Ahoj všem... chtěla jsem se zeptat, zda máte někdo zkušenost s tímto preparátem. Mám ho 5. den a je mi neskutečně děsně. Lékařka mě varovala, že zezačátku se ty stavy spíše prohloubí, ale že poté se všechno obrátí....

Ano, měla jsem to samé, nechutenství, motání hlavy, vysadila jsem a přešla na Cipralex :)

To prejde a bude dobre (a mozno aj nie) ... mne to prestalo po 2 tyzdnoch.

Já jsem začla brát Zoloft právě kvůli tomu, že jsem se léčila na neurologii pro motání hlavy. Po veškerých vyšetřeních se ale zjistilo, že mi neurologicky vpodstatě nic není, takže mne posalali na psychiatrii a zkoušíme to antidepresivy. Do toho mne potkala panická ataka zcela nečekaně. Ze Zoloftu mi bylo zpočátku neskutečně zle. Nebyla jsem schopna ani skoro vstát a starat se o malého. Motala se mi hlava víc, bušilo mi srdce o 106 a úzkosti jsem měla ještě větší. Taky mi řekli, "Vydrž, prťka, vydrž", tak jsem držela. Ale měla jsem z něho svědění celého těla, tak jsem přešla na Citalon. Ten je celkem dobrý,ale změnila jsem psychiatričku ,protože jsem se přestěhovala a ta mi řekla, že Citalon je zastaralý lék a že mi ho popř.změní na Citalex, že to je to samé,akorát vymazlenější a elegantnější(Takto ona o těch lécích hovoří, nejsem blázen, jen cituji. :D) Takže to, že ti je zle je normální,ale prý by to nemělo být delší dobu než je měsíc. Mě bylo zle skoro 6 týdnů na ZOloftu, než se to upravilo. Taky mi jednou bylo tak zle, že jsem volala lékařce a řekla mi, at si ho zvýším o půlku denně. To jsem byla jak na centrifuze,takže jsem to zase snížila. Myslím, že Citalon mi pomáhá lépe a lépe ho snáším.

Brala jsem Zoloft a již nikdy více, neseděl mi (měla jsem pocit, že jsem jen tělo, necítila jsem skoro vůbec duši), necítila jsem skoro žádné pocity, dotyky.....můj lékař říkal, že si ten název mám pamatovat a nemá mi ho už nikdo nikdy předepisovat. Přešla jsem pak na Coaxil- téměř žádné vedlejší účinky, jen zpočátku únava. Pak jsem vysadila úplně, ale znovu jsem se musela vrátit k antidepresivům. Tak mi zkusily Mollome (výborný na úzkostné poruchy a panické ataky) a nemohla jsem si ho vynachválit - po x letech jsem byla úplně bez úzkostí i panických atak a to jsem brala jen poloviční dávku, kterou mi chtěla lékařka nasadit...

Já jsem po zoloftu necítila skoro nic. stavy se možná trochu zlepšily, ale nic výrazného. jako bych každý den zobala paralen. jak to tu čtu tak sem asi divná.

mirka.. napsal(a):

Já jsem po zoloftu necítila skoro nic. stavy se možná trochu zlepšily, ale nic výrazného. jako bych každý den zobala paralen. jak to tu čtu tak sem asi divná.

mirko... proč bys byla divná.... Každý jsme unikát - tedy každému, ikdyž stejná chemie, prostě bude působit v těle odlišně.....

Já požírám serlift, což je zoloft a bylo to po 5ti letech první antidepresivum, které mi opravdu pomohlo. Už 4 roky nemám žádné deprese. Neměla jsem při braní nikdy žádný problém, žádné vedlejší účinky, kromě neexistence libida. Dřív jsem měla nálady jak na houpačce, byla jsem cholerik, to se úplně zklidnilo. Já si serlift (zoloft) nemůžu vynachválit.

Ivana napsal(a):

Já požírám serlift, což je zoloft a bylo to po 5ti letech první antidepresivum, které mi opravdu pomohlo. Už 4 roky nemám žádné deprese. Neměla jsem při braní nikdy žádný problém, žádné vedlejší účinky, kromě neexistence libida. Dřív jsem měla nálady jak na houpačce, byla jsem cholerik, to se úplně zklidnilo. Já si serlift (zoloft) nemůžu vynachválit.

na mě úplně stejně - tedy stabilizace výbuchů - působí Cipralex :D
serlift na mě neúčinkoval nijak, kromě neustálých motolic.
každý si musí holt vyzkoušet sám, co mu vyhovuje a blbý je, že musí počkat dva, tři týdny, alespoň pokud já vím, že je doba začátku působení AD.

Díky za odpovědi... dnes jsem na Zoloftu 6. den a pomalu se to zlepšuje, ale víkend byl pekelný. Motání hlavy, duchem mimo - jako bych předtím pařila dvě noci. Ale jednu věc pozoruji úplně jasně - tak ze 70% jsem ztratila chuť k jídlu... t.j. ne že bych přímo měla nechutenství, ale přestala jsem uzobávat a pojídat malé kousky všeho možného mezi hlavními jídly.... z této stránky se cítím o moc líp.... jelikož s váhou bojuju průběžně.

Ono asi záleží na každém, co mu vyhovuje.... snad mám to nejhorší za sebou... a taky jsem se konečně vyspala...... hezký den :hjarta:

rainbow napsal(a):

Díky za odpovědi... dnes jsem na Zoloftu 6. den a pomalu se to zlepšuje, ale víkend byl pekelný. Motání hlavy, duchem mimo - jako bych předtím pařila dvě noci. Ale jednu věc pozoruji úplně jasně - tak ze 70% jsem ztratila chuť k jídlu... t.j. ne že bych přímo měla nechutenství, ale přestala jsem uzobávat a pojídat malé kousky všeho možného mezi hlavními jídly.... z této stránky se cítím o moc líp.... jelikož s váhou bojuju průběžně.

Ono asi záleží na každém, co mu vyhovuje.... snad mám to nejhorší za sebou... a taky jsem se konečně vyspala...... hezký den :hjarta:

Já jsem tenkrát shodila šest kg :)
Tak ať je líp :)

holky já budu trochu OFF ... ale zírám kolik lidí bere takový prášky....to berete celoživotně nebo se dá "po tom" vysadit?
musí být i velice obtížné najít ty správné léky pro toho kterého člověka....občas mi taky pěkně hrabe a mám pocit že vyletím z kůže...BI...

co to je ta panikcá ataka...?

Adro, někdo to má celoživotně (ale to se podle mě nedá říct nikdy dopředu jasně...protože nikdy nevíš...), někdo to bere dočasně....jako třeba já....(ikdyž mám předpoklady, že se k nim budu při větších zátěžových situacích vracet....trpím úzkostnou poruchou a psychosomatickou dysfunkcí - "sedlo" mi to na zažívání.... )

panická ataka - je stav, kdy tě  popadne panika, ikdyž k tomu není důvod....někomu začne bušit srdce, má stavy podobné infarktu, klidně tě může odvést sanitka.....to tělo opravdu takhle reaguje....vyšetření však neprokážou nic - je to psychické...
Já měla mírnější formy, většinou v prostorech, ze kterých jsem nemohla ihned odejít - návaly horka, pocení, máš chuť utéct s pocitem, jak kdyby to byla tvoje poslední minuta..ale protože před nikým, ničím neutíkáš, reálné riziko ti nehrozí, tak není důvod utíkat - řeklo by se důvodem není ani panika - ale ta bohužel přicházela - ikdyž jsem třeba jen seděla v autobuse a jela odněkud někam.....
- někdo  se zas nemůže odlepit od zdi - má pocit, že v prostoru omdlí atakpod...

Adro, tady to máš odborněji :
http://www.zbynekmlcoch.cz/info/ostatni … lecba.html

dekuju koukala jsem na to...to já nemívám...spíš pocit že bych se měla roztříštit na tísíce kousků...a bolí mě srdce jako by mě ho někdo svíral v dlaních...zatím stačí občas lexaurin...  :(

Adři, lexaurin je svinstvo....já ho taky brala, ale fakt jen v nejnutnějších případech, kdy už jsem fakt padala na hubu.... a pak mi doktorka ubírala...až mi jednou řekla, zvládla jste to delší dobu bez lexaurinu, mažu vám ho z medikace...a už se mnou nediskutovala :) protože na tom vzniká psychická závislost (vezmu si ho, ono to přejde...nevezmu si ho, nepřejde to..), ale bohužel i na tomto druhu, fyzická závislost....
Dneska by mi je už nepředepsala, a jako psychiatrička úplně šílí, jak obvoďácí předepisují lexaurin a léky jim podobné jak na běžícím pásu....
Podle mě to může pomoc, když není zbytí....ale nic to neřeší, jen na chvíli utlumí.....
Je to berlička, která ale dlouhodobě podle mého spíš škodí, než pomáhá (je to ale jen můj názor), na druhou stranu, díky že tyto léky existují, když je fakt obrovská krize....

