Damila — 25. 10. 2007 12:25

Na začátek chci říct, že své děti mám ráda tak moc, jak jen matka může mít.
Děti jsou chtěné, plánované, s láskou očekávané. Mají 11 a skoro 9 let.
Já vím, že všude se vyskytnou drobné problémy, ani u nás "nejde o život", ikdyž si opravdu někdy myslím, že je zaškrtím...ne, to bych neudělala, ale už ten pocit, že mívám takovou zlost, kdy se nejsem schopna ovládnout a jen ječím a i ránu schytají, mě děsí...jak jen můžu být tak hnusná?
Mám pocit, že nezvládám svou roli matky, a tento pocit mám pravidelně v opakujících se intervalech, vystřídaných chvílemi absolutního štěstí, že jsem mámou tak úžasných hošíků...

Problém nebude v nich, ale ve mně, to je mi jasné.

Kluci oba mají oba LMD, a dyslexii, starší kluk je extrémně pomalý a nesamostatný, mladší hošík má naopak i ADHD a zvláště tohoto hyperaktivního našeho klučíka mám tendenci prostě zahlušit.
Vzásadě je to hrozně milý a hodný kluk. Když má zaměstnání, zábavu, je úžasný. Dokáže pomáhat, a pochvala dělá přímo divy.
Jenže je to hrozně vysilující a navíc mám pocit, že mu prostě celý život nemůžu organizovat program dne, že se musí naučit zabavit i sám, a netrávit nudu otravováním ostatních, které sestává v pošťuchování, provokaci, hádání...Já vím, že to vše patří k jeho diagnóze. Ale jsme jen lidi a já to v poslední době nezvládám. Pouze láska nestačí. Pud sebezáchovy jakoby byl silnější. V praxi to vypadá tak, že řvu a biju ho. Přijde manžel, chce mi ukázat, že to jde po dobrém, ale jelikož je cholerik, vydrží polovinu toho, co já a tak vypění daleko dříve, než já a řve a bije ho také.:)
Ano, rodinná idyla.

Ne vždy to takto vypadá, jsou i klidné dny, ale některé se nedají přežít. Do toho ty výčitky, co jsem to za matku...:(

Chtěla bych se naučit ovládat. Než jsem měla děti, šlo mi to docela dobře. Nikdy jsem nekřičela. Proto si myslím, že kdo doma nemá něco podobného, těžko mě může pochopit.

Na druhou stranu se cítím vinna, protože jsou na tom mnohé matky daleko hůře a nestěžují si.
Chtěla jsem to nechat plavat, ale nemůžu, protože se to zhoršuje s věkem, a já nechci zůstat jen psychická troska, co jen ječí. Nechci, aby si mě děti takto pamatovaly.
Teoretických rad jsem od psycholožky dostala dosti. Uvítala bych něco praktického, co funguje dýl než jen pro první použití, osobní zkušenost, jen prosím ne žádné zrcadlení.:)

Nela — 25. 10. 2007 12:42

Tak Damilo, to ti tedy neporadím, protože jsem prakticky ve stejné situaci. Jen mám pouze jednoho syna s ADHD.  Má dvě tváře -   milý, příjemný, chápající dospívající kluk, druhá tvář -  vztekloun, cholerik - až záchvatovité stavy a to v případě, když něco musí, tedy hlavně se připravovat do školy. Je v devítce a od první třídy to s ním táhnu.   Miluji ho nade vše, ale  nezvládám výchovu. Mám výčitky svědomí, že většinou nevydržím jeho vztekloust, že po něm  pak křičím, neovládnu se. Taky mám strach, že bude na mě vzpomínat jen   jako na "hysterickou a ječící matku".
K psychologům chodíme,  vše podle nich dělám dobře, ale stejně to nepomáhá.

Damila — 25. 10. 2007 12:45

Neli, děkuji, už pocit, že v tom nejsem sama, mi pomáhá. :)

Eva36 — 25. 10. 2007 12:50

Nebojte, taky jsem příšerná matka. A to mám jen jednu holku, 13,5 roku. Bez nějakých komplikací. Kolikrát já na ni ječela, dokonce jsem ji i jednou ztřískala, když mi jako tříletá hodinu a půl vzdorovala a ne a ne spolknout kapky na kašel, taky jednou, když jsem byla vytočená, jsem jí řekla, že jestli bude zlobit, někam ji odložím.... už je to dávno, co se to stalo (cca 8 let), od tý doby jsem podstatně klidnější. Ale chci vám napsat, že ty situace prostě přicházejí a odcházejí. Je supr, když se z toho člověk poučí, třeba přijde na způsob, který mu v dané chvíli, kdy má černo před očima, pomůže, ale samo od sebe to nejde (mě pomáhá představit si, co by bylo, kdybych o holku vážně přišla - nemoc atd....to zabrání mým výlevům vzteku, protože důvod ke vzteku je v porovnání s její smrtí fakt většinou malicherný...kruťárna, ale na mě to funguje). To přichází snad věkem nebo co. Moje holka to schytávala ode mně zase v době, kdy mě dusil manžel. Ani jsem si to neuvědomovala, že mě vlastně dusí a já to přenáším na dítě.... Holky, děláme/te to nejlepší, co v daný situaci umíme/te. Tak si to odpusťte a zkuste se příště zachovat jinak. Mně už to docela jde, i když flegmatik ze mě teda nebude nikdy.

mates — 25. 10. 2007 15:53

Přidávám se k příšerným matkám!!!!!!!Sice mám kluka ještě malého,ale taky mi přijde,že jenom řvu a občas nějaká přiletí.Večer pak bulim ,že jsem hrozná.Přijde mi ,že aby člověk zvládnul vychovat dobře dítě,musí být vystudovaný psycholog.

Tetamáma — 25. 10. 2007 16:12

Tak, já jsem byla taky příšerná matka, dvě děti s LMD, dysektické, dysgrafické, dcera s dyskalkulií, syn hypreakivní. Časem se s tím naučíte žít i když ty děti to nikdy nepřejde. :reta:  Najděte si na NETu někde povídání o Indigových dětech, děti se prostě dneska rodí jiné, než dřív, já jsem to zažila na vlastní kůži a tak jsem k nim měla asi o nšěco blíž. Já jsem byla ještě horší a tak si dovedu předsavit, co se mnou zažívaly moje rodiče. :hjarta: Děti jsem měla po roce za sebou a často jsem si myslela, že to nepřežiju. Syn ve dne nespal, dcera v noci řvala jako tur, kolikrát jsem si říkala, že teď už padnu a nevstanu. Teď je jim 22 a 23 let a stálo to za to to vydržet. Jen jsou prostě trochu jiné, než je průměr. Ale všechny dyslektické děti jsou zase nadané v jiné,směru. A časem se budete divit. Já teď vychovávám cizí děti a stokrát se mi to všechno vrací, co jsem vydržela s temi svými.

Heluška — 25. 10. 2007 23:27

Mám 3 děti. Holky přišly spontánně, syn byl  v plánu. Snad proto si nás vybrala nepokojná dušička s LMD. Takže
taky vím, Damilo, o čem píšeš a co prožíváš.
Jednou jsem musela za učitelkou až do třídy.Styděla jsem se hluboce. Pod lavicí nastláno od svačiny, večer ostrouhané pastelky byly polámané,bačkory  rozházené po třídě a slabikář na skříni. S paní učitelkou si nesedli ,tak šel do třídy ke kamarádce na jinou školu. Ta na něho měla dobrý vliv.Dodnes mám jeho deníček se známkami, nebo spíš sešit na poznámky. U úkolů jsme se s M. střídali, ale vždy to s taťkou dopadlo jako u vás. Je mi to moc líto, ale
dětství není jeho nejšťastnější období. Lépe jsem to neuměla

Eri — 26. 10. 2007 0:13

LMD, u nás to samé. Velmi inteligentní, velice brzy začal o všem diskutovat :dumbom: , v sociální sféře nepřizpůsobivý.
Je strašně klidný, pohodový, pak mu přeblikne, lítá jako pometlo, vyráží ze sebe nějaké zvuky :lol:, neuklidní se, ani když někdo z nás zvýší hlas. Dáváme mu čas i několik desítek minut, ale on lítá, dokud nepadne. Na druhou stranu je šíleně pomalý, vše se mu musí opakovat desetkrát, pořád mluví, mluví, mluví, ale soustředit se, ani omylem. Když je zaměstnaný, je skvělý, hrozně rád pomáhá. Ale když má své dny :rolleyes:
Problémy s přizpůsobováním, školka, kamarádi.......... jiné děti okamžitě, jemu to trvá i půl roku. Můj muž je báječný člověk, ale kolikrát vypění........
Mám ale velkou výhodu, že na veřejnosti je syn jako beránek, ZATÍM mi nikdy ostudu neudělal. Na rozdíl od hyperaktivní sestřičky. :mad:

Nela — 26. 10. 2007 8:04

To syn je taky velmi komunikativní, všechno zařídí, takže ve škole  "slouží" jako  doručovatel různých zpráv a pod.  Když už s ním prostě není k vydržení, učitel ho pošle něco vyřídit, nebo ho nechá projít se po chodbě, aby  se trochu srovnal. A to je, prosím, v devítce.  Smekám před jeho kantorama, že to vůbec vydrží.

slíva modrá — 26. 10. 2007 12:38

Už jsem to tu jednou psala,ale pro povzbuzení pro ty co to nečetly.Mám tři syny.Ten nejstarší /23/měl snad všechny dys,které existují,slimák to byl k pohledání,než z něj vypadla odpověď na sebelehčí otázku,tak všichni usnuli.Jinak byl hodný,milý,kuřeti by neublížil.Když šel do první třídy byl jeho bratrovi/18/ rok.Lezl po skříních ,od pěti od rána bušil na dveře,že chce jít ven.Přes den oka nezamhouřil.Takže všechny rady jak se věnovat dys dítěti byly k prdu.Manžel přišel večer a přes víkend je vyvenčil ,raná školní péče byla pouze na mě.Byla jsem mladá a tak jsem usoudila,že jediné co mé děti udrží při životě,je stále si opakovat,že je bezmezně miluju a že bych zešílela,kdyby se jim něco stalo.Dnes má nejstarší za sebou úspěšně bakalářské zkoušky na elektrotechnické fakultě ČVUT v Praze a bez problémů pokračuje na fakultě kybernetiky.Kdyby mi to někdo řekl v jeho 6 letech,kdy dát dohromady 3+2 byl nepřekonatelný problém asi bych ho ubila. Ten mladší se po velmi bouřlivé pubertě taky uklidnil,je z něj poměrně slušný student gymnázia.A ten malý?Byl vzorné miminko.Papal,kakal ,spinkal ukázkově.Na co sáhne mu jde.Krásně kreslí,zpívá je zdatný sportovec. Vypadá jako  John Lenonn .Všichni ho hned mají rádi. V září nastoupil do školy.Kromě toho,že všechny oslovuje křestním jménem včetně ředitele,píše všechno obráceně/je pravda,že má díky své oční vadě skříženou lateralitu/, v lavici sedí pouze první tři minuty,pak stojí.Veškerý slovní projev doprovází celým tělem. Zatím ztratil jen pastelky,živou abecedu a vyměnil si boty. Jsem starší matka a tak mě chrání jediná myšlenka,že i on jednou vyroste a všechnu tu lásku mi vrátí. Protože se s tím opravdu nedá nic dělat,jen je milovat a respektovat takové jaké jsou!Hodně stěstí všem!

Stranpa — 26. 10. 2007 21:49

Slíva..úúžasnýý příspevek, s humorem,nadsázkou a lehkostí psané životní trable..pekně mě to "nakoplo" a dalo zase chut doma něco řešit, a trošku si zas dát práci s naším vzteklým hysterickým dítkem..díkkky :supr::supr: a přeju hodne sil a trpelivosti.Také jsme v první třídě :)

spunt — 26. 10. 2007 23:02

Damilo, podle mě, když je Ti líto že jsi na kluky křičela a jednu dvě jim sekla a přemýšlíš o tom, děláš to nejlepší co v té chvíli zvládneš. Matky totálně hodných dětí ( jako je naše Lenka) těžko pochopí čím procházíš. Z naší Jitky dost často rostu a vím že jsou daleko živější a nesoustředivé děti , např tvoji kluci ( i když ve svém věku v našem okolí Jitka vede). Klobouk dolů že to vůbec zvládáš, snažíš se dát to nejlepší co zvládáš a hlavně to že je miluješ. Neboj oni to  moc době ví.
Pro ně jsi určitě ta nejlepší matka.
Snaž se co nejvíc ustát v klidu ( já za tu dobu co se narodila Jitka snědla čokolády jak za celých 30 let před tím :lol: ) . Někdy mám pocit že uvnitř ty děti cítí že máme v sobě neklid, starosti a ještě ho šroubují výš a výš až bouchneme a po bouři je vždycky klid.....možná je to jejich cíl.... Užívej si co nejvíc naplno těch chvil kdy je idilka ať máte na co vzpomínat.

Damila — 27. 10. 2007 6:42

spunt:
děkuji. :)
A vůbec děkuji všem stejně "příšerným" matkám, jako jsem já, neboť mi dodávají pocit, že zbytek světa taky není dokonalý.:hjarta:

Damila — 27. 10. 2007 6:51

Tetamáma napsal(a):

Najděte si na NETu někde povídání o Indigových dětech, děti se prostě dneska rodí jiné, než dřív, já jsem to zažila na vlastní kůži a tak jsem k nim měla asi o nšěco blíž. Já jsem byla ještě horší a tak si dovedu předsavit, co se mnou zažívaly moje rodiče. :hjarta:

O indigových dětech vím. Ale mám dojem, že to není případ mých dětí.
Obecně si myslím, že všechny děti s poruchami chování a učení nemohou být indigové. To by bylo moc jednoduché svést vše na jejich výjimečnost.

Ať už to je jakkoliv, musíme se naučit s nimi nějak vycházet. Docela se bojím puberty. Já se zhroutím nebo podlehnu alkoholu, a manžel je zabije....:dumbom::kapitulation:

x56325 — 27. 10. 2007 7:49

Děkuju za tohle téma!  :godlike:   Mám doma podobné dítko, chvilku učiněný andílek, ve zlomku vteřiny jako když otočíte vypínačem je z něj vzteklá "bestie", která lítá, tříská do všeho co jí přijde do cesty (včetně rodinných příslušníků) a řve tak, že soused vypíná cirkulárku a přijde se zeptat, jestli se malýmu něco nepřihodilo (poté, co zjistil, co je to za experta, chodí se ptát, jestli se něco nestalo nám :)).
A tenhle pocit, že jsem nejhorší matka na světě, ten znám dokonale. Tisíckrát dokola si říkám, že se nenechám vytočit, že zůstanu v klidu... a když mlaďase popadne rapl, jsem zas tam, kde jsem byla. Ječím, nervově se hroutím,  občas přiletí pohlavek nebo nějaká na zadek...
Pak se to uklidní, z Marťase je zase andílek, přijde se ke mě pomazlit, vezmě mě tlapkama kolem krku, rozpláče se a slibuje, že už nebude zlobit... a já mám zase nanovo výčitky, že jsem nevydržela v klidu...
Uvažuju o návštěvě psychologa.
Ale ještě jednou díky za tohle vlákno. Už jen zjištění, že s těmihle problémy nejsem sama, hodně pomáhá... :hjarta:

Damila — 27. 10. 2007 8:01

surikata napsal(a):

Pak se to uklidní, z Marťase je zase andílek, přijde se ke mě pomazlit, vezmě mě tlapkama kolem krku, rozpláče se a slibuje, že už nebude zlobit... a já mám zase nanovo výčitky, že jsem nevydržela v klidu...

Ano, to je přesné.
Člověk by sám chtěl zatratit to "zvíře", co mu ukazuje jeho nedokonalost...ale když ono dokáže být tak zlaté a hodné, tak milující, že to člověku přijde všechno líto, a zapomene na vražedné myšlenky.

alenak — 27. 10. 2007 12:22

Damilo, mám vzornou dceru (nyní 8,5 let) a pak divokýho a občas vzteklýho a zlobivýho syna  (sice zatím to nemá takové grády, jako u Vás, ale všeho do času...)- byl to šok pochopit, že po klidné, ukázkové holčičce se nám povedlo "něco" jako z divokejch vajec... Než jsem měla kluka, nechápala jsem ty "nemožné" rodiče, jejihž děti dělají scény v sámoškách a v duchu si říkala, že jsou to idioti, co nezvládají své dítě... haha... Pánbíček mě potrestal :D Už chápu, že to není v silách rodičů....
Syn má nyní skoro šest, už se mě jímá hrůza při představě školy, zatím chodí do speciální třídy ve školce, kde je jich málo, tak to jde... (má logopedické problémy, problémy s jemnou motorikou, je dost labilní, špatně snáší změny...), dosud pořádně nenakrelí kolečko, ale k tomu je technicky šíleně nadaný... prostě takový mix všeho...je cholerik po mě, tak si to dovedeš představit, že u nás je někdy pěkně dusno. Mám pocit, že neustále jen řvu, pohlavkuju a na povely či prosby pronesené klidným hlasem nikdo nereaguje.. K tomu máme mimino, takže dost nestíhačka a tak občas ječím i na holku, se ketrou problémy nejsou, ale taky není svatá, že?!
No a když na ně tak ječím, tak mě to pak mrzí, když večer před spaním se místo nesnesitelného draka tulí roztomilý medvídek, co mě hladí a je úúúžasnej...
Řešila jsem to už s děckama, několikrát se mě ptali, proč na ně tak ječím :D? Tak jsem jim řekla, že proto, že je mám ráda... Kdybych je ráda neměla, tak rezignuju, nebudu se rozčilovata nechám je, ať si dělají co chtějí.. Ať si z nich vyroste, co chce..... A jen tiše doufám, že to děcka pochopila :)

viivien — 27. 10. 2007 17:27

Dobrý den ,maminky moc moc prosím o radu nemladší ze 3 synu šel letos do první třídy zápis proběhl nad očekávání dobře ,prcek se do školi těšil bohužel ted po 2 měsících není dne kdy si mně paní učitelka nestěžuje ,že strašně zlobí a nečte např na wc rozmotal papír atd,Vím ,že je to živé dítě a které si jede po své ose prý je to mojí nedusledností a rozmazlováním dostane na prdku ,ale to mi již  mi musí téci nervy.Kouká na člověka jako ty mi mužeš něco povídat a ulistně se směje dle mne je to jen obal v jádru si myslím ,že je jinej ,ale paní učitelka to tak nevidí.Jelikož tvrdí ,že i nečte ,,doma mi ty písmenka docela přečte ,ale je nejistej ,,tak jsem si vyřídila psychologické vyšetření tam jsme byli včera a vísledek celková nezralost ,že si nechtěl sundat ani bundu tak i uzavřenost prostě ani tam nechtěl spolupracovat.Byl mi doporučen odklad takže by šel do první třídy příští rok jenže já mám strach ,že to bude to samé do pondělka se mám rozhodnout co a jak jsem z toho na mrtvici ,že prý je horší opakovat první třídu než to vzdát ted.No s paní učitelkou si nesedl a musím přiznat já také ne a to již jí měl prostřední syn jenže to je klidas tam kam ho člověk posadí tam ho nejde.Omlouvám se za chybky :grater::grater::grater:

savéla — 27. 10. 2007 19:06

Přidávám se k názoru Slívy modré,
taky mám tři syny, nejstarší - uřvané nespavé miminko s plenkami do tří let, noční můry do pěti, vztekloun první třídy, po změně prostředí /odstěhování se od rodičů/ v první třídě, vzorný žáček, dobrý pečlivý student, dnes VŠ,
prostřední- zlaté usměvavé a spavé dítě, ve škole se objevila všechna dis... naštěstí je klidný, občas snaživý, ale jinak lajdák, už se blíží k maturitě, praktické předměty v pohodě, matika, čeština, angličtina na propadnutí, ale pohodář
nejmladší- jako dítě sluníčko, aktivní mluvka a svou horlivostí se občas uvrhne do průšvihu, a jeho puberta mi naznačuje, že má i takové stránky, které jsem ještě nepoznala

Dnes nemůžete říct, co z vašich dětí bude a jaké budou. Ale důležité je milovat, dávat jim to najevo, věnovat se jim, mluvit s nimi a dívat se jim při tom do očí, ten projev lásky musí být opravdový

Mě se osvědčila metoda postelových diskuzí, vlezla sem k nim do pelíšku, vykládali si, rozebírali situace atd. Byly to hodinové diskuze, moc ráda na ně vzpomínám. Opravdu to chce mluvit a mluvit a mluvit, ale upřimně.

Heluška — 27. 10. 2007 19:35

Viivien mi připomněla, starší dcera měla stejnou p. učitelku jako syn, který jí nesedl. Kdyby prý neznala mě a neučila dceru, tipovala by nás na sociálně nepodnětnou rodinu.
Viiv, odkladu se nebraň, nic mu neuteče, zbytečně byste se trápili a stejně by si ze školy moc neodnesl.
Pokud bude pokračovat, buď v kontaktu se školou, když na to budete s učitelkou dvě a budete spolupracovat, nikoliv bojovat i to bude mít přínos.
Osobně se přimlouvám za odklad.

Nela — 29. 10. 2007 8:06

Surikato, to jsi snad popisovala našeho syna. Úplně přesně. Já se někdy stydím vyjít  ven, co  na ten řev řeknou sousedi.  Ale oni za ta léta docela přesně poznali, co je chlapec za kvítko, takže spíš litujou nás - rodiče. :)    Je příjemné zjistit, že je nás více, takto postižených rodičů, i když situace doma moc úsměvná není.

Pro ostatní :
Z vlastní zkušenosti mohu říct, že psychologa zřejmě navštívit budete muset, ale  že by vám zásadně pomohli, to  asi ne. Aspoň u nás to moc nefunguje.  Spíš na základě vyjádření psychologa, může mít úlevy ve škole. Prostě má na hyperaktivitu a poruchy chování papír. Syn má 15, je si vědom svého chování, jenže v danou chvíli si prostě nemůže pomoci, neovládne se, když se cítí ohrožený, prostě to začne. Pak se zase, jako mávnutím proutku, uklidní a je to pryč, tedy jen pro něj,  ve mně zůstane vždy takový pocit naprostého zoufalství.  Mám to  horší v tom, že bydlím v dvougeneračním domku společně s mou mamkou, a ta to prostě nedokáže pochopit, pořád vyčítá, že se u nás řve apod.  To, že  mi vlastní matka  vyčítá, že neumím zachovat trpělivost (jak bych taky někdy mohla),  je pro mne mnohem horší, než hysterická scéna  syna.  Štve mne, že ona o mně pochybuje, přitom ji dokáže vytočit taky, ale to se musí hned řešit, to si přece kluk nesmí dovolit. Prostě ve mne vlastní matka zanechává pocit, že jsem ta "špatná matka."

Káča — 29. 10. 2007 8:15

Myslím, že bych to nenapsala lépe-přesně tak to je. Taky jsem si tím prošla, chodili jsme se synem k psychologům a stejně přijdeš časem na to, že to prostě tak je, že on za to vlastně nemůže a že si musíte ,,pomoci" sami. Nelo,Damilo- vydržte!

dusička — 29. 10. 2007 9:52

I já se přidávám k příšerným matkám.
Starší syn 14letý , je relativně v pohodě, ale každou chvilku má zlomenou ruku, rozbité kolo, roztrhané oblečení. vůbec na sebe nedává pozor. Ve škole ale i doma je ok. Ví, kdy má dávat pozor a když se přizpůsobit nebo změnit chování.
Mladší syn je kapitola sama pro sebe. Pomalý, trvá mu dlouho než přepne myšlenky, nepřizpůsobivý, zapomíná. Chodíme k psychologovi a ten řekl, že z toho vyroste. :dumbom:
Taky doma ječím, do toho malá řve. Pak si to večer sama sobě vyčítám. Ale ještě než jdeme spát, sednu si k posteli ke každýmu zvlášt a vykecáváme, drbu na zádech, hladím po vlasech. Tak snad cítí, že je mám ráda a že se je snažím vychovávat, proto někdy řvu. Kdyby mi bylo jedno jak se chovaj, co bych z nich vyrostlo? takhle nějak jim vysvětluju moje chování. NEumím počítat do deseti.

vavatu — 29. 10. 2007 20:26

Damilo, něco praktického, co funguje dýl než jen pro první použití, by mohly být Bachovy esence. Nezkoušela´s?

Damila — 29. 10. 2007 20:49

vavatu napsal(a):

Damilo, něco praktického, co funguje dýl než jen pro první použití, by mohly být Bachovy esence. Nezkoušela´s?

Ne, ale zkoušeli jsme homeopatika.
Nefungovaly na chování, ale zabraly na enurézu.:)

vavatu — 29. 10. 2007 21:00

No, to je potěšující zpráva, jestli to našeho kluka nepřejde :-).
Zkus se na Bachovky podívat, netuším jestli by pomohly klukům, ale tobě by mohly. Určitě bych zkusila třeba krizovku v okamžiku, kdy přestáváš zvládat. Taky se ji chystám pořídit, a to jsem příšerná matka nedys a nehyper dětí :-)).

Damila — 30. 10. 2007 7:29

Včera jsem s mým hyperaktivcem byla zase v PPP. Byl to výlet místo školy, to se synkovi líbilo, a šíleně se snažil být hodný. Snažil se tak křečovitě, a neustále se vyptával, jestli je dostatečně hodný, až mi ho přišlo líto, kolik ho to stojí sil.
V PPP jsem vyprávěla o problémech s chováním, spec. pedagožka se jen usmívala, slyšívá to od maminek často.
Utěšovala mě jako pokaždé, že s pubertou tyhle problémy mírně odezní, ale přijdou jiné, a vůbec ne menší...:mad:
Měla bych s klukem denně číst. Nepřipadá v úvahu, vždy to skončí stejně. Nikoho násilím nedonutím číst. Tím méně toho našeho vzteklouna.
Právě odešel do školy, a stihl mi opět zvednout adrenalin asi pětkrát.

"Jak to, že není mlíko?!
Jakou housku jsi mi to dala, ta je hnusná!
Pojď mi umýt zuby!
Tys mi neřekla, že mám jít do školy!" ....atd.

Jsem macecha, ale jsem fakt ráda, že ráno vypadne, většinou ve zlém, bez pusy, jak se za ním zaklapnou dveře, oddychnu si: konečně!
Ale pak je mi to líto. Musí to tak být? Navíc jde se školou plavat, kdyby se mu nedejbože něco stalo, vyčítala bych si ten ranní odchod ještě víc. Z toho není cesta ven. Jen přežít.

Nela — 30. 10. 2007 7:58

Máš pravdu, není z toho cesta ven. Taky doufám, že přežiju.  :kapitulation:

Dnes jsem taky po ránu už úplně na dně, ještě, že chodím do práce, kde musím myslet na něco jiného, soustředit se na práci, doma bych se asi zbláznila. S příbývajícím věkem u nás totiž se vzteklost změnila na agresivitu a je to těžké odpouštět tak velkému klukovi.
Dnes ráno příšerně po mně  křičel a choval  se až agresivně, a to jen z toho důvodu, že jsem se mu chtěla podívat na kotník, protože včera ve škole spadnul.  Nemohla jsem se k němu ani  přiblížit.  Přísahám, že jsem ho úplně v klidu požádala, aby mi tu nohu ukázal, že mu ji namažu, zavážu a  zavezu ho do školy autem. Začal křičet, že mi kotník  neukáže, že  tomu stejně nerozumím a v žádném případě se nepojede do školy autem.   Pomyslela jsem si, že když může aspoň trochu chodit, tak ať si jde pešky, je to jeho rozhodnutí.    Křičí, protože hraje divadlo před ostatními, čeká, že přiletí babička a  přijde se zeptat, proč se u nás zase křičí.:( Taky se bude  zřejmě divit, proč ho nezavezu do školy autem, když já do práce  autem jezdím.
Já jsem z toho rána zoufalá, přijdu do práce samozřejmě už ve špatné náladě, je to prostě začarovaný kruh.

S pubertou se chování opravdu změnilo, bohužel pro mne je to někdy horší, puberťák má vše více promyšlené, i to zlobení.

dusička — 30. 10. 2007 8:04

Damilo -uplně s tebou cítím.
U nás každé ráno taky nadávám, a to si pořád říkám,že to musím nějak těch půlhodiny vydržet. aLE to se nedá. Je línej vylézt z postele, po ránu je zvyklej že mu udělám do postele kakao. Dneska zahodil brčko na zem, že je špatný, abych mu podala jiný. A to už mě vytočilo. Půl hodiny mu snad trvá, než si oblíkne jednu ponožku. To je fakt horor, aby vůbec stihl do školy. Do koupelńy mu dávám budík, ale to ho vůbec netankuje. Jenom ho pořád popoháním.
Rozloučí se se mnou pusu, řekne, že mě má rád. A já si přijdu jak macecha, která na něj řve. Skoro celý dopoledne si říkám, že zítra to už musí proběhnout v klidu.

Damila — 30. 10. 2007 11:22

Holky,
když jsem  byla u psycholožky s klukama, v době, kdy se zjistilo, že i druhý synek má LMD (což jsme samozřejmě tušili), bylo mu asi 5 let.
A naše psycholožka je bezvadná ženská. Říkala, že si nás jednou všechny "stejně postižené" mamky pozve a vzájemné zkušenosti si předáme "in natura", protože naše vyprávění o dětech se nápadně podobalo. Myslím, že by to bylo účinnější, než různé psychologické teorie (krásné, ale účinné jen krátce). Nikdy k tomu setkání bohužel nedošlo.
Jsem ráda, že tu čtu podobné "případy".:)

dusička — 30. 10. 2007 19:45

ženský - tak se chci s vámi podělit o dnešní návštěvě u psychiatra. Ukázeli jsme mu žákovskou  - skoro každý den poznámku typu - nekázen, porušuje školní řád, nevhodné chování.
Dr mu předepsal ritalin. Nemáte s ním někdo zkušenosti.
A víte ce mi poradil - na doma, když mu připomínám činnost a on se tváří naprosto zasněně? Psát mu vzkazy na papírek s tím lepítkem. Tak jsem to ted zkusila - a ono to funguje - a ještě mi i odepsal, že to splnil. Srovnat si cdéčka, připravit si učení, narovnat rifle. Vše splnil, jak bylo psáno.

aprill — 30. 10. 2007 20:00

Hodně zajímavé!    http://cs.wikipedia.org/wiki/Ritalin

dusička — 30. 10. 2007 21:34

aprill napsal(a):

Hodně zajímavé!    http://cs.wikipedia.org/wiki/Ritalin

April - sice samé negativa o ritalinu na těhle stránkách.
Ale jak mám klukovi pomoc, když nebudu důvěřovat psychiatrovi? Chodíme už tam druhý rok, napsal nám ho jen na pár týdnů a uvidí se.
Dr mi řekl, že se kluk evidentně trápí, skoro každý den má poznámky, a on se necítí vinný. Učení mu nejde, nevydrží pozornost. V psychologické poradně nám diagnost. poruchu učení a nesoustředěnost. A doporučili právě v psych.
Ten kdo nemá takovéhle zvláštní dítě, nepochopí.
Moc stojí o to, s někým kamarádit, ale cítí se jiný, divný. V mozku má myšlenky uspořádané skvěle, průměrné, ale neumí je používat a ventilovat ven.
Když se ve škole blbne, když přijde uč., všechny děti přestanou, jenom ten náš nepochopí,že už je čas končit.
Doma s ním mám taky trápení, vše mu musím říkat ne desetkrát ale stokrát, a kolikrát mě ani nevnímá.
Já vím, někteří lidé by mohli říct, přehnout přes koleno, je rozmazlený. Ale není to tak. Mám ještě staršího kluka a s ním tyhle problémy nemám a snažila jsem se je vychovávat stejně.
Ale každé dítě je jiné. KDyž si spolu povídáme, kolikrát má názory jak dospělej.

dusička — 30. 10. 2007 21:39

http://fora.babinet.cz/viewtopic.php?id=15342
tady je něco víc o našem problému

Tinuška — 30. 10. 2007 21:40

ahoj holky, sorry, ze se vam sem pletu do debat zaslouzilych a zkusenych matek, jen jsem chtela podporit a rict, ze vam drzim palce, aby bylo zase lip a vy jste ty vase "drobky" zvladly(i)
jo a k tem lepikum, Dusi, takhle jsme si dopisovali s maminou vsici - jsme tri sourozenci, u nas to fungovalo docela spolehlive vzkazy na papirky :supr: :supr:

Nela — 31. 10. 2007 8:42

Dušičko, toho Ritalinu se vůbec neboj. Mluvím z vlastní zkušenosti. Syn ho užívá několik let v období školní docházky, o prázdninách vysazujeme.  Užívá dvě tablety denně, někdy 2 a půl, to v případě, že má odpolední vyučování.   NIKDY JSEM NEPOZOROVALA ŽÁDNÉ VEDLEJŠÍ ÚČINKY a určitě není návykový.  Máme s ním ty nejlepší zkušenosti. Sama uvidíš,  že  synovi se bude dařit lépe.  Žádné  vedlejší účinky, jako nespavost, nevolnost,  případně návykovost se neobjevila.
Určitě se nemusíš bát, začni ho synovi dávat.  Můj syn měl další závažné zdravotní problémy, jezdím s ním do Motola a tam mi taky Ritalin schválili.  Dnes vím, že kdyby byl bez tohoto léku, spíše bych mu uškodila, vůbec by si nevěděl se svou  hyperaktivitou rady.
Pokud budeš chtít, můžeš mi napsat SZ a podělíme se o zkušenosti.

dusička — 31. 10. 2007 9:14

Tinuško ,Nelo - dík za podporu :hjarta: :hjarta:
Nelo - máš ode mě SZ

dusička — 9. 11. 2007 13:15

Jen jsem chtěla napsat.,14 dní kluk bere ritalin a světe div, se od té doby nemá žádnou poznámku :co: a skoro samý 1, jen jedna pětka - zapomněl se doma naučit básničku. Uč. o naqšich lécích neví.

Nela — 9. 11. 2007 20:25

Dušičko, tak vidíš, říkala jsem ti to, že mu tím pomůžeš. Ale učitelce bych to řekla.   Pokud s ní dobře vycházíš, bude ho  pozorovat a sama uvidíš, jaké dělá  pokroky, když s ním nejsi.  Syn si je bere ve škole sám ?

dusička — 9. 11. 2007 20:34

Nelo dík za podporu. Já každou chvíli čekám, že bude rodičák. A oni prý maj mít od ledna novou uč. tak uvidíme.

ivanule — 15. 1. 2008 11:19

Jsem taky příšerná máma. Mám doma kluka v 1. třídě, trpí ADHD a k tomu je hyperaktivní.Řvaní je u nás na denním pořádku, protože jinak ho k ničemu nedonutím. Vytáčí mě od samého rána, kdy vstane a první co je, tak se podívá na hodiny a začne mít kecy, v kolik to saze vstává, že chtěl vstávat dřív a nebo později(aniž by se mi to uráčil nahlásit),poté ho musím doslova dotáhnout do koupelny, kde po určité době sezení si tedy vyčistí zuby a poté se jde oblíkat tím stylem, že se začne dívat na televizi, nebo si čte a nebo si hraje. To už moje nervy tečou, takže zase jenom řev, aby se začal oblíkat, že škola na něho čekat nebude.Odpoledne s nadějí, že to bude v pohodě, jenom do té doby, než otevřu tašku a zjistím, že mu chybí pastelky, tužky, guma a je i rozbité pero, protože mu dopsalo a nenapadlo ho si vzít druhé. Poté se otevře slabikář, kde pokud nechybí záložka, tak je zničená(nevím, jak se mu to podaří,nechávám záložky zalít, ale stejně jsou zlámané), otevřu písmenka, kde po období rozházených a neúhledných písmenek a slabik jsou nakonec poztrácené.Odpověď mého syna na to všechno je, mně se to ztratilo nebo se mu to udělalo samo, on za nic nemůže.
Nakonec mi moje zlatíčko poví, co všechno bylo ve škole, kdo neměl věci na vyučování, kdo měl jakou svačinu...Jsem ráda, že jsme skončily takhle a že ho záchvaty chytají pouze doma, protože po posledním záchvatu, kdy škrtil spolužáka, mi učitelka řekla, že pokud se to bude opakovat, bude to muset důrazně řešit.
Takže dáme dohromady penál, vše vyměníme, připravíme a já každý den doufám, že druhý den to bude lepší.Syn nezklame, je to pořád stejný, dnes se tomu směju, ale hlavně,že je šťastný a spokojený.Jenom večer si před spaním říkám, že se už nenechám vytočit.
Ale jsem š´TASTNÁ, ŽE MÁM TAKOVÉHLE DÍTĚ, PROTOŽE MÍT DOMA NĚCO, CO KAM RÁNO POSTAVÍM, TAK TO TAM VEČER NAJDU BYCH ASI NESLA DOST TĚŽKO.Mám aspoň pořád na co vzpomínat a každý den je u nás bohatý a srandovní

Damila — 15. 1. 2008 14:35

Pomoc,
asi zabiju své dítě. :(
Dělá naschvály, "nevidí" sešit, pero, "nechápe" nic, furt mele a mele, odmlouvá, hudrá si pod vousy. Už slízl dva pohlavky a než půjdeme do juda, určitě ho roztrhnu jako hada. Tohle se nedá vydržet. Člověk se snaží, chápe, atd...ale každá trpělivost jednou končí, a když vidím, jak dělá naschvály a řekne mi, že si tam stejně napíše jaké
"I Y " on bude chtít, a že si matiku dál bude počítat na prstech (je ve 3. třídě!), tak se ve mně probouzejí nízké pudy. Mně je to jedno, ať má trojky na vysvědčení, nestojí to za ty nervy.
Pane Bože, on je blbej. A já ještě horší... :(

PavlaH — 15. 1. 2008 17:31

Tak se zamýšlím, jestli jsou problémem nenaplněná očekávání, nebo je to od vás jen úlevné povzdychnutí. Obojí chápu. Patřím totiž k těm, které vidí tyto děti z druhé strany. Hodně se nechají ovlivnit kolektivem, při jakémkoli pokynu je dobré se jich dotknout. Jako by to přitáhne jejich pozornost. Na některé platí počítání, aby se snažili stihnout svůj úkol do limitu, na jiné jen důslednost a jsou i tací, na které neplatí nic. A těžko se k nim hledá přístup.

Holky, obdivuju vás, já mít takové dítě doma, tak zešedivím. Je to běh na dlouhou trat. Ale při vší péči z nich jednou vyrostou dospěláci, kteří se dokážou v životě orientovat. Vydržte.

Damila — 15. 1. 2008 19:25

PavlaH napsal(a):

Tak se zamýšlím, jestli jsou problémem nenaplněná očekávání, nebo je to od vás jen úlevné povzdychnutí.

Myslím, že každý rodič má nějaké očekávání, když se mu má narodit dítě.
Táta si třeba představuje, jak s klukem bude hrát fotbal, mamka zase jak té své princezně bude plést copánky, jak bude způsobná a vychovaná a premiantka...
Skutečnost někdy bývá jiná.
Že se nám muzikantům narodily děti bez hudebního sluchu, to jsme přijali úplně v pohodě. :supr:
Že děti máme jaksi "jiné" po neurologické stránce (LMD, ADHD, dyslexie, enuréza, Tourettův syndrom...atd.), s tím jsme se smířili. Jsou mnozí na tom daleko hůře.
Vlastně nechceme po našich dětech nic, než že se z nich snažíme vychovat aspoň trochu použitelné lidi pro život. Ať mají aspoň základ. Nechcem po nich žádné velké výsledky. Vím, že třeba mladší synek (o němž tady na tomto vlákně píšu) nemá na to, aby měl samé jedničky, tak to po něm nechci. Ale chci vidět, že na to nekašle, a neříká mi, jak je to všechno úplně fuk, že mu pětky z diktátu nevadí a že nebude číst, protože NA CO? přece se mu nechce, že?
Tak to ne.
Dysfunkce nedysfunkce, děti by nám bez vedení zanedlouho pěkně kakaly na hlavu, a já od kluka v 18 nechci dostat baňu, jako moje sousedka.
Jen je moc těžké udržet je v hranicích, a přesto projevovat krom přísnosti tolik lásky, aby bezpečně věděli, že a´t se děje cokoliv, jsme tu pro ně. jen toho nesmí zneužívat.
Asi tak.

PavlaH — 15. 1. 2008 20:44

Damilo jasně:D:D Máš supr postoj, a to moje rýpnutí neber moc vážně. Máš to v hlavě kráááásně srovnané.

alenak — 16. 1. 2008 9:39

Damilo,jek Tě tu tak občas čtu - tak Tě lituju a zároveň obdivuju, že to ustojíš....já mám holku třeťačku, která je tipická vzorná holčička  - ovšem  po ní mne čekají dva kluci, přičemž ten, co je nyní předškolák mi velmi připomíná to, co tu píšeš (ten malej je zase od narození opožděnej- takže tuším, že to bude obdobné :D)...už teď mám ze školní docházky toho šestiletého noční můry... je to miláček, ale je jednostranně nadaný, s velkou vadou řači, se špatnou motorikou, hyperaktivní., problémy má se obléct a obut, aby to nebylo vše naopak a naruby....... k tomu u ničeho, co ho nebaví, nevydrží....sice je vtipálek, oblíbený v kolektivu, ale to mi moc nepomůže...už se vidím příští rok - já na něj ječím jak furie už nyní...logopedické cvičení je "komedie"....
Máš můj fakt obdiv, musí to být hrozný zápřah na nervy....

jo a k tomu očekávání: taky pouze doufám, že z děcek budou slušný lidi, co mi nenafackují - víc si netroufám :D!

Damila — 16. 1. 2008 12:57

Mně nepatří vůbec žádný obdiv. Koukni na název fóra. Jsem příšerná máma, protože to někdy nezvládám. Ječím a biju své milované dítě, protože si nevím rady. Protože nevím jak.
Ale díky za účast. :)

Nela — 16. 1. 2008 14:20

Holky, máte většinou ještě  malé děti, ale teď si představte mne - syn  s ADHD - psala jsem již ve dřívějším příspěvku, táhnu to s ním od první třídy, teď je v devítce a denně se s ním musím učit,  jinak by neudělal do školy vůbec nic. Dnes přinesl domů přihlášku na další studium.  Jelikož známky nejsou vůbec uspokojivé, syn  je bez zájmu o jakékoliv řemeslo, vůbec nevím, co do přihlášky napíšeme. Je mi  jasné, že rozhodnutí je  na mně, když vyberu špatně, bude to hrůza.  Úplně se toho děsím. Navíc má další zdravotní omezení,  jsem naprosto zoufalá.

alenak — 16. 1. 2008 15:43

Damila napsal(a):

Mně nepatří vůbec žádný obdiv. Koukni na název fóra. Jsem příšerná máma, protože to někdy nezvládám. Ječím a biju své milované dítě, protože si nevím rady. Protože nevím jak.
Ale díky za účast. :)

patří, protožes ho nezabila, nedala ho do děcáku a nerezignovalas!!! máš ho ráda, chceš aby z něj byl slušnej člověk - proto ječíš a biješ ho, kdyby Ti to bylo fuk, tak pak si nebudeš dělat zle, ale z kluka bude lump....

Damila — 16. 1. 2008 19:44

Nela napsal(a):

Holky, máte většinou ještě  malé děti, ale teď si představte mne - syn  s ADHD - psala jsem již ve dřívějším příspěvku, táhnu to s ním od první třídy, teď je v devítce a denně se s ním musím učit,  jinak by neudělal do školy vůbec nic. Dnes přinesl domů přihlášku na další studium.  Jelikož známky nejsou vůbec uspokojivé, syn  je bez zájmu o jakékoliv řemeslo, vůbec nevím, co do přihlášky napíšeme. Je mi  jasné, že rozhodnutí je  na mně, když vyberu špatně, bude to hrůza.  Úplně se toho děsím. Navíc má další zdravotní omezení,  jsem naprosto zoufalá.

Nelo, neděs mě! Mně všichni slibují, že to časem bude lepší! jak to, že to u Tvého syna není lepší?:grater:

Nela — 17. 1. 2008 7:57

Damilo, není to lepší, tedy nedá se to moc srovnávat. Každý rok je o něčem jiném. Čím je starší, tím  je vzdor jiný,  prostě co rok, to jiný problém. Když byl menší, dostával velmi často, prakticky denně záchvaty vzteku (jen přes školní rok), vším třískal, běhal, řval, prostě byl hlučný, vždy nějakou dobu, pak to ustalo, uklidnil se a něco jsme udělali, teď je starší, takže sice se záchvaty vzteku objeví, ale ne tak často, jako by věděl, že je to pod jeho úroveň, ale zase  se začne chovat, jako by mě měl  "na háku", jako že si můžu mluvit co chci, on je dost velký, aby se rozhodl, co bude dělat... pak se zase uklidní a něco uděláme a tak to jde pořád dokola. Nejde to tak přesně popsat,  dalo by se to spíše vysvětlit  slovy.

BLUE — 17. 1. 2008 8:37

HOlky neblázněte, žádná z vás není příšerná matka - už jen díky tomu že  vás to takhle trápí! Opravdu příšerné matky nemají žádné výčitky svědomí a rozhodně nemají pocit že něco dělají špatně!
Já mám zatím doma jen miminko, takže můžu přispět spíš z pohledu dítěte. Mám ještě bráchu a ségru. Brácha byl vzteklnou a my se ségrou hrozný dračice takže naše maminka nás až do dospělosti krotila řevem, fackama , zákazama no prostě vším čím se dalo  a rozhodně z toho trauma nemáme :-) 
Dneska se jen divím, že mě máma když jsem byla v pubertě nezabila nebo nenechala někde v pustém lese :D

Nela — 17. 1. 2008 8:56

Blue, kéž by i můj syn měl  v dospělosti  na mne stejný názor, jako ty. Mě často a hodně tíží, že se nedokážu v dané chvíli ovládnout, ne, nebiju ho (taky v jeho patnácti mi to připadá dost ponižující), ale štve mě, že se prostě nemůžeme normálně bavit, protože   chci nejdříve udělat povinnosti /školní/ a to se  téměř vždy pohádáme, že pak na nějaké bavení  prostě není nálada. On je uražený, já vyčerpaná a tak nám utíkají pěkné chvilky. Mám strach, že na mne bude vzpomínat jen jako na hysterku, která mu jen něco přikazovala.:(  Každý den si říkám, že už to prostě budu brát tak, jak to je, ale  já ho přece  nemůžu nechat tak, musí dokončit školu, nějak se v životě uplatnit. Když teď budu rezignovat, třeba mi to bude za pár let vyčítat, že jsem to nevydržela, na druhou  stranu si říkám, že už je dost velký, musí přece vědět, i přes zdravotní potíže, která má, že  v životě se bude muset něčím živit, aby neumřel hlady.

BLUE — 17. 1. 2008 11:28

Nela - to víš že bude,  je mu patnáct,  momentálně si myslí, že  všichni dospělí jsou idoti co nevědí nic o životě - narozdíl od něj pochopitelně ;)  no a jako matka jsi v očích puberťáka na úplném dně společenského žebříčku, protože  ho akorát obtěžuješ , neustále po něm něco chceš a vůbec ale vůbec mu nerozumíš :D
Neboooj to všechno přejde, buď trpělivá, s puberťákem se moc domluvit nedá, je to jinej druh, je to jako ženská v šestinedělí - hormony řídí mozek  takže užívat v komunikaci logiku nemá význam.  Však ono se mu to jednou vrátí na vlastních dětech :D :D .D

Damila — 17. 1. 2008 12:19

Nela napsal(a):

chci nejdříve udělat povinnosti /školní/ a to se  téměř vždy pohádáme, že pak na nějaké bavení  prostě není nálada. On je uražený, já vyčerpaná a tak nám utíkají pěkné chvilky. Mám strach, že na mne bude vzpomínat jen jako na hysterku, která mu jen něco přikazovala.:(  Každý den si říkám, že už to prostě budu brát tak, jak to je, ale  já ho přece  nemůžu nechat tak, musí dokončit školu, nějak se v životě uplatnit. Když teď budu rezignovat, třeba mi to bude za pár let vyčítat, že jsem to nevydržela, na druhou  stranu si říkám, že už je dost velký, musí přece vědět, i přes zdravotní potíže, která má, že  v životě se bude muset něčím živit, aby neumřel hlady.

Nelo,
to cítím úplně stejně. Mám pocit, že nám příležitosti pobavit se spolu v klidu protečou mezi prsty, aniž bychom je využili, a jen kvůli tomu, abchom vychovali samostatného jedince se okrádáme o to hezké, co bychom s ním mohli prožít.
V tuhle chvíli nedokážeme říct, jestli je to dobře nebo ne, ale cítíme (nebo já tedy cítím) velkou lítost. Tak velkou, až se mi kolikrát válejí slzy jako hrachy po tváři, jak bezvýchodná je to situace. Je mi to tak strašně líto , a tím tuplem, že je to vlastně na mně, jak se rozhodnu, jestli ho nechám, nebo budu usměrňovat. Když se rozhodnu špatně, nikdy se to nedá vrátit. A tak se plácám ode zdi ke zdi, od radosti ke smutku, a děcko skoro neví na čem je. Jistě že kluk cítí, že mamka si není jistá v kramflecích (srdce mámy neumí být tvrdé, a až příliš soucítí) a bude zkoušet víc a víc, jestli nepovolí, a tím prohloubí její bezmoc.

Já myslím, že obojí je špatně. Ať bychom nechali dítě zpustnout, nebo ho naopak tvdě vedli. A kompromis je stejně špatně, tam zas neví, na čem je.
Ach jo. Nemá to řešení. Myslím, že těžší úkol jsme jako mámy dostat nemohly, vlastně bychom se měly cítit poctěny, že nám byla svěřena výchova takového dítěte.

BLUE — 17. 1. 2008 14:15

Damilo  nesmíš na sebe být tak tvrdá a přísná!  tvoje děti potřebují především  abys je milovala, chyby ve výchově dělají všichni nikdo není dokonalej, a ani žádná metoda není perfektní. 
Já nejsem zastáncem toho aby se děti nechávaly růst jako dříví v lese a omlouvalo se to tím, že se rozvíjí jejich individualita a samostatnost. Děti potřebují mít nějaká pravidla a meze a i když to teď tak nevypadá tak jednou budou rádi že jsi jim je určila ;)

Nela — 17. 1. 2008 19:56

Damilo, máš úplnou pravdu,  jako by jsi mi četla myšlenky.  Ano, taky cítím lítost. Hodně o sobě pochybuji, že jsem prostě zklamala. Proč se nedokážu ovládnout ?    Často se mi vše honí hlavou, hlavně v noci, nemůžu spát, jsem zoufalá.    Bojím se, že jsem jako matka selhala. :(  Když ten nápor nevydržím a vybuchnu, pak si to zase vyčítám.  Ve škole mi  učitelé říkají, že  pro něho dělám co můžu,   ale já si tím zase nejsem tak úplně jistá.

dusička — 18. 1. 2008 7:57

Přesně jak píšete.
Třeba včera. Kluk měl dva úkoly, jeden ze čtení, protože to ve škole nechápal. četl nahlas příběh a měl odpovědět na pár otázek. Koukal na ně a nevěděl nic. KDyž jsem mu nakonec článek přečetla já, se zaujetím poslouchal a pak byl i schopnej ze sebe vymáčknout odpověd. To probíhala v klidu.
Pak ale navečír dělal druhý úkol - z matematiky. Bylo to lehký převod hodin a minut. On u toho dělal vyloženě kraviny, snažila jsem se mu to vysvětlit ale vůbec mě neposlouchal, maloval si na papír atd. Už jsem se neudržela, nejdřív začala ječet, jenomže to dělal kraviny ještě větší, tak jsem ho zmlátila. A najednou to šlo. Nepotřeboval žádný vysvětlování a za pět minut úkol hotový.
Když jsme to před spaním rozebírali, svěřil se mi, že mě chtěl naschvál trošku naštvat. :dumbom: tak jsem mu říkala, jestli se mu to líbilo, takhle mě vytočit. On že ne, že je hloupej, když to dělá, a ž eto dělat už nebude.
Nemohla jsem z toho spát, přemýšlela jsem, proč jsem taková, proč na něho ječím, proč to nevydržím být v klidu. Ach jo.

Damila — 18. 1. 2008 10:00

dusička napsal(a):

Bylo to lehký převod hodin a minut. On u toho dělal vyloženě kraviny, snažila jsem se mu to vysvětlit ale vůbec mě neposlouchal, maloval si na papír atd. Už jsem se neudržela, nejdřív začala ječet, jenomže to dělal kraviny ještě větší, tak jsem ho zmlátila. A najednou to šlo. Nepotřeboval žádný vysvětlování a za pět minut úkol hotový.
.

Myslím, že je to právě tohle, co nás nutí děti bít (fuj, to zní hnusně). Ono to jediné kolikrát totiž zafunguje, a NAJEDNOU to jde, jak píšeš. Mnohdy bychom je sice umlátily bez výsledku, ale obvykle poznáme, kdy to půjde, jen chtít... A to nás nejvíc vytočí, že by to šlo, ale z nějakého důvodu to dítko dělat prostě nechce. Kdyby bylo dementní, tak ho k tomu jistě nutit nebudeme, víme, že by to nezvládlo.

Vzpomněla jsem si na jednu scénu, co udělala moje (tehdy ani ne tříletá) neteřka mojí sestře (její mámě). Někam šly, a malá začala z ničeho nic venku vyvádět, vztekat se, válet po zemi...prostě klasika. Trvalo to dost dlouho. Domlouvání neslyšela. Pak dostala baňu, a zvedla se, a způsobně šla dál. Se ségrou jsme na sebe koukaly jako blázni. Ta holka jako kdyby na to čekala, až to dostala, byla "spokojená", a šla dále, jakoby se nic nestalo. Najednou zase milá holčička.

My jsme jako děti dostávaly za menší prohřešky. Hadicí od pračky. Dnes vím, že to byl projev bezmoci mé mámy, a proto jsem se chtěla tomu vyhnout u svých dětí. Moje kamarádka zase měla doma důtky, kterými ji rodiče trestali. Jiná kamarádka měla doma mamku s velkou prací vařechou na bití dětí!...
Je pravda, že všichni jsme vyrostli, ale nedala bych krk za to, že nás to vůbec nepoznamenalo. Už to, že si tak dobře pamatuji (narozdíl od jiných zážitků z dětství), znamená, že jsem si to zapamatovat chtěla. Proto, abych to nedělala také.

Naše děti jsou bity mnohem méně, než jsme bývali my. Ale prostě někdy dostanou. Berme to jako nutné zlo, než se přijde na jiný, lepší způsob, aby dělali alespoň základní své povinnosti.

Ambra — 18. 1. 2008 19:03

Ahoj holky, zaujala mě polemika na bitím dětí. Mojí mamku babička mlátila zmiňovanou hadicí od pračky. Moje mamka se tomu chtěla vyhnout, takže místo bití u nás bylo dusno typu podívej se jak jsi mi ublížila a řeči typu "já se ti snažím udělat radost, zatím co ty se nesnažíš" (např kvůli tomu, že jsem měla vyznamenání jen "těsně". Podotýkám, že jsem byla nechutně přeslušnělý dítě, co nosilo max. pochvaly. A můžu vám říct, že následky tohodle přístupu si nesu dodneška. Takže  myslím, že občas nějaká ta na zadek udělá menší zlo než psychycký nátlak a vydírání. Jinak mám 15měs holčičku a už několikrát jsem byla na nervy a musela mladou šoupnout na chvíli do postýlky a vydýchat se, abych jí ve vzteku nějak neublížila, když jsem 20x řekla, že ne se stupňujícím důrazem a pak plácnutím a tak a ona to opakovala dokola. To jsem pak volala manželovi a psala tady holkám, že nezvládám svoje dítě a že když jí nezvládám teď, tak opravdu nevím, co budu dělat až bude v pubertě. No musím uznat, že pročtení pár příspěvků v téhle diskuzi mě neuklidnilo, ale budu alespoň vědět, že když mi rupnou nervy a nebudu vědět jak dál, tak nejsem jediná. Holky přeju pevný nervy!!!

Damila — 20. 1. 2008 6:43

Ambro, :)
Teď mi přijde "zlobení" 15-měsíčního dítěte banální. Za pár let budu s nostalgií vzpomínat, jak tohle naše nynější období bylo vlastně hezké proti tomu, co s nimi budu zažívat v pubertě.

Jinak, to co píšeš o citovém vydírání, to máš pravdu, může to být ještě horší, než dostat přes pr.... Takové podlejší, skrytější manipulace. Bití je zase primitivní a násilná metoda, člověk si nevybere, a nějak ty děti vychovat musíme.

deny — 24. 4. 2008 20:49

Taky mám často ten pocit,že jsem to zase nezvládla.Ječím jak pominutá,psych. narušená hysterka,občas i dostanou,nebo něco zakážu.Pak je mi ze sebe špatně a říkám si už NIKDY.To trvá do dalšího dne,nebo za dva dny už zase hučím....Přitom jsou to normální ,hodný děti.Holka jedničkářka,ale divoká,tak se umí rozdivočit,že neví kdy přestat.Ten malej/6 let/ je andílek,rozmazlenej,špatně mluvící,ale náš.Jenže když zlobí a já na to už nestačím,mám najednou v hlavě prázdno a vidím rudě,tak zapomenu jak jsem si říkala,že budu klidná .

Damila — 6. 5. 2008 7:00

Mladší klučík má jet v květnu do školy v přírodě. Jel už v září. Teď hrozně nechce. Pokaždé udává jiný důvod. Učitelka říkala, že tam "potřebuje" mít celou třídu pohromadě, aby byli jako parta. Kluk se brání jet. Přitom společenský celkem je, v tom není problém. Nechci ho nutit. Řekla jsem to učitelce, ta řekla, že to ještě domluví, bojím se, aby ho neukecala, protože on mi pak doma tvrdí, že musí jet,, a večer špatně usíná...
Myslím, že hraje roli i doznívající enuréza...ale ne hlavní.
Mám kluka poslat, nebo ne?. Co byste dělali vy? Nechci ho držet nadosmrti při sobě, u maminky. Ale zas nechci být macecha, co chce jen  klid od hyperaktivce...
Kluk má 9 let, je ve 3. třídě.

BLUE — 6. 5. 2008 9:25

Damilo - zkus si s ním promluvit v klidu o důvodech proč tam teda vlastně nechce, ale asi bych ho nenutila. Třeba to chce jen čas a příští rok už pojede normálně ;-)

dusička — 6. 5. 2008 9:29

Damilo - přesně jako kdyby si psala o mém klukovi.
Já bych ho nenutila za každou cenu. :jojo:

alenak — 6. 5. 2008 11:12

Damilo, taky bych ho nenutila. Holka je stejně stará (třeťačka)a dosud je jí smutno, když je déle bez rodičů (škola v přírodě, soustředění..). Na tábor se skautem jet nechce vůbec, i kkdyž to tam má moc ráda...Každý snáší odloučení jinak, já bulela do spacáku ještě v sedmičce na pionýráku :D ...
a pokud má, byť doznívající, enurézu, tak bych si ho nechala doma, dokud to nebude 100% OK - ony jsou děcka svině a kdyby měl nehodu, tak by mu to dávali "vyžrat" ještě hodně dlouho ( máme v rodině zkušenost - od sestřenky děcko se ve třídě pokakalo  jako prvňák - a do teď je to "ten pokaděnej Dan" :( )

maminaanýzek1 — 22. 5. 2008 12:13

Ahojda večer si tuhle diskuzi líp pročtu,nestíhám a tohle téma je úplně pro mě.Asi poslední 3měsíce cítím že jsem nejen hrozná matka,ale taky neschopná.3malé děti zlobí,ale to je celkem normální,jsou malé.Ale 3starší jsou takové,že si s nimi nevím ani trochu rady,připadám si jako neschopná hysterka neustále jen řvu a nezvládám,jsem totálně na dně.Syn bude mu 9 nejen,že doma s ničím nepomůže,ale neustále kouká i přes naše zákazy pokud nejsme doma na Jetix,denně chodí jako čuně a oblečení přede mnou schovává a odpoledne,když nejsme doma odejde si v něm klidně do hudebky.Neustále něco ztrácí a zapomíná.Tenhle týde ztratil 2bundy a jednu čepici,dnes si zapomněl oblečení na koncert,než jsem přebalila malého utekl do školy a nechal ho doma.Holky jsou nepořádné doma mi nechtějí s ničím pomoct,je jim 11 a 132,do všeho je musím nutit,jsou neustále unavené,pomalé,kradou mi i přes zákazy a několik trestů sladkosti,svačiny hází za postel za pračku a i přes to,že na ně vlídně promlouváme,že když se přiznaj že to nesnědli dostanou nejhůře vynadané,stejně to hází a dál a do očí lžou,že to a to nesebraly ap.Zkouším to po dobrém po zlém,nevím jaký trest vymyslet a přitom se jim věnuji a mají všeho dost.Nevíte o nějaké knížce nebo nějaká vaše zkušenost jak na ně?Jsem ze sebe a ze všeho zoufálá mám návaly zlosti,že bych ty 3velké nejraději vůbec neměla,ale samozřejmě je miluju.Jak je někomu špatně,vidím nejhorší a lítám s nimi hned po doktorech.Asi si řeknete,že je to moje vina,že jich mám tolik a nezvládám to,ale donedávna to šlo.

maminaanýzek1 — 22. 5. 2008 12:24

teď jsem si přečetla kousek od Damily -taky když ráno odejdou do školy a já jim předtím vynydám,říkám si a je mi špatně,co když se něco stane a to posleední co dítě ode mě slyšelo byly nadávky?!Je to strašný jsem fakt zoufalá!

maminaanýzek1 — 22. 5. 2008 12:28

Nemám se komu svěřit,už slyším ty reakce- pořídila si kupu dětí a už je nezvládá!

aprill — 22. 5. 2008 15:48

maminaanýzek1 napsal(a):

Nemám se komu svěřit,už slyším ty reakce- pořídila si kupu dětí a už je nezvládá!

Zdravé děti zlobí, protože se dožadují pozornosti a ty skutečně nemáš tolik času,  aby ses jim jednotlivě věnovala. Se synem zkus navštívit etopeda nebo psychologa. Když neuposlechne příkazy a zákazy v devíti letech co bude dělat za pár let?

Damila — 22. 5. 2008 16:20

aprill napsal(a):

maminaanýzek1 napsal(a):

Nemám se komu svěřit,už slyším ty reakce- pořídila si kupu dětí a už je nezvládá!

Zdravé děti zlobí, protože se dožadují pozornosti a ty skutečně nemáš tolik času,  aby ses jim jednotlivě věnovala. Se synem zkus navštívit etopeda nebo psychologa. Když neuposlechne příkazy a zákazy v devíti letech co bude dělat za pár let?

Aprill, zlobí i "nezdravé" děti. :D
Je jasné, že ty nervy nejsou tak napínací, že musí někdy rupnout.
Já doma ječím jak siréna, když děti dělají naschvály, a to mám jenom dvě.
Když jsem se nedávno psychicky sesypala, že mi museli volat záchranku (ne kvůli dětem!), tak byly najednou strašně milé a hodné, a staraly se o mě ještě několik dní. Až mi přišlo líto, že po nich někdy tolik řvu. Umí být zlatí. Ale hold vždycky nejsou.
Maminkoanýzku, přeji hodně sil. Ještě že máme ty děti tolik rády, že je (/snad) nezabijeme...:gloria:

aprill — 22. 5. 2008 16:27

Damila napsal(a):

aprill napsal(a):

maminaanýzek1 napsal(a):

Nemám se komu svěřit,už slyším ty reakce- pořídila si kupu dětí a už je nezvládá!

Zdravé děti zlobí, protože se dožadují pozornosti a ty skutečně nemáš tolik času,  aby ses jim jednotlivě věnovala. Se synem zkus navštívit etopeda nebo psychologa. Když neuposlechne příkazy a zákazy v devíti letech co bude dělat za pár let?

Aprill, zlobí i "nezdravé" děti. :D
Je jasné, že ty nervy nejsou tak napínací, že musí někdy rupnout.
Já doma ječím jak siréna, když děti dělají naschvály, a to mám jenom dvě.
Když jsem se nedávno psychicky sesypala, že mi museli volat záchranku (ne kvůli dětem!), tak byly najednou strašně milé a hodné, a staraly se o mě ještě několik dní. Až mi přišlo líto, že po nich někdy tolik řvu. Umí být zlatí. Ale hold vždycky nejsou.
Maminkoanýzku, přeji hodně sil. Ještě že máme ty děti tolik rády, že je (/snad) nezabijeme...:gloria:

Já jsem myslela zdravé děti - ty u kterých nebyly diagnostikovány žádné poruchy :supr:, protože ty "nemocné" někdy zlobí ještě víc :grater: , ale chuděry nemůžou za to.

maminaanýzek1 — 22. 5. 2008 17:15

Děkuju už mi je líp,trochu jsem se z toho vyhrabala o psychologovi-co se stará o rodiny jsem už přemýšlela a musím se do toho pustit!Svoje děti miluju.Např.Adélka,která je ta z menších dětí co se zlobení dá vydržet tak ta je hyperaktivní a chodíme na neurologii a zlepšuje se,to spíš nevím jak na Ty starší,miluju je  a nejsou zlé,každý mi tvrdí jak jsou vychované a slušné,ale prostě doma ty pravidla nechtějí dodržovat a já nevím jakým způsobem na ně.Syn taky není zlý nikomu cizímu by nic nesebtral,ale doma se chovají prostě jinak.Děkuju a promiňte mi,je to zmatené,ale nestíhám tak jen v rychlosti a píšu co mi přijde momentálně na mysl.

Damila — 22. 5. 2008 17:26

A co tatínek? Funguje ve výchově?

aprill — 22. 5. 2008 17:26

maminaanýzek1 napsal(a):

Děkuju už mi je líp,trochu jsem se z toho vyhrabala o psychologovi-co se stará o rodiny jsem už přemýšlela a musím se do toho pustit!Svoje děti miluju.Např.Adélka,která je ta z menších dětí co se zlobení dá vydržet tak ta je hyperaktivní a chodíme na neurologii a zlepšuje se,to spíš nevím jak na Ty starší,miluju je  a nejsou zlé,každý mi tvrdí jak jsou vychované a slušné,ale prostě doma ty pravidla nechtějí dodržovat a já nevím jakým způsobem na ně.Syn taky není zlý nikomu cizímu by nic nesebtral,ale doma se chovají prostě jinak.Děkuju a promiňte mi,je to zmatené,ale nestíhám tak jen v rychlosti a píšu co mi přijde momentálně na mysl.

Musíš být důsledná v pravidlech která nastavíš, já vím, že se to lehce říká a těžce dělá, ale přinese to ovoce :supr: . Než rodinného psychologa tak raději dětského :jojo: . Určitě ti ve škole poradí kde ho najdeš . Každý své děti miluje a proto ho trápí, že zlobí, kdybys je nemilovala, tak by ti to bylo fuk.

slims — 18. 1. 2009 20:37

Holky procitala jsem vase prispevky a klobouk dolu.Ja mam jedno dite,6 let,kluk,absolutne zdrave dite,zadne postizeni,zadne disfunkce a presto na nej jecim,rvu,vyhrozuju a sem tam nejaka prilitne. A toho vazne miluju vic nez svuj zivot,ale proste clovek toho ma nekdy dost.Nekdy ho mam chut "zabit" jen kdyz slysim behem 5minut asi po dvacate Mamiii... 

Holky ,nejsme priserny matky.Jsme proste jen lidi. Dulezity je ,ze je milujeme,nemrzacime,netyrame,a vime ze je nikomu nedame ikdyz tim nekdy vyhrozujeme. No ne?

REŇAS — 19. 1. 2009 20:15

Holky a Damil,hlásím se do klubu PŘÍŠERNÝCH MATEK..však víte.. Nebudu se rozepisovat i mé  děti,nemají teda LMD..ale z jejich jiných zdrav.problémů,z toho,že člověk si od nich neodpočine,cca 24 hod.denněv podstatě od jejich narození, jsou neustále jen s náma,jsme,už také někdy unavení a podráždění. Takže i ony mají tu příšernou mámu..,která...,snad jen "odezva"od druhých lidí včetně učitelů,že mé děti jsou fajn..vychované..,je to,co mi snad napovídá,že to nedělám zas tak špatně,jak si o sobě někdy myslím. A už vás někdy napadlo,že příšerné jsou možná mnohem více ty,které si to nikdy nepřiznají,?? Co říct,než VYDRŽAŤ a doufat,že jednou pochopí,že to vše bylo z té největší lásky,která na světě je a bude a nikdy nekončí.. a to je láska ke svým dětem. :hjarta: Damil,zas bude líp,jen počkej,až kluci zas svou mámu obejmou nebo nakreslí obrázek  nebo "jen" dají pusu..,usmějou se.. A omlouvám se,že to neumím napsat lépe.
Jo Dam a ještě si mě rozesmála,to je jak u nás doma,my s manžou "ohnivé hlavy",manža tak trochu chronický cholerik..,nakonec nemá sílu ani řešit"tolik" věcí,ohledně dítek,já snad vše dohromady a pak se jen dohadujem,kdo to zase přehnal..co se týká dítek..a jak to má být jinak. ;)

Damila — 19. 1. 2009 20:25

Výborně.
Založíme klub příšerných matek. :)
Myslím, že by měl dost členů. :D
Děti jsou úžasná stvoření.
Jen nechápu, jak to kdysi zvládaly matky s pěti, sedmi, devíti dětmi...asi to tak nežraly, jako my, nebo co.
Je to teda víc než rok, co jsem tohle vlákno zakládala, mezitím st. synek vlítnul po hlavě do puberty...a to nám teprv začne "veselo".
Ale zase si říkám...co by jiná dala za takové "starosti"... :)
A tak díky za naše malé starosti!

alenak — 20. 1. 2009 11:10

tož se také hlásím do klubu....naposledy včera jsem se dozvěděla, jak jsem hrozná :D
Poslala jsem tedy dceru, ať jde a najde si lepší matku :D - po výlevu vzteku mi pak pravila, že lepší nechce :)

myslím, že se tu sejdem vcelku dobrá společnost, neníliž pravda? ! :D Mám pocit, že pokud si uvědomujeme, že jsme hrozné, atk to s náma zase tak hrozné není...mám v okolí případy, kdy is matky myslí, jak jsou super, ale jejich dítkem bych být nechtěla... sice na ně nekřičí, ale.... On i křik a hádky jsou známkou zájmu o děti...

ester0 — 1. 2. 2009 18:32

někdy bych svého skoro 12 letého synka s ADHD nejraději zabila, ale ted ji mi ho líto. Vybral si ho spolužák a neustále h ppopichuje hloupými poznámkami, posmíváním. Syn je depresivní a reaguje pak vztekem , nadáváním, nemá sebevědomí a tak mu to vadí, hlavně nechápe proč. On nikomu neublíží, případné afekty obrací proti sobě. psycholožka i maminka kluka si myslí že je to jen nepovedený humor, ale mne ted poslední události spíše vedou k tomu že je to hnusně cílené, vyřadit syna z kolektivu, znemožnit ho. Ve  čtvrtek mu žřekl že má svuj velký den protože pujdde na reoperaci na holku ( zřejmě protože je takový dětský) , a v poledne pak plánoval kdo s kým bude spát na školandě, na syna jakoby náhodou zapomněl, když mu ho spolužák připomněl, pronesl jen pokud nebude prdět . syn nechce n aškolandu nechce do školy, jsem z toho špatná. Chodí do soukromé školy s 15 žáky ve třídě, netušila jsem že budu muset takové věci řešit. Tak si připadám tak šíleně páč nevím jak mu pomoci.

Damila — 17. 3. 2010 8:02

Dnes jsem zase příšerná matka, jdu se tu napráskat.

Náš mladší synek je nevychovatelný.
Tedy on se chová slušně, ve společnosti. To by mi nikdo nevěřil, co dokáže. Ale doma, to je vzpurný drzý spratek. Dnes před odchodem do školy dostal výprask. Zkouší mocenský boj. Prostě neudělá to, co má. Běžné věci. Jen tak, natruc. Nemá důvod, jen chce zlobit, zkoušet, co si může dovolit.

Dnes zase scéna kvůli česání. On se prostě neučeše. Prostě ne.
A zabijte si mě.
Jedenáctileté dítě. Vysmívá se mi do očí, vědom si své síly. Vodnář jeden paličatej.
On má svou vnitřní svobodu a tu si nenechá vzít. On se klidně nechá mlátit. Já se nechám strhnout.
Pak stejně on má pocity vítězství,  a já se jen cítím mizerně.
Není to správně,  ale nevidím žádnou možnost, jak jsem ho mohla vychovat jinak. Nemyslím, že jsem udělala nějakou zásadní výchovnpou chybu, ostatně, starší syn je při stejné výchově zcela jiný. Ale tohle mladší dítě bylo vždy takové. Odmalička.

Pak má ještě pozici, kdy je zlatý, úslužný, milý, veselý, příjemný. Kdy se mi omlouvá, kdy je s ním opravdu řeč. Vše si vyříkáme, ale pak to začne nanovo.
Já už ale nechci a vlastně ani nemůžu. Nemám sílu.

brenda9 — 17. 3. 2010 10:12

Ahoj Dam, právě jsi přesně popsala mého 7 letého syna:) Je to taky Vodnář. Je fajn, že jste založily tohle vlákno, člověk se cítí o kousek líp, že v tom není sám:)

haiel — 18. 3. 2010 15:23

Damilo pocéééém :pussa:
Ty dbáš na to, aby se synek česal??  No vidíš. To by třeba mě nikdy nenapadlo. Náš (17) byl učesanej naposled na dědovo pohřbu...
A ty džíny, co začal nosit loni v září......ani nevím, jestli si je od tý doby vypral. Možná jo. Ale stopro vím, že je nežehlil. Já taky ne. A botičky má roztrhaný, chudáček náš malý, páč dostal peníze, aby si šel vybrat nový a on je roztočil na diskotéce. Tak mu kouká z botiček paleček, broučkovi našemu...
Ale tady je to, koukám, o dětech do 12 let...no, to už jsem propásla :lol:
A kdyby se vrátil čas, vím, že bych nebyla jiná. Kašlala bych na to samý, na co jsem kašlala tehdy a možná ještě víc. :lol:  A s láskou :D

Jestli je tvůj synek Vodnář, řekla bych, že s tebou nechce bojovat :) Chce se jenom ujistit, že může být sám sebou, aniž by to mamku zraňovalo ;) Protože tě miluje ;)

PavlaH — 18. 3. 2010 15:28

Dam, no a co že je neučesaný? Pozná to v dnešní době nekdo? Pokud nemá vši nebo svrab - at si zkusí trochu vlastní zodpovědnosti.

Pro mne bylo a je někdy těžké s vlastními dětmi nebojovat. Přijmout určitá jejich rozhodnutí, pokud z toho zrovna nekouká zdravotní újma.

Damila — 19. 3. 2010 5:12

PavlaH napsal(a):

Dam, no a co že je neučesaný? Pozná to v dnešní době nekdo? Pokud nemá vši nebo svrab - at si zkusí trochu vlastní zodpovědnosti.

Pro mne bylo a je někdy těžké s vlastními dětmi nebojovat. Přijmout určitá jejich rozhodnutí, pokud z toho zrovna nekouká zdravotní újma.

Pavlo, to si děláš pr..., ne? :)
Nejde o účes, jde o to, že si vezme cokoliv jako dobré k tomu, aby proti nám mohl bojovat.

Můžu se na něj vykašlat, nenutit ho mýt si zuby, hlavu, česat se, nenaučit trochu normálně stolovat (umí to, jen doma to dělat nechce)...ale pak bude muset bydlet v džungli.
Život ve společnosti obnáší jisté přizpůsobení. On není ochoten přijmout pravidla ne proto, že by to bylo proti jeho přesvědčení, ale proto, že je to jeho nástroj k trucu.

Onse prostě neučeše, pak prostě nepůjde do školy, a nakonec mě prostě zabije, jen proto, že nepoznal hranice.
Jistě, že přeháním, ale rozumíš, co tím myslím.

Uznávám jedinečnost každého jedince. A moje požadavky jsou oproti jiným "domácím řádům" hodně nízké. Dávám mu značnou volnost. Ale někde ty limity musí být.
A základní hygiena patří k tomu, co po něm vyžaduji a neustále musím připomínat.

Dítě s ADHD bude neustále v opozici, vyvolávat konflikty, pokoušet ty hranice. jestli jsou dostatečně pevné. To je ale značný nápor na nervy rodičů, většinou mámy (tátové kluka zmydlí a netrápí se tím).
jen už to trvá moooc dlouho a bude hůř. A já nějak už nemám sílu. Je to denně, denně, denně...

Damila — 19. 3. 2010 5:25

haiel napsal(a):

Damilo pocéééém :pussa:
Ty dbáš na to, aby se synek česal??  No vidíš. To by třeba mě nikdy nenapadlo. Náš (17) byl učesanej naposled na dědovo pohřbu...
A ty džíny, co začal nosit loni v září......ani nevím, jestli si je od tý doby vypral. Možná jo. Ale stopro vím, že je nežehlil. Já taky ne. A botičky má roztrhaný, chudáček náš malý, páč dostal peníze, aby si šel vybrat nový a on je roztočil na diskotéce. Tak mu kouká z botiček paleček, broučkovi našemu...
Ale tady je to, koukám, o dětech do 12 let...no, to už jsem propásla :lol:
A kdyby se vrátil čas, vím, že bych nebyla jiná. Kašlala bych na to samý, na co jsem kašlala tehdy a možná ještě víc. :lol:  A s láskou :D

Jestli je tvůj synek Vodnář, řekla bych, že s tebou nechce bojovat :) Chce se jenom ujistit, že může být sám sebou, aniž by to mamku zraňovalo ;) Protože tě miluje ;)

Zpětně to možná taky budu házet za hlavu. :)
Jestli už z něj nebudu  v té době na doživotním pobytu v PL. :(

Je supr, že to umíš (i Pavla H) brát s nadhledem, já jsem v mnohém slevila, rezignovala. ale to taky může vyrůstat na ulici, tam se mu dostane svobody habaděj. ve společnosti musí ctít jakási pravidla. A rodina je jednotka společnosti. Nemůže dělat vše ostatním naschvál, jen proto, že je svobodomyslný SuperVodnář.

Možná je potíž ve mně, vnitřní konflikt, fakt mě to ničí. Vždyť už mám stejnou váhu (v kg) , jako ten 11-ti letej spratek...

Kdybych to mohla hodit za hlavu a nechala ho zvlčit, asi by se mi ulevilo. Ale když já ho mám asi ráda.:hjarta:
A chci, aby měl prostě normální sociální návyky, včetně schopnosti se domluvit s blízkými lidmi, vycházet s nimi.
Nebo už bych tu při výchově fakt byla úplně zbytečná.

Když si představím, že bych si jako dívka našla kluka takového humusáka, co za něj vše dělá maminka, protože milostpán to "prostě dělat nebude"....tak ho tu prostě nechci mít na krku do jeho 40 let, než mě klepne pepka.
Protože milostpán se rozhodne, že nebude chodit do školy, do práce, že doma nic nebude dělat, a co já bych ho nutila, když on je takový přece free...

Řešení není. jen kompromis, ale i ten mě stojí mnoho sil, a ty už nemám.

Nela — 19. 3. 2010 7:50

Život ve společnosti obnáší jisté přizpůsobení. On není ochoten přijmout pravidla ne proto, že by to bylo proti jeho přesvědčení, ale proto, že je to jeho nástroj k trucu.

Onse prostě neučeše, pak prostě nepůjde do školy, a nakonec mě prostě zabije, jen proto, že nepoznal hranice.
Jistě, že přeháním, ale rozumíš, co tím myslím.


Damilo, já v tomto tématu fakt vidím sebe,  musím se  kolikrát ujistit, že je to tvůj příspěvek a ne můj. :)    Máš to doma jako přes kopírák.   Tak ráda bych tě ujistila, že se to zlepší, ale bohužel my jsme na tom spíše hůře.  S přibývajícím věkem  přichází stále jiné a jiné nápady.

Chtěla bych se na to dívat taky jako Pavla nebo haiel, ale  myslím, že se to prostě nedá srovnat.   Nejsem   až tak úzkostná matka,   nepotřebuji mít  vše nalinkované, dítě jako ze škatulky, ale POTŘEBUJI, aby dodržoval základní pravidla, což se bohužel neděje.   
Stále trvrdím a stojím si za názorem, že pokud  někdo nemá dítě s pokročilým  ADHD, nepřizpůsobivé, hyperaktivní, tak neví, co to obnáší a žádná pravidla prostě nastavit nejdou. :kapitulation:

Zrovna  předevčírem jsem  už z vyčerpání nemohla usnout, bylo mi fakt psychicky dost mizerně, normálně jsem myslela, že mne   "dostanu mrtvici", a to jsem docela  "silný jedinec".

Damila — 19. 3. 2010 8:38

Nelo,
opravdu Ti to nepřeji, ale fakt jsem ráda, že nejsem sama na světě, co řeší takový problém.

Co si myslí lidi, že jsem neuměla vychovat dítě, to už mě ne.se.re.
Ale jak to srovnat sama se sebou? Jak vyřešit ten vnitřní konflikt v sobě, aniž bych ublížila jemu nebo sobě?

Všechny rady speciálních pedagogů a psycholožek jsou bezva a myslí to dobře.
Vše funguje ale jen jednou, nebo vůbec.
A důslednost vytváří jen další šprajc a stupňování napětí a pak odcizení dítěte, které si myslí, že mu nerozumíme a nemáme ho rádi.

Kluk se mě denně ptá, jestli ho mám ráda, pořád se ujišťuje. Mně to rve srdce.
Minule mi řekl, že o prázdninách chce být na dvou táborech, abych od něj měla pokoj. :(
Tohle je fakt hrozné poslouchat.
Já přece od něj nechci pokoj aby odešel, aby tu nebyl. Jen abychom byli schopni existovat vedle sebe bez těch věčných bojů.
Kdybych ho neměla ráda, bylo by to pro mě mnohem snazší, odvrhnout ho a poslat na intr.

Mluvím o sobě, ale jak těžké to asi musí mít on...sám se sebeou vyjít.
Zatím se jeví v pohodě, hroutím se jen já. :)

Nela — 19. 3. 2010 9:04

Damilo, nejhorší je fakt to zoufalství.     U nás je to stejné, rady psychologů a psychiatrů   fungují jen jednou, případně jen při tom sezení.  V okamžiku, kdy se syn dostane zase do "svého prostředí"  nefunguje vůbec nic.  Mi připadá, jako  by v něm byli dva.  Fakt jsem šíleně vyčerpaná. Kdybych věděla, že vše dobře dopadne a on se v životě uplatní, tak by se mi ulevilo.   Jenže mám spíše takový pocit, že ho čeká spíše nejistá budoucnost.

haiel — 19. 3. 2010 10:27

Nela: Stále trvrdím a stojím si za názorem, že pokud  někdo nemá dítě s pokročilým  ADHD, nepřizpůsobivé, hyperaktivní, tak neví, co to obnáší a žádná pravidla prostě nastavit nejdou.

Já to tvrdím taky :)  No a s tím dodržováním základních pravidel...asi takhle - já jsem ráda, že trefí do školy a dom. Aby měl ještě všechny potřebné věci na vyučování, na trénink, aby neztrácel bundy, aby se dokázal trefit do odjezdu autobusu, aby si nepletl čísla mhd a neodjížděl omylem kamsi za město, aby při tom všem byl ještě náležitě upraven :lol:.....to už bych chtěla moc.  Doposud se třeba nenaučil být tichý. On jak je noční můra a chodí pozdě spat, tak všelijakým tím dupáním po bytě a boucháním dveřma ruší taťku, který zase chodí spat brzo. A přitom nemá zlou vůli ani není bezohledný, on je jenom hlučný a neumí si toho být vědom... On nebouchne dveřma od koupelny jen tehdy, když ho těsně předtím na to upozorním. To pak pomaloučku a dojemně snaživě potichu zavírá a odchází po špičkách, aby taťku nebudil, ale za půl hodiny, když to neohlídám, tak už dupe a mlátí zas. Odjakživa.
A škola, rodičáky - slyším jen - ostatní děti a on. Ostatní děti chápou, on ne, ostatní děti přinesou, on ne, ostatní děti jsou přichystané, on se teprve začíná obouvat...... O známkách psát nebudu :sjuk:  A rozumím velmi dobře, co píše Damila : Všechny rady speciálních pedagogů a psycholožek jsou bezva a myslí to dobře.
Vše funguje ale jen jednou, nebo vůbec.
A důslednost vytváří jen další šprajc a stupňování napětí a pak odcizení dítěte, které si myslí, že mu nerozumíme a nemáme ho rádi.

Ono by to s tou důsledností možná někdy šlo. Ale to by na to museli být lidi :vissla: Nevím, jaké výsledky by byly s důsledností, možná by měl lepší známky ve škole, kdo ví, no zatím jsou slušné výsledky s povzbuzováním, s ujišťováním, že ho mám ráda, s častým poukazováním na jeho úspěchy (sporadické :) )....a tak no.... a při pomyšlení na jeho budoucnost se mi dělá mdlo. A přítomnost umím ovlivnit jen tím, že mu alespoň každý den řeknu něco povzbudivýho. Víc ani neumím.  S věkem se ta zbrklost a nesoustředěnost trošku lepší. Pomalu :)

Damila — 19. 3. 2010 11:35

Haiel,
kolik že má Tvůj syn?
17?
A to je pořád tak stejné (přesný popis hlučnosti pohybu po bytě a roztržitosti)!!!!????
Nééé! Žádná naděje...
:-((((((

Asi Ti nezbylo nic jiného, než si udržet smysl pro humor.
To obdivuji. mě opouští.

haiel — 19. 3. 2010 12:47

Damila napsal(a):

Haiel,
kolik že má Tvůj syn?
17?
A to je pořád tak stejné (přesný popis hlučnosti pohybu po bytě a roztržitosti)!!!!????
Nééé! Žádná naděje...
:-((((((

Asi Ti nezbylo nic jiného, než si udržet smysl pro humor.
To obdivuji. mě opouští.

Nezoufej :storstark: To jsem popsala jen ty nepoddajné věci. Všechno ostatní se zlepšuje. Za poslední dva roky ani jednou neztratil klíče ani mobil. Naučil se prát, žehlit a trochu vařit. Od tý doby, co se mu líbí nějaká Majka, chodí vymydlenej a navoněnej. (až na ty boty, ale to je jeho chyba) Ráno ho netřeba budit, vstane sám. Přestože tvrdí, že má vždycky večer věci nachystaný, stejně se celý ráno motá po bytě jak vítr v bedně, no ale nakonec ten autobus vždycky stihne, dřív to bylo pravidelně, že doběhl zpátky domů a "mamíííí, hodíš mě autem?"  A taky se už naučil, že když není ve stanovenou dobu doma, má zavolat, abych neměla starosti. No, lepší se to, lepší, tak nebreč :)

PavlaH — 19. 3. 2010 13:24

Víš co DAm, na podzim jsem měla scénku s dcerou, která mermomocí chtěla sukni. A na žádný můj argument o plavání , rýmě, převlíkání nechtěla ani slyšet, nechtěla se ani oblíknout. Bojovala jsem jak lvice.Seřezala jsem ji. Nic nepomohlo. Pak jsem se domluvila s učitelkama. Nepomohli jí při převlíkání, nechali jí v tom.  (pro ně to není tak emocionálně zabarvené jako pro mě) A holčina ustoupila. Vyžrala si následek svého rozhodnutí a bylo po bojích.

Vím o čem píšeš, mám pro tebe obrovské pochopení a chápu tvoje nastavení hranic. V9m jak je to velmi důležité. Já se občas při takových půtkách se staršímu dětmi doslova pupínkuju. ALe pomohlo mi - zbavit se emocí, dotáhnout do konce výhrůžky a vytrvat.  Bohužel, zázračný přístup nebo rada pro tyhle děti není. Je to každodenní starost.