Ahoj všem,
mě je 22 a s vařenim nak nejsem kamarádka :vissla: občas něco uklohnim,ale to jsou většinou těstoviny. Chtěla bych zkusit nákou jednoduchou omáčku, ale koukám do kuchařek a nak tomu "nerozumim"  :lol: . Poradtě jak se nejrychleji a efektně naučit vařit.  kdy jste začaly s vařenim vy????

Nikdy jsem se k vareni zrovna dvakrat nemela. Asi ve dvaceti jsem zkusila parkarat neco upect a to me zacalo desne bavit. Peceni je vylozene moje hobby, tak jsem se rozhodla, ze zkusim taky varit.  Vareni me ze zacatku moc nebralo, protoze jsem si v nem nebyla tak jista, jako v peceni ale ted uz se do toho pomalu vpravuji. Pracuju totiz jako aupair a musim detem varit. A nez bych jim davala  s..cky z konzervy jako slecna prede mnou, tak jsem se radsi premohla a zacala  varit.
Jinak k tomu jak se nejrychleji a nejefektivneji vpravit do vareni. Pamatuju si, ze jsem mela takovou uzasnou knihu a ted si bohuzel nepamatuju jak se jmenovala, kde bylo vse popsano do detailu a postup zaznamenan i na obrazcich. Na netu jsem narazila na tohle: http://www.kosmas.cz/knihy/136574/kucha … atecniky/. Tak to muzes zkusit.
Ale nejvic co bych ti doporucila je, abys nebrala vareni jako zadnou vedu. Kdyz me mama ucila varit kure na paprice, tak jsem ani nechtela, protoze jsem mela dojem, ze omacku proste nezvladnu. A pak jsem zjistila, ze je to vic nez jednoduche.  Pokud nemas v planu se stat sefkucharem, tak vareni fakt neni nic slozityho.

Začala jsem vařit až po svatbě, do té doby jsem se ke kuchyni ani nepřiblížila. Začala jsem postupně a každé podařené jídlo mi udělalo radost.  Dnes vařím, myslím, že obstojně, alespoň si nikdo nestěžuje. Dokonce má mamka si ke mně chodí na recepty. :)

Já se naučila vařit,až jsem se vdala.Ale jedno důležitý co mi zůstalo v paměti je to,že jsem se nebála.Neboj se toho,zkus vařit podle návodu,ze začátku třeba něco lehčího a ono to půjde . Vždycky jsem si řekla,že nanejvýš to skončí v koši :)  Ještě si pamatuju,že poprvé ,když jsem vařila svíčkovou,měla jsem v plánu říct,kdyby se mi náhodou nepovedla,že je to úplně jiná omáčka :D

Žádný učený z nebe nespadl! každý nějak začínal, ale myslím, že mi dá každá  mladá hospodyňka za pravdu, že když se vdala a měla se postavit k plotně, tak si řekla, že já jsem doma víc nepomáhala mamince.
Co se v mládí naučíš... Já jsem mamince pomáhala jen s pečením bábovek  a míchání jíšky, strouhat brambory a takové drobné práce. Víc mě nebavilo.
Brzo jsem se vdala, ale maminka mi do 1/2 roka umřela a já se tak musela spoléhat sama na sebe. Vařila jsem podle kuchařek, ale pořád to nebylo ono.Trvalo dlouho než jsem se naučila vše vařit.
Jsou to zkušenosti a chybami se člověk učí. To co uděláš špatně, tak příště si na to dáš pozor.

ja se ucila varit docela brzy, nasi byli rozvedeni, takze vzdycky kdyz jsem byla na vikend u taty, tak jsme varili. A uz mi to zustalo :) ted chodim casto pro inspiraci na www.nadoma.cz, recepty tam vkladaj zensky, ktery na ten web chodej, takze tam najdes i opravdu jednoduche recepty.

Z domu jsem uměla zeleninovou polévku a řízky, máma nás k tomu moc nepouštěla. Moje první roštěná podle kuchařky byla tvrdá jako podešev, nebylo tam napsáno, že se to podlévá. Pak jsem se postupně naučila vše podle kuchařek pro začátečnice, kde bylo i jaké maso se na co používá atd, dnes vařím ráda. Nedávno vyšla Kuchařka pro začínající Jiřího Kodýma, je dobrá s podrobnými popisy.

Tak já doma něco občas ukuchtim,ale víc mě láká pečení a docela mi to i jde    :supr: ale samochvála smrdí  :lol:   kdybych uměla vařit tak jak peču tak bych byla spokojená. Jednou sem ale pěkně  zblbla bábovku dala jsem do ní čokoládu a těšila se jak to bude pěkně "mramorový" a ono ouha! čokoláda byla těžší (což mě fakt netrklo) a celý se  mi to přilepilo   :o . Asi zkusim tu kuchařku pro začátečníky. Máte jí už někdo? Jsou tam dobrý recepty??

Jojo..zkušenosti :lol:

Já taky neuměla téměř nic, dokud jsem se nevdala. Na ty začátky ráda vzpomínám. Držela jsem se kuchařky zuby nehty, tenkrát jsem vařila podle "Praktické kuchařky", myslím od Ludmily Vlachové či jak se jmenovala, a ta byla pro ty skutečné začátečnice. Časem jsem se vypracovala, ptala se zkušenějších a dnes je mi vaření koníčkem, pečení též. Klidně budu stát ceĺý den u plotny než kutat někde venku. Sama taky ráda jím, to bude asi ta nejlepší motivace. Když je pak od rodinky i nějaká pochvala, dmu se jako pávice :lol:

Pozor! To neznamená, že jsem neomylná! Ráda experimentuji, zkouším nové recepty a párkrát se mi placka "nějak" srazila či co. To pak manžílek praví: "Mamko, ta buchtička je nějaká připosražená, ne?"  :vissla: :lol::gloria:

Přemýšlela jsem nad tím, kdy jsem se naučila vařit a nemůžu si to vybavit. Mám pocit, že umím vařit odjakživa :D Odmalička jsem pomáhala mamce, pak zkoušela vařit sama a když jsem se před 4 lety od našich odstěhovala, už mi nic jiného nezbývalo. Jo, je mi 23.

A pokud chci vyzkoušet nějaký nový recept, kouknu na net. Papírové kuchařky moc nemusím - vždycky je při vaření hned zapatlám a navíc se na netu kouknu na x variant toho samého receptu a vyberu si...

Já jsem se vařit své první jídlo naučila v 10 letech, v 18, kdy jsem začínala sama bydlet ,jsem uměla tak 5 jídel. Pak jsem se to sama učila postupně buď dle kuchařek či odhadem. Nemám pocit, že bych kdy něco úplně zvorala. Prostě mi to šlo samo.

Má sestra má 3 děti a dodnes vařit neumí. Tedy něco uklohní, nechápu, že to její rodina pozře, vyždy tomu něco je - tuhé, převařené, naprosto neokořeněné...

Umět vařit nepovažuji za důležité a nezbytné, vždy se to nakonec nějak udělá, ať začne vařit ten druhý, dvojice se naučí stravovat jednoduše, v restauraci....Nedělala bych si s tím hlavu.

Já se nauči vařit v 10letech, bylo nás 6dětí a maminka sama. Vpodhůří Jeseníků to nebylo jako ve městě.chovali jsme prasata,králíky. Mamika vždy nakoupila maso na Nuceném výseku, konský salám. ve vajíčkárně křapky po 0,70haléřů půl té bedničky a pak sme s starali,co kdo umí. Maminka navařila vždy v neděli na tři dny a zbytek družina a jak nám šmakovalo.a kdo měl hlad tak byli škvarky ,sádlo,špek,vajíčka apod. už sem kouzlil  své první vytvory.  Jo jo hlad je nejlepší kuchař

Každá z nás se nějak naučila vařit,myslím,že ani nezáleží kdy,ale jak.Já jsem musela doma vařit od svých 13ti let,mamka nás k tomu docela tlačila,ale nejlíp mně naučila vařit babička když ještě žila ty správné staré recepty,škubánky,škvarkové placky,a omáčky jedna báseň.Tak jdu něco sníst,dostala jsem z toho hlad.Mějte se.Siva

Jednou jsme se sestrou mamce chtěly k narozeninám udělat radost a tak jsme jí potají pekly dort. Měla takový sešit receptů (ještě ze školy), kde nebyl postup, jen suroviny. Tak jsme všechno splácaly dohromady, žádný sníh a upekly, nazdobily. Mamka měla radost do chvíle, než dort vzala do rukou. Skončil u slepic.

Vařit jsem neuměla, mamka neměla trpělivost mě k tomu vzít, kdyžtak jsem jí dělala jen poskoka a to mě nebavilo. A pak někdy v osmnácti jsem začala jezdit s partou pionýrů na různé víkendovky do chat a turistických základen. Najednou jsem musela uvařit pro dvacet lidí. Přiznávám, jídelníček byl dost ohraný - gulášovka z pytlíku, do ní brambory a párek, rizoto z vepřové konzervy s hráškem a sýrem, hrachovka z pytlíku s párkem a opečenou houskou, špagety s kečupovou omáčkou s párkem a sýrem, knedlíky s vajíčkem, nudle s tvarohem, ...
Jíst se to dalo a mi stouplo sebevědomí.
Když jsem se vdala, vařila jsem podle Kuchařky pro začátečníky (výborná) a ráda experimentovala třeba i s manželem dohromady.
Takže neboj, ono to tak nějak postupně přijde samo metodou pokus - omyl.

me neco malo naucila mama, nez jsem sla na intr, pak uz jsem si hledala recepty sama, pak jsem varila na par taborech a kdyz jsem se nastehovala k priteli, tak jsem dostala par kucharek, do vetsiny jsem se dodnes nepodivala, hledam spis na netu, co ostatni doporuci a tak. Hlavni je se nebat a pomalu zkouset, od lehciho k tezsimu a ne se rovnou pustit do neceho extra.

Já se to zatím nenaučila a to je mi dvacet pět. Zlvánu těstoviny, maso v minutkové úpravě, řízky a bramborový salát. Občas se pustím do nějaké improvizace a jednou jsem uklohnila svíčkovou.
Stále se ztrácím v kuchařských návodech typu - utřít vajíčka s cukrem - nad takovými radami vážně medituji, jestli na to vajíčko a cukr mám vzít útěrku nebo co...
Taky vůbec nerozumím masu a jeho dělení.. poznám kuřecí prsa a vepřovou panenku ;o) Za kcuhařku se budu považovat ve chvíli, kdy se mi jedno jídlo podaří uvařit dvakrát za sebou a bude chutnat aspoň přibližně stejně ;o)

Nenaučila a to mi bude za chvíli 26 :vissla:
S jedním přítelem jsem bydlela 2 roky ve společné domácnosti, takže nějaké ty základní recepty jsem začala postupně zvládat. Taky jsem se snažila občas něco  upéct. Já jsem bohužel ten typ, který raději uklidí celý dům, vykope jámu na zahradě, než začít vařit. :dumbom: Dotyčný mé snahy nijak neocenil a tudíž jsem se přestala v tomto "oboru" nadále vzdělávat. Následující přítel byl kuchař, který nesnášel uklízení, takže super kombinace :supr: Alespoň tedy pro mě :D

tak já na to, že ještě před časem jsem tu prosila o co nejjednodušší recepty, tak dnes hrdě hlásím, že už dělám i omáčky- dělala jsem už třeba rajskou, hnědou okurkovou, ptáčky.... většinou ne podle kuchařky, ale tak, že chodím a ptám se..nejvíc táty.. :) ten mi vždycky řekne jak to postupně udělat, pro jistotu se pak mrknu ještě třeba někam na net a pak to zkusím... zatím úspěch téměř 100%...

ale příjde mi, že v těch kuchařkách je to často zbytečně složitý.... :dumbom:

shareku: kup si "Kuchařka pro dceru" je to tam hezky napsané.

JInak mě nikdo neučil vařit, nejak prubezne jsem to zkousela od takovych 12ti let asi? nevim... podle kucharek pozdeji, no a po odstehovani od rodicu(pred tremi lety) jsem semtam volala mamce o recepty co delala, a neco nasla v kucharce.. Nyni dost hledam na netu.
Treba opravdu pekne je kucharka na netu - www.ekucharka.net , jsou tam videa jak se to ma delat. Jinak je mi 25.

Začala jsem vařit ve dvanácti ;) máma byla dlouho v práci a já nesnášela jdlo ve školí jídelně, takže nutnost ;) ale hodí se to ;)

Již jako malý jsem se motal v kuchyni, díval se co a jak máma nebo babička dělají. nevím kolik mi bylo, tak 2. - 3. třída. Můj starší syn uměl dost obstojně vařit ve věku 10 let. Bavilo ho mi pomáhat. Mladší to moc nemusí, jemu stačí knedlík s vejcem. Dcera se umí ohánět též, ale u ní k tomu došlo o něco později, tak asi ve 12. - 13. letech

Jelikož moje mamka nebyla na vaření a doma byla snad jen když se spletla,tak sem i přes svoje neúspěchy učila pomalinky,takovým tým samostudiem,tak něco málo sem uměla ,ale vařit jsem se pořádně naučila před 12 lety,když jsem se vdala. :lol:

Já jsem se naučila vařit sama podle kuchařek. A dnes už plno jídel vařím nazpamět :) .

Poprvé jsem pekla kuře-v 17 a ktomu jsem se odhodlala,když jsem yla u svého kluka u nich doma.Jeho rodiče byli na dovče.To kuře tenkrát bylo snad ještě živé a vzpomínám si dodnes,že moc nechybělo a honla jsem ho v kuchyni po linoleu.O pár let pozděi jsem si koupila kuchařku pro začátečníky,kterou používám pořád,po víc jak 20 let.

Do supr kuchařky mám daleko a nejradši vařím jídla dobrá,ale rychlá.Omáčky téměř nedělám,ani mi nějak moc nejdou a nejradši z vaření mám,když jdem do resaurace.

Taky souhasím s názorem,že vaření zrovna tak jako pořádek nejsou v životě ty nejdůležitější věci a je zajímavý,že v tomto se diametrálně rozcházíme s mojí matkou,která ten pořádek do mě hustila a já teď uklízení nenávidím.

Ahojky :)

Tak já neměla nejmenší chuť do vaření, možná právě proto, že mi to bylo vnucováno tak od deseti :kapitulation: Takže jsem se tomu vyhýbala, co to šlo, v kuchyni jsem mamce pomáhala minimálně. Pak jsem se zamilovala a začala jsem s pečením :D - pak jsem se propracovala k minutkám z masa - a jak jsem se vdala a měla na starost obživu manžílka, tak jsem se do toho pustila naplno. Vařila jsem podle chuti, věděla jsem, co do kterého jídla patří vyloženě po chuti, tak asi tak. Když jsem se měla pustit do něčeho složitějšího, vytáhla jsem tlustou kuchařku, kterou jsem dostala od mamky do výbavy :) Nebo jsem hledala na netu, kolikrát se tak inspiruji i dnes :)

Tak hodně štěstí při prvních pokusech a směle do toho! :supr:

upřímně - vaření mě nikdy nebavilo a nikdy mě to k němu netáhlo. vedu si poctivě receptář, snad z něj jednou budu vařit :D navíc máma je excelentní kuchařka, brácha má dokonce na kuchaře papír, což mě od vaření odvrací o to víc... nijak mě neláká stát u plotny a děsit se, jestli jsem na něco nezapomněla. těstoviny i nějakou tu omáčku na ně zvládnu, tak co :lol: vždyť já ani nepoznám, kdy mám uvařené kuřecí maso nebo opečený karbanátek, tak co by ode mě doma očekávali. jsem spíš přes moučníky - jednou jsem bráchovi navrhla, že on mi bude v budoucnu vařit a já jemu péct, ale k mému překvapení odmítl :co::lol:

Já vařím docela ráda, když strávníkům chutná, učila jsem se to už od nějakých 12, 13 let. Ale kynutý těstro jsem se naučila až jako vdaná. První kynutý těsto jsem upekla na klasických kamnech na dřevo, myslela jsem, že o tam krásně nakyne, nakynulo, ale rovnou se to i upeklo, tak jsem to vyhodila.

Ja se naucila varit,az,kdyz jsem se vdala.Pomatuji si na stedrovecerniho kapra,ktereho jsem prudce osmazila a on byl jeste uvnitr syrovy tekla z nej krev.Varit jsem zacinala se svym manzelem ucili jsme se to navzajem.Kynuty moucniky jsem zacala delat,az pred 3 lety,kdy moje mamka zemrela a vlaste me je nemel kdo upect.

Kromě nejzákladnějších věcí (palačinky, špagety), jsem se učila vařit vlastně až po svatbě. A někdy to bylo veselé.... Jednou jsem chtěla dělat ryby, hejky, s rýží... Ale už předtím jsem spálila rýži, byla jsem naštvaná, no a to jsem si přitom vzpomněla, že hejky jsem zapoměla vyndat z mrazáku... Šla jsem pro ně do patra, kde jsme měli tehdy mrazák, zmrzlé ryby dala na talíř a po schodech jsem běžela dolů... Přitom jsem talíř nějak naklonila, a milí hejci sklouzli a jeden po druhém skákali zmrzlí po schodech dolů přede mnou. A já měla takový vztek, že místo, abych je dole na chodbě pokorně posbírala a omyla, pěkně jsem je vzteky kopala po chodbě před sebou, hejci lítali z rohu do rohu, než jsem se vyzuřila...:lol: :lol:  No, byli tedy tedy dobře naklepaní a na ty své kuchařské začátky docela vesele vzpomínám :)

já se naučila vařit až po svadbě, dodnes vzpomínám na své první sladké knedlíky, .........těsto zvlášt a švestky taky.
moje děti se učila vařit a péct od puberty, sice někdy to bylo na hranici poživatelnosti, ale dnes (18 a 20), umí uvařit i upect teměř vše.

Přidám se: pořád říkám, že mít v těch mých dvaceti jiného manžela, byla bych už dávno rozvedená - vařit jsem neuměla. Dnes mě vychvaluje do nebes, prý jsem bezkonkurenční, :D i když nutno říct, že mě nekritizoval nikdy za nic, nemá to v povaze.
Kynuté těsto jsem se naučila a časem zase "odnaučila", není to k našemu životu nutné. Domácí knedlík jsem "vytvořila" naposledy někdy před ....10 lety.... velmi úspěšně, až jsem se sama divila. Když se 2x za rok pokouším o kynuté ovocné knedlíky, sama si je zkritizuji (jsem založením perfekcionista, bohužel), manžel se směje s dovětkem, že "na tvaru přece nezáleží" a že chuť je vynikající.
Koláče nepeču, v posledních letech si raději koupím pár dobrých zákusků, než bych doma plichtila něco, co pak zbyde nebo se třeba nepovede. Navíc každý člen rodiny má jiné chutě :).
Můj současný postoj k vaření je dán naším pracovním stylem, doma se vídáme až večer. A dnes je v obchodech a restauracích tolik mňamek, že člověk se může vyžít v práci a přitom rodinu na jídle nijak nešulí.... Své dítě neučím péct, tvrdím, že kdo k tomu má "gebíry", tak když bude jednou chtít, půjde mu to i bez toho, že by se tím "zamlada"nějak výrazně zaobíral. Přesvědčila jsem se o tom sama, když jsem kdysi před 25 lety u babičky obdivovala její kremrole a povidlové placky.... Nikdy jsem je vyrobit nezkusila, až asi před 5 lety - a byly vynikající. Opět jsem se překvapila :D. Myslím, že každý má vlohy pro něco jiného, takže jestliže mám vlohy pro praktické práce, půjdou mi i v 60ti poprvé skvěle :supr:.

Ve svych 20-ti letech. Bezna ceska jidla nevarim a uz vubec ne omacky, preferuji italskou, slovenskou kuchyni, pecena masa a minutkova jidla s kopici cerstve zeleniny.

já se o svou první kynutou buchtu (nekynutý jsem už zvládala) pokusila asi v páté třídě - dopadla příííšerně, nechtěl ji žrát ani pes. máma mi ji zkritizovala, tatík chválil :D a statečně ten zdrclej hnus do sebe předemnou cpal :D Jinak vařit jsem chťa nechťa musela už ve 11 - 12 letech. Přes rok to ještě šlo, to jsem se musela jen motat v kuchyni a pomáhat, nejhorší byly letní prázndiny, kdy jsem musela uvařit, než se vrátí z práce. To složitější mi máma rozvařila den předem, jinak mi to v klidu přehodila na hrb. Sice jsem pak uměla vařit, když jsem se vdala, ale tenkrát mě s tím totálně sra.la. Všichni už venku, jen já blbka doma u sporáku :butter:
mám kámošku, je ji 33 a neumí vařit vůbec. neuvařila by ani blbou koprovku. pro obědy si chodí a o víkendu jim (jí, manžovi a dvěma dětem) uvaří její máti a donese jim to v kastrůlkách :/

Já byla vhozena do vody a musela plavat (vlastní vinou) - v 18letech jsem se totiž vdávala ;)
Pár omáček skončilo v záchodě, ale byla jsem statečná a kupodivu trpělivá a myslím, že dnes je to znát.
Vařím ráda a "prý" moc dobře :rodna:

Taky si to nevybavím, asi kolem dvaceti. Živit bych se tím asi nemohla, ale většinou chutná.
Na druhou stranu, nedávno jsem do bramboračky zapomněla dát houby. Pořád mě nějak nešmakovala, ale děti se mohly ujíst, jak jim jela (nejedí houby).
Došlo mi to až po chvíli... Tak nevím, naučila? :)

No tak mně je 27 a pár jídel vařit umím, pár ne... když jsem před lety žila dva roky s exem, vyvářela jsem mu pravidelně, měla jsem i svůj stálej okruh receptů (vždycky jsem recept z kuchařky nebo svou náhlou inspiraci konzultovala telefonicky s mámou), ale vůbec moji snahu neocenil, sežral to (pardon) a neodtrhl zrak od televizní obrazovky, ani nevěděl, co vlastně jí... takže mě to dost odradilo. Teď jsem cca dva roky zpátky doma a vařit pravidelně nemusím, teda někdy o víkendu se realizuju u plotny, ale není to ono - když vařím dle svého, máma se bouří, že to jíst nebude (a pak to skutečně nejí), když příště uvařím teda jenom pro sebe, zase má křivdu, že jsem uvařila jenom pro sebe (no ale to mám vařit pro dvě, když ona moje jídla ze zásady nejí, takže pak buď já musím jíst xkrát to samý nebo se to vyhodí???) ... anebo mi zbyde úloha poskoka podej - přines - oloupej - zamíchej - nakrájej. Nejlepší je, když se můžu zavřít do kuchyně a jsem tam jenom sama a stvořím to, co já chci a ostatní vpustím, až už je hotovo.

Taky mám problém s formulacema z kuchařek, je to pro začátečníka takový nějaký neprůhledný... Kupodivu ale jak se toho vaření někdy i bojím, tak mi všechno docela dobře vychází a asi nikdy jsem nestvořila nic nejedlýho, po dochucení bylo dobrý všecko :)

Jinak je hodně zajímavý, že když člověk nějakou dobu nevaří, tak docela vyjde ze cviku... holt jsem to ještě neměla u exe pořádně zautomatizovaný...

A ještě jsem chtěla napsat, že je strašně těžký snažit se vymýšlet, co vařit, když člověk není právě hubeňour a cítí, že by raději jíst neměl.. natožpak ještě vyvářet.. zvláště pak vyvářet poctivou českou kuchyni, kterou by ocenila máma :(

Jo - já dosud vařím jedině podle receptů. Ne podle kuchařky, ale mám vlastní sešit, kde si přepisuju recepty z kuchařek do takové podoby, abych tomu rozumněla, anebo zapisuju recepty třeba od mámy. Bez receptu se odvažuju dělat tak možná míchaný vajíčka nebo špenát, ale odvážit bych se už měla i na ostatní... ať to dopadne, jak to dopadne... přece nebudu mít pořád před sebou sešit jako nějakej amatér, ne? :)

Asi od 13 let mně doma "nutili" podílet se na vaření a udíleli rady - což jsem naprosto nesnášela. Ale milovala jsem bramborové placky, tak jsem si nechala poradit a bylo to první jídlo, které jsem opravdu uměla. V 19 jse, se vdala a začla avařit - nynější ex byl velmi statečný, když po dokonalé kuchyni mého otce a své babičky byl ochoten pozřít něco tak hnusného, co jsem mu předložila :D
Ale vaření mně bavilo, a přece jenom asi i geny hrají svoje - sem tam mi něco z kuchařského umění tatínka i jeho maminky - mé babičky - utkvělo v paměti, a s postupem doby jsem se naučila vařit vlastně všechno - dodnes mi stačí u nových jídel přečíst recept, a dál už pokračuju jenom citem. Jedině u pečení pečlivě vážím všechny ingredience, neumím to "od oka". Ale ve všem ostatním jsem si jistá. Zrovna včera, ve svých 41 letech, jsem poprvé dělala kynuté borůvkové knedlíky - protože 6ti leté holčičky mého manžela se tak pachtily se sbíráním borůvek :) - a dostala jsem od dětí Řád zlaté vařečky :D - ani mi to nepřipadalo těžké. A manžel si pochvaluje - už dva roky mi skoro u každého jí dla říká, že nic tak dobrého v životě nejedl :D
Tak buď měl chudák smůlu na špatné kuchařky (což se mi nezdá, tchyně vaří moc dobře), nebo říká pravdu, a to mně moc a moc těší :gloria:
Jediý problém mi dělalo vařit pro dceru, které v 19 letech zjistili velmi vážné stadium celiakie - ale i to jsme snad zvládly:)

Já jsem začala vařit taky až po svadbě - já blbec jsem se vdávala v 18-ti. Do té doby to bylo jen "oloupej, dones, zamíchej", ale nic víc. Těsně po revoluci začaly vycházet takové ty "úpo*né" kuchařky ve stylu "jak zužitkovat zbytky z předešlého týdne. Moje tchýně byla dobrá kuchařka, tchán taky, ale můj muž moje pokusy "a lá sojové maso jako svíčková" snesl. Nebo plněné papriky kořenovou zeleninou. Žádná M.D. Rettigová - "vraž tam 12 vajec a rozetřená husí játra." Nebylo peněz a jsem někdy vařila třeba jen krupičnou kaši s ostružinami, které jsem nasbírala dopoledne v lese.
Pak ovšem začaly podzimní hony a manžel jako myslivec a hajný několikrát o půlnoci stál mezi dveřmi s ještě se kouřícím pajšlem z divočáka v zakrvavených rukách /i to patří kromě trofeje myslivci/. Byla jsem už těhotná, ale musela jsem to ustát, nakonec i ta zvěřina se tehdy dala koupit za celkem lacino - a bylo to maso! Nebýt zvěřiny, tak jsme žili jen z králíků, protože sojové maso se u nás záhy stalo tabu. Játra z divočáká /lončáka - ne starého smradlavého kance/ jsou vynikající, ale plíčka na smetaně jsem zkusila jednou a už to nehodlám opakovat. Moje poslední jídlo, než jsem jela do porodnice, byl divočák se zeleninou.....
V porodnici jsme jako kojící matky dostávaly jídla jako: párek s fazoleni, špekáček s hrachem .... s tím, že nejsou peníze /1993, květen/, co to dělalo s dětmi i námi .... Rodiče mi nosili kastrůlky na oběd.
Když jsme byli s bratrem jako děti  u babičky na prázdninách, tak my jsme vstávali a babička už měla navařeno, zaděláno a šla na pole. V poledne jen všechno přihřála a dopekla. Doma jsme s bráchou tvořili jídla z konzervy /Trenčianský párok s fazuľou/ nebo špagety. Ohřát a jít na koupák, asi tak.
Dnes vařím od oka a peču buchty podle ověřených receptů. Co se týká divočiny - divím se, že nemáme už všichni dnu - o posledních Vánocích jsem porcovala a odblaňovala 5 zajíců /žádných zajíčků ve své jamce, ale pěkných macků/, 2 lončáky divočáky, danielu, půlku srny a na dovršení vyvrhovala /nová zkušenost/ 28 pstruhů z Pohořelic. Něco jsme rozdali, ale i když jsou doma 3 chlapi a sežerou všechno co není obloženo pastičkami na myši nebo ostnatým drátem, tak mám ještě poloplné 2 mražáky. Ze zvěřiny vařím úplně všechno, kromě palačinek. Jako vrchol kulinářského umění byla 2 kůzlata na Velikonoce.
Kluky vedu k tomu, aby si uměli uvařit, starší to trochu šidí /musel by po sobě umýt talíř/, ale mladší pozná i kari a anýz a umí je vhodně použít.
A ještě k nádobí. Nemám myčku, zato dobré nože a ocilku.
Chtěla bych si ale aspoň hypoteticky představit, jakou horu nádobí jsem umyla já za dobu mého vaření. Ale nejdůležitější pro mne přesto je, když mi moji hoši řeknou: "Bylo to dobrý, děkuju."

Marg: "V porodnici jsme jako kojící matky dostávaly jídla jako: párek s fazoleni, špekáček s hrachem .... s tím, že nejsou peníze /1993, květen/, co to dělalo s dětmi i námi .... "

:D svatá pravda, rodila jsem v 92. a v porodnici jsem se jídelníčku nestačila divit...
I když teda na obranu let porevolučních - loni jsem v nemocnici dostala tak suché brambory, že jsem chvíli přemýšlela, jestli to myslí kuchařky vážně..... A to jsem nebyla na dietě :D

A obdivuji Tvoje myslivecko-kuchařské umění!!! :supr:
Včera mi dítko taky řeklo: "mami, chtěla bych umět takový rizoto, jako Ty"  - to potěší, viď....

Tak ja se ucim stale :rodna: ,ze jsem nedavala vic pozor ,kdyz me babicka ucit chtela ,to co ted provolam kvuli radam po telefonu ,to je na odstrel :lol: :dumbom:

Tak já si pamatuji na svoje první míchaná vjíčka (asi v 10letech).Nežral to ani náš pes. :lol:
Jinak ,kdy jsem se naučila ani nevím ,myslím si ,že člověk se učí celý život.
Když už nevím co vařit prostě si něco vymyslím,rodina ,chce pak vědět co jsem to vlastně spáchala ,nevím.Hlavní věc je ,že jim to chutná. :)

Tercilo, děkuji za kompliment. Zvěřiny není třeba se bát.
Je za tím hodně bolestných zkušeností /pořezané prsty při odblaňování masa, odrápané nehty při drhnutí připálených hrnců, účastnit se vyvrhování právě zastřeleného kance/.
V každém případě pochvala od jedlíků - upřímná - vždy potěší. Mám kamošky, který i po několika letech manželství doma nevaří. Kupují hotovky, nebo jim navaří maminka nebo chodí na MENU.
Právě poslouchám na stanici Spektrum, jak lze chutně připravit veverky. Co se týká hlodavců, tak jsem skončila u králíka/zajíce. Morčata /Mexiko/, potom hady /Asie/ a psy, kočky.....nutrie, krysy, tak to bych nikdy nemohla pozřít. Ovšem vědět o tom dopředu....co vlasně jím.
Můj strýc zamlada/50. léta/ jednou snědl psa a nevěděl o tom /když se to účastníci "párty"dozvěděli, poté, co vylízali sádlo z pekáče/, zvraceli průměrně každý 2 dny, nejdříve ovšem okamžitě do "pangejtu". Taky už v sobě něco měli napito, to jim moc nepřidalo. Dodavatel pečínky /každý z účastníků měl donést něco/nezvracel a zcela nevině konstatoval, že do jejich Punťi už nic nebylo, tak aby nepřišel vniveč....Prý to chce jen hodně česneku a naložit na 5 dnů do láku. Což způsobilo rozpuštění večírku a zelené obličeje účastníků.
Doufám, že Vám nebude zle.

Taky mam nastesti zrouta, co spolehlive sesrotuje vse, k tomu tchyni, ktera vari vyborne, ale asi tak pet jidel, takze nadsene horuje pro me pochoutky a hodla si zapisovat recepty, pricemz muj recept je "prosmejdi zadni prihradky lednicky a hod to na cibulku". Krom toho predkladam nevidane exoticnosti jako syrovou papriku v salatu (fakt, v zivote to nejedli) nebo kapustove karbenatky, no kazdopadne jakkoliv podivuhodny je nekdy vysledek, staci to prohlasit za ceskou specialitu puvodne z valaskych zemljanek a jsou spokojeni, on jim tu ten Balkan dost splyva :lol:

:offtopic:  Nám tady v ulici už asi týden vyje pes, ale fakt v jednom kuse (není zavřený v bytě, je to u někoho na zahradě). Přítel to komentoval slovy, že jestli to takhle půjde dál, někdo se brzy naštve (máme i pár řekněme sociálně slabých sousedů) a punťa dostane česnekový knoflíky :lol:  takže recept na pejska založený na množství česneku je součástí lidové slovesnosti  :D

Jinak když nad tím přemýšlím, učím se vařit pořád. Za poslední týdny je to kynuté těsto - povedla se mi kynutá bábovka s makovou náplní, povedly se mi hruškové frgály, plánuju vyzkoušet bagely.

Časem u nás vyplynulo, že na maso a omáčky se specializuje můj milý, já dělám polívky (i když jeho bramboračka je bezkonkurenční), přílohy a dezerty.

Kynutá bábovka - to už je majstrštyk. Hlavně ji vyklopit bez ztráty kytičky. Nejhorší je pižlat nožem bábovku z formy. A potom maskovat její nedostatečný tvar. Od jisté doby "bábovkové" těsto dávám na pekáč, nakonec moji hoši stejně nic nepoznají. Chuť je stejná, tvar jiný, ale stejně to zblajznou dřív, než umyju nádobí.
Moje kamarádka má muže, který peče doma bábovky, a které jí se nikdy nepovedou. Jinak doma - ten chlap - nedělá nic. Každou neděli mají jiný druh - mramorovou, kynutou, makovou, kefírovou, šlehanou, piškotovou - vždycky ji vyklopí bez poskvrnky!!!

Judit ještě že jsi z Brna :lol: já měla na týden psa od tety a ten chudák vyl steskem :lol: nebo když jela sanitka :P ale je to takovej obří starej chlupáč, toho by si asi někdo k obědu nedal ;)
Jinak k tématu - zjistila jsem že podel kuchařek nevařím, nějak mi to nejde, jsem moc sešněrovaná. Tkaže si přečtu recept, něco přidám, něco uberu a vařím podle citu :supr: a dostala jsem pochvalu, že květákovou polívku umím lepší než mužova maminka :rodna: ale nesmí se to říkat nahlas :lol:
Co se týče pečení, tam swe držím recepru striktně (krom koláče s drobenkou, který už mám nějak ve voku :lol: ). Bábovku dělám akorát klasickou "hrníčkovou" :lol: vyklopit jde krásně a sežere se hned, ještě by se s tím člověk piplal :lol:

Moje známa,velká sportovkyně,vařit neuměla a ani neměla k tomu vztah.Za celý svůj život se naučila vařit jen dvě jídla a na ty pozývala přátelé.Játra na cibulce ve velké míse uprostřed stolu a k tomu mísa rýže ,každý si nandal kolik chtěl a zápíjelo se to červeným vínkem a povídalo.Když návštěva byla delší,tak pak se do prostřed stolu dal kontaktní gril a grilovalo se maso s chlebem a milion koření na stole zůstalo po prvním chodu.Nic více neuměla,ani nechtěla vědět.V práci jí říkali Vitana,ale ona to brala jako poctu.Rozmanitostí jídla netrpěli,protože už měl Slávek zmapované,od koho mu co chutná,a jejich přátelé jim to rádi uvařili,a pro jídlo si autem dojel a vždy toho bylo tak na týden.Kastrol rajské,svíčkové,vepřovou..... u mně halušky ,segedýn,ovocné knedlíky a nějakou buchtu.To jen zavolal,kdy jako to nebo to,budu vařit.Vím že to takhle dělal aspon u deseti přátel a známých.Ne nebyli vyžírkové,každému jednou do roka  před vánoci zase věnoval jedno prase a tak si vše jaksi předplatil.To zase přijel,dovezl dvě půlky prasete,jitrnice,jelita tlačenku a pod.Také samozřejně si odnesl ode mně vánoční cukroví a vánočku,br.salát a už  opečeného kapra.To měli snad od každého,tak vánoce měli každý den v prosinci a to si libovali. Hmm

Britana: No idyla:)

Moje sestra neměla k vaření "za mlada" vztah.Jednou,asi když jí bylo 20 let přišla ze školy a držela v ruce pytlík knémixu a tvaroh.že budou ovocné knedlíky.Asi hodinu studovala recept a pak se do toho pustila....že do mísy směs a 24 dkg tvarohu.kostka měla 25dkg.Odloupla,snědla,a....23dkg. ..tím si vytvořila téměř nepřekonatelný problém a žádné rady nepomohly a prostě šla dokoupit další kostku tvarohu a přesně dodala 1dkg.Dnes už má tři děti a je zdárná kuchařka.tenkrát to bylo první vařené jídlo a povedlo se.

Nela napsal(a):

Začala jsem vařit až po svatbě, do té doby jsem se ke kuchyni ani nepřiblížila. Začala jsem postupně a každé podařené jídlo mi udělalo radost.  Dnes vařím, myslím, že obstojně, alespoň si nikdo nestěžuje. Dokonce má mamka si ke mně chodí na recepty. :)

:lol: Přesně tak jsem se učila vařit i já. Vdávala jsem se v 18ti ( byla taková doba) a začala vařit podle kuchařky.
Dělala jsem tehdy svíčkovou a byl u nás můj brácha na prázdninách. Děsně mu chutnala ta moje koprovka :mad:, nevím, jak na to přišel, kopr tam rozhodně nebyl.
No a dnes když přijede, tak říká,ať udělám svíčkovou, že už ji umím a  že lepší svíčkovou nejedl.
Už je to spousta let, ale jak dělám svíčkovou, vždycky si na to vzpomenu.
Teď vařím moc ráda, je to můj  koníček.
Ale pečení, nenenenenene, brrr

Absolutne nenavidim vareni. Je to moje nocni mira. Priteli to nevadi. Vari. Mne vsechno hrozne dlouho trva, nakrajet, oloupat. Strasne. Neumim veci nakombinovat, nevim, ktere koreni se hodi ke kteremu jidlu. Sama jsem schopna jist cokoladu s pohankou. Proste nemam na to bunky.

baba.jaga: Absolutne nenavidim vareni. Je to moje nocni mira. Priteli to nevadi. Vari. Mne vsechno hrozne dlouho trva, nakrajet, oloupat. Strasne. Neumim veci nakombinovat, nevim, ktere koreni se hodi ke kteremu jidlu. Sama jsem schopna jist cokoladu s pohankou. Proste nemam na to bunky.

Mně fascinuje, jak ženy, které nejsou schopné uvařit, si vždycky najdou partnera, který je zachrání :supr:
Zajímalo by mě, jestli se tak děje nějak podvědomě, nebo vědomě.... fakt zajímavé.


Britana: V práci jí říkali Vitana,ale ona to brala jako poctu.

To je tak krásný :supr: :supr::D

Tercila napsal(a):

baba.jaga: Absolutne nenavidim vareni. Je to moje nocni mura. Priteli to nevadi. Vari. Mne vsechno hrozne dlouho trva, nakrajet, oloupat. Strasne. Neumim veci nakombinovat, nevim, ktere koreni se hodi ke kteremu jidlu. Sama jsem schopna jist cokoladu s pohankou. Proste nemam na to bunky.

Mně fascinuje, jak ženy, které nejsou schopné uvařit, si vždycky najdou partnera, který je zachrání :supr:
Zajímalo by mě, jestli se tak děje nějak podvědomě, nebo vědomě.... fakt zajímavé.

Asi jo, a co mu zbyva zejo ;-)
Uprimne ja se tesim, az se jidlo bude prodavat koncentrovane v tubickach, clovek si ho da jednou za tyden a pak na tuhle zbytecnou cinnost vareni/jezeni uplne zapomene. Jina alternativa je najmout si pani na vareni, o tom taky hodne premyslim, ale nejsem bohuzel tak bohata.

baba.jaga: Uprimne ja se tesim, az se jidlo bude prodavat koncentrovane v tubickach, clovek si ho da jednou za tyden a pak na tuhle zbytecnou cinnost vareni/jezeni uplne zapomene.

Jéééé, to snad není možný :supr:
Tímhle jsem v mládí často "trápila" svého tatínka-gurmeta, který ustavičně něco udil, vymýšlel nové  chutě do konzervovaných okurek a okecal (v dobrém) lautr všecko, co mamina uvařila.
No, byla jsem v úvahách o novém způsobu stravy skromnější, než Ty - pomýšlela jsem na jednu tabletu denně :D.
Čím dál víc mám jídlo ráda, ale je fakt, že vzhledem k tomu, že mám mnoho jiných zájmů, si někdy taky říkám - kdyby bylo něco ultrarychlého (nemám na mysli instantní polévky) :D, aby člověk v té chvíli jen zahnal hlad a mohl se dál věnovat něčemu momentálně zajímavějšímu, bylo by to fajn :supr:
Naprosto Tě chápu :D.

Já jsem se naučila vařit tak, že jsem se přihlásila do kurzů. Tam jsem získala velice solidní základy a dnes zvládnu vše.

Tercila napsal(a):

Čím dál víc mám jídlo ráda, ale je fakt, že vzhledem k tomu, že mám mnoho jiných zájmů, si někdy taky říkám - kdyby bylo něco ultrarychlého (nemám na mysli instantní polévky) :D, aby člověk v té chvíli jen zahnal hlad a mohl se dál věnovat něčemu momentálně zajímavějšímu, bylo by to fajn :supr:

No vzdyt je: Amarouny...
Jinak k otazce: Ja jsem se naucila varit az po prvnim rozvodu... a nebyla to mama, ale sousedka, kdo me ucil... a nejenom varit...

Naučila jsem se vařit sama, když jsem začala bydlet s tehdy ještě budoucím manželem. Mám výhodu, že mě vaření baví, nebojím se experimentovat a nevařím podle předpisů (max. jako základ mojí fantazie :D)

Ahojte děvčata,no mně táta pořád tlačil do vaření,jenže mně se nějak nechtělo.Ve 20 jsem se vdala,odstěhovala jsem se a šup musela jsem začít vařit sama,i když jsme bydleli u manželových rodiču.Ale zvládla jsem to,a teed ve 40letech ne jen vařím ale i peču kynute pamlsky.