ahoj všechny snažilky, budoucí a současné maminy:),
doufám, že mi odpovíte. Sice jsem ještě docela mladá:), ale už mě celkem silně berou mateřské pudy:gloria:
Letos mi bude 24 let a já začínám hrozně toužit po miminku:dudlik:. Problém je ale s přítelem (27 let), máme byt, máme zaměstnání, auto, psa. Bydlení máme sice zatím v podnájmu, ale plánujeme, že do budoucna se přestěhujeme k jeho rodičům do rod. domu (tak do roka), kde budeme mít svoje patro. Jenže přítel se na dítě ještě necítí, a vůbec o tom nechce mluvit. A to je to co mě trápí. Říká, že za 3 roky, jenže mě občas to mateřství bere dost silně a pak jsme z toho nešťastní oba. No nejvíc já. Nechci ho přemlouvat, nutit, prosit, vydírat atd.
Jen by mě zajímalo jak to bylo u Vás, jestli vaši chlapi měli taky takový pocity, kdy a jak u Vás nastala situace, kdy jste si řekli, že si pořídíte miminko :) Předem díky za odpovědi :hjarta:

Maniše napsal(a):

ahoj všechny snažilky, budoucí a současné maminy:),
doufám, že mi odpovíte. Sice jsem ještě docela mladá:), ale už mě celkem silně berou mateřské pudy:gloria:
Letos mi bude 24 let a já začínám hrozně toužit po miminku:dudlik:. Problém je ale s přítelem (27 let), máme byt, máme zaměstnání, auto, psa. Bydlení máme sice zatím v podnájmu, ale plánujeme, že do budoucna se přestěhujeme k jeho rodičům do rod. domu (tak do roka), kde budeme mít svoje patro. Jenže přítel se na dítě ještě necítí, a vůbec o tom nechce mluvit. A to je to co mě trápí. Říká, že za 3 roky, jenže mě občas to mateřství bere dost silně a pak jsme z toho nešťastní oba. No nejvíc já. Nechci ho přemlouvat, nutit, prosit, vydírat atd.
Jen by mě zajímalo jak to bylo u Vás, jestli vaši chlapi měli taky takový pocity, kdy a jak u Vás nastala situace, kdy jste si řekli, že si pořídíte miminko :) Předem díky za odpovědi :hjarta:

Mne je 31, takze zacaly tikat hodiny. Nicmene s muzem jsme o diteti mluvili dlouho a stanovili jsme lhutu (po Egypte zacneme) a jak se zkracovala, tak jsme se pripravovali psychicky a on s tim byl "smiren". Hlavne myslim pusobilo to, ze kolem nas kamosi se zacali "rozmnozovat", takze jsme nebyli prvni a navic zase s nima mame spolecny zajem - ditko (teda za par dni). Tak to bylo u nas, ale asi na kazdyho chlapa plati neco jineho. Drzim palce.

me je jeste 23,po gyn operací a různých problémech mi řekli,ze budu mit problém otěhotnět,pokud vubec děti mit budu...a ze čím driv tim líp...rok se nic nedělo,pak jsme si našli pronájem a přítel se na Mimco jeste necítil,je mu 28,nikdo v okolí děti nemá.pak ale souhlasil,snažili jsme se rok a ted je desne natěšený.oproti začátku se uplne změnil :)

Užívej si svobody :) Ono mateřství není jenom procházka růžovou zahradou.. Času dost a tři roky utečou jako voda. Kdo ví, třeba se bude tvůj přítel cítit na "mateřství" dřív :) Hodně štěstí :)

PS: já jsem otěhotněla v 25letech, tak nějak jsem plánovala, že je na to čas, ale větší váhu na rozhodnutí měl manžel (34let). Kolem nás kámoši se taky dost "rozmnožili", takže to má dobrý vliv na chlapi, aby nebyli pozadu :)

Vždy jsem měli kolem sebe spoustu dětí a tak mě ani nenapadlo zatím mít naše vlastní, ale manžel kolem třicítky nemluvil o ničem jiném, pořád chtěl moc mimi ale mě se do toho moc nechtělo, nakonec jsem souhlasila a dneska jsem moc ráda, že Natálku máme, takže u nás to bylo obráceně!!

Ahoj Maniše, já myslím, že vše začíná tím, že o tom mluvíte. U nás to tak nějak vyplynulo ze situace, i když mateřský pudy se mnou lomcovaly od mých dvaceti. To mi ale bylo jasný, že bych měla dodělat školu, že nebydlíme a že náš vztah v tu dobu ještě nebyl tak docela vyzrálý... Hormony jsem zklidňovala tak, že jsem přes léto jezdila hlídat děti, i když nakonec to ty mé hormony ještě víc dráždilo. Tři roky na to jsme spolu začali bydlet (bylo mi v tu chvíli tedy 23 a dnes už manželovi 26) a často jsme o dětech mluvili, naše povídání bylo často obrácené do budoucnosti, ve stylu, co a jak s dětmi budeme podnikat. Pak už se blížil konec mé školy (to mi bylo 25) a navrhla jsem partnerovi, že vysadím prášky a on neměl nic proti. Čekaly mne státnice, stěhování do vlastního, plánovali jsme svatbu a předpokládali, že bych třeba do roka mohla otěhotnět... no co ti mám povídat, stěhovali jsme se, když jsem byla ve třetím měsíci, státnicovala jsem v šestým a svatba byla, až když bylo Matyldě pět měsíců :D .  Takže já myslím, že ten první krok, kdy jste o tom začali mluvit, jsi už učinila a teď tomu hold musíš nechat volný průběh, a třeba tomu občas napomoct při občasných rozhovorech, jako že třeba řekneš, že rodinný dům (kam se budete stěhovat) je vážně jako stvořený pro děti atp., však to znáš ;), taková ta lehká ženská manipulace

:)díky za Vaše zkušenosti. Naši kamarádi maji většinou holky moc mladý a ještě studující, takže vliv kamarádů u nás roli hrát nebude. Což je škoda, věřim tomu, že kdyby začali kluci zakládat rodiny, tak my taky ;)A to nemluvim o svatbě, kamarádkám říkám, že se vdám až se ožení přítele nejlepší kamarád, což bude nejdřív za 10 let:dumbom: Přítel o dětech moc hezky mluví, má je rád, ale vlastní zatim prostě nechce. Já se třeba těšim až budu mít bříško a budu chystat výbavičku a tak a on se úplně děsí toho, jak budu tlustá a ošklivá :dumbom::)No tak co na to říct... jen čekat až to prostě přijde, jenže to se ustýskám. Myslela jsem, že mi od toho pomůže pejsek, chvíli to zabralo a dneska jsme na procházce potkali rodinku s kočárkem a s pejskem, tak si mi to tááááák líbiiiilo a já chci takyyyy :dudlik::hjarta:

Ahoj Manise,
Tak me je 23 a letos mi bude take 24 let jen mam uz deti a to dve. Nas kluk byl naprosto neplanovany,ale musim uznat krasny omyl ac ted velmi zloblivy..Nemeli jsme defakto nic,byt,zajisteni..atd ja neododelanou skolu a zvladli jsme to.
A o poceti dcerky si manzel sam rekl,to bylo manzelovi 27 let. A musim uznat ze i dost jeho znamych ma spousty deti a ackoli jsme jedno meli tak hnedka chtel dalsi.:dudlik:

A co se pece o dite atd tyka,nejsem ta prava na rady,ale vim jake to je ac ty to planujes neni to takova sranda jak to vypada,mozna zkus jeste pockat mas dostatek casu abys pak nemela doma sice miminko,ale nespokojeneho tatinka... :dumbom:

no právě. Taky si řikám, jestli si to nějak moc nemaluju. Vždycky když s přítelem o tom mluvíme, tak já řikám samý ty hezký věci (myslím tím ty příjemné) a on mluví v realitě. Jasně, můžeme si užívat, máme naplánovaný exotický zájezd (sice nevim kdy,ale do 3 let to snad stihneme:-) :) Ale pudy jsou pudy :dumbom:

mě takhle chytili pudy taky ve 20ti, ne-li v osmnácti :D

no ve 23 jsem měla vypočteno, že příští rok končím vysokou a byt se právě zařizoval. Mluvila jsem a mluvila.... přítel nebyl sice nijak proti, ale radostí mi taky neskákal  :/

no a nakonec se to automaticky stalo i jeho plánem, protože mě asi měl už plné zuby. Já taky neprosila, netlačila, ale kecala a kecala :D znáte to.

Neříkám, že by nebylo lepší počkat až laskavě dozraje k tomu mít dítě sám! JENŽE, co kdyby to bylo třeba ve 40ti, pak už by to asi nebylo se mnou :( :( :(
Na příštího mimíse si asi najdu staršího a vyzrálého chlapa, který mě bude nosit na rukou! No teda já se o to snažila i u toho prvního, ale asi je úděl žen, padat na hubu ze svých vysněných výšek :D

no když říká do 3 let, tak do roka ho máš zmáknutýho ne?

Misha napsal(a):

mě takhle chytili pudy taky ve 20ti, ne-li v osmnácti :D

no ve 23 jsem měla vypočteno, že příští rok končím vysokou a byt se právě zařizoval. Mluvila jsem a mluvila.... přítel nebyl sice nijak proti, ale radostí mi taky neskákal  :/

no a nakonec se to automaticky stalo i jeho plánem, protože mě asi měl už plné zuby. Já taky neprosila, netlačila, ale kecala a kecala :D znáte to.

Neříkám, že by nebylo lepší počkat až laskavě dozraje k tomu mít dítě sám! JENŽE, co kdyby to bylo třeba ve 40ti, pak už by to asi nebylo se mnou :( :( :(
Na příštího mimíse si asi najdu staršího a vyzrálého chlapa, který mě bude nosit na rukou! No teda já se o to snažila i u toho prvního, ale asi je úděl žen, padat na hubu ze svých vysněných výšek :D

no když říká do 3 let, tak do roka ho máš zmáknutýho ne?

no právě se bojim toho, že to nebude ani za 3 roky :dumbom: Podle jeho reakcí, to vypadá, že budu rodit právě ve 40 :kapitulation: ;) Já taky kecám, kecám ale pak zjistim, že si povídám sama pro sebe...
Sakra, jak toho chlapa uhnat... Přemyšlela jsem, že si půjčíme jeho synovce na víkend, to by mohlo zabrat. Jsou mu 4 roky a je to hroznej expert :cool: Prostě budu zatim tiše závidět a snít a za 3 roky vám napíšu, jak jsem na tom. Abych nebyla svobodná matka někde v azylovym domě :D:D:D

My jsme mimi vyloženě neplánovali, byli jsem spolu krátce, ale přítel pořád říkal, jak by už chtěl dítě a abych vysadila prášky. Pak když se to stalo, koukal jak spadlej z višně(já teda taky) ale nakonec jsme oba rádi, že se nám to takhle povedlo a na mimi se těšíme.Nevím co ti na to poradit, když on miminko nechce, tak ho do toho určitě nenut, oni ho ty pudy za chvíli snad taky chytnou. A je fakt, že jsi ještě dost mladá, užívej si života. Minimálně ještě rok.

ten můj taky pořád nechtěl...teda chtěl a furt to oddaloval a já tak moc chtěla.. bylo mi 29.. vedli jsme dloooooooooouhý diskuze,jestli už ted nebo jestli počkáme, a já nechtěla čekat já to chtěla hned a on byl furt proti, že už jsem byla rozhodnutá od něj po 5 letech odejít,protože mi přišel najednou jako sobec...pak jsem mu jednoduše oznámila že končím s práškama a on mi řekl-no jestli sis to dobře rozmyslela....tak jsem furt měla pochyby,..nakonec jsem do toho vlítla po 3 měsících..no nemůžu říct že by se mnou těhotenství nějak extra hodně prožíval...a dneska když je Adámkovi půl roku-TAK JE TEN NEJLEPŠÍ A NEJSTAROSTLIVĚJŠÍ TÁTA POD SLUNCEM!!!!!!!!!:hjarta:(až to někdy přehání s tou péčí a strostlivostí...)

sudina napsal(a):

ten můj taky pořád nechtěl...teda chtěl a furt to oddaloval a já tak moc chtěla.. bylo mi 29.. vedli jsme dloooooooooouhý diskuze,jestli už ted nebo jestli počkáme, a já nechtěla čekat já to chtěla hned a on byl furt proti, že už jsem byla rozhodnutá od něj po 5 letech odejít,protože mi přišel najednou jako sobec...pak jsem mu jednoduše oznámila že končím s práškama a on mi řekl-no jestli sis to dobře rozmyslela....tak jsem furt měla pochyby,..nakonec jsem do toho vlítla po 3 měsících..no nemůžu říct že by se mnou těhotenství nějak extra hodně prožíval...a dneska když je Adámkovi půl roku-TAK JE TEN NEJLEPŠÍ A NEJSTAROSTLIVĚJŠÍ TÁTA POD SLUNCEM!!!!!!!!!:hjarta:(až to někdy přehání s tou péčí a strostlivostí...)

nádhera, věřim tomu, že ten můj bude taky dobrý táta, právě proto vím, že on je ten s kym chci mít děti a zestárnout :par: :)

tak tomu věř!!!Chlapy pak hrozně vyměknou!!!Oni si hrajou na kingové,ale jak dojde k věci..

Mani, muj muz deti miluje, vedela jsem,ze je chci mit s nim a ze bude skvely tata a take mi na zacatku vztahu tikaly hodiny,ale pak jsem to nejak ustala, poridili jsme si maleho pejska - yorshira,tam jsem si prvni rok vyradila a najednou muz prisel sam,ze by si moc pral miminko a musim rict,ze jsem na to cekala,protoze ted se o me hezky stara a az bude mimi,tak na to bude plne pripraveny a uz ted se strasne moc tesi...A musim rict jedno, jsem sobecka, kdo neni,ale myslim si,ze nam nic neuteklo, hodne jsme procestovali, uzili si jeden druheho, koupili a zaridili bytecek a ten mimisek je vyusteneni naseho vztahu....Kdyz jsem ho tlacila do miminka,tak jsem citila,ze ani me to neudela nejak extra stastnou, tolik se sice nebranil,ale nebylo to ono....:) Takze drzim pesticky...

všichni mi tak hezky odpovídáte, jsem fakt dojatá :) a máte pravdu, doufám, že jednoho dne taky za mnou příjde a řekne, že chce miminko. To bude asi nejšťastnější den v mym životě :supr: Nebudu ho přemlouvat, nutit prostě budu čekat ... je fakt, že můžeme ještě něco užít. Budu svoje mateřšký city zatím prostě věnovat našemu 5 měsíčnímu štěňátku :dudlik: :hjarta:

Maniše, tak já stojím na straně tvého partnera :supr:
Neznám tě, ale mám pocit, že ty na mateřství naivně vidíš jen ty hezké věci jako je chystání výbavičky a ježdění s kočárkem. Ono je to někdy pěknej záhul, zvláště ze začátku než si na sebe všichni zvyknete a naučíte se spolu žít.
Myslím, že za ty 3 roky ti opravdu nic neuteče, můžete se trochu finančně zajistit, cestovat, těšit se na budoucnost a kdo ví, třeba bude mimi i dříve. Ale pokud někoho do něčeho tlačíš, tak se dočkáš opaku, někteří slabší jedinci i radši zařadí zpátečku a mizí :rolleyes:

potvurkapodivna napsal(a):

Maniše, tak já stojím na straně tvého partnera :supr:
Neznám tě, ale mám pocit, že ty na mateřství naivně vidíš jen ty hezké věci jako je chystání výbavičky a ježdění s kočárkem. Ono je to někdy pěknej záhul, zvláště ze začátku než si na sebe všichni zvyknete a naučíte se spolu žít.
Myslím, že za ty 3 roky ti opravdu nic neuteče, můžete se trochu finančně zajistit, cestovat, těšit se na budoucnost a kdo ví, třeba bude mimi i dříve. Ale pokud někoho do něčeho tlačíš, tak se dočkáš opaku, někteří slabší jedinci i radši zařadí zpátečku a mizí :rolleyes:

to si zase nemyslím, že to vidím naivně. Já jsem vyrůstala v dost početný rodině, dokonce mám o 11 let mladší sestru, o kterou jsem se prakticky starala nejvíc já, protože naši stavěli barák. Jinak mám zkušenosti s hlídáním dětí (dokonce jsem hlídala dvojčata) a tak nějak vím co to obnáší. Je fakt, že to jednou bude pro nás změna, že nebudeme mít takové pohodlí na jaký jsme teď zvyklí. Ale já prostě cítím, že bych na to byla připravená. Přítel není a jak jsem již psala nebudu ho nutit. Protože jak máš určitě pravdu, mohl by se "zaleknout" a vzít roha... ale on zase nemá takovou povahu :kapitulation:

Maniše, se mnou to taky střídavě lomcovalo asi od dvaceti, ale byly to spíš takový záchvaty a vždycky jsem věděla, že miminko, to není procházka s načančaným kočárkem a pejskem v parku a vypadat jak reklama na štěstí.
Jelikož jsem byla v 19ti letech chůva u novorozence, věděla jsem, že to je taky třeba vstávat 6x za noc a někdy nespat vůbec. Je to hodně organizace, dokola se opakujících úkonů, práce, i strachu a pochybností. A čím zralejšího chlapa vedle sebe máš, tím lépe pro tebe, proto ho moc "neznásilňuj", může se to šklivě proti tobě otočit.
Chceš přece chlapa který se bude těšit domů a nebude smutně koukat z okna a v duchu si říkat "ach jo, jak já bych šel s klukama na šipky" nebo "jak bych si rád vytunil auto a do kufru dal velký repráky" :lol: (ježiš jen dávám příklady) :lol:

U nás to bylo tak, že když se ještě manželovi do miminka nechtělo a mluvila jsem o tom jen já, vzala jsem si z toho v tu chvíli to lepší - že nemám starosti a můžu si doslova dělat co chci a užívat si.
No a pak najednou manžel v cca 28-29ti přišel a začal o tom mluvit a začal se těšit, úplně hrozně moc a pro mě je to mooooc příjemný, že ho nemusím ukecávat, lákat a zpracovávat a chodit kolem horký kaše.
No a taky ten sex má úplně jiný rozměr :godlike:

Tak toho svýho občas naťukni, prober s nim jeho obavy, které z toho má (proč bys měla být tlustá?) , třeba se ten tvůj nebojí otcovství a miminka, ale bojí se, že pro něj všechno skončí, že už ho nepustíš ven zapařit s kamarády a skončí mu společenský život, tak s ním tyhle strašáky prober, protože všechno je věc dohody a kompromisu.
A pak se do toho pusťte, protože když jsou na to fakt oba dva, tak je to bomba :)

Kočičko moje, je to moc moc krásný, když na to koukáš u někoho jiného a člověk si to maluje narůžovo.
Mě osobně je 29 let a manželovi bude 30 let. Jsme finančně zajištěný, máme dům, fungující firmu, máme krásnou 2měsíční holčičku, ale byl to všechno hrozný boj a je i nadále. Mít mimčo je krásná věc, přesně jak píše potvůrka i já za tím naivně viděla, jak to bude krásný, že nebudou starosti. Možná právě tím jsme si to všechno vyžrala. Porod stál za ho :-), Verunku trápí prdy a bolesti bříška, špatně mi spinká, převážnou část dne s ní prochodím a ona mi probrečí, nekojím, protože se mi nechtěla přisát a řvala mi hlady. Teď momentálně má rýmu jako trám a o kašli ani nemluvím. Ale je to silák, ještě se na mě usmívá. Řekla bych, že to zvládá líp jak já. Je to pro mě obrovský záhul, hlavně psychický a někdy si říkám, že to ani nezvládnu. Navíc po fyzické stránce nejsem také ok, protože jsem tři měsíce před porodem byla nucena ulehnout a ona ta fyzická zátěž začíná právě tím porodem a pak je to maraton.
Takže moje rada zní: dál sni, dál o tom mluv, cestuj, užij si exotickou dovolenou a plánuj. Mluv o tom krásně, nevyhrožuj ničím a on na to časem přijde. Moje heslo zase zní: Vždycky chceme to, co momentálně nemáme nebo mít nemůžeme.
Myslím, že není pak ideální mít doma malýho broučka a být na všechno sama, protože by to přítel prostě nechtěl a bylo by to proti jeho myšlení. Upřímně ti řeknu, že by se z toho asi posr....
Drž se, jednou se dočkáš!!!!!

Ládi napsal(a):

Kočičko moje, je to moc moc krásný, když na to koukáš u někoho jiného a člověk si to maluje narůžovo.
Mě osobně je 29 let a manželovi bude 30 let. Jsme finančně zajištěný, máme dům, fungující firmu, máme krásnou 2měsíční holčičku, ale byl to všechno hrozný boj a je i nadále. Mít mimčo je krásná věc, přesně jak píše potvůrka i já za tím naivně viděla, jak to bude krásný, že nebudou starosti. Možná právě tím jsme si to všechno vyžrala. Porod stál za ho :-), Verunku trápí prdy a bolesti bříška, špatně mi spinká, převážnou část dne s ní prochodím a ona mi probrečí, nekojím, protože se mi nechtěla přisát a řvala mi hlady. Teď momentálně má rýmu jako trám a o kašli ani nemluvím. Ale je to silák, ještě se na mě usmívá. Řekla bych, že to zvládá líp jak já. Je to pro mě obrovský záhul, hlavně psychický a někdy si říkám, že to ani nezvládnu. Navíc po fyzické stránce nejsem také ok, protože jsem tři měsíce před porodem byla nucena ulehnout a ona ta fyzická zátěž začíná právě tím porodem a pak je to maraton.
Takže moje rada zní: dál sni, dál o tom mluv, cestuj, užij si exotickou dovolenou a plánuj. Mluv o tom krásně, nevyhrožuj ničím a on na to časem přijde. Moje heslo zase zní: Vždycky chceme to, co momentálně nemáme nebo mít nemůžeme.
Myslím, že není pak ideální mít doma malýho broučka a být na všechno sama, protože by to přítel prostě nechtěl a bylo by to proti jeho myšlení. Upřímně ti řeknu, že by se z toho asi posr....
Drž se, jednou se dočkáš!!!!!

Díky moc Ládi. Je dobrý že si mi to napsala. Právě proto jsem sem napsala abych dostala rady od zkušených. Abych si vyslechla více různých názorů. Jak ty hezké tak i špatnější. Takže ještě jednou díky :pussa:

Tak mám pocit, že tu z vás hodně mluví "vystřízlivění" z dětí.... ale jsou tu i tací, kteří to tak kriticky nevidí - viz. já! Matynka taky byla uplakané miminko, celé šestinedělí jsem ji prakticky nosila na ruce, jinak plakala, v noci jsem kojila téměř po hodině a dodnes už ani nevím, co to je spát noc v kuse, protože když to jde dobře, kojím třikrát za noc, ale to, co mi ten uzlíček štěstí do života vnesl, se tu ani nedá popsat! Jsou to sice starosti, ale krásné a hlavně smysluplné!

Claire napsal(a):

Tak mám pocit, že tu z vás hodně mluví "vystřízlivění" z dětí.... ale jsou tu i tací, kteří to tak kriticky nevidí - viz. já! Matynka taky byla uplakané miminko, celé šestinedělí jsem ji prakticky nosila na ruce, jinak plakala, v noci jsem kojila téměř po hodině a dodnes už ani nevím, co to je spát noc v kuse, protože když to jde dobře, kojím třikrát za noc, ale to, co mi ten uzlíček štěstí do života vnesl, se tu ani nedá popsat! Jsou to sice starosti, ale krásné a hlavně smysluplné!

:supr::hjarta::hjarta::hjarta:

O žádném střízlivění se tu myslím nemluví, ale pokud někdo vidí za mateřstvím vožení načančaného kočárku, tak by mohl být později rozčarovaný :)

Jinak to určitě nebylo myšleno zle. Já opravdu věřím, že je to to nejhezčí, co nás může potkat, proto do toho taky jdu ne? :) a věřím, že to je krásné a smysluplné.
Rozhodně bych do toho ale šla jenom s člověkem, který to chce úplně stejně jako já a je na to ready.

Me to chytalo prubezne uz asi od 20ti, nicmene jsem citila, ze je jeste cas....  Ted je mi 30 let cekam prvni mimi a tesim se moc...nutno podotknout, ze manza by klido jeste dva tri rocky pockal, ale ted se fakt tesi. Byt tebou pockam, az budete mit to vlastni patro a pak bych tema opatrne zase natukla, jestli te to bude jeste drzet. Protoze ja to mela vzdycky s jarem a pak me to prechazelo :dumbom:

Maniše, holky už ti psaly, že času je dost. Teď je mi za skoro 29, s přítelem jsme koupili byt a zatím to klape, jak jsem si vždycky představovala - myslím ty okolnosti.

Claire napsal(a):

Tak mám pocit, že tu z vás hodně mluví "vystřízlivění" z dětí.... ale jsou tu i tací, kteří to tak kriticky nevidí - viz. já! Matynka taky byla uplakané miminko, celé šestinedělí jsem ji prakticky nosila na ruce, jinak plakala, v noci jsem kojila téměř po hodině a dodnes už ani nevím, co to je spát noc v kuse, protože když to jde dobře, kojím třikrát za noc, ale to, co mi ten uzlíček štěstí do života vnesl, se tu ani nedá popsat! Jsou to sice starosti, ale krásné a hlavně smysluplné!

Claire, to není vystřízlivění z dětí, ale realita. Ládí se pokud vím na mimi hodně těšila a je šťastná, že Verunku má, ale mluví o realitě, že to nejsou jen samé příjemné chvilky, ale opravdu je to záhul a ne každá maminka a miminko jsou stejné, takže každá z nás to prožívá jinak. Někomu to trvá delší čas než se s mimi sžijí, ale to ještě není žádné vystřízlivění. Já do těhu šla s nezkreslenou představou, že to aspoň ze začátku bude pořádná soda a taky byla, ale to neznamená, že lituju toho, že mám Nikču, jen je to prostě další etapa života a co bylo předtím už se nikdy nevrátí a proto jsem ráda, že jsem si užila aspoň chvíli bezstarostného života, takže z mého pohledu nevidím nic pozitivního si ve dvaceti upíchnout prcka a přijít o tu etapu života.

Vydrž a snaž se netlačit na něj. Ale každopádně bych o tom mluvila, občas upustila vhodnou narážku atd.  Ono málokterej chlap se cítí být 100% připravenej na dítě, mají ještě mnohem menší představu o tom co to obnáší a většinou je to děsí, a to i takový co  z nich pak jsou skvělí milující tátové ;) Hele máš ještě čas, ty tři roky bych asi viděla jako takovou nějakou hranici. Pokud by za tři roky mluvil stejně odmítavě a vyhýbavě začala bych to řešit, ale zatím  to nech a rozmazluj pejska ;)

Já musím souhlasit s Potvůrkoupodivnou a Ládi... i já se na miminko nevýslovně těšila, manžel byl a stále je blahem bez sebe ze svého syna a pomáhá jak může, ale ty začátky byly dosti krušné...ale člověk rychle zapomíná. Teď nám táhne na 9m, jsme spolu už sehraní a větší rodinnou idylku si nedokážu představit :) ale první 3 měsíce jsem byla v jednom kole (neustále kojení i co 1/2 hodinu, noční vstávání, neustále chování a přebalování, prdíky, brečení a do toho poblázněné hormony z porodu...ale kolem toho 3 m se to zlomilo a já si mateřství začala užívat. Je to ten nejkrásnější pocit na světě!!!!

Manžel si dítě moc přál (34 let), takže žádné osobní zkušenosti nemám, ale určitě bych na něj netlačila stylem: Chci dítě, chci dítě, chci dítě, protože nátlak chlapi nemají rádi a vlastně my ženský taky ne. Spíš se ho pokus nějak "nenásilně" navést na myšlenku otcovství, aby měl pocit, že k tomu dospěl SÁM :styrka: