Tak po druhé, snad budu úspěšnější. Nějak si nevím rady s tímhle novým vzhledem.
Zakládám naši staronovou diskuzi.
Snad se sejdeme všichni kdo přispíval do té původní. Budu moc ráda.

Jsem na novém netu poprvé. Doufám, že se tady zase sejdem. Já sice na starém netu přispěla jen jednou, ale vaše příspěvky čtu každý den. Necítim se tak sama. Je mi hrozně a nevidím řešení. Existuje vůbec nějaká náplat na bolest ze ztráty milovavého člověka? Má to řešení? Zatím mám pocit, že čas nic nespraví a co bolí, to nepřebolí, můj syn mi chybí stále víc a víc a víc......je to nesnesitelné.....chodit do práce a tvářit se přirozeně.....ach.....

Tak já taky přispěji svou troškou do mlýna. Já určitě nemám pocit, že každý je nahraditelný. pokud ztratíme milovanou bytost, ta ztráta nás bude bolet celý život, nikdy neodezní, jenom možná trochu zeslábne. Nemyslím, že někdy zapomeneme na člověka, kterého jsme milovali a ztratili. Jen se tváříme, že tomu tak je.

Syn mi zemřel před 18ti lety, 10 let to bolelo nesnesitelně, pak to pomalu bylo míň a míň ostré. Teď už to jde, ale pořád mám tu chvíli před očima, tak jako by se stala včera, pořád ho vidím. Pokaždé, když rozkvetou sněženky, je mi do pláče i když umřel v červenci.
Netvařte se holky jako že je vše v pořádku, není a ta bolest co potlačujete někde vyjde ven, samo to nepřejde, jen čas trochu obrousí hrany. Bohužel jen čas...

Jsem ráda, že jste sem zase přišly. Moc se mi tahle grafika nelíbí a je to docela nepřehledné.
Souhlasím s tím, že se nemá nic potlačovat. Mě v pátek přepadl strašný pláč a kupodivu se mi trochu ulevilo. Nepřetvařuju se před nikým, pokud mám potřebu o tom všem mluvit, tak o tom mluvím. Možná mám trochu štěstí na lidi kolem sebe, poslouchají mě. A když chci plakat, tak pláču, ale to je stejně většinou doma, tam to na mě hodně padá. V pátek jsem se dokonce rozplakala v bance, protože jsem té holčině za přepážkou musela říct, že mamka zemřela.
Mám takový divný pocit prázdnoty. Všechno mi mamku připomíná, věci které měla ráda, místa kam jsme spolu chodily.
Nevím proč, ale mám nutkání chodit na hřbitov a nosit tam nějaké věci z domova /věneček, lucerničku/. Chci to tam mamce udělat hezké. Dokonce mě napadlo, že jsem mamce nedala teplé ponožky, jestli ji není zima. Je to normální?
Možná jsem si to vsugerovala a je to můj způsob obrany, ale cítím, že se na mě mamka dívá. Že vidí co dělám, úplně ji slyším jak to komentuje, co by mi na určité věci řekla a tak.
Stejně tak přemýšlím o to, když jedu v autobusu a vidím ty staré lidi, proč se někdo dožije tak vysokého věku. Přistihla jsem se při tom, že mi vadí a mám na ně vztek. Proč tak staří tady pořád jsou a mamka ne.

Ahoj Simono,
byla jsem tento víkend u rodiny v Polsku. Je to tam hodně těžké, protože taťku tam měl každý rád a pořád na něho vzpomínají a mluví o něm, což mi nedokážeme, ale něco mi to dalo.
Jsou všichni věřící, i když moc do kostela nechodí. Večer jsme seděli, kecali a popíjeli a strejda mi říká "taťka se teď dívá na nás z nebe a je rád, že jsme tady spolu". Samozřejmě jsem hned zalezla do kouta a začala brečet. I dnes nad tím přemýšlým, protože já jsem "nějakou" víru ztratila v den taťkové smrti, ale co když je to pravda. Proč tomu tolik lidí věří! Přece musí něco existovat.
Tak strašně bych chtěla vědět, že je mu tam někde dobře a že nás vidí a ví o tom, jak je nám tady po něm smutno a jak na něj myslíme. Možná, že ty zvláštní živé sny, co se nám zdají jsou opravdu od nich, aby nám dali vědět, že jim dobře a že nemáme být smutní.

Tak bych tomu chtěla věřit !!

Ahoj Simono, své city a pocity se dají těžko skrýt. Podle mě ,když na člověka přijde smutek měl by to ze sebe dostat okamžitě.  Než taťka zemřel a my už věděli že není ani kapička naděje, stávalo se mi to dost často. Já třeba chodila po městě něco scháněla a přitom bulella, slzy mi asi tekly jak hrachy, ani nevím jestli lidi koukali nebo ne. V tu chvíli mi bylo všechno jedno. Bude to skoro rok co tatínek odešel. Co se týče hrobu, taky se snažíme,aby to tam měl taťka co nejhezčí, mimo jiné má hned vedle sebe vnoučka. Asi nejhorší je přežít své dítě, ale to už jsem odbočila a zase se mi derou slzy do očí.

Máte pravdu, že ta bolest se trochu utlumí, ale nezmizí, tatínek mi umřel před 25 lety a stále se mi chce plakat, kdaž si na něho vzpomenu.

Ahoj Simonko......

Ahoj Zdeňko, už jsem se bála, že nepříjdeš. Jak se máš? Snad to není moc hloupá otázka.

Simona napsal(a):

Ahoj Zdeňko, už jsem se bála, že nepříjdeš. Jak se máš? Snad to není moc hloupá otázka.

Není Simonko....dokonce už je to lepší s rukou...chodím do práce.....byla jsem v divadle.....chodím na natahování ruky, do Prahy na odstranění žilek na nonou, zubaři....byla jsem včera v IMAXu na Žralokách v Praze na Floře..a se známými holkami -tvého věku-v Praze v hospodě.........prostě..i když se mi nechce, dělám, co můžu, abych se nezbláznila. také mám vztek, že opravuji sama hadici od sprchy, protýká mi stále záchod a naopak neodtéká vana....chybí mi mužský element......děti miluji, ale.......taky si zaplň čas činností a dělej něco pro sebe a pro toho svého kluka...papapapa piš

Po dlouhé době zdravím všechny přítomné. Je určitě dobré smutnit, i já pořád prohlížím fotky po tátovi, moc mi chybí, obzvlášť teď, když čekám mimčo a říkám si, jak by byl rád byl dedečkem. Tolik se přál toho dožít. Ach jo, proč je to tak nespravedlivý. Nechápu, jak nějací alkoholici a bezdomovci přežívaj do 80 a můj táta se nedožil ani 46 let.

Ahoj Kaštánku, 16.8. jsem se vdávala, je to krásný datum! Když si ale vzpomenu na svatbu chce se mi brečet, ani na fotky se nedokážu dívat. Tam byl ještě taťka a byl moc šťastný, protancovali jsme celou noc....... Taky bych strašně chtěla, aby pochoval moje dítě.... strašně to bolí.

Také všechny zdravím. Zdeňko hodně se snažím dělat různé jiné věci, aby mě to zaměstnalo. Tak se soustředím na zařizování bytu a hodně času se snažím trávit i s kamarádkami. Přítel je chudák nějaký nemocný, asi chřipka, začalo to včera. Samé nemoci. Imax znám, moc se mi to líbí. Mimochodem chodila jsem tam s mamkou, také se jí to hodně líbilo. Jezdily jsme spolu na Floru, na nákupy, měla jsem to moc ráda. Vždy jsme si sedly do nějaké kavárny a povídaly si. Strašná představa, že to už se to nikdy nestane.
V sobotu jsem byli na hřbitově, lidi jsou pěkný hajzlové /promiňte/, ukradli tam mamce lucerničku. Nechápu, že si to někdo může vzít domů.
Jak jsem četla další příspěvky, tak mě napadlo, že jsme vlastně s bráchu sirotkové. Máme nevlastního taťku, ale jeho držela hodně mamka, on jak je bez ní tak docela blbne. Ale toho vlastního tátu bych vlastně stejně nechtěla. Spáchal sebevraždu před 17 lety a mě se hodně ulevilo a byla jsem ráda. Ale o něm se mi občas zdá, ale jsou to noční můry. Vždycky jak čtu příspěvky o tatíncích tak mi příjde divné, že vlastně existují hodní taťkové, nevím proč mi to příjde divné. Jak jsem měla moc hodnou mamku a tátu ne, tak mám v podvědomí, že maminky jsou cennější. A ono to tak asi není.

Ahoj Simono,
co říct, já jsem měla to štěstí, že jsem měla oba rodiče a ještě k tomu skvělý. Zůstala mi mamka. Je to strašný, člověk se toho bojí už od mala, že ti odejdou, ale pořád to je tak nějak vzdálený. Když to slyšíš okolo řekneš si, že je to strašný, ale vůbec si neuvědomíš, že se to může stát i tobě. Já mám teď panickou hrůzu pokaždé, když od ní odjíždím, že už ji neuvídím, jako to bylo s taťkou. Dokud se člověku něco takové nestane, tak to bere jako samozřejmost, že je zase uvidí, volá jen občas ... atd.
Je hrozný, že ať děláme, co děláme pořád to prožíváme znova. Teda alespoň já, snažím se i kvůli manželovi normálně fungovat, i když někdy bych nejraději zalezla do peřin a pořád brečela. Ale je pravda, že když se člověk přemůže a jde mezi lidi, pracuje, sportuje, no prostě něco dělá, aby neměl čas moc přemýšlet, jde to. Já už nechci být moc sama, protože to začnou všechny obrazy lítat znova, jako kdybych v té hlavě měla nějaký film a ten šel pořád dokola a já ho nemůžu zastavit. Kdybych odtud nevěděla, že to tak prožívá i někdo jiný, myslela bych si, že jsem fakt cvok! Těžko se to vysvětluje někomu kdo to nezažil. Proč jsem pořád smutná, proč mě to tak bolí ..... ještě že to můžeme napsat alespoň sem. :o)

Ahoj všem, nějak nám diskuze upadá. Je tu ještě vůbec někdo?

jak se máš, už je Ti lépe?

Já to tu čtu a mám slzy na krajíčku, vlastně ne už zkáply na tváře...je to moc smutné dotýký se mě odchod i člověka kterého jsem znala spíš méně...ale taky jsem si prožila když zemřela maminka mého BM bylo 43 let a bylo to něco strašného, slovy nepopsatelného. Nikdy jsem nechápala když někdo řekl:UZ jsem se s tím vyrovnal."Jak se to pozná. Myslela jsem na ni denně, pořád, ráno jsem s tím vstávala, večer usínala,bolelo to moc, zemřela náhle, jinak zravá ženská, vitální veselá pracovnitá...myslela jsem na to že se nedožila vnoučat, nebylo dne, kdy jsem na ni nepomyslela....jednoho dne asi po roce a půl  jsem si však s hruzou uvědomila že jsem "zapomněla"si na ni vzpomenout nebo jak to napsat...a to byl možná ten okamžik kdy jsem se "s tím vyrovnala".
Víte znala jsem ji krátce - asi 3 roky - ale byla to tak milá a laskavá paní, hodná  - protě takového člověka potkáte ne moc často a stačila mi za tu dobu tak přirust k srdíčku...nezáleží jak dlouho dotyčného známe ale jaký jsme k němu měli vztah...mám ji v srdíčku a v hlavince pořád a nikdy NIKDY na tu vzácnou osubku nezapomenu....

Simono, shodou okolností, jsem si na Tebe včera vzpomněla. Víš, jak jsi psala, že Tvé děti svou babičku nikdy nepoznají..... Můj syn byl včera na hudebce a učitel mu celou hodinu vyměňoval struny, takže vůbec nehráli a synek mu prý celou hodinu vyprávěl o dědečkovi (mým taťkovi), kterýho nikdy nepoznal a zná ho jen z mého vyprávění. Když mi to potom doma vyprávěl, tak jsem brečela, přišlo mi to líto a zároveň jsem měla radost, že ikdyž tady taťka není, tak s námi žije dál a moje děti na něj vzpomínají a mají pocit, že ho znají. Snad se i Ty jak jde čas vyrovnáváš s tím, že mamka není, všichni víme, že na Ty co jsme milovali nikdy nezapomeneme.

Jak se to vezme. Na mamku myslím pořád, ten pocit prázdnoty je ve mě stále. Přepadají mě záchvaty pláče. Nevím jak se pozná, že se člověk vyrovnal. Chodím na hřbitov a dost mě to uklidňuje. Mám pocit, že chodím za mamkou na návštěvu. Můj přítel tam mamce vždy vypráví co jsem mu uvařila a že je překvapený, jak mi to jde a tak. Prostě jako kdyby tam mamka stála. V neděli bylo krásné počasí a to mi bylo docela hezky. Včera jsem si koupila petrklíč a mám doma takový hezký pocit. Dokonce mám výčitky svědomí, že bych měla možná víc truchlit, ale je na to nějaký ukazatel. Prostě se bojím toho, že mě mamka vidí, aby si nemyslela, že jsem na ni zapoměla a už ji nemám ráda. Sakra, už zase brečím. Nevím, jestli máte taky takové pocity?
Ironko a Kolky jste hodné, že jste tak rychle zareagovaly.

Iveto, to je moc hezké, že tvůj synek dokáže o dědečkovi vyprávět, i když ho nepoznal. Přála bych si to i u sebe. Mamka mi než zemřela říkala, že pokud umře, tak se mi určitě narodí, když budu mít děti. Přemýšlala jsem o tom, zda nějaké mít. Babička zemřela ve 47 a mamka ve 48 letech, máme tu hnusnou nemoc jako rodinné prokletí. Myslím, že mě to také nemine a už je mi 30, tak abych se o své děti ještě vůbec stihla postarat. A hlavně bych nechtěla, aby musely prožít to co já.

Není na to žádný ukazaltel, víš ted napíšu asi něco hrozného a nepochopitelného ale my se pak s BM rozvedli a já nebyla od té doby na hřbitove:-(((( ale nosím ji v srdíčku neustále, BM si bere malého a přes malého - je mu 4,5 roku - pošlu kytičku nebo tak ale sama tam nedokážu jít. Myslím ani MOC ale na hřbitov nemužu, je mi zle už jen když vidím kostel. Pohřeb jako takový byl pro mě otřesný zážitek.
Ale věřím tomu že se naná z hury ty lidičky dívají, sledují naše životy a dokonce i snad vidí do našich myšlenek ja doufám že to tak je protože pokud by jen viděli co děláme a neslyšely naše myšlenky tak by si "maminka" řekla že tam ani za ní nedju, ale takhle vím  věřímže ví že ji nosím v srdíčku a bude tam napořád.

Jo a taky jsem si vzpomněla:někde jsem četla:Netruchleme mnoho nad ztrátou našich blízkých, nevíme totiž před čím je Buh ochránil."
Nejsem věřící ale někdy mi to  pomohlo.
Jen čas otupý hrany.Zní to jako otřepaná fráze ale zase jen ten čas ukáže že to tak je.
Musím pro dnešek končit, lidičky, budte silní, i když váš neznám, dotýká se mě to moc.
Zatím pa

Kolko to je moc hezký citát. Myslím, že podle toho jak člověk brečí se nepozná, že měl toho dotyčné víc nebo míń rád. Nemusíš chodit na hřbitov, aby jsi projevila své city. Mě to možná pomáhá, že mám pocit, že něco dělám. Když to vezmu jak se kdo projevuje, tak na mamčiným pohřbu dělala největší tiátr mamky ségra, která mamku je využívala a chtěla po ní dědit. Opravdu to nedokazuje , jak máš toho dotyčného ráda. Záleží na tom, jak jsme se chovali když tady naši milovní byli.

Nevím, jestli se to dá nějak definovat - to, že se člověk vyrovnal se smrtí blízkého. Podle sebe bych soudila asi tak, že jsem si časem uvědomila, že je to definitivní a nikdy se to nezmění a zároveň jsem uměla na taťku vzpomínat bez pláče, uměla jsem se zasmát něčemu směšnýmu, co se mi vybavilo v souvislosti a uměla jsem se těšit na něco v budoucnosti. No asi je to zmatený, určitě neměj výčitky, že zapomínáš, když se směješ - je to nesmysl, nikdy nezapomeneš - jen se prostě na chvíli vzdálíš od smutku a bolesti a to je dobře. S tím strachem, že nemoc zdědíš ty nebo děti, Ti rozumím, tátovo nemoc má taky sklony k dědičnosti, dokonce jí má jeden jeho bratranec. No utěšuju se, že medicína jde dopředu, kdoví co bude za 10 let, taťkovo rodiče ani sestra jí neměli, prostě doufám!

Iveto to máš pravdu. Navíc v životě se může stát spousta jiného, od toho je to život. A je to sázka do loterie. Jen nechci, aby zase někdo trpěl jako mamka.
Snažím se hodně zaměstnávat, proto dokážu myslet i na jiné věci. Spíš se občas bezradná a nevím zda dělám všechno dobře. Mamka mi vždy uměla poradit nebo věci vyložit tak, abych se na to dokázala dívat i z jiné stránky. I teď mě vždycky napadne, až tohle řeknu mamce a pak si uvědomím, že už nemůžu.
Nevím proč, ale jsem takovým zvláštním způsobem klidnější a dokážu mít radost i z úplně obyčejných věcí.

Víš Simono, já sem chodím jako pozorovatel. Mohla bych asi říkat, kdo všechno u nás na rakovinu zemřel a jak to bylo zlý, ale přiznám se, že tety a strejdové mi asi nikdy nebyli tak blízko jako rodiče. Měla jsem to "štěstí" narodit se době, kdy většina mých příbuzných byla v důchodu.  Máma diagnózu RAKOVINA poprvé uslyšela v listopadu minulého roku. Pak následoval kolotoč - informace, doktoři, hledání, utěšování, návštěvy, transporty, telefonáty. Při tom všem běhání a zařizování co možná nejlepší péče jsem emoce potlačovala do ústranní. Nejspíš to nebylo příliš chytré, ale pro daný moment nezbyté. Je únor. Máma má po mastektomii ( za pět mint dvanáct!) a větší štěstí, než když slyšela, že tím pádem je věc v pořádku, jsem v jejích očích nikdy neviděla. Dětsky neskrývanou radost uměl mít vždy jen táta. Ovšem všichni víme, že věc je "v pořádku" momentálně. Od teď se každé tři měsíce budeme spolu klepat, jak dopadnou další testy. Psychicky to ničí asi všechny. Dokud měla problémy se srdcem, cévama  - řádově děvět operací, pořád převládala míra jakési jistoty, že to bude v pořádku. Před tímto desátým zákrokem se něco změnilo.. a už to nejspíš nebude nikdy jako dřív. Strach je intenzivnější a pocit, že už je příště neuvidím je téměř každodenní. A to nejspíš na obou stranách. Nevím někdy, jestli je horší žít s vědomím, že to každou chvíli může přijít a nebo se vyrovnávat s tím, že to už přišlo. Vzhledem k tomu, že ani dnes se neumím dost dobře vyrovnat s tím, že to přijít může, nevím jak radit někomu, kdo je už za druhým bodem. Nedovedu si to ani představit. Bohatě mi stačí vědomí, že se budím s pocitem, že jsem možná dnes měla poslední šanci být s ní... Jediné, co bych Ti chtěla popřát je hodně síly a životní energie.... aby sis i z toho smutku vzala to užitečné.

Ahoj Simčo, hlavně nemysli na to, že tu nemoc máte v rodině a tebe jednou nemine. U nás je to taky (3 lidi z dědečkovy strany a všichni na rakovinu žaludku) a na genetice nám doporučili chodit na testy. Už jsme je teda absolvovali a musím říct, že to byla úleva, když přišli negativní výsledky. Ale je pravda, že když na to člověk bude myslet, tak si to akorát tak vsugeruje a ze stresu jsou všechny tyhle hnusný choroby. Umím moc dobře radit, ale taky mám z toho strach. Navíc mám okolo sebe teď dost mladých holek, které onemocněly rakovinou prsu. Naposled moje kamarádka, dozvěděla jsem se to před 14 dny, je jí 34 let a má dvě malé děti. Navíc je to lékařka. Tak raději vůbec nemyslím na to, že by to mohlo dopadnout jinak než dobře. Zítra to bude už třičtvrtě roku co táta náhle umřel a já musím říct, že už jsou i dny, kdy na to myslím míň. Tak snad to bude i u tebe lepší. Je dobře, že jsi se neuzavřela do sebe a snažíš se žít dál jak jenom to jde. Já tady teď mám 4 měsíční miminko a musím říct, že to je ta nejlepší terapie, která může být a úplně pro všechny. Mamka i babička jsou tu skoro pořád a hned vidím, jak se jim zvedne nálada, když se na ně ten drobek začne řehtat. Jo a už jsem udělala podle mýho pořádný krok ke smíření se situací-dokážu se už dívat na taťku na videu, i když je to hodně divný, je tam takovej...no prostě živej, ale když je mi smutno tak si to pouštím.

Potvůrko a Verčo díky. Jse z tohodle nového uspořádání zmatená, takže jsem si nevšimla, že si musím dát stranu 2. Ale to jen na okraj.
Já se bohužel na mamku pořád nedokážu podívat ani na fotce, máme natočené video z Vánoc a to už vůbec ne. Ale třeba to časem půjde. Je hnus, že to mají tak mladí  lidi, nějak mi připadá, že je toho víc a víc. Nám také doporučili genetické testy, ale já se jich dost bojím. A hlavně změnilo by to něco? Miminko musí dodávat tolik pozitivní energie. Mě když navštíví kamarádka se svým chlapečkem /jsou mu 3 měsíce/, tak je mi vždycky hned líp.
Víš potvůrko, když byla mamka nemocná, tak jsem měla permanentní pocit hrůzy a strašného neklidu. Bylo to hodně vyčerpávající. Byl to opravdu divný stav. Je pravda, že když mamka zemřela, tak se mi takovým zvláštním způsobem ulevilo, nebo nevím jak ten pocit přesně popsat. je vážně vyčerpávající to, že člověk neví na čem je a co bude dál. Snad pochopíš, jak to přesně myslím. nneí to tak, že by se mi ulevilo a byla jsem ráda, že jsem se mamky zbavila, bože to ne. Spíš zmizel ten hroznej neklid a zůstal pocit prázdnoty.

My jsme nebyly s mamkou na genetice, ale přímo u gastroenterologa na vyšetření žaludku a náběru, jestli máme Helicobacter, který tu rakovinu způsobuje, protože děda ho měl. Takže po tomhle vyšetření se mi ulevilo. A stačí prý za pár let to zopakovat, pokud nebudeme mít žádné potíže. Docela nás zklidnil. Teď jsem byla za kamarádkou, tak jsme to probíraly a musím říct, že jí dost obdivuju jak to zatím zvládá. Je na začátku, ale má velkou podporu od všech okolo. Dokonce se jako kamarádi necháváme s ní vyholit hlavu, protože přijde o vlasy. A já jí pořád říkám, že musí myslet na to, že má povinnost vychovat dvě děti a nepustit tu mrchu, aby jí dostala. Zní to blbě, vím, že se mi to kecá. Ale jsem ráda, že o tom mluvíme, protože ze začátku jsem nevěděla co můžu a co ne, jak se vůbec chovat, co dělat, aby jí to nebylo nepříjemné. Jinak Simčo, já jsem se na tátovo fotky mohla dívat hned, vlastně jsem chtěla i když to bylo takový sebemrskání, pokaždý jsem u toho bulila. Ale teď jsem poprvý před vánoci zkusila to video. Ze začátku jsem to obrečela a po pár dnech mi bylo smutno, tak jsem si ho pustila znova a už to šlo i bez brečení. Dokonce můj druhý syn, je mu 5 si vyžádal, že chce dědovo fotku do pokojíčku vystavit. Akorát když přijde mamka, tak ji raději uklízím, protože ani doma nemá tátovo fotky vystavené, zatím to ještě nedokáže. Je to pro ni určitě daleko horší.

Ahoj Simonko, každý týden se dívám,zda nepíšeš. Nikde nikdo. Až teď. Nemám moc času nyní, ale vzpomenu si na tebe každou chvíli.Já se snažím, co to dá, ale s jarem bude spíš hůř, než líp...

Ahoj Simono a Zdeno. Tohle trápení mě provází už celý rok. Před rokem manželovi - jsme spolu již 32 let - diagnostikovali rakovinu. Máme za sebou chemoterapii, ozařování a nyní novou chemoterapii. Kdykoliv jsem loni četla Vaše příspěvky, poznávala jsem svoje starosti. To kolísání mezi beznadějí a optimismem podle toho, co řekli lékaři a dodávalo mě to sílu. Protože jsem poznávala, že tyhle ty samé starosti a problémy mají i ostatní. Že tím neprocházím sama, že sama neprožívám tu krizi a naději. Když to povídáš ostatním, kteří to neprožili, tak to nepochopí. Může jim to být líto nebo mohou trochu sdílet tvou starost, ale neprožili to. Pořád věřím, protože jinak by to nebylo k životu. Manželovi je střídavě špatně a lépe. Ve středu jsme byli na další chemoterapii. Teď je manželovi špatně. Já vím, že se to zlepší tak za týden. Držte mi palce a mějte se pěkně.

Ahoj Zdenko, Simono a ostatní. Dlouho jsem tu nebyla, ale u mě stejně žádná změna není. Čas v mém případě nepomáhá, ba naopak, je to čím dál horší. Můj muž mně chybí čím dál více. První rok se dá bez milovaného člověka vydržet, druhý je už horší a třetí k nevydržení. Nevím, jak se to dělá, že se s "tím vyrovnáš" a klasika "život jde dál" na to jsem alergická. Ano možná jde život dál, ale já ho nežiji. Já se s tím prostě vyrovnat nedokáži a mám pocit, že se můj život zastavil právě před těmi 3 lety. Co bylo mezitím, si až tak nepamatuji. Ale obrazy, které byly před tím, mám stále před očima. Já brečím pořád. Hlavně doma. Zůstala jsem tam sama a právě to na mě nejvíce doléhá. Před dětima se přetvařuji. Ale nesmíme mluvit o taťkovi. Jakmile někdo něco řekne, hned bulím. Zajímavé je, že nejsmutněji je mně a brečím, když vidím nebo prožívám něco "pěkného".  Třeba, když jsem někde v přírodě, všechno krásně kvete, do toho sluníčko,.............. no a já začnu brečet, dolehne na mě smutek, že to můj muž nevidí, že si to nemůže užít. Když hlídám malou vnučku a ta žvatlá a žvatlá a je mně "krásně" a už mně tečou slzy, jelikož si opět vzpomenu na manžela, že si to nemůže užít se mnou a ještě když ta malá treperenda řekne, babičko proč pláčeš........ tak to jsou pak potoky......... , ale říkám jí pravdu. Mluvíme o dědovi. Ráda si prohlíží fotky a všude ho pozná. Když přijde ke mně, tak jde k fotce, řekne mu ahoj, pošle pusu. Tak ráda bych věřila, že je manžel s námi a dívá se na nás, ale nevěřím.
Jakoukoliv víru jsem ztratila právě před těmi 3 lety.
Tano, Tobě přeji hodně síly a štěstí. Máte před sebou dlouho cestu, ale určitě vyhrajete.

Pájo, přesně jsi to vystihla. Víš, já jsem věřila, věřila jsem v boha, ve spravedlnost. Tolik jsem věřila, že bůh je a že mi mamku nemůže vzít, když si toho tolik špatného prožila, že ji alespoň chvíli nechá prožívat šťastné chvíle. Ale nestalo se tak. A já nevěřím, už v nic. Mamka byla také hodně věřící, ale ke konci nám říkala, že víru ztratila. Jak jsem přečetla vaše přízpěvky, tak mám šílený vztek a chuť něco rozbít. Cítím z nich tolik bolesti, kterou mám i v sobě. Proč? Proč musí mít někdo takovou smůlu. Proč musí někdo tolik trpět. Bože proč si mamku vzal. A už zase bulím. Také není den, abych nebrečela. Nad vším, nad tím hnusem co nás musel potkat. Proč mamka nebyla ani chviličku sťastná. Pájo chápu tě, také nevěřím.  Teď jsem se navíc opravdu rozčílila v práci, tolik mě ničí arogance a bezohlednost některých lidí, pracuju na informační lince a musím říct, že se lidi neumí chovat a chovají se jak idioti.
Tano moc vám držím palce.

Ahoj Pájo, Tano, Simono...takže my se z toho bahna nedostaneme? pro mne jsou dny nějak stejné, skoro by až nemusely být....a i když někam jdu a něco pěkného vidím, mám stejný pocit jako Pája.......

Ahoj všichni,
dneska jsou taťkovi narozeniny, tak je mi zase o něco víc smutno. Vždy když se blíží svátky, výročí je mi hůř. Tak strašně bych chtěla taťkovi koupit něco víc, než jen kytku na hrob. Včera jsme tam všichni byli. Bylo to hrozné, ta bolest uvnitř se nedá popsat.
Když čtu vaše řádky, jako bych je psala já. Taky mám někdy výčitky, že jsem si na něj nevzpomněla, když jsem usínala nebo když se směju. Taky chci mít miminko a strašně mě bolí, že ho taťka už nepochová. Pro mou neteř byl ten nejbáječnější děda, proč nemůže být i pro mé dítě !!! 
Je pravda jak píše "kolka" čas otupí hrany,ale bolest pořád zůstává. Nevím jak člověk pozná, že se s tím vyrovnal, ale já myslím, že se s tím člověk jen naučí žít. Vyrovnat se s tím, alespoň já, asi nikdy nebudu schopná!

Renato, ten dnešní den je pro Tebe smutný, vím. To, když měl manžel narozeniny, tak jsem se přistihla, že jsem tam stála s kytkou a hlavou mně blesklo, že si v duchu říkám, vše nejlepší k narozeninám,........ no, trochu člověk blázní. Já ale nejsem zrovna ten nejlepší příklad člověka, který se se smrtí dokáže vyrovnat. Ba naopak, vypadá to, že jsem na tom čím dál hůře. Už začínám být i na sebe naštvaná, že to nejde. Je mně opravdu čím dál hůře, mám čím dál větší deprese a ten život mě přestává bavit čím dál méně. Už ani vnučka nějak nezabírá. Zabírá, jenom když jsem s ní, ale když už ji nehlídám, propadám se tam, kde jsem byla před tím. Každé ráno přemýšlím, že by mně bylo lépe, kdybych tady nebyla. Při životě mě drží jenom děti a vnučka. Já vím, je to hodně, ale na druhé straně málo. Možná by toto pochopila Tvá mamika, nevím, jak ta se vyrovnává, ale já se snažím před dětmi být v pohodě, ale uvnitř duše......... . Myslím, že mám poměrně hodné děti, ale mají svůj život a je to pro ně přece už nějaká doba, ano na tátu nezapomínají, ale dokáží žít. Mají svou rodinu, starosti, radosti. Chci Ti tímto dodat sílu. Naučíš se s tím žít. Bolet to bude, bolest se stala součástí Tvého života, ale, teď použiji klišé, máš život před sebou. Já to takto cítím u dětí. Táta jim chybí, zasteskne se jim, ale žijí, sice možná jinak, než by si přáli, ale už se umí ze života radovat. A to je důležité. Já, možná i Tvá maminka, toto už neumím. Jakoby ta radost ze života odešla s manželem.  Tou radostí myslím i takové maličkosti, jako, že něco pěkného uvidím a potěším se z toho, no a to je právě to, neumím se potěšit, bodne mě u srdce a je mně smutno, že to pěkné nemohu prožít s manželem. Pořád přemýšlím, proč mám v té duši tak prázdno. Vždyť mám kolem sebe děti, rodiče, přátele, tak proč ? Protože jsem zůstala sama. Už jsem přemýšlela, že jsou ženy rozvedené a ty jsou také samy. Ale podle mě jinak. Oni prostě prošly nějakou krizí a vyústilo to v rozvod - samotu. Některé dokonce oceňují, že "konečně mají klid". A takové ženy mají určitě chuť žít, prožít něco lepšího. Já mám pocit, že už nic pěkného neprožiji, tak proč tady být ? No, vlastně, o tom jsem už psala. Mám povinnosti. A to je právě ono, jenom povinností se žít asi nedá. A bohužel, nepomáhá ani jakákoliv vytíženost, já se snažím skoro pořád něco dělat, někam chodit,  abych neseděla doma a nekoukala do blba. Jo, dobrý, ale stejně večer domů přijdu .......... a nemám se s kým podělit, co jsem vlastně prožila a nemá mě kdo pohladit, vynadat mně.............. nikdo nečeká.

Milá Pájo,tvůj příspěvek mě strašně rozplakal a tak píšu ať si trošku ulevím. Dnes je to 108 dní, co přežívám bez svého syna. Mám hodného muže, další hodné děti a přesto se mi taky nechce žít dál, už jse se smířila s tím, že to tady na tom světě musím nějak dožít. Děti to špatně nesou, když pláču a tak se snažím před nimi nesmutnit,je to strašně vyčerpávající. Nejvíce řvu, když jedu sama v autě, pustím na plno rádio a bulím a bulím...Jsme na ten smutek s manželem sice dva, ale mám pocit, že je to ještě horší. Cítím, jak se trápíme každý sám, dokonce se v manželově přítomnosti cítím hůř, vzpomínky na syna jsou intenzivnější a bolestivější. Nejhůř je mi ráno, když mi zazvoní budík tak se leknu, polije mě pot a uvědomím si tu hrůzu, do které jsem se probudila. Večer chodím spát brzo s dětmi...když spím, tak aspoň nic necítím. Sny se mi nezdají, jenom jednou se mi zdálo o synovi, seděl v kuchyni u stolu, byl strašně nešťastný a říkal "mamimko, já už nemůžu" byl celý šedý, nevím co to mělo znamenat. Většinou se lidem zdá, jak je neboštíkům dodře, a že jenom my živí se tady trápíme, ale já mám bohužel opačný zážitek. Kde brát sílu? Chtěla bych Vás všechny, co tady píšete obejmout, alespoň na dálku.

Ahoj Pajo, děkuju, tvoje dopisy mě vždycky nějak pohladí po duši.
Dnes se mi chce pořád brečet! Normálně funguji, bavím se, směju s kolegy, ale i přesto si brečím uvnitř, pořád!!
Strašně mě bolí co píšeš, snažím si představit, co asi prožíváte. Je pravda, že mi máme manžela, manželku a večer usínáme spolu. Můžeme se objímat, radovat, atd. Pro někoho naprosto obyčejné a běžné, pro vás nedostupné. Moje mamka mi jednou řekla, že pro ni už život skončil, myslela ten opravdový život, teď už bude jenom přežívat, pro nás! Málem mi to utrhlo srdce, vždycky jí říkám, že takové řeči od ní nechci slyšet a pořád jí opakuji, jak moc ji potřebujeme a je to pravda. Jsem na ní hrozně závislá, když odjíždím, mám hrozný strach, že už ji neuvidím, pořád ji musím objímat a tulit se k ní, jako když jsem byla malá. Snažím se ji pořád vodit mezi lidi, do divadla atd. Máme hodně přátel, takže opravdu není sama, ale pořád mám pocit, že i mezi padesáti lidmi bude svým způsobem sama, i kdybych se postavila na hlavu. Mamka je hrozně silná, neměla lehký život, ale nikdy si nestěžovala. Pořád bojuje, nechápu jak to dokáže, když jsem se jí ptala, tak říkala, že až budu mít děti, tak pochopím!

To co bral dřív člověk jako samozřejmost, je nyní vzácnost!! Kéž bychom si to uvědomili dřív, než někoho ztratíme!

Bože lidi řeší tak malicherné problémy !!! Taky vás to tak rozčiluje???
Asi jsem byla dřív taky taková. :o/

Renato, také děkuji, že sem Ty i Simona přispíváte. Mám možnost se na to podívat i z druhé strany. Ze strany dětí. My s dcerou o tom nemluvíme, ale vím, že mě potřebuje. Zrovna jak píšeš, zůstala jsem jenom já, takže asi má strach o to větší. Já to nemohu ani posoudit, rodiče tady mám a vždy tu byli. A maminčiny pocity jsou  normální. I já, když budu mezi padesáti lidma, cítím se sama. A pěkně napsané, mohu se stavět na hlavu, jak chci a stejně tyto pocity mám. A ty malicherné problémy ?
Ano rozčiluje mě to, někdy až bolí, co lidé řeší. Ale na druhou stranu sebekriticky musím přiznat, že dřív jsem také tak podobně víceméně žila. Ale hodně dávno. Vážná nemoc člověka strašně změní.
Zuzanko, tak teď brečím já. Nejhorší na světě je, když přijdeš o dítě. Tvé pocity chápu. I to, že určitě každý říká, máš tady další děti......, ale člověk jakoby neměl už sílu žít. Ta bolest je silnější, než povinnosti viď ? Já má teď o děti strašný strach, vždy jsem měla, ale teď mě to úplně ničí. Stačí blbost, třeba zazvoní v nečekanou dobu telefon a já, málem za tu chvíli, než ten telefon zvednu, omdlím, je mě až fyzicky špatně.  Toto vše asi už není v pořádku, někdy si říkám, že už to je na léčení. Plně sdílím Tvé pocity, také se snažím co nejvíce spát, přesně, když spím, nic necítím. O to horší ráno. Otevřu oči a prázdný den přede mnou.......... a ta hrůza, do které se probouzíme, úplně stejné.  Oproti Tobě mám "výhodu", občas se mně o manželovi zdá. A zdá se mně krásně. Normálně jsme spolu, třeba se chystáme na dovolenou, nebo prožíváme nějaký všední den. Když se z takového snu probouzím, tak jsem o to více nešťastná. V tom snu jsem totit prožívala zase chvíle štěstí.

Zuzanko, jak máme v něco věřit, když se děje tohle. Je mi z toho moc smutno, když čtu všechny vaše příspěvky..........
Já jsem veškerou víru ztratila, ale někdy bych chtěla být věřící. Věřit tomu, že se se všemi zase jednou setkáme a bude nám zase dobře. Nechápu slova "nebuď smutná, vždyť jeho už nic nebolí, už je mu dobře". Copak mu s námi nebylo dobře??

Zuzanko, Pájo, Renato, Zděňko, je až neuvěřitelné, jak máme stejné pocity a prožitky. Tolik mě bolí, když čtu vaše příspěvky. Musím přiznat, že i já cítím vztek na jiné lidi co řeší za hovadiny a neváží si zdraví. Ale nadruhou stranu byla jsem taky taková. Nemoc opravdu všechny změní. Brácha mi říkal, že za tu dobu hodně dospěl a je to vážně znát. Mamka ho vždycky hodně rozmazlovala, vlastně i já, byl to můj malý bráška. Chtěla bych mu to všechno vynahradit. Teď v březnu mu bude 25, mamka se na to tak těšila, že už to bude velký chlap.
Tolik bych chtěla napsat něco povzbuzujícího, abychom se nebabrali v tom hnusu, ale nějak to nejde. tisíckrát si to můžu říkat, ale stejně je mi mizerně. Zažila jsem dobré i špatné období. Ale dřív jsem si mohla říct, však ono bude zase lépe, dluhy se zaplatí, najdu jiného kluka a tak. Ale to te´d nejde, protože smrt je tak hnusně definitivní, to už prostě lepší nebude.

Pájo, taky mám teď chorobný strach o ostatní děti. Cítím jak jsem bezmocná a vpodstatě je nedokážu ochránit. Denně na ně číhá nebezpečí. ˇMůj syn byl takový klidný rozvážný chlapec, ve škole vžycky říkali až moc hodný. Měla jsem vždycky strach, když šel někdy s klukama na diskotéku,ale ani ve snu by mě nenapadlo, že zemře cestou ze školy, taková hrůza, jak tam můj chlapec leží na peroně, jako by spal a vedle něj školní batůžek, jak můžu myslet na něco jiného? Hrůza. Taky bych chtěla věřit tomu, že je mu teď dobře. Nikdy jsem v nic nevěřila, ale teď bych ráda uvěřila, že dušička odešla z jednoho těla dál a možná si zase vklouzne do nového tělíčka, bylo by to moc krásné.

Zuzanko, nemám slov, je to velká bolest, ach, jak já to vím, bohužel, vím. Vím, co stále vidíš před očima a co Ti letí hlavou. Já také pořád vidím ten obraz, když manžel v náručí vydechl naposled. Jak je to možné, je to tak ostré, jako kdyby to bylo včera a jsou to 3 roky.
Víra je strašně krásná. Kdybych věřila........ a i kdyby dušička vklouzla do jiného těla, já bych u toho nebyla. Já se se svým nejdražším už nikdy nesetkám......... a kdybych věřila, tak vím,  že se s ním jednou zase uvidím................ ale já tomu nedokáži věřit.

Loni v létě jse byli s dětmi na dovolené v zahraničí. Majitelka apartmánu, kde jsme byli ubytovaní, byla strašně příjemná až mě zaráželo, že jsem se v nikdy nesetkala s tak láskyplným člověkem. Měla tři starší děti, ale ty její smutné oči, na ty nikdy nezapomenu. Jednou nás pozvala do své restaurace koupila nám pivo a dětem zmrzlinu, pokaždé, když kolem ní prošlo nějaké dí tě tak jej láskavě pohladila i děti jiných hostů. Pak nám pověděla o své bolesti, kterou nosí už DVACET LET na srdci. Tehdy jí auto přejelo sedmiletého chlapce na přechodu pro chodce. Řekla jen, že život je krutý a oči se jí zalily slzami. Dnes vím, že na mou bolest není náplast,bohužel není. Vidím ty její černé oči a veliké srdce.

Je to hrozné, když umře starý člověk, ale když umře někdo mladý je to ..... ani nevím jak to popsat !! Nikdy jsem neviděla babičku tak zdrcenou,jako když umřel taťka a myslím, že už se z toho nikdy nevzpamatuje. Nejhorší bylo jak pořád opakovala proč ne já! Děda je nemocný, má taky rakovinu, ten pořád opakoval, že už tady nechce být, proč má žít on a ne taťka. Už zase brečím, je to už rok, ale pamatuju si každý okamžik v tom období, slova, obličeje, výrazy, jako bych ten film měla v hlavě a vše okolo ho spouštělo pořád dokola.

Zuzanko, kéž bych ti mohla napsat něco co tě povzbudí. Ty kecy, že jednou to přebolí, jsou promiň že to tak vyjádřím na h.... . Tohle nikdy nepřebolí! Člověk prostě musí najít sílu žít dál a ty máš pro koho žít! :)

Milá Renáto, taky si s manželem říkáme proč neodešel raději někdo z nás dvou, že ten druhý by se o děti dokázal postarat sám. Je mi 36 a mám pocit, že jsem na konci, tvé babičce se vůbec nedivím. Máš pravdu, že mám pro koho žít, ale jsem teď jiná a děti to určitě cítí i když o tom nemluví. Byla jsem vždycky taková ta čítanková maminka, pořád doma a kdykoliv dětem k dispozici, denně jsem vymýšlela jak je překvapím, až příjdou ze školy, kam pojedeme na výlet, co si upečeme dobrého atd...Už to nedokážu,nic mě nebaví, strašně se přemáhám a do všeho se musím nutit. Nejraději bych se někam zahrabala a nikdy nevylezla. Bojím se jara a léta, jak bude všechno pušet, rašit a kvést, to bude nesnesitelné. Lidé se budou radovat a já? Ale o mě už nejde, jde o kluka, to on měl strašnou smůlu, to on si nic neužil a tak moc miloval život...

Panebože...tolik bolesti a smutku...,když si pročítám vaše psaníčka,jen mi tečou slzy.Ani tady na to pořádně nevidím.Rakovina se kolem mě taky párkrát "prošla".Mám kamaráda,známe se 17let(od 18ti),pere se s rakovinou varlat.Druhý manžel mé maminky zemřel na rakovinu před čtyřmi lety.Pamatuju si,že za mnou přišel můj švagr do práce a jen mi řekl "Jarda umřel".Měla jsem za sebou rekvalifik.kurz-vazby květin-..Nikdy by mě nenapadlo,že moje první smuteční vazba bude právě pro něho...
Nejhorší je,že někdy skutečně nestačíme těm,které ztratíme,říct jak moc je máme rádi.Jdu obejmout svého syna.

Máme tady hodně smutné téma. Penizek, máš pravdu jenom bolest a smutek. Pořád dokola budu říkat, jak je ten život nespravedlivý. Ano, nelehký, ať je, ale nespravedlivý ? Jak potom můžeš v něco věřit ? Když to tady čtu, tak odchází ti nejlepší lidé, mladí lidé, co ještě toho měli hodně před sebou, a kdejaký šmejd tady zůstává. Kdybych aspoň věřila, že opravdu něco je, že tam "někde nahoře" se ti nejlepší lidé, kteří nám odešli někde zase potkali a "žijí si spokojeně dál". Aspoň by mně to nebylo tak líto, že můj muž, už nevidí dospívat syna, nemůže se těšit z vnučky, kdybych aspoň věděla, že tam má někde nové kamarády, je spokojený a čeká, až za ním přijdu. Někdy už fakt blázním, protože jak píši, sice nevěřím, ale kolikrát mě napadá, panebože, vždyť já tady mohu ještě 30 let být, budu stará a když "tam" pak přijdu, tak mě můj manžel nepozná. Je to normální ? Ale já za takové myšlenky nemůžu. Třeba jako také, že smlouvám sama ze sebou, vždyť by mně stačilo, kdyby třeba 1 x za rok přišel, vše bychom probrali, já mu řekla co nového,  podíval by se, co se děje, objal by mě, dal pusu, no a pak by zase šel. Ale já věděla, že za rok zase přijde. Je to hrůza, co ? Ale  njevíce se hrozím toho, že tady skutečně můžu být těch 30 let, co proboha tady budu dělat, když už teď je to k nevydržení.

Je hrozné, že lítáme všude do vesmíru, ale s blbou rakovinou a dalšími nemocemi si nedokážeme poradit.
Pokaždé když jdu na hřbitov (sama), tak si s taťkou povídám. Musím mu přece všechno říct, co se stalo, co je nového, jako vždycky. Když se dívám na jeho fotku, tak mám pocit, že se na mě dívá a že mě slyší. Doma nad jeho fotkama brečím,ale stejně se na ně dívám a vše mu říkám. Je to zvláštní, nikomu bych to neřekla, ale když to píši sem, tak mi to nepřijde tak bláznivé!
Bylo by to všechno lehčí, kdyby člověk v něco věřil, ale já to nedokážu, už nevěřím, že něco je, to by přece nemohly umírat malé děti, které nic špatného neudělaly a dobří lidé. Nevidím v tom žádný smysl, proč?? Máš pravdu Pajo, že všechny svi... tu jsou v pohodě, hrabou prachy a žijou si spokojeně.

Kéž by to Pajo šlo, 1x za rok! Alespoň 1x za rok vidět mamku doopravdy šťastnou a vidět se s taťkou, mohl by jednou pochovat i moje dítě, dala bych za to nevím co!!!

Renato, není to bláznivé, já si s taťkou taky dost povídám, teda v duchu. A ačkoliv nejsem věřící v pravém slova smyslu, tak se teď snažím věřit, že něco existuje, kde teď je a jednou bude zase fajn. Tak nějak mi to uklidňuje. Jo a taky tátu prosím, když už nás tu takhle nechal, aby dával na celou moji rodinu tam seshora pozor. Takhle jsem si to teď nedávno v duchu říkala, když jsem dlouho do noci bušila do počítače a najednou okolo mne prolítl dost studený vzduch, ačkoliv bylo všude zavřeno a průvan to být nemohl. Ale bylo to takový příjemný a uklidňující. Teď si možná řekneš, že blázním já, ale mě to fakt dost uklidnilo, že je v pořádku a rozumí mi, co jsem mu v duchu říkala. A taky se mi o něm dost často zdá. Nedávno stál u nás v domě na schodech měl ruce rozpřažené jako by nás chtěl obejmout a my jsme šli s mamkou proti němu.Říkala jsem mu, co tu dělá, když je mrtvý, ale on mi povídá, přišel jsem se na vás jenom podívat. A pak už nic. Tak jsem ráda alespoň za tohle.

