anka — 16. 2. 2008 22:08

Jsem trochu zaskočena zprávou od mé kamarádky.Před 14 dny zašla k lékaři s problémy s dýcháním a dnes stojím před problémem jak se smířit s tím že má rakovinu plic a zbývá jí pár týdnů,možná měsíců života.Má dospělé děti,ale vztahy v její rodině nefungují.Veškerá starost tedy zůstane na mě a dalších 2 kamarádkách.
Bude asi hodně těžké překonat období chemoterapie,ale netrápí mne tolik množství práce okolo kamarádky,jako fakt že vím kolik života jí vlastně zbývá.Ona pořád věří tomu že se to zvládne.Lékař jí neřekl celou pravdu.Možná je to pro ní lepší,ale o to krutější je to pro mě.Nevím jak to překonat,jak se s tím vyrovnat.Jak jí přimět aby dala do pořádku své nedořešené záležitosti,aby dala na vědomí svým dětem
v jaké situaci je.Nemůžu jí přece říct to co se jí neodvážil říct lékař.

mimyy — 17. 2. 2008 1:17

Anko...
je mi to strašně moc líto...a věř, že vím, o čem mluvím.
Před skoro 2,5 roky mi onemocněla tchyně - původně rakovina vaječníků. Prognosa špatna, ale celá rodina se s tím poprala statečně, babička naprosto neskutečně. S naprostým klidem podstoupila chemo a věřila, že to bude dobré.
Nebudu líčit průběh, není o co stát. Mám maličkou dcerku a žili jsme v jednom domě, my ženské (i s malou) denně samy, chlapi chodili do práce a tak se mezi námi utvořilo něco víc.
Bohužel chemo nezabralo, opět odmítám líčit, co bylo mezi tím - prostě roky trápení, které babička zvládala neskutenčně. Po čase babička začala mít problémy s pamětí, vyjadřováním, dvakrát omdlela před barákem. Dle jejích slov ona vnímala, jak padá, jen nedokázala ani pípnout,aby nám dala vědět. Znovu nemocnice a verditkt ten nejhroznější. Nádory na mozku. Tehdy ještě mudři babičce řekli hodně a babička nám všem nakázala, že ji máme brát, jako že má chřipku, o dalším se odmítala bavit.
Po dalším čase doktoři přiznali, že je to konečné stádium, že neví kolik času, ale není ho mnoho. A já to věděla..já v tom byla, ja se týrala vědomím, já se bála, kdy... Do toho moje neustálé problémy s jejím synem, xy let jsem byla na odchodu a pořád vše oddalovala kvůli ní. Nedokázala jsem si připustit, že bych ji tam nechala. Svým způsobem mi byla druhou mámou..
Nemluvili jsme o tom, nebylo potřeba, jen "jsme dorovnali papíry", tak jak to šlo..a žili dál. V tu dobu jsem domácnost opustila - musela jsem, nerada bych vysvětlovala pohnutky, ale trhalo mi srdce, že ji tam nechávám.
Babička odešla před vánoci..sama v nemocnici. I když to není nic, čím bych měla orodovat, ale vše bylo připravené, tak jak mělo...
Moc to bolí, neměla jsem ani šanci, jakožto odstěhovaná snacha, se s ní rozloučit a nikdy mi to nepřestane být líto.
Ale babička ví, jak moc jsem ji měla ráda, ikdyž třecí plochy samozřejmě byly. A stejně jako moje dcerka, i já večer koukám na hvězdy a říkám si, že jedna je její..Mnohdy stojíme spolu zachumlané do deky, koukáme na hvězdičky a zkoumáme, kde máme babičku.

nemohu radit...jen na to koukám jinak. Moji rodiče jsou oba hodně nemocní, ale byla bych vděčná, kdyby mi "relativně" včas řekli,  co se děje, i když to bolí. Své rodiče miluji, vždy při mně stáli, i když nemuseli..a já bych jim strašně ráda dala alespon ke konci tu obrovskou lásku, kterou cítím ve svém srdci. Nemohu říct, že by mi to ublížilo..ale bylo by mi moc líto, kdybych nic netušila a nejednou by tu byl prázdný byt, plačící vnučka a já s bráškou s bolavým srdcem. Vím, že to může přijít, nečekaně, ale pokud by nedej bože byla takováto situace, ani tak nebudu chtít, aby měli vyřešené, co mají, ale aby nám dali tu šanci zpříjemnit poslední dny týdny měsíce..a i kdyby si přáli vidět pyramidy,  NY, Sydney...cokoliv a stav to povoloval, tak si vezmu strašně nevyhodnou půjčku, jen abych jim to dopřála...

Ta samota, ta tíha, to nic..je příliš bolavé..

anka — 17. 2. 2008 16:19

Plně chápu o čem mluvíš.Zřejmě se nacházím v jakési fázi přijetí této zprávy a bude trvat nějaký čas než budu schopna vše strávit.Jenže ono ho moc není.
Strašně moc bych si přála aby se mohla spojit se svými dětmi a stihla si s nimi vše vysvětlit a aby jim umožnila strávit spolu s ní zbytek klidných dnů.
Moc by jí to pomohlo a jejím dětem také.
Vím že já nezmůžu vůbec nic,ale to bezmocné přihlížení mě strašně ničí.:(

mimyy — 17. 2. 2008 21:31

Buď, buď a dodávej sílu, pohlaď, pochovej, usměj se a mluv..cokoliv o čemkoliv.
Hlavně neopuštěj ze strachu, abys spíš neublížila.
Zkus si o tom promluvit a uvidíš.

Já když to vezmu ještě od jinud. Mám dcerku..potratila jsem ji v 24tt, ale díky Bohu a díky mému řevu, strachu a všeho kolem se doktoři rozběhli a snažili se ji udržet při životě. NIkdo nevěděl, jak to skončí, kdy to skončí, či jestli bude mít možnost poznat svět a já pochovat svoje prvorozené dítě.
Klobouk dolů všem, kteří nám pomáhali, ale oni ji zachránili..moje dcerka žije a navzdory všem prognosam je z ní nádherná slečna, plná života, plná energie, zdravá, chytrá, prostě moje.
Ale proč to říkám..nesnáším - ne spíš mě děsí přistup lidí. Místo aby tehdy kdokoliv ze známých, příbuzných přišel a řekl, že bude dobře, nebo nebude, nebo jen tak přišel..všichni zmizeli. Všichni najednou měli moc práce, všichni měli jiné povinnosti a já přitom moc nechtěla..jen jsem tam nechtěla ty měsíce zůstat zavřená sama. Byla ze mne hromádka nervů, která netušila, jestli ráno bude mít šanci podívat se na svoje dítě, jestli jej někdy bude moci pohladit, pochovat. Bohužel a já to nyní s odstupem času i chápu, všichni měli strach..stejně jako já, měli strach se ke mně přiblížit a já tolik stála o to, aby někdo přišel, aby mě obejmul a nechal mě vybrečet.

Prosím za sebe i za maroda..chovej se tak, jak to cítíš. Pokud chceš brečet, breč. POkud chceš křičet, křič. Pokud chceš jen tak mlčet, mlč!...ale neutíkej...

anka — 18. 2. 2008 8:00

Mimyy díky moc,ani nevíš jak moc jak to pomáhá.Teď,dyž jsem si přečetla tvoje povídání,jsem pochopila že i já to musím někomu povědět.Stejně jako ona trpí a potřebuje nás,tak já to musím ze sebe dostat také.Vidíš a mám stejný problém jako kdysi ty.Není nikdo kdo byl ochoten naslouchat.Teď mi dochází proč se každý snaží
otočit se a nepouštět se do podobných hovorů.Co to je,strach nebo nepochopení?
Nechci a ani neplánuji kamarádku opustit,ale bojím se.Nevím čeho,ale vše na mě působí příliš silně.
Nejsem člověk který projevuje své napětí " křikem" ve svém okolí a teď když bych to potřebovala to prostě nejde neboť to nikdo nechce slyšet.
Přemýšlím o tom proč se lidé straní zrovna této nemoci.Jsou ochotni komunikovat
o lidech kteří nemají šanci přežít protože pro ně není ledvina či vhodné srdce,ale před slovem rakovina zalezou do kouta,ohluchnou a oslepnou.
A víš co je snad úplně nejhorší? Že se i na mě dívají jako na nositele nebezpečného viru.Mlčí strachy abych před nimi to šílené slovo nevyslovila.
Neodsuzuji je.V podstatě asi potřebuji jen to co jsi potřebovala ty ve chvílích když se bojovolo o tvou dcerku.
Povzbudit a vědět že stále existuje okolní život do kterého se budu moci vrátit.
Diky moc za tvá slova.

mimyy — 19. 2. 2008 9:25

Pokud to potřebuješ někomu říct, vypovídat se - do toho, jen popřemýšlej, komu toto říct můžeš. Ne s ohledem na sebe, ale s ohledem na kamarádku.Počítej s tím, že takové zprávy se hodně rychle šíří.
Proč se každý otáčí? Bojí se, bojí se jak reagovat, jak se tvářit. Pro spoustu lidí je todle něco jako když se tehdy řekl mor..A když to řeknu hodně blbě, když babička onemocněla, reagovala jsem podobně. Ne tedy že bych se jí vyhýbala, to rozhodně ne, moc dobře jsem si uvědomovala, že to je především nápor na psychiku a že nás potřebuje všechny, ale měla jsem pocit, že bych měla izolovat Kátu. Měla jsem strašný strach..a dlouho mi trvalo, než jsem to hodila za hlavu.
Ber to tak, že když se o někom ví, že konec je nevyhnutelný (opomíjím otázku konce), tak lidi vědí, co se děje, vědí, co se stane a mnohdy soucítí, snaží se podat ruku, snaží se tu být. Ovšem u rakoviny nikdo neví, co bude. Ani lékaři ne. A lidi se bojí něčeho, co si nemohou vysvětlit, na co se připravit.
Když Káta ležela v inkubátoru, na přístrojích, neustálé zástavy - všichni byli pryč. Každý se bál byt napsat smsku - co kdyby tu nedej Bože už malá nebyla? Co by mi řekli, vždyt by mi ještě ublížili. Nikdo krom mýho bráchy nechápal, že já se bojím ještě mnohem víc než kdokoliv jiný. Kolikrát jsem visela očima na ošetřujícím lékaři a bála se otevřít pusu, bála jsem se vědět, co se zase kde "pokazilo". Blažená nevědomost.Až časem jsem se rozjela a bombardovala všechny otázkami, vše jsem chtěla vědět, vysvětlit..vědět, na co se mám připravit a můj strach z toho, co nevím pomaličku mizel.
Když si vzpomenu, kolikrát jsem chtěla mlátit do zdi, ječet, kolikrát jsem se bála i vyjít do nemocniční zahrady - naprostá izolace a to i duševní.
A neboj..uvidíš, že ten svět je - ukaž ho kamarádce, ukaž sobě, jí i ostatním, že žití je krásné. Já když si toto uvědomila, tak jsem sedávala po nocích před nemocnicí, na lavičce, v županu a vybírala jednu čokoládu z automatu za druhou. Snažila jsem se dýchat, přemýšlet, rovnat si myšlenky a dodávat si sílu. Snažila jsem se vykouknout z té ulity smutku..a i když moji kamarádi byli fuč, tak najednou jsem na tý lavičce neseděla sama..bylo nás tam víc, kteří měli z něčeho strach a potřebovali třeba opravdu jen sedět vedle druhého. Nemuseli jsme komunikovat, jen jsme se na sebe usmáli, hodili mince do automatu, rozbalili mlsky a seděli.
A nezapomen, že tady jsi vždy vítaná

Pag — 20. 2. 2008 10:47

Anko, chápu tě, klidně nám to vyprávěj.
My tě budeme poslouchat.
Věř mi, že tyhle stránky nenavštěvuje nikdo jen ze zvědavosti a je to dobře.
Měla jsem stejný problém jako ty, ani můj nejlepší kamarám, ikdyž MOC chtěl, netušil,m jak se má ke mě chovat. Co říct, co ne, a já vím, že chtěl.
Mě na podzim umřela mamka.
Teď už vím, že i na tom se dá najít něco dobrýho. Posílilo mě to a zjemnilo zároveň. A já teď můžu naspat tobě, že na to nejsi sama.
Mluv o svych pocitech s kamarádkou.
Ale jestli to nechce říkat ještě rodině, vysvětli ji, že až se s tím ona sama začne trochu srovnávat, je to moc důležitý, aby to řekla i jim. Ne, že umírá, ale že má rakovinu.
Zeptej se jí, jestli ona by chtěla něco tak důležitýho vědět o svém blízkém...
Posílám ti pohlazení a úsměv!

Simonas — 20. 2. 2008 12:33

Ahoj vsem,
kdyz jsem si to precetla, tak jsem mela slzy na krajicku. I ja jsem v rodine mela rakovinu plic a hned se mi vsechny vzpominky na to obdobi vratily. Snazila jsem se to vytesnit, ale nejde to.  Je to smutne a se ztratou milovaneho cloveka jsem se doposud nevyrovnala, ackoliv jsou to ctyri roky.  Rakovina, to hrozne slovo, ktere desi kazdeho. Vetsina zdravych si mysli, ze je to nemuzu potkat...

Bezny a banalni rentgen plic. Hospitalizace na pozorovani. Pak si me me osetrujici lekar zavolal na svuj pokoj. Rekl mi natvrdo, ze se jedna o rakovinu plic, metastaze v jatrech a kostech a ze je to konec... Lapala jsem po dechu a dostala totalni nervovy zachvat.  Ta zprava byla tak necekana. To neni mozne, oni spletli, zamenili snimky... bezelo mi hlavou. Plac, bezmoc, nekonecny tok myslenek -  napln mych dnu i noci. Rict to tomu milovanemu cloveku nebo lhat a udrzovat planou nadeji?

Okoli si vsimlo, ze jsem sama doma. Zacali se ptat. Kdyz jsem rekla rakovina, tak lidi kolem me zacali naslapovat a bali se zeptat, jak je tomu cloveku. A kdyz se zaptali, tak jsem jen brecela a nemohla nic rict... Nikdo nechtel jit za nim na navstevu do nemocnice.... (taky se bali, mysleli, ze to neni vhodne, co si s nim vykladat...)  Ja sama  pokazde, kdyz jsem sahala na kliku nemocnicniho pokoje, tak jsem se bala co uvidim. Jestli uz prisla ta chvile...  Citila jsem bezmoc, neskutecnou bolest, strach z konecna. Lekari me ujistili, ze ten muj milovany clovek netrpi - dostaval morfium. Nevedel, ze ma rakovinu plic - ze umira. Bolely ho jen zada a sel do nemocnice na vysetreni... s prislibem, ze za par dni pujde domu. Zacal dostavat morfium proti bolestem zad. O kapackach jsem rekla, ze jsou jen na zavodneni. Veril mi. Z morfia byl euforicky, vykladal mi pribehy, planovali jsme si budoucnost...  tesil se na vse, co jsme si slibili. Se zvysujicich davek morfia byl pozdeji spavy.  Za par dni byl konec...  Od hospitalizace ubehly necele tri tydny.

Anko, nedavej na sobe nic znat. Podporuj svou kamaradku, pohlad ji, rekni, ze ji mas rada. Udrzuj ji v pozitivni nalade, ze se to zvladne...  Jedte s ni a detmi na vylet - dokud to jeste jde. Udelejte si fotografie - pred chemoterapii, at si ji deti pamatuji jako "zdravou", at maji vzpominku na maminku.  Jeste pred lecbou - bych mozna naznacila, at si da sve veci do poradku.  Drzim ti palce, ceka te silene narocne obdobi. Drz se!!!

adra — 22. 2. 2008 14:44

je to strašné ale to je právě to co já neumím...podporovat někoho nějakého človíčka když vím že stejně není moc nadějí....utěšovat ho když jsem sama šílená uzkostí...je to zbabělé??? že mi jde o mě?? že se zabírám svými pocity a nemám už sílu na to vykouzlit na tváři povzbuzující usměv?????  omlouvám se pokud jsem netaktní ...

SLUNÍČKO — 24. 2. 2008 18:44

ADRO VĚŘ, ŽE AŽ ZA KAMARÁDKOU PŘIJDEŠ, NAJDEŠ V SOBĚ TU SÍLU DÁT JÍ ÚSMĚV KTERÝ POTŘEBUJE.
VÍM, ŽE JE TO PRO TEBE MOC TĚŽKÉ, ALE TY TO ZVLÁDNEŠ. VŽDYCKY, KDYŽ TĚ ŽIVOT POSTAVÍ PŘED NĚCO MOC TĚŽKÉHO, ŘEKNEŠ SI:" TAK TOHLE NEMŮŽU ZVLÁDNOUT", ALE NAKONEC V SOBĚ TU SÍLU NAJDEŠ. JE JEN PÁR LIDÍ MEZI NÁMI, KTEŘÍ PROSTĚ ZE STRACHU UTEČOU, ALE TY BY TADY S NÁMI NEJSPÍŠ NEROZEBÍRALI JAK KAMARÁDCE CO NEJVÍC POMOCT.
VŽDYCKY, KDYŽ MI NĚKDO ŘEKNE, ŽE BY NEZVLÁDL PÉČI O POSTIŽENÉ DÍTĚ, ODPOVÍM MU, ŽE ZVLÁDL, PROTOŽE BY MUSEL!
ZVLÁDNEŠ TO TAK JAKO TO USTÁLI TISÍCE LIDÍ PŘED TEBOU...JAKO MIMYY :hjarta: SIMONAS :hjarta: I MOJE MILÁ PAG :hjarta:
A VŮBEC NEJSI ZBABĚLÁ....TO ŽE SE DĚSÍŠ TOHO CO CÍTÍŠ, JE ÚPLNĚ NORMÁLNÍ.
I JÁ SE BOJÍM JAK ZVLÁDNU DALŠÍ DEN....ALE PAK PROSTĚ VSTANU A VÍM CO MÁM DĚLAT.
JSI SILNÁ ŽENSKÁ...USTÁLA JSI PRVNÍCH 14 DNÍ....A AŽ SE MOZEK SROVNÁ S TOU PŘÍŠERNOU SKUTEČNOSTÍ BUDEŠ KAMARÁDCE TOU NEJLEPŠÍ OPOROU.

adra — 25. 2. 2008 10:28

milé sluníčko...je mi trapně, jelikož .... já jsem to psala čistě hypoteticky....nemám nemocnou kamarádku, napsala  jsem to asi tak že to tak vyznělo, omlouvám se Ti..ale děkuju i tak za Tvoje slova, nikdy totiž nevíme co nám život připraví...
onehdá jsem skutečně ale psala na nějakém vláknu že obdivuji ty kteří se starají o nemocneé/postižené děti - lidi - že já bych to nezvládla...ale vím že asi ano...protože bych jednoudše "musela"

přeji všem jen to dobré...a krasný sluníčkový :):) den :)

mimyy — 25. 2. 2008 21:50

Ted jsem trošku zmatená..
ale budu reagovat na tu větičku, že se lidé umí starat o svoje postižené děti..
Víš možná budu hnusná, zlá a protivná.
Já si tím prošla ... ne přímo starostí o postižené dítě...ale ale
měla jsem tři dny na výběr, zda si nechám svoji dcerku, která byla několika lékaři odepsána ke stavu na lůžku, nemyslící, nereagující..dlouhé předlouhé tři dny. Tři dny trápení, přemýšlení - ani ne tak nad sebou, jako nad zbytkem příbuzenstva, nad rodinou, manželem.
Díky Bohu to malé nic se v inkubátoru pohnulo a chytlo mě za ruku a já v tu chvíli měla naprostou jistotu, co mám udělat...neměla jsem nad čím přemýšlet, protože ten tvoreček mi byt jen instinktivně dal odpověd.
Nezapírám, že ten první rok byl pro mě i určitě pro ni peklo, ale nelituji jediného dne.
A do smrti budu říkat, že máma vydrží všechno, i když padá na usta, mele z posledního, nervy pryč a má chuť skočit z okna, tak je to máma a kdyby měla svoje dítě nést přes hory, lézt po kolenou, hladovět, tak to dokáže.A ještě jej u toho bude hladit, konejšit a povzbuzovat.
Nelituji jediného dne, jediné hodiny..dokonce nyní, s odstupem času (a fakt nejsem cvok) jsem za to trápení možná i  "svým způsobem vděčná". Ne za trápení Kati, to ani maličko, ale já jsem dospěla, já jsem zjistila, kolik sil uvnitř mám, sáhla jsem si na dno, naučila se bojovat a vidět mnohem mnohem víc, než před pěti lety. A i na tom hororu je mnoho mnoho pozitivního.
Ovšem a velkými písmeny píši...NÁS ten nahoře JEN potřeboval vyzkoušet...

adra — 26. 2. 2008 8:08

mimyy to je zase přesně ono...chci Ti poděkovat za Tvoje řádky...ale víc neumím...neumím najít ta správná slova...cokoliv bych napsala přijde mi to neosobní neupřímné...proto raději nenapíšu víc...

ale tohle ted píšu skutečně od srdíčka...všem zde se omlouvám za mou netaktnost....

SLUNÍČKO — 26. 2. 2008 9:17

TO JE ONO MIMYY,DOSPĚLY JSME A NAŠLY V SOBĚ TU SÍLU.
TAKY NELITUJU TOHO, ŽE JSEM ZA NIKU BOJOVALA A ONA BOJOVALA O TO VÍC. KOLIK SÍLY MUSÍ MÍT TYTO DĚTI, TO SI NEUMÍME ANI PŘEDSTAVIT!
I TVOJE ROZHODNUTÍ MIMYY SPADÁ DO TOHO VELKÉHO RANCE LÁSKY A STARÁNÍ SE....SNAD MI ROZUMÍŠ, NĚJAK NEMŮŽU NAJÍT TY SPRÁVNÝ SLOVÍČKA...
NECHÁPU CO JSI MYSLELA TÍM, ŽE MOŽNÁ BUDEŠ ZLÁ A PROTIVNÁ. NIC PROTIVNÉHO ANI ZLÉHO JSEM V TVÉM PŘÍSPĚVKU NENAŠLA.
KAŽDÝ MÁME JINÝ TRÁPENÍ A STAROSTI A Z TVÝCH PŘÍSPĚVKŮ SI CÍTÍM, ŽE DNES UŽ JE LÍP? MÁM PRAVDU? SNAD JSEM NEVSTOUPILA TOUTO OTÁZKOU MOC DO TVÉHO SOUKROMÍ A JESTLI ANO, JAKO BYCH JI NIKDY NENAPSALA.

ADRO, NIC SE NEDĚJE, MYSLÍM, ŽE OD TOHO BB JE...ABY SE TADY DISKUTOVALO A HYPOTETICKY ROZEBÍRALO I TO CO BY- KDYBY....TŘEBA NĚKDO ZA ČAS BUDE V TÉTO SITUACI, NEBUDE SE MU CHTÍT ANI PSÁT A NAŠE SLOVA MU POMŮŽOU.

MĚJTE SE MOC HEZKY

anka — 29. 2. 2008 14:32

Tak jsem opět sebrala sílu abych mohla sednout a napsat.To nejhorší už mám za sebou.Smířila jsem se do určité míry s faktem že na nemoci nic nezměním a budu jí muset přijmout.A s ní i fakt že nemám právo kecat kamarádce do jejích rozhodnutí.
Držím se tedy vašich rad a ono to funguje.
Kamarádka v pondělí podstoupila v pondělí první sérii chemoterapií.Zatím to smáší dobře,nepočítám-li menší nevolnost a nechutenství.
Podstatné je že jí chemoterapie pomohla strašně moc po psychycké stránce.Setkala se tam se stejně postiženými pacienty a dokonce s jednou paní která šla na poslední dávku chemoterapie neboť prý se jí nádor úplně ztratil.
Dalo nám to oboum docela sil i navzdory prognóze kterou přede mnou lékař vyslovil.
Navíc se kamarádka snad poprvé v životě setkala se vstřícným lékařem.Dostalo se jí naprosto všech informací o léčbě i o jejím nádoru.Lékař i personál byly snad z úplně jiné planety.
V pondělí jí budu opět doprovázet na onkologii.Doufám že i tentokrát bude vše takové jako poprvé.
Moc vám děkuji za vaše názory.Alespoň vím že v tom nejsem sama a můžu to napětí ze sebe trochu dostat.

Pag — 29. 2. 2008 20:35

Jen nám napiš anko, pomůže ti to.
Vím, jak je to pro tebe těžké.
Kamarádka má štěstí, že tě má.

anka — 23. 3. 2008 20:32

Je to 2 dny co kamarádka boj s rakovinou prohrála.Poslední dny jsem strávila u ní.
Zůstalo po ní strašné prázdno.Mám hrozný vztek že jí nebylo dopřáno ještě pár dnů,na druhou stranu jsem ráda že její trápení skončilo.

mimyy — 23. 3. 2008 21:03

SLUNÍČKO napsal(a):

TO JE ONO MIMYY,DOSPĚLY JSME A NAŠLY V SOBĚ TU SÍLU.
TAKY NELITUJU TOHO, ŽE JSEM ZA NIKU BOJOVALA A ONA BOJOVALA O TO VÍC. KOLIK SÍLY MUSÍ MÍT TYTO DĚTI, TO SI NEUMÍME ANI PŘEDSTAVIT!
I TVOJE ROZHODNUTÍ MIMYY SPADÁ DO TOHO VELKÉHO RANCE LÁSKY A STARÁNÍ SE....SNAD MI ROZUMÍŠ, NĚJAK NEMŮŽU NAJÍT TY SPRÁVNÝ SLOVÍČKA...
NECHÁPU CO JSI MYSLELA TÍM, ŽE MOŽNÁ BUDEŠ ZLÁ A PROTIVNÁ. NIC PROTIVNÉHO ANI ZLÉHO JSEM V TVÉM PŘÍSPĚVKU NENAŠLA.
KAŽDÝ MÁME JINÝ TRÁPENÍ A STAROSTI A Z TVÝCH PŘÍSPĚVKŮ SI CÍTÍM, ŽE DNES UŽ JE LÍP? MÁM PRAVDU? SNAD JSEM NEVSTOUPILA TOUTO OTÁZKOU MOC DO TVÉHO SOUKROMÍ A JESTLI ANO, JAKO BYCH JI NIKDY NENAPSALA.

ADRO, NIC SE NEDĚJE, MYSLÍM, ŽE OD TOHO BB JE...ABY SE TADY DISKUTOVALO A HYPOTETICKY ROZEBÍRALO I TO CO BY- KDYBY....TŘEBA NĚKDO ZA ČAS BUDE V TÉTO SITUACI, NEBUDE SE MU CHTÍT ANI PSÁT A NAŠE SLOVA MU POMŮŽOU.

MĚJTE SE MOC HEZKY

Ahoj Sluníčko..
dlouho jsem tu nebyla, proto reaguji až nyní.
prožily jsme peklo..my dvě, rodina..Bylo to strašný a krásný zároveň. Každá zpráva od doktorů mě položila, každá mi brala kus mně samé, ale na druhou stranu - každičký maličký pokrok mi tolik dával a dává.
Jak jsem psala jinde, nelituji ani maličko - mám svoji princeznu, krásný, "zdravý", spokojený dítě, ale přišla jsem o manželství. Prostě ztroskotalo, možná pod tím vším trápením a pak už se i přes pokusy nedalo slepit.

A ano, máš pravdu. Je mi mnohem líp, i když bych tomu před ještě nějakým rokem nevěřila. V momentě, kdy jsem sebrala odvahu odejít od manžela a potupně se vrátit do 2+1 k rodičům, kde žijí oni, brácha se slečnou, my dvě a pes, tak se mi neskutečně ulevilo.
Jsem štastná..mám svoje dítě, mám práci, mám kolem sebe lidi, kteří tu nemuseli být a přesto stojí vedle mne a vím, že na to nejsem sama..
Dokud jsem žila s manželem, pořád jsem měla pocit, že nejsem dobrá, že nezvládám, že jsem nic a te´d bych si za to nafackovala. Celý ty roky jsem se bála, co jáááá zvládnu sama s dítětem..sebedůvěra absolutně žádná, strach, bolest.. A najednou vidím, že se defakto nic nezměnilo. Dál jsem sama na malou, dál se o vše starám, dál sama vařím, sama jezdím na nákupuy a zvládám chodit do práce, abych nás uživila.
Nejsem nic, dnes to vím. Jsem štastná skorotřicítka, která se sice cítí na 40 minimálně, ale věřím si, najednou vnímám, že i ti chlapi se přece jen otočí, že se umím smát, umít žít a přijde mi, že mnohem líp, než když jsem byla pod jednou střechou s otcem malé.

Škoda že to vše nepřišlo třeba o dva tři roky dřív :( ale takový je život a tak to má být..

mimyy — 23. 3. 2008 21:13

anka napsal(a):

Je to 2 dny co kamarádka boj s rakovinou prohrála.Poslední dny jsem strávila u ní.
Zůstalo po ní strašné prázdno.Mám hrozný vztek že jí nebylo dopřáno ještě pár dnů,na druhou stranu jsem ráda že její trápení skončilo.

Anko, je mi to moc a moc líto. Tak strašně moc.
Prázdno je a prázdno bude, s tím se nedá nic dělat.
Vztek chápu..já jej měla taky. Protože jsem si říkala, proč tu babička nezůstala ještě aby viděla Kačenku o vánocích, aby viděla, jak ohromnou radost má z dárků a jak svítí. Vzteky jsem brečela, když jsem si představila poslední vánoce a to jak jsme si všichni přáli, abysme další vánoce strávili zase pospolu. Cítila jsem vztek, protože jsem měla dojem, že nám všem ublížila..Prostě ohromný zmatek.

Na druhou stranu..zní to hrozně, ale je jí líp..babička se trápila příliš dlouho a bylo to strašný. Když mě tehdy přešly první pocity, tak jsem si říkala, že jí je líp, že se má už dobře a že na nás bude seshora koukat, že tu bude dál, protože na takovou ženu se nezapomíná. Nikdy nezapomenu, jak se starala o celou tu obrovskou rodinu, kolikrát brečela vzteky nad tím, co se pod střechou děje a zároven dokázala přijít a usmát se, povzbudit. Nikdy nezapomenu na ty večery, které strávila s Kátou, a to už jí bylo zle, ale vždy alespon na chviličku, alespon na večerníček chtěla mít tu moji princeznu u sebe..

Na třetí..dost přemýšlím, jeslti to mám říct..ale pocítíš úlevu. Nebo alespon já jsem to měla..Strašně, naprosto neskutečně jsem si vyčítala, že jsem z baráku odešla a nechala ji tam. Nebyl večer, abych si nevzpomněla, že už nás nebude vyprovázet, až pojedeme do školky..že jsem odešla a pro ni končí další smysl, proč bojovat.
byla jsem svým způsobem štastná, že jsem z baráku vypadla - ne kvůli babičce, ale kvůli tomu všemu, co se tam dělo a výčitky jsem měla opravdu velké. Trošku mi přišlo, že jsem sice odešla, ale pořád se trápím, že tam nejsem s ní,, že jí nepomůžu, neuvařím chlapům, nevyperu jim, nepohladím unavenou babičku a nesnažím se ji alespon chvilkama rozveselit.
ten týden byl děsný..po jejím odchodu..a pak jsem jednou vstala a cítila se VOLNA.Opravdu a moc a moc volná..bylo mi smutno, truchlila jsem, měla jsem před sebou pohovor s malou, abych jí to řekla (nechtěla jsem jí kazit svátky a tak jsem to odsunula), trápila se..ale zároven jsem měla pocit, že až nyní se mohu nadechnout. Skončilo to..skončil můj život a moje závazky k žití v baráku...

Možná mě budete za ta slova nenávidět, sama jsem z toho pocitu byla zděšená..ale babička ví, že jsem ji měla a mám ráda, že je byla a bude pro mne druhou mámou a že jí nikdy nepřestanu být vděčná za tu obrovskou pomoc s kačenkou.

Pag — 26. 3. 2008 8:06

Anko, to je mi líto, máš někoho o koho se můžeš v příštích dnech opřít?
Sem nám napiš, jestli budeš chtít nebo třeba soukromou zprávu.
Mimyy, každej se asi cítí jinak a prožívá pak jiný pocity, ale člověk by si neměl o žádné emoci myslet, že je špatná a někaj ji potlačovat, ani vztek, úlevu...
Já jsem asi dva měsíce necítila žídný negativní emoce, jako by se nic nestalo. Úplně "normálně" jsem většinu na pohřeb zařídila, jela s přítelem na hory, bavila se, nakupovala a najednou jsem si to uvědomila...
A až pak, vztek, že mě tu nechala samotnou (maminka), bolest, nikdy neuvidí svoje vnuky...atd. A pak postupné vyrovnání se s tím (ještě mě to občas chytne - strach, lítost).

Anko, hlavně, až si na kamarádku vzpomeneš, mysli spíše na něco, co jste spolu hezkého prožily než na ty poslední dny, zbytečně by ses tím trápila. Kamarádka byla jistě vyjímečná žena, a jako na takovou by asi chtěla, abys na ni vzpomínala.

Drž se a kdykoliv mi písni.

Aalca83 — 4. 10. 2010 23:03

:hjarta: