé ženské hezký vztah neprožily. Ale mnohé ho prožily a přesto nemají potřebu svého BM odlévat do bronzu.
Já věřím tomu, že BM Ivany byl fajn - ne proto, že ho Ivana tak chválí, ale navzdory tomu.

Promiň, Ivano, že tu mluvím o Tobě v tvé přítomnosti. Nechci být nezdvořilá. Mám prostě pocit, že by Ti trochu lidského naštvání na BM pomohlo.
Ale když Ty jsi taková rezignovaná ...

Petr Hl napsal:
Ivo, je moc prima, že vidíš svého BM takhle hezky, přestože odešel on, že si dokážeš přiznat že k tomu měl důvody. Ty krásné vzpomínky ti zůstanou, ale už proboha ukonči tu životní etapu a začni se rozhlížet v té nové.
Nehledej někoho stejného jako je BM, zkus připustit, že bys mohla být šťastná i s někým kdo nedosahuje kvalit BM, s někým kdo může být ve spoustě věcí horší než BM, ale v něčem i daleko lepší. BM se už nevrátí, smiř se s tím, přej mu to jeho štěstí, on ti zajisté přeje také

A že nikoho takového nenajdu, to je pravda. Já totiž nehledám. A kromě toho, já sama tak úžasná nejsem, mám plno chyb, takže nemůžu nabídnout to, co bych sama ráda.

nemusíš hledat, třeba někoho potkáš....náhodou, tak se tomu pak nebraň, nebuď jak za velkou zdí.....může to být někdo na výlety, kulturu, třeba , kdo za tebou rád přijede domů jen na pokec, kdo ti zavolá jen tak...........kvůli tobě, že tě bude chtět slyše vidět.......nemusí z toho být hned vztah, ale třeba přeskočí jiskra, někdo ti může být sympatický, můžeš se cítit hezky v jeho společnosti...........nebraň se tomu, můžes mít i třeba dobrého kamaráda, společníka.
A ještě jedna věc.....nesrovnávat (když tak v duchu), ale spíš si říct, že každý je jiný a dát si navzájem šanci se poznat a ne to zahodit už předem.
tak se ničemu nebraň a začni novou životní etapu..........máš bohatší zkušenosti, už víš jak se ke spoustě věcem stavět atd.
A chyby máme každý....neboj.......a bud tě ten člověk přijme i sněma nebo ne, tak se nestrachuj.....ten druhý Ti taky nebude říkat své chyby a že ti nemá  co nabídnout.
Každý máme co nabídnout!!!!!!!!

Ivana napsal(a):

Je jasné, že ti, kteří byli v manželství nešťastní, těm se nyní daří lépe. Ale my, co jsme byli šťastní v manželství, tak jsme nešťastní teď. Takových nás ale moc není. Takže většinou ti určitě lidé napíšou, že jsou nyní šťastnější. Já ne. Moje nejhezčí období života bylo v době, kdy jsem byla s mým BM. Tehdy měl můj život smysl a náplň, te´d už jen tak přežívám. Bojuju s tím, jak se dá, ale je to hrozné. Zatím mám doma děti, tak můžu žít ještě pro ně, až se osamostatní, tak už budu jen sama a to je hrozné pomyšlení.

Take jsem byla ve svem manzelstvi stastna, ale prijde cas, kdy laska usne, prijde prazdno a smutny cas, kdy manzelstvi prestane fungovat a clovek se jen trapi. To se stava a nema cenu trapit se a cekat na zazraky. Myslim, ze hodne manzelsvi bylo stastnych a nakonec se rozpadly.
Ja jsem si nesedla do kresla a nepremyslela jak to bylo krasne. Samozrejme prvni cas po rozvodu mi bylo velice tezko, je to prece jen velky zivotni krok ( u mne to bylo po 29 letech manzelstvi) a rozvod byl primo italsky , ale posledni leta byla ocistec a rozvod byl vysvobozenim.
Dnes jsem stastnejsi a spokojena. Vychutnala jsem si 3 roky svobody, poznala co to je samota, udelala si v hlave jasno co chci a co nechci. Financne jsem byla po rozvodu trochu hur, ale dnes si nemohu stezovat, jsem na tom lepe nez s BM.
Od vcerejska jsem sama v byte (syn se odstehoval), ale nemam z toho vubec strach, v dobach samoty jsem se naucila vyuzit volny cas, poznala tolik novych veci, ktere jsem driv nestacila.  Mam hodne planu, ktere urcite vsechny neuskutecnim, ale alespon mam o cem snit a nemyslet na hlouposti.
Mila Ivano, nebud tak pesimisticka, rozvodem zivot nekonci a prestan vzpominat. Proc bys mela zustat sama a nestastna. Pro deti musime zit, ale nesmime zapominat na sebe. Kdyz budes nestastna, deti to vyciti a preneses to na ne. Nezij z minulosti, zij pro budoucnost.

Tak si to tu pročítám...a...a zjišťuji, že se mnohým velice ulevilo...a tak k mému BM :lol:
Je divný a někdy přemýšlím, jestli je to normální.

Nemohl semnou žít a tak mě vyměnil. Dala jsem mnohokrát šanci, ale život ve třech (vlastně ve čtyřech - neboť další láskou byl alkohol) se mi přestal líbit a tak jsem se rozvedla. předrozvodové a porozvodové období bylo šílené. Dostala jsem se z toho díky pevným nervům a výtečným kamarádům. A teď....BM žije s přítelkyní, už se nehádáme. Komunikuje se mnou často, avšak nejvíce pracovně, protože mu stále pomáhám s jeho firmou (za dobré slovo) a on mi na oplátku občas něco udělá doma. Dceru vidí tak 2-3x za rok, nevolá jí, nepíše, nestýká se s ní. Syna vidí tak 1x za měsíc a volá mu jen velice zřídka. Ani jedno z dětí nikam nevezme, natož k sobě domů. Snaží se jim občas něco dát, ale jen velice málo. Kdybych mu sama od sebe neřekla jak se děti učí, tak se skoro ani nezeptá. Má plnou hlavu své práce, svého života a krmí mě příběhy o své nové partnerce se slovy "vždyť tobě můžu vše říci, jsi má kamarádka" ... :lol: kamrádka po více jak 20-ti letech manželství. velice špatně se poslouchají jeho řeči o "paní úžasné", ale nějak už mi to nevadí. Před ní mě v telefonu neoslovuje a jen příkře říká "čau, co potřebuješ", ale když jsme spolu o samotě, tak je to samé "maminko, mé zdrobnělé jméno, papa, hezky se vyspinkej" atd. atd. když jezdí sem ke mě domů, ať za mnou a nebo občas za synem, tak pouze potají a dělá, že jede do práce. nechápu jeho jednání a snad ho ani nikdy nepochopím.
A můj život po rozvodu. někdy nahoře, někdy dole. Lépe se mi dýchá, neklepu se strachy do noci co zas bude až přijde, nenadává tu, nekřičí. nemohu říci, že bylo naše manželství špatné, ba naopak. Milovala jsem ho a on mě také. měli jsme úžasný vztah, ale...ale až do doby než se mu rozjelo podnikání a padla 40-cítka. Pak to šlo z kopce. Mohu chodit kam chci beze strachu. Mám svojí práci, uživím se,zvládám to. zvládám i splácet úvěry, které mi po rozvodu přenechal. Mám spoustu kamarádek a kamarádů, alebohužel všichni jsou ženatí, či vdané. A tak někdy je tu moc smutno, prázdno a také většinou není s kým vyjet na dovolenou, zalyžovat si, výlet. někdy je tu o víkendu moc prázdno, ale zvykám si. Naštěstí pracuji od nevidím do nevidím abych vše utáhla a tak není na chmury čas.
A tak si vlastně žiji poklidný život bez nerváků a jsem zdravá, šťastná. Nikdy bych už to zpět nevrátila. A snad jednou potkám někoho s kým mi zas bude dobře. jen ten vztah už musí být volný. Vzal mi jeden veliký dar - důvěřovat.
Jen stále nedokáži pochopit, proč se mi snaží vyprávět jak je nová paní úžasná a vzápětí mi říká "maminko takou jaká jsi byla ty už nenajdu" to mi hlava fakt nebere....

Maruško, proč ti o ní vypráví ? Protože je to vůl a ty si to necháš líbit. Kdybys to utnula hned na začátku, když s tím začal, příště by si to rozmyslel.
Ale protože ty jsi poslouchala a trápila se tím, až když vypadl, tak se nediv.