myslite na smrt?ale tak ze co ked pride dnes alebo zajtra?niekedy mam z toho strasne uzkostne stavy,ked myslim na to ze to moze prist hocikedy a vo vsetkom vidim znamenia a hovorim si no tak toto je znamenie ze to pride coskoro,mam pocit ze z toho zosaliem,mam pocit ze mam predtuchu aj ked to nie je vlastne predtucha,lebo si myslim ze tu este mam miesto ale tie stavy uzkosti ma prepadaju stale castejsie a castejsie odkedy som vysla zo strednej a som samostatna,uvedomujem si ze to moze vlastne prist hocikedy...tieto stavy mi nedaju dychat,nechcem na to myslet!!!

Mně se to stává taky.. Mám uplně t ystejné stavy jako ty. Ještě jsem se s tím nikdy nesvěřila, přišlo mi, že snad nejsem normální, ale jsem ráda že nejsem sama. Nejčastěji se mi to stává při usínání.. Je to hrozně neodbytný pocit, kterého se nejde za žádnou cenu zbavit, ať se snažím myslet na sebekrásnější věci.. A nedávno jsem měla někam jet (měla jsem řídit) a najednou to na mě přišlo a já začala panikařit, žeto je určitě znamení a že se musí zákonitě něco stát!! Byla jsem uplně hotová!! No ale přežila jsem, cestu v pořádku odřídila :) Ale jinak nevím co s tím, jak se toho zbavit...

aj mne sa to stava casto ked zaspavam a niekedy to na mna pride aj cez den a moze byt aj neviem ake krasne pocasie a ani nemusim byt sama,take myslienky ma prepadnu aj ked som s kamaratkou,s priatelom,je to uplne strasny pocit,mam pocit ako by som nemohla dychat...niekedy to trva aj dva dni...a inokedy ked tie stavy nemam si hovorim,preboha preco myslim na take hluposti,ved som zdrava,vsetko je ako ma byt,ale ked ten pocit cloveka prepadne nemoze sa branit....som rada ze nie som jedina s takymi pocitmi...

Myslím, že s tímto by se mělo možná zajít k psychologovi.. Nevím, jak dlouho to máte a jestli se to zhoršilo, ale aby to nepřerostlo v panický strach nebo fobii a pak vás to nepřemohlo, že radši příště nikam jezdit autem nebudete:( Taky celkem přemýšlím nad smrtí a to je mi teprve 20, ale beru to tak, že to stejně neovlivním, tak nemá cenu se kvůli tomu trápit.

nechcem ist k psychologovi aby do mna tlacil nejake lieky..moja teta ma panicky strach uz niekolko rokov a doktor do nej tlaci iba lieky,vobec s nou o tom nekonzultuje...

sunny napsal(a):

nechcem ist k psychologovi aby do mna tlacil nejake lieky..moja teta ma panicky strach uz niekolko rokov a doktor do nej tlaci iba lieky,vobec s nou o tom nekonzultuje...

Tak to by si měla najít někoho jiného. Léky by měli být až poslední věc. Psycholog by s vámi měl hlavně mluvit. Takže to chce najít nějakého dobrého.

ahoj..ja mela tyhle stavy taky, a dost silne, doslo to tak, ze jsem vubec nechodila ven, byla jsme zavrena doma, trvalo to nekolik let, nez jsem se odhodlala jit k psychiatrovi, dostala jsem prasky, terapii, moc mi to pomohlo, po 4tydnech brani antidepresiv ty stavy ustavaly, az presly uplne, dostala jsem ohromnou chut do zivota....atd...ted uz starch ze smrti nemam, kdyz na ni myslim,nemam strach, uz me to neomezuje v ziti, neni to normalni mit strach ze smrti az tak, aby te to omezovalo v norm.zivote, ja bych k doktorovi zasla, protoze se to muze zhorsit....

sunny napsal(a):

nechcem ist k psychologovi aby do mna tlacil nejake lieky..moja teta ma panicky strach uz niekolko rokov a doktor do nej tlaci iba lieky,vobec s nou o tom nekonzultuje...

Psycholog ti nemůže předepsat žádné léky, psycholog je doktor filosofie a ne medicíny! Psycholog používá pouze psychoterapii, takže se toho vůbec nemusíš bát, je to jako pokecat si s důvěrným přítelem. Určitě bys k němu měla zajít................. Není to nic nenormálního, dnešní společnost žije bludem, že zajít k psychologovi znamená být bláznem, ale psycholog pouze pomáhá překonat těžké životní situace, utřídit a pochopit tvé myšlenky, s kterými si nevíš rady, odhalit původce strachu, které se zkrývají hluboko v našem podvědomí a mi o nich ani nevíme ............ a těmto věcem podobné. Tvá teta chodí k psychiatrovi a je samozřejmé, že si s ní o problémech moc nepovídá, protože psychiatr se zajímá pouze o to, jak jí zabírají léky. Nejlepší je samotný psycholog nebo kombinace psychologa a psychiatra, ale samotný psychiatr není moc šťastné řešení, člověk má pak pocit, že to nikam nespěje...............

To já například ze smrti nemám ani nejmenší strach. Své smrti se vůbec nebojím, dokonce jí vítám s otevřenou náručí, když se někdy něčeho bojím, řeknu si: "Nejhorší co se mi může stát je, že zemřu." A to mě uklidní. Ale strašně se děsím smrti svých blízkých! Lidé se vědšinou smrti bojí, proto že je to pro ně něco neznámého, ale já nad ní už propřemýšlela tolik hodin, dnů, měsíců, roků.............. že už vlastně ani pro mě není nic neznámého. Naopak bezmezně si přeju, abych pro někoho svůj život mohla obětovat..........

naozaj si myslite ze by som mala zajst k psychologovi?myslite ze to moze byt aj horsie?..neviem ja by som sa asi hanbila pred nim rozpravat tieto moje stavy,ale urcite pocul uz aj horsie veci...zato sedenie sa aj nieco plati?

preco prave ja?preco ma clovek taketo stavy?od coho to zavisi?dedicnost?da sa toho zbavit aj bez psychologa?

No jsou i soukromí psychologové za které se platí, ale většina je bezplatných. Nejlepší je najít si nějákého, který má ordinaci v prostorách nemocnice. Normálně si zajdi za obvodním lékařem a ten ti nějákého doporučí............  A moc dobře si to řekla!.......... On už zažil mnohem horší případy, věř že s tvým případem se už nespočetněkrát setkal!!! A nemusíš se před ním stydět............ on se rozhodl být psychologem právě proto, že ho takovéhle problémy a příběhy lidí zajímají a že jim chce pomáhat a že má pro ně pochopení! Většinou trvá tak 3 sezení než k němu budeš mít důvěru a pak se rozpovidáš............ Veř, že chodit k psychologovi je celkem příjemné, vždy si u něj úžasně vyčistíš hlavu (a nemusíš s ním probýrat jen to, kvůli čemu jsi za ním původně přišla, ale mužeš s ním řešit každý tvůj problém............... je to skvělý rádce životem)

Na tohle nikdy není jistá odpověď. Podílí se na tom spousta faktorů................... dědičnost, životní situace............ můžeš mít i lehce rozbouranou chemii v mozku........... (nesprávnou hladinu některých neurotransmiterů (=hormonů)......... např. serotoninu, dopaminu........)

Já na smrt myslím. Ze života nikdo nevyvázne živý...

rozburana chemia v mozgu?co to presne znamena?ako sa z nicoho nic tie hormony proste vykyvu z rovnovahy?

No důvodů opět může být spousta, u úzkostných obav je často důvodem příliš zvýšená hladina právě dopaminu............

no ja mel takovy stavy nekde pred pubertou,a az pak jednou predloni, kdy jsem byl tak nametenej, ze jsem nemohl ani dychat,a to jsem myslel, ze to je ma posledni hodina.tak se omlouvam,ze to tu trochu zlehcuju.

Sunny, urcite nejakeho psychologa navstiv, podla mna pomoze uz len to, ze to povies niekomu, pre koho je to nieco uplne normalne. Teda aspon ja som sa citila dobre, ked som sa mohla vyrozpravat niekomu, kto je zvyknuty pocuvat take veci. :)
Podla mna na tom tvojom strachu nie je nic nenormalne, myslim, ze sa takto boji dost vela ludi..

Ja osobne sa nebojim samotnej smrti, bojim sa umierania. mam hrozu z predstavy, ze by som umierala dlho na nejaku chorobu, alebo tak. A bojim sa o svojich blizkych. Ale to je asi normalne.

Pripájam sa k tým, čo radia navštíviť psychológa. on ti môže objasniť, prečo máš takéto stavy, ako sa ich dá zbaviť.

osobne sa tiež smrti nebojím, beriem ju ako súčasť života a nie je to pre mňa absolútny koniec. možno aj preto, že verím, že sa ešte narodím.

ale smrť mojich blízkych, teda jej predstava je pre mňa veľmi smutná. ale to asi pre každého....

Na smrt nemyslim - ja myslim neustale len na sex :P

Nemyslím na smrt, těším se z života. Se smrtí jsem vyrovnaná, nebojím se jí, až přijde můj čas, přijmu ji. Bojím se dlouhého umírání v bolestech :usch:.

Od detstva mám občas záchvaty fyzického strachu zo smrti. Mama dodnes (so smiechom - ten môj nevysychajúci zdroj empatie) spomína, že som ako šesťročné decko dobehla do obývačky s plačom a otázkou: Prečo PRÁVE JA musím zomrieť...? A rodičia sa mi snažili vysvetliť, že na takéto myšlienky mám dosť času... a že zomrieme všetci, nielen ja.

Oxi myslí na smrť práve vtedy, keď má sex, lebo si povie "teraz by som mohol aj umrieť..."

:lol: :lol: :vissla:

Sunny :lol: :supr:.

Ako vieš, že už dávno nemal sex??? :co: Ho strážiš non-stop?

Seli, Oxi to tu píše pokaždé :o. Raději to jdu vymazat :kapitulation:......

Neé! Nemaž...! :supermario: :sjuk:

Pozdě :D.

Vráť to tam..! :dumbom: Potom môj príspevok nemá logiku! :grater:  Nabudúce budem pekne citovať, z citátov sa to nedá vymazať... :rolleyes: Admini sem, admini tam, keď si tu každý maže, ako sa mu zachce, musíme citovať... :usch:

:vissla:

Když já už si nepamatuju, jak jsem to přesně napsala :butter:. Tak příště :kapitulation:.

A co tam vlastne bolo? :)

Inak, k téme - ja občas tiež si sexe(alebo skôr pri milovaní) myslím na smrť, ale skôr tak, že si uvedomím, že zažívam niečo, čo presahuje nielen nás obidvoch, ale čo presahuje aj smrť...

Nevím, možná to zní divně, ale já se prostě smrti vůbec nebojím. Děsí mě představa, že budu jednou stará, nemohoucí, ležák v nemocnici, budu mít nějakou nemoc, která mě bude rozežírat dlouho a pomalu...... Mám před očima dědu, který umíral rok na rakovinu žaludku. Brrrrr :usch:.

Ja naozaj nemyslim nikdy na smrt, len na sex :) A aby bolo jasne, v poslednej dobe som mal sexu viac nez dost :P A mam dojem ze to teraz bude horsie :P

mě "děsí" smrt ve smyslu...proč to tak je?? dřív jsem si myslela že se "pak" potkám se všemi v "nebi"... ale jsme "jenom" duše...a potkáváme tady ty které potřebujeme ke svému rustu...no nevím děsí mě to; skutečně...
v naší firmě dělá cca 1200 lidí...za poslední měsíce jich tady tolik zemřelo...naposledy minulý týden "kluk" 35 let, tři děti, nejmladnšímu dětátku 4 měsíce.....a včera pán 48let...nerozumím tomu a ani nechci...jen mi je smutno...moc smutno:-((((
spíš si říkám jak budou žít moji blízcí až tady nebudu...nechci o tom psát ani přemýšlet...:-(((( brrrrrr.....

Oxi myslí na smrť práve vtedy, keď má sex, lebo si povie "teraz by som mohol aj umrieť..."

tak to Oxi není sám ... také jsou chvíle, kdy jsem si říkala, teď umřít by mi vůbec nevadilo a nebe už znám ...

Oxi napsal(a):

Ja naozaj nemyslim nikdy na smrt, len na sex :) A aby bolo jasne, v poslednej dobe som mal sexu viac nez dost :P A mam dojem ze to teraz bude horsie :P

A co to je víc než dost a proč bude hůř?? :) už ti to nejde 5x denně?

$VicNezDost = ++$Akurat;

Mno ak tak rozmyslam tak to skor bolo "tak normal" - "dost" ani "viac nez dost" to nebolo :)
Natynko - ci mi to ide 5x denne? Vyskusaj uvidis ;)

Natynka napsal(a):

Oxi myslí na smrť práve vtedy, keď má sex, lebo si povie "teraz by som mohol aj umrieť..."
tak to Oxi není sám ... také jsou chvíle, kdy jsem si říkala, teď umřít by mi vůbec nevadilo a nebe už znám ...

Prrr! Nikdy som pri sexe nemal chut umriet - leda tak zasu.at si znova ;)

Oxi, kdy, v kolik (brzo po ránu)  a kde?? :)

Natynka napsal(a):

Oxi, kdy, v kolik (brzo po ránu)  a kde?? :)

kedykolvek
preco prave brzo po ranu? ja mam rano vela prace :(
kdekolvek

(dnes? u mna? po 18:00?)

po ránu, abysme věděli kolikrát to stihneme, doporučuji vzít si celý den dovolenou a tak by bylo lépe začít hned ráno .... urči místo sám (hlavně aby nám tam nepřišla ještě nějaká nežádoucí zvědavá osůbka ... :)
a ráno máš moc práce sám se sebou?? :)

jo to je dobrý...počítat to kolikrát za den...a dopručuji si skutečně vzít dovolenou a tu celou promr** hat :P:P

:-))) :reta: :reta:  - vlastná zkušenóst :supr: :supr:

kuřna !!!  ted koukám  :vissla: co je to za téma  ??!! .....  :dumbom:

Rano mam moc prace - vyvencim psa a utekam do prace a prave rano toho mam najviac.
Na 5 cisel nepotrebujem cely den dovolenku, mam 33, nie 70 ;)
(Ale stravit cely den sexom ... to by nebolo spatne :D )
Nema sa kto objavit ...
Jj, rano mam aj sam so sebou plno prace, pretoze nekomunikujem(este spim) a niektori ludia co vencia to nechapu ...

Adři, jo koukáš správně, myslíme na smrt .... ale jaksi jsme odbočili k něčemu živějšímu :)

Jo 33, Kristova léta :)
Jak se nemá kdo objevit ?? a co takhle virtuální sex? ikdyž se u toho neuvidíme, může to být zajímavé ...

Na virtualny ti kaslem :D realny - a poriadne vela!

Nema se kto objevit: ze sa tam nema objavit aka neziaduca osobka ;)

Oxi napsal(a):

Jj, rano mam aj sam so sebou plno prace, pretoze nekomunikujem(este spim) a niektori ludia co vencia to nechapu ....

Oxi, při sexu komunikovat nemusíš :P. Nojo spíš..... Jestli i tvůj pipinek, tak to chápu, že bys měl moc práce ho přemluvit k akci :reta:. A když vlastně nemluvíš, tak ho nemůžeš překecat, no prostě jsi po ránu nepoužitelný :styrka: :D

.... najskor plne prsty kecov a potom by uz presla radsej na virtualny ... lepi ti, co?

Občas mi je líto těch tisíců potencionálních životů, co je promrháno při  těch číslech...To je asi moje jediná asociace smrti při sexu. Jo, a chtěla bych radši zemřít při milování než v domově důchodců vzpomínat na pracovní úspěchy.to jsem si vypůjčila).

To je fakt, když si vzpomenu, co potencionálních životů uschne, je spláchnuto při sprchování, utopeno při společné koupeli. :grater:. Hrůza :D

Regina: Chudák protějšek ale! :D (mám smysl pro černý humor)

Náhodou, co když by to byl potencionální nekrofil :coll:

Wow! To by musel bejt nadšenej....mmch - víš, co má rád pedofilní nekrofil? .......studenou dvanáctku :D :D :D

:D :D :D  Ale pořád lepší je to žabí sperma, co si k té dvanáctce občas dám.

Žabí sperma :co:?

...hmm.....zkusím hádat, jo? :butter: .....zelenou? .... co? ... uhádla jsem?

to co radia aby som sla k psychologovi-mam z toho strach a povazovala by som to za svoje osobne zlyhanie

sunny prave preto by som siel k psychologovi - aby si potom neplakala ze namiesto zivota si sa placala v "osobnom zlyhani"
chodil som k psychologovi a za osobne zlyhanie som to nepovazoval - pomohlo mi to pozriet sa na svoj problem inak a uvedomit si vela veci ;)

co ak mi povie ze som prisla uplne zbytocne,ze moj problem nie je az taky vazny aby sa nim zaoberal..neviem,nemam moc doveru k lekarom..

Sunny, tohle ti psycholog nikdy neřekne !!!!!!!!! Neboj se, on tě neukousne :D...... co ztratíš tím, že tam půjdeš?

asi je to smiesne ale ked tam pridem a posadim sa k tym ludom v cakarni,budem sa citit dost trapne,keby to slo nejako anonymne,okrem toho nechcem ani aby sa to dozvedeli moji rodicia a to im hovorim vsetko takze by bol problem im takuto vec zatajit..

sunny mozes sa objednat telefonicky - este sa mi nestalo ze by som sa "stretol s niekym v cakarni". Vzdy som tam bol sam - ale bol som objednany.

Natynko - to sa nehra, takto zbabelo utiect :)

ale ked sa mi tieto stavy vyskutuju len malokedy,aj tak by som mala psychologa navstivit?nechcem dopadnut tak ze vzdy ked sa mi v zivote naskytne problem,budem bezat k psychologovi..

Milá Sunny, chodila jsem k psychiatrovi a brala léky - cca před 5 lety, kdy jsem byla po jednom vztahu totálně na dně. Vedle mně seděla sympatická starší paní kolem 55. Jak jsme tak tak seděly a čekaly, dala se se mnou do řeči a povídá mi: Nikdy jsem si nemyslela, že se octnu u psychiatra, připadám si jako blázen, ale zabil se mi syn na motorce a já to prostě sama nezvládám. Připadám si trapně, že tady vůbec sedím. Souhlasně jsem jí přikyvovala a řekla jsem jí totéž, jen ten důvod byl jiný. Spiklenecky jsme se na sebe usmály a mrkly na sebe, ve stylu: Nejsme blázni, jen jsme totálně s nervama a psychikou v háji a potřebujeme odbornou pomoc. Nejsme žádné zkrachovalé existence........:)

ved jasne,kazdy obcas potrebuje nejaku pomoc a kazdy ju hlada inde,niekto u psychologa,nemyslim ze je na tom nieco zle...len mam z toho trochu strach

Neboj se toho. Uvidíš, že ti to pomůže. Tak si dej třeba panáka, než tam půjdeš, abys překonala ten svůj strach :).

Minulý rok mě srazilo auto a když mě přivezli do nemocnice, byla jsem celá pomlácená a zkrvavená, nevěděla jsem vůbec co se mnou bude. V tu chvíli jsem se strašně bála smrti a modlila se, at tu můžu ještě chvíli zůstat...
Nebylo to příjemný, ale jednou se tomu nevyhneme. Proto je lepší se tím ted nezaobírat, vždyt po smrti nás čeká jistě ještě něco hezkýho. Nebo alespon já tomu věřím.

sunny napsal(a):

co ak mi povie ze som prisla uplne zbytocne,ze moj problem nie je az taky vazny aby sa nim zaoberal..neviem,nemam moc doveru k lekarom..

Ak ti to povie, tak to budeš riešiť, ale prečo teraz ty rozhoduješ vlastne aj zaňho? respektíve vkladáš mu svoje vlasnté obavy a myšlienky...?!

Sunny, keď som mala 18 rokov, tak mi v tom období zomreli 3 kamaráti. Jeden na rakovinu lymfatických uzlín, jeden bol pilot vrtulníka a o dva týždne sa mu mal narodiť syn, jeden mal rakovinu jedného vajíčka. A aby to nebolo všetko, pred maturitou mi zomrela moja najmladšia teta, ktorá mi bola veľmi blízka. ......začala som sa báť tmy, mala som stiesnené pocity v noci, keď som sa zobudila, nemohla som opäť zaspať, nedalo sa, lebo sa mi zdalo, že ležím v rakve. Môj panický strach sa začal prejavovať aj v bežnom živote. Niekam som cestovala v električke a celým telom ma opantala panika, strach, stiesnenosť. Začalo mi biť srdce a samozrejme, že som sa rozhodla vrátiť sa domov a nikam neísť. Raz mi mama povedala, že ma objednala na psychiatriu do FN. Bolo mi povedané, že ak bude potrebné, tak si ma tam nechajú. Prišla som tam - do čakárne a čakala som. Otvorili sa dvere a v nich sa objavila zvláštna, veľká ženská s neporiadnymi, rozcuchanými, kučeravými vlasmi s čelenkou na čele. Začala sa ma zhurta vypypovať na moje detstvo, čo sa mi vlastne prihodilo a na mňa to bolo nejako rýchlo. Pochopila som, že nemá na mňa čas a ja sa neviem tak rýchlo otvoriť človeku, ktorý pôsobí na mňa ako keby bol sám bláznom. Tak som sa rozhodla, že tam už nepôjdem a vyriešim si to sama. Keď sa mi vracali v noci a aj cez deň stavy úzkosti, vždy som sa ukľudňovala, utišovala a myslela som na ostatných spiacich pokojným, hlbokým spánkom. Cez deň som to predýchavala pravidelným hlbokým nádychom a výdychom. Časom to prešlo a už sa to nevrátilo.
A ak niekedy mám naozaj strach, keď napr. chodím po horách a som nad priepasťou alebo musím prejsť lavínovým žľabom, tak vždy pracujem so svojou mysľou a dodávam si odvahy a sily. ...neopúšťam sa.
Neviem, či ti to pomôže, ale naozaj urob pre seba to najlepšie a to, čo sa ti ponúka. Skús vyskúšať všetko, nevieš čo na teba zaberie... :pussa:

Nemá smysl se nad smrtí zamýšlet, páč je to jediná jistota v životě, o tom není potřeba přemýšlet a řešit. Já se docela na smrt i těším (tedy na rychlou smrt), člověk konečně pozná, co je tam, na druhé straně, je to dobrodružství ;)

oxi...kdo tady mluvil o 5-ti číslech za den při dovolené??? :P:P

KALIK napsal(a):

Nemá smysl se nad smrtí zamýšlet, páč je to jediná jistota v životě, o tom není potřeba přemýšlet a řešit. Já se docela na smrt i těším (tedy na rychlou smrt), člověk konečně pozná, co je tam, na druhé straně, je to dobrodružství ;)

Přesně tak. Ne že bych se na smrt těšila, to tedy ne, ale když někdo mluví o dobrodružství, je můj člověk. :)

no já jsem si to taky říkala že když člověk umře je tam " na druhým břehu"...ale po zjištění že duše cestuje a dostává se do jiného těla...a furt a furt než si všechno splní...si říkám že je to pěkná fuška :reta: :reta:
a pořád a stále to NECHAPU...prostě se to vymyký memu chápání.......

adra napsal(a):

oxi...kdo tady mluvil o 5-ti číslech za den při dovolené??? :P:P

kto? Natynka preca, nee? :)

Člověk přeci nemůže vědět, co je na druhém břehu, jen si něco myslí, fantazíruje, ale skutečnost bude určitě mnohem víc zajímavější ;)

Viděla jsem film s Robinem Williamsem,  jsmenovalo se  to nějak Jak se malují sny nebo tak nějak, bylo to o tom, jak se mu při havárii zabila manželka s dcerou. Manželka překrásně malovala a Williams se dostal skrze její obraz na druhý břeh, kde ho potkal černošský průvodce. Williams zpočátku nechápal, že ten svět funguje jinak (barva, perspektiva, možnost létání), ale pokud by onen svět vypadal jako tam, tak se smrti nebojím. Z toho černocha se pak vyklubala jeho dcera. A pak Williams muse zase přes obraz zachránit duši své ženy, která se při smrti obvinila , že tu autonehodu zavinila, a dostala se do očistce. Williams ji chtěl zachránit a musel projít dost morbidími a drsnými místy (např. hlavy zakopané do země), a manželku našel v rozbořeném starém promočeném domě plném špíny, pavučin a černých cárů čehosi, světelná atmosféra zářivek (nemám ráda zářivkové světlo, je tak jedovaté a studené) tomu dodávala punc naprosté beznaděje a bezútěšnosti.
Samozřejmě to mělo téměř happyend, když pomyslím, že on byl živý a jeho milovaní mrtví...Vyšlo z toho to, že už se nebál zemřít, protože věděl, že  se tam setká se svými blízkými.

Regi, ten film jsem viděla také, jmenuje se Jak přicházejí sny (http://film.osobnosti.cz/jak-prichazeji-sny.php ), mám ho natočený. Viděla jsem ho několikrát a slzy mi při něm tekly proudem. Nádherný film, skutečně, doporučuji.

Mě tak v 16 přepadaly zase silný pocity, že umřu mladá. Prostě tak 25 a šlus. A dost jsem tomu i začínala věřit. Myslím, že to není předtucha, je to jen strach, možná ze ztráty lásky a tak podobně.

Normálně jsem to i narozdíl od vás i sdělila rodičům a tak. Ať s tím počítají. A divila jsem se, že říkali, že je to blbost a ať neblazním a podobně. Přišlo mi to přirozený, jakože když vím, že mám hlad tak vím, že brzy umřu. Necítila jsem z toho žádnou úzkost, možná trošku mi to bylo líto, že nebudu mít děti a tak podobně. Ale holt, co se dá dělat. Tak nějak to přešlo v pocity, že žádný věci s plánem do budoucnosti nemají smysl, protože se toho už nedožiju. 
:(
Přešlo to naštěstí.  Nebo spíš, teď už myslím, že budu žít  celkem dlouho, asi ... nebo spíš na to nemyslím.

Po smrti si myslím, že žádný převozník není. Jen jen nekonečný klid a mír. Celkem příjemný stav.

Což je celkem opak toho dobrodružství :D takže každý máme asi něco jinýho po smrti :) Někdo nebe a peklo a někdo očistěc a někdo převozníka a někdo tunel, asi to zaleží od člověka :)

tak tunel by se v ráji šiknul :D

:lol:

Kaliku :dumbom: :lol:

V raji si ja osobne nejaké adrenalínové dobrodružstvá nepredstavujem... Ale ktovie, možno exisutje niečo osobný raj pre každého - podľa povahy, náplne života, skutkov...?

Já se spíš bojim toho, co nastane potom.. Že už tu zkrátka nebudu, neuvidím svý blízký, už nezažiju tohle a támhleto.. Zkrátka že najednou nebude nic. Vůbec nic. Už nebudu svým pánem, už zkrátka nebudu. Kdyby byla nějaká jistota toho, co je potom, bylo by to možná jednodušší.. Takhle je to jedna velká neznámá. Nicméně musim říct, že teď už jsem na tom mnohem líp než před rokem, nějak jsem se z těch pocitů dokázala vyhrabat a přicházejí čím dál míň, což jsem fakt ráda :jojo: A mimochodem, Jak přicházejí sny je vážně strašně krásnej film :godlike::godlike:

já si teda, když už tak myslím že nějaký adrenalinové dobrodružství se po smrti cítit nedá...jen právě tak věčnost a klid, prostě "jen" bytí té duše.nevím jestli mi rozumíte...ale nějakej adrenalin nebo jakýkoliv pocity...ale vlastně nééé to až po to kdy si moje dušička splní vše...pak nastává to všeopepínající blaho:-)))

Já ti rozumím adro, takovej věčnej a všeobepínající orgasmus :lol:

BINGO!!!!! zase jsi mě dostal:-))) ale nic jsem necítila:-))) :D:D:D:D

akorát si nedovedu představit mít nekonečnej orgasmus...asi bych umřela...vlastně to bych uř umřelá byla...takže zase nic :usch:

Dobře adro, občas by si měla čas na oddych :lol:

Když jsem byla malá, zadržovala jsem dech, abych si vyzkoušela jaký to bude až nebudu dýchat a snažila jsem se na nic nemyslet. Nešlo to. Měla jsem ze smrti strach. Teď už z ní mám strach jen pokud by se měla dotknout mé rodiny, dětí, manžela, táty.
Tímto dětským strachem ze smrti trpěl i můj muž i starší syn.
Nebojím se jí ve vztahu ke mně, ale mám z ní respekt a snažím se jí nedráždit.

je to stav, keď necítiš ani orgazmus, ale ani ptorebu mať ho. Necítiš sa viazaná na nikoho a na nič. Komunikuješ myšlienkami s tými, čo sú podobne vyladení(jendo, či sú živí, v kóme, alebo mŕtvi..:). Nemáš žiadne potreby, ktoré treba uspokojiť, žiadne búrlivé emócie. Všetko pozoruješ ako film, ktorý sa ťa netýka. Tak si to predstavujem.

Sel, ano, klid, mír, harmonie, setkávání s blízkými, létání, barvy, vůně....a převtělení- říká se, že si vybíráme rodiče, takže jako staronová duše, co se hodlá vtělit do  právě zplozeného potomka dole na Zemi už ví, do čeho jde ;). Nechápu duše, které se chtěly narodit  hloupým a zlým lidem...

To mi připomnělo, že mám podobnou představu, že nic člověk nepotřebuje, ale já jsem ve smrti tak nějak sama. Ani komunikace ani vyladění. Něco jako relaxovat uprostřed oceánu, kde nehrozí žádný nebezpečí ani bouře :)není zima ani teplo, není žízeň ani hlad, nejsou lidé a není tam prostě nic.. ani světlo ani tma... ale je to příjemné, vyvážené, nekonečné...

s tou duší, to já teda chápala tak, že duše potřebuje udělat nějakou zkušenost na zemi, a proto si vybere ty určitý rodiče, ne že když je mimo tento svět, ja vlastně jako v obchoďáku a vybírá si kam zaletí :D

Přála bych si, aby po smrti "něco" bylo, ráj, nebe nebo to stěhování duší, ale bohužel tomu nedokážu až tak uvěřit. Spíš si myslím, že po smrti není nic. Je to prostě konec, člověk přestane existovat a už nikdy se nenarodí znovu. Takže ze smrti dobrý pocit nemám, ani se na ni netěším. Bojím se hlavně umírání, bolesti, bezmoci, beznaděje. Pamatuji si, jak umíral můj táta - byl nešťastný a zoufalý, moc se bál, nechtěl umřít. Strašně se bojím smrti mých blízkých. Kdybych věřila, že se s nimi ještě po smrti shledám, byla bych šťastnější. Takhle vím, že je to beznadějné. Ale smrt je holt součást života, každého jednou čeká a tak se snažím na ni nemyslet.

Ivi, tak to "vieš" teda viac než ja. Ja len predpokladám, domnievam sa, a ty "vieš"... Už si smrť zažila, že si si taká istá?

Smrt nevede k žádnému odpočinku nebo snad dokonce sladkému spánku. Naopak, je to přechod k rychlejšímu prožívání. Protože "tam" je to svět o daleko vyšších vibracích než je náš hmotný svět. Myšlenka, která zde se plní pomalu, tam se plní okamžitě.

Jakkákoliv touha, žádostivost, připoutanost tě váže okamžitou a obrovskou silou k objektu lpění.
Po vstupu na onen svět se podle svých dominantních myšlenek a podle zákona stejnorodého okamžitě dostáváš do prostředí které je charakterem vyzařování stejné. Kdo šíří zlo a nenávist zůstává v nejníže vibrujících sférách, a to se sobě rovnými, kdo naplněn láskou ten se dostává do světlých, rychleji vibrujících sfér. Tam se pokračuje ve vývoji tam  kde každý skončil zde, na zemi, a to do té doby než dojde k další inkarnaci na zemi. Kde se zase všichni pomícháme, abychom se mohli navzájem učit.
Tam nahoře trávíš učební čas se "svou skupinou", která je na stejné úrovni vibrací. Tady na zemi členy té skupiny potkáváš jako své spřízněné duše, takový ten pocit: ....tebe já už znám strašně dlouho, okamžitě jsme si padli do oka, miloval jsem ji od první chvíle, rozumíme si beze slov.... to jsou vlákna, která trvají mnoho životů.
Tady na zemi díky tomu že se myšlenky díky pomalejším vibracím plní většinou ne hned ale se zpožděním, je možno se mnoho naučit, mohu sám sobě díky svým myšlenkám a záměrům zrychlit či zpomalit vibrace vlastního vyzařování a tím určit způsob a prostředí své existence "nahoře".

Takže myslete s láskou a pozitivně, ať vás tam všechny potkám. :)

Někdy si tak říkám, jak moc lpíme na hmotných věcech, ale přitom nazí se narodíme a s sebou si nic neodneseme...... Přesto se stále pachtíme a pachtíme být VIP.......:butter:

Ja mám rada aj ten môj hmotný obalček a pestujem si ho ;) , ale nebojím sa byť ani bez neho... Na druhej strane si hovorím: Keby sme sa nemali naučiť orientovať sa AJ v hmotnom svete a zaobchádzať AJ s hmotnými vecami, asi by nás sem nehodili, nie?

lvice napsal(a):

Někdy si tak říkám, jak moc lpíme na hmotných věcech, ale přitom nazí se narodíme a s sebou si nic neodneseme...... Přesto se stále pachtíme a pachtíme být VIP.......:butter:

Tuhle větu si lvice opakuji hodně často. Někdy jsem taky nesmírně  sklíčená z toho, že trávím nekonečné množství času tím, že sebe a své blízké ošatím , nakrmím a zabezpečím střechu nad hlavou.  připadá mi, že většina našich tužeb a přání se stále točí jen okolo těchto věcí a mě se někdy tak strašně chce z toho kolotoče vystoupit, ale nevím jak a mě to TAK unavuje.... Sáhnout si na život je pro mě jako duchovně založeného člověka naprosto  nepřijatelný čin ,avšak představa nehmotné existence bez těchto starostí je balzámem na duši.
Jsem asi býk býkovatý materialistický a neumím se nad to materiálno dostatečně povznést, ach jo.

Yes, ja som Panna zemitá, tiež to mám podobné... :jojo: :godlike:

poletucha: a jak to víš?

Sel, jako pannu tě z celé duše chápu..... možná víc než si dokážeš myslet... :D. Já alespoň občas zastávkuju a totálně se dokážu na všechno na krátký čas vydlábnout. Jelikož přece práce neuteče, když nemá nožičky, ale pro pečlivou pannu je tahle věta nesrozumitelná, že?

Ivana napsal(a):

poletucha: a jak to víš?

Nejsem sice poletucha, ale jsem stejného přesvědčení. Podle vlastních zážitků, zkušeností, intuice, knih, které jsem přečetla, od moudrých lidí, se kterými jsem mluvila. I kdyby to nastotisíckrát nebyla pravda, dík za tu víru.

Regina napsal(a):

Sel, ano, klid, mír, harmonie, setkávání s blízkými, létání, barvy, vůně....a převtělení- říká se, že si vybíráme rodiče, takže jako staronová duše, co se hodlá vtělit do  právě zplozeného potomka dole na Zemi už ví, do čeho jde ;). Nechápu duše, které se chtěly narodit  hloupým a zlým lidem...

Regi, podle mě si sice duše vybírá, kam se narodí, ale ne tím co chce, ale tím, jak se chová v předchozích životech. Proto často se musí narodit do podmínek, které jsou těžké, obtížné, ale které si zasloužila, rodí se tam, protože ji to má něco naučit.

Somaia napsal(a):

Sel, jako pannu tě z celé duše chápu..... možná víc než si dokážeš myslet... :D. Já alespoň občas zastávkuju a totálně se dokážu na všechno na krátký čas vydlábnout. Jelikož přece práce neuteče, když nemá nožičky, ale pro pečlivou pannu je tahle věta nesrozumitelná, že?

No, ja nie som dokonalá Panna - ale fakt je, že pri práci nepoznám brata, ani priateľa, ani milenca... Ale inak :P

Vanilka69 napsal(a):

Regina napsal(a):

Sel, ano, klid, mír, harmonie, setkávání s blízkými, létání, barvy, vůně....a převtělení- říká se, že si vybíráme rodiče, takže jako staronová duše, co se hodlá vtělit do  právě zplozeného potomka dole na Zemi už ví, do čeho jde ;). Nechápu duše, které se chtěly narodit  hloupým a zlým lidem...

Regi, podle mě si sice duše vybírá, kam se narodí, ale ne tím co chce, ale tím, jak se chová v předchozích životech. Proto často se musí narodit do podmínek, které jsou těžké, obtížné, ale které si zasloužila, rodí se tam, protože ji to má něco naučit.

Ja si zasa myslím, že často si duša "vyberie" horšie podmienky, pretože ONA má niečo naučiť svojich rodičov... trebárs postihnuté dieťa...

Uáááá! Päťtisíc!!! :supr: :godlike: :rock: :jojo: :storstark:

No Sel, já myslím, že takoví učitelé existují, ale není to ten hlavní proud.

Většinou platí Karma - co dáš, to dostaneš. A právě díky reinkarnaci podle mě existuje spravedlnost.

Tvrdila som niečo iné...? Nie som si vedomá.

Sel gralutiiren :)

Sel, taky :storstark: :supr: :storstark:

tedy, pětitisícovka, klobouk dolů!

No já jen reagovala na slovíčko často

Ale když se nad tím zamýšlím, tak vlastně se jeden učíme od druhého, takže kdo je  vlastně učitel, že.

Takže ano, dá se napsat že často se vyšší vtělení rodí mezi nižší z učebních důvodů obou.

Máš pravdu.

Oxi napsal(a):

Sel gralutiiren :)

Kujem... :pussa: :storstark: :styrka: :rock:

Selima napsal(a):

Ja si zasa myslím, že často si duša "vyberie" horšie podmienky, pretože ONA má niečo naučiť svojich rodičov... trebárs postihnuté dieťa...

To je asi pravda :)

a gratuluju k 5005 :D  aha už 9
učíme se všichni od všech...

Akorát podle té Poletušiny definice nevím, když já relaxuju v oceánu...

Ale prostě relaxace je stejně důležitá jako aktivita,  snaha nebo potřeba přičemž aktivita může být pro někoho relaxace... a opačně..  během relaxace  probíhá v těle mnohdy větší aktivita, než při pohybu. Viz power yoga, tuším :)    která ovšem nenahradí spánek, což je ovšem zase jen druh aktivity mozku...

Čím větší aktivita a víc světla tím líp, ale kde je hranice, kde je největší aktivita?
Kam se to teda ta duše dostane? Když opravdu je a miluje úplně nejvíc, co to jde a udělá všechno co má?
To jak by člověk se měl nechal vystřelit rychlou raketou do slunce... a přišel totální rozpad po absolutním rozkmitání a nebo nějaké rozpínaní, kam to směřuje?

Myslím si, že základ jsou duše, buď jednotlivé nebo jako části jedné superduše. Všichnu jsou to na zkušenou, aby se učili, aby pochopili, co je smyslem všeho a aby poznali to nepoznané a tolik toužené. Duše se po smrti automaticky nereinkarnuje, duše si může vybrat, jestli být duší a nebo se vtělit, obojí má svoje výhody a může poznat odlišné věci. Všechno to úsilí směřuje v poznání Boha, že všechno jest Bůh, že i my jsme části Boha. Že bychom se měli k sobě chovat, jako k Bohům, tedy s maximální pokorou a láskou.

host eska napsal(a):

Mě tak v 16 přepadaly zase silný pocity, že umřu mladá. Prostě tak 25 a šlus. A dost jsem tomu i začínala věřit. Myslím, že to není předtucha, je to jen strach, možná ze ztráty lásky a tak podobně.

Normálně jsem to i narozdíl od vás i sdělila rodičům a tak. Ať s tím počítají. A divila jsem se, že říkali, že je to blbost a ať neblazním a podobně. Přišlo mi to přirozený, jakože když vím, že mám hlad tak vím, že brzy umřu. Necítila jsem z toho žádnou úzkost, možná trošku mi to bylo líto, že nebudu mít děti a tak podobně. Ale holt, co se dá dělat. Tak nějak to přešlo v pocity, že žádný věci s plánem do budoucnosti nemají smysl, protože se toho už nedožiju. 
:(
Přešlo to naštěstí.  Nebo spíš, teď už myslím, že budu žít  celkem dlouho, asi ... nebo spíš na to nemyslím.

Téda Hostesko, tos mě dostala!
Měla jsem to úplně stejně. Sice jsem na to zapomněla, ale nedávno jsem byla u mámy a ta mi to tak opatrně říká, že jsem někdy kolem 16-ti tvrdila, že vím, že přibližně v 25-ti umřu a že tedy nemá cenu něco budovat... no, a "kritický" věk že jsem už překonala, tak to asi platit nebude :D Nejdřív mi to přišlo hrozně cizí, ale pak jsem si rozpomněla... fakt jsem si to myslela, a brala to jako suchý fakt, žádnou tragédii...

V pubertě jsem myslela na smrt pořád, dávala jsem k dobru, že jak ostatní myslí na sex, tak já na smrt, ale ještě  častěji. (A se stejnou dychtivostí.)
No, ale myslím na ní čím dál méně. Dneska už výjimečně.

Někde někdo psal, jak se děsí představy, že umře a nic nebude... přišlo mi to zvláštní - prostě jako když se vypne vypínač a zhasne světlo... takové jasné a srozumitelné... Když tomu ale nevěřím.

Ani nevím, co bych si ráda představovala, že bude. Myslím, že všechny naše představy jsou ještě hodně, hodně mimo a budeme velice překvapeni :co:
Dokážu si představit něco jako: no jo, jak jsem mohla zapomenout, tady jsem přece doma! To by bylo milé.

Jako hodně malá (ještě jsem zdaleka ani nechodila do školy) jsem často říkala : "Když jsem byla velká, tak... " Vůbec už nevím, co jsem tím mohla myslet, ale používala jsem to pořád, k všeobecnému veselí rodičů a dalších dospěláků...