Co považujete za smysl života? Lásku a rodinu, zdraví vaše a vašich blízkých, peníze,... Pro co žijete? Co vás žene dopředu? Co vás naplňuje? Co je pro vás v životě nejdůležitější?

samba napsal(a):

Co považujete za smysl života? Lásku a rodinu, zdraví vaše a vašich blízkých, peníze,... Pro co žijete? Co vás žene dopředu? Co vás naplňuje? Co je pro vás v životě nejdůležitější?

pro někoho asi fádní.ale PRO MĚ MOJE RODINKA-DĚTI A MANŽEL..:hjarta::hjarta::hjarta:

více méně láska :) vztahy, přátelství a tak všechno co s tím souvisí a taky se ten smysl během života trošku mění...  :hjarta:

Zajímavé téma. Dostala jsem krásný mail - díky, že jsi. (Ty, kdo jsi mi ho poslala, víš, viď? :pussa: Dík ještě jednou za tohle vyznamenání) Tohle. Že má existence tady a teď  snad někomu zpříjemnila minutu jeho života, nebo že jsem  chviličku někoho poponesla na jeho cestě životem, když ho malinko opustily síly. :) Že se cítím jako pevná skála, která je tady pro mé děti, když mě potřebují. Že se mi dostalo té cti, že mi byly svěřeny dvě nádherné dušičky, aby jsem jim spolu s mým m. pomohla na tento svět.  A ta úžasná škola života, do které chodím 24 hodin denně a někdy zírám s pusou dokořán. :D Ta mě baví a přináší mi potěšení.

TVORBA :hjarta:
...
A pak pro mě jako Rybu nalezení (či spíše nalézání) rovnováhy a harmonie...

majkafa napsal(a):

Zajímavé téma. Dostala jsem krásný mail - díky, že jsi. (Ty, kdo jsi mi ho poslala, víš, viď? :pussa: Dík ještě jednou za tohle vyznamenání) Tohle. Že má existence tady a teď  snad někomu zpříjemnila minutu jeho života, nebo že jsem  chviličku někoho poponesla na jeho cestě životem, když ho malinko opustily síly. :) Že se cítím jako pevná skála, která je tady pro mé děti, když mě potřebují. Že se mi dostalo té cti, že mi byly svěřeny dvě nádherné dušičky, aby jsem jim spolu s mým m. pomohla na tento svět.  A ta úžasná škola života, do které chodím 24 hodin denně a někdy zírám s pusou dokořán. :D Ta mě baví a přináší mi potěšení.

Tyjo, Majki, tohle mi nedělej, skoro jsem se v práci rozlítostnila :D:hjarta: Krásné :par:

Smysl zivota je jednosude si ho zit. Ja osobne usiluju o to, abych byla v pohode, abych byla v klidu, aby me nic netrapilo a abych se mela rada. Kupredu me zena touha byt s sebou spokojena.

Mým smyslem života je neubližovat, neškodit, nikomu, tedy ani sobě ....

A na námitku, že nejsem ze svého pohledu schopná poznat, zda svým chováním ostatním ubližuju nebo ne můžu říct, že se vždy řídím při rozhodování svým nitrem, svědomím a intuicí.

Mým smyslem je být jako banán s jogurtem. Vyvážená harmonická k sobě i k okolí. Nasytit a zkvalitnit......

Tak po smyslu života zatím stále pátrám .... ano, snad je smyslem života harmonie, o které píše PavlaH ... a pak ještě poznání... snad přes to poznání člověk dosáhne té harmonie ... smyslem života je život prožít, ne ho proživořit ... nežít na úkor druhých ... naučit se být rád za zdánlivé maličkosti ... nevím, napadá mě toho spousta ...

Život sám je zmysel života. Cesta je cieľ...

Já ho zatím hledám...:hjarta:

Žádný smysl svého života nemám.

Tak jak napsala Sel, zivot je smysl, kazdy den nas ceka neco noveho, poznavame nove lidi, nove vune, nove krasy, nekdy potesi jen krasne slovo ci rozkvetla kytka na louce....umet se radovat i z malickosti, z toho, ze je cloveku dano probrat se kazde rano a prozit dalsi den....

Ty jo , Seli :) Já jsem vždycky tvrdila, že cesta je cíl...


ale nakonec došla k tomu, že cesta samotná má vždycky začátek a konec a dokud má smysl jít, je tu něco, co náš motivuje.   A to mě nejvíc v životě motivuje, krom jiných věcí..  je láska.
Částečně hledání harmonie, částečně  hledání  toho, jaký má ten život smysl a cíl a nové poznávaní a učení se...

host eska ahoj :pussa:

Oxi napsal(a):

host eska ahoj :pussa:

oxiiiiiiiiii :hjarta:

:pussa:

Když přijde otázka: Co je smyslem života? :dudlik: , začne hledání odpovědi na ni :co: . Mít na té cestě vždy čistý štít  :kapitulation: (svědomí), nad nikoho se nepovyšovat, před nikým se neponižovat, rozpoznat dobro :hjarta:  od zla :skurt: , o radost se podělit :pussa: , v bolesti najít útěchu :grater: :par: . Pokud jsou na mně závislí další lidičky, tyhle hodnoty jim předat. Smysl života je ráno se probudit a říct si: Dnes na mně čeká určitě něco ještě zajímavějšího, než včera :supr: ...no a kdyby se stalo, že tohle si zrovna po probuzení říct nemůžu :( , tak aspoň najít sílu :styrka:  přečkat těžké chvíle a věřit, že   z a s e  b u d e  l í p  ... ;) :) :jojo:    :lol: :lol: :lol:

ZIT A PROZIT!

jee to je krasne :) kazda tu mate neco ta pekneho smyslem zivota :)
to ja jsemnudna haha ..mym smyslem zivota je kariera :) a muj zivotni sen ktery se tahne uz od  mych 8 let :) a je to spjato s karierou, s tim co citim je me poslani, a to ... zachranovat lidi a dat jim nadeji v tech nejtezsich chvilich zivota :hjarta: miluji lidi!

Milovat a pracovat :)

smyslem mého života je na prvním místě můj syn,za něho bych i dýchala,dále manžel a širší rodina,zájmy a koníčky.

Jedině mé děti...

Káča napsal(a):

Jedině mé děti...

Nevím, co je smyslem mého života, ale rozhodně bych nemohla existovat bey svých psů.

Judita napsal(a):

Milovat a pracovat :)

Víš co? Nechceš příští týden o víkendu toto tema probrat s nama na výletě brněnských babinetek? Jestli jo, zajdi na "kamarádku z Brna". Nezávazně.

budu asi hnusná, možná někomu rozkopu bábovičky, ale děti a psi mohou umřít, odejít. CO vám pak zbude? prázdnota? Smyslem života je život sám, ale pravda, každý z nás hledá oporu.

PavlaH napsal(a):

budu asi hnusná, možná někomu rozkopu bábovičky, ale děti a psi mohou umřít, odejít. CO vám pak zbude? prázdnota? Smyslem života je život sám, ale pravda, každý z nás hledá oporu.

No, děti by neměly umírat! Obvykle se to nestává.
Je jasné, že každá láska k nějakému tvoru nebo věci způsobuje připoutanost. Ale jak mít psy, jak mít děti a nemilovat je?
Práce jako smysl života je také pomíjivý...
Souhlasím s tím, že smyslem života by měl být život sám...ale upřímně, kdo z nás, pozemšťanů toho docílil, aby se vůbec nepřipoutal? Možná nějaký buddhistický mnich, odříznutý od běžného života a tedy nemá k čemu se připoutat. To se to pak medituje a kontempluje, když nemusí přemýšlet o ničem jiném, než o Bohu. To ale není skutečný život. To je izolace.
Běžný život s sebou nese připoutání, a následné (bolestivé) poznání, že nic není neměnné.

rozvoj mojich duševných, duchovných a praktických vlastností a vedomostí (baví ma objavovať nové a zlepšovať sa v tom čo ma baví)

Damilo, opravdu myslíš, že každá láska způsobuje připoutanost? A práce že je pomíjivá? Možná zaměstnání, pokud někdo dělá něco jen proto, aby si vydělal na živobytí...

Pokud je to myšleno takto-můj smysl a cíl je MOMENTÁLNĚ těšení se a stavba nového domu. Ale stejně smyslem mého života zůstanou ty děti. Ano-láska je taky pomíjivá a každá láska nezpůsobí připoutanost-jen ta, k našim dětem! A to mi nikdo nevymluví!
Jak je ten vtip: nevím přesně začátek, ale cikán odpovídá, že ženu si může najít novou, ale děti ne!

tohle tema mi nedalo a musela jsem se zaregistrovat..:-) pro me je smyslem delat radost druhym i sobe...jen se mi to obcas nedari :-(

Judita napsal(a):

Damilo, opravdu myslíš, že každá láska způsobuje připoutanost? A práce že je pomíjivá? Možná zaměstnání, pokud někdo dělá něco jen proto, aby si vydělal na živobytí...

Pokud je práce smyslem života, co se stane, když z nějakého důvodu nemůžeme dělat svou práci?
Ztratíme smysl života? Takže jsme určitým způsobem závislí na práci, připoutaní...

Myslím, že smyslem života je prostě "život žít", mít rád život se všem radostmi i starostmi, radovat se z velkých věcí i z maličkostí,  překonávat překážky, ze svých chyb se učit, dělat všechno, jak nejlíp umíme. Smyslem života je něco po sobě zanechat...
Mým smyslem života do nedávna byla spokojená rodina - spokojený manžel a syn. Momentálně je mým smyslem života hlavně můj syn, a potom zvědavost.... jsem zvědavá a těším se na to, co mi život hezkého přinese. Mám za sebou špatné období, proto se teď  těším na něco krásného...  :rodna:

Pro mě je smysl života rodina (zatím jí nemám, ale už se strašně těším :)

Já svůj smysl života stále hledám... ale jednou bych určitě chtěla mít rodinu, hodného manžela, děti, pro které bych udělala cokoliv, které bych mohla vychovat v kvalitní a schopné lidi..To by pro mě znamenalo štěstí.  Láska je asi tím motorem. Láska k dětem, partnerovi a svým způsobem i k přátelům.. Strašně bych si přála, aby se mi tenhle můj sen jednou vyplnil, ale po tom všem, co vidím kolem sebe a co čtu tady na Babinetu se bojím, že mít spokojený rodinný život je dneska už veliká vzácnost :( Bojím se toho, že skončím jako rozvedená, zhrzená ženská s dětmi, pak děti vyrostou, začnou žít vlastní život a já budu sama stárnout... Čeho se v životě bojím nejvíc je NEMOC a SAMOTA...

samba napsal(a):

Já svůj smysl života stále hledám... ale jednou bych určitě chtěla mít rodinu, hodného manžela, děti, pro které bych udělala cokoliv, které bych mohla vychovat v kvalitní a schopné lidi..To by pro mě znamenalo štěstí.  Láska je asi tím motorem. Láska k dětem, partnerovi a svým způsobem i k přátelům.. Strašně bych si přála, aby se mi tenhle můj sen jednou vyplnil, ale po tom všem, co vidím kolem sebe a co čtu tady na Babinetu se bojím, že mít spokojený rodinný život je dneska už veliká vzácnost :( Bojím se toho, že skončím jako rozvedená, zhrzená ženská s dětmi, pak děti vyrostou, začnou žít vlastní život a já budu sama stárnout... Čeho se v životě bojím nejvíc je NEMOC a SAMOTA...

Sambo, nešil!
Člověk si na Babinetu spíš postěžuje (ale i v životě vůbec), to nemůžeš brát, že to tak je. Ty spokojené sem o svém štěstí nepíšou, protože jaksi nemají co řešit.
Spokojená manželství i přijatelné děti existují. někdy si myslím, že takové mám právě já.:D
No, a někdy si to nemyslím vůbec.
Nic není černobílé. A když nepoznáš tmu, nebudeš vědět, že je světlo. I v tom nejlepším vztahu přijdou mraky.
Jestli Ti Babinet přijde moc pesimistický, prokládej to červenou knihovnou.:) Rovnováha musí být! :o))

Tak červená knihovna není zrovna můj šálek čaje :)

Já vím, že v každém vztahu je to jako na houpačce, jednou jsi dole, jednou nahoře.. Ale jsem v tomhle pesimista. Sama pocházím z rozvedené rodiny, nevím, co to je žít společně s mámou, tátou a sestrou pod jednou střechou a fungovat jako normální rodina. A v mém okolí je velmi málo takto "spokojených" rodin. Většinou jsou  rozvedení a když nejsou, tak se  nedá mluvit o spokojeném manželství. Připadala bych si dost naivní, kdybych věřila v to, že najdu partnera, se kterým založím rodinu, prožiju relativně šťastný život a společně spolu zestárneme...krásná představa, ale myslím si, že nereálná... :/ :(   

Na druhou stranu... moc se mi líbí myšlenka, kterou tady někdo má pod čarou, bohužel teď nevím, kdo..  ztraceno je to, čeho se sami předem vzdáme

majkafa napsal(a):

Zajímavé téma. Dostala jsem krásný mail - díky, že jsi. (Ty, kdo jsi mi ho poslala, víš, viď? :pussa: Dík ještě jednou za tohle vyznamenání) Tohle. Že má existence tady a teď  snad někomu zpříjemnila minutu jeho života, nebo že jsem  chviličku někoho poponesla na jeho cestě životem, když ho malinko opustily síly. :) Že se cítím jako pevná skála, která je tady pro mé děti, když mě potřebují. Že se mi dostalo té cti, že mi byly svěřeny dvě nádherné dušičky, aby jsem jim spolu s mým m. pomohla na tento svět.  A ta úžasná škola života, do které chodím 24 hodin denně a někdy zírám s pusou dokořán. :D Ta mě baví a přináší mi potěšení.

Majky, svůj smysl života plníš krásně! A já ti dekuji za všechny utrápené dušičky, kterým si kdy pomohla. Určitě, když někomu pomůžeš, tak cítíš takový zvláštní hřejivý a šimravý pocit na hrudi, protože tě to těší a naplňuje. A tenhle zvláštní pocit............... to je ten život v nás...........a jen ve chvíli, kdy ho cítíš, tak opravdu žiješ! Proto žij majky! Žij co nejvíc to jen půjde!!!!
A věř, že pro své děti jsi to nejcenější co mají! Ať už si to v pubertě buou či nebudou chtít uvědomovat, tak někde ve skrytu důše to budou pořád pevně cítit. A jednou to ocení!
Jen tak dál!

A písnička pro tebe   : http://exchristian.com/gin.mp3

Moje pritelkyne a samozrejme moje prace...A budu oponovat PavleH : Ano, clovek muze cloveka opustit, ale kvuli tomu snad nebudeme brecet, ne ? ;) Prilezitosti k nove znamosti je habadej a psu a kocek se tu potuluje take dost ;)

Dark Angel: ale ty mi neoponuješ. Když si uděláš z konnkrétní věci, člověka smysl života a on ti odejde, v tu chvíli se pro tebe hroutí svět. Najednou tu není ten důvod žít. Jak to zvládnout? Jedině tak že připustím to, co píšeš ty, že pro jedno kvítí slunce nesvítí.

Smysl života. Mohla bych učeně říci naplnění plánu duše. Vím, jaký mám plán a snažím se žít každý den nejlépe jak umím a tak, abych svůj plán naplnila. Nebo obyčejně - každý den se raduji z maličkostí a žiju, jak nejlépe dokážu. Někdy líp a někdy hůř. A o tom to je :vissla:;)

A jak se má člověk naučit radovat se z maličkostí?? Když celkově neprožívá zrovna šťastné období...

PavlaH napsal(a):

budu asi hnusná, možná někomu rozkopu bábovičky, ale děti a psi mohou umřít, odejít. CO vám pak zbude? prázdnota? Smyslem života je život sám, ale pravda, každý z nás hledá oporu.

U psu s tim musi clovek pocitat, bohuzel ziji pomerne kratkou dobu , ale zase muze prijit dalsi narozdil od deti.Mne osobne deti moc neberou.

Sambo, každý den dělej něco, co tě těší. Měj radost, že svítí sluníčko, choď hodně do přírody, kup si zmrzlinu, čokoládu, hezkou knížku, jdi na výlet, co já vím :). Já mám ráno radost, když jdu zalévat truhlíky, jak krásně kvetou, když si mohu v klidu číst, dát si něco na zub. :D

Judita napsal(a):

Damilo, opravdu myslíš, že každá láska způsobuje připoutanost? A práce že je pomíjivá? Možná zaměstnání, pokud někdo dělá něco jen proto, aby si vydělal na živobytí...

Kolik lidi ma asi to stesti, aby jim prace byla i konickem ? Asi dost mizive procento.

lvice napsal(a):

Sambo, každý den dělej něco, co tě těší. Měj radost, že svítí sluníčko, choď hodně do přírody, kup si zmrzlinu, čokoládu, hezkou knížku, jdi na výlet, co já vím :). Já mám ráno radost, když jdu zalévat truhlíky, jak krásně kvetou, když si mohu v klidu číst, dát si něco na zub. :D

Ale jo, tohle ještě taky občas zvládám... koupila jsem si hezké fialky, které mi trochu rozveselily pokoj,  něco na zub si taky dopřávám poměrně často ;)  Ale to zaradování z těhle maličkostí není moc veliké a za chvíli mě přejde...není to nic, co by ve mě zanechalo hlubší pocit spokojenosti.. asi se budu muset ládovat sladkostma od rána do večera, ale to zas pak budu mít depku, že jsem jak bečka :dumbom:  Radovat se z maličkostí asi umím, jenom to neumím tolik prožít, aby mi to dodalo energii a dobrou náladu.. :/

Tak na tom budeš muset zapracovat :D. Prostě UROB SI SÁM :). Nečekej, že tě někdo bude tou spokojeností stále zásobovat :D.......

Sambo,
Ty jsi smutná! To je tvůj permanentní stav, ten pesimismus, anebo jen takové období?
To je docela zvláštní slyšet od mladé holky, že pochybuje o tom, že najde přítele a založí s ním šťastnou rodinu...
To bys měla považovat za samozřejmé, že se Ti to podaří, vůbec neuvažovat o tom, že bys měla být jednou sama stařenka bez nikoho.
Škoda, že sebevědomí nejde poslat mailem, jsou jiní, co mají na rozdávání, třeba by se podělili.

Víš, je hodně žen, co pocházejí z ne zrovna klidného rodinného prostředí, a nemyslí si, že v tom modelu musí pokračovat.
Jsem jedna z těch, jejíž rodiče se hádali a bili, a pili, a nikdy se nerozvedli. Teď je vše jinak. teď bez sebe nemůžou být, nějak vyzráli. Ale to zrání jsme s nimi bohužel bolestivě se sestrou museli zakoušet taky. Všichni se učíme žít. Rodičům odpusť a zkus žít jinak, než oni. jde to. Fakt. :)

PavlaH napsal(a):

budu asi hnusná, možná někomu rozkopu bábovičky, ale děti a psi mohou umřít, odejít. CO vám pak zbude? prázdnota? Smyslem života je život sám, ale pravda, každý z nás hledá oporu.

hmmm fakt hnusný..ptaly jste se,co je náš smysl života.já např.psala,moje rodina a děti.protože to tak cítím!takže?.....:dudlik::hjarta::kapitulation:
mě je na světě hezky,ikdyž nebylo vždy jen krásně..ale tohle je teď "můj život".zab mě..:dumbom::grater:

Prcku, Pavla to myslela dobře, jen to tak asi pro tebe nevyznělo. :) Cílem bylo nehledat to štěstí v partnerovi, v dětech, prostě všude okolo nás, ale hledat ho ve svém nitru. Bylo to spíš myšleno ve stylu: Když nemám partnera nemůžu být šťastná. Když nemám děti, nemůžu být šťastná. Když nemám doma psa, nemůžu být šťastná. Takhle nějak :). Ale ty můžeš být šťastná, i když nemáš partnera, i když nemáš děti a i když nemáš psa. Když to pochopíš, budeš se psem, s partnerem a s dětmi dvojnásobně šťastná, protože víš, že je nepotřebuješ k tomu, abys byla šťastná, ale protože je máš, přinášejí ti mnoho štěstí. Je tenhle pohled na věc přijatelnější :)? Teda doufám, že jsou moje slova pochopitelná :vissla: Někdy se mi ty myšlenky špatně slovně vyjadřují :mad:

host eska napsal(a):

Ty jo , Seli :) Já jsem vždycky tvrdila, že cesta je cíl...


ale nakonec došla k tomu, že cesta samotná má vždycky začátek a konec a dokud má smysl jít, je tu něco, co náš motivuje.   A to mě nejvíc v životě motivuje, krom jiných věcí..  je láska.
Částečně hledání harmonie, částečně  hledání  toho, jaký má ten život smysl a cíl a nové poznávaní a učení se...

Láska je kompas... A to, že cesta je cieľ, nie je (bohužiaľ) moje poznanie, to tvrdil už Zoroaster, alias Zarathustra... a Lao´C a Konfúcius... etc., etc. Vykrádam už vykradnuté(som ako vykrádači egyptských hrobiek).

Damila napsal(a):

Judita napsal(a):

Damilo, opravdu myslíš, že každá láska způsobuje připoutanost? A práce že je pomíjivá? Možná zaměstnání, pokud někdo dělá něco jen proto, aby si vydělal na živobytí...

Pokud je práce smyslem života, co se stane, když z nějakého důvodu nemůžeme dělat svou práci?
Ztratíme smysl života? Takže jsme určitým způsobem závislí na práci, připoutaní...

Nájdeš si iný spôsob, ako využiť svoje schopnosti pre seba i pre druhých - aj mať deti je svojím spôsobom práca pre druhých, nie?

Lvice, děkuji, neřekla bych to lépe.

co považuji za smysl života ?
Kdysi jsem za něj považovala kariéru pracovní, sportovní nebo požitky co život nabízí.....úúúúú, jak jsem byla naivní.
potom to byla láska, pak manželství, rodina, děti a zase láska..... hmmm, jsou to sice velké hodnoty, ale nějak cítím, že nejsou smyslem života.
všechny tyto věci však mohou být prostředkem k nalezení a dosáhnutí smyslu života( A taky nemusí...)

Před časem bych asi nejvíce rezonovala s odpovědí Doubravky - TVORBA, harmonie, rovnováha. Slovo tvorba je mnohoobsažné a asi ho každý pochopí jinak, ale myslím tím tvořivý postoj k životu, aktivní hledání krásy a humoru v běžných situacích, tvořivé pěstování vztahů mezi lidmi, ....a koneckonců i tvorba fyzická, která je pro tvůrce meditací a pro diváka inspirací k cestě výš.

Všechno jsem si vyzkoušela, ze všech pohárů ochutnala.

Přesto odpověd je pro mne těžká, protože jsem v podstatě  na začátku své nové cesty.
Hledám, stejně jako filosofové, učenci a duchovní všech náboženství...  Myslím, že život je  o vývoji, poučení, poznání, projití zkušeností a to je jeho smysl. Všechno - láska, rodina, děti, práce.... všechno to  je jen to bitevní pole.
Zprofanované -mír v duši, harmonie, klid,  je prvním krokem odpoutání se od fyzického smyslu života, emocí, spousty myšlenek....
Stav osvícení, čisté vědomí, bezpodmínečná láska, stav radosti nezávislé na ničem.... to bude asi cíl.

Ahoj, pol. Kdepak jsi se nám toulalal?
Napsalas to krásně - Stav osvícení, čisté vědomí, bezpodmínečná láska, stav radosti nezávislé na ničem.... to bude asi cíl.
Já teď tohle cítím. I tu bezpodmínečnou lásku k muži, myslím, že to je teď má zkouška, jestli už ji dokážu cítit a nezmění se mi zase v lásku s podmínkami.
Můj syn tuhle říkal - mami, je to možné, že jsem teď šťastný - jen tak, z ničeho nic, prostě šťastný? :D

No, krásný :) poletucha ...  :hjarta:

já měla na mysli tu bezpodmínečnou lásku :) (jako dobro, životní energie a tak nějak)

stav osvícení u mě zatím ne :) tedy necítím to jako smysl svého života :)

život je  o vývoji, poučení, poznání, projití zkušeností a to je jeho smysl. Tak bych popsala to, že cesta je cíl :)

ale zajímavé je, že nikdo tady nenapsal vyloženě samotná víra :)
Určitě něco jako víra ve smysl a nebo ve vyšší smysl (třeba skrze lásku- křestanství) nebo vyšší princip, má taky velkou hodnotu pro mnoho lidí a dává jim ten smysl života...

Majkafo, host esko,
kočičky, děkuji za pěkné přivítání. :hjarta:

Pol :pussa: :hjarta: :supr:

mortuus_sum napsal(a):

Majky, svůj smysl života plníš krásně! A já ti dekuji za všechny utrápené dušičky, kterým si kdy pomohla. Určitě, když někomu pomůžeš, tak cítíš takový zvláštní hřejivý a šimravý pocit na hrudi, protože tě to těší a naplňuje. A tenhle zvláštní pocit............... to je ten život v nás...........a jen ve chvíli, kdy ho cítíš, tak opravdu žiješ! Proto žij majky! Žij co nejvíc to jen půjde!!!!
A věř, že pro své děti jsi to nejcenější co mají! Ať už si to v pubertě buou či nebudou chtít uvědomovat, tak někde ve skrytu důše to budou pořád pevně cítit. A jednou to ocení!
Jen tak dál!

A písnička pro tebe http://img.xchat.centrum.cz/images/x4/sm/48/148.gif  http://img.xchat.centrum.cz/images/x4/sm/47/147.gif : http://exchristian.com/gin.mp3

Mortuus kujúú. :pussa: To je krásné pohlazení na dušičce po ránu. Dnes bude celý můj den dvojnásobně sluníčkový! Mám tě ráda. :D

Děti, práce, láska. Tři spojené nádoby, které mi dávají energii zvládat všechno :)

Dnes přemýšlím, že jak se peru poslední léta se životem, mění se má obliba barev (od šedé, hnědé, postupně za světlé: žlutou, modrou, oranžovou a červenou).
Napadlo mě: každý máme do vínku dánu paletu barev, štětec a máme ten dar malovat si život. Jaký smyl a barvy dáme svému obrazu, záleží na nás. Můžeme jej přemalovat, přikreslit, zlepšit - prostě, co si zamanem.

Snad to dává smysl :D.

Zabezpečit syna tak, aby mohl přežít beze mně. Materiálně i duchovně. V duchovnu mám ještě dluhy :)

Smysl života?
Chtěla jsem pro někoho žít,starat se a pečovat o někoho(děti,manžela).Manžela nemám (už ho ani nehladám) a děti taky nemám(pravděpodobně je mít nebudu/mám gyn.prob./).Chci se pokusit adoptovat dítě(děti).Jestli se mi to nepodaří ,pak můj život ztratil smysl.

Arweno,

myslím , že neztratil. Jen si potřebuješ najít svoje místo mezi lidmi. Byla jsem jeden čas v podobné situaci. Hledala jsem cestu , jak být užitečná. Pomohly mi dvě věci, cesta za sebepoznáním přes psychology a pak plán. Mám moc ráda děti, protože jsem si nebyla schopná představit život bez nich, uvažovala jsem o práci v SOS vesničce. Nakonec mi život připravil úplně jinou cestu. CO takhle zkusit o tom uvažovat? Jsou i centra Klokánek, kde svoji lásku můžeš uplatnit. Jen se zajímat a hledat...

PavlaH napsal(a):

Arweno,

myslím , že neztratil. Jen si potřebuješ najít svoje místo mezi lidmi. Byla jsem jeden čas v podobné situaci. Hledala jsem cestu , jak být užitečná. Pomohly mi dvě věci, cesta za sebepoznáním přes psychology a pak plán. Mám moc ráda děti, protože jsem si nebyla schopná představit život bez nich, uvažovala jsem o práci v SOS vesničce. Nakonec mi život připravil úplně jinou cestu. CO takhle zkusit o tom uvažovat? Jsou i centra Klokánek, kde svoji lásku můžeš uplatnit. Jen se zajímat a hledat...

Děkuju PavloH za povzbudivá slova.Mám zdravotní školu a hledám si práci.Ptala jsem se v Kojeňáku,v Klokánku v dětských stacionářích....Ve všech případech jsem dostala zamítavou odpověď.O vesničce SOS jsem také uvažovala.

V Klokánku? Divný. arwenah najdi si nick Tetamáma a napiš ji třeba SZ. Dělá tetu v Klokánku a potřebují tety, možná právě tebe. :pussa:

Ad Klokánky. U nás v Ďáblicích je plno, jen je tam místo pro pomocnou tetu - chodí pomáhat s dětmi přes den(5-8 hodin). Jinak jsou Klokánky v Láskově ul. Praha 4(mimina), ve Štěrboholech, v Hostivicích u Prahy. Potom v Brně, Litoměřicích, Žatci a na moravě v Dolním Benešově. Lze to najít na netu Fond ohrožených dětí.
Koukla jsem se tam sama a opravdu aktuálně nenabízejí žádná volná místa, myslím že proto, že je před prázdninami a děti jedou na tábory a tak budou přijímat až od září.

PavlaH napsala:Jen si potřebuješ najít svoje místo mezi lidmi

Ano,i o tomhle často přemýšlím.Na muže nějak nemám štěstí.Toho koho já chci ten mě nechce a toho,který mě chce toho nechci já.Už jsem se radila s psych. na internetu,ale k ničemu to není.Co se týče žen-tak ať jsem jedna z nich -tak jim vůbec nerozumím.Ženy ,které znám se ve většině případů baví o rodině,o dětech,o  porodech,o mužích....To jsou všechno témata o kterých já nic nevím(nebo jenom teoreticky).Často od žen slyším-no,ty se máš.Můžeš si jit kam chceš,tobě doma děti nebrečí.Takové řeči mě strašně bolí.Cítím se méněcenná a někdy si říkám co vlastně jsem.Jsem vůbec žena?CO JSEM?

Proboha arwenah, děti a manžel, to není smysl života, :hjarta: Proč bys neměla být ženská i bez dětí a bez rodiny. Navíc v dnešní době spousta lidí zakládá rodinu daleko později, nevím kolik ti je, možná máš ještě spoustu času. A jestli ne, tak opuštěného otce s dětmi taky můžeš najít a ještě mít radost z toho, že jsi někomu tu rodinu vytvořila.

můj smysl života - mé tři děti David,Pavlik a malá Markétka.

Arweno, jako kdybych našla i svůj životní příběh znova na dlani.... Zkus nějaký sebepoznávací pobyt. Třeba i tam leží zakopaný pes. Mě nastartoval jeden týdenní pobyt s psychologem. Nakonec z toho vyšlo deset dlouhých let bez partnera a práce na sobě. Chyba byla u mě uvnitř, v mém postoji sama k sobě. Ted jsem štastná, mám vedle sebe partnera a čekám druhé dítě...

A mým heslem přest všechno zůstává - může být hůř a klepej, bude ti otevřeno, hledej a nalezneš.....
Držím paleček, aby se ti taky zadařilo. Co takhle zkusit nějaký sebepoznávací pobyt, který tu sem tam nabízí Pandorra?

Moje dvě děti!! Je to ohrané ale je to tak, jiný smysl nevidím

Můj smysl života :    má   zdravá a spokojená rodina.

Žít. Žít tak, abych byl rovný a čestný sám před sebou.

PavlaH napsal(a):

Arweno, jako kdybych našla i svůj životní příběh znova na dlani.... Zkus nějaký sebepoznávací pobyt. Třeba i tam leží zakopaný pes. Mě nastartoval jeden týdenní pobyt s psychologem. Nakonec z toho vyšlo deset dlouhých let bez partnera a práce na sobě. Chyba byla u mě uvnitř, v mém postoji sama k sobě. Ted jsem štastná, mám vedle sebe partnera a čekám druhé dítě...

A mým heslem přest všechno zůstává - může být hůř a klepej, bude ti otevřeno, hledej a nalezneš.....
Držím paleček, aby se ti taky zadařilo. Co takhle zkusit nějaký sebepoznávací pobyt, který tu sem tam nabízí Pandorra?

Děkuju PavloH za radu.Uvidím co se dá dělat:)

Tetamáma napsal(a):

Proboha arwenah, děti a manžel, to není smysl života, :hjarta: Proč bys neměla být ženská i bez dětí a bez rodiny. Navíc v dnešní době spousta lidí zakládá rodinu daleko později, nevím kolik ti je, možná máš ještě spoustu času. A jestli ne, tak opuštěného otce s dětmi taky můžeš najít a ještě mít radost z toho, že jsi někomu tu rodinu vytvořila.

Proč bych nemohla mít smysl života v rodině?v dětech?v manželovi?Cítím své naplnění života právě tam!A proč bych neměla být ženská i bez rodiny a dětí?Protože to co právě prožívám a čím procházím způsobilo,že se necítím ženou v pravém slova smyslu.Jsem ráda,že mi alespoň PavlaH rozumí.

arwenah napsal(a):

Tetamáma napsal(a):

Proboha arwenah, děti a manžel, to není smysl života, :hjarta: Proč bys neměla být ženská i bez dětí a bez rodiny. Navíc v dnešní době spousta lidí zakládá rodinu daleko později, nevím kolik ti je, možná máš ještě spoustu času. A jestli ne, tak opuštěného otce s dětmi taky můžeš najít a ještě mít radost z toho, že jsi někomu tu rodinu vytvořila.

Proč bych nemohla mít smysl života v rodině?v dětech?v manželovi?Cítím své naplnění života právě tam!A proč bych neměla být ženská i bez rodiny a dětí?Protože to co právě prožívám a čím procházím způsobilo,že se necítím ženou v pravém slova smyslu.Jsem ráda,že mi alespoň PavlaH rozumí.

A když svého naplnění nedojdeš? Budeš nešťastná celý život? Ženu v pravém slova smyslu přece nedělají ženou ani děti, ani manžel!!!!

Mojim slyslem zivota je pro zatim zit na plno,milovat a byt milovana a budovat rodinu :)

Arweno, vím, jak to holky myslí, ale mám dojem, že trochu zaměňuješ životní cíl a smysl života. Je v tom velký rozdíl. Životní cíl se nám stále posouvá. Pořídíme si děti, chceme je dobře vychovat, staráme se a víme, že přijde doba, kdy nás musí opustit. Právě v té pouti za životním cíle, právě v posunu svých met je smyls života.

bylo mi 18, chtěla jsem děti, rodinu.... mým životním cílem byla šťastná rodina, zdravé děti....
bylo mi 30 měla jsem děti, rodinu........ mým cílem byla šťastná rodina, zdravé, vzdělané a slušně vychované děti
bylo mi 35, měla jsem děti, rodinu, děti byly celkem zdavé, celkem dobře se učily, uměly pomoct, chtěla jsem dům po svoji rodinu, aby se děti měly kam vracet
Bylo mi 36, měla jsem vše, co jsem chtěla, měla jsem i ten dům, ale pořád to nebylo to správné, ani jedno z toho nebyl můj smysl života
Bylo mi 38, pochopila jsem, že zatím jen zdolávám schody života, poznala jsem že rodina, děti, dům..... nejsou smyslem toho proč jsem
Je mi 40.... dvě děti už se mnou nežijí a já žiji dál... tedy děti nebyly smyslem mého života, dům mám, děti se vrací ale vracely by se kamko-li, tedy ani dům nebyl smysl mého žiovta. Rodina se mi rozpadla, tedy ani ta nebyla smyslem mého života. Mám lásku, ale žila jsem i bez ní, tedy ani láska není smyslem mého života....
Mým smyslem života je žít tak abych pomohla žít jiným. Stejěn jako žijí jiní a pomáhají žít mně. Mým smyslem života je pomoct kotěti na svět, sebrat ze země cizí plačící dítě a otřít mu slzy, mým smyslem života je žít tak abych jiným dala víru v lepší zítřek, abych dokaázala poslouchat když jiný potřebuje mluvit, mým smyslem života je jít životem i se svými chybami i se svými nadějemi a vnímat chyby a naděje druhých, tolerovat je, poučit se z nich, dát něco na oplátku a tuhle štafetu donést dál.... jinému.....

Cilko, to je krásné....:)

Celou dobu, co je tady tohle téma, přemýšlím, jaký je můj smysl života. Před rozvodem to bylo jasné. Jako mnozí jiní jsem měla svoje nejbližší, děti a manžela. Děti vychovat tak, aby byly schopny vlastního samostatného života a dožít svůj život po boku milovaného muže. Muž už není, děti sice ano, ale teny smysl života nějak postrádám. Říkám si - ještě tak pět let, než vystudují VŠ a co potom? Potom už budu žít sama a jaký budu mít tedy smysl života? Proč budu žít? Nevím....

Ivana napsal(a):

Potom už budu žít sama a jaký budu mít tedy smysl života? Proč budu žít? Nevím....

Ivano, docela te chapu, taky jsem sama a moc se mi to nelibi. Lepsi je na to nemyslet. Za par let muze byt vsechno jinak.
Smysl zivota? NEVIM! Je to kazdy den stejne.... a ubijejici. :usch:

Jen se pěkně užírejte, jde vám to oběma naprosto skvěle :supr:

Andromeda napsal(a):

Jen se pěkně užírejte, jde vám to oběma naprosto skvěle :supr:

Taky  sleduješ, jak si v tom obě libují?

Luet, sleduju, ale kdo chce kam, pomozme mu tam...

Co je tak krasneho na zivote... kde hledat jeho smysl, kdyz ten zivot nemuzu zit, tak jak bych chtela? A hlavne KDE bych chtela? Od toho se odviji vsechno.... :(

venuše napsal(a):

Co je tak krasneho na zivote... kde hledat jeho smysl, kdyz ten zivot nemuzu zit, tak jak bych chtela? A hlavne KDE bych chtela? Od toho se odviji vsechno.... :(

Chtěla, chtěla, chtěla. :dumbom::grater: Kdo z nás žije svůj život tak, jak bych chtěl? Existuje vůbec někdo takový? A přesto má náš život smysl. Sobectví, sobectví - já chci a chci. :grater:

lueta napsal(a):

Andromeda napsal(a):

Jen se pěkně užírejte, jde vám to oběma naprosto skvěle :supr:

Taky  sleduješ, jak si v tom obě libují?

Myslíte, že si v tom libuju? Myslíte, že nechci být šťastná a spokojená? Vám se to kecá, máte své drahé polovičky, ale co já, která jsem o tu svoji přišla? Mám si podle vás říct - ále co, 27 let jsme se sice měli rádi, ale te´d si honem honem najdu jinýho chlapa? A co když žádnýho nechci? Co když chci raději žít sama?

Venuše, můj názor je, že se pleteš. Pokud budu někde chtít žít DOOPRAVDY - tak tam žít budu. Pokud budu chtít nějak konkrétně žít DOOPRAVDY, tak tak žít budu! Nic mě nemůže zastavit. Mluvím samozřejmě o reálných věcech.
Jistěže máš spoustu důvodů proč to nejde.....ale pak mám pocit, že tak jenom trošku chceš, ale nepoložila ses do toho. To vypadá jinak!!

Ivana napsal(a):

lueta napsal(a):

Andromeda napsal(a):

Jen se pěkně užírejte, jde vám to oběma naprosto skvěle :supr:

Taky  sleduješ, jak si v tom obě libují?

Myslíte, že si v tom libuju? Myslíte, že nechci být šťastná a spokojená? Vám se to kecá, máte své drahé polovičky, ale co já, která jsem o tu svoji přišla? Mám si podle vás říct - ále co, 27 let jsme se sice měli rádi, ale te´d si honem honem najdu jinýho chlapa? A co když žádnýho nechci? Co když chci raději žít sama?

Ale tvé štěstí a spokojenost přece vůbec nezáleží na nějaké drahé polovičce!! Máš ho tam nastaveného na prvním místě, ale je to jinak!!

Nektere veci se proste zmenit nedaji, jedine kdybych byla sobec... a obetovala spokojeny zivot mych deti.

Take si myslim, ze smyslem zivota neni jen nejaky chlap.... ja jen nevim, jestli clovek na prahu padesatky jeste neco muze ocekavat? Jak si udelat zivot prijemnejsi, kdyz me NIC nebavi?

venuše napsal(a):

Nektere veci se proste zmenit nedaji, jedine kdybych byla sobec... a obetovala spokojeny zivot mych deti.

Take si myslim, ze smyslem zivota neni jen nejaky chlap.... ja jen nevim, jestli clovek na prahu padesatky jeste neco muze ocekavat? Jak si udelat zivot prijemnejsi, kdyz me NIC nebavi?

Může očekávat to, co očekávat chce.
Život si lze udělat příjemnější KAŽDOPÁDNĚ, až je mi líto, že všechno nemůžu vyzkoušet a zažít, ale opět je tam pro tebe nepřekonatelný problém - člověk musí chtít! A to DOOPRAVDY!

Ivana napsal(a):

Myslíte, že si v tom libuju? Myslíte, že nechci být šťastná a spokojená? Vám se to kecá, máte své drahé polovičky, ale co já, která jsem o tu svoji přišla? Mám si podle vás říct - ále co, 27 let jsme se sice měli rádi, ale te´d si honem honem najdu jinýho chlapa? A co když žádnýho nechci? Co když chci raději žít sama?

Ivano, já nemám drahou polovičku a přesto jsem v pohodě ;) Jestli chceš žít sama tak žij, není to nic za co by se měl člověk stydět, přestože je v naší společnosti hodně zakořeněné dogma, že ten kdo žije sám je jakýmsi mě nepochopitelným způsobem méněcenný. Pěkná blbost :reta:
Podle mě je lepší být po ukončeném vztahu nějakou dobu sám se sebou a srovnat si myšlenky v hlavě než se vrhnout bezhlavě do nového vztahu. A štěstí, to je jen otázkou nového životního postoje, nic víc nic míň. Stačí jen chtít a najít si v životě to co nás oslovuje.:lyssna:

venuše napsal(a):

ja jen nevim, jestli clovek na prahu padesatky jeste neco muze ocekavat? Jak si udelat zivot prijemnejsi, kdyz me NIC nebavi?

...jojo, rovnou to zabal

No ale vazne....ak mate niekto pocit, ze zivot je nanic, nepoznate jeho zmysel a ani ho nehodlate hladat, tak prosim, skoncite to, co vam brani???

Ja tiez prave teraz nemam svoju "polovicku" a ani na chvilku nebudem predstierat, ze mi single zivot vyhovuje, ale paaanecku, vsak je milion inych skvelych veci v zivote, kazducky den, pre ktore stoji za to zit. A ak aj napriklad momentalne nie je zivot prevazne uuplne skvely, tak zasa pridu okamihy,  kedy skvely bude.

A ak niekto uz v nic neveri a nic dobre necaka, aj tak sa nakoniec rozhodne to skoncit. Tak nech to urobi, preco nie, ale donekonecna nariekat a topit sa v sebalutosti... a najma, bez riadneho objektivneho dovodu....
:rolleyes:

Ivana napsal(a):

Myslíte, že nechci být šťastná a spokojená? Vám se to kecá, máte své drahé polovičky, ale co já, která jsem o tu svoji přišla? Mám si podle vás říct - ále co, 27 let jsme se sice měli rádi, ale te´d si honem honem najdu jinýho chlapa? A co když žádnýho nechci? Co když chci raději žít sama?

dobrý začátek.... na to abys našla smysl svého života potřebuješ převším sama sebe

poletucha napsal(a):

venuše napsal(a):

ja jen nevim, jestli clovek na prahu padesatky jeste neco muze ocekavat? Jak si udelat zivot prijemnejsi, kdyz me NIC nebavi?

...jojo, rovnou to zabal

:lol: :lol:   Pol, ty jsi číslo....

Tedy já nevím, jestli 45 je taky číslo na prahu padesátky.... nevím přesně, co to práh padesátky znamená, ale jsem plná plánů, tužeb a těším na zítřek . Někdy jsem taky unavená a na šrot, trochu častěji než v 35, ale ještě to nechci BALIT až tak v 90 a to se říká kdoví jestli... :D

Ivano, Venuse, když vás tak čtu, tak mi napadlo následující:

Víte že subjektivní pocit štěstí každého člověka nezáleží na tom jak šťastný život žije?

Abych to vysvětlila: Někdo zažívá daleko intenzivnější pocit štěstí aškoliv mu život hází neustále klacky pod nohy a jiný šťastný není ač má cestičku života krásně vymetenou.

To jak dokážeme být šťastné to záleží hlavně na nás samotných. Neměly bychom se tedy vymlouvat na okolí, díky kterému nemůžeme být podle některých šťastné (nemám muže, nežiji tam kde bych chtěla atd), ale příčinu hledat uvnitř sebe.

Somaia napsal(a):

Tedy já nevím, jestli 45 je taky číslo na prahu padesátky.... nevím přesně, co to práh padesátky znamená, ale jsem plná plánů, tužeb a těším na zítřek . Někdy jsem taky unavená a na šrot, trochu častěji než v 35, ale ještě to nechci BALIT až tak v 90 a to se říká kdoví jestli... :D

Tak to si dobra... Na co se treba tesis?

...je mi 17, o životě vim prd, smysl života nevidim, protože ještě vůbec nevim, jakej ten muj život bude...ale teď mě zrovna naplňuje, když vidím něčí úsměv - nejenom ústa...ale hlavně oči...a když ho vykouzlim...je mi krásně...:)...
...láska je pomíjivá, krása, peníze, sliby a plány taky...ale ten úsměv...zůstává...ve mně jo...:)
naivka...? možná...:)

Ivana napsal(a):

lueta napsal(a):

Andromeda napsal(a):

Jen se pěkně užírejte, jde vám to oběma naprosto skvěle :supr:

Taky  sleduješ, jak si v tom obě libují?

Myslíte, že si v tom libuju? Myslíte, že nechci být šťastná a spokojená? Vám se to kecá, máte své drahé polovičky, ale co já, která jsem o tu svoji přišla? Mám si podle vás říct - ále co, 27 let jsme se sice měli rádi, ale te´d si honem honem najdu jinýho chlapa? A co když žádnýho nechci? Co když chci raději žít sama?

Ivano tak žij sama, ale SPOKOJENĚ !!! . Ale Ty spokojená nejsi!!! Ty své štěstí a smysl života podmiňuješ návratem BM a jsi jak umíněné děcko. Žiješ v nějaké iluzi, či co, že nic nemá smysl, když Tě ten koho Ty chceš, nechce. Jsi egoistická, umíněná, rozmazlená a ............nešťastná. A nic jiného kromě Tebe to nemůže změnit. V mých očích  - promarněný život. :/

P.S. Promiň, ale já se vůbec nedivím, že Ti zdrhnul.

Venuše, i když se ptáš někoho jiného, já se třeba večer těším na nový den, jak se mi asi podaří.....Je to i o pozitivním myšlení, večer si najít aspon dva body dne, které tě těší a říct si, že druhý den zase začínáš novou čistou nepopsanou stranou....

Jak už tady někdo psal ( tuším, že Selima) smysl je přece život sám. Se vším, co nabízí. Beru to dobré i špatné, je to  o učení o růstu, o poučení se z chyb, o prožívání drobných radostí, třeba že vstanu a nebolí mě achillovka, že můžu pracovat, milovat ( je jedno, jestli mám partnera, nebo ne !!!!) že můžu pomáhat ostatním, když o tu pomoc stojí, že  můžu jít v pátek do kina, že si můžeme s dětma koupit zmrzlinu a sníst ji na lavečce v parku a smát se, že můžu plakat, když je mi nanic a mám to komu říct, že mám kolem sebe přátele, že nemám kolem sebe někdy nikoho a je mi dobře i samotné, že vím, že každá bolest přebolí a jedeme dál, je to .......prostě život a to je MUJ SMYSL ŽIVOTA!!!   :)

arwenah napsal(a):

Tetamáma napsal(a):

Proboha arwenah, děti a manžel, to není smysl života, :hjarta: Proč bys neměla být ženská i bez dětí a bez rodiny. Navíc v dnešní době spousta lidí zakládá rodinu daleko později, nevím kolik ti je, možná máš ještě spoustu času. A jestli ne, tak opuštěného otce s dětmi taky můžeš najít a ještě mít radost z toho, že jsi někomu tu rodinu vytvořila.

Proč bych nemohla mít smysl života v rodině?v dětech?v manželovi?Cítím své naplnění života právě tam!A proč bych neměla být ženská i bez rodiny a dětí?Protože to co právě prožívám a čím procházím způsobilo,že se necítím ženou v pravém slova smyslu.Jsem ráda,že mi alespoň PavlaH rozumí.

Všichni se tady zamýšlíte nad smyslem života, ale ten je přece už dávno daný. Někdo tomu říká Bůh, někdo příroda, někdo koloběh vesmíru. Ale podstata je pořád stejná, jsme prostě naprogramovaní, abychom se rozmnožovali, prostě dvě různá pohlaví se přitahují, aby mohl vzniknout nový jedinec. Proto ženy touží po dětech a muži touží po ženách. Genetická výbava se nedá ošálit, ať už ten smysl života se  nazývá vznostně nebo jen pudově. A všechno co děláme je jen pokračováním lidského rodu. Teď jsem asi hodně lidí naštvala, ale je to tak.

____________________________________________________________

Rousseau : Každý chce být šťastný.Aby toho dosáhl, musí především vědět 
                 co vlastně štěstí je.

Ano. Smyslem života je život sám. Jsme naprogramovaní, abychom se rozmnožovali. Ovšem nemůže na tom stavět své štěstí. To je prožití každého okamžiku naplno. Radost, že mohu dýchat, zpívat, sledovat ostatní lidi, vnímat vůni květin, let ptáků, ...
Zaměřovat se na to, jací bychom měli být, když v tu chvíli nejsme, přináší smutek.
Lépe je těšit se z toho, kým jsme - i se svými chybami, mít dobrý pocit z každé činnosti, učit se zvládat životní situace, jak nejlépe dovedeme.

ajko.m,
ale všechno co jsi teď popsala potřebuješ s někým sdílet, potřebuješ tu druhou půlku svého celku. Nikdo není šťastný sám na pustém ostrově i když nějakou dobu každý zvládá samotu. Proč je tolik nešťastných lidí, kterým chybí láska a porozumění? Nemají tu svoji druhou půlku. Pokud ti chybí souznění, nenahradí ti to žádný majetek, ještě tak práce, v té se soustředíš na určitou činnost, ale jak pomine, začne každý opět vnímat nedostatek souznění.

Astra napsal(a):

ajko.m,
ale všechno co jsi teď popsala potřebuješ s někým sdílet, potřebuješ tu druhou půlku svého celku. Nikdo není šťastný sám na pustém ostrově i když nějakou dobu každý zvládá samotu. Proč je tolik nešťastných lidí, kterým chybí láska a porozumění? Nemají tu svoji druhou půlku. Pokud ti chybí souznění, nenahradí ti to žádný majetek, ještě tak práce, v té se soustředíš na určitou činnost, ale jak pomine, začne každý opět vnímat nedostatek souznění.

Astro, pokud někomu chybí láska a porozumění, nenajde ji vně sebe. A pokud ji hledá právě tam, vypadá to tak jak vypadá... Nemůžu nabídnout druhému to, co sám nemám... Nejsem "půlka", jsem celistvá bytost.
Plný život můžu prožít jedině prosta jakékoliv závislosti, tedy i závislosti na druhém člověku.
Čím dřív tohle pochopí Ivana a Venuše (a další), tím dříve mohou začít doopravdy žít, prožívat život cele a do hloubky... Přeju jim to, ale bez vůle a práce to nepůjde...

Astři, jsem ráda za tvůj názor. Ještě před nedávnem bych s tebou plně souhlasila, ovšem rozhodla jsem se být šťastná už dnes. Nepodmiňuji to životním partnerem. Pokud přijde, uvítám ho ve svém životě. Jinak sdílet své radosti mohu s rodinou i dalšími spřízněnými dušemi.

"Plný život můžu prožít jedině prosta jakékoliv závislosti, tedy i závislosti na druhém člověku."

Ano, to je dobrá rada. Být nezávislá. Ale jak k tomu dospět se tady už nikdo nezmiňujete.....

Petunka napsal(a):

"Plný život můžu prožít jedině prosta jakékoliv závislosti, tedy i závislosti na druhém člověku."

Ano, to je dobrá rada. Být nezávislá. Ale jak k tomu dospět se tady už nikdo nezmiňujete.....

Petunko, v první řadě se musíš ROZHODNOUT že to chceš.  Že se chceš stát nezávislou a láskyplnou . Věř, že když je žák připraven, učitel se dostaví !

smysl života žádnej neni ...

Lueto, to víš, že chci! :supr: Zní to moc lákavě být nezávislá (citově i materiálně) na druhých! Protože pokud o toho druhého člověka nějakým způsobem přijdeš, tak se s tím líp vypořádáš.... Teď mě ale napadá, jestli to trochu nezavání sobectvím...znamenalo by to především milovat sám sebe a pak až ostatní...

Vašku díky.
Od srdce jsem se z tvého příspěvku zasmála. Měl smysl :)

tady se přesně pozná, kdo z vás je optimista a kdo pesimista  např. viz Vašek nebo arwenah :)
Jsem ráda, že převažují optimisté :)

Petunko

jsem rád, že jsi mě zařadila mezi optimisty :-)))))))))))))))))

je to zase jen uměle vytvořený mýtus, filozofická úvaha nic víc, dohadujete se o ničem

Je to filozofická úvaha, ale podle mě to neni o ničem... Třeba tahle debata někomu otevře oči, aby svět neviděl tak černě nebo jiný si uvědomí, že je v podstatě šťastnej... Zamyslet se nad smyslem svého života neni od věci..

Petunka napsal(a):

Lueto, to víš, že chci! :supr: Zní to moc lákavě být nezávislá (citově i materiálně) na druhých! Protože pokud o toho druhého člověka nějakým způsobem přijdeš, tak se s tím líp vypořádáš.... Teď mě ale napadá, jestli to trochu nezavání sobectvím...znamenalo by to především milovat sám sebe a pak až ostatní...

Petunko, ale jak chceš mít ráda ostatní, pokud nebudeš mít ráda sama sebe? Samozřejmě, že to není myšleno narcisticky.

Astra má pravdu, smysl života je v tom aby něco nezaniklo, prostě v pokačování, tedy rozmnožování. Tak to příroda zřejmě chce, funguje to u lidí, zvířat i rostlin. To je základ.
Na druhé straně, nevím, jestli je to smysl života (nemám moc ráda velká slova), ale krásné je žít v souladu sama se sebou a obrovské štěstí má ten, který navíc žije i v souladu s lidmi kolem sebe a s  přírodou. Aspoň trošku.

Petunka napsal(a):

Je to filozofická úvaha, ale podle mě to neni o ničem... Třeba tahle debata někomu otevře oči, aby svět neviděl tak černě nebo jiný si uvědomí, že je v podstatě šťastnej... Zamyslet se nad smyslem svého života neni od věci..

Petunko, co kdyby ses dnes, hned teď zařadila mezi ty nezávislé- chceš -li!!! Je to jen rozhodnutí! Jestliže se chci stát nezávislou, rozhodnu se proto a jdu na to!!!

A jak se to dělá prakticky ?????

.... každý na to jde jinak. já začínala programováním si dne, odškrtáváním splněných úkolů, odměňováním se apod. Teorii jsem doplnila knihami (názvy se tady stále opakují, teď jsem si vzpomněla na "svoji převratnou" - Barbara de Angelis - Tajemství života.) Zpočátku jsem všechno dělala vědomě. někdy jsem se musela přinutit - je to makačka...A pak už to běželo samo. Konkrétně této situaci- osamostatnění se- mi velmi pomohlo auto - první vlastní auto!! (řekla bych - povolená zkratka) Což tvou nezávislost prakticky dorazí. Naplánuješ si výlet - cíl- jedeš se koupat, na houby, pokud nechceš sama vezmeš kamarádku(da), zabloudíš-nevadí - atd. Ale lze se osamostatňovat i bez auta, to v každém případě. Ta duševní nezávislost jde ruku v ruce s fyzickou nezávislostí - tedy popisuju svůj zážitek. A pak večer v klidu ta rekapitulace dne....co jsem všechno zvládla a dokázala = ničím nenahraditelný pocit. A je možné žít nezávisle i coby vdaná  se třemi dětmi....:)

Já mám ráda sama sebe, ale milovaného člověka mám ráda víc....

nejenom člověka, třeba i zvíře..

Nikol napsal(a):

Petunko, co kdyby ses dnes, hned teď zařadila mezi ty nezávislé- chceš -li!!! Je to jen rozhodnutí! Jestliže se chci stát nezávislou, rozhodnu se proto a jdu na to!!!

A jak se to dělá prakticky ?????

.... každý na to jde jinak. já začínala programováním si dne, odškrtáváním splněných úkolů, odměňováním se apod. Teorii jsem doplnila knihami (názvy se tady stále opakují, teď jsem si vzpomněla na "svoji převratnou" - Barbara de Angelis - Tajemství života.) Zpočátku jsem všechno dělala vědomě. někdy jsem se musela přinutit - je to makačka...A pak už to běželo samo. Konkrétně této situaci- osamostatnění se- mi velmi pomohlo auto - první vlastní auto!! (řekla bych - povolená zkratka) Což tvou nezávislost prakticky dorazí. Naplánuješ si výlet - cíl- jedeš se koupat, na houby, pokud nechceš sama vezmeš kamarádku(da), zabloudíš-nevadí - atd. Ale lze se osamostatňovat i bez auta, to v každém případě. Ta duševní nezávislost jde ruku v ruce s fyzickou nezávislostí - tedy popisuju svůj zážitek. A pak večer v klidu ta rekapitulace dne....co jsem všechno zvládla a dokázala = ničím nenahraditelný pocit. A je možné žít nezávisle i coby vdaná  se třemi dětmi....:)

Dovoluji si nesouhlasit. Samostatnost a nezavislost neni vsechno. Ja jsem fyzicky nezavisla uz deset let, ale dusevne ne... jeste ne. Nekdy bych strasne rada chtela mit nekoho vedle sebe.... jindy je mi dobre, ze jsem sama. Bojim se neco zmenit prave proto, abych neprisla o tu fyzickou nezavislost. Je to bezva delat si, co chci, ale je to na druhe strane draze zaplacene samotou.

Lueto , máš pravdu v tom, že se bojím být sama. Celý život jsem někoho, komu na mě záleželo, měla. Nejdřív jsem byla opečovávaný jedináček starších rodičů, potom milovaná manželka svého muže. Vím, že se musím naučit žít sama, beru to jako svůj úkol, ale že bych z toho skákala nadšením, to tedy ne. A jestrli myslíš, že jsem svému muži visela na krku ajko závaží, a proto mě opustil, to tedy ne. On mi naopak řekl, že jsme se odcizili, protože měl pocit, že o něj vůbec nestojím, byla jsem propadlá do své deprese a introverze. A že ho pořád miluju? Tak mi tedy poraď, jak se odmilovat a já to udělám!

lueta napsal(a):

Ivana napsal(a):

lueta napsal(a):

Taky  sleduješ, jak si v tom obě libují?

Myslíte, že si v tom libuju? Myslíte, že nechci být šťastná a spokojená? Vám se to kecá, máte své drahé polovičky, ale co já, která jsem o tu svoji přišla? Mám si podle vás říct - ále co, 27 let jsme se sice měli rádi, ale te´d si honem honem najdu jinýho chlapa? A co když žádnýho nechci? Co když chci raději žít sama?

Ivano tak žij sama, ale SPOKOJENĚ !!! . Ale Ty spokojená nejsi!!! Ty své štěstí a smysl života podmiňuješ návratem BM a jsi jak umíněné děcko. Žiješ v nějaké iluzi, či co, že nic nemá smysl, když Tě ten koho Ty chceš, nechce. Jsi egoistická, umíněná, rozmazlená a ............nešťastná. A nic jiného kromě Tebe to nemůže změnit. V mých očích  - promarněný život. :/

P.S. Promiň, ale já se vůbec nedivím, že Ti zdrhnul.

Kdyz jsem se rozvedla taky jsem neumela sama zit, zustala jsem sama z detma a neznala nic jineho nez z prace na nakup a domu.Nemela jsem zadny smysl zivota stale se trapila odchodem manzela nedokazala se s tim srovnat.Takhle jsem promarnila sebelitovanim 10 let.Navic jsem dost ztloustla.Po tech 10 letech jsem zmenila zamesnani a nasel se clovicek ktery o me zacal mit zajem a ja mu podlehla a muj zivot najednou zacal mit zase smysl byla jsem po tolika letech zase stastna.Jenomze melo to chybicku byl zenaty a ja se pro nej trapila.Az jsme se museli rozejit.Takze jsem ten smysl zivota zase ztratila.

Ptá se láska přátelství:
Proč jsi tu ty, když jsem tu já?
A přátelství odpoví:
Abych vykouzlil úsměv tam, kde ty necháváš slzy...

Naučit se mít přátelství v sobě samém, to bude asi můj smysl života ..... Teď už to jenom zapracovat do svého nitra  :hjarta: :hjarta: :hjarta:

uzlíku, to je tak krásný. Hned si to dávám na nástěnku. Dík. :hjarta:

Majkafo, já si myslím, že ty si to nepotřebuješ dávat na nástěnku, protože ty to v sobě už máš  :hjarta: :hjarta: :par:

venuše napsal(a):

Nikol napsal(a):

Petunko, co kdyby ses dnes, hned teď zařadila mezi ty nezávislé- chceš -li!!! Je to jen rozhodnutí! Jestliže se chci stát nezávislou, rozhodnu se proto a jdu na to!!!

A jak se to dělá prakticky ?????

.... každý na to jde jinak. já začínala programováním si dne, odškrtáváním splněných úkolů, odměňováním se apod. Teorii jsem doplnila knihami (názvy se tady stále opakují, teď jsem si vzpomněla na "svoji převratnou" - Barbara de Angelis - Tajemství života.) Zpočátku jsem všechno dělala vědomě. někdy jsem se musela přinutit - je to makačka...A pak už to běželo samo. Konkrétně této situaci- osamostatnění se- mi velmi pomohlo auto - první vlastní auto!! (řekla bych - povolená zkratka) Což tvou nezávislost prakticky dorazí. Naplánuješ si výlet - cíl- jedeš se koupat, na houby, pokud nechceš sama vezmeš kamarádku(da), zabloudíš-nevadí - atd. Ale lze se osamostatňovat i bez auta, to v každém případě. Ta duševní nezávislost jde ruku v ruce s fyzickou nezávislostí - tedy popisuju svůj zážitek. A pak večer v klidu ta rekapitulace dne....co jsem všechno zvládla a dokázala = ničím nenahraditelný pocit. A je možné žít nezávisle i coby vdaná  se třemi dětmi....:)

Dovoluji si nesouhlasit. Samostatnost a nezavislost neni vsechno. Ja jsem fyzicky nezavisla uz deset let, ale dusevne ne... jeste ne. Nekdy bych strasne rada chtela mit nekoho vedle sebe.... jindy je mi dobre, ze jsem sama. Bojim se neco zmenit prave proto, abych neprisla o tu fyzickou nezavislost. Je to bezva delat si, co chci, ale je to na druhe strane draze zaplacene samotou.

Venus já si myslím - vím- protože to dělám- i když mám vedle sebe někoho, tak jsem nepřišla  o fyz. ani psych. nezávislost. Jde to skloubit. Já musela mít ale postup: první vše zvládnou sama, až jsem si byla jista,  také jsem nechtěla žít sama, tak jsem "potkala" přesně toho partnera, kt. je sám přesně takový a přesně tuto možnost a výsadu mi ponechává. Nebo zkrátka jen VÍM. Žijeme spolu, něco děláme spolu, ale pokud mám individuální plán - realizuji ho. Stejně jako partner. Takže tolik, o fyz. závislost nemusíš přijít!! Pokud to bude vůl a bude tě chtít omezovat, tak víš, že nemusíš strácet čas...ne??:)

A Venus napadá mě..... jestli žiješ spostu let v zahraničí, jsi soběstačná, tak jsi hodně silná osobnost - málokdo by to dokázal! A pokud bys chtěla zázemí změnit, tak to prostě udělej!! Dětem bych vysvětlila, že je to nutné a tečka. Oni sami si svůj život zorganizují také sami - až budou dospělí.Nejdůležitější je to, abys ty sama byla spokojena. Pokud nebudeš, tak dětem nemůžeš dát to nejlepší ze sebe. Neber si to osobně- vím, že jistě děláš max.pro děti, spíš takto uvažuji podle sebe. Když jsem měla problíémy, tak jsem byla špatná máma - taková jakási poloviční - jen stroj - automat....když jsem spokojená, tak jsem nabitá, dokážu všechno, pohoda atd a to přenáším na okolí....mno tak nějak...

Wiki, dekuju za rady.

Je pravda, ze jsem tady v cizine dokazala hodne, nemam tu nikoho, na vsechno jsem sama. Jen mam proste smulu na chlapy. Mozna se me boji, protoze si se vsim poradim. Ja vlastne potrebuju chlapa jen pro muj dobry pocit, jsem rada zamilovana a dela mi dobre, kdyz o me nekdo stoji.

Do Ceska se vratit nemuzu, deti jsou v puberte, nemuzu jim jen tak rict, ze se vracime a basta, neumi poradne cesky, neuznali by jim vzdelani, urcite by to nezvladly a ja uz taky nechci potolikate znovu zacinat. Jsme sice Cesi, ale ceske obcanstvi uz nemame, jako cizinec bych mela v Cechach spoustu problemu. Kdyby mi jeste ke vsemu pribyly existencni problemy, asi bych to pak zabalila uplne. Ted si aspon rikam, ze se mam bez velke namahy docela dobre.... :sova:

Muj smysl zivota tedy asi bude ... vydrzet to tady do duchodu a na stara kolena se vratit do Cech, jestli se toho doziju. Ale bude to pak jeste mit cenu?

Venus, jestli zůstaneš, tak to ber jako své krásné rozhodnutí !! Ne jako nucené zlo. Ono to tomu mozku - podvědomí vysvětlíš, když na tom budeš dřít, on to vzme za své! Být spokojený je zvyk !

No, tedy, smekám před tebou. Jsi fakt dobrá. Mě se také muži bojí. Ale už mi to nevadí. Ti co se mě bojí, tak s nimi nejsem, a jsou muži, kteří s tím umí naložit. A co teprve potom, až potkáš chlapa, ke kterému budeš vzhlížet!! To je bomba!!!

S tím - muži se mě bojí- zkus se na některého úplně srdečně usmát a řekni něco(cokoliv)- "vy jste tedy přesný- jako hodinky", nebo "a to jste udělal sám??" , "no, je málo takových chlapů, kteří dovedou......." A uvidíš, co se stane!!! A kdekoliv - v práci, obchodě, na vrátnici

Já jsem dříve byla taková více akorátní, kontrolovala jsem se, abych neřekla nějakou blbost (evid.mindrák) a okolí ,které mě dobře neznalo, mě hodnotilo jako namyšlenou. To mi vadilo, a postupně jsem se snažila o změnu , začala jsem mít ráda ( a vžít se do nich)všechny lidi, i ty nesympatické a nepříjemné. Byla jsem milá, přívětivá, jejich problémy jsem brala za své (mám takovou práci)a bylo neuvěřitelné sledovat tu proměnu. Moji i těch zamračenců. Dnes kecám pořád co mě napadne, snažím se víc poslouchat, jednám přirozeně a srdečně -( jako by to byla moje věc) a získala jsem si i nepříjemného recepčního(nikoho ani nepozdraví, mě pozdraví, s úsměvem a ještě udělá úklonu). To jsem se se úplně rozesmála nahlas....není to nádherný???....no už zase melu....

Ivana napsal(a):

Lueto , máš pravdu v tom, že se bojím být sama. Celý život jsem někoho, komu na mě záleželo, měla. Nejdřív jsem byla opečovávaný jedináček starších rodičů, potom milovaná manželka svého muže. Vím, že se musím naučit žít sama, beru to jako svůj úkol, ale že bych z toho skákala nadšením, to tedy ne. A jestrli myslíš, že jsem svému muži visela na krku ajko závaží, a proto mě opustil, to tedy ne. On mi naopak řekl, že jsme se odcizili, protože měl pocit, že o něj vůbec nestojím, byla jsem propadlá do své deprese a introverze. A že ho pořád miluju? Tak mi tedy poraď, jak se odmilovat a já to udělám!

Ivi ale proč by ses měla odmilovávat? ( teda, jestli jsi opravdu přesvědčená, že je to láska!!) Pokud máš v sobě opravdu lásku, tak si ji nech, vždyť to je obrovské bohatství. Ty se musíš zbavit ZÁVISLOSTI. Proč jsi trpěla depresemi?

lueta napsal(a):

Ivana napsal(a):

Lueto , máš pravdu v tom, že se bojím být sama. Celý život jsem někoho, komu na mě záleželo, měla. Nejdřív jsem byla opečovávaný jedináček starších rodičů, potom milovaná manželka svého muže. Vím, že se musím naučit žít sama, beru to jako svůj úkol, ale že bych z toho skákala nadšením, to tedy ne. A jestrli myslíš, že jsem svému muži visela na krku ajko závaží, a proto mě opustil, to tedy ne. On mi naopak řekl, že jsme se odcizili, protože měl pocit, že o něj vůbec nestojím, byla jsem propadlá do své deprese a introverze. A že ho pořád miluju? Tak mi tedy poraď, jak se odmilovat a já to udělám!

Ivi ale proč by ses měla odmilovávat? ( teda, jestli jsi opravdu přesvědčená, že je to láska!!) Pokud máš v sobě opravdu lásku, tak si ji nech, vždyť to je obrovské bohatství. Ty se musíš zbavit ZÁVISLOSTI. Proč jsi trpěla depresemi?

nevím, proč jsem měla depresi. Byla to klinická deprese způsobená nedostatkem serotoninu v mozku. Měla jsem ji v době, kdy bylo vše O.K. - manželství i děti. Během 2 let, co jsem tím trpěla úplně nejvíc - t.j. ležela jsem celé dny v posteli a spala nebo brečela, se manžel začal odcizovat - podnikal si výlety sám nebo s novými známými. Já jsem se uzdravila, ale on už nestál o to se znovu sblížit. Naopak si našel milenku a rozvedl se se mnou.
Chtěla bych, aby mi byl BM lhostejný, ale bohužel není. Pořád mě napadají vzpomínky na to, jak jsme se měli rádi, jak jsme si užívali (nemyslím jen v sexu), myslím na to, co jsme spolu mohli podnikat teď, když děti odrostly, myslím na své sny o krásném spokojeném stáří. Je mi toho všeho strašně líto. Vím, že musím myslet dopředu, jen si nedovedu představit, jak bude můj život vypadat, když už ho nebudu žít se svým manželem. Jo, mám kámošky, jo chodím do kina, do divadla, na koncerty, na procházky, na kafe, plavat, snažím se hubnout, chodím k holiči, na masáže - dá se říct, že si užívám daleko víc, než za trvání manželství. Ale všechno bych to vyměnila za možnost žít zase se svým BM.

Wiki napsal(a):

Venus, jestli zůstaneš, tak to ber jako své krásné rozhodnutí !! Ne jako nucené zlo. Ono to tomu mozku - podvědomí vysvětlíš, když na tom budeš dřít, on to vzme za své! Být spokojený je zvyk !

Prave ze ja to beru jako nucene zlo. Jako bych tu byla ve vezeni. A pritom kdyz jsem se pred deseti lety rozvedla a nesmela jsem tu zustat, delala jsem vsechno proto, abych tu zustat mohla. To se mi nakonec podarilo. Jenze tenkrat jsem jeste nevedela, co vim ted. Ze tady sveho zivotniho partnera nebo pritele nepotkam ani nenajdu. Sice jsem jednoho potkala, ale zenateho. :rolleyes: Ten mi jeste dodal. Sice jsem se zase zacala citit jako zenska, kterou nekdo chce, ale na druhou stranu jsem si uvedomila, ze sama do smrti byt nechci. Ted nevim, jak z toho ven.

Nechci byt sama.... pritom nechci ztratit svou samostatnost, chci rozhodovat o vsem sama.... chtela bych ceskeho chlapa a ti tu nejsou.... atd. atd. atd.

No, Venuše, tak se mě zdá, že máš kolem sebe teď nějaký mrak... :jojo: Hlavně to asi chce netlačit moc na pilu, zklidnit se, nelitovat se, co odešlo, odešlo, je to pryč a mělo to asi svůj důvod. Každá máme nějakého toho ukrytého kostlivce, který občas vykoukne, mrcha jedna... Vyčíhá si, potvorák,chvíli,  kdy se nám tělo (i mozek) nějak unaví nebo se začne  tělo "nudit" a on hned začne otravovat , dusit a kalit čistý vody. No mě už taky není cet, ale pár roků nad sát. Nedávno jsem si objednala na dovolenou lázně, jedu sama, nikoho tam neznám, docela se na samotu, různý ty relaxační procedury těším, popadnu červenou knihovnu, nějaký to duchovno a tradá...
Hlavně to chce, jak jsem řekla, netlačit na pilu, hodit se do klídku, ono to pak je na člověku vidět, na jeho chůzi, na tváři... lidi pak sami přijdou...

No já si taky myslím, že nenítřeba nic uspěchávat. Tento stav, který máš je k něčemu. Třeba k tomu, aby sis uvědomila co chceš nebo alespoň co nechceš.

Je cítít z tvých příspěvků, že jsi to dopředu vzdala( zivotniho partnera nebo pritele nepotkam ani nenajdu...........to beru jako nucene zlo)
a už dopředu jsi se rozhodla že to dobré nebude. A to je podle mě základní chyba.

Já třeba vůbec nechápu jak jsi na to přišla, že nikoho nepotkáš......atd???!!!:D to je až legrační. V životě by mě ani nenapadlo něco takového říci...

Já si myslím, že kdybych chtěla v německu (nebo kdekoliv - nevím kde žiješ) žít třeba s černochem z Ghany, tak ho najdu a budu mít.

Wiki napsal(a):

Je cítít z tvých příspěvků, že jsi to dopředu vzdala( zivotniho partnera nebo pritele nepotkam ani nenajdu...........to beru jako nucene zlo)
a už dopředu jsi se rozhodla že to dobré nebude. A to je podle mě základní chyba.

Já třeba vůbec nechápu jak jsi na to přišla, že nikoho nepotkáš......atd???!!!:D to je až legrační. V životě by mě ani nenapadlo něco takového říci...

Já si myslím, že kdybych chtěla v německu (nebo kdekoliv - nevím kde žiješ) žít třeba s černochem z Ghany, tak ho najdu a budu mít.

Wiki, jsem uz deset let sama... zatim jsem potkala jen jednoho zenace, jestli to takhle pujde dal, tak nevim. Proto jsem co se toho tyce tak negativni. Tady jsou chlapi priserni blbci, navic kdyz zjisti odkud jsem, koukaji na me jak na nejakou raritu a hned maji predsudky... nemam uz chut je presvedcovat o opaku. :styrka:
Jinak toho cernocha z Ghany bych tu nasla snadno... jen poradnyho Cecha NE! :D

Ivana napsal(a):

Ale všechno bych to vyměnila za možnost žít zase se svým BM.

Ivano, já taky. :|

majkafa napsal(a):

Ivana napsal(a):

Ale všechno bych to vyměnila za možnost žít zase se svým BM.

Ivano, já taky. :|

Nezbývá mi než se připojit.

Ivana napsal(a):
Ale všechno bych to vyměnila za možnost žít zase se svým BM.

Majkafa: Ivano, já taky.
PPavlaa: Nezbývá mi než se připojit.

Ja NE. Muj ex bylo to nejhorsi, co me v zivote potkalo. Diky nemu se muj zivot uz 15 let s.re a jeste neni vsemu konec.

Pročítám si všechny další příspěvky a všechny mě utvrzují v tom, že člověk potřebuje lásku a souznění, jsme tak prostě naprogramovaní. I když se mi to někteří snaží vyvrátit, že nikoho nepotřebují. Ale potřebují - partnera nebo děti nebo přátele nebo aspoň zvířátko. Prostě nějakou spřízněnou duši. A nemá to nic společného se závislostí na tom člověku. Když je tam tolerance, vstřícnost ,láska a důvěra, tak mohou být spolu třeba 50 let a přesto se budou cítit svobodní ve svém rozhodování.

Astra napsal(a):

Pročítám si všechny další příspěvky a všechny mě utvrzují v tom, že člověk potřebuje lásku a souznění, jsme tak prostě naprogramovaní.

:jojo:, at je tady na psychologicke jakekoli tema.... vzdycky skoncime u vztahu. Nikdo neni stastny sam.

Já jo :reta:

Astra napsal(a):

Pročítám si všechny další příspěvky a všechny mě utvrzují v tom, že člověk potřebuje lásku a souznění, jsme tak prostě naprogramovaní.

astro, život není jen o vztazích

ale je pravda, že vztahy nám přinášejí nejsnadněji kladné emoce,
Proč tak pracně (i když natrvalo!) dolovat v sobě pocity lásky, míru, štěstí, když mi to rychleji a bez námahy zprostředkuje někdo jinej.
takže "pojd sem a dej mi můj pocit lásky"

nene, v sobě to všechno máme, děvčata, v sobě

Poletuš, dnes jsou tady samé perly :pussa:
Naprosto s Tebou souhlasím. Všichni hledáme vně a všechno máme uvnitř!!!!!!!

Co nenajdeme uvnitř, nemůžeme najít ani vně!!!!!!!!

lueta napsal(a):

Co nenajdeme uvnitř, nemůžeme najít ani vně!!!!!!!!

Lueto, promin, jestli se pletu... ale ty nekoho mas, ze jo? A krome toho, urcite mas nekde pobliz rodice nebo jine pribuzne? Asi vis prdlajs, jaky je to byt dlouhodobe sama.

Nekdo tady psal o opustenem ostrove... umela bys tam byt stastna? A dlouho?

Venuš, jsou lidi, kteří žijí šťastně a spokojeně aniž by byli obklopeni vztahy a lidmi a  jsou lidi, kteří jsou uprostřed vztahů a obklopeni lidmi a přesto nešťastní.

Jsou lidé zdraví a jsou nešťastní a lidé hodně nemocní a přitom se za nešťastné nepovažují.

Jsou lidé bohatí, kteří štěstí nepociťují a lidé bez peněz a přesto spokojení.

atd. atd.

Čím to asi je?

Vanilka69 napsal(a):

Čím to asi je?

Staci jim malo?


Muzes mi vysvetlit, proc teda lidi ziji ve vztazich, kdyz si vlastne kazdy staci sam? A proc je tolik nestastnejch zenskejch, ktere sveho neverneho manzela nebo pritele nevykopnou... kdyz si muzou stacit samy?
Neni to tak jednoduchy, jak se me snazi presvedcit treba Lueta.

Venus, neda mi to nereagovat. Jsem v podobne (nikoliv stejne) situaci jako ty. Jsem sice o nejaky ten rok mladsi ale princip problemu je stejny. Nikdy jsem nemela zadny vztah a straaaaaaaasne moc jsem nejaky chtela. Dost jsem se kvuli tomu nabrecela a navztekla, v hlave mi to srotovalo jak o zivot, abych zjistila v cem je problem. A k tomu vsemu mam jeste ten samy uzasny "dar" jako ty a to jest kdyz se rozhodnu, ze neco nejde, tak to proste nejde! A ne a ne a ne. Takze hadej, co chlapa nemam ale rozdil je v tom, ze jsem se na to fnukani, narikani, breceni vykaslala a zamerila se na jine veci. A chlapa porad nemam, a ziju, stastne. Nerikam, ze si obcas nezabulim a nevztekam se ale uz to neni 24 hodin denne, sedm dni v tydnu.
Na jednu stranu myslim, ze vim, jak se citis a fakt bych ti prala, aby sis nekoho nasla ale na druhou stranu mam pocit, ze s timhle tvym nega pristupem si tezko nekoho najdes. Viz jen, ze chlapi tam u vas jsou samy blbci a Cecha tam stoprocentne nenajdes...cokoliv ti holky reknou to vynegujes. To je pak tezky.
Navic podle toho co pises, naprosto nevis, co chces. Chces chlapa ale nejsi ochotna pro to nic udelat.
Venus, brec a fnukej jak dlouho jen chces. Ale nemyslim si, ze s timhle pristupem nekoho najdes.
Posledni muj dovetek pro shrnuti: CHAPU TE, je to tezky byt sama ale litovat te nebudu, protoze ty hledas jen vymluvy.
Jinak pridavam se k luete, ten posledni prispevek od poletuchy je uzasny!

A proč ji stačí tak málo ke štěstí?

Protože jejich pocit štěstí je nezávislý nebo lépe téměř nezávislý na podmínkách, ve kterých žijí.  Samozřejmě, jsme lidé, ne andělé a tak nemůžeme být úplně nezávislí na svém okolí a na životních podmínkách.

Ale není správné si myslet, že až se změní okolí, tak my budeme šťastni. Tak to bohužel nefunguje. Je to opravdu na nás.  A v nás, jak si to zařídíme, takové to budeme mít. Je to i o úhlu pohledu. Sklenička je poloprázdná nebo z poloviny plná.

A k té druhé části dotazu - často právě lidé zůstávají ve vztazích ač jsou v nich nešťastní proto, protože jsou na nich závislí.

Já za sebe můžu poradit, že se snažím NETRÁPIT SE VĚCMI CO NEMŮŽU ZMĚNIT.

taurus napsal(a):

Na jednu stranu myslim, ze vim, jak se citis a fakt bych ti prala, aby sis nekoho nasla ale na druhou stranu mam pocit, ze s timhle tvym nega pristupem si tezko nekoho najdes. Viz jen, ze chlapi tam u vas jsou samy blbci a Cecha tam stoprocentne nenajdes...cokoliv ti holky reknou to vynegujes. To je pak tezky.
Navic podle toho co pises, naprosto nevis, co chces. Chces chlapa ale nejsi ochotna pro to nic udelat.
Venus, brec a fnukej jak dlouho jen chces. Ale nemyslim si, ze s timhle pristupem nekoho najdes.

Ale vzdyt ja taky nikoho nehledam.... kdybych mermomoci nechtela byt sama, tak by se vzdycky nekdo nasel. To co pisu na tomhle foru, je trochu prehnany, pisu tak proto, ze se mi zdaji prispevky nekterych holek taky hodne prehnany... jako ze jsou tak strasne stastny, prestoze jsou samy. Tomu proste neverim! Ja taky nejsem uplne nestastna, ale abych psala, jak je vsechno super jen proto, ze dneska sviti slunicko.... to me proste nestaci.
A co se tyce breceni a fnukani... nebrecim a nefnukam, delam normalni veci jako kazdej clovek.... a ze vseho nejvic jsem RADA, ze me nikdo NEBUZERUJE!!! :cool:

Vanilka69 napsal(a):

Já za sebe můžu poradit, že se snažím NETRÁPIT SE VĚCMI CO NEMŮŽU ZMĚNIT.

To jsem rada, ze uznavas, ze se nektere veci nebo okolnosti nedaji zmenit. Zatim mi tady kazdy vtloukal do hlavy, ze zmenit se da vsechno, kdyz se chce. :vissla:

Také si vzpomínám na období, kdy jsem byla "sama". Tu a tam mi přišlo líto, že mě nikdo neobjímá, ale nechala jsem tomu chviličku a věnovala jsem se už něčemu jinému. A přes den musím říci, že jsem byla vyčerppaná povinnostmi a prací, že jsem byla ráda večer, že mám chvíli klidu. Muž prostě nebyl, tak jsem žila bez něj, ale tak nějak v pohodě, pyšná sama na sebe. Třeba jako diabetik - nejí cukr, tu a tam ho to zamrzí, ale nic víc. Netrápila jsem se, ani jsem to nebrala jako handicap. To by mě vůbec ani nenapadlo...No a koneckonců, pokud bych chlapa tak móóc chtěla, tak bych si ho obstarala.....ne??

Wiki napsal(a):

Také si vzpomínám na období, kdy jsem byla "sama". Tu a tam mi přišlo líto, že mě nikdo neobjímá, ale nechala jsem tomu chviličku a věnovala jsem se už něčemu jinému. A přes den musím říci, že jsem byla vyčerppaná povinnostmi a prací, že jsem byla ráda večer, že mám chvíli klidu. Muž prostě nebyl, tak jsem žila bez něj, ale tak nějak v pohodě, pyšná sama na sebe. Třeba jako diabetik - nejí cukr, tu a tam ho to zamrzí, ale nic víc. Netrápila jsem se, ani jsem to nebrala jako handicap. To by mě vůbec ani nenapadlo...No a koneckonců, pokud bych chlapa tak móóc chtěla, tak bych si ho obstarala.....ne??

Wiki, ja jsem na sebe taky docela pysna... nekdy. Nikdy jsem to nebrala jako handicap byt sama, vyhovovalo me to.... ted se neco zmenilo.... asi to bude vekem... bojim se stari+samoty.... moc casu mi nezbyva.
A nejvic me s.rou lidi, ktery maji porad nejaky narazky, jako proc nemam chlapa a ze uz bych si konecne mela nekoho najit.... tak at mi sakra nekoho najdou, kdyz jsou tak chytry! Tedy nekoho, kdo mi bude stat za to....

venuše napsal(a):

Vanilka69 napsal(a):

Já za sebe můžu poradit, že se snažím NETRÁPIT SE VĚCMI CO NEMŮŽU ZMĚNIT.

To jsem rada, ze uznavas, ze se nektere veci nebo okolnosti nedaji zmenit. Zatim mi tady kazdy vtloukal do hlavy, ze zmenit se da vsechno, kdyz se chce. :vissla:

jasně že něco nemůžu ovlivnit. nemám vliv na všechno, co se kolem mně děje. Ale můžu ovlivnit svůj postoj k té věci.

A ty to taky umíš, umí a dělá to každý. Ale zase, nejsme jen chodící lstroje a máme své city, které nemáme vždy pod kontrolou.  Člověk si prostě vždy neporučí. Ale já si myslím, že se počítá a určitě se projeví alespoň snaha o změnu svého postoje. Prostě vykročit a zkusit to ...

Příklad. Štve mě chování mých rodičů. Jejich chování můžu ovlivnit jen částečně, zda-li vůbec. Ale můžu se snažit být na nich čím dál tím víc nezávislá (nemusím se odstěhovat, ale budu si třeba pořád v hlavě říkat že jsem dospělá a skvělá a chytrá a oni staří a mimo mísu a naopak potřebují víc oni mě než já je atd.) až se mi to jednou povede a to jejich děsné chování mi bude jedno nebo téměř si z toho nebudu nic dělat. Oni se budou pořád chovat jako dřív, mě to ale už nebude vytáčet a prudit a štvát, nebudu se tím trápit.

Venuse: Ale vzdyt ja taky nikoho nehledam....

Tak to se omlouvam za nepochopeni. Myslela jsem, ze nechces byt sama...Nevedela jsem, ze ti to vlastne vyhovuje.

poletucha napsal(a):

Astra napsal(a):

Pročítám si všechny další příspěvky a všechny mě utvrzují v tom, že člověk potřebuje lásku a souznění, jsme tak prostě naprogramovaní.

astro, život není jen o vztazích

ale je pravda, že vztahy nám přinášejí nejsnadněji kladné emoce,
Proč tak pracně (i když natrvalo!) dolovat v sobě pocity lásky, míru, štěstí, když mi to rychleji a bez námahy zprostředkuje někdo jinej.
takže "pojd sem a dej mi můj pocit lásky"

nene, v sobě to všechno máme, děvčata, v sobě

Když nepotřebuješ vztah k životu, tak proč nežiješ sama ? Proč se obklopuješ lidmi, kteří ti něco zprostředkují bez námahy ? Vztah to není jen sex, pocit míru a štěstí můžu mít s někým kdo chápe mé pocity, že je krásná obloha, zurčí potůček a já nemusím dnes nic dělat. Zkus si o tom popovídat s prostředkovatelem, taky to jde, ale za peníze.

venuše napsal(a):

lueta napsal(a):

Co nenajdeme uvnitř, nemůžeme najít ani vně!!!!!!!!

Lueto, promin, jestli se pletu... ale ty nekoho mas, ze jo? A krome toho, urcite mas nekde pobliz rodice nebo jine pribuzne? Asi vis prdlajs, jaky je to byt dlouhodobe sama.

Nekdo tady psal o opustenem ostrove... umela bys tam byt stastna? A dlouho?

Venuše, nerozumíš a nechceš rozumět. Trvám na svém názoru. Dokud nenajdeš pocit štěstí uvnitř sebe, nemůžeš ani očekávat, že Ti ho někdo poskytne zvenčí. To za prvé. Za druhé - jaké je to žít na pustém ostrově nevím ani já ani Ty. Nebo Ty tam snad žiješ? Nemáš kolem sebe své děti, přátele, spolupracovníky? Myslím že máš, ale přesto se cítíš osamocená. Je to snad jejich vina? Nebo je to Tvůj postoj, kterým si sama něco nalháváš?
Ptáš, se kde najít chlapa, který by stál za to. A Ty stojíš za to? Stojíš "za to" sama sobě? ......podle Tvých reakcí ne, tak jak sakra chceš po někom jiném, aby stál za to? :dumbom:

venuše napsal(a):

taurus napsal(a):

Na jednu stranu myslim, ze vim, jak se citis a fakt bych ti prala, aby sis nekoho nasla ale na druhou stranu mam pocit, ze s timhle tvym nega pristupem si tezko nekoho najdes. Viz jen, ze chlapi tam u vas jsou samy blbci a Cecha tam stoprocentne nenajdes...cokoliv ti holky reknou to vynegujes. To je pak tezky.
Navic podle toho co pises, naprosto nevis, co chces. Chces chlapa ale nejsi ochotna pro to nic udelat.
Venus, brec a fnukej jak dlouho jen chces. Ale nemyslim si, ze s timhle pristupem nekoho najdes.

Ale vzdyt ja taky nikoho nehledam.... kdybych mermomoci nechtela byt sama, tak by se vzdycky nekdo nasel. To co pisu na tomhle foru, je trochu prehnany, pisu tak proto, ze se mi zdaji prispevky nekterych holek taky hodne prehnany... jako ze jsou tak strasne stastny, prestoze jsou samy. Tomu proste neverim! Ja taky nejsem uplne nestastna, ale abych psala, jak je vsechno super jen proto, ze dneska sviti slunicko.... to me proste nestaci.
A co se tyce breceni a fnukani... nebrecim a nefnukam, delam normalni veci jako kazdej clovek.... a ze vseho nejvic jsem RADA, ze me nikdo NEBUZERUJE!!! :cool:

venuše, proč nemůžeš věřit, že některé to máme jinak než ty? :lol: I ty nevěřící Tomáši. Já jsem opravdu šťastná. Přestože jsem byla sama, i tehdy jsem byla šťastná. Já to tak jednoduše mám. :D
venuš,je mi trošku smutno, jak furt a furt trváš na svém. Budeš ještě "horší" případ, než jsem byla já, koukám. :lol: Ale my to nevzdáme, nevzdáme! :lol: A dnes si zase zapálím v ložnici svíčku a budu na tebe myslet, vždyť víš! :D:pussa:

lueta napsal(a):

Za druhé - jaké je to žít na pustém ostrově nevím ani já ani Ty. Nebo Ty tam snad žiješ? Nemáš kolem sebe své děti, přátele, spolupracovníky? Myslím že máš, ale přesto se cítíš osamocená. Je to snad jejich vina? Nebo je to Tvůj postoj, kterým si sama něco nalháváš?

Lueto, jses na me tvrda, ale budiz... asi to potrebuju.

Ja jsem tady jako na pustem ostrove... mozna je to jeste horsi. Na pustem ostrove by mi mozna bylo lip, protoze by tam nikdo nemel vuci me predsudky. Mohla bych byt sama sebou!
Deti mam, to je pravda.... ale ty jsou se mnou proto, ze jim nic jineho nezbyva. Opravdove pratele nemam... a do prace chodim za trest. Tak jak mam byt do pr.... stastna?
Nedavno jsme se s nekym bavili, kdy jsme byli opravdu stastni. A vis co? Je mi 45 a ja si zaboha nemohla vzpomenout, jestli jsem nekdy byla stastna. NEBYLA. Chybi mi hormon stesti! :sjuk:

majkafa napsal(a):

venuše, proč nemůžeš věřit, že některé to máme jinak než ty? :lol: I ty nevěřící Tomáši. Já jsem opravdu šťastná. Přestože jsem byla sama, i tehdy jsem byla šťastná. Já to tak jednoduše mám. :D

Jses stastna i pres to, zes vcera o kousek vys napsala, ze bys dala nevim co za to, kdybys mohla byt zase se svym muzem? To nepochopim... :co: Nenamlouvas si to jen, abys obalamutila tvoje podvedomi?

Venuše, něco Ti povím. Zrovna v této chvíli má  v Jižních Čechách pohřeb švagr mého bratra. Dnes by mu bylo navíc 31 let. Zemřel stejně jako jeho bratr ( kterému bylo 17) při bouračce na motorce. Myslím, že jejich maminka by si to s Tebou ráda vyměnila. Sedím tady, je mi nanic !!!

venuše napsal(a):

Jses stastna i pres to, zes vcera o kousek vys napsala, ze bys dala nevim co za to, kdybys mohla byt zase se svym muzem? To nepochopim... :co: Nenamlouvas si to jen, abys obalamutila tvoje podvedomi?

Ano, jsem. Nenamlouvám si to, cítím to. :D A kdybych byla zase se svým mužem, tak bych byla taky šťastná. Nalezla jsem lásku a štěstí v sobě, už vím, že mi ho nikdo nedá, že ho mám hledat jen a jen u sebe. I když třeba chvilku pláču, to k mému životu taky patří a slzičky zase za chvilku uschnou. Jsem šťastná. Jak řekl můj syn - mami, je možné, že jsem šťastný jen tak z ničeho nic? Nic úžasného se mi dnes nepřihodilo a já jsem šťastný? Ano, je to možné. I já to tak mám. :D Protože každý okamžik je důležitý a úžasný. :D

majkafa napsal(a):

venuše napsal(a):

Jses stastna i pres to, zes vcera o kousek vys napsala, ze bys dala nevim co za to, kdybys mohla byt zase se svym muzem? To nepochopim... :co: Nenamlouvas si to jen, abys obalamutila tvoje podvedomi?

Ano, jsem. Nenamlouvám si to, cítím to. :D A kdybych byla zase se svým mužem, tak bych byla taky šťastná. Nalezla jsem lásku a štěstí v sobě, už vím, že mi ho nikdo nedá, že ho mám hledat jen a jen u sebe. I když třeba chvilku pláču, to k mému životu taky patří a slzičky zase za chvilku uschnou. Jsem šťastná. Jak řekl můj syn - mami, je možné, že jsem šťastný jen tak z ničeho nic? Nic úžasného se mi dnes nepřihodilo a já jsem šťastný? Ano, je to možné. I já to tak mám. :D Protože každý okamžik je důležitý a úžasný. :D

Ty jsi proste veskrze stastny clovek  :)  kazdy to tak  , ale nema bohuzel :grater:

Dnes mám nějaký zamýšlecí a hodnotící den, pořád uvažuju, zamýšlím se, jak se věci v mém životě mají, čeho jsem dosáhla, nedosáhla apod.

Vzpomínám si, jak jsem ve svých 13, 14 letech snila, co budu dělat ve 20ti. Chtěla jsem jet do Ameriky, do Karibiku..mám spoustu naprosto nereálných snů, které když srovnám s realitou, je to o ničem. Někdy mi připadá, že prostě jen přežívám, chodím do školy, do práce, pak zas zpátky, pořád jen vydělávám peníze, které jsou stejně hned fuč, bez toho, abych z nich pořádn něco měla. když mám volno, trávím čas denním sněním-představuju si, jaké by to bylo, kdybych byla u mořem v té Americe apod.,někde úplně pryč.V ČR se mi moc nelíbí.

Taky jsem vždycky snila o muži mého srdce, se kterým se budu mít báječně. V realitě mě mé vztahy s muži často vyčerpávají, občas mě stojí víc energie, než mi dávají. Ale pořád sním o tom pravém...

Většina snů se mi nesplnila a mám pocit, že ani nesplní. Vím, že jsem mladá a mám život před sebou, měla bych s tím něco udělat,ale neví jak. Nejsem ten typ člověka, co se narodil na správné planetě. Většinu věcí jsem si musela tvrdě vybojovat, často i věci, které jsou pro lidi v mém okolí"normální".
Vím, že mnoho lidí se má daleko hůře než já, třeba jsem ted četla článek o nemocných AIDS v Africe, lidé žijící v zemi, kde se válčí apod.Snažím si to pořád připomínat,ale stejně mám pocit jakési nenaplněnosti.

Někdy si říkám, proč vlastně máme své sny??Je to jakási poháněcí síla, ale někdy mám pocit, že mě spíš trápí, protože když srovnám to,co chci si realitou, je to něco úplne jiného.
Mám pocit, že bych měla něco dělat, ale nevím co...Snažím se vydělat peníze, snažím si najít ideálního partnera, ale často mám pocit, že je to ztracená energie.
Říkám si:proč jsem tady na světě??Proto,abych jen tak přežívala, abych vstala, šla do školy,pak do práce, a pak spát..moje nejsvětlejší okamžiky jsou ty, kdy se věnuju svým představám,jaké by to bylo,kdyby.... Takže tyto představy jsou mým smyslem života??V tom případě mě ale na druhou stranu strašně frustrují, protože pak se vrátím zpět do reality, porovnám svůj život s nimi a cítím strašnou bezmoc.... cítím ty mantinely,které mi nedovolují překročit hranici mého vlastního bytí, které mi nedovolují jít tam,kam chci jít,být tam,kde chci být...Chtěla bych zbořit tyhle hranice, ale ať vyvíjím kolik energie chci, je to většinou nakonec zmařená energie, protože mé sny jsou často dost nereálné-pro člověka,jako jsem já. Připadám si často opravdu bezmocná, mám pocit, že dělám něco špatně,ale nevím přesně,co to je,a jak to změnit. Cítím,že nežiji život, který bych měla žít...žiji jen svými sny...
Nejspíš vám připadá,že tady plácám blbosti,asi jsem jen moc velký snílek...
Ale při představě, že takto prožiju celý život, se mi z toho dělá špatně..pak mám pocit, že můj život opravdu nemá žádný smysl...pořád čekám,až se něco změní,i se aktivně snažím některé věci změnit, ale pořád nic...bojím se, že celý život strávím v čekárně na své sny...

Smysl mého života je najít věčný klid a úsměv v duši a vyrovnanost abych mhola pomáhat i druhým...protože abych mohla pomáhat musím být vyrovnaná nejen se sebou ale se vším ostatním:)

Me napsal(a):

Dnes mám nějaký zamýšlecí a hodnotící den, pořád uvažuju, zamýšlím se, jak se věci v mém životě mají, čeho jsem dosáhla, nedosáhla apod.
....
Nejspíš vám připadá,že tady plácám blbosti,asi jsem jen moc velký snílek...
Ale při představě, že takto prožiju celý život, se mi z toho dělá špatně..pak mám pocit, že můj život opravdu nemá žádný smysl...pořád čekám,až se něco změní,i se aktivně snažím některé věci změnit, ale pořád nic...bojím se, že celý život strávím v čekárně na své sny...

Me, mě to zní tak, jako bys postrádala směr svého života a cíl. Taky že žiješ nejspíš hodně vnitřní život a snažíš se utíkat z toho vnějšího. Možná zkus nějaký seminář rozvoje osobnosti, nebo nějaký koníček, při kterém potkáš nové lidi. Trochu mi to připomíná moje vlastní myšlenkové stavy z doby kdy jsem chodila ještě na střední, které byly hodně živeny tím, že jsem kolem sebe "postrádala" lidi...

Ivana*M napsal(a):

Ty jsi proste veskrze stastny clovek  :)  kazdy to tak  , ale nema bohuzel :grater:

Ale může to tak mít, záleží to jenom na něm, na ničem jiném. Na žádných vnějších vlivech, na žádném partnerovi, bezchybných dětěch, dokonce ani na zdraví. Jenom na něm samotném. Před rokem mi tohle tloukli do hlavy a já jsem nevěřila. Už věřím! Už vím.

majkafa napsal(a):

Ivana*M napsal(a):

Ty jsi proste veskrze stastny clovek  :)  kazdy to tak  , ale nema bohuzel :grater:

Ale může to tak mít, záleží to jenom na něm, na ničem jiném. Na žádných vnějších vlivech, na žádném partnerovi, bezchybných dětěch, dokonce ani na zdraví. Jenom na něm samotném. Před rokem mi tohle tloukli do hlavy a já jsem nevěřila. Už věřím! Už vím.

Hmmm, jenze ja furt nevim, jak na to. Precetla jsem knizky, ctu vase rady, vzdycky si rikam: tak a zitra zacnu :styrka:, jenze vetsinou se vzdycky neco stane, co me zase hodi zpatky a ukaze, jak na tom jsem doopravdy. Nevim, jak se bratnit tem negativnim vlivum z meho okoli. :rolleyes:

Venuše, rozumím ti, byla jsem na tom stejně. Hledala jsem, jak, jak, nevěděla, nešlo to. Doteď mám pocit, že to ke mně přišlo tak nějak SAMO, že já na tom nemám zásluhu. Ten začátek přišel SÁM, pak už jsem to "zařizovala" já. Nemůžu najít vhodné slovo na to, jak jsem si to u sebe pak už "uměla" "dokázala" ovlivnit sama. Začátek přišel ke mně SÁM. Možná? Jediné, co snad vidím, je, že když mě z "druhého světa" poslali zpět, byla jsem na něj moc naštvaná. Pak jsem si za nějakou dobu řekla, že když mě tam nechtějí a MUSÍM tady být, tak to chci Prožít a ne Přežít. A pak to nějak SAMO přišlo.

Venuše, tošku ti poradím, jak jdu na to já, i když asi nemám právo radit, neb jsem tu byla hodně kritizována za své postoje. Když mi manžel řekl, že se chce se mnou rozejít, byla to pro mě rána do palice a dlouho jsem se vzpamatovávala. Potom jsem si jednoho dne řekla - stalo se mi něco strašného, ale zároveň jako bych s tím zlým viděla ostřeji to dobré, co mě v životě potkává. Byla jsem najednou vděčná, že jsem zdravá, že mi zůstal náš byt, v němž se mi krásně bydlí, že mám práci, v níž si mohu vydělávat peníze a že mám hodné, krásné, zdravé a chytré děti, které neodešly za tatínkem, i když to hrozilo. Začala jsem si vědomě každý den všímat těch hezkých okamžiků v životě a těšit se na ně. Radovala jsem se z krásné přírody ( byl zrovna náderný barevný podzim), z ptáčků, kteří posklakovali před naším domem, z roztomilých pejsků, které jsem potkávala, z milých spolupracovníků, od nichž jsem lačně lapala každé hezké slůvko, každý úsměv, z hezkých knížek, které jsem četla i z televizních seriálů, které někomu můžou připadat hloupé, ale já se na ně těšila a užívala jsem si jich. Začala jsem si dělat i malé radosti - koupila jsem si svíčky a každý večer se dívala do jejich plamenů a poslouchala při tom hudbu, začala jsem chodit na masáže, našla jsem si kamarádky na internetu a zároveň obnovila přátelské styky se svými starými kamarádkami, chodila jsem s nimi do kina, do divadla, na koncerty, na procházky. Začala jsem si zapisovat všechny krásně prožité chvíle do zápisníčku. i když mi bylo a je hrozně smutno po BM, nesedím doma a nepláču, ale snažím se aktivně žít. Začala jsem chodit do jógy a plavat do bazénu a hlavně - každý den se aktivně těším na nějaký hezký zážitek.
Nejsem na tom tak dobře jako majkafa, ale pracuju na sobě, říkám si pozitivní afirmace a věřím jim. Taky čtu knihy, které by mi mohly pomoci, zamýšlím se nad nimi a beru si z nich poučení. Mám pocit, že všude vidím spoustu znamení, které mi říkají - nevzdávej to, jdi dál, bude dobře, JE dobře. Tak to mám já.

Ivano, tvé řádky jsou optimistické, jsem moc ráda, že to takhle máš. :pussa::hjarta:

Díky majko, jen bych si moc přála být na tom jako ty. ale třeba se mi to jednou podaří ....

Nejsem mladá, zdravá, krásná ani bohatá. Přesto mě baví, jak žiju. Mám ráda svoje bydlení, svoji práci, koníčky, lidi, co se s nimi občas vídám. Umím být i jen tak doma sama se sebou a nepovažuji to za ztracený čas. Jsem přístupná naučit se něčemu novému a neumím usnout na vavřínech. Myslím, že se člověk učí a zdokonaluje celý život...pokud ovšem chce...Jsem otevřená vůči dalším novým zážitkům a lidem. Umím být ráda i za to, že třeba prší. Když mám možnost jít mezi lidi, jdu a vždycky se vrátím spokojená a obohacená. Umím přijmout fakta, na kterých není v mých silách něco měnit a umím zapracovat na tom, čeho chci dosáhnout. Když se mi něco hned nepovede, uznám, že třeba zrovna nebyl ten správný čas nebo že jsem nezvolila nejsprávnější způsob.  Když se mi něco povede, umím se z toho radovat. Nenatahuji se po věcech, o nichž vím, že jsou pro mě nedostupné a nezávidím těm, kdo se zdánlivě mají lépe, než já. Kdoví, třeba nejsou tak šťastní, jak vypadají. Když se mi zdá, že bych ráda zkusila něco, co mi přišlo do cesty a nejde mi to, umím se z toho poučit a případně se zasmát sama sobě. Nedávám si vysoké cíle, ale pokud o něco stojím a snažím se, obvykle mi to vyjde. Uvědomuju si, že spousta věcí, které se mě týkají, záleží na mě samotné.

Nejsem žádný zázrak, ale neměnila bych. Líbí se mi na světě, i když v něm není všechno, jak má být. Ostatně, ani já přece nejsem akorát...!

kalupinka napsal(a):

Nejsem mladá, zdravá, krásná ani bohatá. Přesto mě baví, jak žiju. Mám ráda svoje bydlení, svoji práci, koníčky, lidi, co se s nimi občas vídám. Umím být i jen tak doma sama se sebou a nepovažuji to za ztracený čas. Jsem přístupná naučit se něčemu novému a neumím usnout na vavřínech. Myslím, že se člověk učí a zdokonaluje celý život...pokud ovšem chce...Jsem otevřená vůči dalším novým zážitkům a lidem. Umím být ráda i za to, že třeba prší. Když mám možnost jít mezi lidi, jdu a vždycky se vrátím spokojená a obohacená. Umím přijmout fakta, na kterých není v mých silách něco měnit a umím zapracovat na tom, čeho chci dosáhnout. Když se mi něco hned nepovede, uznám, že třeba zrovna nebyl ten správný čas nebo že jsem nezvolila nejsprávnější způsob.  Když se mi něco povede, umím se z toho radovat. Nenatahuji se po věcech, o nichž vím, že jsou pro mě nedostupné a nezávidím těm, kdo se zdánlivě mají lépe, než já. Kdoví, třeba nejsou tak šťastní, jak vypadají. Když se mi zdá, že bych ráda zkusila něco, co mi přišlo do cesty a nejde mi to, umím se z toho poučit a případně se zasmát sama sobě. Nedávám si vysoké cíle, ale pokud o něco stojím a snažím se, obvykle mi to vyjde. Uvědomuju si, že spousta věcí, které se mě týkají, záleží na mě samotné.

Nejsem žádný zázrak, ale neměnila bych. Líbí se mi na světě, i když v něm není všechno, jak má být. Ostatně, ani já přece nejsem akorát...!

Tys to napsala tak krásně "obyčejně" ...taky to tak nějak cítím. Dnes je mi tak pošmourno a toto se mi moc líbí, rozjasnilo mi to zrak :) a najednou vidím spíš ty povedené věci, než ty míň povedené ...jááá se mááám !

Zit tak, abych byla spokojena sama se sebou a mohla se na sebe s klidem podivat do zrcadla. Bez obcasnych klopytnuti se to neobejde, ale i z tech je mozne se poucit.

Pro sve konicky, seberealizaci a praci na sobe. Nesoutezim, nesrovnavam s jinymi, pokud se snazim prekrocit stin, tak pouze ten svuj.

Proto, ze na svete existuji lide, se kterymi si mame co dat a jak se obohatit a posunout dal, at jiz v pratelske nebo ve vztahove rovine.