Nevíte, nečetli jste někdo, co se děje se psí dušičkou po jeho smrti?
Dochází, myslíte si, taky k reinkarnaci?

Určitě ano, ale u zvířat snad funguje něco jako "hromadná" duše... co jsem slyšela. Jakože nemají tolik individuální vědomí jako lidi.
Jak to funguje principielně nevím :-)

Já věřím, že zvířata duši mají. Určitě! :) Co se s ní děje, to nevím, ale proč by to mělo být jinak než u lidí?

Já jsem přesvědčená, že ano a to podle stejného zákona o zachování energie jako u lidí. Když zemřel náš milovaný rodinný pes, tak moje senzibilní dcera při návštěvě u našich říkala , že ho tam energeticky ještě cítí... že tam je. Můj otec mi taky potvrdil , že do cca 1 roku po jeho odchodu  v noci často slyšel, jak škrábe na dveře. A to můj tatínek se myšlenkami na toto téma v té době rozhodně nezabýval  a byl skeptik, takže si nic takového vědomě ani nepřivolával.

Ahoj myslíte, že lidské duše jsou po smrti zase lidské a zvířecí zvířecí?? Nevím jestli mě chápete, ale jestli nemůžu být po smrti třeba ten pes.
Dost blbá otázka co??

Lidska duse se do zvireci nikdy nevraci naopak ano...

Jednou mi jedna moudra osubka tohle vysvetlovala, ze prave nase laska, kdyz je nechame dustojne zemrit je posouva dal, do dalsich zivotu...

airgosh napsal(a):

Lidska duse se do zvireci nikdy nevraci naopak ano...

Jednou mi jedna moudra osubka tohle vysvetlovala, ze prave nase laska, kdyz je nechame dustojne zemrit je posouva dal, do dalsich zivotu...

Hm, že by???

Kaly napsal(a):

airgosh napsal(a):

Lidska duse se do zvireci nikdy nevraci naopak ano...

Jednou mi jedna moudra osubka tohle vysvetlovala, ze prave nase laska, kdyz je nechame dustojne zemrit je posouva dal, do dalsich zivotu...

Hm, že by???

Snad ano,
priznam se, ze pracuji na veterine a vzdy, kdyz nejakeho tvorecka utracime mluvim na nej(v dusi) a vysvetluji mu, ze byl milovan, ze muze odejit z tohoto tela a jit dal, a kdyz dodycha tak si predstavuji jak ta duse odchazi dal a pokracuje ve sve pouti... delam to protoze z toho mam dobry pocit a take proto, abychom ty dusicky v praci nehromadili a nedelalo to neplechu(prejimani mrtvych energii a podobne)

Airgosh.....:pussa::hjarta:
Mně se stalo tohle: když mi umřela nejmilovanější a nejúžasnější z mých psisek: zdálo se mi o ní - byla to ona, ale jakýmsi způsobem bylo jasný, že to není jen ona jako jedinec, ale všechny tři naše čubiny, co jsme dosud měli - jaksi v jedné. Já ji hladila celá šťastná a najednou říkám - Ančí, ale jak je tohle možný, vždyť jsi přece umřela? Ona se na mě podívala neuvěřitelně dotčeně, otočila se a šla pryč.
Moje homeopatka se tomu smála a povídá - no to proto, že předpokládala, že některé věci už víte :)
Zvláštní na tom mimo jiné bylo i to, že se urazila (Anča, ne homeopatka :gloria: ) protože to nikdy za života nedělala - byla to taková čistá, laskavá a veselá duše :grater:
Tenhle sen mi naznačil, že na "totemové duši" jak předpokládali Indiáni, něco je - vypadá to, jako by se ti psi jaksi.....seskupili do jedné a pravděpodobně jaksi výraznější duše - možná tím dostala ta duše něco jako ostřejší obrysy....

Čeká mě asi těžká věc. Rozhodnutí, zda našeho psa utratit nebo ne. Stárne a já nemám odhad, zda je mu ještě dobře nebo už spíš trpí. Momentálně nevím, jestli mu injekcí pomůžu nebo (i sobě) ublížím. Ve stavu "bez citů" si říkám, že by injekce byla lepší. Když se mu podívám do očí, říkám si "do pr..., to mu (a sobě) přece nemůžu udělat..." Kdo má psa, rozumí....
Byla bych teď radši, kdyby žádnou duši neměli.

Před 3 týdny jsme se rozhloučili s naším drsnosrstým jezevčíkem Ferdou. Nevíme kolik mu bylo přesně let, byl z útulku. Odešel neočekávaně a rychle, selhaly mu náhle ledviny. Zhruba někdy v zimě se mi začalo často zdát o malém černém pejskovi, už nevím přesně co, ale vždy se mi do snu nějak připletl a to několikrát. A teď máme 14 dní malého, černého jezevčíka Ferdu II, narodil se letos v únoru a já si myslím, že mě jeho dušička dávala najevo, že k nám přijde....

Když jsem koupili našeho Tedika (zlatý kokršpaněl), tak od začátku jsme měli pocit, jako když jsme ho měli odjakživa, jakoby znal naši rodinu, naše zvyky. Až jsem s tchyní konstatovaly, že nám ho poslal tchán, který rok předtím zemřel.

Rozmarýna napsal(a):

Nevíte, nečetli jste někdo, co se děje se psí dušičkou po jeho smrti?
Dochází, myslíte si, taky k reinkarnaci?

Nie, psy sa už zvyčajne nereinkarnujú, pokiaľ sa vyvíjali tak, ako sa vyvíjať mali. Ak stratili čulosť a ostražitosť, tak sa reinkarnujú znovu na zemi, aby sa to naučili. Niekedy je to aj kvôli ich pánom, ktorí ich rozmaznávali a pes sa nenaučil byť psom.
Ak už vývoj na zemi ukončili, pokračujú v ňom na druhej strane.

Alimak napsal(a):

Rozmarýna napsal(a):

Nevíte, nečetli jste někdo, co se děje se psí dušičkou po jeho smrti?
Dochází, myslíte si, taky k reinkarnaci?

Nie, psy sa už zvyčajne nereinkarnujú, pokiaľ sa vyvíjali tak, ako sa vyvíjať mali. Ak stratili čulosť a ostražitosť, tak sa reinkarnujú znovu na zemi, aby sa to naučili. Niekedy je to aj kvôli ich pánom, ktorí ich rozmaznávali a pes sa nenaučil byť psom.
Ak už vývoj na zemi ukončili, pokračujú v ňom na druhej strane.

Já bych řekla, že tvé tvrzení by se mělo brát čistě jako teorie a to nepotvrzená. Pokud bych ale měla zastávat stejný názor jako ty, tak by mi neseděl s teorii, že zvířata mají podle svého druhu kolektivní duši a tato teorie je více podložená ( čili přijatelnější) protože jí podporuje  to, že zvířata jsou schopná se řídit kolektivním instinktem zase odpovídajícím svému druhu. Nejde tedy o inkarnaci jednotlivých individuálních duší jako u lidí. Může se tedy stát a prokazatelně se děje (tuto zkušenost u psů může potvrdit Lupina), že se k nám dostane znovu pejsek, který si  přinese část společné  paměti a zkušenosti  toho předchozího, bývá to velmi obvyklé.

"Ak už vývoj na zemi ukončili, pokračujú v ňom na druhej strane."

Můžu trošku polemizovat? Ale upozorňuji, že nerejpu, kdyby to tak někomu připadalo; chci debatovat. :) Teda možná že se mnou v této oblasti budete hotovy rychle :D.
Co znamená druhá strana? Co to je? Jak si ji mám představit? A proč by měla existovat druhá strana, existuje i třetí? Ví to někdo? Tím myslím: VÍ to někdo? Je to nějak prokázáno?
A Somi, když píšeš o paměti a zkušenostech předchozího psa, nemůže se to dít třeba naší výchovou? Nemyslím si totiž, že bych jednoho psa vychovávala jinak než druhého. Působím na štěně tak, jak jsem běžně zvyklá a ... - mám na mysli, že jestliže dávám granule chaoticky, určitě u dalšího psa nebudu na minuty dodržovat "žrací" režim :) (Vím o sobě, že toho totiž nejsem schopná ani u sebe :D ). Nezafunguje u nás potom spíš při pozorování psa nějaká naše fantazie? Jen se ptám, nemám zkušenosti (teda se psy ano, ale ne s tímto druhem duchovna)..

Tercilo, nevím, jak máš starého pejska a jestli má zdravotní problémy. Babička má 14 let starého, je hluchý a slepý, ale je pořád veselý. V parku zase jedna paní nosila 17 letého psa, který už nemohl chodit, zvednout hlavu, žrát a veterinář ho jen neustále prohlížel. Paní jsme domluvili, že je to týrání psa, že už chce odejít, tak ho nechala uspat. Můj pes přestal žrát, nechtěl na vycházky. Nechala jsem ho důkladně vyšetřit a on mi do rána umřel v náručí, zbytečně jsem ho trápila, ale nevěděla jsem, že odchází a veterinář také ne, podle něj byl v pořádku. Už je to rok a půl, mám nového, ale vzpomínám pořád.

Ahoj holky,
děkuji za Vaše odpovědi. Ptala jsem se proto, jelikož jsme museli před týdnem taky dát naši pejskovou utratit. Byla tam moc hodná paní doktorka ( jako i ost. personál) a když jí dala injekci, poprosila sestřičku, aby otevřela okno, aby dušička mohla ven. Pejsková už byla stará (téměř 16 let) a podezřívám ji, že spáchala sebevraždu pádem či skokem z terasy. Byla už bez elánu, bez sluchu, částečně bez zraku, ale to jsou jen ty vjemy, o kterých vím já. Ale kdoví, co jí ještě trápilo a nedala to najevo!? Moc jí děkuji, že tu byla s námi tak dlouho. Jen mě moc mrzí, že jsme jí v dobré víře nechali 2 noci samotnou na klinice a stejně jí nakonec nebylo pomoci. Ale než dostala tu injekci, byla jsem s ní a pak ještě dalších asi 36 hod, než jsem měla možnost jí pohřbít. A tak jen tajně doufám, že ta její energie, ta dušička, je tu třeba někde okolo mě:) Kéž by. Alespoň pár týdnů....

Rozmarýno, bude pořád. Mám fotku svého NO na stole, neustále mi ho všechno připomíná. Ikdyž nový NO je mazel, jsem ráda, že ho mám, ten první je stále se mnou.

Tercila napsal(a):

"Ak už vývoj na zemi ukončili, pokračujú v ňom na druhej strane."

Můžu trošku polemizovat? Ale upozorňuji, že nerejpu, kdyby to tak někomu připadalo; chci debatovat. :) Teda možná že se mnou v této oblasti budete hotovy rychle :D.
Co znamená druhá strana? Co to je? Jak si ji mám představit? A proč by měla existovat druhá strana, existuje i třetí? Ví to někdo? Tím myslím: VÍ to někdo? Je to nějak prokázáno?
A Somi, když píšeš o paměti a zkušenostech předchozího psa, nemůže se to dít třeba naší výchovou? Nemyslím si totiž, že bych jednoho psa vychovávala jinak než druhého. Působím na štěně tak, jak jsem běžně zvyklá a ... - mám na mysli, že jestliže dávám granule chaoticky, určitě u dalšího psa nebudu na minuty dodržovat "žrací" režim :) (Vím o sobě, že toho totiž nejsem schopná ani u sebe :D ). Nezafunguje u nás potom spíš při pozorování psa nějaká naše fantazie? Jen se ptám, nemám zkušenosti (teda se psy ano, ale ne s tímto druhem duchovna)..

Nene, Terci, já neměla na mysli jen nějaké vzorce chování, které mohou být jak instinktvní tak i vštípené majitelem. Spíš takové jemné charakterové nuance,ale viditelné, o kterých už se někde zmiňoval ze zkušenosti Lupina. Já tolik zkušeností se psy nemám, ale jednu velkou významnou odlišnost jsem u našeho zaznamenala. Měl k smrti rád sladké a mohlo padnout tisíce zíkazů, byl i bit za to, že něco ukradl ze stlu v nestřeženém okamžiku a přesto jeho chuť vždycky zvítězila na dvůlí :D. Když na stole ležel kus flákoty a vedle dort v krabici, tak NIKDY neukradl tu flákotu, ale přes všechny obtíže s tím spojené vždycky to sladké i skrabicí :D

Martinka1 napsal(a):

Určitě ano, ale u zvířat snad funguje něco jako "hromadná" duše... co jsem slyšela. Jakože nemají tolik individuální vědomí jako lidi.
Jak to funguje principielně nevím :-)

Neverím. Moja psina mala clekom individuálnu dušu, ktorá sa so mnou rozlúčila a odpustila mi, keď odchádzala. Dúfam, že sa ešte niekedy niekde stretneme.

airgosh napsal(a):

Kaly napsal(a):

airgosh napsal(a):

Lidska duse se do zvireci nikdy nevraci naopak ano...

Jednou mi jedna moudra osubka tohle vysvetlovala, ze prave nase laska, kdyz je nechame dustojne zemrit je posouva dal, do dalsich zivotu...

Hm, že by???

Snad ano,
priznam se, ze pracuji na veterine a vzdy, kdyz nejakeho tvorecka utracime mluvim na nej(v dusi) a vysvetluji mu, ze byl milovan, ze muze odejit z tohoto tela a jit dal, a kdyz dodycha tak si predstavuji jak ta duse odchazi dal a pokracuje ve sve pouti... delam to protoze z toho mam dobry pocit a take proto, abychom ty dusicky v praci nehromadili a nedelalo to neplechu(prejimani mrtvych energii a podobne)

Ja by som možno ale celkom chcela byť psom. Aj v tomto živote sa cítim spriaznenejšia so psami ako s ľuďmi. Ale asi mi to moje povinnosti nedovolia. :skurt: Mám si čo odmakať.

Tercila napsal(a):

Čeká mě asi těžká věc. Rozhodnutí, zda našeho psa utratit nebo ne. Stárne a já nemám odhad, zda je mu ještě dobře nebo už spíš trpí. Momentálně nevím, jestli mu injekcí pomůžu nebo (i sobě) ublížím. Ve stavu "bez citů" si říkám, že by injekce byla lepší. Když se mu podívám do očí, říkám si "do pr..., to mu (a sobě) přece nemůžu udělat..." Kdo má psa, rozumí....
Byla bych teď radši, kdyby žádnou duši neměli.

Ja som to mala tak, že kým ju život tešil(a obe tešil, skoro až do konca), tak som nezasahovala. Keď už prišli bolesti alebo únava, apatia, niesli sme ju k veterinárovi. :grater: :kapitulation:

Somaia: "a mohlo padnout tisíce zíkazů, byl i bit za to, že něco ukradl ze stlu v nestřeženém okamžiku a přesto jeho chuť vždycky zvítězila nad vůlí :D "

Jo, tak toto já hodně chápu :D :D Mám slabou silnou vůli, co se jídla týká :D.

Já jsem měla nějaké štěstí či co :), protože ani dceru ani psa jsem nějak nemusela formovat razantnějším způsobem :) - no tak já se přiznám, já tresty nesnáším a NEUMÍM je :D. Oni oba dva (když teda shrnu "mláďata") nějak jako žijí tak, že to, co dělají, v naší rodině "není na závadu". Náš pes nikdy nic nepoškrábal, nerozhryzal, když jdeme odkudkoliv, on zastaví a čeká, až co já... Když se díval ke stolu s jídlem a já zvedla prst, že "tam opravdu ne", sklonil hlavu a lehl si... Povel "na místo" jsem nemusela vůbec říkat nahlas, jen jsem ukázala rukou a on šel... (ne, že by se mu chtělo, ta nechuť vidět byla) :D. A přitom nejsem drezér, vůbec nevím, jak psa "donutit" (teoreticky samozřejmě ano), aby "sedl, lehl" - na tohle jsme doma nikdy nebyli. Možná je to rasou, nevím.
Dceři řeknu "v deset budeš doma, abych nemusela mít strach, jo?" a ona je doma za minutu deset. Mám to všeobecně s tou výchovou rodinných příslušníků nějaké bezpracné, až je mi to podezřelé. :D

"Ja som to mala tak, že kým ju život tešil(a obe tešil, skoro až do konca), tak som nezasahovala. Keď už prišli bolesti alebo únava, apatia, niesli sme ju k veterinárovi. :grater: :kapitulation: "

Jo, Seli, rozumím, jenže ono se to u našeho psa jaksi střídá... :| To je právě to, že veterinář na jedné straně řekne, jak je to špatný a pak zas "no zkusíme to" (a já platím tisíce a pes trpí léčbu)... A náš chlupaťák má dny, kdy se vleče a kňučí a z toho taky skáče jak jelen.... Jde mi o to, abych ho právě nějak zbytečně netrápila... Nejhorší je, že se "nevyznám", že je to jak na houpačce. No uvidíme.

Tercilo, zkus jiného veterináře.

Terci :pussa: Jo, tohle je děsný.....vždycky jsem si říkala, copak jsem doprdele bůh, abych rozhodovala, jestli někdo umře, nebo ne...jen tak? Nehledě k tomu, že se strašně těžko odhaduje, jestli je tomu psíkovi už tak blbě, že ho fakt nic nebaví....no je to zatracená situace....U mojí milovaný Ančky jsem se modlila jak nezavřená, aby umřela v klidu, míru a bez bolestí - a bylo mi dopřáno, za což nepřestávám děkovat.

Seli - ale to som napríklad ja nemyslela tak, že by jeden psík bol akýsi kúsok dačoho...nepochybujem, že všetko má svoju vlastnú dušu. Ale tak, že oni po smrti vytvárajú akúsi totémovú dušu - takú spoločnú Veľdušu :) Myslím, že zato, že ich dušénky sú nie dosť jasne vyštruktúrované - možno je to akýsi predstupeň toho, ako sa duše vyvinuli u nás. Veď čo my vlastne o duši vieme.....

Kdysi jsem tohle téma taky s kýmsi rozebírala a byl mi nabídnut k úvaze  tenhle úhel pohledu : že každý jedinec má svoji duši, která je jako bublinka a  jednodušší tvorečkové z ní za svého života užívají jen část a zbytek je "nad nimi" jako mýdlová bublina , čím složitější tvor, tím si tu svoji duši víc uvědomuje a užívá .....  ježkovy voči, tyhle věci se tak obtížně sdělují slovy .... chjo chjo
Asi je jedno, čemu věříme nebo ne , důležité je to co JE  .... kdysi mi jedna katolička tvrdila, že zvíře duši nemá a připadalo mi to jako blbost, ovšem ona se to tak naučila . Znamená to, že ji skutečně nemá ? Ne, jen to, že ona tomu nevěří a to přece nic nemění na skutečnosti....... ať už je jakákoli ....   
Moji hafíci  tedy vždycky dušičku měli .....  ale  technicky ....jestli každý svoji vlastní nebo kousek nějaké kolektivní .... čo ja viem?
Co vlastně víme o duši ? I naší vlastní  .... třeba je taky součástí nějakého celku .....  :rodna:  .... představa, že se  ve výsledku rozplynu v jednotě je mi jaksi milejší, než ta, že budu  donekonečna  oddělena jak mýdlová bublinka od ostatních ....

Co my vlastně VÍME ?????    :hjarta:

Hezky to mezidobí - po smrti a období do znovuzrození -  popisuje Newton ve svých knihách např viz http://knihy.abz.cz/prodej/osudy-dusi-smrt-a-zrozeni  Newton byl psychiatr a dovedl provádět hyponozu, kde mluvil, ne s jedinci-zhypnotizovanými lidmi , ale přímo s dušemi ... moc zajímavé čtení.
  Tyto jediné knihy mě byly schopné odpovědět na otázku, proč jdou duše na Zem, odpoutávají se od svého Zdroje (Boha), který je dokonalý (dokonalá energie a"bytí"), proč je "vysílá", proč se duše učí , proč nejsou dokonalé od Zdroje hned.

Ha, tak toho neznám - ale mám jiného - Joel Whitton, Život mezi životy...taky zajímavé čtení!