Damila — 22. 4. 2008 15:14

Tak trochu mě inspirovalo jedno smutné vlákno tady na Babinetu.
Ať byli moji rodiče jacíkoliv... tak dvě úžasná poselství mi (a sestře) předali:
1) smysl pro humor
2) lásku ke zvířatům.

Vyrostla jsem v paneláku, ale měli jsme celkem 11 psů (pravda, těch 9 byly dva vrhy štěňátek, tak u nás byly jen 8 týdnů :D ), dva křečky, dva pískomyly, moc akvarijních rybiček, dva velké bílé kouzelnické holuby, co neumějí lítat, několik kočiček na přespání, než si je někdo vzal. Taky jednu dobu táta pěstoval na balkóně kus shnilého masa, kde se líhly masařky, aby měl na co chytat ryby...no mamka na to tenkrát přišla až po dvou týdnech, když tam věšela své voňavé prádlo...to byl tenkrát mazec. :lol: Párkrát tatík přines v rybářském batohu rejska či nějakou myš, jednou šíleně velkého slimáka, který v noci lezl mamce po polštáři...
Prvního psa tatík taky dostal místo peněz za oddělanou "fušku". Tatík si nikdy neuměl říct o peníze, tak jednou dostal psa s PPP.  Opravdu "terno". Chudák mamka. Dvě malé děti, peněz minimum, a chlap přinesl ještě psa. No, neměla to lehké. :)
Já měla tenkrát rok, ségra pět, a malé štěně, co do všeho kousalo.
Zkrátím to.
Díky za to, že jsem mohla vyrůst  postupně se dvěma pejsky. Když mi bylo nejhůře, plakala jsem jim do kožíšku, vzala je ven, mimo domov (kde nebylo vždy vlídně). Když nám umřeli, brečeli jsme všichni. Strašně. Ještě teď mám slzy v očích, a jsou to desítky let. Láska se nikdy nezapomene.

Myslím, že by každé dítě mělo mít zvířátko (pokud chce), kde si dokáže vytvořit  opravdový vztah.
Obě děti, ale hlavně náš mladší syn žadonil o kočku několik let. Teď máme kočky dvě. A to dítě, co to s ním dělá...no nepoznávám ho.
Sice je stejně vzpurný a hyperaktivní a drzý ke mně, ale když jde o "kočenky" (jak on říká), to jde všechno stranou. NIKDY by jim neublížil. Rád se celou noc nepohne, aby měly obě kočky v jeho posteli dost místa, zastává se jich, když něco potvory chlupaté rozškrábou...

Už teď se děsím, až jednou zemřou. Budu se muset dívat, jak mí synové prožívají první velkou ztrátu, jako jsem kdysi prožívala já. Moc, moc to bolelo. Ale staálo to za ty roky krásného přátelství se zvířátkem.

Jak na tom jste se zvířátky vy nebo vaše děti?

lupina montana — 22. 4. 2008 15:40

Já je měla naopak vždycky zakázaný....takže jsem následně svůj dům taky zaplnila zvířaty :) Počínajíc psy a končíc papoušky, křečky a výchovou dvou poštolek, vypadlých z hnízda - ba dokonce u nás dožilo nádherné káně s prostřelenou pažní kostí....tehdy nebyli žádní pořádní veterináři - dneska už by to bylo jinak :grater: Co my jsme s tím zvířetem nadělali ve snaze, zachránit mu křídlo! Nikdy na nás nezaútočilo.
Zvířata? Já jsem asi nějaká Indiánka, Dam, bo co.....moje nejmilejší byla Kniha Džunglí a zvířata jsou moje sestry a bratři. Není ničeho, co by je mohlo nahradit - a nevadí mi ani poněkud opičí láska, jíž se jim dneska nezřídka dostává. Myslím si totiž, že je to jen malinká splátka za obrovský dluh, který vůči nim máme.
Každý, každičký živý tvor (včetně rostlin) je obrazem jedinečné cesty k obrazu božímu - a každý k tomu má co říct :hjarta::):hjarta:

Selima — 22. 4. 2008 19:07

Ja som mohla všelijaké zvieraá, len môjho milovaného psa nie... Preto som sa odjakživa vrhala na všetkých psov... a ako 24-ročnej sa mi konečne splnil ten sen. Môj prvý pes mal dušu, normálka funkčnú dušu - neviem, ako prečo a tak, ale mal(a). A poslala mi krátko po svojej smrti, z ktorej som sa nevedela spamätať, utešiteľa - ale to celkom neklaplo. Po čase sme sa rozišli a po poldruha roku odišiel aj on tam, kde už bola Linda.... Druhá psina mi tiež niekoho poslala, dokonca krátko pred svojou smrťou, keď sme už ale tušili... a uvidím, ako dopadne toto. Moji psi sú sprievodcovia mojej duše. Mala som obdobie, keď som si lepšie rozumela so psami ako s ľuďmi(ale nie som na to nejako mimoriadne pyšná). Niekedy čakám, kedy mi začnú rásť pazúry a srsť - no, tá už začala. ;) A dlhé uši... :D Som psia duša v ľudskom tele, asi.

Eva36 — 22. 4. 2008 19:18

He, he, se mi chtělo napsat - no, krává dává mléko, prasátko maso, ovce vlnu, slepice vejce....ale pak mi došlo, že to nejni moc duchovní, co? :)

Takže - my měli celý můj život psiska a občas i kočky, sem tam se mihl křeček, teď máme tři psy, suchozemskou želvu, potkana a rybičky (kočku ne kvůli alergii).... A co mi to dalo? Vím, jaký je to prima pocit, když vezmete psa na vycházku a dělá vám radost, jakou on má z toho radost. Naučilo mě to zodpovědnosti - nejdřív jde pít a jíst zvíře - němá tvář a pak já. Naučila jsem se chápat je z výrazu tváře a podobně komunikovat s nimi. Mám ráda i kočky, i když jsou velmi své. V tom vidím i nějakou podobnost se mnou. Pes je víc "otrok". Každé zvíře má duši, říkám si. I když tedy v případě té naší želvy a rybiček občas pochybuji ;)

A víte, jak otestovat pravou lásku? Zkuste zavřít do kufru auta vašeho muže a vašeho psa. Po hodině otevřete. Kdo vás bude s radostí a s láskou vítat? :) (To pro odlehčení.)

Wiki — 23. 4. 2008 16:26

Dávají strasně moc.

Považuju ale svoji lásku ke zvířatům a zejména psům za neštěstí - tedy pro mě.

Takřka už se nemůžu dívat na zprávy, vyhýbám se některým dokumentům v TV, děsím se při mých častých jízdách kdy zase co uvidím a najdu. Nemine snad týden, aniž bych někam nevolala - útulky, policii - k opuštěným , toulajícím se psům. Už jsem si i do auta dala (mám velké) skládací klec, abych to měla jednodušší.

Mám doma 2 zvířata - pejsky. Přesto, že je s nimi práce, koupání, česání, venčení, chlupy, značkování...atd, přesto to jsou pro mě poklady. Strašně se těším, než dorazím domů, jak se ozvou rány - to naskáčou na dveře a pak, když otevřu, každý vezme jednu moji botu(domácí) a běží do místnosti, kde provádíme takové vítání s válením se. Toto je moje každodenní odreagování, kdy se dokážu úplně uvolnit. Pustím z hlavy desítky problémů a nevyřešených telefonátů a jsem šťastná. Pro mě je balzám držet to psí tělíčko v náručí a vstřebávat tu bezelstnou plnotučnou  lásku a radost....

Je to zase spojeno s opačným extrémem, se strachem o tyto miláčky apod., ale to je zbytečné psát, to všichni vědí.

Lena01 — 23. 4. 2008 17:29

Když jsem byla dítě tak pro radost jsme měli pejsky, kočičky rybičky,
pro maso jsme chovali prasata, slípky, králíky, krůty.
Po narození mého syna to byli křečci, morčata, pískomilové, papoušek, kočky a psíci, teď už zůstal jenom pejsek zlatý retrívr a je úžasný teda úžasná je to holka... asi před půl rokem jsem jí řekla-fuj ty smrdíš, bylo zrovna po dešti...ona na mně tak zváštně koukala jako nikdy předtím a pak jsem ji řekla, však my lidi ti můžem taky smrdět...a v tom si ona kýchla  :)

hirondel — 23. 4. 2008 20:35

Eva36 napsal(a):

A víte, jak otestovat pravou lásku? Zkuste zavřít do kufru auta vašeho muže a vašeho psa. Po hodině otevřete. Kdo vás bude s radostí a s láskou vítat? :) (To pro odlehčení.)

