Chtěla bych se zeptat zda vám někdy bylo tak zle že jste přemýšlely nad tím zda vůbec žít. Několik let trpím obsedantně-kompulzivní poruchou která se nyní zhoršila a k tomu se přidaly deprese. Mám za sebou několik týdnů léčby na psychiatrickém oddělení a v léčebně, bez úspěchu. Nyní jsem doma, přišla jsem o práci a ani bych pracovat nemohla protože docházím několikrát  týdně na terapii. Každodenně zažívám hrozné pocity samoty, beznaděje, zoufalství, smutku a mám hrozné úzkosti spojené se zažívacími obtížemi. Brzo ráno se budím zpocená, s úzkostí takže musím šáhnout po léku na zklidnění. Den nějak přetrpím,k ničemu se nedohrabu a těším se na to až zas usnu a bude chvíli klid. Dřívě jsem měla zájmy a koníčky, nyní mě nic nětěší. Bojim se že to takhle už bude napořád a budu spíše přežívat než žít. Sanžím se chodit na terapii, beru léky ale zatím bez valného úspěchu. Dva dny je mi líp a pak se to zase zvrtne a je mi hrozně zle. Nevím jak s tímto nadělením žít. Ráda bych věděla kdy vy jste si šáhly na pomyslné dno a myslely na nejhorší a co vám nejvíce pomohlo abyste takové období zvládly. Budu ráda za každičkou odpověď.

křepelko, jsi nemocná... ono to nepůjde hned, ale je dobře že se léčíš a chodíš na terapie. I když se ti to teď nezdá, určitě to pomáhá. Ano, bylo mi v životě hodně, hodně zle, opravdu moc (kvůli dítěti) bylo mi moc zle, ale žila jsem ten život takový, jaký byl a rodina, syn a manžel mi moc pomohli to přežít a vydržet. I když si každý den vzpomenu, hroty se otupily a život STOJÍ ZA TO. Konec přijde sám tak jako tak, tak nač tam pospíchat.

To proč zda žít mám dost jasno - kdybych mohla nebo měla odvahu, tak to dávno zabalím. Mám stavy kdy je mi hůře, asi 2x jsem si sáhla na ono dno, kdy jsem měla pocit, že dál už to nejde. Nakonec to přejde, přijdou časy, kdy žít není tak hrozné, ale opravdu motivující také ne.

Naprosto chápu tvoji větu:"těším se na to až zas usnu a bude chvíli klid". Já taky. Zkoušela jsem ledacco od koníčků, podnikání, školy atd., dokonce i s úspěchy, ale nenadchne mě to. Každopádně léky ti uleví. A co zjišťuji až teď, pomáhá mi můj pes. Někde tu je můj nedávný můj příspěvek, kde píši, jak pes nepomůže. Nyní jsem si zkusila, že ano. Čas také dost zmůže, člověka to nějak přebolí. I když ty splíny chodí ve vlnách.

Lepisto když jsem si před rokem brala z útulku starého nemocného psa netušila jsem že tato němá tvář bude za rok trpělivě sedět u mé postele ve které brečím, že mi bude dávat packu a chodit ke mně pro pomazlení, že jenom díky němu  půjdu několikrát denně ven a v noci mě bude uklidnovat jeho hlasité oddychování. Jsem moc ráda že tohoto pejska mám, je to opravdu kamarád a blízký tvor. Plně věřím jak pomocná může bt pro lidi canisterapie. Ten pes (a rodina) mě ještě drží nad vodou.

Holčiny, držím vám palce, ať jste jenom lepší :pussa:
Je mi smutno, když to čtu ... tak jenom popřeju, abyste měly více a více těch hezčích chvilek.
A pejskové? - no paráda :supr:

Ano, bylo mi hodně zle. Až tak, že jsem se pokusila z tohoto světa odejít. 7 týdnů jsem byla na psychiatrii. Dva roky docházím na skupinovou terapii.
Nepomáhal mi ani spánek, neboť nepřicházel. Jen milosrdné vypnutí mozku na 3 hodiny po prášku na spaní.
Co mi pomohlo? Hm, s tím nejhorším - abych se už víckrát nepokoušela odcházet, mi pomohlo vědomí, že návrat zpět, to, že mě ani na druhém světě nechtějí, je daleko horší, než rozhodnutí odejít. Už nikdy nechci nic takového zažít.
No a pak jsem si řekla, když už teda tady musím být, tak ať to za něco stojí.
Pomohli mi lidé, v práci, tady na babinetu, mí příbuzní, i když jsou v jiném státě, telefonáty, zájmem.
Vědomí, že ráno musím vstát a jít dál, protože mé děti mají jenom mě, protože mě potřebují.
Čtení různé literatury, hlavně ezoterické. Nedá se říct, že by to byla jedna konkrétní věc. Teprve když jsem vše vypustila a řekla si, že už nebudu hledat žádný záchytný bod, žádnou větu, slovo, záblesk, aby se vše otočilo a já tady chtěla být, najednou se to tak nějak samo otočilo.
Když jsem přestala být urputná. Když jsem vše nechala volně běžet.

mockrát v životě jsem si přála umřít. neviděla jsem důvod, proč tady být dál. pomohli mi kamarádi, kteří mě tahali nahoru, když já padala dolů.
s tímhle pocitem bojuju pořád. někdy je líp, někdy hůř.

MNe bolo paradoxne možno najhoršie bez zjavnej vonkajšej príčiny... mala som pár takých hrozných prepadov. Vždy som to nejako ustála a šla ďalej, potom sa to zlepšilo. Ale bolo to bez liekov, s chémiou nemám skúsenosti. Ja by som na tvojom mieste brala lieky, ale popri tom skúsila nejakú aktívnu prácu na sebe, nejakú terapiu.

Křepelko drž se... :) No mně asi bylo zle... no když se manželovi zabil bratr v autě a protože můj muž jezdí hodně autem, hodně lítá, tak jsem se dostala do začarovaného kruhu... Každá služební cesta, to byla hrůza... nemohla jsem pracovat, soustředit se, uklidnit se... došlo to tak daleko, že mě musel prozvánět, i když dojel jenom z domova do práce.. a když zapomněl.. nebo se mu vybil mobil... nastoupil zkrat, zmatky, šílení...  U psycholožky jsem byla dvakrát, ta mě tam tak rozebrala, že už jsem neměla odvahu tam jít znovu.. Antidepresiva hodně pomohla... a pak ještě jednou, těsně po porodu... na to už nechci radši ani myslet...
Jo to co popisuješ, to znám... Co nejvíce pomohlo? Antidepresiva, chápavý, nesmírně trpělivý partner a miminko...:)

Mně bylo taky hodně zle, když se na mě v průběhu dvou měsíců nakupily problémy v práci, problémy doma, problémy zdravotní i finanční... do toho navíc moje žena odjela (zcela necitlivě) mimo republiku, a já normálně na rovinu uvažoval o sebevraždě... moc mi pomoh můj syn (tehdy mu bylo 12), pak jsem bral pomalu celej rok antidepresiva, a teď už jsem z toho snad chhválabohu, venku...

Mikeš napsal(a):

Mně bylo taky hodně zle, když se na mě v průběhu dvou měsíců nakupily problémy v práci, problémy doma, problémy zdravotní i finanční... do toho navíc moje žena odjela (zcela necitlivě) mimo republiku, a já normálně na rovinu uvažoval o sebevraždě... moc mi pomoh můj syn (tehdy mu bylo 12), pak jsem bral pomalu celej rok antidepresiva, a teď už jsem z toho snad chhválabohu, venku...

:):):)

Vámi popisované problémy prožívám v současné době.Podrobně píši na jiném vlákně.Mám myšlenky na odchod ze života,nad vodou mě drží dospělé děti.V tu chvíli si taky nadávám že jsem sobec-já tady pro ně musím být-nemůžu ulevit sobě,ale jim přitížit a jak mi dcera říká-zkazit jim celý život.Tak se snažím co to jde.Pomáhají i kamarádky.Snažím donutit jít ven,mezi lidi,ráda a hodně čtu,chodím do knihovny,taky hodně moc pomáhají děvčata tady na babinetu-svými radami,podporou psychickou i morální,zkušenostmi a pocitem,že na to všechno nejsem sama.Tak věřím,že bude líp a tomu věř i ty.

Mě bylo nejhůř asi před deseti lety. Mám syna s dětskou obrnou, od mala s ním po rehabilitacích, nemocnicích. Když začal chodit do školy, začaly problémy další, v roce 1992 nebyli na tyhle děti v normální škole vítané a učitelky nepřístupné. Tak nějak jsme se prodřeli do šesté třídy, ale to už jako dislektik atd. byl na propadnutí, každodenní hrůza :-) Do toho další operace, naštěstí úspěšná a další úspěch: podařilo se mi najít volné místo v dislektické třídě v jiné škole. Vše se začalo obracet k dobrému a já paradoxně zkolabovala. Napřed to bylo nenápadné: udělalo se mi nevolno a na jedné z kontrol u synova ortopeda jsem omdlela. Přičítala jsem to nízkému tlaku. Pak jsem nemohla v noci spát, ale přes den v práci K.O...a pak přišly hrozné stavy: úzkosti, nepopsatelný strach z NĚČEHO, třasavka a pak ve finále příšerný pocit, že šílím...Měla jsem hroznou chuť někam utíkat, jen běžet, běžet, běžet, nebo skočit ze střechy, jen abych si už ulevila. Zachránila mě ségra, které jsem v noci volala, šílená hrůzou ze sebe, a ze zbytkem zodpovědnosti k synovi, který by zůstal sám.   Dovlekla mě do špitálu, tam si mě nechali a psychiatr mi vysvětlil, že mám panickou poruchu a že tyhle stavy se dostaví třeba i rok po nějakém traumatickém zážitku (dopravní nehoda, pád letadla..)Dostala jsem léky, brala je, pak se mi zdálo že jsem v pohodě, vysadila a přišlo to znova. Tak znova léčba...chodila jsem na kontroly k psychiatrovi a rozebírali jsme, co mě trápí. A mě se zdálo, že vlastně NIC... Vždyť Honza chodil po operaci mnohem líp, v nově škole byl najednou mezi snaživými a oblíbený... Ale měla jsem v sobě asi nashromážděno plno stresu, prý takové velké namotané klubko. Třeba prý i rozvod s Honzovým otcem, který jsem nakonec chtěla já a bylo to vysvobození od výčitek , nebo další partnerské problémy, které přišly pak v dalších vztazích.
Mě zachránila ségra,kamarádka, kterým jsem se mohla vyzpovídávat horem dolem a nešlo jim mé problémy na nervy. A hlavně bych to tenkrát bez léků nezvládla. Pamatuju si pořád dobře, jak jsem nebyla schopná jít ani na nákup, aniž bych se stokrát nepřesvědčila, že mám v kabelce dostatečnou zásobu Neurolu :-)
Dneska už jsem docela v pohodě, musela jsem na sobě v něčem pracovat. Ale stejně mi zůstaly kolísavé nálady, občasné deprese...ale dneska už s nimi umím bojovat.

bylo
u mě to bylo krátkodobé předrozvodové období, panika, úzkosti. Mám skvělého praktického lékaře a ten mi pomohl úplně nejvíc, vysvětlil mi, že není třeba se bát antidepresiv a společně jsme to zvládli.

Mě bylo v životě strašně zle asi 3*, pokaždé to bylo období v řádech několika měsíců. Ale pokaždé to bylo způsobeno vnějšími příčinami (rozvod apod.), nikdy zevnitř - nemocí. Ta zlá údobí jsem překonala pomocí prášků na nervy, chodila jsem k psycholožce a taky jsem věděla, že prostě MUSÍM FUNGOVAT stůj co stůj, už kvůli svým dětem, ale i rodičům, přátelům a všem, které bych strašně zarmoutila, kdybych to sama zabalila.
Tehdy mi vždy situace připadala naprosto beznadějná, neřešitelná. Ale s odstupem několika let vidím, že to byly prostě jen velmi zlá období, ale život šel dál, něco jsem vyřešila vlastním přičiněním, něco se vyřešilo dokonce i "samo" a nyní žiju celkem spokojený život a na zlá údobí vzpomínám jak na zlý sen, který už je za mnou.
Všem vám tady držím strašně moc palce, hlavně věřte, že bude líp, a ono časem fakt bude.

křepelka napsal(a):

Lepisto když jsem si před rokem brala z útulku starého nemocného psa netušila jsem že tato němá tvář bude za rok trpělivě sedět u mé postele ve které brečím, že mi bude dávat packu a chodit ke mně pro pomazlení, že jenom díky němu  půjdu několikrát denně ven a v noci mě bude uklidnovat jeho hlasité oddychování. Jsem moc ráda že tohoto pejska mám, je to opravdu kamarád a blízký tvor. Plně věřím jak pomocná může bt pro lidi canisterapie. Ten pes (a rodina) mě ještě drží nad vodou.

Tak to je dobře, ti chlupáči opravdu dělají divy anebo psí kusy?

A ještě mě napadlo,křepelko, co mi pomohlo. 2 knihy. Jedna od Luisy Hay, Síla je ve vás a druhá nevímokoho Temné stránky hledačů světla ( někde tady byl na Babinetu link, kde se to dá stáhnout. Tu Luisu Hay jsem si kdysi koupila, začala číst a odložila jako brak. Pak ji tu někdo vychvaloval, zase, asi za rok, jsem ji otevřela a odložila s tím samým pocitem, jsou to plky. Pak mi bylo tak zle za dva roky, že jsem se začetla až jsem ji přečetla a pomohla mi spoustu věcí si uvědomit, dělala jsem i ta cvičení co tam radí. A kupodivu - pomohla mi dostat se na vrchol vlny, kdy je mi lépe. Nezachránila mě před negací života, ale vytáhla mě ze dna.

Mně bylo paradoxně nejvíc zle, když jsem měla všechno - děti i manžela, práci, kamarádky. Měla jsem dost vážnou depresi a nechtěla jsem žít. připadalo mi, že život nemá žádný smysl, že by si manžel klidně mohl najít někoho jiného, že děti může vychovávat taky někdo jiný, že jim všem moje existence vlasně ubližuje a líp by jim bylo, kdybych umřela. Do toho jsem byla naprosto ochromená, nebyla jsem schopna vstát z postele, pracovat, normálně žít. Celé dny jsem prospala, chtěla jsem to všechno zaspat. Jednou jsem nemohla usnout a brala si pořád další a další prášky na spaní, až jsem se přiotrávila a manžel mě musel odvézt do nemocnice, aby mi vypumpovali žaludek. Byla to strašná zkušenost, probudila jsem se na lůžku a byla jsem přikurtovaná, bylo to tak ponižující. Manžel mi to nikdy nezapomněl a vytáhl to na mě, když jsme se rozcházeli - že s takovým člověkem, co tohle udělá nemůže žít.
Nakonec mi pomohla antidepresiva, ale až asi pátá nebo šestá. Trvalo to asi 5 let, než jsem našla takové léky, které zabraly. Pak už jsem dalších pět let neměla ani jediný záchvat deprese, a to ani v době, kdy se se mnou manžel rozešel, ani v období kolem rozvodu. Jo, byla jsem strašlivě smutná, ale ten hrozný pocit naprosté ztráty jakéhokoliv smyslu života, naprosté apatie a neschopnosti cokoliv dělat, ten už mě naštěstí nepotkal. Lékařka mi řekla, že bohužel budu muset antidepresiva brát až do konce života. Rozhodně mi to za to stojí.
Tak nebuď smutná, že ti zatím léky nezabírají. Jak říkám, mně to trvalo 5 let, než nějaké zabraly. Chce to hledat a zkoušet a nevzdávat to. Život je krásný, to jen tvoje nemoc způsobuje, že to v současnosti nevidíš. Buď ráda za svého pejska, a choď na psychoterapii. Věřím tomu, že se z toho jednou dostaneš!

Mě se tady asi vysmějete, protože jsem neabsolvovala tak obroské trápení jako některé z vás, ale....stejně bych to ráda řekla. Zatím mi nejhůř bylo dvakrát za život, poprvé to přišlo s koncem střední školy, rozešel se se mnou kluk (do toho nějaká ta nevěra), strach z maturit, strach z budoucnosti, jak to bude na VŠ, problémy v rodině....tenkrát jsem strašně zhubla a dostala mě z toho nejspíš moje třídní a moje spolužačka. Třídní mi tehdy na maturitním plese řekla, že jestli se neseberu, nezačnu se sebou něco dělat a hlavně jíst, tak se maturity nedožiju....a moje spolužačka se mnou prostě "byla", jen tak se mnou trávila čas, třebas v mlčení, třebas koukáním na bednu, ale její přítomnost mě tak nějak uklidňovala.
Podruhé to bylo asi před třema lety, opět se se mnou rozešel chlap, náročná škola, problémy v práci, finanční starosti, rodina a pocit že tu jsem úplně zbytečně. Tehdy jsem vstávala jen proto abych si večer mohla jít lehnout, v metru jsem důsledně stála přímo uprostřed, aby mě náhodou nenapadlo hupsnout pod přijíždějící vlak, po chodníku jsem se plížila co nejvíc u baráku. Pomohl mi pes, se kterým se ven prostě musí a oba moji spolubydlící, kteří i když jsem byla strašně lítostivá, ubrečená, naštvaná a smutná mě nenechali na pokoji, lehce do mě rýpali, pokoušeli, snažili se mě zabavit, rozptýlit a tak.
Pokaždé jsem se obešla bez prášků i bez doktora....ale jeden z těch spolubydlících má vzácný dar a to dostat se problému až na kost, takže ten mi nejspíš odbornou pomoc trochu nahradil.

toto prožíval a vlastně ještě prožívá můj nejbližší člověk. nejlepší člověk co jsme kdy potkala. kámoška žila tolik let s depresemi, ale na výšce se jí to zhoršilo. kdysi už měla dost vážnou nemoc související s psychikou a neměla nejlepší zkušenosti s doktory, takže to bylo těžký..ale podařilo se mi ji přesvědčit, že by měla brát prášky. šla k psychiatrovi a bylo dobrý, že jí neřekl nic co by ju zničilo ještě víc, jak se to podařilo jedné paní z krizového centra. začala brát dost silný antidepresiva a prý jak sama hodnotí, je t tak o 60 procent lepší. sice jí bývá blbě. ted ještě k tomu začala mít zdravotní problémy. ale už nebývají probdělý noci, kdy jí bráním, aby si něco udělala, kdy mluvila o smrti a o tom, jak jí to tu trápí, že tu nemá nic co by ju drželo. že každý den je pro ní horzný utrpení. a taky chtěla pořád spát, hlavně přes den. ted je sice unavená, ale ne psychicky. je jí třeba smutno, ale lze jí rozptýlit.líp odolává věcem. doufám, že se to nikdy nevrátí. a že to bude časem ještě lepší.

Tak vidím, že deprese "zevnitř", jako nemoc, je asi mnohem horší, než deprese z vnějších příčin.

Nevím, jestlimůže někomu pomoct takový slogan, který mi pomáhlal, když mi bylo blbě. Mám dojem, že jsem ho četla v knize od Květy Fialové a zní

"Za nocí nejtmavších na slunce pamatuj".

Prvně mi bylo hodně zle, když jsem zjistila manželovu nevěru. Děti byly malé a chtěly, aby s námi zůstal a já ho moc milovala. Chtěla jsem se vším skoncovat a napadlo mě i vzít děti s sebou. Dodnes se za to strašně stydím. Léčila jsem se na psychiatrii a docela brzo jsem se z toho dostala. To jsem ještě nevěděla, že jsou horší věci. V pubertě moje dcera onemocněla schizofrennií. Začalo to tím, že utekla z domova a byla 10 dní nezvěstná a v celostátním pátrání. Našli jí jak žebrá na hlavním nádraží. Pak už se to vezlo. Z učňáku jsme jí vezli do psychiatrické léčebny, druhý den mě nepoznala, léky jí nezabraly. Trvalo to 3 měsíce, než se z toho dostala. V létě dalšího roku přestala brát prášky a v zimě jsem jí vezla znova, nemohli jsme jí tam dostat, byla přesvědčená, že je zdravá, jen my jí chceme ublížit. Paranoidní psychoza. Za 3 měsíce se vrátila, dodělala učňák, všechno vypadalo dobře. Na zimu šla znova. Dobrovolně. Pak se odstěhovala pro neshody s otcem k příteli, ten se s ní napodzim rozešel a už zase jela. Opět 3 měsíce v léčebně. Manžel jí stejně nedal pokoj, stále jí něco vyčítal. Já jsem se s ním nakonec rozvedla. Loňskou zimu prvně nebyla v léčebně. Léky musí brát alespoň pět let, než se může zkusit, jestli se náhodou neuzdravila. Tak má ještě 3 roky před sebou.

Ano bylo.I myšlenky na sebevraždu byly.

Lidi lidi,
to je hrozné, co to tady čtu. Tolik deprese pohromadě.
Co se to děje?
Kdyby alespoň smrt byla vysvobozením, ale není...

Damila napsal(a):

Lidi lidi,
to je hrozné, co to tady čtu. Tolik deprese pohromadě.
Co se to děje?
Kdyby alespoň smrt byla vysvobozením, ale není...

A ještě by se tady ta deprese dala trochu "vyfiltrovat".... dneska jako by deprese bylo všechno a měl jí snad každej... (ironie):)

Křepelko, :pussa: (však ty víš...)

Když mi bylo čerstvých 17náct a já umírala na metabolické jednotce s 42 kily a lékaři řekli našim, že stačí rýma a já umřu. A pak když jsem viděla brečet svého tátu, chlapa, který když máma byla po mém narození "mimo", tak vzal péči o dvě malé děti sám na sebe. Který překopal své hodnoty, práci, čas a všechno dělal pro nás. A který mi řekl, že když zemřu, že to asi nezvládne.
Pamatuji si to do dnes. Pak se nějak vzala síla a já jsem si řekla, že to zvládnu. Že tu anorexii pokořím.
Pak když jsem kolikrát seděla večer po setmění na dětské psychiatrii v MOtele a měla deprese. Kdy jsem to chtěla zalomit, kdy jsem neviděla východisko. 2x jsem se pokusila o sebevraždu. Lékaři vždy říkali, že je zázrak, že jsem přežila. Že asi někdo nechce, abych ještě odešla, a nemám se už rozuhat.
Pak stav, kdy už mi bylo líp, vrátila jsem se psychiatrie a při jedné z hádek s mámou mi ona řekla "škoda, že jsi neumřela..." To taky vidím dodnes.
STav, kdy mi oznámili, že mám rakovinu.

Ťeď mám práci, žiju sama, pracuji. Zamilovala jsem se několikrát, poznala spoustu super lidí. Mám se dobře, celkem zdravá, peru se jak můžu.
Kočičko, ty tomu ted taky nevěříš,ale ono bude líp.

Život je fakt houpačka. Někdy dřež pr.delí zem, až máš půlky červené,ale pak to zase nabere grády a ty letííííííš a je to paráda.
Držím ti moc palce. I pro toho pejska je nutné žít. Co by bez paničky dělal?

A ještě dodatek. Poděkovat musím své kamarádce,kterou jsme nejprve počítala mezi povrchní lidi. Ona jediná mě v těch sračk.ách uměla udržet a neodvrátila se ode mne. Ač byla vždy na té "lepší" strně,než já. Která měla všechno a mohla nademnou ohrnovat nos, tak ona mi podala tu pomocnou ruku. To jí nikdy nezapomenu.

Želvička17 napsal(a):

dneska jako by deprese bylo všechno a měl jí snad každej... (ironie):)

Ale kdepak.  Nejde o nic co by postihovalo lidi jen teď. Podle všech rysů to vypadá, že depresivní jsem měla babičku i matku. Akorát se tomu tak neříkalo, k lékaři se nechodilo. Má babička se pokusila se zabít a naštěstí to dopadlo dobře. Jiná prateta to dokonala.

lepista napsal(a):

Želvička17 napsal(a):

dneska jako by deprese bylo všechno a měl jí snad každej... (ironie):)

Ale kdepak.  Nejde o nic co by postihovalo lidi jen teď. Podle všech rysů to vypadá, že depresivní jsem měla babičku i matku. Akorát se tomu tak neříkalo, k lékaři se nechodilo. Má babička se pokusila se zabít a naštěstí to dopadlo dobře. Jiná prateta to dokonala.

ufff, tak to je hustý... no koneckonců i moje matka tady parkrát pobyla na místním pavilonu P a babička v Beřkovicích... ta dědičnost je prevít... bojim bojim...
Souhlasím s tím, že dnešní léky hodně pomáhají... ale těm, co říkaj: teda já mám nějakou DEPKU, třeba proto, že jim ujel autobus, tak těm bych tu depresi nechala aspoň jeden den prožít...

Ano Lepisto. Moje mamka měla laktační psychozu. A myslím že děda si doma taky občas rád bouchnul... a vyřval.

Klubko napsal(a):

Ano Lepisto. Moje mamka měla laktační psychozu. A myslím že děda si doma taky občas rád bouchnul... a vyřval.

Jo tak to první, to je fakt svinstvo...

Želvička17 napsal(a):

Klubko napsal(a):

Ano Lepisto. Moje mamka měla laktační psychozu. A myslím že děda si doma taky občas rád bouchnul... a vyřval.

Jo tak to první, to je fakt svinstvo...

Já z toho mám taky dost velký strach, když někdy budu mít mimčo. Ale lékařka mi říkala, že to vůbec nemusí být pravidlem. Geny sice pracují,ale nemusím se dopředu bát.

Jo jo, možná to bude trochu mimo, ale zle mi bylo po požití kapek na bolesti.....byly prošlé...už nikdy víc bych to nechtěla zažít. Myslela jsem, že umřu... byla jsem jima přiotrávená....brrr. Od té doby kontroluji záruku na všem!

Klubko napsal(a):

Želvička17 napsal(a):

Klubko napsal(a):

Ano Lepisto. Moje mamka měla laktační psychozu. A myslím že děda si doma taky občas rád bouchnul... a vyřval.

Jo tak to první, to je fakt svinstvo...

Já z toho mám taky dost velký strach, když někdy budu mít mimčo. Ale lékařka mi říkala, že to vůbec nemusí být pravidlem. Geny sice pracují,ale nemusím se dopředu bát.

Tak já bych třeba byla příště v mém případě určitě zodpovědnější a dopředu bych se bála a ty antidepresiva preventivně ke konci těhotenství brala... Protože když třeba si otevřeš okno, v ruce držíš řvoucí dítě a napadá Tě, že stačí to dítě z okna vyhodit a máš klid... omlouvám se, že jsem to tahle napsala, sama jsem se překvapila, že jsem to dokázala, protože to tady asi pěkně schytám... no se sebou už jsem si to snad srovnala...:)

Želvičko, neschytáš. Já tě vůbec nesoudím. Jen já byla v roli toho mimi, které mamku vůbec neznalo 3 roky po porodu. Takže celý život jsem se k ní snažila přes to "neprůhledné sklo" dostat. Segra je starší v pohodě. Já se narodila nečekaně, neplánovaně atd.
Je to těžké i pro něj.
Já jsem s pí doktorkou dohodnutá, že je budu brát až dodoby před otěhotněním, pak jen slabou dávku. První tři měsíce těhotenství totálně vynechat. Když to bude o.k. tak celé těhotenství a pak zastavit laktaci a zase nasadit. Aby se to náhodou neopakovalo.
Ještě že mám fakt lékařku, co jí mohu věřit. To je základ. chodím tam už 10 let.

Klubko napsal(a):

Želvičko, neschytáš. Já tě vůbec nesoudím. Jen já byla v roli toho mimi, které mamku vůbec neznalo 3 roky po porodu. Takže celý život jsem se k ní snažila přes to "neprůhledné sklo" dostat. Segra je starší v pohodě. Já se narodila nečekaně, neplánovaně atd.
Je to těžké i pro něj.
Já jsem s pí doktorkou dohodnutá, že je budu brát až dodoby před otěhotněním, pak jen slabou dávku. První tři měsíce těhotenství totálně vynechat. Když to bude o.k. tak celé těhotenství a pak zastavit laktaci a zase nasadit. Aby se to náhodou neopakovalo.
Ještě že mám fakt lékařku, co jí mohu věřit. To je základ. chodím tam už 10 let.

tak to je jenom dobře... já je vysadila, hned jak jsem otěhotněla a protože těhotenství bylo naprosto v pohodě a já naprosto v pohodě, tak jsem si myslela, že potom to bude taky v pohodě a že už žádný prášky brát nebudu muset... no a za tejden už jsem tam byla znovu  - u cvokařky... a ještě vyfasovala prášky na spaní.. to je taky hrozný, když nemůžeš několik dní za sebou vůbec spát... a teď slavnostně dobírám poslední plato a těším se, až budu konečně "čistá":)

Pěl let jsem trpěla záchvaty úzkosti, paniky, každý den, několikrát denně. Do toho se přidalo - hned po pár týdnech -  pískání v uších. Nemohla jsem spát, každý den i noc byli pro mě utrpením. Nedokázala jsem vydržet sama, nedokázala jsem vydržet s někým, měla jsem pocit, že mi nikdo nemůže pomoct. Ústředním motivem těch let byl strach. Bohužel jsem  o tom nedokázala nikomu říct, mí rodiče nejsou "svěřovací", nemáme k sobě tak blízko, a přátelé? Co by s tím udělali! Lékaři říkali, že se s tím nedá nic dělat, psycholožka na mě koukala jako na "chudinko malá, taková mladá..."... vyzkoušela jsem kdeco. A pomohla mi homeopatie. Vůbec nechápu, jak se to mohlo stát. Ale já se skutečně jednou ráno probudila a z jistila jsem, že už měsíc nemám ani jeden záchvat! Bylo to cca 2 měsíce po návštěvě homeopatky. Už je to pět let, co už to tak není. Občas mám psychické problémy, ale ne v tomto smyslu... A taky mě to mnohé naučilo:-)

občas mívám takový zlváštní pocity...vnitřní třas...klepání..a strach že se neco musí stát...ledové ruce...a nepopsatelný pocit že nic nemá cenu .... že se musím roztřístit na tisíc kousíčků.....že stejně všicni umřem...jenže smrtí to vlastně uplně tak nekončí, tak si většinou řeknu když už jsem tady na tomto světě TED...tak si to musím vychutnat...a vždy si s ohromnou silou uvědomím přítomnosti mého milovaného synka...a pak ta vnitřní hrůza pomalu odplouvá....

a vděčím životu že ho mám takový jaký mám....

občas mě to ještě popadá... ale ty pocity už nejsou tak časté..díky babinetu...:)

Teda koukám, kolik nás je zralých na Chocholouška...:)

Želvička17 napsal(a):

Teda koukám, kolik nás je zralých na Chocholouška...:)

Snad aspoň z tohoto úhlu - totiž že podobné stavy zažilo mnoho z nás (ne-li skutečně úplně každý) - plyne poučení: Nejsme v tom sami, dá se to zvládnout a bude zas líp.
Doporučuju - pokud je někomu hodně zle na duši, nestyďte se jít k doktoru (obvodnímu, nebo rovnou k psychiatrovi) říct si o prášky. Není to žádná ostuda ani cejch. Je to každopádně lepší, než ve slabé chvíli si sáhnout na život. A fakt věřte nám, co už zlými obdobími prošly a mají tu zkušenost z životního nadhledu - BUDE LÍP!

Děkuju vám všem za odpovědi. Je dobré si uvědomit že i ostatní si prošli či prochází různými zatěžkávajícími zkouškami a že to překonali, motivuje mě to k dalšímu boji. Vím že stojí za to žít ale když jsem měla depresivní stavy a uvažovala jsem o sebevraždě jako bych to ani nebyla já, jako bych to ani nemohla ovlivnit. Rodiče i pejsek byli ode mne tak vzdálení.  Ty pocity se stále vraceli a já jim nedokázala čelit. Snad už mám toto období za sebou. Deprese je snad trochu zažehnána a teď ještě do boje s tou obsedantní poruchou. A opravdu za sebe říkám že zvířata a příroda dělají divy a umí strašně pomoci. Věřím že překonat ty nejhorší chvíle mi pomohly kromě léků taky  každodenní procházky s našima a s pejskama do lesa, výlety do přírody, hlazení milovaného hafíka,.. Jsem ráda že mě naši nutili abych šla s nima ven, abych se jen neutápěla a neseděla doma k čemuž jsem měla tendence. Bojím se že ty depresivní stavy zase přijdou nebo že se mé obsese ještě zhorší ale doufám že to zvládnu a budu na tom v budoucnu líp. Vám všem moc přeju aby těch krušných chvil bylo co nejméně a aby vám je vyvážely chvíle radostné a těm co právě zápasí hodně síly do boje!

Verčo držím ti palce a myslím na tebe, bojuj!

Lepisto děkuju za návrhy těch knih. Zkusím si je sehnat a přečíst. Díky

křepelka napsal(a):

Děkuju vám všem za odpovědi. Je dobré si uvědomit že i ostatní si prošli či prochází různými zatěžkávajícími zkouškami a že to překonali, motivuje mě to k dalšímu boji. Vím že stojí za to žít ale když jsem měla depresivní stavy a uvažovala jsem o sebevraždě jako bych to ani nebyla já, jako bych to ani nemohla ovlivnit. Rodiče i pejsek byli ode mne tak vzdálení.  Ty pocity se stále vraceli a já jim nedokázala čelit. Snad už mám toto období za sebou. Deprese je snad trochu zažehnána a teď ještě do boje s tou obsedantní poruchou. A opravdu za sebe říkám že zvířata a příroda dělají divy a umí strašně pomoci. Věřím že překonat ty nejhorší chvíle mi pomohly kromě léků taky  každodenní procházky s našima a s pejskama do lesa, výlety do přírody, hlazení milovaného hafíka,.. Jsem ráda že mě naši nutili abych šla s nima ven, abych se jen neutápěla a neseděla doma k čemuž jsem měla tendence. Bojím se že ty depresivní stavy zase přijdou nebo že se mé obsese ještě zhorší ale doufám že to zvládnu a budu na tom v budoucnu líp. Vám všem moc přeju aby těch krušných chvil bylo co nejméně a aby vám je vyvážely chvíle radostné a těm co právě zápasí hodně síly do boje!

Verčo držím ti palce a myslím na tebe, bojuj!

Křepelko, nechceš zkusit tu homeopatii? Jak jsem psala, mně pomohla úplně zázračně.

Definitiv napsal(a):

Tehdy jsem vstávala jen proto abych si večer mohla jít lehnout, v metru jsem důsledně stála přímo uprostřed, aby mě náhodou nenapadlo hupsnout pod přijíždějící vlak.

Jsem si vzpomněla, jezdím do práce vlakem. V období mého "dna" jsem důsledně stávala na druhé straně peronu, než kam přijíždel vlak, protože mě často napadalo skočit tam a za pár vteřin mě už nebude nic bolet.
I po svém pokusu o sebevraždu jsem po návratu do práce ještě několik měsíců mívala chvíle, kdy jsem seděla v kanceláři, říkala si, teď všechno uklidím, zamknu, odevzdám klíč na recepci a půjdu vedle na nádraží, vydám se po koleji naproti přijíždějícímu vlaku. Teď už to udělám pořádně, abych tělo opravdu zničila, aby mě už nemohli vrátit zpět.
Vyjdu doma na balkon v 7. patře a skočím.
Vylezu na Mariánu a za chvilku bude po všem.
Věřím, že každému jednou zase vyjde sluníčko. Jako vyšlo mně. :)

Skákat tedy jsem odnikud nechtěla, protože jsem nechtěla plašit děti kolem a taky mi vadilo, že bych nebyla moc pěkná v rakvi.
Vzpomínám na své neuvěřitelné, ale skutečné úvahy :)

Wiki napsal(a):

Skákat tedy jsem odnikud nechtěla, protože jsem nechtěla plašit děti kolem a taky mi vadilo, že bych nebyla moc pěkná v rakvi.
Vzpomínám na své neuvěřitelné, ale skutečné úvahy :)

Takhle uvažuje asi docela dost lidí, ale naštěstí ne každý je schopen to dokonat...  Vzpomínám na kluka, co po nepodařené maturitě udělal seskok na motorce z Mariánský skály... Brrr... Já když mě někdy napadaly takové myšlenky, tak jsem si říkala, jak by to bylo ještě horší, kdyby se mi to odejití nepodařilo...

...mne je teda "hodně zle" už asi dva mesiace, keď sa mi tolálne zrútil svet, zostala som úplne na všetko sama...

Emma napsal(a):

...mne je teda "hodně zle" už asi dva mesiace, keď sa mi tolálne zrútil svet, zostala som úplne na všetko sama...

??? :pussa:

Som sama s dcérkou, dostala som v práci výpoveď, dala som sa na štúdium VŠ, prestal sa so mnou zo dňa na deň rozprávať môj milenec, prišla mi výzva na zaplatenie 232.000Sk za spotrebný úver - mne ako ručiteľovi - dlžník prestal platiť, moja matka ma obvinila, že kde som preflákala vraj tie peniaze a samozrejme pri mne nestála.... a tak ma pozraňovala, že už sa nedokážem ani s ňou stretávať a ani telefonovať a tým pádom sa nestretáva ani s mojou dcérou.
A popri tom si hľadám zamestnanie a stále, nie a nie niečo poriadne nájsť a popri tom všetkom mám už urobené 2 skúšky a v pondelok mám tretiu. ...ale už akosi zo mňa vyprcháva energia, lebo som naozaj na všetko sama. Ok, mám dcérku, len pre ňu musím byť silná...

Emma napsal(a):

Som sama s dcérkou, dostala som v práci výpoveď, dala som sa na štúdium VŠ, prestal sa so mnou zo dňa na deň rozprávať môj milenec, prišla mi výzva na zaplatenie 232.000Sk za spotrebný úver - mne ako ručiteľovi - dlžník prestal platiť, moja matka ma obvinila, že kde som preflákala vraj tie peniaze a samozrejme pri mne nestála.... a tak ma pozraňovala, že už sa nedokážem ani s ňou stretávať a ani telefonovať a tým pádom sa nestretáva ani s mojou dcérou.
A popri tom si hľadám zamestnanie a stále, nie a nie niečo poriadne nájsť a popri tom všetkom mám už urobené 2 skúšky a v pondelok mám tretiu. ...ale už akosi zo mňa vyprcháva energia, lebo som naozaj na všetko sama. Ok, mám dcérku, len pre ňu musím byť silná...

Takže dvě (minimálně) supr věci  - dcerka a studium VŠ :supr::supr::supr: Zvládla jsi dvě zkoušky :supr:, a máš celý víkend na tu třetí....
S matkou to mám úplně stejně, ale kvůli tomu mi už zle není... :):):) Zkus žít sama za sebe, nebrat si ty její útoky,  ona má problém.

Želvi, priznám sa, že to štúdium bolo asi moje najlepšie rozhodnutie! Nabíja ma to veľkou energiou a potom nemám ani veľa času na ľutovanie sa, lebo sa musím učiť!   :sjuk: ...ale aj tak príde na mňa nostalgia a frustrácia, že čo všetko ešte musím zažiť a koľko kopancov od života ešte dostať?

Emma napsal(a):

Želvi, priznám sa, že to štúdium bolo asi moje najlepšie rozhodnutie! Nabíja ma to veľkou energiou a potom nemám ani veľa času na ľutovanie sa, lebo sa musím učiť!   :sjuk: ...ale aj tak príde na mňa nostalgia a frustrácia, že čo všetko ešte musím zažiť a koľko kopancov od života ešte dostať?

tak to nesmíš brát, všechno má v životě svůj význam... já když upadám do nějakého splínu, tak se přihlašuju na různé zkoušky...:D:D:D hlavně ty s vysokým poplatkem za jejich vykonání... to je super lék, to studium...:)

Emma napsal(a):

...ale aj tak príde na mňa nostalgia a frustrácia, že čo všetko ešte musím zažiť a koľko kopancov od života ešte dostať?

Emi,
včerejší den jsem ztrávila se zvláštní bytůstkou - ona má ze všeho radost.
K snídani chtěla chleba s marmeládou.
Došlo mi máslo, říkám jí. To nevadí, neptřebuji ho, odpověděla mi.
Dostala chleba pouze s dědečkovou marmeládou, s chutí se zakousla a povídá: jéééé, já se mám, chleba s domácí marmeládou, mňam mňam..a s chutí ho snědla. Pak mi poděkovala.
Šly jsme k autu. Jezdím už věky s rozbitým nárazníkem (nejvíc mé ego štve, že všichni si řeknou -njn, ženská, přitom ten nárazník nabořil synek) a ona zajásá nad mým pochroumaným stařečkem: jéééé ty máš krásný auto :))) Já se tak mám ,že nemusím jet vlakem...
Jedeme 150 km a ona jásá v každé vesnici: jééé tady jsou krásný domečky, tady jsou asi spokojený a pracovitý lidi...
Na stromě u silnici zahlédne nějakého dravého ptáka a jásá: Jééé, to byl krásný pták, oni jsou tu s námi a..... bla bla mele indiánskou pohádku, která má spirituální podtext překvapivě souznící s tím, na co já právě myslím.
Cestou potkáme mlhu jak mlíko, já sevřu volant i zuby a ona jásá: jéééé, ty jsi tak skvělá řidička, to se mám, že jedu s tebou, to je hezká mlha, viď?
A tak to šlo celý den.
Nejdřív jsem koukala jak zjara.
Pak jak tele na nový vrata.
Pak chvíli jak puk.
A pak mi to došlo.
CVAK :D

Pan, čáááááu, ty taky ještě nespíš :D

Jéééé, Pan, to bolo krásné! ....ja viem, veľmi dobre viem, čo si tým chcela povedať.    :jojo:  Dnes sa na svet usmievam. :-) Cez víkend som zobrala kamarátky mojej dcérky von a potom na pizzu. Popri nich som sa učila a aj s nimi smiala. Na oplátku mi kamoška zobrala moju dcérku aj na noc a na celý deň, aby som sa mohla učiť a včera som spravila skúšku za A, bez straty bodu! Je omnoho lepšie sa pozerať pozitívne na život, veci, ľudí okolo. Viem, všetko má tak byť a asi pre niečo sa tie veci dejú. Už aj to mi dochádza. Potrebovala a potrebujem sa niečo naučiť a prichádzam na to, čo to je. ..byť na seba hrdá a pyšná, ako všetko zvládam, vedieť si určiť hranice, odstrihnúť sa od ľudí, ktorí mi berú energiu (aj keď sú mojou rodinou), zastať sa samej seba a dcérky a hlavne všímať si a tešiť sa z jednoduchých udalostí a vecí, pozerať na svet skôr pozitívne, než si všímať len tie negatívne veci. :supr:

Pan, živá Polyanna? :) Kéž by takových lidí bylo kolem nás spousta. Tohle mi někdy taky jde, ale bohužel ne pořád. Jen když jsem hezky naladěna zevnitř. :)

Emma, krásne a povzbudivé slová. Ďakujem. A držím palce. :pussa:

Budu troško za nerudu (s malým n)... ale..hodně mi vadí lidi, kteří jsou stále dobře naladěni.
Přijde mi to stejně nepřirozené jako být stále naštvaný.
Myslím, že je třeba spíše ...přiměřeně, přiměřeně ..., jak říkal pan Werich :)

Někteří lidé to tak opravdu mají, vychází to z jejich nitra. To se pozná, kdo to jenom hraje a u koho je to od srdce. Tam mi to nevadí, vnímám to moc hezky a příjemně. Je to pro mě přirozené.

majkafa napsal(a):

Někteří lidé to tak opravdu mají, vychází to z jejich nitra. To se pozná, kdo to jenom hraje a u koho je to od srdce. Tam mi to nevadí, vnímám to moc hezky a příjemně. Je to pro mě přirozené.

U těch, kteří to mají tak přirozeně,  tenhle přístup zbožňuju (myslím to fakt, bez ironie) a snažím se to od nich okoukat. Mám kamarádku, paní důchodového věku. Když jsme spolu jely autem na výlet, potkaly jsme u cesty stádo krav. Ona se vyklonila z okénka do půl těla a nadšeně mávala volala: "Ahóóóój krááááávy! Jak se máááááááte? Jak se vááááááám pase ? " Ještě teď se tomu musím smát, naplňuje mě to optimismem, jen jsem ráda, že tam naštěstí nikdo jiný zrovna nebyl, asi by si myslel, že jsme dost "požily" a možná by na nás volali policajty. Ale ona má takový přístup k životu pořád.

A i jinak je ze všeho nadšená, unešená. Pravda, nevím, jak bych to snášela 24 hodin denně, ale pro mě je každé setkání s ní strašně milé a inspirující. Rozhodně mám tento extrém raději, než ty věčně zachmuřené tváře, vyjadřující, že je všechno  s... a že stejně všechno stojí za h....

Křepelko, jo. Akorát, že jsem nešla na psychiatrii, neb tehdy se to jednak hodně tajilo, druhak mě to nenapadlo (myslela jsem, že nemám nárok otravovat ani ty psychiatrry :dumbom:) a třeťak jsem měla malý děti.
A ty mě z toho dostaly - respektive neúprosná nutnost péče o ně - jak píše Mikeš. :)

Jessika napsal(a):

Budu troško za nerudu (s malým n)... ale..hodně mi vadí lidi, kteří jsou stále dobře naladěni.
Přijde mi to stejně nepřirozené jako být stále naštvaný.
Myslím, že je třeba spíše ...přiměřeně, přiměřeně ..., jak říkal pan Werich :)

Ty znáš někoho takovýho pořád stejně dobře naladěnýho? :)

Jessika napsal(a):

Budu troško za nerudu (s malým n)... ale..hodně mi vadí lidi, kteří jsou stále dobře naladěni.
Přijde mi to stejně nepřirozené jako být stále naštvaný.
Myslím, že je třeba spíše ...přiměřeně, přiměřeně ..., jak říkal pan Werich :)

Vždy nie, ale povedzme väčšinou... to sa dá. Príjemných vecí je veľa a koľkokrát je super už len tá šanca byť účastná zázraku menom život...

Přispívám troškou do mlýna. Moje problémy odstartovala před 8 lety docela pozitivní událost, ale já to nějak špatně přijala - ono taky zaleží, jak se to člověku řekne. Pak ta věc dopadla docela k mé spokojenosti, ale už jsem se nedostala do normálu. Zůstal mi zlozvyk, že jsem chodila pozdě spát a spala jsem hrozně málo. A potom to začalo jít z kopce: nechuť cokoliv dělat, šílený strach o blízké, nechuť vstávat a zase nechuť jít spát, protože se stejně chodíme vyspat, abychom zase pracovali. Začala jsem usínat v práci, hodně přibrala na váze a vypadala tak blbě, že mi to lidé začali říkat. Více jsem se s nimi hádala, neradi mě poslouchali, že prý jim vysávám energii. Taky mi vynechávala paměť, hlavně co se týká praktických věcí. Domácí práce jsem dělala na poslední chvíli, když nebylo zbytí, a s nejvyšším odporem. Ještě jsem chytla nějakou záhadou virus, který bych podle všeho chytit neměla. V poslední době už se mi znechutilo to, jak žiju, ale nešlo s tím ještě moc nic dělat. Až teď, posledních pár dní. Pořádně jsem se vyspala, prospala jsem snad den i noc a bylo mi po strašně dlouhé době hezky, dokonce jsem se donutila přesadit kytičky. V listopadu to začalo a v listopadu to snad také odejde, i když za 8 let. Ale přiznávám, že kdybych šla k doktorovi, mohlo to odejít dřív.

každému je někdy zle. Ovšem, kdyby tomu tak nebylo, nedokázal by poznat, kdy je mu dobře. Neměl by s čím porovnávat

Želvička17 napsal(a):

Ty znáš někoho takovýho pořád stejně dobře naladěnýho? :)

měla jsem takovou (naštěstí bývalou) švagrovou... věčně optimistická od božího ránka (cca od 5ti) , vstávala takříkajíc s písní na rtech...vydržela až do večera, kdy v hospodě svým silným (hezkým, to musím nechat) hlasem do půnoci odzpívala všechny trampské písničky ... bez doprovodu kytar (ty by nebyly slyšet).
proto říkám - přiměřeně :)

Já zase říkám - žij a nechej žít...

Pandorraa napsal(a):

Emma napsal(a):

...ale aj tak príde na mňa nostalgia a frustrácia, že čo všetko ešte musím zažiť a koľko kopancov od života ešte dostať?

Emi,
včerejší den jsem ztrávila se zvláštní bytůstkou - ona má ze všeho radost.
K snídani chtěla chleba s marmeládou.
Došlo mi máslo, říkám jí. To nevadí, neptřebuji ho, odpověděla mi.
Dostala chleba pouze s dědečkovou marmeládou, s chutí se zakousla a povídá: jéééé, já se mám, chleba s domácí marmeládou, mňam mňam..a s chutí ho snědla. Pak mi poděkovala.
Šly jsme k autu. Jezdím už věky s rozbitým nárazníkem (nejvíc mé ego štve, že všichni si řeknou -njn, ženská, přitom ten nárazník nabořil synek) a ona zajásá nad mým pochroumaným stařečkem: jéééé ty máš krásný auto :))) Já se tak mám ,že nemusím jet vlakem...
Jedeme 150 km a ona jásá v každé vesnici: jééé tady jsou krásný domečky, tady jsou asi spokojený a pracovitý lidi...
Na stromě u silnici zahlédne nějakého dravého ptáka a jásá: Jééé, to byl krásný pták, oni jsou tu s námi a..... bla bla mele indiánskou pohádku, která má spirituální podtext překvapivě souznící s tím, na co já právě myslím.
Cestou potkáme mlhu jak mlíko, já sevřu volant i zuby a ona jásá: jéééé, ty jsi tak skvělá řidička, to se mám, že jedu s tebou, to je hezká mlha, viď?
A tak to šlo celý den.
Nejdřív jsem koukala jak zjara.
Pak jak tele na nový vrata.
Pak chvíli jak puk.
A pak mi to došlo.
CVAK :D

Nevím proč, ale sedí mi to na Ajku :)

No tak mě bylo asi hodně zle,když mi v 16 zemřel táta..(stále to bolí)
Dost zle mi ještě bylo,když mi v období puberty sdělili lékaři,že jednou asi nebudu vidět..,kdy nebo jestli to bude to  nikdo neví(zatím vidím..:supr:)
No a když jsem čekala dceru,zjistili u mně protilátky chladové a nevědělo se,jak ji to poškodí zdraví,zda v bříšku přežije a ve 22.týdnu mi hrozilo,že skončím v Praze a budou ji dělat transfúzi krve..nakonec průběh se zlepšil a malá přišla v pořádku na svět..
Ale pak mi bylo hodně zle ,když po narození mé dcery u ní zjistili něco ještě jiného, genetickou vadu kůže,která,ale může způsobit mnoho škody a zdrav.problému očních(nemusela by vidět),neurologických(mohl by zní být i ležák),takže jsme jezdili po spousta kontrolách,NAŠTĚSTÍ ťukám je šikovná a v pořádku..,na ní se to neprojevilo,jen na kůži a to,už má také téměř neviditelné,ale nejvíc zle mi bude,až ji budu jako máma, muset říct,že nevím,jak to dopadne s jejím těhotenstvým a jak natom bude její dítě.. No snad ta medicína,už bude o kus dál..
Ale,vždy jsem se snažila vše překonat a bojovat..,nikdy nic nevzdávat..
Tak ke komu se tady na Babinetu,právě štěstí obrátilo zády,bojujte a nevzdávejte to,přeji Vám hodně štěstí a věřte,že jednou snad bude líp.. Vždyť náděj umírá poslední.. :hjarta: