Vypůjčila jsem si název přednášky z www.mujvztah.cz, které jsem se zúčastnila v době rozvádění se. Moc jsem s tím problémem ale nepohnula. Strašně mě to obtěžuje, že mi mozek pořád nahazuje myšlenky na BM. Není to ve smyslu stesku nebo hledění zpět, to mám už snad za sebou. Ale prostě něco dělám, jsem venku, ale třeba i v kině nebo mezi přáteli a najednou blik a už ho mám zase v hlavě v nějaké souvislosti. Někdy fakt na zbláznění. Snažím se ty myšlenky hned přebít jinými, protože jak se tím začnu zaobírat, skončí to sebelitováním, jaký já jsem opuštěný chudák :-)) a jak on se má hajzl dobře.
Nemáte nějaký psychlogický trik???? Já vím ..... čas ...... pomatuju si, že když mi byl nevěrný jednou "v mládí", trvalo mi pořádných pár let, než jsem si tu nevěru přestala vybavovat. Ale to by to vypadalo teď pomalu na doživotí :-(.

Ahoj Salen :), po takovém dlouhém soužití s BM se tomu naskakování myšlenek na něj vůbec nediv. To je normálka. Bylo by divné, kdyby s někým člověk žil přes 20 let a pak za 3 měsíce zapomněl. Ty myšlenky nepřebíjej, nech je doznít, prostě na ně "kašli". A ony vyšumí.
Naši se rozvedli skoro po 30 letech manželství, teď jsou od sebe 15 let a občas se taky přihodí, že taťka nahlas řekne "no a mamka to přece zavařovala tak a tak"... (a jeho přítelkyni se to vůůůbec nelíbí) ;) A máti u kafe hodí do placu "ježiš, proč si ten otec už nepořídil nový oblek?"... prostě ty vazby jsou a možná dokonce i zůstanou. Nikde není napsáno, že je to tak špatně. Takže to ber jako normálku a nezabývej se tím. Ostatně, Tvůj BM si na Tebe určitě taky někdy vzpomene, jen si nemysli. ;)
Neboj, taky se budeš mít skvěle, a dokonce ještě líp než on, ta "správná" rovnováha ;) přece, kurňa, musí fungovat, nééé? :supr:

Tercila to napsala moc hezky.... :jojo:
:supr:

to jo ale ty BM fakt porad vyskakujou jak dejavu :dumbom: ja to chapu..snazim se proste nejak zabavit praci nebo kamaradkami nebo proste nekam vyrazit na vylet a smirit se s tim ze ty fatamorgany casem ztraceji obrys, vuni a chut a objevuji se mene a mene..

Počkej až potkáš nového muže, to hned začneš myslet na svoji novou lásku, a myšlenky na BM postupně zmizí.

Čím víc jsem je přebíjela, tím to bylo horší, myšlenky byly častější a sebelítost větší.
Daří se mi, když si řeknu, tak jo, ted jsi v mé hlavě, zůstaň si chvilku, když chceš.. Chvilku myšlenky o něm plynou a najednou, ani nevím jak, jsou prostě pryč. Už mě ani nebolí.
Dnes jsem jela vlakem, neviděla jsem BM od rozvodu 18.12.2007, měl dnes službu jako výpravčí a stál v otevřeném okně na "věží", dívala jsem se na něj z vlaku, v hlavě mi proběhlo, že je mu asi zima, když má košili i svetr od uniformy a - to bylo všechno. :) Měla jsem ze sebe radost.

Topazio - jo, to vím - kdykoliv jsem měla někoho, hned jsem měla jiný myšlenky :-). Jenže bohužel, teď už se smiřuju s tím, že zůstanu sama.
Tercilo - no, o tom silně pochybuju, že by si na mě vzpomněl. A nebo jedině tak, že si říká, kolik let života se mnou promarnil a jak se teď má dobře. Bohužel se to tak fakt sešlo, že teprve asi dva roky před naším rozchodem začal hodně vydělávat, aniž by musel moc pracovat a já svojí pevnou pracovní dobou vlastně bránila tomu životu, co vede s novou manželkou - oba pracují tak do středy, čtvrtka a vyrážejí "ven" na prodloužené výlety + několikrát do roka delší dovolené, k tomu jim firma staví nový dům atd. - fakt neznám nikoho jiného, kdo by měl takový život jako ti dva, takže chápu, že ten předchozí "chudý" život se mnou zasunul hluboko do mysli, z čehož pramení i ten fakt, že ačkoliv si koukáme doslova do oken, já pro něj neexistuju.
To jak píšeš u vašich ty občasné hlášky, to by mi nevadilo. Kluk občas něco prohodí "táta řekl, táta udělal ..", i já se někdy zeptám "a co tomu říkal táta" - tak jak jsme byli léta zvyklí. Tohle chápu, že prostě bude vždycky. Ale ty nepříjemné myšlenky, co mám na mysli, to jsou ty úplně přiblblé, co zkazí náladu, přinesou lítost a pláč a vůbec k ničemu nejsou, protože všechno už je dávno uzavřené, oni už žijou úplně jiný svůj život a já holt zase ten svůj bez mužského.
Snad to bude lepší až se odstěhuje do toho nového. Když bývá pryč, cítím se líp, i ty myšlenky nejsou tak intenzivní. Teď tu nebyl docela dlouho, proto asi zase to na mě tak padlo s jeho návratem.
Jsem fakt naštvaná už sama na sebe, mám takový ten pocit, že selhávám, že to nezvládám tak, jak bych měla. Mnohé z těch, které jsem tu před dvěma roky poznala a byly v podobné situaci, žijou už v pohodě svůj jiný život, mají jiné chlapy a BM hodily za hlavu.

Majkafo - tohle co píšeš, to se i radí v moudrých knihách (Partneři a rozchody od Klimeše) - taky to zkouším a máš pravdu, že když na něj myslím vědomě, najednou mi myšlenky ulítávají od něj pryč :-)

Možná to mám z Klimeše, jen už si nepamatuju, četla jsem ho po odchodu mého BM na radu zdejších přispěvatelů, moc mi pomohla. A stále pomáhá. Je to moudrý muž. :jojo:

A proč se jich zbavovat ? Jsou přece součástí tvého života. Já je mám taky a myslím, že je mají všichni lidé. Je to jen vzpomínka, stejně, jako si vzpomeneš, jak jsi třeba poprvé jela na kole, šla do školy....... považuj to za příjemnou minulost

Myslím, že Salen mluví o vzpomínkách, které bolí. Já mluvím taky o těch, které bolí. :)

Mashanko - tak na první jízdu na kole nebo cestu do školy jsem si fakt nevzpomněla ještě asi nikdy :-). Ale vím jak to myslíš. Jenže tyhle myšlenky jsou z jinýho soudku. Asi jako když má člověk nějakou nepříjemnou činnost před sebou nebo se mu něco nepříjemného stalo a pořád se mu to honí hlavou. Akorát že já to mám v podstatě za sebou a přesto není už přes dva roky ani jeden den, kdy bych na to nějak nemyslela nebo nevzpomněla. A to je dost děsný, ne? Použiju trochu morbidní srovnání - když mi zemřel táta a to byl pro mě do té doby nejhorší psychický zážitek, tak zhruba už po roce to bylo dobrý, občas vzpomínka, ale jinak uloženo v pozadí. Tak herdek, proč tohle trvá tak dlouho?

Jsem "jen" muž a ještě navíc "pouze" v rozvodovém řízení, ale i tak, bydlím již pět měsíců jinde a je spousta chvilek a důvodů, kdy si na svoji ženu vzpomenu...A nechci zapomenout. Byla mojí součástí dvacet let. Je zlé zbavovat se či zapomínat na minulost.

Ja si tiež myslím, že to nemá cenu "prebíjať". Mňa keď prebolel rozchod, dosť som na bývalého spomínala, aj tu o ňom dosť píšem, ale podľa mňa je to logické - mnohé som s ním zažila prvý raz, niektoré vôbec jediný raz... Aj dobré, aj zlé. Naši nemali auto a väčšinu zábavných motoristických "historiek z natáčení" mám s ním. Zabijem sa, keď to tak je? Môj posledný ex mi raz povedal, že sa z môjho rozprávania zdá, akoby som na bývalého stále nevedela zabudnúť a mala som v mozgu aj srdci, ale to je pravda len istým spôsobom. Napríklad momentálne neviem veľmi, čo s ním je, a ani ma to netanguje. Mňa zaujíma ON z minulosti a to, čo sme spoločne zažili. Na tom sa už nič nezmení, akurát to prekryjú nové zážitky - a že ich je hafo, a úžasných...

Salen, ak sa to podarí zbaviť závisti a ukrivdenosti, myšlienky na kohokoľvek ti už nebudú vadiť, ver mi. Neporovnávaj váš a ich život, nesústreď sa na na nich, ale skús si nájsť niečo(koníčka, klub, kamarátov), čo ťa pohltí citovo, časovo, aj všelijako a nebudeš mať už kapacitu zožierať sa závisťou. Alebo začni diaľkovo študovať, čojaviem... zamestnaj sa niečím zmysluplným, toto nikam nevedie.

Salen, já si taky myslím, že to časem přejde. Když to bylo čerstvé, měla jsem svého BM v hlavě neustále, byl jakoby stále se mnou. Toto stadium u mě trvalo rok. Stále jsem s ním v duchu mluvila, vysvětlovala proč jsem to nebo ono udělala, jak jsem to myslela, stále jsem si dokola přemílala, co a jak mi řekl o našem rozchodu, rozebírala to stále dokola, přemítala, co by bylo, kdbyby apod. Po asi roce od našeho nikoli rozchodu, ale až rozvodu, jsem si najednou uvědomila, že můj BM už se mnou není stále, že si na něho jen občas vzpomenu. Ze začátku to bylo každou hodinu, pak míň a teď jsem ve stadiu, kdy si na něho vzpomenu tak 5x denně. Tak, jak píše majkafa, nesnažím se ty myšlenky násilně něčím přebíjet, prostě je nechám odplynout. Ale chápu tě, že je ti to nepříjemné, mně taky a ráda bych na svého BM nemyslela už vůbec. Ale nejde to tak rychle. Někde jsem četla, že člověk se s rozchodem vyrovnává třetinu času, co s partnerem byli spolu. To znamená, že když jsem já byla s mým BM 27 let, tak se budu s rozchodem vyrovnávat 9 let. Je to sice strašné pomyšlení, ale už jsem se s tím jakž takž smířila. Ty to máš trošku horší v tom, že na svého ex myslíš ve zlém. Já na něj vzpomínám s láskou a s velkou lítostí. Taky mi vadí, že se mu daří dobře, že zřejmě našel v Péti lepší partnerku, než jsem byla já, ale co už nadělám.
Víš, Salen, já jsem zjistila, že v této věci nelze nic urychlit, nic násilím ukončit nebo změnit. prostě to nech plynout.

Salen napsal(a):

Mashanko - tak na první jízdu na kole nebo cestu do školy jsem si fakt nevzpomněla ještě asi nikdy :-). Ale vím jak to myslíš. Jenže tyhle myšlenky jsou z jinýho soudku. Asi jako když má člověk nějakou nepříjemnou činnost před sebou nebo se mu něco nepříjemného stalo a pořád se mu to honí hlavou. Akorát že já to mám v podstatě za sebou a přesto není už přes dva roky ani jeden den, kdy bych na to nějak nemyslela nebo nevzpomněla. A to je dost děsný, ne? Použiju trochu morbidní srovnání - když mi zemřel táta a to byl pro mě do té doby nejhorší psychický zážitek, tak zhruba už po roce to bylo dobrý, občas vzpomínka, ale jinak uloženo v pozadí. Tak herdek, proč tohle trvá tak dlouho?

Tohle trvá tak dlouho proto, že ses s tím ještě nevypořádala. U úmrtí je to jasné - tam víš, že je to nevratné. Tady si zřejmě živíš nějakou naději, že tohle není definitivní stav. Možná si to ani neuvědomuješ, ale máš asi v sobě nějaké doufání. Až se ho zbavíš, bude po problému

Až někdo vynalezne postup, jak se ubránit nepříjemným a hlavně nekonstruktivním myšlenkám, které člověka vracejí k jeho životním prohrám, tak  to bude podle mě na Nobelovku.
Já první se postavím do fronty na ten zázračnej recept. A pospěšte si , ta fronta bude podle mě táááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááákhle dlouhá...

(Zatím nám zbývá jen vylít si srdce na babinetu, ale to naštěstí taky trochu pomáhá, tedy aspoň mě :) )

Salen, my budeme mít za měsíc "výročí" - dva roky po rozvodu :) . Na BM myslím denně, i když už k němu cítím jen přátelství /jestli se to tak dá nazvat, protože pořád jsem ještě vnitřně zraněná, ale statečně se držím, abych to nedávala najevo/. Dřív jsem na něho myslela asi tak každou minutu a brečet se mi chtělo vždycky v autě. Nevím proč. I teď na něho myslím každý den, prostě to nejde, vymazat ho z hlavy. Někdy si říkám, že bych nejraději prodala dům a přestěhovala se o ulici dál. Ale nejde to, třeba kvůli dceři, která se tu cítí doma.
Asi jsou to pocity, které patří k životu, nemá cenu je přebíjet. A už mě ani netrápí, když mi přítel řekne třeba, že oni /on a jeho žena/ dělali něco tak a tak. Nebo někde jsme a on mi řekne, že tam oni byli na dovolené. Prostě takové věčné vzpomínky na minulé manželství. Shodli jsme se na tom, že to v nás asi zůstane napořád. Nejvíc mě dostane, když mi řekne, že můj muž musel být bezvadný chlap. A myslí to vážně.
Ale upřímně: ráda bych se jednou vzbudila a na BM už vůbec nemyslela. Ale vzhledem k tomu, že se mi o něm už týden zase úplně bezdůvodně zdá, tak to asi nebude tak lehké.
Jediné, co mě těší, že to máte holky stejné jako já. Takže asi nejsem úplný blázen.

Sirius napsal(a):

Jsem "jen" muž a ještě navíc "pouze" v rozvodovém řízení, ale i tak, bydlím již pět měsíců jinde a je spousta chvilek a důvodů, kdy si na svoji ženu vzpomenu...A nechci zapomenout. Byla mojí součástí dvacet let. Je zlé zbavovat se či zapomínat na minulost.

Po rozvodu jsem naštěstí taky přišel na tu moudrost, že zapomenout se nedá úplně.
Dobrou fintou bylo zahánět myšlenky od špatných vzpomínek - k těm hezkým...
Pomohlo mi to vyrovnat se s minulostí a hlavně: hněv jsem přenechal BM.
Jestli se ona chce živit hněvem, ať si poslouží - já budu vzpomínat na tu milou bývalku,
ne na tu dračici, ve kterou se zčistajasna proměnila.... :lol:
A tak jsem postupně začal brát dobu manželskou jako třeba dobu studií - byla tu, ale
už není (no a co...) - však ono nás čeká zas něco zajímavého a krásného...
:jojo: :gloria: :cool:

Salen,nevěř tomu, že na tebe bývalý nevzpomíná.
Četla jsem studii, kde bylo psáno, že na své bývalé partnerky mnohem tíže zapomínají po rozchodu muži. Ženy obecně jsou schopné dřív udělat za minulostí tlustou čáru a začít znovu.
Bylo to vysvětleno tím, že mužská psychika má  současně silné odstředivé i dostředivé síly. Tedy že muž, i když žije ve spokojeném vztahu, má mnohem větší tendenci zároveň z toho vztahu unikat (koníčky, kamarádi, ale i milenky). Ovšem když vztah skončí, zas se mnohem víc trápí vzpomínkami na bývalou partnerku, rozchod hůř  snáší, a víc má tendenci iniciovat návrat - i kdyby to bylo  třeba jen do postele.

To prý ženy, když jsou ve spokojeném vztahu, nemají potřebu z něj příliš nikam unikat, ale zas když vztah skončí, dříve se s tím vyrovnají a začnou vztah nový.
Prý to tak je dáno geneticko - historicky: Když chlap odešel do války, byl schopen a ochoten po návratu i po dlouhé době odloučení pokračovat v původním vztahu. Bylo to potřeba k přežití.
No, jenomže dost často v té válce zahynul, a v takovém případě si jeho žena, aby i s dětmi přežila, musela dost rychle najít partnera nového. Na původního zapomenout a začít nanovo.

Z mého soukromého miniprůzkumu mezi  svými kamarády-mužskými,ale i z rozhovoru s některými partnery, tak jak život vztahy přinášel, jsem nabyla dojmu, že tahle teorie platí. Že chlapi, i když se bůhvíjak tváří navenek jako kingové, vevnitř se hodně po rozchodu trápí a vzpomínky je pronásledují mnohem víc, než nás, ženské.
Samozřejmě, výjimky asi existují, tak jako ve všem, ale obecně se chlapi se vzpomínkami vyrovnávají hůř.

Proč kdyby ve válce zahynul? Stačí, že se někde furt fláká, třeba v práci ;) Chlapi se tváří jako kingové, protože to ženy očekávají, na citlivýho fňukála není žádná zvědavá. :)

Blossom napsal(a):

Salen,nevěř tomu, že na tebe bývalý nevzpomíná.... Samozřejmě, výjimky asi existují, tak jako ve všem, ale obecně se chlapi se vzpomínkami vyrovnávají hůř.

To jo - já trpěl strašně - ale právě jen do doby, dokud jsem se zabýval nějakými výčitkami a pořád pátral po tom, co se stalo, kde jsem udělal jakou chybu...
:lol: :dumbom: :storstark:
Ale už jsem se (naštěstí) z té "nemoci" vyléčil.... Chybu, to určitě?!!! ...... :cool:

Blossom, ten můj BM na mě určitě nemyslí. Děti k němu dost často chodí a nikdy se na mě nezeptá, ani slůvkem se nezmíní. Když jsme se náhodou sešli v nemocnici u dcery, která tam ležela, tak mi ani neodpověděl na pozdrav. Beru to tek, že pro něj už jsem dávná minulost - má novou manželku a novou rodinu, žije si šťastně. Na mě si ani nevzpomene.

Salen napsal(a):

Mashanko - tak na první jízdu na kole nebo cestu do školy jsem si fakt nevzpomněla ještě asi nikdy :-). Ale vím jak to myslíš. Jenže tyhle myšlenky jsou z jinýho soudku. Asi jako když má člověk nějakou nepříjemnou činnost před sebou nebo se mu něco nepříjemného stalo a pořád se mu to honí hlavou. Akorát že já to mám v podstatě za sebou a přesto není už přes dva roky ani jeden den, kdy bych na to nějak nemyslela nebo nevzpomněla. A to je dost děsný, ne? Použiju trochu morbidní srovnání - když mi zemřel táta a to byl pro mě do té doby nejhorší psychický zážitek, tak zhruba už po roce to bylo dobrý, občas vzpomínka, ale jinak uloženo v pozadí. Tak herdek, proč tohle trvá tak dlouho?

Salen, protože ho máš přes ulici na očích a proto, že on odešel od tebe. Kdyby to bylo obráceně, trápil by se on.
Neumím ti poradit, snad jenom najít si náhradu - jenže vem chlup na dlani.
Držím ti palce, ať se tady z toho aspoň vykecáš, bude to na dlouho.  :/

Nedoma napsal(a):

Proč kdyby ve válce zahynul? Stačí, že se někde furt fláká, třeba v práci ;) Chlapi se tváří jako kingové, protože to ženy očekávají, na citlivýho fňukála není žádná zvědavá. :)

Je... :D

Ivana napsal(a):

Blossom, ten můj BM na mě určitě nemyslí. Děti k němu dost často chodí a nikdy se na mě nezeptá, ani slůvkem se nezmíní. Když jsme se náhodou sešli v nemocnici u dcery, která tam ležela, tak mi ani neodpověděl na pozdrav. Beru to tek, že pro něj už jsem dávná minulost - má novou manželku a novou rodinu, žije si šťastně. Na mě si ani nevzpomene.

Ivi, blbosť. Keby si ani nespomenul, nemal by problém pozdraviť ťa a spýtať sa ťa, ako sa máš. Netvrdím, že by z toho bol celovečerný program zkaončený v posteli, ale nezáväzná zdvorilá konverzácia určite(teda, ak je taký úžasný Mirek Dušín, ako ho opisuješ). Viem to z vlastnej skúsenosti. To, že sa ti nevie pozrieť do očí, skôr svedčí o zlom svedomí a o tom, že si preňho chodiaca nemá výčitka. :/ Otázka je, či je to dobré, byť nemou chodiacou výčitkou.

Ivana napsal(a):

Blossom, ten můj BM na mě určitě nemyslí. Děti k němu dost často chodí a nikdy se na mě nezeptá, ani slůvkem se nezmíní. Když jsme se náhodou sešli v nemocnici u dcery, která tam ležela, tak mi ani neodpověděl na pozdrav. Beru to tek, že pro něj už jsem dávná minulost - má novou manželku a novou rodinu, žije si šťastně. Na mě si ani nevzpomene.

tak tomu nevěř...
protože kdyby na tebe nemyslel a kdyby jsi mu neutkvěla, má tě vyřešenou a normálně tě pozdraví (přátelsky, lhostejně... jakkoli) - ale pozdraví :jojo:

sry, je to podruhé, teď jsem přečetla Sel předemnou... :P

majkafa napsal(a):

Čím víc jsem je přebíjela, tím to bylo horší, myšlenky byly častější a sebelítost větší.
Daří se mi, když si řeknu, tak jo, ted jsi v mé hlavě, zůstaň si chvilku, když chceš.. Chvilku myšlenky o něm plynou a najednou, ani nevím jak, jsou prostě pryč. Už mě ani nebolí.
Dnes jsem jela vlakem, neviděla jsem BM od rozvodu 18.12.2007, měl dnes službu jako výpravčí a stál v otevřeném okně na "věží", dívala jsem se na něj z vlaku, v hlavě mi proběhlo, že je mu asi zima, když má košili i svetr od uniformy a - to bylo všechno. :) Měla jsem ze sebe radost.

...aha, Majko, tak proto občas píšeš, že ti je líto.
Lonsky prosinec je v tomto ohledu jako by to bylo včera...doslova.
Nevím, proč jsem si myslel, že to bylo před 2 roky.

Ja osobně jsem měl ty nepříjemné myšlenky - v mém překladu bolestínské - nejméně rok. Druhý rok to bylo podstatně lepší. Pak celkem nezájem a neutralita. A ted jsem rád, že odešla :-) Jednak uvolnila cestu jiným. A hlavně jsem díky tomu procesu otázek, proč mě opustila a proč a proč a proč...lépe poznal sám sebe. Což je zaplatpanbuh k nezaplacení.

Nicolasi, manžel odešel v lednu 2006, ale právně jsme měli rozvod v prosinci 2007.

Když jsem četla psaní Seli Ivaně o tom, že ji nedokáže ani pozdravit, u nás je to možná podobný.

Např. BM se mi neozývá, já jemu taky ne, jen jsem mu napsala v květnu, že syn udělal maturitu, dle mého názoru by to měl vědět. I když za ním ani nešel do nemocnice před maturitou, když měl syn zápal ledvin. Nejdříve mi napsal, že ho nezajímá, že syn je v nemocnici, když jsem mu to napsala. Za dva dny se zeptal, jestli myslím, že by za ním mohl zajít. Napsala jsem, že myslím, že ano. Za pár dní mi napsal, že za ním nešel,protože se zeptal i naší dcery a ta mu napsala, že si myslí, že ne. :(

V neděli 13.7. bychom slavili 23. výročí svatby. Vzpomínala jsem na vše hezké a ani jsem nekńučela.

Pozdě večer v den našeho výročí mi po dvou měsících od posledního mailu přišel od BM mail.
Luboš zdraví?
Vejška?

Nejdříve jsem byla vzteklá, že nemůže napsat aspoň ahoj, nebo tak něco, jednu rozvitou větu a zavřela jsem mail.
Za chvilku mi napadlo, co odepíšu.

Odpověděla jsem:
OK
ČVUT

Chjo. :(

Seli, možná že má fakt špatné svědomí vůči mně, i psycholog to říkal. Ale já si spíš myslím, že, protože on ví, že ho hrozně moc miluju, sama jsem mu to řekla, když jsem ho prosila, aby mě neopouštěl, tak spíš má strach  se na mě byť jen podívat, aby mi nedával žádnou naději. já už ale žádnou naději nemám, vím, že se už nevrátí. On není přelétavý člověk a to, že se s Péťou oženil a má s ní syna, mluví za vše. A myslím si, že za svým životem se mnou udělal tlustou čáru a změnil všechno, co jen se změnit dalo, včetně svého vlastního vzhledu - nechal si narůst vousy.
Já nechci vystupovat jako chodící výčitka, ale chtěla bych, abychom měli normální pokud možno přátelský vztah. On o to ale absolutně nestojí.

Buď k sebe úprimná... normálny, priateľský vzťah by ťa rozodieral ešte oveľa viac, lebo by si si hovorila - Prečo s ním nemôžem byť VIAC ako priateľka? Časom to snáď bude možné, ale teraz je to asi ešte pričerstvé, napriek svadbe, dieťaťu, všetkému. Z oboch strán.

Ivano, to co o BM píšeš, že tě ani  nepozdravil a tak, to je jen důkaz toho, že on sám to nemá v sobě vyřešené a uzavřené. To není absolutní nezájem o tvou osobu, jak se domníváš, ale směs vzpomínek a také  výčitek svědomí , které nedovede vstřebat. Ono 27 let společného života, a především po dlouhou dobu spokojeného života, se nedá jen tak zahodit a zapomenout. A nemysli si, že když už má novou rodinu, že to znamená automaticky, že je šťastný (a bude navěky).
Sice on teď  má, podle toho co píšeš, novou, mladou ženu a malé dítě. Jenže jemu je asi tak kolem padesátky, dřív nebo později začne pociťovat svůj věk, a mladá žena a malé dítě je docela psychický a fyzický záhul. A dnešní mladé ženské bývají spíš ambiciózní, emancipované,  takže pravděpodobně ona  nebude tak přirozeně přizpůsobivá, jako jsi byla ty ( a jemu to tak u vás evidentně dlouhá léta vyhovovalo).   Možná si na tebe BM vzpomene častěji, než si vůbec dovedeš představit.
Totéž podle mě je i u Salen.Nemyslete si holky, že vaši BM mají už navždycky automaticky recept na štěstí a vy že jste navždycky odložené, nebo dokonce odepsané. 
Věci nebývají takové, jak se navenek jeví...

A hlavne s a u nás hovorí: "Každý chvíľku ťahá pílku" a myslím, že to platí 100%.

Majkafo - teda teď jsem se srdečně zasmála nad tou mailovou korespondencí :-))), ale zareagovala jsi pohotově, to ti tleskám. I když vím, že bys to chtěla jinak. Ale když je takovej, třeba mu to sepne a chytí se za čumák.
No a ta vaše teorie o tom, že BM to nemají v sobě dořešené, když se nedokáží k opuštěným BM chovat normálně, je docela zajímavá, ale váhám jí uvěřit. Dlouho jsem to nemohla pochopit, že ten člověk, který o mě věděl všechno a já o něm, se kterým jsme všechno probírali, že najednou dělá, že neexistuju. To byl fakt hrozný šok. Já jsem si prostě myslela, že i po rozvodu a mém odstěhování si občas zavoláme, minimálně kvůli dění kolem syna nebo si popřejeme k svátku, k vánocům, asi že budeme takoví vzdálení příbuzní :-)). Ale hodně z vás mi tady dobře radilo, že pro mě je to takhle lepší.

Salen, ty jsi se trochu zasekla v pocitech sebelitosti - jsi bez chlapa a uz porad budes  a sebemrskacstvi - a je tomu tak, protoze jsi delala toto a zas nedelala tamto...  :dumbom: Mmch, naprosto dokonaly zivot tveho exe existuje jenom v tve hlave, ale i kdyby takovy skutecne byl, tryznit se tim nema smysl. Problem neni v byvalem muzi, teda myslenkach na nej, ale v tom, jak porad jeste vidis svou vlastni existenci. A ver mi, ze zadny chudak nejsi. Usilovnym treninkem se da naucit hnusne, dusi otravujici myslenky zapudit.

Kdysi jsem psala, ze muj muz taky s byvalou zenou nekomunikuje. Jenze nas deli cely kontinent a syn je uz dospely, osamostatnil se uz pred lety a je s tatou ve velice castem kontaktu, tak neni, co by se kolem ditka resilo.  Kdyz jsem kdysi na zacatku nadhodila tema narozeninova, vanocni prani s tim, ze prece jenom byli spolu leta letouci, muj muz tvrdil, ze si nemysli, ze by neco takoveho bylo vitano a zrejme by to bylo i spatne pochopeno.
Od te doby, co jsem o tom psala, staly se dve udalosti v rodine, kde jsme se sesli. Tam spolu samozrejme normalne, sice trosku to-por-ne, mluvili. Kdyby se meho muze jeho ex rozhodla ignorovat, nic bych s tim nenadelala. Kdyby to udelal on, sice bych s tim taky moc delat nemohla, ale hodne by tim u mne klesl. Kdyby me potkal muj ex a nestala bych mu ani za pozdrav, klesl by u mne taktez.

Ivana napsal(a):

Seli, možná že má fakt špatné svědomí vůči mně, i psycholog to říkal. Ale já si spíš myslím, že, protože on ví, že ho hrozně moc miluju, sama jsem mu to řekla, když jsem ho prosila, aby mě neopouštěl, tak spíš má strach  se na mě byť jen podívat, aby mi nedával žádnou naději.

Ivano, ty vzdy pro nej najdes omluvu, ale ze ti neodzdravi, kdyz se setkate v nemocnici u dcery, je vuci tobe neomluvitelne hrube chovani. Promin mi to, ale podle mne se zachoval jako klasicky hnup a jsem presvedcena, ze ze strachu to nebylo.

Salen a Ivano, nechci ve vás vzbuzovat plané naděje, že se k vám manžel vrátí. (i když i takové příběhy se staly). Chci vám jen pomoct rozbít ten nepravdivý a podle mě chybný vzorec ve vaší hlavě: "On je ten úspěšný, všechno mu vychází, já ta odložená, kterou už nic pěkného nečeká. " Není to tak, i když se vám to teď zrovna, celkem pochopitelně, tak zdá. Pravda totiž nikdy není černobílá.
To, že vás vaši bývalí ignorují, znamená, že si s tím neví sami rady, je to jejich podivná psychická (a trochu lidsky nedůstojná a opovrženíhodná) obrana. Neznamená to, že vy jste odepsané!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Povím vám 2 příběhy:
1/Na cyklistickém zájezdě jsem potkala 2 skvělé ženské. Oběma je kolem 65 let. Byla s nimi strašná sranda, a ač byly v zájezdu nejstarší, solidně nám cyklisticky šlapaly na paty a všichni jsme si je strašně oblíbili. Byly to tak úžasné, optimistické ženské, nad vším jásaly, všechno si užívaly, ze všeho měly radost, všechno si fotily. U každé krásné scenérie zastavovaly a jejich slogan "To se nedá vydržet, to se musí vyfotit!!!" se stal hláškou zájezdu.
Při mém důvěrnějším hovoru s nimi vyšlo najevo, že obě měly dost tvdrý život. Obě  nevydařená manželství, jedna z nich dokonce s domácím násilím. A shodly se, že nejlepší dobu života prožívají právě teď - v důchodu. Cítí se osvobozené od nepodařených vztahů, mají dost času na všechno, fůru kamarádek a známých, užívají si dětí a vnoučat, chodí na brigády, aby měly "na zájezdy a na vnoučata". Prostě se právě teď cítí na vrcholu svého života.

Příběh druhý - mé kamarádce ovdověl tchán. Pán, 72 let, se s tím nemohl vyrovnat, propadl do depresí, přestával o sebe dbát, jeho rodina se snažila seč mohla, ale vypadalo to na brzký konec...
Po asi 2 letech jsem potkala kamarádku znovu. V toku řeči se zmínila "Děda na nás teď nemá čas, je zamilovanej". Zarazila jsem jí a povídám, vyprávěj, tohle mě zajímá. Takže jejich děda potkal náhodou nějakou paní, možná snad bývalou lásku nebo co, a obrátil o 180 stupňů. Začal o sebe dbát, dokonce se prý voní, s tou paní chodí každou neděli na dechovku, jsou spolu šťastní, a možná (kamarádka to přešla spikleneckým mrknutím) si užívají radosti života se vším všudy.

Povím vám 2 příběhy:
1/Na cyklistickém zájezdě jsem potkala 2 skvělé ženské. Oběma je kolem 65 let. Byla s nimi strašná sranda, a ač byly v zájezdu nejstarší, solidně nám cyklisticky šlapaly na paty a všichni jsme si je strašně oblíbili. Byly to tak úžasné, optimistické ženské, nad vším jásaly, všechno si užívaly, ze všeho měly radost, všechno si fotily. U každé krásné scenérie zastavovaly a jejich slogan "To se nedá vydržet, to se musí vyfotit!!!" se stal hláškou zájezdu.
Při mém důvěrnějším hovoru s nimi vyšlo najevo, že obě měly dost tvdrý život. Obě  nevydařená manželství, jedna z nich dokonce s domácím násilím. A shodly se, že nejlepší dobu života prožívají právě teď - v důchodu. Cítí se osvobozené od nepodařených vztahů, mají dost času na všechno, fůru kamarádek a známých, užívají si dětí a vnoučat, chodí na brigády, aby měly "na zájezdy a na vnoučata". Prostě se právě teď cítí na vrcholu svého života.

Příběh druhý - mé kamarádce ovdověl tchán. Pán, 72 let, se s tím nemohl vyrovnat, propadl do depresí, přestával o sebe dbát, jeho rodina se snažila seč mohla, ale vypadalo to na brzký konec...
Po asi 2 letech jsem potkala kamarádku znovu. V toku řeči se zmínila "Děda na nás teď nemá čas, je zamilovanej". Zarazila jsem jí a povídám, vyprávěj, tohle mě zajímá. Takže jejich děda potkal náhodou nějakou paní, možná snad bývalou lásku nebo co, a obrátil o 180 stupňů. Začal o sebe dbát, dokonce se prý voní, s tou paní chodí každou neděli na dechovku, jsou spolu šťastní, a možná (kamarádka to přešla spikleneckým mrknutím) si užívají radosti života se vším všudy.


To jsou hezké příběhy ze života, snad se budu těšit na důchod :P
Fakt hezké - i husí kůže byla.
Díky Blossom, pozitivně jsi mě naladila :supr:

Blossom, já už se taky nemůžu dočkat důchodu :supr: :)

Ja mám na dôchodok ďalekosiahle plány, ale vzhľadom na zámery nášho štátu a hlavne ministerstva sociálnych vecí je možné, že umriem rovno za počítačom a žiadneho dôchodku sa nedožijem, tak si pre istotu užívam už teraz.

Selima napsal(a):

Ja mám na dôchodok ďalekosiahle plány, ale vzhľadom na zámery nášho štátu a hlavne ministerstva sociálnych vecí je možné, že umriem rovno za počítačom a žiadneho dôchodku sa nedožijem, tak si pre istotu užívam už teraz.

:supr: :jojo:

Blossom: krásné příběhy. Mně je blízký hlavně ten první. Mám také kamarádky, se kterými si už teď užívám. zatím musím živit děti, tak nemám dost peněz na zájezdy a jiné radovánky, ale mám v tom směru velké plány. Na důchod, pokud se ho dožiju ve zdraví, si plánuju Univerzitu 3. věku a vytvoření rodokmenu naší rodiny.
S chlapama do svého dalšího života už nepočítám. Doufám jen, že budu mít vždycky nějaké kamarádky, že mě děti nezavrhnou a že mě též obdaří nějakými těmi vnoučátky.

Jen chci uvést na pravou míru něco, co tu zaznělo - já v žádném případě neuvažuju o možnosti, že bych se mohla s BM někdy dát ještě dohromady. Ani podvědmě po tom netoužím. A jak jsem jinak opatrná u slovíčka nikdy, tak tady ho použiju klidně s naprostou jistotou. I když pominu fakt, že je znovu ženatý a dokážu si představit, že mu ta velká láska třeba nemusí do konce života vydržet, tak ten člověk mi způsobil svým chováním tolik bolesti, že by prostě nebylo možné s ním vůbec komunikovat. Pozor - ne tím, že si našel jinou a rozvedl se se mnou - ale tím, jak to probíhalo, jak se choval a jak se zachoval po rozvodu.

Selima napsal(a):

Ja mám na dôchodok ďalekosiahle plány, ale vzhľadom na zámery nášho štátu a hlavne ministerstva sociálnych vecí je možné, že umriem rovno za počítačom a žiadneho dôchodku sa nedožijem, tak si pre istotu užívam už teraz.

To je přesný!!!...ač různé citáty poměrně nesnáším, tak tohle je snad ještě lepší toho klišovitého "carpe diem - užívej dne".

Samozřejmě, že to nevylučuje těšení se na budoucnost a skvělé stáří. Akorát je lepší než čekat, "až se ten můj život konečně pohne a budu spokojený", užívat si ho již teď.

PS: Každý věk je nejlepší.

Salen napsal(a):

Jen chci uvést na pravou míru něco, co tu zaznělo - já v žádném případě neuvažuju o možnosti, že bych se mohla s BM někdy dát ještě dohromady. Ani podvědmě po tom netoužím. A jak jsem jinak opatrná u slovíčka nikdy, tak tady ho použiju klidně s naprostou jistotou. I když pominu fakt, že je znovu ženatý a dokážu si představit, že mu ta velká láska třeba nemusí do konce života vydržet, tak ten člověk mi způsobil svým chováním tolik bolesti, že by prostě nebylo možné s ním vůbec komunikovat. Pozor - ne tím, že si našel jinou a rozvedl se se mnou - ale tím, jak to probíhalo, jak se choval a jak se zachoval po rozvodu.

Salen, v tý větě by mohl být ten zakopanej pes...
né že spolu nemluvíte, ale že ani nemůžeš mluvit - odpouštěj - dělal to jen tak jak on nejlíp uměl, stejně tak jako ty... troufnu si tipovat, že hrdej na to neni a může to být i ten důvod, proč nepozdraví...

majkafa napsal(a):

Nicolasi, manžel odešel v lednu 2006, ale právně jsme měli rozvod v prosinci 2007.

Když jsem četla psaní Seli Ivaně o tom, že ji nedokáže ani pozdravit, u nás je to možná podobný.

Např. BM se mi neozývá, já jemu taky ne, jen jsem mu napsala v květnu, že syn udělal maturitu, dle mého názoru by to měl vědět. I když za ním ani nešel do nemocnice před maturitou, když měl syn zápal ledvin. Nejdříve mi napsal, že ho nezajímá, že syn je v nemocnici, když jsem mu to napsala. Za dva dny se zeptal, jestli myslím, že by za ním mohl zajít. Napsala jsem, že myslím, že ano. Za pár dní mi napsal, že za ním nešel,protože se zeptal i naší dcery a ta mu napsala, že si myslí, že ne. :(

V neděli 13.7. bychom slavili 23. výročí svatby. Vzpomínala jsem na vše hezké a ani jsem nekńučela.

Pozdě večer v den našeho výročí mi po dvou měsících od posledního mailu přišel od BM mail.
Luboš zdraví?
Vejška?

Nejdříve jsem byla vzteklá, že nemůže napsat aspoň ahoj, nebo tak něco, jednu rozvitou větu a zavřela jsem mail.
Za chvilku mi napadlo, co odepíšu.

Odpověděla jsem:
OK
ČVUT

Chjo. :(

Majko,

až nebudeš vzteklá a nebudeš dělat "chjo", tak budeš úplně za vodou-emocionálně smířená. Ale 2 roky po 21 letém manželství mi tohle přijde naprosto normální. Každopádně tvá odpověd byla dosti vtipná (i když bych nesázel na to, že se protějšek chytne za nos nebo, že mu jako "něco dojde").
On chudák taky neví, jak komunikovat a chvíli mu to potrvá.

My s ex nemusíme komunikovat, protože nemáme moc společných věcí, známých, děti a pod. A ke své počáteční hrůze jsem zjistil, že si s ní nemám o čem povídat (do konverzace o počasí se mi nucene moc nechce). Ale pokud je to nutné, je vše v rámci slušného chování a jsme schopni dát kromě holých vět i souvětí.

Jája napsal(a):

Salen, v tý větě by mohl být ten zakopanej pes...
né že spolu nemluvíte, ale že ani nemůžeš mluvit - odpouštěj - dělal to jen tak jak on nejlíp uměl, stejně tak jako ty... troufnu si tipovat, že hrdej na to neni a může to být i ten důvod, proč nepozdraví...

No to jiste, oba dva Ivanin i Salen to delali, jak nelip umeli a verim, ze hrdi na sve umeni nejsou a nejsou se s tim vyrovnani, jenze podle mne trosku jinak. Nemyslim, ze maji vuci Ivane a Salen az takove vycitky svedomi a tak velkou starost o jejich dusevni rovnovahu. Spis nez vycitku je podle mne vidi jako pripominku sveho nedustojneho chovani a ma to spis co delat s jejich egem nez cimkoli jinym. Vytesni Salen a Ivanu a s nimi i  nedustojnou etapu sveho zivota. Maji nove zeny, novy zivot, zas jsou mistri sveta, myslim, ze na dusezpyt ted u nich neni cas a chut - ta hlavne a podle toho se nadale chovaji - blbe. Jestli se jim kdy neco vrati, tak toto.

Salen napsal(a):

Jen chci uvést na pravou míru něco, co tu zaznělo - já v žádném případě neuvažuju o možnosti, že bych se mohla s BM někdy dát ještě dohromady. Ani podvědmě po tom netoužím. A jak jsem jinak opatrná u slovíčka nikdy, tak tady ho použiju klidně s naprostou jistotou. I když pominu fakt, že je znovu ženatý a dokážu si představit, že mu ta velká láska třeba nemusí do konce života vydržet, tak ten člověk mi způsobil svým chováním tolik bolesti, že by prostě nebylo možné s ním vůbec komunikovat. Pozor - ne tím, že si našel jinou a rozvedl se se mnou - ale tím, jak to probíhalo, jak se choval a jak se zachoval po rozvodu.

Salen, ale na to, aby jste spolu mohli mit ten slusny vztah a obcasny kontakt, jak si kdesi psala, musela by ses s timto vyrovnat.

Eleno - tys to vystihla! Tak nějak si myslím že to je. On nemá žádné špatné svědomí vůči mě, on je přesvědčený z hloubi duše, že udělal správně, že se mnou měl horší život a teprve teď poznal ženu svých snů. A v podstatě má pravdu, protože za 23 let se naše sny od těch původně společných rozdělily a ty jeho současné opravdu ideálně splňuje jeho nová žena. Za ten rok do rozvodu na mě vybalil tolik věcí, které nikdy neřekl a které byly až směšné tím, z jakého období je vytahoval, ale on potřeboval hodně materiálu proti mě, aby sám sobě dokázal, jak si za to všechno můžu sama, jak špatná já jsem. Že jsme se měsíc před jejím objevením vodili za ruce na dovolené a plánovali co všechno uděláme v příštích letech, to jako by nebylo. Přesně jak píšeš - on je teď mistr světa, kterému všechno vychází a to že mě musí občas vídat ho obtěžuje, protože mu svojí existencí kazím ten nový život. Jestli je to tak i u Ivany, to nevím.
A k té komunikaci ..... teď už si dovedu představit, že s ním nebudu mluvit už nikdy v životě. Přesto si pořád myslím, že je to velká škoda. Pokud by on udělal první krok a zavolal, poslal sms, mail ..... tak jsem připravena kamarádsky odpovědět. Nejdřív bych ale spadla v šoku pod stůl :-)))))  Já jsem ty vstřícné kroky dělala - už po rozvodu, když jsem ještě bydlela s ním - pořád jsem se snažila aspoň o pár slov kromě každodenního "ahoj" "ahoj", dala jsem mu aspoň malý dárek k vánocům, nabídla mu s sebou upečený koláč, když jel k ní :-) - to teda chvíli docela váhal, ale pak se zasmál, že to by nevysvětlil a nevzal si. Po mém odstěhování jsem mu ještě poslala sms k narozeninám (on má výročí ignoroval), jen takové formální přání, nic osobního - žádná reakce a od té doby prostě nic.
To jak jsem napsala, že bych s ním nemohla komunikovat - to jsem myslela ve vztahu k té možnosti, kdybych s ním měla někdy ještě žít. To by prostě už nešlo. Ale s běžnou komunikací bych problém neměla.
Možná vám to bude znít hloupě, ale pro mě je ideálem, když už se rozvod po létech stane, že se časem stýkají tak nějak všichni dohromady. Mám takové vzory ve svém okolí. Můj bývalý přítel byl dvakrát rozvedený, ta první opustila jeho, tu druhou on. S oběma se stýká, nejdřív kvůli dětem, pak prostě jen tak na kus řeči, zná se i s jejich novými partnery. Druhý případ je kolegyně z práce, která odešla od manžela kvůli jinému muži, on si časem našel mladičkou přítelkyni, měl s ní ještě dítě a protože zároveň porodila i jejich dcera, tak se pak stávalo, že kolegyně hlídala své vnouče a přibrala k němu i dítě bývalého manžela - s jeho novou ženou velmi dobře vychází.
Takže tohle jsou pro mě ukázky zvládnutých vztahů a vyzrálosti zúčastněných. :-)
Ale ještě mi tu někdo "vytknul", že vše o čem píšu je výplod mojí fantazie. No ...... částečně musím uznat, že je to pravda. Informace mám jen přes syna sem tam, něco řeknou "dobří známí", něco zahlédnu sama, ale stýká se se mnou jeho sestra, se kterou on přestal téměř mluvit (možná kvůli mě) a ta občas taky ledacos prořekne, takže tak úplně jen fantazie to není.

Salen, můžeš mít vztahy s bývalým sebelepší a většinou to stejně bude dlouho bolet. Já vidím bm denně a někdy už si říkám, že je neuvěřitelné, jak je to cizí člověk a někdy, že to snad ani není možné, že jsme spolu byli přes dvacet let. Kam to všechno zmizelo? A představa nějakého společného stýkání i s novými partnery mě teda děsí, na to fakt nemám.

Nicolas napsal(a):

Majko, až nebudeš vzteklá a nebudeš dělat "chjo", tak budeš úplně za vodou-emocionálně smířená. .

Nicolasi, já dělala chjo nad sebou, že jsem oplatila stejnou mincí. Na jednu stranu to bylo vtipné, na druhou myslím smutné. :(

Salen, u nás je to opravdu tak, že můj BM chce zapomenout, že se mnou kdy měl cokoliv společného. Dokonce nezdraví ani moje kamarádky, se kterými jsme se po dobu našeho manželství stýkali a jezdili s nimi na dovolené a výlety. Ty kamarádky mu nic neudělaly, ale on se prostě totálně odstřihl od minulosti.
Já si dovedu přestavit, že bych s ním mohla znovu žít. My jsme se totiž nijak nepohádali, neudělali jsme si nic zlého, v úplném klidu jsme se rozešli. Je pravda, že já jsem strašně moc brečela, a to i před ním. Jednou v noci, když jsme spolu ještě spali v jedné posteli, mě dokonce pohladil po hlavě, když jsem brečela a řekl něco utěšujícího. Když jsme se po rozvodu rozcházeli, pohladila jsem ho po tváři a řekla mu, že ho budu navždy milovat.

majkafa napsal(a):

Nicolas napsal(a):

Majko, až nebudeš vzteklá a nebudeš dělat "chjo", tak budeš úplně za vodou-emocionálně smířená. .

Nicolasi, já dělala chjo nad sebou, že jsem oplatila stejnou mincí. Na jednu stranu to bylo vtipné, na druhou myslím smutné. :(

bylo to vtipné :supr:
ne smutné, ty masochisto jedna :)

Ivano, promiň, já vím, že ho pořád miluješ a proto ho ve všem omlouváš a "snažíš se ho pochopit".
Ale pokud se opravdu chová, tak jak píšeš - nezdraví tebe a ani vaše dlouholeté společné známé, tak je to podle mě psychický ubožák!!!
Je vidět, že má sám se sebou dost velký problém, když se takto ostře snaží odstřihnout od minulosti a zvlášť, když to dělá takhle nedůstojným a opovrženíhodným způsobem. Tedy, být třeba vaší společnou známou, asi bych mu řekla pěkně od plic, co si o takovémto chování myslím (mimochodem, co tomu vaši bývalí známí říkají?)
Takový člověk ti absolutně nestojí za to, aby ses pro něj trápila! !!! (já vím, to se snadno řekne, ale hůř udělá). Při takovéto jeho "mužské logice" je tedy zázrak, že vůbec stojí o kontakt s vašimi dětmi. Vždyť ty jsou přeci také "připomínkou minulosti, od které se chce odstřihnout". Až se ti podaří časem podívat se na něj realisticky, hodně se ti uleví.

Přikládám refrén jedné píšničky:
Proč po nedostupném lidé tolik touží ?
A NEJVÍC SE TRÁPÍ PRO TY, CO SI TO NEZASLOUŽÍ.

Salen napsal(a):

... jak se tím začnu zaobírat, skončí to sebelitováním, jaký já jsem opuštěný chudák :-)) a jak on se má hajzl dobře.

Tak ty jsi chudinka opuštěná, zatímco on se hajzl má dobře?! .... :lol:
Tak začni makat na tom, aby ses měla líp než on. - To už vyzkoušelo mnoho lidí a jednoznačně se závěrem, že nejvíc toho druhého naštveme, pokud uvidí, že se máme skvěle - a mj. pořádné akce tě taky přivedou na jiné lepší myšlenky a nebudeš moct myslet na "blbosti".
:dumbom:
To co tady řešíš je, že dosud jsi ta naštvaná ty. - Je to tááák prosté. :gloria:

Salen, na vsechno v zivote se da koukat z ruznych uhlu. To, co nejaky par, ktery spolu zustal a je spolu rad, bude pri oslavach zlate svatby davat k dobru jako vesele historky z nataceni,  jak to s dedeckem nebo babickou nebylo vzdy lehke, ale meli se radi, vydrzeli, prekonali to a vlastne to ani jako krivdu na nich pachanou nevnimaji, bude ten samy par pri pripadnem rozvodu vytahovat jako dukaz toho, jake strasne to souziti bylo a jak uz to bylo vsechno spatne skoro od zacatku.  Nemyslim, ze by tvemu muzi pohled na tebe kazil zivot, spis te ma momentalne podvedome spojenou s neprijemnem. Rozvodovy rok urcite nebyl ten z nejlepsich ani pro nej. S tim ale nic nenadelas.

To nemluveni muze mit taky velice jednoduchou pricinu. Jak pises, ze kolac nevzal, protoze by to nevysvetlil, stejne by mozna nevysvetlil kamaradeni se s byvalou zenou. Je dost mozne, ze dostal  na vybranou a vybral. Ty dobre vztahy bohuzel musi chtit vsichni zucastneni. Ale chapu te, sama bych to tak rada videla.

Ivano, ja samozrejme tveho muze neznam, takze se muzu hluboce mylit, ale podle toho, co o nem rikas, zda se mi, ze je tak trochu narcis. Kdo jej nevidi tak, jak on vnima sam sebe, veskrze pozitivne rekla bych, toho se zbavi. Jako treba tech spolecnych znamych.

Kdyby se i nakrasne vratil, zivot s nim by uz nebyl to, co predtim. Porad by v nem byli dalsi dva lide. Ale predpokladam, ze nad tim jsi uz premyslela. Nakonec zivot se da krasne prezit i bez chlapa. Tim se nestavas jakousi druhotridni zenou, pokud teda tak sebe nevidis. Mozna se u tebe nejedna o zadny blok, jak by se na prvni pohled zdalo, mozna ve skutecnosti zadneho chlapa nechces, ani jeho ne, sic je tak bezpecne nedostupny. Ale to vis jen ty sama.

Můj BM se ke mně a k synovi choval před rozvodem i po něm jako zmetek. Byla jsem ráda, že jsem se ho zbavila. Ale zatímco já jsem lízala rány, on si po rozvodu našel ihned novou přítelkyni a všude předváděl, jak je šťastný. A já jsem brečela a záviděla mu, že má novou lásku. Jeho bych fakt zpátky nechtěla, ale tu lásku jo.
On se ale časem k té nové a poté i k dalším začal chovat tak jako ke mně, takže je asi sám. A štěstí opravdu nemá. Vyštípal nás z bytu - zkrachoval jako OSVČ, byt přestal platit a přišel o něho. Dluhů má tolik, že se momentálně vyskytuje bůhví kde. Alimenty za něho platí matka. Tak teď mu nemám co závidět.
Mně to trvalo 3 roky, než jsem se vzpamatovala natolik, že jsem byla schopná mít trvalý vztah. Ale dneska mi už nic nechybí. Chce to čas.

Jessika napsal(a):

majkafa napsal(a):

Nicolas napsal(a):

Majko, až nebudeš vzteklá a nebudeš dělat "chjo", tak budeš úplně za vodou-emocionálně smířená. .

Nicolasi, já dělala chjo nad sebou, že jsem oplatila stejnou mincí. Na jednu stranu to bylo vtipné, na druhou myslím smutné. :(

bylo to vtipné :supr:
ne smutné, ty masochisto jedna :)

Majo, i kdyby to bylo trosku smutné, tak to bylo fakt vtipný.;)

...jak na nepříjemný myšlenky...   Mám jeden recept: I po 4 měsících od rozchodu se mi někdy po mém bývalém příteli nepochopitelně stýská. Rozum sice vypočítává, proč by byl nesmysl ve vztahu s ním zůstávat, ale citům se těžko poručí, takže ten stesk mě bohužel občas přepadá.
V takovém případě mi pomáhá vlézt na seznamku, kde on má inzerát, se všemi podrobnostmi včetně detailů sexu apod., a vzpomenout  si na fakt, že takto vyvěšen tam měl ten inzerát  po celou dobu, co jsme spolu chodili. Já se snažila být blbě tolerantní, a přitom jsem byla jen blbá, teď už to vím :(
Nebo si vzpomenu, jak bloudím sama na běžkách uprostřed zimní noci, třesu se strachy i zimou, ono ho totiž strašně zdržovalo na mě čekat. Stačí si vybavit v barvách tyhle pocity, a rázem je stesk (aspoň na chvíli) pryč, ten vztek ho spolehlivě přebije. ;)

hele, blossom, to je ten, co tě nechal samotnou uprostřed lesa?
.... tak jsi to nakonec nerozchodila :( ... no, asi to tak mělo být
nevadí, bude lepšejší :)

Jessika napsal(a):

nevadí, bude lepšejší :)

Jessiko, ne že bude, už JE.  :D
(Ale i přesto se mi občas zasteskne...jenže to je asi normální, časem to snad přejde, přeci jen nemám místo srdce kus šutru...)

Blossom napsal(a):

Jessika napsal(a):

nevadí, bude lepšejší :)

Jessiko, ne že bude, už JE.  :D

tak to je :supr:
a co, čeká na tebe? ;)

Jessiko,  vlastně pravdivá odpověď na tvou otázku je je  - nečeká. Ale to je tím, že tento partner mi totiž při společných cyklistických výletech vůbec neujíždí. Jede v mé blízkosti dobrovolně a evidentně rád. No a pokud má chuť zajezdit si sportovně, na rychlost, žádný problém - domluvíme se, já si na tu dobu udělám svůj vlastní program a on si zajezdí podle své chuti a oba jsme spokojení. :)

Takže to, co s jedním partnerem  je neřešitelný problém, s jiným takový problém vůbec nenastává...:)
(Ale zas nastávají otázky jinak a jinde, ale takový už je život, že ?  ;)...)

Salen napsal(a):

Mashanko - tak na první jízdu na kole nebo cestu do školy jsem si fakt nevzpomněla ještě asi nikdy :-). Ale vím jak to myslíš. Jenže tyhle myšlenky jsou z jinýho soudku. Asi jako když má člověk nějakou nepříjemnou činnost před sebou nebo se mu něco nepříjemného stalo a pořád se mu to honí hlavou. Akorát že já to mám v podstatě za sebou a přesto není už přes dva roky ani jeden den, kdy bych na to nějak nemyslela nebo nevzpomněla. A to je dost děsný, ne? Použiju trochu morbidní srovnání - když mi zemřel táta a to byl pro mě do té doby nejhorší psychický zážitek, tak zhruba už po roce to bylo dobrý, občas vzpomínka, ale jinak uloženo v pozadí. Tak herdek, proč tohle trvá tak dlouho?

...bylo by fajn zresetovat si  mozek kdyby to šlo vid? jenže to nejde, myslím že by si měla vypadnout z jeho  blízkosti nevidět nemyslet. Moje kámoška šla i na nějaké kontalace, kromě peněz tam nenechala nic ani ty obsedantní myšlenky. Čas to zahojí pokud se nebudete pořád vídat... a taky jak tu někdo psal nový vztah. našla jsem si rychle a vědomně převozníka, stál za houby,ale nutil muj mozek zaměstnávat právě těma "houbama" a nějak to vyšumělo do ztracena, myslím, že tím že zůstáváš sama máš čas na minulost... prostě to chce nebýt sama to je to co ti vrací smutek, se mi to lehko řekne já vím...snad to brzo dopadne tak, že se někdo kdo ti pomůže zapomenouut najde. Mě když ex lezl do snů tak jsem mu ráno zhusta "vynadala" co si to dovoluje a časem to fakt přešlo, kdybych byla sama / po převozní kovi se najednou objevil "tenpravej"/ určitě se v tom plácám taky :/