Evo,tohle je naprosto uzasny.  :supr:

Tercila — 23. 4. 2008 22:59

No tak mně připadne příměr s kufrem trošku jakoby obrácený. :) Nevím, jestli v kufru auta pes "vítá" nebo je rád, že už není ve tmě a má dostatek kyslíku :). S trochou nadsázky můžu říct, že po otevření kufru bych samou radostí Evě skočila na krk i já :D (jakkoli obě víme, že se v ledasčem neshodujeme) :D.
Já vůbec ta zvířata podezírám, že mě nevítají při příchodu domů proto, že bych byla kdovíjaká úúúžasná, ale proto, že konečně půjdou ven, dostanou žrádýlko, prostě prozaické věci :D
Ale chápu, zlehčuji a souhlasím s dosud napsaným  :supr:

Taky si myslím, že by děti měly mít zvířátko a vůbec ne jen proto, aby se o něj "musely umět" postarat, ale tak pro radost, pro pohlazení, pro "dušičku". A jak tu někdo psal, že si jejich retrívr kýchl - tak my se taky smějeme, že náš pes je alergický na své chlupy :D, zatímco my je statečně dennodenně vysáváme bez kýchání.
Taky jsme odchovali několik generací křečků, měli mluvící andulku, pak korelu, kočku, stále chovám rybičky (zrovna máme mláďátka) :) a psa. Ale je teda fakt, že při naší pracovní vytíženosti si někdy říkám, jak by bylo fajn, kdybych po 13 hodinách strávených v práci nemusela venčit.... A zas je fakt, že se pak na toho psa kouknu - on ví, kdy ty oči správně vykulit .... a je to jasný. :)

Na to, co píše Selima, sice u sebe nějak nevěřím, možná je to spíš sugesce, ale je to zajímavé.

Marek_ — 24. 4. 2008 14:41

Pochválim sa aj ja, čo chovám... :) mám doma tri akváriá, dve veľké s cichlidami, jedno malé, v ktorom odchovávam rakov.
http://www.akva.sk/phpBB2/album_pic.php?pic_id=16302

Mám agamu bradatú
http://i134.photobucket.com/albums/q118/keschword/DSC00413.jpg

stredoázijského ovčiaka
http://www.skaaro.sk/psy/so-suky/akaja-furudal-chan-v.jpg

jedného čierneho kocúra... takého klasického, pouličného... :)

a zajtra si idem pre fenku Jacka Russela Terriéra... na tú sa moc teším...
http://st.blog.cz/d/deninkaapepicek.blog.cz/obrazky/4002377.jpg

Všetky fotky okrem akvária sú ilustračné, to akvárium je fakt moje...

poletucha — 24. 4. 2008 15:12

mooc hezké akvárko!!! :godlike:

Lúthien — 24. 4. 2008 21:01

Ty fotky mě dojaly. Skoro rozbrečely. Už zase :dumbom: Jsou to krásnííííí tvorečkové :godlike:
Měli jsme 9 let psa, teď máme kocoura a nedovedu si už život předsavit bez chlupatýho kamaráda :-)
Nevím, ze zvířat cítím něco vyjímečnýho, zvláštního, kouzelnýho a moudrýho. Trpím i když si náhodou zapnu Novu s nějakým stupidním filmem (omlouvám se milovníkům Novy), kde trpí zvířátko a znova brečím, když se uzdraví... Někdy si připadám jako šílenec, ale mám to v sobě od narození :dudlik: Takže říkám, bez zvířecí říše ani ťuk

Damila — 24. 4. 2008 21:20

V době, kdy už jsem neměla psy, a ještě neměla kočky, jsem přímo fyzicky toužila po chlupatém čtyřnohém tvorovi.
Normálně mi to chybělo. Měla jsem se s kým mazlit (děti, manžel), ale zvířátko je něco jiného. Dnes mám dvě čičinky, a naprosto naplňují mou "citovou nádobu". :)

Sirius — 24. 4. 2008 21:41

Od malička jsem vyrůstal se zvířaty a ani bydlení ve "velkoměstech" tomu nezabránilo. Pes pro mne znamenal kamaráda a povinnost, ale přínosnou, donutilo mne to chodit ven i když se mi nechtělo. Ostatní zvířata pro mne byla zdrojem pobavení, odreagování a jakéhosi zklidnění. A v neposlední řadě i inspirací a zdrojem poznání. No a samozřejmě, jsem masožravec, takže zvířátka chovaná příbuznými (některá) jsem i baštil.

sunyata — 24. 4. 2008 21:59

1.1. 2004 mi spolu s bytem, ktery jsem si pronajala, prisla do zivota kocicka Meggie. Zpocatku jsem moc nadsena nebyla, muj zivot se zdal prilis komplikovany i bez zviratek. Ale pani majitelka jinak nedala, byt byl proste s kocickou a basta. Ono to ani jinak nemohlo byt, Meggie, moje dcera a ja jsme si proste byli souzeni. Bylo to jako setkani starych pratel. Pocatek toho roku byl obdobi svetla i temna, pocatek velke transformace pro mne. Pritomnost Meggie prosvetlila mnoho dnu i noci, prinesla mnoho radosti a usmevu na srdci a na tvari,  jeji pritulnost a sladke predeni ucarovalo vsem pratelum, navstevam, i klientum, kteri k nam prichazeli --nebylo to jen pro konzultace a Reiki, ale i ta mala lecitelka a carodejka Meggie byla toho vseho soucasti. V cervenci 2007 v brzkych rannich hodinach cekala na mne az se probudim a v me naruci vydechla naposledy. Ve vzpominkach je s nami navzdy.

Opheliaa — 25. 4. 2008 3:04

Odmalička jsem vyrůstala se zvířátkama... měli jsme patnáct let fenku, která měla každou chvíli štěňátka... tu jsme měli ještě dřív, než jsem se já narodila... když mě máma dala na dvorek v kočárku a jen jsem malinko zakňourala, fenka to šla hnedka mamce hlásit, ať se jako jde podívat... pak jsme měli další fenku, vlastně její dceru... opět dlouho, deset let.... a donedávna jsme po ní měli její dvě štěňata, tentokrát psí kluky... o toho staršího jsme bohužel loni o Vánocích přišli, bylo mu už 12 a byl nemocný... toho mladšího, 10letého, ještě máme... oba přežili autonehodu, ten, co ho teď máme, na tom byl hůř, pamatuju si, jak jsem mu dávala léky a brečela mu do kožichu, zprvu vypadal, že to rozhodně nemůže přežít nebo že nebude chodit nebo tak něco... chodí, běhá, dokonce i vyskočí na vyvýšená místa... myslím, že se od něj hodně učím - tu vůli k životu ... má v očích radost, i když vím, že ho ten nemocnej hřbet musí pořád bolet ... a je zajímavý, jak měli oba dva naši poslední psíci každý svou povahu, ačkoli to byli bratři... ten starší byl takový vážný, řekla bych melancholický, tvrdohlavý odjakživa... ten mladší zase odjakživa veselý, tulivý... jsem za ně všechny ráda, že jsme je měli a že toho jednoho stále ještě máme a doufám, že s námi ještě dlouho zůstane a že bude relativně zdravý...

Wiki — 25. 4. 2008 11:55

Tato diskuze je pro mě balzámem.
Scházejí se tu milovníci zvířat a mě to  hřeje. Nejsem vůbec romantik ani snílek, ani mazlivý tvor, ale pro zvířata mám obrovskou slabost. Někdy je mi až na obtíž. Jsem ráda, když vím, že je takových lidí víc a že zlí lidé, kteří dokážou zvířeti ublížit jsou jen vyjímky. Myslela jsem si vždy, že ten můj vztah ke psům není normální, že jsem divná.

Samum — 25. 4. 2008 13:10

Marku, už máš doma Jacka? My máme Jack russella už měsíc a je to poklad... přeji spoustu zábavy. Akvárko je nádherné, agamy mne neslosvily a pesa je úúžasný.

Fotky naše Jacka tady http://qhodnoceni.atlas.cz/profil.php?u=67898

Já nemůžu napsat, co mi zvířátka v životě dala. Miluju všechny, krom hmyzu, pavouků, hadů, žížal a podobných stvoření. Mám je raději než lidi, jejich leckdy smutný osud se mne dotýká více než leckdy smutný život lidský. Asi je to špatně, ale je to tak.

Marek_ — 25. 4. 2008 13:15

Samum, idem si pre ňu až večer a už sa nemôžem dočkať... :) keď budem mať niekedy čas a hlavne chuť :), tak dám fotky... ten Tvoj je roztomilý... ;)

lupina montana — 25. 4. 2008 14:10

Marek - krásne aqárko........:supr:

Fati, nic si z toho nedělej - mně se taky leckdy dotýká víc osud zviřat. ale ono je to asi tím, že lidí se (zaplaťpámbu) dneska vždycky zastanou nějcí jiní lidi....a tak vidím ráda, když se třeba surikat zastanou....no jiný surikaty ne, takže zase lidi :lol: A jakto, že nemáš ráda hady a pavouky?? :co::dumbom::lol: Dyť to jsou taky lidi..... :gloria:

majkafa — 25. 4. 2008 15:14

Takový kočičí kožíšek a hlazení a nufńání s číčou - úžasné antidepresivum. :D

poletucha — 25. 4. 2008 15:49

Pořád musím myslet na to jak mi před třemi dny ta králičice umírala v dlani. Pořád si říkám, možná jsem mohla něco udělat...
Myslím, že ač to dcera prožívala hodně silně v tu chvíli, byla to ohromná lekce i pro mě, já to však mám v tichosti a na dlouhou dobu. Na některé věci co člověk vidí, prostě jen tak nezapomene.
Tu noc jsem spala, hluboká noc a najednou ve snu vidím Pacinku(ten králíček) jak vesele hopká, všechno očuchává a drbe se tlapkou za ušima a olizuje tlapky. Byl to sen, ale v tu chvíli jsem v tom spánku věděla, že umřela a že se jen přišla rozloučit. To jediné mě utěšuje, že jí pak už bylo dobře.

lupina montana — 25. 4. 2008 16:02

:):):)
Se mnou se přišla rozloučit moje minulá fenka Ančka - a při té příležitosti jsem zjistila z toho snu, že jsou to vlastně všechny naše mrtvý fenky v jedný :co:
Ančka byla ja říkala Sel- můj psychopompos, průvodce duše. :)

sunyata — 25. 4. 2008 16:26

Ja jsem bojovala s prisernymi pocity viny, kdyz jsem tu svoji kocenku drzela umirajici v naruci. Taky jsem si rikala, ze jsem mohla neco udelat, zabranit tomu. Ale byla to a stale je obrovska lekce na tema "if you love somebody, you set them free" a taky, ze proste nemohu mit absolutni kontrolu nad vsim. Timing je vzdy perfektni at se nam to libi nebo ne.

Damila — 25. 4. 2008 16:57

Tak mně ještě před očima zvířátko neumíralo, to mě teprv ještě čeká. :-(

Bláža.. — 25. 4. 2008 19:51

Na dvoře jsme měli slepice, husy, někdy kozy,kůzlata, ovce, jehňata, psy, kočky..
Ve chlívku jsme měli prase, v králíkárně králíky,na půdě holuby a na zahradě včely.

Co mě dala zvířata? Poučení o životě. A o tom co je důležité a co není. Zvířata dovedou být šťastná,dovedou si život užít lépe než spousta lidí, umí trpět, dovedou umírat. Nejsou malicherná a na rozdíl od lidí jsou duševně zdravější, je mezi nimi málo šílenců, většina z nich je obrovsky moudrá.
Mají svou osobnost.
Pro mne je to svět, který respektuji a kde se cítím být hostem. Nikdy jsem neměla zvíře jako stálé zvířátko na mazlení, ale jako živočišného partnera, kterému jsem dávala a od kterého jsem brala a od kterého jsem se učila, několik z nich by se dalo označit jako Velký učitel.

poletucha — 25. 4. 2008 20:01

pocity viny v souvislosti s bezmocnými, na lidi odkázanými zvířaty.... to je taky síla.
Sunyato, já jsem si to sama sobě vysvětlila, zakázala pocit viny a přijala to co se stalo jako součást plánu, jinak bych se zbláznila.
Pocity viny jsou fakt jeden z těch těžších sebedestrukčních programů, dělám vše pro to, abych se s ním vždy srovnala.

poletucha — 25. 4. 2008 20:02

Damila napsal(a):

Tak mně ještě před očima zvířátko neumíralo, to mě teprv ještě čeká. :-(

pro mě to bylo poprvé, byla jsem na to fakt nepřipravená, dost mě to zasáhlo.

x62358 — 28. 4. 2008 19:20

Krásný řádky všechny do jedný. Jsem i já začala přemýšlet co mi moje zvířátka dávají a přišla jsem na to, že to je trénink bezpodmínečné lásky (kočka i pes) - psa se musím přiznat, že jsem nechtěla, nevěděla jsem jak budu zvládat další "povinnosti" - teď už vím, že je můžu zvládat - s láskou. Je to krásný ňuchňat ho.

konstance — 3. 5. 2008 4:54

lasku lasku lasku a zase lasku.. a to v daleko vetsi mire nez si opravdu zaslouzime :)

Regina — 3. 5. 2008 20:55

já  si beru ze zvířátek jejich vlastnosti, momentálně třeba toto
http://darkfantasy.blog.cz/galerie/vili … e/21054368

trisestri — 7. 5. 2008 23:35

zvieratka nam davaju pritulnost,su dobrymi spoločnikmi a niekedy je zabavne ich sledovat

Musim — 8. 5. 2008 0:11

Já jsem z vesnice a měly jsme tam vážně všechno, komplet hospodářství, mého psa, kočku, kachnu, co za mámou chodila jako pejsek, kohoutka, co mne napadl (celou v červeném), prase, co mne kouslo...žáby... a vždy jsem chtěla pracovat v ZOO, chovatelka zvířat.
V bytě-v paneláku už jsem nic povoleno neměla,jo, sestra rybičky, ale ty mne neberou, nedá se s nima mazlit! ale jako velká jsem začala... křeček, japonské tancující myši, papoušek, a pak zase křečkové. Vždy jsem to šíleně obrečela, když umřely, i když mne bylo už nad 30.
Pudlíka mne ukradli po 5-ti letech spolužití a dodnes ji hledám a mám výčitky svědomí, co je s ní, přičemž nejspíš už je v nebi... už je to 10 let.
Na tom samém místě po roce ukradli dalšího psa a to byl pro mne stop stav se zvířaty.
Poslední leta ustupuji dceři...takže osmáci degu, morče, rybičky, kočka (musela pryč, zoufale se mne zhoršila alergie, ale dlouho mne to mrzelo, že musela pryč i když s náma byla jenom pár měsíců). Takže od té doby kvůli alergii nás obou...jenom rybičky. Ovšem alergoložka řekla, že alergii vyvolává i krmení pro rybičky!
Ted jsem ustoupila (i mne chybí zvíře!) a zítra, resp. dnes to je týden, co mám doma štěnátko bišonka. no, v neděli oslavíme 2 měsíce věku.
Jen se bojím, co udělá alergie, nebot z kočky jsem chytla alergii na psí chlupy a já zrovna psi velice můžu! Holka...no, ona kýchá, špatně se ji dýchá...tak nevím, nevim.
Aniž by mé dítě znalo můj dětský sen, ona taky chtěla pracovat v ZOO...
Už jako malá obrečela třeba i kreslený film, kde se zvířátku něco stalo. A i když to má na videu...tak když to je smutné a už to viděla 1000x, obrečí to znova.
Až bych měla dům, kočku bych zas měla. Do bytu už nemůže.
Věřím tomu, že zvířata mají duši, myslí a chápou. Vždyt to malé srdíčko jak miluje páníčka co vše pro něj něudělá!teskní, miluje, žárlí, dovádí, hraje divadlo atd.atd.atd. Jen hady nemusím.

ita — 8. 5. 2008 0:17

Byly mi 4 roky, když táta donesl štěně. Byl to chytrý, milý oříšek, doprovázel mě do školy. Bratr byl ve škole daleko a jezdil domů občas, pes ho poznal na 50 metrů. Když pes odešel, dalšího otec nechtěl. Až moje děti neustále toužily po zvířátkách, měli jsme kočku a korely. Pak zase dlouho nic, až před 11 lety jsme v lese našli NO. Zpočátku jsem se velkého psa bála, ale on byl tak šťastný, že našel rodinu, byl to nejhodnější pes, jakého znám. Loni odešel, pohřbili jsme ho na zahradě. Zhroutil se mi svět, všude jsem ho viděla. Tak jsem do 14 dnů sehnala štěně NO. Máme v parku velkou smečku, jezdíme na psí tábory s báječnými lidmi.

Damila — 8. 5. 2008 6:49

Lidi, vy jste úžasní, tolik lásky. :)
Čtu klukovi před spaním knížku
"Slepičí polévka pro milovníky koček".
To byste koukali, jak ten divoch, který hraje vojenské PC hry a dívá se na válečné filmy, se při čtení těch dojemných pravdivých příběhů nádherně rozněžní, a chce další a další, a komentuje to...na polštáři mu spí kocour, na břiše ho tlapkuje kočenka. Ne tohle nemůže být zlý člověk, až vyroste. :D

konstance — 9. 5. 2008 2:14

ja jsem vyrustala s pejsky, sama mam radeji kocicky.. dlouho jsem hledala po inzeratech bilou kocicku, a nemohla porad najit to prave, a taky muj pritel a rodice kocky fakt nemusi tak jsem se uz predem trapila jak to vyresim s hlidanim a s tim abych ji nenechavala dlouho doma samotnou - az najednou jsem narazila na obrazek pejska maltezacka a rozhodla jsem se okamzite (noo.. co se tyce kocicek - neni vsem dnum konec.. :jojo: )..
ted ho mam doma par dni a byla to laska na prvni pohled. jak mi usnul prvni den vystraseny v posteli, uplne jsem se rozplynula..:par:  a pak me hned napadlo co budu delat az mi jednou odejde.. a co asi, poridim si dalsiho podobneho.. nejlepsi lek. (bracha mel labradora, a kdyz odesel, za par dni tam bylo nove stenatko, uplne stejne.. strejda mel jezevcika - a po jeho odchodu za 3 dni tam pobihalo nove stenatko jezevcika.. ze by nejaka zavislost.. :gloria:

Danda — 22. 5. 2008 14:54

Tiez som odmalicka chcela zvieratko.Podarilo sa mi to az ked mal najmladsi syn 6 rokov.Objednali sme mu steniatko charlie spaniel King kavaliera.Prisiel nam vlakom z Kosic a bol akurat do dlane.Ked mal asi dva mesiace,zlomil si komplikovane nozicku.Bola som prekvapena s akou trpezlivostou znasal liecenie.Ked bol starsi,chodil s nami na motorovom clne po Dunaji.Miloval to.Ak pristal pri brehu nejaky cln,uz bol na spici a cakal,kedy odstartujeme.Vobec mu nevadilo,ze ten cln je cudzi.Mal devat a pol roka,ked mu srdiecko nevydrzalo a on nam odchadzal.Byvali sme v panelaku a ked sa mu pritazilo,odisiel do kupelne a tam bol do rana.Ja som tam pri nom preplakala celu noc a ked sme rano prisli k zverolekarovi,ten nam povedal,ze nech mu to ulahcime injekciou.Plakali sme ja,moj manzel a aj zverolekar,ktory ho osetroval cely zivot.Pochovali sme ho na jeho oblubene miesto na brehu Dunaja.Teraz mame doma dvoch kocurikov,dve macicky a troch psikov.Vsetko to su najdusi a su strasne zlati.Ale uz byvame v rodinnom dome,kde maju vybeh na dvore.

Damila — 22. 5. 2008 14:59

Dando, krásný příběh.
Nám když odcházely fenečky, taky jsme moc plakali. Je to vždycky smutné. A bolí to.
Ač se to zdá jako nevěra, tak pořídit si nové zvířátko člověka tak nějak rozptýlí, a uvědomí si, že aby mohla přijít nová, musí odejít ta stará.