Naštěstí ještě rodiče mám(sice jsou rozvedení),ale pročítání těch "příběhů"mi paradoxně cosi dalo...mamince jsem dnes poslala dopis,tatínek byl u nás odpol. na návštěvě.
Nepřipadají mi nenormální rozmluvy s tím,koho jsme ztratili a ani mi nepřijde divné přemýšlet o tom,jestli je "TAM"zima.Znám to moc dobře.Když mi zemřela babička,připravovala jsem jí věci na "cestu".Všechno,včetně spodního prádla,tak moc jsem brečela,když ho taťka přinesl zpátky,že se to nedává.Taky jsem říkala "Ale vždyť jí tam bude zima".
Zuzanko,jak jsi psala,že se ti zdálo o synovi. Je to moc "čerstvé",strašně nerada bych ti ránu,kterou máš v srdci zvětšila.Zkus si říct,že tě třeba opravdu vidí,jak strašnou bolest musíš prožívat a tolik moc se trápíš.A třeba by si opravdu moc přál,abys aspoň po krůčkách se pokoušela žít.
Nevím,kdysi jsem četla,že doba kdy by se člověk měl vyrovnat se smrtí blízkého člověka,jsou 3 roky,ale moc tomu nevěřím.Skoro vůbec...vůbec.

Ahoj

Ahoj holky, tady Zdeňka...nějak se sem nemůžu dostat na své jméno...
čtu to tady, ale mám dost málo času psát...vlastně nevím co...vy to vystihnete vždy stoprocentně. Žiju, ale i mezi 50lidmi jsem jakoby nepřítomna. začumím se do blba. Pájo, Zuzanko, Simono, Renato.......a další...je nás nějak hodně......ale proč mám okolo sebe samé malicherné lidi, asi svým způsobem "malé", takové "ploché" . Třeba ženské v práci. Baví se o kravinách, řeší nepodstatné věci, jsou dle mne zbytečné a hloupé. Ale asi za to nemohou, to jen já jsem jiná.....stal se ze mne mizantrop a některé až nesnáším. Pájo, u mne to bude za chvíli půl roku.....a je to jak deset let....ä přitom bych chtěla, aby se mnou někdo ten následující život sdílel...ale jak to udělat...taky tu můžu být bohužel 30let.....

Prosím, můžu se přidat? Jsem totiž úplně bezradná. Dnes byla maminka na vytažení stehů po odstranění znaménka a doktor jí dost nešetrně sdělil, že je to karcinogenní. Nedal jí vůbec žádné informace - prý je to vše ve zprávě a dál se s ní nebavil. Ale copak umí všichni latinsky? Za týden má jít znovu na vyříznutí. A co bude dál? Nemáte s tím někdo zkušenosti? Znamínko měla na rameni už několik let,až v poslední době jí začlo krvácet. Děkuji.

Judy, samozřejmě že se můžeš přidat. Třeba ti tady trošičku pomůžeme. Bohužel, i takový jsou lékaři, i já jsem s podobnými setkala. Pokud ti můžu poradit, hned v pondělí mu zavolej nebo za ním zajdi. Nenech se odradit, jde o život maminky. Trvej na to, ať ti řekne něco bližšího. Hlavně tě to trochu uklidní. Já jsem se, hlavně ke konci nechala ukolébat jen povrchními informacemi /asi jsem podvědomě něco tušila, ale nechtěla jsem si to připustit/ a teď toho hluboce lituji. Když byla mamka po operaci, tak jsem každé ráno volala doktorovi a ne vždy na mě byli příjemní. Vím je to težké, bojíš se co se dozvíš. Ale věř, že bude všechno v pořádku, určitě, moc tomu věřím a myslím na tebe a maminku.
Jinak mi je celý víkend opravdu hrozně, pořád chodím po bytě a bulím. Mám pocit, že už mě nic hezkého nečeká a nevím proč vůbec žiju. Navíc naše kočka, je čím dál na tom hůř. Vůbec nevím, jestli si tady u mě zvykne. Je pořád strašně vyděšená a tráví většinu času v obýváku v rohu. Už se nedokážu dobře postarat ani o ní. Na přítele pořád ječím, vyvolávám záměrně hádky. Je mi váže mizerně. Lidi mi říkají, že to chce čas. Ale mě připadá, že mi teď vše dochází a je mi hůř a hůř.

Ahoj Judy, z toho že to je karcinogenní neměj takový strach, důležité je, že na to přišli včas. Myslím, že na tu nemoc opravdu platí jen čas. Chce to začít bojovat všemi prostředky, hned o počátku. Jak ti píše Simona, nenech se odbýt  a zjisti si hned všechno, od toho tam ti doktoři jsou! :)

Simono, nechci ti tady popisovat stavy které jsem měla já, protože je to stejné. Pořád jsem se bránila jít k psychologovi, že to zvládnu sama, možná jsem to měla udělat. I teď si někdy říkám, jestli by mi třeba nepomohl. Prožívala jsem to hrozně a pořád prožívám. Pracovala jsem do rána do večera, ale ani to nepomáhalo.U mě to vyvrcholilo tak po půl roce. Začala jsem mít zdravotní problémy, bušení srdce, nevolnosti. Byla jsem dokonce i na magnetické rezonanci, jestli taky nemám aneurysma jako taťka, ale naštěstí bylo vše v pořádku. Pak mi manžel dal přečíst jeden článek, kde tohle všechno popisovali jako posttraumatický stav. Přestně tam popisovali moje příznaky. Tělo se prostě pořád snaží ten stres a smutek zvládnout, až to nezvládne tak se pokouší to dát najevo různými způsoby. Ty záchvaty breku mívám doteď, ale manžel už ví co dělat. Jen mě pevně drží v náručí, dokud to nepřejde. Nevím na to jinou radu, jak se toho zbavit nebo to líp zvládnout, já to nedokážu doteď. Prostě se člověk musí vybrečet, dá se říct, že se ta bolest trochu vyplaví. Řekni to všechno tvému příteli, aby věděl co se s tebou děje, hlavně ho od sebe neodháněj. Můj manžel mě o to vždycky prosil, je to pro ně asi taky strašně těžké, když vidí jak trpíme a nemůžou nám pomoci. Já mu za to budu nadosmrti vděčná, že to se mnou přestál a stále se snaží.

Simono a Renato, děkuji moc za podporu. píšu až dnes, protože jsem se nedostalala na net. Situace je teď taková, že mamka má za sebou druhý zákrok a byl tam jiný lékař, který jí vše vysvětlil a co hlavně - řekl, že na tento duh nádoru se neumírá, ale musí se to pečlivě hlídat. I podle lékařské zprávy, kterou jsem si trošku přeložila, by to snad mělo být relativně v pořádku. Pokud nenastanou komplikace, tak ani nebude další léčba, mamka bude jen docházet na časté kontroly. Naštěstí měla znaménko na rameni, takže se to mohlo vyříznout pěkně do hloubky. Máme veliké štěstí. Je taky moc příjemné zjistit, že podpora se dá najít i u úplně cizích lidí. Ještě jednou děkuji. Stačil i jiný lékař s lidským přístupem a situace je hned lepší. Vám holky moc přeju, aby jste se s tím, co je, aspoň trošku vyrovnaly, aby jste v sobě našly tu sílu. Musí to být moc těžké a nedokážu si to vůbec představit. Vlastně až teď jsem si uvědomila, že taky příjde čas, kdy mamka  nebude a už teď se toho bojím, protože člověk může mít kolem sebe fůru lidí, ale rodiče jsou prostě nenahraditelní. Ćím jsem starší, tím víc to tak cítím. takže se držte.

Náše fenka cítí rakovinu ale my jsme to nevěděli a strašně jsem se divila že začala rafat po taťkovi když jsem k našim přišla na návštěvu, až jsem ji  tam přestala brát a pak mu tu rakovinu zjistili přesně na tom místě kam ona chňapala...ale už bylo pozdě.

Ahoj Bety, s tatínkem je mi líto, vím co prožíváš!
Já na zázraky nevěřím, ale něco takového by se určitě hodilo. Nechceš s tou tvojí fenkou obejít pár lidí ?? Možná by na tom světě bylo trochu snesitelněji bez té hrozné nemoci. Jsem ráda, že alespoň Judy má dobré zprávy, je fajn slyšet, že ne každého ta nemoc pokoří.

To jsem psala jen pro zajímavost, tatínka už nemám víc jak 3 roky...když to bylo čerstvé, tak jsem o tom nemohla moc mluvit...

Renato, víš my máme vůbec štěstí (doufám, že to nezakřiknu). Tatínkovi zjistili rakovinu ledviny - je to asi 7 let. měl nádor šest nebo osm centimetrů, už teď nevím. naštěstí ohraničený a bez metastáz, i když nás lékaři připravovali na vše. Nejhorší bylo to pře taťkou utajit, protože ten kdyby to zjistil, tak už by tady nebyl. Naštěstí lékaři toto u něj vycítili a neřekli mu to narovinu. Všechny jsme prosili, aby se neprořekli, o ozařování jsme řekli, že je to preventivní a na radu urologa jsme to odmítli. Teď jezdí na kontroly a je vše v pořádku. I děda měl rakovinu ledviny a byl na světě až do 86 let. Kéž by měl takové štěstí každý....
A s tím pejskem je to ohromně zajímavé, už jsem i něco podobného slyšela, že psi to vycítí a chovají se jinak.

Nedívali jste se někdo včera na 13. komnatu Venduly Svobodové. Hodně mě to zasáhlo. Opravdu tyhle pocity pochopí jedině člověk, který si něčím podobným prošel. Ještě dříve než vůbec mamka onemocněla, jsem měla vždy takový divný pocit, když jsem ji viděla a nikdy jsem něčetla žádné články o ní. Ona o tom v pořadu také mluvila, že kydž viděla nemocné děti, automaticky přepínala, že se na to nemohla dívat. Myslím, že je to hodně silná ženská a nemocným dětem vážně pomáhá.
Jak se máte? Mě se předevčírem zdálo o mamce, jak sedí v kuchyni u stolu, na svém místě. A povídá, že se musí najíst, protože měla jen jablko a nějak ji vyhládlo. A pořád jsme spolu přemýšlely jak to uděláme a co řekneme doktorům, že měla umřít, ale že neumřela a je trapné, že se spletli. Vůbec nechápu co ten sen měl znamenat. Ale měla jsem potom ráno takový hezký pocit a nechtěla jsem se probudit.

Koukala jsem...
Když tam byl záběr na malou Kláru,jen jsem brečela.
Podívaná na ty dětičky v Motolské nemocnici je opravdu o té bezmoci.Viděla jsem je,když tam pořádala V.S. den dětí s Kapkou naděje.Když vidíte ty jejich plešaté hlavičky a tu radost v těch neskutečně smutných očích...je to hrozně smutný.

Já jsem se dívala, ale musela jsem přepínat a pak jsem to vzdala.  Nenašla jsem sílu, vše se mi znovu vrátilo. Já totiž se synem prožila na tomto oddělení celý jeden rok. Dodnes se nám o tom zdá, ač to děti berou o moc lépe, než jejich rodiče. Moc Vendulu obdivuji a opravdu, bez ní .- její Kapky naděje, by hodně dětí nemělo žádnou naději.

Já se nedívala, já takové pořady nezvládám. Já toho nezvládám hodně. Natož takovou hrůzu, co se týká nemocných dětí.
Simono, také si kolikrát říkám, co vlastně sny znamenají. Když se mně něco zdá o manželovi, tak v tom snu cítím takové štěstí........ a strašně nerada se probouzím. Vždy tu chvíli protahuji co nejdéle a stále si v paměti přehrávám to, o čem se mně zdálo. A takové ty sny, že manžel byl normálně živý a já mu říkám, co tady děláš, vždyť jsi umřel, lidé byli na pohřbu, jak jim to teď řekneme, že jsi zase tady................. tak, to se mně zdávalo také. Nikdy jsem to nikomu neříkala, aby si nemysleli, že jsem nenormální, ale teď zjišťuji, že vlastně asi každý, kdo zažije takové neštěstí, tak má nejen podobné reakce a myšlenky, ale i sny. Asi je to přirozené, mysl si možná nechce připustit, že ten člověk už tady doopravdy není. Nebo nevím. Někdy bych si ráda i promluvila s někým, kdo snům rozumí. Tak ráda bych "slyšela", že ještě "něco existuje" a takto nám "oni" dávají vědět, že jsou.  Zase píši zamotaně, ale určitě chápeš. Trápí mě to "definitivno", že opravdu, ale opravdu, už nikdy nepřijde, ani na malou chviličku. I za tu bych byla vděčná.

Pájo, samozřejmě, že ti rozumím. Asi to opravdu cítíme stejně. Mě občas přepadá šílená panika, že vlastně mamka není. Že bych s ní tak ráda zašla na kafe a řekla jí co je nového, abych přišla domů a ona tam seděla a tím svým veselým hlasem mi řekla . no nazdar, už jsi doma, budeme uklízet. Víš, včera jsem usínala a měla takový zvláštní pocit, cítila jsem jako kdyby mě mamka hladila po vlasech, bylo to hodně silné, ale když o tom tak přemýšlím, tak nevím, zda to nebylo jen mé přání. Také bych si hodně přála, aby něco ještě bylo, ale čím víc o tom přemýšlím, tak si myslím, že prostě není nic, člověk umře a nic není. Definitivno je vážně hnusný.
Ještě když se vrátím k tomu včerejšímu pořadu, dívám se na to záměrně, vím, že budu bulet, že mě to bude bolet, ale přesto na to koukám, jako když chci sama sobě ubližovat. Nedávno mi kolegyně říkala, že obdivuje jak jsem to všechno zvládla, že ona by se zhroutila, ale to si lidé jen myslí, ono ti nic jiného nezbývá než fungovat dál, už kvůli lidem co máš ráda, ale je to takové jiné. Možná tak na kolegy působím, že jsem v pohodě, směju se, bavím, ale už nikdo neví jak doma strašně brečím a jak mi je mizerně. Proto jsem i dřív V.S. trošičku odsuzovala, že ji umřelo dítě a ona chodí na večírky a normálně žije. Ale teď to vidím úplně jinak a stydím se za své názory. Není nic tak jak to vypadá, je to jen pozlátko. Nikdo neví co ten druhý má v sobě za hrůzy.

Ahoj všichni, na ten pořad jsem se nedívala, ale mrzí mě to. Asi jsem na to stejně jako Simona, taky se takhle trápím, vím, že budu bulet, ale stejně se na to dívám, jako bych ty slzy musela dostat ven, pobrečet si nad trápením ostatních a mým.
Máte pravdu, nejhorší je to, že je to definitivní! Teď mě to přepadá hlavně když jedu sama v autě a hlavně když jedu domů, zničeho nic brečím! Prostě vím, že tam přijedu a nic už nebude stejné. Už nikdy mě tam taťka nepřivítá, mamka už bude mít vždycky ten smutek v očích..... Jak bych chtěla v něco věřit!!

...taky jsem se na 13. komnatu dívala. Paní Vendula Svobodová je vyjímečný člověk. Kdyby každý z nás měl v sobě tolik dobroty a síly pomáhat druhým... Je ohromně silná.

Asi si trošičku potřebuji ulevit. Abych toho neměla málo, tak se mi přidali opravdu velké problémy s nevlastním taťkou. Chová se opravdu strašně, stále mi volá, pořád si stěžuje jak nemá peníze, vyčítá mi, že mi si s přítelem jdeme nakoupit, stále se na mě uráží, pokládá mi telefon. Jsme z toho opravdu nešťastná, nevím co s ním. Chová se strašně. O tom, že jsme pohřeb a všechno s tím spojené zaplatili já s bráchou a můj přítel, ani nemluvím. Na hřbitov vůbec nechodí a když tak jen se mnou, ještě tam mamce nedal ani jednu malou kytičku. Právě mi totiž zase položil telefon a já tady v práci bulím, nevím co mám dělat. Když mu něco chci říct tak se urazí, začně mi vyčítat, křičí. Bydlí teď s bráchou v bytě po mamce, ale to jsem asi psala. Brácha mi říkal, že na něho je hrozně hodný. Už fakt nevím co mám dělat, s přítelem jsme strašně zadlužený, máme hypotéku, 4 půjčky. Máme míň peněz než brácha s tátou dohromady a platíme víc. Ale to on si neuvědomuje a pořád mi jen vyčítá. Fakt nevím co dál, hrozně se trápím kvůli mamce a teď ještě tohle.

Ahoj Simono, každý člověk se vyrovnává se smutkem jinak, ale tohle je dost zvláštní. Co od vás čeká? Že se o něj budete starat? Je to těžký, mi tohle zažíváme s babičkou a dědou. Když k nám přijedou tak si mamce stěžují jak se mají špatně, jak je všechno drahý (mají  ještě dvě děti), ani je nenapadne, že mamka zůstala sama a taky se musí o sebe postarat, oni jsou na to (s krásným důchodem) pořád dva. Když přidávali mamce na hrob taťkovi těch pár korun, tak to dávali jak milióny. Nikdy nic našim nedali, tak s tím dělali šílený caviky. Pokaždé když si něco koupíme, tak ty kecy, no jo, je vidět kde jsou peníze a tak, ale že jsme všichni zadlužení až po uši, to už neslyší.
Mamka pořád říká, že je musíme chápat, že jim umřel syn, ale mi jsme ho taky ztratili a je nám taky strašně. Nechápu, kde se to v mamce bere, ta její síla. Asi jsem strašně krutá, ale já nedokážu tak rychle zapomenout a hlavně odpouštět, protože taťka jim nikdy nebyl dost dobrej, ale jenom on se o ně i přesto staral.

Nevím co poradit, asi nejsem ta pravá, já si s tím se vším taky pořád nevím rady.Zkus se na to povznést, jinak to asi nevydržíš nebo mu zkus vysvětlit vaši situaci, třeba to konečně pochopí a dá ti pokoj.

renato, děkuju za odpověď. Je to dost podobné, u babičky a dědy je tak trošku omlouvá i to jejich stáří. Naprosto tě chápu, že ti to vadí. Vůbec si nemyslím, že jsi krutá, spíš naopak. Víš, já mám pořád hrozné výčitky svědomí, že se chovám špatně, že by se na mě mamka zlobila, že jsem zlá a sobecká. V hlavě mám strašný zmatek. Už nevím co je správné. Vůbec nevím proč se tak chová a proč je na mě takový. Nikdy mi neřekne nic hezkého a ještě se uráží. Aby se zeptal, jestli chceme s něčím pomoct, to už vůbec ne. Také nám vyčítá, když si něco pořídíme. Už je to tak daleko, že nám vyčítá i nákup jídla a dělá, že on umírá hlady. Kolikrát mi říkal, že nic celý den nejdl, protože nemá co. A pořád mi říká, že přijede bráchova přítelkyně a on bude muset kupovat jídlo, aby měli co jíst. Ale on přitom kouří a to, že hodně a drahé cigarety a prý chodí na kulečník /párkrát mi to řekl sám, ale spíš mi to i někdo donese, jako horkou novinku/ My s přítelem nemůžeme ani do kina, protože na to prostě nemáme. Když to tak píšu, tak si uvědomuju, že asi nejsem já ta špatná. Nejvíc mě zaráží, jak přistupuje k mamčině památce. Začínám pochybovat, zda ji měl vůbec rád. Jestli mu spíš neposkytovala komfort, že se o všechno starala. včera mi zase volal, že přišlo vyúčtování za nájem a bude se doplácet 1300. Ale, že já mám do výplaty 150Kč, že nám kape topení, který nemůžu dát ani opravit, že kupuju ty nejlevnější věci, to ho tak nějak nezajímá. Mám vážně vztek.

Jak to tak popisuješ, tak mám pocit, že s tímhle člověkem bych se asi nedokázala už bavit. Jak něco takového může vyslovit nebo tak uvažovat!! Můj strejda řekl o taťkovi, že ho ani nikdy neměl rád. Přitom to je hajzl největšího kalibru, rozmazlovaný od rodičů, nikdy nic pořádného neudělal a taťka se ho pořád zastával. Když umřel a on tohle řekl, tak jsem mu i přes zákaz mamky zavolala a řekla mu, ať už k nám nikdy nejzdí, že už ho nikdy nechceme vidět, že je ubožák atd. Strašně se mi ulevilo!
Jak jsi psala, že si všichni myslí, že jsi v pohodě když chodíš do práce, mezi lidi atd. Znám to, nejhorší je když někdo řekne, tak už jsi v pohodě, co? Jak psala Paja, i když jsem někdy mezi padesáti lidmi a bavím se, uvnitř řvu! Přece jim nebudu všechno vykládat a pořád před nimi brečet, už takhle jim přijdu trapná, že už nepařím jako dřív. Vždyť mi umřel jen táta,ne?!

Simono, já bych řeklal, že možná přítel byl na vaši maminku hodně moc fixovaný a teď jen kope kolem sebe....-nenechala bych s etím otrávit, buď ráda, že na to všechno nejseš sama, máš přítele.

Renato a Annko moc vám děkuji, že mi píšete. Renato, ani se ti nedivím, že jsi to s tím strejdou takhle udělala, ať jde k čertu.
Situace je teď taková, že jsem mu asi před 2 hodinami volala a on mi to strašně dlouho nebral a když to zvedl, tak to znělo divně, tak jsem se ptala kde je a on, že na záchodě, to mi bylo divný. Potřebovala jsem číslo povinnýho ručení a on mi povídá, že mi ho pošle sms, ale ty nikdy nepíše, protože to stojí peníze, vždy mě jen prozvání. Když jsem volala za necelých 10 minut, tak byl venku a prý si nechal doklady v autě a ještě skočil pro minerálky, za 9 minut?! Zeptala jsem se ho narovinu kde je, že je určitě v hospodě, tak se na mě obořil. Ono totiž naproti domu je taková hnusná putika, mamka ji nesnášela, že tam chodí jen verbeš. Ale lidi mi donesli, že on tam teď chodí. Ale zpět k našemu hovoru, já mu říkám, vždyť mě vyčítáš a obviňuješ, že nemáte peníze na hospodu máš. tak si prý mám myslet co chci. Že on se strará, stále nám s přítelem něco posílá, když jsem se zeptala co, tak prý jídlo, dřív posílal! To jsme dopadli co, už si vyčítáme i kus žvance. A prý se mnou zkončil. Ruply mi nervy a řekla mu, že na mamku nedal ani korunu a ani jedou nedal na hrob ani malou kytičku a na hospodu má. Tak to prý nemám sem tahat, že to sem nepatří.
Bože je mi hrozně, že se takhle k sobě chováme, to je hnus. Mamka se musí obracet v hrobě. Volala jsem bráchovi, prý pro mě za chvíli přijede. Ještě že ho mám, je moc hodnej.
Chápu, že je pro všechny tahle situace těžká. Ale já za to přeci nemůžu. Všechny záležitosti po mamce obstarávám já, už nemám sílu řešit ještě tohle.

Simono, máš to opravdu moc těžké. Ten Tvůj nevlastní tatínek je opravdu podivný člověk. Myslím, že jsi udělala moc dobře, žes mu řekla svůj názor pěkně od plic. Možná zkouší, co všechno si k Tobě může dovolit. Třeba jsi na něj byla dříve moc hodná a on toho teď zneužívá. Anebo si opravdu jen neví rady? Ale rozhodně je dobré vyjasnit si situaci.

Ahoj Simono, nechci tvého nevlastního taťku házet do jednoho pytle s mým strejdou. On se jako hajzl choval vždycky, ale tvůj taťka ne. Je pravda, jak píše Judy, že si možná bez tvojí mamky neví rady. Jestli jsi po ní, tím že se o vše staráš a zařizuješ, tak si možná opravdu bez ní neví rady a neví jak dál, ale ani to mu nedává právo zacházet takhle daleko. No uvidíš, jestli to co jsi mu řekla s ním něco udělá. Nejhorší je při tom smutku ještě řešit takové problémy, to člověka strašně dostane. A co brácha, on bydlí s ním, ne? Jaký on na to má názor?

Renčo, ano brácha bydlí s ním. Je to byt po mamce, který zdědíme my s bráchou. A já byt mám, tak se chci dědictví vzdát a bude to bráchy.
Jste hodné, že mi píšete. Dívám se na to teď i trochu jinýma očima. Popravdě, jsme vždy za něho s mamkou vše vyřešily a zařídily. On je v některých věcech dost nesamostatný a nespolehlivý. Jeden čas byl i dlouho bez práce a z té doby se nastřádalo strašně dluhů, neměli jsme na splátky a naskákalo všude spousta úroků. No a my s mamkou jsme vždy všechno zaplatily. nejednou jsem si musela vzít půjčku na zaplacení různých dluhů. No, a on asi očekává, že se tak budu chovat stále. Že se o něho budu starat a věnovat mu péči jako mamce. Ale to už nejde. Já už prostě nemám sílu, jsem samo dost bezradná, nevím co se sebou a nemůžu se starat ještě o něho. Kamarádka mi říkala, že mě nemůže takhle využívat, že je to vlastně cizí člověk a my ho bereme jako vlastního a snažíme se k němu i tak chovat, ale on toho nemůže zneužívat.
Včera jsem si hezky popovídala s bráchou, on je hodně rozumný. řekl mi, že každý se s tím vším vyrovnáváme po svém. A že je pravda, že chlapi to vše prožívají trochu jinak úviz to chození na hřbitov/.
Prý s ním měl vážnou rozmluvu a řekl mu, že musí svoje chování ke mě změnit. Tak uvidíme, zatím jsme spolu ještě nemluvili.
Nevím proč, ale já se chovám jak malá holka. Mám pořád pocit, že nedělám nic dobře, že by se na mě mamka zlobila. Že i pro ni jsem mohla udělat něco víc. Nevím proč, ale nemůžu se zbavit pocitu, že se mamka na mě zlobila, když umřela. Je to normální? Nebo už mi vážně definitivně hráblo?

Simono, z toho,  jak píšeš, že si myslíš že nic neděláš dobře a že se na Tebe mamka zlobila asi vyplývá, že si nějakým záhadným způsobem dáváš vinu za mamčinu smrt. Nebo přinejmenším, žes mohla něco udělat. (Jak píšeš).To ale není pravda! Jsou určité události, které se prostě zvrátit nedají, i dyž se snažíš sebevíc. Je to prostě takový běh života. Zkus se smířit s tím, že i nespravedlivá smrt patří k našim životům, nedá se nic dělat. Pokud si budeš pořád nacházet něco, kvůli čemu by sis mohla dělat výčitky, tak se usoužíš a Tvůj život nebude stát za nic. Ne nadarmo se říká, že po bitvě je každý generál. Tvůj taťka (a vlastně i Ty) má štěstí, že bydlí s bráchou, to by byl asi ještě bezradnější. Ale musí se naučit starat sám o sebe, i když to půjde ztěžka. Můj taťka je asi podobná povaha. Bez mamky by byl naprosto bezradný (on má ještě takové myšlení, že když vyvstane nějaký problém, chce skákat z mostu). Vše je pro něj neřešitelné. Mamka byla a je vždy na všechno sama. Veškeré problémy a vyřizování je na ní. Dej mu trochu času,ale moc neustupuj. Hodně sil.

Ahoj Judy to píše moc rozumně a má pravdu, ale sama vím, že se doteď obviňuji, že jsem mohla něco udělat, že mohli taťku ještě operovat, že jsem tam měla udělat scénu, někomu zavolat,podplatit. Prostě NĚCO udělat. Moje mamka má zase výčitky, že taťka tak pracoval, pořád se rozčiloval a já jsem ho ještě nechala se dřít na naší stavbě. Obě si můžeme donekonečna říkat, že taťka byl prostě takovej a nedokázal by sedět doma na zadku, ale když tě ta depka chytně, tak žádné rozumné argumenty nepomáhají. Mě se jednu dobu taky zdávaly hrozný sny, jak je taťka naživu, ale říká že už nás nechce vidět, že jde pryč. Bylo to strašné a měla jsem z toho fakt divný pocit, člověk si to hned s něčím spojí, např. ty moje výčitku a je to! Ještě že si mi pak zdávají i ty hezké sny, ze kterých se nechci probudit, kdy se taťka směje,vše je OK, jako dřív.
Taky si vždycky, když se mi něco nepovede a třeba mám depku nebo bulím říkám, kdyby mě viděl taťka hned by mě seřval, proč bulím a ať to koukám udělat pořádně. Minule jsem i seřvala manžela, když u hrobu nějak nadával kvůli sněhu, ať se alespoň před taťkou mírní, tak se na mě tak podíval a asi si řekl, že mi hrabe! Neboj nejsi sama! :)

Držím ti palce, ať to s taťkou nějak zvládnete! Časem se vše tak trochu ustálí.

Simono, je to pravda, nejsi sama. Asi svým způsobem hrabe nám všem. Teď zrovna myslím ten pocit viny. Také jsem měla výčitky, že jsem měla.........a neudělala.
Já měla výčitky, i když ještě žil. Výčitky, typu, že jsem se styděla za to, že jsem zdravá a nic mě nebolí a on tak trpěl.  To tenkrát bylo dost hrozný, já se bála před ním i najíst, jedla jsem tajně, bylo mně trapné, že jsem měla třeba hlad a on už nemohl skoro jíst, apod. Bylo mně trapně, že jsem třeba v noci, když už jsem byla šíleně unavená,  usnula a on chodil po bytě,  protože měl bolesti. To jsem se okamžitě vzbudila a už nespala a .......... Já jsem se prostě před ním styděla za své "zdraví".Když manžel umřel, trpěla jsem dále. Vyčítala jsem si kdejakou hádku z minulosti, .......... pořád prostě člověk hledá vinu jakoby v sobě. Nevím, proč to tak vlastně je. Proti této nemoci nemůžeš vlastně udělat nic. Buď má ten nemocný štěstí nebo nemá. Můj muž třeba tak strašně bojoval, byl strašně silná osobnost, ani na vteřinu si nepřipouštěl, že by "to nezvládl" a prostě, chybělo mu to štěstí.

Jste hodné, že mi píšete. Rozmluva bráchy s nevlastním taťkou pomohla. Vážně se ke mě chová jinak. Možná si neuvědomoval co mi pořád říká. Asi tím jak jsem ho poslouchala to stále gradovalo. Teď je na mě moc hodnej. Uvidíme jak dlouho to bude trvat.
Vidím, že máme stejné pocity všechny. Mám také hrozné výčitky, že jsem stále tady, že se raduju. Vsugerovala jsem si představu, že nemám právo být šťastná. Že když se raduju, tak mě mamka vidí a je ji líto, že pro ni nesmutním. Mám úplně zamlženej mozek. Přitom mamka taková nebyla, chtěla pro nás to nejlepší. Tak nevím proč si to pořád myslím. Musím se snažit začít trochu žít, věnovat se příteli a být na něho zase hodná. Prostě už nemůžu nic udělat, čas už nevrátím. Měla jsem také depku z toho, že se u nás ve firmě dějou velké změny a já se bojím o práci. Tak nějak na mě všechno padlo. Ale mamka také vždy všechno zvládla a určitě by chtěla, aby jsem byla šťastná a žila dál. Brácha je v tom trochu jiný, říkal mi, že za vším musel udělat tlustou čáru a musí jet odznova. Hodně se teď soustředí na práci a hodně se mu daří. Mamka by na něho byla opravdu pyšná. Ve skrytu duše doufám, že nás vážně vidí.

Simono, tak ti přeju abys to dokázala, já to moc nedokážu. Jasně žiju, chodím mezi lidi do práce, dokonce se i bavit, ale už to není ono, nějak se nedokážu radovat. Ta bolest je pořád hrozně velká. Vždycky když je nějaká pěkná chvilka, tak si stejně alespoň v duchu řeknu, kéž by to bylo jako dřív! Tak bych se radovala! Můj manžel mi říká, že se do toho moc zahrabávám a pořád o tom přemýšlým, ale já už jsem prostě taková. Nejšťastnější jsem ve chvílích, kdy jsem všichni spolu, jako třeba tento víkend, kdy jsme vzali mamku na chatu na hory. Bylo to super, bylo krásně, neteř dělala blbiny, mamka se smála. V těch chvílích jsem asi opravdu zase šťastná, když vidím jak se mamka směje!

Renato, tak to jsme dvě, co to nedokážeme. A já ani po 3 letech nedokáži být "doopravdy" šťastná. Ano, mám také ráda ty chvíle, kdy jsme všichni, teda právě, ne všichni, pohromadě. To se také směji, jsem v tu danou chvíli šťastná. Ale úplně se hrozím toho, že ta chvíle pomine a zase ........... Takže už si vlastně ani neumím tu krásnou chvíli pořádně vychutnat, protože přemýšlím, že třeba krásný víkend skončí a ............ Někdo dokáže udělat tlustou čáru. Kéž bych to uměla.

Není to jednoduché, dokola si můžu opakovat, že začnu normálně žít a nebudu se trápit, ale něco jiného si to říkat a něco jiného je se tak chovat. Bráchu obdivuju, že mu to jde, udělat za vším tlustou čáru. Já tohle nedokážu, pořád se budu babrat v tom, jaké to bylo dřív a proč se to všechno stalo. Nemyslím si, že by brácha měl mamku míň rád, ale dokáže se s tím vším líp vypořádat. Možná je to i tím, že chlapi tyhle věci prožívají jinak.

Tohle je poprvé,co hledám pomoc někde jinde než sama u sebe.Mám takový zvláštní problém.Poslední dobou (a teď už velmi často) mám strašné stavy a to ze strachu ze smrti.Je mi teprve 21 let,ale za žádnou cenu si nemůžu připustit,že jednou umřu.Když si představím,že už tu NIKDY ale opravdu NIKDY po smrti nebudu začne se mi dělat strašně zle,nemůžu dýchat a mám prostě šílený pocit.Jak s tím bojovat??

Kaluto, na tohle určitě myslí každý. Co jsem starší, tak nemám ani tak strach ze smrti, jako z umírání.ˇČasto ve svém okolí vidím, že někdy smrt je vysvobozením a to umírání může být štrašně krutý... Samozřejmě, že mám hrozný strach o své blízké a v duchu si ani nechci představovat, co by se všechno mohlo stát. To by nešlo ani žít, s takovým strachem. Myslím, že nejhorší je taková ta bezmocnost, pokud je člověk odkázený jen na ty druhý, když zůstane upoutaný na lůžko nebo když je psychcicky nepřítomný. Z toho všeho mám strach a určitě všechny lidi. Možná je špatně, že se o tom trochu nemluví víc, každý se bojí ty slova vyslovit.

Naprostý souhals s Ivetou X. Já si navíc nemyslím, že je to tak jisté, že po smrti nic není. Já například s mojí babičkou, která umřela před mnoha lety mluvím dodones, třeba jen tak beze slov, když se dívám na její fotku a vzpomínám na ni. Mám pocit, že i ona je zrovna se mnou a je mi přitom moc dobře. Myslím, Simono a Renato, že i Vy to jednou budete prožívat.

Kaluto, musím ti říct, že tyhle pocity jsem začala naplno pociťovat, když mamka onemocněla. Strašlivá panika ze smrti. Nebála jsem se o sebe, ale o mamku. To, že jsme si byly hodně blízské ve mě vyvolávalo pocity, jako že umírám já. Nevím jak to prostě vyjádřit, že jsme jako jedna osoba, snad mě chápete. Podobně jak píšeš ty, špatně od žaludku, panika, černo před očima. Víš, cítila jsem tu hrůzu co cítila mamka. Ona se mě na to jednou zeptala, "že máš pocit, jako kdyby se to dělo tobě?" A měla pravdu. Jediné co ti můžu poradit je, snaž se žít naplno, nemysli na smrt. Když bude mít přijít, příjde a ty s tím nic neuděláš. Já zpětně hrozně lituju promarněné doby, že jsem si víc mamky neužívala, ale myslela na smrt a umírání. Mamka možná měla trošku štěstí, vždy se bála bolesti při smrti, myslím, že moc netrpěla, na to jakou měla nemoc /hodně lidí při umírání hodně trpí/. Já se navíc už moc smrti nebojím, že bych chtěla umřít to ne, lhala bych kdybych tvrdila, že ano /i když byla doba kdy jsem vážně chtěla/. Ale teď vím, že mamka už tam je a já jednou půjdu za ní. Proto jsi mladá, užívej maximálně života, zdraví, mládí. Špatné věci příjdou a nemá cenu na ně myslet. Snažím se, i když mi to moc nejde, to také tak dělat.
Judy, moc bych si přála mít tyhle pocity. Pořád se na mamčinu fotku nemůžu podívat.

Zvláštní, přesně jak píše Simona. Také nemám strch ze své smrti. Vím, že už tam manžel je, takže se nebojím (to je stejně divné myšlení, nevěřím, že něco je). Hrozně se ale bojím o druhé, své nejbližší. Každý den si říkám. Proboha, pokud by se mělo něco stát, ať jsem to já. Bolest ze ztráty milované osoby je větší, než strach o sebe.

Když jsme čekali tu dlouhou dobu v nemocnici až taťku odoperují, pořád jsem si nedokázala připustit, že taťka umře, i když to bylo to první, co mi doktor do telefonu řekl, když jsem volala co je s taťkou. Dobu nám totiž nechtěli nic říct a pak hned přijeďte jde na operaci a může umřít. Ani jsem to nedokázala říct ostatním. Byl tak zdraví a silný, že jsem si říkala to ne, to se nám přece nemůže stát. Co to ten chlap říká! Bylo to jako v těch filmech jak lidi čekají na chodbě na doktora a podle jeho tváře se snaží odhadnout jak to dopadlo. Jeho tvář byla klidná, ale taťka stejně do týden umřel, takže veškeré naděje které nám dávali byly marné. Jezdili jsme každý den přes 200 km za ním a  já jsem si ani na minutu nepřipustila že umře, možná proto to byl pro mě takový šok! Od té doby mám panickou hrůzu, když zazvoní telefon kdy nemá, když někdo z rodiny někam jede jsem jak histerka a chci aby mi hned volal. Stejně je na tom i mamča. S každým se teď loučím pusou a objetím. Už to nedělám tak ledabyle jako dřív! Nebojím se tak toho že umřu, bojím se toho jaký smutek a bolest by to způsobilo mým nejbližším. Smrti jsem se bála už od malička a v duchu se modlila, aby mi neumřeli rodiče a segra. Nevím, jestli je to normální, ale já si stejně moc normální nepřipadám.

Renato, u někoho je to normální. Anebo nenormálních lidí je více. Já  dřív, když jsme ještě byli všichni pohromadě, třeba večer (když všichni spali ve svých postelích), jsem v sobě cítila takové to "absolutní štěstí". Někdy ale mě zničehonic přepadla taková hrůza, že by se mohlo něco stát, že jsem to málem nerozdýchala.
Je pravda, bylo to naštěstí jenom občas. Možná, když je člověk šťastný, tak má neustále strach, aby o to své štěstí nepřišel. Teď, když v tom bytě ležím sama, tak pocity štěstí už nezažívám, ba naopak, pocit panické hrůzy, že by se někomu mohlo něco stát,je skoro pořád. Možná je to vše tím, že jsem (to jsem o sobě zjistila), závislá na druhých. Já byla závislá na manželovi, dětech. Byli pro mě vším. Divné je to, že já nejsema typ "domácí puťky"( tím chci vystihnout, že jsem neseděla pořád doma, nešůrovala, nevařila), ba naopak, měla jsem ráda i svou práci, společnost, měli jsme s manželm volnost, každý měl své koníčky, své známé. Nepotřebovala jsem s ním být 24 hod. denně.Ale na druhou stranu,  rodina, to byl pro mne takový ten ostrov jistoty. Nevím, jak to přesně vyjádřit. Vím, že je spousta žen, co také ovdoví, ale za čas dokáží zase žít. Najdou si třeba i partnera. Pro mě je můj muž pořád "živý". Pořád je se mnou. Abych pravdu řekla, ničí mě to. Celým srdcem ho mám v sobě. A moc to bolí. Ničí mě to proto, že bolest neustupuje. Tak si pořád říkám, copak budu žít v bolesti do konce života? Proto ta nechuť vůbec žít. Vše pěkné vlastně zastíní smutek a trápení. A nedokáži se z toho vyhrabat. Proto si myslím, že jsem byla na svém muži závislá, ale nikdy jsem si to neuvědomovala. Také už vím, co to znamená, "nemohu bez tebe žít".

Ahoj Pajo, když čtu tvoje řádky jako by je psala moje mamka. Je na tom stejně i když o tom moc nemluví, aby nám náhodou nepřidělávala starosti.Nevím, jestli bych dokázala přijmout někoho jiného v jejím životě, ale strašně bych chtěla, aby byla zase šťastná, alespoň trošičku. Ona teď říká, že jí stačí ke štěstí když jsme šťastní my! Asi víš o čem mluvím. Všechno je tak jiné, už nikdy to nebude jako dřív. Pořád už prostě někdo bude chybět! Mamku taháme všude možně, aby neměla čas moc přemýšlet, vždycky říká, že je jak náš ocásek, ale já jí říkám, že bez ní to prostě nejde, že ji potřebujeme!! Je hrozné když si představím, jak říká mamka, že pro ni už život skončil. Proboha je tak mladá a klidně tady může být třeba 30 let a SAMA!
Nevím jak vás utěšit i když se o to strašně snažím!!

Pájo, museli jste mít s mužem nádherný vztah... Já například žiju se synem také sama -  a spokojeně, ale obrovský rozdíl je v tom, že já jsem si to sama vybrala (zpočátku donucena okolnostmi) a Vy jste v tom nedobrovolně. Taky nevím, jak bych Vás utěšila, i když bych moc chtěla. Tak se držte.

Ahoj holky...po delší době jsem si přečetla Vaše příspěvky a tak vás aspoň maličko pozdravím. I u mne zůstává duševní stav stejný. je mě však již fyzicky lépe a proto se snažím nebýt moc doma. Když jsem třeba s dětmi nebo s kamarádkou na horách, je to lepší....ale už nemohu jako dřív zavolat...."Ahoj Zděndo, jsme ...tam a tam...večer ahoj"--On vždy odpověděl" dávej na sebe pozor, maminko!". A když jsme přijeli, byl schopen pro nás udělat aspoň brambory a vaječnou omoletu....a byt nebyl prázdný......Zdenka

Judy, abych pravdu řekla, já nevím, co je to vztah "nádherný". Ano, svého muže jsem milovala a myslím, že i on mě. Ale ne, že bychom se za ta léta nehádali, někdy nesnášeli, to já považuji za normální.  Ale je pravda, že můj manžel byl pro mě ten nejlepší člověk na světě. Ve svém okolí neznám podobného mužského. Ono také, víš, my jsme se vlastně vzájemně vychovali "k obrazu svému". Já se s ním seznámila v 17. A už v těch 17 jsem věděla, že je to partner na celý život. Fakt, takových lidí, jako byl můj manžel se rodí málo. A proto je strašně nespravedlivé, ža takový člověk musel odejít.  A po takovém člověku zůstane nenahraditelná prázdnota.

Ahoj všichni, máte pravdu ta práznota se strašná! Můj taťka byl ten nejbáječnější člověk kterého jsem znala. Na nic si nestěžoval a že měl na co, bral život takový jaký je! Snažil se prostě normálně šťastně žít s námi! Taky měl samozřejmě své chyby, nebyl svatý, ale to má snad každý. Jedno vím ale jistě, lepšího tátu jsem si nikdy nemohla přát a možná proto to tak strašně bolí. Byla jsem jeho holčička.....už zase brečím.... nedá se o tom ani psát.  Ono když spolu rodina přežije to dobré i to zlé tak ji to tak nějak stmelí a pak když někdo chybí ta díra je veliká a strašně bolí!

Paja1 napsal(a):

Judy, abych pravdu řekla, já nevím, co je to vztah "nádherný". Ano, svého muže jsem milovala a myslím, že i on mě. Ale ne, že bychom se za ta léta nehádali, někdy nesnášeli, to já považuji za normální.  Ale je pravda, že můj manžel byl pro mě ten nejlepší člověk na světě. Ve svém okolí neznám podobného mužského. Ono také, víš, my jsme se vlastně vzájemně vychovali "k obrazu svému". Já se s ním seznámila v 17. A už v těch 17 jsem věděla, že je to partner na celý život. Fakt, takových lidí, jako byl můj manžel se rodí málo. A proto je strašně nespravedlivé, ža takový člověk musel odejít.  A po takovém člověku zůstane nenahraditelná prázdnota.

Pajo, je to nespravedlivé, když Ti odejde takový člověk, ale buď šťastná, žes ho vůbec potkala. To mě se to nepoštěstilo. Vím, že to není žádná útěcha. (Moc se omlouvám za zmatky dvojím odesláním).

Ano, vím. To si také teď neustále říkám, abych vůbec nějak přežila. "buď šťastná, žes ho potkala". A vlastně můj současný život je jedna velká vzpomínka. Ale o to víc to bolí. A když si představím, že jsem ještě celkem mladá a můžu tady být třeba i 30 let, tak si říkám, nechci stále žít v bolesti. Možná za pár let bude menší, ale já si svůj současný život nevybrala, někdo mně ho podstrčil a vůbec se mi nelíbí. Hlavně také neustále řeším manžela, je mi líto, že tady není on. Že odešel tak mladý, nestačil toho spoustu udělat, svět se prostě točí i bez něho. A s tím já se pořád nedokáži smířit (myslím jakoby za něho). Nedokáži si říci, konec, tečka, on už nepřemýšlí. Možná jsem ovlivněna jeho "koncem", který se mně vryl do mozku, srdce a vytlačí vše ostatní. Tím myslím ten poslední měsíc, i když to neříkal nahlas a stále bojoval, tak tušil, že už prohrál. Tak takové ty věty, proč zrovna já, vždyť jsem ještě mladý, ještě chci tady být s vámi, já chci ještě žít,........... proč já...........a ten jeho pohled....... Ten, kdo toto nezažil, to je taková hrůza, kterou si nedovede nikdo představit. A s tím já se prostě nedokáži vyrovnat. Já vím, že mně nikdo nedokáže pomoci, jenom se z toho potřebuji vypsat.  A tady jsou lidé, kteří zažili něco podobného, tak pochopí.
Člověka toto vše změní a nemyslím, že třeba k lepšímu. Jak já bych chtěla být zase ta veselá, zábavná, šťastná holka, ale prostě to nejde. Nedokáži být ani veselá ani šťastná. A to mě mrzí. Prostě nic není jako dřív. Koukám na sebe jako na cizí osobu a vůbec se sobě nelíbím (nemyslím teď samozřejmě fyzicky). Ale tomuto prostě neumím poručit. Když jsem někde ve společnosti a lidé se baví, tak mě rozčiluje o jakých to blbostech se baví, co to za volo---ny řeší. Ale na druhou stranu jsem na sebe naštvaná, že to už nedokáži, protože vím, že toto je normální, toto je normální život. Nemůže člověk žít jenom ve stínu smrti.

Pajo, jako bys psala z duše mojí mamky nebo mě. Víme moc dobře, že musíme žít dál, že se svět nezastavil a taky se o to snažíme. Je pravda, že když srovnám své šance a šance mojí mamky a tvoje na "zase normální život", vůbec nestojíme na stejné startovací čáře a to je ta krutá pravda. Moje mamka vždycky říká, že pro ni už život skončil a já jí za to vždycky nadávám, ale když se nad tím zamyslím, tak si taky nedovedu představit, že bych měla žít bez manžela. Všechny ty běžné drobnosti a plány do budousnosti se navždy zhroutí. Už není s kým plánovat, za kým se vracet domů, komu volat, není ke komu se tulit v posteli (když neberu vnoučata). Pro mě je nejhorší ten pocit, že vím, že uvnitř je na to mamka pořád sama i když je nás kolem spousta! Pořád se o tom nedokážeme bavit. Obě víme, že ta bolest je strašná, že nás to až někdy dusí, ale máme strach, aby ta druhá nebrečela, tak radši mlčíme a trpíme!
Když mi někdo řekne, že čas léčí, tak říkám že to není pravda, čas pouze tlumí bolest!

Pájo, pro mne je také nejhorší, když si vzpomenu na mamčiny oči. Je mi z toho až špatne, když si to vybavím. Ty prázdné oči plné bolesti. Nevím proč, ale ke konci už jsem se ji do očí nedokázala podívat, strašně mě to děsilo, to že pozná, že já něco vím. Jsem strašný slaboch, hrozně se za to nenávidím. Včera jsem nemohla usnout, stále se mi vrazeli vzpomínky na mamčin poslední den. Stále si to přemítám v paměti, co jsem udělala špatně. Nejstrašnější je, jak mamka kulila očka, chvíli před tím než zemřela, jako kdyby viděla něco co my ne, něco čeho se strašně bála. Je ted hrozně. Přesně jak píšeš ty, mám v paměti ty poslední chvilky a pořád si myslím, že se mamka na mě zlobí. pořád se týrám těmi hroznými vzpomínkami. Někdy mám pocit, že jsem špatná a zlá a proto si nezasloužím být nikdy opravdu šťastná. Jako by mi ty hezké vzpomínky někam zmizely a já pořád myslím jen na to špatné a jak jsem zklamala.

Ahoj Simčo, tyhle výčitky má asi každý. Ten film posledních dní se vrací pořád. Výčitky mám taky, u nás to sice bylo rychlé, ale nikdy na to nezapomenu. Nemůžu si vzpomenout na taťku jak byl zdraví, ale pořád ho vidím v té nemocnici, jak tam leží. Když jsme u něj byli, to už jeho mozek nežil, pořád jsem si říkala, že se přece musí probudit, že když na něj budu řvát nebo brečet, že mě uslyší a probudí se. Pořád voněl jako taťka, všechno.......  bylo jako dřív....srdce mu tloukto, dýchal, jen už nás neslyšel....vypadal tak strašně klidně. Ptali jsme se jestli měl bolesti, jestli trpěl a oni nám říkali že vše bylo ve spánku. Asi by nás to mělo uklidnit, protože usnul jako relativně zdraví člověk a už se nebrobudil, netrpěl jako vaši blízcí, ale mě to stejně nepomáhá. Už nemůžu psát...

Renatko moc s tebou cítím, je to jako bych psala já. Chápu, že nemůžeš psát. Mě stále v hlavě běží film oněch událostí a nedokážu to vyslovit. Možná bych měla, abych se toho všeho zbavila, ale nejde to.
Prosím buď moc silná, hodně na tebe myslím. Ráda bych tě objala, protože cítím tu hroznou bolest, kterou prožíváš, cítím ji také.

Simono, moc děkuji!

Tak jsem si myslela, že budeme řešit jen svoje smutky, ale jak tak koukám na naše příbuzné, bude to i něco jiného. O víkendu jsme byli s mamkou u sestřenky, se podívat na jejich mimčo. Ve dveřích jsme se srazili s tetou a strejdou, kteří nás sotva pozdravili. Mamka se snažila navázat rozhovor, ale nic. Přesně jsem věděla, jak z toho bude mamka hotová. Vůbec to nechápu, teta je taťkova sestra a hrozně všechno prožívá a hlavně hraje pro ostatní. Je docela falešná, ale to už bereme jako samozřejmost, hlavní problém bude asi v tom, že je strašně závistivá a nesnese, když se má někdo dobře, teda hlavně mi. Tak jsem včera musela mamce pořád vysvětlovat, že to není její chyba, že jí umřel manžel, že ona za to nemůže a že se přece nezahrabe do konce života doma a nebude žít dál. Mamka měla totiž trochu výčitky, že jsem ji vytáhla na takovou maličkou oslavu MDŽ do jedné hospůdky, kde mimochodem byly jen ženský. Jak tak znám naši tetičku určitě se to dozvěděla a přijde jí to nemístné, aby mamka někam chodila! Já jsem byla tak ráda, že jsem mamku někam vytáhla, aby pořád neseděla doma a ona si bude hrát na nějakého soudce. To že se člověk snaží normálně žít dál, protože musí a nehraje divadlo ostatním jak strašně trpí, neznamená, že netrpí, ale to ona nikdy při své omezenosti nepochopí!
Je mi z toho nanic, většinou taková tragédie lidi spojí, ale u nás to bude asi naopak!

Renčo, můžu tě ujistit, že je to v každé rodině stejné. Jak už jsem tady psala, naše rodina se zachovala jako pravé hyeny. Co ti můžu poradit, vykašlete se na ně. Hlavně to řekni i mamince. Nemá cenu se jimi zabývat a ještě kvůli nim více trpět. Také nesnáším takové to divadlo. Vím, že lidi co nejvíce dělají scény, tak toho dotyčného neměli vůbec rádi, už právě tím to dokazují, nemají žádnou úctu. Zrovna v pátek jsem se o tom bavila s kolegou, on mi říkal, že potkal kamaráda, kterému před měsícem umřel tatínek a on mu to říkal s úsměvem. Byl z toho překvapený, prý vím, že tatínka měl moc rád a proto ho to překvapilo. Tak jsem mu říkala, že toho kamaráda chápu, asi je to jeho vyrovnání s těžkou situací. Opravdu to, že si budu veřejně rvát vlasy, nevypovídá nic o tom, že jsem měla dotyčného ráda. Každý si tu bolest nese ve svém srdci. Třeba já dokážu normálně fungovat, s lidmi se bavit, smát se. Ale už nikdo neví, co prožívám uvnitř a doma sama. Hodně se mi stává, že mi rupnou nervy a já strašně brečím a chci umřít. Ale nebudu to dělat veřejně a každému vyprávět.
Renatko řekni mamince, ať se soustředí na sebe, ale tyhle hlupáky, ať se vykašle. Ať si řekne, že jsou ubozí a nestojí za špetku pozornosti. Ona si prožila také své peklo a zaslouží si trochu toho lidského štěstíčka.

Nemá přece cenu se ještě trápit, co řeknou lidé. Já ty vaše rodiny nechápu. V tomto já mám štěstí. Mám hodné příbuzné. Nejvíce mě právě drží nad vodou třeba tchýně (vlastně manželova maminka), která je na tom psychicky také dost špatně a ještě mě dokáže utěšit. A i manželovi sourozenci (měl sestru a bratra) jsou hodní, takže u mě rodina naštěstí funguje. Ještě kdybych měla řešit to, co vy, tak nevím. Ale je všeobecně pravda (už jsem to poznala), že člověk přijde o kamarády. Teda, asi to nebyli až takoví kamarádi. Zůstanou opravdu jenom ti nejlepší, které neustále baví vás někam tahat, zvát na různé akce i přesto, že nemáte zájem a odmítáte. Aspoň u mě to tak bylo. Ze začátku (teda první rok určitě) jsem neměla náladu absolutně na nic. Nic mě nebavilo a nedokázala jsem ani nikam jít a pokud jsem šla, tak jedině ze "slušnosti" a právě třeba proto, že kamarádka nedala pokoj, dokud jsem jí neslíbila, že někam půjdeme. Ať maminka se vůbec nezalamuje nad nějkou husou (tetou), která vůbec nic neví. Stejně moc dobře vím (aspoň si to myslím), že maminka jde někam proto, aby vám udělala radost. Já bych např. byla ráda, kdybych dokázala normálně žít. Ale bohužel mně to nejde. Jak už jsem dříve napsala. Už to nejsem já.

Děkuji za názory, člověk si říká to samé, ale rozum a hlavně srdce to nechápe! Místo aby mamku podrželi, tak ji ještě takhle trápí. Mamka má naštěstí své skvělé sourozence, kteří i když bydlí 400 km daleko jezdí skoro pravidelně a hlavně jí pořád volají. Je to skvělý, bydlí od sebe tak daleko a je mezi nimi takový věkový rozdíl a přesto se spolu baví pokaždé jako kdyby se neviděli do včerejška. Zatímco ti co bydlí tak blízko jsou od nás tak vzdálení. Právě proto to mamku tak trápí, ona tohle od rodiny nezná a tak je vždycky šokovaná jejich chováním, přitom pro ně dělala vždycky první poslední.
Závist je opravdu hrozná věc. Teta už od malička nesnesla třeba jen to, že jsme se se segrou učili líp než holky a postupem času se to zhoršovalo. Teď vidí, že já jsem se velmi dobře vdala, že se máme se segrou (a mamkou samozřejmě) dobře. Ale že na to musíme všichni pořádně makat,  to už nevidí. Ona nikdy nic pořádně nedělala a chtěla by aby jí všechno spadlo do klína. Kdybych mohla, tak to všechno vyměním za to, aby byl taťka s námi! Ale to ona nikdy při své omezenosti nepochopí! Vůbec nechápe jaký má štěstí, že jsou všichni pohromadě, ale to asi nikdo dokud se mu něco takového nestane!

Omlouvám se, že vás otravuji svými rodinnými probémy, ale moc mi to pomáhá!

Renato, chápu tě, mě také pomáhá, že se vám tady můžu svěřovat. To jak píšeš o závisti je stejné i u nás. My s bráchou máme nejvyšší vzdělání z celé rodiny a tudíž i nejlepší zaměstnání, já jsem vedoucí a brácha je programátor. Ani si neumíš představit co ta naše závistivá rodina dělala. Protože když mamka odešla od táty /který pak spáchal sebevraždu/, tak všichni říkali, že já s bráchou dopadneme nejhůř, že z bráchy bude kriminálník a ze mě štětka. Mamka svojí silnou povahou vážně dokázala strašně moc, dala nám maximum péče, umožnila nám vzdělání a celkově nás hodně podporovala. Já jsme to mamce oplácela nejen láskou, ale i tím, že jsem ji kupovala drahé dárky, když jsem začala vydělávat. No a to nemohli zkousnout. To že se nevyplnili jejich prognozy a že se mamka má dobře a vychovala hodné děti.
Myslím, že to vypovídá i o inteligenci, pro mě je to banda primitivů a už se jimi fakt nezaobírám, věnuju pozornost lidem, které mám ráda.

Nevím proč, ale mám takový pocit, že se to neštěstí lepí jen na dobré lidi! Znám v okolí lidi, kteří chlastají, bijí své manželky, podvádějí své manžele a ti si žijí naprosto v pohodě! Pak je druhá skupina, která má pořád jen nějaká trápení a když už si myslí, že už ji nic horšího nemůže potkat, tak přijde další rána! Když tady čtu ty příspvěky tak je to úplně stejné! Kdyby měla být nějaká spravedlonost nebo snad nějaký BŮH, tak se přece tohle nemůže dít. Moje kolegyně v práci říká, "že na každou svini se voda v kotli vaří", ale čím jsem starší tím tomu míň věřím!
Simono, je zvláštní jak podobné máme osudy. U nás je to stejné, jen jsem možná neměla být štětka, ale možná dělat někde ve fabrice u stroje nebo dojit krávy nebo tak něco (nic proti těm lidem a této práci, ale pro ně je to nejhorší). Na štětku by uznali, že mám dobrou figuru nebo ksichtík, což je v jejich žebříčku hodnot nejdůležitější! Jsou třeba tak ubohý, že všude rozhlašujou, že jsem nedokončila školu (studuju totiž dálkově vysokou). Takže už vím, co je zase žere! Když je chci naštvat, tak třeba něco řeknu babičce a přesně vím, že se jim to donese. Moc jsem toho nevyužívala (mamčina výchova - nesmíme se chlubit), ale po tom co předvádějí a jak trápí mamku si budu snad i vymýšlet, aby se tou závistí užrali!

Chtěla bych být jednou silná jako moje mamka!! Jak to s nima mohla tolik let vydržet!! Možná že na to nebyla sama, měla taťku!

Dobrý večer Simono.Po několika měsících jsem zabloudila na tyto stránky,a shodou okolností jsem objevila i tuto diskusi,která mě tehdy velmi zaujala.Strašně jsem s Vámi cítila,to co jste popisoval ve svých příspěvcích bylo tak moc smutné..Pak jste se dlouho odmlčela a i já zapomněla na Váš příběh.Teď už vím,že neskončil dobře a je mi to velice líto,příjměte moji upřímnou soustrast....Držte se....

Pepino, moc vám děkuji. Ani nevíte co tato podpora pro mě znamená.

Myslela jsem si, že to s tím sluníčkem přejde, ale moc to nepomáhá. Museli jsme na zahradě zkácet stromy, které taťka zasadil. Nikdy jsem k takovým věcem neměla vztah, ale teď je to jiné, bylo mi z toho strašně! Hodně věcí se změnilo. Mám takový pocit, že nic už není jak to taťka znal. Nejdradši bych to všechno nechala tak jak to znal on,ale život jde dál a já s tím nic neudělám. Už nic nebude jako dřív .....pořád to na mě padá. Jen tak si jedu autem a na něco si vzpomenu a už mi tečou slzy....ještě že to nikdo nevidí.

Renato, u mě to je stejné. Tolik věcí mi mamku připomíná. Mám  spostu věcí, ketré byly mamky a nedám je pryč, nechávám si je. Stále má doma svou skříňku, vždycky když ji otevřu tak brečím. Ale nosím mamky pyžama, vždycky jsem je ráda nosila, tak jsem si je vzala k sobě domů a nosím je, cítím se v nich strašně fajn. Mě nejvíce mrzí, že je tolik nových věcí a mamka o nich neví a nevidí je.
Musím vám něco napsat, i když je to možná nesmysl a já si něco namlouvám. Ale, stalo se mi teď několik příjemných věcí. Vždycky jsem mamku prosila, aby nám s tou některou věcí pomohla a ono to vyšlo. Mám pocit, jako kdyby nám mamka pomáhala a dohlížela na nás. Máte někdo podobný pocit? Co si o tom myslíte?

Simono, tak bohužel tento pocit já nemám. Buď ráda, za ten pocit, třeba věříš, že přece jenom něco........... já tak strašně nevěřím, o to více je mně z toho konečna smutno. Renato, mně sluníčko také nepomáhá, já už to vím.  Já už nějaké to jaro mám z sebou. Ba právě naopak, kolikrát mám větší deprese než v zimě. A víš, čím to je, no právě, že tu krásu nemůžeme prožít spolu, že ji musím prožívat sama. Nemám se s kým o pěkný pocit, zážitek podělit. A to mně asi vlastně chybí nejvíce. My byli zvyklí spolu vše sdílet. A teď jsem vlastně jenom půlka. Bože, už jsou to tři roky, ale na druhé straně, jak kdyby to bylo včera. Ty zážtky jsou tak silné, že skoro vše po té, zastíní. Nepamatuji se, co jsem prožila před rokem, ale před třemi, to vím docela detailně. Stačí se podívat na fotku a manžela bytostně cítím vedle sebe a zase se v tom plácám, ta hrůza znovu a znovu naskakuje, znovu a znovu si uvědomím ten nekonečný konec. Pokud chci být aspoň trochu normální, tak se nemohu na jeho fotky ani podívat. Renato a ty věci a tak. To už jsem zde psala. Můj muž má doma vše na svém místě. Zatím jsem neměla odvahu vyhodit ani kartáček. A vlastně se třeba "bojím" doma i vymalovat, že to tam nebude jako dřív a můj manžel by to doma nepoznal.  A to stejné je i na chalupě. Manžel tam udělal tolik věci, ale už by to chtělo třeba opravit a já si pořád sama před sebou namlouvám, že je to dobrý, hlavně, aby se to nemuselo dělat jinak. Toto já už beru jako normální věc, já se nezměním, akorát  to chce ten blbej čas, jak všichni doporučují, já na něho stejně moc nevěřím, ale možná, že za 10 let už třeba i vymaluji. Chce to kousek po kousku, někomu to může trvat rok, někomu pět, někomu deset...............Ale že bych dokázala někdy "vyhodit" měnželovo oblečení, pyžama,obleky, kabáty, bundy, boty, tomu nevěřím. Prostě, vše je skutečně jako dřív. Dokonce mám napůl skříň s jeho košilemi. Prostě si nedokáži připustit, že bych otevřela skříň a ty blbý košile tam nevisely. Někdy si říkám, zda by nebylo lepší se odstěhovat. Ale zjistila jsem, že nebylo, já na našem domově strašně lpím. A konečně, děti tam mají domov. Já jsem na tyto věci hrozný patriot. Třeba i k rodičům chodím s takovým pocitem, že jdu "domů". Přitom tam už  27 let nebydlím. Vlastně jsem se od nich odstěhovala v 18. Ale pokaždé, když k nim dojdu a dám si v kuchyni kafe, tak se cítím doma. A čím jsem starší, tím tento pocit víc vnímám. Možná je to tím, že naše ani manželova rodina nemá za sebou nějakou bouřlivou minulost, nikdo se nerozváděl, nikdo nikam nestěhoval, všichni jsou tam, kde byli před těmi téměř 30 lety a já z toho čerpám. To jsem ještě byla mladá, šťastná a měla  život před sebou.

Simona napsal(a):

Musím vám něco napsat, i když je to možná nesmysl a já si něco namlouvám. Ale, stalo se mi teď několik příjemných věcí. Vždycky jsem mamku prosila, aby nám s tou některou věcí pomohla a ono to vyšlo. Mám pocit, jako kdyby nám mamka pomáhala a dohlížela na nás. Máte někdo podobný pocit? Co si o tom myslíte?

Ano Simonko, mě se stává to samé. Můj taťka zemřel, když mi bylo 18 (teď jsem 40cítka) a vždycky jsem měla stejný pocit, že mi pomáhá. A taky jsem ho o pomoc někdy prosila. Vždycky mě to nějak uklidňovalo. Tak už nesmutni, vždyť oni jsou stejně s námi.
Když jsem se vdala, získala jsem dalšího tatínka, moc fajn chlap, ale ten můj vastní je stále se mnou. pa

Ahoj všichni, koukám, že jsme na tom pořád stejně.
Simono, takový pocit nemám, ale asi je to tím, že od té doby už nevěřím na nic. Jsem ráda, že to zvládáš, vím, že je to hrozně těžké.
Ani nevíš meya, jak ti tvůj přístup svým způsobem závidím. Já tohle nedokážu. Mám taky docela fajn tchána, ale už jen to že mu mám říkat táto mi nejde od srdce. Táta je prostě jen jeden, teda alespoň pro mě! Mám dny kdy si řeknu, že to tak mělo být, že musím žít dál, ale moc dlouho mi to nevydrží. Pořád si v  duchu s taťkou povídám, když jdu spát, tak mu říkám dobrou noc nebo i na hřbitově když jsem sama. Nedokážu ho o nic prosit, jediné co po něm chci je, aby se nám vrátil a to stejně nejde!
Pajo, moje mamka má stejné pocity, jen mi ji to asi trochu bouráme, protože se jí snažíme rozptýlit tím, že pořád něco děláme (měníme). Vždycky jsme z toho ale nakonec smutní, protože musíme předělávat něco co dělal taťka. Kluci (manželé) to vůbec nechápou a tak se snaží, ale nás to vždycky rozesmutní. Děsí mě to stejné jako tebe, že už to tam nebude jak to znal taťka. Je to hrozné, ale jak říkáš u nás je to přes rok, ale jako by to bylo včera. Pořád se mi vybavují ty hrozné okamžiky, ale je pravda, že už si dokážu vzpomenout i na ty pěkné, které jsme prožívali s taťkou, jen u toho skoro pokaždé brečím! Od té doby ten čas tak strašně letí a já mám pocit, že jen přežívám! Chtěla bych už začít "zase normálně" žít, ale mám pocit, že ten smutek už ve mě bude pořád, že už se snad nikdy nebudu tak naplno radovat jako dřív. Možná to chce opravdu ten čas a já ho potřebuju hodně!

Že to zvládám možná jen tak vypadá. Neřekla bych, že to zvládám. Asi se snažím si najít něco čemu bych mohla věřit a doufat. Vrátila se mi po mateřské kolegyně, které umřel tatínek /možná jsem psala/, hodně si o tom všem povídáme, moc mi pomáhá. Ona je věřící, takovým zdravím způsobem a hodně věcí mi umí osvětlit. Možná je to všechno hloupost, ale já potřebuju věřit, že mamka někde je. Nemohla jen tak odejít a nechat nás tady. Meyo, hodně mi pomáhá, že i někdo další věří v něco potom.
Jak jsem psala, také jsem ztratila víru v boha, a hlavně v doktory. Dokonce už ani nechci děti, protože se bojím, že bych o ně mohla přijít. Je to asi trochu zvrácený.
Postupem času, ale začínám chápat nějaké věci. Měla jsem stále výčitky, že mamka nevěděla jak ji máme rádi a že jsme s ní. Ale už to trochu opadlo. V neděli jsem totiž dostala šílenou migrénu /asi, nevím co to bylo, strašlivá bolest hlavy, závratě, zvracení/. Byla jsem sama doma a neměla ai žádné prášky na bolest. Už to bylo hodně nesnesitelné.Tak jsem zavolala bráškovi. On se chudák hrozně lekl a rychle za mnou přijel. A já jsem v ten moment cítila, že mě má vážně rád, že se na něho můžu spolehhnout a že mě neopustí. Stačilo mi, že jen na chviličku přijel a byl tam se mnou, už pro ten pocit. Třeba je to špatné přirovnání, ale člověk to vnímá jinak, když je mu zle. věřím, že i mamka to cítila, věděla že jsme s ní. Snad chápete co jsem tím chtěla říct.

Renata napsal(a):

Ahoj všichni, koukám, že jsme na tom pořád stejně.
Simono, takový pocit nemám, ale asi je to tím, že od té doby už nevěřím na nic. Jsem ráda, že to zvládáš, vím, že je to hrozně těžké.
Ani nevíš meya, jak ti tvůj přístup svým způsobem závidím. Já tohle nedokážu. Mám taky docela fajn tchána, ale už jen to že mu mám říkat táto mi nejde od srdce. Táta je prostě jen jeden, teda alespoň pro mě! Mám dny kdy si řeknu, že to tak mělo být, že musím žít dál, ale moc dlouho mi to nevydrží. Pořád si v  duchu s taťkou povídám, když jdu spát, tak mu říkám dobrou noc nebo i na hřbitově když jsem sama. Nedokážu ho o nic prosit, jediné co po něm chci je, aby se nám vrátil a to stejně nejde!

Renatko, i já si s taťkou povídám, nevím, čím to je, ale opravdu mám pocit, že je se mnou. Že jsem ho neztratila. A "tchánovi" neříkám tatínek nahlas, je to děda. Víš s ním si člověk rozumí beze slov. Moje mladší, když byla malinká, vždycky za ním přiběhla, sedla si mu na klín a přicucla se ručičkama k němu a jen tak seděli. Něco fantastickýho. Ani nevím, proč jsem si nato vzpomněla.
Myslím na vás holky zlatý.

Simono, tvé příspěvky čtu všechny a nikdy jsem ti nenapsala. Teď ale myslím, že ti můžu trošičku pomoct. Věříš na to samé co já. Před 13 lety mi zemřel taťka který se mnou nebydlel. bylo to tym moc komplikované a závěr byl takový, že zemřel v bolestech sám na rakovinu žaludku. Já jsem ani nevěděla, že leží v nemocnici. Máma nám to zapřela. On mě měl ze všech jeho třech dětí nejraději. Začala jsem matku za to tenkrát nenávidět. I když jsem ji nikdy moc ráda neměla( ale to je o něčem jiném). No a když taťka zemřel tak jsem pravidelně chodila na hřbitov a asi po roce jsem koupila umělou kytičku a chtěla jí dát na hřbitov. Když jsem ji držela v ruce tak jsem si řekla, vždyť ty tam ani nejsi tak proč tam budu chodit. Dala jsem ji k jeho fotce do stěny. Od té doby na hřbitov moc nechodím. Prostě jsem si vsugerovala, že tam je jen schránka ve které žil, ale on tam není. já jsem milovala jeho myšlení, jeho názory. Ne tu schránku. A tak si tak spolu večer někdy povídáme. On ne. On mlčí a jen poslouchá. Cítím, jestli je se mnou nebo není. Několikrát mi i pomohl. Nikomu o tom raději neříkám protože by mi nevěřili. Mám teď spoustu problémů v soukromí a on vždy když zavřu oči mi ukazuje oheň. On ví, že když se dívám do ohně nebo do vody tak čerpám enrgii. Tak nasávám v duchu to teplo a ten žár.
Nechci aby sis myslela, že jsem nějak ulítlá. To ne. Ale napsat jsem ti to chtěla.

Joan, moc si vážím toho co jsi mi napsala. Děkuju. A věř, že si vážne nemyslím, že jsi ulítlá. To by jsme tady byly všechny. Je těžké se vyrovnat se ztrátou milované osoby. Kdo by to zvládl bez emocí.
Moc mi  příspěvek od tebe pomohl. Jsem ráda, že to necítím sama, že jsem se nepomátla. Stalo se mi, že jsem cítila i mamky parfém, takové letmé závany té vůně. Bylo to moc hezké. Určitě je s námi, tolik nás milovala a byla strašně silná a odhodlaná, věřím, že ji v tom ani smrt nezabrání.

Joan, Simono, tak strašně bych v to chtěla věřit, ale nedokážu to. Vždycky jsem věřila, že něco je "bůh" nebo něco jiného, je jedno jak to nazvu. Ale co taťka umřel nedokážu věřit. Slíbila jsem mu všechno možné, chodila do kostela každý den prosit ať se taťka probudí, nestalo se! Modlila jsem se za to už od malička, slibovala mu všechno možné, ale nic nepomohlo. Jak mám věřit!! Musí to být strašná úleva tomu opravdu věřit, že tam někde je, že se na nás dívá, že není konec! Simono ta poslední věta mě napadla snad stokrát!

Renato, ta moje kamarádka /jak se o ní psala, zemřel jí tatínek/ mi vyprávěla. Že když tatínek zemřel, tak přestala věřit v boha a to trvalo 3 roky. Prý také dělala ty samé věci, modlila se, byla hodná, ale tatínek stejně umřel. prý nedokázala pochopit proč to tak je, že bůh není. Ale teď už zase věří. Prý se věci dějí tak jak mají. A to že by tady tatínek byl by bylo dobré pro ni, ale ne pro tatínka. Že se na to člověk musí podívat nesobecky, z druhé strany. Sice tomu také moc nerozumím, spíš nechci. Ale ona mi to vždy tak podá, že ve mě něco začne hlodat a přemýšlím o tom. Těžko se to píše, řekla mi spostu věcí, ale nedá se to všechno takhle přes email vyjádřit.

Já taky věřím, že na mě taťka dává pozor. Hodně se na něj obracím, při každém důležitém rozhodnutí s ním vduchu promlouvám.  Taky si připadám někdy ulítlá, ale stejně to dělám.

Renato, já jsem také začala věřit z ničeho nic. Já cítím jeho přítomnost. Nedokáže ovlivnit osud, ale občas dokáže pomoct když to nejvíc potřebuji. Někdo by řekl, že jsem si to vsugerovala, ale já mám svoji verzi a nejednou jsem se přesvědčila o tom, že je správná. Přeji si od něj maličkosti které pro mě mnoho znamenají. A on mi vždy pomůže. Nežádám ho o peníze a majetek. To si musím vybudovat sama. Třeba před 10 lety jsem prodělala mozkovou mrtvici. Byla jsem ochrnutá na levou stranu. Bala jsem v nemocnici už 14 dní a doma měla 4 malé děti. Byla jsem rozvedená. Děti putovali z náruče do náruče. Chtěla jsem moc domů. Neustále jsem to opakovala. pak mě převezli do Prahy a tam jsem byla další týden. dělali mi několik vyšetření a jedno z nich bylo docela náročné a po něm mě nesměli pustit domů dříve než za dva dny. já jsem to moc chtěla. Doma tak daleko jsem měla děti. Tak jsem tam pak chodila po chodbě( z ochrnutí jsem se dostala už po týdnu) a moc si přála, aby se stal zázrak a oni mě pustili hned druhý den. Říkala jsem si kdyby tady byl můj táta. ten by to určitě zařídil. On by nechtěl vidět jak trpím. Večer za mnou přišel doktor a řekl mi, že smím ráno odjet. V tu chvíli jsem začala věřit. Věřit, že je se mnou. Že mě neopustil.
Simono: s tím parfémem ti věřím, protože se mi nedavno stalo něco podobného. Když spím tak mám otevřené okno, aby na mě proudil čerstvý vzduch a já dýchala ten chlad. Dělám to i v zimě. A jednou padal sníh a přes okno na tvář mi padaly vločky. Měla jsem zavřené oči a usínala jsem. V tom na mě něco dýchlo na tu tvář teplý vzduch. Otevřela jsem oči a všude byl klid. Tak jsem jen řekla. Tati děkuji, ale já takhle spím pořád.

Renato, možná ti pomůže věřit moje teorie. Cožpak si myslíš, že když někdo stvořil člověka a myslel na to, že se musí množit a jíst a pít a vylučovat tak nemyslel na to jak s ním naložit dále? Podívej se na koloběh vody. Spadne z nebe, vypaří se, odpluje, Spadne. nemyslíš, že je to tak u lidí? Já jsem začala pohlížet na lidi jako na obaly se životem. Člověk je dokonalost sama. Podívej se mu na srdce, na mozek a na spoustu jiných orgánů. myslíš, že by někdo chtěl tohle vytvořit aby to zase zničil? Umírají pouze ty obaly. Ta duše zůstane. Kde je ta duše když spíš a nevnímáš? Nevíš. tak tam budeš po smrti. a tam je také tvůj taťka.

Ahoj všichni, strašně moc vám děkuju. Je to jak pohlazení po duši.Pořád o tom co mi píšete musím přemýšlet. Dneska má taťka svátek, tak jsem smutná, že mu nemůžu dát nic víc než tu blbou kytku na hrob, ale když jsem tam včera byla, měla jsem takový pocit klidu, jako kdyby tam byl se mnou. Někdy mám pocit, že jsem bláznivá, ale když si přečtu vaše řádky, tak jsem klidnější, že to tak neprožívám jen já. V mém okolí to nikdo nechápe a mě už je hlavně trapné někoho s tím otravovat.

Chtěla bych v to věřit!!! Chtěla bych mít ten uklidňující pocit, že je taťka s námi....... cítit někdy jeho vůni...

Děkuju!

Renčo, mě někdy pomůže, když si uvědomím, že je něco mezi nebem a zemí. Vždyť je tolik nevysvětlitelných záhad na světě. Čteš o tom, vidíš v TV. Mimochodem, viděla jsi film Gothika? Je to možná blbost, ale tématem filmu bylo právě, že exituje něco po smrti. Moc se mi to líbilo. Moje mamka právě strašně moc věřila na záhady, byla hodně vnímavá a citlivá pro tyhle věci. Potom také měla ráda černý humor. Ona si vlastně dělala srandu z té hnusné nemoci, ke konci tedy už ne, to neměla už sílu.

Simonko, hezky jsi to napsala...něco mezi nebem a zemí, ano,to je přesně to, co mi dává sílu žít dál. Nikdy jsem nebyla věřící, ale syn nám dal po smrti tolik znamení, že nemohu nevěřit. Jeho duše byla s námi a dávala nám to najevo. Nedokážu už žít s představou, že po smrti nic není, to prostě nejde, musela bych se zbláznit.

http://www.gify.nou.cz/obr9_carod2_soubory/ca26.gif

Ano, je to krásné uvěřit, velice se zřejmě uleví v duši. Ale bohužel tomu nejde porušit. Jsem jako Renata. Nedokáži tomu věřit. Prostě ten člověk tady není, nemůže už prožívat žádné dny se svými blízkými. A to, že by to nebylo pro něho dobré ? Nevím, jak je toto myšleno. Můj muž chtěl tolik žít. A po dobu, co tady není, se nic nestalo, proč by mělo být pro něho dobré, aby umřel. To je prostě nesmysl (teda podle mě). Že by žil, by bylo pro něho určitě dobré, měl tak rád život, tolik bojoval, byl a je to člověk nepostradatelný pro hodně lidí. Tolik toho chtěl v životě, jak v osobním, tak v profesním,  ještě dokázat. Tak proč zrovna pro něho je dobré, jako že umřel ? Tolik je na světě šmejdů, kdyby ti odešli, tak toho nikdo ani nezalituje. Proč lidé hodní, pracovití,  kteří v životě nikomu neublížili, prostě nejlepší, musí odejít ? Jak toto Bůh může zdůvodnit ? Jak si já mám zdůvodnit, proč malé děti umírají na rakovinu ? Jak se s tímto vším má člověk srovnat a v něco věřit a říkat si,  že je to pro ně dobré ? Já si myslím, že nejsem seobec, že jsem nechtěla, aby žil kvůli mně, že by to bylo dobré pro mne,  ale chtěla jsem, aby se uzdravil kvůli sobě. Prostě, co člověk, to názor. A opravdu to mají jednodušší ti věřící lidé. Ti si vše "krásně" zdůvodní. Znám to z domova. Má mamka je hluboce věřící, takže znám názory a myšlenky věřících, ale bohužel se s nimi nedokáži ztotožnit.

A ještě jenom dodatek. A proč mají vlastně věřící lidé strach ze smrti ? (mají, to jsem se přesvědčila). Vždyť věří, že není konec, že je něco............... tak proč se tak bojí ?

Pajo, já si třeba nemyslím, že by věřící lidé měli strach ze smrti. Sama věřící jsem a ze smrti strach nemám. Ale z čeho mám strach, je ta šílená bezmoc, bolest, utrpení (a nejen fyzické), kterým si budu muset před smrtí projít. Aneb jak psal Wolker - "smrt, není zlá, zlé je umírání".  Věřím tomu, že po smrti život nekončí a doufám, že se jednou se svými drahými setkám. Možná jsem pro řadu lidí poloviční blázen, ale jsem přesvědčená, že se se svým milovaným taťkou radím, přestože je už řadu let "na druhém břehu". A nemám pocit, že by můj život díky víře byl jednodušší, spíš naopak... Když tatínek umíral, nabízela jsem Bohu svůj život za jeho a myslela jsem to upřímně. Prostě se nedokážu smířit s tím, že by můj táta byl jen hromádka humusu, popela, zkrátka jen to "fyzično". Určitě ne. Pro mě nezemřel - je stále živý, kdo spravedlivý byl a dobrotivý.

Vůbec nevím co si mám myslet, já bych tomu chtěla věřit, že není konec, ale nejde to. Taky jsem nabízela "tomu nahoře" cokoliv, aby se taťka uzdravil. Už od malička jsem se za to modlila a proto už nedokážu věřit. Přijde mi to jako trest za to, že jsme se všichni chovali slušně. Dělala jsem všechno co jsem mu slíbila a on se mi takhle odvděčil?? Vím že každý věřící mi namítne, přesně to co říkáš ty Jaruno, ale nevím, opravdu nevím. Potřebovala bych nějaký důkaz. Myslím pořád na ty sny, jak se mi taťka zdál a bylo to opravdu tak živé, v tu chvíli jsem asi věřila, že něco je. Od té doby mě nebo mamce bylo kolikrát tak těžko a nic. Nevidím nikde žádná znamení, už se mi o taťkovi nezdá a tak bych chtěla zase ten sen, tak se mi v něm ulevilo! Tak strašně mi chybí a ten pocit že někdě je mi nestačí, já ho chci tady, chci aby tady byl s mamkou, on tady určitě chtěl být s námi, s námi mu byl dobře, tak proč mu má být někdě nahoře !!
Souhlasím s Pajou, tohle mi nestačí! Nechtěla bych aby tady trpěl, to ne.... možná jsem sobecká .... chtěla bych aby bylo všechno jak dřív... aby tu byl s námi !

To jestli je něco potom zjistíme, až také umřeme. Já někdy věřím, ale jsou dny kdy nevěřím vůbec. Přepadně me strašlivá panika /vážně hnusný pocit/, že je vlastně konec a mamka není. Včera se mi zase stalo, potkala jsem mamky bývalou kolegyni z dřívější práce a ona se mě ptá, jak je mamce. Tyhle situace jsou šílené, když musím říkat jak to je.
To, že je svět nespravedlivý víme. Bydlím v Kolíně, asi 10 km je Kutná Hora. Možná jste minulý týden zaregistrovaly v TV novinách, jak ožrala porazil v Kutné Hoře tátu s dvouletou holčičkou. Holčička zemřela, maminka se z toho zhroutila, navíc je těhotná. A kde je spravedlnost, ožralej magor zabije malou holčinu a co se mu stane. Komu ta holčička mohla ublížit.

Simona napsal(a):

Bydlím v Kolíně.

Simonko, tohle je úplně "mimo mísu", ale nebyla jsi náhodou v březnu na víkendovce v Praze u Katky a Ivany?

Meyo, nebyla. Ty znáš někoho z Kolína?

Spravedlnost není, to mám životem ověřeno.

Simono, je to ještě moc brzy na to, abys byla smířená... Taky jsem to zažila, když jsem po taťkově smrti nenáviděla všechny jeho kolegy - za to, že oni si v klidu žijí a chudák táta ještě předtím tolik trpěl. Teď je to "už" 18 let, ale pořád mi chybí. Snažím se žít tak, abych mu "nedělala ostudu" a vidím jeho fyzické pokračování ve své berunce - má nejen jeho oči, ale i řadu jeho vlastností, přestože svého dědu nikdy nepoznala. Nevím, jestli ti to pomůže, ale včera se mi povedlo dotknout se "druhého břehu" - zkolabovala jsem, vysadilo mi srdce i dýchání ... a bylo tam moc krásně. Přesto jsem ráda, že mě "vrátili" zpátky, už kvůli té mé berušce. Často na tebe myslím a taky na Zdeňku. Věř tomu, že svět není jen temnota a nespravedlnost. Uvidíš, že i pro vás se jednou rozjasní... někde třeba právě vychází tvá šťastná hvězda...

Jarunko, jsi hodná, že jsi mi to napsala. Doufám, že jsi v pořádku, hlavně kvůli tvé dcerce. Vím, jaké to je, když děti příjdou o maminku. Víš, je to těžké. Jak jsem psala, každý den je to jiné. Ale ráda slyším, když má někdo takového zážitky, pomáhá to. Já děti nemá, ale strašně jsem se upnula na mamky kočku. Ona ji totiž milovala a strašně mě prosila, ať se o kočičku dobře starám. A já bych pro tu mršku, vážně udělala cokoliv. Už kvůli mamčině památce.
To jak píšeš, že žiješ tak, aby jsi taťkovi nedělala ostudu. Tak to máme stejné. Vždycky si říkám, teď by jsi na mě mamko byla pyšná. Sakra, zase bulím.

Simona napsal(a):

Meyo, nebyla. Ty znáš někoho z Kolína?

Byla tam jedna Simonka a vím, že některá děvčata byla z Kolína, ale nevím, kdo konkrétně, tak jsem si říkala, jestli to nejsi náááhodou ty. A nejsi, to nevadí.
Moc tě zdravím pa

Meyo, aha. Bohužel nebyla jsem to já. Docela by mě zajímalo kdo je z Kolína, nikdy se mi nestalo, že bych se s někým takhle setkala.

Irenka21 napsal(a):

Spravedlnost není, to mám životem ověřeno.

Je to hrůza, musím souhlasit. Smrt mého chlapce nedává žádný smysl...nesnáším pátky, třesu se, když slyším zvuk projíždějícího vlaku. Život bez radosti není žádý život.

Zuzanko, cítím s tebou, mám dva syny, chválené i zatracované, nejraději je mám u sebe a oni nechtějí ani k babičce na víkend , jsou moje štěnice, ale bez nich si život neumím představit, když z jednoho pokoje hraje hudba a nožky mladšího syna dupkají po schodech, to je moje štěstí, pracuju do úmoru jenom proto, aby oni měli hezké mládí, ne že by nepoháhali, ale já myslím, že pracuju v zaměstnání.  Kdybych Ti mohla žal odčarovat udělala bych to moc ráda, drž se , holčičko.

Je mo moc líto maminek co ztratily své děti.Našla jsem http://www.anjeliky.sk/ ,tam píší maminky,které to postihlo a stojí to to za shlédnutí,třeba to někomu pomůže.

Ahojky Simonko,
píšu ti semhle, neb mi přijde, že to patří právě sem. Když jsem četla tvůj příspěvek, tak se mi hned vybavila moje kamarádka Hanička. Je to asi 8 měsíců, co jí umřel táta. Měl mrtvičku a dlouho ležel v nemocnici. Haninka už tehdy měla promyšleno, jak si ho vezmou domů a postarají se o něj, už i kolečkový křeslo sháněla, aby ho mohli vyvézt na zahrádku... a pak byla sobota, ona mi ráno volala, jakože se rozloučit, že už pojedou za mámou a říká mi, jak se jí táta v noci zdál, že to byl moc hezkej sen, prý byl úplně v poho, takovej šťastnej.... a pak jí zvonil mobil, řekla mi jen moment vydrž.... a pak to bylo hrozný....jen jsem slyšela, jak začala strašně plakat a křičet to ne, to ne... pak už jen přišla k telefonu a plakala, že táta umřel, že to byla maminka....vůbec jsem nevěděla, co jí říct... ono se totiž asi ani nic říct nedá.  Naši jsou zatím v poho, ale taky se občas leknu, to víš, táta 74 (bolavý srdíčko) a mamka 62 (té zas lítá tlak a omdlívá). Ale sice nemám zážitky jako můj chlapeček, ale od malinka mám pocit, že něco být musí...víš, mám kolem sebe hodně lidí, co prožili klinickou smrt a nebo byli aspoň blizoučko...moje maminka např. při porodu odpadla a pak letěla jakoby do oblak a slyšela svojí maminku, která ji umřela, když jí bylo 17, jak ji volá a pak jí něco...to nedokáže popsat...poslalo zase dolů...pak už jen vnímala doktory kolem. Nebo můj tatínek, ten zase když měl asi 7, tak měl těžkej zápal plic, tehdy doktor řekl babičce, že má buď 2-3 dny, nebo konec. To víš, psal se rok 1939,
takže žádná sláva. A popisoval něco podobnýho jako mamka...ona ale popisovala bílá oblaka, on spíš takový nebe v bouřce...lítal nahoru a tam obrovský světlo a pak slyšel plakat babičku a taky ho jakoby nějaká síla poslala zpět. No a tatínek mé kamarádky, ten se zase vyboural v autě, je to voják a vezl několik mladejch kluků a tak ten volant strhnul tak, aby to odnesl on a ne ti mladí kluci....pak byla rána...pak tma a pak šel černým tunelem a taky ho to táhlo ke světlu....ale pak slyšel plakat a křičet
svoji ženu a tehdy ještě malou Blaňulku a prý se mu fakt zpátky nechtělo, ale taky ho cosi poslalo zpátky.   
Já takový zážitky nemám, jen mívám občas sny....třeba svoje děti jsem viděla ještě než se mi narodily.
Obě i chlapečka, i holčičku... oba .  A než mi osud vložil do cesty velkou kládu, kterou jsem musela zvládnout, tak jsem měla sen.... byla to moje babička, ta od tatínka.... zdála se mi celou noc... upřímě musím říct, že opravdu nevím, co mi vlastně řekla, ale to ráno jsem se vzbudila a od té doby nějak vím, že to všechno bude v poho, že jen musím jít dál a bude to dobrý. A víš co, ona vypadala tak klidně a vyrovnaně, takže si vážně myslím, že nebe je. A je mi jedno, jestli je to nebe napořád, nebo jestli se všichni znovu narodíme (což by mohlo být prima, já žiju tak ráda).
Hlavně se drž, maminka by určitě nechtěla aby jsi se trápila. Mám nápad, vyber některý den v týdnu,
třeba sobotu a vždycky si hezky sedni, uvař si kafíčko a tak někde uvnitř si mysli, že je tam máma s tebou a pěkně si ho spolu vypijte. A jestli se na tebe kouká zhůry, tak ji potěšíš. Ona by si ho s tebou určitě dala. A jestli jste nepily kafe, tak uvař čaj. Zaveď takový tvoje tajný sedánky s mámou. Ať si lidi
myslí co chtěj...budeš tam zkrátka ty a ona. Drž se a dej vědět jak na tom jsi.

ahoj holky,
ani nevite jak jsem rada ze jsem objevila tyhle stranky, hlavne tohle tema. Pred 3 tydny mi zemrel tatka.Doslova uprostred zivota kdyz se s mamcou vraceli z dovolene na horach..bylo mu 56let..Totalni sok, beznadej,nekonecna bolest..asi nema smysl vsechno tohle vypisovat protoze prozivate to same..nedokazu se s tim vyrovnat, neumit to pochopit,bylo to tak stranse necekany..tata miloval zivot a nas a umel si to uzivat,porad neco delal, nekam chodil,porad se smal a my s nim.. porad cekam ze se otevrou dvere a tata prijde tak jako vzdycky..kolikrat mam fakt vztek na vsechny ty parchanty ktery akorat ublizujou a nici a pritom si tu v pohode a klidu zijou..ted navrch jeste vsechny ty administrativni cinnosti, to je ubijejici a nekonecny..nevim jaky s tim mate zkusenosti ale ja se snazila vyziskat kopii pitevniho protokolu a nebo aspon moznost nahlednout protoze vlastne nam nikdo presne nerekl na co presne tatka umrel/ teda krome te fraze selhani srdce,ale ja stejne presne nevim co to je/ co mu vlastne bylo a v umrtnim liste se pricina umrti nepise, pry z duvodu ochrany osobnosti..tak to jsem vazne nepochopila?...taky mivam takovy ty pocity ze se nechovam dobre kdyz jdu s kamoskou na kafe nebo se nekam pobavit..jako kdybych tim nejak znevazovala jeho pamatku, jako kdybych na nej tolik nemyslela a nebylo mi smutno..ale tak to neni..asi je to obrana organismu snazit se na to tak nemyslet protoze ta bolest je nesnesitelna..
Vim ze se s tim vyrovnat neda a ze jediny co tak cekat jestli cas tu bolest trosku otupi, ale poradte mi, co Vam pomohlo? Co delat aby se z toho clovek nezblaznil uplne?jak vlastne prijmout smrt blizkeho cloveka..protoze ja si myslim ze zadny zpusob jak to prijmout proste ani neni..

Toro, děkuju ti za krásný příspěvek. Víš, s mamkou jsme hodně chodili na kavčo, dělali jsme si skutečně takové hezké sedánky. Popravdě hodně s ní mluvím, v myšlenkách pořád a někdy i nahlas. Tolik bych si přála, aby skutečně bylo něco hezkého a mamka tam byla. Tolik ji mám ráda a chtěla bych pro ni něco hezkého. Víš, ona se hodně bála, chtěla jsem umřít místo ní, protože jsem cítila ten její strach. I teď mě přepadají strašné stavy paniky, jak se mamka musela moc bát. Měla jsem také sny o mamce /sice teď dlouho nebyly/, ale vždy to bylo moc hezké, mamka byla spokojená a uzdravila se a vždy ji bylo dobře. Možná by mi to Salvador nějak vysvětlil. Četla jsem jeho příspěvky, ale píše o věcech, kterým vůbec nerozumím a mám nějak obavy mu psát.
Ještě jednou ti děkuju za tu spoustu příběhům, pomáhá mi to. Možná je to jen náplast na mou bolest, ale já tohle vážně moc potřebuju.

Beruško, je dobře, že jsi sem napsala. Budu se ti snažit poradit, to co dělám já. I když nevím, zda to pomáhá. Také jsem měla nebo mám výčitky. Třeba když jím něco co měla mamka ráda, a já si to můžu vzít a ona už ne. Ale nadruhou stranu, mamka nás /mě a bráchu/ milovala a určitě by chtěla, aby jsme byli šťastní, aby jsme žili dál. Vlastně vždy v životě dělala všechno pro nás. A to samé by určitě chtěl i tatínek pro tebe, určitě by nechtěl, aby jsi se trápila, určitě by z toho byl nešťastný. Víš, mamka také byla plná života, byla to hodně temperamentní ženská, hodně lidí ji znalo a mělo rádo. Byla vždycky veselá, ráda se smála, vlastně si dělala srandu i ze své nemoci. Bohužel nemoc byla silnější a strašně hnusná, ke konci ji už změnila. Mamka vlastně byla nemocná půl roku, půl roku stačilo, aby odešla. A to ji bylo jen 48 let.Přesně vím co cítíš, jak ti tatínek chybí. Já si někdy věci umím odůvodnit a být relativně v pohodě, ale moc dlouho mi to nevydrží. Dnes jsem se navoněla mamčiným parfémem, mám pocit jako by byla se mnou.
Co se týče toho, že nevíš na co tatínek zemřel, být tebou nechám to být. Nám také nikdo nic neřekl, jen doktor ze záchranky, že mamce selhal organismus, ale proč, co se stalo, kde to mamka všude měla, tak to ne. A já se v tom radši nebabrám. Ubližuje mi to, a mamce to už stejně nepomůže. Nevím jak ty, ale já mám teď strašnou nedůvěru v doktory a než jít do nemocnice, tak radši umřu. Mám panickou hrůzu z doktorů a nemocnice.

Simonko neboj, co se týká Salvatora, tak jsou věci, který jsou na mě taky složitý, používá slovní obraty a spojení, že to musím číst i 2x, abych pochopila. Ale ten základ tam je. Víš, jak ti ta kamarádka říkala, že věci se dějí, tak jak mají a pro její mámu by sice bylo fajn, kdyby táta byl, ale pro něho ne, tak tohle je moc hezky vysvětleno v knížkách od M. Nelwtona. Koupila jsem si je všechny 4.
Vztahy duší, Učení duší,Cesty duší i Osudy duší. A pokud je to tak, jak píšou, tak potom je na tom máma fakt dobře. Dokonce i ta krutá nemoc jí pomohla a její dušička je ještě lepší a zralejší. Někdo si asi řekne, že to je hloupost a utopie, ale mě se ta myšlenka líbí. Ten fakt, že se zase s našima blízkýma uvidíme, ba dokonce s některýma i znovu narodíme. A jestli nic není, pak se to stejně nedovíme a určitě je lepší jít životem s pocitem klidu a vyrovnání, než s tím, že konec je definitivní.
A jak jsi četla můj příspěvek s chlapečkem, tak si myslím, že ten 12ti letej kluk, kterej kromě svých snů o budoucnosti, setkávní se zvláštními bytostmi a pravda na kluka velmi empatickým přístupem k lidem opravdu nemá odkud načerpat vědomosti. Ty knihy co já čtu, o těch on jen ví, že tam leží, nikdy je nečetl. Filmy má rád obyčejný jako všichni kluci - akční, horory, bitvy. Sportuje jak o život, hraje basket, florbal, chodí závodně střílet, ve škole se prima učí, takže si nemyslím, že by si to vymyslel, aby byl zajímavej. Na to on nemá důvod.
Taky si myslím, že mamka je pořád s tebou, protože když na ni myslíš, tak ji máš v srdíčku a tam už bude napořád a tu kávičku si s ní dávej. A víš co, nějakej smysl to tu vážně má, nechci tě zdržovat a zatěžovat svými zážitky, ale schválně:
Když jsem byla ještě u mámy v bříšku, tak ji srazila motorka, málem jsem byla v pánu a vidíš, zachránili mě, pak jsem asi v 1,5 měsíci měla nějakej střevní katar, doktoři řekli, že to vypadá bledě a nejspíš nevydržím. Táta mě tehdy odnes z nemocnice se slovy, jestli má umřít, zabiju si ju doma sám, podepsal papíry. Jel na trh, nakoupil spoustu mrkve a....... v podstatě jsem odkojena na mrkvi....jsem to zase zvládla. Pak mi byli 2, jeli jsme k moři a já jim utekla do vody, málem jsem se utopila, tehdy mě zachránil nějakej černoch, prý jsem řvala víc z toho jak jsem se ho lekla a vidíš, furt jsem tu. Pak jsem měla ošklivej úraz, ale taky to dopře dopadlo. Taky jsem taktak uskočila šalině, to jsem se fakt lekla a musím přiznat, vážně jsem ji neviděla. A pak tu je několik havárek, s kamarádkou nás od pádu do jakési střže zachránil takovej malej stromek, my na něj najeli a zůstali na něm viset. Jet dál, tak jsme... Taky s mým drahým chotěm to bylo prima, to jsme zase jeli k moři a on usnul za volantem.
...........Zkrátka kdyby to tady nemělo mít nějakej smysl, tak tu už dávno nejsem. A vidíš, furt se držím jako klíště.  A ty se taky drž, uvidíš, jak říká můj táta, na maminku myslím každej den, ono se totiž nedá na ni nemyslet. Ale uvidíš, že to bude lepší, teď to ještě bolí a asi ještě dlouho bolet bude,
ta zkušenost je nesdělitelná, takže mám jen chabou představu, co cítíš, ale jednoho dne se ta příšerná bolest změní spíš v pocit stesku a pak už to snad bude snesitelný.  A jak jsi psala, že snad ani nechceš děti, tak to nedělej, děti jsou radost, vím, že na tohle zrovinka nemyslíš, ale máma by určitě chtěla aby jsi je měla, je to vážně dar. Jsou kus tebe a taky to ber tak, že všechno to co tě máma naučila, naučíš ty toho malýho človíčka a tím bude žít máma dál a pak i ty a všichni co přijdou po nás.
Pá a drž se, já se sem zas kouknu, jak jsi na tom a nejenom ty i ostatní.

Toro, díky. Jsem ráda, že jsi mi to napsala. To jak píšeš kolika karamboly jsi prošla, asi v tom je ten důvod, proč se o tebe tvůj chlapeček tolik bojí.
Jednou, když mamce řekli, že to je beznadějné, tak mi řekla, že se mi narodí, že ona potom bude moje děťátko. Nevím, třeba to tak opravdu bude. Víš, teď jsem ve stavu, kdy děti vážne nechci. Mluvila jsem o tom i s přítelem, bojím se, že bych o ně mohla přijít a už bych tu bolest neunesla. Ale nechám tomu volný průběh, třeba časem se tenhle můj postoj změní. A máš pravdu, že to bude kus ze mě i mamky.

Simona napsal(a):

Beruško, je dobře, že jsi sem napsala. Budu se ti snažit poradit, to co dělám já. I když nevím, zda to pomáhá. Také jsem měla nebo mám výčitky. Třeba když jím něco co měla mamka ráda, a já si to můžu vzít a ona už ne. Ale nadruhou stranu, mamka nás /mě a bráchu/ milovala a určitě by chtěla, aby jsme byli šťastní, aby jsme žili dál. Vlastně vždy v životě dělala všechno pro nás. A to samé by určitě chtěl i tatínek pro tebe, určitě by nechtěl, aby jsi se trápila, určitě by z toho byl nešťastný. Víš, mamka také byla plná života, byla to hodně temperamentní ženská, hodně lidí ji znalo a mělo rádo. Byla vždycky veselá, ráda se smála, vlastně si dělala srandu i ze své nemoci. Bohužel nemoc byla silnější a strašně hnusná, ke konci ji už změnila. Mamka vlastně byla nemocná půl roku, půl roku stačilo, aby odešla. A to ji bylo jen 48 let.Přesně vím co cítíš, jak ti tatínek chybí. Já si někdy věci umím odůvodnit a být relativně v pohodě, ale moc dlouho mi to nevydrží. Dnes jsem se navoněla mamčiným parfémem, mám pocit jako by byla se mnou.
Co se týče toho, že nevíš na co tatínek zemřel, být tebou nechám to být. Nám také nikdo nic neřekl, jen doktor ze záchranky, že mamce selhal organismus, ale proč, co se stalo, kde to mamka všude měla, tak to ne. A já se v tom radši nebabrám. Ubližuje mi to, a mamce to už stejně nepomůže. Nevím jak ty, ale já mám teď strašnou nedůvěru v doktory a než jít do nemocnice, tak radši umřu. Mám panickou hrůzu z doktorů a nemocnice.

Símonko,
ani nevím, jak jsem se sem dostala, snad jsem se překlikla.
Mně maminka umřela před 13 lety, bylo ji něco přes 60 let. Zemřela na infart, náhle a neočekávaně a o to to byl pro mě větší šok.Bolestné to je doposud a jediné co mě utešuje, že snad dlouho netrpěla. Taky si říkám proč ona, tak hodný a nezáludný šlověk, ale už to tolik neřeším.... Život je prostě takový: krásný a "nespravedlný" z hlediska pohledu člověka ...
Co se týká života po smrti, nevím... Také jsem četla Moodyho a jiné autory, kteří se touto problematikou zabývají , ale já jsem takový ten "nevěřící Tomáš", věřím, nevěřím, ale chtěla bych...  Jediné zkušenosti ve věcech mezi "nebem a zemí" mám se svými sny. Kdykoliv se mně zdá o mamce, vím že mě pře něčím varuje a jsem obezřetnější a snažím se být v klidu (jsem totiž vznětlivější povahy)
Jedno období jsem byla strašně ve stresu, mamka mi chyběla ... Pak jsem se ve snu
ocitnula na krásné zelené louce, kde stál bílý domek. Vyšla z něj maminka a ať jdu dál. Měla to tam strašně útulný, plno zavařenin, z kuchyňky balkonek, vlající záclonka a bylo vidět, že je strašně spokojená. Řekla, že tam bydlí s jedním hodným pánem a já na to, mami, ale ty máš přece našeho tátu ? Řekla, že má teď jiný život, chodí konečně do divadla, cestuje ... Já nevím, ale "TAM" jsem vůbec nežárlila, připadalo mně to přirozené a ráno jsem se probudila jako osvobozená...
Simonko, já nevím jestli to byla obrana mojí psychiky a je mi to jedno ....
Nedávno jsem na Discovery TV kanálu viděla seriozní vědecký folm. kde seriozní vědci teoreticky připustili, že vesmír je jaksi soudržně spleten skrz nazkrz jakýmysi "strunami", . Je v tom elektormagnetika, kvantová fyzika, která objevila neznámé částice, veličiny, které prostě matematicky existují, i když nejsou jaksi  zřejmé, "viditelné". Slovy jednoho fyzika, je možné, že vedle nás na dosah je úplně jiný svět, vesmír , kerý nevidíme..
Simonko, netrap se a TĚŠ se ze života, je krásné jaro, květiny to je také zázrak... Štěstí spočívá v maličkostech... Zdraví Tě a mnoho štěstí přeje     Fle

Simco diky za dopoved, tohle je asi to co potrebuju, komunikovat s nekym kdo si prosel tim stejnym co ja.. ja vim ze uz ho to nevrati,ale chtela bych to vedet, porad si myslime ze na to mame pravo. Prislo to jako blesk z cityho nebe, akorat se balili s mamcou na dovolene na horach ze budou odjizdet domu, udelalo se mu spatne, omdlel a uz se nepodarilo ozivit ho..proto je nam to divny a o to hur se s tim smiruje..nikdy mu nic nebylo,delal uplne vsechno bez omezeni, sporotval, chodil do sauny a najednou konec..Vis my si rikame co kdyz mel treba nejakou skrytou vadu nebo tak,ze treba kdyby absolvoval nejaky vystreni a vedel o tom mohlo byt vsechno jinak, vim ze nam ho to nevrati ale chtela bych to kvuli brachovi, kdyby tam neco bylo tak aby se mohl chranit a predejit tomu..ale oni byli arogantni bez jakychkoliv schopnosti empatie ostatne skoro jako vsichni urednici..je to strasne zvlastni bez nej..i kdyz se moc snazime tak nam to moc nejde..snazime se byt jako rodina co nejvic spolu ale nejde to porad, bracha se ke me nastehoval, tak aspon nejsem uplne sama..ja vim ze by urcite nechtel abysme sedeli doma a plakali, ze by urcite nas chtel videt stastny ale proste obcas se ty vycitky objevi a o to je to pak horsi..treba kdyz jsem vcera nestihla dojit na hrbitov a po setmeni uz jsem mela strach, tak mi to pak bylo moc lito,jako bych ho nemela rada..
co se tyce ty neduvery v nemocnice a doktory tak tim trpim uz strasne dlouho, a po jednom zazitku z ranyho detsvi mam panickou hruzu z nemocnic kterou se mi zatim nepodarilo nicim prekonat..ale vzheldem k tomu ze tatka neumrel v nasem meste a na dovoleny byl jen s mamcou tak vlastne akorat ona byla v ty nemocnici..
nestava se ti ze citis zavist? ja to nikdy nepoznala, fakt, byla jsem stastna za to co mam a nezavidela ze ten ma to a jiny ono a ted se kolikrat pristihnu pritom ze zavidim ostatnim to ze maji toho tatu, vis treba v obchode nebo venku kdyz proste vidim tatu s detma tak je mi to tak strasne lito a fakt tem lidem zavidim..
jediny co me aspon malinkato utesuje ze jako rodina jsme vzdycky drzeli pri sobe a ze se milujeme a ze jsem s nasima stravila spoustu casu, ze jsem si vzdycky i kdyz jsem mela pritle nasla cas na to jit snima na prochazku, jet s nima na vylet a tak..ze jsem si proste toho taktu opravdu uzila, ze nemusim litovat nejakych promarnenych mesicu..

nemela jsi po tom a vlastne i vy vsichni ostatni, takovy zvlastni nutkani zjistit co vlastne je po smrti? jestli ta energie funguje dal? nebo jestli se vraci v jine podobe? jestli opravdu je nejaka duse ktera je nesmrtelna? je moc otazek a nevim kde najit odpovedi :o(

Ahoj Beruško, je tomu 1rok a 1 měsíc, co můj tatínek zemřel. Měl rakovinu,ale nemohli do poslední chvíle přijít na to,kde je primární tumor.Proto,když tatínek umřel,zažádala jsem u dané nemocnice o výpis z pitevního protokolu.
S nemocnicí jsem komunikovala mailem a do měsíce mi ho za mírný poplatek zaslali poštou. Myslím si, že je důležité vědět, na co někdo blízký s rodiny umřel, hlavně pro další generace v rodině.
Jinak jsme prožívali asi podobný šok, jako Vaše rodina.Tatínek měl nějaké žaluděční potíže, tak nastoupil do nemocnice a už se z ní nevrátil. Během měsíce od nástupu zemřel.  Marťa

Marťo díky za radu. Já do nemocnice volala,ale nesetkala jsem se vubec s pochopenim, spis naopak s aroganci a bezcitnosti. tak jsem zkusila napsat dopis s oficialni zadosti, tak uvidim jaka bude odpoved.. Asi bude ta otazka hloupa ale jaky je to po roce? pomuze alespon trosku ten cas jak vsichni tvrdi?

Ahoj Beruško, je mi líto co tě potkalo, před rokem jsem zažilo úplně to stejné a dobře vím, jak se teď cítíš. Všechno co píšeš, jako bych psala před rokem já. Je to tak strašně těžké se s tím vyrovnat. Já jsem to nedokázala doteď. Už je to sice lepší, prostě dál žiju, ale ta bolest je tam pořád. Musíš pořád myslet na něco dobrého, něčím se zaměstnat, to mi moc pomáhalo. Zkus taky hodně myslet na sebe, já jsem to nedělala a do půl roku jsem z toho stresu měla taky zdravotní problémy. Hodně mi pomáhalo se tady vypovídat, protože okolí nejde otravovat donekonečna a hlavně když už si všichni myslí, že už musíš být OK když neděláš scény a nebrečíš, je těžké někomu vysvětlit, že ti je smutno uvnitř, že tě to bolí u srdce! Tak bych ti chtěla pomoci, protože vím, že je to hrozné, tak najednou ztratit někoho tak blízkého a milovaného. Já jsem měla to štěstí, že jsem s taťkou ještě mluvila, ale možná proto si ho nedokážu vybavit v normálním životě, ale jen v té nemocnici, pořád se mi to vrací jako film. Možná je pro tebe lepší, že jsi tam nebyla, zůstali jen ty krásné vzpomínky na taťku.
Taky pořád cítím zlobu, bezmoc i tu závist jak ty píšeš. Nejhorší je to když jsme někde s mamkou "celá" rodina a ostatní jsou kompletní. Vím, že mamka musí strašně trpět. Úplně nejhorší je, když se někdo chce bavit o taťkovi a vzpomínat na něj. Vím, že to myslí dobře, protože taťka byl přátelský a oblíbený, ale nám to pořád nejde. Strašně to bolí. Neboj nejsi strašná, nejsi sobecká. Ty pocity jsme měli asi všichni!
Nevím, jak ti pomoci, protože já sama si nedokážu pomoct, ale jedno ti musím říct, co mi tady psali hned na začátku, že čas otupí i tu strašnou bolest. Není to tak úplně pravda, ale naučíš se s tím žít!

Drž se!

Ztráta blízkého člověka bolí vždycky. Otec mi zemřel před 8 lety, ale protože jsem měla rodinu (3děti) po pár dnech intenzivního smutku jsem se s ním rozloučila a jaksi ho "propustila". Zbyla zde přece matka (a ta to snášela velmi špatně a dodnes se s tím plně nevyrovnala, i když asi tak po roce to s ní bylo lepší). Stalo se mi však před 3 měsíci, že zemřel nejstarší syn a to jsem pak viděla, co to je, být psychicky na dně. Nejsem s tím smířená, ale musím fungovat a nesmím zničit děti, které zůstaly. Jsou už dospělí, měli bratra rádi, ale protože jsou mladí a navíc věřící, nějak se s tím srovnali. Pomýšlela jsem na psychiatra, ale pak jsem si přečetla pár věcí z psychologie a psychiatrie a pochopila jsem, že nejsem nemocná, že jen mám hluboký zármutek, deprese nejsou chorobné, ale normální.
Taky mne zajímá co je "potom", jestli něco vůbec je. Ne ani tak kvůli sobě, ale kvůli synovi. Odešel tak mladý...
Taky mám pocit viny, když se můj stav zlepšil, že snad na něj zapomínám... Já vlastně ani nevím, jestli chci být šťastná, mám pocit, že by to byla zrada. Znám ale 2 případy ze svého okolí, kdy matka truchlila tolik pro ztátu svého dítěte, že se jí zbytek rodiny odcizil, rodina se rozpadla, zbylé 2 děti (v obou případech) se přimkly k otci. To nesmím dopustit, aby se mi stalo. Dokud žiju, žije můj zemřelý syn v mém srdci  a jestli existuje i v jiné podobě, tím líp. Znám i případ mé známé, kdy matka ztratila ze tří dětí dvě. Tak se vlastně jen bojím, abych se nerouhala příliš, aby se nestalo něco dalšího.
Ráno je to vždy nejhorší. Člověk neví, jestli má cenu vůbec žít, jestli ten zbytek života bude vůbec stát za to trápení, ale vždycky pomůže dokopat se k nějaké jednoduché práci a ono se to zlepší, ten den se nějak rozběhne a přežije. Dá se třeba i zasmát. Vím, že i po letech mi bude smutno, že ale nemohu nic vrátit nazpět.
Po otci už netruchlím, jen na něj ráda vzpomínám. Moje matka snesla vnukovu smrt možná líp než tu první ztrátu, ale jen proto že jsem před ní nehysterčila. To by jí dodalo. Člověk musí obětovat někdy i ten svůj smutek a jeho prožívání kvůli těm druhým, kteří zde zbyli a které jsem mám přece stejně ráda jako toho kdo odešel.
Chodím skoro denně na hřbitov a cítím tam smutek, ale klid. Starám se aspoň o ten hrob. Ztráta blízkého člověka je vždy hrozná, s tím nikdo nic nenadělá.

Renato dekuju moc, opravdu to pomaha, a ja o tom potrebuju mluvit, ale je tezky se bavit s lidma ktery to nezazili, dokud tim clovek neprojde tak ma na vsechno jiny nahled. Ja se snazim ty svoje emoce a tu bolest nechavat si do soukromi, nechci s tim nikoho zatezovat a nikoho tim unavovat, stejne by mi nedokazali pomoct. Nejhorsi jsou reakce lidi , kdyz te vidi jak se smejes a jak delas bezne veci tak za tebou prijdou a ptaji se: to uz si v pohode? nebo uz je to dobry vid? v tu chvili mi bezi hlavou dve veci: ze bych asi podle nich mela chodit zhroucena a porad jenom brecet aby videli tu bolest co mam vevnitr..ale taky mi pak bezi to co jsem psala uz simce, ze si najednou pripadam trapne, a divne jak to ze se dokazu smat? jak to ze dokazu fungovat? jak kdybych na tatku uz zapomela nebo mi to bylo jedno..ale pritom neni a nikdy nebude..tyhle reakce jsou strasny.. je to tezky jit dal bez nej, ale musime, svet se tim nezastavil a my se to musime nejak naucit..nejhorsi je to asi pro mamcu protoze v cervnu by slavili 30let od svatby a celou tu dobu se milovali a byli spolu stastny a spokojeny a dali nam do zivota to nejcenejsi: nadherny detstvi v milujici rodine..a ted najednou je uplne sama, snazime se s brachou byt s ni co nejvic, nastesti bydlime spolecne v jednom dome, i kdyz kazda v jinem byte..
a abych se priznala porad se snazim nekde s nekym byt, neco delat, necim se zabavit, protoze ve chvilich kdyz jsem sama tak ty myslenky jsou tak bolavy ze to je az k nevydrzeni..tatka byl taky moc pratelsky a oblibeny takze taky maji lidi tendence o nem mluvit, ale nejde to, neumime to. akorat kdyz jsme sami tak se o nem bavime a vzpominame..ted se snazime s brachou dokoncit vsechno co mel rozdelany a naplanovany tak nas to zamestnava a pomaha..
nezacali sji potom co ti tatka umrel premyslet co tom, co vlastne je po?

Milá Beruško, ten první rok je asi opravdu nejtěžší a velice náročný na vyřizování pozůstalosti atd.
Mě hrozně moc pomohla má vlastní rodina, upnula jsem se na děti a zaměstnávala jsem se na každičký okamžik.
Máme svůj domek, tak že se vždycky nějaká ta práce najde. Horší to bylo,když jsme přijeli k našim na chalupu. Tam jsem taťku všude viděla, ale zase jsme mamku nechtěli nechávat samotnou, tak jsme tam ze začátku hodně jezdili. Bydlíme od našich  asi 130km. Sestra ještě nemá rodinu, tak jezdí za mamkou každý víkend, moc jí v tomto obdivuji.

Ahoj všichni, musím napsat, že pocity máme opravdu podobné. Také hodně cítím závist, hlavně když někde jdu a slyším nebo vidím dcery chodit s mamkou a slyším jak říkají "mamko....". Dokonce mi vadí i reklamy na tohle téma, je strašně, že já už to nemůžu říct. U mě je to navíc tak, že mi začali hodně vadit staří lidé. Omlouvám se za to, ale je to tak. Dříve jsem k nim měla absolutní úctu. Ale teď mi vážně vadí. Každé ráno jezdím MHD do práce a zažívám muka. Jsou tak zlí, bezohlední, na ně se musí brát ohledy a přitom jsou stále tady, dožili se úctyhodného stáří a neváží si toho. Jsou tady a moje mamka, mladá ženská, plná síly, musela zemřít.
A to, že lidi myslí, jak jsem v pohodě házím za hlavu. Nevím co kdo čeká, že budu stále brečet, a hroutit se. Vůbec nikdo z nich netuší jaká muka prožívám, jak uvnitř trpím, i když se směju. Kašlete na ně, když to někdo nezažil nemůže to pochopit.
MM je mi velmi líto tvého syna. Nejsem matka, ale vím, že to co prožíváš je hrozné.
Děvčátka držte se.

Máte pravdu, že když se člověk zaměří na někoho jiného rodiny je to lepší. Pro mě je nejdůležitější, aby mamka nebyla sama a hlavně aby neměla čas smutnit. Ještě že máme malou neteř, která bydlí s ni v jednom domě, takže ta jí a nám všem pořád dodává energii. Bez ní si to vůbec nedokážu představit!
Už se Simčou jsme tady rozebírali co je "potom". Ona tomu věří, věří že smrtí to neskončí, ale já pořád nemůžu. Už jsem to tady psala, ale už mi to prostě nejde. Cítím strašnou křivdu, ale je pravda, že bych to někdě v duchu moc chtěla, aby nebyl konec. Jak psala Simča, ta láska přece nemůže jen tak skončit. Taky si říkám, že ty sny co se mi zdávaly o taťkovi,třeba něco znamenaly, ale je to spíš takové přání. Bylo mi po nich tak krásně a mamka říkala, že se jí taky zdály.  Nevím jestli něco je potom, ale já se s taťkou bavím pořád, s jeho fotkama, na hřbitově, samozřejmě když jsem sama. Říkám mu dobrou noc, když jdu spát, povídám mu svá trápení, brečím si s ním.

Renčo a ostatní zkuste se mrknou na forum - duchovní. Některé věci mě zaujali, píší tam lidé, kteří věří na posmrtný život. Sice některým věcem vůbec nerozumím, ale třeba vám to trošku pomůže.

ahojky všichni,¨
tak ráda bych vám pomohla, ale vážně nevím jak, ale myslím na vás. Když to tu čtu, tak si vždycky uvědomím, jak malicherné problémy vlastně mám. Dušinky moje držte se.

Renata napsal(a):

Máte pravdu, že když se člověk zaměří na někoho jiného rodiny je to lepší. Pro mě je nejdůležitější, aby mamka nebyla sama a hlavně aby neměla čas smutnit. Ještě že máme malou neteř, která bydlí s ni v jednom domě, takže ta jí a nám všem pořád dodává energii. Bez ní si to vůbec nedokážu představit!
Už se Simčou jsme tady rozebírali co je "potom". Ona tomu věří, věří že smrtí to neskončí, ale já pořád nemůžu. Už jsem to tady psala, ale už mi to prostě nejde. Cítím strašnou křivdu, ale je pravda, že bych to někdě v duchu moc chtěla, aby nebyl konec. Jak psala Simča, ta láska přece nemůže jen tak skončit. Taky si říkám, že ty sny co se mi zdávaly o taťkovi,třeba něco znamenaly, ale je to spíš takové přání. Bylo mi po nich tak krásně a mamka říkala, že se jí taky zdály.  Nevím jestli něco je potom, ale já se s taťkou bavím pořád, s jeho fotkama, na hřbitově, samozřejmě když jsem sama. Říkám mu dobrou noc, když jdu spát, povídám mu svá trápení, brečím si s ním.

Milá Renatko, tak se na to zkus podívat jen z "fyzikálního" hlediska. Jsme z energie, naše duše je energie a ta se přece nemůže nikam ztratit. Může se jen přetransformovat někam jinam. A dále, všechno v životě má nějaký smysl. Jaký smysl by mělo to, že někdo žije naplněný a krásný život a někdo trpí, umře malé dítě atd. Bez těch předešlých a dalších životů by to nemělo žádný smysl. Přečti si nějakou knihu, je jich hodně!! Hodně doporučují Monroa, Moodyho atd.
Z vlastní zkušenosti můžu říct, že po smrti mojí (relativně mladé) maminky před dvěma lety, jsem zažívala na jedné straně obrovský smutek, ale možná díky mé víře v reinkarnace a nesmrtelnost duše jsem cítila, že mi "odtamtud" dodává obrovskou sílu. Denně s ní mluvím, rozebírám různé věci a cítím " komunikaci".  Přeji hodně síly.

Ahoj Beruško, naprosto chápu co prožíváš. Za týden to bude rok co mě zemřel taťka, bylo mu 54 let. Ještě den předtím jsme u našich byli, hrál s mým synem fotbal a druhý den ráno mi mamka volala, že táta nedýchá. Byla v šoku a já zařizovala od záchranky po všechno ostatní. A moc dobře chápu tvojí touhu dopídit se proč vlastně zemřel. Já jsem se potom pídila taky. Tátu odvezli na soudní na pitvu a za tři dny jsme tam šli, aby nám dali odpověď. V důsledku zvětšené levé komory srdeční nastal otok plic a vlastně se udusil. Potom pan doktor jen tak mezi řečí řekl, že na tuto diagnózu se neumírá, že je to vlastně nedostatečně léčený vysoký tlak. Tak to mi fakt hodně nadzdvihlo a šla jsem se pídit dál od praktické lékařky po internistku. Nejhorší je, že všichni za nic nemohli, prý náš táta odmítal léčbu, že má na něho vedlejší účinky. Tomu bych třeba i věřila, ale nechápu, proč mohl poslední dva měsíce ty léky brát a nešlo to předtím. Když je na vysoký tlak tolik různých druhů léků tak proč mu rovnou nedala doktorka třeba tyhle a čekala až ten tlak bude tak vysoký. No stejně s tím nic nenadělám. Ale vztek mám pořád a asi se s tím nikdy nevyrovnám, že ta smrt byla naprosto zbytečná. Taky mě a hlavně moji mamku trápily výčitky, jestli se tomu dalo zabránit. Hlavně se trápila, že kdyby se probudila dřív (probudilo ji chroptění a myslela si, že táta chrápe) tak ho mohla zachránit. Ale spousta lidí nám řekla, že nevíme, jak dlouho byl bez kyslíku a jak by to dopadlo, kdyby ho náhodou zachránili. Tak si říkám, že to tak asi mělo být. Nejhorší bylo vysvětlit to mýmu 5 letýmu synovi, který na dědovi hodně visel. Tak teď máme verzi, že děda na něho dává pozor nahoře z obláčku a dneska mi rozesmál, protože s ním chtěl hrát fotbal, že prý mu ten míč kopne nahoru a on mu ho vrátí zpátky. Taky mu hrozně vrtá hlavou, jestli taky děda prší. Jinak se mi 5 měsíců po tátově smrti narodil druhý syn, pojmenovali jsme ho po něm a někdy mám opravdu pocit, že se táta do něho převtělil. Je mu dost podobný a některý projevy (ačkoliv je to ještě mimčo) mají taky dost stejný. Asi je to jenom útěcha, ale pravda je, že když je člověk zoufalý, tak se chytá všeho možnýho.
Teď tě to určitě strašně moc bolí, ale věř, že časem to bude alespoň o trochu lepší. I když na tatínka budeš myslet pořád, už se budeš moc smát, vzpomínat na to hezký, co jste spolu prožili a třeba se i podívat na jeho fotku nebo video s ním. Jo a taky mi moc pomáhá, když se mu třeba jdu večer vypovídat. Vypadám jako blázen, ale je mi to fuk. Někam si zalezu s jeho fotkou a povídám mu třeba moje trápení, nebo co se povedlo dětem. Přeju ti moc a moc síly.

Ahoj všem, potřebovala bych s vámi něco probrat. Vždy jsem všechny mé problémy řešila s mamkou a teď jsem dost bezradná.
Jak jsem psala v bytě po mamce bydlí můj brácha a nevlastním taťka. Byla jsem tam včera na návštěvě a nevlastní ta´tka mi řekl, že se stýká s nějakou paní. Samozřejmě ji vylíčil jako strašně hodnou a milou. Ale to beru s rezervou, znáte to když se zblázní chlap. Trochu mě to zaskočilo. Samozřejmě jsem nechtěla, aby zůstal sám, ale překvapilo mě, že se s paní stýká už 2 měsíce, mamka zemřela před 4 měsící. Nechci ho nijak odsuzovat, třeba chce jen přebýt bolest. Ale docela se bojím následující věci. S bráchou platí napůl nájem, hypotéku, půjčky a já se bojím, aby nepřestal platit a neinvestoval do paní, protože ho znám. Navíc mi včera naznačil /došlo mi to až později, protože jsem byla v šoku/, že ta paní /bydli ve městě asi 10km od našeho/ má velký byt a je to zbytečné, tak by ho pronajímala. A já mu povídam, to bude mít dobrý, ale hned mě napadlo, ale kde by jste bydleli? A to je právě ten problém. Pak se to nějak zamluvilo. A já se teď bojím, aby je proboha nenapadlo, že budou bydlet v bytě po mamce s bráchou. Je mi z toho, až špatně. Mamka si totiž výslovně nepřála, že kdyby si někoho našel, aby bydleli v jejím bytě.
Potřebuju se z toho vypovídat, jsem z toho dost přepadlá.

Simčo, máš ode mne  v poště zprávu. Nela

Ahoj Simčo, koukám, že se to na tebe pořád valí, místo abys měla klid. Nechci hodnotit přítele mamky, ale tohle prostě nechápu. Jasné je, že člověk by němal být sám,ale takhle brzo?? Je pravda, že chlapi jsou asi v tomhle jiný. Jen můj názor, snad se nezlobíš.
K tomu bytu, to je docela darda, koukám, že příště se tě zeptá, jestli by brácha nemohl bydlet u tebe, aby jim tam nezavatel, ne? Být tebou tak rezolutně zakročím, je vidět, že se z toho všecho docela rychle vzpamatoval, takže jaképak okolky. Všechno bych si to s ním vyříkala hned na rovinu, než bude pozdě, nevíš, co všechno už v tom podnikl.

Nevím, moc se to nehodí, když ty máš tolik problémů, ale já jsem se dnes dozvěděla, že jsem těhotná, teda tuším to už týden, ale až dnes se to potvrdilo. Víš, co je strašné, když jsem to volala mamce, tak jsem si pak řekla, sakra, úplně jsem to zapomněla zavolat taťkovi!!! Je to strašný, pořád to nejde. Byla jsem z toho dost hotová, jak se mi to mohlo stát. Nevím, jestli to podvědomí funguje nějak samo, bez toho mozku nebo co. Prostě mi hned bylo jasné, že to musím dát vědět všem, které miluju! Promiň, místo abych se radovala, tak tady bulím, už mu to můžu jít říct jen na hrob ..............

Promiň, že tě tím otravuju, ale potřebovala jsem to někomu říct.

Držím ti palce, ať to u vás dobře dopadne!! :)

Renatko, moc gratuluju. Mám vážně radost :) A děkuju, že jsi mi to napsala. Dnes jsem dostala do emailu fotky roztomilých miminek, jsou tak slaďoučký. Je to krásný, děťátko ti přinese spoustu radosti a štěstí. Vážně mám moc velikou radost. Je fajn, že se dějí i takové hezké věci.
Jak píšeš, že jsi to chtěla volat tatínkovi. Tak to já mám taky, pokáždé, když se mi něco stane, tak chci volat mamce. Mám tokový problesknutí v hlavě. Asi je to normální. Víš, já mám pořád mamky číslo uložený v mobilu, nedokážu ho smazat. Byla jsem zvyklá jí několikrát denně volat.
Pokud se vrátím k Radkovi /nevlastní taťka/, tak se snažím nehodnotit za to, že si našel někoho jiného. Hodně mi v tom pomohl přítel a řekl mi, že mamka byla jedinečná ženská a nemůže ji nikdo nahradit, že to za ni budou vždycky jen chabé náhražky. Nedalo mi to a včera jsem mu to narovinu řekla, že se kvůli tomu trápím a chci, aby mezi námi bylo jasno. On mi na to řekl, že se nemusím bát, že se nic takového nestane, že ctí mamky památku. Mluvili jsem o tom, aby ta paní u nás nespala. Prý by ho to ani nenapadlo. že ji bere spíše jako někoho s kým může na kavčo, aby nebyl sám. Že by z toho nedělal žádné závěry a nechal to plynout. Že to nechce nijak hrotit. Znělo to dost přesvědčivě. Ale kdo ví, moc mu nevěřím. Popravdě jsem dost podezíravá a skutečně věřím jen mému bráchovi.
Ještě jedna právnická otázka. Když bude brácha majitel, tak jen on může někoho do svého bytu přihlásit, nikdo jiný, že?

Moc děkuju!
Taky mám taťkovo číslo v mobilu i můj manžel, asi ho nikdy nedokážu smazat!

K tvém problému, co já vím, tak záleží na tom, kdo je majitel bytu. Majitel bytu dává na 100% souhlas s tím, že se tam někdo může přihlásit k trvalému bydlišti. Když ho má, tak už mu tam vznikají určtě nějaké nároky, ale dál už víc nevím.

Ještě bych si to raději ověřila, být tebou, už jsem se sama několikrát v lidech spletla a doplatila na to. Nechci tě strašit, protože toho tvého nevlastního taťku vůbec neznám a můžu se plést, ale radši si dej pozor! :/

Radši budu. Proto jsem to začala i hned řešit. A i jsem mu narovinu řekla, aby věděl. Popravdě myslím, že on má před mým bráchou docela respekt. Brácha je sice strašně hodnej, ale taky dost ráznej. Snad to nakonec nebude tak žhavý. Ale člověk musí být ostražitý. Tím jak jsem ztratila mamku, tak o to teď víc mám strach o brášku, moc se bojím, že by mu někdo ublížil a to má 2 metry a 100Kg :) Ale mám snahu ho stále ochraňovat.
Můžu se tě na něco zeptat? Plánovala jsi miminko? Ještě děti nemáš, viď? Nezlob se, že se tě vyptávám. Ale beru vás tady jako hodně blízké lidičky. A je to tak hezká povzbuzující zpráva.

Bratr nesmí dovolit, aby si někdo další v bytě přihlašoval trvalé bydliště, bez souhlasu majitele to není možné, jinak by se milé paní z bytu už nezbavil.

Irenko, brácha to určitě nikdy nedovolí to jsem si jistá. Bála jsem se, aby se mu tam nemohla nastěhovat bez jeho svolení.
Asi teď co napíšu nebude moc hezké, ale já to tak cítím. Mám na Radka děsný vztek, snažila jsem se to chápat, ale ne nechápu to. nevím jak si mohl najít ženskou po 2 měsících. Tvrdil, že mamku miloval. Prostě tomu nerozumím. Ty pocity co mám jsou vážně ošklivý. Ale nevím proč bych se kvůli němu měla trápit. Bála jsem se o něho jak to bude zvládat, že bez mamky bude bezradný. A ejhle ani jsem se nenadála a on už má jinou. Začala jsem ho nenávidit, dělá mi strašný problémy s ním mluvit. Bože já mám vztek. Proč musím mít jen já takové problémy, chtěla bych alespoň chviličku klid. Chudák mamka, jestli tohle vidí.
Včera u mě byl brácha, docela si s ním užívá psycho. Prý s ním několkrát za den nemluví a on neví proč. není zrovna příjemný na bráchovu slečnu /a to je tak milá holčina/. připadá mi jak malý harant co si vynucuje pozornost. Bojím se o bráchu, tolik si vytrpěl a já nechci, aby se zase kvůli něčemu trápil.
Závěr z toho je, že bych byla ráda, aby radek odešel, prostě aby se odstěhovat. třeba k té ženské, ať se o něho zase stará někdo jiný. Už jsem vážně unavená. Jsem unavená z té věčné obavy co se zase bude dít, co zase vyvede. Fakt už nemůžu.

Bude se mu tam snažit znepříjemňovat bydlení, aby bratr sám odešel, ta jeho slečna je pro něho komplikací, co když si ji tam brácha nastěhuje, to by ovšem nebyl ze strany bratršpatný tah, nastěhpvat si svoji dívku dřív, než on si bude chtít nastěhovat rtu dívkzu a navrhnout mu ať jde bydlet k paní.

Vůbec nevím jak to chápat. Připadá mi jak starý mrzutý chlap. Například, ta bratrova slečna vyluxovala, bohužel se na vysavači ulomil kousek plastu a prý z toho byla děsná aféra. Že prý jim řekl, že příště nemají nic dělat. Bože, přeci každému se může něco ulomit. Neudělali to schválně.
Když to přeženu do krajností, co když si nebude chtít odhlásit trvalé bydliště? Může to bratr udělat bez jeho svolení?
Je mi z toho všeho docela nanic.

Určitě může, o tom kdo bude bydlet v jeho bytě , rozhoduje vlastník, nejlepší by bylo, mu vyhradit jednu místnost a v té ať bydlí a zbytek bytu je bratra, kdo platí nájem a inkaso?

Tak to jsem ráda, alespoň mám nějaká zadní vrátka, kdyby to s ním brácha nemohl vydržet. Platí každý něco. Radek hypotéku, brácha nájem a každý své půjčky. Bohužel ještě stále není vyřízené dědické řízení, takže oficiálně bratr ještě vlastník není. Doufám, že se to brzy pohne. Navíc mamka koupila ještě auto, které je psané na mě, ale jezdí s ním Radek. Ráda bych ho na něho přepsala, abych z toho ještě neměla nějaké potíže. Ale nevím kdy ho přinutím, aby se mnou zašel do pojišťovny a na přepis. Je dost nespolehlivý, musím i hlídat zda platí povinné ručení. Ach jo, je toho tolik.

Nepřepisuj ho na něj, ale ať Ti ho vydá, to je lepší pro Tebe né? Kdo Ti dá , co zadarmo? Jezdi s ním Ty.

My s přítelem auto máme, o tohle ani nestojím. Ráda bych se v tomhle ohledu zachovala slušně.
Mám chuť utéct někam na pustý ostrov a zůstat tam. Jsem tak strašně unavená. Vůbec nemám pocit, že žiju, spíš přežívám.

S tím autem nespěchej, až při majetkovém vyrovnání dědictví jím můžeš otčíma vyplatit z bratrova bytu, zatím s ním podepiš smlouvu o výpůjčce vozu, abys byla z obliga při bouračkách a polkutách, jsi smutná, ale musíš přemýšlet chytře jinak se dočkáš dalších ran osudu.

A to bych mohla mít nějaký problém z toho, kdyby mým autem někdo způsobil nehodu nebo platil pokutu, když já jsem ho neřídila?

Nikdy nevíš, může z místa nehody ujet a jak budeš dokazovat , že jsi neřídila Ty?

nechci se mezi vas moc michat, ale taky mi umrel nejblizsi clovek na rakovinu, v srpnu to budou tri roky co jsem bez tatky, cas pry vse spravi, ale neni chvile kdy bych si na neho necim nevzpomnela, mam maleho prcka petimesicniho a je mi silene lito, ze se ji deda nedozil, je na neho dost podobna.

Ahoj Simčo, omlouvám se, že jsem nepsala, ale byla jsem nemocná. Místo abych se radovala z toho, že čekám mimčo, jsem lehla s chřipkou a ještě mě hrozně bolí záda. Takže ležím doma jak lazar. Nejhorší je, že si nemůžu vzít žádný prášek, ale co bych nevytrpěla pro zdravé mimi. Jen jsem si už v duchu říkala, že nemůžu mít nic v poho, vůbec mi to nepřidalo na klidu, když mi ta blbá obvoďačka řekla, že ty záda můžu mít od těhotenství, problémy s dělohou. Hned jsem jela na vyšetření a doktprka mi řekla, že mám být v klidu, že je vše OK. Hned se mi ulevilo, nechápu, jak můžou doktoři obyčejný lidi tak lekat, nestalo se mi to poprvé, ale ty jsi to asi taky zažila. Někteří si vůbec neuvědomují, že jsme jen lidi.
Jak jsi se ptala, jestli jsme plánovali, tak ani moc ne, jen jsme si řekli, že už asi nastal čas, hlavně já už jsem na tom trochu psychicky líp, tak jsme to zkusili a ono to vyšlo. Jsem hrozně šťastná a zároveň je mi hrozně smutno, že se toho nedožil taťka. Byl by nějšťastnější člověk pod slunecem. Strašně bych chtěla kluka, abych mu mohla dát jméno po taťkovi a taky bych chtěla aby byl jako on. Jsem asi sobecká a divná, ale chtěla bych ho v něm vidět, musí to být krásné, jak píše makca.
Je mi moc líto, že se to s tvým otčímem nelepší, ale jak jsem už psala, dej si raději pozor. Držím palce!

Ahoj Renato. Také jsem zde dlouho nebyla, ale dovol, abych Ti popřála k miminku (zatím jako čekatelka). Ale určitě je dobře, že jste se pro miminko rozhodli. I pro maminku to bude další rozptýlení. Pokud si pamatuji, tak si psala, že sestra má holčičku a mamince to hodně pomáhá. Tak teď bude mít dvoujnásobnou radost. Já sama se přiznávám, že při životě mě drží jenom moje malá beruška. Až se někdy děsím, že jsem na ni tak fixovaná, ono to není až tak dobré. Jsem jenom babička. Já ji miluji strašně moc, sama cítím, že až nezdravě. Někdy to už začíná skřípat i s dcerou, když mně ji nechtějí "půjčit", já se potom zase začínám propadat do deprese a dcera mě to vyčítá, že se nemůžu upínat jenom na malou, že si mám najít nějaké své zájmy, atd. atd. Někdy mně to připadá až legrační, vlastní dítě mě poučuje o tom, jak mám žít. Ale když mě všechny ostatní aktivity, kamarádky,  prostě nebaví. Ach jo. Sice se podílím na nějaké činnosti, ale je to náhražka. Celý můj život od smrti mého manžele mně přijde jako náhražka. Jím, spím, bavím se, chodím do společnosti, ale protože musím, musím nějak přežívat. Ale prostě mě to nebaví. Pořád čekám, že se jednoho dne vzbudím a bude všechno jako dřív. Budu to zase já. Veselá, beztarostná holka, která tak ráda měla lidi a společnost. Pořád nechápu, jak je možné, že se člověk tak změní. Možná chápu. Můj muž byl pro mne nejdůležitější člověk v životě, opora, o kterou jsem se celý život mohla opřít. A teď ji nemám, tak mě to nebaví.
Ale určitě bych také byla ráda, kdyby nás přibývalo. Možná se dočkám ještě dalších vnuků a vnuček, tak se má láska potom rozmělní a nebudu viset tak na té malé.
A i když budeš mít holčičku, tak stejně v ní budeš vidět tatínka. Naše beruška není na manžela vůbec podobná (je po tátovi, jak už to u holek bývá), ale já v ní stejně vidím manžela. Tžeba ne podobu, ale vlastnosti, atd., atd.

Ahoj Pajo, moc děkuju. Taky se moc těším, ale někdy mě přepadně strašný smutek. Mám někdy pocit, že se z toho snad ani nemůžu radovat naplno. Hormony pracují !! Chtěla bych tě uklidnit, že moje mamka je na tom úplně stejně. Jí prostě stačí být s Dorotkou  a snámi a je šťastná, prostě když jsme všichni okolo ní. Už prostě od života nic nečeká, jen ho přežívá, stejně jako ty. Docela mě to děcí, tak bych chtěla aby nežila jen pro nás a Dorotku. Je to hrozné,to co má člověka těšit ho zároveň rozesmutní, protože už to nemůže prožívat s milovaným člověkem. Když se bavíme s mamkou o miminku, tak vidím ten smutek v jejích očích. Přesně vím na co myslí. Taťka Dorku miloval, každou chvilku co byl doma byl s ní. Na všech fotkách je s Dorotkou, ani se na ně nemůžeme dívat. Prostě byla jeho miláček. Tak strašně bych chtěla aby si moje dítě taky pochoval..........

Ahojky všem!

Také všechny zdravím. Dlouho se toto smutné téma neotvíralo. Za chvíli to budou 4 roky, co jsem zůstala sama. Pořád mám v srdci bolest a smutek. Mám pocit, jakoby čas kráčel nějak pomalu. Nic nehojí nebo aspoň nedokáže "zaplácnout" tu prázdnotu. Nedokáži se prostě pohnout z místa. Každý den už nebrečím, to ne, ale někde uvnitř je cosi, co mně nedovolí se radovat ze života. Já to prostě nedokáži. Žiji pořád ze dne na den. Cítím se stále strašně sama, snad ještě víc, než ze začátku. To mně připadlo, jako kdyby můj manžel odjel na "dlouho dovolenou", tak jsem trpělivě čekala, až se vrátí. Teď už je to čekání strašně dlouhé a mně se moc stýská. Stýská se mně po pohlazení, po obyčejném ahoj, jak ses měla ? dáš si také kafe? ...................
Děti si žijí svůj život a já si připadám, že tady trčím zbytečně, stejně už mě nic hezkého nečeká. Kolikrát si vyčítám, nerouhej se, jsi ještě poměrně mladá, zdravá, děti máš zdravé, tak co bys chtěla ? Teoreticky toto všechno vím, ale k žití je to nějak málo. Kdyby mělo být hůř, tak už nevidím vůbec žádný důvod tady zůstávat. Dnes jsem četla článek o K.Svobodovi, nevím, co bylo důvodem k jeho sebevraždě, ale plně ho chápu a vůbec se nedivím.

taky tak nad tím někdy přemýšlím že je to hrozně nespravedlivé moje maminka má 80 let svoje už prožila a přesto že už 6 let skoro nežije jen se trápí že tu musí být tak tu je a možná ještě nějakou dobu bude ale když umře nebude to pro rodinu tak bolestné ani pro okolí jak pro ty komu umřel někdo blízký brzy a hlavně když ho ještě potřebovali ale život takový je my to nezměníme je mi tě líto zažívá něco podobné v moje kámoška umírá jí manžel 40let a táta dvou synů kterým bude chybět jako maminka tobě nevím jak jí pomoci brání se pláči a snaží se to nést statečně jen mám strch ať se nezhroutí kluci jí potřebují a člověk není ze žuly

Simona napsal(a):

Jsem ráda, že jste sem zase přišly. Moc se mi tahle grafika nelíbí a je to docela nepřehledné.
Souhlasím s tím, že se nemá nic potlačovat. Mě v pátek přepadl strašný pláč a kupodivu se mi trochu ulevilo. Nepřetvařuju se před nikým, pokud mám potřebu o tom všem mluvit, tak o tom mluvím. Možná mám trochu štěstí na lidi kolem sebe, poslouchají mě. A když chci plakat, tak pláču, ale to je stejně většinou doma, tam to na mě hodně padá. V pátek jsem se dokonce rozplakala v bance, protože jsem té holčině za přepážkou musela říct, že mamka zemřela.
Mám takový divný pocit prázdnoty. Všechno mi mamku připomíná, věci které měla ráda, místa kam jsme spolu chodily.
Nevím proč, ale mám nutkání chodit na hřbitov a nosit tam nějaké věci z domova /věneček, lucerničku/. Chci to tam mamce udělat hezké. Dokonce mě napadlo, že jsem mamce nedala teplé ponožky, jestli ji není zima. Je to normální?
Možná jsem si to vsugerovala a je to můj způsob obrany, ale cítím, že se na mě mamka dívá. Že vidí co dělám, úplně ji slyším jak to komentuje, co by mi na určité věci řekla a tak.
Stejně tak přemýšlím o to, když jedu v autobusu a vidím ty staré lidi, proč se někdo dožije tak vysokého věku. Přistihla jsem se při tom, že mi vadí a mám na ně vztek. Proč tak staří tady pořád jsou a mamka ne.

Ahoj Simono, Zdeňko a všichni ostatní... Nevím, co napsat povzbudivého. Přestože je to už řádka let, co mi tatínek umřel, chybí mi pořád. Pokud má člověk někoho opravdu rád, myslím si, že to prázdné místo se už ničím zaplnit nedá...

Simono, jak vlastně žiješ, už je To trochu lépe? A jak dopadly Ty problémy a matčiným mužem?