Tak Vám nevím, vždy jsem věděla, co chci, v životě se mi dařilo..... "vše bylo tak, jak má být"  ..... vztah, studium, svatba, dítě..... můj příběh - manžel po porodu možná někteří znáte.....

O dubna 08 jsem rozvedená, od září 07 bydlím s novým přítelem....
manžela vídám tak třikrát do měsíce, když si bere malou...

Můj život se dostává do relativně do normálu.... měla bych být šťastná, přítel s dcerou vychází, vše je ok  a přece mám pocit, že absolutně šťastná  nejsem....

Občas se ptám, jestli přítele miluji..... přitom si nedovedu a ani nechci představit, že bychom se měli rozejít..

jenže občas na mě padne hrozně zvláštní pocit, že žiju jen jakousi náhradní verzi svého života, vrátí se mi vzpomínky na můj desetiletý vztah s BM a samozřejmě ty po*né lži a podvody, které mi udělal , jakoby najednou zmizely.. prostě se mi najednou vrátí ty nejkrásnější okamžiky s BM, až mi hrknou slzy...... a přitom bych se k němu vrátit nechtěla... jen když ho vidím, tak mě pořád hrozně bolí...

Je to paradox, můj vztah s přítelem je přitom daleko rovnoprávnější, cítím ,že si mě přítel váží, sex super, společné zájmy, společné životní vize, je mi s ním opravdu hezky a myslím, že to je opravdu partner pro život...

Jen ten pocit toho absolutního štěstí, který jsem měla, když mě objal BM prostě s přítelem nemám....

Jsem taková nějaká -jak to říct- vyhaslá, zlomená ?? Co já vím ??
Nejsem srovnaná s rozvodem ??? Miluji přítele méně, než si myslím ??

Měli jste taky takové podobné pocity někdy v životě ????

Vždy jsem byla usměvavá, společenská, živel, který je pro každou srandu a teď občas jen tak sedím- je mi vše tak nějak jedno a nejraději bych zmizela........

Nejspíše mi neporadíte, co mám dělat,.... chápu... jen se chci podělit s někým, kdo měl třeba po rozvodu- byť měl nový vztah- podobné pocity...

Děkuji. :kapitulation:

Podobné pocity má asi každá. Dala sis asi málo času na srovnání sama sebe. Vděčnost za novou lásku se nejspíš dostavuje až když jsi delší čas sama. Jestli ti je s přítelem dobře, buď ráda, že ho máš. A zapomínání křivd je přirozenou schopností mozku. Naštěstí. Jinak bychom se asi zbláznili. Neřeš to, dej všemu čas.

Byla jsi na manžela zvyklá a nestačila sis odvyknout, protože jsi rovnou šla do dalšího vztahu a hned navážno. Je to stejný, jako kdybys měla zlomenou nohu, sundali Ti sádru a řekli...tak je to dobře srostlý. A Ty bys hned chtěla bez rehabilitace běhat...To njde, děvče. Všechno má svůj čas!

Buď šťastná, že máš člověka, který je s Tebou a miluje Tě. Co bys tady psala, kdybys byla sama...?

Vany já to mám tak nějak podobně, jsem s manželem rozejití sedm měsíců. S manželem jsme se rozešli proto, že jsme spolu už nechtěli a neuměli být. Po rozchodu jsem chodila s přítelem, který byl tak trochu katalyzátorem konce našeho manželství. S přítelem to nedopadlo a já si po pár týdnech od rozchodu uvědomuju, že jsem tomu ráda. Já se na ten vztah prostě ještě necítila, Bylo krásný, že mě někdo miluje, ale necítila jsem se na to být s ním jako s dalším životním partnerem. Přesto jsem ráda, že byl. Ještě nemám sama na další vztah, něco ve mně vyhořelo a než se to zase rozhoří, tak to bude trvat. Byť jsem se taktéž chtěla s manželem rozejít, tak si dneska už pamatuju hlavně ty hezké věci a o to víc někdy absurdně bolí si na ně vzpomenout. Asi to chce čas. Asi určitě to chce čas. :)

Vany, mám to stejné. Až na to, že já jsem rozvedena už více jak rok a s BM nežiju přes dva roky. Přítele opustit nechci. Takže to nechávám tak. S BM by jsme stejně spolu asi nemohli být...oba jsem se hodně změnili.

