Já už nevim, co mam dělat...jsem prostě pořád sama, nezadaná...A vůbec nevim, čím to je. Poslední dobou mám pocit, že muj život nemá žádnej smysl, že se to stejně nikdy nezmění.
Je mi 20 a pořád jsem nepotkala toho pravýho (teda...já jsem vlastně nepotkala ani nikoho levýho). Chodim na vysokou a některý holky ve třídě jsou už i vdaný nebo aspoň bydlí u přítele a řeší se jenom, jak oznámit doma, že se stěhujou, co uvařit k veřeči, kde nejlíp nakoupit, atd. Připadam si tam, že tam vůbec nepatřim... Jsem z toho už vážně docela zoufalá...s klukama si píšu přes internet, ale to je tak všechno. Kolikrát se mě třeba i ptaj, jestli s nima někam nepůjdu, ale já mám strach. Vůbec nevim, o čem bych se s nima bavila a navíc si i myslim, že kdyby mě viděli, otočili by se a šli by radši zase domu...
Navíc všichni moji kamarádi někoho maj a mě už fakt nebaví dělat pořád jenom křena, takže s nima ani moc nikam nechodím...
Poslední dobou mám fakt strach, že už se ani nikdy zamilovat nedokážu a že zůstanu napořád sama...
Vůbec nevim, co mam dělat...

Emy - teprve 20???  Když jsem viděla nadpis "pořád sama", tak jsem myslela že to bude nějaká kolem 45.... Ve 20 to přece není žádná katastrofa, dceři je 19 pryč a má spoustu kamarádek, které nemají žádného kluka! A když tě někdo pozve, tak běž a neřeš dopředu, o čem by ses s ním bavila, to přijde úplně samo. Problém myslím je ale jinde, protože ty píšeš - kopíruju:
a navíc si i myslim, že kdyby mě viděli, otočili by se a šli by radši zase domu.

takže podle toho myslím, že trpíš komplexem méněcennosti, takže by ses měla snažit vyřešit napřed to. To ostatní pak už přijde.

Bety díky za odpověď...když já právě neznám nikoho, kdo by ve 20ti ještě neměl kluka...si připadám jak exot...
A jak se takovýho komplexu méněcennosti zbavuje?

Emy, smarja pano - co blbnes, ve 20 mas jeste moooore casu.  Co bych mela rikat ja, je mi 33 a taky zadnej vztah nemam a rozhodne mi nepripada, ze by kvuli tomu nemel muj zivot smysl.
Trosku si odporujes, na jednu stranu te trapi, ze nemas zadny vztah, ale na schuzku s nekym mas strach jit. Tak to se pak nediv.. Nejdriv se zbav sveho strachu a makni na svem sebevedomi. Kdyz pujdes na schuzku se strachem, ze se nebudes mit o cem bavit a ze se ten druhy hned lekne a odejde, tak si pis, ze se to taky stane.
Takze uc se byt sama sebou, vaz si sama sebe a mej se rada a uzivej si zivot, i kdyz jsi zatim single.

Emy, většinou se člověk seznámí, když s tím nejmíň počítá.

A porč myslíš že by sis neměla o čem povídat :vissla: přes ICQ vám určo "pusa" jede :supr: Neboj se klidně se sejděte ale netlač na pilu :D Ve 20 to opravdu není žádná tragédie, ty co dnes řeší manželství možná za pár let budou řešit rozvod :rolleyes: nemáš kam spěchat :supr:

jj

Emy napsal(a):

Bety díky za odpověď...když já právě neznám nikoho, kdo by ve 20ti ještě neměl kluka...si připadám jak exot...
A jak se takovýho komplexu méněcennosti zbavuje?

Buď to zkusíš napřed sama - zadej do vyhledavače a studuj, případně si zajdi do knihovny, zkus vyhledat nějaké kurzy, a pokud si netroufáš tak si najdi psychologa, pomůže ti...

Kurz zbavení se méněcennosti - první krůček : každé ráno se koukej do zrcadla a chval se a říkej jaká jsi vyjímečná a nikdo není dokonalý - tak proč bys měla být ty??
Prostě musíš přijmout sama sebe taková jaká jsi :supr: nechtěj ze sebe za každou cenu dokonalou bytost - to není nikdo :jojo: až budeš mít první krůček úspěšně za sebou :gloria: bude to lepší a lepší :supr:

To je pravda - sice to zní jako fráze, ale pozitivní myšlení dělá divy, proč si říkat já to nezvládnu, nemám na to, říkej si co je na tobě pěkného, že to zvládneš, nebo aspoň budu se snažit a nenechám se odradit.
A když to nepůjde hned, nevadí, však ono  to po čase půjde...

Milá Emy, vím, o čem mluvíš. Bývala jsem taky dost sama. Nikdy jsem nechápala, proč některé holky mají plno kamarádek či nápadníků, když  jsou úplně stejné, jako já. Obyčejné, ničím vyjímečné. Trvalo mi moc dlouho, než jsem pochopila, že k tomu, abych měla pro mě uspokojivé, četnější, fajn a přínosné vztahy s ostatními lidmi, musím nejprv začít u sebe. Musím umět překonat ostych, jít mezi lidi, mluvit s nimi, mít koníčky, které mě baví a za nimiž budu pravidelně vyrážet do světa. Zdokonalovat se v tom, v čem jsem dobrá, zkusit něco nového, co mě láká, ale zatím jsem si netroufla, že musím na životních situacích hledat vždycky spíš klady a umět přijít na jejich řešení. Ne se jimi nechat zdeptat či odradit. Že není důležité, kolik známých mám, ale jací jsou. Emy, pěkně se na sebe podívej a řekni si:
JSEM MOMENTÁLNĚ BEZ ZNÁMOSTI, PROTOŽE JSEM JEŠTĚ NEPOTKALA NĚKOHO, KDO BY MI ZA TO STÁL. MÁM TYHLE KLADY...A TYHLE ZÁPORY.... CHTĚLA BYCH DOKÁZAT TO....A UDĚLÁM PRO TO TOHLE. RÁDA BYCH SE NAUČILA ....A ZAČNU S TÍM HNED ZÍTRA. VYPTÁM TOHO A TOHO , ABYCH VĚDĚLA VÍC. NAŠETŘÍM SI NA .... A CHCI SE PODÍVAT TAM A TAM. NEŽ SE K TOMU DOSTANU, NĚCO SI O TOM PŘEČTU...NA SOBĚ BYCH CHTĚLA PRACOVAT A ZMĚNIT...ÚČES, OBLEČENÍ...INSPIRACI NAJDU....
A tak dál. Neříkej si, že jsi sama, a sama stejně zůstaneš, protože se Ti do ničeho neche. Emy, svět nepřijde za Tebou. Musíš Ty za ním. Studuješ VŠ. Jsi jistě chytrá holka, sympaťanda, pohodářka. Možná ti okolo Tebe nedokážou docenit, jak jsi prima. Najdi si proto nějaké sportovní či kulturní aktivity, aby ses jim zdravě vzdálila. Tví spolužáci Tě třeba vnímají jako někoho, koho denně večer najdou na koleji v pokoji číslo patnáct u knížky. Až tam nebudeš, budou se divit. no a Ty jim řekneš...byla jsem prostě někde, bylo to tam fajn, zas tam půjdu. Zkrátka, pocit samoty je normální. Musíš umět být sama a udělat si v sobě pohodu. Pak s Tebou bude rád trávit čas i někdo, koho potkáš, až to nejmíň budeš čekat!
Věř mi, Emy. My zkušenější už to víme! Musíš změnit svoje zvyklosti a udělat si pořádek v sobě, kolem sebe, a pak se uvidí!

Ano, Kalupinko, máš naprostou pravdu.
Lépe bych to nedokázala napsat :supr: :godlike: :supr:

Teda, to jsem ani nečekala, že mi napíše tolik lidí :) A moc vám za vaše rady děkuju!
Ono mě to teda trápilo už i dřív, ale ne tolik...měla jsem kamarády, naše třída ze střední byla super! Ale po maturitě jsme se strašně rozprchli, každej jinam a už se spolu moc nescházíme. No a já zůstala doma, protože obor, na kterej jsem chtěla je zrovna ve vedlejším městě, takže jezdím do školy tramvají...tak si říkám, že kdybych byla na koleji, bylo by to asi jiný...teď si připadam jako že nikam nepatřim: polovina lidí jede na kolej a druhá domů ke svým přítelům...No a prostě si připadam strašně sama a tim víc mě trápí, že nikoho nemam...

jo na koleji je jinej život :-)

My jsme se po maturitě taky rozprchli a teď na stará kolena se zase začínáme scházet, hodně s enás vrátilo ze světa do rodného města a vyrážíme vcelku pravidelně do kavárny, cukrárny apod...holt člověk s věkem dětinští...a ten život rychle utíká.

Teda, tak to já jsem na nás zvědavá...my i když se sejdeme, tak si stejně nějak nemáme co říct, byla bych ráda, kdybysme si za pár let zase začali rozumět :)

Emy, poslala jsem ti SZ.

yellow108 napsal(a):

Emy, poslala jsem ti SZ.

Už jsem odpověděla :)

Emy,mě bude 29 a stále jsem sama,ani kamarádů moc nemám,ty jsi na tom ještě mooooc dobře.

Taky si myslím,že ve 20 to není žádná katastrofa,netlač na pilu a užívej si.

Emy napsal(a):

Bety díky za odpověď...když já právě neznám nikoho, kdo by ve 20ti ještě neměl kluka...si připadám jak exot...
A jak se takovýho komplexu méněcennosti zbavuje?

Moje holčička před rokem, kdy jí bylo 20 a půl, ještě nikdy neměla žádného kluka. Dnes bydlí se svým moc prima přítelem. Emy, jsi tak mlaďoučká a máš před sebou spoustu času a krásných životních chvil. Užívej si života. Ten tvůj pravý se taky jednou objeví, neboj. :pussa:

Emy napsal(a):

Já už nevim, co mam dělat...jsem prostě pořád sama, nezadaná...A vůbec nevim, čím to je. Poslední dobou mám pocit, že muj život nemá žádnej smysl, že se to stejně nikdy nezmění.
Je mi 20 a pořád jsem nepotkala toho pravýho (teda...já jsem vlastně nepotkala ani nikoho levýho). Chodim na vysokou a některý holky ve třídě jsou už i vdaný nebo aspoň bydlí u přítele a řeší se jenom, jak oznámit doma, že se stěhujou, co uvařit k veřeči, kde nejlíp nakoupit, atd. Připadam si tam, že tam vůbec nepatřim... Jsem z toho už vážně docela zoufalá...s klukama si píšu přes internet, ale to je tak všechno. Kolikrát se mě třeba i ptaj, jestli s nima někam nepůjdu, ale já mám strach. Vůbec nevim, o čem bych se s nima bavila a navíc si i myslim, že kdyby mě viděli, otočili by se a šli by radši zase domu...
Navíc všichni moji kamarádi někoho maj a mě už fakt nebaví dělat pořád jenom křena, takže s nima ani moc nikam nechodím...
Poslední dobou mám fakt strach, že už se ani nikdy zamilovat nedokážu a že zůstanu napořád sama...
Vůbec nevim, co mam dělat...

:lol: Ver mi, že aj tí chlapci na druhej strane internetu majú strach, že keď ich uvidíš naživo, že už sa s nimi nestretneš. Vyrastala som ako jedine dievča v chalanskej partii a viem, že aj oni prežívajú strachy z prvého rande, aby sa neztrápnili alebo sa boja vôbec sympatické dievča osloviť, aby neprišlo bolestivé odmietnutie. Takže je to 50:50 a on bude rovnako nervozny ako ty. :dumbom:
Takže ak ti je nejaký sympatický, tak choď do toho, nemáš čo stratiť. Maximálne môžeš niekoho úžasného spoznať, ak preletí iskrička. :dumbom: Ja som svojho priateľa tiež spoznala cez internet a čo bolo fajn, dlhšie sme si písali, než sme sa stretli, takže sme o sebe veľa vedeli a nebol problém o čom sa máme rozprávať. Povedala by som, že sa nám huba nezastavila a skoro som zmeškala posledný večerný spoj domov. :lol::vissla:

PS: V 20ke sa vydavat mi pride priskoro. Človek je ešte životom málo skúsený a môže si zle zvoliť svojho životného partnera. Ale je to môj osobný názor.

Ahoj, no já ti rozumím, já jsem měla svého prvního přítele tesně před 20 narozeninami, no a to proto že mě sbalil, jinak bych byla sama doteď. Teď už vím, že je to o tom nebát se a prostě to zkusit, i když to nedopadne, další nová zkušenost.Radila bych ti brát to tak, že s těmi kluky jdeš prostě na přátelskou schůzku a nerešit jak to dopadne, protože to se o spoustu věcí připravuješ. Většina věcí v životě je o tom překonat strach a zkusit něco novýho. Držím palce.

Emy,
to, že nikoho nemáš, vůbec neřeš. Když tě někdo někam pozve, klidně běž, pobavíš se, podíváš se někam, bav se s lidmi, kteří jsou ti sympatičtí. Jednou se určitě zamiluješ. A třeba do člověka, kterého dobře znáš už delší dobu. Podle mě láska na první pohled neexistuje. Takže choď ven, bav se, určitě jsi krásná holka, ve 20ti letech máš na starosti spoustu času. Ty vdané možná zase závidí tobě, že nemáš tolik povinností jako ony, že máš víc času na sebe. Jen nesmíš sedět doma, tam nikoho nepotkáš.

Emy,tvůj příspěvek mi připomíná mě před pár lety:-).Byla jsem hrozně smutná a vystresovaná z toho, že nikoho nemám..Svůj první vážnější,delší a sexuální vztah mám taky až od 21 let.Taky sjem si připadala divná,všichni kolem mě už někoho měli,a já pořád nic.Dokonce jsem chodila pár měsíců i s klukama,kteří mě nepřitahovali,jen abych nebyla sama.Ty vztahy byly fiasko, už bych to nikdy neudělala,to budu radši sama!
Víš,ted když se na to koukám zpětně-Jen lituju těch dní,kdy jsem kvůli toho byla neštastná,ted si říkám, že jsem si to mohla užít,dokud jsem ještě byla nezadaná,mohla jsem cestovat apod.Místo toho jsem tvrdla tady v ČR a čekala na toho"pravého".Ted,když mám přítele, mě tady už trochu drží a svazuje-vztah je prostě závazek,at chceme nebo ne.Říkám si,že kdybych tenkrát nebyla blbá,tak jsem tenkrát mohla pořádně cestovat , protože jsem nebyla na nikoho vázaná. Takže ti radím:užij si to,dokud můžeš ;).Dělej věci,které v pozdějším vztahu budeš muset kvůli nedostatku času omezit.Cestuj.Můžeš být sama,ale nemusíš být osamělá,to je rozdíl!Musíš být jen odvážná ;)

Emy napsal(a):

Bety díky za odpověď...když já právě neznám nikoho, kdo by ve 20ti ještě neměl kluka...si připadám jak exot...
A jak se takovýho komplexu méněcennosti zbavuje?

Seznámil bych tě s kamoskou, která neměla kluka do svych 28 let. Mela obrovske pocity menecennosti (prestoze byla na druhou stranu vcelku k svetu, ale hlavne byla nesmirna zajimava, ziva, energicka holka s tak bohatym vnitrnim svetem, o kterem se prumernym lidem ani nezda).

...a taky byla porad sama. Nejpravdepodobnejsi pricina byla ta, ze se silene bala nejakeho poznavani a pak se taky bala, ze udela chybu.
neuvedomovala si, ze bez tzv. "chyb" a riskovani se vlastne neda s nikym seznamit, mluvit, poznavat se a zjistovat, co se ji libi nebo ne.

Par vet, ktere jsou pravdive, ale s nejvetsi pravdepodobnosti nejsou to, co chces v teto chvili slyset:
- byt sam (bez partnera) neni nic nenormalniho. Znakem normalnosti ve 20 opravdu neni mit vazny vztah. Naopak je to vek poznavani, nejistoty, mindraku, hraných póz, zklamání, radosti, alkoholu a večírků, nebo taky pochmurného čumění do zdi a mladistvých depresí.
- 99% lidí tady ti rekne, ze je potreba zapracovat na sobe same. Na sebevedomi a spokojenosti se sebou samotnou. Ostatni veci pak prijdou samy. Nefunguje to dlouhodobe tak, ze sve sebevedomi lze nalezt az s nalezenim nekoho, kdo te jakoby pochopi a oceni te....tzn. pana "Praveho"
- nejsi exot. Jen si tak pripadas. Protoze je naopka normalni ve 20 urcity projev stadnosti, uniformity (pres proklamovanou individualitu) a nevybocovani z rady. Je pochopitelne, ze te to muze trapit. Krome sebevedomi a delani veci, ktere se ti libi (vcetne casteho sexualniho styku se sebou samotnou - nema smysl cekat na pana praveho) je lacina cesta vikendove mojito (cca 5x) a v nejakem baru tancit s kamoskami na stole a svadet kluky.

PS: vlastne to neni uplne lehky a automaticky radostny vek. Ale predstav si, ze ti je 47, mas dve deti, opustil te manzel a tobe nezbyva nic jineho, nez psat na Babinet... a i temhle kouskum po urcite dobe opet vysvitlo slunce. Neni tedy duvod, proc by nemohlo po case i tobe. A nemusi to byt pouze svazano s nejakym chlapkem.

Ahoj Nicolasi :))))

Emy napsal(a):

Já už nevim, co mam dělat...jsem prostě pořád sama, nezadaná...A vůbec nevim, čím to je. Poslední dobou mám pocit, že muj život nemá žádnej smysl, že se to stejně nikdy nezmění.
Je mi 20 a pořád jsem nepotkala toho pravýho (teda...já jsem vlastně nepotkala ani nikoho levýho). Chodim na vysokou a některý holky ve třídě jsou už i vdaný nebo aspoň bydlí u přítele a řeší se jenom, jak oznámit doma, že se stěhujou, co uvařit k veřeči, kde nejlíp nakoupit, atd. Připadam si tam, že tam vůbec nepatřim... Jsem z toho už vážně docela zoufalá...s klukama si píšu přes internet, ale to je tak všechno. Kolikrát se mě třeba i ptaj, jestli s nima někam nepůjdu, ale já mám strach. Vůbec nevim, o čem bych se s nima bavila a navíc si i myslim, že kdyby mě viděli, otočili by se a šli by radši zase domu...
Navíc všichni moji kamarádi někoho maj a mě už fakt nebaví dělat pořád jenom křena, takže s nima ani moc nikam nechodím...
Poslední dobou mám fakt strach, že už se ani nikdy zamilovat nedokážu a že zůstanu napořád sama...
Vůbec nevim, co mam dělat...

Ahoj Emy,
nebuď smutná. Tak máš to nejlepší stále před sebou, a to je dobrá zpráva ! někde, jsem slyšela, že se mění život po 7 letech, tedy 7 let hubených a pak 7 let skvělých a tak.... tak se těš, určitě ta změna přijde a budeš s někým a šťastná. A je lepší být raději sama než jen tak s někým... A říká se, neházejte perly sviním.... tak jsi tedy ta perla, co si počká na někoho, kdo to ocení ... :)

Natynka napsal(a):

Ahoj Nicolasi :))))

Ahoj!! :hjarta:

Nicolas napsal(a):

Natynka napsal(a):

Ahoj Nicolasi :))))

Ahoj!! :hjarta:

líbí se ti můj nový citát??? :gloria:

Nicolas napsal(a):

Emy napsal(a):

Bety díky za odpověď...když já právě neznám nikoho, kdo by ve 20ti ještě neměl kluka...si připadám jak exot...
A jak se takovýho komplexu méněcennosti zbavuje?

Seznámil bych tě s kamoskou, která neměla kluka do svych 28 let. Mela obrovske pocity menecennosti (prestoze byla na druhou stranu vcelku k svetu, ale hlavne byla nesmirna zajimava, ziva, energicka holka s tak bohatym vnitrnim svetem, o kterem se prumernym lidem ani nezda).

...a taky byla porad sama. Nejpravdepodobnejsi pricina byla ta, ze se silene bala nejakeho poznavani a pak se taky bala, ze udela chybu.
neuvedomovala si, ze bez tzv. "chyb" a riskovani se vlastne neda s nikym seznamit, mluvit, poznavat se a zjistovat, co se ji libi nebo ne.

Par vet, ktere jsou pravdive, ale s nejvetsi pravdepodobnosti nejsou to, co chces v teto chvili slyset:
- byt sam (bez partnera) neni nic nenormalniho. Znakem normalnosti ve 20 opravdu neni mit vazny vztah. Naopak je to vek poznavani, nejistoty, mindraku, hraných póz, zklamání, radosti, alkoholu a večírků, nebo taky pochmurného čumění do zdi a mladistvých depresí.
- 99% lidí tady ti rekne, ze je potreba zapracovat na sobe same. Na sebevedomi a spokojenosti se sebou samotnou. Ostatni veci pak prijdou samy. Nefunguje to dlouhodobe tak, ze sve sebevedomi lze nalezt az s nalezenim nekoho, kdo te jakoby pochopi a oceni te....tzn. pana "Praveho"
- nejsi exot. Jen si tak pripadas. Protoze je naopka normalni ve 20 urcity projev stadnosti, uniformity (pres proklamovanou individualitu) a nevybocovani z rady. Je pochopitelne, ze te to muze trapit. Krome sebevedomi a delani veci, ktere se ti libi (vcetne casteho sexualniho styku se sebou samotnou - nema smysl cekat na pana praveho) je lacina cesta vikendove mojito (cca 5x) a v nejakem baru tancit s kamoskami na stole a svadet kluky.

PS: vlastne to neni uplne lehky a automaticky radostny vek. Ale predstav si, ze ti je 47, mas dve deti, opustil te manzel a tobe nezbyva nic jineho, nez psat na Babinet... a i temhle kouskum po urcite dobe opet vysvitlo slunce. Neni tedy duvod, proc by nemohlo po case i tobe. A nemusi to byt pouze svazano s nejakym chlapkem.

krásně a pravdivě napsáno!! 1* pro Nico

Nicolas napsal(a):

...a taky byla porad sama. Nejpravdepodobnejsi pricina byla ta, ze se silene bala nejakeho poznavani a pak se taky bala, ze udela chybu.Neuvedomovala si, ze bez tzv. "chyb" a riskovani se vlastne neda s nikym seznamit, mluvit, poznavat se a zjistovat, co se ji libi nebo ne.

to je přesně ta chyba, kterou jsem dělala já!Je to úplně to nejhorší,co můžeš udělat, takže jestli je to taky tvůj problém,rychle se toho zbav :hjarta:

Nicolas napsal(a):

...a i temhle kouskum po urcite dobe opet vysvitlo slunce...

kouskům :o :lol:
chudáci,takhle o nich psát.. :dumbom: :D

Jejda.... být smutná z toho, že je Ti 20 a jsi sama??? A to studuješ VŠ..., máš před sebou prázdniny... tady nebo v zahraničí - možnost seznámení!! A z toho ty jsi smutná???

Jo jo, jak nebydlíš na kolejích a nejsi hospodský typ, je to se spolužáky moc těžký. Taky jsem prošla vysokou bez jediného kamarádství. Takže se nevaž na spolužáky a hledej jinde. Já chodím na sportovní akce s partou padesátníků a lepší kumpány si nemůžu přát. (Mně je o polovinu míň.)
A je pravda, že partner se objeví, když to nejmíň čekáš. Takže nečekej vůbec a choď na brigády, na koncerty, na srazy chovatelů hadů a měj se ráda.

Natynka napsal(a):

Nicolas napsal(a):

Natynka napsal(a):

Ahoj Nicolasi :))))

Ahoj!! :hjarta:

líbí se ti můj nový citát??? :gloria:

Ty se mi líbíš víc :)
Ale respektuju tvoji vášen pro citáty :-) (btw: je to pěkný citát, myslím ten tvůj poslední).

Nicolas napsal(a):

PS: vlastne to neni uplne lehky a automaticky radostny vek. Ale predstav si, ze ti je 47, mas dve deti, opustil te manzel a tobe nezbyva nic jineho, nez psat na Babinet... a i temhle kouskum po urcite dobe opet vysvitlo slunce. Neni tedy duvod, proc by nemohlo po case i tobe. A nemusi to byt pouze svazano s nejakym chlapkem.

Nicolasi, ty zvíře! Jsem jeden z těchto "kousků" a docela si toho teď užívám.
Emy, já se vyspala s prvním, který mě chtěl. Ne já jeho, on mě. To je špatně. Teď bych si to hýčkala pro toho správného a jediného a jedinečného. Chyby tě neminou, jen se nesmíš bát žít a užívat si, čas plyne. Neboj, svět ti leží u nohou!

Regina napsal(a):

Nicolas napsal(a):

PS: vlastne to neni uplne lehky a automaticky radostny vek. Ale predstav si, ze ti je 47, mas dve deti, opustil te manzel a tobe nezbyva nic jineho, nez psat na Babinet... a i temhle kouskum po urcite dobe opet vysvitlo slunce. Neni tedy duvod, proc by nemohlo po case i tobe. A nemusi to byt pouze svazano s nejakym chlapkem.

Nicolasi, ty zvíře! Jsem jeden z těchto "kousků" a docela si toho teď užívám.
Emy, já se vyspala s prvním, který mě chtěl. Ne já jeho, on mě. To je špatně. Teď bych si to hýčkala pro toho správného a jediného a jedinečného. Chyby tě neminou, jen se nesmíš bát žít a užívat si, čas plyne. Neboj, svět ti leží u nohou!

Vzhledem k hromadícím se SZ ohledně "kousků".....je nutné číst pozorně větu, která říká, že "vysvitlo slunce" :-)
Cimz jsem chtěl říct, že i po velkých osobních tragédiích (nyní často vnímané z odlišné perspektivy jako požehnání a vydání se jiným a radostnějším směrem), se holky Babinetky mají nejen dobře, ale výborně a užívají si to jako nikdy předtím anebo se prostě mají fajn.

Máš úděl arbitra elegance coby jedent z unikátů (=chlap)na Babinetu, a já se vůbec za titul "kousek" nezlobím, Emy  ale ještě neví, co to je překonat potíže, protože se z toho nedostala, tak to neocení a je to pro ni zbytečné nás dávat příkladem. I když to chápu směrem k nám jako lichotku.

Sára6 napsal(a):

Jejda.... být smutná z toho, že je Ti 20 a jsi sama??? A to studuješ VŠ..., máš před sebou prázdniny... tady nebo v zahraničí - možnost seznámení!! A z toho ty jsi smutná???

No já právě moc šancí takhle na seznámení nemám...studuju totiž na porodní asistentku a kolem mě jsou buď nastávající maminy, sestřičky, učitelky nebo spolužačky ve třídě :)
Ale musim říct, že když sem vám to napsala a když jste mi odpověděli, že v tom nejsem sama (i když jsem si tak fakt připadala...hlavně třeba narážky lidí od nás z baráku a ty jejich každodenní otázky, jestli už někoho mám a že oni v mém věku měli už dvě děti. Na otázku:,,Tak co kluci?" mám už alergii!), tak je mi líp :) Fakt díky!

Emy napsal(a):

hlavně třeba narážky lidí od nás z baráku a ty jejich každodenní otázky, jestli už někoho mám a že oni v mém věku měli už dvě děti.

:rolleyes: A to jsem si myslela, že devatenácté století už skončilo...

Emy, probůh, tyhle řeči pouštěj druhým uchem ven, nebo odpověz něco podobně "inteligentního"...

Emy to je prave to nejhorsi ,ty lidi co se staraj do ceho jim nic neni. Vim to, cloveka to dokaze dokonale rozhodit.Znam to z prace,kde me porad rikaji najdi si nekoho,nezustavej sama.Slysim to porad a leze me to,uz na nervy.Co je jim do toho.Akorat cloveku ublizujou ani si to neuvedomuji,nebo uvedomuji a schvalne rypou.

Emy, moje dcera bude mít 22, taky s nikým nechodí a nechodila. Studuje VŠ, má koně a 4 potkany a říká, že nikdy žádného chlapa nechce ani vidět. A já sama jsem se seznámila se svým manželem taky až na VŠ, byl to můj první a jediný a kdyby mě nezačal dobývat on, já bych byla sama a bezdětná dosud. A jsem přesně ten Nicolasův "kousek" - je mi 47 a jsem sama, manžel mě před rokem opustil. Narozdíl od tebe mám však děti a už nikdy více žádného chlapa nechci. Jeden za život stačil, děkuji pěkně.

Uzivej si ,dokud to jde :styrka::lyssna::storstark::sova:, az se vdas, nebo budes s pritelem bydlet, budes se starat co nakoupit, kdy uklidids, vyperes, vyzehlis, co uvaris a volna ti tolik uz nezbyde. Mela jsem dlouhy vztah, ktery se po 5 letech rozpadl, pak jsem byla sama, vyrizena z toho, ze nikoho nemam!!! Spis jsem se jen trapila, travila volny cas po diskotekach atd. s kamoskama, ale netesilo me to, byla jsem porad vyrizena, ze jsem bez pritele. Prosla jsem si trema znamostma z netu - tam jsou chlapi bída, vesmes nic moc normalniho - aspon moje zkusenost. Ted jsem vdana, litam okolo toho , co jsem psala o par radku vis,rozciluju se nad jeho spatnymi navykyz domu a rikam si, proc ja hloupa, jsem si ten svobodnej zivot vic neuzivala, naplno, s chuti! Jednou prijde dite a bude to s volnym casem jeste horsi. Manzelstvi, dite je super, ale co se tyce nejakeho uzivani si, organizovani casu ktery mas jen pro sebe je idealni cas, ktery mas ted! Pracuj na svem sebevedomi, chod mezi lidi, mej se rada . Taky trpim nizkym sebevedomim a lidi nemuzu skoro citit, mam z nich depky. Ale vcera jsem si najednou rekla - mas nohy - chodis, mas obe ruce, mluvis, slysis, vidis, jsi zdrava, nejsi zadna sereda, tlusta, hloupa...Tak na co si sakra porad stezujes??? Zatim to funguje, prvni den, ale funguje a treba vydrzi :D ;) Nikam nespechej a uzivej si, mas pratele, rodinu (?) to je nejdulezitejsi. Kdyz se nekdy z manzelem chytnem, a jsem z toho v pr...., rikam si, ze kdyby....tak bych dalsiho chlapa uz nechtela videt! Sla bych bydlet sama na garsonku a uzivala si zajmu a pratel.

Nicolas:
PS: vlastne to neni uplne lehky a automaticky radostny vek. Ale predstav si, ze ti je 47, mas dve deti, opustil te manzel a tobe nezbyva nic jineho, nez psat na Babinet... a i temhle kouskum po urcite dobe opet vysvitlo slunce. Neni tedy duvod, proc by nemohlo po case i tobe. A nemusi to byt pouze svazano s nejakym chlapkem.
:dumbom: :dumbom: :usch: :skurt: No teda, ty vieš zaperliť... Buď rád, že som cca 300 km ďaleko od teba :/ ty kousku márnivej...

Nicolas napsal(a):

Vzhledem k hromadícím se SZ ohledně "kousků".....je nutné číst pozorně větu, která říká, že "vysvitlo slunce" :-)
Cimz jsem chtěl říct, že i po velkých osobních tragédiích (nyní často vnímané z odlišné perspektivy jako požehnání a vydání se jiným a radostnějším směrem), se holky Babinetky mají nejen dobře, ale výborně a užívají si to jako nikdy předtím anebo se prostě mají fajn.

Aj tak by si si mohol dávať pozor na slová... Ty to s nimi vieš, keď ti na tom záleží, keď sa chceš vlísať niekomu do priazne alebo tak celkovo oslniť :cool: - len by si mohol dávať trošku pozor, aby si pri svojich exhibíciách :styrka: nešliapol niekomu na otlak. Ty sa nemôžeš vyhovárať, že to skrátka NEDOKÁŽEŠ lepšie vyjadriť - všetci vieme, že dokážeš, len keby sa ti xcelo....

Nicolas napsal(a):

Regina napsal(a):

Nicolas napsal(a):

PS: vlastne to neni uplne lehky a automaticky radostny vek. Ale predstav si, ze ti je 47, mas dve deti, opustil te manzel a tobe nezbyva nic jineho, nez psat na Babinet... a i temhle kouskum po urcite dobe opet vysvitlo slunce. Neni tedy duvod, proc by nemohlo po case i tobe. A nemusi to byt pouze svazano s nejakym chlapkem.

Nicolasi, ty zvíře! Jsem jeden z těchto "kousků" a docela si toho teď užívám.
Emy, já se vyspala s prvním, který mě chtěl. Ne já jeho, on mě. To je špatně. Teď bych si to hýčkala pro toho správného a jediného a jedinečného. Chyby tě neminou, jen se nesmíš bát žít a užívat si, čas plyne. Neboj, svět ti leží u nohou!

Vzhledem k hromadícím se SZ ohledně "kousků".....je nutné číst pozorně větu, která říká, že "vysvitlo slunce" :-)
Cimz jsem chtěl říct, že i po velkých osobních tragédiích (nyní často vnímané z odlišné perspektivy jako požehnání a vydání se jiným a radostnějším směrem), se holky Babinetky mají nejen dobře, ale výborně a užívají si to jako nikdy předtím anebo se prostě mají fajn.

Nicolasi :gloria: 
možná jsi místo slova "kousků" mohl použít "kusů" - v tom smyslu jako kus ženské, třeba by se ti ty SZ pak tak nehromadily :)))
jinak já vztahovačná nejsem, urážlivá také ne, takže mi to přijde úsměvné a samozřejmě od tebe hezky a s citem napsané .... a hlavně, baví mě tě číst :)

ELISINA napsal(a):

Uzivej si ,dokud to jde :styrka::lyssna::storstark::sova:, az se vdas, nebo budes s pritelem bydlet, budes se starat co nakoupit, kdy uklidids, vyperes, vyzehlis, co uvaris a volna ti tolik uz nezbyde. Mela jsem dlouhy vztah, ktery se po 5 letech rozpadl, pak jsem byla sama, vyrizena z toho, ze nikoho nemam!!! Spis jsem se jen trapila, travila volny cas po diskotekach atd. s kamoskama, ale netesilo me to, byla jsem porad vyrizena, ze jsem bez pritele. Prosla jsem si trema znamostma z netu - tam jsou chlapi bída, vesmes nic moc normalniho - aspon moje zkusenost. Ted jsem vdana, litam okolo toho , co jsem psala o par radku vis,rozciluju se nad jeho spatnymi navykyz domu a rikam si, proc ja hloupa, jsem si ten svobodnej zivot vic neuzivala, naplno, s chuti! Jednou prijde dite a bude to s volnym casem jeste horsi. Manzelstvi, dite je super, ale co se tyce nejakeho uzivani si, organizovani casu ktery mas jen pro sebe je idealni cas, ktery mas ted! Pracuj na svem sebevedomi, chod mezi lidi, mej se rada . Taky trpim nizkym sebevedomim a lidi nemuzu skoro citit, mam z nich depky. Ale vcera jsem si najednou rekla - mas nohy - chodis, mas obe ruce, mluvis, slysis, vidis, jsi zdrava, nejsi zadna sereda, tlusta, hloupa...Tak na co si sakra porad stezujes??? Zatim to funguje, prvni den, ale funguje a treba vydrzi :D ;) Nikam nespechej a uzivej si, mas pratele, rodinu (?) to je nejdulezitejsi. Kdyz se nekdy z manzelem chytnem, a jsem z toho v pr...., rikam si, ze kdyby....tak bych dalsiho chlapa uz nechtela videt! Sla bych bydlet sama na garsonku a uzivala si zajmu a pratel.

Pravdivé a plné zkušenností:supr: Tohle by se Emy (a další s podobnými "problémy")měly  přečíst několikrát za sebou...

ELISINA napsal(a):

Uzivej si ,dokud to jde :styrka::lyssna::storstark::sova:, az se vdas, nebo budes s pritelem bydlet, budes se starat co nakoupit, kdy uklidids, vyperes, vyzehlis, co uvaris a volna ti tolik uz nezbyde. Mela jsem dlouhy vztah, ktery se po 5 letech rozpadl, pak jsem byla sama, vyrizena z toho, ze nikoho nemam!!! Spis jsem se jen trapila, travila volny cas po diskotekach atd. s kamoskama, ale netesilo me to, byla jsem porad vyrizena, ze jsem bez pritele. Prosla jsem si trema znamostma z netu - tam jsou chlapi bída, vesmes nic moc normalniho - aspon moje zkusenost. Ted jsem vdana, litam okolo toho , co jsem psala o par radku vis,rozciluju se nad jeho spatnymi navykyz domu a rikam si, proc ja hloupa, jsem si ten svobodnej zivot vic neuzivala, naplno, s chuti! Jednou prijde dite a bude to s volnym casem jeste horsi. Manzelstvi, dite je super, ale co se tyce nejakeho uzivani si, organizovani casu ktery mas jen pro sebe je idealni cas, ktery mas ted! Pracuj na svem sebevedomi, chod mezi lidi, mej se rada . Taky trpim nizkym sebevedomim a lidi nemuzu skoro citit, mam z nich depky. Ale vcera jsem si najednou rekla - mas nohy - chodis, mas obe ruce, mluvis, slysis, vidis, jsi zdrava, nejsi zadna sereda, tlusta, hloupa...Tak na co si sakra porad stezujes??? Zatim to funguje, prvni den, ale funguje a treba vydrzi :D ;) Nikam nespechej a uzivej si, mas pratele, rodinu (?) to je nejdulezitejsi. Kdyz se nekdy z manzelem chytnem, a jsem z toho v pr...., rikam si, ze kdyby....tak bych dalsiho chlapa uz nechtela videt! Sla bych bydlet sama na garsonku a uzivala si zajmu a pratel.

Díky Elisino! Máš pravdu :)
Jinak, já vím, že lidi maj daleko horší problémy...já si taky často řikam, že mam vlastně štěstí, že můžu chodit, mluvit, vidim, slyšim,...jen mi postě připadalo, že sem snad jediná na světě, kdo nikoho ve 20ti nemá...všem díky za reakce!

:D Ja MOMENTÁLNE nemám nikoho a blížim sa k 40!!! A určite nie som jediná... a nie som sama naveky. ;)

Jinak se vám svěřím ještě s něčím, když jste mi všichni tak hezky radili :)
O Velikonocích jsem byla venku (hlídala jsem ročního bratránka) a najednou se kě mě přidal nějakej chlap. Začal na mě mluvit španělsky. Řekla jsem mu, že mu fakt nerozumim a on si asi myslel, že když mi to bude hodně opakovat, tak to jako pochopim. Tak na mě furt něco vysílal, já pořád opakovala, že fakt nerozumim. Tahal ze mě jestli je to moje dítě a jestli mám snubní prstýnek (domluva rukama nohama) a nakonec řekla, že je z Rumunska (tomu jsem rozuměla). No a prostě sem se ho nemohla zbavit a pak na mě začal česky:,,Sobota, park, diskotéka?" tak jsem řekla, že ne. Tak se ještě párkrát zeptal a nakonec šel jinam (strašně se mi ulevilo, když odešel, vůbec se mi nelíbil - nemam takovýhle typy vůbec ráda - co si myslí, že každá před nima padne na zem, byl takovej slizkej :usch: a podle mě potřeboval nějak sehnat trvalej pobyt v ČR). Jenože od tý doby sem ho potkala už třikrát (během toho měsíce) a on se na mě vždycky vždycky nalepí jak žvejkačka a pořád něco mele španělsky...já mu nerozumim a nemůžu se ho zbavit. Začínam se ho strašně bát. Když jsem to řekla kamarádce, tak se ptala, jestli je hezkej a proč sem s nim nešla (rada nad zlato).
Když to tak po sobě čtu, tak vidim, že na to se stejně nedá nic poradit, ale aspoň sem to konečně někomu řekla...teda spíš napsala...

Ahoj Emy, jako bych viděla sama sebe ve 20ti... Kamarádky měly lásky od 16ti a já nic... sestřenice ze Slovenska všechny vdané, mámě psaly tetky: Kedy sa bude tá Tvoja vydávať...už má dajakého chalana... sousedi se starali... Navíc se na mě taky lepili takoví típci, který já nechtěla, na zábavě se na mě tutově nalepil ten největší slizoun... anebo jsem se dobře pobavila s kamarádem, jen tak kamarádsky, ale kamarád taky rád, takže zase útěk do noci...  Navíc jsem byla těžká romantička, panna do 23ti let... No co mám povídat, následovaly všelijaký eskapády... :lol: , toho pravýho, kterýho jsem si nechala dodnes, jsem potkala v 27 letech, takže času dost...:jojo:

Emy, o víkendu jsem si četla svoje staré deníky. Úplně mě překvapilo, jak moc jsem se v mládí trápila, že nemám kluka - člověk i na tohle trápení zapomene,neboj. Svého muže jsem poznala v 28letech (- na inzerát, dnes jsme  spolu 18 let, máme moc pěkné manželství a dvě děti. ) Ale víš co, když jsem se opravdu hrozně snažila  a trápila- nic nepřišlo. V momentě, kdy jsem byla sama se sebou spokojená, vyrovnaná a klidná - tak to najednou bylo tady. Prostě to tak mělo být.

Emy chlapy neřeš. Přistupuješ k tomu špatně, stylem oni maj já chci taky. Na to se vyprdni, chlap ti nepřinese žádný velký štěstí. Je sice fajn s někým být, že třeba nejsi večer sama a kvůli sexu, ale často se stává že holka zjistí, že je lepší s nikým nebýt´že ji to šíleně omezuje.  kOlik myslíš těch tvých kamarádek z VŠ se nakonec za svého spučasného přítele vdá??? Tyjo mně bejt 20 a bez chlapa,  chodila bych cvičit abych byla krásná, na brigádu, kde můžu někoho potkat, do divadla klidně sama, jazykový kuzry, přes prázdniny do ciziny pracovat...chlapy si v tomhle věku jen testuj, povídej si s nima, dělej naivní hloupou, vyznej jim lásku(hlavně když je nemiluješ), flirtuj, někdy se zase pěkně ztrapníš, no prostě sranda zábava:o), na tohle nemusíš mít žádnýho kumpána. Je ti 20, tak se netlač do nějakejch závazků. Počkej jednou, až přijde ten správnej čas, tak přijde takovej, se kterym budeš trávit večery třeba až do smrti:o).

Ha ha ha, mě je téměř 36, svobodná, bezdětná, dlouho jsem hledala smysluplný vztah. Až jsem jednoho dne pochopila, že krásný život lze prožít i bez muže a dětí. Už jsem si plánovala, co všechno podniknu a partner se najednou objevil :D. Ale je fakt, že jsem si Vesmír hezky poprosila, aby mi toho správného přihrál v tu správnou chvíli :/.
Takže zatímco známí řešili rozvody a expartnery svých ratolestí u mě to bylo jednoduché :D. Nebylo co řešit :rock:. Svobodná, bezdětná a nazdar :D.
Přestaň se trápit takovými nesmysly, jako že nemáš partnera a ostatní ano. Užívej si život, nabízí spoustu možností. Až v okamžiku, kdy budeš spokojená sama se sebou se partner objeví. :hjarta:

lvice napsal(a):

Ha ha ha, mě je téměř 36, svobodná, bezdětná, dlouho jsem hledala smysluplný vztah. Až jsem jednoho dne pochopila, že krásný život lze prožít i bez muže a dětí. Už jsem si plánovala, co všechno podniknu a partner se najednou objevil :D. Ale je fakt, že jsem si Vesmír hezky poprosila, aby mi toho správného přihrál v tu správnou chvíli :/.
Takže zatímco známí řešili rozvody a expartnery svých ratolestí u mě to bylo jednoduché :D. Nebylo co řešit :rock:. Svobodná, bezdětná a nazdar :D.
Přestaň se trápit takovými nesmysly, jako že nemáš partnera a ostatní ano. Užívej si život, nabízí spoustu možností. Až v okamžiku, kdy budeš spokojená sama se sebou se partner objeví. :hjarta:

Teda, tak to fakt nevim, jestli já někdy budu spokojená sama se sebou :) Teď si momentálně vyčítam, že jsem šla na tu školu, kam chodím, protože mě to nebaví a vůbec nevim, co mam dělat dál...

No tak tým by som ja začala - naučiť sa byť spokojná SAMA SO SEBOU. Potom už nebudeš osamelá, ale skôr naozaj len sama - dočasne, dobrovoľne a medzi dvomi vzťahmi trebárs. Mne po všetkých tých životných kotrmelcoch nepadne zaťažko byť sama so sobu - ako som už písala, aspoň mám istotu, že som v dobrej spoločnosti ;) . A viem si život užívať aj v takejto zostave... Nauč sa to tiež, odporúčam.

Já řeším podobný problém jako Ty Emy. Mě je sice o rok méně, ale trápí mě to stejně...
Můj problém je okořeněn mým pocitem méněcennosti a strachu ze vztahů. Ani nevím, kde se mi k němu povedlo přijít.
Divné přitom je, že mužskému pohlaví se líbím, nemůžu si stěžovat. Komplimentů hora. Ale já jsem nějak divně zablokovaná.
A i třeba se mi někdy nějaký hodně líbí, prahnu po něm jak žíznivý po doušku vody. Trápím se. Ale neumím to dát tomu dotyčnému najevo, stáhnu se do sebe a radši se vyhnu pohledem, nic neřeknu, nenaznačím. Když nastane situace, že mi o mě projeví zájem i onen, uteču. Ano, ano, stáhnu se a snažím se toho dotyčného nějak odradit (ne přímo cíleně, ale nevěnuju se mu, moc se s ním nebavím, nemám na něj čas... a on to pak radši vzdá)... I když jsem ho moc chtěla, najdu si najednou jakoukoliv blbůstku, kterou si ho zprotivím.
Už nevím, co s tím dělat... Hodně lidí mi říkalo takovéto ,,překonej se a neodtahuj se", ale já nevím jak...
Nemáte s tím nějakou zkušenost? Radu? Cokoliv? Díky!

Selima: a není ti vůbec nikdy ani trochu smutno? Já jsem sama se sebou taky spokojená, dělám si co chci, jak chci, mám všechno co chci, přesto nejsem úplně spokojená. I nějakej ten chlap se okolo mě motá, ale cítím, že ani jeden není ten pravý, mám pocit, že všichni okolo mě hledají maminu, která by se o ně postarala. Už jsem se naučila užít si i samotu, ale nějak neumím sama moc odpočívat. Někdy mě přepadne úplně fyzická touha po pohlazení a obejmutí. Je to stejné jako hlad nebo žízeň, s tím rozdílem  že hlad a žízeň ukojím sama.

TamtaOna:
Mám to trošku podobné jako ty, je mi 32, rozvedená, jsem sama se synem a taky se bojím, jestli ještě někdy navážu nějaký vztah. Stačí jedna špatná zkušenost, a už se prostě bojím. Pocit méněcennosti a nízké sebevědomí, je to to samé? Nevím. Ale jak si to svoje sebevědomí zvednout? Už se cítím mnohem líp než před půl rokem, i když mi BM řekl, že je všechno moje vina, časem jsem přišla na to, že není, zjistila jsem, že bez něj můžu žít, a celkem v klidu. Ale pořád to ještě v sobě řeším, porovnávám se se svým okolím. Nemám prostě takové sebevědomí jako mé kamarádky, mám pořád pocit, že všechno dělají líp než já, že vypadají líp než já, baví se líp než já... Jak si to svoje sebevědomí zvednout? V čem to vězí? Jestli máte někdo, prosím, nějakou praktickou radu, sem s ní. Díky

AlixaZS:
Možná je pravdou, že můj strach ze vztahů bude vážně pramenit s nedostatku sebevědomí. Říká se, že komplimenty to zcelí, ale mě se nezdá. Často slyším, že mi něco sluší, že mám hezké tohle a támhleto...atd. Moc mě to potěší, ale nějak to ve výsledku nefunguje... Řeknete mi, že mám krásně štíhlé nohy, já přijdu k zrdcadlu a řeknu opak, opakujte mi, že mám krásné vlasy- já zase vidím zničené konečky...atd.
I když nevím, jak pak působí na to, že když o mě má zájem někdo, koho sama chci... prchnu a zhnusím si ho:( Ach jo!

TamtaOna:
Možná to taky souvisí s nedůvěrou v lidi, nevěříme, že je pravda to, co nám říkají, třeba i ty komplimenty. Nevěříme samy sobě, nevěříme lidem okolo sebe...Jenže co s tím?

TamtaOna, AlixaZS: Holky, já si taky nevěřím. Ale přišla jsem na celý problém věci. Od malička jsem totiž od svého otce slyšela, jak jsme bez něj všichni nemožní a že jsem tlustá apod. Teď si všechny tyhle vzpomínky táhnu do života a do vztahů s chlapi. Když si to tak zpětně uvědomuju, tak svého bývalého přítele jsem v tom vztahu asi vážně moc dusila. Nikdy jsem nepocítila otcovskou lásku a tak jsem si to asi vynahrazovala takhle. Jsem stále z toho rozchodu smutná, ale už začínám uvažovat pozitivnějc a potřebuju se nejspíš se vším vyrovnat sama, vyrovnat se se svou osobou, s tou samotou a naučit se věnovat sama sobě a hlavně najít ztracené sebevědomí, což bude obtížná cesta. Až pak tohle dokážu, tak snad se ještě v mých letech najde někdo, kdo mě bude brát takovou, jaká jsem.

Třeba je to i v tom, že nechceme věřit. Když jdu takhle po městě, vidím spoustu holek, co mají dost kilo navíc, nosí obepnutý džíny, krátký topíky, sádýlko se jim všude třepe, přetíká, a ony to vůbec neřeší, jsou se sebou spokojený, tváří se, jako byly ty největší krasavice. Jak to tedy mají v sobě vyřešený? Komplimenty jsou moc hezký, je příjemný je slyšet, ale za nějakou dobu stejně začnu přemýšlet o tom, jestli tomu věřit nebo ne.

pegynna napsal(a):

TamtaOna, AlixaZS: Holky, já si taky nevěřím. Ale přišla jsem na celý problém věci. Od malička jsem totiž od svého otce slyšela, jak jsme bez něj všichni nemožní a že jsem tlustá apod. Teď si všechny tyhle vzpomínky táhnu do života a do vztahů s chlapi. Když si to tak zpětně uvědomuju, tak svého bývalého přítele jsem v tom vztahu asi vážně moc dusila. Nikdy jsem nepocítila otcovskou lásku a tak jsem si to asi vynahrazovala takhle. Jsem stále z toho rozchodu smutná, ale už začínám uvažovat pozitivnějc a potřebuju se nejspíš se vším vyrovnat sama, vyrovnat se se svou osobou, s tou samotou a naučit se věnovat sama sobě a hlavně najít ztracené sebevědomí, což bude obtížná cesta. Až pak tohle dokážu, tak snad se ještě v mých letech najde někdo, kdo mě bude brát takovou, jaká jsem.

Pegino taky jsem od otce i od matky slysela jak jsem tlusta jak nic neumim jsem proste k nicemu.Podle matky jsem se neumela ani oblikat,pritom od lidi jsem slysela jak mi to slusi.Kdyz byli deti male mela jsem je nadherne opletene i sebe i manzela.Ale nikdy jsem od nasich neslysela,ze jsem sikovna jen od cizich lidi.A rikali to i me mamce,ale ta jen mavla rukou.Nic co jsem uvarila jim nechutnalo,ale zajimave je,ze navsteva si u me vzdy pochutnala  a jeste si pridala.Mamka zemrela a ja se zacala oblikat jinak, odlozila jsem volne haleny za tricka trochu na telo i,kdyz jsem plnostihla,slysim od lidi,ze jsem omladla a ze mi to ted slusi je teda pravda,ze jsem neco schodila.Ale casto si rikam,kdyby me tak videla to by zase rikala,ze mam speky at si oblecu neco jineho.Nikdy ani od jednoho si nepamatuju na zadne pohlazeni nebo pochvalu.Snazim se take najit si to sve sebevedomi a kazdy den,kdyz jdu do prace si sama pro sebe reknu,ze mi to slusi. :rolleyes:

AlixaZS napsal(a):

TamtaOna:
Možná to taky souvisí s nedůvěrou v lidi, nevěříme, že je pravda to, co nám říkají, třeba i ty komplimenty. Nevěříme samy sobě, nevěříme lidem okolo sebe...Jenže co s tím?

Neverim,kdyz mi to rekne jeden clovek,ale,kdyz me to rekne vic lidi nezavisle na sobe ,tak zacnu premyslet,ze to asi tak bude. :jojo:

Eremuruss: Je to strašné, že  si člověk fakt takový nepříjemný věci z dětství tahá i do dospělosti. Jenže když to člověk nezažije, tak to nemůže pochopit. Nemáš nějaký recept, jak získat ztracené sebevědomí? Teda ztracené v uvozovkách, když jsem snad nikdy žádné neměla. Když se třeba ráno podívám do zrcadla, tak se taky občas pochválim, že mi to sluší. Ale pak vyjdu na ulici mezi lidi a vidím všechny kolem, jak jsou hezcí, tak bych šla nejraděj kanálem:-) a to pochválení před zrcadlem je tytam.

Když tak přemýšlím, možná to i má svoje kořeny v dětství. Ale mě to spíš říkali kamarádi a spolužáci, ne rodiče, že mám pár kilo navíc. A taky řešili oblečení. Mamča s babičkou mi totiž všechno šily, když jsem byla malá, no taky se mi všechno nelíbilo.  Za poslední dobu jsem shodila 25 kilo, všichni okolo mi říkají, že to stačí, že už jsem hubená, ale já pořád nejsem spokojená. Prostě nevěřím...

TamtaOna napsal(a):

Já řeším podobný problém jako Ty Emy. Mě je sice o rok méně, ale trápí mě to stejně...
Můj problém je okořeněn mým pocitem méněcennosti a strachu ze vztahů. Ani nevím, kde se mi k němu povedlo přijít.
Divné přitom je, že mužskému pohlaví se líbím, nemůžu si stěžovat. Komplimentů hora. Ale já jsem nějak divně zablokovaná.
A i třeba se mi někdy nějaký hodně líbí, prahnu po něm jak žíznivý po doušku vody. Trápím se. Ale neumím to dát tomu dotyčnému najevo, stáhnu se do sebe a radši se vyhnu pohledem, nic neřeknu, nenaznačím. Když nastane situace, že mi o mě projeví zájem i onen, uteču. Ano, ano, stáhnu se a snažím se toho dotyčného nějak odradit (ne přímo cíleně, ale nevěnuju se mu, moc se s ním nebavím, nemám na něj čas... a on to pak radši vzdá)... I když jsem ho moc chtěla, najdu si najednou jakoukoliv blbůstku, kterou si ho zprotivím.
Už nevím, co s tím dělat... Hodně lidí mi říkalo takovéto ,,překonej se a neodtahuj se", ale já nevím jak...
Nemáte s tím nějakou zkušenost? Radu? Cokoliv? Díky!

Tak když jsem si přečetla tvuj příspěvek, tak jsem si tak nějak uvědomila, že dělám vlatně to samý...když se mi někdo třeba jenom trochu líbí, tak se mu hned vyhýbám pohledem a doufám, že nepřijde a nebude se mnou chtít mluvit. Občas se mi stává, že po mě kluci koukaj, ale když to vidim, tak radši koukám do země...
A jak sem tady psala, že mě pořád otravuje ten Rumun, tak jsem zjistila, že mam snad s takovejch chlapů fobii...když vidim nějakýho chlapa - stejnej typ, jako je ten po*n Rumun, tak se ho prostě strašně bojim...

pegynna napsal(a):

Eremuruss: Je to strašné, že  si člověk fakt takový nepříjemný věci z dětství tahá i do dospělosti. Jenže když to člověk nezažije, tak to nemůže pochopit. Nemáš nějaký recept, jak získat ztracené sebevědomí? Teda ztracené v uvozovkách, když jsem snad nikdy žádné neměla. Když se třeba ráno podívám do zrcadla, tak se taky občas pochválim, že mi to sluší. Ale pak vyjdu na ulici mezi lidi a vidím všechny kolem, jak jsou hezcí, tak bych šla nejraděj kanálem:-) a to pochválení před zrcadlem je tytam.

Jojo, přesně...taky se na sebe občas ráno usměju do zrcadla a řeknu, že dneska je to dobrý...ale s prvnim člověkem, kterýho potkam, moje nadšení obvykle končí...

Emy:
Tak koukám, že jsme na tom skoro úplně stejně. Musím napsat, že mě to těší. Neber to ovšem ani trochu, jakože Ti to snad přeji. Ale zahřeje pocit, že nejsem sama... Třebas se nám to povede překonat, když si uvědomíme, že v tom nejsme jediné...
Třeba...
Ale teď je hlavní, jak se zbavíme toho strachu?:/

TamtaOna napsal(a):

Emy:
Tak koukám, že jsme na tom skoro úplně stejně. Musím napsat, že mě to těší. Neber to ovšem ani trochu, jakože Ti to snad přeji. Ale zahřeje pocit, že nejsem sama... Třebas se nám to povede překonat, když si uvědomíme, že v tom nejsme jediné...
Třeba...
Ale teď je hlavní, jak se zbavíme toho strachu?:/

Tak to fakt nevim...já si vždycky řikam, že nejsem normální, ale mám prostě strach. Ale já se třeba i bojim jít ven s někým, s kým si píšu přes net...třeba si rozumíme, píšeme si a je to fajn, ale jakmile navrhne, abysme se seznámili a někam spolu šli, tak se začínam vymlouvat a nakonec stejně nikdy nejdu. Kamarádka se mě ptala, proč to nezkusim, že přece nemůžu nic ztratit. No já taky nevim čeho se vlastně bojim, ale prostě to nejde...

Holky jestli se mezi vas muzu zapojit - jsem totiz tak zhruba ve vasem veku :godlike: a musim rict, ze jsem na tom byl tak nejak podobne se sebevedomim... celou stredni skolu jsem se vylozene trapil - a byl skoro cele 4 roky bez vztahu diky memu nizkemu sebevedomi a asi take pocitu menecennosti.... nevim z ceho to pramenilo... i kdyz mi dost holek slozilo kompliment, ze jsem pritazlivy ja jsem si to sam o sobe nemyslel.. a to se pak tezko navazuji vztahy kdyz si neverite..vsak to znate :gloria: pak prisla Vysoka skola a nejak jsem se trosku otrkal, ale ne uplne..taky trosku dospel..uz sem nebyl takovy ten pubertalni skolak...ale porad to nebylo ono - zmena prisla az s nastupem do prace kdy jsem se musel setkavat s lidmi - jednat s nimi - odpovidat na otazky, nabizet..atd a to si dovedete predstavit jak kluk s nizkym sebevedomim tohle mohl delat :D kupodivu tohle me hodne postavilo na nohy a proste se to cele ztratilo a ted je to jak ma byt... myslim si o sobe, ze jsem neodolatelny :D:D:D ( sorry nebrat vazne :P ), zacal jsem pro sebe neco delat, chodit do solarka, obcas do posilovny, kupovat si hezke obleceni atd a to by jste neverili co to s clovekem udela vsechno ruku v ruce s tim, ze se otrkate v praci.... mam sice obcas dny kdy se moc necitim a jsem radsi sam se sebou, ale tech dni je uz zatracene malo a doufam, ze casem nebude zadny :gloria: takez bych vam radil...zbytecne to nereste...nechte to plavat... zajdete si do solarka, na cviceni, kupte si hezky veci na sebe :D a ono se to casem nejak srovna.. a az potkate toho praveho tak to vymizi uplne :reta:

Petříku:
celkem to potěší slyšet od chlapa, že i on na tom se svým sebevědomím nebyl nejlépe. Chlapi z mého okolí mají sebevědomí spíš na rozdávání (nebo alespoň se tak tváří). Z tvého příspěvku vyplývá, že to chce určitou soutěživost, snažit se vyrovnat ve všem těm, které tak trochu obdivuješ, snažit se dosáhnout toho, co se ti na druhých líbí.
A jak psala eremuruss o komplimentech: "nevěřím, když mi to řekne jeden člověk, ale když to řekne víc lidí nezávisle na sobě ..."  něco na tom je  a příjemným slovům by se přece mělo věřit, ne? A když nám řekne někdo něco negativního, možná má své dny, nebo někdo řekl něco špatného jemu a on to je posílá dál...

Ahoj. Ono ja tyhle prispevky cetla az dnes a ne vsechny, ale reaguju, protoze me zrovna opousti kluk a ja nevim, jestli se s tim zvladnu vyrovnat. Je mi 25, tohle je muj ctvrty vztah, vzdy jsem mela dlouhodobe znamosti, bydlime spolu, ale neklape to. Ono to vlastne neklapalo nidky, jen tech prvnich paaar mesicu na zacatku, kdy byl fakt skvely a ja si rikala, ze jsem HO konecne nasla. Ale jakmile me dostal a ziskal jistotu, ze me ma, tak slo spousta krasnych veci do kytek. On rika, ze je tohle normalni vyvoj kazdeho vztahu a ze to nemuze byt porad tak pekne jako na zacatku, ale ja si myslim ze to prave zalezi na tech dvou lidech, jestli si zachovaji to pekne...
Kazdopadne mam hrozny strach ze samoty. Miluju ho, ale to je asi malo. Bude me cekat stehovani do prazdneho bytu,novy zacatek a ja neverim, ze jeste nekdy nekoho potkam :( Jsem hrozne nestastna, protoze zustanu sama a uz tu nebude nikdo, u koho se rano probudim v naruci... Proc je tak tezke se rozchazet... Proc to tak hrozne boli...

Alixo ne kazdy ty komplimenty mysli uprime ja se setkala i s tim,ze te lichoti a pritom to mysli uplne jinak.Vlastne se te vysmivaji.bohuzel i takovi lide jsou mezi nami a neni jich malo.Pozoruji to v praci hlavne mezi zenskyma.Tam vlastne neduveruju vubec nikomu.

No me se treba stavalo, ze jedna negativni zprava me dokazala rozhodit i kdyby Ti nekdo skladal 10 komplimentu... :/ clovek az postupem casu pochopil jak je ten clovek falesny a neprejici .. pak jsem mu to dal sezrat :reta:

Jinak Alixo by jsi se divila kolik chlapu ma nizke sebevedomi.... ;)

Taky pravda. Jak tedy poznat, kdo ti říká pravdu a kdo ne? Není tedy lepší věřit jen sama sobě? Být spokojená sama se sebou? Ale jak si to v té své makovičce ujasnit?

Petrik napsal(a):

No me se treba stavalo, ze jedna negativni zprava me dokazala rozhodit i kdyby Ti nekdo skladal 10 komplimentu... :/ clovek az postupem casu pochopil jak je ten clovek falesny a neprejici .. pak jsem mu to dal sezrat :reta:

Jojo, přesně! Já taky vždycky spíš myslim na tu negativní zprávu, i kdybych slyšela deset komplimentů...i když je ten člověk nepřející, tak si stejně pořád řikam: A co když má pravdu? A může mi dvacet lidí říkat, že to neni pravda...

Mno, já jsem taky hledala nějakou příčinu..., ale u mě to nikdy nebylo tak, že by mě doma nepochválili. Naopak. Mám rodiče, kteří mě pochválí, řeknou mi, že mi to sluší. Navíc tloušťka nikdy nebyla můj problém... spíše naopak- ke svým 171cm vážím 54kg... Chodím plavat a cvičila jsem jógu, takže nějak nemám problém na venek... je to asi  vážně ve mě.... nikde ale nemůžu ve své hlavě narazit na ten pravý důvod, kde se ve mě bere ta nemilosrdnost vůči sobě samé... a proč si stále šlapu na štěstí...
Vždycky to svádím na to, že neznám nikoho, koho bych chtěla a přeci si nezačnu s někým ,,jen tak na zkoušku". Jenže když se pak v záři Slunce :D objeví někdo, kdo by stál za víc než za pokus, zpanikařím a začnu pouštět jedy...  A komplimenty a poklony dostávám i od mnoha lidí... jeden známý mi tak jednou týdně dává vědět, že jsem ta nejkrásnější... ale nevím, v tu chvíli se začervenám, těší mě to, zopakuju si to sama v sobě... a sotva odbije další hodina... jsem zpátky, kde jsem byla...
Možná to má zárodek na základní škole, kde jsem patřila mezi nepochopené. Můj duševní vývoj předběhl ten fyzický- v  deváté třídě, kdy se holky vytahovaly menstruací a podprsenkami (a to nežertuji: dokonce mi jednou bylo řečeno, že dokud ,,to" nedostanu, nechtějí se se mnou bavit:)- teď mi to přijde komické, ale tehdá jsem byla v koncích) a já neměla žádná prsa, byla jsem mrňavá, hodně hubená, měla jsem brýle a pak se přidala rovnátka...  V té době jsem se asi nějak utvrdila ve své méněcennosti... a i přes to, že teď už jsem ouplně jinde, zůstává to ve mě pěkně vsáklé...
Nejsem nějak povrchní, ale stále se srovnávám s ostatními- má-li nějaká větší prsa či modřejší oči... atd... :O Je to špatně, měla bych si vážit toho, co mám... to, co je na mě jedinečné a opěvované...
Když to píšu, říkám si, že najednou už vím, co dělat. Příčiny jsou už pryč, tak jaképak důsledky... ale... za pár chvil se vrátím ku svému morousovství...
Docela na mě sedí píseň ,,mám proti lásce boty..."
(Omlouvám se za rozsáhlý příspěvek, ale ráda jsem to pustila ven... díky za strpení!):pussa:

Tamtaona:

Mas proste klasicke a typicke priznaky pocitu menecenosti... Ale uvedom si, ze nikdo jiny to za Tebe nevyresi nez Ty samotna... Osobne si myslim, ze Te to prejde samo s pribyvajicim vekem - nastupem do prace atd.. tak jako tomu bylo u me, ale i Ty sama pro to musis neco udelat... jak casto chodis treba s kamaradkama ven se bavit? Balit kluky? Resp. nechavat se... :godlike: Nikdy bys neverila kolik je hladovejch kluku pro ktere budes pritazliva.... hod to za hlavu, dej si neco ostrejsiho at ztratis zabrany a nebude to dlouho trvat a nekdo te oslovi a pak to pujde samo... a rekl bych, ze zapomenes na tyhle problemy velice rychle.... :P a ja si vzdycky rikal, ze tyhle pocity menecenosti holky nemaji :reta::)

Resp. tam s kamaradkami nemusis chodit kvuli klukum ale kvuli pobaveni...chodit casteji mezi lidi, sportovat.... ja jsem pres rok nemohl natrefit na zadnou holku ktera by me pritahovala...mam asi vysoke naroky - s kamarady jsem chodil casto ven a nemel jsem problem oslovit holku, povidat si s ni cely vecer, ale proste nebyla to zadna jiskricka.. a kdyz se na to hodne clovek soustredi tak ono to proste neprichazi... a neverila bys, ze jsem se seznamil s "andelem" v situaci kdy bych to nikdy v zivote necekal.... :D a ted jen pevne doufam, ze to vyjde....:gloria:

Petrik: Tady ten problém nebude, chodím s kamarády do hospody poměrně často a nepatřím mezi ty, co tam sedí nad kolou a mlčí. Piju já, piju ráda :jojo: a ne každý mi stačí. Většina mých kamarádů jsou kluci... S lidmi se bavit dovedu a mám o čem mluvit... není to problém, ale jak říkám, když narazím na někoho pořádného, začnu se cukat, couvat, utíkat... S tím člověkem se bavím, ale pak se stáhnu... Jsem extrovertní, ale když mi o někoho jde, jsem stydlín... neoslovím, uhnu a když k něčemu dojde, beru do zaječích :kapitulation:
Vím, že to musím překonat sama, ale ráda slyším názory ostatních, zkušenosti, nápady:)
Díky i za Tvé;)

A oslovili i ti, od kterých jsem o to stála. Ale marná věcí snaha...
A když se připiju, většinou se na mě někdo přichití a většinou nikdo ,,dobrý"... pak musím zase dalšímu člověku dávat vale... a já to dělám tak hróóózně nerada! Ale je to lepčí než ...

TamtaOna napsal(a):

Petrik: Tady ten problém nebude, chodím s kamarády do hospody poměrně často a nepatřím mezi ty, co tam sedí nad kolou a mlčí. Piju já, piju ráda :jojo: a ne každý mi stačí. Většina mých kamarádů jsou kluci...

Jen jesli není chyba v tom, že jsi někam zakopala ženu, kterou v sobě máš. A místo, aby ses chovala "žensky", snažíš se vyrovnat mužům. Vlastně to nebude chyba, ale důsledek něčeho, možná toho traumata ze základky. S tím bys měla něco dělat.
Petrik svou radou nemyslel, že máš chodit ven s kamarádama. On chodí s kamarádama. Ty máš chodit s kamarádkama. :dumbom:

Majkafa: Já ji nezakopala... a proč by nemohla mít žena ráda pivo a kamarádit se spíše s muži? S ženskýma si rozumím, ale většina z nich bývají (ve větší grupě) takové hrozné drbny, slepice a dlouhohodinové řešení make-upu, oblečení... mě vážně nefascinuje. (tím nikoho neodsuzuji, každý má jiné zájmy,záliby...) Hlavně, když jdeš ven se smíšenou společností, je to mnohem lepší... řeší se politika, filmy, literatura..., ale i ty slepicoidnosti (v čemž kluci umí pěkně vést :storstark: )
Ještě něco: co znamená ,,chovat se žensky"? Musím říci, že tohle spojení mě velmi uchvátilo :lol: ...

Když už jsme tady nakousli tu důvěru všeobecně, dnes jsem se dozvěděla, že pár věcí, co jsem pověděla jen kolegyním v práci, co sedí se mnou v kanceláři, zaručeně jen jim a nikomu jinému, tak se mi doneslo úplně z druhé strany, ze strany kamaráda mého BM. To nemohl slyšet nikdo jiný než ony. Teď jsem strašně naštvaná, nevím, jestli to na ně zítra vybalit, nechci jim ublížit, když jsem se rozváděla, stály při mě a moc mi pomohly. Ale už dřív se pár věcí doneslo mému BM. Nevidím prostě spojitost mezi nimi a BM. Leda nějak přes jiné lidi.  Žádná z nich ho nezná a ani BM nezná je. Je mi z toho smutno. Nikdy jsem nebyla k nikomu tak důvěrná, jako v době rozvodu. To jsem holkám povídala všechno, to jak se cítím, skoro všechny detaily... no moc se mi ulevilo, že mě poslouchaly, ale ty věci nebyly určené pro BM ani pro široké okolí, no a teď mě to mrzí, že jsem komu co říkala.

Bohuzel,to se  stava,nekomu duverujes,sveris se a on to roznese nebo dokonce obrati.Mam s tim take sve zkusenosti,proto se radci sverim tady na babinetu.Nevim jestli to mas na ne vybalit,spis,kdyz jim to reknes postves je proti sobe oni te pravdu  stejne nepriznaji.

xkisek napsal(a):

Selima: a není ti vůbec nikdy ani trochu smutno? Já jsem sama se sebou taky spokojená, dělám si co chci, jak chci, mám všechno co chci, přesto nejsem úplně spokojená. I nějakej ten chlap se okolo mě motá, ale cítím, že ani jeden není ten pravý, mám pocit, že všichni okolo mě hledají maminu, která by se o ně postarala. Už jsem se naučila užít si i samotu, ale nějak neumím sama moc odpočívat. Někdy mě přepadne úplně fyzická touha po pohlazení a obejmutí. Je to stejné jako hlad nebo žízeň, s tím rozdílem  že hlad a žízeň ukojím sama.

NIekedy mi je smutno, ale to mi občas bolo aj s bývalým, keďže sme sa vídali len cez víkendy...  Som obklopená kolegami, kamarátkami a kamarátmi a fyzické objatia mi poskztjú psi(hlavne moja psina je veľká túlička), neterka a prasynovec a občas sa nájde aj nejaké to mužské objatie(hoci skôr výnimočne). Keď mi začne chýbať fyzický kontakt s mužom, vydávama sa na "lov" a väčšinou si nájdem niekoho aspoň na tie objatia, ale občas je z toho aj niečo viac. Ale zatiaľ, zaplaťpánobh(rozchod bol v januári), žiadne také nutkanie nepociťujem.

Eremuruss:
Bohužel jsem o Babinetu dřív nevěděla. Asi to tedy s nimi řešit nebudu, ale dám si pozor pro příště. Jinak s holkama vycházíme celkem dobře, pokud něco někde řekly, tak asi ne ve zlém úmyslu. Rozhodně nechci, abysme se nějak hádaly, máme, myslím, dobrý kolektiv.

Od té doby, co jsem objevila Babinet, hodně přemýšlím, zjistila jsem, že lidi mají i větší problémy než jsem kdy měla já, čtu tady spoustu odlišných názorů na jednu věc, z různých pohledů, když čtu některé příběhy, brečím u toho, někdy je to fakt síla. Taky sama jsem se tu rozepsala a pomáhá mi to.  Takže všem dík...

pegynna napsal(a):

Eremuruss: Je to strašné, že  si člověk fakt takový nepříjemný věci z dětství tahá i do dospělosti. Jenže když to člověk nezažije, tak to nemůže pochopit. Nemáš nějaký recept, jak získat ztracené sebevědomí? Teda ztracené v uvozovkách, když jsem snad nikdy žádné neměla. Když se třeba ráno podívám do zrcadla, tak se taky občas pochválim, že mi to sluší. Ale pak vyjdu na ulici mezi lidi a vidím všechny kolem, jak jsou hezcí, tak bych šla nejraděj kanálem:-) a to pochválení před zrcadlem je tytam.

Skús sa neporovnávať s druhýmu ľiďmi, ale len sama so sebou. Povedať si - dnes mi to ale sluší, obliekla som sa veľmi šik... Alebo - tento účes mi ide lepšie ako predchádzajúci... Alebo potom trebárs počúvaj ,čo ti hovoria ľudia; nie jeden človek, ale keď ti to isté povie viac ľudí, asi to bude pravda. Povedz si to, čo som si uvedomila ja: Moji rodičia boli z detstva zvyknutí kritizovať a byť úplne nemilosrdní vo svojom úsudku, a oni len dávajú ďalej to, čo si doniesli. Ja tu ani nejdem rozpisovať veci, čo mi mama narozprával, ale mňa to ubíjalo tak, že som chcela páchať samovraždy a keď mi v 20 chlap povedal, že mám dobrú postavu, rozplakala som sa, prečo si zo mňa robí srandu. A on zostal paf, lebo to myslel úprimne(fakt som vtedy mala dobrú postavu, ale neverila som tomu "vďaka" rodičom). Postupne som sa odrezala od mienky rodičov, ostatných ľudí beriem s istou rezervou - ale bývajú o niečo objektívnejší, a najviac verím zrkadlu a svojim očiam. Navyše som zistila, že okrem merateľných a ľahko zistieľných vecí existuje niečo, čo ani na fotke nie je vidno: vyžarovanie - a to robí zázraky...

AlixaZS napsal(a):

Když už jsme tady nakousli tu důvěru všeobecně, dnes jsem se dozvěděla, že pár věcí, co jsem pověděla jen kolegyním v práci, co sedí se mnou v kanceláři, zaručeně jen jim a nikomu jinému, tak se mi doneslo úplně z druhé strany, ze strany kamaráda mého BM. To nemohl slyšet nikdo jiný než ony. Teď jsem strašně naštvaná, nevím, jestli to na ně zítra vybalit, nechci jim ublížit, když jsem se rozváděla, stály při mě a moc mi pomohly. Ale už dřív se pár věcí doneslo mému BM. Nevidím prostě spojitost mezi nimi a BM. Leda nějak přes jiné lidi.  Žádná z nich ho nezná a ani BM nezná je. Je mi z toho smutno. Nikdy jsem nebyla k nikomu tak důvěrná, jako v době rozvodu. To jsem holkám povídala všechno, to jak se cítím, skoro všechny detaily... no moc se mi ulevilo, že mě poslouchaly, ale ty věci nebyly určené pro BM ani pro široké okolí, no a teď mě to mrzí, že jsem komu co říkala.

A si si istá, že si to nevypočul niekto napr. cez dvere v robote alebo po telefóne v autobuse alebo tak? Inak, cleý svet ja malá pr..., a mohlo sa stať, že ony úplne nevinne roprávali niečo manželovi v obhcode, kde to počula predavačka- známa tvojho muža, alebo podobne... Človek nikdy neviem, aké náhody sú a akými cestičkami sa uberajú osudy.

Selima:
Nevím, jestli někdo poslouchal za dveřma, to vyloučit nemůžu. Už jsem se trošku uklidnila, holkám nic říkat nebudu. Nikdy mi nic neudělaly, hodně mi pomohly, a jestli něco řekly, určitě ne v tom smyslu, aby mi to ublížilo. Já bych jim taky nechtěla ublížit. Fakt je kolikrát lepší počítat do deseti než okamžitě vybuchnout.

Emy, zacni cvicit, delat nejaky sport...Hormony stesti se dostavi a clovek se diva na svet trosku jinak :vissla: A jako bonus ziskas lepsi postavu :supr: a tim padem by se ti melo zvednout sebevedomi :cool:
Ja s tim zacala vcera a docela to funguje ;).

TamtaOna napsal(a):

Ještě něco: co znamená ,,chovat se žensky"? Musím říci, že tohle spojení mě velmi uchvátilo :lol: ...

To je prima, že tě to uchvátilo. Tak začni bádat. Není nad to, když na to přijdeš sama, kde je chyba. :lol:

majkafa:  Moc by mě ale zajímalo, co to znamená v Tvém podání? Nožka přez nožku, růžové šatky, kytička ve vlasech, distingované vystupování, culení se, omdlévání??? :reta:

Každý si pod tým predstaví niečo iné. Ženy okolo teba asi v jednom kuse omdlievajú a prekladajú si nôžky, ženy okolo mňa sú prosto ženské, vtipné, rafinované a úžasné ženským spôsobom. Iné ako muži a pritom celkom svojské. Ale to je zbytočné písať niekomu, kto potrebuje barbínovské šaty a quety do vlasov, aby sa cítil ako žena. Mmch, distingvovane by sa mali správať aj chlapi-džentlmeni, ba občas sa tak dokonca správa aj môj pes, to by som neprisudzovala čisto ženám... ;)

Selima: Nemyslela jsem to jako přímou charakteristiku ženské nátury.  Rozhodně nepatřím mezi nějaké přehnané příznivkyně emancipace či feministky. Jen nemám ráda paušalizaci. Přímé vyškatulkování, jak se má nebo nemá žena chovat. Proto se mi nezdá moc trefné říci ,,chovat se žensky". Jen by mě zajímalo, co přímo tím majkafa myslela. Abych se buď mohla poučit, říci si, že tohle mi chybí/nechybí nebo se alespoň pobavit nad tím, co to pro ni znamená. ;)
Znám mnoho žen/dívek..., které jsou vtipné, rafinované (jak píšeš)- ale tyhle vlastnosti se dají přisoudit i druhému pohlaví (téže některým zvířátkům)... tudíž to taky nejsou čistě ženské proprietky... :jojo:
(a s tím omdlévání: vzbudila se ve mě krásná vzpomínka na staré filmy, ve kterých nádherná mladá a úchvatná žena velmi smyslně omdlévala s něžnou ručkou stočenou hřbetem ruky na čele, protočnýma očima a jemným ,,ááách"... :rolleyes: )

TamtaOna napsal(a):

majkafa:  Moc by mě ale zajímalo, co to znamená v Tvém podání? Nožka přez nožku, růžové šatky, kytička ve vlasech, distingované vystupování, culení se, omdlévání??? :reta:

:lol::lol::lol:To není o vzhledu, o culení a omdlévání.

Já zase vzpomínám na Kristiána a jeho Vůni dálek :lol:. Zavřete oči, odcházím :rodna: :D.

majkafa: Položím tedy přímou otázku, protože to asi doluju bez krumpáče :) a nějak to ne a ne dostat ven.:P
Co v Tvém podání znamená ,,chovat se žensky"?
Díky za odpověď...

lvice: Ach ano :rolleyes:

ELISINA napsal(a):

Emy, zacni cvicit, delat nejaky sport...Hormony stesti se dostavi a clovek se diva na svet trosku jinak :vissla: A jako bonus ziskas lepsi postavu :supr: a tim padem by se ti melo zvednout sebevedomi :cool:
Ja s tim zacala vcera a docela to funguje ;).

No to bych ráda :) Akorát nemůžu sehnat žádnou oběť, která by byla ochotná se mnou chodit třeba na aerobik, ten mě strašně baví...ale sama prostě nepůjdu. A abych cvičila sama doma...mám sice nějaký DVDčka a občas si zacvičím, ale nesmí bejt nikdo doma...a to se stává opravdu málo :)

Emy, neboj se chodit sama cvičit. Mě ke cvičení přemluvili kamarádky a víš jak to dopadlo? Chodím sama, kamarádky nevydržely, nemají čas, mají zase jiné zájmy... A mě to vůbec nevadí. Je to fajn.  Třeba si najdeš kamarádky tam. Jo a doma? Taky mám DVD, ale doma se prostě nedonutím. Kdežto ve cvičení, když vidím ostatní holky, tak mě to popohání.

Ja jsem driv chodila do posilovny se znamou, ale ty pohledy lidi me nedelali dobre :butter:, tak jsem si poridila kvalitni rotoped a shodila dokonce par kilo. Nikdo na me neciví :reta: a v klidu si u toho sleduju telku nebo nejakou dobrou muziku :styrka: :vissla:a HLAVNE se potom na svet divas optimisticteji. To ty hormony stesti....asi :rodna::lol:;)

Jen pro info, dnes mam paradni depku, takze nezoufej, nejsi sama :par:

Ve cvičení, kam chodím já - na kalanetiku, tak tam holky po sobě nekoukají, taky jsem z toho měla obavy. Tam se každá věnuje sama sobě, aby cvičila správně, je tam  i legrace.
Taky jsem si pořídila kvalitní rotoped, že budu každý večer u televize rotopedit, ale většinou, až na nějaké výjimky, se na něj jen koukám. On je ten gaučink přece jen pohodlnější.... Měla bych si pořádně domluvit!!!  :dumbom:

AlixaZS: Jo, na pohled je moc pěkný, souhlasím :supr: I když, musím uznat, že když se s tím začne, jde to pak samo a stane se to samozřejmostí... leckdy až závislostí (třeba můj bratr je na něm denně déle než na nohou :D )

TamtaOna: :D Koukám, že se ti to nějak z ,,Majkafy" nedaří dostat...
Ale přesto- mě by také moc a moc zajímalo, co si pod tím představuje... Nikdy mě moc nenapadlo nad takovouhle samozřejmostí uvažovat, ale je pravda, že když to někdo uvede jako argument, měl by to na požádání osvětlit :P
P.S. Díky, majkafo:)

Jinak holky, měla jsme skoro stejný problém- kde se vzalo, tu se vzalo, měla jsem strach ze vztahů, ale i jsem někoho chtěla. Kde koho jsem odbila a pak z toho byla smutná. Vím, že vám to moc nedá, ale chce to se zatvrdit.
Tím nemyslím, abyste začly být hned dominantní a někoho uhnaly:) Spíše se poddejte pocitu, že vás daný (chtěný) chce a nechte se sbalit;) Hned až se srovnáte, budete si pak připadat konečně takové, jaké jste doopravdy- krásné, přitažlivé a skvělé :par:
Hodně štěstí! :jojo:
(A já mám taky ráda pivo :vissla: :supr: )

Ahoj, ani nevíte, jak ráda jsem si přečetla tuto diskuzi. Je fajn vědět, že nejsem jediná, kdo ve skorodvaceti s nikým nechodí a že někteří jedinci to dokonce považují za normální:-)

Co resite? mne je 29 a taky jsem nikdy s nikym nechodila.

a proč ne?

Ahoj Emy, neboj, nějkaý přítel se opravdu objeví. Já poprvé začala chodit s klukem až ve 22 a přišlo, aniž bych to čekala. tehdy jsem už taky byla nešťastná, protože všechny kamarádky v mém okolí byly už zadané a já byla sama. Ale pak jsem jednou jela na nějaký fotbalový turnaj a jeden z pořadatelů mne prostě ukecal:-) nezoufej, bude líp:-)

Někdy v létě 2007 jsem intenzivně na internetu hledala lidi mající stejný problém. Přes Google jsem se dopracovala až sem na Babinet. Vlastně tak jsem se dozvěděla o existenci Babinetu.
Moc by mě zajímalo, jestli si Emy někoho našla, nebo je pořád sama.