Ahoj, pročítám postupně Babinet a k tomuhle názvu mě inspirovalo jedno vlákno na duchovním, ale můj problém spíš patří na psychologické  fórum, aspoň si myslím.
Celý život jsem nějaká zbržděná, a že je to už dost dlouho, dalo by se říct, že stále přešlapuju na jednom místě. Absolutně se v něj nic neděje a je to jedna velká nuda.
Od dětství vlastně nevím, co bych chtěla dělat. Snad je to tím, že jsem v mládí hodně četla a moc se nestýkala se svými vrstevníky a tak jsem si v sobě vypěstovala snad nějaké falešné vzory a ideály a je pro mě těžké přijmout nudnou skutečnost. Samozřejmě to taky moc nepomohlo v rozvoji mého sociálního cítění. Někdy si připadám, že mám srdce z kamene a mé okolí tím trpí, přestože i já sama se dost trápím a trpím různými neurotickými strachy.
K psycholožce jsem chodila, ale jaksi jsme si nesedly(už to byla má třetí) a vlastně jsem si od ní vzala to, co jsem potřebovala, to, co mi mohla dát ona a já to byla schopná pobrat.
Ale stejně si myslím, že další krok je na mně, proto jsem se rozhodla zatím nikam nechodit(je to už víc než rok).
Chvíli jsem si žila spokojeně(snažila se tak žít), být se vším spokojená, i když žiju sama(jak vidíte, nikdo mě nemiluje, a je to asi tím, že já sama v sobě nejsem schopná tu lásku dát).
Dalo by se říct, že bych měla být spokojená, mám dobré zázemí v práci, byt, slušný plat, myslím, že spoustě lidem, kteří tu píší, třeba tohle chybí, ale přesto si připadám horší než oni, nebo spíš - připadá mi, že oni jsou mnohem lepší, než já, a to myslím naprosto vážně, neříkám to z falešné skromnosti, ale proto, že to tak vidím, jak to tu tak čtu, i když se tu samozřejmě najde i něco špatného.
No ale moje tělíčko protestuje už dlouhé roky, jdu prostě sama proti sobě, a vidím to tak, že se asi snažím vyhovět přání svých rodičů, přání, abych ten život měla takto zabezpečený.
Trochu mi padají růžové brýle, tak se je samozřejmě pokouším znovu nasazovat, to ale za cenu potlačení pocitů.
A strašně se bojím odvázat, ane nevím, jestli by to zas nebyl jen můj krok vedle, jen nějaký útěk do vysněné reality, která by pak byla úplně jiná - zas stejná jako ta, v které se nacházím, protože by v ní zas figuroval jen ten starý člověk - já, která bych byla úplně stejná.
Tak nevím, celý život toužím vrátit se do míst, kde jsem dělala au-pair, přestože jsem si tehdy přála odtud odjet, zvláštní. I se mi jednou podařilo se tam vrátit, a to se mi před tou cestou zdávaly sny, které byly plné nebezpečných šelem a svět mi najednou připadal, jakoby se rozsvítil.
Jenže se i bojím, že na to už teď tuplem nemám, neměla jsem ani tehdy, s mými fóbiemi z cestování a zdravotními problémy, které jsem si přivodila stresem.
Nevím, jestli se to dá tak z jednoho příspěvku zhodnotit, ale budu ráda, když se o to někdo pokusí. Třeba mě vyvede z omylu?
Děkuji za přečtení.

Mně napadlo okamžitě "jak se spustit" :-))

Přijde mi, že celkem vzato víš, co bys ráda - cestování a au-pair a ještě něco. A taky, že víš, co nerada - věci, do kterých tě tlačí rodina a okolí.
Dokážeš si to asi i nějak popsat - což někteří lidé vůbec neumí. Ani si neuvědomují, že dělají naprosto něco jiného, než by chtěli (a ani to jejich tělíčko jim to není schopno říct a ten hlásek je tak slabý, že ho vůbec neslyší).

Já jsem si prošel (ne tím samým), ale něčím trošku podobným. A jsem asi tak na 33 - 60% cesty (záleží jestli mám optimistickou nebo depresivní náladu) k většímu sebeuvědomění. Dnes mám velký utlum, takže to s radostí nechám na jiných, ale napadá mě jedno malé instantní heslo:
- je to docela dobrodružství se občas odvázat, i kdyby to měl být zdánlivý krok vedle. Když ten krok neuděláš, tak stejně nebudeš vědět, jestli to vyjde nebo ne.
- a je lepší dělat "kroky vedle" a cítit se u toho dobře, než dělat kroky po dobře vyšlapané cestě a cítit se u toho pořád mizerně. Možná - nevím to na 100% :-)

Takže hodně zdaru a odvahy!!!

Lavská!!! Našla sa Lavská k Lavskému! :rock: :storstark:
Inak, vážne: Možno psychológa, ale mne osobne pomohol homeopat, a mala som to aj s psychoterapiou a akupunktúrou 3v1. Odporúčam!

Winnie, já bych se podívala na Tvoje pocity z poněkud jiného úhlu:

Nemáš doma muže alkoholika a věčně nemocné problémové děti.
Netrpíš nouzí a nedostatkem. Máš práci a bydlení.
Máš rodiče, kteří stojí za Tebou a mají Tě rádi.
Pokud jsi ještě nepotkala lásku, co by s Tebou zacloumala, máš ji ještě před sebou.
Hodně přemýšlíš to znamená, máš na víc, než jak nyní žiješ.
Jsi nespokojená sama se sebou, máš motor, co Tě žene někam dopředu.


Winnie, spousta žen žije stereotypním životem, aniž by si užila nějakou tu radost. Mají na krku děti, problémy s manžely, finanční záležitosti řeší stále dokola a možná by některá z nich ráda s Tebou i měnila.

Víš, v čem je Tvůj problém? Že Ty to pořád tak řešíš dokola. Až si jednou řekneš, krucinál, já ty nejlepší roky proplácala ve vyrábění zbytečnejch starostí! Místo abych si večer i třeba sama dala dvě deci, nebo si vyjela bloumat po Karlově mostě , když Kampa kvete, nebo jela na kole, kam mě oči povedou....tak mám sedět doma a litovat se?

Nevím, co bych ti poradila. Potřebuješ nějaký krok, který je pro tebe neobvyklý...Jen ji nechte, ať se bojí! Vezmi si pár korun do kapsy, bágl na ramena, a projeď stopem Čechy nebo máš-li kuráž, třeba Itálii. Jdi na brigádu na dětskou onkologii. Přihlaš se do kurzu skákání s padákem. Co já vím. Jeď sama na relaxační pobyt. Neseď hlavně denně doma. Na to je života škoda...

winie =  krásný nick :-) To byla jedna z "hlavních"-vedlejších postav seriálu Báječná léta, a byla moc hezká :-) To jen tak mmch, měla jsem ten seriál moc ráda,tak jsem si vzpomnela.

Nicolas napsal(a):

Mně napadlo okamžitě "jak se spustit" :-))!

mi to pak napadlo taky :D
děkuju...vstřebávám...

Selima napsal(a):

Lavská!!! Našla sa Lavská k Lavskému! :rock: :storstark:
Inak, vážne: Možno psychológa, ale mne osobne pomohol homeopat, a mala som to aj s psychoterapiou a akupunktúrou 3v1. Odporúčam!

Kdopak je Lavský? :)
no...asi tuším...

No jo... koupit si třeba horské kolo a pustit se někam do pěkné přírody na tom kole je taky moooc fajn !!!
:supr:

S psychologií, růžovými brýlemi, knížkami či vzpomínkami na au pair si k životu nepřičichneš.
Zato když si naplánuješ nějaký menší okruh a zvládneš ho ve zdraví... to je RADOST !!!
A příště si troufneš třeba i na delší....

Nebo si udělej řidičák a kup si motorku.... Motorkáři jsou prima lidi, třeba některýmu z nich budeš sympatická
(a on tobě).
Příroda je u nás kouzelná a je velice příjemné ji poznávat ze sedla bicyklu nebo temně bublajícího čopru.
:jojo:

kalupinka napsal(a):

Winnie, já bych se podívala na Tvoje pocity z poněkud jiného úhlu:

Nemáš doma muže alkoholika a věčně nemocné problémové děti.
Netrpíš nouzí a nedostatkem. Máš práci a bydlení.
Máš rodiče, kteří stojí za Tebou a mají Tě rádi.
Pokud jsi ještě nepotkala lásku, co by s Tebou zacloumala, máš ji ještě před sebou.
Hodně přemýšlíš to znamená, máš na víc, než jak nyní žiješ.
Jsi nespokojená sama se sebou, máš motor, co Tě žene někam dopředu.


Winnie, spousta žen žije stereotypním životem, aniž by si užila nějakou tu radost. Mají na krku děti, problémy s manžely, finanční záležitosti řeší stále dokola a možná by některá z nich ráda s Tebou i měnila.

Víš, v čem je Tvůj problém? Že Ty to pořád tak řešíš dokola. Až si jednou řekneš, krucinál, já ty nejlepší roky proplácala ve vyrábění zbytečnejch starostí! Místo abych si večer i třeba sama dala dvě deci, nebo si vyjela bloumat po Karlově mostě , když Kampa kvete, nebo jela na kole, kam mě oči povedou....tak mám sedět doma a litovat se?

ano...tak jsem se na to snažila dívat, taky mi to psycholožka tak radila, dívala jsem se na svět pozitivně, snažím se doteď, vážím si toho, ale mojí duši to jaksi nestačí, asi v sobě něco zadupávám
já zas závidím těm ženám, ne ty starosti, ne to, že jsou vdané, a ani ty děti,ale že mají pro koho žít, možná si to už v tom spěchu neuvědomujou, ale žijou pro někoho a to životu může dát smysl

Nevím, co bych ti poradila. Potřebuješ nějaký krok, který je pro tebe neobvyklý...Jen ji nechte, ať se bojí! Vezmi si pár korun do kapsy, bágl na ramena, a projeď stopem Čechy nebo máš-li kuráž, třeba Itálii. Jdi na brigádu na dětskou onkologii. Přihlaš se do kurzu skákání s padákem. Co já vím. Jeď sama na relaxační pobyt. Neseď hlavně denně doma. Na to je života škoda...

:jojo: :par: ano, to je asi to, co bych měla začít dělat, jen nabrat tu odvahu

winie napsal(a):

kalupinka napsal(a):

Nevím, co bych ti poradila. Potřebuješ nějaký krok, který je pro tebe neobvyklý...Jen ji nechte, ať se bojí! Vezmi si pár korun do kapsy, bágl na ramena, a projeď stopem Čechy nebo máš-li kuráž, třeba Itálii. Jdi na brigádu na dětskou onkologii. Přihlaš se do kurzu skákání s padákem. Co já vím. Jeď sama na relaxační pobyt. Neseď hlavně denně doma. Na to je života škoda...

:jojo: :par: ano, to je asi to, co bych měla začít dělat, jen nabrat tu odvahu

Je dobré si klást postupné cíle - není třeba se rovnou hlásit na kurs pro kosmonautky.... :D

Slavek17 napsal(a):

winie napsal(a):

kalupinka napsal(a):

Nevím, co bych ti poradila. Potřebuješ nějaký krok, který je pro tebe neobvyklý...Jen ji nechte, ať se bojí! Vezmi si pár korun do kapsy, bágl na ramena, a projeď stopem Čechy nebo máš-li kuráž, třeba Itálii. Jdi na brigádu na dětskou onkologii. Přihlaš se do kurzu skákání s padákem. Co já vím. Jeď sama na relaxační pobyt. Neseď hlavně denně doma. Na to je života škoda...

:jojo: :par: ano, to je asi to, co bych měla začít dělat, jen nabrat tu odvahu

Je dobré si klást postupné cíle - není třeba se rovnou hlásit na kurs pro kosmonautky.... :D

A proč ne ? když už tak už ...ať to stojí za to ... jen se odhodlat ... nač se šourat ? To chce akci ... :P

Slavek17 napsal(a):

winie napsal(a):

kalupinka napsal(a):

Nevím, co bych ti poradila. Potřebuješ nějaký krok, který je pro tebe neobvyklý...Jen ji nechte, ať se bojí! Vezmi si pár korun do kapsy, bágl na ramena, a projeď stopem Čechy nebo máš-li kuráž, třeba Itálii. Jdi na brigádu na dětskou onkologii. Přihlaš se do kurzu skákání s padákem. Co já vím. Jeď sama na relaxační pobyt. Neseď hlavně denně doma. Na to je života škoda...

:jojo: :par: ano, to je asi to, co bych měla začít dělat, jen nabrat tu odvahu

Je dobré si klást postupné cíle - není třeba se rovnou hlásit na kurs pro kosmonautky.... :D

Ale kedy, keď nie teraz? Keď bude bláznivá 90-ročná babka...? Nakoniec, prečo nie...

no tedy...to mám dobře zamotanou šišku...takže já místo do Anglie poletím rovnou na Měsíc? :D

ale děkuju za názory...aspoň to člověk vidí z vícero stran...jak psal Slávek - přičichnout si k životu...
ten jsem viděla zatím jen zdálky, a moc by mě zajímalo, co je zač

přičichnout si k životu...


Četla jsem moc hezké příspěvky,třeba začít s procházkou...na to nemusí být odvaha. :D.A co třeba začít s tím,že budeš pomáhat druhým...? Myslím si,že podvědomě toužíš po dětech, v životě to nějak nevyšlo,ale přeci nemusíš mít své vlastní, opravdu nevidíš ve svém okolí někoho, kdo potřebuje pomoci? Ve Tvé zpovědi čtu,jak jsi vlastně nespokojená nějak nezařazená....Nedělej na začátku velká gesta, začni postupně,procházky,kulturní zážitky... A hlavně, udělej něco pro druhé, začneš si sama sebe více vážit! :(

Já Winie naprosto chápu. Asi celý život cítím to samé.... a zatím radu pro sebe taky nemám....ono všechno tohle co tady kdo píše je sice moc hezké a asi pravdivé, ale najít tu sílu v sobě je ooooobrovsky těžké:-(((( ale to asi není omluva, ale spíš výmluva...
taky se snažím dělat drobné krůčky...někdy to nevýjde a aktivita, kterou si naplánuji nakonec dopadne katastrofálně, takže se akorát přesvědčím o tom, jak jsem neschopná a že příště nemá cenu se do toho pouštět...někdy to ale dopadne dobře. Je pravda, že já hodně spoléhám na jiné lidi...sama se neodhodlám někam vyrazit, ale jakmile mi někdo něco nabídne, snažím se toho chytit, ikdyž uvnitř se klepu strachy...třeba teď mi známá nabídla, že jedou do kojeňáčku navštívit děti. Vždycky jsem něco podobného chtěla zkusit, ale sama bych tam nešla....měla jsem strach, jak to tam bude vypadat, že mě to rozesmutní, navíc bych sama už chtěla děti...vůbec se nic takového nedostavilo ba naopak, byla jsem strašně překvapená, jak to bylo pohodové a veselé...a ikdyby kámoška příště nejela, klidně bych vyrazila i sama:-))))) beru to jako úspěch (malý bezvýznamný).

Jak??...ta přání pomaličku, polehoučku, postupně, každodenně, si splňovat....
V tomto rozpoložení, se všemi Tvými popsanými okolnostmi - jako jsou strachy atd....těžké, ale jediná možnost, jak vykročit...
Znám to....bohužel :) Takže věř, že nejsi jediná, nejsi v tom sama.....
Vykročit se dá jen zrealizováním myšlenek, které jsou Ti příjemné a které opravdu zrealizovat bys ráda....
Já to dělala/někdy ještě dělám takhle: Každý večer či ráno jsem si naplánovala, co mám chuť dnes udělat pro svůj lepší vnitřní pocit (a klidně to může být i vyklizená skříň :) ), a i když mě přepadla někdy lenost, strach, úzkost, prostě tu malinkou věc, na kterou jsem myslela a přála si ji zrealizovat, jsem si splnila...
Je to obrovský přísun pozitivna, dává Ti to víru sama v sebe...., pocity- že ty strachy se zrealizováním toho příjemna rozplynou a životní obtížnosti (pocitově) pak jak by sami vymizely, nebo se staly snesitelnějšími, když si pro sebe něco dokázala udělat.....jak všichni zde píšou, chce to maličkosti, ale musí se s nimi začít....po krůčcích dělat kroky atakdále....

Jako počáteční nakopnutí doporučuji konstelace. Možná ti to něco osvětlí a odblokuje.

Vladena napsal(a):

přičichnout si k životu...


Četla jsem moc hezké příspěvky,třeba začít s procházkou...na to nemusí být odvaha. :D.A co třeba začít s tím,že budeš pomáhat druhým...? Myslím si,že podvědomě toužíš po dětech, v životě to nějak nevyšlo,ale přeci nemusíš mít své vlastní, opravdu nevidíš ve svém okolí někoho, kdo potřebuje pomoci? Ve Tvé zpovědi čtu,jak jsi vlastně nespokojená nějak nezařazená....Nedělej na začátku velká gesta, začni postupně,procházky,kulturní zážitky... A hlavně, udělej něco pro druhé, začneš si sama sebe více vážit! :(

ano, dneska jsem se procházela v dešti a přemýšlela o tom, jak složit básničku, takže jsem ten déšť ani nevnímala a bylo to moc fajn

ono ty děti - já toužím spíš po tom, být pro někoho potřebná, a když už je člověk takhle vtáhnut do rodiny, snad nemá čas myslet na blbosti a rozvíjet si neurózy

a když je nemám - ano...snad je to taky cesta někomu pomáhat, jen ta lenost líná, jsem úplně bez vůle, vím, jak to zní...hrozně...

Mariska napsal(a):

Já Winie naprosto chápu. Asi celý život cítím to samé.... a zatím radu pro sebe taky nemám....ono všechno tohle co tady kdo píše je sice moc hezké a asi pravdivé, ale najít tu sílu v sobě je ooooobrovsky těžké:-(((( ale to asi není omluva, ale spíš výmluva...
taky se snažím dělat drobné krůčky...někdy to nevýjde a aktivita, kterou si naplánuji nakonec dopadne katastrofálně, takže se akorát přesvědčím o tom, jak jsem neschopná a že příště nemá cenu se do toho pouštět...někdy to ale dopadne dobře. Je pravda, že já hodně spoléhám na jiné lidi...sama se neodhodlám někam vyrazit, ale jakmile mi někdo něco nabídne, snažím se toho chytit, ikdyž uvnitř se klepu strachy...třeba teď mi známá nabídla, že jedou do kojeňáčku navštívit děti. Vždycky jsem něco podobného chtěla zkusit, ale sama bych tam nešla....měla jsem strach, jak to tam bude vypadat, že mě to rozesmutní, navíc bych sama už chtěla děti...vůbec se nic takového nedostavilo ba naopak, byla jsem strašně překvapená, jak to bylo pohodové a veselé...a ikdyby kámoška příště nejela, klidně bych vyrazila i sama:-))))) beru to jako úspěch (malý bezvýznamný).

jsem moc vděčná, že tu píšete vy, kdo máte podobné zkušenosti...a že nejsem sama, to člověka posílí, hlavně, když se má s kým podělit a poslechnout si, jak to prožívají ostatní

já se taky vždycky bála chodit někde sama, teď už je to lepší, jen mi někdy..opravdu moc, chybí ti lidi kolem

ano, když dopadne něco špatně, pro co jsem se hodně přemáhala a šla tam, tak je to pro mne dost trauma a taky mě to odrazuje pro příště vyhledávat podobnou situaci

ono se fakt říká, jdi do toho, jenže ty pocity, které u toho mám, když jdu třeba do společnosti - jsou někdy dost strašné a kdyby pocity, ale to tělo, jak protestuje :D

Račice dračice napsal(a):

Jak??...ta přání pomaličku, polehoučku, postupně, každodenně, si splňovat....
V tomto rozpoložení, se všemi Tvými popsanými okolnostmi - jako jsou strachy atd....těžké, ale jediná možnost, jak vykročit...
Znám to....bohužel :) Takže věř, že nejsi jediná, nejsi v tom sama.....
Vykročit se dá jen zrealizováním myšlenek, které jsou Ti příjemné a které opravdu zrealizovat bys ráda....
Já to dělala/někdy ještě dělám takhle: Každý večer či ráno jsem si naplánovala, co mám chuť dnes udělat pro svůj lepší vnitřní pocit (a klidně to může být i vyklizená skříň :) ), a i když mě přepadla někdy lenost, strach, úzkost, prostě tu malinkou věc, na kterou jsem myslela a přála si ji zrealizovat, jsem si splnila...
Je to obrovský přísun pozitivna, dává Ti to víru sama v sebe...., pocity- že ty strachy se zrealizováním toho příjemna rozplynou a životní obtížnosti (pocitově) pak jak by sami vymizely, nebo se staly snesitelnějšími, když si pro sebe něco dokázala udělat.....jak všichni zde píšou, chce to maličkosti, ale musí se s nimi začít....po krůčcích dělat kroky atakdále....

Děkuju, tohle je hodně hutné, budu to zpracovávat.

Rozhodla jsem se, že zkusím znovu navštěvovat psychologa, který tu bude nový, bude to muž, tak uvidím, též takový krůček dál, od mé fóbie z mužů :D

K té změně Tě může přivést i nějaký zážitek, který třeba i nedobrovolně absolvuješ. I ten Tě může opravdu nakopnout požadovaným směrem. Jinak, víš, když si bude melancholik denně říkat...od zejtřka budu veselost sama...jsou věci, které když ze člověka jaksi přirozeně nevyplynou, nelze nutit! Měla bys brát život, jaký je a ne se pořád tlačit někam jinam. Pamatuj si, že když jsi srovnaná sama se sebou, lidi k tobě přistupujou jinak. Berou Tě jinak. Vnímaj Tě jinak. Pokud je Tvým největším koníčkem navštěvovat psychology, těžko najdeš nové přátele a nový směr v životě. Jistě může být užitečné a prospěšné něco pořešit s odborníkem. Taky jsem měla období, kdy jsem byla dost na dně. Ale nikdy jsem nešla radit se do poradny. Byla bych to občas i potřebovala. Vyplácala jsem se v tom sama a když jsem se zvedla...to se mi po světě radostně mašírovalo... Nikdy jsem nepotkala tolik fajn lidiček, jako po těch svých karambolech... Ty jsi určitě fajn holka, co by se sebou mohla být docela dobře spokojená. Ale...bohužel...Ty na sobě pořád vidíš nějaké mouchy a neumíš se radovat jenom z toho prostého faktu, že je na světě i přes to všechno docela hezky...

Winie,škoda, že jsi nevyplnila u svého profilu město. Věřím,že v dalším Tvém příspěvku zkusíš sebrat odvahu a napsat odkud jsi. Četla jsem zde spoustu stesků od maminek,které na sebe nemají čas, jsou osamělé,dušičky,které si nevěří a hledají kamarádky,kamarády. Vyjdi jim naproti,zkus to! Nabídni přátelství,procházku či společné hlídání dětiček na pískovišti.Jedna zde psala, že byla v kojeňáku na návštěvě.Nevím, zdá se mi to bez zdravotního průkazu neproveditelné.Ale můžeš získat od ní informace. Ještě je tu na Babinetu spousta vláken, kde se řeší osamělost.Zkus reagovat i tam.Tak honem,život upaluje rychle! :D

winie, poslala jsem Ti soukromou zpravu:jojo:

Winie,jak se pustit???

Bez a zkus skocit z letadla padakem,pak poznas co to znamena -pustit se- navzdory tomu co citis nez to dokazes udelat. Kdyz to udelas,dokazes skocit,pocitis neskutecne nadhernej pocit ze si prekonala sama sebe.A verim ze priste to dokazes znovu.A o tom to je.
Tezko si to clovek dokaze predstavit,musi to zazit.
Tak hura na to!    ;)
Zij dokud je cas.

hirondel, jsi taky parapušista jako já?
Ten pocit, vyskočit nahoře z letadla a pak padat ve zvláštním tichu, jaké nikde na zemi není, je nepopsatelný a nezapomenutelný. Ten se musí zažít. Vše malicherné a nepodstatné zmizí. Je jen to, co je podstatné. :)
A co je podstatné? Že jsem. Že žiju. Tady a teď. :)

Rozmarýna napsal(a):

winie, poslala jsem Ti soukromou zpravu:jojo:

Rozmarýnko...ale já ji nedostala :(

hirondel napsal(a):

Winie,jak se pustit???

Bez a zkus skocit z letadla padakem,pak poznas co to znamena -pustit se- navzdory tomu co citis nez to dokazes udelat. Kdyz to udelas,dokazes skocit,pocitis neskutecne nadhernej pocit ze si prekonala sama sebe.A verim ze priste to dokazes znovu.A o tom to je.
Tezko si to clovek dokaze predstavit,musi to zazit.
Tak hura na to!    ;)
Zij dokud je cas.

Jak jsem to přečetla, okamžitě mě zas napadá, co mám v sobě za strachy...že bych se snad nahoru ani nedostala.
Ale to tam píšeš Hirondel.
Někdy jsou pro mě ty moje strachy tak kruté, že bych radši vydržela sebevětší bolest, jen abych je nemusela cítit.
Možná proto by pro mě nebyl problém skočit, chtěla bych už ten let mít za sebou.

Ale myšlenka je to hezká...třeba by to bylo tak.
Uskutečnit by to asi problém nebyl...máme u nás hor dost a takový sport se tu provozuje, myslím, v tandemu :)

Vladena napsal(a):

Winie,škoda, že jsi nevyplnila u svého profilu město. Věřím,že v dalším Tvém příspěvku zkusíš sebrat odvahu a napsat odkud jsi. Četla jsem zde spoustu stesků od maminek,které na sebe nemají čas, jsou osamělé,dušičky,které si nevěří a hledají kamarádky,kamarády. Vyjdi jim naproti,zkus to! Nabídni přátelství,procházku či společné hlídání dětiček na pískovišti.Jedna zde psala, že byla v kojeňáku na návštěvě.Nevím, zdá se mi to bez zdravotního průkazu neproveditelné.Ale můžeš získat od ní informace. Ještě je tu na Babinetu spousta vláken, kde se řeší osamělost.Zkus reagovat i tam.Tak honem,život upaluje rychle! :D

Tak jsem to aspoň částečně napravila. Jsem z Valašska.

Já měla taky kamarádku, která se mi vdala a přestěhovala a s tou jsem chodila na návštěvy za mentálně postiženýma klukama (spíš chlapama). Byla jsem z toho trochu na rozpacích, tehdy ještě neotrkaná dvacítka, ale i mi to dělalo radost. Nejsem úplně ten typ, co touží pomáhat druhým, ale možná proto, že jsem sama "postižená"...táhne mě to k takovým lidem, ke všem, co trpí, a v tom kojeňáčku by se mi taky moc líbilo. Jen by mi jich bylo strašně líto, že je zas musím opustit.

Nejsem třeba úplně bez kamarádek, mám i kamarádku, která bydlí o pár vchodů ode mně a je na mateřské, přesto se vidíme tak jednou za měsíc. Proč to tak je, nevím. Jsem trochu i samotářka, no a s léty je to čím dál horší.
Ale chtěla bych to zkusit, poznat někoho nového nebo si s někým, kdo má podobný problém aspoň psát, i to povzbudí, sdílet své starosti a strachy.
Ale nejvíc se všeho bych chtěla najít nějakou blízkou dušičku.
S tím jsem měla vždycky problém. Vždycky jsem měla jen jednu...ale tu nejlepší :) kamarádku.
S odchodem ze střední školy se všechny nějak vytratily...

Winie, máš SZ :)

Winie,
tak vidis. Zkus to,mozna Ti to muze dat pocit ktery potrebujes ziskat,poznat. Prekonat zabranu.    :)
Je zajimavy jak pises ze radeji by jsi vydrzela sebevetsi bolest nez citit strachy. Nekdo ma zase strach z bolesti.
Strach je taky rekneme bolest ale psychicka,(tak to vnimam ja). Jedine jak se dostat za barieru strachu je,ten strach naplno prozit. Neuhybat pred nim,ale jit primo do jeho naruce. Zni to silene mozna,ale tak jsem to poznala sama.  :)

Majkafo,
no,vis co,ono to s tou parasutistkou u me neni zase tak uplne tak. Zazila jsem to ve snu.Nicmene verim ze od fyzickeho realneho skoku z letadla se to bude lisit jen minimalne. Muj pritel skakal a tak jsem si s nim sdelila navzajem nas vlastne neprenosny zazitek. Zda se to byt stejny. Az to ale zkusim v realu pak teprve zaziju oboji a pak posoudim.   :)

hirondel napsal(a):

Winie,
tak vidis. Zkus to,mozna Ti to muze dat pocit ktery potrebujes ziskat,poznat. Prekonat zabranu.    :)
Je zajimavy jak pises ze radeji by jsi vydrzela sebevetsi bolest nez citit strachy. Nekdo ma zase strach z bolesti.
Strach je taky rekneme bolest ale psychicka,(tak to vnimam ja). Jedine jak se dostat za barieru strachu je,ten strach naplno prozit. Neuhybat pred nim,ale jit primo do jeho naruce. Zni to silene mozna,ale tak jsem to poznala sama.  :)

Zkusím to někdy, až se budu bát, ale nevím, jak.
Děkuju. :hjarta:

Winie,
ted jeste nevis,ale prijdes na to. Az prijde okamzik strachu,hluboce se zamysli nad tim jak moc Te svazuje,omezuje. Melo by Te to pekne nastvat.. Pak nadech a doprovod Tvych vlastnich slov-"Jdu na to"  a pak proste skoc-pust se,odhodlej se-vykroc udelat presne to ceho se bojis.
Tak jak by jsi byla schopna prekonat bolest ,presne tak muzes prekonat i strach.
Nebudes litovat az to dokazes ale to Ty vis. Zboris hradby strachu odvahou.
Skoda ze nebydlim blizko.  Posilam Ti proto alespon tyhle slova. Kuraz Weine!    ;)
Drzim Ti pesti i na nohach.   :hjarta:

Achich ouvej. Tak jsem dneska byla u lékaře pro doporučení k psychologovi, a on mi rovnou napsal antidepresiva. Tak jednoduše jako vitamíny.  Tak nevím, na jednu stranu po tom tak nějak toužím, překonat hranice v sobě (hranice toho strachu), které jsem dosud nebyla schopná překonat, na druhou stranu, když čtu ty možné vedlejší účinky a účinky na psychiku, dostávám docela strach.
Jenže já tak nějak VÍM že bych dokázala dělat víc věcí a chodila bych tam, kam mě srdce táhne, ale bez těch prášků to asi nikdy v životě nezvládnu, co já sice vím, jak budou účinkovat...
Třeba konečně potkám muže, a budu se s ním moct bavit bez toho, aniž bych neustále odbíhala na záchod a tak...

Máte prosím někdo s antidepresivy zkušenosti? Mám opravdu strach to začít brát. Vím, že tu bude hodně proti, ale je to pro mě poprvé, vzít si takovou berličku...a že jsem na sebe v životě byla hodně tvrdá...

P.S.: Mám doma knížku Sociální fobie od Jána Praška a ten tam tyto léky uvádí ve skupině léku, které snižují sociální úzkost.
Tak se mi docela ulevilo. Hlavně i tím, že tuhle nemoc LÉČÍ a nemusím to brát trvale. že se to jednou, ta nemoc, vyléčí.

už končím, omlouvám se za poslední příspěvky, byly trochu :offtopic:

winie napsal(a):

Ahoj, pročítám postupně Babinet a k tomuhle názvu mě inspirovalo jedno vlákno na duchovním, ale můj problém spíš patří na psychologické  fórum, aspoň si myslím.
Celý život jsem nějaká zbržděná, a že je to už dost dlouho, blížím se k věku pod čtyřicet a dalo by se říct, že stále přešlapuju na jednom místě. Absolutně se v něj nic neděje a je to jedna velká nuda.
Od dětství vlastně nevím, co bych chtěla dělat. Snad je to tím, že jsem v mládí hodně četla a moc se nestýkala se svými vrstevníky a tak jsem si v sobě vypěstovala snad nějaké falešné vzory a ideály a je pro mě těžké přijmout nudnou skutečnost. Samozřejmě to taky moc nepomohlo v rozvoji mého sociálního cítění. Někdy si připadám, že mám srdce z kamene a mé okolí tím trpí, přestože i já sama se dost trápím a trpím různými neurotickými strachy.
K psycholožce jsem chodila, ale jaksi jsme si nesedly(už to byla má třetí) a vlastně jsem si od ní vzala to, co jsem potřebovala, to, co mi mohla dát ona a já to byla schopná pobrat.
Ale stejně si myslím, že další krok je na mně, proto jsem se rozhodla zatím nikam nechodit(je to už víc než rok).
Chvíli jsem si žila spokojeně(snažila se tak žít), být se vším spokojená, i když žiju sama(jak vidíte, nikdo mě nemiluje, a je to asi tím, že já sama v sobě nejsem schopná tu lásku dát).
Dalo by se říct, že bych měla být spokojená, mám dobré zázemí v práci, byt, slušný plat, myslím, že spoustě lidem, kteří tu píší, třeba tohle chybí, ale přesto si připadám horší než oni, nebo spíš - připadá mi, že oni jsou mnohem lepší, než já, a to myslím naprosto vážně, neříkám to z falešné skromnosti, ale proto, že to tak vidím, jak to tu tak čtu, i když se tu samozřejmě najde i něco špatného.
No ale moje tělíčko protestuje už dlouhé roky, jdu prostě sama proti sobě, a vidím to tak, že se asi snažím vyhovět přání svých rodičů, přání, abych ten život měla takto zabezpečený.
Trochu mi padají růžové brýle, tak se je samozřejmě pokouším znovu nasazovat, to ale za cenu potlačení pocitů.
A strašně se bojím odvázat, ane nevím, jestli by to zas nebyl jen můj krok vedle, jen nějaký útěk do vysněné reality, která by pak byla úplně jiná - zas stejná jako ta, v které se nacházím, protože by v ní zas figuroval jen ten starý člověk - já, která bych byla úplně stejná.
Tak nevím, celý život toužím vrátit se do míst, kde jsem dělala au-pair, přestože jsem si tehdy přála odtud odjet, zvláštní. I se mi jednou podařilo se tam vrátit, a to se mi před tou cestou zdávaly sny, které byly plné nebezpečných šelem a svět mi najednou připadal, jakoby se rozsvítil.
Jenže se i bojím, že na to už teď tuplem nemám, neměla jsem ani tehdy, s mými fóbiemi z cestování a zdravotními problémy, které jsem si přivodila stresem.
Nevím, jestli se to dá tak z jednoho příspěvku zhodnotit, ale budu ráda, když se o to někdo pokusí. Třeba mě vyvede z omylu?
Děkuji za přečtení.

winie, jeste jsem ani neprecetla odpovedi ale hned ti pisu pre to mam hooooodne podobne.. zkousela jsem uz snad vsechno, zit sama, s pritelem, s rodici, s kamaradkou, cestovat, i necestovat, zmenit praci, zacit novou skolu v 27 atd.. proste zmen jsem zazila spoustu, jsem unavena z toho ze nemuzu najit to prave orechove.. obcas jsem docela spokojena, tak si rikam ze jsem asi takova, ze proste stereotypni zivot mit nebudu nikdy, ale pak zas upadnu do deprese, zvlast kdyz jsem unavena a pak premyslim jestli je chyba ve mne, a co (a jestli) delam spatne.. asocialni myslim ze nejsem, ale je fakt ze mam problem najit blizke pratele, protoze se rychle zacnu nudit. jak pises o te psycholozce, mam pocit ze rychle pochytim to co mi ten clovek muze dat a pak me to prestane bavit, vim jak to myslis. na druhou stranu mam pocit ze se hodne lidi nedokaze vstrebat to co jim rikam a to me taky prestane bavit.. tim musim porad hledat nove lidi do sveho zivota, proste v nem nevydrzi porad ti sami, hodne se menim, vnitrne, taky hodne ctu a hledam nove inspirace, ale tim padem se porad meni vse kolem me. znelo by to i docela hezky, ale ja jsem sama ze sebe unavena a zavidim lidem kteri dokazou mit vetsi stabilitu a rovnovahu v zivote, ja nevim jak na to. porad se nad tim zamyslim a ted o to vic,  mam takovy vetsi zivotni zlom, kdy bude zase vsechno jinak a ja uz bych si prala aby takovy velky zlom to byl posledni. stojim pred ruznymi rozhodnutimi i v pracovni i osobni sfere a nechci udelat chybu.. a jak pises, nechci do toho tahat to stare ja, ale jak to udelat?? taky mam pocit ze jdu v necem sama proti sobe, nebo alespon doted jsem sla, ale porad mi chybi.. neco a nevim vlastne co. akorat vim ze ten smer kterym bych se ted chtela ubirat, by mel byt nejak jiny.. no tak ja si jdu precist ty odpovedi, treba v tom neco najdu, nemohla jsem si pomoct abych se taky nesverila :P

tak jsem to procetla. winie, AD beru take, ze zacatku je to krusne, spis horsi, ale pak se to postupne zlepsuje, beru je pul roku..
hir a ostatni co doporucujete prekonat strach: ja uz jsem ho prekonala hodnekrat a docela tvrde a uspesne, a opravdu jsem prekonala sama sebe ale situace se tim spis zhorsila, protoze jsem si nakonec uvedomila ze to neni dobra cesta, je to takove sebeznasilneni, co nejdriv pomuze, clovek ma pocit uspechu, ze to dokazal, ze je dobry, vychutna si ten uspech - a pak spadne jeste hloubeji a uvedomi si ze sel spatne, protoze problem je asi nekde jinde..
posledni dobou, uz docela dlouho premyslim o vete, kterou mi rekl jeden kamarad: stesti musis hledat sama v sobe, to ti nikdo jiny neda.. ten clovek je chorvat, ktery si prozil valku a sirotek, ktery prisel o rodice a staral se o 4 mladsi sourozence. ta veta se mi vryla do srdce asi proto ze vychazela z hluboke zivotni zkusenosti..

Winie napsal(a):

A strašně se bojím odvázat, ane nevím, jestli by to zas nebyl jen můj krok vedle, jen nějaký útěk do vysněné reality, která by pak byla úplně jiná - zas stejná jako ta, v které se nacházím, protože by v ní zas figuroval jen ten starý člověk - já, která bych byla úplně stejná.

konstance napsal(a):

...ale ja jsem sama ze sebe unavena a zavidim lidem kteri dokazou mit vetsi stabilitu a rovnovahu v zivote, ja nevim jak na to. porad se nad tim zamyslim a ted o to vic,  mam takovy vetsi zivotni zlom, kdy bude zase vsechno jinak a ja uz bych si prala aby takovy velky zlom to byl posledni. stojim pred ruznymi rozhodnutimi i v pracovni i osobni sfere a nechci udelat chybu.. a jak pises, nechci do toho tahat to stare ja,ale jak to udelat???

Zamerne jsem si vybrala tyhle Vase vety.
Domnivam se ze dokud se pevne neuzemnite,nenajdete sve pevne koreny tam kde chcete byt(kde si prejete byt=kde si preje byt srdce) budete se potacet v pochybnostech.
Strach je emoce,ktera je v poradku pokud nas varuje pred nebezpecim.
Jenze pokud strach chronicky vyvolava kazdy naznak jen nepatrne zmeny v zivote,ci pochybnost udelat ten ci onen krok,stava se strach jistym zpusobem zivota ,ktery v poradku neni,neni zdravy.

Vase cesta k pochybnostem je zpusobena rozpadem Vasi celistvosti.
To znamena,ze naslouchate jen rozumu,ale ne hlasu srdce,v tom prehluseni rozumem ho neslysite.
Obavy na ceste k Celistvosti(mam na mysli-zivotni rovnovahu,stabilitu),se vynoriji a tak je nutne poznat proc.
Podle toho co dnes vim je to prave o tom vyslyset srdce,nikoliv mozek. Vyzaduje to odvahu,nebot je to jisty krok do neznama.Krok vpred,pryc ze sveho dosavadniho hnizda.
Jestli neco vite o energetickych centrech zvane Cakry pak prave o tom to je.
Na Korenove Cakre,ktera musi mit pevny zaklad a stabilitu je mozne vystavet dalsi patra k Cakre Srdecni.
Nebo-li najit cestu od instinktu a zakladniho pocitu preziti a bezpeci k Srdci ,kde se nachazi odvaha jit vpred a CIT,dale cesta k intuici=vnitrnimu vedeni.

No,nevim zensky jestli mne pochopite ,ale verte mi ze se snazim psat jak nejlip dovedu.  Zbytek uz je na Vas.   ;)

hir, já myslím, že Ti rozumím (možná i proto, že jsem nedávno jednu knihu o čakrách "přelouskala" ) a se vším, co jsi napsala ve svém posledním příspěvku, naprosto souhlasím :supr: :jojo:

Ve volném překladu bych řekla, že je nejdůležitější si podle hlasu svého srdce uvědomit, kdo jsem, co chci, s čím se ztotožňuji, s čím ne - prostě najít se,tímto se sama v sobě a ve světě "ukotvit" a pak není proč se zabývat strachy :)
Jé, jsem ráda hir, že jsi to tu takhle napsala, neboť já poslední dobou zase dělám nějaké kroky zpět :dumbom: , takže díky i já za Tvůj příspěvek :supr:

Jeee,Racice-rado se stalo.    ;)  :hjarta:

konstance napsal(a):

winie, jeste jsem ani neprecetla odpovedi ale hned ti pisu pre to mam hooooodne podobne.. zkousela jsem uz snad vsechno, zit sama, s pritelem, s rodici, s kamaradkou, cestovat, i necestovat, zmenit praci, zacit novou skolu v 27 atd.. proste zmen jsem zazila spoustu, jsem unavena z toho ze nemuzu najit to prave orechove.. obcas jsem docela spokojena, tak si rikam ze jsem asi takova, ze proste stereotypni zivot mit nebudu nikdy, ale pak zas upadnu do deprese, zvlast kdyz jsem unavena a pak premyslim jestli je chyba ve mne, a co (a jestli) delam spatne.. asocialni myslim ze nejsem, ale je fakt ze mam problem najit blizke pratele, protoze se rychle zacnu nudit. jak pises o te psycholozce, mam pocit ze rychle pochytim to co mi ten clovek muze dat a pak me to prestane bavit, vim jak to myslis. na druhou stranu mam pocit ze se hodne lidi nedokaze vstrebat to co jim rikam a to me taky prestane bavit.. tim musim porad hledat nove lidi do sveho zivota, proste v nem nevydrzi porad ti sami, hodne se menim, vnitrne, taky hodne ctu a hledam nove inspirace, ale tim padem se porad meni vse kolem me. znelo by to i docela hezky, ale ja jsem sama ze sebe unavena a zavidim lidem kteri dokazou mit vetsi stabilitu a rovnovahu v zivote, ja nevim jak na to. porad se nad tim zamyslim a ted o to vic,  mam takovy vetsi zivotni zlom, kdy bude zase vsechno jinak a ja uz bych si prala aby takovy velky zlom to byl posledni. stojim pred ruznymi rozhodnutimi i v pracovni i osobni sfere a nechci udelat chybu.. a jak pises, nechci do toho tahat to stare ja, ale jak to udelat?? taky mam pocit ze jdu v necem sama proti sobe, nebo alespon doted jsem sla, ale porad mi chybi.. neco a nevim vlastne co. akorat vim ze ten smer kterym bych se ted chtela ubirat, by mel byt nejak jiny.. no tak ja si jdu precist ty odpovedi, treba v tom neco najdu, nemohla jsem si pomoct abych se taky nesverila :P

Konstance, ...ale ty žiješ! To, co píšeš, je plné života a hledání, aspoň se mi tak zdá. Prostě zkoušíš. A je to asi hodně těžké takhle žít a prostě se to neobejde bez depresí, zvlášť, když se musíš mezi něčím rozhodnout. Asi by ti tu napsali chytřejší, než já,k že Život bolí. Ale já to psát nemůžu, sice mě bolí taky...
Ale jak píšeš, nenašla jsi to pravé. To asi máme společné, tu vnitřní nespokojenost. Já uvažovala nad tím, čím to je třeba ve mně. Dlouho jsem si po střední škole nemohla najít kamarádku, nechápala jsem, jestli je to proto, že si rozumím s tak málo lidma, či co. Doteď tomu nerozumím. Ale trochu jsem snížila kritéria na ostatní lidi...a našlo se pár lidí, se kterýma si celkem rozumím.
Já osobně v sobě vidím velký narcismus, kteráho se stále a stále nemůžu zbavit, prostě to, jak vidím já sebe se neslučuje s reálným světem, ve kterém nehraju žádnou hlavní roli. A i když to o sobě vím, já se toho nedokážu zbavit. Asi tam je kořen mé sociální fobie - tohle profláknutí, jaká doopravdy jsem, těžko se to přijímá a těžko se s tím konfrontuje. Jenže taky lidi kolem tebe často lžou a přetvařujou se...vždycky jsem měla strach z toho, co uslyším za svými zády. A ne do očí. Pravda je tvrdá, ale málokdo si to vezme na triko říkat lidem pravdu. Já se zlobila a moc, když mi ji někdo řekl.
Ale to není o tobě Konstance, já jsem přece úplně jiná.
Možná zkus hledat, co doopravdy uvnitř chceš, proč jsi nespokojená, jestli si třeba nelžeš a nevíš o tom.
Píšeš, že hledáš nové inspirace...myslíš tím duchovní cestu? To může mít za následek to, že se ti zdá všechno takhle nestabilní...člověk nakonec nevěří ničemu a všemu...
Ale nevím, promiň, že to tu takhle rozvádím :)

konstance napsal(a):

tak jsem to procetla. winie, AD beru take, ze zacatku je to krusne, spis horsi, ale pak se to postupne zlepsuje, beru je pul roku..
hir a ostatni co doporucujete prekonat strach: ja uz jsem ho prekonala hodnekrat a docela tvrde a uspesne, a opravdu jsem prekonala sama sebe ale situace se tim spis zhorsila, protoze jsem si nakonec uvedomila ze to neni dobra cesta, je to takove sebeznasilneni, co nejdriv pomuze, clovek ma pocit uspechu, ze to dokazal, ze je dobry, vychutna si ten uspech - a pak spadne jeste hloubeji a uvedomi si ze sel spatne, protoze problem je asi nekde jinde..
posledni dobou, uz docela dlouho premyslim o vete, kterou mi rekl jeden kamarad: stesti musis hledat sama v sobe, to ti nikdo jiny neda.. ten clovek je chorvat, ktery si prozil valku a sirotek, ktery prisel o rodice a staral se o 4 mladsi sourozence. ta veta se mi vryla do srdce asi proto ze vychazela z hluboke zivotni zkusenosti..

Děkuju za zmínku o AD...dneska se cítím fakt mizerně, tak to je pozitivní, že to pak bude lepší. :)
Už jsem se s tím i srovnala, že to beru, může snad být člověk v klidu v takovém nepřirozeném světě? :D
Snad silní jedinci.
Možná, s tím překonáváním strachu u tebe...jak píšeš, žes to vlastně dělala své osobnosti navzdory, těžko říct, jestli ji respektuješ, tu svoji osobnost, nebo se snažíš být jiná, taková, jaká bys chtěla být.

jo hir uplne to chapu a mas pravdu.. taky jsem si dala nick konstance, tak nejak podvedome, a pak jsem si precetla ze to znamena pevna, stala nemenna, to se snazim zustat - ale pri vsech zmenach kterymi prochazim, vim ze jsem na nejiste pude a chvilemi jsem se bala abych se nejak cela nerozpadla :P to bych nerada. je to jinymi slovy to co pises o tom ukotveni. 
a doma mam spoustu let jednu knizku kterou jsem nikdy nevzala do ruky a ted najednou jsem po ni sahla ani nevim jak mi proste sama skocila do ruky - a je prave o energetickem tele a cakrach (Ruce svetla, nevim jestli je to dobra knizka nebo ne, ale dulezite je ze po me skocila zrovna v tomhle obdobi, jestli muzes doporucit jinou a lepsi hned si pro ni skocim :gloria:)

konstance napsal(a):

...a chvilemi jsem se bala abych se nejak cela nerozpadla :P to bych nerada.

Ono skutecne neni tak snadne docilit celistvosti.Ale dulezite je,ze je to mozne.   :styrka:

konstance napsal(a):

...a doma mam spoustu let jednu knizku kterou jsem nikdy nevzala do ruky a ted najednou jsem po ni sahla.

Tohle asi zname vsichni.Kdyz jsme pripraveni naslouchat-ja to nazyvam vycitit flirt s projevy Ducha,pak nam nic neunikne.
Proto jak asi vis, Ti ta kniha vesla vstric. Rezonuje s Tebou.

Abych pravdu rekla,knihy primo zamerene na tohle tema neznam,az na jednu vyjimku. Je to od Anodea Judith-Eastern body,Western mind.
Netusim ale jestli se da v Cechach zakoupit.Snad ano.  :)

hir diky za typ, zkusim to :)
winie, ja nevim. ale tvuj prispevek me dost oslovil, ze jsem musela hned odepsat, jinak bych se nesoustredila na odpovedi, takze neco spolecneho tam asi bude..
prasku se neboj, lidi si mysli kdovicotoneberes, ale moje doktorka mi rekla, ze to dnes bere tak kazdy ctvrty clovek v republice (v severskych zemich pry kazdy 2-3, zavisi to i na pocasi a hlavne delce svetla), a ze to dnes predepisuje i vysokoskolackam pred zkouskami, takze takovi exoti zase nejsme (ne kazdy se prizna :P )
svoji osobnost respektuji a snazim se ji dat to co potrebuje, akorat nekdy nedokazu pochopit, co vlastne chce (ode me to moje podvedomi), nekdy mam dobry pocit, a nekdy v tezkem obdobi si najednou rikam ze delam vsechno spatne.. pak se to zas obrati, za cas. tak nevim, jenom me napada ze ty zmeny musi prijit zevnitr ne zvenku, to znamena jednat podle svych vnitrnich impulsu a ne proto ze se snazis sama sebe donutit delat neco, i kdyz se tomu telo brani, myslim zes neco takoveho psala. taky jsi psala o tom "starem ja", ze ho nechces tahat do novych veci v tvem zivote, ale to se prave povede kdyz ta zmena prijde nejdriv vevnitr, a dozraje..