Moje mamka si vzala taťku, když spolu dlouuho před tím chodlili. Jako dítě jsem prožívala muka, když se do ní pustil, nehleděl jestli ji zabije. My jako malé děti běhali po ulici zvonili na tetu aby nám pomohli. A jindy byl zase naprosto normální a vzal nás na dovolenou, kde bylo všechno normální. No "normální" se říct nedá. Můj otec (ač ho mám ráda - je to přece jen otec) je tyran. Jak nebylo po jeho, tak se dokázal vždy chovat tak nenávistně. Dnes je mi téměř 30, tento stav přetrvává do dnes, i když po jednom z nejhorších incidentů, kdy mu mamka dala najevo, že se dá žít i bez něj, pochopil, že je bez ní nahraný, odprosil ji a už nepoužívá násilí - jen urážky.  Kdysi jsem se ptala mamky, jestli byl takový už před svatbou. Odpověděla, že jí párkrát dal facku, nebo do ní silně žduchl. 
Já osobně ze své vlastní zkušenosti z dětství vím, že kdyby na mě partner šáhl ať už před svatbou nebo po ní, odejdu a nikdy se nevrátím. V momentě bych si vzpoměla na své rodiče a hned by mě přešlo i zamilování. První facku většinou následuje druhá a pak už to můžou být i pěsti.
Ještě teď mi běhá mráz po zádech a slzy se derou do očí, co jsem všechno musela vidět.

Dneska jsem 5 let vdaná a vím, že můj manžel by na mě nikdy nevztáhl ruku a nikdy nedovolím, aby moje děti někdy něco podobného viděly. Miluju své děti jako každá matka a nechci aby se hned třásli jako já, jen když někdo jen zvýší hlas.

5ka: jsi statečná holčina :pussa: Je dobře, že sis našla takového manžela, který by Tě nikdy neuhodil. Bohužel bývá obvyklé, že děvčata, která v dětství zažila v rodině domácí násilí opakují stejný vzorec chování a žijí se stejným tyranem, jakým byl jejich otec :/
Na příběhu, který píšeš je jasně vidět, jak domácí násilí působí na děti - jeho svědky a zároveň ukazuje, že si s sebou podobné hrůzné zážitky doopravdy nesou celý život.
Přeji Ti v životě hodně štěstí :pussa:

Kiara: díky za uznání, i když si myslím, že to nebylo o statečnosti. Spíš bych řekla, že z toho nebylo úniku a tak jsem v tom žila. Jako dítě jsem neměla moc možností to řešit. Až jsem měla 22 tak jsem to už nevydržela a poprvé jsem se mu postavila. Byla to noční můra. Musela jsem utéct z domu a asi týden spávala u přítele (teď už manžela), u kámošek a pak pro mě mamka dojela do práce ať se vrátím. On by nikdy nepřišel a tak jsem to byla já, kdo se šel usmiřovat. Brečel jak malý kluk.  Věděla jsem, že to nebude dlouho trvat a brzo se zase něco semele - nezklamal. Je prostě takový a už ho nikdy nikdo nepředělá. Furt na někom něco vidí a sám se chvástá co dokázal a všichni ostatní stojí za prd. Je to komplikovaná povaha

Ahoj 5ka. Četla jsem si tvůj příspěvek, a je to úplně jako bych to psala já.
Stejné dětství, stejné zážitky, taky se dnes ve třiceti třepu když někdo zvýší hlas. Otec mi za ty roky udělal a řekl tolik věcí a vždy jsem se musela omluvit já.

Můj otec se taky nezměnil, matka s ním pořád je, nikdy by od něho neodešla, je to taková slabší povaha, kdo by se divil po těch letech ponižování.
Snažím se jí všelijak pomoct, ale většinou se to obrátí proti mě.

Problém je, že bydlím velmi blízko svým rodičům a dodnes chodí a pořád mě peskuje, má pocit, že pořád musí být po jeho. Mám velmi hodného manžela, já bych takového tchána dávno zabila.

Poslední větší konflikt byl před dvěma měsíci, velmi ošklivý, opil se a v noci nám třískal do dvěří, byl velmi sprostý asi jsme na něho měli zavolat policajty, ale já nevím je to přece jen otec.

Velmi mě to naštvalo, nejde o mě ale o to , že mám tři malé děti a začíná to zasahovat do života jim. A to mi vadí. No teď máme s otcem velmi chladné vztahy, prý čeká až se mu příjdeme omluvit, proboha nechápu za co. Sice jsme mu taky něco řekli, ale narozdíl od něho velmi slušně, na to co nám prováděl. Takže s náma nemluví, ale jak potká děti, tak se k nim hned má. A mi to vadí. Nevím co s tím.

A jak působí domácí násilí na děti? Myslím, že moc. Já dodnes pořád něco v sobě řeším, mám nízké sebevědomí, pořád mám v sobě takový pocit, že budu za vše kritizována, při větším křiku se třepu, když na mě křičí můj otec, tak mě to dnes ve třiceti rozpláče.

Manžel mi říká vykašli se na to, nenech si ničit život, chovej se k němu jak k cizímu člověku, ale mi to nejde pořád jsem na rodičích tak nějak citově závislá, chci být s nima zadobře,aby byli se mnou spokojení, třeba mě i pochválili (cha, cha, to už jsem přepískla, to se nikdy nestane), chci aby mě měli rádi. Nevím je mi z toho všecho smutno.