"...po roce auto, po dvou letech dítě a za pět let dovolená na Jadranu..."

zajímalo by mě jestli někdo tímto stylem plánuje, nebo jestli jsme jediní :dumbom:

Zjednodušeně:
Nedávno jsem se svěřila svému kamarádovi, že bych už si přála dítě. Že to bohužel ale ještě nejde, neboť nemáme vlastní bydlení ani zaměstnání, které by se nám líbilo. a že je ještě spousta věcí, které bychom do rodičovství chtěli stihnout zařídit a mít.
On na mě vyvalil oči, jak můžu kvůli penězům, bydlení a kariéře odsunout touhu po dítěti, svatbě atd. ...

Nemohli jsme se pochopit, jeden druhého a tak mě zajímá - jak jste na tom vy? Co si o tom myslíte? Jak moc jste plánovali?

Holka, u nas zadne planovani.  2 manzelstvi, jedno dite, proste jdu zivotem "with the flow" a jsem stastna, zadne velke stresy, ze musim naplnit nejaky plan.

Když mě přijde nespravedlivý přivést na svět dítě, když si nejsem jistá, že na to budu mít.... zároveň to postrádá romantiku, chápu...

Já jsem si plánovala a neplánovaně pořídila dítě. Práce byla dobrá, bydlení nic moc dodělané (dům s započatou rekonstrukcí). Zvládli jsme vše, ale líp by nám bylo mít dítě, až by byl dům hotový.

já tě chápu.....dítko bych ráda(časem)....hormony se plašej, vid:)!!Ale já mám pocit že ten tvůj ještě moc nechce i z jiných důvodů než materiálních ne?
Ale...je to jasný,letos budu mít po gymplu,a co?!přítel maká ale být fin.závislá na něm a sama nemít ani kačku a bydlet s ním...opět by skoro vše platil....do toho dítko moc pořídit nejde...i když

No, já vím, že by to šlo... taky se přikláním spíše ke spontáním akcím - to ten můj :dumbom: někdy si fakt připadám jako v těch Básníkách a štve mě to, jenže.... když nad tím člověk přemýšlí, tak to fakt jinak nejde...

(a máš pravdu - přichází na mě jaro :lol: )

Mě to tvé plánování připadá rozumné :supr: .

První naše dítě bylo neplánované. Měla jsem nedostudovanou vysokou školu a panikařila jsem, že se to naprosto nedá zvládnout. Můj partner, dnes můj manžel, se ukázal jako charakter a měl ve všem od začátku jasno.
Nakonec jsme všechno zvádli, doděla jsem si v klidu výšku i s mimčem a momentálně po několika letech v zaměstnání jsem opět těhotná. To už ale plánovaně :). Těším se úplně stejně jako tehdy, když jsem se dala z prvotního šoku dohromady. Druhé těhotenství jsem pořád odkládala, napřed kvůli práci, pak kvůli...... a nakonec jsem došla k názoru, že jestli do toho brzo neříznu, tak už asi nebudu chtít nikdy. Znamená se to na nějakou dobu vzdát své finanční nezávislosti a soběstačnosti a při vší péči manželů (partnerů), díky za ni, je lítačka kolem dětí většinou spíše ženská záležitost. Jsou to nemoci, bolístky, růst zoubků, první bobek, slovo...... Za tím je spousta "neviditelné" mravenčí péče a práce. Nevím co je špatného na tom trochu plánovat jestli jsem na to všechno zralá a připravená a mám třeba zázemí v rodině. Připadá mi to zodpovědnější než si pořídit dítě a pak ho švihnout do popelnice nebo se o něj nestarat a vysedávat v hospodě.

Levandule, to jsme na tom asi tak nějak stejně :) ale dneska bych neměnila - dopadlo to nejlíp, jak mohlo :)

Holčičko, souhlasím s holkama, trochu plánovat se musí, jinak to dneska nejde. Buďto "omylem" si pořídit dítě a holt se nějak protlouct.... nebo si uvědomit co chceš. Nemá smysl si pořizovat vilu, létat každý rok k moři , mít narvanou skříň značkového oblečení a říkat si že chceš ještě kvalitní auto, a pak dítě, protože pak se najde zase něco co budeš chtít.... My jsme čekali až budeme mít byt, čili splacené dluhy. Ne že by se mi nelíbilo mít chatu, nebo větší byt, jenže pak by na děti opravdu nedošlo.

Na druhou stranu , nemít všechno zaplacené asi bych už chodila do práce a druhé dítě bychom neměli. Bohužel patřím mezi nekojící matky ( mléko nemám ať jsem dělala co jsem dělala) a malá mi vypije cca 2 tisíce měsícčně v mléce. A k tomu plenky, školka za Jítu atd..... 

Takže dle mě je dobré mít kde bydlet ( klidně s jednou skříní na šaty). A pak si pořídit miminko. Pak se nedostaneš do situace že chceš druhé nebo třetí mimčo a budeš uvažovat zda na to nejsi stará....

jejda,, plánování,tak to jsem nějak nedělala,jak to přišlo,tak to bylo...Je fakt,že dnes se plánuje vše,Já osobně,když  něco naplánuji,tak to málokdy vyjde!!!!!

Taky plánuji a zdá se mi, že je romantičtější, když si to dítě pořídíme jaksi 'vědomě', že jako budeme oba u toho, vědět o tom co děláme, než najednou zjistit, že je mi zle, neboť je nás tady více ;-)

No... planovala jsem si jak dodelam VS, pak si najdu dobre zamestnani - studovala jsem obor, po kterem nebyla nouze sehnat dobre misto, pak nejakeho skveleho muze a pak prijde vse co k tomu patri - dum, deti a tak... Dopadlo to uplne jinak - v druhaku na VS jsem se propracovala k postaveni svobodne matky, v pataku jsem se vdala, roky jsme bydleli v podnajmu, byla jsem nekolik let zamestnana, ted jiz nekolik let podnikam, protoze jsem zjistila, ze jsem alergicka na sefy. Pak prislo druhe ditko, nedavno jsme se konecne propracovali k vlastnimu domku. Kdyz si vzpomenu na plany, tak se usmivam - dopadlo to uplne jinak. Na druhou stranu - jsem tam, kde jsem chtela byt, jen ta cesta byla slozitejsi ;-)

Dite se moc planovat neda. kdyz to vezmu podle sebe, tak po strance pohodli, financi, majetku, starosti..... bych nemela zadny. Tak jsem se proste podvolila materske touze a je to v poho. :)

Holky, tak to je krásné téma.

Sunyato, to není o plnění plánu, odkšrtávat si jednotlivé položky a brát i tu dovolenou na Jadranu jako povinnost, jako nutnou součást plánu.

Ale můžu-li zůstat u moře, vždycky mě zajímalo, co lidi, kteří na to nemají, vede k tomu tam jezdit.
Jak moc je romantické bydlet v nejlevnějším typu ubytování, dřepět celou dobu na jednom místě pláže, jíst konzervy, pošilhávat po půllitru piva, které ale stojí v přepočtu 120 kč? Má to smysl? Ale ano, jistě že má, ale ne pro všechny.
Jen pro skutečné romantiky a neuvěřitelné optimisty, kteří si budou užívat, že jsou někde jinde a jimž bude stačit ke štěstí koukat na moře, poslouchat šum vln a procházet se při západu slunce. Noční vedro k zalknutí v místnosti bez příplatkové klimatizace budou brát neméně pozitivně, protože kdy se nám to v Jihlavě stane, že je vedro k zalknutí, že? :P

Já patřím mezi ty, kteří si radši na to moře našetří. Raději počkat, ale o to víc si to pak užít. A neklepat se strachy z okamžiku, kdy přijde po návratu z dovolené výpis z účtu s červenými čísly.

Víte co chci říct? :)

Já patřím mezi plánovače. I s manželem. Dítě bylo naplánované tak, abychom měli vyřešené bydlení a manžel slušnou práci, aby nás užvil.
Já si myslím, že je nutné mít plány a přání, aby člověk věděl, kam chce svůj život směrovat.
Máme v plánu druhé i třetí dítě, příští jaro se chceme do druhého mimíse "pustit".
Většinou mi moje plány vychází.
Každý člověk je jiný, někdo plánuje a někdo jen tak "žije"

Tigger napsal(a):

Holky, tak to je krásné téma.

Sunyato, to není o plnění plánu, odkšrtávat si jednotlivé položky a brát i tu dovolenou na Jadranu jako povinnost, jako nutnou součást plánu.

Ale můžu-li zůstat u moře, vždycky mě zajímalo, co lidi, kteří na to nemají, vede k tomu tam jezdit.
Jak moc je romantické bydlet v nejlevnějším typu ubytování, dřepět celou dobu na jednom místě pláže, jíst konzervy, pošilhávat po půllitru piva, které ale stojí v přepočtu 120 kč? Má to smysl? Ale ano, jistě že má, ale ne pro všechny.
Jen pro skutečné romantiky a neuvěřitelné optimisty, kteří si budou užívat, že jsou někde jinde a jimž bude stačit ke štěstí koukat na moře, poslouchat šum vln a procházet se při západu slunce. Noční vedro k zalknutí v místnosti bez příplatkové klimatizace budou brát neméně pozitivně, protože kdy se nám to v Jihlavě stane, že je vedro k zalknutí, že? :P

Já patřím mezi ty, kteří si radši na to moře našetří. Raději počkat, ale o to víc si to pak užít. A neklepat se strachy z okamžiku, kdy přijde po návratu z dovolené výpis z účtu s červenými čísly.

Víte co chci říct? :)

Tigger, tvuj prispevek me inspiroval k zamysleni a shrnula jsem ceske lidicky do tri zakladnich skupin. Urcite se v nektere z nich kazdy z vas pozna.
1. skupina jsou lide, kteri jezdi na dovolenou (a nejen k mori) tak jak jsi popsala. Obcas jedu s manzou taky nekam za tri tisice na posledni chvili ale zjistila jsem, ze lide na one dovolene se zerou zavisti vuci druhym, kteri maji vic vymeneno, lepsi plavky nebo lyze a nedej boze polopenzi. Vzdy, kdyz se provalilo, ze jsme na takove dovolene "z vyplaty" pomlouvali, nazyvali nas chudaky, kteri jezdi machrovat do cech atd.
2. skupina lidi se naopak vyznacuje na drahych dovolenych zasti vuci nam, protoze kolik stoji pivo je nam srdecne jedno, vetsinou mame na rozdil od jinych jeste i all inclusiv a ostatni lide, kteri s nami prijedou si skazi celou dovolenou zasti a pomluvami vuci nam, protoze jsou v Cr zvykli "byt nekdo", ze jsou na dovolene napr. v Keni berou s hrdosti a okolim jsou povazovani za honoraci a ejhle, on se tam objevi nekdo, kdo je v nejakem smeru (vetsinou tom financnim) prevysuje, i kdyz na zajezd rovnez setril. :usch:
3. skupina, odhaduji tak 2% jsou lidi normalni, kteri se s nama dokazi i pres zarazeni do 1. skupiny (z 2. vetsinou nikdo) normalne bavit, chodit na plaz a nebo po vyletech. takovi lide dokazou dovolenou fakt zprijemnit a mam na ne skvele bzpominky

Holčičko, taky se přidávám na stranu plánujících. Udělali jsme to stejně... Nejdřív pořizovali byt a pak se teprve začali snažit o miminko. V dnešní době je materiální zajištění nutné. Ale jsem ráda, že se to podařilo celkem rychle - jak byt, tak mimi. Nechtěla bych mít první dítě až po třicítce.

Dito L, schválnějestli tomu dobře rozumím, převedu to na naše téma:

1. skupina: nepřemýšlí, neplánuje, jde do toho bezhlavě.
Pak se žere, závidí. Že kamarádky cestují, pracují, pěstí se, studují, anebo že jiné rodiny mají lepší kočár, nemusí šetřit na plínách a jídle, mají vymazlené funkční byty a jejich prcek má vlastní pokojík, zatímco tihleti musí spát na rozkládacím gauči v kuchyni. O těch druhých hovoří jako o karieristech zblblých konzumem, kteří mění úsměv svého dítěte za dolar.

2. skupina: to je ta druhá skupina, která nechtěla přivést dítě do garsonky, sušit prádlo pomalu nad postýlkou, takže počkali, zajistili se, a rodičovství načasovali, aby bylo nejméně stresující a mohli si ho maximálně užít. Nejde o to vozit děti na lyže na alpský ledovec nebo na seychely, kupovat mu mobila v první třídě, proboha to ne. Ale moct ho vůbec vzít na lyže, vůbec mu je moct pořídit! Zaplatit mu kroužky, pořídit dobré pojištění nebo stavebko, vakcínu, kterou pojišťovna nehradí.


3. skupina: naprosto vyrovnaní lidé, kteří mají tak jiný hodnotový žebříček, že nemají doma ani televizi, na vánoce s dětma zdobí stromek jablkama, jdou nakrmit srnky a jsou šťastní z toho, že vlastně nic nemají. A nic nechtějí.
Jejich děti se s nikým nekonfrontují, ničím netrpí, většinou jsou šťastné protože se jim rodiče věnují s extrémní péčí, ale otázka je, jak si potom poradí v dalším životě v realitě dnešní doby. To už je na jiné téma.

My měli vlastní dům, auto, oba práci,  chtěli jsme dítě.
Syn se narodil, přišla povodeň, neměli jsme z porodnice kam jít. Zbylo nám jen to auto.
A to jsme plánovali jak vzteklí.
Teď opět máme dům, auto, 2 děti.......... čekám, jaká živelná katastrofa nás čeká tentokrát :D
Prostě, plánovat člověk může co chce, většinou to ale stejně dopadne jinak, než si představoval.

Mé 1.dítě (v 21letech)naprosto neplánovaně (ale těšila jsem se na něj) a 2.dítě naopak dost dlouho a tvrdě naplánované (taky čemu se divit, v 38 letech).

Eri,
stát se může cokoliv, ne nadarmo se říká "člověk míní, panbůh mění"

Ale také se říká "každý svého štěstí strůjcem"

Čili je jasné, že můžeme ve třiceti dostat rakovinu nebo nás smete auto a je jedno, jestli po sobě necháme 2+1 na Jižním městě, nebo vilu na Ořechovce, a jestli jsme měli výuční list nebo titul MBA.

Ale můžeme ovlivnit do jakého prostředí přivedeme svoje dítě, jestli si bude hrát na ulici ve Vysočanech nebo v parku na Pankráci, jestli si předtím zvládneme zajistit nejvyšší možné vzdělání, abychom se vždycky jakžtakž uplatnili a měli profesní zázemí a v neposlední řadě je potřeba dosáhnout určité zralosti, ta někoho vyjímečně potká už ve dvaceti, ale to je vyjímka, v rozporu s tím, jak se dvacetiletí cítí :)

Tigger - první dítě jsem měla bezprostředně po státnicích, bylo mi necelých 24, druhé čekám teď, před státnicemi na PGS - a je to podle mě to nejlepší, co jsem mohla udělat... vzdělání se dá dodělat i s dětmi - a není to takový problém, jako pak čekat na dítě, které nepřichází (tím se nechci nikoho dotknout, je to každého věc, ale toto je prostě můj názor...)

Bydleli jste? jaké jste měli podmínky?

bydleli jsme v garsonce a do porodu jsme šli do většího podnájmu, za rok pak do svého...

My jsme se s 1.manželem(já těhotná)odstěhovali z Prahy(ubytoven) do Beskyd na samotu, do chaty mých rodičů (2místnosti),protože jsme neměli kde bydlet a k rodičům jsme nechtěli.Nebyla tam tekoucí voda,chodili jsme pro ni do 5min.vzdálené studny v lese.Bavlněné plínky jsme vyvařovali na malinkých kamnech ve velkém hrnci a v zimě jsem venku u chaty vysekala ve studánce v ledě díru a tam máchala plínky.Kadibudka byla asi 50m od chaty.Když nasněžilo,sundala jsem korbičku z kočárku,uvázale je na sáně a jela hodinu s malým do poradny,dolů do vesnice.A to jsem ještě musela odhazovat lopatou hodinu sníh,abych se dostala aspoň k cestě.Bydleli jsme tam od 5 měsíce těhotenství,do synových 6 měsíců-pak jsme dostali byt ve městě-třepala jsem se tehdy blahem,hlavně když jsem viděla SVOU koupelnu(jak zvířátko).Ale byla to krásná doba, i když moc těžká.

wow, to zní tak romanticky - i když to musel být dost těžký kříž....

Tigger, já ti trošku odpovím na tvoje nepochopení ježdění lidí k moři když na to nemají. A opravdu to není o tom že když jezdí NĚKDO k moři, že já musím také i když naprosto v jiných podmínkách....
Ono jde o více věcí. Ano jsem ta co nemá. Ano, jezdila jsem s manželem k moři autobusem s batohem velkým skoro jako já plným konzerv. Nikdy jsem neměla značkové plavky. Byli jsme vždy ubytováni v soukromí, nikdy v hotelu...... nikdy u bazénu.
Ale o tom ta dovolená není. Měli jsme větší jistotu že u moře bude hezké počasí a že nám to v čechách neproprší. Smutně jsem nikdy nekoukala do restaurací, protože mi nevadilo uvařit ( akorát občas jsem nadávala že jsem si vtipně koupila směs na bramborák a ve 37°C stála u plotny, ale to byla moje chyba špatně zvolených potravin).
Bylo krásné jít si zaplavat kdykoliv během dne chceš, je tam teploučko, krásný vzduch ( který dokáže vyčistit plíce), projdeš se po okolí..... Jezdili jsme parta 6 dospělých a vždycky jsme si našli zábavu. Půjčili jsme si i motorový člun ( na který jsme překvapivě měli, na rozdíl od předraženého zájezdu) a vydali se na celodenní výlet na "nedaleký" ostrov s mapkou z cestovky :D , vždy na to vzpomínáme velice rádi.
A nebyl to extrém že jsme spali ve stanu a jedli suchý chléb. Ale i takoví lidé si dokáží dovolenou užít. Je mi líto že jsi narazila na lidi, kteří ti záviděli že jsi jela na dovolenou z výplaty.Já ti to přeju. Klidně si lítej každý rok na dovču k moři i s dětma. Přeju ti to.U nás momentálně nehrozí ani dovolená v čechách, ani chatu nemáme, ale bude ti to připadat divné, jsme šťastní. Máme se rádi, máme rádi svoje děti. A neboj máme TV, PC, DVD a mám dokonce i digitální foťák :D i když nic moc. Tak svým způsobem přej i ty mě ty "levné" dovolené, nebo jsem snad něco horšího?

Ano snažili jsme se plánovat. Dítě jsme si pořídili až když jsme měli bydlení. Když se Jitka narodila, bylo mi 29 . Kdybychom na dovolené lítali letadlem do hotelu, ještě bychom nebydleli. Neletěli jsme do toho po hlavě, ale bohužel ne každý vydělává spousty peněz a ne každý s tím může něco dělat. Ne každý má na to vystudovat vysokou školu a pak si najít lukrativní zaměstnání. Ale každý má možnost své děti milovat a každý kdo je má se jim snaží dát co nejvíce. Někdo vidí hodnoty v majetku jiný jinde.  Ne, nechtěla bych bydlet někde v chatrči, děti by měli jen pozašívané oblečení co někdo vyhodí, bez techniky, bez ničeho, ano, jejich děti to mají složitější se vstupem do společnosti ale protože já bych takto bydlet nechtěla , tak tyto lidi nezavrhuji. Zjevně nejsou schopní udělat lepší zázemí a pokud ano, dostali by se do věku kdy už děti mít nemohou........
A musíme si uvědomit, že aby nějaký šikovný perspektivní manager mohl brát desetitisícové platy, potřebuje i toho kopáče, nebo hajzlbábu . A i tito lidé mají od přírody nutkání mít svojí rodinu, děti......

P.S: Můj názor se netýká některých menšin, které mají dětí plno a sami do TV řeknou že se jim do práce nechce, že jim stačí dávky....

Špunte, napsala jsi to moc pěkně. :hjarta:

Taky jsem plánovala. Že až uděláme na baráku ještě pár pořebných úprav, tak si konečně dojdu na gyndu, ať mi tam sakra řeknou, proč nemůžu otěhotnět.
Mno... rekonstrukce probíhala, a mě bylo popřád tak nějak blbě, (teda - blila jsem jak šakal, dámy prominou, a hlavně tak kolem půlnoci), tak jsem si říkala, to bude z nervů, řemelsníci na :dumbom:, kdo by se nehroutil, že...
Někdy v půlce dubna jsem si vzpomněla, že jsem nějak dlouho nemenstruovala (přesněji někdy kolem prosince) a tak jsem jen tak pro sichr zakoupila těhotenský test...
No zkrátka, ten žaludeční vřed, který jsem si myslela, že mám, byl už tehdy 4měsíční.
Od té doby neplánuju. :)

Spunte,
fakt jsi to napsala pěkně.

Doufám že jsem se tě nějak nedotkla. Já ti přeju jakoukoli formu dovolené, když to tobě i tvojí rodině bude dělat radost.

Mluvila jsem o těch typech, které jsem na svých cestách potkala a o kterých jsem psala výše.

Za sebe můžu říct, že když jsme s mužem neměli na dovču u moře, jeli jsme např. do Černé v Pošumaví, chytali jsme si po večerech (za poplatek) pstruhy, které nám pak udělali na grilu, k tomu jsme popíjeli strakonický Nektar, a objížděli na kole Lipno a bylo nám líp než u moře kde bychom třeli bídu s nouzí. Lepší doma ve standardu, než u móře o hladu. Každému podle jejich vkusu a nároků, o tom žádná. Ale to  není tvůj případ, tak se toho nemusíš chytat.

Stejně nediskutuji o tom, že společnsot potřebuje kopáče a hajzlbáby. Při rekonstrukci jsem potkala vyučené řemeslníky, které bych nakopala do pr... za neuvěřitelý amaterismus, stejně jako některé své kolegy manažery, protože si byli ve svých (ne)kvalitách rovni. A zrovna tak jsem si z některých těch tzv. "pomocných sil" udělala přátele a vážím si jich, nejen jejich práce, ale i lidsky.

Původně jsem hovořila o  lidech, kteří spolehají na druhé a na štěstěnu, to mi přijde krátkozraké... a nezodpovědné vůči dětem (protože kde berou tu jistotu, že to "klapne" a ty děcka to neodnesou?


Xsara: to je překvapení od života. To je výzva které stojí za to se poddat. A přijde mi to statečné, nikoli nezodpovědné. Nezodpovědné mi přijde říct si "ono to nějak dopadne" a "stát (nebo rodina) mě v tom nenechá" a jít do toho po hlavě a bezhlavě.

Tigger napsal(a):

Dito L, schválnějestli tomu dobře rozumím, převedu to na naše téma:

1. skupina: nepřemýšlí, neplánuje, jde do toho bezhlavě.
Pak se žere, závidí. Že kamarádky cestují, pracují, pěstí se, studují, anebo že jiné rodiny mají lepší kočár, nemusí šetřit na plínách a jídle, mají vymazlené funkční byty a jejich prcek má vlastní pokojík, zatímco tihleti musí spát na rozkládacím gauči v kuchyni. O těch druhých hovoří jako o karieristech zblblých konzumem, kteří mění úsměv svého dítěte za dolar.

2. skupina: to je ta druhá skupina, která nechtěla přivést dítě do garsonky, sušit prádlo pomalu nad postýlkou, takže počkali, zajistili se, a rodičovství načasovali, aby bylo nejméně stresující a mohli si ho maximálně užít. Nejde o to vozit děti na lyže na alpský ledovec nebo na seychely, kupovat mu mobila v první třídě, proboha to ne. Ale moct ho vůbec vzít na lyže, vůbec mu je moct pořídit! Zaplatit mu kroužky, pořídit dobré pojištění nebo stavebko, vakcínu, kterou pojišťovna nehradí.


3. skupina: naprosto vyrovnaní lidé, kteří mají tak jiný hodnotový žebříček, že nemají doma ani televizi, na vánoce s dětma zdobí stromek jablkama, jdou nakrmit srnky a jsou šťastní z toho, že vlastně nic nemají. A nic nechtějí.
Jejich děti se s nikým nekonfrontují, ničím netrpí, většinou jsou šťastné protože se jim rodiče věnují s extrémní péčí, ale otázka je, jak si potom poradí v dalším životě v realitě dnešní doby. To už je na jiné téma.

Tigger
trefila jsi se :)

Tigger napsal(a):

Eri,
stát se může cokoliv, ne nadarmo se říká "člověk míní, panbůh mění"

Ale také se říká "každý svého štěstí strůjcem"

Čili je jasné, že můžeme ve třiceti dostat rakovinu nebo nás smete auto a je jedno, jestli po sobě necháme 2+1 na Jižním městě, nebo vilu na Ořechovce, a jestli jsme měli výuční list nebo titul MBA.

Ale můžeme ovlivnit do jakého prostředí přivedeme svoje dítě, jestli si bude hrát na ulici ve Vysočanech nebo v parku na Pankráci, jestli si předtím zvládneme zajistit nejvyšší možné vzdělání, abychom se vždycky jakžtakž uplatnili a měli profesní zázemí a v neposlední řadě je potřeba dosáhnout určité zralosti, ta někoho vyjímečně potká už ve dvaceti, ale to je vyjímka, v rozporu s tím, jak se dvacetiletí cítí :)

Tigger co je špatného na Vysočanech? Já kousek tam odtud vyrostla, nehrála jsem si na ulici, ale na pěkném hřišti a musím říct, že dnes mají Vysočanští nádherné vyžití v místním parku u polikliniky.  Zrovna tak možnost krásného bydlení v nových byt. domech, které tam jsou postaveny. :lol:
To, co píšeš, je pěkné, tak nalinkované. :D
Ale jsou i lidé, kteří klidně oželí luxusní dovolené. Prostě chtějí děti. A chtějí je teď, ne až za patnáct let. Až po třetí pětiletce. A já je chápu. My měli štěstí, že čeho jsme chtěli dosáhnout, jsme dosáhli brzo. Myslím, že málokdo vlastnil v jednadvaceti napůl dům se svou drahou polovičkou, aniž by mu ho kupovali rodiče. :)
Ale osud to měl naplánováno jinak.
A tak jsme se vrátili k rodičům, makali jako pitomí, celé noci jsem seděla u počítače, manžel to všechno absolvoval se mnou........ a po čtyřech letech máme další dům, co nám říká pane. A další dítě, které jsme ovšem chtěli už dříve. Opět zasáhl osud a já o 2 děti přišla. Možná to tak mělo být, že díky tomu se malá narodila už do našeho, nevím. Plánovali jsme to jinak, přizpůsobili tomu bydlení v Praze......
Plánovat děti, tak bych to neřekla. To by mi pak dítě přišlo spíš jako doplněk.
Spíš u toho myslet!!! Vědět, že se o dítě dokážu postarat, že bude mít všechno, co bude potřebovat, myslet i na jeho budoucnost, protože dítě není jen o čtyřech letech mateřské placené státem. Prostě mít dítě, až na něj budu mít v hlavě.

(protože kde berou tu jistotu, že to "klapne"

a kde tu jistotu bereš ty?
v životě nemá nikdo nic jistého, ani ten kdo sakra plánoval a ani ten druhý....

Napsala jsem: Plánovali jsme to jinak........
To je blbě. Chtěli jsme to jinak. Chtěli jsme druhé dítě i za těch podmínek, jaké zrovna byly.

Hmm,plánování...já otěhotněla v 21 letech,na tehdejší dobu akorád,dnes je to pro mnohé brzy.Bylo to neplánované a je pravda,že jsem moc nadšená nebyla.Můj partner ano,naštěstí:-)).Já chtěla jít na školu,trochu si užívat,cestovat a mít děti až tak v 25.Na manželství jsem nebyla připravená,ale partner byl ok,tak jsem do toho šla.-).Bydleli jsme 2 roky v 1+1 a pak další rok a půl u jeho máti,pak se stěhovali do svého vlastního domku,který jsme mezitím postavili.Byla jsem pyšná,že v 25 letech "mám"vlastní domek,ale......raději bych udělala školu,abych dnes měla lepší uplatnění na trhu práce,cestovala,a pak dítko......miluju svou dcerku a nechtěla bych být bez dítěte,jako mnohé ženy v mém věku..první dítě po 30?Někomu to vyhovuje.....ale taky se jim může stát,že ho mít nikdy nebudou.....

Naprosto souhlasím s Bí, dcera se mi narodila v 19 letech. Bylo o trochu brzy, ale nikdy jsem nelitovala. Školu jsem doděla, teď jsem po druhé vdaná, je mi něco přes třicet, máme auto, byt, můžeme si dovolit i takovou normální dovolenou u moře, ale to co bychom si nejvíce přáli to ne a ne přijít.  :dudlik:

Petra33: nic se neděje, to chce čas. Já měla 1.dítě v 21letech a pak za 4roky další (bohužel nežije) a pak jsem se rozvedla. Znovu vdala a nemohla jsem otěhotnět-roky léčení a nic. Už jsem rezignovala a v 38letech otěhotněla. Dnes mámkluka 21let a holčičku 4.

Děkuji Káčo za podporu, snad se také dočkáme. Můj věk není až tak strašný, ale manžel je o 14 let starší, z toho mám trošku strach!

Péťo, se mnou v porodnici ležela paní, která své první dítě porodila ve 37 letech a bylo to i pro doktory naprosto v pohodě. Jistě se zadaří, vždyť jsi mladá. A jestli Tě to uklidní, tak když jsem se narodila já, mému otci bylo 54 let!  A je to opravdu můj otec, Bohužel ( v dobrém i ve zlémj ), jsem celá on! :D

Tak u nás to bylo jinak než píše většina-tak trochu extrém. Když sjem přišla do jiného stavu, tak jsem ještě vdaná nebyla i když se svatba už plánovala. ¨V plánu bylo, že budeme bydlet u manželovejch rodičů. On tam měl práci a já stejně měla jít na mateřskou. Po svatbě se ale seběhlo dost věcí a nám to moc neklapalo, tak jsem se rozhodla, že u nich nebudu a pokud chce být s námi musí si najít práci u nás-tam, kde jsem měla koupený byt. Moc se mu nechtělo a tak vlastně půl roku byl ve znamení napětí,hádek atd... Vlastně jsme měli tzv.víkendové manželstvý. Až po půl roce co se narodila dcera se přestěhoval k nám.Začal shánět místo. Byt jsem měla jen minimálně zařízený, já na mateřský, on na úřadě práce. Bylo to vážně drsný. Ale když si to tak schrnu. Žilo se nám dost těžce a vůbec to nebylo lehké i teď se vyhrabáváme doplácíme dluhy z toho období a dozařizujeme byt. Ale zase na druhou stranu, kdyby jsme plánovali moc a čekali, než zařídíme byt, pořídíme auto a stihnem nějakou pěknou dovolenou, tak si troufám tvrdit, že ještě bychom dceru neměli. Myslím, že u nás to byl extrém, ale čekat na to až budu mít skoro vše v dnešní době není možné Bohužel.

já bych se chtěla trochu bránit, docela jste se chytli té dovolené, to byl jen citát z Básníků a rozhodně bych nikdy nečekala s dítětem až po tom, co absolvuji Kanáry :)
je to o tom, že si chceme nejdříve pořídit vlastní bydlení a pak teprve dítě, sice si myslím, že i v podnájmu (zejména v tom, co máme teď) bychom s dítětem mohli žít celkem pohodlně, ale můj drahý o tom nechce ani slyšet... Taky je to o tom, že ani jeden nemáme zaměstnání, se kterým bychom byli spokojení a hodlali v něm setrvat delší čas-a upřímně, nějaká praxe se před mateřskou taky hodí - pak se asi lépe shání zaměstnání, že... to všechno vím, jen ty hormony (a můj přítel) si prostě nenechají nic namluvit :grater: ach jo... no, na Vánoce se taky člověk musí těšit celý rok a urychlit to nejde :)

Peťo,vše chce čas a určitě se vám to povede :-)).Má kámoška měla prvního synka taky v 19 letech a na toho druhého si musela počkat až do 35.Dříve jim to prostě nešlo a pak,když už to vzdala,tak byla v tom :-).Chce to v klidu a ono to dopadne.... :dudlik:

Ahoj Holčičko, můj první manžel, také vše plánoval. S druhým dítětem už ale nepočítal, důležitější jsou pro měj materiální věci a každý rok super dovolená.  Dodnes zůstal sám, je to už  osm let co jsem se rozvedli. Má všechno, ale zase můsím říct, že je  spokojený a o dceru se také vzorně stará (střídavá péče).
Taky se vykašly na hledání nového zaměstnání, protože jestli ho najdeš, tak se ti zase nebude chtít odcházet.

Ahoj Bí, strašně mooooooc ti děkuji zapodporu.

Když já mám teď na dobu určitou a nevím, jestli prodlouží... to se taky blbě plánuje :( no a to mimčo bude až po vlastním bydlení - asi ho nezlomím- takže někde pracovat potřebuju-tak asi tak :/

Pracovat musíš, to je fat, já jen myslela, že se ti tam nelíbí. Kdy plánujete to vlastní bydlení a jestli se ti můžu zeptat kolik ti je let?

Je mi 25let, a vlastní bydlení plánujeme hned jak to bude možné - čistě teoreticky počítáme s tím, že do 1roku, teď bydlíme v bombastickém nájmu, ale raději bychom ty penízky strkali do vlastního, víš ;)

Na planovani nevidim nic spatneho. Neni to sice spontanni...... My planujeme, ted bydlime v podnajmu, stavime dume, stehovat se budeme tak pristi rok v dubnu v kvetnu a to uz muzeme byt tehotni   :jojo:    Ale nejradeji bych otehotnela hned  :lol:

Tinko, koukám, že jsme na tom stejně ;)
Jen my jsme ještě nezačali stavět :o

Ja jsem jednoznacne zastancem planovani, asi je to v tom, ze jsem byla rodici hodne vedena k osobni zodpovednosti za sve ciny. Tzn. kdyz jsem se nezachovala spravne, tak to za me rozhodne nezehlili a hezky me v tom nechali vymachat. Takze jsem vedela, ze kdyz otehotnim, otec ditete si me treba nevezme, ci nebudeme mit kde bydlet, tak me rodice u sebe nenechaji. Od 19ti jsem bydlela sama, takze jsem se zahy naucila se o sebe postarat na 100 % a navrat k rodicum napr v 25, to bych sama asi nezkousla.
Jak se rika vseho s mirou, takze aby partneri meli alespon bydleni a nejake uspory na prvni vydaje s ditetem a partner slusnou praci, to povazuju za zaklad. Jinak opravdu povazuju tyto lidi za nezodpovedne. Starat se maji hlavne ti dva a ne prarodice ci stat. Ale ty 100 % planovace, kteri musi mit nejdrive tu vilu, nove faro a fotky z Malediv, ty taky nemusim. Byt na nas s manzelem pohlizeji ostatni presne takto.
Diky nasim profesim jsme se dostali na nekolik let do sveta, procestovali opravdu velky kus sveta a da se rict, ze jsme si dlouha leta fakt uzivali. K tomu vydelali nejake penize na prumerne {byt ne vila} bydleni. Diky tomuto pobytu jsme dite odkladali a dostalo se na prvni az v mych 35. Taky jsem se hrozne bala, jestli to pujde, kazdy me strasil. Slo to napoprve. Navic jsem si vubec nepripadala stara, protoze v zahr. je to naprosto normalni mit deti az po 30. Rozhodne toho nelitujeme, ze jsme to takto naplanovali, ted jsme spokojeni v krajine ceske, nemame potrebu nekam mimo vlacet k mori do vedra a nemame pocit, ze nam neco uteklo.
Ovsem co me neprestane zarazet, jak moc lidi v CR nam doslova "preje". Nemuzu si v nejmensim postezovat ze ditko zlobi, protoze okamzite slysim "no snad byste nechteli hodne decko, dotedka jste se flakali a uzivali si v exotickych zemich, tak ted si to TAKY uzijte jako normalni lidi" :-)))

Zdravim Vas vsechny!
Ja bych tak rada neplanovala, ale v dnesni dobe to bohuzel jinak nejde. Je mi 25 a mimco bych si moc prala, mam trochu jiny problem, partner ho nechce. :grater:  Mate nekdo podobne zkusenosti? Myslite si, ze se jeho nazor casem zmeni? Co kdyz za pet let bude mit stale stejny nazor?

Tia, to se ho musis zeptat otevrene a narovinu. Sdelit mu svoje pocity a prani a vyjadrit se v tom smyslu, ze zase naopak ty chapes jeho duvody proc to jeste odlozit. Ovsem pozadat ho o fer vyjadreni v tom, zda deti vubec chce a pokud ano, tak kdy. Pokud rekne za 10 let, tak bych mu rekla, ze tak dlouho rozhodne cekat nehodlam a ze to asi nas vztah nema budoucnost. Zivot je o kompromisech a jestli ty chces ted a on treba za 5 let, tak by bylo fer se domluvit ze za 2,5 roku. Pokud jeho podminkou bude vlastni bydleni, tak je to casove neohranicene a zase bych zvazila, zda se alespon snazi se o vlastni bydleni postarat. Je to opravdu tezka vec tady radit, protoze se taky muze stat, ze s tebou nebude jednat fer a jenom proto, aby te neztratil, ti bude veset buliky na nos, ze deti urcite chce, ale pozdeji, pozdeji a budes cekat do nekonecna. Chce to trochu mit nos na situaci a poznat, zda jeho vymluvy jsou objektivni (nemame kde bydet), nebo jsou to opravdu jen vymluvy (az se zmuzeme na vilu a BMV), a v tom pripade radeji zmenit pusobiste.

Moje sestra měla podobný problém se svým manželem. U něj to ale bylo způsobeno tím, že měl spoustu koníčků a zálib, které sežerou dost času i peněz. Dítě by znamenalo jednak zásah do rozpočtu a jednak "omezení svobody", protože se jednalo i o časté víkendové akce. Šlo to asi šest let tak, že plánovali jednu letní dovolenou za druhou, takže na dítě nezbývalo místo. Postupně začaly do věci bušit i drahé kamarádky s dětmi, tety, a babičky a vyvíjely na milého švagra tlak, který byl dle jeho slov naprosto nesnesitelný. Nevím, jak to nakonec dokázali, ale v dohledné době by se měli jako rodina rozrůst o jednoho člena. Řekla bych ale, že kdyby to bylo pouze na něm, tak dítě nemají dodneška.
Takže navrhuji o tom mluvit, mluvit a mluvit a udělat si jasno proč a z jakých důvodů ne a pokud ne, tak jestli je ne definitivní nebo odložitelné na nějaké potom. Někdy jsou důvody docela ospravedlnitelné, většinou mám ale pocit, že spíše zavání pohodlností a snahou zakonzervovat stávající, přijatelný stav z obavy nad tím, že to může být mnohem horší.

Levandule, Eve, diky za rady.
Ja o tom s nim mluvim, ale prijde mi, ze je to spis kontraproduktivni! Vzdy kdyz se jen zminim tak vidim jak mu vstavaji vlasy na hlave, prijde mi, ze to prave vubec nepomaha, naopka. Ja dite taky nechci hned TED, treba za 2 roky, ale bojim se, ze jeho nazor bude i pak stejny. Jsem si jista, ze ten duvod je stejny jak to mela tvoje sestra, levandule. Nechce se uskromnit, chce naplno delat sve konicky, apod.
Myslite, ze chlapy se v tomto smeru vyvijeji? Treba ze po 30 budou vic PRO rodinu? Priteli bude letos 28.

přítel bude mít Tio za měsíc 31 a bez ohledu ne mě teda...pač tenkrát sme spolu ještě nebyli, mi řekl že kolem 29 se na ty děti začal dívat jinak a že už si dokázal představit že by si je ted taky "jako pořídil"...až bude s kým......a předtím teda taky ani ťuk, ptostě třeba v 25 že by moho mít dítko,to ho nikdy nenapadlo....a ted je to teda 2roky co by on už klidně jo....ale jelikož já studuju tak si další 4roky ještě třeba počkáme:)!

eve71: A to buď ráda, že jsi neměla problém otěhotnět (což mají třeba i 20tileté holky), slyšela bys to v jednom kuse "že to máš za to" :P Závist je hrozná věc, jak sama píšeš....

Tia: můj ex dítě nechtěl a když jsem na to téma přišla, tak mlžil a nedokázal ani říct co mu na té představě vadí. Bohudík jsme se pak rozešli a i když jsme dodnes přátelé, nezměnil se. Jeho žena je teď dost nešťastná, protože to na ni leze a on vytrvale odmítá. Koupil jí pejska a to maj jako dítě..... no comment :(

Mně čeká za týden setkání s mým ex, se kterým jsem se dva roky neviděla. Je se svojí novou partnerkou rok, z toho 3/4 roku jako manželé a čekají mimi. TAk se těším,jak si vyslechnu, jaká jsem strašná kariéristka, když ve 24 letech neplánuji rodinu a manžela. Očekávám, že na mě vytasí leporelo ze svatebních fotek a UTZ a bude mi dávat nenápadně najevo, že bych už taky měla začít,nebo se nedočkám. Chjo. Jinak já neplánuji raději nic, jelikož "člověk míní, Bůh mění". Ale určitě souhlasím s tím, pořídit si mimi až v době, kdy má člověk alespoň nějaké zázemí.

Jéé,vykašli se na to.Ve 24 letech?Kdyby jsi napsala,že je ti 34,tak beru,ale takhle?Já sice měla dcerku ve 22,dnes je to 10 letá puberťačka 
:dumbom: ,ale je jiná doba.U nás v práci jsou holky,které jsou ve 30 svobodné a neřeší to.Kolik je jemu?Držím pěstičky :)

Bí napsal(a):

Jéé,vykašli se na to.Ve 24 letech?Kdyby jsi napsala,že je ti 34,tak beru,ale takhle?Já sice měla dcerku ve 22,dnes je to 10 letá puberťačka 
:dumbom: ,ale je jiná doba.U nás v práci jsou holky,které jsou ve 30 svobodné a neřeší to.Kolik je jemu?Držím pěstičky :)

Ahojky,
jemu bude letos 27 a jeho manželce 31. Halt už se cítí jako pyšný otec od rodiny a to, že někdo chce žít jiný život, mu přijde divný. Třeba se ale pletu a ta schůzka bude nakonec fajn.? Určitě dám vědět :)

Takhle jsem měla kámoše, začal chodit s holčinou o tři roky starší než on a byl takovej puberťák,ale děsněj...během půl roku čekali mimčo(na jeho 24narozky tak asi počali :) ) a ted mu bude v červnu 26 (malýmu byl v březnu rok a už čekaj další...)!!! A najednou z něho je děsnej taťka...

Ono se to asi "přepne" i v chlapovi, když jde o vlastní dítě ;)
Sandro, já bych z toho strach neměla, jde o Tvůj život, Tvé názory a on Ti do toho nemá co žvatlat... navíc 24 není tak závratný věk. Někde jsem teď četla, že růměrný věk provorodiček v CŘ je 28,5 let, tak to máš (máme :D ) spoustu času....
Já osobně bych si chtěla nejdříve najít takové zaměstnání, aby se mi pak dobře vracelo - mít praxi, o kterou bych se mohla opřít... no a taky to vlastní bydlení (ale to je podmínka mého přítele, jak známo)

Holčička napsal(a):

"...po roce auto, po dvou letech dítě a za pět let dovolená na Jadranu..."

zajímalo by mě jestli někdo tímto stylem plánuje, nebo jestli jsme jediní :dumbom:

Zjednodušeně:
Nedávno jsem se svěřila svému kamarádovi, že bych už si přála dítě. Že to bohužel ale ještě nejde, neboť nemáme vlastní bydlení ani zaměstnání, které by se nám líbilo. a že je ještě spousta věcí, které bychom do rodičovství chtěli stihnout zařídit a mít.
On na mě vyvalil oči, jak můžu kvůli penězům, bydlení a kariéře odsunout touhu po dítěti, svatbě atd. ...

Nemohli jsme se pochopit, jeden druhého a tak mě zajímá - jak jste na tom vy? Co si o tom myslíte? Jak moc jste plánovali?

Holcicko, souhlasim s tebou uplne.

No, ja porad neco planuju. Do ted jsme planovali NEmit dite. Pritel nechtel a ja jsem se taky nejak necitila. Asi to vyplyvalo z moji vrozene sobeckosti.Taky jsem si naplanovala krasnej kvartyr a skoncili v 1+1. Penize vydelany v zahranici jsem planovala vrazit do neceho uzitecnyho, ale uz jsem je roztocila. Taky jsem chtela delat karieru, ale prace me vubec nenaplnuje a o nejakem postupu ani nemluvim. No a ted nastal cas, kdy pritel po diteti prahne a ono to nejak nejde. Mne je 30 a jemu 34. Takze asi toliko k planovani...

Tia napsal(a):

Zdravim Vas vsechny!
Ja bych tak rada neplanovala, ale v dnesni dobe to bohuzel jinak nejde. Je mi 25 a mimco bych si moc prala, mam trochu jiny problem, partner ho nechce. :grater:  Mate nekdo podobne zkusenosti? Myslite si, ze se jeho nazor casem zmeni? Co kdyz za pet let bude mit stale stejny nazor?

Dej mu cas, chlapi dozravaji pro rodinu mnohem pozdeji. 25 je krasnej vek, jeste bych se nad tim nezalamovala. Ten muj vzdycky tvrdil, ze deti nechce nikdy. Prehoupla se mu 30 a mluvi uplne jinak. Vsichni nasi znami, se kteryma jezdime na lyze, dovoleny a ruzny akce uz maji deti nebo jsou v ocekavani a  bohuzel uz skoro nikdo nikam nemuze. Pokud ma tvuj pritel kolem sebe samy svobodny jedince, nediv se, ze se mu do toho nechce.

ja plánujem už 4 roky. potrebujem mať nejaký základ.a budúci rok to snáď už doplánujem. byt máme, síce malý,ale dieťa chcem ešte tu, pretože mám strach ísť do väčšieho,brať si úver a dúfať, že manžel náhodou  nepríde o prácu a pod. radšej vydržíme v tomto byte a keď opäť budem funkčná v práci, tak potom si vezmem úver a urobím si byt aký chcem.keď totiž pôjdem na materskú, prídem o veľa peňazí a nechcem riskovať.budúci rok končím školu,teraz som si vyriešila zdravie a na jeseň ideme skúsiť bábätko. a ak to výjde, tak budúci rok v máji skončím školu, narodí sa dieťa a za pár rokov ten byt. snáď ;)

No, my s přítelem se pokoušíme ted o mimi. Sice naše finanční situace není zrovna dvakrát růžová, jsem bez zaměstnání a přítel dělá doktoranturu va VŠ a letos končí. Možná zůstane na škole, možná ne. to zatím jisté není. Rekla jsem mu že musí si najít práci od července,at to nenechává na poslední chvíli s tím,že bude spoléhat že zůstane ve škole, protože pokud otěhotním,tak budeme potřebovat aby měl práci. já se samozřejmě taky snažím nějakou práci najít, ale kdybych otěhotněla,tak mě nikde nevezmou. Je to sice dost risk v dnešní době,ale nadruhou stranu moje kamarádka se pokoušela otěhotnět tři roky a až ted se ji podařilo po umělém oplodnění otěhotnět. to si pak člověk asi trochu rozmyslí,jestli čekat až bude práce, až bude byt - ten máme atd.  Si myslím,že takže bych mohla čekat rok, dva atd, protože práci sehnat není jednoduché a pak bych třeba mohla zjistit,že najednou jsou problémy abych otěhotněla. tak nevím. já nějaké plánování vzdala a dokud to jde,tak se snažím práci najít a až budu těhu,tak se budu snažit aspon brigádničit a bude to víc na příteli.