Nakolik máme právo/povinnost zasahovat do životů druhých lidí?

Nakolik třeba přesvědčovat nemocného člověka, který se nechce léčit, aby se léčil? Když je to třeba příbuzný?

Máme nárok chtít po partnerovi, aby dělal něco, co chceme a on ne?

Do jaké míry je naopak nevměšování do života druhého ještě úcta k němu a do jaké míry je to už "neposkytnutí pomoci"?

Nakolik jsme zodpovědní za životy druhých lidí (ne malých dětí, za které jsme zodpovědní, ale životy dospělých lidí)? V běžném životě, nebo třeba i při nehodě, jejímž jsme svědkem...

Máme úctu k rozhodnutím druhých lidí, i když se nám nelíbí, nebo chceme, aby svět fungoval podle nás?

Já osobně mám někdy problém, být tolerantní natolik, abych přijala některá chování některých lidí... Jak to máte Vy?

Jsou samozřejmě i chování, které jsou trestnými činy, ale teď to nemyslím z právního hlediska.

Já s tím nemám problém. lidi, na kterých mi záleží, respektovat umím a ostatní neřeším.
Na druhou stranu si do svého života také nenechám zasahovat

Ajéje, Marti, trápí tě Pisatel?

majkafa napsal(a):

Ajéje, Marti, trápí tě Pisatel?

Ahoj :-) Netrápí - ale je pravda, že mě k tomuhle vláknu inspiroval :-)

Já osobně si myslím, že nemáme žádné právo někomu zasahovat do života a povinnost také rozhodně ne. Můžeme se podělit o své zkušenosti a pokud vidíme, že někdo druhý potřebuje a CHCE pomoct - teď mám na mysli rady porady.
Jinak bych to viděla, když někdo zkolabuje na chodníku - pak je to povinnost. No a děti, to je taky jiná kategorie - ale tomu se tuším říká výchova ;o))

Ja som dnes zavolala snaitku k jednému bezdomovcovi, ktorý ležal na zemi a nereagoval... Neviem, či to malo malo nejaký význam a či som mu zasiahla do života, ale ak som mu ho predĺžila len o pár dní, tak si myslím, že to zmysel malo a že na to mám právo. Nemal čo ležať na chodníku rovno pod mojimi nohami... inak, na ten chodník som sa dostala takou svinskou náhodou, že som skutočne presvedčneá, že ma tam poslali špeciálne zavolať mu tú sanitku...

Inak, s tým nezasahovaním som bojovala u deduška, ktorý mal už skoro 95 a zmyslel si, že toho bolo dosť. :rolleyes: Odmietal jedlo, vyrážal nám i sestričkám v nemocnici z rúk pitie, vypľúval lieky. Zápasili sme s tým vychudnutým, zoslabnutým tleom, ale márne... :grater: Pritom z môjho pohľadu mu nič nechýbalo; vraj nemal zásadné bolesti  a rozhodne nebol nevládny. Dedko, aj keď prakticky nebol pri vedomí, zo všetkých síl zápasil proti akejkoľvek pomoci... Musím sa učiť rešpektovať rozhodnutie druhých, vraj. Asi na tom niečo bude, aj keď ma staršne bolelo sledovať, ako bojuje nie o život, ale o smrť... :kapitulation:

Je to taková nekonkrétní otázka. Nebo spíš moc konkrétních otázek, ale přijde mi, že odpovědi by byly moc černobílé, pokud bych odpovídala ano/ne.  Neumím si dost dobře představit jak by měla vypadat povinnost zasahovat do životů druhých či něco nárokovat na partnerovi, připadá mi to jako často zmiňované "páchání dobra" a na to mám dost alergii (neptejte se, co mi to zrcadlí, prosím :D ). Myslím, že nějak výrazně někomu kecat do života sice můžeme, ale on má plné právo nás i se svými moudry poslat někam. A kde není vůle (nebo jak to nazvat) pomoc přijmout, tam ji těžko vnutíme. O povinnosti zasáhnout bych mluvila v případě nehod.

edit pravopis :dumbom:

já si neskutečně vážím mé maminky v právě v tom, že umí poznat tu hranici: PORADIT x VNUCOVAT.
Moje mamka mi nikdy nic nevnucovala, jen poradila, a radila jen tehdy, když jsem radu potřebovala. Přesně tak, má úctu k rozhodntí ostatních (ale ne že by ji to bylo jedno).  Měla jsem možnost poznat různé matky (kamarádů, přítelů, tety ap.), a většinou se rodiče chovají ve smyslu vnucování. Mám taky tendence, že když si myslím, že můj názor je ten nejlepší, tak toho druhého přemlouvat ap., ale vždycky, když si vzpomenu, jak si vážím právě toho "nevnucování", tak si to očas i uvědomím a snažím se držet zkrátka, ale je to těžké, když je člověk o něčem přesvědčený, tak chce přesvědčit ostatní, že? :godlike: ale pravda je, že kolikrát to přesvědčování má přesně opačný účinek, protože se druhý staví do opozice.

Martinka1 napsal(a):

Nakolik máme právo/povinnost zasahovat do životů druhých lidí?

Jen tolik, kolik nám oni sami dovolí

Martinka1 napsal(a):

Nakolik třeba přesvědčovat nemocného člověka, který se nechce léčit, aby se léčil? Když je to třeba příbuzný?

Můžeš dodat naději, říct svůj názor, předložit reálné vyhlídky, pohladit a držet za ruku ... ale to je asi tak vše, co můžeš udělat

Martinka1 napsal(a):

Máme nárok chtít po partnerovi, aby dělal něco, co chceme a on ne?

Nemáme nárok. Buď se smíříme s tím, co je, nebo nám nezbývá, než hledat jiného partnera. Cokoliv si vymůžem "násilím" nám radost a štěstí nepřinese.

Martinka1 napsal(a):

Do jaké míry je naopak nevměšování do života druhého ještě úcta k němu a do jaké míry je to už "neposkytnutí pomoci"?

Řekla bych, že hranice je někdy mezi plným vědomím, kdy dotyčný sám dobře ví, co dělá a jeho ztrátou, kdy přestává vnímat realitu. Nelze to přesně vymezit, na to je třeba mít cit a intuici.

Martinka1 napsal(a):

Nakolik jsme zodpovědní za životy druhých lidí (ne malých dětí, za které jsme zodpovědní, ale životy dospělých lidí)? V běžném životě, nebo třeba i při nehodě, jejímž jsme svědkem...

Do té míry, do které jsme jim schopni poskytnout pomoc. Např. tříleté dítě nebude nikdo vinit z toho, že nedokáže vytočit 112.

Martinka1 napsal(a):

Máme úctu k rozhodnutím druhých lidí, i když se nám nelíbí, nebo chceme, aby svět fungoval podle nás?

Pokud nerespektujeme rozhodnutí jiných a vnucujeme jim svůj názor, tak to o úctě k nim zrovna nesvědčí. Nemusíš souhlasit, ale musíš respektovat, že vaše názory na danou věc se různí.

Martinka1 napsal(a):

Já osobně mám někdy problém, být tolerantní natolik, abych přijala některá chování některých lidí... Jak to máte Vy?

Lidi, jejichž chování je pro mě nepřijatelné se snažím udržet dál od těla. Výjimkou jsou situace, kdy tito lidé někomu ubližují, v tom případě se do věci vložím i za cenu toho, že tím ublížím sama sobě.
Jiná situace - jsou věci, na které se různí názor můj a názor mého partnera. Respektuji jeho názor a ikdyž mě to hodně bolí, protože vím, že pokud si něco prosadím na jeho úkor, tak nám to nakonec ublíží nám oběma.

Pokud si druhý o pomoc/radu řekne, je jasné, že ji nabídnout můžeme, a jsem přesvědčená, že nemusíme. Podle toho, jak moc blízký ten člověk je, je férové se požadavkem zabývat a odmítnutí popřípadě vysvětlit.

Připadá mi důležité ve chvíli, kdy nabízím druhému svůj názor bez vyžádání (zpravidla to dělám po pečlivé úvaze u několika málo lidí, kteří jsou mi opravdu blízcí), nabídnout taky podporu. Nemám ráda lidi, kteří jasnovidně střelí od boku, v čem má druhý problém, a odkráčí středem. Druhý má samozřejmě právo názor nerespektovat, ale opět považuju za slušné, aby ho vyslechnul a popřípadě komentoval. Pokud bych se striktně držela zásady "nekecat druhým do života", mohlo by se stát, že druhý něco bude či nebude dělat jen proto, že nezná moje přání v této oblasti. Popravdě pokud jde o životní partnery, kecáme si do života už jen tím, že jsme spolu :D

Velmi těžce se ty správné proporce hledají a hlídají ve vztazích, kde má jeden za druhého určitou zodpovědnost (rodiče vůči dětem, nadřízený vůči podřízenému, vychovatel či učitel vůči svěřenci).

Hranice mezi právem a povinností zasáhnout někomu do života je tak tenká... a důsledky člověk někdy neodhadne nebo nedomyslí...
Můj otec byl těžce nemocný. Trpěl velkými bolestmi, na které bral morfium. A protože už to asi nechtěl déle snášet,  vzal si prostě toho morfia  večer pořádnou dávku.
Ráno se nám zdálo, že nezvykle dlouho spí. Skoro nedýchal. Záchranka ho převezla do nemocnice a po jejich odjezdu jsem našla v nočníém stolku prázdná platíčka od léků. Takže jsem zavolala do nemocnice a dr. na JIPu řekla, že se táta pravděpodobně předávkoval motfinem. Tátu se jim povedlo zachránit, ale on mi to nikdy neodpustil. Zasáhla jsem mu do života, konala jsem proti jeho vůli, jeho život trval ještě několik měsíců a byl plný bolesti.
Stydím se za to, ale byly chvíle kdy jsem litovala, že jsem ho nenechala odejít.
I dr. na JIPu mi při návštěvě řekl, že se mu nediví, že by tohle taky nechtěl snášet.
Pro mě je tohle jako balvan na duši. To, že jsem vlastnímu otci způsobila tolik utrpení. To, že jsem ho donutila žít, když už k tomu neměl sílu ani vůli.
Nevím, jestli jsem, na to měla právo. Ale taky nevím, kdybych se zachovala jinak, jestli bych s tím dokázala žít...

surikato, to cos udělala, to by udělala většina lidí. Nehledě na to, že to byla jedna z těch situací, kdy není správné žádné řešení. Pokud bys neudělala nic, vyčítala by sis jednou, žes mu nedala šanci, takto jsi mu ji poskytla - ikdyž mizivou.  A myslím, že ikdyž se na venek zlobil, tak to pochopil, já bych se v takové chvíli taky zlobila, ale ne na své blízké, spíš na sebe a na tu nemoc, že jim působím takové problémy. A třeba bych byla nahněvaná jen proto, abych před něma nemusela brečet ... kdo ví.

surikata, netrap se. Udělala jsi to, co jsi musela. Udělala bych to stejně. Nemohla bych jinak. :pussa:

Míšo, někde hluboko vím, že bych to udělala znova.  Jenom nevím, jak se zbavit toho hnusnýho pocitu, že trpěl mojí vinou.
Čas prý všechno spraví. No nevím, vždycky se to znova vyvalí ven, jak hnis ze špatně zahojený rány. A zas je to všechno čerstvý.
Sakra, asi je to tím hnusným počasím... depky maj pré..

Majko, díky...

Ahoj, teoreticky se taky myslím, že se nemá zasahovat do života druhých, prakticky s tím mám ale velký problém:  :(  moje sestra si vzala chlapa, kterej povětšinou nepracuje, zahýbá jí,platí na nemanželský děti, utratil s Bůh ví kým a za co peníze co dostala o našich (nebylo jich zrovinka málo..) a ještě se tváří, že je nejchytřejší...co mám dělat? vždycky jsme si plánovaly, že až budem mít rodiny, pořád se spolu budem hodně vídat, koupíme si chatu a prostě spolu budem....a teď nic, snažila jsem se jí naznačit, že s jejím milovaným není všechno v pořádku, ale ona to rázně utla,  s tím, že všechno, co on dělá, je proto, že ji má rád....co myslíte...jak se teď chovat?

surikato, v tomhle si nevybereš...i můj otec umíral dlouho a velice trpěl...zas bude líp a on jistě věděl, žes to udělala jen z lásky...

tygřík... napsal(a):

Ahoj, teoreticky se taky myslím, že se nemá zasahovat do života druhých, prakticky s tím mám ale velký problém:  :(  moje sestra si vzala chlapa, kterej povětšinou nepracuje, zahýbá jí,platí na nemanželský děti, utratil s Bůh ví kým a za co peníze co dostala o našich (nebylo jich zrovinka málo..) a ještě se tváří, že je nejchytřejší...co mám dělat? vždycky jsme si plánovaly, že až budem mít rodiny, pořád se spolu budem hodně vídat, koupíme si chatu a prostě spolu budem....a teď nic, snažila jsem se jí naznačit, že s jejím milovaným není všechno v pořádku, ale ona to rázně utla,  s tím, že všechno, co on dělá, je proto, že ji má rád....co myslíte...jak se teď chovat?

To je chvíle na to, uplatnit teorii v praxi, i když je to těžký... sestra si vybrala manžela, miluje ho, a její sestra (Ty) jsi jí ho odsoudila... v podstatě se jí nelze divit, že se s Tebou nechce bavit, když nebereš její rozhodnutí vážně... Pokud Tě její manžel nějak neohrožuje (Tebe - třeba že by utrácel Tvoje peníze nebo Tebe mlátil nebo tak něco), tak se bav jenom se sestrou a nech její výběr manžela na pokoji... možná se jí zeptej, jestli chce slyšet Tvůj názor na něho, a pokud ne, tak jí ho neříkej. Možná zachráníš vztah Ty - sestra... Vztah sestra - její manžel zachránit stejně nemůžeš.

Selima napsal(a):

Ja som dnes zavolala snaitku k jednému bezdomovcovi, ktorý ležal na zemi a nereagoval... Neviem, či to malo malo nejaký význam a či som mu zasiahla do života, ale ak som mu ho predĺžila len o pár dní, tak si myslím, že to zmysel malo a že na to mám právo. Nemal čo ležať na chodníku rovno pod mojimi nohami... inak, na ten chodník som sa dostala takou svinskou náhodou, že som skutočne presvedčneá, že ma tam poslali špeciálne zavolať mu tú sanitku...

Taky bych chtěl, aby mě ženy padaly k nohám!

pozor...se sestrou mám pořád hezký vztah, mailujem, telefonujem, v létě chodíme na koupaliště, když přijedu (sestra bydlí ve stejným městě jako máma) nebo se u máti sejdem, slavíme spolu každý narozeniny našich celkem 6 dětí, ovšem ten její se nezúčastňuje, jsem ráda ....odsoudila jsem jí ho to jo, ale vlastně jsem jí řekla jen, že si myslím, že si mohla vybrat líp, že se k ní nechová hezky a že já bych s takovým člověkem nebyla...je mi z toho všeho moc smutno a nevím, co mám dělat

tygřík... napsal(a):

pozor...se sestrou mám pořád hezký vztah, mailujem, telefonujem, v létě chodíme na koupaliště, když přijedu (sestra bydlí ve stejným městě jako máma) nebo se u máti sejdem, slavíme spolu každý narozeniny našich celkem 6 dětí, ovšem ten její se nezúčastňuje, jsem ráda ....odsoudila jsem jí ho to jo, ale vlastně jsem jí řekla jen, že si myslím, že si mohla vybrat líp, že se k ní nechová hezky a že já bych s takovým člověkem nebyla...je mi z toho všeho moc smutno a nevím, co mám dělat

Psala jsi, že "ona to rázně utla" - tak jsem si myslela, že se s Tebou už nebaví...
Je skvělý že máte pořád pěkný vztah (což je víc než mám já se svojí sestrou), být Tebou byla bych ráda, že její manžel (když ho nemáš ráda) se neúčastní... víc asi udělat nemůžeš.
Dělat nemusíš - nemůžeš nic! Jenom přiznat, že sestra má právo si vybrat takového manžela jakého chce, a každému druhému (i Tobě) do toho v podstatě nic není...
Nemůžeš ji zachránit proti její vůli.
Něco jiného by bylo, kdyby sestra přišla za Tebou a řekla: mám problém s manželem, pomoz mi...
Do tý doby ale chceš zachránit někoho, kdo o to vůbec nestojí.

Víš, vezmi to i z druhé strany, kdyby Tvoje sestra nebyla spokojená s Tvým manželem - a řekla by Ti to... asi by se Ti to taky nelíbilo - bez ohledu na to, jestli Tvůj manžel je úžasnej chlap nebo není.

jo, asi jsem se špatně vyjádřila, utla- myslela jsem tím rozhovar o něm... teoreticky vím, že je to její volba a má na ni právo, asi se tu ozývá i moje sobectví, po smrti otce mi tak nějak došlo, že se to stejný může stát i s matkou( se kterou jsem si ostatně nikdy nerozuměla, i když s ní taky vycházím dobře- mám hrůzu z konfliktů, nebo co) a já zůstanu v podstatě sama, nebudu mít kam jezdit na návštěvu, na pár dnů dovolený, asi je to i tím, že naši nebyli zrovna vzoroví rodiče, ne že by nám nějak významně ubližovali, žili však spíš pro sebe a my se sestrou jsem to tak nějak táhly víc spolu, no a já jsem ten mladší závislej majetnickej a usurpátorskej sourozenec  ;)

Koukala jsem chvili doblba a přemýšlela, co je opravdu zasahování do života druhých.... Jedná se jen o příbuzné nebo i o okolí? Když se proti někomu ohradím, napomenu, je to už zasahování?
Vím,jak tu bylo téma kouření, a jak jsem byla sepsuta za to, že jsem se zatala jedné lékárnice.... nechci to znovu vytahovat. Na to má každý jiný názor. A právě v tom je ten rozdíl. Pro mě to byla pomoc bezbranému člověku, dle mínění osatatních už zásah do věci do které mi nic není.
Až uvidím napadat nějaké dítě na ulici, třeba jen starším dítětem, a když mu pomohu, je to slušnost, nebo mám jít dál a říci si, netýká se mě to, nezasahuj. Já mám totiž občas až pocit, že už se to "netýkání" občas rovná přehlížení...
Pamatuji si, jak jsem se sádrou jednou vystupovala z autobusu. Někdo mě vytlačil ven a já si zvrla ten zdravý kotník. No ted to už je úsměvná groteska. Ale tenkrá jsem si tak přála, aby se mi někdo "míchal" do života a pomohl mě,když jsem seděla v té kaluži na zadku a dívala se za odjíždějícím autobusem a na zastávce na mě čuměli asi 4 lidi a čekali, jak si to vyřeším...:dumbom:

surikata napsal(a):

Míšo, někde hluboko vím, že bych to udělala znova.  Jenom nevím, jak se zbavit toho hnusnýho pocitu, že trpěl mojí vinou.
Čas prý všechno spraví. No nevím, vždycky se to znova vyvalí ven, jak hnis ze špatně zahojený rány. A zas je to všechno čerstvý.
Sakra, asi je to tím hnusným počasím... depky maj pré..

Ale on přece netrpěl tvojí vinou. trpěl kvůli té nemoci a za tu určo nemůžeš. Naopak si myslím, že po určitou část jeho života jsi určitě byla dost intenzivním zdrojem jeho radosti. Tak už se netrap. :pussa:

tygřík... napsal(a):

a já zůstanu v podstatě sama, nebudu mít kam jezdit na návštěvu, na pár dnů dovolený, asi je to i tím, že naši nebyli zrovna vzoroví rodiče, ne že by nám nějak významně ubližovali, žili však spíš pro sebe a my se sestrou jsem to tak nějak táhly víc spolu, no a já jsem ten mladší závislej majetnickej a usurpátorskej sourozenec  ;)

Hm :-) Problém teda není sestřin manžel ale tohle :-)

myslím, že dost souvisí, protože si myslím, že kdybych si k němu dokázala vytvořit trochu slušnej vztah, tak to tak mohlo bejt, jak jsme si plánovaly, prostě prožít život spolu...ale já se na to nedokážu koukat, jak ona okolo něho běhá a dělá, co mu na očích vidí a on k tomu všemu ještě kritizuje...no budu se muset spokojit s mailama, telefonama a občasnou návštěvou, ale je mi mic líto..samozřejmě, že chápu, že její manžel je pro ni přednější,to je samozřejmý, to ale neznamená, že jsem z toho nějak zvlášť  nadšená, když se jedná o takovej exeplář...

tygřík... napsal(a):

myslím, že dost souvisí, protože si myslím, že kdybych si k němu dokázala vytvořit trochu slušnej vztah, tak to tak mohlo bejt, jak jsme si plánovaly, prostě prožít život spolu...ale já se na to nedokážu koukat, jak ona okolo něho běhá a dělá, co mu na očích vidí a on k tomu všemu ještě kritizuje...no budu se muset spokojit s mailama, telefonama a občasnou návštěvou, ale je mi mic líto..samozřejmě, že chápu, že její manžel je pro ni přednější,to je samozřejmý, to ale neznamená, že jsem z toho nějak zvlášť  nadšená, když se jedná o takovej exeplář...

Ale tygříku, Tvoje ségra není Tvoje máma... a Ty už navíc nejsi malý dítě. Seš prostě na sestře závislá, a to víc, než je zdrávo.
Já neříkám, že to má být tak - vztah sester - jako mám já - moc se spolu nebavíme. Jenže moje sestra je o dost mladší, neměly jsme kdy si vytvořit k sobě nějaký vážnější vztah.
Je na Tobě i na ní, abyste žily svůj vlastní život... a bavily se jako sestry...
Já vím že rodinný vztahy jsou moc složitý, to máme každý.
Ale ségra se o Tebe nebude starat do konce života (nemyslím finančně, ale psychicky).
Prožít život spolu - to vypadá na velkou závislost :-) Ale nic ve zlým, já se zase snažím být závislá na svém příteli - každý máme něco.
A její manžel - to je opravdu JEJÍ rozhodnutí. Na to mám takovou větu: "dovoluju Ti zkazit si život způsobem, jakým chceš" ...

Martinka1 napsal(a):

tygřík... napsal(a):

a já zůstanu v podstatě sama, nebudu mít kam jezdit na návštěvu, na pár dnů dovolený, asi je to i tím, že naši nebyli zrovna vzoroví rodiče, ne že by nám nějak významně ubližovali, žili však spíš pro sebe a my se sestrou jsem to tak nějak táhly víc spolu, no a já jsem ten mladší závislej majetnickej a usurpátorskej sourozenec  ;)

Hm :-) Problém teda není sestřin manžel ale tohle :-)

šmarjá nebyl todle vtip???!!! asi bych měla jít někam hledat smysl pro humor.. :jojo:  každopádně díky moc

ale já vím, že musím být rozumná a nechat ji jít vlastní cestou, ale nelíbí se mi to

Míša Kulička napsal(a):

surikata napsal(a):

Míšo, někde hluboko vím, že bych to udělala znova.  Jenom nevím, jak se zbavit toho hnusnýho pocitu, že trpěl mojí vinou.
Čas prý všechno spraví. No nevím, vždycky se to znova vyvalí ven, jak hnis ze špatně zahojený rány. A zas je to všechno čerstvý.
Sakra, asi je to tím hnusným počasím... depky maj pré..

Ale on přece netrpěl tvojí vinou. trpěl kvůli té nemoci a za tu určo nemůžeš. Naopak si myslím, že po určitou část jeho života jsi určitě byla dost intenzivním zdrojem jeho radosti. Tak už se netrap. :pussa:

Míšo, děkuju.  :pussa: Vím, že máš pravdu. Jen mám dneska nějakou sádlo-máslo-depko náladu... :dumbom:
Je klika, že se mám kam chodit vykecat.
Tímto díky zakladatelům za babinet :godlike:

tygřík... napsal(a):

Martinka1 napsal(a):

tygřík... napsal(a):

a já zůstanu v podstatě sama, nebudu mít kam jezdit na návštěvu, na pár dnů dovolený, asi je to i tím, že naši nebyli zrovna vzoroví rodiče, ne že by nám nějak významně ubližovali, žili však spíš pro sebe a my se sestrou jsem to tak nějak táhly víc spolu, no a já jsem ten mladší závislej majetnickej a usurpátorskej sourozenec  ;)

Hm :-) Problém teda není sestřin manžel ale tohle :-)

šmarjá nebyl todle vtip???!!! asi bych měla jít někam hledat smysl pro humor.. :jojo:  každopádně díky moc

Nebyl to vtip... :-) Asi taky budu muset jít hledat smysl pro humor :-) Já jsem to totiž myslela vážně vážně.

já bych si vůbec asi měla nabrat ňákej ten kyblík vtipný kaše.... každopádně moc díky, Martinko,za rozebrání situace a poskytnutí dalšího pohledu,  mějte se všichni moooc hezky, jdu uklízet... :hjarta:

Bellagambi napsal(a):

Selima napsal(a):

Ja som dnes zavolala snaitku k jednému bezdomovcovi, ktorý ležal na zemi a nereagoval... Neviem, či to malo malo nejaký význam a či som mu zasiahla do života, ale ak som mu ho predĺžila len o pár dní, tak si myslím, že to zmysel malo a že na to mám právo. Nemal čo ležať na chodníku rovno pod mojimi nohami... inak, na ten chodník som sa dostala takou svinskou náhodou, že som skutočne presvedčneá, že ma tam poslali špeciálne zavolať mu tú sanitku...

Taky bych chtěl, aby mě ženy padaly k nohám!

No, v tom stave... :/ neviem na čo by ti boli... Ani ten nácvik umelého dýchania by nebola žiadna romantika. :rolleyes:

Klubko napsal(a):

Koukala jsem chvili doblba a přemýšlela, co je opravdu zasahování do života druhých.... Jedná se jen o příbuzné nebo i o okolí? Když se proti někomu ohradím, napomenu, je to už zasahování?
Vím,jak tu bylo téma kouření, a jak jsem byla sepsuta za to, že jsem se zatala jedné lékárnice.... nechci to znovu vytahovat. Na to má každý jiný názor. A právě v tom je ten rozdíl. Pro mě to byla pomoc bezbranému člověku, dle mínění osatatních už zásah do věci do které mi nic není.
Až uvidím napadat nějaké dítě na ulici, třeba jen starším dítětem, a když mu pomohu, je to slušnost, nebo mám jít dál a říci si, netýká se mě to, nezasahuj. Já mám totiž občas až pocit, že už se to "netýkání" občas rovná přehlížení...
Pamatuji si, jak jsem se sádrou jednou vystupovala z autobusu. Někdo mě vytlačil ven a já si zvrla ten zdravý kotník. No ted to už je úsměvná groteska. Ale tenkrá jsem si tak přála, aby se mi někdo "míchal" do života a pomohl mě,když jsem seděla v té kaluži na zadku a dívala se za odjíždějícím autobusem a na zastávce na mě čuměli asi 4 lidi a čekali, jak si to vyřeším...:dumbom:

Ja považujem vyhranené situácie, ktoré sa mi odohrávajú pred očami, za "svoju vec". Každému poviem: "Môžete robiť hento alebo tamto - ale nie v MOJEJ prítomnosti. Howgh!" Mám pocit, že keď sa už nejaká udalosť odohrá rovno pred mojimi očami, bola mi poslaná ako nejaký druh testu.
Ale prestala som iniciatívne "páchať dobro" po tom, čo som raz poslala English speaking turistov, ktorí sa ma ani nič nepýtali, úplne mimo... :dumbom: Tu svoju iniciatívu brzdím. Nebrániť veciam, ktoré chápen ako zlo, a páchať veci, ktoré chápem ako dobro, sú podľa mňa 2 rozdielne veci.

Ale do vzťahov svojich blízkych sa snažím nezasahovať - práve preto, že sama neznášam, keď sa mi moji drahí usilujú robiť to isté...

To je hrozně těžko říct, záleželo by na konkrétní situaci, ale spíš bych byla za respektovat, že daná osoba je dospělá a za svůj život zodpovědná a je na ní/něm jak se s tím čím popere.