:/

Nic těžkého na tom pro mně není, myslím že takhle to cítím normálně, nemusím si to představova, tak to je... tatínka už nemám, jenom maminku...
lituju všechny, kteří mají se svými city a vztahy k rodičům problémy, já to nezažila - naštěstí.
P.S. právě jsem se vrátila z pravidelného sobotního posezení u mamky na kafíčku :)

Fatimo ani nevíš, jak tohle může být těžké, zvlášt, když role u nás jsou jaksi otočené, když já dělám své máti "matku". Nevím, co s tím, zatím nenastala u mě ta pravá doba kousnout do tohoto jablíčka. Nebojuju s tím, stav věci jsem přijala, ale tohle cvíčo by něšlo.  Možná právě proto, že čekám svoje druhé dítě a plně se soustředím na svoji rodinu a příchod toho maličkého. Ale mám v plánu zkusit kineziologii. Snad tam bych mohla něco pochopit.

Bety - to je moc dobře, kvalitní vztah s rodiči je důležitá věc

Pavlo - já s mnoha důvodů tohle "cvičení" taky nedokážu "udělat". Ale myslím, že pokud tohle člověk bude zkoušet častěji, může to pomoct. Všechno má svůj čas, ale vyřešení vztahů s rodičem bych neodkládala, protože toho "jednoho dne" už může být pozdě. Nicméně myslím, že pokud má člověk vlastní děti, je to ten nejlepší způsob, jak pochopit vlastní rodiče. Přeji všechno nej tobě i mimískovi.

tak jsem to zkusila....no tys mi dala. Kterej saďour tohle sepsal?? :dumbom:

Ufff, toto je pre mňa pravé sádlo-máslo... Ale asi to občas skúsim, som dosť masochistka a po deduškovej smrti mám také obdobie, že sa odhodlávam riešiť rodinné vzťahy...

Nejde mi to. :-(

ani mne nie...nech skúšam ako skúšam, nedokážem si predstavit, že ma miluje - a ešte aj hlbokým citom.... maximum, čo dokážem, je to, že .....ale do riti... prepáčte, ale nevidím na monitor

Je to těžké, ale opravdu to jde. Zkoušela jsem to podle knihy Miluj svůj život. Zpočátku mi to dělalo velké problémy, ale postupně času jsem vybrečela všechny nahromaděné emoce za celá léta. Potom jsem si to už dokázala představit: objaly jsme se, odpustily jsme si a řekly si, jak se máme rády. Najednou mám mamku ráda a chápu její chování.  :hjarta:
Ovšem nejtěžší úkol je to zvládnout i v realitě. Snažím se o to. Věřím, že se mi to podaří - a to u obou rodičů  :supr:

:supr:

Tak tady připojuji slíbenou meditaci - je to buddhistická meditace, která se jmenuje mettá:

Jak provádět mettá:

v duchu si čtyřikrát zopakujte následující slova:

ať je ti dobře,
ať jsi šťasten,
ať netrpíš a jsi mimo nebezpečí

při každém za čtyř opakování si v duchu co nejpečlivěji snažte vybavit obličej

1) sebe
2) toho, koho milujete 
3) toho, kdo je vám lhostejný 
4) toho, koho nenávidíte

No mně k tomuhle nebyla co platná ani Luisička... :| To je dobře, že se ti daří a dokonce že by se vám to mohlo vyjít ještě za života tvých rodičů - to by bylo to nejlepší, co by se vám mohlo stát.  :pussa:

Bože,to se mi nikdy, nikdy nemůže povést! Určitě mi tento stav komplikuje celý život, ale tohle nikdy nezvládnu. Mám už tři dospělé dcery, další dvě k dospělosti kráčí mílovými kroky, ale já a moje máma? I při psaní toho slovního spojení mi zkameněl žaludek. A přitom je tady (u nás) pečená vařená skoro denně. Mám strach i o tom přemýšlet, protože se bojím, že odhalím nějakou nepředstavitelně hrůzostrašnou pravdu. Chci dál pokračovat, chci se toho zbavit, ale jak? LViktorka :skurt:

LViktorka napsal(a):

Bože,to se mi nikdy, nikdy nemůže povést! Určitě mi tento stav komplikuje celý život, ale tohle nikdy nezvládnu. Mám už tři dospělé dcery, další dvě k dospělosti kráčí mílovými kroky, ale já a moje máma? I při psaní toho slovního spojení mi zkameněl žaludek. A přitom je tady (u nás) pečená vařená skoro denně. Mám strach i o tom přemýšlet, protože se bojím, že odhalím nějakou nepředstavitelně hrůzostrašnou pravdu. Chci dál pokračovat, chci se toho zbavit, ale jak? LViktorka :skurt:

Viktorko, tak předně nesmíš házet flintu do žita ;), pak je třeba chtít a nakonec je třeba to zkoušet. Stačí, když budeš dělat jen to nejlepší, co dovedeš.

Ach jo...jenže já nemluvím o nějakých svých očekáváních - jen o tom jediném. Mně se nedaří představit si, že jí prostě aspoň nejsem po*ná, chápeš? Ta meditace je hezká; asi dva roky na to, co máma umřela, jsem se k ní taky dostala a zkoušela jsem si u toho představit ji - dopadlo to tak, že se u té představy rozplynula. Tak jsem to po těch dlouhých letech zkusila znova a je to pořád totéž....ale udělalas dobře, že jsi založila tohle vlákno, vztah s mámou je jedna z nejdůležitějších věcí na světě :pussa: A taky je fakt, že dokavad si ho člověk nepořeší, tak ho to pořád táhne nazpět...

Nejde to...čím víc se ji snažím představit, jak ji objímám a říkám jí, že ji mám ráda, tím je to horší...musim toho nechat, nebo mi v těch představách řekne něco hnusnýho...já přijdu zítra

:cool:

Lupino a Fatimo: určitě je to o tom, dělat to nejlepší, co člověk dokáže. Když se to nedaří, nevadí. Zkoušet to znovu a znovu.
Mně to trvalo 30 let, než se mi to podařilo :rolleyes:. Stálo to spoustu sil, slz, dopadů až na samé dno.

Ale dřív jsem na to nebyla připravená. Došlo mi to až čtením knih - od Luisy a Čtyř dohod.
Brávala jsem si všechno osobně, dávala jsem vinu druhým - mamce,...
Musela jsem přijít na to, že za vše jsem zodpovědná sama. Začít od sebe. Jinak to nešlo.
Základem je chtít, věřit, prosit v duchu o pomoc. Když se to povede, vyjádřit poděkování, lásku.

Přeju hodně štěstí ve Vašem snažení :hjarta:

Holky, moc Vám přeju, aby jste si tu cestu našly. Snad je to i otázka času. Já mám velké štěstí, že mám suprovou mamku (tatínka už bohužel ne), která mě bere takovou, jaká jsem, mírní moje sklony k sebekritičnosti a dodává mému pohledu na svět velký nadhled. Náš vztah nebyl vždy dobrý, ale čím jsem (jsme) starší, tak je to lepší a tím víc si uvědomuji, jak důležitý člověk to pro mě je.

Judyna napsal(a):

Holky, moc Vám přeju, aby jste si tu cestu našly. Snad je to i otázka času. Já mám velké štěstí, že mám suprovou mamku (tatínka už bohužel ne), která mě bere takovou, jaká jsem, mírní moje sklony k sebekritičnosti a dodává mému pohledu na svět velký nadhled. Náš vztah nebyl vždy dobrý, ale čím jsem (jsme) starší, tak je to lepší a tím víc si uvědomuji, jak důležitý člověk to pro mě je.

:kapitulation: OK, trochu se mi ulevilo. Mluvíte skoro všechny o tom, že jste své mamce nějak nepřijatelný. Pořád jsem si říkala: to já to mám jinak, to já ji nemůžu přijmout, já ji nesnesu, nenávidím, mám vůči ní antagonistický vztah a pořád mám potřebu jí odporovat, negovat, při myšlence na ni se mi zvedne kybl, (nemyslete si, že se mi ty slova vyřknou lehce, protože  K D O S I   mne musel naučit, že matka je nejdůležitější člověk na světě, ale musím to prostě vypustit ven, protože je to  f a k t)považuji to za nepřirozené, nezdravé a divné, teda ten můj negativní postoj vůči ní. Nepamatuji si, kdy jsem jí naposledy řekla "mami", z "provozních důvodů ji nazývám babičkou a to vynakládám obrovské úsilí, abych ji nemusela oslovit přímo. Nedovedu si představit, že bych ji pohladila, (nemám žádnou vzpomínku, kdy by tak učinila ona), a když pláče, hádá se s náma, lituje se, nebo se vychloubá, jak ju všichni milujou a nemůžou bez ní být, otevírá se mi nožík v kapse. Strašně moc cítím, jak je to   H  R  O  Z  N  É     takhle vidět svoji mámu, mám nějaké výčitky svědomí, nebo co, ale pro nějaké kladné pocity nemohu v sobě nalézt žádné podloubí. Netýrala mě, zdá se, že mi nic nikdy neudělala, ale kdoví...
Chtěly jste, abych udělala, co mohu nejvíc. Víte, co je ZATÍM pro mne nejvíc? Přesvědčovat samu sebe, že se ta nenávist možná někdy aspoň o zlomeček zmenší. Je mi ze sebe špatně, ale je to venku. :grater:

a co když mám pocit že přesně tohle mi nebude příjemné?

LViktorka napsal(a):

Judyna napsal(a):

Holky, moc Vám přeju, aby jste si tu cestu našly. Snad je to i otázka času. Já mám velké štěstí, že mám suprovou mamku (tatínka už bohužel ne), která mě bere takovou, jaká jsem, mírní moje sklony k sebekritičnosti a dodává mému pohledu na svět velký nadhled. Náš vztah nebyl vždy dobrý, ale čím jsem (jsme) starší, tak je to lepší a tím víc si uvědomuji, jak důležitý člověk to pro mě je.

:kapitulation: OK, trochu se mi ulevilo. Mluvíte skoro všechny o tom, že jste své mamce nějak nepřijatelný. Pořád jsem si říkala: to já to mám jinak, to já ji nemůžu přijmout, já ji nesnesu, nenávidím, mám vůči ní antagonistický vztah a pořád mám potřebu jí odporovat, negovat, při myšlence na ni se mi zvedne kybl, (nemyslete si, že se mi ty slova vyřknou lehce, protože  K D O S I   mne musel naučit, že matka je nejdůležitější člověk na světě, ale musím to prostě vypustit ven, protože je to  f a k t)považuji to za nepřirozené, nezdravé a divné, teda ten můj negativní postoj vůči ní. Nepamatuji si, kdy jsem jí naposledy řekla "mami", z "provozních důvodů ji nazývám babičkou a to vynakládám obrovské úsilí, abych ji nemusela oslovit přímo. Nedovedu si představit, že bych ji pohladila, (nemám žádnou vzpomínku, kdy by tak učinila ona), a když pláče, hádá se s náma, lituje se, nebo se vychloubá, jak ju všichni milujou a nemůžou bez ní být, otevírá se mi nožík v kapse. Strašně moc cítím, jak je to   H  R  O  Z  N  É     takhle vidět svoji mámu, mám nějaké výčitky svědomí, nebo co, ale pro nějaké kladné pocity nemohu v sobě nalézt žádné podloubí. Netýrala mě, zdá se, že mi nic nikdy neudělala, ale kdoví...
Chtěly jste, abych udělala, co mohu nejvíc. Víte, co je ZATÍM pro mne nejvíc? Přesvědčovat samu sebe, že se ta nenávist možná někdy aspoň o zlomeček zmenší. Je mi ze sebe špatně, ale je to venku. :grater:

Myslim, ze dokud neprijdes na to, proc mas tyto pocity, nema smysl se pokouset o neco dalsiho. Ale hlavne ti chci rict, ze nemas duvod se citit hrozne. Musi byt duvod, proc to tak citis.
Viktorko, posilam ti velkeho hubana :par: a medvedi obejmuti. Cetla jsem nekolik tvych prispevku a je z nich jasne, ze jsi moc prima baba. Tak neves hlavu holka ;)

LViktorko, i u mě proběhlo životní období, kdy jsem měla potřebu mamce neustále odporovat a nepřijímala jsem její názory jen proto, že byly její, bez ohledu na to, jestli byly správné. Já nevím jak, ale nějak je to období už za mnou. Ta křeč z nesmyslné opozice je prostě pryč a naučila jsem se mamku vnímat z úplně jiného úhlu. A myslím, že toho správného. Ta negace zatemňuje smysly, jsi jak slepá. Samozřejmě, že někdy mě štve, ale naučila jsem se brát ji takovou, jaká je. Když si myslím, že nemá pravdu, dám jí to samozřejmě najevo, ale tím to končí. Prostě výměna názorů. Žádná matka nemá patent na to, být dobrou matkou. Ani ta moje, ani Tvoje. Ani my ho nemáme. Snažíme se svým dětem pomáhat a být jim dobrými mámami, ale kdo ví, jestli opravdu jsme a jak nás "Ti naši" berou. To, co jse, si ze svého negativního období ale vzala pro sebe je to,  že nemusím mít vždy pravdu,ale měla bych umět to přiznat a neobhajovat nesmyslně to svoje. To mě na mamce kdysi moc štvalo a tak jednoduše jsem to viděla. Teď už (z pozice svého věku asi)znám souvislosti a příčiny a chápu to, jaká je a naučila jsem si jí velice vážit právě proto, jaká je. Fůru věcí jsem kdysi neviděla nebo jim nerozumněla. Dívala jem se jen jedním směrem.
Vím, že Tě to musí Viktorko moc trápit. Držím moc palce.

Májajája napsal(a):

a co když mám pocit že přesně tohle mi nebude příjemné?

No ono tohle neni prijemne nikomu, kdo ma problemovy vztah s matkou... prave to, ze to neni prijemne je tak trochu indikatorem toho, ze neco ve vztahu k tve matce neni v poradku, teda si myslim ja.
Urcite je mnoho cest, jak pracovat na svem vztahu k rodicum. Pokud tohle nechcs, zkus neco jineho, tedy pokud mas potrebu neco v tomto smeru resit.

Fatima napsal(a):

Májajája napsal(a):

a co když mám pocit že přesně tohle mi nebude příjemné?

No ono tohle neni prijemne nikomu, kdo ma problemovy vztah s matkou... prave to, ze to neni prijemne je tak trochu indikatorem toho, ze neco ve vztahu k tve matce neni v poradku, teda si myslim ja.
Urcite je mnoho cest, jak pracovat na svem vztahu k rodicum. Pokud tohle nechcs, zkus neco jineho, tedy pokud mas potrebu neco v tomto smeru resit.

:albert: Diky, děvenky, za spoluúčast, ty medvědí objetí a pusinky mě dojaly až k slzám, je to strááášně bolavé, ale tady začíná to moje  h l e d á n í, protože citu mě naučily až děti a jedna o mnoho let starší sousedka. Mám takový hrozný strach se v tom "vrtat", že to asi fakt nechám na terapeutku, ona to umí tak úžasně, že když mě má něco bolet, ona to "scvrkne" tak, aby to bolelo co nejmíň. Už jsem to mockrát u ní nakousla, ale vždycky jsem z toho rychle vybruslila.
:D A ještě něco. Když jsem jednou na konzultaci fňukala, že máma mě pořád shazuje před dětmi ve smyslu "to co jsi udělala, je naprostá blbost, to jim (dětem) neříkej, ...apod." (myslím, že se to dá srovnat s tím, jak říkáte, že Vás mamky nechtěj mít rády takové, jaké jste), bez mihnutí oka na to řekla: "Myslíte, že vaše matka je ten, kdo to má soudit?" :pussa:  :pussa:  :pussa:  To je gól, co?

Berušky drahé.....   :pussa:
Komplikovaný vztah s matkou je problémem mnoha žen.... Přitom ji podvědomě kopírujeme stejně tak jako ona zkopírovala svoji matku - naši babičku... A jasně, že křičíme, že to není pravda, že my nikdy nebnudeme jako máma....

Když jsem to před zhruba dvanácti lety zkusila dát do pořádku, šla jsem na regresivní terpii, to máma ještě žila, a tam dostala histerický záchvat nepříčetnosti, když se ke mně terapetka přiblížila jen se slovem máma...
Vzdala jsem to, ale stejně si mne to našlo - když pak zemřela, poslouchala jsem litanie o její neskonalé dobrotě a měla chuť vraždit - můj vztek a ukřivděnost se stupňopvaly. Ale jen do té doby, než přišly zásadní informace o mámině dětství, o poměrech v rodině. Velmi rychle mne vztek přešel a já si to čistě rozumově srovnala v hlavě. Podařilo se mi to "nějak" - čistě rozumově uzavřít, vztek odešel, křivda zůstala.

Znovu jsem to otevřela zhruba před rokem - nejen že jsem si všimla, že stále dělám stejné chyby jako ona, ale dostala jsem strach, že je bude dělat i moje dcera - že zkopíruje ten děsný vzorec naší ženské linie.
Šla jsem ke kinezioložce a nastal pravý masakr. Naštěstí ta drobná holčina - terapeutka mne vůbec nešetřila a "nedala pokoj" dokud se neodloupla další slupka "dětského vzdoru", který ve mně z dětství zůstal, a neproměnila se v čisté pochopení..... o nic jiného totiž nejde - ohlédnout se za sebe. Vím, co to je probrečet nekonečné hodiny jak malé dítě...

Zásadní změnu přinesly rodinné konstalace. Konečně se mi podařilo to z "hlavy" dostat i do "srdce". Nejen že to "chápu", ale já si to i "prožila".
A to byla naprostá bomba :)
Rodiče nám dali život, ale co my si s ním uděláme, do toho jim je houby s octem, nemají nás co soudit, stejně jako my nemůžeme soudit je. Nevíme totiž, čím si museli projít zase oni, co je formovalo, křivilo, drtilo....
Všichni jen děláme co můžem, abychom přežili. A na tomhle světě to nikdy nebylo a ani nebude obvzlášť lehké. My máme jiné podmínky, než které měli naši rodiče a tak v tomto případě rozhodně neplatí: podle sebe soudím tebe, tedy jinak: tohle já bych svému dítěti nikdy neudělala...

Každý jsme si své rodiče vybrali a jistě jsme věděli, proč.
Nic jim nedlužíme, jen poděkování za život.

Není vůbec třeba to "talčit silou". Všechno má svůj čas, co dnes nejde, půjde zítra nebo pozítří...ten vztah se roky křivil, nemůžete ho narovnat během pár meditací nebo terapií. Je ale nutné to CHTÍT NAROVNAT a systematicky a trpělivě na tom pracovat. Už jen proto, abyste to nepředaly dál...
Držím palce  :par:

Tak se taky hlasim do klubu zenskych, co maji nebo mely problemovy vztah s matkami. ;)
Ten nas byl pred lety naprosto otresny a malem jsem to neprezila, kdyz jsem poprve pred nekym priznala, ze svoji mamu nenavidim.
A v te dobe jsem si neumela predstavit, ze by to slo vubec nejak resit a ze bychom nekdy mohly mit normalni vztah.
Ale resit jde vse a po terapii, ruznych seminarich, regresi, kinezologii uz dokazu svoji mamu normalne obejmout, zasmat se s ni, rict ji, ze ji mam rada.
Trvalo to dlouhe roky, hodne trapeni, ale stalo to za to. Mozna to jeste neni uplne idealni vztah, ale jsem moc rada, ze jsem tim vsim prosla, i kdyz to bolelo.
Jinak bych totiz nikdy nezjistila, ze moje mama je vlastne skvela baba.  :D

K te meditaci chci jen dodat, ze me hodne pomohlo, kdyz jsem si v meditaci nejdrive predstavila mamku ne dospelou, ale jako malou holcicku. Pak se hodne veci uvolnilo a dokazala jsem ji vice pochopit, odpustit a zacit k ni citit lasku.    :pussa:

Výborný film k tématu: Podivná tajemství (orig. Divine secrets of the Ya-ya sisterhood), v půjčovnách.

(Já se poslední dobou nějak neumím rozkecat :D )

Pan - moc děkuji za tvá slova. Cítím to stejně. Dala mi život. Co víc by pro mě mohla udělat? Zbytek je jen to, že dělá co umí a jak to umí. Mám svůj úkol. Rozumově vše chápu, ale možná proto, že jsem právě ve svém mateřsky citlivém období, je mi občas ouvej. Taky bych potřebovala občas "mámu". Jako vždy mám neskutečné štěstí. Mám takovou tchyni. Ale někdy to prostě není ono......

Pavlo,
rozumím ti. To, co říká bublinka, je skvělý návod, jak to taky rovnat - představit si svoji matku jako malou holku, která taky dostávala svoje...
A samozřejmě nesoudit, to není cesta ven, ale do pekla.
Všichni potřebujeme cítit, že nás rodiče milují, je to naše kotva. Bez ní životem poletujeme z rohu do rohu.... A nikam před tím neutečeme, ať jdem kamkoliv, berem si to jako závaží s sebou. Je potřeba si to srovnat - v hlavě i v srdci. A nejde to hned, chce to trpělivost.

Když jsem čekla dceru - rizikové těhotenství - matka mi dělala scény až na hranu chápání. Byla už tehdy dost nemocná a tak přestala brát prášky, aby mi ukázala, jaka jsem bestie, když nedělám to, co ona chce.... Tehdy jsem se těžce zatvrdila, abych to vůbec přežila. Připadalo mi to, jako by se role obrátily - ona byla vzdorovitým dítětem a já zlou matkou. Manipulovala mnou tím nejhorším způsobem - pocitem viny. Prostě dělala to, co jí naučila její matka - moje babička. Mimochodem pro mne nejlepší babička na světě...

Jo jo..je to složité, člověk to nesmí vzdát a musí pořád hledat lásku ke druhým a především k sobě :)

Bublinko, jsme na tom stejně, i já jsem došla ke zjištění, že moje mamka je vlastně super. A ona fakt je. Jenom nemám za sebou ty meditace a různá sezení. Nějak mně ty věci postupně došly samy. A hlavně když jsem se sama dostala do srabu jsem poznala, co vlastně v rodičích mám. A taky když jsem se dozvídala, jaké měla mamka dětství, její role v manželství apod. (to člověk v mládí chápat nemůže, to opravdu příjde až časem, s přicházejícími vlastními životními zkušenostmi). A na vztahu je třeba pracovat, když se mi něco nelíbí, snažit se to sama zlepšit, čas totiž ubíhá hrozně rychle a pak by mohlo být pozdě. no, myšlenku nedokončím, zase někdo zvoní...

Ahojky, dnes ráno jsem se s dcerami dost pohádala, že jsem rovnou z postele vlezla k počítači (chtě řešit pokřivený vztah s matkou). Začínají mi říkat, že jsem závislák. Víte někdo, jak tohle obhájit před čtyřma babama a jedním pidichlapem, když jsem si to předtím nikdy nedovolila? Vstanu, jdu hned pracovat, večer, všichni spí, já ještě pracuju, jdu spat poslední. Posledních pár dnů to chtělo být jinak, chtěla jsem si trochu "pokecat" a už to mám na talíři.

Hrozně moc mně potěšila myšlenka představit si mámu jako malou holčičku. To je ta jediná možnost, pro mne, jak vyvinout nějaký pozitivní pocit. Ano, to jde úplně skvěle dokonce to ve mně vyvolává nějakou touhu ochránit ji, opatřit a pomoct jí. Mooooooooooc děkuji Bublince, nikdy, nikdy bych nevěřila, že nějaký obraz mojí mámy může být tak milý, fakt. Mám od čeho se odrazit, moc,moc děkuji.
Myslíte, že se smajlici dají udělat i do okna rychlé odpovědi? Viktorka

Dají.
Klikni si dole pod oknem na Smailíky, okopíruj smajlík, který potřebuješ do okna a je to.

A před svými babami a pidichlapem nemusíš přece obhajovat vůbec nic. Nebo se snad cítíš provinile, že si povídaš s námi???

Lviktorka  :supr:  :hjarta:
Jsem rada, ze ti to funguje. Me tahle meditace pomohla, protoze rozumem jsem sice chapala, ze moje mama je takova jaka je, protoze ma za sebou hodne tezkych veci, ale i presto jsem k ni nedokazala citit lasku. V tehle meditaci se to zlomilo.
Tak drzim palec    :pussa:

Jo a jeste jedna metoda - zkuste si na papir sepsat vsechno, co svym maminkam vycitate a pak se zamyslete, co vam tyhle negativni zkusenosti daly a cemu vas naucily a podekujte za ne. U toho jsem taky prisla na zajimave veci.  :D

bublinka napsal(a):

Lviktorka  :supr:  :hjarta:
Jsem rada, ze ti to funguje. Me tahle meditace pomohla, protoze rozumem jsem sice chapala, ze moje mama je takova jaka je, protoze ma za sebou hodne tezkych veci, ale i presto jsem k ni nedokazala citit lasku. V tehle meditaci se to zlomilo.
Tak drzim palec    :pussa:

Jo a jeste jedna metoda - zkuste si na papir sepsat vsechno, co svym maminkam vycitate a pak se zamyslete, co vam tyhle negativni zkusenosti daly a cemu vas naucily a podekujte za ne. U toho jsem taky prisla na zajimave veci.  :D

Diky za rady :vissla: Zrealizuju, cítím, že jsem na dobré cestě, no a ten anglický text pod čarou, tak zrovna teď bych umírat nechtěla, protože, protože se prostě moc těším, jak šííííííleně se mi uleví! :jojo:

Pandorraa napsal(a):

A před svými babami a pidichlapem nemusíš přece obhajovat vůbec nic. Nebo se snad cítíš provinile, že si povídaš s námi???

Necítím se provinile, ale podsouvají mi to, jsou v převaze, tak bych mohla lehce podlehnout. "Plkání" je totiž užitečné jenom pro mne, a oni (moji blízcí) ani netuší, že bych mohla být veselejší, spokojenější a tím pádem i VÝKONNĚJŠÍ.

Musím říct,že mi to vyrazilo dech.U nás to sice až takhle citově není,ale taky nejsme psí čumáci :) .Já bych si přála,abych měla takový vztah s mámou.My spolu nejsme na válečné cestě a nepošlu ji někam,když mi řekne udělej to nebo támhle to,ale vadí mi,že si se mnou nepovídá,že mě moc neposlouchá,nevnímá.A kdybych nevylízala celej den z pokoje,tak by si na mě vzpomněla jen tehdy,kdyby potřebovala třeba umýt nádobí.

Prostě mě ten úryvek dostal k slzlám.Kdybych byla sama doma,tak bych měla pod sebou louži ze slziček :grater:

Viktorko, oni si zvyknou :reta: Zvykli si, jaká jsi výkonná, zvyknou si i na opak - i když budou víc remcat. Co jim zbyde? Ty už se těchhle potlachů nevzdáš....co?? ;)
Tak jsem se trochu uklidnila a můžu s vámi pokračovat.
Dneska jem něco vyklízela z komory a našla jsem tam mámin kufřík, co si ho balívala,když k nám jezdila. Čtrnáct let tam ležel....párkrát jsem se ho pokusila vyhodit, dneska jsem si řekla, že se nedá nic dělat a poletí. Ale - já ho prosím otevřela.Jako tu skříňku zdepřítomné Pandorry. A uviděla jsem mámu jako živou. Kufřík sbalený tak, jak to udělala sama- pečlivě a hezky - dokonce po ní ještě voněl. Tak si to umíte představit, co asi následovalo... ještěže byl manža kdesi na chotbale. Zase mě zaplavila ta stará známá vlna beznadějné lásky a v rámci toho jsem se pokusila o Bublinčinu variantu mámy, jako malé holčičky. No-nepovedlo se, aji v téhle představě mě zahnala. Prostě se mi nedaří představit si, že o mně moje máma stojí....ach jo.Jestlipak se někdy změní aspoň ta představa....
Fatimo, já nějak neřeším, jestli musím, nebo nemusím své rodiče milovat, jen jsem chtěla smětsvoji mámu milovat. Ta tvoje tě taky pěkně masí, ale napadlo mě, že kdybys dokázala říct na začátku každého telefonátu "mami,jakmile začneš o tom, že jsem tlustá, tak okamžitě pokládám telefon", Kdyby se ti to povedlo říct a potom i dodržet, asi by dala pokoj, co myslíš?
Ona ta moje mě vláčela na té mojí šílené lásce a touze jako na vařené nudli, ale je strašně těžké zakázat si milovat i když člověk ví dobře, jak zhoubná ta láska je...nehledě k tomu, že zakazovat sama sobě lásku je tanec na ostří nože. Anoano, já vím, že je nutno tuhle bolestnou lásku přetavit v lásku jaksi..všobecnou, bezpodmínečnou a tak. Jen, že moje maminka mě rozcupovala na malinké kousíčky, tak musím nejprve ty kousíčky někde najít a sebrat....myslela, jsem si, že jsem už skoro celá a náhle šupho: takovej kusanec chybí...

Děvčičko, který úryvek Tě dohnal k slzám? A čím se zabývá Tvoje maminka, když Ty jsi "zavřená v pokoji"? :P

lupina montana napsal(a):

Ty už se těchhle potlachů nevzdáš....co?? ;)

:styrka:

Asi ne. Já totiž mezitím hledám na internetu, blebleble, a už dnes, po pár dnech "plavání", nemůžu pochopit, jak jsem to mohla tak dlouho vydržet?! Tolik depresí zde mohlo být zlikvidováno...

No, Fatimo, přečíst si po ránu takovéto téma, je dost těžký kalibr. Já bych to shrnula asi takto. Při představě, že svojí mámu objímám, pusinkuju a říkám jak jí mám ráda se mi udělá dost nevolno. A představa, že ona něco takového říká mě, ve mě vyvolává obrovský vztek. Náš vztah je na mínusových hodnotách, přesto že od sebe bydlíme 25km už 5 let jsme se neviděly, neslyšely, nezajímám jí ani já, ani moje děti, ani můj bratr (její syn). Moje děti, pokud se o ní zmíní, není to babička, ale jen moje máma. S naším vztahem nevztahem se peru 20let a ze všeho nejvíc mě na tom mrzí to, že jsem přišla o sestru.

Fatimo a Pandorro: díky :hjarta:

Tak jsem si přečetla příspěvky, ale nějak jim nerozumím. Prostě si neumím přestavit,  co některým z Vás mámy tak udělaly, že k nim máte takový vztah?   Nechci, aby to vyznělo, že někoho odsuzuji, spíš lituji. Pro mě  je máma, prostě  MÁMA,   blízký člověk, jistota,  klid,  ale někdy taky zlost, starosti...

Lupino a jak to dopadlo s tim kufrikem? Dala jsi ho zpatky do skrine nebo nakonec letel?
Nejak stejne nerozumim tomu tvemu problemu s mamou, ty jsi ji chtela milovat a ona ti to nedovolila? Neumim si moc dobre predstavit, ze jsou mamy, ktere by o sve deti vubec nestaly. Teda asi musi byt, to by jinak deti nekoncily v detskych domovech a kojeneckych ustavech, ale to asi neni tvuj pripad, ne?

Vis, ja jsem si cely zivot myslela, ze me rodice nechteli, ale ze si me teda nechali, kdyz uz jsem se jim prihodila. Ale trpela jsem takovym tim pocitem nechteneho ditete, pocitem, ze jsem tu navic a ze jsem rodicum zkazila zivot. 
Ale pak jsem si v regresi zazila, ze moje mama i pres ten sok, ze je tehotna, se rozhodla si me nechat a moc se na me tesila - a tenhle jeji pocit jsem si procitila a prestala pochybovat, ze me nema rada. Nekdy staci nejaka jedna vzpominka a na ni se da hodne postavit.

Nela napsal(a):

Tak jsem si přečetla příspěvky, ale nějak jim nerozumím. Prostě si neumím přestavit,  co některým z Vás mámy tak udělaly, že k nim máte takový vztah?   Nechci, aby to vyznělo, že někoho odsuzuji, spíš lituji. Pro mě  je máma, prostě  MÁMA,   blízký člověk, jistota,  klid,  ale někdy taky zlost, starosti...

Víš Nelo, je toho dost. Jedna z věcí je třeba tohle. Představ si, že jsi jako dítě na pionýrským táboře, tátu tam máš jako hlavního vedoucího, přijedete domů a máma i s roční sestřičkou jsou přestěhované u pro mě cizího chlapa. Bez jejinýho slova, bez vysvětlení. U soudu se pak dozvíš, že tě MÁMA do vlastní péče nechce. Ani tebe ani bráchu. A otázka Proč? Co jsem jí udělala? že mě nechtěla mě pronásleduje 20let. Vím, že neměla lehké dětství, ale její naprosto laxní přístup ke mě a bráchovi. Zpětně mi docházelo, jak si ze mě dělala aliby, když se potřebovala sejít s milencem. No je toho dost a dost. Když se to po letech tak nějak ustálilo, začala mi mluvit do výchovy dětí v tom smyslu, proč by měly chodit na kroužky, pro by měly hrát hokej, proč by měly mít kolo a lyže, proč by měly jezdit na lyžák, to vše bylo naprosto zbytečný. Mě přece taky žádný kolo nikdy nekoupily a na kroužky nedávaly. Proč taky, co kdyby mě tam náhodou musela odvést a zase mě přivést domů. Nevím jestli ti tvoje máma říká, že seš blbá, čumíš jako kráva apod. Mě ta moje ano a bylo to to poslední co mi řekla. Od té doby, když jí potkám, přejdu na druhý chodník.

Honey, to je fakt síla.

Honey, je to opravdu hrozné a lituju tě.  Opravdu si něco takového nedovedu představit. Moje máma mi nikdy nenadávala, spíš mi dávala lásku najevo víc, než bych si v některých situacích přála. Proto  tomu nerozumím a  je mi líto tebe i ostatních "stejně postižených pisatelek."

Nelo, ty šťastná bytůstko..... :pussa:

Bublinko- kufřík zůstal v komoře. tak nějak....hmm.
No já to asi podala nepřesně. moje máma o mě v zásadě asi stála, ale hlavně proto, aby měla koho mučinkovat. Začlo to tím, že jsem byla holka a ta...jaksi byla pro ni  bez ceny. Vlastně to bylo celé dost komické, protože táta naopak moc nestál o kluka... A navíc u porodu málem umřela, což jsem pak slýchala pravidelně ještě jako sama zasloužilá matka. Ale popravdě- to se mi odpouštělo nejsnáz, protože mi poměrně brzy došlo, že je to jen "hrdinský příběh", trochu nešikovně podaný.
To další bylo horší:
moje maminka -pámbu jí dej věčnou slávu - by v jistých ohledech strčila do kapsy i Macchiavelliho. Asi takto: něco- jedno co- jsi provedla. Následuje série vyčítání, mluvení "do duše" (naši to vydrželi i dvě hoďky) a prezentace zločince jakožto naprosto po*ného, malého a hnusného sobce, etc-však to leckdo zná. Dostatečně zdeptaný zločinec se plíží někam do rohu zahrady a když sebere síly a dozpytuje svědomí, plíží se za matičkou pro kousek odpuštění. Dostane se mu velmi chladného přijetí "nemůžu tě ani cítit, zmiz mi z očí" tak mizí.To se opakuje tak dlouho, až zločinec ztratí veškerou naději na usmíření. V tom okamžiku slunce mateřské lásky vykoukne, ale jen tak maličko, aby ve mně vzbudilo jiskřičku naděje a ve chvíli, kdy se odvážím jakkoli se začít zbližovat, kolotoč začíná nanovo. To všechno je okořeněný bráchou na piedestalu tak vysokým, že ani nedohlédneš..a denní masáží - Fatima ví asi jakou, jen rafinovanější. Asi takto: "Ach bože, dítě...proč ty jsi musela podědit po každéhm to horší...Taková škoda, že nemáš nohy po mně...Proboha-to opravdu NEJSI SCHOPNÁ udělat něco s tím mastným nosánkem?....O-včá-ci, ci dítě, ne cííí..." a tak. Mnohokrát denně.
Když mi bylo asi 19, sebrala jsem všechny zbývající síly a našla si podnájem .Pamětníci potvrdí, že to byl v  Praze poloviny let sedmdesátých docela úctyhodný výkon. Věděla jsem, že to doma nesmím říkat, a že nejlepší by bylo zmizet po anglicku-jenže jsem to nevydržela ( já vás vidím, všechny, co se  se teďko vesele smějete...no já už se taky směju, jen pořád ještě trochu hystericky  :o :lol: )..řekla jsem, že se hodlám odstěhovat a máma mi udělala šílenou scénu, jak ji opouštím a že ji budu mít na svědomí...
mmch, vynikající odpověď mívala taky, když jsem se zoufale chtěla dobrat toho, co po mně vlastně chce. Říkala "ty DOBŘE víš, tak mi tu nešaškuj..."
Plakat? Zakázáno. Jakmile jsem začla nabírat, měli takový rituál...celorodinně se mi posmívali. Podotýká, že si to jasně pamatuju z doby, kdy mi bylo šest. Děěsná sranda...jo..
panejo, takovej elaborát, že se i jezdec musí natahovat - ale je mi trošinku lehčej, to se musí nechat. Díky, Fatimo... :pussa:

Alespoň vím čemu se mám ve výchově svých dětí vyhnout. I když občas se mi stane, že mi začně blikat červené světlo - bacha  to by řekla / udělala ona, a beru zpátečku. Jo geny se nezapřou :|

Nelo, buď ráda, že problémům s matkou nerozumíš. Určitě máš také svoje. Každý si neseme svůj kříž, někdo ho má těžší někdo lehčí a máme se z něj poučit, naučit se lásce a pochopit. A věř, nejsou to někdy jednoduché úkoly. Proto  má každý člověk trochu jiný start do života. Buď ráda, že neřešíš vztah s matkou, neboj, ono na tebe něco jiného k řešení čeká...

Pavlo, to máš pravdu, já řeším zase něco jiného, pro mne mnohem horšího.:( Neříkám, že  nemám někdy problémy s matkou, ale jsou to  proti něčemu jinému jen malichernosti.  Jen si prostě nedovedu  vysvětlit chování některých matek, to je všechno.

Lupi, já se musím smát - jak přes kopírák jen s tím rozdílem, že já v polovině sedmdesátých let v necelých devatenácti odešla mezi zapadlé vlastence do našich Orlických hor učit dítka číst, počítat a psát. Ráno v sedm do školy, večer v sedm ze školy a mezi tím NIC :) Byla to super škola života :)
Vlastně i díky tomuhle studenému odchovu vděčím za to, že když se dnes rozhodnu těmi horami zatřást, tak ony se fakt zatřesou :))) Jenže já to dnes už neudělám, protože koukám i na to, co by to způsobilo...
Jj  byly to kapky a nejspíš jsme je potřebovaly - jsme teď silné, moudré, otužilé a nepomíjivě krásné, protože je to uvnitř :)
Skutečně není na místě nás litovat, protože my to zažily a bez ztráty kytičky přežily :)

Měla jsem opačný problém, obrovská citová závislost mezi mnou a mamkou. Vzorec, který se přenáší přes ženskou linii po generace.
Je zajímavé, že jedni řeší mizerný vztah s matkou a druzí, jak se vymanit z toho ohromného množství lásky a citu, která je závisláctvím :D. Je to taky dřina odtrhnout se a žít svým vlastním životem bez toho, aby vám maminka neorganizovala život a nedýchala za krkem :). 
JJ, život je neustálá práce :styrka:.

Fatima napsal(a):

Tak tady připojuji slíbenou meditaci - je to buddhistická meditace, která se jmenuje mettá:

Jak provádět mettá:

v duchu si čtyřikrát zopakujte následující slova:

ať je ti dobře,
ať jsi šťasten,
ať netrpíš a jsi mimo nebezpečí

při každém za čtyř opakování si v duchu co nejpečlivěji snažte vybavit obličej

1) sebe
2) toho, koho milujete 
3) toho, kdo je vám lhostejný 
4) toho, koho nenávidíte

Mám drobný problém - nepoznám osobne nikoho, koho by som nenávidela, ani mi veľmi nejde si to predstaviť... Taký Usama bin Ládin má napríklad vyslovene krásne, hlboké oči... A keď som počula v dokumente rozprávať ľudí, čo prežili teroristický útok, tak nejako ľudsky chápem aj teroristov a ich domnelé alebo reálne zúfalstvo... Ja tam fakt nemám aký xicht dosadiť...

lupina montana napsal(a):

Ach jo...jenže já nemluvím o nějakých svých očekáváních - jen o tom jediném. Mně se nedaří představit si, že jí prostě aspoň nejsem po*ná, chápeš? Ta meditace je hezká; asi dva roky na to, co máma umřela, jsem se k ní taky dostala a zkoušela jsem si u toho představit ji - dopadlo to tak, že se u té představy rozplynula. Tak jsem to po těch dlouhých letech zkusila znova a je to pořád totéž....ale udělalas dobře, že jsi založila tohle vlákno, vztah s mámou je jedna z nejdůležitějších věcí na světě :pussa: A taky je fakt, že dokavad si ho člověk nepořeší, tak ho to pořád táhne nazpět...

Tento víkend idem na rodinné konštelácie, to bude "nářez"... Držte mi palce. Idem si kúpiť papierové vreckovky a Lexaurin.

Fatima napsal(a):

Víš, mně ještě napadlo, že by člověk neměl brát jako svou povinnost matku milovat.

Já jsem svojí mámě taky po*ná - fyzicky. Mám nadváhu a 24 let, co jsem na světě, je to naše téma číslo jedna. Mluvíme spolu denně, po telefonu (žijeme každá v jiném městě) a ať se bavíme o čemkoliv, vždy to končí - a už jsi zhubla? Proč ne? Nemůžeš mi udělat radost? Nemůžeš zhubnout kvůli mně? To mně nemáš ráda, že ani tohle pro mně neuděláš?

Dlouho mi trvalo se aspoň smiřít s tím, jak vypadám - teď se zkouším mít se ráda ;). Už jsem jakš tak vyrovnaná, připadám si i docela pohledná, ale když dorazím domů a máma se na mně podívá tím svým pohledem, tak já začínám mít pocit,že se nafukuju, rozšiřuju... úplně cítím, jak se před jejíma očima nafukuju do podoby, v jaké ona mne vidí.

Takže mi prostě nejde představit si, že mně má ráda takovou, jaká jsem... netvrdím, že na tom někdo jiný nemůže být hůř, ani se tady nechci litovat. Ale taky vím, že dokud tohle nevyřeším, tak se budu při každé návštěvě doma "nafukovat" pod jejím pohledem. A není to zbytečné?

Já mám velkou spoustu hnusných vlastnosí a tak, tak proč by ona měla být dokonalá? Já ji (zatím) neumím zcela přijmout takovu, jaká je, proč by ona měla být lepší a měla by umět přijmout mne takovou, jaká jsem?

Není to povinnost milovat svého rodiče. Možná se mi to nikdy nepovede. Ale budu to zkoušet. Přinejmenším se budu snažit nejlépe jak dokážu. Nevím, jestli to dává smysl. ;)

Ja som to mala podobné, moja mama hrozne kladie dôraz na výzor, no a ja "som sa nepodarila". Nie som ohava, ale keď som mala 20 a nejaký chlap (alebo hoci aj žena) mi povedal, že mám dobrú postavu, rozplakala som sa, aby si nerobil srandu... Vtedy som pritom tú postavu fakt mala celkom dobrú... ale nevedela som si to vychutnať vďaka maminým kritickým poznámkam. Pritom ona ma odjakživa vykrmovala a snaží sa o to dodnes. Ale jedným dychom ma zároveň kritizuje... :dumbom: Mne pomohlo zmieriť sa s ňou, keď mi jeden človek, relatívne znalý našich rodinných pomerov a sám zápasiaci s niečím podobným, povedal: Ona nie je zlá, ona je len blbá. Funguje inak ako ty, rozmýšľa inak ako ty, a nie je schopná chápať teba a to, čo na tebe pácha... To ma trochu zmierilo. A ešte to, keď som si uvedomila, že ani za svoj absolútny nedostatok empatie ona určite nemôže. Holt sa šla postaviť do fronty na výzor a kritičnosť, keď rozdávali empatiu... Nedá sa stihnúť všetko.

Nela napsal(a):

Tak jsem si přečetla příspěvky, ale nějak jim nerozumím. Prostě si neumím přestavit,  co některým z Vás mámy tak udělaly, že k nim máte takový vztah?   Nechci, aby to vyznělo, že někoho odsuzuji, spíš lituji. Pro mě  je máma, prostě  MÁMA,   blízký člověk, jistota,  klid,  ale někdy taky zlost, starosti...

Buď rada a kľudne choď na iné vlákno, kde chápeš... Tu sa stretli tie, čo vedia vo co gou...

Teda, vy jste mi tu otevřeli po svátcích téma .....   :co:  asi každý má svého kostlivce ve skříni .....

Pod vlivem neustálých histerických scén mojí mamky ( vyrobila histerickou scénu i když jsem ráno nestihla sníst chleba s máslem a čaj )  jsem se naučila, že se sebou nesmím nechat manipulovat ... i  přes citové vydírání

Že nemá cenu se rozvádět, pokud  můj partner nesplní všechna  očekávání, protože bych si určo vzala podobného idiota jako ona ... můj taťka je zlatíčko, pohodové a naprosto všechno umějící a dodnes pracující ( 77 ) ( jen nerad chodil do kina a po návštěvách  :dumbom:  )   a vzala si  hypochondrického sebestředného pitomce, o kterého pečuje do roztrhání těla a který jí  naprosto s ničím nepomůže a jenom všechno kritizuje ( do kina s ní v době její zamilovanosti chodil ..... pak už taky ne... :skurt:  ), bere ho jako kříž na hřbetě v tomto životě s odevzdaností  Ježíše

Že si nemůžu z pusy udělat nástroj pomsty a vrhat svým dětem do obličeje vyčitky o pupíncích, obezitě a nestuijní povaze a poznamenat je tím .... no když ne doživotně, tak rozhodně nadlouho  , jen proto, že se mi v životě něco nepovedlo a potřebuji si na někoho vylít vztek ( výsledek je , že hoši s námi radostně bydlí ještě teď  ... po pětadvacítce, jezdí s náma na dovolenou a rozhodně nevypadají, že by chtěli jít bydlet samostatně  :lol:  )

Že si nemám stěžovat , pokud s tím nechci něco dělat ..... ( kvílet a strádat 20 let a nic s tím neudělat ....  jenom přenášet na svoje blízké svoji naštvanost na protikus, který jsem si vybrala a pak ještě nutit zůčastněné, jako že ho milujou ) ...

Že pořádek není mým smyslem života a já nemusím sobě i celé rodině kazit celý víkend vysávání, leštěním a šůrováním celého bytu  ( moje heslo : binec v bytě= šťasné dítě   :gloria:  ...   razím zásadu malého přehledného nepořádku .... podle pana Horníčka, to je takový druh nepořádku, který jsme schopni uklidit 20 minut před tím, než nám přijde návštěva    :storstark:   ) ... hlavně pohoda     :vissla: 

Že za svoje chování a rozhodnutí zodpovídám hlavně sama sobě  a nemusím pořád dokolečka něco do omrzení omílat a vysvětlovat .....

Kurňa ..... proč jsme toho kostlivce z té skříně tahali  ?????    :pussa:

Já  nemám chuť něco řešit a napravovat. Představa nějakého objímání s mámou se mi dost příčí. Jsem ráda, že jsem se vymanila z jejího vlivu, bylo to o to težší, že bydlíme v jenom rodinném domě.  Začalo to už v ranném dětství, říkávala mi s povzdechem: no jo,  ty jsi celý táta. Ty se máš, ty máš jeho povahu. To já se jen musím trápit, vy to máte jednoduché. Neustále mi dávala za příklad sestřenici Irenku, která byla na všechno šikovnější a uměla poslouchat. Když jsme tam přijeli na návštěvu, máma mě dotáhla před skříňku Irenky a já se musela dívat a brát si příklad, jak to má pěkně uklizené a srovnané. Mě to připadalo strašně ponižující, že mě máma takhle shazuje.  Další epizodka byla s mojí první menstruací. Dostala jsem to ve 12 a celá rozradostněná, že už "to" taky mám, jsem to šla říct mámě, doufala jsem, že mi s tím nějak poradí. Bylo mi to trochu trapné.  Ona  se mi vysmála, že je to ještě brzo, a že jsem jsem se asi špatně utřela. Cítila jsem se hrozně ponížená.  No a v té chvíli, jsem si řekla, že to nemá cenu, že mi prostě není oporou, že musím jít vlastní cestou a nespoléhat na ní. Naučila jsem se spoléhat sama na sebe. Když jsem studovala gymnázium, říkala mi, že to nemá cenu, že jsem se měla něčím vyučit nebo jít alespoň na učitelku MŚ, jako Irenka. Když jsem studovala VŠ, to tedy už vůbec nemohla pochopit nač, když se stejně vdám.
V průběhu studia jsem musela poslouchat, ať toho nechám, ať jí raději pomohu s uklízením a v kuchyni. Že Irenka si to uměla jinak zařídit, ta že už bere výplatu.  No a největší gól byl, když Irenka začala dálkově studovat VŠ někdy, když jí bylo 35. Moje máma ji bezmezně obdivovala,jak je šikovná, jak to všechno stihne. Nikdy mi nic nepochválila, když jsem si něco koupila nového, odbyla to slovy, ale vždyť něco podobného už máš, nebo "já myslela, že je to ta stará sukně" a když to nešlo přehlédnout, tak mě pokárala, že moc utrácím, a že se mi to vymstí. Ovšem když se ohákla Irenka, básnila o tom, jak jí to sluší. V duchu jsem se musela smát a zároveň  mi to bylo strašně líto.  Když něco začnu dělat, jde mi to okamžitě rozmlouvat, že to nemá cenu, zpochybní každé moje rozhodnutí.  Teď už je stará a nemocná, nikoho nemá, než mě, ale neustále kritizuje, neustále má potřebu mě usměrňovat. Jdu za ní každý den s dobrou náladou a odcházím v 90% naštvaná.  Je to typ trpitelky, která mi dává za vinu, že si život neuměla zařídit jinak, že všichni nedělají to, co ona chce. Když jí něco vyprávím o sobě, neposlouchá, je zahleděná jen do svých problémů.  Našla jsem si takový postoj, mám ji ráda, je to moje máma, ale musím k ní být tvrdá a nedat se, jinak by mě zničila. S tímhle odstupem to mohu vydržet a mohu se o ni dál starat.  Takže žádné dojemnosti nechci, ještě na ně není čas.

Ahojky....
Mě máma umřela před rokem.... Něco z mého života - nebo - li spíše z našeho vztahu Vám tadypopíšu...

Svou matku jsem jako malé dítě nade vše milovala, ikdyž jsem občas některým věcen nerozuměla, jako proč jsou u nás strejdové ,když tatínek je v práci, proč maminka u jedný tety na oslavě seděla na klíně tomu divnýmu chlaíkovi... tenkrát mi mohlo bejt 5-7 let... Ale měli jsme všechno, chodila s námi do kina, na výlety, na lyže , jezdili jsme na dovolené...věnovala se nám...

V mých deviti letech nám umřel táta. Doma jsme teda zůstali máma a 3 malé holky ve věku 11,9,7 let. Během půl roku si našla chlapíka, kterej se  k nám hned nastěhoval. Po čase začal pít a tahat mámu do velice divné společnosti a časem ji naučil také "chlastat". Po dalším roce se narodilo další dítko a po dalším roce opět další. Na to, že nás táta zabezpečil ažaž... se najednou začali ztrácet z domu hračky, věci, nábytek... vše se prochlastávalo a máma byla zamilovaná.... Odcházela s oním člověkem třeba na týden na mejdan a nám (mě tenkrát bylo 11-12 let)nechávala malé mimina na hlídání , nemohly jsme chodit do školy. ve škole se mi začaly všichny posmívat. Učitelka byla na mě zlá, ponižovala mě před ostatními...Postupně jsme od Matčiného partnera začaly dostávat fyzické tresty a to takovým stylem, že to velice často končilo krví a týráním, hladověním... v 7.třídě jsem skončila na 3 .měsíce v ozdravovně kvůli podvýživě. Když už mi asi bylo 15let, stále to mám před očima... byla jsem domluvena s matkou že můžu přijít z venku ve 21:00, přišla jsem domů na čas a začal mě ten chlap mlátit - když jsem volala na mámu, Mamíí prosím Tě řekni, žes mi dovolila přijít v 9 večer, a ona aby měla klid, tak řekla, ne měla jsi přijít v pět a nechala mě mlátit a ještě na mě koukala...  Nenáviděla jsem ji.. Vzala jsem si svých pár švestek a odstěhovala jsem se k babičce a dědečkovi. Už jsem nemusela koukat na ožralou matku ležící vedle záchodové mísy, nemusela jsem poslouchat její sliby, že vše bude lepší, že nás má ráda, že nám vše dá...

Děda i Babička , mě do svých 18 let živily zadarmo, matka jim nedávala ani korunu. V 18 letech jsem si nechala konečně přepsat sirotčí důchod na sebe... dodělala jsem si maturitu.... a pak se  vdala, abych vypadla z města, kde jsem každému byla pro smích...

matku jsem pak dlouhá léta neviděla. Věděla jsem , že jí ty dvě malé děti vzali do děcáku. Asi 2x přijela za mnou do čech - cca 400km od bydliště matky a já se vždy skoro hanbou propadla, že ona osoba byla mojí matkou... stejně jsme si nikdy neměli co říct a já ji stále dávala vše za vinu a stále ji nenáviděla...

Po čase ji umřel i ten její - samozřejmě se uchastal k smrti - SLINIVKA.
Tak zůstala sama. bývala to krásná ženská, ale po těch letech alkoholismui z ní byla otřesná a zanedbaná troska - je to hnus říct, ale opravdu jsem se za ní styděla...
Před dvěma lety zjistila že má nádor na ledvině a že umírá, měla vývody, chodila na chemoterapie, dialýzy a neměla nikoho kdo by ji pomáhal - byla úplně sama. Začala mi volat - nikdy nepadla vyřčená omluva, ale stále se jen ptala, jak se mám, že mě má ráda.. a jestli někdy někdy přijedu za ní. Volala kvůli prkotinám, hledalal blízkou osobu, jednou jsem jí to v telefonu vše vyčetla a ona měla hrozně slabý hlásek, nemocný.. a já cítila, že je si toho všeho vědoma, co způsobila...
3 měsíce v kuse jsem se za ní chystala, bylo mi jí líto a v dětství , kd ybyla ještě OK jsem ji milovala nade vše - snad proto láska tak rychle přerostla v nenávist a bála jsem se, že si z očí do očí nestihnu  s ní nic vyříkat, že mi umře...
A já to nestihla....

Dnes je to cca  rok, od té doby, kdy byl pohřeb - řeknu Vám, takhle jsem se ještě nikdy v životě nesesypala - Mrzí mě to, že jsem byla tak zapšklá.

Skoro denně se mi o matce zdá, zdá se mi jen o tom jak je nespolehlivá, jak stále slibuje nesplnitelné a jak mi psychicky ubližovala , ale ve snech ji stále miluji a bolí mě to...

Momentálně se s tím nedokážu sama vypořádat a nevím jak dál, jak to řešit... Myslím, že už je na vše pozdě a že jsem onen okamžik promarnila. Je mi to moc líto. Ve skrytu duše svou matku stále miluji, ale nedokážu ji odpustit - bojím  se , že nedokážu a bojím se toho, že chyba odpuštění bude i ve mě...

Rodinné konštelácie... Moja kamoška má niečo podobné s otcom, akurát sa s ním pohádala už ako dospelá a po 10 rokoch nekomunikácie zistila DODATOČNE, že otec je už mŕtvy. Dodnes nevie, kedy a na čo zomrel, ani kde je pochovaný... krátko na to, ako to zistila, jej objavili rakovinu... Vylízala sa z nej, ale pochopila, že ten vzťah musí riešiť. Ide na rodinné konštelácie,ako na možné východisko z problému s mŕtvym rodičom.

Tak to jsou tedy historky  :rolleyes:  Ty maminky ale davaji kazdemu poradne zabrat. Ale pry si rodice sami vybirame, takze si neni na co stezovat. :)

Ta nase nam zase od detstvi porad rikala, ze uz je to s ni hodne spatne, ze nechce zit, at se pripravime na to, ze uz brzy umre. Kdyz mi bylo dvanact, tak jsem ji v noci po hadce s tatou stahovala z okenniho parapetu a prosila ji, at neskace. A od te doby jsem ji porad hlidala, mela o ni strach,aby to opravdu neudelala. Rozhodla jsem se byt silna, pomahat ji a ochranovat ji. No a samozrejme, ze jsem se z toho po par letech sklapla. Trvalo mi, nez jsem pochopila, ze si musim zit svuj zivot a ji nechat zit ten jeji - at uz jakkoli.
Ted je mame pres padesat a porad rika, ze tu uz dlouho nebude. Vzdycky se musim smat a rikam ji, ze to uz rika 20 let. :D

Ale na techhle komplikovanych vztazich se mame moznost toho nejvice naucit, takze ja rozhodne nelituji, ze mam takovou mamu jakou mam.

Nechcete nekdo zalozit tema o otcich, to by byl taky masakr   :lol:

:rock:

Selimo, co je vlastně rodinná konstelace? A jakým způsobem se to řeší - jak to probíhá? A jak se k tomu můžu dostat?

:hjarta:Ach, bože, Tes...  :pussa: :pussa: :pussa:
Někdy to prostě nejde; jednou, co pamatuju, se moje máma na mě usmála krásně a něžně - ve chvíli, kdy jsem ji přišla vyzvednout z nemocnice, ale to je jedno. Víš, kolik let mě trápilo, že jsem jí ten úsměv nedokázala vrátit? Protože když umřela, mně se zdála nejpříšernější noční můra ze všech, co jsem jich měla. Zdálo se mi, že jsem se náhle a prudce probrala ze spánku, úplně zamotaná a zavinutá v něčem a nemohla jsem se hýbat a nade mnou seděl pavouk. Jako Odula z Pána prstenů, jen šedivá a bez jakýchkoli emocí.a to byl ten vztah mezi námi. A já jsem si myslela, že kdybych se na ni tehdy dokázala usmát, snad by to nebylo až takové. Ale některé věci prostě nejdou...
Pan - no, já taky nežádám ,aby mě někdo litoval, ale troškou toho uznání bych nepohrdla.... :tesi:
Sel- no já prozatím byla na konstelacích jen jednou a ještě pořád sbírám síly na druhou návštěvu. Asi je to taková síla proto, že to člověk vidí jaksi zvenku, co? Tak sa drž, :hjarta: , nech tam cez víkend neskapeš..

Lupino díky -ale  momentálně nepotřebuji soucit, mám krásné štastné manželství, krásné zdravé dítě a na cestě je druhé, dokázala jsem si ve společnosti vybudovat velice významné postavení a dokážu se podívat každé ráno do zrcadla a říct si,že život je krásný, že jsem ráda na světě....

Jen to nevyřčené, co nikdo neví.. jen to,  co jsem vám zde dá se říct trochu nakousla,  mě skoro denně užírá a nevím co s tím...
Ale když budu chtít, tak to vyřeším . A děkuji :supr:

tes1 napsal(a):

Selimo, co je vlastně rodinná konstelace? A jakým způsobem se to řeší - jak to probíhá? A jak se k tomu můžu dostat?

Sú to semináre, kde niektorí ľudia znázorňujú druhým rodinných príslušníkov(otca, matku, súrodenca) alebo aj ich samých... A ty vedieš imaginárne rozhovory s reálnymi alebo mŕtvymi príbuznými prostredníctvom zástupných ľudí... Viac napíšem po víkende, keď to absolvujem. Vedie to jeden človek, ktorý si vie(mal by si vedieť) poradiť s prípadnými vybublanými emóciami.

Tes1, rodinné konstelace jsou metoda řešení vztahů v rodině, při které stačí, aby byl aktivní jeden člen rodiny. Prostě ty jako člověk, který není spokojený se vztahy v rodině nebo se sebou samým (protože nás ovlivňuje to, že jsme členy nějakého systému), přijdeš do skupiny cizích lidí a můžeš se rozhodnout, jestli chceš postavit vlastní konstelaci, nebo se zapojíš jenom jako účastník jiných konstelací (to je taky velice zajímavé a užitečné).

Člověk, který staví svou konstelaci, stručně nastíní problém, vedoucí většinou určí, které role je třeba obsadit, a ty si vybereš zástupce za jednotlivé lidi i za sebe a postavíš je do prostoru tak, jak to cítíš - vedle sebe, zády k sobě apod. Pak už jen pozoruješ. Vedoucí se zeptá jednotlivých stojících, jak se cítí. Věř nebo ne, v tu chvíli začneš něco cítít - třeba strašnou nenávist nebo naopak velkou náklonnost k někomu vedle sebe. Pak se s těmi lidmi hýbe a oni si i vyříkávají různé věci - jde o to každému přiznat jeho místo v rodině, ale zároveň zabezpečit, že si na sebe nikdo nebude stahovat cizí problémy, což velmi často dělají děti vůči svým rodičům, protože jim chtějí "pomoct".

Myslím, že několik témat o konstelacích je na Duchovním.

Selimo, určitě dej vědět... uvidím jaká bude toje nebo i jiných zkušenost a pak bych to určitě také zkusila - jestli by to pomohlo..

klokanka napsal(a):

Našla jsem si takový postoj, mám ji ráda, je to moje máma, ale musím k ní být tvrdá a nedat se, jinak by mě zničila. S tímhle odstupem to mohu vydržet a mohu se o ni dál starat.  Takže žádné dojemnosti nechci, ještě na ně není čas.

Tenhle postoj znám.
Pomáha.
Na čas, pak je to jen o to větší průser.
Proto je hrozně důležité poznat, kdy už je ten čas...
Já to prošvihla, protože u mámy vypukla na plno Parkinsonova nemoc a bylo vymalováno. O to větší to pak byl masakr.
Tak ten pravý čas neprošvihni :)

tes1 napsal(a):

Momentálně se s tím nedokážu sama vypořádat a nevím jak dál, jak to řešit... Myslím, že už je na vše pozdě a že jsem onen okamžik promarnila. Je mi to moc líto. Ve skrytu duše svou matku stále miluji, ale nedokážu ji odpustit - bojím  se , že nedokážu a bojím se toho, že chyba odpuštění bude i ve mě...

Není pozdě a nic jsi nepromarnila. Taky jsem si to s mámou srovnala až po její smrti. Existují velmi účinné metody, jak to jde.

Chci vám říci ještě jednu věc - 6.11. mám termín porodu a mám mi umřela 3.11. - nevím proč , ale mám z toho divný pocit a strach abych nerodila zrovna toho 3.11. chjo

Sel,
rodinné konstalace jsou úžasná metoda, absolvovala jsem to před 14ti dny. Těch kapesníků si vezmi rozhozhodně velkou zásobu :) Dost pití a teplou deku.
Já si po padesáti letech zase hezky poplakala a to jsem si ani nepostavila vlastní konstalaci... no nebylo třeba, jiní dva účatníci si ji tam postavili za mne :)

tes1,
ty se uklidni a nic na sebe nepřivolávej. Zabývej se teď příjemnými věcmi a pamatuj, že: miminko prospívá, když matka těhotenství prozpívá :)

Pandorraa napsal(a):

Já si po padesáti letech zase hezky poplakala a to jsem si ani nepostavila vlastní konstalaci... no nebylo třeba, jiní dva účatníci si ji tam postavili za mne :)

jo, taky se mi to povedlo :) Mně to teda pro začátek stačilo, nemusim mit šecko hned... :)

Byla jsem dvakrat na konstelacich loni a byla to sila. Bohuzel jsem si nestihla postavit svoji nez jsem odjela do Anglie.
Citim, ze je to potreba pro nasi rodinu co nejdrive udelat. Libi se mi, jak konstelace resi problemy celych generaci, pri psychoterapii a podobonych metodach clovek vetsinou resi jen sebe a vztahy k okoli, ale konstelace toho zahrnuji vic.

Tak hnedle az se vratim, tak ji postavim. Teda hnedle az po Pandorine skole v prirode  :D

Nu lupi, já jen přes srdeční čakru "přetáhla" to, co rozum už dávno před tím pobral, takže to byla už jen taková třešnička na dortíku. Doufám, že to nejhorší už mám za sebou a už budu jen dolaďovat, takže se na to docela těším :)

Nojo, když to je ta těžší půlka, co já vím... rozum toho pobere! A ani to tak nebolí, kdežto dostat to takříkajíc přes srdce - jo, to je jiná kávička.. já taky furt doufám, že to nejhorší mám už za sebou :lol: , ale připadá mi, že čím jsem srovnanější, tím komplikovanější úkoly (co - připadá..je to tak). Mně se zdá důležitější, že člověk tomu najde smysl. Ono to je hned o něčem jiném :)

Když už jsme u těc konstelací, kdo Vám vyhovoval v Praze?

Děvčata, zprvu jsem na nějaké rodinné konstelace a regresní terapie nevěřila, ale teď začínám naznávat, že by na nich mohlo něco být. Regresní terapii bych se asi rozpakovala podstoupit, ale na rodinných konstelacích začínám shledávat určitý přínos. Jen ten čas :grater: dojíždím za prací 40 km a je to dost honička. Uvidíme.
Tes1: já vím, že Tě děsí termín porodu miminka, spadajícím okolo výročí maminčiny smrti. Vezmi to podle staré lidové moudrosti - kde se jeden život skončil, druhý zákonitě začíná. Ve chvíli, kdy jsem se měla narodit, umíral mému tatínkovi jeho otec, takže v jeden měsíc byl v rodině pohřeb a následně narození dítěte. Nikdo se nad tím nepozastavoval, všichni to brali jako koloběh života.
Moje vztahy s matkou byly taky "veselé". To, co tady psaly holky přede mnou - v dětství bití, neustálá kritika, psychické ponižování, to jsem zažila na vlastní kůži rovněž měrou vrchovatou. Připadalo mi, že se na mně moje matka mstí za svůj nevydařený život. Zlom v jejím chování nastal teprve tehdy, až moje manželství šlo do kopru, řešila jsem jak fyzické útoky ze strany manžela, tak i problematické chování dětí. Dlooouho jsem jí měla za zlé to, jak se ke mně chovala. Hodina pravdy nastala tehdy, když jsem jí kvůli zdravotním potížím zavolala před pěti roky lékařku, ta na matce zjistila řadu závažných onemocnění a nechala ji záchrankou okamžitě odvézt do nemocnice. Ve chvíli, kdy matku vyšetřovali na ambulanci a já brečela na lavičce před vchodem, všechna spáchaná příkoří jsem jí v ten moment odpustila :jojo:
Teď můžu s klidným svědomím napsat, že spolu máme docela dobrý vztah. Bydlet pod jednou střechou bychom asi společně nemohly :dumbom: přece jenom babča občas ty růžky vystrčí :) ale kdyby šlo opravdu do tuhého, jsem připravena se o ni v případě závažných problémů postarat a vzít si ji k sobě.
No - a to když jsem odcházela z domu, tak jsem matku nechtěla vidět ani na fotce ...

no minimálně je to hodně zajímavý, Kiaro - tedy ty konstelace. Hele, ale já na nich byla večer.. :co: ?

cau holky, ty konstelace musi byt docela zajimava vec jak tak ctu, uz jsem o tom slysela od me svagrove, byla na nich, probulela se k docela zajimavym vecem :jojo: Rekla bych ze opravdu kazdy tahame ty sve kostlivce ;) moje matka je take uzel nevyresenych problemu se svou matkou, takze se to taky hezky preneslo na jedine dite, tj. na mne, neschopna, absolutne ne do domacnosti, koukni na ty deti odvedle jak jsou sikovne a dalsi a dalsi ubijejici slova milujiciho rodice :) otec od nas utekl kdyz mi byly 2 roky, nadvlada babicky, bydleli v jednom byte a mama pak na jeji doporuceni zustala cely zivot sama. vysledkem byla ma po*n rebelska puberta koncici uteky z domova, predcasne manzelstvi a k rozumu me probralo narozeni meho ditete v mych 21. Nejakym pudem sebezachovy a me tvrdohlavosti jsem citila jiz od detstvi ze je to vsechno nejak spatne, ze se u nas doma nikdy nerika jasne co se mysli, byvala jsem za to trestana a tak bylo jednodussi tu pravdu nerikat. Vadila mi takova ta dusici materska laska co te nenecha vydechnout a stejne neni nikdy nic dobre.A vidite, vsechno se to tahne z generace na generaci...ja bych tak strasne chtela ten retezec pretrhnout, rozvody, obchazeni pravd, nevyrikavani veci, snad se mi to dari. Doufam. Nemam s mamou dobry vztah. vzdycky prvnich 5 minut a pak citim ze uz nemuzu dychat. Mrzi me to, je nemocna ale svym chovanim, kritizovanim od sebe odehnala vsechny, nema kamaradky, rodinu, pritele, nic, nevytvorila si pro sebe nic a ja mam na ni vztek ano pojmenuju to VZTEK, ze je takova, ze ocekavala obet za obet, a ona mi zrejme nikdy neodpustila ze jsem se nedala...mam v sobe trochu zmatek, ale nejsem rozhodne ve fazi odpusteni, NECHCI ji odpustit, mam to v sobe zatrpkle a tak to nechavam casu. Chtelo by to konstelace ne? :lol:

lupina montana napsal(a):

no minimálně je to hodně zajímavý, Kiaro - tedy ty konstelace. Hele, ale já na nich byla večer.. :co: ?

Jasně, večer, ale já nevlastním auto, takže jsem odkázána na MHD. Teď přemýšlím, jak vše skloubit. Ona práce, potom konstelace a nakonec hodina cesty autobusem z Prahy domů  pozdě večer chce vymyslet určitý plán, víš? Ale neboj, určitě si nějak poradím.
Heleno, ty jsi zřejmě v PRVNÍ FÁZI, ve které jsem byla já, když jsem od matky odcházela. Pocit bolesti, lítosti a zmařených dětských let se odbourává velice těžko a jde to ztuha.
Uvědom si několik věcí:
Ač Tě Tvoje matka porodila, nejsi jí povinována vděkem.
Nejsi povinna jí dělat samou radost a chovat se tak, abys plnila její očekávání.
Není Tvojí povinností si nechat líbit urážky, shazování, psychický teror, necitlivé vměšování do svých osobních záležitostí.
To všechno jsi musela strpět, pokud jsi byla jako dítě své matce vydána napospas a ona na Tobě mohla beztrestně řádit. Teď už jsi dospělý člověk a takové zacházení si nemusíš nechat líbit.
Něco Ti řeknu.
Až v dospělosti jsem pochopila, proč byla moje matka taková. Jako prvorozená - spolu se svojí matkou - byla obětí brutálního tyrana - svého otce a babiččina manžela. Dědeček se k oběma choval tak, že na jeho chování k matce - tehdy školnímu dítěti - byla na maloměstě upozorněna policie. Moje matka nemohla být laskavá, protože lásku rodičů jako týrané dítě sama nepoznala. Proto ji nesoudím. Chovala se ke mně tak, jak nejlépe uměla pod heslem: Kdo nemiluje-netrestá. Dědeček byl navíc bigotní - až fanatický katolík.
Když si představím svoji matku jako malou holčičku, která se má starat o dva mladší sourozence, hospodářství, v devíti letech má být schopna uvařit pro celou rodinu, protože rodiče jsou na poli, nesmí si hrát a za každé provinění následuje příšerné bití, obchází mě mráz.
Takový člověk nesmírně touží po lásce, ale není schopen ji sám dát. Nemá z čeho čerpat, protože láskyplné prostředí nikdy nepoznal. Vydá se cestou zmaru, tak, že bude ničit život všem ostatním okolo. Nikdy v životě nebude schopen navázat plnohodnotné vztahy, protože se v nich nevyzná.
K tomu, abych svoji matku nezavrhla, jsem si musela uvědomit, proč - a kvůli čemu - je taková, jaká je.
Je pozdě měnit svoje předky do několikáté generace, ale nikdy není pozdě začít měnit sebe sama :par:

Až budeš chtít, tak řekni, nějak tě případně přiberu.(A vemu to přes Kostelec, nebo kde to přebýváš)

Selima napsal(a):

Fatima napsal(a):

Tak tady připojuji slíbenou meditaci - je to buddhistická meditace, která se jmenuje mettá:

Jak provádět mettá:

v duchu si čtyřikrát zopakujte následující slova:

ať je ti dobře,
ať jsi šťasten,
ať netrpíš a jsi mimo nebezpečí

při každém za čtyř opakování si v duchu co nejpečlivěji snažte vybavit obličej

1) sebe
2) toho, koho milujete 
3) toho, kdo je vám lhostejný 
4) toho, koho nenávidíte

Mám drobný problém - nepoznám osobne nikoho, koho by som nenávidela, ani mi veľmi nejde si to predstaviť... Taký Usama bin Ládin má napríklad vyslovene krásne, hlboké oči... A keď som počula v dokumente rozprávať ľudí, čo prežili teroristický útok, tak nejako ľudsky chápem aj teroristov a ich domnelé alebo reálne zúfalstvo... Ja tam fakt nemám aký xicht dosadiť...

Tak to jsme na tom podobně. Ale o víkendu jsem viděla dokument, kde rodiče zabili své miminko - těžko říct jak, ale to mímo mělo polámané snad všechny kosti v tšlš - žebra, ručičky, nožičky, hlavičku. Nemůžu říct, že bych ty lidi, co mu to udělali, dokázala nenívidět, ale dokážu si je představit jako adepty na to čtvrté místo.
Pocit nenávisti mně chyxt jen výjimečně na malou chvíli - myslím, že stačí někdo, kdo je ti třeba fyzicky po*ný, kdo tě třeba irituje... nevím... někdo jako Paroubek ;)

Krasne jsi to napsala tu posledni vetu :pussa: je to presne tak, stokrat si to v sobe rikam, taky chovame doma rodinnou story, vim, ze za vsim stoji predchozi generace, moje babicka  mela dve dcery, moji matku a jeste jednu starsi, od me matky starsi o 13 let a ta se zabila (strcila hlavu do trouby) kdyz ji bylo 16 jen proto, ze babicka ji nepovolila znamost s chlapcem jejiho veku, predhazovala ji starsiho pana. Nasla jsem doma dopis na rozloucenou, bylo tam vyslovne napsano " mami volim smrt, reklas ze kdyz se budu stykat s ..., nemas uz dceru" atd atd. je to sileny, no jen si to predstav!  zas to jde dal, proc babicka byla takova???Evidentne zase rodina. Ten sileny retezec o kterem jsem psala.Moje mama tudiz byla ubita zrejme nadmernym strachem matky o ni samou, byla mala kdyz se to stalo, takze pak se babicka upnula jen na ni,mama ji poslouchala na slovo, vse co rekla maminka bylo svate a tak to zustalo po cely zivot. Vis, ja vim, ze moje matka je vlastne chudak, citove absolutne vyhladla, hrbi a vzdycky se hrbila pred cizimi lidmi,spolupracovniky,takze kdo s ni pracoval by ti vyskrabal oci, ze neni pravda co rikam, ze je zlata, obetava a ta svine jsem ja. Relativne to tak bylo, onemocnela a musela jsem za ni resit vystup z prace, formality atd, zasla jsem co se tam vse povidalo.Ja jen proste nedokazu priblizit se k ni, irituje me, po 5 minutach jsem nervni jak pes a opoustim pole, mam i vycitky sobectvi ale je to silnejsi nez ja. Sorry za nahly vylev, to je elaborat co jsem zplodila ale jde to ze mne  vse ven. :hjarta:

lupina montana napsal(a):

Nelo, ty šťastná bytůstko..... :pussa:

Bublinko- kufřík zůstal v komoře. tak nějak....hmm.
No já to asi podala nepřesně. moje máma o mě v zásadě asi stála, ale hlavně proto, aby měla koho mučinkovat. Začlo to tím, že jsem byla holka a ta...jaksi byla pro ni  bez ceny. Vlastně to bylo celé dost komické, protože táta naopak moc nestál o kluka... A navíc u porodu málem umřela, což jsem pak slýchala pravidelně ještě jako sama zasloužilá matka. Ale popravdě- to se mi odpouštělo nejsnáz, protože mi poměrně brzy došlo, že je to jen "hrdinský příběh", trochu nešikovně podaný.
To další bylo horší:
moje maminka -pámbu jí dej věčnou slávu - by v jistých ohledech strčila do kapsy i Macchiavelliho. Asi takto: něco- jedno co- jsi provedla. Následuje série vyčítání, mluvení "do duše" (naši to vydrželi i dvě hoďky) a prezentace zločince jakožto naprosto po*ného, malého a hnusného sobce, etc-však to leckdo zná. Dostatečně zdeptaný zločinec se plíží někam do rohu zahrady a když sebere síly a dozpytuje svědomí, plíží se za matičkou pro kousek odpuštění. Dostane se mu velmi chladného přijetí "nemůžu tě ani cítit, zmiz mi z očí" tak mizí.To se opakuje tak dlouho, až zločinec ztratí veškerou naději na usmíření. V tom okamžiku slunce mateřské lásky vykoukne, ale jen tak maličko, aby ve mně vzbudilo jiskřičku naděje a ve chvíli, kdy se odvážím jakkoli se začít zbližovat, kolotoč začíná nanovo. To všechno je okořeněný bráchou na piedestalu tak vysokým, že ani nedohlédneš..a denní masáží - Fatima ví asi jakou, jen rafinovanější. Asi takto: "Ach bože, dítě...proč ty jsi musela podědit po každéhm to horší...Taková škoda, že nemáš nohy po mně...Proboha-to opravdu NEJSI SCHOPNÁ udělat něco s tím mastným nosánkem?....O-včá-ci, ci dítě, ne cííí..." a tak. Mnohokrát denně.
Když mi bylo asi 19, sebrala jsem všechny zbývající síly a našla si podnájem .Pamětníci potvrdí, že to byl v  Praze poloviny let sedmdesátých docela úctyhodný výkon. Věděla jsem, že to doma nesmím říkat, a že nejlepší by bylo zmizet po anglicku-jenže jsem to nevydržela ( já vás vidím, všechny, co se  se teďko vesele smějete...no já už se taky směju, jen pořád ještě trochu hystericky  :o :lol: )..řekla jsem, že se hodlám odstěhovat a máma mi udělala šílenou scénu, jak ji opouštím a že ji budu mít na svědomí...
mmch, vynikající odpověď mívala taky, když jsem se zoufale chtěla dobrat toho, co po mně vlastně chce. Říkala "ty DOBŘE víš, tak mi tu nešaškuj..."
Plakat? Zakázáno. Jakmile jsem začla nabírat, měli takový rituál...celorodinně se mi posmívali. Podotýká, že si to jasně pamatuju z doby, kdy mi bylo šest. Děěsná sranda...jo..
panejo, takovej elaborát, že se i jezdec musí natahovat - ale je mi trošinku lehčej, to se musí nechat. Díky, Fatimo... :pussa:

Ahojda,

už potřetí ti zkouším odepsat, ale nejde to, bulím jak malá. Držím ti moc palce

A je to dobře, že to jde ven. Prostřednictvím slz a s vědomím, že v tom nejsme samy, že víme, vo co gou a že dalšímu trápení dokážeme zabránit.
Život je strašně krásnej a strašně krutej. Holky, každou z nás - až si protrpí svoje soukromé peklíčko - čeká docela spokojenej a šťastnej život na zemi. Chce to jen jednu věc - nebýt zahořklá, nečekat, až mi moje děti začnou plnit skrze mě moje vlastní nesplněné sny, vzdát se svých vlastních nesplněných snů, které mi zatrhli moje vlastní rodiče a svůj život PROŽÍT.
Držím palečky :storstark:

Fatimo! Nebul! Tohle je moc užitečný vlákno! :pussa: :pussa: :godlike: Já jen pevně doufám, že se mě jednou ten tvůj anděl nezeptá, proč jsem nebyla, co jsem být měla.... A jestlipak my tu neděláme právě tohle? Vždyť jsme hotový Amazonky.. :)

A já jsem vám to holky najednou docela uviděla v duchu - ten kruh mihotavých světýlek od monitorů a kolem dokola naseto posmrkanejch papíráků... :) Uprostřed ničeho a to vlákno, co se táhne od monitoru k monitoru prostorem... a ten kruh víří, jako mocný hurikán a všechno vymetá....a jak se z té tmy vynořujou bílý ruce a klepou do klávesnic, jako bychom seděly na okraji obrovskýho amfiteátru... asi jsem to s tím martini přehnala, co? Tak na štěstí vám všem... :storstark:

Teda lupino, ty jsi takovej poeta, klidne pij to martini casteji  :D

Haló, jste tam někdo? Můžu Vám něco říct? Včera v jedenáct večer jsem přišla z práce. Velké dcery hihi-chichi, všichni vypadali vpořádku, chystaly se spát. V práci mám obrovský prostor k přemýšlení, dělám na nezajímavým pásu. V hlavě jsem měla miš-maš. Šla jsem číst "nevyřešený vztah"...be-be, dík za každé nové slovo (co jste přidaly). Mnoho, mnoho nápadů, ten nejnutkavější: vytisknout tuto rubriku, a dat to matce přečíst. Prezentuje se tím, že v životě nepřečetla žádnou knihu. Také ale tím, že je nejchytřejší na světě. Nepochybuje o tom, bere to jako nezvratný fakt a podepírá to vysokým věkem (je jí 78). Představila jsem si jí, jak čte Vaše komentáře: "...no to jsou ale bestie, takhle mluvit o mámě, to se nesmí...", jak čte ty moje:
"...No to je ale sprostá lež..." (to mně a dětem = vnoučatům říká na všechno, co se jí nelíbí, s čím nesouhlasí a pod.), jak to zahodí, ohodnotí jako nesmysly a řekne mi, že internet je nesmysl, lidi co tam píšou, jsou svině a všechny by nás měli zavřít do kriminálu. Zavrhla jsem. Druhá varianta. Ač nevím, co jsou to rodinné konstalace, podle Vašeho vyprávění jsem to zkusila sestavit jenom ve své hlavě. Hrůza. Přistihla jsem se při tom, že postava matky zde stát nebude za žádnou cenu. Nikde!   
                                             Už je tady. Zvoní, já otevřu. Cítim hrůzu. Takhle to rozhodně nemůže zůstat. Nechápu, jak jsem to mohla tak dlouho neřešit.
                                             :skurt: 

     Ještě poslední myšlenka ze včerejší noci: Neodkladně to probrat s terapeutkou. Víte co? Řekla jsem jí už věci, které považuju za nejtemnější stránky své duše, odplakala jsem si je a smířila se s nima. Ale mluvit bez toho, abych zastavila, přestala a zmizela do kanálu, o mé mámě, TO NEDOKÁŽU!!!!! Mám v ruce telefon s kontaktem na ni,  N E M U Ž U  T A M  Z A V O L A T!!!
Pomoc ! :usch:

Viki, klíídek :)
Jasně, že tam můžeš zavolat. Děláš to přece pro sebe.A taky pro generaci žen, která ve tvé rodině příjde po tobě. Někdo to přece už musí zastavit, u někoho to už musí skončit. Tak jen do toho :)

Pandorraa napsal(a):

Viki, klíídek :)
Jasně, že tam můžeš zavolat. Děláš to přece pro sebe.A taky pro generaci žen, která ve tvé rodině příjde po tobě. Někdo to přece už musí zastavit, u někoho to už musí skončit. Tak jen do toho :)

Ježiši, něco jsem psala a byla jsem tak šíííííleně nervozní, že jsem klikla na něco, že to všecko zmizelo. Ale eště předtím jsem zavolala a domluvila to na pátek na 100 minut.  D Ě K U J I ,  Ž E  T A M  J S T E :hjarta: A potom se tam objevila Tvoje zpráva, jako balzám na duši :hjarta: :hjarta: :hjarta: :hjarta: :hjarta: :hjarta: :hjarta:

To nejde. Já jsem si svůj vztah vloni vyřešila sama po opakované regresi a jsem zato ráda. Ona prý nemá se mnou co řešit, tak já už nic otevírat nebudu a nechci.
Jo, kdyby to šlo, udělala bych to hned, ale jsem vzhůru a už nesním. Trvalo mne stejně dost dlouho (47 let), než jsem pochopila. A nestačí, když pochopí jenom jedna.

Musim napsal(a):

A nestačí, když pochopí jenom jedna.

:kapitulation: Tak to zas vim, že stačí, protože ten jeden, kterej "umí", může toho druhého aspoň usměrnit, aby už nezraňoval, také může ty už zraněné nějak moudře uchlácholit, aby zase toho hlupáka nepoučitelného nemusel očerNovat, a je to takový řetězec... přijdu pozdě do práce! :dumbom:

Viktorko, ted jsi me inspirovala s tim, ze jsi si postavila konstelace v hlave, to by mohlo fungovat.
Schvalne to dneska vecer zkusim. A nebo pouziju misto lidi plysaky a udelam si konstelace v pokoji. To jsem zvedava, jestli to pujde ;)

A je prima, ze jsi zavolala a objednala se - konecne nekdo, kdo se jen nevymlouva, nekeca, ale neco DELA :supr: :pussa:

Jo a souhlasim, ze staci, kdyz pochopi a neco udela jen jeden. Neni potreba cekat, az se zmeni ten druhy. To by taky clovek mohl cekat az do smrti.
Moje mama se napriklad skoro vubec nezmenila a ani to od ni necekam - staci, ze jsem se zmenila ja a tim padem se zmenil i nas vztah. A to staci.

LViktorka, no, těžko to vysvětlím své matce, která umí vše nejlíp a nejdokonaleji na světě.... Když on má pocit, že nemá se mnou co řešit, tak nemá zájem to se mnou řešit, protože je sama spokojená(řekla mne to) .Vidí jenom sebe, ostatní ji dost nezajímají. A já už mám taky plné zuby boje sančopanča-proti větrným mlýnům.
Ale ty konstelace s plyšáky se mne líbí, máme jich doma dost.

Musim napsal(a):

To nejde. Já jsem si svůj vztah vloni vyřešila sama po opakované regresi a jsem zato ráda.

Nevyřešila. Jen to ještě nevíš...

Fatima napsal(a):

Tak to jsme na tom podobně. Ale o víkendu jsem viděla dokument, kde rodiče zabili své miminko - těžko říct jak, ale to mímo mělo polámané snad všechny kosti v tšlš - žebra, ručičky, nožičky, hlavičku. Nemůžu říct, že bych ty lidi, co mu to udělali, dokázala nenívidět, ale dokážu si je představit jako adepty na to čtvrté místo.
Pocit nenávisti mně chyxt jen výjimečně na malou chvíli - myslím, že stačí někdo, kdo je ti třeba fyzicky po*ný, kdo tě třeba irituje... nevím... někdo jako Paroubek ;)

Jáj, politici? Vidíš, tí mi ani nenapadli... Tak to možno pôjde trošku ztuha :D - ale verím, že pôjde... Alebo naši katolícki pohlavári...? Obhajujúci vojnových zločincov a svoju spoluprácu s ŠtB. Alebo "celebrity", ktoré zrazia na prechode človeka, zanijú ho, odfrčia preč a potom si kúpia odpustenie príbuzných a aj prípadný trest... Vidím, že možno sa ich niekoľko nazbiera...

Moja mama má skoro 67 rokov a nie som taká naivná, aby som očakávala od NEJ, že sa zmení. Aspoň nie nejako výrazne. Trochu sa zmiernila, odkedy sa zhoršilo s deduškom, odkedy sme sa oňho spoločne starali a od jeho smrti. Ale to je dočasné. Stará známa MATKA začne o chvíľu zasa vystrkovať rožky - ani jej to nezazlievam. Zeniť sa musím hlavne JA. Každú zmenu by sme asi mali začínať od seba, lebo je známe, že keď sa v systéme zmení čo len 1 malilinká drobnosť, zmení sa celý systém. A ja rozhodne nie som drobnosť... :cool:

Pandoraa. Třeba vím, ale už nemám zájem. Ponížení bylo dost. Já vím, v čem spočívá její problém, ona si nevyřešila svůj vztah s její matkou (moji babičkou), ale taky to nechce řešit, a ani tolik co já.  Já rezignovala. Nechtěla jí, mne , své vnouče. Chce jenom peníze, nic jiného nevidí. At si je sežere.
A už nechci o ni psát ani nic.
Mne stačí, co jsem se dozvěděla v regresi.

Ty slova od Musim vypadají dost zatrpkle, nebo zatvrzele? Myslím, že když nechceš, není to nutné řešit.

     Rozebírám s terapeutkou občas sny. Pořád chce, abych to ráno zapsala, protože je vždycky zapomenu. Mám sny určitě každou noc, někdy i dva nebo tři. Slibuju: zapíšu, zapíšu..., ale pak to stejně neudělám. Ona: Co je důležitější než zapsat své sny? A já: no přiběhne vnuk, dcera nemá svačinu do školy a nestíhá, někdo zaspal a potřebuje pomoct... tehdy to všecko zapomenu. Nechává mě mluvit. Slyším samu sebe jak říkám: Já sem ale blbec, ty sny rozebíraj hrozně jednoduchým způsobem, co já CHCI strašně složitě řešit. Tak proč je tedy neposlechnu? A ona na to, no co myslíte, proč? (Vždycky mi dává prostor, abych si sama odpověděla.) Říkám, nevím, prostě nevím, jsem blbá, ale nijak se nepřinutím to zapsat! A ona:   Nevadí, až budete na to připravená, a zralá, určitě je zapíšete.    Jak jednoduché, že?

Holky, já to čtu celý znova a panebože!! To je taková síla!!! Jedna antická tagédie za druhou... Navrhuju, aby - až tohle vlákno dozní - abycho ho pomyslně spálily. Protože tihle démoni, co jsme je vytahali ze sklepů jsou fakt málo hezký.
Viki, teď jsem zrovinka probírali sny na...doprčic - jak je to..no něco o podvědomí a Somaia tam nechala odkaz na převelice zajímavý snář. Zajímavý a netradiční. Mrkni se.

Tohle je síla, pročetla sem to a jste skvělé baby..... Lupino :hjarta: , nevím jak to napsat, ale i když máš mámu, která tě miluje , stejně tě může ubíjet. Strachem, zodpovědností, tím že cokoli uděláš , je to špatně. Protože ona má vždycky pravdu. A já vlastně  i díky babinetu o ní asi přijdu - protože toho se nevzdám, babinet je sekta adt....blá blá ... , chovám se jinak a psychické vydírání je taky síla. A přitom vím, že mě má ráda, teda věřím tomu .... takže s Pan půjdu na ty konstalace. Mám blbou náladu tak se omlouvám..... jen jednou v životě bych chtěla zažít, že mě má máma vyslechne a nebude následovat přednáška co všechno dělám špatně, kdyby si odpustila věty typu ale já ti to říkala, ty jsi neměla děti mít, já tě vlastně neznám, nechápu kde si se v naší rodině vzala ,nechápu tvé myšlení,  tohle neudělám a je to pro tvoje dobro, ano, si dospělá ale děláš to špatně, pro mě si byla nejdůležitější ty a tvá sestra, tak si to udělej po svém ale počkej, pak ti nepomůžu ...... vždycky ve mě vyvolá neskutečný pocit viny. Nevím za co . Jinak máma kvůli mě nedostudovala, poslouchám celý život že si mě vybojovala proti všem... asi ten pocit viny, já nevím, du spát, prožily jste mnohem horší věci než já . Ale mám taky dceru, rozuměla jsem si s babičkou kterou máma nesnášela a já to ted utnu. Myslím ten řetezec. Ale bude to trvat a svou mámu mám ráda..... ale bude trvat, než k sobě naleznem novou cestu a jak ji znám, je schopna ukončit vše. A to mám ještě se sestrou.... je zvláštní, že když se člověk přestane chovat  tak jak chtěj druzí a začne se chovat tak, jak je jeho přirozenost, jak to okolí vadí.
Ale kurna sem dospělá a pupeční šnůru je třeba překousnout. Dobrou noc.

Některé z Vás psaly, jak ty mámy dovedou vyvolávat pocit viny. Nedávno jsem si něco uvědomila. A zhrozila jsem se, protože to asi dělám taky. Možná to děláme všechny, kdoví...
     Jela jsem s vnukem v kočárku šalinou. Babička jela s nama, já do práce, ona domů. Nastoupila jsem do nízkopodlažního vozu s označeným místem pro kočárky. Byly tam už tři hluboké = velké, a já s golfáčama jako poslední, dost natěsno. Babička si sedla. Na další zastávce se do dveří pro kočárky nacpala nějaká zmalovaná slečna, tenhle druh označuji za "fiflenu", nechtě se nikoho dotknout. Nahýbala se nad moje golfáče, strkala svůj zadek a kabelku vnukovi rovnou pod nos, měla jsem ruce jako pancéř na obranu dítěte nachystané ve střehu. Ta slečinka se snažila vstrčit svoje špičaté lodičky mezi kolečka MÉHO kočárku. A teď, milé dámy, udělám něco pro Vás, jenom pro Vás: budu o mé matce mluvit jako o "mámě". Jinak bych to neudělala!
Máma mi říká: "Uhni!" (Já s kočárkem jsem neměla kam, ta slečinka si mohla vybrat kterékoliv jiné dveře, kde nestály kočárky). Já říkám: "Neuhnu". Máma říká: "Ty seš ale bezohlednej sobec!"........To je všecko. Opravdu. Pochopila jsem 3/4 svých celoživotních problémů.

lupina montana napsal(a):

Viki, teď jsem zrovinka probírali sny na...doprčic - jak je to..no něco o podvědomí a Somaia tam nechala odkaz na převelice zajímavý snář. Zajímavý a netradiční. Mrkni se.

Nenašla jsem ten vzkaz. Jestli to bylo v jiném vlákně, jak tomu krásně řikáte, nechodím tam, protože nemám tolik času. A nejsem Robot Číslo 5, i když kvůli rychločtení bych si to moc přála. Je moc hodin, jdu uklidit kuchyň a spat. Dnes v práci to bylo moc fajn. Celý den jsem na Vás všecky myslela, na Vaše příběhy... a bylo to DOST DOBRÝ. Špatný na tom je to, že Babinet nemám sebou a taj jsem zatoužila po nové hračce, no hádejte po čem? Už dlouho vím, že NUTNĚ potřebuju notebook, no ale teď je to teda naprosto nevyhnutný. Takže si přiberu další soboty a neděle a do měsíce ho mám. Pa :hjarta: :par: :pussa: :sova:

www.medo.cz   
máš to tu, Viktorie ;)
akorát jsem teda nepochopila z příběhu v tramvaji, jakýže pocit viny jsi to v kom vyvolala?? :co: :co: Babička v tobě - to chápu, ale ty?? Jestli ono to nebude pořád dokolečka tím bičem konvencí; že totiž tyhle výlevy nejsou určeny osobě blízké - v tomhle případě tobě - ale jaksi okolí, aby "neřeklo", že mám nevychované dítě....TAková nepsaná soutěž o nejvzornější matku, víš? :dumbom:  Tím by se mnohé vysvětlilo, žejo...
Misa:
Jo, to je smutný. Já si totiž myslím, že to, jak si tě máma vybojovala, je její hrdinský příběh, který jí ale asi nikdo neocení, tak si ho hýčká aspoň stálým opakováním. Smutný na tom je, že ani mnohé ženy ještě nedovedou o techhle věcech mluvit, ačkoli by to pro ně mělo být přirozené. Víš, myslím tím, že kdyby řekla - "já už s tím asi otravuju, co? Jak jsem si tě vybojovala. Ale to víš, překonala jsem sama sebe a postavila jsem se /babičce, tatínkovi, světu/, ani jsem si nemyslela, že to dokážu...proto jsem na to tak pyšná..".....kdyby to řekla takhle, hned by to byla jiná, žejo?

Moje milé,

jsem moc ráda, že minule, když jsem tady byla s vámi, jsem se rozplakala a nenapsala, co jsem napsat chtěla.
V reakci na příspěvek Lupiny, kde rozebírá, proč neměla ideální vztah se svojí maminkou, jsem si vám chtěla postěžovat, jak hrozné jsem to měla já ;o). A nutno říct, že je moc dobře, že to napsat nešlo. Každé slovo by bylo pravdivé, ale jako celek by to vlastně byla lež. Ptáte se, jak je to možné? Nikdo z nás není bíly nebo černý, ani moje maminka ne. Hodně mi ublížila, ale také mi dala hodně lásky, i když ji ne vždy uměla zabalit do těch správných slov. Mluvit jen o části osobnosti někoho je zbytečné, pokud vám nedokážu poskytnout její platický obraz. Skoro to hraničí s pomluvou ;o)
Dřív jsem si myslela, že náš ne vždy povedený vztah je její vina, ha ha. Nikdy mne nenapadlo, že by to mohla být i moje vina - byla jsem přeci dítě. Otázka ale je, zda to, jak dnes interpretuji její chování vůči mně, zda to dělám dobře, zda si vlastně nehovím v tom, že jsem měla komplikované dětství, protože se na to dá shodit spousta mých vlastních nedostatků - jsem taková a maková, protože máma mi udělala tohle a tamto.. chi chi, jak pohodlné.
Až do dnešního dne jsem věřila, že jsem své mémě vyšla maximálně vstříc, že já jsem byla ta, která se snažila a máma ta, která nechtěla pochopit. Dnes jsem svojí mámě zcela nekomplikovaně sdělila, jak moc ji mám ráda a omluvila se za všechno to trápění, které se mnou měla a má. A ona udělala totéž. Stejně jako já uznala, že se ne vždy chová podle protokolu ;o)
A mně najednou bylo tak hezky na světě!
Zkouším vám slovy popsat, co slovy popsat nejde.                                                   
Přestože jsem meditaci, kterou jsem vám tady opsala udělala jen jednou a to ještě neúspěšně, otevřela ve mne něco, co začalo žítsvým vlastním životem nezávisle na mně. Bez nějakého mého uvědomění TO začalo ve mně čistit všechnu tu špínu usazenou na duši a ukázalo mi to opět, že každá mince má dvě strany. A najednou jsem plná lásky a pochopení, najednou mám chuť běžet k mámě a tulit se k ní a nechat se hladit po vlasech a být malá holčička a zároveň hladit po vlasech mámu a vracet ji tu lásku.
Koukám, že to vypadá, jako bych si taky cvakla nějakého alkoholu, co? ;o)

Ta meditace opravdu funguje. Uzdravuje nemocné a zkažené, stírá z duše prach a umožňuje cítit lásku k někomu, ke komu cítit lásku bylo přinejmenším komplikované.

Asi největší objev pro mne je, že cítím, že i když se občas naše komunikace vrátí do starých kolejí neporozumění, odsuzování a zklamání, už vím...

Mám v sobě tolik lásky, kousek bych chtěla dát každému z vás. Tohle bych nikdy dřív nedokázalůa napsat, připadala bych si jako pako a možná vám tak připadám ;o).

Všem vám posílám kus svého štěstí. Moc vám rozumím a držím palce.

lupina montana napsal(a):

www.medo.cz   
máš to tu, Viktorie ;)
akorát jsem teda nepochopila z příběhu v tramvaji, jakýže pocit viny jsi to v kom vyvolala?? :co: :co: Babička v tobě - to chápu, ale ty?? Jestli ono to nebude pořád dokolečka tím bičem konvencí; že totiž tyhle výlevy nejsou určeny osobě blízké - v tomhle případě tobě - ale jaksi okolí, aby "neřeklo", že mám nevychované dítě....TAková nepsaná soutěž o nejvzornější matku, víš? :dumbom:

Myslím, že moje máma nepotřebuje nikomu dokazovat, že je nejleší, ona je o tom stoprocentně přesvědčená a stejným způsobem s nama nejbližšíma jedná i v soukromí. Nejjednodušeji by se to dalo podat jako: ona hlásá samé úžasné věci (lidi mají být k sobě ohleduplní - a pouštět zmalované fifleny, aby měly dostatek prostoru pro své zadky a kabelky, a to i na svůj vlastní úkor a na úkor bezbranného děcka...vlasy musí být dlouhé a rozpuštěné, protože tak je to nejkrásnější - a to i v případě, že vnučka má zrovna chuť sepnout si je do culiku...do pískoviště dělat "bábo-bábo" pravnuk chodit nesmí a nebude, protože v rozhlasové relaci, kterou ona dopoledne vyslechla ((to nikdy nezapomene zdůraznit, protože pouze ona objevila ty rozhlasové a televizní pořady, které stojí za to)), říkali, že v pískovišti jsou "píchačky s drogama"...a tak podobně), na každou návštěvu a setkání s nama má těch úžasných věcí miliony, prostě se v poučování nezastaví, odpor je naprosto vyloučen a kdo by si to náhodou dovolil, jako že já jsem velmi svobodomyslná a "peru se s ní o vlastní názor" myslím tak od patnácti, děti jsem k tomu taky vychovala, t.j. k vytváření si vlastního názoru, ten to schytá. Všichni jsme hlupáci, nevděčníci, nevychovanci, při ostřejší ohajobě i svině, bestie a pod., já je štvu a navádím proti ní...fuj, už je mi zase zle. Ještě že mám zítra ráno těch sto minut s terapeutkou, tam to rozeberu, pozvracím se dovnitř a třeba na něco přijdu.
     No a dojmu, že jsem stejná jako ona a že všechny mámy jsou takové, jsem nabyla tak, že vpodstatě každá výchova a poučování může vypadat jako násilí na duši, ale pak mi došlo, že vychovávat musíme, od toho tady jsme, ovšem má to svá pravidla a ty moje máma nerespektuje, neuznává, .........fuj, nechci už o tom psát ani na to myslet. Promiňte, nevim, jestli se mi ulevilo, nebo co. Promiňte, prosím. :skurt:


:hjarta: :hjarta: :hjarta:
Fatima psala moooooc hezky. Tak euforicky, étericky, opravdu z těch slov je cítit obrovské štěstí a radost. Chci to číst znova a znova. Pa a dobrou noc.

Ahojky, už je zase noc. Přez den se sem nedostanu.
Byla jsem na svých 100 minutách s terapeutkou. Nebylo to tak strašné, jak jsem očekávala. Poptala jsem se na "rodinnou konstelaci a regresi", něco jsme probraly a na něco jsem přišla. Když jsem četla Vaše pocity a vzpomínky na to co Vám Vaše "maminky" provedly, nemohla jsem přijít na to, co že to provedla ta moje mně, když naše antipatie jsou identické. Teď jsem pochopila, že musím hledat spíše to, co mi neprovedla, rsp. co neudělala. Když jsem mluvila o babičce, sousedce, kamarádce a nějakých jiných lidech z mého dětství a mládí, najednou jsem se slyšela, jak říkám: "...ano, u ní se asi mohlo sedět na kolenou a schovat se...". Moje máma mně měla totiž opravdu jako vzorná máma: porodila mně ve velkých bolestech a za ohrožení života (tak to prezentuje), starala se o mně, nehezké odstávající uši mi zakrývala šátkem, na ploché nohy mi pořídila vložky, na křivé zuby rovnátka, a tak mně vychovala. Netušila jsem, že jiné děti dostávají pohlazení, pomazlení, politování, povzbuzení... ten sterilní chlad, který byl u nás, byl pro mně přirozený. Nechápala jsem, proč se mi tak líbí u sousedů, kde je pořád takový zvláštní živočišní pach (dnes vím, že to vonělo teplo domova, buchty a jídlo - my jsme se stravovali v závodní jídelně, i o víkendech), kde jedno mimino lezlo po zemi, druhé sedělo mámě na klíně a třetí držel v náručí táta, styděla jsem se dívat na rodiče svých kamarádů, kteří se objímali nebo drželi za ruce, protože moji rodiče to nedělali... to všechno jsem poznávala až v adolescentním věku, když se ke mně začli tulit jakísi mladíci. Dost, nejsem žádnej masochista. Prostě mě máma nikdy nekolíbala na kolenou. Konec.

Všem vám moc děkuji za tohle téma.

Uvědomila jsem si jak moc musím být osudu vděčná za to že mi poslal milující mámu. Bylo to to jediné co jsem prvních 20 let života měla. Můj otec nad kočárkem prohlásil: a nemysli si že to dítě někdy budu mít rád. A taky neměl. Rozvedli se a my třely bídu s nouzí. Máma psychicky onemocněla když mi bylo 12 let, 3 roky jsem se starala o sebe sama. Přesto, velmi mnoho mě naší životní situací naučila, Většina mých životních postojů jsou přesným opakem toho co jsem zažívala v dětství. Poznala jsem totiž - co nechci. A máma všechny pocity křivdy vždycky zachránila svou láskou. Která opravdu byla a je pořád. A vždycky mi přišlo samozřejmé, že všichni mají matky které je milují bezpodmínečně.

Včera jsem jí to byla říct. Nikdy předtím jsem o tom neměla potřebu mluvit. Až díky vám. Ještě jednou moc děkuji. :hjarta:

poletucha napsal(a):

A máma všechny pocity křivdy vždycky zachránila svou láskou. Která opravdu byla a je pořád. A vždycky mi přišlo samozřejmé, že všichni mají matky které je milují bezpodmínečně.

Včera jsem jí to byla říct. Nikdy předtím jsem o tom neměla potřebu mluvit. Až díky vám. Ještě jednou moc děkuji. :hjarta:

:grater:

Brečim, protože já o sobě vim, že to umim, a moc dobře, i když jsem to v dětství nepoznala. Měla jsem všecko (šaty, jídlo, knihy, hračky, výlety, cesty do zahraničí...), ale myslím, že všecky emoce, které ve mně vznikly, se rozplynuly ve vzduchoprázdnu. Nebyl tam nikdo, kdo by je zachytil, ne, zacítil, a podělil se se mnou. Potom se stalo, že jsem je (emoce) začla skrývat, potlačovat, přetvařovat se, zahalovat je do roušky něčeho jiného, než čím skutečně byly. Fuj. Maska. Ještě, že se mi narodilo tolik dcer. Ještě že jsem se probudila. Děkuju Poletucho, že jsi to té mamince šla říct! Chtěla bych to někdy taky udělat. Taky jsem myslela, že všechny maminky své děti samozřejmě milujou. I já moc. I v tu chvíli, kdy jim hrooozně moc nadávám za nějakou hloupost, kterou provedly. Vím, že to vědí, a za to jsem šťastná. :hjarta: :hjarta: :hjarta:

Zájemcům můžu přeposlat nabídku jednodenních rodinných konstelací na příští dva měsíce. Praha, Brno, Bratislava, Olomouc, vede lektor, kterého mohu velmi doporučit, příjemná cena. Pokud chcete informace, napiště mi mail.

Doufám, že tento příspěvek nebude vyhodnocen jako reklama :)

Fatimo: Ani nevíš, jak mi tvé téma pomohlo. Moc ti přeju a všem, komu se to podařilo a i podaří, že jste si s mámou dokázaly říct, jak se máte rády.

Zvládla jsem meditaci a včera se mi podařilo mamku obejmout a dnes pár krát znovu. Je to nádherný pocit plný štěstí, lásky, radosti. Už mi zbývá ji říct z očí do očí: Mám tě ráda mami. Doufám, že to brzy také zvládnu. :hjarta:

poletucha napsal(a):

.... Můj otec nad kočárkem prohlásil: a nemysli si že to dítě někdy budu mít rád. A taky neměl. Rozvedli se .....

Chci reagovat ještě ke svému příspěvku před pár dny.

Máma mi včera řekla, že nedávno byl za ní můj táta a řekl jí, že je moc rád, že jsem se narodila a že jí děkuje, že to ustála.
Nejsem já nakonec šťastná to žena?
Je mi ted moc dobře. Přeji vám totéž. :hjarta: :hjarta: :hjarta:

Pol,
tohle je moc hezké :) Nakonec to potvrzuje moji teorii, že všichni rodiče milují své děti. Jen někteří se k tomu musí "prokutat" přes hory doly vlastního utrpení a negativních zkušeností, zloby a nenávisti, která se v nich na čas usadila....

Pandorraa napsal(a):

Pol,
tohle je moc hezké :) Nakonec to potvrzuje moji teorii, že všichni rodiče milují své děti. Jen někteří se k tomu musí "prokutat" přes hory doly vlastního utrpení a negativních zkušeností, zloby a nenávisti, která se v nich na čas usadila....

Díky Pan :pussa: .
Je fakt že jsem žila tak nějak v bludu, že děti miluje hlavně matka. A pak jsem byla šokovaná svým mužem, když jsem viděla jak pro ně dělá první poslední. Ale díkybohu nebo spíš díky mý mámě, žádnou křivdu vůči světu necítím.

Tak ja som bola cez víkend na rodinných konšteláciách a hoci som si sama nestavala "systém", pomohlo mi to. Odporúčam všetkým, ktorí vďaka zlej komunikácii s rodičmi alebo súrodencami nechcú alebo nemôžu pochopiť, že všetci robíme všetko najlepšie, ako vieme(aj rodinu) a že môžeme hrať len s takými kartami, aké sme dostali. Samozrejme, že dôležitý je aj postoj alebo povaha, niekto dá kontru, aj keď má na ruke h...o a suverénne hru zahrá, iný nezahlási ani durch, lebo sa bojí vlastného tieňa - ale viac-menej sa všetci pohybujeme v rámci kariet, ktoré sme DOSTALI rozdané. Počula som, ako tam ľudia ústami iných ľudí hovorili veic, ktoré sami neboli z rôznych dôvodov schopní blízkym povedať, a ako im ich blízki odpovedali samozrejmé veci, ktoré si reálni blízki mysleli a myslia, len to nedokážu(alebo niektorí už nemôžu) povedať osobne a do tváre. Revala som hneď od začiatku ako tur, ale večer som sa cítila ako umytá v Gange... A rozhodla som sa ísť na konštelácie do Čiech z jedného dôvodu, s ktorým som nerátala a ktorý ma bohužiaľ dobehol...
Všetkým ľuďom s problematickým vzťahom k mame odporúčam konštelácie, tým bojazlivejším ako účinkujúcim a divákom, tým odvážnejším(alebo zúfalejším) aj postaviť systém.

Seli, mám radost i za Tebe.

:storstark: :pussa: :rodna:

Seli, to je skvělé!!!  :hjarta:  :pussa:  :hjarta:

Selima napsal(a):

Tak ja som bola cez víkend na rodinných konšteláciách a hoci som si sama nestavala "systém", pomohlo mi to. .

Sel, to je nářez, co? Ale jak to funguje...úžasné! Plánuji na podzim konstalace v rámci školy.

Pandorraa napsal(a):

Selima napsal(a):

Tak ja som bola cez víkend na rodinných konšteláciách a hoci som si sama nestavala "systém", pomohlo mi to. .

Sel, to je nářez, co? Ale jak to funguje...úžasné! Plánuji na podzim konstalace v rámci školy.

Pan, mluvila jsem o tom (a o Vás) s psychoterapeutkou, zdálo se mi, že je nějako proti, řekla mi, že na to ještě nejsem zralá.  C o   t o   z n a m e n á   ? :(

Viktorko,
to já nevím, co pro tvou terapeutku znamená, že na to nejsi zralá...

Pokud měla na mysli rodinné konstalace, může to být
-A) o tom, že ona sama, stejně jako většina klasických terapeutů, téhle metodě nedůvěřuje, protože pracuje s archetypy a esoterickým vnímáním světa...tedy jinak než oficiální psychologie
-B) nebo to paní terapeutka myslela tak, že prostě nemáš ještě věci natolik srovnané, abys "ustála" tak silný emocionální zážitek....

Pokud neplatí bod A a platí bod B, tak myslím, že bys měla své terapeutce věřit, protože tě zná mnohem lépe, než my. Dovede posoudit mnohem lépe tvoji psychickou odolnost než ty sama.

Já osobně bych také nezařadila konstalace pro lidi, kteří ještě žádnou práci sami na sobě neudělali a kteří nejsou srozuměni se základními vesmírnými zákony. Kteří nemají alespoň nějaké zkušennosti s esoterikou, neumějí meditovat a nedovedou připustit, že jsou věci mezi nebem a zemí, které fungují, i když jim nerozumíme, tedy v ně nevěříme.
Protože vím, co jsme na škole 1 a 2 dělali, čeho se účastnice už "zbavily" a co se "naučily", tak se toho vůbec nebojím to pro ně zorganizovat :)

Od začátku tu píšu, že bych nejdříve volila kineziologii, protože je jemnější a "soukromější" - ono odhalovat své nejniternější emoce před skupinou neznámých - nebo i známých - lidí nemusí být pro každého příjemné. Člověk nejdříve musí dojít tak daleko, aby si uvědomil, že sehraná skupina ho může podpořit a její soucítění mu dodá odvahu a sílu....

Takže opakuji: nevím, jak to tvá terapeutka myslela. Pokud tuhle metodu nezná, moc bych neřešila, co si o tom myslí a řídila bych se svou vlastní intuicí. Pokud ji zná, důvěřovala bych jejímu úsudku a pracovala na sobě, abych to jednou zvládla, protože tahle metoda je úžasná právě v tom, že si věci nejen ROZUMOVĚ srovnáš, ale si je i PROŽIJEŠ. Poznáš, že se svými problémy nejsi sama a dostane se ti podpory celé skupiny lidí.

Asi tak...

Pandorraa napsal(a):

Sel, to je nářez, co? Ale jak to funguje...úžasné! Plánuji na podzim konstalace v rámci školy.

Anoano!!! :P :supr:
My sme tam mali asi polovicu účastníkov profíčky, ale dve z nich si tiež stavali systém a ručali :grater: rovnako ako ostatní... A mne hodne osvetlilo napr. už aj len to, že som bola okrem jediného systému(otec) stále vyberaná ako dieťa(4x), dvakrát dokonca ako nemanželské... raz ako hlavná hrdnika(takpovediac)... Prinútilo ma to zamyslieť sa nad svojou dospelosťou. A potom ma šokovalo, ako som sa raz plačom priam vnútila do postaveného systému(reagovala som asi príliš emotívne na rozostavanú situáciu) a okamžite som cítila, že som chalan alebo muž...  A druhý raz, keď ma vtiahli do systému na začiatku, som vedela, že k tej rodine nepatrím(bola som najmladší, nechcený súrodenec s veľkým vekovým odstupom). Nenormálne, to keby som rozprávala niekomu nezasvätenému, neuverí...

Tohle téma mě donutilo zamyslet se nad strašnou spoustou věcí, takže děkuji. A možná to ted napíšu zmateně. Všechny ty naše pocity pramení z dětství. Ale život je někde dál a pokud my nedáme svým mámám šanci, chovat se k nám jinak , jako k dospělým, pak si za to asi můžem částečně sami. Máma ve mě vidí malou holku, které dělá přednášky, a vlastně není důležité, jestli nedospěla ona nebo já. I vztah máma - dcera se musí někam posunout, pokud jedu neustále ve stejných principech tak se posunout nemůže. A ironií je, že to tak třeba cítí obě jen si to neumí říct, protože to nedělaly. A také jsem si uvědomila díky vám jednu věc, já jí stále vidím jako kdysi, vlastně tu 30nebo 40 letou mámu, která udělá svačinu, ted se vžiju do role pubertáka, já si tu přednášku vyslechnu a udělám co chce, protože je to pro mě jednoduší. Ale máma už je v důchodu, i její život se hodně změnil a přeci jen už je starší.
A určité věty, na které sem alergická bude opakovat stále. A to s tou tramvají... přesné, prostě ukázat, jak se chová mé dítě. Žily v jiné době, hodně věcí je jiných, vnoučatům vlastně v mnoha věcech rozumět nemůžou a tak jen kroutí hlavou a obvinují z toho nás. Jen jsem si představila sebe za 30let. Moje vnoučata se možná budou přemistovat čipem a dorozumívat telepaticky / obrazně řečeno / a já své dceři budu dělat přednášky , že je hrozná doba, že je chyba v ní, protože tomu prostě jen nebudu rozumět. Snad tenhle můj blábol někdo pochopí , jak sem ho myslela. :rolleyes:
A už nestartuju při .... no, víš, ale já ti říkala že ......, to nemyslíš vážně, tohle bych teda já nikdy neudělala ....., atd.
Prostě pro ní bylo důležité mít při přebalování roušku, v 7 dítě v posteli, na pohádky měla babičku a dala v té dané situaci to nejlepší, co mohla. takže vypouštím ze své hlavy díky vám myšlenku, že bych měla veci dělat tak jak ona a pokud je dělám jinak, mít potřebu se omlouvat, protože je to špatné. A není pravda, že by mě nechtěla a to že nedostudovala není má vina ale její rozhodnutí a nejsem špatná kvůli tomu , že to tak tenkrát bylo. A i chápu, že má sestra byla hodná, mazlivá, klidná a se mnou vždy problémy, protože ona byla plánovaná a máma byla v úplně jiné situaci a především jiné psychické pohodě. A mám jí ráda i když teda na kordy jsme..... Selimko, chystám se na konstalace jako divák ale taky se bojím, takže uvidíme. :pussa:

Dik, Pan, myslím, že je to, jak říkáš. Já jsem chodila na terapii už třikrát předtím, jenom jednou jsem měla pocit, že "něco dostávám" a to jsem ukončila díky přestěhování terapeuta. Jsem typ, že vím, že "mluvit s někým, kdo VÍ", je důležité a fajn, že český človék více méně zatím takový není (nechce být manipulován, ač ve svém zájmu), a také jsem příliš ješitná na to, abych LEHCE přiznala, že někdo mi rozumí víc než já sama. Terapeutce věřím, na 100%, a myslím, že i ona měla na mysli to, že "velké breky" nejsou pro mně. Nezdálo se mi, že této metodě nedůvěřuje, spíše fakt jenom krátce řekla, abych do toho ještě nešla. Tvá slova o lidech, kteří "žádnou práci na sobě neudělali", beru jako výzvu. Všude hlásám, že co se týká Duše, máme málo jasno, ale já mám asi méně jasno než ti, co nic netuší! Nevím co je "kineziologie, připadalo by mi to jako nějaký pohyb, a vůbec, cítím se teď jako nějaký  "duševní neandrtálec". Na druhé straně je vpodstatě divné, (pro mne), že se zřejmě navenek bráním "práci a činnosti v kolektivu" a přitom po tom stále dost intenzivně toužím. Kdosi mně naučil v takových chvílích říct: "Nech to koňovi, ten má větší hlavu!..." Dik za to, že zítra na mym páse (prostě pás=linka v práci), nebude nuda. Viki

Selima napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Sel, to je nářez, co? Ale jak to funguje...úžasné! Plánuji na podzim konstalace v rámci školy.

Anoano!!! :P :supr:
My sme tam mali asi polovicu účastníkov profíčky, ale dve z nich si tiež stavali systém a ručali :grater: rovnako ako ostatní... A mne hodne osvetlilo napr. už aj len to, že som bola okrem jediného systému(otec) stále vyberaná ako dieťa(4x), dvakrát dokonca ako nemanželské... raz ako hlavná hrdnika(takpovediac)... Prinútilo ma to zamyslieť sa nad svojou dospelosťou. A potom ma šokovalo, ako som sa raz plačom priam vnútila do postaveného systému(reagovala som asi príliš emotívne na rozostavanú situáciu) a okamžite som cítila, že som chalan alebo muž...  A druhý raz, keď ma vtiahli do systému na začiatku, som vedela, že k tej rodine nepatrím(bola som najmladší, nechcený súrodenec s veľkým vekovým odstupom). Nenormálne, to keby som rozprávala niekomu nezasvätenému, neuverí...

Ano, som nezasvätený a neviem, čo hovoríš, ale cítim, ako to s tebou zamávalo a tak ti aspoň držím palce, aby si vporiadku "strávila", čo si prežila...zdalo by sa, že mi je ľúto, že som to nezažila, ale keď ten človek, čo mu verím, hovorí, že je ešte čas,... o to viac sa budem tešiť..... :dudlik:

Viktorko, jsi na dobré cestě, jenom za tu chvilku, co jsi tady, jsi udělala velký kus práce a věřím, že to klubíčko brzy rozmotáš! :pussa: :hjarta:

Viktorko,
to je jen o tom, že člověk by měl být na každý svůj krok připravený a měl by být maximálně pozorný ke svému životu....
Na konstalace je třeba "dozrát", v tom má tvá terapeutka naprostou pravdu. TY sama musíš být na 100% přesvědčená, že to chceš. Jít tam ze zvědavosti nebo proto, že je to "prý" dobrá metoda, to nemá smysl.

Taky mi to trvalo, než jsem se odhodlala, taky jsem tam bulila jak protržená :) Koneckonců je to úspěch, víc jak 50 let mi to vůbec nešlo....

Sel, taky se tam objevilo mnoho prifi terapeutů, dokonce velmi a všeobecně známých, fungovalo to na nás na všechny :) Všichni potřebujeme "čistit" svoje poraněné dušičky :)

Misa II napsal(a):

Selimko, chystám se na konstalace jako divák ale taky se bojím, takže uvidíme. :pussa:

Neboj sa, ono sa niet čoho báť... teda aspoň s dobrým "vedúcim". Ja som našej terapeutke(ona je to fakt terapeutka, školená) okamžite dôverovala. Bola zvláštna, ale hneď mi bola akosi blízka. To som ešte nevedela, že býva v byte mojej sesterncie, že ju dôverne pozná, má infos aj o mne, atď. Ono to ani nie je podstatné. Podstatný je pocit, aký z nej/neho máš. Ja som mala dobrý a nebála som sa ani plakať, ani smiať, ani prípadne odmietnuť nejakú rolu(hoci som to neurobila, lebo som to tak necítila). Akurát som už potom nemala chuť stavať si systém. Bolo to veľmi zaujímavé a najzaujímavejšie bolo sledovať, ako to dokonale funguje, akoby samo, s ľuďmi, ktorí sa nepoznali a predtým nevideli, a zrazu intuitívne vedeli o svojich rodinách navzájom také informácie, až som žasla... A najlepšia bola tá baba, tá terapeutka. Vedela vyhmátnuť absolútne zásadné a bolestné veci na prvý vpich - a vedela, čo s tým, aby sa tam nikto nepoložil alebo neblokol. Okrem toho tí ľudia vedeli výborne opísať svoje pocity a vnímanie - to mi tiež nepripadalo celkom automatické. Možno to, že nás bolo málo a v podstate sme všetci boli nejakým spôsobom vybočujúci z radu, z nás robilo špecifickú skupinku. Neviem, nemám porovnanie, ale dúfam, že ho získam.