Omlouvám se předem všem citlivějším, budoucím maminkám si možná i dovoluji raději zakázat vstup, ale napadlo mě toto téma jednak v souvislosti se smrtí dcery O.Neffa a jednak v souvislosti s debatou na téma amniocentéza.
A teď tedy ten dotaz, jste připraveny(ni) (alespoň teoreticky) na to, že přežijete své dítě(děti) ?????????????

Nemyslím, že se na to dá jakkoli připravit... v mém případě ne. Neumím si to představit a nechci. Jiná otázka je, zda a jak to pak přežít.

Nie, nedokazem si to predstavit, nechcem si to predstavovat a ked som si to predstavoval bolo mi hrozne a chytil som z toho peknu depku ...

néééééé,bavme se o něčem jiném :dudlik:

Přežila jsem, ale být na to připravená???? :o  Proboha!!!! Už je to 22 let a není dne, abych si nevzpomněla! Natož abych byla předem připravená! I když člověk už ví, že je konec, tak stejně doufá v zázrak.

jéžiši bety a to já si myslela,že nic horšího už mě potkat nemůže,jak já se rouhám, objímám tě :pussa:

přežila jsem své dítě, nebyla jsem připravená. Ani v poslední chvíli jsme nebyla připravená.
Babs myslíš, že lze se připravit na to, že přežiju své dítě?

Zrovna v souvislosti s Neffem jsem pořád myslela na to, jak to musí být strašné, nevědět a bát se pořád se bát, ta hrůza co na vás padne, panika, tušení že je to špatně   ... a pak ta představa co udělal jeho holčičce a jak jí bylo když si uvědomila co se děje a že není úniku, jak si to bude pořád až do smrti představovat znovu a znovu a znovu, jak ho ta představa přepadne úplně zničeho nic a sedne mu děs do týla a bude ho drtit a drtit....

Konkrétně u pana Neffa, že to byl ještě ten koho měl za zetě, člověk, který měl jeho dceru učinit š´tastnou... To je dvojitá rána.

Bety napsal(a):

Přežila jsem, ale být na to připravená???? :o  Proboha!!!! Už je to 22 let a není dne, abych si nevzpomněla! Natož abych byla předem připravená! I když člověk už ví, že je konec, tak stejně doufá v zázrak.

Sally napsal(a):

přežila jsem své dítě, nebyla jsem připravená. Ani v poslední chvíli jsme nebyla připravená.
Babs myslíš, že lze se připravit na to, že přežiju své dítě?

Babs, na tohle se nedá připravit.  Ani v tom případě kdy jde o pozvolné umírání nikoliv násilné.

Bety napsal(a):

Přežila jsem, ale být na to připravená???? :o  Proboha!!!! Už je to 22 let a není dne, abych si nevzpomněla! Natož abych byla předem připravená! I když člověk už ví, že je konec, tak stejně doufá v zázrak.

Přesně tak-u mě je to už 20let a ..... :grater:

Jak se jako chceš připravit?
Někdy mám v hlavě myšlenky,skoro mi tam běží film,  jaké by to bylo, kdyby se aspoň narodily,mají jména kteréjsem jim nikdy nedala a i to je dost strašné. Natož tak držet je za ruku, dívat se jim do očí a pak prázdno.
Bože můj, to je strašná otázka na páteční večer :usch:

Májajájo, myslím, že je to strašná otázka na jakýkoliv večer.

Všem, které jste odpověděly z vlastní zkušenosti patří můj upřímný obdiv a hluboký dík za odpověď. :pussa:

Ne, nemyslím si, že je možné se na to připravit. A zároveň se  omlouvám, jestli jsem otevřela bolavé rány v duši, srdci, hlavě, prostě všude, kde taková věc rány zanechá. Jen od včerejšího večera se nemůžu zbavit nutkavých myšlenek co bych dělala kdyby ... Zároveň si ovšem neumím představit, že bych tak klidně a s rozvahou odpovídala novinářům a z toho všeho přemýšlení vznikl ten dotaz.

Pokud jsem někomu dotazem ublížila, upřímně se omlouvám. Prostě mi to nějak rozhodilo a to vlákno jsem založila tak nějak spontánně a asi bez přemýšlení. :rodna:

Dostala jsem tabletku, nechtěla jsem ji. Bylo mi nařízeno, abych ji spolkla, a v ten moment bylo v mé hlavě prázdno. Odpověděla bych na cokoliv. On tu hrůzu musí pojmenovat, jinak už by se zbláznil.
Tu "rozvahu" vidíš jen ty, já vím že tam není, to se ti jen tak zdá.

Tu rozvahu, jak píše Bety, máš jen ty... máš ji, protože jsi v šoku. a když máš tu rozvahu, což není rozvaha ale šok, tak slyšíš jak jiní říkají: no to já bych se na tvým místě zbláznila, já bych to nepřežila, já bych nedokázala mluvit.....
Pak nastoupí pohřební služba a pohřeb, začneš brečet úplně všude, pro změnu slyšíš: hele ta hysterka, se podívej z tý musí mít doma manžel radost když řve.....
Dostaneš rozum a začneš vyřizovat věci... u doktora např od kvalifikovaných sester slyšíš: hele to vona, ta co jí umřela dcera - syn....
Pak se zblázníš... protože měli pravdu, měla by jsi se zbláznit..... pak ti dojde, že jsi špatná, když ještě žiješ, jiní by přeci nepřežili....
Pak dostaneš vztek, na všechno, na všechny... Na doktory, že nedokázalai.... zanedbali... na manžela, že nevaroval dceru - syna.... na kamarádku syny - dcery, že ji nedoprovodili, na sebe, že jsi byla špatná máma....
Trvá hodně let než si to všechno připustíš, pochopíš a přijmeš, ale NIKDY, NIKDY nepřestaneš myslet, NIKDY nepřestaneš koukat po jiných dětech a říkat si: moje - můj xxx by asi byl/a taky tak starý... určitě by teď maturoval/a, určitě by byla taky tak hezká- hezký.....
Uvidíš někde rok narození - výroby... jo, to se narodil, narodila.... a zas tě bodne u srdce....
Je to Babs na celý život na každý den.... nejde toho zbavit se, nejde to zapomenout.... A vždy.... vždy si vzpomeneš.... Věříš, že jsou i lidé, kteří se zeptají, jaké to je? Jaké je, když vidíš a víš? A že když jim odpovíš, jsi svině protože jsi odpověděla? A když neodpovíš, tak jsi taky svině....
Babs... neomlouvej se za rány ať otevřené, nebo ne... ty nám ty rány otevřít nemůžeš, oni totiž nikdy nebyly zavřené. NIKDY. A nikdy nebudou....
Četla jsem kdysi v Babičce.... maminka, která má děťátko v nebi, nejí červené ovoce... Já ho sice jím, ale nabízím svému synovi.
Možná ti tahle odpově´d připadá surová ale věř, že to není nic proti slovům: paní xxxxx, váš - vaše..... zemřel - zemřela.

já se tenkrát prala s vrchní sestrou.... chtěla mi píchnout injekci... abych to prý vydržela. Co mám vydržet? Váš syn umírá. Nechtěla jsem nic, a začala křičet... Pusť te mne, pusť te mne, chci ho pochovat, chci ho pohladit.... Nepustili. Zemřel beze mne.
a tohle, že mi nedovolili se s ním rozloučit mne bolelo o hodně víc, než to že zemřel, to že jsem nemohla tu poslední chvilku, tu poslední vteřinu být s ním a říct, mu, že jsem ho měla moc ráda.
Trvalo to 15 let. 15 let jsem brečela, kdykoli jsem si vzpomněla, viděla.... kdykoli ....
Babs, tomuhle ty se svou otázkou opravdu nemůžeš ublížit.

Amen...

Holky opravdu moc děkuju, že jste tak upřímně odpověděly a neposlaly mě rovnou do háje. Připadám si jako blbec, že jsem (ke všemu tak stupidně) položila takovou otázku. Prostě mi to najednou začlo šrotovat hlavou a ne a ne se té myšlenky zbavit. Je to přesně jak si napsala Sally - já si zkrátka ani neumím představit, že bych to vůbec přežila. A protože na mě pan Neff působil tak neuvěřitelně klidně a vyrovnaně vznikl ten dotaz, jak a jestli vůbec je to možné.
Takže ještě jednou díky za upřímné odpovědi, máte můj obrovský obdiv.

Holky, to je hrozné, co tady čtu.
A Sally, naprosto jsi popsala ty nejděsivější představy, které se vynořují, když mám o dítě strach.
Jenže u Tebe to nebyly jen představy...úplně mě bolí srdce. Napsalas to dokonale a sugestivně, velmi sugestivně a živě...:(

Žádná nevíme, co nás v životě kdy potká. A jsem přesvědčena, že NIC STRAŠNĚJŠÍHO už mámu potkat nemůže.
Nejen, že se na to nedá připravit, ale nedá se s tím ani nikdy smířit.


Holky, já nevím, je to strašné - před 100 a více lety bylo docela běžné, že v každé rodině zemřelo nějaké dítě. A třeba dokonce víc než jedno. Prožívaly to ty mámy taky tak? Nebo byla jiná doba a "bralo se to jako normální"? Jde to vůbec?

Připravit se na to nedá. Ani v nejhorším snu si nepředstavíš, jaké by to bylo doopravdy.
Bety, Sally :pussa:

Ne.... takové myšlenky raději okamžitě vyháním z hlavy.....!!!!! Bojím se,že bych si to přivolala,takže si pro svou krásnou dceru maluji nádhernou budoucnost,co se týče zdraví a její ochrany :-)  :hjarta: !!!! :hjarta:

Damila napsal(a):

Holky, to je hrozné, co tady čtu.

Žádná nevíme, co nás v životě kdy potká. A jsem přesvědčena, že NIC STRAŠNĚJŠÍHO už mámu potkat nemůže.
Nejen, že se na to nedá připravit, ale nedá se s tím ani nikdy smířit.

No jo, holky, a myslíte si snad, že pro táty to není strašné, když přijdou o děti?
Je to stejně hrozné!

Kvůli rozvodu jsem přišel o děti. Žijí s mámou a po nějakém čase mi začaly říkat, že se mnou nikam nechtějí...
Nemine jediný den, abych na ně nemyslel, aby mi aspoň chvilku nebylo moc smutno.
A představa, že by mi jednou přišla zpráva, že některý z nich nežije...
To bych se už asi fakt zbláznil..... :(

slávku... jsi úplně mimo :)

Pane jo, tak tomu říkám jedno z nejdepresivnějších témat, co tady snad jsou. Mám dvě děti, a jen ta představa, co by - kdy by.....mě totálně sráží na kolena, je to jako by ledová ruka drtila mé srdce ......... neeeee ani nemyslet. Neumím si to představit, nechci si to ani představit, protože už jen ta představa je děsivá....v porovnání s ní musí skutečnost být šílená. Ženy-matky, které tím prošly, si prošly tím nejhorším peklem, jaké vůbec může být. Není na světě nic horšího :(

Já se dokonce k něčemu přiznám-dodnes (a je to už tolik let) nevím, kde můj syn skončil. Dožil se jen dvou dnů a manžel zařizoval tenkrát vše s mou mámou. Já se vrátila z porodnice, na nic se neptala a po několika týdnech skončila na psychině. A dodnes jsem nenašla odvahu se zeptat, kde je-kam se poděl?????

Sally napsal(a):

já se tenkrát prala s vrchní sestrou.... chtěla mi píchnout injekci... abych to prý vydržela. Co mám vydržet? Váš syn umírá. Nechtěla jsem nic, a začala křičet... Pusť te mne, pusť te mne, chci ho pochovat, chci ho pohladit.... Nepustili. Zemřel beze mne.
a tohle, že mi nedovolili se s ním rozloučit mne bolelo o hodně víc, než to že zemřel, to že jsem nemohla tu poslední chvilku, tu poslední vteřinu být s ním a říct, mu, že jsem ho měla moc ráda.
Trvalo to 15 let. 15 let jsem brečela, kdykoli jsem si vzpomněla, viděla.... kdykoli ....
Babs, tomuhle ty se svou otázkou opravdu nemůžeš ublížit.

Nad tímhle Sallyiným  příspěvkem pořád přemýšlím. Opakovaně u toho brečím. Vyvolává to ve mně "vzpomínky"z nějakého minula, ne zrovna příjemné, zhmotnělé do obavy přímo ochromující.
Nic horšího si totiž neumím představit, a tohle mě pronásleduje.
Člověk si říká, že tohle přece
NEJDE PŘEŽÍT!

Průser je, že tohle JDE přežít. :(

Nechci znovu vířit Sallyinu bolest. Vířím tím i tu svou, ikdyž je poněkud dávnější.

Mám šílenou zlost, možná je to jen transformace bezmoci ve zlost, v to, že aspoň to málo, co mohl lidský faktor  ovlivnit (přítomnost mámy), nebylo "dovoleno". :butter:

Mám zlost a chci nabančit lidem, co zabránili i tomu nejjednoduššímu, co mohli připustit.
Proč máma nemůže být se svým dítětem v té nejdůležitější situaci v životě???!!!

