Ráda bych vás požádala o radu. Jsem sama se dvěma syny - 16 a 18 let. S tímto jsem smířená, myslím, že si žijeme celkem dobře a spokojeně. Ale problém je v tom, že se mi starší syn svěřil, že je transsexuál a uvažuje o změně pohlaví...... Sebralo mě to, jelikož jsem si ani jako matka ničeho nevšimla, vždy byl velmi velmi uzavřené dítě. Miluji ho, budu stát při něm, i jsem mu to tak řekla.....vím, že ho čeká velmi těžké období. On má ve všem hodně jasno, probírali jsme to spolu. Ale teď mám velký problém já sama se sebou, jak si to vše v sobě srovnat - nejde to. Zatím nejím a nespím a neustále myslím na vše, co ho čeká - jak to přijme rodina, okolí, mladší syn. Podotýkám, že odbornou pomoc si hledám, jelikož vím, že tento problém sama nezvládnu. Prostě si neumím představit, že tu jednou vedle mě nebude sedět můj syn, ale dcera. Babinet navštěvuji již velice dlouho a vím, že vaše rady mohou člověku pomoct. Mohla bych psát ještě dlouho, jsem toho plná...... K netu se dostanu až večer, tak se budu na vaše názory těšit. Děkuji.

Píšeš, že tvému synovi je 18. Nepřemýšlela jsi o tom, že by to mohl být jen "pubertální" výkyv? Prostě v tomhle věku lidé procházejí změnami... Dala bych tomu čas, třeba se rozmyslí. No a když ne, tak ho zkus podporovat, jak to jen půjde, je to tvůj syn. A okolí zatím neřeš, dej tomu čas.

Kdysi jsem o tom neco malo cetl, a myslim, ze pred zmenou pohlavi dochazi ke vsem moznym psychologickym vysetrenim, testum, atd., a ze jen priprava na zmenu pohlavi trva snad 5 let.

Mam syna, a kdyby za mnou s timto prisel, nikdy bych ho nezavrhnul, a ve vsem bych se mu snazil, pomoct, protoze - pokud by opravdu byl "zena" v muzskem tele, i on sam musi prozivat velke utrpeni. Uz jen to, ze by s tim za mnou prisel, a chtel si o tom se mnou povidat, musi pro nej byt velka odvaha. Navzdy bude mym milovanym synem. A co na to reknou lidi? Lidi at si polibi prde.l :)

no to nevim jestli je to pubertální vybočení myslím,že člověk v 18 už ví jak se cítí a myslím,že jestli se tak cítí teď tak  asi ve třiceti se  nebude cítit jinak jako,že by si řekl,že jé to jsem byl,ale v 18 hloupej,že jsem se chtěl přeoperovat. Je to jen otázka času kdy se s tím každý srovná myslím rodina okolí.Určitě to nebude tak že no hele on se přeoperoval pohoda tak je to holka.Asi takhle to neproběhne no bude to asi těžké,ale já si myslím,že v téhle době je už toho tolik že většina lidí si s ničím už hlavu nedělá a začíná tyto závažné věci neřešit a brát je jako zcela normální věc. Já držím palce ať to dobře proběhne a začni jíst nebo nebudeš mít sílu však je to tvůj syn a bude tě potřebovat :-)

přesně tak lidi ať si políbí chichichi trefa do černého

Jednoduché to nebude, ani pro něj, ani pro celou rodinu.
Ale pokud projde všemi testy a bude si stále jistý, že chce být ženou, moc ho v tom podpořte. Bude to potřebovat.
Nakonec, syn tu stále bude, nezemře, "jen" z něj bude holka.
Držím taky moc pěsti, ať to zvládne.

Sexynet to sice pojal trochu drsně, ale má pravdu. Hlavní je, ho kvůli tomu nezavrhnout, on sám musel trpět jako zvíře a to, že přišel a řekl ti to, dokazuje jeho velkou odvahu a taky to, že si pro něj asi velmi blízký člověk a tedy dobrá matka. Buď pyšná.

A co si řeknou lidi, to je jejich problém. Tím bych se vůbec nezabývala. Inteligentní pochopí, ostatní tě nemusí zajímat.

Tiina: Drsne, drsne, no jo, kdyz ja jsem chlap :)

Je to divné - transexuál se už od dětství chová tak, že bys to musela poznat, protože děti nemají zábrany - musel dávat přednost holčičím věcem. Ale na druhou stranu, já jsem holka, bývala jsem jako malá hodně klučičí a žádný transexuál nejsem - tak nevím, ale měli jsme ve třídě kdysi kluka, který je dnes žena, a choval se trochu jinak. Nehrál si na vojáky,byl takový jemný, kamarádil s holkama, zajímaly ho účesy, móda...... a později taky kluci. Bylo to prostě poznat, že je jiný.
V 18ti mu stejně nikdo přeměnu dělat nebude, tak je na traumata ještě nějaký čas.
Zatím se neplaš a uvědom si, že pokud jednou tu změnu opravdu chtít bude, nebude ty věci kolem cítit jako nepříjemné, ale udělají ho šťastným.

Astino,já myslím že máš perfektně nakročeno,chováš se jako milující správná máma...takže to zvládneš i když to teď vypadá šíleně.Ta přeměna opravdu trvá dost dlouho na to,aby si syn mohl ujasnit,jestli to není jen nějaký "rozmar"(což si nemyslím)...a s pomocí to všechno zvládnete...
Co řeknou otatní,je to těžký,já to sama znám,pořád se dívám přes rameno,co ostatní,ale oni ti na chleba nedaj a pokud budou mít nějaký řeči...jsou prostě omezený,co víc.Neříkám,že jsou špatný,ale prostěje něco (předsudky) omezuje.
A žes to nepoznala dřív,to si taky myslím,že není tvá chyba,některé děti jsou mnohem empatičtější než ostatní a myslí si,že jsou věci potřeba skrývat,aby tím někoho koho milují neurazili a neublížili mu a to mohl být postoj tvého syna...snažil se jen být ohleduplný.
No,držím palce,ale věřím že u vás všechno bude v pořádku... :pussa:

Je pravda, že před samotnou změnou pohlaví musí dojít k mnoha psychiatrickým vyšetřením, celá záležitost trvá velice dlouhou dobu a není to jen problém rodiny, společnosti, zdraví ale také úřední. Po změně pohlaví se soudem změní jméno, univerzalní - může se použít jak pro holky tak pro kluky a potom samotný člověk požádá o trvalou změnu jména, ale rodné číslo zůstává.
Je třeba od prvopočátku spolupracovat s psychiatrem a to nejen sám člověk, ale také rodina. To co syn potřebuje je podpora a pochopení, je to težké, ale stále zůstává vašim dítětem.

Astina,můžeš být na sebe pyšná,že máte se synem tak dobrý vztah.Podporuj ho,stůj při něm,bude to potřebovat i on.:supr: A co se lidí týče,ti kdo ho mají rádi to budou respektovat a ty ostatní ti můžou být ukradený. Buď silná,držim palce a piš.:D

Astino, jediné co asi můžeš dělat je svého stále ještě syna podporovat, vysvětlit mu jaké procedury ho čekají pokud bude chtít změnit pohlaví. To že se ti s tím svěřil bez jako důkaz důvěry v tebe. A rozhodně si nemyslím že by toto měl být nějaký rozmar. Prostě při něm stůj, budete oba potřebovat hodně psychických sil, protože okolí takovou věc málokdy pochopí. Držim palce

PetrHl napsal(a):

Astino, jediné co asi můžeš dělat je svého stále ještě syna podporovat, vysvětlit mu jaké procedury ho čekají pokud bude chtít změnit pohlaví. To že se ti s tím svěřil bez jako důkaz důvěry v tebe. A rozhodně si nemyslím že by toto měl být nějaký rozmar. Prostě při něm stůj, budete oba potřebovat hodně psychických sil, protože okolí takovou věc málokdy pochopí. Držim palce

Naprosto souhlasím s názorem a pripojuji se k němu. :jojo::jojo::jojo:

Astinko, to není žádná tragédie, tvůj syn se cítí jinak, podpoř ho, pomož mu, nebude to mít jednoduchý, ta cesta je dlouhá a těžká, bude potřebovat oporu. Má velkou odvahu, když ti to řekl,věří ti, že mu pomůžeš a hlavně, že ho nezavrhneš. Pokud ho miluješ jako syna, budeš ho milovat i jako dceru. je to pořád tvoje dítě a chce to čas, i pro tebe, ale srovnáš se s tím, právě proto, že ho miluješ. Nebuď z toho nijak smutná, i to je život.

Děkuji všem za názory a za podporu. Musím napsat, že u syna se opravdu o žádný rozmar nejedná - ani pubertální. Podle jeho slov má ve všem tak jasno, jak je to jen možné. Zjištěno má téměř vše, dokonce i přímo lékařku, která se tímto problémem zabývá - teď hledá odvahu se tam objednat. Přes net komunikuje s ženou, která si tím vším prošla. Po prázdninách jde do čtvrťáku a čeká ho maturita - do té doby se pokusí žít tak jako doposud - ale už chce podstoupit martirium všech vyšetření. Od něho vím, že léčba (přeměna) je počítána na roky. Ano, uvědomuji si, že to od syna chtělo velkou odvahu se mi svěřit - říci to ještě dříve, než začal sám něco podnikat...... Vážím si toho. Problém mám teď hlavně já . chci pro něho udělat vše co bude třeba, podpořit ho a stát při něm. Ale.... myšlenky mám stále na pochodu, nemohu si to srovnat v hlavě. Já se ani tak nebojím co řekne okolí, jako toho, že ho čeká složité období......... A taky toho, že když 18 let miluji syna, tak nevím jestli stejně budu za několik let milovat i dceru. Bylo by toho ještě víc, co bych mohla napsat - hlavu mám před explozí. Rozhodně mám v úmyslu vše zvládnout spolu s ním. Ještě jednou děkuji.

Mashanko,
transsexual nemusí svým chováním zřetelně dávat najevo, že není tím, kým by si přál být. Stejně to nemusíme pozorovat v dětství ani u homosexuálů. Je ale pravda, že syn  nezapadal do kolektivu třídy - měl vždy takový svůj svět. Nepotřebuje kolem sebe hordu kamarádů a vždy si rozuměl s holkama. Ale nebylo to nic mimořádného.....takže jsem si opravdu ničeho nevšimla. Proto je pro mě přijmutí stávající situace těžké. Asi si i sama sobě některé věci vyčítám....

astina napsal(a):

Mashanko,
transsexual nemusí svým chováním zřetelně dávat najevo, že není tím, kým by si přál být. Stejně to nemusíme pozorovat v dětství ani u homosexuálů. Je ale pravda, že syn  nezapadal do kolektivu třídy - měl vždy takový svůj svět. Nepotřebuje kolem sebe hordu kamarádů a vždy si rozuměl s holkama. Ale nebylo to nic mimořádného.....takže jsem si opravdu ničeho nevšimla. Proto je pro mě přijmutí stávající situace těžké. Asi si i sama sobě některé věci vyčítám....

To je blbost, něco si vyčítat - tyhle věci člověk neovlivní - a kdybys to zjistila , když mu bylo 10, stejně by se nedalo nic dělat.
věř, že to dobře dopadne a budeš mít dceru - neříkej, že jsi původně nechtěla páreček ;)

Astino,
je to tvé dítě, miluješ ho a budeš ho milovat i kdyby se z něj stala žena. Teď je to pro tebe šok, ale uvědom si co musel sebrat odvahy on než ti to řekl a začal o tom mluvit. Teď je vše ve stádiu mluvení a tvého trápení. Půjde k lékaři a věř, že oni posoudí jestli to k tomu je. Pokus ne, zůstane synem, pokud ano, zbytečně by se trápil po zbytek života v mužském těle. Netrap se s tím a citově si teď hodně pomáhejte. Dopadne to dobře. :D

Astino, musi to byt neskutecne tezke se s timhle vyrovnat,ale s tim se nic delat neda, jen se smirit a nic jineho ani nezbyva, tak zkus si to treba zlehcovat, je to jeho zivot, to si porad rikej.

Milá Astino, z tvých řádků je vidět jak moc svého syna miluješ. Neboj se toho, že pokud se stane ženou něco se změní. Je to tvé dítě a vždy budeš jistě stát při něm. Teď jsi jen zmatená a vystrašená, vidíš všechny ty problémy, které syna a vás nejbližší čekají. Přeji moc štěstí a držím palce. Jsi správná máma ty to zvládneš.

Ano, snažím se být správná máma, a vše zvládat. Ale prozatím mi to nejde, tak jak bych chtěla. Vím, že syn je daleko odvážnější než já. Ale jemu trvalo roky, než si vše v sobě urovnal a pochopil co se děje. Ani já nemohu čekat, že si vše srovnám v hlavě za týden. To hlavně teď mám potřebu o tom mluvit, zatím to totiž téměř nikdo neví. Chceme to tak nechat do maturity, bydlíme na maloměstě, a tak se dá očekávat i negativní reakce okolí. Stačí mi, když si vzpomenu na sebe, že jsem maturovala v pokročilém stupni těhostenství (ano, s tímto synem) a jak mi dal zabrat hlavně profesorský sbor naší školy.....a to již dlouho před maturitou. Vidíte, já si syna vybojovala proti všem a teď budeme proti všem bojovat znovu a pevně doufám, že i tento boj zvládneme.

asitno,určitě to zvládnete,váš vztah je pevný a stojíte při sobě.Ono to nebude hned,tak se zhluboka nadechni.:jojo:
Sama jsi psala,že sis syna vybojovala,tehdy sis taky možná připadala,že to okolí nepochopí a jestli to s mimčem zvládneš a ZVLáDLA si to skvěle.Chce to čas,postupně se všechny emoce zklidní a než dojde na operaci,bude už vše v klidu a ty budeš vědět máš dceru,kterou jsi vlastně vždycky měla(jen si to neviděla).:):hjarta:

Astino co si vyčítáš ? To je vrozená věc, s tím se nedá nic dělat a je dobře, že tvůj syn našel odvahu si to přiznat. A co se týká toho, že sis ničeho nevšimla, ale upřímně, koho by tohle napadlo ? To, že si kluk rozumí s holkama přece ještě automaticky neznamená, že je transsexuál ( případně gay ).

Tak jsem tu po pár dnech zpět - byla jsem na víkend mimo domov, bez dětí, jen s kamarádkou - tak trošku si vyčistit hlavu - protože jinak ji mám plnou starostí z toho, jak to bude. Vím, že momentálně neovlivním běh času - nezpomalím ho (to aby to zůstalo jak to je) a ani nezrychlím (to aby to už bylo vše za námi)....teď můžu jen klidnit svoje emoce a z hluboka dýchat. Život je fakt oříšek. Neznáte někdo rodiče, kteří museli řešit stejný problém u svého dítěte? Pomohly by mi názory lidí, kteří si tím prošli - hlavně z pozice rodičů. Děkuji

Včera jsem navštívila psycholožku - probíraly jsem problém ze všech stran. Bylo to velmi bolestné. Ale jedno jsem si doposud neuvědomovala - že je to "synův" život a on si ho bude žít, veškeré rozhodnutí bude na něm - já mohu být jen oporou, ne člověkem, který mu do toho bude zasahovat. A tam je asi zakopaný pes - neumím stát stranou. Také mě oslovila věta, že na člověka je naloženo jen tolik, kolik unese....... Jen aby to tak bylo.
Vím, že můj problém není běžný, proto se tu moc příspěvků z vaší strany nevyskytuje. Ale já budu vděčná za každý nový. Děkuji

nevím o tom bohužel nic, takže ti nic neporadím, ale smeknout můžu-žejo? :):pussa:  Před vámi oběma.
Kdysi jsem viděla na tohle téma film. O klučíkovi, který se cítil, jako holka a bylo to z jeho pohledu. Jmenovalo se to nějak jako Růžový svět, či tak nějak podobně blbě a byla to tuším belgicko-francouzská koprodukce. Možná by ti to našel někdo, kdo to tady umí - byl to moc hezký film :jojo:

lupina montana napsal(a):

nevím o tom bohužel nic, takže ti nic neporadím, ale smeknout můžu-žejo? :):pussa:  Před vámi oběma.
Kdysi jsem viděla na tohle téma film. O klučíkovi, který se cítil, jako holka a bylo to z jeho pohledu. Jmenovalo se to nějak jako Růžový svět, či tak nějak podobně blbě a byla to tuším belgicko-francouzská koprodukce. Možná by ti to našel někdo, kdo to tady umí - byl to moc hezký film :jojo:

http://www.csfd.cz/film/742-muj-ruzovy- … e-en-rose/

A ještě docela fajn stránky:
http://www.translide.cz/transsexualka-bouram-predsudky

Miš!
Já věděla, že budeš vědět! :pussa::hjarta:
Šla jsem původně na Hádejhádej-film právě za tímto účele, jenže jsem se zapomněla ve svatém nadšení :rodna: (jak jsem tak uhádla tolik věcí :lol::lol: )

Kdysi jsem ten film viděla. Bylo mi z něj smutno a chvílemi i veselo, ale hlavně smutno ... hlavně z toho jak je ten kluk šťastný ve svém světě ... a jak naráží na rozpaky a nepochopení ...

Nevím, jak bych reagovala jako rodič. Asi bych měla tendenci odstěhovat se do anonymního velkoměsta nebo naopak někam na samotu, prostě uzavřít své dítě do světa, kde na něj nikdo nebude ukazovat prstem, kde na něj nikdo nebude zlý, kde by podle mě mohl být šťastný. A to je asi to nejhorší, co bych mohla udělat.

Jako tvé dítě, astino, bych svou situaci naopak řešila s nadějí, byla bych šťastná, že to vůbec nějak řešit můžu ... a od rodičů bych čekala asi jen pochopení, podporu, zázemí, aby mě brali takovou nebo takového, jak se cítím ... což je asi přesně to, co svému dítku určitě dokážeš dát i ty.

Já jsem se setkala se dvěma muži(klienti), kteří měnili pohlaví , měli jsme až kamarádský vztah - byli to "kluci" velmi citliví milí příjemní a přátelili jsme se léta. Shodou okoliností to byly stejné typy. Oni se tedy neznali....Žijí š´tastný spokojený život v Praze (jeden).Druhý je někfde na moravě.  Odešli  ze svého bydliště, byli z malého města, vesnice, každý je znal...stejný osud..
Obraceli se a chodili k Haně Fifkové - odpovídala někde v časopisech a dalších médiích...byli s ní nesmírně spokojeni.

Smekám před tebou jako před dobrou mámou i před synem, protože se rozhodnul situaci řešit. Ne každý to dokáže.
mmch jeden z těch "kluků" to zkoušel potlačit, oženil se ,měl 2 děti, byl nešťastný...atd. A to je mnohem složitější řešit tuto situaci ve třiceti s 3+5letými dětmi.

Děkuji za odkazy. Zatím jsem ve fázi, že nevím jestli bych zvládla vidět ten film, musím se nejdříve prokousat tím, abych se se vším smířila - jde to tíž, než jsem si dovedla představit.....ale vše chce čas a práci sama na sobě.
Syn si také našel kontakt na Hanu Fíkovou - je to asi nejvyhledávanější odborník v oboru - takže věřím, že bude v dobrých rukou. A jelikož jsem z malého města, tak se sem syn (dcera) pak nevrátí - v tom má jasno - a asi to tak bude lepší. A co si budou lidé vyprávět o mě, není důležité, důležité bude, aby byl syn šťastný. Ale před sebou má ještě velmi dlouhou cestu. Jsem v kontaktu(po netu)s jednou ženou, která si tím prošla a napsala mi větu, že si musela vybrat tu lepší možnost ze dvou špatných - zůstat v těle, které nebylo její - anebo podstoupit změnu pohlaví. Ona se rouhodla pro tu druhou - vnitřně je šťastná, volná a svobodná - ale zase se změnil přístup z venku a s tím se musí vyrovnávat.......
A je pravda, že přiklad od WIKI, mi taky pomohl......je mnohem lepší, že to syn řeší už teď v 18 než aby to dopadlo tak, že by měl děti a musel to řešit s ohledem na ně.

Astino, ještě doplním...

Mám děti..sice o něco mladší, ale přesto si troufám říct, že 18ti letý človíček je pořád trdlo, které se ještě hledá. Nemluvím o sex.orientaci a nechci dělat nějaké plané naděje... Chci tím říct ještě něco jiného.
Pustit do světa a řešit tento problém v 18letech považuji za extrémní druh vyspělosti jedince. Když uvážím, že žít v "cizím" těle, nespokojený sám se sebou musí být něco opravdu nepředstavitelného a mnozí z nás jsou pokrytci, kteří budou zastírat rodinou,dětmi, falešnými skutky (i přečiny apod),jen aby se o nich nedejbože nemluvilo a neukazovalo na ně prstem.
A právě jeho rozhodnutí otevřeně promluvit a řešit je hodné smeknutí. Málokdo z nás by to dokázal. Myslím, že bys na svého syna měla být pyšná. A jak se s tím vyrovnáš sama, je jenom tvoje věc.Dá se brečet,skákat z mostu, ale vím, že to nebude tvůj případ. Podle toho co píšeš, jsi prostě dobrá!.Ono se nic neděje náhodou (neukamenujte mě), je to zkouška a člověk v ní může obstát, a to je pak teprve zážitek!!.
Já vím, že to zní hloupě a jako fráze. Ale vždy, když se stane mně něco zlého, tak si to říkám, a třeba po (i)letech dojdu k závěru, že to bylo pozitivum. A to skutečně nemluvím o zlomeném nehtu nebo škrábanci na autě. (např. smrt rodičů- a věř nebo ne že i tam jsem našla něco pozitivního).
Přeji hodně štěstí, lásky, trpělivosti a duševní síly!!

Souhlasím s Wiki, já si vždy říkám, že jsem to zrovna já proto, že to unesu a možná dalším lidem pomůžu tím, že ukážu cestu jak na to. Astina mě o tom přesvědčila také, je silná a svým příkladem může pomoci ostatním s podobným problémem.Astino, na svého syna buď opravdu pyšná jak se k tomu postavil a věř, že i on to unese a na sebe také, protože taková důvěra v rodiče se jen tak nevidí a je to tvoje práce. Držím palce, veřím, že to zvládnete oba! V jednom filmu, řešící problém smrti dítěte se dotyčná matka vyznávala, že jí moc pomohlo představit si sebe mezi ženami, které postihla podobná tragédie. Představovala si, jak se vzájemně drží za ruce a bylo jich stovky....necítila se v tom tak sama. Ani ty nejsi sama...držte se!

Tak čtu vaše řádky - a jsem ráda, že babinet je, že jste VY.....všichni, co mě povzbuzujete. Třídím si myšlenky, a je fakt, že všechno, co nám osud "přivalí" do cesty asi ten nějaký důvod mít bude. Záleží jen na nás - zda nám to zlomí vaz, či nás to posune k nějaké životní moudrosti apod. Já zatím na naší situaci nic pozitivního nevidím.....vlastně ano, jednu věc ano - vidím synovu důvěru ve mě - a to není málo. Pokusím se ho nezklamat, to vám tu dnes slibuju. Wiki tu píše, že pustit do světa tento problém svědčí o synově vyspělosti - to musím jen potvrdit. Je mi jasné, že se člověk v těchto letech hledá, ale já jsem přesvědčená, že on už se našel. Nebudu zapírat, že by se mi nelíbilo, kdyby tomu bylo jinak - ale myslím, že tomu tak není. Je pravda, že jak se s tím vyrovnám je moje věc - zatím nevím, jak to zvládnu, ale skákat z mostu rozhodně nebudu. V podstatě mám dvě zdravé děti, a co je víc? Snad vám tu jednou napíši - JSEM ŠŤASTNÁ.

Neboj se, Astinko, o tom, že tohle jednou napíšeš, nikdo z nás nepochybuje, ani ty ne, jen si to ještě pořádně neuvědomuješ. Matka je vždycky šťastná, když jsou šťastné její děti, je to jednoduché, jen cesta k tomu štěstí bývá někdy složitější. Ale už máš kousek za sebou. Držím ti palce, moc, vím, že to zvládnete.

Cesta ke štěstí asi nesmí být jednoduchá, to by si člověk toho štěstí zřejmě nevážil. Tak já budu škobrtat přes kameny a snažit se dívat dopředu.... Je fakt, že nedávno jsem si ještě myslela, že nemohu být spokojena, když jsem bez partnera, že nemohu být spokejena, když mi děti tak rychle vyrostly a brzy si budou žít svoje životy - beze mě. A hle, najednou tohle všechno není důležité. Ano, budu šťastná, když budou šťastné moje děti - a ony snad budou, obě dvě.

astina napsal(a):

...Ano, budu šťastná, když budou šťastné moje děti - a ony snad budou, obě dvě.

Držím vám palec všem třem :supr:

Děkuji Míšo, asi to budeme potřebovat - všichni tři.

astina napsal(a):

Cesta ke štěstí asi nesmí být jednoduchá, to by si člověk toho štěstí zřejmě nevážil. Tak já budu škobrtat přes kameny a snažit se dívat dopředu.... Je fakt, že nedávno jsem si ještě myslela, že nemohu být spokojena, když jsem bez partnera, že nemohu být spokejena, když mi děti tak rychle vyrostly a brzy si budou žít svoje životy - beze mě. A hle, najednou tohle všechno není důležité. Ano, budu šťastná, když budou šťastné moje děti - a ony snad budou, obě dvě.

Velmi hezké. Jojo. Asti - trvám na svém  - Jsi prostě DOBRÁ!

mmch dnes tady (v práci) byla paní s ochrntutým dítětem, věk neodhadnu-cca 10(??). Dítě v kočárku vydávalo jen neartikulované skřeky a pilo z láhve. Já jsem se pořád tak nejistě usmívala...nevěděla jsem zda-li se může zeptat, nebo to brát jako samozřejmost atd.., ale ta paní vůbec nechtěla soucit, politovat, byla spokojená vyrovnaná, řešily jsme spolu její "problém"(ne dítě!! ale věcné břemeno na poz.),  a paní byla ve větší pohodě jako já....
Takže tak. Máme to prostě různý....

Milá Astino,

hluboce se před Tebou skláním, před Tvým přístupem k Tvému synovi.
Hluboce se skláním před Tvojí vnitřní moudrostí.

Nevím co dodat. Opakovala bych se tady po holkách a vlastně i po Tobě.

Protože ty jsi radu nepotřebovala, ty to vše víš a cítíš...

Potřebuješ jen podržet.  Neboj se..., Vy s Tvým synem to zvládnete.
Má báječnou mámu  :hjarta:

Ps: víš, někdy ve svém životě řeším úplné banality se svým synem a na tomto Tvém příběhu jsem si opět uvědomila, jak si někdy nevážím toho co mám. V životě jsou daleko složitější a důležitější okamžiky, než všední hlouposti při kterých se někdy rozčiluju nad svým synem.

Díky.

Moc vás všechny zdravím,
Děkuji za vaše všechny poklony a hezká slova. Myslím, že je na ně ale čas - jestli mám tolik síly jak to teď vypadá, to se teprve ukáže - v době, až se problém začne řešit. Musím vám ovšem napsat, že jsem se svěřila své velmi dobré kamarádce a ta to řekla svému manželovi (mám je ráda oba dva - moc) - zajímal mě totiž mužský pohled na věc. A byla jsem překvapena - ač je mažel kamarádky skvělý, muž, báječný manžel a výtečný otec 2 dětí, tak přiznal, že by tenhle problém u svého prvorozeného syna asi nedokázal přijmout...... Mě ovšem chápe, mému synovi přeje jen to nejlepší - zády se k nám rozhodně neotočí. Ale stejně to beru tak trošku jako přípravu na to, jak to vezme BM, otec syna.
Ale jinak mi dělá radost hlavně to, že najednou vidím syna s úsměvěm na tváři - to je pro mě teď momentálně největší motor :-)
Zdravím všechny.

Víš, třeba si to prostě jen neumí představit. Kdyby to tobě někdo vyprávěl, asi by sis to taky nedovedla představit, že bys něco takvého zvládla. Ale ono, kyž to přijde, je to o něčem jiném - když se to týká Tebe.
Syn má úsměv na tváři, to je dobře. Musí cítit hroznou úlevu - určitě žil několik let obavami z toho, aby ho lidi nezavrhovali, jak budou reagovat...... musel projevit strašně odvahy, aby se svěřil. A teď je šťastný, že alespoň ti nejbližší jsou schopni to přijmout.

No nevím, myslím, si že pokud se něco netýká konkrétně mě, tak jsem tolerantnější....... a míň věcí mě rozhodí.... proto mám opravdu obavu z toho, že syna čeká ještě hodně těžkých chvil. 
A mě čeká naučit se o tom všem se synem komunikovat - přiznávám, že mám v sobě zatím hodně zmatků a i když bych ráda, nejde mi teď o tom všem vést dlouhé hovory......a přitom vím, že by to bylo přínosné pro nás oba. Asi to bude tím, že to podvědomě někam odsouvám - sama nevím.
Učím se opravdu na něho pohlížet jako na moje dítě - abych pak zvládla přerod na moji dceru......
Mám teď nějaké smutnější období - ne že bych syna měla méně ráda, ale jsem z toho prostě smutná.....:grater:

Astino,je asi jasný,že ne vždycky bude všechno růžový a krásný a budeš někdy asi dost smutná.Ale pochvaly a poklony ti,myslím si ,patří,už jen za to odhodlání a prvotní postoj k té situaci...
Jen bych chtěla ti říct,hlavně se z ničeho neobviňuj,dokážu si zlomeček toho představit,že možná tě to i napadlo,co jsi to za matku,že dítě má takový "problém".To určitě není tvoje vina a dá se to řešit,takže to bude v pořádku!!!Přeju pevný nervy,hodně přátel,kteří budou držet s vámi a přeju vám oběma,abyste to všechno co nejvíc v pohodě zvládli a abyste si vždycky se synem dokázali říct všechno,co vás trápí,protože toho asi  nebude málo. :supr::godlike:

Bazalko,
i fází obviňování jsem si prošla - ale zvítězil zdravý rozum - a když bude dál vítězit společně se srdcem, tak se vše zvládne. I ta otevřená komunikace snad brzy přijde. A mám velké štěstí na přátele - zatím téměř nikdo o problému neví, ale pomohli mi už v životě několikrát a vím, že ani tentokrát nezklamou. Ani vy tady jste mě nezklamali. Díky.

Možná, že si ještě prožije pár nepříjemných věcí, ale věř, že všechno bude lepší, než žít v sebezapírání. Bude konečně sám sebou - teda, sama sebou.
Vím, e je to pro Tebe těžké, ale zkus své dítě vnímat jako dceru. Vždyť ona to dcera je, jen má mužský obal

Mashanko, já moc dobře vím, že žít v sebezapírání by bylo jen utrpení a žádné štěstí.....přeji mu (jí), aby byl konečně sám sebou. Zrovna včera jsem mu říkala, že si nedovedu představit jak se cítí, ani vzdáleně - bohužel. Ale taky bohužel zatím nedokážu své dítě vnímat jako dceru, zatím mi to prostě nejde......ale pevně věřím, že to půjde. Jen to chce čas.

Myslím že nejvíc se bojíme neznámého......Až začne přeměna, budeš jí se synem procházet i ty a postupně se to Neznámé začne přeměňovat ve Známé a už to nebude tak hrozivé a nepředstavitelné. Nejhorší je čekání a otázky - co bude, jak to bude, co se stane... Nezbývá ti než tohle vydržet. O kluka bych ne nebála (teda v uvozovkách - která máma by se nebála) - je mladý, ví co chce, má odvahu řešit svůj problém. Bezesporu to bude v životě mít těžší, ale....opravdu jsou horší věci, mnohem..... A i já (čím jsem starší tím víc) věřím tomu, že Někdo na nás naloží právě to, co můžeme zvládnout. A když to zvládneme, tak jsme dál než ostatní.
Myšlenkama se asi užírat nepřestaneš, ale zkus si říct, že až proměna zkončí, budeš i ty někdo jiný - s jiným pohledem na svět, na svoje dítě, na problémy.

Vavatu, moc hezky napsáno, děkuji. Máš plnou pravdu, že nejhorší je čekání...........je to běh opravdu na hodně dlouho trať a možná mě zrovna tento problém naučí, že jsou věci, které nejdou zvládnou hned.....že jsou věci, které potřebují svůj čas..... A je pravda, že po tom všem budu vidět svět jinak - tomu věřím - protože asi budu vědět, co je důležité a co ne. Myslím, že už teď jsou věci, které bych jindy řešila a prožívala a najednou okolo mě proplují a já jim nevěnuji pozornost, protože za to nestojí. Když to tak píšu, tak mě napadá, že třeba budou jednou synovi (dceři) vděčná - protože pro mě připravil vyšší školu života.....jasně, obstát už musím sama.

Astino, přeju hezký den. Chci Ti napsat svou osobní zkušenost. Jsem máma tří dcer. Dvě první jsou od sebe jen o 15 měsíců. Nyní je jim 23 a necelých 22. Ta starší se od malička hrála s klukama, autíčky..Ta mladší byla blonďatý andílek, který si hrál s panenkama. Ve 13 ti letech začala chodit se spolužákem, později asi v 15-ti letech měla dokonce přítele a brala to docela vážně. Ta starší nic. Po základce obě odešly na školu s internátem. Starší začala chodit s klukem a pohoda.Prostřední se mi po delší době )asi ve druhém ročníku), po koketování s lehkýma drogama..po spoustě malérech, přiznala, že je na holky.O něco později (bylo jí něco po 17 roku)přišla s tím, že ví, cítí, že chce být kluk. Od 16 se oblékala, nosila účes...jako kluk. Všichni ji oslovovali jako kluka. VYPADALA JAKO KLUK, dělala vše pro to, aby tak vypadala. Ta myšlenka ji držela do 19. let. Chci říct, že od té doby, co mi všechno řekla, ustaly veškeré problémy.Řekla jsem ji, že ji mám moc ráda..ať je čím je...že ji budu vždy podporovat v tom, aby byla š'tastná. Sama jsem procházela těžkým obdobím, vyrovnávala jsem se s touto novou skutečností a snažila se být jí oporou.Takže za mnou chodila a vyprávěla mi, která holka se jí líbí...a všechno. Můj (tenkrát ještě) manžel se k celé situaci postavil zcela zápo*ně a nevěda si rady sám se sebouj ií vestavu opilostí (nakonec tebhle postoj i alkohol byl důvodem k rozvodu) nazýval z.......u lesbou a podobně...Jen chci říct, že si dcera později..o pár let uvědomila, že je opravdu jen lesbičkou, našla si přítelkyni a myslím, že je šťastná. Nemůžu říct, co bude v budoucno...zda ji myšlenky na změnu pohlaví ještě napadnou..Ale ono je to jedno..každý jsme jiný..Ona je jiná a stála bych při ní...i kdyby chtěla být mužem..a nejspíš proti všem...Podotýkám ,že žijeme na vesnici a pokud s tím někdo má problém, já to nejsem. I ty to zvládneš...zdáš se mi být silná...i když teď tápeš..říkáš si možná...proč já...proč my..taky jsem si tím prošla...ale říkala jsem si proč ne zrovna já...proč ne zrovna my..Je tolik horších věcí. Tvůj syn (dcera) je jistě nádherná lidská bytost a co záleží na tom..jestli kluk nebo holka...jestli transsexuál nebo gay.Máš ho ráda, protože je to prostě a jednoduše Tvé dítě...které tě má rádo a důvěřuje Ti..
A mimochodem, ta nejmladší dcera (nyní téměř 18) má za sebou vztah se ženou. a to se říká, že 2x se to nikdy neobjeví. Teď ale chodí s klukem. Přitom podle spousty sexuologů je bisexualita výmysl. NENÍ!!!Klidně se pod to podepíšu!Ono je prý i naprosto mizivé procento, že by se homosexualita (bisexualita)vyskytla u sourozenců.OPĚT NENÍ!Já mám své děti ráda..máme mezi sebou naprostou důvěru a já, jako jejich máma, jim přeju jen jedno jedinné...aby byly šťastné....

Kkklarko, :godlike::godlike::godlike::godlike::godlike::godlike::godlike::godlike::godlike::godlike::godlike::godlike::godlike::godlike::godlike::godlike::godlike::godlike::godlike::godlike::godlike::godlike::godlike::godlike::godlike::godlike:

Regi, díky...

Kklarkoo,
děkuji za tvoje řádky, za předání tvé osobní zkušenosti - moc mi pomohlo si to vše přečíst.
A smekám před tebou, moudrost, jaká číší z tvých slov, je obrovská. Snad i já jednou svými zkušenostmi pomůžu někomu, kdo zatím tápe jako já. Jedno vím ale zcela jistě, že svoje dítě miluju a projdu si s ním tu jeho cestu ke štěstí, ať je jakákoliv. Také si říkám, proč zrovna my, ale hlavně z toho důbodu, že to moje dítě má tu životní cestu tak složitou......... Ale vidím, že podpora, důvěra a vstřícnost zmůžou strašně moc.
Ještě jednou díky.

Astino, není zač...jednou za pár let to možná budeš právě Ty, kdo někomu pár slovy a prožitými skutečnostmi, pomůžeš někomu jinému..Držím Ti pěsti  VÍM, ŽE TO VŠE USTOJÍŠ A DOKÁŽEŠ...Klára

Kklarko, den ode dne si více uvědomuji, že syna neztratím.....že ať to dopadne jakkoliv, budu mít stále dvě děti - dvě skvělé děti. Chtěla bych mít tolik síly, co můj syn (dcera) - síly jít si za svým cílem. Tím, že se mi svěřil mi vlastně dokázal, jak moc mu na mě záleží - že nejde přes mrtvoly, ale stále chce být mojí "součástí".... i když je dospělý. Tak to chápu já. Vím, že budu ještě tápat, ale už to bude jen lepší a lepší......

Ahoj Astinko, ráda čtu, že to vstřebáváš líp a líp. Měj se krásně a držím palečky, jsi pro svoje děti báječná mamča

Klarko, teeeeda.............. :godlike::godlike:
A Astino, taky..................:godlike::godlike:
Holky, vy jste fakt VELIKÝ!!

Holky, veliká si nepřipadám, vždyť jsem prošla postupně všema emocema co znám.....a ještě asi procházet budu. Nejsem hrdinka co každou situaci ustojí bez ztráty kytičky - jsem jen člověk, máma co má strach o ty svoje děti. Ale už vím, že syn (dcera) má právo se o svém životě rozhodnout, ať se to okolí líbí nebo ne. Možná je dospělejší než já, kdo ví. A umí se postavit životu čelem, a to je vlastně výhra. Je to skvělý člověk. A tak to to zůstane - ať je kluk, či holka.

Astinko, nikdo z nás by to neustál bez ztráty kytičky. Je to velký vnitřní boj..všechno v tobě křičí, vyčítá si, bojuje...ale Ty jsi velká tím, že si svůj boj vedeš sama v sobě a syn(dcera) v Tobě má oporu, jistotu...že stojíš při něm..Jsi pro něj v této době nejdůležitější na světě a TY TO ZVLÁDÁŠ...a on ti to svou láskou, důvěrou vrací. není o mnoho silnější než Ty...sílí Tebou a taky tím, že měl možnost si to sám o sobě uvědomit, promyslet, bojovat a ten boj vyhrál ve chvíli, kdy to řekl Tobě a spolu jste to vyhráli tím...že držíte při sobě, že oba víte..že na to nejste ani jeden sám...DRŽÍM PĚSTI..a přeju hezký den i celý život.
Klára

Kklarko, moc děkuji za milé přání.
Den ode dne si více uvědomuji, co je důležité a co není.....jak jsem příliš vázáni na tělesnou schránku a málo na to, co je uvnitř. Platí to i u mě, vidím hlavně, že by se změnilo tělo a už méně si uvědomuji, že podstata zůstane stále stejná - že to bude pořád kousek mého já.
Jsem životem oboucháná ze všech stran, ale možná proto, tak ráda žiju - i když to někdy tak bolí. Od vložení mého dotazu uběhlo několik dní a já už dnes vím, že to zvládneme - i díky vám. Díky rodině i přátelům, kteří to vědí. Nikdo nezaváhal ani vteřinu a všichni nám drží palce a přejí synovi (dceři) štěstí. Ještě máme před sebou dlouhou cestu, vím, že nebude lehká - určitě mě ještě spousta věcí rozbrečí a dostane na kolena, ale nedám se a budu bojovat - ZA DCERU, má-li to tak být. Určitě dám vědět, jak se to vše vyvíjí dál. Všem díky.

Ahoj,
zase jsem si na další situaci uvědomila, že problém, který tu řeším je sice vážný, ale řešitelný - že má (věřím, že bude určitě mít!) šťastný konec.
Včera jsem se dozvěděla, že velmi vážně onemocněl tchán (bývalý) a jeho příběh šťastný konec bohužel mít nemůže - hodně mě to zasáhlo, i když jsme se dlouho neviděli. :grater:
A také vám musím napsat, že jsem se rozhodla vyrazit na Pandořinu školu, jelikož tu všichni máte srdce na dlani a chuť pomáhat, tak budu ráda, když někoho z vás poznám osobně. Těším se už dnes.

Nediv se těm svým emocem - divné by spíš bylo, kdybys žádné neměla. Kdo z rodičů je na tohle připravený? Sice si můžeme říct, že by se nám tohle taky mohlo stát, ale DOOPRAVDY s tím nikdo nepočítá. Jako se spoustou jiných věcí. Kdo má emoce, ten má srdce ;-).
Co je Pandořina škola? Už jsem na to párkrát narazila, ale pořád nevím o co jde...

Astinko,Kklarko jste  úžasný:godlike: Doufám,že i já jednou budu pro své děti takovou oporou jako jste vy(zatím to jsou prcci). Mějte se moc hezky.

astina napsal(a):

Ahoj,
zase jsem si na další situaci uvědomila, že problém, který tu řeším je sice vážný, ale řešitelný - že má (věřím, že bude určitě mít!) šťastný konec.
Včera jsem se dozvěděla, že velmi vážně onemocněl tchán (bývalý) a jeho příběh šťastný konec bohužel mít nemůže - hodně mě to zasáhlo, i když jsme se dlouho neviděli. :grater:
A také vám musím napsat, že jsem se rozhodla vyrazit na Pandořinu školu, jelikož tu všichni máte srdce na dlani a chuť pomáhat, tak budu ráda, když někoho z vás poznám osobně. Těším se už dnes.

Myslím, že to je fajn, a že sa ti bude páčiť a bude ti to prospešné... Držím palce. Absolventka takejto školičky

vavatu napsal(a):

Nediv se těm svým emocem - divné by spíš bylo, kdybys žádné neměla. Kdo z rodičů je na tohle připravený? Sice si můžeme říct, že by se nám tohle taky mohlo stát, ale DOOPRAVDY s tím nikdo nepočítá. Jako se spoustou jiných věcí. Kdo má emoce, ten má srdce ;-).
Co je Pandořina škola? Už jsem na to párkrát narazila, ale pořád nevím o co jde...

Mrkni na Život po něvěře, tam nájdeš viacero informácií...

Selimo, děkuji. Vím, že když posílím sama sebe, bude to prospěšné nejenom mě....  a já věřím, že školička posilující bude.
Začala škola a já si moc přeji, aby syn (dcera) zvládl maturitní ročník..... Ale když vše ustál do této doby, tak snad ustojí i tento velmi důležitý rok.

dobrý den,můj problém spičívá v mojí matce.Je mi 25 let a mám více jak rok přítele zatím spolu nebydlíme.Bydlím s matkou.Problém je ten že moje matka se od lidí dozvěděla jaká je mojeho přítele rodina a odkud pocházi a ještě se dozvěděla s kým přítel dřív chodil ( s cikánkou ) ale byla moc hezká holka.Moje matka ho nesnese a neustále mu nadává.Přitom moje matka jeho rodinu nezná a nezná ani přítele je to hodný kluk a nechci ho ztratit jen kvůli tomu co moje máma o nom říká.Prosím poradte co bych měla dělat. Každý den se s mámou kvůli mojemu příteli hádame a pak jsem schopná klidně si něco udělat protože jsem na nervy z mojí mami.Prosím poradte, nevím jak dál...Děkuju:(

ťažko radiť... Povedz mame, že svojím správaním ťa akurát vháňa dotyčnému do náručia, že keby vás nechala tak, možno sa o pár mesiacov sami od seba rozídete - končí tak veľa lások...
Mmch, ono to je pravda.

Ahoj holky, jen jsem vám chtěla dát vědět, že syn (dcera) je už objednán do Prahy na konec října.....takže se situace začne pomalu hýbat. Trošku se toho bojím a na druhou stranu jsem ráda, že skončí "mrtvé" období, kdy se nic nedělo. Komunikace mezi námi se také lepší a snad to spolu dokážeme říct i otci.... Podpořím syna, jak jen to půjde.

Ahojky Astina
ted jsem si četla tvůj problém, a myslím že jsi velice silná a zvládáš takoví velký rozhodnutí svého syn ( dcery ).
Přeju tobě a synovi ( dceři ) hodně stěstí....a drž se

Ahojky KKLARKO a ASTINO
obě jste velice silné ženské a měli by před vám všichni smeknout, jste supr mámi který se jen tak nevidí.
Holky držte se jste supr....

Holky, tak jsem si myslela, že řeším nejvážnější problém svého života. Ale není to tak. Mamče diagnostikovali rakovinu prsu, v pondělí nastupuje do nemocnice na operaci......mám o ní obrovský strach. Tohle je pro mě velmi vážný problém.

astino, je to vážné, ale při současné úrovni prevence diagnostikují lékaři většinou rakovinu prsu včas a pak je léčitelná, ikdyž je to léčba hodně nepříjemná a bolestivá. Držím tobě a tvé rodině palce, ať to všechno zvládnete.

Rodiče ne, ale mám dva případy ve svém okolí. První byla dívka, která byla vzhledem nápadně na kluka, asi ve 20 letech prošla proměnou a je z ní muž. Druhý případ je trochu zvláštní - muž, který si zaplatil přeměnu v cizině, tady byl ženatý a měl děti. Po přeměně zůstal bydlet s manželkou jako kamarádka a dál se podílel na výchově dětí. Asi po 8 letech požádal o zpětnou přeměnu - musel si to uhradit sám (první hradila pojišťovna) - tomu moc nerozumím, že by byl tak nevyhraněný.
Reakce okolí určitě nebyla zlá. Také jsme maloměsto. Lidi si o tom samozřejmě povídají, tomu nezabráníš, starší generace je z toho stále ještě v šoku, ale střední a mladá už to bere jako věc, která se prostě děje. Řekla bych, že nejlepší je s lidmi pak o tom mluvit, uspokojit jejich přirozenou zvědavost, dát najevo svůj vlastní zmatek - s tím jsou lidi schopni soucítít.

Astino, budeme vám všem držet všechny palce.:pussa: Maminka ale asi nebude nejmladší? Soudíc podle tvých dětí.......a ve vyšším věku se rakovina šíří pomaličku, takže je mnohem míň nebezpečná, než u mladých lidí :)
Napiš, jak to u vás pokračuje, jo?

Děkuji za ty vaše palce, co nám držíte....Včera jsem sama celou noc lovila informace na netu a přečetla si, že ve vyšším věku po menopauze je rakovina prsu pomalejší a méně nebezpečná. Sice mě to strachu o mamču nezbavuje, ale trochu mě to uklidnilo. Mamča se zatím chová jako maximální hrdinka a dokonce o tom mluví se svýma kamarádkama, což jsem ráda. Ona je jinak velmi málomluvná co se týká jejich vlastních problémů. Takto na to není zcela sama. V pondělí nastupuje do nemocnice, pak budeme vědět víc.
A ještě jsem si uvědomila jednu věc, že mi asi život tímto ukazuje: holka uvědom si, co jsi celou dobu řešila.....vždyť syn (dcera) je zdráv, co bych chtěla víc?

Holky já vím, že tohle určitě není lehká situace, ale jak už tu naznačila Astina, pokud nejde o život, jde o ho..o. Takže Vám všem přeju at se to hlavně vyřeší ve zdraví, tobě Astino aby se maminka uzdravila a vše dopadlo OK.

Astinko,  moc Ti, vlastně vám, Tobě i mamince držím pěsti, ať to dobře dopadne..Vážně je pravda, že nádor v prsu bývá obyčejně snadno diagnostikovatelný a navíc vyšší věk je v tomhle momentu plus. Maminku to určitě zvládne, i proto, že Ty ji dokážeš být oporou, jsi statečná..ani nevíš kolik toho ženská jako jsi Ty dokáže zvládnout...
Já jsem tady už dřív psala, že mi onemocněla sestr, ale měla rakovinu vaječníků, tudíž přišla pozdě, protože je to ta nejzákeřnější forma rakoviny, která existuje..zemřela po dvouletém boji, bylo jí 33...přesto že je to několik let zpátky, přehodnotilo to celý můj žebříček hodnot..dalo mi to spoustu vnitřní síly..ta bolest byla a je tady pořád...ale vím, že musím být silná..kvůli rodičům, jejím dětem..své dceři(co stále tápe a hledá sama sebe)..
Věřím, že Tvoje maminka se uzdraví...drž se, Astinko
Klárka

Ahojky Asti.
Já jsem měla rakovinu dělohy minulý rok. Přesně na chlup stejně onemocněla má kolegyně z kanclu rakovinou prsu. Byla to vlastně docela švanda. Chodili jsme spolu do nemocnice na "koktejly" do žíly a pozorovaly jak nám chátrá tělo a hádaly se, kdo je na tom hůře. No vidíš, a obě žijeme. První chémka byla sice děsná, záchod byl můj nejlepší přítel. Ale pak to šlo. Sice smrdíš, ale zase zhubneš:))) A těch paruk co jsme vyzkoušela. Kdy by se mi podařilo být blondýna, druhý den zase bruneta. Ale neraději jsem chodila "naostro". Druhá Shinead O´Connor,jen ten hlas mi chybí.)))
Takže jak říkám, nikdy není tak zle aby nemohlo být hůř. Anorexie v 17-ti letech mě vysála asi víc.
První pocit, je asi velký šok, pak lítost, zmatenost a pak už se jen soustředíš na to, aby jsi se nějak dopotácela do postele a odpočinula si. Pak už nepřemítáš proč já. Prostě to tak je a teď to budeme rešit.

Měj se a neboj ty to zvládneš. Babi taky a syn jakbysmet.

Holky moje zlatý - děkuji za vaše slova, co dodávají tolik síly. Pevně věřím, že to mamča zvládne a bude tu s námi ještě hooooodně dlouho. Udělám možné i nemožné, abych jí byla oporou. První šok mám za sebou, takže teď už se snažím vidět vše pozitivně. Musím jen říct, že se můj pohled na život opravdu změnil od základu - nejenom tím, s čím se mi svěřil syn - ale hlavně nemocí mamči.... A věřím, že zase bude dobře. Už se těším na to, až se jednou společně s dcerou a mamčou všemu zasmějeme a řekneme si - jó tenkrát, ty byly divný časy......
Klubko, klobouk před tebou dolů - jsi úžasná.
A Klárko, ty taky.
Díky.

Holky, k PC se téměř nedostanu, ale chci dát vědět, že mamča má po operaci - zákrok to byl rozsáhlejší než všichni čekali, odebrali celý prs i uzliny....umírám o ní strachy. Podle výsledků, které budou za týden, uvidíme jaká  léčba bude následovat.... Mám pocit, že mi došla veškerá životní energie.
Ale musím věřit, že to dobře dopadne.

už se zajímejte o lymfatické masáže, bude jí příšerně opuchat ruka bez těch uzlin... ideální by bylo, kdyby se to naučila sama a dělala dennodenně.

Moc na tebe myslím, nějak mne ani nenapadají slova útěchy, snad jen drž se. Mamince hodně síly, ať to zvládne. Pa

Kamoške brali len hrčku, prso nechali, ale aj uzliny šli - a bolo dobre... Nebrala ani chemo, ani rádioterapiu. Teraz má zasa nebjaké problémy, ale skôr s hormónmi, ktoré jej predpísali. Držím mame palce a nestrácajte ani jedna nádej...

Holky, tak mám malinko veselejší náladu, protože mamka se cítí po operaci dobře a vše se hojí, tak jak má. Ještě je tedy stále v nemocnici, ale možná v pondělí už půjde domů - moc si to všichni přejeme. Jaká další léčba ji čeká, nevíme, ale optimismus se mi vrací..... Zatím zdravím a děkuji za podporu.

Dobrý den , mam dotaz . Je mi 16 let a mam problém chci popsat  myšlenky ktere mě občas napadají  uvědomuju si že  jsou špatné a trápí mě . Jde o to , že vžy kdyš vidím v televizi nějaky dokumentární nebo hraný film kde se vraždí , například jsem minule koukal na 112 v tel a tam bylo jak nějaký 25 letý kluk  vyvraždil svou rodinu kvuli  penězum , a pak jsem si představil jake by to bylo kdybych to udělal já . A takhle to  byvá často .Ty myšlenky mě pronásledují a ja  z toho mam furt hruzu že mě vubec tyto myšlenky napadají .Mám svojí rodinu rád a nebyl bych toho schopen  a začínám mít strach sám ze sebe  PROSÍM PORADTE MAM SI ZAJÍT K PSYCHOLOGOVI NEBO CO MÁM  SE SEBOU DĚLAT ??????? :(:grater: Dekuji nashledanou ......

Jakub napsal(a):

Dobrý den , mam dotaz . Je mi 16 let a mam problém chci popsat  myšlenky ktere mě občas napadají  uvědomuju si že  jsou špatné a trápí mě . Jde o to , že vžy kdyš vidím v televizi nějaky dokumentární nebo hraný film kde se vraždí , například jsem minule koukal na 112 v tel a tam bylo jak nějaký 25 letý kluk  vyvraždil svou rodinu kvuli  penězum , a pak jsem si představil jake by to bylo kdybych to udělal já . A takhle to  byvá často .Ty myšlenky mě pronásledují a ja  z toho mam furt hruzu že mě vubec tyto myšlenky napadají .Mám svojí rodinu rád a nebyl bych toho schopen  a začínám mít strach sám ze sebe  PROSÍM PORADTE MAM SI ZAJÍT K PSYCHOLOGOVI NEBO CO MÁM  SE SEBOU DĚLAT ??????? :(:grater: Dekuji nashledanou ......

Myšlenky - žádné myšlenky nejsou špatné a Ty nemůžeš za to, jaké myšlenky Tě napadají.
Za co odpovědný jsi, je Tvoje chování.
Takže je v pořádku, když si představuješ "hrozné" věci, důležité je vědět, že v reálu to prostě neuděláš, a taky to neuděláš.
Nikam chodit nemusíš, jenom si uvědom, že myšlenky a činy jsou dvě věci. Každého občas napadnou hrozné myšlenky, nad tím není kontrola. Stejně jako třeba není kontrola nad sny, taky nemůžeš za to, když se Ti bude zdát, že jsi někoho zabil...
:-) Netrap se tím, jsi normální :-)

Mně pomáhá, když se vypíšu na papír, pak to dám do rámečku a pod to napíšu něco jako "I tohle jsou moje myšlenky, respektuju je, ale nenechám se jimi ovládat. Mám svou vůli a jenom já rozhoduju, jak se svým životem naložím, co udělám a co ne." Zkrátka dostat to ze sebe a zaujmout k tomu vědomý postoj, pak tě to nebude tolik děsit.

Jakube, máš věk na to, aby tě napadalo ledacos, člověk prostě probírá různé varianty a představuje si co by, kdyby... Myslím, že skoro každý si někdy třeba představoval vlastní pohřeb a trochu se tou myšlenkou kochal, ale to neznamená, že půjdu a skočím pod vlak. Je dobře, že si to uvědomuješ, ale netrap se tím, že bys byl nějaký "špatný". Nejsi. Já třeba občas při řízení přemýšlím, jaké by to bylo, strhnout volant, co by se dělo. Ale zároveň vím, že to neudělám.

Ahoj Jakube. Martinka napsala, že žádné myšlenky nejsou špatné....s tím rozhodně nesouhlasím, protože myšlenka je jednou z nejsilnějších energií. Jenže.......kdo z nás občas takové myšlenky nemá, že jo? Já taky občas bojuju sama se sebou, to když mě začnou napadat myšlenky podobné těm Tvým, nebo Juditiným. Když se mi dostala do ruky knížka od nejznámější americké astroložky Lindy Goodmann,  Sluneční znamení.první co jsem si přečetla, když jsem ji zkusmo otevřela, byla stať právě o práci se svojí myšlenkou. Bylo tam psáno právě o tom, že myšlenka je silná energie a že pouhou myšlenkou lze ublížit ( jiným i sobě) a taky tam bylo psáno, jak se sebou pracovat, abychom eliminovali dopady takových myšlenek. V první řadě, pokud už takové představy přijdou, přijmout je. Dále se snažit se v nich nepitvat a dál je masochisticky nerozvíjet. Nakonec vzít pomyslnou gumu, nebo hadr a svoji představu pěkně důsledně vygumovat, nebo utřít, nebo použít pomyslný rejžák a kýbl a hezky drhnout a drhnout, dokud z nich nezbude nic. Mě osobně tato technika pomáhá. Měj se krásně.

Lueta: Jakub:
bylo to myšleno: Ty nejsi špatný, ať Tě napadají jakékoliv myšlenky...
Jinak můj názor je, že všechno na světě má svoje místo a já osobně začínám velmi zvažovat, co zaškatulkuju jako "dobré" a jako "špatné".

Znáš to: bůh v přestrojení přišel do domu bohatého sedláka. Sedlák ho nechal přespat ve stodole a na jídlo mu přinesl suchý okoralý chleba a k pití vodu. Sám měl bohatou hostinu. V noci si bůh všiml, že ve zdi stodoly je díra. Tak ji opravil.
Druhý den bůh v přestrojení přišel do domu velmi chudého nuzáka. Nuzák ho nechal přespat ve své posteli a dal mu svoji večeři. Sám spal bez večeře na seně. Ráno když se vzbudili, nuzák našel svoji kravku mrtvou.
Viděl to anděl a ptal se: Ale bože, proč jsi udělal takové zlé skutky? Lakomý sedlák Tě nechal přespat ve stodole, ani večeři se nerozdělil. A Tys mu za to spravil díru ve stodole. A nuzák Ti dal svou postel, i večeři, a Tys mu za to zabil kravku. To není spravedlívé!
Bůh řekl: myslíš? Bohatý sedlák měl za dírou ve zdi schovaný poklad. Tak jsem tu díru zacelil, aby se k němu nedostal.
V noci přišla smrt do domu nuzáka, aby zabila jeho ženu. Přemluvil jsem ji, aby si místo ní vzala kravku.
Nic není takové, jaké se na první pohled zdá.

(Nepamatuju si to přesně, ale smysl odpovídá).

Co je špatné a co je dobré? :-)

P.S.: Lindu Googmanovou jsem četla taky :-) nejvíc mě zaujala pasáž o nesmrtelnosti (ale možná je to v jiné její knížce).

Dobrý veče ... tak vám  všem tedy děkuji  za vaše  rady a názory  určitě na tom něco bude  a doufám , že se to zlepší ... :)

Ahoj,
musím vám dát vědět, že ve středu bude velký den. Syn(dcera) jede na 1.konzultaci k doktorce, jsem hrozně zvědavá - asi více než on. Taky to bude den, kdy vše chce sdělit BM - toho se obávám, tedy myslím reakce BM, zatím nic netuší. A také mamča jde na kontrolu, kde by se měla dozvědět, jaká další léčba jí čeká. Neměla jsem teď moc času na psaní, dny byly jako na kolotoči. Tak si ve středu na nás všechny vzpomeňte a držte palce. Díky.

Mám radost jako hrom, tak se o ní musím podělit. Mamča na kontrole dopadla skvěle!!! Zatím má první bitvu vyhranou - nečeká ji ani ozařování a ani chemoterapie - je to skvěléééééé, chce se mi štěstím křičet. Snad to tak bude na dlouho.
A syn (dcera) je taky spokojený - 1. konzultace se nesla ve smyslu toho, co ho spostupně čeká....tak 1. krok je odborné vyšetření a pak se to asi už rozjede. Jsem z toho sice ještě kapánek rozpačitá, ale syn září jako sluníčko. S tatíkem odložil rozmluvu na zítra, tak uvidíme.
Krásný víkend přeji všem.

Hurá! Tak ti dál držíme všechny palce! Ať vám to všem všechno dobře dopadne...však si to zasloužíte! :supr::supr:

astino, máš můj obdiv. Ať se vše daří :)

Tak to je fajn. Držím palec :supr:

Holky, děkuji za vaše milá slova..... Jsem teď jak na trní. Syn je u tatíka a má mu vše sdělit, tak jsem zvědavá, jak to tatík ustojí a co bude následovat - tak držte ty palce ještě chvíli, jo?

Asti,gratuluju,přeju a držím.... :pussa::D

Astinko, moc na Tebe i syna i maminku myslím a držím pěsti....zvládáš to na jedničku  a už bude jenom líp...Moc Ti to(Vám všem) přeji. K.

Holky, moje dny mají nějak málo hodin, nebo co?! Nestíhám ani chodit na Babinet.
Tak tatínek už má rozmluvu se synem za sebou....dopadlo to relativně dobře.....vše si vyslechl v klidu....ale zatím má asi pocit, že je to jen přechodná situace - že se vše upraví. Tak si říkám, že potřebuje čas, aby pochopil, že je to PRAVDA.  A už věřím, že to zvládne. Čekala jsem od něho daleko horší reakci. Zítra chce mluvit se mnou, mám z toho malinko nepříjemné pocity, ale myslím, že potřebuje situaci rozebrat, aby s informací, kterou dostal, mohl dál pracovat. Jsem přeci jenom před ním o krok napřed - a vím, že než jsem si v sobě vše srovnala, tak to byl pekelný "boj" - tak mu ten jeho třeba trošku ulehčím.
A moc děkuji všem, kteří na nás myslí a drží palce.