Mám kamaráda. Profesionálního vymlouvače.
Nemůže se svým životem, prací, vztahy (vlastně ne-vztahy, protože žádné už několik let nemá) nic udělat.
Protože ostatní jsou na tom líp. Mají strýčky, bohaté rodiče, známé, lepší vzhled (což není pravda, je to na pohled atraktivní a mužný jinoch), více peněz a pod.

Dříve patřilo ke koloritu diskusí skuhrat nad nepřízní osudu. Bylo nám v tom vlastně dobře. Ale kromě toho, že já jsem jeden z mála optimistických lidí, s kterými se setkává (setkává se převážně s podobně negativisticky smýšlejícími kolegy).

Musím říct, že mě to už vyčerpává. Jsem alergický na neustálé opakování jeho "ale já nemůžu...". Už jsem mu řekl, že mě s tím se.re.
Chvíli jsem měl pocit, že je dobré mu "pomoci" alespon přítomností, pozitivními kecy (ty negativní mi už moc nejdou, sorry).
Stěžuje si, že ho opustili kamarádi. Já ho mám rád a snažím se ho zvát, ale on pořád nema cas. A kdyz se potkame, tak si stezuje, ze ho vsichni zneuživali a nemají na něj čas. A když se ho zeptám, co vlastně chce, tak říká, že je vše nahov.no.

Co mám dělat?
Nechat ho, at si žije svůj život.
Věnovat energii něčemu, co mi něco přináší.
Nebát se, že "ztratím" kamaráda. Protože kamarádi se neztráci jako tkaničky, ale mění se dle toho, jak se všichni vyvíjíme a měníme.
Je zbytečné cítit bezmoc, raději se věnovat sobě a pustit to.
Vyborně, tak jsem se vypsal. Je mi líp.

Citový vysavač. Nicolasi, nech ho vypovídat.
Já jsem tohle taky měla jednou na krku. A byla to moje chyba, že si to nechám líbit. Taky jsem chtěla vždy pomoci,ale jednou jsem musela říci dost.

Nico, nedávno jsem psala, jak mi někdy vadí podobný přístup k životu u přítele.
Sice si nestěžuje, že za všechno můžou ostatní, ale všechno je špatně a stojí za h...

Když ho to popadne, donekonečna recituju, co je dobré... Když jsem ve formě, tak ho prostě přebiju svým "nechutně optimistickým" přístupem.
Ne, že by získal lepší náladu, ale prostě to uzná a zklidní se (... možná taky pomáhá, když má chuť na sexík, ale tohle asi u kamaráda praktikovat nebudeš ;) )
Ale někdy na něj prostě tu "imunitu" nemám, pak se prostě pohádáme. A když to trvá dýl, tak už píšu na Babi :)
Tak asi tak :lol:

Za sebe nechat ho žít jeho život. Nedá se dokázat, že i ošklivý, tlustí, nemovití, trapní jedinci mají partnery, tak to nedělej a nech ho žít v jeho bludu, ať ho to může přepadnout samo, že je to blud.
Neztratíš. Akorát se bude muset ozvat sám, až bude chtít.
Bezmoc je zbytečná. Je to zakuklená lítost a jemu je tak dobře. Resp. špatně. :)

Vlastně jsem se taky vypsala z pocitu z jednoho kamaráda, který mi dneska volal a zase si stěžoval. Chorobný optimismus nezabírá, hlazení dušičky nepomáhá a kvůli jeho osamělosti si ho přece nevezmu domů, abych mu sokázala, že není žádný chudák. :)

no, jednou jsem se tak seštěkala s kamarádem po icq, že  jsem si myslela, že už se mi nikdy neozve...a druhý den sotva jsem se logla mi HNED napsal : " Už je ti líp? "... a jeho slova jsou, že o kamarády se nedá přijít tak snadno, pokud kamarády skutečně jsou :)

...pak mi to připomnělo kámošku, co si také pořád jen stěžovala a nakonec jsem to vyřešila větou : Nic mi o tom neříkej, budto to vyřeš nebo si nestěžuj, když ti to vlastně vyhovuje... o ostatních věcech jsme se bavili normálně a ted po x letech to konečně začala řešit :)

takže jo, energii vkládej tam, kde je k užitku :)

Kdysi před pár lety jsem pomohla jedné kamarádce, ale pak se mi to vymstilo, dnes už si dávám pozor komu pomůžu a komu ne. Bývalá kamarádka se ukázela jako prohnaná potvora.

Nico, také mám takovou kamarádku. Když s ní mluvím, úplně na mne padá depka. Všechno je na ho.no, všichni jí ubližují (rodiče, BM ......). Kdykoli jsem řekla něco pozitivního, tak mi to pohaněla ..... Např., když jsem si našla novou práci a s radostí jsem jí psala, že jsem vyhrála konkurs a ona na to, že by tam v životě nedělala, že je tam blbá pracovní doba a bla, bla, bla.  No a tak je to u ní se vším.

Také jsem se jí snažila pozitivně naladit, ale marně. Skoro všechno, co jsem řekla bylo špatně.
V poslední době se nevídáme, nemám na to sil. A ona mne taky nijak nevyhledává, nejspíš ji můj optimismus obtěžuje. Myslím, že se v tom svém na černo natřeném světě pěkně rochňá.

Klubko napsal(a):

Citový vysavač. Nicolasi, nech ho vypovídat.
Já jsem tohle taky měla jednou na krku. A byla to moje chyba, že si to nechám líbit. Taky jsem chtěla vždy pomoci,ale jednou jsem musela říci dost.

Souhlas a take stejna zkusenost... respektive nekolik zkušeností. Vždycky se na mě tyhle typy lepily, asi je štval můj optimismus, či co:-). Před řadou let jsem se o ně zkoušela "starat", bylo to zcela zbytečné, oni stejně nic nechtěli než jen si stěžovat a otravovat tím život. Když někoho takového potkám, zkouším to pár týdnů, pak řeknu dost. Prostě je to pořád dokola a nikam to nevede. Takovému člověku není pomoci, protože on sám nechce, aby mu bylo pomoci. A sebe tím jen zatížíte, a zcela zbytečně.

Tak přesně takovou jsem měla kolegyni v kanceláři. Sama nejsem moc optimistický člověk, ale co je moc ,toho je příliš! Ona jen ráno otevřela dveře od kanclu, hned začala nadávat, jak je všechno a celý její život strašný, jak jí všichni ubližují, jak se na ni valí samé neštěstí .... bylo to příšerné.A v podstatě se jí vůbec nic zlého nedělo. Bylo to jen v její hlavě. Nejdřív jsem po jejich výlevech měla chuť hodit si mašli, furt jsem ji utěšovala, že to není tak zlé, ale nedala se o ničem přesvědčit, furt si mlela to svoje. Nakonec jsem rezignovala a přestala jsem ji vnímat. Prostě jesem jen slyšela, že něco povídá, ale nevnímala jsem co.
Myslím, že těmto lidem nelze pomoci, protože oni sami si nechtějí pomoci. Chtějí si jen stěžovat. Komu není rady....

A není to ten samý, jako tady:

http://www.yellow.cz/blog/30-31/osobni/ … chuti.html

:D

Taky bych uvítala radu jak s takovým člověkem. Mám takovou mamku, když jedu domů (naštěstí jen cca 2x ročně) tak jen slyším řeči typu jak jí taťka zkazil život a co jí zase provedl/provádí. Nevím co s tím mám dělat, je to hlavní důvod, proč mě to domů netáhne, obvykle trvá tak tři dny, než se tohle téma vyčerpá a je celkem klid. Ale pro mě je tohle poslouchat celkem vysilující a v podstatě nevím jak to ukončit. Když řeknu, že mě to nezajímá, tak skončí, jenže jen do příštího "kolečka" a začne to celé odznova. Otázky a náměty typu "tak s tím něco udělej" vycházejí vniveč, protože to z různých důvodů nešlo a stále nejde (dřív jsme s bráchou byli malí na to aby odešla (samotné matky to měly těžké), teď nedostatek financí při odchodu z manželství, prostě důvody proč to nejde stále jsou. Zajímavé je, že se mamka vnímá jako velice pozitivní člověk, duchovně zaměřený. Nevím, přijde mi, že nemám co mámě radit, už jen ze své role dcery mi to nepřísluší. Hledání řešení nemá smysl, viz výš, v podstatě asi co se po mě chce je kývat na to jaký je můj taťka... a na to nemám žaludek já, je mi to silně proti srsti. Hovory na toto téma už byly (že mi to ubližuje a nemám zájem to poslouchat), jednou to málem skončilo tím, že jsem mohla mít zákaz domů jezdit ("kllidně si dom za tátou jezdi, ale až tu nebudu" (..přítomna)). Nevím, mamka nikam dlouhodobě nejezdí... to je jedno. Prostě nevím co s tím. Zatím to řeším, že jezdím k našim málo...

Nicolasi ,měla jsem kamarádku xxxxlet,..tak dlouho mě vycucávala..až jsem řekla dost ..Stejně jsem nakonec byla špatná JÁ!!..Komu není rady ,tomu není pomoci!!!! Pokud on nebude chtít ,tak nemáš šanci ..Nechala bych ho,a´t si žije svůj život..

Taková je moje dobrá kamarádka. Všechno je u ní špatně, pořád si jen stěžuje. Rodiče, přítel, sourozenci, práce, bydlení......všechno je na hov**. Když mi vypráví o svém životě tak to vypadá, že všichni v jejím okolí nemají nic jinýho na práci než jí dělat ze života peklo. Po tom co jsem jí neuspěšně nabízela společné výlety, akce, kina....atd., snažila se jí rozveselit, nechat jí vypovídat, promlouvat jí do duše, "vynadat jí" a já nevím co všechno  jsem zjistila, že jí nepomůže nic, protože si ve svý hnusně pesimistický náladě libuje a přenáší jí na ostatní. Vyřešila jsem to, že jsem s ní omezila kontakt, a když se s ní vídám, tak pouze na omezenou dobu (např. mám čas jen na jedno kafe, spěchám domů). Jiný řešení jsem nevymyslela a úplně o ní přijít nechci.

Nicolas napsal(a):

Mám kamaráda. Profesionálního vymlouvače.
Nemůže se svým životem, prací, vztahy (vlastně ne-vztahy, protože žádné už několik let nemá) nic udělat.
Protože ostatní jsou na tom líp. Mají strýčky, bohaté rodiče, známé, lepší vzhled (což není pravda, je to na pohled atraktivní a mužný jinoch), více peněz a pod.

Dříve patřilo ke koloritu diskusí skuhrat nad nepřízní osudu. Bylo nám v tom vlastně dobře. Ale kromě toho, že já jsem jeden z mála optimistických lidí, s kterými se setkává (setkává se převážně s podobně negativisticky smýšlejícími kolegy).

Musím říct, že mě to už vyčerpává. Jsem alergický na neustálé opakování jeho "ale já nemůžu...". Už jsem mu řekl, že mě s tím se.re.
Chvíli jsem měl pocit, že je dobré mu "pomoci" alespon přítomností, pozitivními kecy (ty negativní mi už moc nejdou, sorry).
Stěžuje si, že ho opustili kamarádi. Já ho mám rád a snažím se ho zvát, ale on pořád nema cas. A kdyz se potkame, tak si stezuje, ze ho vsichni zneuživali a nemají na něj čas. A když se ho zeptám, co vlastně chce, tak říká, že je vše nahov.no.

Co mám dělat?
Nechat ho, at si žije svůj život.
Věnovat energii něčemu, co mi něco přináší.
Nebát se, že "ztratím" kamaráda. Protože kamarádi se neztráci jako tkaničky, ale mění se dle toho, jak se všichni vyvíjíme a měníme.
Je zbytečné cítit bezmoc, raději se věnovat sobě a pustit to.
Vyborně, tak jsem se vypsal. Je mi líp.

Chybí mu ženská.
Nějakou mu dohoď a přebere to za tebe ;) No, možná ani už nebude co ...:D

No, vidím, Nicolasi, že se potýkáme se stejným problém. Já v tom jedu docela dlouho se střídavými úspěchy a neúspěchy a podle toho se mění i moje postoje... od vstřícnosti a tolerance se za chvíli propadnu do absolutní nechuti se stýkat  dál. Jedná se o mou velmi blízkou dlouholetou kamarádku, u níž se spolu se změnou životních podmínek, změnil i pohled na svět. Paradoxně se teď nachází v materiálně utěšeném období, ale mezilidské vztahy má tak rozesr***.. že s ní není řeč. Padají z ní už víc než tři roky JEN a JEN negativa a neprojevuje ani nejmenší snahu se nějak duševně a duchovně posunout. Zpočátku jsem se moc snažila všemožnými způsoby být nápomocná, ale výsledky jsou nulové s častými jejími depresivními  propady.
Nejde o mou trpělivost s ní, ale o to, že mi to velmi zasahuje do osobního života, nehledě na to, že  se chová přesně jak píšeš ty ... pořád tvrdí, že nemá čas na nikoho a na nic, hlavně na žádné aktivity, které by přinesly nějaké společné pozitivní zážitky. Přesto se mě pořád snaží k sobě poutat občasnými lítostivými scénami tapu:  "já tě tak miluju... musíš mě chápat..." ale CO!! mám chápat, to mi není jasné dodnes ...
Mrzí mě, že jsem tohle téma nedali, když jsme se viděli osobně... asi by to bylo zajímavé, protože na papír (sklo :D)asi nelze vypsat všechny podrobnosti.
Myslím, že se nadále  budu řídit JEN a jen svými momentálními emocemi... nechám věci volně plynout a nebudu jí sama vyhledávat. Pokud ona bude kontaktovat mě, zvážím, jestli na to ten den mám náladu nebo NE. Budu upřímná především k sobě, budu jí říkat jen to co skutečně cítím, bez ohledu na to, co si myslí ,říká a chce ona sama, nenechám se manipulovat, v případě, že se octnu v její přítomnosti a nebude mi to vyhovat, odcházím jinam... ihned... To je myslím vše , co mohu udělat pro sebe neboť přijímám, že lidé se mění a i ti nejbližší tu s námi nemusí být na věky věků, pokud to tak necítí.

S touhle otázkou jsem se dříve také potýkala. Pak jsem se poctivě zeptala sama sebe. Skutečně s tímhle člověkem chci trávit svůj volný čas a plýtvat svoji energií? Odpověď zněla NE....... Prostě kamarádství jednoho krásného dne skončilo a já toho nelituji. Život mi přivál další zajímavé a fajn lidi. Život je příliš krátký, než abych ho trávila s lidmi, kteří mi nic nepřináší. ;)

Víte, pokud je to někdo z rodiny, s tím se těžko pracuje, ale pokud je to "kamarád"? Ty si přece můžeš vybrat. Pokud někdo chce žít v negaci, tak ho v ní nechejme. Zkoušet pomoci mu můžeš, ale když to nikam nevede a jen to otravuje život? Většina z nás nejsme odborníci na psychoproblémy, nejsme profesionálové, od toho jsou psychologové a psychoterapeuti. Takovým lidem, když se motají pořád dokola a stejně nic nehodlají změnit, doporučuji návštěvu odborníka. Víc pro ně dělat nechci a nebudu. Nemá to smysl.

Klarka.S napsal(a):

Víte, pokud je to někdo z rodiny, s tím se těžko pracuje, ale pokud je to "kamarád"? Ty si přece můžeš vybrat. Pokud někdo chce žít v negaci, tak ho v ní nechejme. Zkoušet pomoci mu můžeš, ale když to nikam nevede a jen to otravuje život? Většina z nás nejsme odborníci na psychoproblémy, nejsme profesionálové, od toho jsou psychologové a psychoterapeuti. Takovým lidem, když se motají pořád dokola a stejně nic nehodlají změnit, doporučuji návštěvu odborníka. Víc pro ně dělat nechci a nebudu. Nemá to smysl.

Jenže já třeba tu svojí kamarádku znám už od školky, celou tu dobu se kamarádíme, od 1. třídy až do maturity jsme spolu seděli v lavici. Znám její rodinu, ona zná mojí - no já už jí taky beru jako součást rodiny, nebo nevím jak to nazvat, ale není to jen tak nějaká známá, prožili jsme spolu kus života a není tak jednoduchý takovýho člověka úplně vypustit ze života.

Macíku, a ona byla vždycky taková?

Nicolas napsal(a):

Mám kamaráda. Profesionálního vymlouvače.
Nemůže se svým životem, prací, vztahy (vlastně ne-vztahy, protože žádné už několik let nemá) nic udělat.
Protože ostatní jsou na tom líp. Mají strýčky, bohaté rodiče, známé, lepší vzhled (což není pravda, je to na pohled atraktivní a mužný jinoch), více peněz a pod.

Dříve patřilo ke koloritu diskusí skuhrat nad nepřízní osudu. Bylo nám v tom vlastně dobře. Ale kromě toho, že já jsem jeden z mála optimistických lidí, s kterými se setkává (setkává se převážně s podobně negativisticky smýšlejícími kolegy).

Musím říct, že mě to už vyčerpává. Jsem alergický na neustálé opakování jeho "ale já nemůžu...". Už jsem mu řekl, že mě s tím se.re.
Chvíli jsem měl pocit, že je dobré mu "pomoci" alespon přítomností, pozitivními kecy (ty negativní mi už moc nejdou, sorry).
Stěžuje si, že ho opustili kamarádi. Já ho mám rád a snažím se ho zvát, ale on pořád nema cas. A kdyz se potkame, tak si stezuje, ze ho vsichni zneuživali a nemají na něj čas. A když se ho zeptám, co vlastně chce, tak říká, že je vše nahov.no.

Co mám dělat?
Nechat ho, at si žije svůj život.
Věnovat energii něčemu, co mi něco přináší.
Nebát se, že "ztratím" kamaráda. Protože kamarádi se neztráci jako tkaničky, ale mění se dle toho, jak se všichni vyvíjíme a měníme.
Je zbytečné cítit bezmoc, raději se věnovat sobě a pustit to.
Vyborně, tak jsem se vypsal. Je mi líp.

Zoznám ho s Lavským. Alebo je to o ňom?

Znáte někdo Červeného trpaslíka ? Nepřipomínám vám tohle Rimmera ?

Mám ho doma, ale nemám čas se na něj podívat :D.

Klarka.S napsal(a):

Macíku, a ona byla vždycky taková?

Právě že nebyla vždycky taková. Sice byla vždycky hodně náladová a citlivá, ale byla to veselá holka co většinou nezkazila žádnou legraci. Jenže už delší dobu ( já nevím třeba 3 roky) u ní pozoruju to, co jsem popsala a je to čím dál tím horší. Přijde mi, že z ní za chvíli bude zapšklá bába :usch: Kdybych věděla, že potřebuje OPRAVDU pomoc, že má prostě jen horší období, tak bych to vydržela, klidně bych s ní probděla mnoho nocí a řešila a řešila. Jenže ona nepotřebuje pomoc, ona se potřebuje jen vrtat v tom, jak jsou všichni hrozný a jakej je ona chudák. Tolikrát jsem se jí snažila navrhnout nějaký řešení situace, ale všechno marný, na všechno má jen výmluvu proč to nejde. Nevím proč je teď taková a co se jí stalo. Mám jí moc ráda, tak jí nechci ztratit. Ale mám ráda i sama sebe, tak jsem to vyřešila dočasným (doufám, že jen dočasným) omezením styku s ní. Věřím, že se srovná.

macík* napsal(a):

Klarka.S napsal(a):

Macíku, a ona byla vždycky taková?

Právě že nebyla vždycky taková. Sice byla vždycky hodně náladová a citlivá, ale byla to veselá holka co většinou nezkazila žádnou legraci. Jenže už delší dobu ( já nevím třeba 3 roky) u ní pozoruju to, co jsem popsala a je to čím dál tím horší. Přijde mi, že z ní za chvíli bude zapšklá bába :usch: Kdybych věděla, že potřebuje OPRAVDU pomoc, že má prostě jen horší období, tak bych to vydržela, klidně bych s ní probděla mnoho nocí a řešila a řešila. Jenže ona nepotřebuje pomoc, ona se potřebuje jen vrtat v tom, jak jsou všichni hrozný a jakej je ona chudák. Tolikrát jsem se jí snažila navrhnout nějaký řešení situace, ale všechno marný, na všechno má jen výmluvu proč to nejde. Nevím proč je teď taková a co se jí stalo. Mám jí moc ráda, tak jí nechci ztratit. Ale mám ráda i sama sebe, tak jsem to vyřešila dočasným (doufám, že jen dočasným) omezením styku s ní. Věřím, že se srovná.

Já bych ji prostě vzala někam na nějakou společnou aktivitu, ženskou - třeba k Pan nebo na konstelace. Můžete si spolu udělat kamarádský víkend, to by ji mohlo prospět, a ty bys to takto mohla zaonačit - ne, to Ti pomůže, ale pojeď se mnou, chtěla bych si to s Teboou užít.

Tiina napsal(a):

Znáte někdo Červeného trpaslíka ? Nepřipomínám vám tohle Rimmera ?

Nemyslím. Rimmer skutečně neschopný byl.

Ja mám takú známu, priateľkou by osm ju rozhodne nenazvala, hoci sme spolu strávili dokonca aj jednu dovolenku. Všetci ma nepokryte obdivovvali, ale mne to neprišlo zasa také hrozné. Po mne jej reči už stekajú ako po husi voda. :jojo: Ide to jedným uchom tam a druhým von. Občas jej pritakám, sem-tam poľutujem, raz za hodinu položím kontrolnú otázku. Obom nám to tak vyhovuje. Pravda je, že to nie je blízka priateľka a že sa vídame relatívne zriedka, tak to nie je problém. Keby vysávala často, tak by som asi bola nútená riešiť to.

Klarka.S napsal(a):

Já bych ji prostě vzala někam na nějakou společnou aktivitu, ženskou - třeba k Pan nebo na konstelace. Můžete si spolu udělat kamarádský víkend, to by ji mohlo prospět, a ty bys to takto mohla zaonačit - ne, to Ti pomůže, ale pojeď se mnou, chtěla bych si to s Teboou užít.

Toho už jsme měli v plánu :| jenže ona prostě nechce. Když si něco naplánujem tak se buď na poslední chvíli vymluví, a když už nějaká akce proběhne, tak ona ze sebe vysype to svoje trápení, mě vyčte že se mám dobře a odchází domů. Nemám už síly na to, abych někomu plánovala akce, víkendy, semináře, cvičení....atd. a ve finále se ještě cítila provinile, že jsem si dovolila mít se dobře, když ona je největší chudák na světě. Až přijde že něco potřebuje tak jí kdykoliv ráda pomůžu, ale její depky nevyřeším. Trvalo mi docela dlouho než jsem na to přišla.

macík* napsal(a):

Klarka.S napsal(a):

Já bych ji prostě vzala někam na nějakou společnou aktivitu, ženskou - třeba k Pan nebo na konstelace. Můžete si spolu udělat kamarádský víkend, to by ji mohlo prospět, a ty bys to takto mohla zaonačit - ne, to Ti pomůže, ale pojeď se mnou, chtěla bych si to s Teboou užít.

Toho už jsme měli v plánu :| jenže ona prostě nechce. Když si něco naplánujem tak se buď na poslední chvíli vymluví, a když už nějaká akce proběhne, tak ona ze sebe vysype to svoje trápení, mě vyčte že se mám dobře a odchází domů. Nemám už síly na to, abych někomu plánovala akce, víkendy, semináře, cvičení....atd. a ve finále se ještě cítila provinile, že jsem si dovolila mít se dobře, když ona je největší chudák na světě. Až přijde že něco potřebuje tak jí kdykoliv ráda pomůžu, ale její depky nevyřeším. Trvalo mi docela dlouho než jsem na to přišla.

No to je děsivé. Na druhou stranu, napadlo Tě, co by dělala, kdyby Tě neměla? Komu by říkala, že je největší chudák na světě, koho by srážela, kazila mu náladu a možná i život? Každý jsme zodpovědní sami za sebe. I Ty jsi za sebe zodpovědná, ne za ni. Tak se o sebe hezky starej. Když nestojí o pomoc, nenuť ji ji.

Klarka.S napsal(a):

macík* napsal(a):

Klarka.S napsal(a):

Já bych ji prostě vzala někam na nějakou společnou aktivitu, ženskou - třeba k Pan nebo na konstelace. Můžete si spolu udělat kamarádský víkend, to by ji mohlo prospět, a ty bys to takto mohla zaonačit - ne, to Ti pomůže, ale pojeď se mnou, chtěla bych si to s Teboou užít.

Toho už jsme měli v plánu :| jenže ona prostě nechce. Když si něco naplánujem tak se buď na poslední chvíli vymluví, a když už nějaká akce proběhne, tak ona ze sebe vysype to svoje trápení, mě vyčte že se mám dobře a odchází domů. Nemám už síly na to, abych někomu plánovala akce, víkendy, semináře, cvičení....atd. a ve finále se ještě cítila provinile, že jsem si dovolila mít se dobře, když ona je největší chudák na světě. Až přijde že něco potřebuje tak jí kdykoliv ráda pomůžu, ale její depky nevyřeším. Trvalo mi docela dlouho než jsem na to přišla.

No to je děsivé. Na druhou stranu, napadlo Tě, co by dělala, kdyby Tě neměla? Komu by říkala, že je největší chudák na světě, koho by srážela, kazila mu náladu a možná i život? Každý jsme zodpovědní sami za sebe. I Ty jsi za sebe zodpovědná, ne za ni. Tak se o sebe hezky starej. Když nestojí o pomoc, nenuť ji ji.

To mě nenapadlo co bude dělat, když už nebude mít mě jako svojí vrbu. Buď se tím hnusem co má v sobě zalkne a nebo se naopak sebere, hne konečně zadkem a začne ze sebou něco dělat. Ale to záleží jen a jen na ní, už je dost velká :jojo:

Selima napsal(a):

Ja mám takú známu, priateľkou by osm ju rozhodne nenazvala, hoci sme spolu strávili dokonca aj jednu dovolenku. Všetci ma nepokryte obdivovvali, ale mne to neprišlo zasa také hrozné. Po mne jej reči už stekajú ako po husi voda. :jojo: Ide to jedným uchom tam a druhým von. Občas jej pritakám, sem-tam poľutujem, raz za hodinu položím kontrolnú otázku. Obom nám to tak vyhovuje. Pravda je, že to nie je blízka priateľka a že sa vídame relatívne zriedka, tak to nie je problém. Keby vysávala často, tak by som asi bola nútená riešiť to.

Taky to tak delam. :)
Ja bych rekla, ze me to ani nejak zvlast nevysava, protoze, jak ja nemuzu nikoho udelat stastnym, kdyz nechce, nemuze on  udelat nestastnou mne, kdyz nechci ja. Jenom me obcas napadne, jestli ja toho cloveka v negativizmu vlastne nepodporuji. :/

;) Aj ja som uvažovala, ale nemyslím si to. Nekŕmim negatívnu energiu(nekŕmim žiadnu, aspoň pri nej) a nepritakávam jej príliš horlivo - občas aj nesúhlasím :D - takže si myslím, že proste chránim seba a neškodím jej. Viac urobiť neviem.

Nedělej nic - to on tě potřebuje, aby měl koho vysávat. Tobě je přece dobře i tak - nebo ti to chybí, když ho nemůžeš uklidňovat a pomáhat mu ? Pokud ano, je to určitý druh symbiózy - ty potřebuješ druhému pomáhat tím, že ho alespoň vyslechneš, on se zase potřebuje vykecat - děláte si vzájemnou službu

Nico, já jsem jednou jednoho takovýho "překvílela" ;) Já vím, že to pro tebe není, ale fáákt to byl zážitek :gloria::lol::lol:

Lupi, tak to bych teda chtěla vidět :D. Tak tohle řešení mě ještě nenapadlo ;).

lupina montana napsal(a):

Nico, já jsem jednou jednoho takovýho "překvílela" ;) Já vím, že to pro tebe není, ale fáákt to byl zážitek :gloria::lol::lol:

Musel se cítit hrozně ublížený. Tihle lidé mají život postavený na tom, že oni jsou na tom nejhůř na celém světě

:gloria:...........:vissla:....................:lol:
Ale měla jsem pokoj......

Už ti opravdu nechtěla nikdy vylévat své srdce :gloria:? Tak to si budu pamatovat :supr:.

....taky mám pocit,že chroničtí stěžovatelé si v tom lebedí a nechtějí nést zodpovědnost za svůj život.Jim to tak velmi vyhovuje a pokud jim někdo nabídne změnu - jakoukoliv - tak mají argumenty,proč je to horší než stávající stav ... jsou to citoví upíři a asi se nezmění ...
... a tím,že se člověk nechá od nich vysávat,jim nepomáhá, ale škodí sám sobě ...
každý má přece volbu,jakýma očima se bude na svět dívat :-) ... a oni si vybrali

Takový lidi jsou vysávači energie. Otázka je, jestli Ti přátelství s ním něco dává. Mám kamarádku, která má občas období, kdy je taky taková. Vyzkoušela jsem všechny způsoby, ale nic nefungovalo. Když jsem se jí snažila povzbudit a nabídnout řešení, bylo to špatně, když jsem se naštvala a řekla jí, ať si nestěžuje, když s tím stejně nic nedělá, tak se naštvala ona na mě..  Tak jsem si vytvořila trochu odstup a bylo poznat, že jí to mrzí a začala se chovat zase normálně.. Jinak řečeno, když mu dáš najevo, že Tě to štve a nemíníš poslouchat nářky, třeba o tom začne přemýšlet a svoje chování přehodnotí, zvlášť, když říkáš, že mu moc přátel nezůstalo..

já jsme taky svým způsobem stěžovatelka, ale makám (snad) na tom, aby se to změnilo :dumbom:
co jsem zjistila, že ze mě dokonce dělá skoro optimistku, je jedna známá,  která je ještě větší stěžovatelka než  já a já ji to začnu intuitivně vyvracet, a tím pádem mluvit hrozně o všem nadšeně a pozitivně..
jinak přehnaný pozitivismus mě spíš štve..

Nico, tak mu trochu rozhod sandál. On čeká, že mu tohle všechno bude někdo vyvracet. Zkus s ním souhlasit. Že má pravdu, že je to tak dlouho a pokud on nic nechce nnudělat, ty to za něj udělat nechceš. Takže řešení svých problémů nejlépe najde on sám. Jsi na samé hranici, bud začneš žít jeho život a nebo řekneš dost.

lvice napsal(a):

Už ti opravdu nechtěla nikdy vylévat své srdce :gloria:? Tak to si budu pamatovat :supr:.

jj, Lvíče - ale musíš bejt věrohodná. Ve stylu: "ách jo, máš pravdu, je to hroozný, já bych mohla povídat....." no a začneš barvitě líčit všechny hrůzy a děsy, co tě napadnou - a hlavně, musejí být ještě horší a pesmističtější a chmurnější, než toho dotyčného.Neboť - jak správně pravila Mashanka - cílem této báječné soutěže je, být největším chudákem na světě :supr::lol:

Nicolasi mě napadlo .. nejmenuje se lavský ??? :lol: Néé jen trapnej vtip ..myslím, že nemáš šanci ho probrat z ulity pokud sám nebude chtít ..někomu pomůže nakopnout, někomu pohladit a někdo ..prostě to kvílení k životu potřebuje ..i já znám takovou holku ... otázka zní jinak ...Nač tyhle citový vysavače energie potřebujeme my ? Proč se bojíme, že o ně přijdeme? Čím nás k sobě táhnou??? No ... těžký ...

Mne to napadlo prvej... :cool: ale nebdue to náhoda... :supr:

Nico, asi zachraňovatelký sklony :D Ne, jestli tě deprimuje, asi je nejlepší buď ho okřiknout, že si nepřeješ slyšet takovéto pesimistické kecy, nebo s ním omezit kontakt. Další dobrej způsob je podle lupiny, to by mohla být i sranda :)

V první řadě je potřeba myslet na sebe. Tihle lidé potřebují někoho na vypovídání, někoho optimistického, páč potřebují trochu té pozitivní energie (z tebe). Bohužel ti předává tu negativní. Dá se to občasně, ale ne moc často a jen u těch, co za to stojí. Jde o to, aby tě to moc nevysávalo.

No, tak já mám takovouhle tchýni ...bydlí s námi a já jí v duchu říkám Černá kronika ... směle by mohla soutěžit se zprávami na Nově ...  Ona je největší chudák v celé galaxii .... Taky jsem zkoušela  různě reagovat, ale je pravda, že ať jsem reagovala jakkoli, vždycky to bylo špatně, pokud jsem ji politovala a snažila se poradit ... špatně ... pokud jsem ji optimisticky tvrdila, že to není tak hrozný a bude líp ... taky špatně ....  tak dělám mrtvého brouka. A protože reakce se nedočká, tak už na mě ani ty svoje pesimistické řeči a katastrofické scénáře nevrhá.

Nejsem potvora necitlivá, ale je pravda, že  to z člověka vysává energii  ......  nedá se to poslouchat denně x krát dokola  rok za rokem .......   

Lupíšku ... překvílet ... na to nejsem dost velká héérečka ... nicméně, musela to být veliká legrace .... :)

Klarko, Rimmer především dělal něco, co ho nebavilo, k čemu neměl vztah a dělal to proto, aby se zavděčil rodičům. Nicméně...já měla na mysli to jeho neustálé vymlouvání se, že neměl ty správné rodiče, neměl tohle, neměl tohle, takže on nic, on muzikant a tak.

Já mám spíš přemlouvačský sklony. Něco ve smyslu "kur.va pojdme něco udělat..." nebo "když nevíš, jestli ti dají hypotéku, tak tam sakra do té banky zajdi!"
Jinak mi sedí co se týče intelektuálských keců, rozhledem, humorem, kulturním vhledem, který já pomalu ztrácím.
Akorát to, co nás spojuje, je čím dál těžší vydolovat. Kdykoli se zeptám, jak se má, tak to je voda na mlýn :-) Opravdu mě to zajímá. Ale už nemám kapacitu pro přijímání lamentací...pak každý mluvíme to svoje. Chápu ho, ale nemám sám sílu to vstřebávat. To se musím naučit, nestranně se neangažovat.

Nicu, a co se ho neptat jak se má, ale rovnou se vrhnout na humor, kulturu a intelektuální kecy? A když začne, tak ho utnout, nojo no a hele jak se ti líbilo to a to.....
Vstřebávat by to by byla chyba, za chvíli by tě vycucal :).

Vstřebávat něco takového je, jako když přijdeš do kotelny a najednou je ti tak nějak...divně...a najednou je ti..ještě divnějc, pak si všimneš, že vlastně dýcháš a ono nic... a když se honem nevzpamatuješ, jsi v limbu. Je to prostě jako kysličník uhelnatý :)
A Lvice, pomni prosímtě, že se hraje o Mistra světa amoleta ve kvílení! A ty na něj s humourem.... :grater::dumbom::lol:

lvice napsal(a):

Nicu, a co se ho neptat jak se má, ale rovnou se vrhnout na humor, kulturu a intelektuální kecy? A když začne, tak ho utnout, nojo no a hele jak se ti líbilo to a to.....
Vstřebávat by to by byla chyba, za chvíli by tě vycucal :).

... tak si jen tak představuju Nicolase, jak třímá v ruce zápisníček a při spatření přítele-přísavky začne vrhat do diskuze jeden příspěvek za druhým :lol:

Možná by stačila edice Vtipy národů...nebo jak se to nazývá :gloria::lol:

Nico, mě to přijde, že se prostě potřebujete...., a každý potřebujete zapracovat na té oblasti, kterou u toho druhého obdivujete....protože v této oblasti jeden druhého doplňujete.....až tou částí, kterou obdivuješ,budeš (znovu či už) disponovat taky, tak zjistíš, že takové přátelství, které je na bázi "musím něco přetrpět,ikdyž mě to s.e.r.e, na druhou stranu, když on ale má to, co já ne",  není přátelství opravdové....  přátelství tě prostě neničí, nevymačkává v žádné oblasti. To si prostě přátelé dělat asi nechtějí že....