Dobry vecer Vam vsem,

take mam trapeni...pred 14 lety nam zemrela maminka,mne tehdy bylo 18 let.Bylo to tezke obdobi pro nas pro vsechny a stale na ni vzpominam,ale kdo to absolutne nezvladl je otec.Asi po roce se zacal velice divne chovat
proste jako blazen az teprve ted vim,ze se u neho projevila nemoc,ktera se jmenuje maniodepresivni psychoza.
tenkrat ta manie trvala asi pul roku,ale ja jsem tomu tenkrat nerozumela.V te dobe si privedl domu zenskou o 22 let mladsi a jeste s ditetem..a cikanka!to byla ta nejvetsi chyba v jeho zivote.Nejdrive vse bylo fajn chovala se k nam slusne ( ja nechtela byt rasistka) tata prisel o praci a ani nemel zajem si nejakou praci hledat.Byl porad takovej bez energie a  bylo mu vse jedno(ted uz vim,ze to byla pro zmenu zase deprese) My jsme mu porad domlouvaly at si najde praci,ze to takhle nejde.MUsi se platit byt atd.Byt jsem platila jen ja!  ve svych 20 letech a ta jeho taky nepracovala jen obcas mi neco dala.Pak jsem se zbourila a rekla ,ze uz nic sama platit nebudu.Jenze byt tata tenkrat prepsal na me a jelikoz jsme meli majitele tak jsem se bala,ze o byt prijdu a hlavne nechtela jsem mit zadne problemy.Pak se jeho mila velice rychle zmenila nakonec nastal boj o byt..Nebudu to popisovat ,ale bylo to pro me hrozne obdobi 3 roky.. nadavala me i tatovi a my se ji nakonec bali.Stacilo se priblizit k baraku a zacalo mi tlouct srdce jak o zavod.Tata si vubec neumel dupnout.Kdyz po nem chtela penize tak on pak chodil za mnou.Vse co melo nejakou cenu tak odnesl do bazaru.Dokonce z meho zamceneho pokoje,ktery vypacil ukradl veci co meli cenu a prodal. Pak jsem potkala sveho budouciho pritele a ikdyz se mi nechtelo, vzdala jsem se bytu a odstehovala se pryc.Tatovi jsem rikala,ze byt musi platit jinak o nej prijdou a skonci na ulici! nedali si rict a pritom byt byl veliky,meli tam podnajemniky,takze meli prijem,ale radeji penize utratili.Vse mela pod palcem ona a tata sebou nechal manipulovat.Nakonec ho zacala nenavidet.dokonce otehotnela s nekym jinym,tahala si ho k nam domu a tatu vystvala a on byl radeji venku a chodil spat na pudu.Tohle vse vim az po trech letech co jsem se od nich odstehovala.Tehdy jsem prerusila veskere kontakty protoze jsem odmitla jim neustale davat nejake penize.A BYLO MI DOBRE! Je tomu rok co mi zavolali z nemocnice,ze je tam muj otec a uz by ho chteli propustit,ale jelikoz nema kam jit a nema penize,tak volaji mne,zda bych mu mohla pomoci.Samozrejme vse dopadlo jak jsem ocekavala prisel o byt a poradne ani nevi kdy ,protoze v te dobe byl na ulici pak asi v te nemocnici,takze u toho vystehovani nebyl.Prisli jsme o vse a i ja o svoje osobni veci.Otci jsem zaridila azyl protoze k nam do bytu nemohl,ale asi po tydnu se objevila zase jeho nemoc pro zmenu zase manie a zacaly s nim byt problemy.Skoncil v Bohnicich na 4 mesice.Byla jsem rada ze ma aspon kde byt a ze ho daji zase dohromady.V azylu mi slibili,ze ho pak vezmou zpet,ale pak kdyz ho chteli propusti,tak me v azylu odmitli tatu prijmout s tim,ze se boji,ze se ta manie bude opakovat.Tak jsem sehnala zase jinej azyl,ale z toho nakonec tata odesel.Nikomu nic nerekl,vse tam nechal a kdyz jsem ho pres policii nasla tak mi rekl,ze se tam citil jako ve vezeni,ze se mu tam nelibilo a radeji bude na ulici.Nevidela jsem ho skoro pul roku az nahodou v centru jde proti me zarostly chlap v hadrech a s igelitkou.Byl to tata.Oslovila jsem ho a tak jsme zase v kontaktu.Vzala jsem ho k sobe domu,aby se poradne umyl a dala jsem mu ciste veci.Zaridila jsem mu na socialce podporu,takze pobira nejake penize.Bydlet u me bohuzel nemuze.Mame maly byt.A hlavne pritel by nesouhlasil.Zase jsem zkusila mu nabidnout,ze zaplatim nejaky azyl,ale to nechce.Radeji je venku jezdi v tramvaji pak se nekam schova.Premyslela jsem jak mu pomoci,ale nemam moc penez ,abych mu platila nejaky byt.Ale on se ani nesnazi,aby si nasel nejakou praci.Je sice v ID ale zadne penize nepobira,protoze nema odpracovane roky.Nejhorsi je,ze nikdy nevim kdy ho prepadne zase ta manie,toho se bojim nejvice.Leky odmita brat,protoze neveri,ze je nemocny.Myslela jsem si ze dame zadost o umisteni do domova duchodcu,ale kdyz pobira jen tu poporu s ceho se to bude platit? je to zacarovany kruh z ktereho nevim jak ven.Jsem z toho hodne spatna a porad na nej myslim, jak je nekde v tech mrazech na ulici...:(  Mela jsem myslemky opustit pritele a zit  s otcem? aspon by mel kde byt a mela v dusi klid,ale proc mam prijit o soukromy zivot kvuli nekomu komu jsem domlouvala 1000x a stejne me neposlechl a nenechal si pomoci.TO PROSTE NEJDE.Mit tak dost peniz bylo by to jednodussi.

Na nějaký ID nárok mít musí, vždyť i Cikáni, kteří nikdy nedělali, mají ID vypočítaný z průměrné mzdy, potřebuje spíš korespondenční adresu, aby mu to měli kam posílat.

Irenka21 napsal(a):

Na nějaký ID nárok mít musí, vždyť i Cikáni, kteří nikdy nedělali, mají ID vypočítaný z průměrné mzdy, potřebuje spíš korespondenční adresu, aby mu to měli kam posílat.

Irenko , nemají, je spousta soc. slabých, kteří mají nárok na PIN nebo ČID, ale důchod se nevyplácí, protože nesplňují podmínku pro výplatu :butter: .

Janinko,
no Ty máš, holka zlatá, teda ve svým věku "zkušenosti" :(. Absolutně se nepohybuji v podobném prostředí, ale nebylo by dobré se vyptat někde u lékařů, co s ním, když je evidentně nemocný? Zajít pro radu k psychologovi nebo kamkoliv na úřady...
Držím palce.

Šlo by zkusit Dům s pečovatelskou službou? Tam je asi dlouhá čekací doba, ale podat zatím žádost . I náklady na bydlení by byly snesitelné.
Přítele neopouštěj, nemůžeš žít otcův život. Máš svůj a ten je hodně těžký. Jen by bylo fajn, kdyby Tě přítel podržel občas podržel psychicky, abys tu tíhu unesla, než se to nějak poskládá.
Držím palce a posílám SZ.

Dekuji Vam za podporu,nekdy je to opravdu tezke,ale snazim se to zvladat

Take uz me to napadlo,zkusim se na to podivat a zeptam se ohledne te zadosti do domova duchodcu.
Jinak jsem cetla clanek o bezdomovcich a psali,ze 20-30% z nich maji nejakou psychickou poruchu a jejich chovani presne odpovida na tatu.Ja uvidim jak to bude.Zkusim udelat co se da.Jinak pritele mam moc hodneho,docela me podporuje,ale chapu ,ze doma by ho nechtel.

Janino,včera jsem si přečetla Tvůj příspěvek a celou noc jsem nemohla spát.Bohužel mě to vrátilo o několik desítek roků zpět, kdy jsem něco podobného prožívala s maminkou.Na rozdíl od Tebe už jsem měla rodinu a tři malé děti. Vysvobozením pro mne bylo úmrtí matky (zní to sice divně,ale i pro matku  to bylo vysvobození). Pokud mohu poradit, hlídej si své zdraví a psychiku. Jak jsem četla, jsi hodně silná a zvládáš celou situaci na výbornou. Chtěla bych Tě odkázat na sociální oddělení v místě bývalého bydliště otce. Ony jsou nejlépe schopny zjistit potřebné informace a umístění -přednostní do DD-či psychiatrické léčebny.Ty pouze umožníš jejich styk s otcem, dodej potřebné doklady,informace.Rozhodnutí nech na nich nebo se z toho zblázníš.
Přednost má tvůj život,plánování rodiny s přítelem atd.Nechci, abys to mé psaní pochopila,že se na otce máš vykašlat, naopak Tě utvrzuji v tom,že právě, jak si se ujala celé situace je skvělé! Jinak existují sociální dávky,příspěvek na péči, který není závislý na počtu odpracovaných roků, ale na skutečném zdravotním stavu otce. Pokud by se otec dostal do nějakého zařízení, jsem si jistá,že by si příspěvek dovedli vyžádat.Snaž se udělat ve svých pocitech tlustou čáru za minulostí.Je třeba se tam na chvilku vrátit,něco vyřídit,ale nesetrvávej tam dlouho.Přeji hodně sil a lásky.

Naprosto souhlasím s VLaděnou, v rámci svých možností otci samozřejmě pomoz, ale hlavně mysli na sebe. Domů bych otce nebrala už z toho důvodu, že může být více zadlužený než víš a ty můžeš klidně přijít i o své bydlení.
Mám podobné zkušenosti s manželovými sourozenci, a protože bydlíme s jeho rodiči, neustále k nám potřebuje někdo jít bydlet ( s tím že přece bude u rodičů pár dnů, což se lehce přehoupne na měsíce) . Pro zachování zdravého rozumu, partnerských vztahů  a normálního chodu naší rodiny ale je nutné to nedovolit a tvrdě si za tím stát.

Vladko dekuji!
ja se na to dojdu zeptat.Je to nekdy opravdu narocne a nekdy mam strach,abych to neodnesla ja sama svym zdravim.Porad zacinam znova,vzdy mu neco vyridim a nakoupim nejake veci co potrebuje,ale on to pak ztrati a ja to zarizuji znova..atd atd... Ted jsem jeste silna a ma psychika to docela zvlada,ale jelikoz je otec takto nemocen bojim se,ze me to jednou potka take a vsechen ten stres co jsem zazila a zazivam se pak odrazi na moji psychice.Ale doufam,ze snad ne.Vcera jsem se s tatou zase videla,mel nejake nove obleceni,je to zvlastni,ale obcas mu i nekdo pomuze.Dostane najist nebo mu nekdo da nove obleceni.Dokonce pry u nekoho prespal a snad mu i umozni prespat v nejakem aute,tak nevim.Zdal se mi zase trosku takovej jako vice komunikativni a veselej,coz pro me nebyva zrovna radostne zjisteni,protoze ho znam a tak se obavam,aby neprisla ta manie :grater:  to je to s nim opravdu k nevydrzeni a to v sobe nachazim takovou jakoby nenavist a hrozne me stve!
Jinak mam jeste bratra ,ale ten uz tatu uplne odepsat a pomoci mu nechce,prestoze jsme mu statou nechali barak co jsme zdedili po mame.Bydli tam sam a tatu by mohl mit u sebe.Ale nechce,uz mu neveri,pry by pak sam skoncil v blazinci.Ale brachu si nechci rozhadat jsem rada,ze ho mam tak mam svyzm zpusobem pro nej pochopeni.Ale mit ten barak ja tak mam tatu u sebe.Protoze kdyby byl pod dohledem,tak si mzslim ,ze by se snim dalo zit,Ja bych ohlidala,aby ty leky bral a tim padem by se ta manie nemusela opakovat.

Ahoj Jani,
na bráchu se nezlob,neboť chlapi nemají v sobě takovou empatii.Myslím si,že dostat barák a tátu na krk, tak by to byl danajský dar.Největší péče a starost by přišla na tvoji budoucí švagrovou a to přece nemůžeš po cizí ženský chtít. Neumím si představit,že by za této situace se k němu stěhovala partnerka. Jinak vzít si tátu k sobě tak nemocného je asi krok do neznáma. Oblečení dostávají zadarmo v charitě (zde si mohou dokonce vybrat jako v krámě),sprcha a teplý čaj je samozřejmostí.Nevím, z kterého města jseš,ale v Praze, v Českých Budějovicích to takhle funguje. Dokonce v Třeboni chtěli na zimu pro bezdomovce obstarat maringotku,ale sešlo se jich hrozně málo. Stahují se do větších měst.Nikde jsem nečetla,že by po depresi  ihned nastoupila mánie.To spíš je tvůj otec k dané situaci apatický.Určitě dojdi na sociální odbor, jak jsem psala, a nech konat profesionály. Nemáš tak dlouhé ruce,ostré lokty ,aby jsi něco zmohla jako jedinec.
Jinak,vím,že Tě hřeje u srdíčka,když můžeš tátovi pomoci.Jsme přeci lidi? Doufám,že jsem Tě trošku povzbudila, do budoucnosti nehleď s obavou,neboť se tyto nemoci někdy dědí,ale jsi mladá a věda jde skokem dopředu. Vždyť obor štěpení buněk slibuje mnohé....! Tak  a už dost.Běž s přítelem do přírody,je tam moc hezky a uvažuj o své budoucí rodině.Já mám doma tři zlatíčka. Život se ti rázem otočí.

Bipolární afektivní porucha je závažná porucha nálady. Charakteristické je pro ni střídání období neboli epizod deprese a mánie s obdobím normální nálady a fungování.

Janino, je to smutné, ale otec si mnoho zavinil sám /at tím, že nepracoval, nebo ta ciganka/, tím nesmíš trpět ty ! Můžeš mu pomoci, ale svůj život žij normálně, jak bys ho prožít chtěla. Nemůžeš žít tátův... on dluží tobě pěkné chvíle. Pokud se tomu podáš, bude tě vydírat a neskončíš dobře...z jednoho platu se těžko táhnou dva. Vždyt by mohl do práce, práce je, i když ne třeba za desítky tisíc, ale to on by musel chtít žít opět člověk, pozor, at tě nestáhne doů...to pak můžeš život rovnou zabalit! Ze soucitu nájem a jídlo nezaplatíš !

Dekuji,moc mi pomahate,opravdu :-)  ja se nedam!  na prvnim miste JA a pak pomoc tatovi,ale ne na ukor meho vlastniho stesti.
S mym brachou mas pravdu,Na jednu stranu jsme radi,ze ten barak je jen brachy.Tenkrat souhlasil a daroval svuj podil brachovi.To snad pri nas mama stala :-) jeste bysme se pak soudili s tou cikankou,protoze kdyz tenkrat k nam prisla,tak kratce na to otehotnela a jeste to sikovne hodila na tatu,takze tata ma syna,jmenuje se po nem,ale neni jeho!! to vim 100%tenkrat to sama rekla jedny svoji znamy,ale mela si to nechat pro sebe,aby to tata nevedel.Jedna z jejich intrik.To se jeste nestydi vyhrozovat tatovi alimentama.Proste byl tata blbej a nechapu , kdyz tusil ,ze neni jeho proc ji to otcovsvi podepsal.Jsou s nim stale jen same starosti.No a kdyz ho nekdo potka a pta se ho Vy nemate deti? proc vam nepomuzou? on je pro ne chudinka a my jeho vlastni deti nevdecnici.
Ale jo,jsem ted v pohode diky vam! ja za jeho osud nemuzu,sam si to zavinil.Ja chci byt stastna a jednou si chci poridit svoji rodinu a verim,ze mi to osud vynahradi a budu spokojene :-)

Ahojky,
mám podobné trápení - moje maminka se po tatovo smrti (2006) po roce dostala do blázince... Nemohla unést to, že je doma sama. Neměli spolu moc š'tastný život, táta byl neskutečný.... nevím, jak to popsat: rád se napil, nepracoval, sprostě nadával, když byl mladý, mámu mlátil... no prostě nic moc i jako moje dětství a dětství mých sourozenců.
Mamku propustili domů, bere léky, ale nehce se jí bez táty tak nějak žít....i když s ním neměla lehký život.
Proč to píšu: rozhodnutí je hlavně na tvém otci, obzvláť, pokud má své jasné chvilky..... Pokud odmítá léky, dobrovolně je bezdomovcem, nemá zájem to zlepšit,  nemůžeš s tím nic udělat, než to, co děláš teď.
To rozhodnutí je pouze na něm...a myslím, že už si zvolil, a že mu to tak i vyhovuje.

IlonaN napsal(a):

Ahojky,
mám podobné trápení - moje maminka se po tatovo smrti (2006) po roce dostala do blázince... Nemohla unést to, že je doma sama. Neměli spolu moc š'tastný život, táta byl neskutečný.... nevím, jak to popsat: rád se napil, nepracoval, sprostě nadával, když byl mladý, mámu mlátil... no prostě nic moc i jako moje dětství a dětství mých sourozenců.
Mamku propustili domů, bere léky, ale nehce se jí bez táty tak nějak žít....i když s ním neměla lehký život.
Proč to píšu: rozhodnutí je hlavně na tvém otci, obzvláť, pokud má své jasné chvilky..... Pokud odmítá léky, dobrovolně je bezdomovcem, nemá zájem to zlepšit,  nemůžeš s tím nic udělat, než to, co děláš teď.
To rozhodnutí je pouze na něm...a myslím, že už si zvolil, a že mu to tak i vyhovuje.

Asi ano,pritel mi to take rika,ze hlavne musi chtit on sam.Jak rikas ,kdyz ma to klidne obdobi a da se s nim normalne mluvit,tak nechapu ,ze s tim nechce nic delat.Zase tak hloupej neni,naopak...Vzdy mi rika,at se hlavne kvuli nemu netrapim,ze me chce jen obcas videt.Ale kdyby to bylo tak jednoduchy....To bych se snim nesmela vidat.

Tak vidíš, tatínek ti sám říká, že mu to tak vyhovuje. Zkus to tedy přijmout, i když to není jednoduchý. Ze tvé pozice dcery si myslím, že děláš, co je v tvých silách, jiné by se styděli a nechali to být, aby si neznepříjemňovali svůj život....
Takže v podstatě máš "problém" ty, stejně tak jako já, snažíme se chápat a pomoc, ale konečné rozhodnutí  je jen ta té osobě.

Někdy je hrozné vidět tu její letargii a  to, jak o sebe nedbá...veškeré rady a návhry jak to řešit ve finále ztroskotají, protože sama nechce anebo odpoví, že neví, co má dělat, nebo prostě: já nevím...

Je to pravda.Ja bych vlastne chtela,aby zil tak jak bych chtela ja,aby byl aspon v tom azylu,kde ma aspon postel a strechu nad hlavou ,mela bych klid na dusi,ze nespi nekde na ulici,ale on zese radeji bude nekde na te ulici protoze se mu v azylu nelibi.Je tam pry jako ve vezeni.

Myslím, že opravdovou podstatu problému jsi si teď uvědomila: vadí to hlavně tobě, táta je v celku spokojený.
Buď ráda, že tátu ještě máš, protože ho máš ráda - i když se ti nelíbí, že je bedomovec, v otrhaných hadrech a občas špinavej. Přijmi ho takovýho, jaký se stal a budeš mít míň starostí. Ty zase nastanou, až se mu vrátí "jeho" potíže, v té chvíli mu můžeš zase opravdu pomoci. V tu chvíli tě bude nejvíc potřebovat.

Ale jo ,mam ho rada ikdyz me nekdy dost stve a unavujou me ty jeho vymysli.Jinak ted vypada moc dobre.nechal se ostrihat ,ja mu dala novou peknou bundu od pritele,takze ted vypada dobre.Psala jsem jeho opatrovnici o radu ohledne te zadosti do omova duchodcu,tak mi odpovedela,ze se mi ozve a je moc rada,ze jsem ji napsala.Pry se pokusime neco vymyslet.Tata si dosel na CSSZ a uz mu podali zadost do starobniho duchodu.(je mu  60 let)Ma odpracovanych 33 let,tak snad neco dostane...

Tak vidíš bude to dobré a Ty buď na sebe moc hrdá.