Můj syn kdysi taky zemřel beze mně, a nyní jsme na sebe proto až nezdravě fixováni.

Bože, jak moc to bolí i dnes, po tolika letech... :(
Jak moc to člověka poznamená, a to i v dalším životě...

Na to nelze být nikdy připraven.
Divná otázka.
Přijde mi jako rouhání. :grater:

Majkafo, co je to rouhání?
Vzpomínky jsou rouhání?
Strach je rouhání?
Láska je rouhání?

Rouhání jsou zakázaná témata, a na to já "nehraju".
Nic není tabu. To, že se o něčem nemluví, nezmizí ze světa. Bohužel...kéž by to tak fungovalo....

Jako rouhání mi přijde otázka, jestli jsme na to připraveni a teoretizování odpovědí.
O čem se mluví, to se často přivolává.
Odcházím z tohoto témata. :(

Toto cítím jako rouhání:

A teď tedy ten dotaz, jste připraveny(ni) (alespoň teoreticky) na to, že přežijete své dítě(děti) ?????????????

Na smrt dítěte se přece nedá předem připravit, ani když je smrtelně nemocné, nepřipravíš se na jeho odchod.

Nemůžu se vzpamatovat z toho, kolika z vás odešly děti předčasně :grater: :grater: :grater: :grater: :grater:

Rouhání? Majkafo proboha neblbni...Babs plácla a otřesena se za své plácnutí omluvila.....možná ji to vzalo víc, než celý vážený zbytek fóra.
Přidám se, protože nevím, jestli já jsem se nerouhala - mně umřelo "jen" sotva narozené dítě a bezmála mi umřela druhorozená. Byl to tak otřesný zážitek, že jsem dcerám začla říkat, že slušné děti přežijí na každý pád svoje rodiče :vissla::/ No a teď nevím, jestli TO nebylo rouhání.....:grater: Vlastně jsem jim zakázala umřít, žejo.....
A přiznám se - nejstrašnější mi taky přijde nemoci se ani rozloučit.....když jsem četla tvůj příběh, Sally, měla jsem chuť popadnout bič a zpráskat toho, kdo byl za tu situaci odpovědný. Zažila jsem to jen náznakem, když měla dcera otřes moozku a tehdy podávali zprávy typu "nestarejte se, pan doktor ví nejlíp, co dělá" a já absolutně šílela. Je to přese jen úraz hlavy a já si představovala, že umře a oni mi suše pošlu telegram "přijeďte si pro svršky" (tenkrát by se nikdo neobtěžoval telefonovat) Byla to moje noční můra ještě léta potom, i když všechno dobře dopadlo. To jsem poprvé ztropila ve špitálu hysák, že mě vyvedli :):grater:

Teď sice ne o dětech, ale ke "klidu" pana Nefa.
Když mi bylo 14 tak umřel můj otec, a ve stejný den i otec matky ( děda) , každý jinde a jinou smrtí, oba nečekaně. A doma se všichni hroutili a já tomu asi nějak nerozumněla, a když do domu přivezli matku z práce, které to chtěli říct až doma, tak ještě teď cítím ten okamžik, kdy mi v hlavě něco cvaklo a já se rozhodla, že teď není čas na můj smutek, že je čas to "vyřešit a zvládnout". A tím momentem jsem se na celou záležitost dívala jako na film, i na sebe. Možná je to obranná reakce podvědomí,  ale celý týden jsem tenkrát snad ani nebrečela, jediná emoční reakce z mojí strany byl odchod z pohřbu, kde už jsem nechtěla být a následné omdlení.
Tato obraná reakce se mi vrací vždy když se něco takového stane, a moc závidím lidem kteří se dokážou vyplakat, a ventilovat ten smutek, protože já ho tam někde pořád mám, je schovaný a mám strach co se stane až se jednou dostane ven.
I když , myslela jsem si, že to funguje  100%, ale po posledním předčasném konci těhotenství , kdy jsem se zase na vše dívala jako na film , mi spolubydlící z nemocnice a pak i manžel řekli, že brečím celou noc a že se to nedá v ten moment vydržet se mnou v té místnosti.  Ale před lidmi, kterým do toho nic není , ( a to jsou všichni krom manžela) jsem neustále ledově klidná.

A chápu Babs že se zeptala, mně taky přijdou na mysl otázky na věci  které si neumím představit. Například se neustále ptám, co budu dělat, až zjistím že umřel manžel. A paradoxně se mi ta situace promítá před očima jako ten film, a já ji nedokážu zastavit. A  když jsem v tu chvíli sama, tak u toho bulím a bulím.........
to podvědomí je stejně dokonalá věc.

šílené téma :(

Damila napsal(a):

Holky, to je hrozné, co tady čtu.
A Sally, naprosto jsi popsala ty nejděsivější představy, které se vynořují, když mám o dítě strach.
Jenže u Tebe to nebyly jen představy...úplně mě bolí srdce. Napsalas to dokonale a sugestivně, velmi sugestivně a živě...:(

Žádná nevíme, co nás v životě kdy potká. A jsem přesvědčena, že NIC STRAŠNĚJŠÍHO už mámu potkat nemůže.
Nejen, že se na to nedá připravit, ale nedá se s tím ani nikdy smířit.


Holky, já nevím, je to strašné - před 100 a více lety bylo docela běžné, že v každé rodině zemřelo nějaké dítě. A třeba dokonce víc než jedno. Prožívaly to ty mámy taky tak? Nebo byla jiná doba a "bralo se to jako normální"? Jde to vůbec?

No, bola iná doba a tie mamy zasa tiež húdne umeirlai pri pôrodoch, ostávali vdovami živiacimi svoje deti... mali nízky priemerný vek, atď.

Selima napsal(a):

No, bola iná doba a tie mamy zasa tiež húdne umeirlai pri pôrodoch, ostávali vdovami živiacimi svoje deti... mali nízky priemerný vek, atď.

Byla jiná doba. Bylo to "normální". Ale prožívaly to ty ženy tenkrát jinak, než dnes? Nehroutily se z toho tak? měly jiné city? Byly jiné, než my???

Ja - pokiaľ to môžem posúdiť - mám napr. sklon nebrať smrť na vedomie čo najdlhšie, a všetko mi dochádza až po čase. Starej mame (prvé úmrtie v rodine, ktoré si pamätám) som odmietla ísť na kar, pohreb mám celý zahmlený a prvá spomienka je tá, ako sedím pol roka od jej smrti v parku pri jej dome, lúčim sa s ňou a plačem. Niekto má možno spomalenú cestu toho uvedomenia si. Alebo ho prosto len utlmili...

Damila napsal(a):

Selima napsal(a):

No, bola iná doba a tie mamy zasa tiež húdne umeirlai pri pôrodoch, ostávali vdovami živiacimi svoje deti... mali nízky priemerný vek, atď.

Byla jiná doba. Bylo to "normální". Ale prožívaly to ty ženy tenkrát jinak, než dnes? Nehroutily se z toho tak? měly jiné city? Byly jiné, než my???

Neviem - asi každá inak. Mne len stará mama rozprávala o tom, ako zomreli dvaja z jej bratov(relatívne malý počet na 9 detí celkovo), jeden ako trojročný na čierny kašeľ a druhý ako dospelý v 1. svetovej vojne. Aj ona oplakala obidvoch a netrúfam si odhadnúť, ako bolo mojej prastarej mame... ale mala ďalších 7 detí(niektoré ešte malinké), tak musela žiť a fungovať ďalej, asi. Mňa zasa vytáča moja mama, keď si vždy vydýchne "Ona má predsa ešte ďalšie deti", akoby sa tým smrť toho jedného stala niečím okrajovým. Paradoxne ma to ale potešilo v lete, lebo som si hovorila, že pri jej filozofii sa aspoň nemusím trápiť tým, ako by jej bolo, keby som to vzdala. Veď mám ešte brata - a ten má dcéru, maminu vnučku, takže by to nebol problém.

Selimo, jak "keby som to vzdala"? !!
Nestraš.

Jedno dítě skutečně nejde nahradit druhým. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně.

:) Nie je "dobře nebo špatně" , proste je. Pre niekoho. A pre niekoho asi ide.

:offtopic:
Sel, co s děje? To " kdyby som to vzdala" znamenalo něco jako v angličtině - podmínečný děj, o kterém víme, že se nikdy nestane a nildy nebude pravda?

Sally, dušinko, tys mne dostala. Vůbec nevím, co Ti mám napsat :grater: jsem jako ochromená žalem a hrůzou. Přitom bych tě chtěla nějak utěšit, potěšit, a ono to nejde. Snad jen konstatování, že jsi krásná, moudrá a citlivá žena a tvůj syn tě měl moc rád a určitě věděl, že ty jeho a prožil s tebou sice krátký, ale láskou naplněný život. Hodně dětem se to nepodaří... :grater: :hjarta:
Pro Babs: (snad jsem nespletla jméno) Tato představa  je noční můra, a... druhou část věty se bojím dopsat (mám taky představu rouhání) :(

Sally, Damilo, Lupi....

dnes ráno nám umřela králičice, ke které měla dcera velmi silnou vazbu.
Vím, že tohle téma je o dětech a nedá se to srovnávat, ale já chci jen napsat, že mi tahle diskuze, to co jste napsaly, pomohla ve včerejším rozhodování. Ona totiž umírala už ze včerejška, u veta jsem ji nenechala utratit, ještě měla šanci, dostala oblbovadla a léky a já jsem teď moc ráda, že i když dcera strašně plakala, tak jsem ji z toho nevynechala ,že ji mohla poslední večer chovat a držet a rozloučit se s ní. Vzpoměla jsem co jste zde psaly, bylo to moc důležité!

tak vidíte, všechno má svůj smysl...
Poletucho, králíčka i dcerky je mi moc líto, je spousta teorií, které říkají, že děti by neměly poznat smrt, ale nesouhlasím s nimi. Smrt k životu patří, bez ní by život nebyl a to, že život má hranice, že je situace, kdy už nic nelze dělat, to by mělo znát každé dítě když už mu rozum stačí.
Dala jsi své dceři hodně, je to sice vykoupené její bolestí, ale  je to bolest, která jí něco naučila, naučila jí, že ty vždy stojíš po jejím boku a hájíš její zájmy.

Co mne se týká a jiných rodičů... četla jsem kdysi v knize od pana Matějčka: nezáleží na tom, jak staré dítě, jestli vinou úrazu, či nemoci, nezáleží na to m jak a kde.. zemřelo nám dítě, zemřela nám budoucnost a naděje, které jsme do ní vkládali. Zemřelo nám dítě, zbytek není podstatný.
A vůbec mi nepřipadá jako rouhání o tom mluvit, když nebudu mluvit o bubácích oni zmizí? Ne, budou tu pořád, stejně jako strach rodiče, že by se TO mohlo stát právě jemu. Tedy se nelze připravit na smrt dítěte, lze o tom jen nemluvit.

Sally,
máš tak moc pravdu, až to děsí.
Naše děti si jednu dobu moc chtěly povídat o smrti. Kamarádky mě od toho zrazovaly, ale mně to přišlo nějak samozřejmé, že by měly vědět, že co se narodí, to zemře.

Dobře se to vysvětluje na starých lidech, ale když se děti začnou ptát, jestli můžou zemřít i děti, tak to je zlé, to se špatně říká.


Poletucho,
kolik bylo králíčkovi?
Moje sestra si koupila s neteřkou králíčka. Měla ho dva dny a už hlásila, že jednou bude strašně plakat, až umře. Láska na první pohlazení.
Mně v dětství umřeli dva úžasní pejsci, tak vím, jak to dítě může bolet.
Koupíte nové zvířátko? Kupte! Nebude jako to první, ale je důležité, aby se nepřerušilo cosi, co bylo otevřeno...jdu založit nové téma, ať nejsem off topic, tohle mě zaujalo.

poletucha napsal(a):

Sally, Damilo, Lupi....

dnes ráno nám umřela králičice, ke které měla dcera velmi silnou vazbu.
Vím, že tohle téma je o dětech a nedá se to srovnávat, ale já chci jen napsat, že mi tahle diskuze, to co jste napsaly, pomohla ve včerejším rozhodování. Ona totiž umírala už ze včerejška, u veta jsem ji nenechala utratit, ještě měla šanci, dostala oblbovadla a léky a já jsem teď moc ráda, že i když dcera strašně plakala, tak jsem ji z toho nevynechala ,že ji mohla poslední večer chovat a držet a rozloučit se s ní. Vzpoměla jsem co jste zde psaly, bylo to moc důležité!

Ja som bola pri mojej psine až do konca... pri oboch. Zverolekár ma už vyháňal preč, ale ja som ostala, kým z nej neodišiel všetok život. Prvú som aj vlastnoručne pochovala a keby sa to dalo, urobila by som to so všetkými blízkymi, aj ľuďmi. Takto aspoň dám rituál so sviečkou a vetami presne na rozlúčku určenými.

Jessika napsal(a):

:offtopic:
Sel, co s děje? To " kdyby som to vzdala" znamenalo něco jako v angličtině - podmínečný děj, o kterém víme, že se nikdy nestane a nildy nebude pravda?

Slovo nikdy nemám v reprertoári. Neviem, čo bude o pár rokov. V lete k tomu bol krok. Nateraz to pravda nie je a v blízkej budúcnosti nebude. Ďalej nevidím a nesnažím sa vidieť. Che sara, sara.

Mmch, ja som asi bola zlváštne dieťa, lebo cca od šiestich rokov som občas pribehla neskoro večer za našimi s revom, ja nechcem zomrieť, a otázkou - Prečo PRÁVE JA musím zomrieť? Mama sa vždy smiala(aj keď mi to teraz pripomenula), ale mne vtedy do smiechu nebolo. Mala som úplne fyzický strach z nebytia, bol - a asi je - to hrozný kŕč... a nedalo sa to zastaviť. (Neviem, prečo som to tak cítila... ale pamätám si ten pocit.) Keď mi  babička zabila obidvoch králikov a nútila ma ich zjesť, bola to dosť trauma pre mňa... ale prežila som a babičku som zato nemala menej rada. Len som sa snažila pochopiť(nejaký čas márne), že ona k nim mala iný vzťah ako ja.

Selima napsal(a):

Mmch, ja som asi bola zlváštne dieťa, lebo cca od šiestich rokov som občas pribehla neskoro večer za našimi s revom, ja nechcem zomrieť, a otázkou - Prečo PRÁVE JA musím zomrieť? Mama sa vždy smiala(aj keď mi to teraz pripomenula), ale mne vtedy do smiechu nebolo. Mala som úplne fyzický strach z nebytia, bol - a asi je - to hrozný kŕč... a nedalo sa to zastaviť. (Neviem, prečo som to tak cítila... ale pamätám si ten pocit.) Keď mi  babička zabila obidvoch králikov a nútila ma ich zjesť, bola to dosť trauma pre mňa... ale prežila som a babičku som zato nemala menej rada. Len som sa snažila pochopiť(nejaký čas márne), že ona k nim mala iný vzťah ako ja.

já dtto - až na to, že jsem nevylítla z postele
ale dodnes si pamatuju ty hrozný představy o tom nebytí  a jak mi to pořád hlava nebrala, že nebudu nic cítit a že bude jen tma a prostě NIC,NIC,NIC.... :co: 
hrozný... dneska už jsem na tom líp ;)

:jojo: Aj ja. Minimálne ma teší, že som dostala ten odklad... a snažím sa užiť si to. :storstark:

Dovolím si zopakovat slova mého milovaného Gandalfa:

Konec? Tady cesta nekončí.
Smrt je jen další cesta, kterou musíme jít.
Šedá dešťová záclona tohoto světa se rozestře
a promění se ve stříbrné sklo.
A pak to uvidíš.
Bílé břehy.
A za nimi daleký zelený kraj za rychlého rozbřesku.
To není tak zlé! :)

Selimo, a Jessiko,
to vám asi v dětství chybělo to povídání s rodiči o tom, že to všechno smrtí nekončí...
Doufám, že na vlastních dětech jste takovou chybu neudělaly.

Nie, po mojom detstve a skúsenostiach so vzťahom v dospelosti som bezdetná. Nevlastnému dieťaťu som trošku hovorila, trochu chápalo samo(rozprával mi, že asi v minulom živote zastrelil ako gestapák vlastných starých rodičov, videl to vo sne... v tomto živote sa v puberte dal k skinom, ale postupne to nechal tak).

Ne, na tohle se syn neptal.
A hlavně - smrtí končí minimálně pozemský život v té podobě, jakou si šestileté dítě dokáže představit.
K duševnu je třeba vyzrát anebo být věřící.
Nyní jsem vyzrálá minimálně z toho hlediska, že dokážu NICOTU potlačit.
A věřím na anděly :)

Ty jo, tak jsem to téma celé od začátku do konce pročetla, to se mi ještě nestalo. Doslova jsem to zhltla a celé to probrečela. Jen to čtu a bolí mě tak neskutečně srdce, že fakt představa............ !

Selimo, já prodělala něco jako ty. Asi v patnácti letech jsem se večer co večer, noc co noc , probouzela s pocitem, že tu jednou nebudu. Hrozně mě děsila ta představa, že prostě umřu a už NIKDY nic nebude. už nikdy nepocítím lásku, nikdo mne neobejme, já už NIKDY nikoho neobdaruji žádný dárečkem a až jednou budu mít děti, nebudu jim moci pomoci, když mne budou potřebovat. Tohle se ve mě odehrávalo v mých 15.ti letech. Hrozný strach a slovo "NIKDY" mě budilo ze spaní a já plakala tak, že jsem probudila všechny doma. Mamka tenkrát nevěděla, co se mnou. Už si nepamatuji,ale nějak to asi odeznělo samo.

Dneska mi je 30 let a nejsem úplně zdravá. Někdy mi ta nemoc psych.tak strašně vadí a trápí, že si fakt sama řeknu, že jsem ráda, že SMRT existuje. Říkám si to , i když vidím, kam dnešní doba spěje. Jak se všichni někam ženou, je na nás vyvíjen hrozný nátlak, mladí to dnes mají děsně těžký, ženy, co jsou s dítětem sami.... nikdo se o vás nepostará, nikdo nepomůže. Prostě hrůza. A ten pocit, že do toho vychovávám syna a že bude jistě "hůř", ....ani raději nepřemýšlet.

Dalimo, a ty vážně myslíš, že po smrti něco existuje? Není to jen na každém jedinci, k čemu se přikloní a v co věří? Já osobně na posmrtný život nevěřím. Nevěřím v Boha ani v žádného anděla. Někdy přemýšlím, zda vůbec něčemu věřím. Přesto se nachytám, že když si uvědomím, že umřu, představuji si, jak tam "nahoře" všichni jsme v těch bílých róbách a je tam klid a mír. Když mi je ouvej (což mi poslední dobou bylo a je), modlím se k bohu (paradoxně umím otče náš i zdrávas, protože jsem jako malá musela chodit do kostela ) a v neposlední řadě se zamyslím, a říkám si, že asi věřím na spravedlnost a na to, že vše má svůj smysl. Jen někdy trvá dlouho, než ten smysl v tom najdu. Takže shrnuto, jsem jeden velký omyl tady na téhle planetě, když si takto protiřečím? ? ? Nevím.

A všem maminkách, kterým se stalo to, co se stalo....Smekám klobouk a máte všichni můj obdiv, jak jste to zvládly.

mabos napsal(a):

Dalimo, a ty vážně myslíš, že po smrti něco existuje? Není to jen na každém jedinci, k čemu se přikloní a v co věří? Já osobně na posmrtný život nevěřím.

Nevěřím, jsem o tom přesvědčena. Nevěřím, nemusím věřit, protože vím. :)

mabos napsal(a):

Není to jen na každém jedinci, k čemu se přikloní a v co věří? Já osobně na posmrtný život nevěřím.

Pravděpodobně to je na každém jedinci - v tom smyslu, že jaký si to vmyslíš, takový to bude....nicméně prý jsou i jedinci, kteří to "tady" i "tam" víceméně prospí :) Takže pro každého něco :)

Sally, Dami, Seli, díky holky! :hjarta:

lupina montana napsal(a):

mabos napsal(a):

Není to jen na každém jedinci, k čemu se přikloní a v co věří? Já osobně na posmrtný život nevěřím.

Pravděpodobně to je na každém jedinci - v tom smyslu, že jaký si to vmyslíš, takový to bude....nicméně prý jsou i jedinci, kteří to "tady" i "tam" víceméně prospí :) Takže pro každého něco :)

jj, tzv. neprobuzené vědomí :)

Ale dneska mi zrovna říkala moje homeopatka, že se setkává se spoustou lidí, kterým stačí "jemně sáhnout na rameno" jak řekla, a oni se "probouzejí"....říkala, že jí to přijde skoro masový jev - tak to je dobrá zpráva, no ni? :rock:

lupina montana napsal(a):

Ale dneska mi zrovna říkala moje homeopatka, že se setkává se spoustou lidí, kterým stačí "jemně sáhnout na rameno" jak řekla, a oni se "probouzejí"....říkala, že jí to přijde skoro masový jev - tak to je dobrá zpráva, no ni? :rock:

Nechcete mi někdo sáhnout na rameno? :)

Tobě netřeba, Dam! :)

Ten, kdo si myslí, že jemu netřeba, tomu nejvíce třeba... :)
Já chci! Já chci!

Cháchá! Vždyť ot jsi taky neřekla ty, ale já! :reta: Že ti netřeba......Ten, kdo si myslí, že mu třeba....tomu netřeba :lol::lol:

Damila, jak můžeš vědět??? Ty už jsi někdy umřela a znovu obživla??? :gloria: