Je mi 21 let, studuji VŠ a poslední dobou mě vůbec nic nebaví. Nemám téměř žádnou energii, naprosto žádné koníčky, většinu dne strávím na internetu pročítáním různých diskuzí, teď se učím na zkoušky, případně chodím na přednášky a semináře. To je vše. Potřebuju nějakou náplň života, jenže tu ne a ne najít. Jsem velký introvert, nemám téměř žádné přátele. Už jsem tu jednou psala, že jsem ještě nikdy nebyla do nikoho zamilovaná, ani s nikým nechodila, nikomu se nelíbila (jako vyložená obluda nevypadám, jsem silnější a vyšší, taková slonice). Přímo se děsím budoucnosti, co budu dělat za deset let, tak to vůbec netuším. Sice po dětech netoužím, nejsem mateřský typ, ale jednou bych chtěla žít s člověkem, kterého miluju a můžu se na něho spolehnout, nebo aspoň někoho takového poznat a myslet si, že mě miluje tak půl roku. Vyrůstala jsem v průměrné rodině, mám mladšího bratra, rodiče jsou spíše introverti. Své rodiče mám vcelku ráda, s otcem si moc nerozumím, protože má hodně podobnou povahu jako já a vadí nám stejné věci.
Určitě se mezi vámi najdou tací, kteří prožívali podobné deprese a byli bez energie, nic je nebavilo a časem se to změnilo k lepšímu. Chci se zeptat, jak jste to dokázali? Stačila pomoc psychiatra/psychologa a antidepresiva?
Jako dítě jsem byla spíše outsider, velice stydlivé dítě, kterého vrstevníci tak nějak nebrali, ještě více se to prohloubilo v pubertě (měla jsem velice klidnou pubertu), na základce jsem byla obětí psychické šikany (takové té pozvolné, nikdo si vedle mě nechtěl sednout atd.), na střední se to hodně zlepšilo, částečně jsem tam i zapadla, byl to obrovský pokrok, ovšem teď na vysoké k žádnému dalšímu pokroku nedošlo. Zřejmě to je příčina mých depresí. Vždycky jsem to brala tak nějak, že se to ještě zlepší a pokud jsem si sebe představovala za deset let, neviděla jsem se tak tragicky. Vlastně já nějak do tohoto světa nezapadám, nejsem ten ambiciózní komunikativní atraktivní typ. Nezapadám nikam.

Znám spoustu skupin, kde nikdo nevybočuje z řady, protože tam není žádná řada, ze které by se dalo vybočovat :)

Nepřipadá mi, že bys měla depresi, spíš se podle mého dojmu potřebuješ srovnat sama se sebou (kdo nepotřebuje, žejo) a trochu přehodnotit, jestli jsi nepřijala za své nějaké představy a cíle, které ve skutečnosti nejsou tvoje.

Studium tě nenaplňuje? Škola tě zklamala, nebo jsi vlastně tenhle obor nikdy dělat nechtěla?

Zbytečně o životě přemýšlíš, proč myslet na to, co bude za 10 let? V životě si něco naplánuješ a pak je to stejně jinak. Podle mě bys měla vyplnit nějak ten volnej čas. Co si najít práci třeba na částečný úvazek v oboru, který studuješ? Přijdeš na jiný myšlenky, budeš mezi lidma...

Co si takhle nejpre něco přečíst třeba něco o sebevědomí nebo jak zvládat deprese, třeba Grada a Com. Press toho dost vydávají. Nepřemýšlela jsi taky o tom, co by tě mohlo třeba bavit? Odkud vlastně jsi? A proč milovat jen půl roku - to jsi teda skromná!

Judita : ano, studium mě moc nenaplňuje, zároveň nevím, co bych chtěla studovat jinýho, spíš nemám na nic lepšího (obor neuvedu, nestydím se za něj, jen prostě si říkám, že mě tady někdo může poznat), navíc mi přijde škoda zahodit dva roky.

estelle : bohužel žiju až moc budoucností a taky částečně minulostí, neumím si užívat života. Jinak si ale myslím, že je celkem běžný přemýšlet, co bude člověk dělat za deset let. Jsem prostě divná povaha, třeba já se neumím opít, protože si říkám, že mně bude akorát druhý den špatně a to mně za to nestojí.

Ugo Drago : co by mě bavilo? Dříve jsem hodně četla, vyšívala a pak ani nevím, nikdy jsem neměla žádné extra zájmy. Jako dítě a dospívající jsem se hodně věnovala ručním pracem, zajímal mě zeměpis, vypisovala jsem si např. největší města, dělala různé křížovky, které nikdo neluštil. Vlastně můj život byl vždy velmi pasivní, nemám žádný vztah ke sportu, jsem obrovské nemehlo, k hudbě taky nemám velký vztah (nemám hudební sluch), umělecky nadaná taky nejsem. Tak nějak jsem přežívala a ani moc nepřemýšlela, co bude dál. Na střední jsem se věnovala hodně škole, měla jsem téměř samé jedničky (hodně mi na tom záleželo, nedělalo mi problémy se třeba tři hodiny denně učit, dá se říct, že mě to i bavilo), na vysoké je mi úplně jedno, jestli mám A nebo E, učím se jen minimum, co musím, víc se mi nechce, nemotivuje mě to, je mi to jedno.
Jsem z Jihomoravského kraje.
Samozřejmě že bych si chtěla  najít někoho, koho bych milovala po zbytek života a on mě. Půl roku - to jsem napsala proto, že jsem ještě nepoznala ten pocit být zamilovaná či dokonce někoho milovat, přitom se o tom všude mluví, v hodně knihách se o tom píše - to je taky jeden z důvodů, proč jsem přestala číst.

Pripadne mi, ze se nemuzes do nikoho zamilovat, protoze nemas rada ani sama sebe. Nejsi vyrovnana se svou identitou. Najdi psychologa, ktery te "nakopne".

Vil co studuješ? přijde mi že na ten život jdeš moc vědecky :)

Takže moje rada - ber nebo nech být (co taky jinýho, že? :D ): najdi si náplň dní. Jazykové kurzy, přiber si nějaké předměty mimo vlastní obor, klidně z jiné fakulty, rozšíří se ti obzory. Píšeš že tě bavily ruční práce - běž na brigádu, vydělej extra penzíe a vraž je do nějakého super kursu ručních prací: šití, pletení, košíkování, drátkování - cokoli! Cokoli jen nesedět doma u netu a nenudit se.
Zaprvé přijdeš na jiné myšlenky, poznáš jiné lidi (trochu se otrkáš), nebudeš mít čas se patlat v blbinách. Nemyslím to zle, sama mám manžela, barák, pracuju - ale vím že když jsem dýl doma (třeba na neschopence) a začnu celý dny vysedávat na netu, nudit se, jde to všechno do kytek. Nejlepší lék na takovéhle deprese je práce (nejlépe tvořivá), to bych ti doporučila dřív než psychologa nebo psychiatra.

Studuješ v Brně? Chceš se někde srazit a pokecat? klidně písni SZ.

Ronja napsal(a):

Vil co studuješ? přijde mi že na ten život jdeš moc vědecky :)

Takže moje rada - ber nebo nech být (co taky jinýho, že? :D ): najdi si náplň dní. Jazykové kurzy, přiber si nějaké předměty mimo vlastní obor, klidně z jiné fakulty, rozšíří se ti obzory. Píšeš že tě bavily ruční práce - běž na brigádu, vydělej extra penzíe a vraž je do nějakého super kursu ručních prací: šití, pletení, košíkování, drátkování - cokoli! Cokoli jen nesedět doma u netu a nenudit se.
Zaprvé přijdeš na jiné myšlenky, poznáš jiné lidi (trochu se otrkáš), nebudeš mít čas se patlat v blbinách. Nemyslím to zle, sama mám manžela, barák, pracuju - ale vím že když jsem dýl doma (třeba na neschopence) a začnu celý dny vysedávat na netu, nudit se, jde to všechno do kytek. Nejlepší lék na takovéhle deprese je práce (nejlépe tvořivá), to bych ti doporučila dřív než psychologa nebo psychiatra.

Studuješ v Brně? Chceš se někde srazit a pokecat? klidně písni SZ.

Ja radim psychologa, protoze z Vileminine zpovedi na mne sala, ze nema motivaci, vuli, chut a to je pak tezko se sama dokopat k navsteve nejakych kurzu, poznavat nove a rozsirovat si obzory. A navic se v tomto bludnem kruhu nezajmu placa dost dlouho.

Vil, v první řadě bych asi hledala sama sebe, spíš než přátele. V tomhle souhlasím se suny ;) Z tvého příspěvku mi opravdu přijde, že nemáš ráda sama sebe. Ale neboj, první krok máš za sebou, přišla sis pro pomoc, tak hlavu vzhůru, nějak to zmákneš :styrka:

Btw, to že se neumíš opít bych neviděla zrovna jako příznak toho, že seš "divná", taky mi přijde zbytečný pak celej den objímat záchod :usch:

Ahoj Vil,
hrozně mi připomínáš mě v tvém věku. Taky jsem na tom byla tahle. Já začala po SŠ chodit do práce, tak první mi vůbec nebavila, ale podle mámy jsem byla na VŠ blbá a málo ctižádostivá, tak mi bylo doporučeno chodit do práce. Pracovala jsem na informacích, služby 12 svátky neděle furt pryč, přečetla jsem tam spoustu knížek. PC sice byl, ale na internet jsme měli omezený přístup. Pak jsem šla dělat jinam, což bylo o trochu lepší, ale zase majitel firmy neplatil nájem a nás vykopli. Já se rozhodla jet do Anglie jako au-pair, strašně mě to tam pomohlo a já měla konečně trochu sebevědomí. Ony Angličanky nejsou moc hezké a já ikdyž nejsem zrovna typ modelky docela se za mnou chlapy otáčeli. Navíc najednou jdeš to školy potkáš spoustu kamarádů a máš o zábavu vystaráno. Pak jsem se po roce vrátila a byla zas zase v pr....Co dní a nocí jsem probrečela, strašně se mi stýskalo po všech, ale byla jsem moc hrdá na to, abych to přiznala a vrátila se tam. V 21 jsem potkala svého BM manžela a byla s ním, narodil se nám syn a to je momentálně moje všechno. V lednu jsem se rozvedla a konečně jsem na sebe pyšná, že se o sebe a malého umím postarat sama.
Radím Ti najdi si nějakou dobrou psycholožku, já chodila k super paní byla moc milá a pomohla mi a začala jsem ještě před odjezdem chodit do Děcáku pomáhat, sice zadarmo, ale dostala jsem tam oběd a ty děti jsou super. Zkus něco podobného, podle toho, co tě nejvíc baví:)

ahoj Vil
taky jsem na tom byla zle. pomohli antidepresiva a psycholog. Ted se divam na zivot jinak. Nasla jsem svoji hodnotu a to je myslim to, co bys potrebovala i ty.
Zkus si rozmyslet, co by te bavilo, na skole muzes preci prestoupit na jiny obor. alespon to tak byvalo. nebo si zkus najit alespon jeden konicek a venuj se mu dvakrat, trikrat tydne. ja mam plavani. neni pro me uzasnejsi odvaz nez pod vodou sledovat dlazdicky od bazenu. proste relax. na nic nemyslis, jen sledujes ty dlazdicky, treba dve hodiny. :dumbom: a pravidelne dejchas. nadech - vydech, bubliny, dlazdicky. jses po plavani jak znovu zrozena....
a pocitac na nejaky patek zapomen. ten lidi nemotivuje.

Ja som "najčudnejšia" na strednej, ale rpáve rpeot, že som sa necítila v triede nijako extra dobre, a hoci som milovala knihy, občas som mala túžbu aj reálne žiť, našla som si svoje koníčky - ďalší jazyk a jeden umelecký krúžok - a priam som sa v nich objavila. Spočiatku to šlo ztuha, musela som sa nútiť, ale časom sa mi to zapáčilo, aj ľudia odtiaľ mi rozumeli skôr ako spolužiaci... Pridala som chodenie do divadla a kina s kamoškou a časom sa - na vysokej - už bez problémov zaradila medzi ostatných. Skús nájsť niečo, čo by ťa zaujalo; ale ani návšteva psychológa mi nepripadá úplne od veci, možno by urýchlila tvoje hľadanie.

Rei : sama sebe zřejmě moc ráda nemám. Již od dětství mně bylo vytýkáno, že mám být jiná, než jsem. Jako dítě jsem moc jedla, rodiče mě museli hodně omezovat v jídle. Doktoři mně vyčítali, že jsem moc velká (měli pravdu, vypadala jsem tak o 3 roky starší, než jsem byla), že bych měla zhubnout (určitě jsem měla a mám pár kilo navíc, rozhodně jsem ale nikdy nebyla obézní). Moji vrstevníci mně často říkali, že si konečně mám pořídit rifle či jiné moderní oblečení, které bylo tehdy "in", že si mám pořídit mobil atd. Já se na jejich rady nedala. Proč toto ale vůbec píšu? Nikdo mě moc nebral takovou, jaká jsem, všichni mě chtěli nějak přetvářet. Ačkoliv jsem vždycky věděla, že nejsem tuctová, že v jistých směrech hodně vybočuju, nesnažila jsem se nějak zapadnout a dnes je to stejné. S mnohými věcmi jsem se smířila, ale stejně se nedokážu mít moc ráda. Možná to souvisí s tím, že na mě odmalička ostatní tlačili, ať změním to a to. Nevím, nejsem psycholog, psychologie je jistě zajímavý
obor, ovšem mě zase tak moc nezajímá.

Selima : najčudnejšia - mohla bys mi to přeložit do češtiny? Je mi 21, sice bydlím v Jihomoravském kraji a Slovensko je odtud kousek, přesto ale jsem z generace, která všemu ve slovenštině nerozumí.

Čudný = divný :)

rpáve rpeot = právě proto
;)

Jessika, boduješ :lol:

Ještě bych chtěla říct, že jako melancholik (labilní, pesimista) nebudu nikdy hýřit energií, jen bych chtěla mít aspoň nějakou energii (nějakou energii mám, ale moc jí není a dřív - tak před dvouma rokama, od té doby to jde z kopce - to bývávalo rozhodně lepší).
Ráno mám celkem dobrou náladu, zato večer ,nebo někdy už to začne odpoledne, je to špatné. Někdy je to lepší, někdy horší. Dost často se mi stává, že se mi nálada zhorší potom, co slyším, že se nějaká známá např. mých rodičů  bude vdávat. Vždycky si řeknu sama pro sebe : A co ty budeš ve 30-ti dělat? Bydlet s rodičema, sama, zřejmě dělat někde v kanceláři (to by mi nijak nevadilo, naopak bych byla celkem ráda).

DitaL : Máš pravdu, že počítač lidi nemotivuje, já si ho bohužel musím každý den zapínat, protože veškeré přihlašování na zkoušky a dalších termínů je přes internet.

Vilemíno, Vilemíno, musíš uzrát jak to víno.
A na to se vykašli, že tvé klady nenašli,
najdi svoji cestu sama, bude konec s trampotama.

To nic. Tvoje přezdívka mě zkrátka donutila rýmovat :vissla:   K psychozpytcům nechoď, jsou to všechno stejní marodi :cool: Taky nevím, proč bys nutně musela z toho stavu, ve kterém se nacházíš, utíkat. Jenom proto, že "normální člověk" vypadá jinak a chová se jinak? Všechno, co člověk prožívá, je k něčemu a není vždy zdravé vylézat na slunce. Někdy je to doslova předčasné. Říká se , že velké stromy rostou pomalu. To je hezké, že :) Proč by sis tu nudu a zdánlivou bezvýchodnost nemohla prožít se vším všudy? Je to součást zrání a kdo to neabsolvuje a snaží se být neustále on-line, brzy vyhoří a nakonec mu taky někdo doporučí psychologa. Tak si to užij, ono se ti to dříve nebo později začne zajídat a někde v tom čase se konečně najdeš ;)

Pokud ti na sobě něco nevyhovuje, pak máš dvě možnosti, bud to změníš a nebo přijmeš. Řekla bych, že stále hledáš sama sebe a svoje místo v životě. Taky tě už přestalo bavit studování. Je to dost psychicky náročný stav.

Zkus vybočit z toho stavu stejnosti. Zkus si najít brigádu, dostat se mezi jiné lidi. na čas ti to přinese rozptýlení.

Teda, nevím jak seš na to přesně, ale mám pocit, že by jsi měla častěji, o dost častěji, chodit mezi lidi. Zkus is najít nějaký hodný kamarády (kteří nemyslej negativně) s kterýma budeš furt a kteří tě budou mít rádi takovou jakou seš. A když už budeš u toho, najdi nějakýho kluka, do kterýho se bezhlavě zamiluješ, kterej tě přinutí nebýt tak střízlivá, protože jak tak čtu, tak jsi velice rozumná a nejde ti se nějak odreagovat.
Na takový pocity, to chce jenom mít málo času. Čím víc času - tim víc času na přemýšlení a deprese. Trávit čas s kamarády (dobrými kamarády) je ten nejlepší způsob jak zabíjet čas.
Snad ti to pomůže.

MonkaCZ : Jsem velmi introvertní člověk, nemám moc ráda společnost, hlavně ne hlučnou, velmi se mi hnusí opilci (i společnost, která má trochu popito mi není zrovna příjemná, sama piju velmi málo alkohol). Navíc jsem zjistila, že vlastně ani nedovedu navázat hlubší přátelský vztah. Pokud někde pobývám delší dobu (škola nebo třeba jazykový kurz), dokážu se i bavit s lidma, jenže až se rozejdeme, už je nikdy nevidím (střední škola a asi dvě lidi jsou výjimka), prostě jako by mi ti lidi vůbec nechyběli. Těžko se to asi chápe, pokud někdo nemá stejnou povahu jako já.
Vlastně já o lidi nikdy moc nestála. Jsem takový ten typ, že nechci žít vyloženě sama (teď žiju s rodičema a s bratrem, ale ten je pořád někde pryč), ale volný čas trávím nejraději sama (alespoň polovinu).
Jsem ráda sama, ale samoty se velice bojím. Doufám, že ostatní pochopili, co tím myslím.
Shrnuto : jsem melancholik (labilní pesimista), vysoká, při těle, trpící drobnějšími komplexy (velká noha, v 21-letech asi šestina šedivých vlasů, je to genetická porucha, vlasy si barvím), malá chuť do života, téměř žádná motivace.
Monko, díky za radu, řídit se jí ale nebudu, i když vím, že jsi to myslela dobře.

Myslim, ze chapu, co chces rict. taky mam problem s navazovanim pratelskych vztahu. citim se sama, ale nedokazu se nejak dostat k lidem bliz, vzdycky to zustane jen na povrchu. jedna moudra kamaradka mi rekla, ze problem je v tom, ze kdyz nedokazu mit rada sebe, nemuzu byt schopna mit rada ani ostatni ... (s tim souvisi i komunikacni problemy, ktere jsem tu onehda resila v jinem vlakmne). povazuju to za velmi moudrou a velmi pravdivou vetu. jo a jeste jsem si prosla obdobim, kdy jsem se tohle (nevedomky, az ted vim, proc jsem tenkrat kalila jak zjednana) snazila resit chlastem, ktery me jakoze mel uvolnit. po trech pivech se sice plka mnohem jednoduseji, ale cesta ven to neni :-/ takze holt za sebe: sup k psychologivi, jinou cestu moc nevidim. mozna by pomohl i tobe ...

haiel napsal(a):

Proč by sis tu nudu a zdánlivou bezvýchodnost nemohla prožít se vším všudy? Je to součást zrání a kdo to neabsolvuje a snaží se být neustále on-line, brzy vyhoří a nakonec mu taky někdo doporučí psychologa. Tak si to užij, ono se ti to dříve nebo později začne zajídat a někde v tom čase se konečně najdeš ;)

tak to je dobry :supr: :godlike:
vilemino, ale k psychologovi si klidne zajdi, kazdy clovek ti muze neco dat, neco poradit, necim te inspirovat, a je jedno jestli je psycholog nebo ne, a klidne zajdi k 5 psychologum, jestli by to pro tebe bylo jednodussi nez si hned hledat pratele tak proc ne, dulezite je ze NECO udelas a s NEKYM o tom budes mluvit, je jedno kde zacnes, ale zacni!
taky me napada, pises ze zijes s rodici, ze jsi vysivala, ze jsi mela klidnou pubertu.. pripada mi ze tvoje rodina je trochu staromodni mozna, a ty jsi mlady clovek ktery potrebuje zit.. nezacinas se tam trochu dusit? neni cas na druhe kolo puberty? ja to tedy tak mela, pubertu jsem mela klidnou a az o dost pozdejc jsem si uvedomila ze to je vlastne moje milovana rodina, ktera me brzdi, a to predevsim citove, a dala jsem si dalsi kolo puberty. puberta podle me neni o veku, ale o citovem odpoutani se od rodicu a o samostatnosti - v rozhodovani a v prebrani zodpovednosti sama za sebe

Myslim, ze Tvou situaci docela chapu, mam takovy dojem, ze timhle si projde skoro kazdy, akorat kazdy nekdy jindy, jinak dlouho a jinak intenzivne.

Pises, ze nemas zadne pratele a ani je nemas potrebu vidat. Do hlavy Ti samozrejme nevidim, ale ze si neudelas zadne pratele - neni to tim, ze se lidem bojis verit? Mozna se jim bojis verit proto, ze neveris sama sobe? Rikas, ze hodne casu travis na internetu. Nezajimalo by Te treba nektere z tech lidi poznat osobne?

Podivej se, jak je venku hezky. Nelaka Te jit ven, nekam, kde je hezky? Kup si kolo a zacni na nem jezdit. Zezacatku Ti to nepujde, ale uz po par tydnech vyjedes kdejaky kopec a budes mit z toho radost! :supr:

Zkus na chvili prestat myslet na to, co bude zitra, za mesic, za pet let, za 10 let. Zacni vic zit kazdym dnem. Kdyz jdes nekam s kamaradama a oni se trochu nalijou, citis se tam spatne. Pro strizliveho to vetsinou neni nic moc, byt ve spolecnosti posilnene alkoholem. Tak si dej s nima, kasli na to, ze ti druhy den bude spatne. No a co, uzij si kazdou chvilku a prestan se trapit tim, co bude. Za hodinu muzes vyjit na ulici a muze Te srazit auto. Tak proc resit, co bude zitra. CARPE DIEM!

čauky Vilemíno,
notosemcelejázamlada dada :)
konstance to trefila: ...a dala jsem si dalsi kolo puberty. puberta podle me neni o veku, ale o citovem odpoutani se od rodicu a o samostatnosti - v rozhodovani a v prebrani zodpovednosti sama za sebe...
ovšem xPetrovo CARPE DIEM! jéjje . To až vevyšších ročnících života
Každopádně ty nápady na odpoutání od rodičů :dudlik: ber to. Najít podnájem s dalšími studentkami...
Ještě mně napadá, zkusit systemické (rodinné) konstelace (http://www.cisk.cz ), nejlépe víkend, pro začátek pro ženy. To je fakt dost dobrý. Já byl nedávno na mužských a že jsem  kos starej dost, hodně mi to dalo.
Taky je moc dobrá Modrá alfa, nebo odvozeniny, jaxeto všelijak jmenuje. Udělat  ty (po)kroky ve smyslu "mít ráda sama sebe".
Hodně štěstí.
A jdi na to. Hned!!!!!!!!!!!!!!!

Momentálně mám zkouškové období, trochu se to zlepšilo, zaměstnává mě teď učení, kupovidu jsem už pár zkoušek a testů úspěšně zvládla.

V jeslích, ve školce a na základce jsem se bála lidí, byla jsem jaksi sevřená a nechovala jsem se tam jako doma. Asi se jednalo o jistý stupeň sociální fobie. Na střední se to změnilo, dnes se ve společnosti cizích lidí necítím sevřená. Samozřejmě, že cizí prostředí mi dělá trochu problémy, ale je to nesrovnatelně lepší než kdysi.
Než přišla puberta, spolužáci mě nijak z kolektivu nevyčleňovali, byla jsem spíš outsider (na druhou stranu já nikdy nestála být oblíbená), ale pár "kamarádů" jsem měla. Jenže pro tyto "kamarády" jsem byla většinou na posledním místě. Vždycky jsem byla ta, kdo neměl sedět s kým v lavici (pokud to učitelka neurčila), být na pokoji na škole v přírodě, ... Pak přišla puberta a já se stala terčem psychické šikany (bylo mi jasně naznačováno, že nepatřím do kolektivu, spíš takové vyčleňování). V té době jsem moc stála o to, aby se se mnou někdo alespoň trochu bavil, aby se mě ostatní tak neštítili (přitom já jim nic nedělala, dolízala, nesmrděla, ...). Střední škola byla velká změna k lepšímu, asi s třetinou třídy jsem se normálně bavila, normálně mě vzali do kolektivu, jenže jsem pro ně zase byla až na posledním místě, ale vlastně mně to ani tak nevadilo. Já měla tehdy svůj režim a ten mně vyhovoval. Ve všení dny jsem chodila do školy, odpoledne se učila, večer si něco dělala (četla, dívala se na Tv, jen tak snila o různých věcech - mimochodem dnes to dělám taky hodně často), v pátek jsem chodila s určitou skupinkou lidí do čajovny, o víkendech jsem byla zalezlá doma, dlouho jsem spala (spánek je pro mě velice příjemná věc, i když se mi poslední dobou honí v hlavě nejrůznější myšlenky, spím dobře a ráda), občas někam šla s rodiči. Pro většinu lidí neuvěřitelně nudný život. Žádné diskotéky, pařby (ne že by mně to rodiče nedovolili, ale já o to vlastně nestála, mám o tři roky mladšího bratra a už v 15-ti letech přespával u kamaráda a chodil bůhvíkam). Nikdy mě nelákalo opít se do němoty nebo třeba podvést své rodiče, lhát jim (nejsem věřící, za hodnou dceru se nepovažuju, moc ochotná taky nejsem). Samozřejmě že mi byli a jsou rodiče v některých věcech nesympatičtí a říkala jsem si, že bych to udělala jinak, ale takové to klasické období vzdoru a období, že rodiče jsou úplně blbí,  jsem nikdy nezažívala.
Mám o 3 roky mladšího bratra, ten je úplně jiný, je cholerik, nemá problém s navazováním přátelství, má přítelkyni. Myslím, že vychováváni jsme byli stejně, jako starší jsem samozřejmě měla být ta rozumnější atd., ale to zažívají skoro všichni starší sourozenci.
Nenarodila jsem se do správné doby, nekomunikativní neatraktivní typy nejsou dnes žádané.
Můj problém mě trápí už asi od 17-ti let, zdaleka to nebylo tak intenzivní, jen jsem si tehdy říkala, že se snad jednou dožiju toho, že se do někoho zamiluju, že o mě bude někdo stát. Tehdy jsem to nijak vážně nebrala, říkala jsem si, že se to po maturitě změní, že se snad dostanu na VŠ, dostanu se zase do nového prostředí a třeba se s někým seznámím (to ale nehrozí, obor studují převážně holky).
Asi si říkáte, co celé dny dělám, když nemám žádné koníčky (naposledy jsem četla beletrii asi před půl rokem, už mě to prostě nebaví, ručním pracem se taky nevěnuju), nikde nepracuju, jen studuju, s lidma se taky moc nestýkám. Většinu času sním. Vymýšlím si imaginární osoby a s nimi prožívám různé situace. Nikdy tam ale nevystupuju já. Nejsou to sci-fi příběhy, žádné nadpřirozené situace, ufoni, nic takového. Toto dělám asi už od deseti let, začalo to u mých oblíbených seriálů, které jsem jako dítě sledovala (např. Život na zámku, Návrat do ráje atd.), rozvíjela jsem příběhy těchto seriálů, přidaly se to toho i některé mé oblíbené knihy. Vždycky mě jeden příběh vydrží asi tak 2 roky, pak přijde něco nového. Poslední dobou se neinspriruju seriály, ani knihami, příběhy si vymýšlím sama. Je to můj vnitřní svět, kam bych nikoho cizího nepustila, ani člověka, kterého bych velmi milovala.
Najde se někdo takový, kdo také často sní?

Lomikel, podnájem v žádném případě, sice by to byl pro mě asi velký přínos, ale byly by to zbytečně utopené peníze. Ve stejném městě bydlím a studujuj, školu mám kousek od svého bydliště. S rodičema vycházím celkem dobře, nemám důvod od nich odcházet. O něčem takovém budu uvažovat, až vystuduju (za 3 roky, pokud si kvůli nějakému předmětu nebudu muset prodlužovat studium).

Vilemína napsal(a):

Vymýšlím si imaginární osoby a s nimi prožívám různé situace. Nikdy tam ale nevystupuju já. Nejsou to sci-fi příběhy, žádné nadpřirozené situace, ufoni, nic takového. Toto dělám asi už od deseti let, začalo to u mých oblíbených seriálů, které jsem jako dítě sledovala (např. Život na zámku, Návrat do ráje atd.), rozvíjela jsem příběhy těchto seriálů, přidaly se to toho i některé mé oblíbené knihy. Vždycky mě jeden příběh vydrží asi tak 2 roky, pak přijde něco nového. Poslední dobou se neinspriruju seriály, ani knihami, příběhy si vymýšlím sama. Je to můj vnitřní svět, kam bych nikoho cizího nepustila, ani člověka, kterého bych velmi milovala.
Najde se někdo takový, kdo také často sní?

Problém by časem mohl být ten, že nepoznáš sny od skutečnosti, ale až nastoupíš do práce, tak na sny asi moc času nezbude. ;)

Ale Vilemíno. Proč pořád chce někdo někam zapadat !  :co: Já třeba taky nezapadám, ale považuji to za klad, že se liším od stáda. Ono záleží, jak se na to díváš. Ber to tak, že "stádovitému" člověku se stává daleko častěji, že potká někoho, s kým si rozumí. Ten vyjímečný si prostě musí trochu počkat, protože vyjímečných lidí je málo.

Vím, tohle není útěcha v okamžiku, kdy se cítíš opuštěná, ale uvidíš, že jednou potkáš toho pravého a třeba to bude hlubší, než nějaké čtrnáctidenní známosti s dravými vrstevníky.
Buď pyšná na to, jaká jsi, bude to z tebe vyzařovat

Vilemíno, vždyť ty víš moc dobře, co chceš a nechceš :) Z posledních příspěvků mám dojem, že spíš než radu chceš ujištění, že se svými pocity nejsi sama :)

Některé charaktery jsou možná méně společensky oceňované a žádané, ale všechny jsou potřebné, a každý život má smysl. Stejně tak jsou třeba studijní obory, které jsou považované za "perspektivní", a jiné za "neužitečné" - ale může nastat situace, kdy třeba znalec nějakého polozapadlého jazyka bude potřebnější než všichni inženýři ekonomie. Podobně s lidmi - podle mě život strávený v ústraní a zasvěcený kontemplaci vytváří důležitou protiváhu všemu tomu shonu a povrchnosti. Za předpokladu, že je člověk ve svém životě spokojený, a tady vidím u tebe otazník.

Zkus rozlišit, do jaké míry tvé pocity nepatřičnosti vyplývají ze snahy být jako druzí, z takového toho "měla bych", a do jaké míry jde o tvou niternou nespokojenost. Poznej sám sebe a uskutečni se, potom se budeš cítit na světě doma a potom se objeví i tví spolupoutníci, protože tě konečně poznají.

Vilemíno, Vše již bylo řečeno. Hodně štěstííííííí

Dita.L napsal(a):

... neni pro me uzasnejsi odvaz nez pod vodou sledovat dlazdicky od bazenu. proste relax. na nic nemyslis, jen sledujes ty dlazdicky, treba dve hodiny. :dumbom: a pravidelne dejchas. nadech - vydech, bubliny, dlazdicky. jses po plavani jak znovu zrozena....
....

to je supr! :)

Zdravím!Už delší dobu mám špatnou náladu,nic mě nebaví a jsem hrozně přecitlivělá..jediné,co mě drží při životě,je můj přítel..jenže on má o mě strach,bojí se,že s ním nejsem šťastná,když se tak trápím..rozbrečím se kvůli každé hlouposti a někdy mám pocit,že jsem úplně k ničemu..začátkem října jdu ale k psychologovi..myslíte,že trpím depresemi?

Siff,vezmi přítele za ruku a utíkejte spolu k psychologovi.Skoro nic si nenapsala,ale troufám si říct,že máš depresi.Sama ji vlastním,,tak,, dokokážu jen z obličeje někoho kdo se trápí, poznat depresi.Buď ráda,že máš vedle sebe někoho ,kdo ti pomůže,to já nemám.Určitě ti pomhou.

Siff napsal(a):

Zdravím!Už delší dobu mám špatnou náladu,nic mě nebaví a jsem hrozně přecitlivělá..jediné,co mě drží při životě,je můj přítel..jenže on má o mě strach,bojí se,že s ním nejsem šťastná,když se tak trápím..rozbrečím se kvůli každé hlouposti a někdy mám pocit,že jsem úplně k ničemu..začátkem října jdu ale k psychologovi..myslíte,že trpím depresemi?

Nevím, jestli to je deprese, ale jestli ano, tak bych to jako velkou tragédii nevyděla, prostě někdy přijde, jindy odejde...ale k psychologovi zajdi.

Maricka,deprese je tragedie.Sama nepřijde ,ani neodejde.Kdo nezažil,nepochopí.

no, tak s depresí bych pelášila k psychiatrovi...psychologů jsem viděla hezkou řádku, měli spoustu řečí, ale nic co by pomohlo...u psychiatra mi pomohlo, že sem viěla, že tak nějak ví, co je v mý hlavě špatně a řeči měl taky, ale člověk o nich mohl alespon přemýšlet. a může napsat antidepresiva, což někdy může být dost velká úleva.

maricka: to o tom asi moc nevíš..že existují psychický poruchy, jejichž součástí je deprese. to není ta depka, jak se řiká,dneska mám depku...tyhle stavy můžou člověka dostat k sebevraždě

maricka napsal(a):

Nevím, jestli to je deprese, ale jestli ano, tak bych to jako velkou tragédii nevyděla, prostě někdy přijde, jindy odejde...ale k psychologovi zajdi.

:rolleyes:

oxi, neryj za pravopis ;)

KALIK napsal(a):

oxi, neryj za pravopis ;)

OK, nic som nevydel, nic som nenapysal :P

možná jsem trochu mimo, ale snad každý občas zažije nějakou depresi a to má hned letět k psychologovi?
Já tam párkrát byla, první mi hodně pomohla, ty druhé dvě mi řekli, že se nemám vídat s matkou a jinak nic :usch:

:) Siff,je deprese a deprese..některá,prostě přijde a zase odejde,pomocí třeba přátel,zálib,sluníčka,dobré čokolády,povzbuzení od někoho. Ale jsou deprese,kvůli kterým člověk trpí,ať už psychicky či fyzicky a pokud opravdu to trvá nějakou delší dobu,stavy úzkosti.lítosti,nejistoty a nevím čeho ještě,co tím pokazíš,že navštívíš psycholožku,která to minimálně s tebou probere a může napsat nějaká antidepresiva,pokud by to nevedlo k ničemu,opravdu můžeš zkusit i toho psychiatra. No a pak si myslím,že by Ti mohla pomoct nějaká terapie nebo joga,(to je jen příklad)nebo něco podobného a nebo úplně jednoduše dělej,co nejvíc to,co tě baví a naplňuje. A také možná zkusit si připomínat všechny pozitivní věci,třeba to,že máš přítele,kterého zajímá,jak se cítíš,tudiž tě má rád. :jojo: No a já osobní zkušenost s depresí nemám,ale píšu to právě i proto,že jsem nedávno,mluvila s jednou známou a ta právě nějakým druhem deprese prochází a nepomůže ji ani to,že má dobrého partnera,šikovného syna atd.,stále ji něco uvnitř trápí a svazuje,(také často brečí apod.),obtěžuje ji to v běžném životě,v tomto případě je asi pomoc odborníka na místě. Tak bych zvážila,jak se cítíš ty,nakolik tě to v tvém životě obtěžuje a neumíš si pomoct a zkoušela bych vše dělat proto,aby zas bylo líp. ;) A jak jsem psala i ta psycholožka může být jednou z pomocí pro tebe. ;)

No ono to jde ruku v ruce s ostatními problémy..občas se stává,že jsem tak smutná,že nejdu ze strachu ani do školy a pak se to promítá na výsledcích..ve škole nemám vůbec žádné přátele,jsem tam za takovou tichou myšku,buď si čtu a nebo poslouchám muziku..a pak jsem strašně žárlivá a přítele to hrozně štve a mrzí..kdykoliv někam jde,tak za tím vidím nevěru..ale já si prostě nevěřím,že jsem pro něj dost dobrá..jsme spolu něco přes rok..já chci jít k psychologovi i přesto,že by u mě depresi neobjevil..potřebuju si s někým promluvit a probrat to,co mě trápí..

Možná to nebude deprese,ale sociální fobie a ta se také musí nebo může léčit.Chodíš ráda ven s jinými kamrády nebo jsi radši doma a nikam se ti nechce?

Barusja napsal(a):

možná jsem trochu mimo, ale snad každý občas zažije nějakou depresi a to má hned letět k psychologovi?
Já tam párkrát byla, první mi hodně pomohla, ty druhé dvě mi řekli, že se nemám vídat s matkou a jinak nic :usch:

Ťažko povedať. Ja s chrípkou k doktorovi nejdem, ale slabší a starší ľudia na ňu môžu zomrieť... alebo na komplikácie. It depends.

Siff napsal(a):

No ono to jde ruku v ruce s ostatními problémy..občas se stává,že jsem tak smutná,že nejdu ze strachu ani do školy a pak se to promítá na výsledcích..ve škole nemám vůbec žádné přátele,jsem tam za takovou tichou myšku,buď si čtu a nebo poslouchám muziku..a pak jsem strašně žárlivá a přítele to hrozně štve a mrzí..kdykoliv někam jde,tak za tím vidím nevěru..ale já si prostě nevěřím,že jsem pro něj dost dobrá..jsme spolu něco přes rok..já chci jít k psychologovi i přesto,že by u mě depresi neobjevil..potřebuju si s někým promluvit a probrat to,co mě trápí..

Žárlivost není příznak deprese, ale nízkýho sebevědomí.Nemůžeš přece viset příteli jako koule u nohy 24 hodin a mít ho pod kontrolou.Jestli to nezlepšíš, nezapracuješ na tom, může se stát, že mu dojde trpělivost a uteče Ti.

Vilemíno, to si dobrá s těma zkouškama. To je zase můj kámen úrazu, fakt vopruz. Jo, jsem velký snílek, ale v depresi (reaktivní) jsem moc nesnila, to jsem měla jenom úzkosti a naprostou demotivaci. Zkus psát, máš-li velkou představivost. Jinak mám pocit, že u tebe je to spíš velká introverze a otázka sociální oblasti. Neuzavírej se ale jen doma a do psaní, musíš sama jít ven a dělat si v tomhle ohledu násilí. Najít alespoň pár přátel a nějakou společnou aktivitu (sport?, tanec?, šachy? :) cokoliv). Pokud jsi ve své samotě šťastná, tak už nevidím vůbec žádný problém.

Pajaja:No když se s někým domluvím,tak chodím ráda ven..ale často nemá nikdo čas..

Siff,tak to s tebou nebude tak špatný,když chodíš ráda ven.Asi je potíž,že nemáš s kým. Můj syn 19let,má kamarádů spoustu,ale vykopat ho ven je těžký. A proč si ve škole za tichou myšku?Neberou tě mezi sebe?

barusja:každý v životě má období, kdy mu tělo nevyrábí dostatek serotoninu, či jej neumí využít? to je nejčastější fyziologická příčina depresí..pochybuju, že s tim helpne psycholog či dotyčný sám. deprese neni to, když má den nanic.

u Vilemíny mně zarazila jedna věta - hodně dlouho a dobře spím...
ona taková přemíra spánku taky není na depku to nejlepší - člověk se přespí a pak je malátnej, potácí se o ničeho k ničemu...

Jessika napsal(a):

u Vilemíny mně zarazila jedna věta - hodně dlouho a dobře spím...
ona taková přemíra spánku taky není na depku to nejlepší - člověk se přespí a pak je malátnej, potácí se o ničeho k ničemu...

:offtopic: já se potácím i po 5 pivech a pak mám taky depku, zda jsem někde nehrál Arama Chčaturjana :lol:

Pajaja:No moc neberou..asi se jim "nelíbím" kvůli tomu,že poslouchám tvrdou muziku..:-( Ale je pravda,že já s přáteli ráda chodím ven,jen když nemůžu zrovna být s přítelem..jinak chcu být stále s ním..ale teďka jsem si domluvila individuální jazykovej kurs,tak aspoň trochu se zabavím..

siff: to znám, když někdo neposlouchá to co frčí v rádiu....ale možná bys měla víc chodit ven s jinými lidmi.

myslim, že než psychologa bys měla zkusit toho psychiatra..ten ti kdyžtak rovnou může napsat i nějaký antidepresiva..moje kámoška na tom byla skoro stejně, a po práškách se jí to o dost zlepšilo, ačkoli i pak člověk musí pracovat sám na sobě. jí k tomu doktor radil i at potlačuje to že se jí chce furt spát a co nejvíc se hýbe.

ale ted zjišťuju, že lidi co dali srdce tvrdé muzice, jsou lidi zvláštně citlivý, a depkaři. a určitým způsobm z tohot nejde vybřednout, protože takový člověk je.

Třeba nemáš depresi a je to tím,že jsi zamilovaná a když nejsi s přítelem,tak je ti mooooc smutno.To jsem také zažila.A když se dokážeš přihlásit a chodit na jazykový kurz,tak to asi depka nebude.Je ti asi jen víc smutno.Ten ,kdo má depresi se nikam nedokope.A také to počasí bez sluníčka,nic moc.A po prázdninách si zvykat na spolužáky je někdy těžké.Tak nebuď smutná.

Třeba nemáš depresi a je to tím,že jsi zamilovaná a když nejsi s přítelem,tak je ti mooooc smutno.To jsem také zažila.A když se dokážeš přihlásit a chodit na jazykový kurz,tak to asi depka nebude.Je ti asi jen víc smutno.Ten ,kdo má depresi se nikam nedokope.A také to počasí bez sluníčka,nic moc.A po prázdninách si zvykat na spolužáky je někdy těžké.Tak nebuď smutná.

Pisatel napsal(a):

Jessika napsal(a):

u Vilemíny mně zarazila jedna věta - hodně dlouho a dobře spím...
ona taková přemíra spánku taky není na depku to nejlepší - člověk se přespí a pak je malátnej, potácí se o ničeho k ničemu...

:offtopic: já se potácím i po 5 pivech a pak mám taky depku, zda jsem někde nehrál Arama Chčaturjana :lol:

ja zas jestli jsem nekde jako onehda nezpivala Cervenou reku :lol:   :offtopic:

:) Siff,já nemyslím,že to,že tě neberou ve třídě bude zrovna v tom,že posloucháš tvrdou muziku..člověk přece může najít i jiné společné témata,né? Myslím,že Mirka psala(v jiném mém založeném tématu),že lidí,co poslouchají rock nebo metal je menšina,já si to,až tak nemyslím,na koncertech to vidím,věková kategorie 15-xxxxx...let(prostě i my,už starší páky :D ),no a dnes jsem koukla ze zvědavosti na chat,co jsou tam za lidi,zadala si náš kraj a u jejich profilů a kolonky- hudba, jsem byla mile překvapená,co 2 člověk,tam měl napsané aspoň rock,hodně i metal...,možná by ses mohla poohlídnout po takových přátelích,co poslouchají to samé jako Ty,no a s takovýma bys přece mohla na koncert,zajít pokecat,poslechnout muziku a tak,né?? Ten kurz,také dobrý krok,lépe než nic nezkusit,stím dělat. Je fajn,že zkoušíš něco dělat i sama,když nejsi s přítelem. No a ještě jsem chtěla k té muzice,já měla i mám teda,hlavně přátelé mezi rockery-metalisty,ale zároveň mám přátelé,kteří tuhle muziku vůbec neposlouchají,nevidím to jako něco podstatného,proč někoho brát či nebrat.. ;) :rock:

Tak včera jsme se s přítelem pohádali..:'( Kvůli tomu,že se na mě naštval a že když mi řekl,abych šla domů,tak jsem nešla..pak mi večer napsal,abych přišla,vyspal se se mnou a odkopl mě..hrozně to bolí..

Siff, už z příspěvku č. 54 bylo znát, že jsi na příteli velmi závislá. Své přátele a koníčky odsouváš pouze na dobu, kdy nemůžeš být s ním. Zřejmě si pořád čas organizuješ podle něj, přizpůsobuješ se mu a on si pak myslí (nejspíš právem), že si k tobě může dovolit hodně.
Když ti řekl, ať jdeš domů, měla si jít a nechat ho pár dní trochu vycukat a ne mu ještě skákat do postele. Pak se nediv, že s tebou zametá. Když skáčeš,  jak on píská. Neváží si tě.
Měj své zájmy a přátele a svůj čas si organizuj podle sebe. Pak on pochopí, že nejsi hadr na podlahu a bude si tě zase vážit.

Fanny5:Dnes jdu na koncert,takže se snad odreaguju..ale obávám se,že on už na mě opravdu kašle..

Siff napsal(a):

Fanny5:Dnes jdu na koncert,takže se snad odreaguju..ale obávám se,že on už na mě opravdu kašle..

Snaž se na to nemyslet a zabav se nějak jinak, ať musí vyvinout taky nějakou snahu a aktivitu. Když se mu nabízíš jak na zlatém podnosu, nemusí vyvíjet vůbec nic.

Fanny5:Dobrá..ale jak poznám,že mu na mě ještě záleží?Můžu to o něm říct,když mi i přes náš rozchod píše?

Nezaoberaj sa tým, ako niečo poznáš... keď ti jasne povie, že o teba stojí a že si ťa váži, tak je to OK. Všetko ostatné sú zrejme tvoje zbožné priania a domnienky. :rolleyes:

Takže se mi ozval..napsal,že mě nedokáže přestat milovat..

Tuto diskuzi jsem zakládala téměř před půl rokem. Od té doby jsem "ušla" kousek cesty, trochu se to zlepšilo a to především díky antidepresivům, které jsem začala brát.
Někdy ke konci června jsem byla u psychiatra. Předepsal mi antidepresiva Mollome. Ač nemám negativní názor k psychiatrům a psychologům, strašně jsem se tam bála jít, bála jsem se ještě víc než k zubaři. Nakonec jsem to nějak zvládla, i když jsem odtam odcházela se smíšenými pocity. Měla jsem tehdy zkouškové období, ještě 2 zkoušky mně zbývaly, tu jednu jsem neustále odkládala a nakonec úspěšně udělala, byl to ale zázrak, nemohla jsem se vůbec soustředit na učení. A tu druhou jsem neuděla, odložila jsem ji na září a pak tam ani nešla...
Letní prázdniny bych charakterizovala slovy spánek, spánek a ještě jednou spánek. Každý den jsem spala tak 10 hodin, to hlavně díky antidepresivům, po kterých mi taky brněly končetiny, byla jsem celkově uvolněné tělo, hlavně končetiny. Vedlejší účinky se o hodně časem zlepšily, teď beru silnější Mollome, po tom spím míň.
Pomalu se blížil nový semestr, 5. semestr, poslední ročník bakalářského studia. Na střední škole jsem byla premiantka (nechci se chlubit, ale píšu to jako fakt), vždycky jsem přesně věděla, kdy budeme z čeho psát test, na test či zkoušení jsem se naučila celou látku, učila jsem se z hodiny na hodinu... a teď mě škola vůbec nezajímá. Musím říct, že pro mě byl problém si zaregistrovat předměty! Školu jsem nepřerušila, neukončila ani mě nevyhodili, ale několikrát týdně bych nejraději ukončila studium. Přijde mi to pořád tak těžké něco dostat do hlavy, hlavně moc nemám zájem se dál něco učit. Několikrát jsem se o tom bavila s mamkou (moje rodiče mají oba VŠ), ta považuje za nesmysl ve třetím ročníku ukončit studium, prý mám aspoň dokončit bakaláře. Ano, má pravdu, když se na to podívám z racionálního hlediska, byla by to blbost. Navštěvuju semináře a přednášky, trochu se snažím, ale osobně si myslím, že letos nebudu mít titul Bc. Skoro všichni už začali psát bakalářku, já jsem se minulý semestr byla domluvit s jedním výučujícím a od té doby jsem u něho nebyla, pořád se tam nemůžu dokopat. Určitě si prodloužím bakalářské studim, nakonec dnes nebudu výjimka, teda pokud to sama neukončím.
Někdy mám celkem dobrou náladu, vyrábím různé věci z korálků a drátu nebo teď jsem začala vyšívat jeden obrázek, asi tak třikrát do týdne je to špatné, připadám si tak hloupá, říkám si, že můj život stojí za nic, moc si přeju, abych se ráno už neprobudila nebo aby mě někdo bezbolestně zabil (jsem srab), zrovna teď nemám moc dobrou náladu.
Pozoruju na sobě taky výpadky paměti, ono se to spíš týká toho nezájmu o okolní svět, především školu, prostě nejsem v obraze, kdy jaká hodiny odpadá, i když jsem na hodiny, kdy se to říkalo a já si zapsala, ale už se pak den před hodinou nepodívala do svých poznámek...
Musím se konečně naučit žít se svou povahou. Uvědomila jsem si, že jsem skutečně velký introvert, není to moje přetvářka, vždycky jsem taková byla a budu. Nemám žádné přátele, stýkala jsem se s jednou spolužačkou ze SŠ, já nějak ztratila zájem se s ní vídat. Zvláštní je, že nestojím o přátele. Nikdy jsem nechodila na diskotéky, do hospod, to mě nikdy nelákalo. Vlastně už odmalička jsem byla outsider, hodně se to projevilo v pubertě, kdy se se mnou ostatní přestali bavit, já jim nic nedělala, ale neměla jsem si s nimi co říct a sloužila jako takový fackovací panák (fyzicky mi nikdo neubližoval, jen psychicky).
Někdo mi psal do SZ, že problém může být v tom, že jsem nejspíš neměla žádnou pubertu. Určitě je to částečný důvod mých depresí, spíš bych použila jiný termín, dospívání.
Nežiju, přežívám. Asi tak se mám.

Vilemíno a co takhle nějakou psychoterapii? Zkusit na sobě popracovat, vyjasnit si své cíle, způsoby jejich dosažení a tak? Z introverta nikdo extroverta neudělá, to je jasné, ale trošku se změnit může každý. Zkus to! Je vidět, že jsi vlastně pořád nespokojená, tak s tím něco dělej.

Vilemína, asi nemáš chuť nič robiť, ale ohľadom introvertnosti: Skúsila by som na tvojom mieste(urobila som to aj ja na mojom v krízovom období dospievania) nájsť si činnosť, ktorá by ma bavila - kolektívnu - a tam ľudí podobne naladených. V triede som mala pár kamošiek, ale oveľa lepšie som sa cítila v literárnom krúžku alebo v jazykovke.  Písanie, keramika, apod. sú dosť introvertné činnosti a mohli by ti vyhovovať a popritom by si možno našla aj spriaznené duše... :jojo:

Po více jak dvou letech se ozývám.
Depresi mám stále. Už více jak rok chodím ke skvělému psychiatrovi, který mi nejprve diagnostikoval lehkou až středně těžkou depresi, po pár návštěvách mi diagnózu poupravil na dystymii (chronickou lehkou depresi).
Díky depresi jsem si protáhla o rok bakalářské studium, momentálně mám nakročeno k Bc.
V oblasti vztahů je to vlastně pořád stejné. Stále nemám žádné zkušenosti, s nikým jsem nikdy nechodila. Před více jak měsícem jsem poznala muže, do kterého jsem se zamilovala. Jenže tento muž byl téměř 10 let ve vězení, uškrtil dívku. Zda se mu líbím, to nevím, zatím mě bere jako kamarádku.
Co se týče deprese, tak jsem stabilizovaná, beru antidepresiva (Cipralex, Deniban a Trittico, občas Neurol). Občas zaznamenám propad, ale to tak má většina depresistů.
Za ty dva roky jsem taky o pár zkušeností bohatší, ač by se to na první pohled nemuselo zdát.
Momentálně řeším svoji neschopnost navázat vztah.

Docela jsem zírala, když jsem si přečetla to téma... je to, jako bych to psala já, a překvapení nakonec, máme i stejnou diagnózu :/  celkem slušně mě zaujalo i to o tom zamilování v posledním příspěvku, protože já si poslední dobou všimla, že jsem taky tak nějak přitahovaná svým způsobem nesprávným typem lidí... na to pozor, tam může jít o krk (ale to je asi zbytečné rozebírat, určitě víš, co děláš).
Proč píšu: Kdybys měla zájem, ozvi se na mail nebo na SZ, třeba si můžeme být aspoň trochu užitečné, když jsme na tom tak stejně :)  omlouvám se za divný sloh, píšu to hodně rychle.

Vilemína napsal(a):

Po více jak dvou letech se ozývám.
Depresi mám stále. Už více jak rok chodím ke skvělému psychiatrovi, který mi nejprve diagnostikoval lehkou až středně těžkou depresi, po pár návštěvách mi diagnózu poupravil na dystymii (chronickou lehkou depresi).
Díky depresi jsem si protáhla o rok bakalářské studium, momentálně mám nakročeno k Bc.
V oblasti vztahů je to vlastně pořád stejné. Stále nemám žádné zkušenosti, s nikým jsem nikdy nechodila. Před více jak měsícem jsem poznala muže, do kterého jsem se zamilovala. Jenže tento muž byl téměř 10 let ve vězení, uškrtil dívku. Zda se mu líbím, to nevím, zatím mě bere jako kamarádku.
Co se týče deprese, tak jsem stabilizovaná, beru antidepresiva (Cipralex, Deniban a Trittico, občas Neurol). Občas zaznamenám propad, ale to tak má většina depresistů.
Za ty dva roky jsem taky o pár zkušeností bohatší, ač by se to na první pohled nemuselo zdát.
Momentálně řeším svoji neschopnost navázat vztah.

Zatím tě má jen jako kamarádku...?  Já vím, že už asi potřebuješ zažít nějaký vztah, ale s takovým člověkem můžeš leda tak o vztazích ztratit iluze. A hlavně je to nebezpečné. Může to být recidivista. Pryč od něj.
I kdyby se nakrásně polepšil, tak to není partner pro tebe.

Co mě praštilo do očí - od člověka, který ušktil dívku pryč! A honem!