Ten pocit je asi proto, že jsi ho milovala, žila s ním tak dlouho a máte spolu dítě. A taky spoustu hezkých společných vzpomínek.

vany27 napsal(a):

Tak Vám nevím, vždy jsem věděla, co chci, v životě se mi dařilo..... "vše bylo tak, jak má být"  ..... vztah, studium, svatba, dítě..... můj příběh - manžel po porodu možná někteří znáte.....

O dubna 08 jsem rozvedená, od září 07 bydlím s novým přítelem....
manžela vídám tak třikrát do měsíce, když si bere malou...

Můj život se dostává do relativně do normálu.... měla bych být šťastná, přítel s dcerou vychází, vše je ok  a přece mám pocit, že absolutně šťastná  nejsem....

Občas se ptám, jestli přítele miluji..... přitom si nedovedu a ani nechci představit, že bychom se měli rozejít..

jenže občas na mě padne hrozně zvláštní pocit, že žiju jen jakousi náhradní verzi svého života, vrátí se mi vzpomínky na můj desetiletý vztah s BM a samozřejmě ty po*né lži a podvody, které mi udělal , jakoby najednou zmizely.. prostě se mi najednou vrátí ty nejkrásnější okamžiky s BM, až mi hrknou slzy...... a přitom bych se k němu vrátit nechtěla... jen když ho vidím, tak mě pořád hrozně bolí...

Je to paradox, můj vztah s přítelem je přitom daleko rovnoprávnější, cítím ,že si mě přítel váží, sex super, společné zájmy, společné životní vize, je mi s ním opravdu hezky a myslím, že to je opravdu partner pro život...

Jen ten pocit toho absolutního štěstí, který jsem měla, když mě objal BM prostě s přítelem nemám....

Jsem taková nějaká -jak to říct- vyhaslá, zlomená ?? Co já vím ??
Nejsem srovnaná s rozvodem ??? Miluji přítele méně, než si myslím ??

Měli jste taky takové podobné pocity někdy v životě ????

Vždy jsem byla usměvavá, společenská, živel, který je pro každou srandu a teď občas jen tak sedím- je mi vše tak nějak jedno a nejraději bych zmizela........

Nejspíše mi neporadíte, co mám dělat,.... chápu... jen se chci podělit s někým, kdo měl třeba po rozvodu- byť měl nový vztah- podobné pocity...

Děkuji. :kapitulation:

Ahoj,

taky jsem od dubna rozvedená, ale rok 2006. S MB trvale manželství 8 let - podobný příběh.
Chápu Tě, ale...byla jsem nucena navštívit psychologa, protože jsem byla zmatená, nebyl ten život po rozvodu podle mě, ikdyž jsem již žila s přítelem. Bylo mi řečeno, že je dobré, aby žena po rozvodu (od NPM) byla nějakou tu dobu sama-sdílela domácnost sama, zvykla si na ten svůj "nový"život a uvědomila si co teď od života očekává, co opravdu chce a co je ochotna u nového partnera tolerovat, proto ten čas, prý tak půl roku. S odstupem času to chápu, ale až nyní. S rozvodem jsi se nevyrovnala, to chce čas, cítím, že nový přítel je taková záplata, s ním se to zvládá lépe, co? Jsi zranitelná, takže jsi ráda, za každé objetí. Vše chce čas.

Vany,možná je to i tím,že jsi za dobu manželství(nebylo dlouhé,ale krátké taky ne)získala mnoho zkušeností a teď už bereš vztah jinak,než jsi si brala svého BM.
Chce to čas.Nebylo by lepší být nějakou dobu sama?Myslím bydlet sama,nerozcházet se s přítelem.
Držím Ti palečky,určitě všechno dobře dopadne.

Možná jsi měla nějaký čas zůstat bydlet sama a s přítelem se jen vídat, aby ses oprostila od bývalého vztahu úplně a do nového šla čistá.  Není fér porovnávat desetiletý vztah s čerstvým, je to prostě něco jiného. Jestli máš pocit, že žiješ náhradní život, tak ho asi žiješ, s tím těžko někdo něco udělá. Ale jestli to tak je, proč by to mělo vadit ? Pokud je náhradní život příjemnější, tak ho žij a nespekuluj o tom.

hrosanek. díky. konečně někdo, kdo má podobné pocity jako já. jsem rozvedená skoro 3 roky( vdaná 18) a mám přitele. když řeknu, že je mi s ním hezky, ale že domu ho nechci ani si ho jako partnera nepředstavuji, tak většinou všichni kroutí hlavou.jenže já mám pocit, že na trvalý vstah se prostě ještě necítím, přesto mi dělá dobře, když někdo po mě touží a chce se mnou být jen tak.je pro mě asi jen náhražka, ale mě to tak vyhovuje a jemu taky.

Já jsem už 2 roky po rozvodu a 3 po rozchodu a nemám přítele a ani žádného nechci. Připadám si divně, protože všechny ženy, které znám a i tady na babinetu někoho shánějí a mně se dělá špatně, jen když pomyslím na nějakého chlapa, že bych s někým chodila, mluvila, dotýkala se ho nebo on mě. Připadám si divně, jako mimozemšťan a ptám se, jestli jsem vůbec normální. Jestli mě tyhle pocity někdy přejdou nebo to už budu tak mít až do smrti.

Ivana napsal(a):

Já jsem už 2 roky po rozvodu a 3 po rozchodu a nemám přítele a ani žádného nechci. Připadám si divně, protože všechny ženy, které znám a i tady na babinetu někoho shánějí a mně se dělá špatně, jen když pomyslím na nějakého chlapa, že bych s někým chodila, mluvila, dotýkala se ho nebo on mě. Připadám si divně, jako mimozemšťan a ptám se, jestli jsem vůbec normální. Jestli mě tyhle pocity někdy přejdou nebo to už budu tak mít až do smrti.

Já myslím,že nejsi divná.Důležité je,že jsi takhle šťastná.Na řeči druhých nedej,je to tvůj život.Třeba to chce opravdu čas,nic se nemá dělat na silu.:jojo:

ivanko,já hledám i když mi je dobře samotné,ten božský klid a málo povinností,když je bm a naše dítě pryč,ale řídím se heslem,kdo hledá-najde,ale nejsem v tom urputná...

.

Olympia, tos napsala krásně, tohle:
ze dva jsou tym, ze jsou oporou jeden druhemu, ze jsou jakousi oazou ve svete, ktery nas obklopuje.

Jsem sama skoro tři roky, rozvedená skoro rok. Taky jsem to měla tak, jak napsala Olympia. Taky jsem ztratila víru.
Ale doufám, že se mi zase jednou vrátí.

Na jednom telegramu ve svatební den jsme dostali přáni: Buďte si vzájomne všetkým a všetko ostatné nech vám je jedno.
Přála jsem si, aby náš vztah byl přesně takovýhle. Nebyl. Nevím, jestli je to u lidí vůbec možné, mít takovýhle vztah. Ale já mám ráda pohádky a stále věřím, že muže, se kterým takovou pohádku budu žít, ještě potkám.

Holky, nic není definitivní. Vztahy nemusí být definitivní a i tak to můžou být oázy, na nějaký čas. Mnohdy však nám nebylo dáno mít klid. Klid bude až po smrti, možná :D

Já jsem po rozchodu s mým BM naprosto ztratila víru v dobré vztahy mezi mužem a ženou. Celé mé menželství jsem si byla naprosto jistá, že mě má můj muž rád, že by mi nikdy neublížil, nikdy by mi nic zlého neudělal. Byla jsem si tak jistá, že mě to ani nenapadlo. Důvěřovala jsem mu naprosto, měla jsem ho jako svého jediného a nejlepšího přítele, myslela jsem si, že se mu můžu se vším svěřit, říct mu o sobě cokoliv a on to pochopí a bude mě mít rád pořád stejně. Já jsem to tak vůči němu měla. Nakonec mi při rozchodu řekl takové věci, že jsem  zjistila, jak naivní jsem byla, všechno, co jsem mu kdy svěřila, překroutil, pochopil úplně jinak, každé moje "vybočení" si pamatoval i 20 let zpětně a dal mi to pěkně sežrat.
Od té doby nevěřím nikomu a nechci se už žádnému muži otevírat a svěřovat. Zároveň vím, že nemůžu mít vztah bez této absolutní důvěry. Takže je to patová situace.
A Kaliku, já bych nedokázala mít vztah jen pro nějakou omezenou chvíli, to by nebyl vztah, to by bylo jen nějaké předstírání a toho já nejsem schopná.
Proto jsem se rozhodla, že budu radši už navždy sama, i když mě to do jisté míry i mrzí

Já si zase říkám...   že ta svatba a manželství ani získané zkušenosti  za ty tahanice u rozvodu, výčitky, nadávky.... nestála... 
Kdybych se já blbec nevdala bylo by mi mnohem líp...   škoda že nejde vrátit čas...

To ja neľutujem žiadne skúsenosti, ani tie horšie. Proste to sú skúsenosti, ktgoré nás niekam posúvajú. Ale asi by nás nemali ochromovať(Ivi ;) ), ale nútiť neopakovať chyby, ale robiť stále nové. Chybami sa človek učí. Vzťah bez dôvery je naprd, ale ABSOLÚTNA? Čo to znamená? Predsa ani na rodičov, ani na kamošky nemusím vychrliť úplne všetko a nemusím sa sama nabonzovať... a dvojnásobne to platí u partnera. Neklamem, ale sú veci, ktoré sama iniciatívne nezačnem rozoberať. Je toľko iných krásnych tém... :jojo:

Mně teda moje zkušenost s rozvodem neposunula absolutně nikam. Snad jen mě srazila úplně na kolena a teď se nějak motám v kruhu. Dělala jsem ve svém vztahu chyby, ale dělala bych je zas, protože to jsem prostě já, neuměla bych se předělat třeba z introverta na extroverta, z nic moc hospodyně na úžasnou kuchařku, pekařku, švadlenu a vášnivou uklízečku, z člověka, který rád čte na někoho, kdo tráví večery sedíc manželovi po boku. Vím, co se mému BM nelíbilo, ale změnit bych to neuměla, protože jsem ve svém manželství dělala, co jsem uměla a jak jsem to uměla nejlíp.

Přesně tak, důvěra ve vztahu rozhodně ano, ale něco jako absolutní důvěra je "zhovadilost". Člověk by si měl udržovat svoje soukromí, kam ani partnera nepustí. Nějaké to místečko, které bude mít vždycky jen pro sebe. Myslím si, že toto je hodně důležité. Řekl bych, že toto soukromí formuje identitu člověka, dává mu jakýsi punc záhadnosti, který je tak přitažlivý :)

A já si zkušenosti s manželstvím vážím a uvědomuji si, že i když ten rozchod (rozvod) nebyl nejrůžovější, že jsem z toho vyvázl ještě moc dobře. Jsem rád, jak to dopadlo. Vlastně se dá říct, že jsem měl štěstí v neštěstí.
Ono obecně tohleto zpětné posuzování je jen o způsobu myšlení a přemejšlení. Optimista vidí, jak snadno a lehce šlo manželství do kytek a jak si tím pomohl k lepšímu dalšímu životu, štěstí, spokojenosti. Pesimista je "na :-X", že mu tím vším skončil život :)

Ivi, no tak si si aspoň uvedomila sité bpravdy o sebe a ak nieekdy niekoho budeš mať, tak asi podobne založeného - už budeš vedieť, že ste zrejme nekompatibilní s akčným extrovertom. Mylsíš, že neexsitujú chlapi, ktorí sú na tom podobne ako ty? Poznám najmenej dvoch..

Jenže Kaliku, já nemám lepší život po manželství. Mně se v mém manželství líbilo, milovala jsem svého muže a chtěla s ním zestárnout. Těšila jsem se, jak si budeme užívat jako zamlada a teď jsem sama. jo, můžu chodit ven s kamarádkama, ale to jaksi není ono. pokud žiješ teď lépe než v manželství, tak toho asi nelituješ. Já lituju strašně a klidně bych si takou zkušenost ( s rozvodem) ušetřla.

Ivano, prostě ses upnula na to manželství jako na jediný zdroj tvého štěstí a ejhle... Možná i tvůj partner to z tebe cítil, že nedokážeš být jinak šťastná a to není pro žádného chlapa atraktivní. Atraktivní jsou ty ženy, co dokáží žít samy, co jsou si vědomy, že odejde jeden, přijde jinej, lepší. Proč myslíš, že muži milují "potvory"?

Jinak já se mám po manželství tak nějak objektivně stejně. Subjektivně jsem ale mnohem spokojenější, protože se nemusím trápit s nefunkčním manželství, tedy i s partnere, co nestojí o moji přítomnost.

Ivi, já jaksi teď neumím říct jestli žiju líp nebo hůř než v manželství. Žiju teď prostě jinak. Mé manželství bylo hezké (i když tam byly dny kdy bylo smutno) a mrzí mě že skončilo. Ale kdybych si mohla vybrat a věděla, že se rozvedu, šla bych do toho znovu. Stálo to za to ;-)

KALIK napsal(a):

Přesně tak, důvěra ve vztahu rozhodně ano, ale něco jako absolutní důvěra je "zhovadilost". Člověk by si měl udržovat svoje soukromí, kam ani partnera nepustí. Nějaké to místečko, které bude mít vždycky jen pro sebe. Myslím si, že toto je hodně důležité. Řekl bych, že toto soukromí formuje identitu člověka, dává mu jakýsi punc záhadnosti, který je tak přitažlivý :)

naprosto souhlasím

KALIK napsal(a):

Přesně tak, důvěra ve vztahu rozhodně ano, ale něco jako absolutní důvěra je "zhovadilost". Člověk by si měl udržovat svoje soukromí, kam ani partnera nepustí. Nějaké to místečko, které bude mít vždycky jen pro sebe. Myslím si, že toto je hodně důležité. Řekl bych, že toto soukromí formuje identitu člověka, dává mu jakýsi punc záhadnosti, který je tak přitažlivý :)

ach jo, naprosto souhlasím

Hm tak sice manželatej jsem nebyl (no skoro), ale tak nějak jsem to viděl, jako Ivča. Prostě pamatujte, chybami se člověk učí. :)

Nedoma napsal(a):

Hm tak sice manželatej jsem nebyl (no skoro), ale tak nějak jsem to viděl, jako Ivča. Prostě pamatujte, chybami se člověk učí. :)

Ale prdlajs.... :dumbom:
To je jen takove foukani bebicka.
Kazdej by si radsi ty kopance ve svym zivote usetril a byl stastnej bez nich.
Me osobne zadny chyby nikam neposunuly.
Jak nekde psala Ivana, nemuzu se predelat! Jsem jaka jsem.... :cool:

KALIK napsal(a):

Ivano, prostě ses upnula na to manželství jako na jediný zdroj tvého štěstí a ejhle... Možná i tvůj partner to z tebe cítil, že nedokážeš být jinak šťastná a to není pro žádného chlapa atraktivní. Atraktivní jsou ty ženy, co dokáží žít samy, co jsou si vědomy, že odejde jeden, přijde jinej, lepší. Proč myslíš, že muži milují "potvory"?

Jasne.
Dokazu zit sama, ale rozhodne si ve svem veku (skoro 50) nemyslim, ze kdyz jeden odejde, tak prijde jinej, dokonce lepsi..... hahaha.
Chlapi jsou totiz v dnesni dobe nedostatkovy zbozi.
Ale to ty asi nevis, protoze ses jeste mladej a nejsi zenska.....

No, keď sa nechceš posúvať, tak sa holt neposúvaš. Nikto ťe nebude nasilu tlačiť. :jojo: Zomrieš rovnako - ehm - jednoduchá alebo naivná, ako si sa narodila, len o hodne zatrpknutejšia. Tvoja voľba. Ale sú ľudia, ktorí to majú inak.

Selima napsal(a):

No, keď sa nechceš posúvať, tak sa holt neposúvaš. Nikto ťe nebude nasilu tlačiť. :jojo: Zomrieš rovnako - ehm - jednoduchá alebo naivná, ako si sa narodila, len o hodne zatrpknutejšia. Tvoja voľba. Ale sú ľudia, ktorí to majú inak.

Tak mi porad, jak se z romanticky zensky stane bezcitna potvora? Hmmmm?

venuše napsal(a):

Selima napsal(a):

No, keď sa nechceš posúvať, tak sa holt neposúvaš. Nikto ťe nebude nasilu tlačiť. :jojo: Zomrieš rovnako - ehm - jednoduchá alebo naivná, ako si sa narodila, len o hodne zatrpknutejšia. Tvoja voľba. Ale sú ľudia, ktorí to majú inak.

Tak mi porad, jak se z romanticky zensky stane bezcitna potvora? Hmmmm?

No, tak, že se přestane litovat.

Sklamaním. Ale ideálne je, keď sa z romantickej naivky stane realistická žena, ktorá si pomáha humorom a nadhľadom proti sebaľútosti. A dokáže vidieť romantiku a krásu života aj v maličkostiach a náhodných detailoch.

Evice napsal(a):

venuše napsal(a):

Selima napsal(a):

No, keď sa nechceš posúvať, tak sa holt neposúvaš. Nikto ťe nebude nasilu tlačiť. :jojo: Zomrieš rovnako - ehm - jednoduchá alebo naivná, ako si sa narodila, len o hodne zatrpknutejšia. Tvoja voľba. Ale sú ľudia, ktorí to majú inak.

Tak mi porad, jak se z romanticky zensky stane bezcitna potvora? Hmmmm?

No, tak, že se přestane litovat.

Co ma romantika spolecnyho s litovanim se? :co:

Hodně. Za životní postoj "nenapravitelný romantik" se dá schovat spousta lidské slabosti, nechuti k životu a právě sebelitování. Zaleží jak si romantiku člověk položí, jestli pozitivně, nebo negativně.

Hlavne naivita, ešte viac ako romantika, je pôvabná tak v 20 rokoch, ale v 40 či 50... :/ Romantika sama osebe nie je zlá, ale je dobré vedieť ju nájsť aj v maličkostiach každodenného života, čo v ľuďoch trochu zabíjajú telenovely a  "správy o celebritách".

Evice napsal(a):

Hodně. Za životní postoj "nenapravitelný romantik" se dá schovat spousta lidské slabosti, nechuti k životu a právě sebelitování. Zaleží jak si romantiku člověk položí, jestli pozitivně, nebo negativně.

Takze podle tebe je romantik slaboch? A co je pak studenej cumak? Ten je supr?
Z tvy odpovedi nejsem moudra.
Nemam chut lustit hadanky....... :co:

Selima napsal(a):

Hlavne naivita, ešte viac ako romantika, je pôvabná tak v 20 rokoch, ale v 40 či 50... :/ Romantika sama osebe nie je zlá, ale je dobré vedieť ju nájsť aj v maličkostiach každodenného života, čo v ľuďoch trochu zabíjajú telenovely a  "správy o celebritách".

Nechapu, co je na tom spatnyho, kdyz je nekdo v 50ti romantickej....
Bez romantiky by byl pro me zivot nuda.
Takovy studeni cumaci maji podle me docela chudej zivot.

A jestli v 50ti nesmim byt romanticka, tak to se jdu radsi odstrelit!

venuše napsal(a):

Selima napsal(a):

No, keď sa nechceš posúvať, tak sa holt neposúvaš. Nikto ťe nebude nasilu tlačiť. :jojo: Zomrieš rovnako - ehm - jednoduchá alebo naivná, ako si sa narodila, len o hodne zatrpknutejšia. Tvoja voľba. Ale sú ľudia, ktorí to majú inak.

Tak mi porad, jak se z romanticky zensky stane bezcitna potvora? Hmmmm?

Ty sa radíš medzi romantičky? Ja by som teda skôr povedal, že si tragička. Sorráč.

Ale ne. Nemyslím, že každý romantik je slaboch. :dumbom: Právě ten pozitivní romantik, jak píše Selima, který si najde to krásné v maličkostech, tak ten je zajímavý.
Ale u negativního romantika, který se bude věčně utápět v slzách, v představách, a to krásné si nechá proklouznout mezi prsty, protože je to lehčí, tak tam se nějaké slabošství projevuje.
Vykašli se na to, vlastně jsem chtěla jenom trochu rýpnout do porozvodové zatrpklosti. Jenomže řečma na netu si nepomůžeme.

venuše napsal(a):

Selima napsal(a):

Hlavne naivita, ešte viac ako romantika, je pôvabná tak v 20 rokoch, ale v 40 či 50... :/ Romantika sama osebe nie je zlá, ale je dobré vedieť ju nájsť aj v maličkostiach každodenného života, čo v ľuďoch trochu zabíjajú telenovely a  "správy o celebritách".

Nechapu, co je na tom spatnyho, kdyz je nekdo v 50ti romantickej....
Bez romantiky by byl pro me zivot nuda.
Takovy studeni cumaci maji podle me docela chudej zivot.

A jestli v 50ti nesmim byt romanticka, tak to se jdu radsi odstrelit!

:) Môžeš byť aká chceš, ale ide práve o to, v ČOM tá romantika spočíva, či nie je okopírovaná z Ružových záhrad, Bachelorov a Milionárskych starých mládencov a argentínskych telenoviel. Romantika nie je podľa mňa ohňostroj a kytica 70 ruží, ale drobné gesto vo všednom dni... Mne sú prosto 50-tničky, čo slzia pri Steelovej a hltajú Simmela či koho, trošku na smiech. Ale neberiem im ich potešenie, len odporúčam nečakať od života, že pricvála milionár na bielom koni a v spenenej vode na Maledivách či v nórskom fjorde pokľakne a prisahá ti nehynúcu lásku. Pre mňa je romantika jedna nečakane kúpená kytička fialiek alebo vrecko cukríkov... plyšáčik, o ktorom si všimol, že sa mi páči... ;) nahraté CD s hudbou, čo sa mi páči... alebo macko, čo drží v rukách našu spoločnú fotku... to, že ma odprevadí, aby som nešla sama... ukáže mi hviezdy, v ktorých sa na rozdiel odo mňa vyzná... ;) Milé drobnosti, na ktorých netrvám, ale vždy mi urobia radosť. :jojo:

V zivote jsem nevidela ani jednu telenovelu, u nas to nevysilaji, nedivam se na zadne priblble nekonecne serialy.
Mas o mne nespravne predstavy.
Staci mi prochazka u more s milovanym clovekem a pak zajit nekam na vinko.
Ta prochazka neni nerealna, mam to z domu 15km, to jen abys me nenarkla z toho, ze jsem moc narocna....
Klidne tam sjedu i na kole.

Pa

Ja nemám žiadne predstavy, ja len píšem svoje úvahy, to je všetko. Tak potom mi tvoja romantika pripadá dosť realistická... :) a snáď sa raz vyplní.

Být romantik je životní postoj, ať už se jedná o romantismus bolestínský, kýčovitý, milující krásno, umění  a poezii nebo pseudoromantismus hysteriků.....naprostý opak romantiků je přízemní, prakticky založený  konzument....Nechte romantiky žít, ať už mají jakékoliv mouchy, kdyby jich (nás) nebylo ;) neboť i já se mezi ně počítám, svět by byl po*né, neladané  místo k žití (nesčetněkrát horší než je teď). Chápu Venuši a Ivanu, (jejich zranitelnost je mi docela sympatická), chápu i jejich názory, možná tím, že jsem jim věkově blízká :vissla: .....A kolipak je Salimko tobě, že jsi tak nesmlouvavá?

Ja? :co: Nesmlouvavá? Prečo...? Mám 41 rokov a tá romantika by sa tiež našla, ale... proste po životných skúsenostiach mám primerané očakávania a aj romantiku si hľadám a vyrábam aj sama. A nakoniec mi to je jedno, ako to má kto nastavené, len mi kočky nepripadajú veľmi šťastné(teda Ivanka už aj áno) s tým svojím nastavením, to je celé. Ak sú spokojné, tak nič proti ničomu; ak nie, tak snáď by šlo niečo na tom nastavení zmeniť, nie? ;)

Ivana se vyziva v roli obeti, to je evidentni. Poloha ublizene ji vyhovuje zkratka nejvic.

baba.jaga napsal(a):

Ivana se vyziva v roli obeti, to je evidentni. Poloha ublizene ji vyhovuje zkratka nejvic.

Vůbec se necítím jako oběť. Naopak si myslím, že jsem se na rozpadu svého manželství podílela z větší části. Jen to do jisté míry "omlouvá" moje bezbřehá naivita a důvěřivost k BM.
Nezastírám však, že mě náš rozchod moc mrzí a asi nikdy v životě už mrzet nepřestane a že na svého BM budu vždy myslet s láskou.
Jinak se řadím též mezi romantiky, ale v telenovelách a harleqinkách se nevyžívám, ty jsou mi spíš po*né. Ale třeba poslouchat hezkou hudbu u voňavé svíčky nebo procházka přírodou, moře, voda, kytky, stromy, to se mi líbí a užívám si to moc. Ani u toho nemusím mít společnost, spíš naopak.

baba.jaga napsal(a):

Ivana se vyziva v roli obeti, to je evidentni. Poloha ublizene ji vyhovuje zkratka nejvic.

já teda v projektu "Sesazení BM z peidestalu" u Ivany cítím (čtu) vééélkýý pokrok :jojo:

Ivanko neznám Tě, ale tvoje příspěvky čtu dlouho a tvůj postoj chápu, resp. je mi blízký. Teda vývoj postoje, přece jen v tvých příspěvcích cítím velký posun. Neexistuje návod, jak být šťastný a spokojený. Stačí ke štěstí, když budeš spokojená, najdeš svůj klid a pohodu. Pokud máš ještě někoho potkat, měl by to být přirozený proces a ne hledání za každou cenu. Hledání, protože nechci být sám. Na to musí mít člověk chuť a něco nabídnout i tomu druhému. Ne jenom postoj:"Haló já Tě chci a potřebuju, protože nechci být sám." Přesto Ti přeju, aby Tě to ještě jednou přepadlo. :pussa:

Hrošánku, souhlasím s tebou. Jen se bojím, že Ivča toho druhého "dokonalého" úplně mine (pokud teda má ještě někoho potkat). Právě proto, že má svého BM pořád na tom piedestalu. Alespoň tohle na mě pořád z jejích příspěvků křičí.

Jsou lidé, kteří celý život budou mít na piedestalu jednu bytost.
Buď zůstanou sami a i tak spokojení.
Nebo někomu jinému postaví jiný, možná menší, ale vážit si ho budou a zažijí něco jako jiný rozměr lásky. :)