Zachraňovali byste manželství, když víte dopředu, že nemá budoucnost jen kvůli dítěti? Nechci tady rozepisovat příliš dlouze svůj životní príběh, ale obecně, ukončili byste raději takovéto manželství, ve kterém si již nerozumíte,nemáte společné zájmy,láska vyprchala o sexu ani nemluvě? Trápí mě dlouho tato otázka, hlavně kvůli synovi, samozřejmě i sobě, protože to beru jako svou největší životní prohru. Zatím je syn malý (1 rok), a právě proto mě ta otázka tlačí, jestli není lepší ukončit vše dříve než bude trochu větší a vše vnímat. Jakým mu půjdeme příkladem, když nás neuvidí se mít rádi? Toho se děsím!
Zároveň když se podívám daleko dopředu a představím si nový šťastný život naplněný láskou a hlavně smíchem s novým partnerem, tak je mi krásně na duši. Možná to zní celé nějak zmateně, ale nadpis příspěvku vše vystihuje nejlépe :)
K.

no a nemyslíš že syn bude v takovém "manželství" trpět daleko víc než kdybyste se rozešli??? Protože děti tohle sakra dobře vycítí! A někdy se dokonce trápí a myslí že je to jejich vina....

Bety, však právě kvůli synovi bych to chtěla ukončit, ale mám z toho všeho prostě strach, že na všechno budeme sami..... apod. Pro mne to není lehké vše hodit za hlavu a jít dál. Vždycky jsem si malovala život s jedním partnerem na celý život,a zkrátka to nevyšlo a nevím jak dál.

Ahoj...ano život je příliš krátký...jestli to cítíš tak, že nejsi štastná proč zůstávat...nevím jaké máte problémy nebo proč přesně chceš odejít..ale když už ted nejsi štastná tak to už asi jiné nebude...a děti chtějí štastné rodiče..

Poradit asi nejde, ale piš aspoň si utřídíš myšlenky... možná jsi na to sama už teď? Možná si budete lépe rozumět až se rozejdete a on bude stejně s dítětem pomáhat? Možná bude lepší když ho bude mít hodný šťastný táta občas než mrzout každý den? Je mi jasné že přemýšlíš div ti hlava nepraskne...

Je to přesně tak, přemýšlím až se mi z hlavy kouří. Manžel je v podstatě hodný člověk, jen ta jeho povaha, ale s tím jsem si ho už brala (chyba č.1). Jeho negativní postoj ke všemu a hlavně ke všem.Z toho mám taky obavy, jak bude syna vychovávat alá vzor:všichni lidi jsou zlí,nikomu nevěř, s nikým se nebav,všechno na světě je špatné.... Už teď mě jímá hrůza,jakým vzorem pro něj manžel bude? Ale jako největší kámen úrazu vidím manželovu "nekomunikativnost", prostě je u nás doma hrobový klid,je to strašné,ale to asi nemusím říkat.Jak moc mi chybí si popovídat,ale on prostě nemluví, a to nejen se mnou, ale i s okolím.

ony špatné vlastnosti se s věkem ještě prohlubují... už teď ti leze na nervy, jaké to bude za 10 let...

Situace je o to komplikovanější, že stavíme domeček (společná hypotéka). Také mám dlouholetého kamaráda, který na mne celou tu dobu pořád čeká a stále mne miluje, jenže tenkrát jsem dala přednost manželovi... protože jsem ho milovala a kamarád byl pro mne "jen" kamarád. Tak si říkám, jestli to třeba není nějaký trest z hůry :-)

A kde zatím bydlíte? Můžete tu stavbu když tak prodat? Finance jsou vždycky problém....

Bydlíme v bytě. O to právě jde, že domeček se zahradou je můj velký sen, i kvůli synovi jsem chtěla jít z města pryč. Vím, že každá situace byť sebetěžší má řešení. Probírala jsem to i s tím kamarádem, a kdyby mělo dojít k nejhoršímu-rozvodu a až čas trošku zahojí rány byl by ochoten prodat svůj dům (bydlí 60 km ode mě) a případně se nastěhovat za námi. Nechci ať to vypadá, že plánuju tak dopředu, ale prostě mezi řečí jsme se o tom už bavili.

no ono už to plánvání je ... :-)) ale to neznamená, že je to špatně. Zase na druhou stranu vím, že když se staví tak člověk maká co to jde a na nějaké věci jako povídání už mu sil moc nezbývá a tím spíš pro chlapa ...

No, je příliš krátký a není nic horšího, než léta přemýšlet nad tím, že chci něco udělat a nemám k tomu kuráž. Že jsou malé děti, že bych neutáhla samotné bydlení, že...
Za pár let nám napíšeš: Tak lidi, co myslíte, chtěla bych od muže odejít, ale máme spolu dostavěný barák. Neměli jsme si co říct už dávno, ale teď tu je ten dům a tak já nevím..."!
Za pár let si ověříš, že člověk má sice rozum a používá ho, ale že má taky cit a že by se jím měl mnohdy řídit. Je rozdíl být spořádaný a zabezpečený, od toho, být šťastný a silný, že něco dokázal.
Jinak samozřejmě, je správné, že zůstáváš s otcem svého dítěte a že stavíte dům. To Ti nelze neschválit. Ale když si představím fajn život s láskou a mužským, co se s Tebou bude denně těšit z usínání a vstávání, co místo stavění baráku pojede s Tebou na kole, pod stan, na vodu, půjde s Tebou tancovat, na koncert, ....opravdu potřebuješ k životu ten dům? Protože muž bude stavět a Ty budeš sama s děckem. Chlap, co staví, nemívá čas ani náladu, ani sílu na ledacos. Uvědomuješ si to? Je to i nefér vůči němu. On staví, dře se pro Tebe a dítě a Ty ho necháš a víš, že o něj vlastně nestojíš...
Neměla bys tedy utnout nějaké stavění pro stavění, když Tobě i jemu zatím uteče pár let života? Myslíš, že je lepší, rozcházet se s desetiletým, pětiletým dítětem, než s ročním?
Dítěti nedáváš příklad tím, že zůstáváš s otcem pouze proto, aby vás oba mělo pohromadě. To by byla výchova opravdu jednostranná záležitost.

Asi jsem měla napsat hned k tomu stavění, že manžel nestaví, dům stavíme subdodavatelsky přes firmy.Měla bych ještě dodat, že vše zařizuji já sama s mým otcem.
A samozřejmě vím, že dítěti nedávám příklad pouze tím, že nás uvidí pohromadě! Ale zároveň myslím, že kromě mnoha jiného je láska rodičů k sobě (samozřejmě i k němu) je pro dítě tím nejlepším příkladem.

tak třeba my když jsem stavěli...tak manžel stíhal všechno...i milenku:-))) a do dvou let jsme byli rozvedení, baráček prodaný...to je pr"příklad" že když se chce jde všechno...je to o KOMUNIKACI, která u vás citelně chybí...dále o toleranci a vzájemném pochopení...bohužel pokud tvuj manžel nechce komunikovat...to je pak těžký cokoliv radit...ale rozhodni se ted jak píšou holky...a nečekej
představa že člověk stráví celý život s jedním partnerem je krásná...ošem...  dopln sama  :)

Radu ti dát nemůžu, jen bych ti chtěla dát k úvaze příběh mé přítelkyně: Má tři dcery a kvůli nim setrvala za velkého psychického strádání - čím déle tím hůř- v nefunkčním manželství. Dnes má dcery dospělé a všechny ji  nenávidí za to, že včas  s nimi od otce neodešla. Ani jedna není schopná navázat partnerský vztah. Jejich matka myslela, že se kvůli dcerám obětuje, ale nakonec i ona sama promarnila svůj život. Bez radosti, štěstí  a lásky.

Ambo, to je přesně to, co jsem měla na myslí, když jsem zakládala svůj příspěvek!!! Aby to nedošlo až takto daleko.
Je to opravdu těžké rozhodnutí, ale stále manžela miluji! Někdy je to s tou komunikací lepší, jindy horší. Vždycky si řeknu, na druhé straně mohlo by být hůř, mohl být násilník,alkoholik,gambler. Zase, abych ho jen nehanila,manžel je tak strašně pořádný, že v podstatě doma nic nedělám, vysává, vaří, pere, utírá prach,nakupuje, každý den vytírá (máme plovoučky),je to u chlapa neobvyklé,že?Má nesmírně rád svého syna, se kterým chodí na procházky,hraje si. Třeba mí rodiče zastávají názor, že ta jeho podivínská povaha (já dodávám i ten smysl pro pořádek)vychází z jeho předešlého zaměstnání, kdy dělal bachaře ve vězení.
Je to těžké, ideál zkrátka neexistuje. Někdy si říkám, že to může bydlení v domečku změnit, manžel vyrůstal na vesnici v rodinném domě, a bydlení přímo ve městě (bydlíme na náměstí) je pro něj utrpení, je v bytě nešťastný.
Nechci to utnout po 2 letech manželství (3 roky předtím chození) se možná unáhluji, třeba ještě máme šanci, ale to nezjistím jinak, než že se o tom sama přesvědčím...

Kate, sama se musíš rozhodnout. Dej na misky vah pro i proti a co bude převažovat.  Píšeš, že láska vyprchala, s tím už asi moc nesvedeš. Nevím, zda jde obnovit, ale zdá se mi, že vyprchala rychle. Pokud se odstěhuješ se synem, nevím, na kolik by byl ten návrat dobrý......myslím, že narušené soužití se jen těžko obnovuje, ale já říkám - rozum i cit ti poradí nebo aspon napoví.

Kate1:
Moje přítelkyně byla denně šikanovaná od svého muže, který ji nic nepomohl, ale chtěl dokonalý servis a úplně všechno dělal špatně.
U tebe je to jiný případ - a  hodně  se zamysli. Pracovitého  a spolehlivého  muže jen tak nenajdeš a v běžném životě je to výhra. Možná potřebuješ muže víc akčního, což on není, ale můžeš to změnit jenom ty. On už asi moc jiný nebude, ale  ty můžeš naplánovat výlety a různé akce, kde si užijete adrenalin. No, někteří muži jsou málomluvní, prostě místo krásných slovíček ti servíruje činy. Možná by poradil psycholog nebo v manželské poradně, jak  zlepšit komunikaci. Ono je docela dobře možné, že tvůj muž o tvém trápení ani neví.

Z vlastní zkušenosti - jak člověk začne přemýšlet takto, je většinou začátek konce. Rozumem city nepřetlačíš.
Já bych takhle žít asi nechtěla.

Je to z jiného soudku, ale momentálně přemýšlím o změně zaměstnání a točím se v podobném kruhu - zaběhaný stereotyp se stálým průměrným příjmem, který mě moc nebaví a nebo utnout a skočit do změny s trochou nejistoty, slibující víc??

Ambo, máš úplnou pravdu. Samozřejmě se snažím plánovat různé výlety a akce, přivedla jsem ho ke kolu, teď je z něj tak nadšený, že jakmile začne být pěkně jezdíme na výlety na kolech (až na ten háček ohledně mluvení,fakt to mi dost vadí, a někdy, přiznám se vypěním a je zle, on se ještě více zasekne a pak nemluví třeba celý den zhola nic). Také přišel na chuť běžkám,lyžím,moři, což předtím nemusel. Já jsem tady v tom směru hodně podnikavá, a možná to také není dobře, že pořád něco vymýšlím a plánuji...
O psychologovi jsem už také přemýšlela, ale když jsem se pokusila toto navrhnout, bylo z jeho strany zamítnutí, že všichni psychologové jsou blbci a ničemu nerozumí, že nikoho nepotřebuje.
Jinak o mém trápení ví, pokouším se o tom s ním hovořit, ale zatím odezva moc není.

Podle tvých příspěvků mám pocit že on se snaží, chápu jeho negativismus když dělal bachaře, ale třeba v něm to sluníčko rozsvítíš, asi to chce trpělivost. A nenutit ho k tomu,ani nic nerozebírat. Taky jsem někdy v manželství měla pocit že žiju ve vězení, nám to ukončila milenka. A teď s odstupem času - hned bych to vrátila.

Xkisek:
Máš moc pěkné motto!
To víš, že nechci hned dělat ukvapené závěry a hned od něj odcházet,příp. se rozvádět. Snažím se v něm to sluníčko rozsvítit, ale někdy je to fakt těžké. Vím,že i on mě má rád, i když mi to třeba neříká.

Já zkusím úvahu - výslech - v bodech::)
-zřejmě spolu dlouho nejste, máte 1 roční dítě....
-ten muž se nemohl tolik změnit, respektive takový asi byl stále>...
-proč jste se brali, něco tě na něm přitahovalo...zdá se že je to slušný člověk...
-zřejmě mladé manželství - nestálo by za trochu práce....?
-zdá se mi zjednodušelé a plytké to při prvním nezdaru ukončit, jsou i jiné varianty...(tak -to vyznělo z výše napsaného - je to můj pocit z napsaného - popsaného)
- píšeš, že o lásce už není ani řeč... ta sama z nebe nespadne, na té se musí pracovat....udělala jsi všechno, máš čisté svědomí???? šla jsi muži v tomto směru "příkladem"???´
- jseš si jista, že znáš mužův "jazyk lásky"??????
- chceš zamilovanost nebo lásku ??

Mým cílem nebylo tě urážet, ničit, kritizovat.....vytahovat se na tebe.... vůbec ne.  Takto pracuju i sama se sebou a odhalí mi to mnohé.Poctivě si píšu odpovědi na otázky a někdy zjistím něco, co jsem si nepřipouštěla..........Těch otázek je víc, sama budeš vědět....

Wiki,
k tvému výslechu :-) (vůbec se nezlobím, jsem ráda,že si se mnou o tom někdo povídá)
- jsme spolu 2 roku v manž.svazku, předtím 3 roky chození,
- předtím byl více komunikativní, jako by se to nějak zhoršovalo,někdy má ale dny, kdy třeba nezavře pusu
- proč jsme se brali? Protože to byla velká láska!
- mladé manželství, máš na mysli, že jsme spolu krátce sezdání nebo , že jsme mladí? Mě je 30 leta manželovi 33 let
- chci lásku, ¨je mi jasné, že sama z nebe nespadne, mám čisté svědomí a pracuji na ní

Hlavně mi hodně pomáhá to tady ze sebe dostat a rozebírat! Protože to v sobě dusím dlouho, a nikdo v našem okolí nemá tucha, že mě něco trápí (jen jediná kámoška a trochu něco málo ten kamarád).
Takže moc všem děkuji za všechny názory!

Kate1 napsal(a):

Zachraňovali byste manželství, když víte dopředu, že nemá budoucnost jen kvůli dítěti? Nechci tady rozepisovat příliš dlouze svůj životní príběh, ale obecně, ukončili byste raději takovéto manželství, ve kterém si již nerozumíte,nemáte společné zájmy,láska vyprchala o sexu ani nemluvě? Trápí mě dlouho tato otázka, hlavně kvůli synovi, samozřejmě i sobě, protože to beru jako svou největší životní prohru. Zatím je syn malý (1 rok), a právě proto mě ta otázka tlačí, jestli není lepší ukončit vše dříve než bude trochu větší a vše vnímat. Jakým mu půjdeme příkladem, když nás neuvidí se mít rádi? Toho se děsím!
Zároveň když se podívám daleko dopředu a představím si nový šťastný život naplněný láskou a hlavně smíchem s novým partnerem, tak je mi krásně na duši. Možná to zní celé nějak zmateně, ale nadpis příspěvku vše vystihuje nejlépe :)
K.

Ahoj, tuto otázku jsem také řešila a nebylo to lehké! BM si našel přítelkyni a o nás se nestaral (je to dost dlouhý příběh) a ditě si do 6 let vytváří představu, jak má vypadat - fungovat rodina. Takže.....!! |
Zkus nějakou poradnu než začneš dělat radikální řešení. Jsem rok rozvedená, žiji s příteleme, ale už to není klasická rodina (každý máme své závazky), po které jsem tak vždy toužila. Jestli můžu poradit, dobře si vše rozmysli a udělej pro to maximum, vím, co píšu!!!
P.S. Taky to beru jako svou životní prohru!!

Kate - já nemyslela zpověď veřejnou!!!!!!!!! Sama pro sebe!!!!!!!!! Ale jsi čistá duše, dala jsi to vplen............

Kdysi mi cvokař řekl o mém BM.Po 1.konzultaci s ním.  No, tak toho bych paní kolegyně nechtěl ani v kuchyni, ani v obývacím pokoji, a ani ehmmm...v ložnici.:co: - já byla hóó´dně překvapená. Ale dobře - věc sympatií...

A přesto mi řekl, ale až po letech .... víte, von by byl taky chovnej....... Je to naprosto svérázný člověk(ten cvokař) a má takový způsob vyjadřování..... Chtěl tím říct, že i toto manželství, v tomto obsazení by bylo možné.....že i on by byl použitelný. Což mě hodně donutilo zamyslet se nad sebou. Dnes, kdyby nebylo za námi, to, co proběhlo, bych si s ním dokázala poradit a dokázala bych vytvořit všem zázemí. Tenkrát - přičítám to věku, nezralosti atd, jsem si s tím neporadila a řešila to blbě.

Nech si čas na všechna případná rozhodnutí.... ..

Wiki - to je pěkné spojení...taky chovnej! :-)
Taky jsem chodila ke svéráznému psychoušovi. Některé věci docvaknout až později, ale tak to v životě chodí.

Jak už jsem psala teď taky řeším přítele, rozchod či ne.. Už jsem byla rozhodnutá to skončit, ale čím víc se tady brouzdám čtu a rozebírám, tak mám chuť pokračovat, ale vzít to trochu za jiný konec. Smířit se s tím jaký je a naučit se žít vedle něj. On mě v ničem neomezuje, můžu si dělat co chci, když potřebuju pomůže, práce okolo baráku máme rozdělené, ve financích jasno. Ale musím se smířit s tím, že se mnou nikdy nepojede na dovolenou nebo na výlet nebo si třeba zalyžovat, bavit se také chodíme raději každý zvlášť. Je také trochu mrzout a na všem hledá chyby a na všechno musí mít svůj názor. Má rád svoje stereotypy, já zase potřebuju změny. Být tebou zkusím zapracovat na sobě a najít si spíš důvody proč s ním být, vždyť vyblbnout se můžeš i s kamarádkama.

Jo , kukačko - "chovnej" je termín - ale myslel to dobře - chtěl tím říci použitelný - ale tos jistě vyrozuměla. :)

Já jsem "svému" cvokaři ze začátku porozuměla až po měsících, letech. Zpočátku mi význam unikal. Jakmile jsem zjistila jeho perly, tak jsem poslouchala s ušima nastraženýma, aby mi neuniklo ani slovíčko.... NIKDY se nesplet. Ani když mi řekl absurditu, že jsem se tomu až smála. Za rok- dva jsem zase pochopila. Vždycky začal úplně někde jinde, myslela jsem, že je snad mimo, že se nic nedozvím - dnes - a ejhle - opět a pokaždé BINGO. Za strašně moc mu vděčím. Ale to jsou vyjímky......

Xkisek - já jsem kdesi četla, že se spousta párů při výskytu problému rozejde. Je to prý proto, že nevědí co s tím dělat, tak zvolí to nejjednodušší, co umějí oba - rozejdou se....

Kate1 napsal(a):

Zachraňovali byste manželství, když víte dopředu, že nemá budoucnost jen kvůli dítěti? Nechci tady rozepisovat příliš dlouze svůj životní príběh, ale obecně, ukončili byste raději takovéto manželství, ve kterém si již nerozumíte,nemáte společné zájmy,láska vyprchala o sexu ani nemluvě? Trápí mě dlouho tato otázka, hlavně kvůli synovi, samozřejmě i sobě, protože to beru jako svou největší životní prohru. Zatím je syn malý (1 rok), a právě proto mě ta otázka tlačí, jestli není lepší ukončit vše dříve než bude trochu větší a vše vnímat. Jakým mu půjdeme příkladem, když nás neuvidí se mít rádi? Toho se děsím!
Zároveň když se podívám daleko dopředu a představím si nový šťastný život naplněný láskou a hlavně smíchem s novým partnerem, tak je mi krásně na duši. Možná to zní celé nějak zmateně, ale nadpis příspěvku vše vystihuje nejlépe :)
K.

Ještě pár kontrolních otázek, které přidávám k Wiki
- jak víš dopředu, že manželství nemá budoucnost?
- co máš na mysli, když říkáš, že nechceš žít "se špatným mužem"? (co je to ten "špatný muž", jaké má vlastnosti)
- mluvíš s manželem často o tom, jak se ve vztahu cítíš a co ti chybí?
- víš ty o manželovi, co naopak chybí jemu a co ho činí ve vztahu štastným a co ho štve?

Dnes mám intelektuálně zatměno, ale aspon se směju nad vyjádřením:
- představím si život, nový štastný život naplněný láskou a hlavně smíchem (chceš za muže kašpárka? :-) ), tak je mi krásně na duši...

Jestli si dobře vzpomínám, když byla žena na mateřské, tak jsme si taky lezli na nervy. Já jsem v práci mluvil skoro celou šichtu a doma už jsem nemohl ani převalit jazykem a moje žena, která byla celý den sama měla potřebu si popovídat, takže to jiskřilo. V té době jsme měli skoro holou pr...l a všeho plný zuby, nějak jsme to ale rozchodili, já změnil místo a žena šla do práce a už jsme spolu 18 let.
Tvůj manžel je tak špatný, že všechno udělá a obstará až to vypadá, že je svojí pečlivostí magor, jestli z jeho snahy vylezl ten výsledek, že se mu odcizuješ a sbalila by si se i s dítětem, tak budu přemýšlet, co je na tom pravdy. A co kamarád? Ten ti doma ještě neuklidil, nevypral a nevytřel a tolik let společně neprožil. Některé dámy, jak se tady na foru dočítám jsou doma boxovacím pytlem, automatickou pračkou, myčkou na nádobí atd., a co by za takového daly.

Z takových příběhů mi vždy naskakuje husí kůže, protože ponaučení, které mi z toho vyplývá je: Ideální muž je svobodný, povoláním dámský kominík, bez závazků, s vlastním bytem a hospodyní z agentury.   

amba napsal(a):

Radu ti dát nemůžu, jen bych ti chtěla dát k úvaze příběh mé přítelkyně: Má tři dcery a kvůli nim setrvala za velkého psychického strádání - čím déle tím hůř- v nefunkčním manželství. Dnes má dcery dospělé a všechny ji  nenávidí za to, že včas  s nimi od otce neodešla. Ani jedna není schopná navázat partnerský vztah. Jejich matka myslela, že se kvůli dcerám obětuje, ale nakonec i ona sama promarnila svůj život. Bez radosti, štěstí  a lásky.

jojo, to znám - já jsem jedna z těch dcer... ;) Ale fakticky to u nás bylo podobný, máma taky dneska říká "ale kam jsem měla jít? Zůstala jsem i kvůli vám" a já jí říkám "Měla jsi jít třeba pod most, než nás nechat mlátit - to jsi udělala kvůli nám? Udělala jsi to proto, že tenkrát byla ostuda být rozvedená a taky proto, že jsi byla příliš pohodlná starat se sama o sebe". Že by to bývalo pro mojí mámu nebylo snadný je jasný. Ale co je v životě snadný. Právě ta "nesnadnost" je naší cenou za svobodu a čest vůči nám samým, kterou odchodem z nefunkčního vztahu získáváme. Sami ve svých očích. A to není vůbec málo - za to ta nesnadnost rozhodně stojí.

Pelikan: :supr: :D :supr:
Zvláště tvoje poslední věta o ideálním muži mě srazila do kolen :p
Neboj se, nejsme všechny stejné ...

ahoj všechny, jsem tu nová a docela mě zaujala tato diskuse. Před 20 lety jsem si prožila stejné dilema a to s dvěma dětmi. S BM jsem vydržela 5 let a z toho mě 4 roky fyzicky napadal a byl mi něvěrný. Sebevědomí na nule na krku dva kluci a barák. Tchyně prohlásila, že jestli se rozvedu, nechce kluky vidět, což 15 let dodržela a soudce mě přemlouval, abych dětem nebořila rodinu. Bylo to kruté ale radím běž od něho, jinak to dítě odnese na zdraví, kluk mi zadrhával skoro 10 let.

avalonka: ono odejít od tyrana nebylo snadné ani za bolševika. Azylové domy tenkrát neexistovaly a pokud neměla bitá ženská zázemí v podobě rodiny, kam se uchýlí, než proběhne rozvod, čekala na obsílku od soudu v jedné domácnosti společně s násilníkem. Co to v praxi znamená, Ti jistě nemusím vysvětlovat. Navíc - než byl jednomu z manželů přidělen byt, zase to znamenalo bydlet i jako rozvedená s násilníkem pod jednou střechou. Mrazivá představa, že?

povídej mi o tom, i když barák byl můj už zasvobodna, tak neměl kam jít a 5 let po rozvodu opruzoval se svymi přítelkyněmi, které si vodil domů. Pravidelně vyjídal klukům lednici a když došli přítelkyně, tak skuhral u mých zamčených dveří, a k tomu násilí, tak mě policajti tehdy řekli, že pokud nebude kudla v zádech, tak ho pouze odvezou, sepíší protokol a pak ho pustí. To že se po cestě domů stavil ještě na dvě aby se posílil, nemusím dodávat. Ve finále zaplatil na MNV pokutu 200 Kčs a řekl, mohla jsi mít boty krávo.

lenna: a to jsi zaplaťpámbůh bydlela ve svém - a BM ti sladil život ještě pět roků po rozvodu. Teď si vemte ženskou, nad kterou měl chlap navrch že bydlel buď ve svém on, nebo bydleli ve společném bytě :(.

To si nechci domyslet ani ve snu, měla to tak kamarádka BM bydlel s ní 10 let, protože byt byl na oba.Nikoho si nemohla pozvat a to ani kámošky. Jelikož dlužil kam se podíval, měli olepený byt a nikde nedělá, jelikož bi mu to exekučně strhávali a proto ať žijí sociální dávky takovým příživům, za které i alimenty musí platit stát a on si vesele popíjí v místní putyce a dělá nebe na zemi svým dětem. Blýsklo se na lepší časy dostala sociální byt.

Ahoj Kate i ostatní. Zaujal mě název příspěvku i celá diskuse.
Kate, já teď  řeším úplně stejné dilema jako ty. Ten úvodní příspěvek jako by vypadl z mé hlavy. Manžela už nemiluju, po 10ti letech co ho znám jako bych procitla a najednou poznala jaký že to vlastně můj manžel vlastně je a že nevím zda s ním chci prožít zbytek života. I když to není špatný člověk už mi to nějak nejde dívat se na něj s láskou. A na sex z mý strany nedošlo už dva roky, prostě to nejde a neumím to překousnout, ba právě, že u sexu by se zuby zatínat neměly. Taky máme synka (3 roky) a já si myslím, že v tomhle věku bude pro něj snasší vyrovnat se s ochodem otce než později (a taky mi to potvrdilo už pár článků a publikací). A taky jsem vždycky snila o jednom manželství a o tom, že naši děti uvidí jak se máme moc rádi. Jenže je to komplikované. Zrekonstruovaný dům, mám hrozně ráda jeho rodinu a nikdo nemá o našich problémech ani tuchy a spousty dalších věcí. A rozvod? To slovo mi nahání hrůzu. Vůbec si neumím představit další život. Je to dilema, rozseknout něco co částečně funguje a bát se, že narazím jen na horší chlapy než je on (nebo na žádného) nebo zůstat tam kde jsme a v budoucnu litovat zmařenýho života?
Navštěvujeme rodinného poradce, po sezení se mnou se klonil spíš k odchodu od sebe (ale ještě bude sezení s manželem a pak s oběma). Ale vůbec si to neumím představit. Jak poznáme, že se rozhodneme správně a uděláme tu správnou věc?

Kate,
ještě dovětek k tvému muži. Co já bych dala za muže, který se se mnou dobrovolně podělí o domácí práce, práci na zahradě a ještě k tomu se mu zalíbí jízda na kole a další společný sporty? Bohužel mám doma lenocha, kterýho musím o všem 100xpřesvědčovat. A po 10-ti letech vyžehlí prádlo, protože už nemá co na sebe. Asi jsem na něj šla celou dobu špatně. A to je zdárný příklad jeho povahy, když už něco dělá dělá tak hlavně pro sebe, nepomyslí na to, že by to mohl udělat pro mě. :-). Tak koukám, že jsem si stihla i postěžovat :-).

avalonka napsal(a):

amba napsal(a):

Radu ti dát nemůžu, jen bych ti chtěla dát k úvaze příběh mé přítelkyně: Má tři dcery a kvůli nim setrvala za velkého psychického strádání - čím déle tím hůř- v nefunkčním manželství. Dnes má dcery dospělé a všechny ji  nenávidí za to, že včas  s nimi od otce neodešla. Ani jedna není schopná navázat partnerský vztah. Jejich matka myslela, že se kvůli dcerám obětuje, ale nakonec i ona sama promarnila svůj život. Bez radosti, štěstí  a lásky.

jojo, to znám - já jsem jedna z těch dcer... ;) Ale fakticky to u nás bylo podobný, máma taky dneska říká "ale kam jsem měla jít? Zůstala jsem i kvůli vám" a já jí říkám "Měla jsi jít třeba pod most, než nás nechat mlátit - to jsi udělala kvůli nám? Udělala jsi to proto, že tenkrát byla ostuda být rozvedená a taky proto, že jsi byla příliš pohodlná starat se sama o sebe". Že by to bývalo pro mojí mámu nebylo snadný je jasný. Ale co je v životě snadný. Právě ta "nesnadnost" je naší cenou za svobodu a čest vůči nám samým, kterou odchodem z nefunkčního vztahu získáváme. Sami ve svých očích. A to není vůbec málo - za to ta nesnadnost rozhodně stojí.

Jo, měla jsem to stejný. ale moje matka to dodnes nepochopila a dodnes dobrovolně "trpí" a zachraňuje život mého so¨beckého, neschopného otce. bože, bože, naštěstí už u toho nejsem

je to strašně smutné co tady píšete:-(((((
za komunismu to muselo být fatk děsný...málo kdo asi našel v sobě sílu postavit se...za cenu "čehokoliv"
špatný systém, špatná politika...a v tom jsme my dnešní 30-tnice vyrustaly....my ted máme jiný možnosti...osobně si nedovedu představit ten temný komunismus, kdyby měl být ted...mě připadá že tenrkát se fakt nic nesmělo...za to dnes se muže a pořád se něčeho bojíte....:-))) hlavu vzhuru :pussa:

adro, za komunismu to bylo skutečně děsný. Nejenom systém, nejenom politika, ale také myšlení většiny lidí.

Proto se snažím vysvětlit dospělým ženám, které zažily tyranii v rodině a které dodnes zazlívají svým matkám "proč s tím něco nedělala", "proč od táty neodešla" "proč tak dlouho nechala trpět najen sebe, ale taky nás" , že odchod od terorizujícího manžela nebo únik ze špatného manželství nebyl vůbec jednoduchý. Za prvé v tom hrál roli nezanedbatelný fakt bydlení - pokud žena nebydlela ve svém, těžko se tyrana zbavovala. Za předpokladu, že bydlela v manželově domě, byl odchod holá utopie (jestliže nebyli vstřícní příbuzní, tak v podstatě nebylo kam) a v případě společného bydlení platilo totéž. V případě rozvodu byl sice manžel ženu povinen strpět v domě, dokud jí nebylo přiděleno od MNV či ONV náhradní bydlení, v praxi to však znamenalo: ale za jakou cenu :(

A v neposlední řadě - výchova, kterou si ta žena přinesla z rodiny a následný postoj jejích příbuzných k rozvodu byl taky velice účinnou brzdou. Moje matka pocházela ze silně nábožensky založené rodiny. Sice to byli věřící katolíci, ale děda se nerozpakoval bít jak svoji ženu, tak i děti. Nastala krizová situace v mámině manželství, kdy matka uvažovala o tom, že se z Prahy vrátí k rodičům na venkov. No to ani náhodou - zněl verdikt rodiny. S rozvodem Ti pomůžeme, ale tady u nás jako rozvedená s dítětem bydlet nemůžeš. Co by tomu řekli lidi. Jezdi sem co nejmíň, my tebe a dítě finančně zabezpečíme, ale jako rozvedená a bez manžela bude lepší, když omezíš radši i ty návštěvy. Podotýkám, že se psala druhá polovina šedesátých let. Podobný postoj k rozvedeným ženám (rozvedená ženská=ženská, nakažená morem) měla celá moje rozvětvená rodina z matčiny strany. Takže já bych byla velice opatrná v odsudku matek, které v sobě nenašly sílu odejít z nefunkčního manželství. Doba byla opravdu zlá.

Kate1 napsal(a):

Zachraňovali byste manželství, když víte dopředu, že nemá budoucnost jen kvůli dítěti? Nechci tady rozepisovat příliš dlouze svůj životní príběh, ale obecně, ukončili byste raději takovéto manželství, ve kterém si již nerozumíte,nemáte společné zájmy,láska vyprchala o sexu ani nemluvě? Trápí mě dlouho tato otázka, hlavně kvůli synovi, samozřejmě i sobě, protože to beru jako svou největší životní prohru. Zatím je syn malý (1 rok), a právě proto mě ta otázka tlačí, jestli není lepší ukončit vše dříve než bude trochu větší a vše vnímat. Jakým mu půjdeme příkladem, když nás neuvidí se mít rádi? Toho se děsím!
Zároveň když se podívám daleko dopředu a představím si nový šťastný život naplněný láskou a hlavně smíchem s novým partnerem, tak je mi krásně na duši. Možná to zní celé nějak zmateně, ale nadpis příspěvku vše vystihuje nejlépe :)
K.

Taky zápasím s tímto problémem. Manžel popíjel celé manželství(21 let), ale dalo se to celkem tolerovat (neubližoval). Co vyvádí poslední rokem už ne. Shrnutí: Měla jsem odejít dřív.
Alkoholik nikdy nepřestane pít.

omlouvám se za vymazání, řeším tohle téma v jiné diskuzi "Život se mi změnil...". Možná by mohla být pro tebe Kate přínosná (jak neskončit)

A cokdyz ten novy partner bude horsi? A co na to rika tvuj manzel? Jak jste oba stari? Jak dlouho jste manzeli a celkove jak dlouho spolu jste?

Lil napsal(a):

Ahojky,

tak jsem si přečetla tuhletu rubriku a vidíte, taky řeším manželskou krizi a nevím jak z ní ven.
Jsme s manželem spolu témeř 10 let, bezdětné manželství podotýkám, a poslední rok či dva si už spolu nemáme co říct.. odcizili jsme se jak se říká jak od stolu i lože..
No a v téhlete té situaci se já jako blázen zamilovala do jiného, chtěla jsem s ním začít znovu, založit rodinu i on byl pro.. takhle to trvalo témeř rok a půl.. nakonec z toho nic nebylo.
Manžel mi chtěl dát novou šanci, tak jsme opět spolu a je to zase to stejný.
Tiché večery, studená postel...vlastně tady musím říct, že ani do toho sexu s mužem nemám chuť... on by si dal říct, příroda je přece příroda ale mě to prostě ne a nejde. Není ten pravý a já to zjistila až když jsem zakusila co je to být opravdu zamilován. Bohužel to bylo pouze jednostranné a "milenec" měl jiné představy o svém životě, do kterého mě posléze již nezahrnul.
Tak co s tím, jak znovu nabýt sexualního apetitu a má vůbec náš vztah nějakou šanci...? Skřípe to.
Šílený, já vím ale někdy se všechno tak zamotá...

A co tak, ze byste si adoptovali dite z decaku? To by mohl byt zacatek necekeho, ne? Jak jste stari?

Prezdivko2007, nemyslíš, že dítě nedokáže zachránit žádný vztah? Ani vlastní ani adoptované. Proč by mělo dítě trpět v tak špatném vztahu? Nejdříve snad by bylo nejlepší pokusit se ten vztah zachránit a potom teprve uvažovat o dítěti. Pokud se podaří zachránit takhle narušený vztah, čemuž se dá jen těžko věřit, pak by asi dítě pomohlo ty dva ještě více sblížit společnou péčí o ně.

Jinak si myslím, že žádné dítě nedokáže udržet partnera, který je na odchodu, ani zalepit vztah. Výsledek bývá ten, že je v tomho špatném vztahu o jednoho člena navíc. Někdy to ženy v zoufalství dělají. Pořídí si s partnerem, se kterým umírá vztah, dítě a čekají, že všechno bude jinak, ale že se všechno zlepší. Opak bývá pravdou. Měla jsem již kolem sebe pár takových případů. Je to vždycky stejné. Velké zklamání z očekávaného výsledku.

Máš pravdu Fanny, taky znám z okolí případy, že dalším dítětem chtěli slepit vztah, ale jen se to zhoršilo. Ani v jednom případě to dítě nespraví. Dítě má být výsledkem lásky, ne jeho podmínkou.

Fanny5 napsal(a):

Prezdivko2007, nemyslíš, že dítě nedokáže zachránit žádný vztah? Ani vlastní ani adoptované. Proč by mělo dítě trpět v tak špatném vztahu? Nejdříve snad by bylo nejlepší pokusit se ten vztah zachránit a potom teprve uvažovat o dítěti. Pokud se podaří zachránit takhle narušený vztah, čemuž se dá jen těžko věřit, pak by asi dítě pomohlo ty dva ještě více sblížit společnou péčí o ně.

Jinak si myslím, že žádné dítě nedokáže udržet partnera, který je na odchodu, ani zalepit vztah. Výsledek bývá ten, že je v tomho špatném vztahu o jednoho člena navíc. Někdy to ženy v zoufalství dělají. Pořídí si s partnerem, se kterým umírá vztah, dítě a čekají, že všechno bude jinak, ale že se všechno zlepší. Opak bývá pravdou. Měla jsem již kolem sebe pár takových případů. Je to vždycky stejné. Velké zklamání z očekávaného výsledku.

Přesně tak Fanny, moje řeč.
Proto jsem už ani nechtěla do téhle diskuze nijak zasahovat a přesměrovala jsem se na jinou.
Též si nemyslím že dítě dokáže "zalepit" vztah. Také jsem nepochopila proč hned adoptivní. to že jsme neměli s manželem děti, neznamená, že je nemůžeme mít. Prostě jsme jen chtěli být rozumní a nejdříve si něco vybudovat, než se bezhlavě vrhnout do plození potomstva.

Náhoda, osud, moje povrchnost tomu chtěli aby se tak nestalo.
No ale to je opravdu téma na jinou notu.

Lil, myslím, že jsi rozumná. Opravdu nemá smysl zatahovat do problémů ještě nevinné dítko. Bohužel ne všechny ženy si toto uvědomí a pak pláčou, že je všechno stejné nebo ještě horší.
Četla jsem tě na několika diskusích a myslím, že pro tebe je nejdůležitější, abys se postavila na vlastní nohy a mohla se svobodně (nezávisle) rozhodnout, protože život je opravdu krátký na to, abychom ho prožily ne se "špatným mužem" (on může být dobrý třeba pro jinou ženu), ale s tím "nesprávným" pro nás.
I ten muž nakonec má právo mít šanci, aby ho někdo miloval, než aby celý život žil vedle ženy, která ho nemiluje a je s ním snad z vděčnosti nebo prostě proto, že nikoho jiného nemá.
Myslím, že to i ty tak cítíš, že?

Fanny5 napsal(a):

Lil, myslím, že jsi rozumná. Opravdu nemá smysl zatahovat do problémů ještě nevinné dítko. Bohužel ne všechny ženy si toto uvědomí a pak pláčou, že je všechno stejné nebo ještě horší.
Četla jsem tě na několika diskusích a myslím, že pro tebe je nejdůležitější, abys se postavila na vlastní nohy a mohla se svobodně (nezávisle) rozhodnout, protože život je opravdu krátký na to, abychom ho prožily ne se "špatným mužem" (on může být dobrý třeba pro jinou ženu), ale s tím "nesprávným" pro nás.
I ten muž nakonec má právo mít šanci, aby ho někdo miloval, než aby celý život žil vedle ženy, která ho nemiluje a je s ním snad z vděčnosti nebo prostě proto, že nikoho jiného nemá.
Myslím, že to i ty tak cítíš, že?

Ano, přesně tak to cítím.