ahoj holky, už jsem na téma nevěry psala dříve, všechny máme podobné příběhy. Teď je snad klid. Nevím. Ale vadí mi, že jsem já byla ten, který se po zjištění jeho nevěry snažil, aby vše bylo o.k. On jen proplouval a nechal se kolíbat na vlnkách. Nějak mi dochází, že jsem spíš jako jeho dobrá kamarádka, kterou bere na různé akce, svěřuje se se svým trápením a bolístkami, ale to, co bych chtěla od něj - to jsou pozornosti - kytka, oplateček, sms, cokoliv, ať vím, že na mě přes den myslí, ...tak toho se mi nedostává. Jestli vůbec mu na mě záleží jako na ženské. Jak to zjistím ? Žárlivost u něj sice vyvolám, ale není to, po čem bych zrovna toužila, aby mě nějak slovně usměrňoval v mém chování.
Když to šlo u " ní " proč to nejde u mě. Víc pozornosti vzbudím, když donesu nákup a je uklizeno. Děkuji nechci.
Jak vzbudit zájem ?

Tak zkus jednou ten nákup nedonýst a neuklidit.....kamarádka přeci nemusí "makat" za oba
Jinak - mezi námi - kdyby ti jen tak přinesl kytku - neoptala by ses sama sebe proč?Zvláště když ti kytky nenosí....

U nás před provalením fungoval vztah celkem dobře až na tu mileneckou složku (přesně jak píšeš - manžel ve mě přestal vidět ženskou)

Po provalení jsem se naštvala, že tyhle milenecký pozornosti vyžírala ta milenka. Chtěla jsem změnu. Radila jsem se s psychologem a ten mi řekl, ať si o ty pozornosti řeknu. Že si většina ženských myslí, že by na to měl chlap přijít sám, ale prý chytrá ženský ví, že se pozná, že chlapovi na ženské záleží i z toho, když chlap dělá to, co si ženská přeje. Tzn. když vyhoví mým přáním. Tak jsem ze začátku manželovi řekla, co by mi dělalo dobře, aby mi dělal. Přišlo mi to trochu ponižující (k milence se tak choval spontáně) ale u nás šlo o to narušit letité špatné stereotypy. Pak jsem zároveň některé věci, co bych ráda získávala od něj začala dělat jemu. A světe div se, po nějaké době mi to on začal vracet (intimnosti, doteky, dárečky, slovíčka, pozvání na skleničku, iniciativu a inovace v sexu).

A zároveň jsem si přečetla knihu Proč muži milují potvory - to souvisí s tím, co psala Michaela.

A taky vím, že to u nás funguje, protože chceme oba.

Držím palce ať to vyjde i u vás.

Jo a ještě mi psycholog řekl, že ve vztahu má vždycky víc práce ten kvalitnější z partnerů. Takže já nezkoumám, kdo se musí z nás víc snažit, protože taky nevidím do duše mého manžela, jak moc snahy ho stálo dát přednost mě před milenkou.

Michaela.43 napsal(a):

Tak zkus jednou ten nákup nedonýst a neuklidit.....kamarádka přeci nemusí "makat" za oba
Jinak - mezi námi - kdyby ti jen tak přinesl kytku - neoptala by ses sama sebe proč?Zvláště když ti kytky nenosí....

Kytky nosil, ale nějak přestal... nemusela by být kytka jako hrom, stačí 1 růže, narcis, sněženka, maličkost. A nákup, úklid ? - máš přece holky, tak si to zařiď ať nemusíš ty. Nenapadne ho, že by o mohl zařídit on. Přijde mi, že všichni u nás doma bydlí jako v hotelu. Přijdou , využijí služeb, které se jim nabízí, včetně vyprání a vyžehlení prádla, jídla atd. pohodlí, a zase odejdou. Proč by se někdo sehnul a sebral z dlažby chuchvalec prachu ? Ale to je o něčem jiném. Leckdo mi to může mít vážně za neschopnost výchovy dcer...

U něj mi jde o přístup ke mě jako k ženské.

Vanilka69 napsal(a):

U nás před provalením fungoval vztah celkem dobře až na tu mileneckou složku (přesně jak píšeš - manžel ve mě přestal vidět ženskou)

Po provalení jsem se naštvala, že tyhle milenecký pozornosti vyžírala ta milenka. Chtěla jsem změnu. Radila jsem se s psychologem a ten mi řekl, ať si o ty pozornosti řeknu. Že si většina ženských myslí, že by na to měl chlap přijít sám, ale prý chytrá ženský ví, že se pozná, že chlapovi na ženské záleží i z toho, když chlap dělá to, co si ženská přeje. Tzn. když vyhoví mým přáním. Tak jsem ze začátku manželovi řekla, co by mi dělalo dobře, aby mi dělal. Přišlo mi to trochu ponižující (k milence se tak choval spontáně) ale u nás šlo o to narušit letité špatné stereotypy. Pak jsem zároveň některé věci, co bych ráda získávala od něj začala dělat jemu. A světe div se, po nějaké době mi to on začal vracet (intimnosti, doteky, dárečky, slovíčka, pozvání na skleničku, iniciativu a inovace v sexu).

A zároveň jsem si přečetla knihu Proč muži milují potvory - to souvisí s tím, co psala Michaela.

A taky vím, že to u nás funguje, protože chceme oba.

Držím palce ať to vyjde i u vás.


Jo a ještě mi psycholog řekl, že ve vztahu má vždycky víc práce ten kvalitnější z partnerů. Takže já nezkoumám, kdo se musí z nás víc snažit, protože taky nevidím do duše mého manžela, jak moc snahy ho stálo dát přednost mě před milenkou.

Tak já jsem si o pozornosti řekla taky, ale mělo to úplně opačný efekt, spíš se naštval, že teď když ví, co chci, tak jako že na povel mu to zrovna nepůjde. Něco v tom smyslu. Tak jsem začala já, že mu sem tam donesu čokoládku, sms - norm. - mám tě ráda, sms. -erotické, svačinka do práce, kafíčko k snídani, čajíček večer k televizi, když ho cokoliv bolí, masáž, bohužel, odezva žádná. To už musím být na tom tak, že ležím v posteli s horečkou. To jo, donese čaj, prášek. Poplácá po zádech, jako chlapa...

heko10
ty mi strašně připomínáš mě samotnou. Je to teprve necelé dva měsíce, co mě to přešlo a myslím si nebo spíše doufám, že navždy. Nezabývej se tím!!! čím více se tím budeš zabývat, tím více tě to bude trápit. Nech to být a přijde to samo. Neboj, on už moc dobře ví, co ti schází, co potřebuješ, ale prostě mu to nejde. Nebude ti přeci říkat to, co říkal jí. Přišlo mi to taky takové divné, proč to nedokáže ke mně a jí to sypal z rukávu. Ale začínám to chápat. Ano, taky by mě ta sladká slovíčka zahřála, pohladila na duši, ale stále se ptám "věřím tomu". Vracelo by mě to. Heko, ty to musíš cítit. Cítit, že to myslí vážně. Musíš to cítit, nemůžeš o tom přemýšlet.
On to opravdu na povel dělat nebude. A dělá dobře, protože to ti nic nedá, to nebude to opravdivé a to ty bys chtěla??
Já už tedy ne. Ale rozumím ti moc dobře.

uzlík napsal(a):

heko10
ty mi strašně připomínáš mě samotnou. Je to teprve necelé dva měsíce, co mě to přešlo a myslím si nebo spíše doufám, že navždy. Nezabývej se tím!!! čím více se tím budeš zabývat, tím více tě to bude trápit. Nech to být a přijde to samo. Neboj, on už moc dobře ví, co ti schází, co potřebuješ, ale prostě mu to nejde. Nebude ti přeci říkat to, co říkal jí. Přišlo mi to taky takové divné, proč to nedokáže ke mně a jí to sypal z rukávu. Ale začínám to chápat. Ano, taky by mě ta sladká slovíčka zahřála, pohladila na duši, ale stále se ptám "věřím tomu". Vracelo by mě to. Heko, ty to musíš cítit. Cítit, že to myslí vážně. Musíš to cítit, nemůžeš o tom přemýšlet.
On to opravdu na povel dělat nebude. A dělá dobře, protože to ti nic nedá, to nebude to opravdivé a to ty bys chtěla??
Já už tedy ne. Ale rozumím ti moc dobře.

Hm, to máš ve všem pravdu, akorát je tady takový drobný rozdíl - u tebe jsou to 2 měsíce, u mě 2 roky,....

Heko, můžeš mu i ztropit scénu a říct, že by měl dělat něco s tím panděrem a že za ty prachy, co měsíčně prohulí, by měl už Harleye ... :cool:
Naučila jsem se stejně jako Vanilka, říkat věci, co chci, co mi je příjemné, ale i to, co mi vadí, přímo.
S tím panděrem musím mlčet, sama ho mám, ale když on do mě reje, tak mu to líbezně a asertivně vrátím taky. Už si do mě nekopne a já už nezůstávám ležet. Ale pozornosti oplácím ráda a s gustem, hlavně v té posteli, a jsem ráda, že to nechápe jako divadlo nebo vlezdoprdelkování (doslova  :rodna: ).
Fór je v tom, že pokuď uznáváš a respektuješ jeho osobnost, on to musí  dělat taky, toje o té mé pořád poklamované toleranci, nadhledu a respektu. No, a pokuď jsou hranice překročeny, důkladně zaprskáš, sekneš drápkem nebo v opačném případě můžeš slatně vrnět a necháš se podrbat na bříšku ;) . Nic mezi, pořád je to vyvažování ,harmonie, soulad, jak jsou misky vah dole delší dobu, je to závislost a ponižování.

heko,
možná jsi mi nerozumněla. Je to dva roky, co jsem přišla na m nevěru, ale dva měsíce, kdy jsem se vyléčila z toho aby mi říkal to, co dokázal k ní a ke mně ne.

uzlík napsal(a):

heko,
možná jsi mi nerozumněla. Je to dva roky, co jsem přišla na m nevěru, ale dva měsíce, kdy jsem se vyléčila z toho aby mi říkal to, co dokázal k ní a ke mně ne.

jo,jo, všimla jsem si , pozdě ale přece.

Heko, haló, viď, že znáš svoji cenu, viď, že mu nelezeš do zadku, chodíš ven, aniž  mu neuvaříš na 3 dny dopředu a nehlásíš se každou hodinu mobilem....

Heko,
každý si dovolí tolik, kolik mu dovolíš.Víš stereotyp je hodně ubíjející a vztahu moc nepomáhá a tak změna třeba v tom, že necháš ležet chuchvalec na zemi a půjdeš se projít a pak příjdeš budeš se usmívat a třebas plácat nesmysly někdy probudí i ...
Než byla "doba temna" u nás, tak jsem taky všechny práce včetně různých oprav dělala sama. Teď už neumím zašroubovat ani žárovku a z ucpaného odpadu jsem úúúúplně mimo. Taky často ráno "absolutně nestíhám" připravit svačiny a odnaučila jsem se fůru věcí, ale nadruhou stranu jsem se naučila říct si o to co chci a najít si čas sama na sebe. Vůbec jsem netušila ( vdaná 16 let), že můj m je "částečně" manuálně zručný. A najednou umí tolik věcí a obzvlášť, když to ještě přišperkuji větou, že nevím co bych dělala, kdyby tady nebyl. To se pak čepíří jak teřvev a toká a toká a nemysli si, ještě před rokem a čtvrt jsem byla absolutně "nepoživatelná". Kvůli mně neměl prostor, nemohl dýchat, nadruhou stranu jsem prý byla ta co si poradí, zatím co "ona dona" byla chudák po rozvodě" (starém 8 let) a potřebovala ho, kdežto Já si prý ještě "někoho najdu".
Hlavně si udělej pořádek sama v sobě. Já jsem si moc dobře uvědomila, že nevěra nebyla jen jeho vina, ale i moje. Paradoxně čím více jsem v té době jakoby otvírala náruč a říkala pojď ke mně Já tě miluji a snažila se být chápající a čekající, tím víc on se "bránil". V momentě, kdy jsem mu řekla, že právě proto, že ho miluji, bude lepší, když odejde a bude mít ten prostor a bude moci žít, tak obrátil.

heko10 napsal(a):

ahoj holky, už jsem na téma nevěry psala dříve, všechny máme podobné příběhy. Teď je snad klid. Nevím. Ale vadí mi, že jsem já byla ten, který se po zjištění jeho nevěry snažil, aby vše bylo o.k. On jen proplouval a nechal se kolíbat na vlnkách. Nějak mi dochází, že jsem spíš jako jeho dobrá kamarádka, kterou bere na různé akce, svěřuje se se svým trápením a bolístkami, ale to, co bych chtěla od něj - to jsou pozornosti - kytka, oplateček, sms, cokoliv, ať vím, že na mě přes den myslí, ...tak toho se mi nedostává. Jestli vůbec mu na mě záleží jako na ženské. Jak to zjistím ? Žárlivost u něj sice vyvolám, ale není to, po čem bych zrovna toužila, aby mě nějak slovně usměrňoval v mém chování.
Když to šlo u " ní " proč to nejde u mě. Víc pozornosti vzbudím, když donesu nákup a je uklizeno. Děkuji nechci.
Jak vzbudit zájem ?

heko, uzlík ti to napsal moc hezky. Ono každé z nás schází něco jiného . Já té pozornosti mám ted dostatek , ale nechci se tím nechat nějak ovlivnovat.Když mě tvrdil m , že to byla jen výýýborná kamarádka , tak jsem si řekla , že budu taky jeho kamarádka.Kamarádka nemusí mít pořád uklizeno to by jí určitě on nevytýkal a pokud se mu doma nelíbí, že něco není uklizeno at si to uklidí. JÁ to udělám až když mám chut a čas.Nikomu nic ani dětem nenutím. Manželce se přece musí lhát, ale dobré kamarádce nebo kamarádovi se přece nelže u nich se vylívá srdíčko. Kytku pro radost si koupím i sama a jemu vrtá hlavou kdože mi ji dal . No předsi ten kdo vemě vidí ženskou no ne...Já chci mít vedle sebe chlapa , který když řekne že černá je černá, tak je to pravda a nemusím mít strach že mě balamutí, že se spolu budeme smát třeba i sebevětší blbině, že část jeho volného času věnuje mě a né že si ho budu muset vyškemrávat. Manželství- to jsem někam už odložila stejně jako on když zapoměl na to že je ženatý.Už to neřeším a kamarádím . Mě to víc pomáhá.  Hezké sms mi posílají synci .

Regina napsal(a):

Heko, můžeš mu i ztropit scénu a říct, že by měl dělat něco s tím panděrem a že za ty prachy, co měsíčně prohulí, by měl už Harleye ... :cool:
Naučila jsem se stejně jako Vanilka, říkat věci, co chci, co mi je příjemné, ale i to, co mi vadí, přímo.
S tím panděrem musím mlčet, sama ho mám, ale když on do mě reje, tak mu to líbezně a asertivně vrátím taky. Už si do mě nekopne a já už nezůstávám ležet. Ale pozornosti oplácím ráda a s gustem, hlavně v té posteli, a jsem ráda, že to nechápe jako divadlo nebo vlezdoprdelkování (doslova  :rodna: ).
Fór je v tom, že pokuď uznáváš a respektuješ jeho osobnost, on to musí  dělat taky, toje o té mé pořád poklamované toleranci, nadhledu a respektu. No, a pokuď jsou hranice překročeny, důkladně zaprskáš, sekneš drápkem nebo v opačném případě můžeš slatně vrnět a necháš se podrbat na bříšku ;) . Nic mezi, pořád je to vyvažování ,harmonie, soulad, jak jsou misky vah dole delší dobu, je to závislost a ponižování.

Tak to jaksi nejde, nehulí, sportovec,...a vždycky na mé poznámky má trefnou pohotovou odpověď. A když to slyším, tak si říkám, že jsem raději nebyla zticha, protože to většinou je tak trefné, až to zabolí.

Regina napsal(a):

Heko, haló, viď, že znáš svoji cenu, viď, že mu nelezeš do zadku, chodíš ven, aniž  mu neuvaříš na 3 dny dopředu a nehlásíš se každou hodinu mobilem....

to víš , že ne. Nechávám ho někdy vydusit.

Tím chtěl básník říci, že kolem něj nemůžeš chodit po špičkách :) . Měla jsem totiž  tendenci dávat mu najevo radost, že je "zpátky" tím, že jsem div nešišlala, nerolovala červený koberec aj. Vůbec na to nejsem s odstupem času hrdá, a ze tvé poznámky jsem vycítila formu podobného chování. Krásně to napsala kamarádka a vystihla to- proč bys to nezkusila taky s podobným přístupem? Není to spekulace, jen tvoje ochrana , jak se nestát zase nábytkem.

Regíí,
jéé to dobře znám. Ještě teď se občas přistihnu, ale bude to spíše tím, že já dříve nikdy nepodstrojovala, nechodila po špičkách, když jsem neměla náladu, tak jsem nevařila, prostě si tak nějak žila i trochu po svém.
Ono to asi není o tom, že člověk nechodí po špičkách, že si užívá svých zájmů, že neuklízí když se mu nechce. Vlastně, že je si sám sebou. Ano, být si sám sebou, ale mít pochopení i pro toho druhého, dát mu najevo svou náklonost, neodstrkovat ho, prostě aby věděl, že tu jsem i pro něho. Ale né tím, že mu budu ležet u nohou.
Na nedávném setkání spolužáků, mi jeden čerstvě rozvedený řekl (našel si mimo jiné mladší milenku). "Nepotřeboval jsem mít navařeno, naklizeno,nažehlené košile, ale potřeboval jsem vědět a cítit, že tam patřím. Ale já se tak necítil." Když povídal o svých pocitech z pozice chlapa, úplně mi vehnal slzy do očí. Až moc příliš jsem ho chápala a to si vůbec nestěžoval na to, jaký že to byl chudák. Prostě jenom povídal, tak normálně, tak obyčejně, tak nezaujatě. Nepřišlo mi ani trošičku, že by se tím on sám před sebou ospravedlňoval. Vůbec nééé. On se i své ženě přiznal, protože věděl, že dělá špatnou věc, nechtěl jí tahat za nos, nechtěl jí lhát.
Myslím si, že on mi vlastně nejvíce otevřel naposledy oči a posunul o větší kus. Ten rozhovor mi hodně dal.
Náš hovor jsme skončili nakonec větou, "že za dalších pět let si to zase všechno povíme.
Vše vypadalo tak jednoduše, tak snadně, že stačí opravdu jenom malounko, ale jenom mi samy si všechno zbytečně komplikujem.
Možná že jsem to napsala trochu nesrozumitelně, ale snad i vy pochopíte, co jsem tím chtěla říct.

A ještě něco, proto jsem vlastně začala psát, ale nějak jsem svou myšlenkou trošku odbočila. I když vlastně ne, jenom jsem to nedokončila. V mé největší krizi, když odcházel, brečel, nevěděl co se s ním děje, tak já jsem s ním nemluvila jako jeho žena (i jsem mu to řekla). řekla jsem, že teď mluvím jako jeho nejlepší kamarádka, ..... a tou jsem zůstala  a zůstávám dál.

uzlík napsal(a):

Regíí,
jéé to dobře znám. Ještě teď se občas přistihnu, ale bude to spíše tím, že já dříve nikdy nepodstrojovala, nechodila po špičkách, když jsem neměla náladu, tak jsem nevařila, prostě si tak nějak žila i trochu po svém.
Ono to asi není o tom, že člověk nechodí po špičkách, že si užívá svých zájmů, že neuklízí když se mu nechce. Vlastně, že je si sám sebou. Ano, být si sám sebou, ale mít pochopení i pro toho druhého, dát mu najevo svou náklonost, neodstrkovat ho, prostě aby věděl, že tu jsem i pro něho. Ale né tím, že mu budu ležet u nohou.
Na nedávném setkání spolužáků, mi jeden čerstvě rozvedený řekl (našel si mimo jiné mladší milenku). "Nepotřeboval jsem mít navařeno, naklizeno,nažehlené košile, ale potřeboval jsem vědět a cítit, že tam patřím. Ale já se tak necítil." Když povídal o svých pocitech z pozice chlapa, úplně mi vehnal slzy do očí. Až moc příliš jsem ho chápala a to si vůbec nestěžoval na to, jaký že to byl chudák. Prostě jenom povídal, tak normálně, tak obyčejně, tak nezaujatě. Nepřišlo mi ani trošičku, že by se tím on sám před sebou ospravedlňoval. Vůbec nééé. On se i své ženě přiznal, protože věděl, že dělá špatnou věc, nechtěl jí tahat za nos, nechtěl jí lhát.
Myslím si, že on mi vlastně nejvíce otevřel naposledy oči a posunul o větší kus. Ten rozhovor mi hodně dal.
Náš hovor jsme skončili nakonec větou, "že za dalších pět let si to zase všechno povíme.


Vše vypadalo tak jednoduše, tak snadně, že stačí opravdu jenom malounko, ale jenom mi samy si všechno zbytečně komplikujem.
Možná že jsem to napsala trochu nesrozumitelně, ale snad i vy pochopíte, co jsem tím chtěla říct.

Uzlíčku, to je všechno moc hezké, ale to je jeden z mála, co se k tomu poctivě přiznají. Většina to nechává plynout paraelně. Až začnou řešit situaci ženské, a ani pak nedokážou říct na rovinu jak to je, aby manželku netahali za nos - můj případ. Důvěra v jeho slova je někde daleko.
To, že člověk nepotřebuje mít navařeno, uklizeno,... to možná chvíli, ale když se vrací
z práce domů, tak chce mít doma servis. Víš, já si říkám, jo, jsem tady pro něj, pro děti, kdykoliv k dispozici, když potřebují pomoci s věcmi do školy, poradit, atd. s ním pracuji, pomáhám, dělám věci , které jsou potřeba, ale když potřebuji já pohladit, potěšit, pochovat, zaklepu na dveře, ale ony se mi zabouchnou před nosem. Tak si teď říkám, že jsem na tom vlastně stejně jako ten tvůj spolužák, takže bych si mohla někoho najít ? Když mi je tak smutno ? Nechci to řešit takhle. To mi přijde docela slabošské, jo, doma se mi něčeho nedostává, aniž bych se o to nějak přičinil, tak si najdu někoho jiného. To by člověk nedělal celý život - pokud by hned na poprvé nenašel toho pravého, nic jiného než procházel x vztahy. Díky ne. Asi se budu muset smířit s tím, že u nás se z manž. strany nic nezmění, žádné pozornosti, žádné kytky, žádné milostné sms. Nebo budu čekat, až si mě najde láska, pak se zamiluju, nebudu slyšet vidět, abych pak pochopila jeho chování ke mě. Uf. Asi už mám dost.

heko to si napsala  moc hezky. Ano je pohodlné prohlásit, že nepotřebuju servis, ale nekam patřit, jenže po deseti a více letech manželství, kdy žena funguje jak má, si chlap ani neuvědomuje pohodlnost servisu a tak plácá jak ho nepotřebuje, ale až se mu okouká i milenka/ ke které odskotačí/ pochopí jak je servis fajn a dojde mu možná že na vztahu se musí pracovat, když chce nekam patřit, že se o to musí taky zasloužit. Jenže oni ti co odchází a zapírají pravý důvod vubec netoužívají po tom patřit k nám, jen prostě potřebují nové koště...na naše pocity se přitom nehodlají ohlížet. Přeci jsou svéprávní a nikomu se nemusí zodpovídat, že za sebou nechávají spoušt nebo děti co na tom, hlavně že je milenka dobrá v posteli a tááák strašně jim rozumí. Dneska se těmhle kecům už umím zasmát. Každá z nás to nakonec dokáže a pobaví se představou jak pak to asi bude dlouho trvat než to zevšední jim:) a že to zevšední na to vezmu klidně jed:)

xxxx napsal(a):

heko to si napsala  moc hezky. Ano je pohodlné prohlásit, že nepotřebuju servis, ale nekam patřit, jenže po deseti a více letech manželství, kdy žena funguje jak má, si chlap ani neuvědomuje pohodlnost servisu a tak plácá jak ho nepotřebuje, ale až se mu okouká i milenka/ ke které odskotačí/ pochopí jak je servis fajn a dojde mu možná že na vztahu se musí pracovat, když chce nekam patřit, že se o to musí taky zasloužit. Jenže oni ti co odchází a zapírají pravý důvod vubec netoužívají po tom patřit k nám, jen prostě potřebují nové koště...na naše pocity se přitom nehodlají ohlížet. Přeci jsou svéprávní a nikomu se nemusí zodpovídat, že za sebou nechávají spoušt nebo děti co na tom, hlavně že je milenka dobrá v posteli a tááák strašně jim rozumí. Dneska se těmhle kecům už umím zasmát. Každá z nás to nakonec dokáže a pobaví se představou jak pak to asi bude dlouho trvat než to zevšední jim:) a že to zevšední na to vezmu klidně jed:)

Bingo !

heko, prostě on se nezměnil a nechápe, která bije. Jeho škoda. Ty víš, co ti chybí, tak si o to řekni. Jednou, dvakrát- a pak si to vynahradíš jinde a jinak. Dnes mám zrovna den, kdy mi  jinak "polepšený" manžel ráno nedal pusu, protože večer jsem jsem měla jiný názor na něco banálního. Tak mi dává nedospěle najevo, že teda pusa nebude. Ať si ji nechá.  Jenže mezi nás zas vložil ten starý model chování. Nejprve mi nedal jen pusu, pak mě začal říkat, jak blbě se směju, jak mi narostla pr..., až někam přijdem, ať nemluvím o tom a o tom, názor maminky je důležitější, protože nám prodává v krámě a musíme teda držet hubu....a sto nic umořilo osla. Mě i jeho. A on si našel milenku. Místo toho, aby si uvědomil, že se chová jako malý vzpurný kluk, tak radši od toho utekl ke slečně, která na něj koukala jak na pánbíčka a nechtěla po něm opravit vodovood. I  když ve finále u ní vařil, maloval aj. co doma dělal s velkými ciráty a divadlem.
No, a nyní, když to mezi náma funguje na trochu vyšší úrovni (když už se dokáže např. omluvit nebo mi poprvé včera dal k MDŽ kytku!!!!), tak mě ty jeho "návraty" ke starému způsobu chování strašně bolí a přes veškerou snahu se vyděsím, že se vrátí to šílené období ponižování , ustupování- což v mé nynější situaci znamená nutnost rozchodu.
Takže pokud se ten tvůj nesnaží, musíš se ve svém zájmu  mu to dát najedvo srozumitelnou formou,abys sama sobě  mohla říct:ano, dala jsem mu šanci, aby to změnil.
Jsou věci, které nezměníme, ale hulvátství, neomalenost, snaha manipulovat, ovládat druhé za každou cenu a vyhrožování do vztahu, který má klapat a má být rovnocenný, nepatří.
5ekla jsem si, že prostě přežiju, když nedostanu kytku k MDŽ, že má právo mě slušně upozornit, že přibírám, ale co nedokážu změnit, když má blbou náladu z práce, udělá si ze mě nebo ze staršího syna hromosvod. Vyletí na nás kvůli každé hovadině , které se jindy jen zasměje.
Chvílema je až nebezpečný- a to je právě to UFO, to je chvíle, kdy si opakuju:proč jsem o něj bojovala? S kým to žiju? úpně chladně si odpovím: máš, cos chtěla.  A jsem zas ve slepé uličce.
O kytkách to fakt není, SMS píšou jen milenkám, to jsem si odpustila. Ale nesmí ponižovat, shazovat, manipulovat.... Vidíš, taky to nemám lehké, a to se ten můj  hodně zlepšil. Ale včera naprosto bez problémů a cukatury slíbil, že mi svaří konstrukci na balkonový stoleček, o kterém mluvím a prahnu po něm 17 let!!!!!To pak zahřeje.

Heko,
je to jeden z mála, ten můj by se asi taky nikdy nepřiznal, protože pořád nevěděl a to oni většinou neví. Tento se přiznal, protože už měl jasno. Oznámil, sbalil si pár švestek a šel. Brrrr, úplně mě mrazí.
Nedal jí vlastně žádnou šanci, myslím si, že je to taky zbabělé a hnusné. ˇV tom si ale nevybereš.
Heko, moc dobře ti rozumím a stejně tak jak to cítíš ty, tak jsem to cítila i já a cítím i teď. Vyjádřila jsi to přesně, ale on to v tuto chvíli tak nebere, nechápe, on je mimo. Já to tak cítila po většinu našeho manželství, ale nedokázala jsem to říct a on to bral zřejmě jako samozřejmost. Je to slabošské, je to hnusné, úplně se mi to příčí.
Je otázkou, zda si to uvědomí. Pokud neee, je to slaboch, ničema zbabělec a já nevím co ještě. A pak asi nemá cenu se s takovým člověkem trápit.
Ale je na tobě, zda mu vůbec dáš tu šanci si to uvědomit. Heko netlač na pilu, tím ničeho nedosáhneš, naopak. Zaměř se na sebe, ale netoč se k němu zády pokud chceš, aby zůstal.Nediktuj mu, jak se má k tobě chovat, tak on se stejně nikdy chovat nebude. Buď si sama sebou.
A ještě k tomu spolužákovi. Řekla jsem mu, že za pět let si to zase povíme, teď je na začátku něčeho nového a to je vždycky krásné a pokud to nebude chovat jako v bavlnce a nebude se snažit, tak třeba projde právě těma x vztahy a nebo se vrátí k tomu svému zaběhnutému servisu, který v tuto chvíli nepotřeboval.
Kdo ví???

Uzlíku, :supr: , ano, být sama sebou, z toho plyne  schopnost přežít.

Regííí, je to opravdu základem všeho, ale propracovat se k tomu je někdy hodně těžký.

proč jsem o něj bojovala? S kým to žiju? úpně chladně si odpovím: máš, cos chtěla.  A jsem zas ve slepé uličce.

Ale Regííí, ty už přeci víš proč jsi o něj bojovala a s kým máš tu čest. A když se dostaneš do slepé uličky, tak už dokážeš z ní vyjít ven.

To je fakt, a to s mohutným řevem! :cool: :dumbom: Tri dni mňa naháňali, ještě mňa nedostááááíli....A nedostanou. Já se nedám ;)  :D .

uzlik: psala jsi: "On to opravdu na povel dělat nebude. A dělá dobře, protože to ti nic nedá, to nebude to opravdivé a to ty bys chtěla?? Já už tedy ne. "
 
Já jsem o tom přemýšlela. Můj manžel byl v našem vztahu nespokojený. neřešil to ale se mnou, našel si milenku. Já mu mám za zlé jen to, že mi neřekl, co mu na mě vadí, co by ode mě očekával za změny. Pak by bylo na mě, jestli bych to chtěla akceptovat nebo ne, jestli bych na jeho požadavky přistoupila a začala dělat to co ode mne chce on. Z Tvého pohledu bych to dělala na povel a to by mému manželovi podle Tebe nic nedalo, nebylo by to opravdové. Ale já si myslím, že to tak není. Třeba jsem jen nevěděla, že něco v jeho očích dělám špatně nebo něco nedělám vůbec. Třeba stačilo jen ťuknout. Ale on neťuknul a šel jinam. Proto si myslím, že když někomu něco ve vztahu chybí, má si o to říct.


Sofi: u nás přesně to samé co píšeš! Skvěle jsi to napsala!


Regino:  napsala jsi: "O kytkách to fakt není, SMS píšou jen milenkám, to jsem si odpustila. Ale nesmí ponižovat, shazovat, manipulovat.... "  Ponižovat, shazovat a manipulovat může jen s někým, kdo si to nechá líbit. Takže pokud Ty mu na tu hru nepřistoupíš, má manipulátor smůlu.

Vanilko,
můj byl taky nespokojený, taky mu mám za zlé, že to neřekl a začal si s mou nejlepší kamarádkou. I jí to mám za zlé, že mi neřekla, hele on je nešťastný, chybí mu to a to. Ale ona je mi ukradená.
Jí to říct dokázal a mě ne??? Ona pak mohla utěšovat a dávat to, co jemu chybělo, protože o tom věděla.
Prostě ujeli, ulítli, bylo to něco nového, hezkého, příjemného, vypadli ze stereotypu a já nevím co ještě.
Já mu řekla snad stokrát, co mi scházelo a co mi schází, ale na povel mi to nedá, nedá, nedá.
Já už nevím jak to vyjádřit. Já to cítím v sobě.

Proto si myslím, že když někomu něco ve vztahu chybí, má si o to říct.
Ono se svým způsobem říká, ale ten druhý to asi nevnímá tak, jak by měl.

Uzlíku, taky jsem přišla na to, že záleží na způsobu, kterým si o něco říkáme a pak taky vím, že kdo nechce, neslyší. On asi tvůj manžel pořád z Tebe cítí Tvojí závislost a tak nemá potřebu Tě lovit, neunikáš mu. To samé má asi Heko.

Já jsem se totálně změnila, vzhledově, povahově a hlavně citově jsem se od něj odpoutala. Teď začal být citově závislý na mě můj muž. Začal žárlit, pořád se dotazuje jestli ho miluju, to jsem dřív dělala já. Já jsem na něj taky milá a moc, ale jen když se mi chce. Nezávisle na něm. když mě štve, řeknu mu to. Ale nevyčítám mu to větama: Tys neudělal to a to, Ty mě nedáváš dárky, Ty jseš na mě nepříjemný atd atd.  Ale naučila jsem se říkat: Já tak ráda dostávám dárky. Mě by se líbila na stole kytička sněženek. Já tak špatně snáším, když na mě jsi nepříjemný, mě už nebaví poslouchat něčí nářky, já se necítím vedle Tebe dobře když máš špatnou náladu, mě tak dělá dobře když cítím něčí dotyky tady a tady, atd atd.

V hlavě se pořád snažím chovat jako jeho milenka, ne manželka. Milenka taky neřešila kam on jde a kdy přijde když od ní odcházel, užívala si společných chvil, když nechtěla, tak se neviděli, když ho chtěla ulovit, tak mu mazala med kolem huby, sama si chodila kam chtěla když byl zrovna s rodinou. Nevyčítala mu, že ještě neopravil to a to, když potřebovala něco opravit, požádala ho o to mile, pokud to on neudělal, tak poprosila někoho jiného ..

uzlík napsal(a):

Vanilko,
můj byl taky nespokojený, taky mu mám za zlé, že to neřekl a začal si s mou nejlepší kamarádkou. I jí to mám za zlé, že mi neřekla, hele on je nešťastný, chybí mu to a to. Ale ona je mi ukradená.
Jí to říct dokázal a mě ne??? Ona pak mohla utěšovat a dávat to, co jemu chybělo, protože o tom věděla.
Prostě ujeli, ulítli, bylo to něco nového, hezkého, příjemného, vypadli ze stereotypu a já nevím co ještě.
Já mu řekla snad stokrát, co mi scházelo a co mi schází, ale na povel mi to nedá, nedá, nedá.
Já už nevím jak to vyjádřit. Já to cítím v sobě.

Proto si myslím, že když někomu něco ve vztahu chybí, má si o to říct.
Ono se svým způsobem říká, ale ten druhý to asi nevnímá tak, jak by měl.

Tak jo, říkáš si o to, pořád neustále, a NIC. Tak co potom ? Nezbývá nic než zachvoat se jako oni ? Holky to je začarovaný kruh, nemyslíte ??

Zostáva zariadiť sa podľa seba a nespoliehať sa na druhého. Buď ísť hľadať inam, alebo byť bey toho, alebo - hľadať vo vlastných zdrojoch...

Vanilko,
a co odpovídáš, když se Tě ptá manžel, jestli ho miluješ? Mě se teď na to také ten můj ptá (dřív jsem se také ptala já :) ) Někdy řeknu ano, někdy neodpovím....

Občas si pročítám tyto stránky a připadá mi, že mám hodně podobné postoje jako ty :). Citově jsem se od manžela  také odpoutala, zvážila situaci a rozhodla se, že v současné době je pro mě lepší s ním být než být bez něj (možná spolu už zůstaneme na pořád možná ne, to ukáže čas, už si umím představit obě varianty). Neumím to přesně vyjádřit, ale při tom vyrovnáváním se s danou situací (náhodně zjištěná nevěra s kamarádkou při rizikovém těhotenství a po narození dítětě - zjistila jsem to, když bylo malé 8 m) , jsem potřebovala najít svou novou roli a také mě napadla kamarádka:D. Někdy jsem na něj také milá, ale někdy taky ne. Myslím, že s tou nevěrou jsem se už vyrovnala (nemůžu říct, že mě přestala bolet, to ne, ale už na ni nemyslím, jen občas mi ji něco připomene.) Problém mám s tím, že najednou vidím manžela jinýma očima, vidím, jak se snaží se mnou manipulovat (uvědomila jsem si, že to dělal i dřív, vycházelo mu to, teď naráží na odpor :) )  V takových to nestojí za nic. Ale někdy je nám docela dobře.

Ten tvůj nápad chovat se jako milenka, je geniální. Vyzkouším to. Díky za tvé příspěvky. Musím končit. Přišel m. 

Vanilka69 napsal(a):

Uzlíku, taky jsem přišla na to, že záleží na způsobu, kterým si o něco říkáme a pak taky vím, že kdo nechce, neslyší. On asi tvůj manžel pořád z Tebe cítí Tvojí závislost a tak nemá potřebu Tě lovit, neunikáš mu. To samé má asi Heko.

Já jsem se totálně změnila, vzhledově, povahově a hlavně citově jsem se od něj odpoutala. Teď začal být citově závislý na mě můj muž. Začal žárlit, pořád se dotazuje jestli ho miluju, to jsem dřív dělala já. Já jsem na něj taky milá a moc, ale jen když se mi chce. Nezávisle na něm. když mě štve, řeknu mu to. Ale nevyčítám mu to větama: Tys neudělal to a to, Ty mě nedáváš dárky, Ty jseš na mě nepříjemný atd atd.  Ale naučila jsem se říkat: Já tak ráda dostávám dárky. Mě by se líbila na stole kytička sněženek. Já tak špatně snáším, když na mě jsi nepříjemný, mě už nebaví poslouchat něčí nářky, já se necítím vedle Tebe dobře když máš špatnou náladu, mě tak dělá dobře když cítím něčí dotyky tady a tady, atd atd.

V hlavě se pořád snažím chovat jako jeho milenka, ne manželka. Milenka taky neřešila kam on jde a kdy přijde když od ní odcházel, užívala si společných chvil, když nechtěla, tak se neviděli, když ho chtěla ulovit, tak mu mazala med kolem huby, sama si chodila kam chtěla když byl zrovna s rodinou. Nevyčítala mu, že ještě neopravil to a to, když potřebovala něco opravit, požádala ho o to mile, pokud to on neudělal, tak poprosila někoho jiného ..

Ahoj Laro,

jsem ráda, že je nás zase víc se stejnými názory. Přidává mi to na jistotě.

Když se mi manžel zeptá, jestli ho miluju, tak mu odpovím jak kdy podle toho jakou mám náladu a jak zrovna chci odpovědět. Někdy s velkou vášní nadšeně odpovím ano a dodám další pěkná slovíčka a když nemám náladu, zaptám se a proč se ptáš? Proč to chceš vědět? nebo neodpovím nebo řeknu prosím Tě, to nešeš. Prostě nemá u mě nic jistého.

Naší miminčí holčičce taky bylo osm měsíců když to prasklo. Jak je to u vás dlouho od provalení nevěry?

Ač máme spolu tři děti, taky si dokážu představit obě varianty jak to s nám dopadne. Nechávám to na osudu. Snažím se nedat záminku k manželovu odchodu ale při jeho povaze člověk nikdy neví. Ale ani o sobě nemůžu říct jistě, že ho nikdy neopustím. Ale naučila jsem se neřešit budoucnost. Nějak bylo, nějak bude. Užívám si každého hezkého dne našeho společného života. Ale už si nemyslím, že to tak bude  navždy.

Laro, nejsi z Prahy?

Ahoj Vanilko,

někdy, když si čtu Tvoje příspěvky, mám pocit, že jsem je psala sama pod jiným jménem.... :)

Ještě Ti napíšu mailík.

L.

Vanilka69 napsal(a):

Ahoj Laro,

jsem ráda, že je nás zase víc se stejnými názory. Přidává mi to na jistotě.

Když se mi manžel zeptá, jestli ho miluju, tak mu odpovím jak kdy podle toho jakou mám náladu a jak zrovna chci odpovědět. Někdy s velkou vášní nadšeně odpovím ano a dodám další pěkná slovíčka a když nemám náladu, zaptám se a proč se ptáš? Proč to chceš vědět? nebo neodpovím nebo řeknu prosím Tě, to nešeš. Prostě nemá u mě nic jistého.

Naší miminčí holčičce taky bylo osm měsíců když to prasklo. Jak je to u vás dlouho od provalení nevěry?

Ač máme spolu tři děti, taky si dokážu představit obě varianty jak to s nám dopadne. Nechávám to na osudu. Snažím se nedat záminku k manželovu odchodu ale při jeho povaze člověk nikdy neví. Ale ani o sobě nemůžu říct jistě, že ho nikdy neopustím. Ale naučila jsem se neřešit budoucnost. Nějak bylo, nějak bude. Užívám si každého hezkého dne našeho společného života. Ale už si nemyslím, že to tak bude  navždy.

Laro, nejsi z Prahy?