Brala jsem Zoloft - prvních 14 dnů šílených, únava, úzkosti atd. Pak se to nějak srovnalo. Když jsem je brala, byla jsem víc v klidu, tzn. ani né velké depky, ale ani bohužel velké radosti..  skoro nemožnost orgasmu.  Už ho neberu. Musela jsem jej pomalu vysazovat, protože jinak se mi motala hlava. Brala jsem jej asi rok - pomohl mi na to kvůli čemu jsem jej začala brát - občasné odkrvování a necitlivost prstů, což mi dělalo od nervů :-P

Račice, ale antidepresiva jsou také berlička. Ty léky ti neléčí příčinu tvé nemoci, tvých stavů, jen ti pomáhají to lépe zvládnout a řešit právě to, co ti tu nemoc přivodilo. Je třeba ale nezůstat jen na medikaci,ale zkusit vyhledat i psychoterapii a pracovat sama na sobě touto cestou.
Ale pravdou je, že lexaurin, neurol a jiné uklidňující léky s okamžitým účinkem jsou vysoce návykové, kdežto AD ne. Moje známá brala dlouho neurol a lékařka jí vynadala a nasadila jí AD. Bohužel ona nevydržela ten začátek, kdy je nám po AD ještě hůře a vysadila to a o to víc do sebe ládovala neuroly. Musela na detox. Žádná psina.

Krevetko, no svým způsobem jsou antidepresiva taky berličkou.....to souhlas, a taky souhlas, že bez intenzivní psychoterapie, nácviků relaxace, autogenního tréninku a jiných metod to nejde.....
Jenže je rozdíl mezi "berličkou", která dodává mozku to, co při takových stavech depresí a úzkostí mozku chybí, nebo podle mě opravdovou berličkou, jako je lexaurin - kdy ty léky otupí smysly do té míry, že "neléčí", ale oblbnou, aby "znecitlivěly" a potřely okamžitě nechtěné reakce na nějaké podněty.....
Aspoň tak to vidím já....

no, myslim, že pokud se někdo narodí s tim, že má poruchu výroby serotoninu apod. nejsou AD berlička, ale lék řešící problém. stejně jako když někomu nefunguje výroba inzulinu, musí si ho píchat,ne?

račice,souhlasím...
na mě prásky asi nefungují, ani lexaurin, ani neurol...je mi po nich jako bez nich...stejně jako se zoloftem

Ano - antidepresiva jsou na nedostatek serotoninu v mozku... není to něco, co by byl schopen člověk zvládnout sám svou vůlí. Vím to dobře, jelikož AD beru (s menšími - delšími pauzami) od doby, co se mi narodily děti. Psychoterapii jsem absolvovala několikrát, též pohovory s psychologem - troufám si říci, že nic přelomového se během nich nestalo, i když v něčem mi určitě pomohly.

Co se týká léků na uklidnění jako Lexaurin, Neurol, Xanax apod., tak k těm sahám opravdu v nouzi nejvyšší. Ale nyní jsem dostala od lékařky předpis na preparát "Frisium" - a po něm nejsem tolik zblblá. Vlastně se cítím úplně fajn. Ale prý není skoro na trhu. V Praze ho mají pouze v jedné lékárně.

Račice, s tím souhlasím. Není berlička jako berlička, stejně jako není psych.nemoc jako psych.nemoc. Já jsem jen myslela, že si myslíš, že AD tě vyléčí. Proto jsem to napsala. Jinak to nezpochybňuji. Máš zcela pravdu.

Rainbow, já taky beru AD. Je fakt, že je mi 31 let a beru je ted druhý měsíc prvně v životě. Ale měla jsem 2 roky neskutečného stresu a taky jsem od nervů a ze žalu zhubla 6kg za 2 měsíce. A to jsem i před tím byla hubená. :(

Každopádně taky se divím, kolik lidí bere AD. Já jsem se tomu hrozně bránila, protože jsem zásadně proti lékům. Já neberu ani antikoncepci. Na bolesti sáhnu pro lék když už je mi fakt hodně mizerně. Jinak jsem spíš bylinkářka a raději vše řeším alternativní medicínou. Tentokrát mi šlo ale doslova o to, zda budu fungovat pro své dítě nebo budu ležet, takže jsem AD musela začít. :( Ale neberu to tragicky. Věřím,že to dříve či později bez problémů vysadím. Nejdřív si ale vyřeším svůj život a vyřeším to, co mě na braní těch léků přivedlo. Snad to půdje. :)

Mirko, to není možné, aby ti žádný lék nepomohl, ne? Proboha, přeci se nemůžeš trápit celý život? Musíte s lékařkou zkoušet a zkoušet. Určitě se najde nějaký, který ti sedne. Já už beru druhá AD a chystáme se na třetí. :D Sice mi už lépe je, ale pořád to není vončo. Říkala jsi to lékařce?

krevetko, já jsem sama na sobě po čase poznala, že moje deprese nejsou zrovna charakteru, který by nějak řešily AD. je fakt, že prášky na sobě nijak necítím, ale taky vím, že moje potíže bych měla řešit spíš nějak alternativněji. snažím se na sobě pracovat:-)

Napadlo mě, že když se tak dlouho musí čekat, než AD zaberou, tak jak je to s vysazováním. Dá se to vysadit najednou?

Já jsem AD brala půl roku, ale celkem nic jsem nepozorovala jak při začátku braní, tak při vysazení.

Já měla brát Zoloft, ale po prvním kuse mne bylo tak špatně,že jsem řekla, tohle tedy ani náhodou brát nebudu, už stačilo jak mne bylo zle bez toho.
Zkusila jsem tedy citalec a jsem spokojená. Dokonce si říkám, proč jsem to nezačala brát a proč jsem se jim bránila. Mohla jsem si ušetřit pár let trápení, resp.nervů a problémů.
Lexaurin jsem taky zkusila jednou, namísto toho, aby mne uklidnil a nahodil u mne vyvoval zhoršení zlého psych.stavu a jen jsem chtěla brečet a brečet, což od rána v práci jaksi nešlo. Vše, co způsobuje závislost, nechci. Ani to, co má šílené vedlejší účinky. Brala jsem léky dlouhodobě, tak vím, co to je být od nich špatně. I motání hlavy a nyní už letité noční i denní pocení a stav, kdy jsem nemohla vyjít na ulici jen z hrůzy, že jdu mezi lidi. A vůbec mhd a metro, hrůza. Po citalecu..zklidnění, jen v metru se ještě potím. Ale vždy jen, když jedu ten den poprvé tak 3o-4o min, pak už ne. Ještě nějak vymazat?noční pocení a šílené sny, resp. usínání. Už víc než rok spím pouze s práškama.
Tož tak. Já myslela, že tyto stavy mají ženy po 4o, dejme tomu...ne mladé a ani ne čerstvé maminky.
Tak, držme se, taky  se ptám, kdy asi přestanu ty léky brát a zda se mne vrátí ty stavy z "před" braní. To radši asi je budu brát dál. Žije se mne když ne dobře, alespon ZASE normálně.

Dnes beru Zoloft 7. den a už je mi docela fajn, až na to, že mi občas trochu duní v hlavě a chce se mi spát. Jinak úzkosti zmizely. A taky jsem se přestala neustále cpát nějakým jídlem.... to je takoé to nutkavé pojídání pořád něčeho, asi aby se člověk uklidnil.

U mě je to tak....Jednou za čas mě prostě úplně přestane zajímat, co se děje kolem mě.... je to najednou všechno okolo jen nudný šedý film - a moje stavy úzkosti jsou tak silné, že nejsem schopná vnímat nic jinýho. I když o tom s někým mluvím, tak mi to úlevu nepřináší. Jen ze setrvačnosti chodím do práce, starám se o děti, ale jsem mimo sebe - a je mi víceméně jedno, co dělám, nebo co se stane. A připadám i úplně k ničemu....

rainbow napsal(a):

Dnes beru Zoloft 7. den a už je mi docela fajn, až na to, že mi občas trochu duní v hlavě a chce se mi spát. Jinak úzkosti zmizely.

Tak to este nebude Zoloftom, nejaky ten tyzden si este pockas, kym sa jeho ucinky skutocne prejavia.

Mám těď náročné období, kdy se mi deprese dost zhoršily. Byla jsem i před vánoci hospitalizovaná na psychiatrii. Brala jsem už malé dávky Argofanu 10 let. Na udržení. Teď průlom a paní doktorka mi nasadila Mirzaten. Ale právě se bála mě nechat bez dozoru. Třetí den po něm jsem myslela, že skočím z okna. Opravdu, bylo mi strašně. Šla jsem tam na záchod, otevřela okno, chytla se těch mříží a dostala hysterický záchvat. Kdyby tam nebyly, tak snad skočím. Lékařka mi musela píchnout něco na uklidnění. Ten pocit úzkosti byl strašný.
Teď už jsem v práci a snažím se makat. Ale minulý týden se mi udělalo skutečně zle v obchodě. Musela jsme si rychle rozvázat šálu, sundat bundu a sednout na bobek, a dýchat do pytlíku. Měla jsem pocit, že se musím udusit a složit. Hrozný.

Nenávidím ty hnusné deprese,léčím se střídavě šest let,předtím jsem byla ,,normální,,a o depresích jsem neměla tucha,nastartovala to až m. nevěra.Byla mi také tak zle,že jsem venku skoro omdlévala,bála jsem se přiblížit k oknu, abych nedostala ten blbý nápad.Chodila jsem nadopovaná práškama a bylo to k ničemu.Pak jsem se dostala do ambulance krizového centra v Bohnicích ,byl tam úžasný psychiatr Mudr Hollý.Chodila jsem k němu rok a hodně mi ulevil,no a pak mi odešel do soukromého sektoru,nevím kam.Od té doby střídám psychiatry a ad a nemohu najít toho pravého.Dřív jsem nevěděla,co je to za šílenou nemoc,nechápala jsem lidi,kteří měli odvahu skočit z Nuseláku,ale neměli odvahu žít,dnes už jim rozumím.Nevíte o někom dobrém v Praze,radši bych muže,protože mi může pomoci nahlídnout do problému i ze stran věcí,co jsem dělala špatně a jak se cítí manžel,takhle to se mnou rozebíral Mudr Hollýˇ.Žádné,dobrý den ,jak se vám daří,tady máte prášky a nashledanou,vždy jsem u něj měla na řešení celou hodinu.Teď začínám s Wellbutrine.Jinak mě konkrétně Zoloft nepomohl.Prosím,nemáte někdo v Praze dobrého psychiatra?Moje nynější doktorka,,rychlovka,, mi řekla,že pokuď ze života nevyřadím stresor ,který deprese způsobuje,budu je mít stále.Stresor znamená rozvést se,zatím nemůžu.

Pajaja, poslala jsem Ti do SZ kontakt ne na psychiatra - ale na psychologa, třeba by taky pomohl.

Já jsem patrně měla mírné deprese celý život. Pamatuju si ty nepříjemné stavy už jako malé dítě předškolního věku. Zhoršilo se to paradoxně v době, kdy jsem měla být nejšťastnější v životě - měla jsem děti už trošku odrostlejší (10-12 let), dobré zaměstnání, kdy jsem seděla v kanceláři se svou kamarádkou, manžel začal dost vydělávat, koupili jsme si nový byt, auto, najednou jsme měli peníze i na dovolené u moře, manžel mě miloval a já jeho - PRÁSK - deprese jako hrom! Pět let jsem se v tom plácala, zkoušela různé prášky, psychoterapii, byla jsem i v lázních a pomohl mi až serlift (zoloft). Ani jsem si to hned neuvědomila, ale pak jsem zjistila, že už skoro rok jsem neměla žádný záchvat deprese. Jenže to bylo v době, kdy mi manžel oznámil, že mě opouští a rozvádí se. Myslela jsem, že to nepřežiju, že se zabiju, furt jsem brečela atd., ale depresi jsem neměla. Byl to takový ten "zdravý" smutek - smutek z něčeho. Zatímco depresi jsem měla tzv. "kvůli ničemu" a byl to hrozný pocit, jakoby na svět kolem mě padla šedivá neprůhledná mlha. Doktorka mi řekla, že AD budu muset jíst až do smrti, jinak se deprese znovu objeví. A já je radši jíst budu a jen budu doufat, že se neobjeví i přes AD. Teď před Vánoci jsem k tomu měla mírný náběh, naštěstí se to zas utřepalo. Snad už to nikdy nezažiju!

holky já nevím co napsat....neumím to tak říct a napsta jako vy tak otevřene...a vubec mám pocit že by to nikoho nezajímalo nebo že je to o ničem když to napíšu....a nebo jsem taky líná něco psát a doufám-čekám až to přejde...myslím si (báhově) že to zvládnu sama....ono se v podstatě nic nedeje...jen to že prsotě když mi něco fakt je...tak by mě ani ve snu nenapadlo někomu se s tím svěrovat...já blbka.
¨

račice ten laxauirn beru - se budeš asi smát...ale jen když mi je mizerně - klepou se mi ruce, mám je ledove a chodidla taky a nedokážu nic delat a bolí mě srdce...tluče mi jak o závod....tak si ho vezmu a to je tak ...já se i stydím to napsat...když tu čtvu ostatní....no tak 0,5tbl za týden....asi jde o me spíš o efekt placebo...ale prostě srdce se zklidní a moje mysl taky....nejsem po tom unavená ona ta půlka tabelty je jako nic...dokotrka mi řekla at to beru když vím že me čeká stres....jenže mě žádný stres nečeká...prostě to najednou přijde a nedokážu se zabavit vubec ničím :-(((

jinak tohle vlákno je pro mě teda docela šokující....:( když vidím CO může kdo proživat...taky jsem to neměla vzdy jednoduché...ale když si čtu tohle .... tak mi je všelujak

Adro, nestyď se. Máš normální úzkosti. Taky jsem o tom nemluvila, ale pak jsem zjistila, že mi to pomůže. Já jsem teď v tomto období v pr..., že jsem si už o pomoc musela říci. Zrovna dneska je to zase blbý. Cítím to.
Já mám zase Neurol,ale vyhýbám se mu jako čert kříže. Vím, že je to návykové. I když ty úzkosti jsou děsný, tak se to snažím zvládnout. Emoce ven. Rychle v práci běžím na WC, tam dýchám nebo bulím. Zrovna teď mi je zle... Těším se na večer, protože mám straz se známými, tak vím, že mě to trochu zaměstná...
Vždyť trápíš jen sama sebe...
Já přesně vím, o čem mluvíš. Hrozný stav, hnus...

Martinko dík,psycholožku mám,když budu chtít.Jmenuje se Douchová ,má  také poradnu v Mladé frontě.Je také dobrá,začínala jsem u ní a ona mě pak poslala k psychiatrovi,že na to psycholog nestačí a potřebuji léky.Nejlepší je asi kombinace obou,ale já se strašně těžko dokopu třeba jen na nákup.

Adro, proč bych se měla smát....taky si myslím, že máš úzkosti, možná ne tak silné, ale máš....tohleto, co píšeš, byly aspoň u mě počáteční příznaky, které se občas objevovaly asi tak rok, pak to na mě dolehlo, přišly první panické ataky a já s tím ještě 2 roky chodila a nevěděla co mi je. Kdybych vyhledala odbornou pomoc dříve, ušetřila bych si pár let na AD.....


Klubko, přeji, ať je líp :pussa:  je fakt, že nikdy mé stavy nedosáhly toho, že bych byla hospitalizována, nebo bych měla chuť si sáhnout na život....takže si neumím představit až takové stavy, ale znám to od mamky... takže mi je líto co prožíváš, ale ty víš, že bude líp, vždycky to tak je... :pussa: držím palec, ať už jsi z toho zase venku....

Rači díky. Snažím se dívat dopředu a žít přítomností. Zkouším se radovat z maličkostí. Jde to blbě. Bohužel stále toho horšího ze dne si pamatuji více.  Vím, že to je o čase. Jen někdy příjde takový vlna, že bych nejradši vše ukončila.

Já nevím Klubí, ale mě, jak tě znám tady na Babi, přijde, že jsi na sebe hodně náročná a to, je to, co podle mého způsobuje tvé propady.
Já, když jsem tě tu začala číst, tak jsem si říkala, ta holka je fakt dobrá, má můj obdiv a velkou poklonu....zvládla tolik, co jiní nezvládnou za celý život. Snaží se svůj život naplňovat,ale až bohužel přeplňovat....
A vždy, jak jsem tě četla, tak jsem si říkala, brzdi, proč tak chvátáš....
Nevím, proč ti to teď píšu, ale měla jsem potřebu ti to napsat.....  Mě přijde, že z těch všech tvých aktivit musíš být hrozně vyčerpaná, takže se ani nedivím, že jsi měla propad....
Já nechci,aby to vypadalo, že ti nějak radím, to si netroufám, .....jestli ti to vadí, nebo je můj příspěvek mimo, tak to bylo jen v dobrém.... jen, že tvá psychika stávkuje, se ani nedivím, přit takové zátěži, kterou na sebe nakládáš, že tě sama o sobě brzdí....

To je pravda,když jsem si loni četla tvé příspěvky,říkala jsem,ta se má,to musí být silná ženská a představa jak žiješ se mi líbila a záviděla jsem, a pak koukám jako puk.Jo,je to těžký,někdy k neunešení.Hlavně ráno,kdyby se mi někdo vloupal do bytu a klepnul mě,tak mu ještě poděkuju.No musíme se držet dál,s tím nám nikdo nepomůže.Ach jo.Měj se ,co nekrásněji.

Račice,nepsala jsi to přesně!!!
A já se vůbec nezlobím. Já to vím, že jsem si to posrala sama svou náročností na sebe. A přitom mě občas příjde, že toho dělám ještě málo...
To jsem celá já. Hlavně být ve všem dobrá,ale vůbec se za to nepochválit.
Ostatní mají přeci větší cenu,ne?
Ano jsou situace, kdy jsem pevná v kramflecích. Totálně ustojím věci, kde ostatní padají na hubu. Ale pak pohár přeteče a já teču taky.
Asi to tak mělo být. Bude to hodně práce na sobě. A bolí. Kurev.sky.

Holky, napadlo mne, že bych se vás mohla optat na názor. Šly byste do miminka ve vaší situaci? Myslím tím, když nejste psych.vpohodě a berete AD? Já mám panickou poruchu, beru AD asi 2 měsíce,ale chtěla bych miminko. Ne hned,ale vůbec obecně se už do budoucna hrozně bojím, že ta hormonální změna, při těhotenství, porodu, kojení mi hodně přitíží  a já pak budu mít sice dvě krásné děti,ale matka bude na nic. :( Co vy na to?

Šla,ale ne teď. S paní doktorkou jsem o tom mluvila. Bohužel, či bohudík v mé situaci si nemohu dovolit dítě nenaplánovat.

Klubko a když jsi o tom mluvila s lékařkou, co ti řekla? Neřekla ti např.že to může tvůj stav zhoršit? A je vůbec možné brát AD v těhotenství ?
Mě je 31let, mám jednoho chlapečka, s otcem nežijeme spolu a o dítě se taháme. On ho chce do své péče, takže není divu, že jsem skončila mimo jiné kvůli tomu na AD. Mít další dítě se šíleně bojím, že dopadnu opět takto. Sama se 2 dětma. :( Ten strach je obrovský, na druhou stranu děti miluji a když vidím miminko, "sežrala" bych ho. :) Ale moc se bojím i těch stavů. Mám panickou poruchu, prý je to díky mé situaci a je dost pravděpodobné, že až pomine soud a já vyřeším pár dalších věcí, že se to srovná, ale kdo ví. Např.dneska a včera mi bylo hrozně zle i přesto, že si nejsem vědoma, že by mne něco hodně rozrušilo. A je mi zle přesto, že beru AD. :( Přichází si to jak chce a já to nedokážu ovlivnit a to mě nesmírně štve.

Panická porucha a deprese jsou asi rozdíl. Nejsme lékař.
Jinak mě paní doktorka říkala, že v těhotenství pokud to jen trochu jde, tak nebrat žádná AD. Pokud to nejde, tak je snížit na minimum a převést na preparát, který má ona odzkoušený.
Má zkušenost, že těhulky jsou na tom dobře. Hormony začnou pracovat a docela v těhotenství se drží. Horší je laktace. Tam doporučuje u těžkých případů ji totálně zastavit. Jinak ona doporučuje psychoterapii, psychoterapii a zase psychotarpii. AD drží člověka nad vodou,ale nejsou spásná. Proto se této psychiatričky držím jako čert kříže, protože není jen práškař.
Já jsem podstoupila dvě neurologická specializovaná vyšetření a bohužel jsem ten případ,kterému se serotonin a noradrenalin tvoří v tom nejmenším možném množství, a tito lidé mají bohužel velký sklon k depresi. Takže mi je léky uměle dodávají. Měla jsem radost, že jsem byla na podzim na té nejmenší možné dávce a ještě jsem měla přejít na jiný šetrnější preparát. No a pak nějaká pecka a jsem zase v pr...i. Vše od začátku..
Takže teď je to o práci na mě samé.
U tebe to jsou spíše existenční problémy, než deprese ne? Takže u tebe bych to taky viděla na různé sedánky, psychoterapii, pomoc mluvením atd.

Klubko díky za psaníčko. Vím, že nejsi lékař,ale co si budem povídat, někdy vlastní zkušenosti je nade vše. Lékař to má vyčtené z knížek (hodně laicky řečeno),kdežto ti, co se s tím setkávají, to mají vyzkoušené na vlastní kůži. Proto se tu ptám. Svoji lékařku mám a myslím, že je dobrá. Zatím jsem u ní byla jednou. Uvidíme.

Ano, máš pravdu, že panická porucha a deprese jsou rozdíl,ale někdy mám pocit, že z jednoho může nastat další a další. Nevím. Panická porucha mne postihla před 2 měsíci, nejsem v tom zatím zběhlá. (zaplať pánbůh). :D

A Klubí, můžu se zeptat ještě ? Ono se dá poznat na nějaké vyšetření, zda se ti tvoří správné množství serotoninu? Můžu vědět na jakém? Já jsem také v péči neurologa, protože trpím závratěmi,ale na magnetické rezonanci se nic nezjistilo. Takže to neurolog připisuje psychice. A je fakt, že když mám ataku, tak se motám tak, že se někdy nemohu postavit.

Já na tom byla v 17ti ,kdy jsem ležele půl roku na dětské psychiatrii v Motole. Je to o odběrech krve a EEG. Chodila jsem každý týden na krev a pak mi dělali EEG a ještě nějaký drátky na hlavu jiné. To je vše co vím.

Tak nevím, zda je vhodné ptát se kolik je ti teď?
Já byla na vyšetření ENG(VNG) a to je takové to křeslo. Dají ti také drátky kolem očí,ale tam se sleduje pohyb očí a pak mi nalili vodu do uší a tím mne roztočili a čekali, jak dlouho se motám na levé ucho a jak dlouho na pravé. To asi nebude ono, že? Já se poradím s lékařem.

To je mi líto, že už od tak útlého věku máš tyhle problémy. Ale podle článků jsi velmi silná žena. tak držím palce. I u nohouch. :supr:

Ale podle článků jsi velmi silná žena. tak držím palce. I u nohouch

OmyL!

Jo to mi taky dělali. Vím, že to bude asi nejvíce z krev. Tam se dnes pozná téměř vše:)

No tak tak aspon působíš. Já tak prý taky na lidi kolem působím a nikdo by neřekl, že mám psych.problémy. :D Jsme dobré héérečky.

A na tom křesle ti něco zjistili? Mě to dělají každý půl rok. Pořád se řeší, z čeho mám ty závratě. Já jak vás tu všechny čtu, tak jsem ještě u nikoho nečetla, že by měl také závratě a přitom mi každý říká, jak je to hlavní příznak psych.problémů. :( tak nevím.

Závratě nemám. Ale včera jsem jela z práce autem (neměla bych řídit, přiznávám) a v jednu chvíli jsem měla pocit, že jsem děsně u krajnice a přitom jsem jela téměř u středního pruhu silnice. Asi na 15 sekund jsem měla pocit, že mě to táhne k pravé straně. A to mě dost vyděsilo. Jezdím s kolegou, kterého nabírám po cestě do práce, takže teď řídí on.

Neměla bys řídit díky AD? Já beru taky AD a řídím normálně. I při těch závratích. Naopak mi neurolog řekl,at dělám vše jako dřív, abych posilovala mozek. A je fakt, že pocit motání mám,ale dokážu přejít i po provaze, takže ve stabilitě těla to nebude. Bude to asi opravdu "hlavou".
A ty bereš jaká AD a jakou dávku? A doplňuješ to nějakými neuroly nebo tak něco? Já jsem víc jak měsíc neměla žádný takový prášek,ale už 3 dny mi je zase zle a nevím, zda to pomůže do sebe hodit Neurol. Bráním se tomu.

Já závratě mám, ale vždy se t o svede na krční páteř...Už ani k neuroložce nejdu, cítím se tam jako hypochondr. Mám na krku elastický blok, to odstraňuje chiropraktik, jiné motání se vždy připíše něčemu jinému. Kolikrát jsem šla do práce a musela se cestou zastavit a držet značky u cesty, protože jsem měla pocit, že upadnu. Někdy jsem měla i pocit, že padám ze židle ato jsem na ní pevně seděla.
Dnes mne dr. předepsala k Citalecu Neurol, ale jak jsem četla tuto diskusi, tak ani náhodou lék nevyberu a nebudu ho brát. Chtěla nahradit stillnox neurolem, protože nemohu spát a prý už jsem závislák. Tak to volím raději stillnox, beru ho už víc než rok a vždy jenom půlku.

Klubko napsal(a):

Račice,nepsala jsi to přesně!!!
Ano jsou situace, kdy jsem pevná v kramflecích. Totálně ustojím věci, kde ostatní padají na hubu. Ale pak pohár přeteče a já teču taky.
Asi to tak mělo být. Bude to hodně práce na sobě. A bolí. Kurev.sky.

Klubí,jojo, totálně ustojím věci, kde ostatní padají na hubu - jak já tohle znám..... a asi proto, že mám vlastní zkušenost,to umím napsat přesně.... a taky,díky tomu tak trochu na tobě vidím svou minulost a co jsem dělala špatně......
Dneska to už nedělám, proto nemám ty propady....a proto jsem ti to vlastně asi chtěla napsat....
S tím, jak jsi psala, že je omyl, že jsi silná žena....tak ti jen napíšu, že jsi silná osobnost, to se s tebou budu hádat, ale i silné osobnosti, když to na sobě přeženou, prostě něco nezvládnou.....to je jasný, když jsme jen lidi, žádní supermani....
Já myslím, že budeš mít hodně práce na sobě, hlavně v tom, upustit od té náročnosti, nebýt v tom tak neúprosná...asi se budeš muset naučit poslouchat hodně svůj vnitřní hlas, který ti vždy řekne - Klubko, uber!!! nebo to zas za tebe udělá tvé tělo a tvá psychika....

Klubí, neboj, jde to a ty to vnitřně určitě víš a cítíš... :pussa: :par:

Klubko a račice díky holky....

to s tím miminkem jak někdo píšete mi napadalo včera večer když jsem usínala...jak se dokáže člověk s takovými stavy postrat o dítko?to si vubec neodvedu předsavit....a to že laktace je horší než samo těhu jsem už tady někde četla...:(

já jsem si povětšinou myslela že jsem veselá od přírody...ale ted zjišťuju že to je asi "dostatkem" serotoninu a noradrenalinu...to jsou věci...
s AD tedy ve větších dávkách bych se bála řidit...(bojím si vzít i tu blbou půlku asi se o sebe zbytečně moc bojí) ale že ti řekl doktor Krevetko  at děláš vše normálně včetně řízení mě překvapuje - tedy hlavně a asi jen to řízení....

jo klubko, jak to píšou holky a račice...přesně takový dojem jsi na mě uděla taky.loni ..silná žena která ví co chce a jak toho dosáhnout....obdivuju tě na to jaký míváš stavy že jezdíš i do zahraničí....já jsem bohužel sklerotička a nepamatuju si kde jsi to byla ale prostě smekám!!!!
a "přimlouvám se"...přibrzdi  :pussa:
jenže vidím to u sebe - denně něco podnikáme a když můžu jednou jet rovnou domů z práce tak jsem nervní.... :dumbom: tak si vyber že   :P

jo a na okolí??? na okolí to já prý působím jak veselá a hlavně "fakt v pohodě"  což nejsem - v pohodě ;)

MUSIM.... ono na psychiku se dá svést vše. Ale na druhou stranu, 90% zdraví je z psychiky. Takže to motání je možné. Já jsem zase celé dny jak podnapilá. Někdy vožralá ,ale to jen ve vyhrocených stavech. Jinak jsem pernamentně podnapilá. Kdysi, když to začlo, tak mi pomohl Rivotril. Proto lékař usoudil, že je to psychika, protože jinak by to nezabralo. Přestalo to zabírat ve chvíli ,kdy jsem ho brala 8měsíců 2 denně a patrně jsem se stala závislá, takže už neučinkoval. Bud jsem ho měla zvýšit nebo vysadit. Já ho vysadila a naprosto vpohodě. Já totiž netušila, co to vlastně užívám. Když mi ho dal neurolog, nenapadlo by mne, že to je něco na psychiku. :D

ADRO.... víš, ono je to těžší než to vypadá. Mě totiž AD nepředepsal psychiatr,ale právě můj neurolog. Měla jsem to motání horší a on mne objednal na vyšetření,ale až za 10 dní a já mu řekla "sakra to mi nic nedáte? Nejsem schopna se pořádně věnovat malému". A na to konto on usoudil že jsem psych.v háji a dal mi Zoloft. Bez jakéhokoliv komentáře, prostě berte jeden ráno a hotovo. Jako by to byl penicilín, či co. Vzhledem k tomu, že jsem pracovala pro farm.firmu a shodou okoností jsme tam propagovali Serlift a já jsem proškolená skrz na skrz, tak jsem okamžitě věděla, že mi dal AD /to mi ani neřekl/. tak jsem ho seřvala, co mi to dává a odešla jsem. Sice jsem si ho vyzvedla, přečetla příbalový leták a jelikož jsem chtěla něco jen do toho vyšetření na 10 dní, tak bylo zbytečné začít brát Zoloft,když jeho nástup nastupuje po více jak 10 dnech a nesmí se náhle vysadit. Takže jsem to nebrala ,ale týden na to mne postihla panická ataka a tak na ten Zoloft došlo. Tak asi tak. :) No a právě proto mi lékař řekl, že mám dělat vše tak jako dosud i se závratěmě, nebot mou nemoc nazval FOBICKÉ POSTURÁLNÍ VERTIGO a to mi objsnil tak, že jsem se jednou zamotala a můj mozek si to zapamatoval a ted se motá pořád i když jsem vlastně vpohodě. Proto mám dělat vše, samosebou jak se sama cítím. Mám malé dítě, takže ho ohrožova  nebudu, to je jasné. Ale nezakázal mi to.

Krevetko, já chvilku na AD Mollome jsem, pak zas nejsem a tak různě, stále dokola..... :) Když mi je lékařka zase nasadí, tak je to vždy poloviční dávka, která se běžně dává....pak je za nějakou dobu zas vysadím
Mám úzkostnou poruchu a panickou poruchu a trpěla jsem i depresemi... dnes se mi v menší míře objevují ty úzkosti a prostě někdy k těm AD ještě zpětně šáhnu... to pro případ, aby se nevrátily deprese...
Teď se s přítelem snažíme o dítě - lékařka mi nebrání, nevidí důvod - můj stav není dnes už nijak vážnější.
Pokud to nepůjde, nasadí mi i v těhotenství míň než minimální dávku Mollome (má s ním zkušenosti u těhotných a vždy vše bez problémů). Samozřejmě pokud to nebudu muset brát, tak jen líp.
Co se týče kojení, se uvidí, to mi říkala, že buď jde jedno, nebo druhé.
Já se toho neobávám (a to jak se cítíš, je myslím hodně rozhodující...) a ona mi říkala,že nemám ani důvod, že jsem v podstatě zdravá....takže nevidí důvod, proč nebýt těhotná, když už opravdu chci.

jo a jak píšete o těch vyšetřeních, já žádné takové, neurologické nikdy neměla, od psychologa jsem se dostala k psychiatrovi, začali AD + všelijaké terapie, ale medicínsky mi nikdo "hlavu" nestudoval....
Je fakt, že jsem neměla závratě, mě to spíš sedlo na ten trávicí trakt a ten mi teda proklepli důkladně, aby vyloučily fyzický problém...

Krevetka napsal(a):

Neměla bys řídit díky AD? Já beru taky AD a řídím normálně. .

Taky řídím při AD normálně, mám to povoleno přímo od doktorky.

adra napsal(a):

Klubko a račice díky holky....

s AD tedy ve větších dávkách bych se bála řidit...(bojím si vzít i tu blbou půlku asi se o sebe zbytečně moc bojí) ale že ti řekl doktor Krevetko  at děláš vše normálně včetně řízení mě překvapuje - tedy hlavně a asi jen to řízení....

u dlohodobých nenávykových AD můžeš řídit, pokud se počáteční nežádoucí účinky AD upraví a doktor ti to povolí.  Lexaurin, Neurol atakpod. NEJSOU antidepresiva, ale tlumící léky, a při těch za volant nesmíš. To mi vždy doktorka připomínala.

RAČICE..... Tak to ti držím palečky, at mimi brzy vyjde. U mne je problém právě v tom, že já z toho mám panický strach, že to opět nevyjde a budu na dvě děti sama a nebo že i tento druhý otec by popř.chtěl se o dítě tahat. Já mám soudů plné zuby a žiji v neustálé nejistotě, jak to vše dopadne. Není to přijemný pocit. Do toho jsem si prošla psych.vydíráním a mám za sebou víc jak měsíc hrozného strestu, bázně a bolesti. Panická ataka přišla ve chvíli,kdy jsem se zklidnila. Tak je to prý vždy. Jinak jsem v těch stresech fungovala. Musela jsem.

A s těma vyšetřeníma, každému člověku to sedne jinam. Mě to sedlo do hlavy. Mám problémy i se zvoněním v uších a tak, takže proto jsem na neurologii a proto mi vyšetřují vše, co se hlavy týče. :) Moje nevl.sestra měla deprese, během 4 měsíců se z toho dostala,ale taky jí to sedlo na trávicí trakt. Prostě si myselal, že má rakovinu. Měla problémy se stolicí, krvácela, bolelo jí to a tak prošla všema vyšetřeníma střev. Asi jako ty. Vše se vyloučilo, takže to bylo psychikou. A je fakt, že jí to přešlo, jak se z toho dostala. Její ségra má deprese celoživotně, musí už pořád brát AD a té se to zase ukazuje na zádech. Po prodělaném strestu nebo horším období , jí začnou šíleně brát záda v kříži, že nemůže ani skoro chodit. A to má 3 děti, takže MUSI. Každý člověk reaguje jinak a ono se říká , že každý člověk má něco oslabeného. A jak je psych.trochu špatný, tak ta psychika mu zrovna to oslabené místo zhorší. At je to cokoliv. :( Jo jo, psychika je SVIŇA. :D

Krevetko...jojo, takhle je to s panickou poruchou, přijde, až se vše uklidí...já to taky měla tak, v mém dětství mamka "zešílela" - je maniodepres.psychotik - léčení v ústavu, celoživotní braní léků - střídání se depresí s mánií...nemělo to na mě moc dobrý vliv - již v dětské kartě mám zapsán nerovnoměrný vývoj osobnosti díky rodinným poměrům....
Dále jsem měla několikaletý vztah s gamblerem, který se pokusil šáhnout si na život - kruté dětství....pak mamčin pokus o sebevraždu - byla jsem v neustálém stresu nepočítaně let a pak přišlo období, kdy to bylo jen o úzkostech....slabých a já ani nevěděla, že to úzkosti jsou. Pak přišlo krásné období, začala jsem chodit se svým přítelem, odstěhovala jsem  seza ním, opustila práci, ve které jsem taky trochu nervů nechala...a přišla pohoda a klid - jenže, neznala jsem to, mozek se s tím neuměl vyrovnat a v tom klidu přišly první ataky....no sbírám se z toho cca 7 let, první příznaky 10 let - říká se, čím víc roků jsi se takhle stresovala, tím déle se budeš dostávat do pořádku..a je to fakt....

Jinak díky za přání, nějak se nám sice nedaří, ale stále doufám :)

A máš pravdu, kde je tělo nejvíc náchylné, tak se to objeví nejvíc....ano, měla jsem to podobně jak tvá nevl. sestra, jen to netrvalo 4 měsíce, ale všeho všudy do dneška 10 let

RAČÍ, to je kruté. :( Tak to já jsem slabý odvar. Dalo by se říci, že v pernamentním stresu žiju od puberty, jelikož naše maminka nám se sestrou manipuluje život do dnes a je to horší a horší,ale to jsem si nějak nebrala (tedy dneska vím, že to na mne ponechalo stopy dost,ale tenkrát jsem to brala jako že to ustojím a že to není nic tragického). Ale jinak ten stres přišel od rozchodu s otcem malého. To mi začlo zvonit v uších (taky z psychiky) a to jsem si fakt myslela, že to neustojím, jelikož je to neléčitelné. ČLověk se s tím učí žít. Pak jsem si našla přítele, krásný vztah skoro rok,ale pak přišlo hodně bolesti. Nechci o tom ani psát. Pak jsme se k sobě vrátili, moc mi pomohl v mnoha věcech, omluvil se snad milionkrát za to, co udělal, jak se choval,ale ve mne už ten strach je. Bojím se, že zase udeří, ublíží a že se zase složím. Takže přesto, že jsem jakoby šťastná, tak žiju ve strachu co bude, i když si to nepřipouštím. No a vlastně v době, kdy přišel a urovnalo se to, jsem se zhroutila. njn, to je život.
Tak já počítám, že 2 roky byl stres, takže 1 rok se budu dávat dohromady a pak budu FIT. :D

Ty RAČÍ a nebojíš se, že ta maniodepresivní porucha přijde i u tebe? Hodně to bývá dědičné a ty tam ty sklony patrně máš. Máš sourozence nějakého? Ony ty nemoci dědí většinou ti mladší. Já to vidím u mne a sestry. Jsem o 2 roky mladší a mám vše po rodičích já. Ségra je zcela zdráva.

Já se právě toho dalšího těhotenství neskutečně bojím, i když touha po dítěti je silná, kor když prcka už mám ve školce. Ale to, co jsem si prožila, je prostě silnější. Proto i chci chodit na terapie,abych nebyla jen na lécích,ale uměla si pomoci i sama. Prostě MUSIM to zvládnout. To je můj cíl být do roka bez léků a vpohodě.

A MY TO ZVLÁDNEM.

Račice dračice napsal(a):

Krevetka napsal(a):

Neměla bys řídit díky AD? Já beru taky AD a řídím normálně. .

Taky řídím při AD normálně, mám to povoleno přímo od doktorky.

Jo, to jo, když je bereš dýl. Jen já jsem teď nafetovaná něčím na spaní. Neurol neberu, i když ho mám předepsaný. Nedělá mi dobře. Nachvíli pomůže,ale nechci si vytvořit návyk. Je to tím, že mi přidala AD jednou tolik po dlouhé době, tak proto to omezené řízení.
Jinak jsem jezdila normálně.

Krevetko, nepřijde mi to až tak kruté, prostě to tak je.....s mamčinou nemocí se nedalo nic dělat a tam je úplně ten prapůvod. Znám daleko krutější osudy, proti nim jsem já slabý odvar. Beru to, jak to bylo, jak to je..., mám to v sobě zpracované, necítím zášť, neobviňuji nikoho, i s mamkou mám celkem uspokojivý vztah, ikdyž bydlet s ní si už teda nedovedu představit:).  Mamka v rámci možností pochopila, co mi dělá problém a snaží se. Já se zas snažím ji brát takovoujaká je s příhlédnutím k její nemoci.  To byl základ, vyřešit si to takhle v sobě - k tomu mi pomohli terapie, ó jak já jim žehnám. :)
Spíš teď nemůžu nějak nalézt cestu k otci - naši jsou rozvedeni od mé plnoletosti a já si moc nerozumím s jeho současnou manželkou - je to taková žárlivá hysterka a z rovného člověka, jakým byl otec, je teď "shrbený podpantoflák:) - promiň tati :) ", který radši ani nepípne, jen aby měl doma klid... (ale to by bylo na dlouhou a ani se mi o tom nechce psát...)

No, je mi 30, ségře 31 a je fakt a opravdu pravda, že jsem ty neduhy po svých rodičích zdědila já. Náchylnost k trávicím problémům po taťkovi, po mamce ty depresivní, úzkostné sklony a taky vysoký krevní tlak - ten mám už snad od 11 či 12 let.  Ségra nic, zcela zdravá, ikdyž ta byla nedonošená. Měla jsem ještě jednu ségru, o 2 roky starší, ale ta zemřela jako malinká.  Takže něco na tom je.
No, k té dědičnosti, samozřejmě, že jsem se na to informovala, depresivní sklony mám, ale doktorka mi říká, že mám stejné šance tu nemoc mít či nemít, jako každý jiný. Jde o to, co se svým životem budu dělat.....asi tak.
Ale nebojím se toho, vím, že se to může stát, beru to tak, ale nepřemýšlím nad tím, ani z toho nemám strach. Jak psycholožka říká, jsem prý silná osoba, takže to zvládnu. :)

Jasně, že to zvládnem.  Vlastně žiji úplně normálním životem, jen se občas ještě zachvěji, ale ty záchvěvy úzkostí jsou fakt minimální. Už jsem se zbavila i obav, když budu mít dítě (zatím jsem bezdětná), snažím se žít přítomností a zbytečně se nestrašit. :)  To je nejlepší lék :supr:

to jo Klubko, to je něco jiného.... než se to zas usadí a prášky na spaní nebudou potřeba..

Já jsem jednou sledovala na TV nějaký britský pořad o depresi a tam nějaký lékař tvrdil, že AD účinkují pouze tehdy, když máte opravdu depresi - tj. nedostatek serotoninu. Pokud si zdravý člověk vezme AD, nestane se nic. nemá to na něj žádný účinek. A také tam říkali, že S AD lze normálně řídit auto a dělat vše, protože nemají žádné omamné účinky.

RAČICE... díky za odpověď. Jsi opravdu silná. Rozdíl v nás dvouch je asi v tom, že já jsem se s něčím takovým setkala prvně v mých 31 letech,takže než to začnu brát takto vpohodě jako ty, k tomu budu potřebovat ještě nějaký čas. Ty se s tím potýkáš od utlého mládí (puberty), takže už to máš v té hlavince srovnanější.
Držím ti palce hlavně s tím miminkem. Já bych taky moc chtěla. Snad se to vše urovná a do 35 let porodím druhého broučka. :D

IVANA.... to je nějaká blbost, ne? Já deprese nemám, serotonin mám prý vpořádku a přesto mi AD zabrala. Oni toho napovídají. Každou chvíli přijdou s něčím jiným. A AD přeci nejsou JEN na deprese. Mají širší záběr. Toť můj laický názor. :kapitulation:

Krevetka napsal(a):

Holky, napadlo mne, že bych se vás mohla optat na názor. Šly byste do miminka ve vaší situaci? Myslím tím, když nejste psych.vpohodě a berete AD? Já mám panickou poruchu, beru AD asi 2 měsíce,ale chtěla bych miminko. Ne hned,ale vůbec obecně se už do budoucna hrozně bojím, že ta hormonální změna, při těhotenství, porodu, kojení mi hodně přitíží  a já pak budu mít sice dvě krásné děti,ale matka bude na nic. :( Co vy na to?

ahojky..... u mě zrovna porod (ve 23)  nastartoval to martyrium, které s přestávkami trvá dodnes (je mi 36), ale na další stránku - kdybych měla podmínky pro další dítě, určitě bych do toho ještě šla.
Když člověk ví, co se v jeho těle děje, je schopen s tím nějak pracovat....

RAINBOW... a začlo ti to hned po porodu nebo s nějakým odstupem? Já začla mít také problémy až po porodu. Vzpomínám si, že jsem i před tím zažila pár panických atak,ale neuměla jsem to popsat a asi jsem vždy natrefila na nějakou méně zkušenou lékařku nebo toto téma ještě nebylo tak otevřené, fakt netuším, ale vím, že jsem nikdy nedopadla tak, že bych se nemohla 2 dny skoro pohnout, jak mi bylo zle. A dokud jsem nedostala injekci na uklidnění, tak to prostě neodeznělo. To se mi stalo prvně ted a už v tom lítám. Já totiž hodně věřím, že porod se ženou udělá opravdu velké změny. Nemusí to být vždy horší , může lecos být i lepší , to neříkám. Např.od porodu mám méně bolestivou menses. Aspon něco. :D

Krevetko..... nevím přesně, já jsem tu dobu nějak vytěsnila z paměti, protože jsem de facto od začátku t.j. od porodu byla s dětmi sama. Narodily se mi dvojčata - kluk s holčičkou - a bylo to v 29tt, v roce 1996. Nebylo jasné, co bude - šance na přežití dětí poměrně vysoké, ale nebylo jisto, zda nebudou mít trvalé zdravotní následky. A s jejich otcem mi to, troufám si říct, neklapalo už v době mého těhotenství.
Takže když jsem porodila, začal jeden velkej kolotoč, kterej vyústil v trvalé pocity beznaděje, úzkostí, nespavosti, nepomáhalo nic. Ale pamatuji se, že když jsem poprvé navštívila psychiatra, byly děti malá miminka, to vím 100%.

Jinak si vzpomínám.... skoro jsem na to zapomněla.... ale tahle diskuse mi to připomněla... když mi bylo asi 15, zažila jsem několik neskutečně děsných záchvatů úzkosti. Tenkrát jsem to připisovala tomu, že chodím na brigádu a vstávám v půl 5 ráno (byly prázdniny) - a jsem nevyspalá. Ale nechápala jsem, co se se mnou děje - najednou bušení srdce, sluchové halucinace, absolutní mimóza - a obrovský strach jakoby ze smrti nebo z toho, že se něco strašného stane.

Ještě jsem chtěla dopsat.... s autem jezdím běžně. Jenom když jsem užívala Xanax, Neurol či Lexaurin, tak jsem nejezdila. To jsem opravdu měla obavy, abych se nedostala do nějaké neřešitelné dopravní situace :jojo:

Rainbow, sluchové halucinace? Jako že jsi slyšela nějaké hlasy? To už hraničí ze schizofrenií, ne?

Jsi pořád na ta dvojčátka sama? To musí být hodně drsné. Mám taky kamarádku, která má dvojčátka, holčičky, jedna je zdravá až moc, aktivní a ta druhá má dětskou obrnu,takže ji pořád maminka musí nosit. Když bylo holčičkám necelé 3 roky, opustil je otec, takže taky hrůza. Ona je ale relativně vpohodě. :( Myslím tím, že nemá sklony k "depkám",takže žije sice v lítosti a bolesti,ale nebere na to nic. Někdo hold prožije trauma neuvěřitelné,ale nesesype se a někomu stačí málo a bez AD se neobejde. :(

No, už taky vidím, že psychika třeba vyvolává různé nemoci. Mne když se děje bezpráví, tak hned cítím jakoby mne někdo zabodnul nůž za krk, vedle páteře. Možná to je ten elastický blok, negativních zážitků ve svém životě mám tedy od dětsví hodně.
V tv jsem teĎ  viděla, že na nespavost se po novým předepisují AD.
Neví někdo prosím, jak se projevuje závislost na stillnoxu? resp.absťák, když si ho nevemu?Hypnox mne taky uspal a 5 nocí zabral dokonce i benosan a melatonin. Teď už zase ne. Vše beru půlku tablety, tedy každý večer půlku něčeho.

Musim.
Paní doktorka mi na spaní psala Stillnox, že není návykový a není silný. Naopak Hypnogen takový je. Já se snažím to zobat co nejmíň. Třeba ted jsem byla ve fázi, kdy jsem 5 dní nespala a tělo si už říkalo o klid, tak jsem po něm sáhla. Ale spíše se snažím večer nějak unavit činností. Nastříkat na polšťář levanduli, dát si uspávací čaj,pustit relaxační hudbu atd.
Ty prášky beru vždy jako berličku. A o Neurolu jsem už psala. Mám platíčko o lékařky. Za celý měsíc, co jsem na tom bídně jsem spolykala dva. Sice trpím jako zvíře,ale moc se bojím, že by to díky tomu bylo horší.
AD beru normálně, to je něco jiného.

Krevetka napsal(a):

Rainbow, sluchové halucinace? Jako že jsi slyšela nějaké hlasy? To už hraničí ze schizofrenií, ne?

Jsi pořád na ta dvojčátka sama? To musí být hodně drsné. Mám taky kamarádku, která má dvojčátka, holčičky, jedna je zdravá až moc, aktivní a ta druhá má dětskou obrnu,takže ji pořád maminka musí nosit. Když bylo holčičkám necelé 3 roky, opustil je otec, takže taky hrůza. Ona je ale relativně vpohodě. :( Myslím tím, že nemá sklony k "depkám",takže žije sice v lítosti a bolesti,ale nebere na to nic. Někdo hold prožije trauma neuvěřitelné,ale nesesype se a někomu stačí málo a bez AD se neobejde. :(

Krevetko - ne, nebyly to hlasy.... byla to hudba. Je to divné, že? Byla to nějaká konkrétní píseň, která u mě vyvolávala nějaké vzpomínky... znáš to - někdy slyšíš nějaký song a vzpomeneš si u toho na nějaký zážitek.... Nevím - nikdy jsem se s tím nesvěřila žádnému lékaři, nevzpomněla jsem si na to - nebo mi to spíš připadalo nepodstatné.

S dětičkama jsem byla sama až do jejich asi 7 let, pak jsem si našla přítele, který se mnou žil, ale nikdy si nevybudovali nijak blízký vztah. Chovali se k sobě docela hezky, ale na příteli bylo znát, že mu občas lezou na nervy - byl z nich nervózní. Nakonec jsme se stejně rozešli.....

Holky, já mám někdy období, kdy stilnox vůbec nepotřebuju a potom zas najdnou bez něho prostě neusnu. Teď zrovna jsem na tom tak, že ráno a přes den jsem šíleně unavená a ospalá a večer mě to všechno přejde a čím je víc hodin, tím jsem bdělejší a rozrušenější. i když si každý den ráno přísahám, že dnes si stilnix určitě nevzmu, stejně večer prostě musím, jinak bych vůbec neusnula. Jednou v sobotu jsem si ho fakt nevzala a byla jsem celou noc vzhůru - unavená, ale bdělá. Četla jsem si až do rána. A druhý den jsem byla úplně groggy. A co myslíte - večer jsem opět nemohla usnout! Už fakt nevím, jak z toho ven. Nechtěla bych být závislá na prášcích, ale nevím, jak přetnout ten začarovaný kruh.

RAINBOW... jo jo, to znám, ale neznám to tak, že bych tu hudbu opravdu slyšela,ale že si jí musím pořád broukat,aniž bych vydala hlásku. Jakoby uvnitř hlavy. Jsou to zvláštní stavy. Chjo. Někdy ani lékaři nevěří, co se nám to děje. :D
A ty jsi teď s dvojčátkama sama?

Zrovna dnes je v Mf dnes v příloze článek o závislosti na Stilnoxu a Neurolu.
Ivano...popisuješ mé denní stavy. Dokonce přes den usnu jako by do vody hodil,třeba jen na 15-3o min., ale večer..jako zakletá postel. Připadá mne motat se v posteli, jakobych tam byla za trest a určitě alespon 1O hodin a ono uplynulo třeba jen jedna...už i ty ovce mne štvou, když jich je třeba 15oo....
Jo, ale já se navíc k tomu potím jako kůn. Fakt mokré věci, já na převlečení, lehnu na druhou suchou stranu postele, otočím deku na suchou část a pokouším se usnout. Taky jsem si říkala, je čas něco s tím udělat. Víkendy zkouším "bez", ale to jsou pak ztracené so a ne. Nervy, žádná síla a energie.

:dumbom: zlobí ntb, omlouvám se za dvojité odeslání.

Krevetko, nejsem úplně sama - mám fajn rodiče, co mi s dětmi pomáhají v jejich maximálních možnostech. Teď už to není tolik potřeba (dětem je 13), ale dříve... to aby je pozlatili, s čím mi pomohli - někdy se docela divim, že jsem se nepověsila na zahradě na hrušce :)
Jinak pořád žiju v domácnosti s bývalým přítelem. Nejsme žádní životní partneři, žádná perspektiva, žádné plány, žádné důvěrnosti, žádné společné akce, ale dobře spolu vycházíme a je to oboustranně ekonomicky výhodné.
Za týden jdu na plánovanou operaci do nemocnice.... a vím, že bývalý se doma postará, o co má - notabene mě podrží finančně, až dostanu tu chudou nemocenskou :)

RAINBOW... není nad to mít fajn rodiče. Na operaci ti držím palečky. Budeš mít narkozu?

HOLKY, a když nemůžete spát, co prožíváte? Jako jestli jste vpohodě, jen ne a ne usnout nebo vám je blbě, nebo se vám honí myšlenky hlavu a nemůžet díky nim zaspat nebo jaký je ten důvod, proč nemůžete usnout?
Mě se třeba včera stalo, že jsme byla unavená jako kotě. Už jsem usínala a najednou jsem prudce otevřela oči, protože jsem pocítila jak celým mým tělěm projel strach. Jakoby na mne sáhla smrt. Ale pak jsem zase nějak usla.

Začalo to, když 3 měsíce rachotily denně...vč.víkendů od 8,00 do 18,00 nad mou hlavou a vymlátili dlaždice a vyváželi materiál přes strop nad jedinou obytnou místnotí, kterou mám a stavební výtah byl ukotven k mé zdi, takže se to zde vše třáslo, jakoby zrovna vystartovala raketa. To je přesně rok a 4 měsíce. K tomu něco s matkou v létě a jsem bez práce od září. To myslím k nespavosti stačí. Už mám sny..a to i s práškem, jak spím pod schody na nádraží nebo bydlím ve sklepě, vyhozená z bytu a dítě mne vzaly.

Krevetko, já když nemůžu usnout, tak jsem zároveň hrozně unavená, bolí mě hlava a pálí mě oči, a zároveň tak nějak vnitřně rozjitřená. Pořád se nemůžu uklidnit, myšlenky se mi točí kolem samých hnusných, bolavých nebo strach a úzkost vzbuzujících věcí. A celou tu dobu si říkám: musím spát, už je tolik hodin, za chvíli vstávám, to zas bude strašný den a čím víc se na to soustředím, tím míň můžu usnout. Jsou to po*né pocity a nechci je zažívat, takže už si beru prášek preventivně. Vím, že je to špatně, nejdřív bych měla zkusit usnout bez prášku, ale já se hrozně bojím těch myšlenek a pocitů.
Jak to máš ty?

MUSIM...tak to bych na tom měla být stejně. Otec mého prcka mi ho chce vzít, úplně, takže se soudíme. Někdy mne přepadají úzkosti z toho, že až půjdu k soudnímu znalci a zjistí se, že beru AD, tak mi ho rovnou seberou. Blbost, vím to,ale někdy se těch pocitů ne a ne zbavit.

IVANA... Ivčo, já zatím spím dobře,ale čas od času se mi právě stane to, co jsem popisovala. Já do toho všeho mám ještě tinnitus (hučení v uších), takže si dovedeš představit (nebo spíš nedovedeš), jak se mi asi usíná, když nemám ticho, ale pořád mi něco šumí a bzučí v hlavě. Ale s tím jsem se už relativně naučila žít. Někdy je to hodně silné a to mi vadí,ale jinak to sice slyším,ale už nevnímám. Přesto spím teda celkem dobře, ale když ne, tak to je krušné. To se mi právě v hlavě honí , jako MUSIM, tyhle tragické věci, jakože přijdu o malého nebo že mi zase přítel ublíží, nebo právě tím, že mám problémy s "ušima", tak se bojím, že ohluchnu a takové tyhle věci. Někdy mám dny, kdy jsem naprosto vyrovnaná, že si říkám "co se má stát se stane a budu to řešit až se to stane, prtože nemá smysl zabývat se a týrat se věcma, které ještě nejsou", ale někdy mám chvilky, dny, kdy se to ve mne tak hrozně mele, že úplně vnitřně šílím. To pak pocituji něco jako MUSIM, že jsem unavená,ale vnitřeně jsem neklidná, nervní, bázlivá. Já teda ale léky neberu. Měla jsem problém začít vůbec brát AD. Jsem zásadně proti lékům. Ale když není zbytí a jde O "život", tak pro ně sáhnu, to je jasné. Snad mi to vydrží. Já si myslím, že až vyhraju Píďu do své péče 100% a začnu pracovat (jsem krátce po MD , žiju v ústeckém kraji a tady sehnat práci je fakt katastrofa), tak se mi uleví a zase začnu lépe žít. Snad zmizí i panicka porucha. Věřím tomu.

Ano, já se o dítě bála min. 7 let, ale pán je nezvěstný, tak snad už nic nehrozí...výživné bohužel taky ne. Soudy mne hodně vždy rozhodili.
JO, ten TINITUS je léčitelný. Já myslela, že není, ale je nato lék...ORL.
Já to slyšela delší dobu...leta, ted mne občas probudí vysloveně zvonění zvonů!!!uprostřed noci a jakobych u nich stála, tak řvou, ale to každovečerní hučení v uších je pryč.
Tedy, já se AD taky bála, měla jsem to doma půl roku, než jsem si je vzala. Teď vidím, měla jsem to začít brát už dávno, plno potíží bych si ušetřila.
Nevím, kdy mne zmizel serotonin z těla, ale všimla jsem si to na sobě.
Máš důvod dítě nevyhrát? Každý muž to zásadně zkusí! I kdyby se 1OOO neuměl o dítě starat, už jenom z justu.

MUSIM... ne ne, pokud má někdo chronický tinnitus, léčitelný není. Mám ho už skoro 2 roky, vím o čem mluvím. Prosšla jsem miliony vyšetřeníma, zkusila miliony léků, alternativní medicínu, akupunkturu.... Nevěřím, že mi někdo pomůže. Všichni jen slibují, když jim jde o peníze. Ty jsi měla asi jen akutní tinnitus. To je někdy při stresech a vypjaté situaci. A ted už teda neslyšíš nic? Už se to absolutně ztišilo, vymizelo?

Jinak obavu mít snad nemusím. Nepiju, nekouřím, nefetuju, o malého se starám velmi dobře si myslím, koupila jsem si byt, má tu svůj vl.pokoj, malý mě miluje, netrestám ho ani fyzicky, netýrám, prostě jsem přesvědčená, že jsem spořádaná matka. Jediného, čeho bych se obávala jsou právě ta AD. Někteří lidé si myslí, že kdo bere AD, je blázen. Ale soudní znalci jsou školení psychologové, tak snad vědí, že při panické poruše se o dítě starat lze a že nejsem žádný blázen. Navíc tomu ta situace, ve které se mne otec snaží o dítě přípravit, nabádá, abych se zhroutila, takže aspon je to velký důkaz toho, že dítě tak miluji, že se o něj bojím, až se se dostala psych.na dno. tak se to snažím brát, ale zase vím, že vše je o lidech a soudy nejsou spravedlivé, někdy. A proto se stejně obávám. :(

No, to hučení už neslyším. Já vlastně přišla nato až když mne najednou ucho vyplo jako dopoledne nebo odpoledne  a bylo náhlé ticho...jako jsem slyšela normálně. Hučelo to málem furt. Teď už tak 1,5 let nehučí. Já myslela, že to je ta hnusná stará lednice, tak jsem ji na noc vypínala a hučelo to stejně. Jako mne vadil i tlukot mého srdce, ba jsem slyšela, jak mne vržou svaly a pod.
Napsala jsem ti mail.