Mám doma hyperaktivního dyslektika, je ve druhé třídě, a občas je prostě potřeba , aby se do školy něco naučil (násobilka, slovíčka do angl.atd.). Nějak to odmítá pochopit. Když prostě nechce, člověk to do něj trychtýřem nedostane. Zkoušela jsem vše. Po dobrém, po dobrém, po dobrém, a pak řvu. A ječím, padne i pár facek. Ne proto, že by to učení nešlo, ale proto, že on tvrdí hned od začátku (aniž to zkusí), že to nejde, že se to "nedá naučit", "nejde to přečíst", ten příklad se "nedá vypočítat"...prostě chuďátko děťátko dostává ve škole samé "neřešitelné úkoly"...
Když mu ukážu, JAK se to má naučit, odmítá mě vnímat a furt mele svoje, že to nejde, nejde, nejde. Nezkusí to.
Už jsem ho zkusila i motivovat (nevím, co furt vymýšlet, začal by mě nakonec vydírat, že se to naučí, když...).
Psycholožka radila v klidu neustále opakovat požadavek, až to nakonec udělá. Opravdu jsem to zkusila, neudělal. Některé děti se nechovají podle tabulek.
Taky mi radila, nechat to tak, že když dostane pětku, bude SÁM chtít něco s tím udělat. Opět nefunguje. Synek přijde s pětkou a obviňuje MĚ ze svého neúspěchu. No, přiznám se, že mě někdy vytočí, že ho zmydlím. Kdo má doma něco takového, jistě chápe.:dumbom:
Mám ho nechat nosit špatné známky jen proto, že se prostě nechce učit? Přece mu to nemůže jen tak procházet, za chvíli se mu "nebude chtít" dodržovat třeba dopravní předpisy...co potom?
Ale JAK ho přinutit a nezabít? Jinak syneček je jindy milý a citlivý (když zrovna nemá své záchvaty vzteku), umí být nesmírně pozorný, obdarovává mě, je hodný na zvířátka, je kamarádský a společenský...
Pokud je zde někdo s podobným dítkem, ráda uvítám zkušenosti.
Jen chci ještě napsat, že máme i  staršího syna, který ač má taky poruchy učení, je jiné povahy a problémy s ním nejsou, je ctižádostivý a chce být dobrý sám. Co dítě to originál, ale rodiče jsou jenom jedni.:rolleyes:

Je to sice tvrdé, ale já bych mu třeba nedala večeři, dokud neudělá svou práci - každý má svou práci - máma, táta, strejda, teta, tak proč on by měl být výjímka

Tak to by se chudak uz asi nikdy nenajed.Soudim tak podle sveho syna, ma poruchu pozornosti s hyperaktivitou, chodi do prvni tridy a timhle zpusobem bych ho nedonutila, kdyz by se zasek tak by nad ukolem sedel treba do rana a jidlo by mu bylo ukradene.Spis najit takovy zpusob uceni, ktery by pro nej byl zabavnejsi.Dnes treba muj syn mel za ukol delit mesice na rocni obdobi.Hustila jsem to do nej a on v podstate vubec nevnimal co mu rikam a knoural, ze tohle se nikdy nenauci.Tak jsem vymyslela pomucku, treba leto zacina v cervnu - cervenaji se jahody, jaro - brezen - brizam roste listi a pak uz se chytil a behem chvile to umel.jindy treba pocitame na cas.Stopnem si za jak dlouho spocita prvni sloupek, pak se snazi, aby ten druhy mel rychleji...atd.Proste si pri tom trosku pohrat.Ale taky to nefunguje vzdycky.Taky mam co delat, abych furt mela v zasobe novy napady, jak ho odmenit, jak mu to zprijemnit a podobne.

Jo, jenže on klidně bude bez večeře a je schopen si stěžovat, jak trpí, vůbec nevidí trest jako DŮSLEDEK svého konání, ale jako PŘÍČINU toho, proč má trucovat ještě víc. Absolutně nepřipouští souvislost mezi tím, co dělá on a co se stane pak. Dementní není, tak to omlouvat nebudu.
Kolikrát jsem nad ním chtěla zlámat hůl, a říct si, že na něho kašlu, že ho prostě nechám tak...ale on pak po záchvatu (kdy třeba 10 min řve a buší do všeho, co mu v pokoji přijde pod ruku) přijde, a je hodný, milý, chce pomáhat, když má pocit, že je užitečný, nebo že mu něco jde, je to zlatý kluk. Nějak nemám to srdce ho úplně zatratit, ikdyž bych někdy radši chtěla, pro zachování svého duševního zdraví, když s ním stejně nehnu. :(

Syn taky není ve škole žádný genius, slabší průměr, ke všemu líný. Řeším to tak, že musí mít nejprve napsané úkoly a naučeno nebo alespoŇ přečteno do školy, pak teprve může jít ven nebo na počítač nebo si prostě jít za svou zábavou. Sice prská a zkouší smlouvat, ale to má chlapec smůlu. Docela to podle mě funguje. Chodí do 4. třídy. Netrestala bych ho tím, že mu odepřu večeři, ale má Mashanka pravdu v tom, že každý musí udělat nejprve svou práci a pak teprve následuje zábava nebo jiná odměna.

vladis napsal(a):

Tak to by se chudak uz asi nikdy nenajed.Soudim tak podle sveho syna, ma poruchu pozornosti s hyperaktivitou, chodi do prvni tridy a timhle zpusobem bych ho nedonutila, kdyz by se zasek tak by nad ukolem sedel treba do rana a jidlo by mu bylo ukradene.Spis najit takovy zpusob uceni, ktery by pro nej byl zabavnejsi.Dnes treba muj syn mel za ukol delit mesice na rocni obdobi.Hustila jsem to do nej a on v podstate vubec nevnimal co mu rikam a knoural, ze tohle se nikdy nenauci.Tak jsem vymyslela pomucku, treba leto zacina v cervnu - cervenaji se jahody, jaro - brezen - brizam roste listi a pak uz se chytil a behem chvile to umel.jindy treba pocitame na cas.Stopnem si za jak dlouho spocita prvni sloupek, pak se snazi, aby ten druhy mel rychleji...atd.Proste si pri tom trosku pohrat.Ale taky to nefunguje vzdycky.Taky mam co delat, abych furt mela v zasobe novy napady, jak ho odmenit, jak mu to zprijemnit a podobne.

Ano, to jsme taky zkoušeli, různé vymýšlení, ono to funguje (vlastně všechno chvíli funguje), ale jen zpočátku.
A Pak dochází fantazie, a pak i trpělivost.:butter: Zas mu nemůžu dělat kašpárky do deváté třídy. Je dost velký dost chytrý na to, aby to pochopil. Jen kdyby chtěl. A mně už docházejí síly.:(

No to je prave ono.Na tyhle deti tresty absolutne nezabiraj.Tam je potreba vsimat si jejich uspechu a chvalit je za kazdou malickost,pak to s nimi jde lip.Kdyz ho budes jen trestat a rikat mu, ze to jde, ze to musi zvladnout kazdy, tak ziskas jen to, ze ztrati sebevedomi a nebude chtit nic ani zkusit, protoze si proste nebude verit.Jo a to vymysleni da opravdu zabrat, ano mas pravdu, ze to funguje chvili, ale pak je zas potreba vymyslet neco noveho, co zas bude fungovat.Neni to jednoduchy, znam to a doufam, ze z toho snad jednou vyroste a bude lip.Ale je to fuska vid.

Jo, fuška. :) Snad se nám to časem vrátí v tom, že z nich budou relativně normální lidi. Chá. :)

Já jsem byla dnes tak naprosto nevýchovně hnusná, na děti, že mi z toho není moc hej, nejsem na sebe vůbec pyšná. No jo, každý den není posvícení.

Takovej pocit mam taky casto, ale kdyz se pak neco podari, co dlouho neslo tak je to zas pocit uplne uzasnej.Ted tu do me ten muj tunta huci, ze chce zas zkouset z tech rocnich obdobi a to jsem ho k tomu nemohla puvodne dostat.Ale ted je sam na sebe pysnej, prekonal sam sebe a ja ho musim chvalit a chvalit a chvalit...:-)

Vladis:
Jo, chválit, to je moc fajn. Jen někdy se těžko hledá ZA CO  pochválit, a někdy se ani hledat nechce.
Ale pochvala je úžasný stimul, to jo.
Je šikulka, že jste to zvládli.
To my jsme dnes angličtinu nedodělali, prostě s tím práskl, zítra píšou velký test - to zas bude trojka nebo čtyřka, a taky nebude aikido, na které chtěl od září chodit (kvůli kamarádovi). Řekla jsem mu, že když nestíhá ve škole, nemůže stihnout ještě další kroužek (dělá už judo). Vypadal, že to má v paži. A pak mi řekl, že on se přece CHTĚL učit, to já jsem mu pořád nadávala... Měla jsem co dělat, abych mu neublížila! Uf, ještě padouch nespí a pod různými záminkami chodí pořád po bytě.
No, snad se z toho zítra vyspíme oba.
Díky za příspěvky, člověka potěší, že v tom není sám...:)

To jo, to potesi.Nikomu takovy starosti nepreju, ale clovek si pak nepripada na ty problemy tak sam, kdyz vi, ze nekdo resi neco podobnyho.ale sporty bych mu urcite nezakazovala, ja ho naopak potrebuju do nejakyho dostrkat.Kdyz ma chut se hybat, tak jedine dobre.Kdyby chtel sedet doma u pocitace a nebo se jen tak povalovat, tak by te to mrzelo.Kdyz ma do toho chut, tak mu to doprej.Zkus mu nabidnout, ze kdyz se jeste do konce roku bude snazit tak to jeste zvazis.A jestli o to opravdu stoji, tak se myslim snazit bude.Ja pomalu kazdy mesic vymyslim takovehle odmeny, nekdy to nevyjde a nesnazi se, tak rychle odmenu zmenim a kdyz se trefim do toho po cem opravdu touzi, tak je mnohem lepsi.A nemusi to byt vec, ale treba navsteva aquaparku, kamarada, ktereho dlouho nevidel, hra co dlouho nehral, protoze me k smrti nebavi, ale jeho desne...

Synek je hyperaktivní (ADHD), tak sport mít "musí". Jenže i tam to chce disciplínu a pravidelnost, a to těmhle dětem chybí. Chodil i do fotbalu, trenéři ho dodnes lanaří, když ho na hřišti vidí hrát fotbal, že ho chtějí zpátky do družstva. Nebyl až taková bomba, ale celkem mu to šlo, tak proč ne. Jenže ty tréninky...posilování a běhání dokola ho nebavilo, on by jen hrál fotbal. Stejné je to s jakýmkoliv sportem, je nutno zvládnout techniku, aby ji bylo možno používat. A to chce trochu sebeovládání. A to mu chybí. Hned se začne vztekat, zuřit, a obviňovat všechny kolem sebe z toho, že mu něco nejde...
S těmi odměnami, to je těžké. Druhý synek se snaží mnohem víc, to by pak bylo spravedlivé, aby byl víc odměněn, přece jen žijou vedle sebe, a neustále sledují, jestli jsme spravedliví...většinou se oběma zdá, že nadržujeme tomu druhému :) To už tak bývá.
V pokoji je klid, třeba ten divoch už usnul, pšššt, jdu se podívat!

Ja to znam, tenhle rok nikam nechodil, protoze nam ty skolni zacatky dali opravdu zabrat.Ale na pristi rok uz musime neco vymyslet.tak hledame co by ho nejvic bavilo, aby se aspon trochu snazil.Ono hodne zalezi i na lidech, kteri s tema detma pracuji, jak jim tu vec, co po nich chteji dokazou podat.A zase jestli dokazou pochvalit za sebemensi uspech.Jo ono je to vuci tem ostatnim nespravedlive, ale proste deti s ADHD jsou jine a proste tyhle veci potrebuji, aby zvladli to, co jini zvladnou bez premlouvani, odmen a vselijakych opicek okolo.Oni sami se nezmeni, to my ostani musime zmenit pristup k nim.Jezis ja mluvim jak ucena kniha.Tohle vsechno vim a tolikrat taky ulitnu.No jo no, jsme jenom lidi...

Ano, taky mám toho na to téma hodně načteno:D
Dobře se to čte, jen ta praxe, tam mi to nějak nejde...:vissla:
Starší synek má zase ADD (což je taky vlastně LMD bez hyperaktivity), má zas jiné problémy, a těžko bych mu vysvětlovala, že zrovna brácha potřebuje větší úlevy, než on.
Prďola divoký spí, teď mi tu začal lítat kocour, jdu ho zpacifikovat, dneska mají nějak všichni amoky.:o
A půjdu hajat.
Díky a dobrou noc.:sova:

A já bych právě to aikido nerušila, mohla by to být motivace pro příští rok a navíc by se tam mohl naučit se ovládat a soustředit.

Neměli jsme tak vážné potíže, přesto to s touhou po vědomostech nebylo nic moc, jako epileptik je trochu pomalejší a, po mamince trochu pohodlnější na práci  a flegmatik a po tatínkovi vládne obrovským odporem k učení.
Co mně fakt zabralo a trvalo to tak dva roky ) a kdybych nebyla pohodlná :D a byla důsledná tak bych v tom mohla mít úspěchy dál ) 
bylo pořízení vysněného PC s tím, že zásada číslo 1 byla : jak dlouho děláš výukové programy které stanovím, tak dlouho můžeš hrát hry které ti dovolím . Takže nejmíň 1/2 hodiny učení a pak 1/2 hodiny hraní. A při těch výukovkách se za půlhodinky stihne procvičit poměrně dost.........

Hm, nám se osvědčily spíše krátkodobé  a malé odměny. Do září je moc daleko , to je motivace velmi časově vzdálená, a přes prázdniny se steně učit nebude.
Jestliže dělá synek už jeden bojový sport, judo, je podle mě zbytečné dělat dva, to v tom bude mít guláš, kór když to chce dělat jen proto, že to dělá kamarád. Když se s ním pohádá, bude se chtít odhlásit. To už znám. A my budeme mít nakoupené kimono a zaplaceno na půl roku...s judem "končil" několikrát. Když pak získal párkrát na turnaji medaili, byl to ohromný stimul.:supr: No, a přiznám se, že cestovat 2x týdně přes půl města mi stačí. Je to zabitý den, na celé odpoledne.
Takže budu muset vymýšlet nějaké motivace.:/ Jen mě to vysiluje, chtěla bych, aby si za své konání zodpovídal sám, aby se mu nemusel přizpůsobovat celý svět.
Vždyť jak se s takovými dětmi zacházelo dříve, když nebyl čas, energie a ani chuť se dětem tolik věnovat, když jich bylo 5 a více?
Jak to dělají mámy, co prostě mají prac. dobu takovou, že s děckem nemají čas se denně učit, natož vymýšlet motivaci, nebo dokonce jezdit do kroužků?

Damillo, pokud jsou stejně vytrvalé a dobré matky jako ty tak s tím bojujou, jinak to vzdají............... neboj , jsou takové.
A dříve? Dříve se s nikým takhle nepiplaly, jednak byly celý den doma a nebo na poli zapřahlé trochu jinak, a jednak děti neměly poruchy, ale byly hloupé , no a co, šak JZD je za rohem............

Iveta X napsal(a):

Syn taky není ve škole žádný genius, slabší průměr, ke všemu líný. Řeším to tak, že musí mít nejprve napsané úkoly a naučeno nebo alespoŇ přečteno do školy, pak teprve může jít ven nebo na počítač nebo si prostě jít za svou zábavou. Sice prská a zkouší smlouvat, ale to má chlapec smůlu. Docela to podle mě funguje. Chodí do 4. třídy. Netrestala bych ho tím, že mu odepřu večeři, ale má Mashanka pravdu v tom, že každý musí udělat nejprve svou práci a pak teprve následuje zábava nebo jiná odměna.

Přesně tak - to jsou samé ohledy a pak z nich akorát vyroste spratek. A maminky ? Když si neporadí se 7mi letým, co budou dělat, až mu bude 15 ?
Byla bych pro vojnu - žádně velké ohledy - každý něco musí - nazdar, tečka, no diskuse

Jenze to neni o tom, ze by ty deti byly line nebo dokonce hloupe.Syn je nadprumerne inteligentni a bude mit same jednicky, jen to da bohuzel vic prace.Rozhodne mu nedelam zadne ulevy, taky prvni co musi udelat jsou ukoly a driv zadne hrani neexistuje a on to tak bere.Vi,ze driv od ukolu nevstane, dokud nebudou hotove, ale nekdy nad nimi sedi dlouho, protoze nedokaze udrzet pozornost.A o tom je prave ta porucha.On se to moc chce naucit, chce aby to mel za chvilku, ale nekdy to proste nejde.Myslim, ze kdo takove dite sam nevychovava, tak to asi nikdy nepochopi.Kazdy vidi jen, ze zlobi,ale uz ho nezna natolik, aby vedel, ze sam je z toho nestastny.

No, není to jednoduché najít kompromis mezi tím, aby si tyto děti osvojily jistá pravidla (aniž bychom je zabili), a tím, aby jim zas tak moc nebylo ukřivděno.
Víme, že to mají těžší. Ale to budou mít celý život, a nikdo na ně nebude brát ohledy.
Celou dobu, co tohoto synka mám, hledám rovnováhu, jak milovat, chápat, ale neomlouvat a vychovat. Ty děti se pak budou muset po světě pohybovat bez nás, matek-ochranářek. Plácám se od stěny ke stěně, nemůžu najít zlatou střední cestu.
Je to pro mámu velká škola. a vlastně i dar. Hodně se o sobě naučím, o mých hranicích, o tom, co snesu, o tom, jak reaguji v dlouhodobém stresu. Zpětná vazba je okamžitá, a mnohdy málo příjemná.

Ano, děti potřebují hranice. Ale nejen hranice. A to je ten problém.
Kdybych se rozhodla, že kluka budu cepovat, tak to udělám. Ale je to dítě, ne stroj, sama si dobře pamatuji na své křivdy z dětství. Nechci to opakovat. Ale NEVÍM JAK to udělat jinak.

Proč se na ZŠ  a hlavně SŠ neučí základy asertivity , základy fungování vztahu, základy rodičovství?
Vždyť na co je mi, že že umím vypočítat rovnici o dvou neznámých, když neumím vychovat problematické dítě? A co je pro život důležitější? Odpověď je nasnadě.
Výpočet rovnice je jasný, výchova nikdy jasná není, neboť dítě se nechová jako rovnice.

Mám někdy chuť klukovi se mstít za to co mi dělá. Ale je to spíš zlost sama na sebe, že jsem neschopná.:(

vladis napsal(a):

Jenze to neni o tom, ze by ty deti byly line nebo dokonce hloupe.Syn je nadprumerne inteligentni a bude mit same jednicky, jen to da bohuzel vic prace.Rozhodne mu nedelam zadne ulevy, taky prvni co musi udelat jsou ukoly a driv zadne hrani neexistuje a on to tak bere.Vi,ze driv od ukolu nevstane, dokud nebudou hotove, ale nekdy nad nimi sedi dlouho, protoze nedokaze udrzet pozornost.A o tom je prave ta porucha.On se to moc chce naucit, chce aby to mel za chvilku, ale nekdy to proste nejde.Myslim, ze kdo takove dite sam nevychovava, tak to asi nikdy nepochopi.Kazdy vidi jen, ze zlobi,ale uz ho nezna natolik, aby vedel, ze sam je z toho nestastny.

Takové dítě potřebuje především režim. Nemyslím buzeraci, ale vedení - samo není schopné si své úkoly a povinnosti uhlídat a dokopat se k nim, ale když to má jako rituál a ví, že nic nevydiskutuje, přijme to

Damilo, to je pravda, o té zlaté střední cestě -a vůbec o tom, že v životě na něj nikdo brát ohledy nebude.
Ono vůbec, dnes je divná doba - výchova, i u dítěte bez těchto potíží, je dost těžká - vychovat ho tak, aby si nenechal moc líbit, uměl v životě obstát a prosadit se, ale aby z něho nebyla zase moc velká svině. Taky jsem často tápala, ale zdá se, že se zdažilo.
Znám ten pocit, že člověk neví, co má dělat - neumí odhadnout důsledky.
Já to měla snažší v tom, že mám jen jednoho, takže odpadlo to, že snad jednoho nebo druhého zvýhodňuji - to Ti nezávidím

Damilo a jsi v kontaktu s maminkami podobně znevýhodněných dětí? Já vím že moje kamarádka s hyperaktivním chlapečkem navštěvovala nějaká sezení s ostatními maminkami takovýchto dětí, kde se navzájem povzbuzovali a radili si, měli tam i psychologa a tak. S těmito dětmi je ten problém že nejsou zlé, jen se nedokáží soustředit a to okolí moc nechápe...chápu že to někdy musí být síla. Držím palce ať v sobě najdeš sílu a trpělivost oba kluky vychovat tak jak si přeješ.

Mashanka:
ano to mas stoprocentni pravdu, rezim mit musi,jak je neco trosku jinak nez je zvykly, tak je s nim prace mnohem tezsi.

Ne, nejsem v žádném pravidelném kontaktu s maminkami hyperaktivních dětí. Ale co jsem měla možnost sledovat ty se stajným problémem, tak jsme na tom stejně.:)
Naše psycholožka nám říkala:
"Někdy mám chuť založit klub maminek s dětmi s LMD, to co mi tu všechny vykládáte, to je jako přes kopírák.":)
Bylo by supr, kdyby něco takového bylo. Ale na druhou stranu, nebudem se izolovat, musíme vycházet i s "normálními" lidmi, že?:D

Jednou jsem viděla (zrovna asi před 1,5 rokem na judu) maminku s chlapečkem, co na tom byl ještě hůř v tom smyslu, že byl agresivní a fakt dětem dost ubližoval. chodil tam pár měsíců a byl to postrach všech dětí a maminek. Byl zjevně velice hyperaktivní, nedokázal spolupracovat s trenérem, ale nenechal nikoho na pokoji, a nikdo ho vedle sebe proto nechtěl. Ostatní maminky se zlobily, protože on fakt dětem ubližoval (měl kolem 6 let) a ta jeho maminka byla na pokraji zoufalství. Podvyživená, nešťastná ženská. Bavila jsem se s ní chvíli, zkoušela úplně vše- po dobrém, po zlém. Bylo mi jí líto, vypadala zralá na blázinec.

Tak si říkám, zlatý můj zlobivec.

vladis napsal(a):

Mashanka:
ano to mas stoprocentni pravdu, rezim mit musi,jak je neco trosku jinak nez je zvykly, tak je s nim prace mnohem tezsi.

Vladis,
to je přesné. Hlavně žádné změny, jen pravidelnost, jinak znejistí a je vše v pytli.
Jenže každý den je jiný a nejde vždy zachovat stejný rytmus...:butter:

Damila: Co s ním zkusit kromě pravidelného režimu třeba kineziologii? Jen mě to tak napadlo ... když rady psycholožky nefungují ...

Damilo a ostatní, jak Vám rozumím. Opravdu je to jako přes kopírák, připadá mi, jako bych  to napsala já. Taky doma bojujeme, akorát s přibývajícím věkem (téměř 15) a stále většími nároky ve škole je to naprostá hrůza. 
Přesně jak Damilo píšeš - můj syn, když má nějaké povinnosti, které nezvládá (prakticky všechny), se šíleně rozzuří (teď si představte patnáctiletého puberťáka, jak začne zuřit), do toho začne i sprostě nadávat, pak se najednou uklidní, hned se omlouvá,  chce odpuštění a pak zase znova. Prakticky denně, kromě víkendů a prázdnin, to jde pořád dokola. Ano, jsem už totálně na dně, nehce se mi domů, jsem vyčerpaná, bojím se, co bude, na druhé straně je mi ho šíleně líto. Teď zrovna bojujeme, aby prošel do deváté třídy, protože mu absolutně nejde matematika a pan učitel je rozhodnutý mu dát pětku, ač doma děláme, co můžeme. Je to mladý učitel, který učí první rok, za pár let se na to bude dívat jinak, bohužel nám to nepomůže.:(

Nela:
Jéžiši Kriste, to nepřejde ani do patnácti, ty záchvaty?:o Uf. To asi zešílíme.

Eva36:
Kineziologii jsme nezkoušeli, zatím jen homeopatii (sice na enurézu, ale homeop. léčí celého člověka, tak by správný lék měl podchytit co nejvíce symptomů), a nezměnilo se (v chování) nic.

Damilo, asi nepřejde, u nás je to stále horší, akorát každý rok se potýkáme s něčím jiným, čím je starší, tím vymýšlí jiné věci, jen aby nemusel dělat své povinnosti, t.j. hlavně se učit. Taky ve škole neudrží pozornost, protože učivo je stále náročnější, vyžadující maximální soustředění, což prostě v jeho případě nejde, tudíž nedopisuje sešity, případně trhá listy,aby jsem nezjistila, jaké učivo brali apod. Je to hrůza. Teď například utekl, protože se nebude učit češtinu, ze které zítra píšou písemku.  Je to prostě hrozné. Musíš se obrnit trpělivostí, ale ze své zkušenosti  ti musím říct, že je to velmi těžké.   Nejhorší je pro mne ta jeho zuřivost.

Pokud vím, kineziologie léčí příčinu... to je jen takovej nápad, myslím, že tu někde jsou i témata o kineziologii, kdyby ses chtěla podívat. ... Hlavně to nenechat být nebo ho nějak šanovat před učiteli a tvářit se, že problém vlastně není ... Mám kolegu s nevlastním 16l. synem, kluk má podobné problémy jako tvůj nebo Nely, psychiatr mu dokonce diagnostikoval nějakou poruchu, ale jeho máma dělá, jakoby se vlastně nic nedělo....pro mě nepochopitelný, já bych hledala pomoc, zkoušela...zásadně jsem teda proti práškům na utlumení atp., takže bych asi zkusila i tu kineziologii...

Vím, kineziologie je jedna z možností. Možná na ni dojde. Ale nechci to prozatím míchat, to bych nevěděla, co pomohlo.
Psychiatr by diagnostikoval totéž co psycholog, na tom není co vymyslet. LMD s hyperaktivitou (neboli ADHD), k tomu enuréza, nevyrovnaná osobnost náchylná k extrémním fyziologickým reakcím v běžných zátěžových situacích (zvracení, horečka)...atd. atd. doporučení už znám a Ritalin do něj cpát nebudu.

Kevšemu mám (jiné) problémy i se starším synem a přišlo by mi logické, když řešit, tak oba. Homeopat nás stojí 1200 Kč měsíčně jen za děti. To není legrace.
Zní to možná divně, jako bych to nechtěla řešit, ale já si myslím, že to za nás prostě nikdo jiný nevyřeší. Jen jsem chtěla znát zkušenosti a nápady (nejen) stejně "postižených" maminek.:)
A díky za ně!:supr:

Damila: Nemyslela jsem to tak, že to ty nechceš řešit, to vůbec ne. Mám úplně opačný pocit, asi jsem se jen neobratně vyjádřila. držím ti palce.

Eva 36:
To jsem nemyslela na Tebe, že mě obviňuješ z toho, že to nechci řešit. :)
To jsem psala o sobě, že to tak možná vyznělo, to co píšu.
Za podporu moc děkuji.

Aha, tak fajn ;) (Ten net je sice dobrá věc, ale někdy dochází k takovým těm nedorozuměním, když člověka nevidno přímo tváří v tvář...no jo, vot těchnika...)

K tomu neudržení pozornosti:
Mám 9letého syna,neřekla bych,že je hyperaktivní ani nic jiného,jen je trošku roztěkanej,ale naše babička si usmyslela,že je třeba s tím něco dělat...vlastně obě-jedna ho maže Aura-somou a druhá mu zařídila "trénink mozku".
Je nějaká americká metoda,používaná pro trénování mozku u kosmonautů,protože mozek,je orgán,který lze trénovat a naučit ho určitému chování.Nevím,kolik takových pracovišť je v celé republice,u nás jedno je.No,tak tam syn začal chodit.Jedna lekce stojí 300,-k,oni chtějí,aby dítko absolvovalo minimálně 10,ale optimálně 40 lekcí.Dítě(ale i studenti nebo důchodci)tam sedí asi 45min,mají na uchu elektrody a dívají se na obrazovku,kde třeba jezdí auto a to dítě pouze svým myšlením ten objekt ovlivňuje.Je to taková hra,jakmile přestane na to myslet,auto jede do příkopa....
Pak na jiném počítači jsou znázorněny vlny,které zrovna mozek ovlivňují.Tím,že se ten mozek takhle trénuje,tak by pak pro to dítě mělo být jednodušší udržet pozornost,třeba  při vyučování.My tam chodili jen na těch 10 lekcí,protože zas až nějaké zlepšení nebylo vidět.Teď ho občas pustím na nějaké hry na pc,protože v malé míře to má vlastně stejný efekt,jen je to levnější... :gloria:
Ale chodí tam-pravidelně-hyperaktivní děti,Downi i studenti před zkouškami nebo důchodci,kterým se to myšlení taky zpomaluje.Četla jsem tam ohlasy od rodičů,většinou,po těch 40 lekcích,psali,že se to jejich dítko zlepšilo.Já to nemůžu ani zatratit(něco do sebe to má) ani doporučit(nám to nijak extra nepomohlo-ale to může být tím,že tam nebylo k čemu pomáhat).Jen to je zkušenost...

Jo, biofeedback, to jsem chtěla zkusit. Psycholožka to nedoporučila. Vzhledem k ceně je účinek neuspokojivý.
Je nutno chodit pravidelně a dlouho, jeden celý cyklus by přišel na 40 tisíc Kč. Efekt po*ný.
Je fakt, že spousta PC her je založena na podobném principu a nesrovnatelně levněji.:)

Čtu tuhle diskuzi , ale sama nemám zkušenost , proto nechci udílet žádné zvláštní rady . Dnes jsem ale poslouchala z CD přednášku  PhDr. Jiřiny Prekopové  - seminář , který měla v Brně . Je to Damilo, kromě jiného,i o tom , co tě tíží . Jedna kapitola má název  - Hyperaktivita a terapie pevným objetím . Vše , co jsem slyšela , bylo nesmírně zajímavé . Ano , vím , možná si řekneš , že je to vše málo "praktické", myslím tím , co píšu .Žádná konkrétní rada , po které je vidět výsledek . Ve tvé velké snaze , trpělivosti , lásce , ale přece jen -se mi zdá - zatím nedošlo k úplnému smíření , bezvýhradnému  přijetí ...
Kromě jiného napsala knihu  Malý tyran - snad se tě ten název teď nějak nedotýká . Těch knih je víc , toto mi jen utkvělo v paměti . Jsou v republice vyškolení psychoterapeuti v "Terapii  pevným objetím "...
Je mi jasné , že ne hned půjdeš a budeš  shánět ..., ale třeba se ti ta informace někdy , někdy bude hodit . Nebo to už možná všechno znáš . Já jsem se s tím seznámila dnes poprvé a budí to ve mně úžas.

Janyko,
děkuji za příspěvek. Knížky J.Prekopové znám,mám je doma, jsou moc fajn. Když to člověk čte, má pocit, že řešení opravdu existuje.:)
Ji nak metoda pevného objetí je mi známa, ale nikdy jsem ji nezkoušela. Myslím, žese to hodí v jiných případech, a v nižším věku. U vztekajících se batolat.
A k tomu bezvýhradnému přijetí a smíření se... To nevím, co k tomu napsat. Vím, že mám každé dítě jiné, a mám dojem, že nemám problém to tak brát, se vším všudy. Prostě nějaké  nepřijetí necítím. Mohla bys napsat konkrétněji, jak to myslíš?

Dami , odepisuji , ale musím napsat předem , že mé pocity v této diskusi jsou víceméně nejisté . Proto , jak jsem psala , že nemám sama zkušenost . Toto je jen pouhé teoretizování a tak ho , prosím ber . Nedovolila bych si ze své pozice "udílet rady". Moje reakce byla jen okamžité napsání pocitů po přečtení tvého příspěvku .
Vším , co jsem napsala , jsem myslela tvého mladšího syna .
Smířením se , jsem myslela tvoje současné žití , ve kterém je jak se ti zdá vše stále dokola  , konkrétně výchovu , náročnost , všechno vysílení a nervy . Všechno i to , o čem psala Nela . Prostě budoucnost a vývoj . Ale možná ti to přijde jako kecy , protože ty to žiješ . Ale píšeš , že není problém .
Když jsem psala o bezvýhradném přijetí , vycházela jsem z pocitu , že toho chceš moc najednou . Starší syn je cílevědomý a u mladšího to postrádáš . To mi přišlo jako srovnávání  nepoměru . Přála sis , aby byl syn odpovědný , v 7 letech ...myslím , že k tomu (odpovědnosti), se snažíme vychovávat děti postupně celé dětství . Prostě na to , aby byl odpovědné dítě ještě nemá . Když jsi psala - no , chudáček , všichni mu dávají neřešitelné a těžké úkoly ... není to doslovně , něco v tom smyslu , cítila jsem v tom  jisté snižování , sarkasmus vůči synovi. A tady se ozvala i moje projekce z dětství , proto jsem to cítila asi tak citlivě . Ale jestli to tak cítí i on , ve spojení s jeho citlivostí , o které jsi moc pěkně napsala , třeba mu to ubírá z jeho snahy nebo chtění ...A angličtina ve 2. třídě . Je v jazykové tř. , nebo je to tak prostě na tamní škole , nebo chceš , aby brzy hodně uměl ?Chci jen napsat , že běžně se učí až od 4. tř . (Ale možná jak kde , nebo je to už jinak ).
V bezvýhradném přijetí je obrovská kupa lásky , vím ,že ji máš , dobré vůle ,  neustálého odpouštění , za které ovšem taky nemůžeme čekat , že ten druhý už to nikdy víc neudělá , že se prostě změní . Přijímat,mít ráda jednoduše bez výhrad a podmínek .
Napsat , je to jistě jednoduché . Sama se sebou , a vším co jsem napsala taky dennodenně bojuju . Mám dvě dospívající dcery , třetí má téměř 3 roky . Takže taky často řeším neřešitelné...Doufám , že se tě nic z toho co jsem psala  nedotklo . Chtěla jsi konkrétně , snažila jsem se jen o popis .
A ještě co se týče "Terapie pevným objetím ". Dami , je vhodná pro všechny věkové kategorie . Jak píšeš - pro kojence , batolata , ale i děti školního věku a dál , ale též pro manžele , dospělé . Tou terapií jsem na tvůj příspěvek reagovala právě proto , že na té přednášce popisovala(p. Prekopová) terapii , kterou vedla se 7 letým chlapcem . Popisovala to celkem obšírně a prováděla i praktické ukázky , ale to jsem si jen představovala , jak to asi je - jak jinak , že jo .:-)
Dami , myslím na tebe a přeju pěkné dny .

Janyko,
děkuji. Ani nevím, jak má slova mohou působit, a že malému můžu tím i ublížit.:( Když to tak čtu, máš pravdu. Je to možné, že chci po něm moc.
Absolutně mě neuráží nic z toho, cos napsala, je zcela jasně cítit, že chceš pomoci. Je pro mě moc důležitý tenhle "pohled z druhé strany", protože sám sebe člověk nevidí.

Kluk má angličtinu od první třídy, je to nepovinný předmět. Od 3. třídy ji pak mají povinnou. Ale je to formou hry, jen pár slovíček si měl zopakovat na test. Učili se to průběžně celý rok. Starší kluk angl. od 1. třídy neměl, protože to vypadalo, že kdovíjak zvládne běžné učivo, natož něco navíc.

Nešlo o angličtinu, ale uvedla jsem ji jako příklad.
Stejné je to třeba v matice. Ve druhé třídě brali malou násobilku. Myslíš, že ji umí? Ještě tak vyjmenovat pomocí násobků (když se teda nesplete). Prostě jsem ho to nebyla schopná naučit.:butter: Takových věcí je víc.

Děkuji moc za tvůj příspěvek,pomohl mi podívat se na to jinak.:)

Damilo,

četla jsem všechny rady od vás a musím uznat, že některé jsou velmi zajímavé. Já mám doma 5-ti letou dcerku s ADHD syndromem a musím říci, že vím o čem píšete. Já už jsem testovala hodně věcí a zatím nic nepomáhá už sama nevím jak na to. Někdy to jde samo a jindy je to ještě horší. Nejhorší je že dcerka je drzá odmlouvá a k špatnému slovu nemá daleko i když se takto doma nemluví.
Naštěstí ještě do školy nechodí ale už teď se na to připravuji. A ještě jedno psaly jste o doktorách. Já pokaždé když jdu s Kačenkou k psychologovi tak mám pocit , že léčí mě a ne Kačenku.

Tak pevné nervy a děkuji za rady

idnom napsal(a):

Damilo,

četla jsem všechny rady od vás a musím uznat, že některé jsou velmi zajímavé. Já mám doma 5-ti letou dcerku s ADHD syndromem a musím říci, že vím o čem píšete. Já už jsem testovala hodně věcí a zatím nic nepomáhá už sama nevím jak na to. Někdy to jde samo a jindy je to ještě horší. Nejhorší je že dcerka je drzá odmlouvá a k špatnému slovu nemá daleko i když se takto doma nemluví.
Naštěstí ještě do školy nechodí ale už teď se na to připravuji. A ještě jedno psaly jste o doktorách. Já pokaždé když jdu s Kačenkou k psychologovi tak mám pocit , že léčí mě a ne Kačenku.

Tak pevné nervy a děkuji za rady

Malé dítě přebírá pocity rodičů a tak je jasný, že když se "vyléčí" rodiče, že dítě na to pozitivně zareaguje :-) Co bych chtěla léčit na psychice malého dítěte, které je naplno závislé na rodičích? Když budou rodiče v pohodě, bude i dítě.
Nechci aby to vyznělo tak, že Ty můžeš za to že dítě má problém - jen že chápu, proč máš pocit, že psycholog léčí spíš Tebe než dítě.

Souhlasím s tím, že dítě nemá problém. Ono zatím si neuvědomuje, že je něco "jinak", než by snad mělo být. Ikdyž i to je hodně relativní. Co je to norma, že? Za 50 let bude norma dítě s ADHD, a výjimka dítě bez jakékoliv dysfunkce.

Problém má rodič, ikdyž to nemusí být jeho vina. Ani dítěte. Nikdo za to nemůže. Proto vlastně není řešením změnit kohokoliv ze zúčastněných (nehledě k tomu, že to ani zcela nejde).

Jde jen o to, jak se s tím naučit žít, a vycházet, aniž bychom zešíleli, nebo dítěti ublížili. Myslím, že hladce se tím projít vůbec nedá, vždy se několikrát narazí na mantinely, vždycky vzniknou nějaké ty třecí plochy.
Zlatou střední cestu hledáme ve všem, jen tady je to obzvlášť těžké.
A tak si člověk ulevuje alespoň občasným povzdechnutím, nebo dokonce výkřikem.

Zrovna jsem včera toho našeho hyperaktivce musela zase zmydlit, a vůbec z toho nejsem šťastná.
Ale devítileté dítě, které na mě řve, a do očí lže (navíc to vůbec nepovažuje za lež), je šíleně drzé, ze zlosti do všeho tříská, ničí, dupe...to je moc i na mě. Je to pořád dokola.
Pak slyším: "Maminko, ale dřív jsi na nás bývala hodnější."
Jo, dřív jsem taky všechno dělala za své děti a teď po nich chci více jejich aktivity. nechtějí to dělat, ale to je jejich věc, musí se s tím srovnat. Jiné děti mají povinností mnohonásobně víc, chci po nich jen úplné minimum.

Když mám být důsledná, už pro ně nejsem "hodná maminka". Zkoušejí mě ukecat, když přitvrdím, hned jsem hnusná, a že to stejně dělat nebudou. V této fázi starší dítko poslechne.
Mladší hyperaktivní rebel ale ne, a tak přijde na řadu křik, a posléze fyzický trest (lepanec).
Pak s ukřivděním a doslova pod pohrůžkou násilí splní co má (ikdyž jde o takovou blbost jako je jít si umýt zuby), a já jsem ta nejhorší máma na světě. Protože já jsem to nezvládla.
Pokud bych to měla "zvládnout" (tj. nekřičet a nebít), mé děti by chodily celý den nahaté, neumyté, měly nastláno v posteli jídlo a hračky, nechodily do školy, nepsaly si úkoly, seděly u DVD a PC, a rozbíjely nábytek v pokoji.
Takže vlastně nemám jinou možnost, než být za hnusnou.

"  Zrovna jsem včera toho našeho hyperaktivce musela zase zmydlit, a vůbec z toho nejsem šťastná.
Ale devítileté dítě, které na mě řve, a do očí lže (navíc to vůbec nepovažuje za lež), je šíleně drzé, ze zlosti do všeho tříská, ničí, dupe...to je moc i na mě. Je to pořád dokola.
Pak slyším: "Maminko, ale dřív jsi na nás bývala hodnější."
Jo, dřív jsem taky všechno dělala za své děti a teď po nich chci více jejich aktivity. nechtějí to dělat, ale to je jejich věc, musí se s tím srovnat. Jiné děti mají povinností mnohonásobně víc, chci po nich jen úplné minimum.   "   

Damilo, ty mi tak píšeš z duše. Jako bych se v tom viděla:(.   Když se dívám zpět, ADHD se dá ještě tak zvládnou, když je dítě menší, ale když do toho vstoupí navíc puberta, je to, bohužel, k zešílení.:(  Myslím si, že to asi nepřežiju, že z toho stresu onemocním.

Pořád se mne snaží přelstít, lže mi do očí, ani se nezačervená, pořád říká, jak se ve škole chová pěkně a pak mi přijde email ze školy, že to tak není. Nevím, jak dál.

Zrovna dnes,  zapomněl doma svačinu, tak jsem mu ji  chtěla přivézt (šel do školy dříve, protože prý jde se spolužákem), jenže jsem ho nikde na cestě nenašla, zavolala jsem mu, a on mi vůbec nechtěl říct, kde je a vypnul telefon.  Jsem bezradná.

Damila napsal(a):

Když mám být důsledná, už pro ně nejsem "hodná maminka". Zkoušejí mě ukecat, když přitvrdím, hned jsem hnusná, a že to stejně dělat nebudou. V této fázi starší dítko poslechne.
Mladší hyperaktivní rebel ale ne, a tak přijde na řadu křik, a posléze fyzický trest (lepanec).
Pak s ukřivděním a doslova pod pohrůžkou násilí splní co má (ikdyž jde o takovou blbost jako je jít si umýt zuby), a já jsem ta nejhorší máma na světě. Protože já jsem to nezvládla.
Pokud bych to měla "zvládnout" (tj. nekřičet a nebít), mé děti by chodily celý den nahaté, neumyté, měly nastláno v posteli jídlo a hračky, nechodily do školy, nepsaly si úkoly, seděly u DVD a PC, a rozbíjely nábytek v pokoji.
Takže vlastně nemám jinou možnost, než být za hnusnou.

Damilo - je to přesně u nás jak píšeš. Někdy si fakt za tu hnusnou připadám, večer nemůžu usnout a honěj se mi myšlenky, že jsem vše měla udělat vklidu. Ale to prostě nejde. Starší kluk mě slyší, jen když zvýším hlas a mladší pod pohrůžkou že ho zmydlím. Někdy dělá i naschvály, že mě ještě víc vytočí a pak to lítá.

Nelo, a Dušičko,
je fajn slyšet, že nemám sama to "nejnevychovatelnější" dítě na světě. :)
Snad to nakonec přežijem a s dětmi se v pubertě nepozabíjíme...snad.

Dnes jsem jela s mladším hyperaktivcem do kroužku (celkem asi 3/4 hodiny cesty, tramvaj+pěškobus).
Na zastávce zaslechla náš hovor vedle stojící paní (asi ve středním věku, kolem 45 let). Synek chtěl, ať mu dávám příklady na dělení se zbytkem. Celkem mu to jde (proto to taky chtěl), ale spíš na papíře, než takhle abstraktně. Takže když jsem mu dávala příklad, chtěl odpovídat, ale nemohl se soustředit (přece jen ta porucha pozornosti, kolem desítky lidí, projíždějící tramvaje a auta...), celkem mu to dělalo problém, a pletl se. Tak jsem mu vysvětlovala, že to neřekl správně, a měli jsme celkem dobrou náladu, a laškovali, a on nechtěl vidět chybu, a tak jsme se jedním příkladem bavili i 5 minut. Doslova bavili. Prostě dobrá nálada, kluk byl skvěle naložen, stále mi vyznával lásku (tak mi ji ještě žádný chlap nevyznal a už nevyzná, takže si to užívám).:lol:

Paní, co stála vedle, už to nevydržela, přistoupila k nám, a povídá mi:
"Vy máte ale svatou trpělivost."
:)
Musím přiznat, že mě to pobavilo, ale hlavně povzbudilo, že fakt "ten nahoře" mi nedal našeho divocha nadarmo, a třeba ho úplně nezkazím. :D

Mamky, pochopila jsem, jak moc důležité je taková "poklona" byť od cizího člověka, a určitě to zase někdy nějaké jiné mamce předám, tuhle energii do žil, pochvala potěší v každém věku, zvláště když se zdá, že už je vše ztraceno.
A proto, chvalme se.

Damilo - a to chválení je pravda.
Nedávno mě mamka pochválila taky že mám trpělivost s klukem, že moje ségra by to psychicky nevydržela. Jak mě to zahřálo u srdíčka.

Co se týče těch kolemjdoucích, tak z batolecího věku našeho mladšího syna máme samozřejmě zkušenosti různé (období vzdoru začalo kolem 18 měsíců a vlastně jakoby nikdy nepřestalo).
Asi před 2 lety jsem šla s dětmi po městě, a náš hyperaktivec dělal zase "čerta z krabičky". Prostě vyšiloval, vřískal, domáhal se pozornosti.
Nechtěla jsem se zlobit, tak jsem ho chytla pod krkem, a z legrace jsem ho škrtila. On poslušně předváděl škrceného člověka...asi máme rádi dramaticeké situace, a moc nebereme ohled na to, co si myslí okolí. :)

Přišel k nám mladík, asi dvacetiletý, v obleku a kravatě (zjevně člen jedné nejmenované sekty),zastoupil mi cestu, a prohlásil:

"Vy jste teroristka!"

:D
Ale úplně vážně!  Musela jsem se smát a zeptala jsem se, jestli dobře slyším. Zopakoval mi to, to už se řehtali i kluci (děti), obešli jsme ho, a šli provozovat "terorismus" dále.
"Mami, buď na mě teroristka", žadonil dále synek, nastavuje krk k láskyplnému škrcení...:D :D

Musím se přidat, taky mne zahřeje u srdíčka, když mne někdo pochválí,  dodá mi to sílu.

Tak zrovna včera mamka potkala u zubaře Tomovu učitelku z prvého stupně. Ptala se, jak se má Tom a kam se hlásí do školy (je v devítce).   Pak mamce řekla, že  ještě, že má Tom takovou maminku, že všechno mu pomůžu, vyběhám za něho atd....   Moc mě to potěšilo, už z toho důvodu, že si pak uvědomím, že je zřejmě lidské někdy ztratit  nervy. Pořád totiž ve mně  přetrává takový vnitřní pocit, že to spíše nezvládám, že mi často doma ujedou nervy, pak  pochvala někoho cizího potěší.

***

Když jsem se dozvěděla o synovi, že je dys, a má poruchu pozornosti, tak moje první ceta vedla do knihovny a přečetla jsem snad všechno co mi přišlo kdy do ruky a to je 10 let co s tím pracuju, mám tu zkušenostm že tyto děti sice potřebují podpořit, ale pozor na pochvaly, syn okamžitě po pochvale přestal jakkoliv praciovat a choval se, že už má do smrti hotovo. To nešlo vysvětlit, bránil se , obi se vůbec brání přijmout něco co dělat nechtějí a v jejich očích je to zbytečné. např. Syn mi ve druhé třídě řekl,, mami proč se toto mám učit, když to nebudu v životš potřebovat, a měl pravdu, Snažila jsem se mu vysvětlit, že ať se to naučí pro radost mojí a radost paní učitelky- což ve 2 třídě ještě šlo. Dál s postupujícím věkem k učení přistupoval stejně, napřed vytřídil, co uznal on sám za zbytečné a já opravdu nikdy nedokázala ho přesvědčit o opaku. Nejvíc si zapamatoval, když si maloval a já mu učivo četla, ten okamžik vnímal. Jinak pokud se učil jako ,,mus,, nikdy se nic nenaučil jeho soustředění bylo mimo. V jeho 16 letech jsem prohlásila, že teprve teď bych potřebovala jít na mateřskou a hodně do něj hučet. Ale práce s těma dětma je o to horší, že nevidíte výsledek, akorát náhodně v nějakých krizových situacích zjistíte co ve svém dítěti máte. Je to hodně o trpělivosti, neúnavnosti rodičů. Syn není hloupý ba naopak a i s tím, měl problémy, protože mu na hodně věcí stačila logika a tudíž poznal, že některou látku zvládne bez učení, právě díky ní. Hodně záleží na učitelích, mě se stalo, že ač speciální pedagogové neumí s těma dětma moc pracovat, udělat výuku zajímavou, protože tito děti to potřebují, stres, nadostatek času a nepochopení je plně odrovná i v momentě kdy opravdu umí.

Dnes jsem si zase málem vyřvala hlasivky.
To děsné dítě doneslo pětku z desetiminutovky (o to nejde), a mělo napsat opravu.
Příklady typu 57:3=10+9=19.

Vysvětlovala jsem mu to jednou, dvakrát, třikrát, desetkrát, dvanáctkrát. Zepředu, zezadu. On se ani trochu nesnažil to pochopit. Pořád že to nejde, že to nechápe, že tomu nerozumí. Mám dojem, že po takovém vysvětlování by to musel pochopit i debil.
Tohle dítě bude ale mnohem těžší případ, protože to nepochopilo.
Synek trpělivě opakoval, že to nechápe. Nechtěl to chápat. Já jsem naopak netrpělivě zvyšovala hlas a proklínala tu Džamilu, co si vymyslela, že se děti nesmí bít! Řvala jsem jak tur a synek nehnul brvou, jistý si svou převahou. Asi ho zabiju.

Pak jsme to vzdali a jeli do karate na trénink.

Večer jsme přijeli, příklady jsem mu předložila, bez jediné chyby je okamžitě vypočítal...!
To snad není možné. Tohle nejde vydržet.

:mad::dumbom:

Damilo - přesně jak u nás.
snažím se vysvětlovat desetkrát pokaždé jinak a kluk to nechápe. A druhý den bez problému

Jo. :)
A když jsem si pak stěžovala svému muži, byl hned hotov stím, že jsem se měla na něho vykašlat. To je jednoduché. On u toho nebyl, ten by ho zabil dávno. :D

Kdybych se na něj vykašlala, klid bych stejně neměla, protože by za mnou pořád chodil a tvrdil, že to neumí, a že JÁ HO TO MUSÍM NAUČIT.
No jo, malé děti, malé starosti...měla bych si to užít, asi. Bo jak přijdou velké starosti, tak už nebude kde brát.

Damilo,  to není možné, ten tvůj poslední příspěvek, jako bych ho sama psala. Musela jsem se podívat, jestli jsem ho náhodou opravdu nepsala.   Jen tě lituji, pokud to u vás půjde jako u nás, vůbec se to nezlepší.:(   
Můj syn taky za mnou pořád chodil, že JÁ HO TO MUSÍM NAUČIT.  Vlastě celá zodpovědnost za jeho školu, je spíše moje, on jakoby hrál vedlejší roli, takže když dostane špatnou známku, vlastně je to moje špatná známka, já jsem selhala.

A manžel ?  Když si stěžuji, sice se snaží pomoci, ale pak mi taky řekne - že se mám na něho vykašlat, že on by ho už dávno zabil.:(  Synovi ještě řekne, ať je rád, že se učí se mnou, protože on by to v žádném případě s ním nevydržel.

A máš pravdu, když přijdou velké starosti - už není kde brát sílu - to je teď můj současný stav, ale může být i hůř, bohužel, nebo snad lépe ?  Kéžby, stále na to čekám.

Nelo,
to nezní optimisticky, já pořád čekám, kdy z toho vyroste, a Ty píšeš tohle! :o

Hele, ale kluk ještě žije, takže jste ho nezabili, že jo? Dobrá zpráva. Teď ještě jestli přežijete vy...

No právě, jestli přežijeme, toho se opravdu bojím....

Koukám, všichni chlapi stejní co?
Já mám stejně podezření že ten kluk je po mým :albert: někdy mi přijde,že stejně přemýšlej.
a říká se,že ženská vydrží víc než zvíře, tak snad přežijeme v duševní  zdraví

Jo a včera přišel kluk ze školy se slovy, musíme opravit domácí úkol, udělali jsme ho blbě, nepodrhali jsme podmět a přísudek :dumbom:

dusička napsal(a):

Jo a včera přišel kluk ze školy se slovy, musíme opravit domácí úkol, udělali jsme ho blbě, nepodrhali jsme podmět a přísudek :dumbom:

Bezva.
"My" jsme taky dneska "dostali" trojku z desetiminutovky. Můžu být ráda, že mě synek bere do party, a že jsem ty známky nedostala jen já. Je solidární, jede v tom se mnou. :lol:

Teda, já myslím, že jestli bude mít na vysvědčení jen trojky, tak to bude výhra.

Ahoj. Jsem tu nová. Ještě nemáme určenou diagnozu, (dcera 11 let), ale většina příspěvků mi mluví z duše (ADHD...?). Člověka to povzbudí, že v tom nejsme samy. Jsem sama dcerou, 8 let vdova, takže je toho na mne opravdu hodně. Zajímalo by mne, jak to zvládají maminy, které jsou normálně 8,5 hod. denně v práci, jsou samy, tzn. bez partnera, manžela, bez prarodičů apod. Jak to zvládají, je to děsně vyčerpávající, dcera je v 5. tř. a mám pocit, že už dál nemůžu, a s blížící se pubertou prý bude ještě hůř. Čím vším jste se svými dětmi prošly a kde Vám s konečnou platností určili diagnozu? Děkuji za odpovědi a zdravím Vás všechny.

DIagnozu nejlépe určí vyšetření v PPP (pedagogicko psychologická poradna) Tam i nasměrují a pro školu napíší doporučení.

Nutno říct, že ani papír z PPP není univerzálním řešením.
Záleží bohužel jen na učiteli.
I když to MUSÍ respektovat, mnozí mají vymakaný způsob komunikace s rodiči, kdy jim při osobní domluvě vše odkývou, chápavě přislíbí ústní zkoušení...a pak je vše jinak a dítě dále dostává pětky z písemky, protože nestilhlo, nerozumělo otázce...atp.
A tak znovu běžíte do školy, abyste paní učitelce připomněli, jak má zkoušet vaše dítě.A ta jako by to slyšela poprvé, opět samým pochopením pro těžkosti dyslektiků pokyvuje hlavou, a slibuje, že "samozřejmě" bude dítě zkoušet tak, jak doporučuje PPP.
A to se opakuje donekonečna. Tak dlouho, jak máte trpělivost. Než bouchnete.
Asi nechám vybuchnout ve škole svého muže (aspoň se zrealizuje a nebude pak bouchat doma), páč nekompromisně vyžadující rodič - chlap má jinou váhu, než papír z PPP a slušně vyjednávající maminka...

Pět pětek z testů angličtiny u mého syna od začátku školního roku jistě zaujme i speciální pedagožku u nás v PPP, protože syn, ač na jedničku z AJ nemá, tak látku celkem uměl. Zkoušela jsem ho z ní.

Propadající dyslektik jen z jednoho předmětu  už je opravdu podivnost.
To nebude problém asi jen v žákovi, že...

Doporučuji všem přečíst, to je naprosto neskutečné!

http://www.profit.cz/clanek/pouze-jedno … sokou.aspx