1Barbora — 26. 11. 2006 9:12

Tento příspěvek je určen všem, kteří stále ještě tyto mýty prosazují a ztěžují tak ženám, které se rozhodly s DN bojovat jejich úsilí.

• Ženy si samy vybírají partnery, kteří je týrají
Žádná žena si nepřeje být týrána, zneužívána, případně zavražděna. Na počátku vztahu se násilníci obvykle snaží partnerku ovládnout bez použití fyzické agrese a opírají se přitom o pozitivní chápání tradičních hodnot preferovaných patriarchální společností. Žena si agresorovu touhu po ovládnutí jejího života vykládá jako příkladné projevy lásky a postupně ztrácí schopnost náhledu nad situací a neuvědomuje si, kde je hranice zneužívání moci ve vztahu

• Ženy k násilnému chování muže provokují.
Tento postoj činí za násilí ve vztahu odpovědnou jeho oběť a násilníka zbavuje odpovědnosti. Pokud agresoři přiznají, že se uchýlili k násilí, většinou argumentují tím, že je žena k takové reakci vyprovokovala. „Provokací“ míní např. to, že se jim žena odvážila předložit jídlo o něco později, než jsou zvyklí, že se zdržela o něco déle v práci, na nákupu nebo na návštěvě u rodičů či přítelkyně, že nemají vyžehlenou svou oblíbenou košili nebo jinak složené tričko atd. Nezřídka argumentují tím, že si žena bití zasloužila a považují jej za výchovný prostředek („aby si to napříště zapamatovala“).

• Ženy asi chtějí být týrané, protože jinak by násilníka už dávno opustily
Ženy, které se rozhodnou násilnického partnera opustit, byly obvykle dlouho izolovány od okolí včetně své původní rodiny a nejbližších přátel. Nevědí na koho se obrátit o pomoc, nemohou se s nikým předem poradit, riskují, že budou obviněny z rozvracení rodiny (okolím i vlastním svědomím). Mnohdy nemají finanční prostředky na pronájem jiného bytu, rodiče nebo přátelé zřídkakdy disponují natolik velkým bytem nebo domem, aby mohli ženě s dětmi poskytnout vyhovující ubytování, na přijetí do azylových domů jsou dlouhé čekací lhůty.

• Ženy si násilí vymýšlejí, aby získaly byt nebo děti do své péče
Zveřejněním informací o výskytu násilí v rodině se žena vystavuje odsouzení ze strany svého okolí; je nucena odejít z bytu či domu, k němuž jí v převážné většině případů svědčí užívací právo a aby o něj nepřišla, nadále se podílet na úhradě nájmu (přestože v něm nebydlí). Ze zkušeností pracovníků zařízení pomáhajících obětem domácího násilí (v ČR i v zahraničí) jednoznačně vyplývá, že o týrání, kterému byly tyto ženy vystaveny, samy neříkají vše a mají tendence jeho rozsah bagatelizovat.

čerpáno z www.acorus.cz

cilka — 26. 11. 2006 10:03

ANo, tyhle mýty pomohly i mně k tomu abych se nechala dál mlátit. Tyhle mýty-nesmysly, říkali i moji rodiče, když mne viděli s monoklem.... Muselas ho určitě provokovat..... A já pak trávila hodiny tím, že jsem přemýšlela, čím jsem provokovala.

kalupinka — 26. 11. 2006 10:46

Mně moje matka řekla, že čeká, kdy ji přijde navštívit má tchýně a vyčte jí, že mě špatně vychovala. Proto mi hned po odchodu od muže /už jsem to prostě nemohla vydržet/ má vlastní matka /bydlí sama v 3+1/ řekla - něco si najdi. Tady zůstat nemůžeš. Já tu nemám místo.
Protože matka stále neví, co by tchýni řekla, tázala se mě opakovaně. Řekla jsem - ona nepřijde. Odpověď ji neuspokojila. Na její naléhání jsem odpověděla: No tak jí řekni, že jsi mě opravdu špatně vychovala.
Že jí věc stále vrtá hlavou, vyplývá z hovoru s mou švagrovou. Její odpověď mě potěšila. Tady je: A neměla byste to vlastně být Vy, kdo má komu vynadat? 
Nicméně je matka v záležitosti stále neorientovaná. Soudím tak podle diskusí, které se mnou vede. Vidíme se zřídka. Za mnou byla na návštěvě dvakrát. Jsem z domova půl roku. Slušná bilance, ne?
Když jí řeknu, aby už to nechala tedy být, když se jí to v podstatě netýká /bydlela jsem u ní dva týdny a nesměla si nic nastěhovat, čiliže jsem tam jen přespávala s igelitkou/.
Nejvíc mě dorazilo, když na mou otázku, že jsem si to snad nevymyslela, ten důvod mého odchodu, opáčila - že všude je něco a že ona to nemůže vědět, komu věřit, že s námi přece nebydlela. A nazvala mě komediantkou. Poučky o ženině zástěře, co se pod ní mají schovat problémy, jistě znáte. Závěr je dle mé matky poměrně logický: ať se doma děje cokoli, žena nemá muže opouštět. neb lidi stejně pomluví ji. Taky si mám dávat pozor, aby mě nikdo nikde s nikým neviděl. Popřemýšlela jsem o tom. Buď se budu cestou do práce a z práce maskovat, nebo budu dělat na ulici němou a hluchou, když mě někdo osloví s dotazem na cestu. Taky bych se mohla odstěhovat co nejdál.  Myslím, že tohle řešení by matce vyhovovalo úplně ideálně.

Tiina — 27. 11. 2006 10:12

Kalupinko tvoje maminka je tedy docela síla...evidetně z veelmi staré školy, s ní bych tedy problémy neřešila.

Mě zaujala jiná věc..možná se budu ptát blbě, tak mě odpusťte...fakt je ten přístup á la Kalupinčina matka tak rozšířený ? Osobně, kdyby mi kamarádka řekla, že jí manžel bije, bylo by mi jí líto a snažila bych se jí pomoct a přesvědčit jí, aby od něj odešla. To se vám fakt stalo, že vám řekli "je to tvoje vina, že tě bije ?"

cilka — 27. 11. 2006 17:38

Ano, mně to doslova máma řekla. I táta.

kalupinka — 27. 11. 2006 20:13

Muž mě nebil.
Názory, přežité názory matek, podobných té mojí, bych připodobnila třeba k interrupci a adopci.
Když čekám dítě a dám to pryč, pěkně potichoučku se vše vrátí do starých kolejí a jako by se nic nestalo. Když čekám dítě, porodím je a dám k adopci, jsem vyvrhel společnosti, krkavčí matka, atd.
Když žena nevyjde s manželem a nevidí po té dlouhé době jiné východisko, než jít pryč, je špatná, protože na sebe upozorní a udělá nepopulární rozhodnutí. A když je doma obden Itálie, ale oba zůstávají nadále spolu jako by  se nic nedělo, mají prostě trochu problém, ale jinak docela normální vztah...!

Kiara — 28. 11. 2006 0:18

Moje matka mi taky uvěřila až napotřetí. Jí stačilo mě vidět "dobře provdanou", aby se měla čím chlubit před příbuznými a známýmI.Prozřela, až když mě viděla s podlitinama, vytrhanými vlasy, naraženýma žebrama a napůl přeraženými prsty na pravé ruce. Poprvé jí manžel nakukal, že to bylo nevinné kočkování, podruhé že jsem ho vyprovokovala a potřetí už na něj má vlastní názor.

Eva36 — 28. 11. 2006 9:18

Tiina: Ano, je to nejspíš normální. Známá si postěžovala matce, že ji přítel zbil a její reakce byla "No, to se mu nesmíš divit..." (dělala go-go tanečnici, protože on ji nezvládl s dítětem uživit a ona jako vyučená švadlena s ročním děckem by lepší práci prostě nesehnala. Navíc to tančení byl původně nápad toho chlápka...) ..... mojí mámě uvěřila její matka až poté, když sama vstoupila do dveří, za kterými bylo slyšet otčíma, jak na máti řve... Škoda jen, že tyhle psychopaty nejde poznat hned....pomalu ženskou zotročí, udělají z ní trosku, která má strach i uvařit brambory, aby to nebylo špatně...a pak se brání těžko....Možná proto, že moje máma má takovou špatnou zkušenost, tak mi vždycky věřila to, co jsem jí o vztazích s mým (dnes bývalým) mužem říkala...a nikdy jsem neslyšela, že když odejdu, budu špatná nebo podobné nesmysly...naopak...mmch - i jí její bývalá tchyně radila hádky a bitky "přikrýt zástěrou"....

Tiina — 28. 11. 2006 9:35

No páni, já jenom tiše zírám, naivně jsem si představoala, že když přijde dcera domů k rodičům s tím, že jí manžel bije, tak její otec půjde zeťákovi rozbít hubu a maminka jí bude utěšovat a samozřejmě jí oba podpoří tím, že jí třeba nechají nějakou dobu u sebe bydlet a tak.

Reakce typu "asi sis to zasloužila a vůbec buď ráda, že si vdaná" mě fakt šokuje. Jako by být vdaná něco zásadního znamenalo. Začínám chápat, proč ty ženy s manželem zůstávají i když je řeže jako žito...když ti nepomůže ani vlastní rodina....ach jo..to je svět.

Eva36 — 28. 11. 2006 10:34

Tiina: Svět rychle spěje kupředu. Ne tak myšlení lidí. Ženy byly s dětmi tisíciletí závislé na mužích-živitelích. Dnes tomu objektivně tak spíš není, ale v myslích žen to asi stále přetrvává...je to taková psychická závislost...až budeme naše dcery učit my - matky, že žena má cenu sama o sobě, že nemusí být vdaná, že nemusí mít děti, že se nemusí obětovat rodině, že má nárok na vlastní čas a není proto nehodná apod., nebudou se naše dcery domácímu násilí tak snadno poddávat a doufám, že budou schopné je řešit už při náznacích....ale to bude asi trvat staletí....a jinak si říkám, že celé minulé století jsme se snažily my, ženy, vyrovnávat mužům...a teď se divíme, když se k nám muži chovají jako k mužům....což může i znamenat, že nám dají jednu přes hubu...muži zase naopak jakoby ztratili svoje postavení živitele, což v podstatě špatně snášejí a jejich duševní rovnováha tím (podvědomě) trpí.....naše psychika (žen, ale i mužů) se pořád nevyrovnala se společensko-ekonomickými změnami, řekla bych...

Tiina — 28. 11. 2006 10:42

Evi asi jo, některý stereotypy mají asi fakt tuhej kořínek. Osobně jsem vždycky měla ten názor, že když se žena nechá doma řezat, je pitomá, má se sebrat a odejít, ale když to tady tak čtu, asi to nebude tak jednoduchý, kam půjdeš, když ti vlastní matka řekne "dobře ti tak",ach jo.

Kiara — 29. 11. 2006 17:28

Tiina: mně otec zemřel, když mi bylo sedm a maminka je z typické "staré školy", takže na manžela neměl kdo vystartovat.
Většinou - i když ženská od tyrana přece jen uteče i s dětmi, následuje další kolo a to POMSTA: buď jí manžel (podle nátury) dělá naschvály s placením výživného, takže v případě, že manželka uteče z bytu jenom se dvěma taškama a dětma je to opravdu lahůdka. Anebo potom následuje varianta č. 2 - pokud manželka nemá na týrání dostatek důkazů (lékařská zpráva, protokol z policie) v rámci pomsty manžel obykle vyhrožuje, že si zažádá o svěření dětí do své péče. Bohužel, tím, že manželka tyrana opustí zdaleka celá kalvárie nekončí a začíná druhé kolo - hra o byt, o děti a o společný majetek. A ze své zkušenosti můžu říct, že neznám větší vynalézavost a pomstychtivost, než když tyran zjistí, že mu jeho oběť uniká ze spárů. Nemysli si, že když se manželka "sebere a odejde", že tím pro ni všechno skončí. Naopak - začíná boj, který unese jenom opravdu silná osobnost a bez podpory kohokoliv blízkého je ten boj opravdu krutý. Tomu věř.

tina — 30. 11. 2006 23:07

Tiina napsal(a):

No páni, já jenom tiše zírám, naivně jsem si představoala, že když přijde dcera domů k rodičům s tím, že jí manžel bije, tak její otec půjde zeťákovi rozbít hubu a maminka jí bude utěšovat a samozřejmě jí oba podpoří tím, že jí třeba nechají nějakou dobu u sebe bydlet a tak.

Reakce typu "asi sis to zasloužila a vůbec buď ráda, že si vdaná" mě fakt šokuje. Jako by být vdaná něco zásadního znamenalo. Začínám chápat, proč ty ženy s manželem zůstávají i když je řeže jako žito...když ti nepomůže ani vlastní rodina....ach jo..to je svět.

Tiino, mé mámy se paradoxně zatával více její otec než matka (bohužel už děda není mezi námi), babička říkala, že ji obdivuje za to, jak to zvládá a svými problémy neobtěžuje ostatní - ale věřila jí to... moje matka to totiž nikdy nikomu neřekla, to my jako děti jsme vždy startovali k máminým rodičům, že je táta zase zlý na mamku... (a věřím, že by si syna srovnali i jeho vlastní rodiče, kdyby ještě byli živi...)

Salvator — 24. 3. 2007 16:04

Tiina napsal(a):

No páni, já jenom tiše zírám, naivně jsem si představoala, že když přijde dcera domů k rodičům s tím, že jí manžel bije, tak její otec půjde zeťákovi rozbít hubu a maminka jí bude utěšovat a samozřejmě jí oba podpoří tím, že jí třeba nechají nějakou dobu u sebe bydlet a tak.

Utěšovat ano, rozbít hubu zeti ano, bydlet u rodičů ano - ale pouze tehdy, když dceruška projeví aktivitu odejít od agresora a nadále se s ním bavit pouze přes právníky...
Být na místě otce, řekl bych dceři jenom jednou: Jakmile za ním opět odejdeš, s mou další pomocí nepočítej...


Reakce typu "asi sis to zasloužila a vůbec buď ráda, že si vdaná" mě fakt šokuje. Jako by být vdaná něco zásadního znamenalo. Začínám chápat, proč ty ženy s manželem zůstávají i když je řeže jako žito...když ti nepomůže ani vlastní rodina....ach jo..to je svět.
Tak to je opravdu drsné... otázkou je, zda si oběť chce nechat pomoct a jestli za tři dny už zas nebude u svého manžílka, ktrerý jí přinese bukét na omluvu do práce, aby to každý viděl, jakýže je milující partner...
Mám kamarádku, která se dvacet let není schopna oprostit od darebného bývalého a žít tak, aby ji nechal být. Bývaly doby, kdy ji ukecal velmi snadno a když ukázal plnou šrajtofli, byla doma ihned. Nesmyslná očekávání a iluze naplňují celý její život, který obětovává budoucnosti, zatímco přítomnost jí utíká mezi prsty...

Pandorraa — 3. 4. 2007 10:30

Tiina napsal(a):

.... kam půjdeš, když ti vlastní matka řekne "dobře ti tak",ach jo.

Je těžké se "opírat" o vlastní rodiče, když ani oni se mnohdy "neopírají" o ty své....
A tak se to v některých rodinách předává jako "prokletá" štafeta z generace na generaci...dokud to někoho už nezdrtí takovým způsobem, že se opravdu začne AKTIVNĚ bránit - to jest nejprve odpustí sám sobě, pak svým předkům a tak se o ně konečně opře byť "jen" pomyslně.

Aqvamarín — 3. 4. 2007 13:09

Ano, taky si myslim, ze nasi rodice to proste nemuseli umet, protoze jejich rodice to neumeli a rodice tech rodicu.... Chvalabohu ci prirode, ze zijeme v dobe, kdy je mozne ziskat vic informaci i moznosti pomoci...

Salvator — 8. 4. 2007 13:58

Osobně zastávám názor, že "opírání se o rodiče" ať je jakkoli motivováno, je více, nebo méně zcestné.
Úloha rodičů ve výchově dítěte končí převzetím odpovědnosti dítěte za svůj život. například osamostatněním dítěte a založením vlastní rodiny.
Úkolem rodičů je poskytnout takové modely jednání, které dítěti umožní najít si stejně kvalitního partnera, jako si našli jeho rodiče, když umožňovali dítěti růst v rodinných vazbách.
V žádném případě není úkolem rodičů protekce dítěte proti jeho vlastnímu partnerovi - naopak - tento model je naprosto vražedný, protože tím rodiče zasahují svou neschopností posoudit situaci v rodině svého dítěte formou intervence.
To, co rodiče "zpackali" ve výchově dítěte nelze nahradit neuváženou intervencí - je to opět jenom "pokračování ve výchově, vedoucí dítě do nesamostatnosti a závislosti."

Z toho mi vyvstává dilema: co je menší zlo: intervence nebo ponechání dítěte svému vlastnímu rozhodování...?
Upřednostňuji druhou variantu...

Pandorraa — 8. 4. 2007 21:43

Salve,
myslím, že tady nechápeš souvislosti. Nejde o to, opírat se o rodiče ve významu nechat si kecat do života a vodit za ručičku, ale ve smyslu přijetí - patřím do toho rodu, mám jejich geny a příjmu je jako rodiče, jako své předky, kteří dělali všechno, co uměli. Nebudu je apriori odmítat, protože nejsou takoví, jaké bych je ja chtěla mít.

Prostě se ukotvím, protože když se ohlédnu, stojí za mnou několik generací lidí, kteří se snažili žít a přežít, jak jen to šlo.
Nevisím ve vzduchoprázdnu, někam patřím. Vděčím jim za život, ale jinak jsem tu sama za sebe, nicméně s pevnou kotvou.

Každý člověk potřebuje cítit, že je milován a být milován vlastními rodiči, to je pro nás - ať si říká kdo chce co chce, ať si nalhává a obelhává sám sebe jak chce - velmi velmi důležité :hjarta:
Rozumíš?

lupina montana — 8. 4. 2007 23:56

Salvator napsal(a):

V žádném případě není úkolem rodičů protekce dítěte proti jeho vlastnímu partnerovi

Ale beze všeho...jenže v příbězích, ketré tady zazněly, vůbec nešlo o nějakou protekci proti partnerovi. Ba naopak, často to vypadalo, jako by dotyční rodiče stáli víc na straně partnera, než vlastního dítěte, což mi připadá ještě mnohem...méně jejich úkolem,aby se tak řeklo.I když je to samozřejmě jen zdání, tihle rodiče jsou tak maximálně na straně jakýchsi podivných a pokroucených konvencí a la "teta Růža to tak říkala".
Moje děti žijí svůj vlastní život a jsou docela dobře schopny říct mi- mami, nepleť se nám do toho, my si to vyřešíme samy. A pokud si někdy na své partnery postěžují, vyslechnu je, pofoukám jim bolístku a to je všechno, řeší si svoje. Ale kdyby jim někdo chtěl ubližovat fyzicky, přisámbůh, Salvatore, viděl by v praxi, co to je matka lvice bez ohledu na to, kolik nám všem je, bez ohledu na to, co si o tom myslí kdokoli a bez ohledu na cokoli. A kdyby náhodou proti tomu byly zákony vesmíru - jakože nejsou - tak bez ohledu i na ně.
Tak. Takhle mě to rozčílilo. :mad: Tyhle příběhy.

madabouttraviata — 11. 4. 2007 18:00

Nikdo nemá právo druhého jakkoli psychicky ani fyzicky týrat... Tohle by si měli všichni kolem uvědomit, když učitelka dítěti dá facku, když už neví, co udělat jiného, tak riskuje postih, když v hádce jeden druhého napadne a nějak mu ublíží, tak bude trestně odpovědný....ale když bude manžel bít druhého manžela, tak každý ospravedlňuje agresora - a kde je jako rozdíl?
Naproto nechápu tyto mýty, protože když si někdo dá tu práci a bude se zabývat jen základy viktimologie, tak mu musí být jasné, co oběti působí... Nechápu rodiče, kteří nebrání vlastní dítě a raději ospravedlňují "cizího"... Přeci když to samé dítě někdo v dětství zbil, tak to určitě nebrali stejně - naopak byl to útok na jeho potomka, který určitě nenechali jen tak... Kde tito lidé nechávají mozek, když takto uvažují - asi někde odpočívá...

madabouttraviata — 11. 4. 2007 18:03

Salvator napsal(a):

Osobně zastávám názor, že "opírání se o rodiče" ať je jakkoli motivováno, je více, nebo méně zcestné.
Úloha rodičů ve výchově dítěte končí převzetím odpovědnosti dítěte za svůj život. například osamostatněním dítěte a založením vlastní rodiny.
Úkolem rodičů je poskytnout takové modely jednání, které dítěti umožní najít si stejně kvalitního partnera, jako si našli jeho rodiče, když umožňovali dítěti růst v rodinných vazbách.
V žádném případě není úkolem rodičů protekce dítěte proti jeho vlastnímu partnerovi - naopak - tento model je naprosto vražedný, protože tím rodiče zasahují svou neschopností posoudit situaci v rodině svého dítěte formou intervence.
To, co rodiče "zpackali" ve výchově dítěte nelze nahradit neuváženou intervencí - je to opět jenom "pokračování ve výchově, vedoucí dítě do nesamostatnosti a závislosti."

Z toho mi vyvstává dilema: co je menší zlo: intervence nebo ponechání dítěte svému vlastnímu rozhodování...?
Upřednostňuji druhou variantu...

To je stejné jako nezasáhnout, když uvidím, že druhého někdo mlátí na ulici - ani se nedivém, že dneska nemá člověk zastání ani v pravé poledne... To je fakt, ať si pomůže každý sám - to jsme to dopracovali...

Salvator — 12. 4. 2007 10:41

Pandorraa napsal(a):

Salve,
myslím, že tady nechápeš souvislosti. Nejde o to, opírat se o rodiče ve významu nechat si kecat do života a vodit za ručičku, ale ve smyslu přijetí - patřím do toho rodu, mám jejich geny a příjmu je jako rodiče, jako své předky, kteří dělali všechno, co uměli. Nebudu je apriori odmítat, protože nejsou takoví, jaké bych je ja chtěla mít.

Prostě se ukotvím, protože když se ohlédnu, stojí za mnou několik generací lidí, kteří se snažili žít a přežít, jak jen to šlo.
Nevisím ve vzduchoprázdnu, někam patřím. Vděčím jim za život, ale jinak jsem tu sama za sebe, nicméně s pevnou kotvou.

Každý člověk potřebuje cítit, že je milován a být milován vlastními rodiči, to je pro nás - ať si říká kdo chce co chce, ať si nalhává a obelhává sám sebe jak chce - velmi velmi důležité :hjarta:
Rozumíš?

Aha, tak to potom řeknu tak, abych to pochopil... :dumbom: opírání a přijetí - jiné to slovo i význam...

Bohužel, není nám všem dopřáno být milován rodiči. Vybrali jsme si to proto, abychom se intenzivně posunuli někam dál. Nedostatek rodičovské lásky nás měl motivovat, abychom sami milovali naše děti tak, aby jim nechyběla láska jako nám...
Je snadné milovat toho, kdo miluje nás - z toho neplynou žádné zásluhy, žádný pokrok. Naopak, mnohdy milované dítě si lásky zvykne nevážit, že ano...?
Proto si vybíráme nemilující rodiče: aby nás to motivovalo k lásce...

Pandorraa — 12. 4. 2007 13:33

Salvator napsal(a):

Proto si vybíráme nemilující rodiče: aby nás to motivovalo k lásce...

Vščichni rodiče jsou milující. Jen někteří více, jiní méně a další úplně nejméně ;)
A když tohle člověk dokáže PŘÍJMOUT, pak má v tu ránu za zády zeď, o kterou se v těžkých situacích může kdykoliv OPŘÍT :)

lupina montana — 12. 4. 2007 13:44

no alespoň Salvátore vidíš, že mně teda motivovalo.. :lol: :lol:
I když teda nemůžu tvrdit, Pan, že by to bylo tím přijetím...spíš naopak :tesi: No, hlavně, že to funguje.

Pandorraa — 12. 4. 2007 14:08

lupina montana napsal(a):

no alespoň Salvátore vidíš, že mně teda motivovalo.. :lol: :lol:
I když teda nemůžu tvrdit, Pan, že by to bylo tím přijetím...spíš naopak :tesi: No, hlavně, že to funguje.

Víš, já nevěřím, že NELÁSKA může motivovat k LÁSCE..... To je spíš o tom, že: teď ti ukážu, že já jsem lepší než ty/oni..... Podle mně je tohle stejný, jako si jít rovnou pro napřesdršku..... Protože ono to příjde..teď, za rok, za padesát, sto, dvě stě let.... to je fuk, ale příjde!

Když ale dokážu najít a příjmout i ten pidikousíček lásky, pak už mám na čem stavět :par:

lupina montana — 12. 4. 2007 14:19

Nene, tak jsem to nemyslela. Spíš "nejsme jako oni." čiliže "nebudu z téhle nechutné dálnice, po které jste jeli, dělat romantickou pěšinu - půjdu jinudy"

Salvator — 12. 4. 2007 17:11

Pandorraa napsal(a):

Salvator napsal(a):

Proto si vybíráme nemilující rodiče: aby nás to motivovalo k lásce...

Vščichni rodiče jsou milující. Jen někteří více, jiní méně a další úplně nejméně ;)
A když tohle člověk dokáže PŘÍJMOUT, pak má v tu ránu za zády zeď, o kterou se v těžkých situacích může kdykoliv OPŘÍT :)

Pan,
my se tady bavíme o lásce a opět zapomínáme, že ego není schopno milovat. Láska je výhradní vlastností duše - a tak, umíme milovat pouze v té míře, v jaké projevujeme duši.

Z tohoto pohledu je ta "rodičovská láska" na tom stejně, jako každá jiná "egoistická láska": rodičovský pud, kalkulace, projekce svých nesplněných přání, atp., atp. Tomu všemu se říká láska ale s láskou to má máloco společného.

Skutečná láska je velmi neosobní cit, který se nenechá ovlivnit egoistickými pohnutkami. Je to uvědomění, že onen druhý je naší součástí a přesto má svobodnou vůli...

Raději bych řekl, že všichni rodiče a také děti se UČÍME MILOVAT A UČÍME PŘIJÍMAT LÁSKU. To, že někdo má pocit, že rodič ho nemiluje ještě nemusí znamenat, že onen rodič to nevidí přesně opačně. Jde o subjektivní filtr, který opět závisí na tom, jak jsme napojeni na duši... ale to ty zajisté víš, jenom verbalizuji, aby bylo jasno...

Salvator — 12. 4. 2007 17:39

madabouttraviata napsal(a):

Salvator napsal(a):

Osobně zastávám názor, že "opírání se o rodiče" ať je jakkoli motivováno, je více, nebo méně zcestné.
Úloha rodičů ve výchově dítěte končí převzetím odpovědnosti dítěte za svůj život. například osamostatněním dítěte a založením vlastní rodiny.
Úkolem rodičů je poskytnout takové modely jednání, které dítěti umožní najít si stejně kvalitního partnera, jako si našli jeho rodiče, když umožňovali dítěti růst v rodinných vazbách.
V žádném případě není úkolem rodičů protekce dítěte proti jeho vlastnímu partnerovi - naopak - tento model je naprosto vražedný, protože tím rodiče zasahují svou neschopností posoudit situaci v rodině svého dítěte formou intervence.
To, co rodiče "zpackali" ve výchově dítěte nelze nahradit neuváženou intervencí - je to opět jenom "pokračování ve výchově, vedoucí dítě do nesamostatnosti a závislosti."

Z toho mi vyvstává dilema: co je menší zlo: intervence nebo ponechání dítěte svému vlastnímu rozhodování...?
Upřednostňuji druhou variantu...

To je stejné jako nezasáhnout, když uvidím, že druhého někdo mlátí na ulici - ani se nedivém, že dneska nemá člověk zastání ani v pravé poledne... To je fakt, ať si pomůže každý sám - to jsme to dopracovali...

To věru není to stejné, byť se to zdá, že je... manželé nejsou vzájemně cizí lidé mlátící se na ulici... nebo snad ano?
Kdyby to tak bylo, k čemu pak máme institut manželství?

A vůbec, k čemu ho vlastně máme, když lidé se v něm chovají k sobě jako nepřátelé? Kde je ta "velká láska" se kterou vstupovali do svazku a slibovali si "věrnost a podporu až do konce"?

Nejhorší je, že tuto "manželskou šarádu" bere každý jako normální věc, zatímco ona zabíjí lásku a z lidí dělá nepřátele...

lupina montana — 12. 4. 2007 18:34

Salvator napsal(a):

To věru není to stejné, byť se to zdá, že je...

Myslím, že Traviata chtěla říct jen tolik, že když mlátí někoho, kdo se v daném okamžiku není schopen ubránit, je dobrým zvykem přispěchat mu na pomoc. Souhlasím s názorem, že nejlepší pomocná ruka je na konci vlastního ramene, ale jsou prostě okamžiky, kdy to sama nezvládne... nějaké to zastáníčko občas přijde vhod, pokud spěje k tomu, aby se člověku přestaly třást nohy a moh znova vykročit :)

A vůbec, k čemu ho vlastně máme, když lidé se v něm chovají k sobě jako nepřátelé? Kde je ta "velká láska" se kterou vstupovali do svazku a slibovali si "věrnost a podporu až do konce"?

No to se taky ptám. Nejspíš je láska, natož velká, příliš široký pojem... :co:

madabouttraviata — 12. 4. 2007 19:10

Salvator napsal(a):

madabouttraviata napsal(a):

Salvator napsal(a):

Osobně zastávám názor, že "opírání se o rodiče" ať je jakkoli motivováno, je více, nebo méně zcestné.
Úloha rodičů ve výchově dítěte končí převzetím odpovědnosti dítěte za svůj život. například osamostatněním dítěte a založením vlastní rodiny.
Úkolem rodičů je poskytnout takové modely jednání, které dítěti umožní najít si stejně kvalitního partnera, jako si našli jeho rodiče, když umožňovali dítěti růst v rodinných vazbách.
V žádném případě není úkolem rodičů protekce dítěte proti jeho vlastnímu partnerovi - naopak - tento model je naprosto vražedný, protože tím rodiče zasahují svou neschopností posoudit situaci v rodině svého dítěte formou intervence.
To, co rodiče "zpackali" ve výchově dítěte nelze nahradit neuváženou intervencí - je to opět jenom "pokračování ve výchově, vedoucí dítě do nesamostatnosti a závislosti."

Z toho mi vyvstává dilema: co je menší zlo: intervence nebo ponechání dítěte svému vlastnímu rozhodování...?
Upřednostňuji druhou variantu...

To je stejné jako nezasáhnout, když uvidím, že druhého někdo mlátí na ulici - ani se nedivém, že dneska nemá člověk zastání ani v pravé poledne... To je fakt, ať si pomůže každý sám - to jsme to dopracovali...

To věru není to stejné, byť se to zdá, že je... manželé nejsou vzájemně cizí lidé mlátící se na ulici... nebo snad ano?
Kdyby to tak bylo, k čemu pak máme institut manželství?

A vůbec, k čemu ho vlastně máme, když lidé se v něm chovají k sobě jako nepřátelé? Kde je ta "velká láska" se kterou vstupovali do svazku a slibovali si "věrnost a podporu až do konce"?

Nejhorší je, že tuto "manželskou šarádu" bere každý jako normální věc, zatímco ona zabíjí lásku a z lidí dělá nepřátele...

Nechápu, jak ta reakce souvisí s tím, co jsem napsala k danému příspěvku - mě šlo o tu intervenci rodičů...že jako nenechaj svoje dítě mlátit hlava nehlava...stejně jako by lidé neměli nechat mlátit někoho zcela cizího a snažit se mu v rámci možností pomoci... Když jste psal, že jako rodiče v podstatě jak vypustí dítě do světa, tak se o něj nemají zajímat...

Jinak institu manželství - když se na to podíváme čistě z věcného hlediska, tak jde o smlouvu, která řeší hlavně majetkové vztahy...tak to bylo původně....lásku do toho zamíchali lidi až potom...manželství s tím jestli se dva mají rádi nesouvisí...
Já osobně mám k této instituci veskrze negativní postoj :usch: .

Pandorraa — 12. 4. 2007 19:44

Salvator napsal(a):

... ale to ty zajisté víš, jenom verbalizuji, aby bylo jasno...

Ano, rozumíme si, jen jinými slovy říkáš to, co já....
Každý máme napojení na svou duši v "jiném stavu" :lol: Někdo v dost dezolátním...někdo to má pod betonovým sarkofágem jak Černobil, jiný to má jako horskou řeku - plné života. A nic není náhoda, všechno má své souvislosti, příčiny a důsledky...

Já jen tvrdím, že pokud někdo věří, že jeho rodiče pro něj ŽÁDNOU lásku nemají a nikdy neměli, zadělává si na těžkej průser....

Nu a tomu tvému "zákazu protektorství" nad dětmi, tomu já rozumím naprosto jasně a souhlasím. Hele vono to funguje :D Teď jdou i věci, který nikdy nešly, naprostým "samospádem" :) A věci se dějí, role se prohazují a já to jen tiše z povzdálí sleduju a už ani netrpím, jen koukám a nestačím zírat :cool: A taky jsem, světe div se, jen tak z ničeho nic dostala pampelišku :par:

Jediné, na co se "protektorství" scvrklo a co stále mám, je poradní hlas - říkám jasně a nezaobaleně svůj názor, jsem-li o něj požádána.

Salvator — 13. 4. 2007 12:41

Pandorraa napsal(a):

Já jen tvrdím, že pokud někdo věří, že jeho rodiče pro něj ŽÁDNOU lásku nemají a nikdy neměli, zadělává si na těžkej průser....

...taky bych řekl, a doplním jenom tolik, že i kdyby to nakrásně byla pravda, nikoho to neomlouvá.

Není možno se vymlouvat na to, že "mne rodiče nemilovali, tudíž mám problém s láskou a proto všichni musí na mne brát ohled...".

Sic existuje skupina "asociálních rodičů", kteří se k dětem chovají, řekněme "nestandardně", ale i oni mají pudy a instinkty, které by jim lásku měli nahradit do doby, než budou schopni jejího vyjádření...

Selima — 20. 4. 2007 16:18

Ale naučiť sa milovať, keď som to v praxi nikdy nevidel(alebo aspoň nie zblízka) tiež nie je práve ľahké.

Selima — 20. 4. 2007 16:19

Salvator:
Pan,
my se tady bavíme o lásce a opět zapomínáme, že ego není schopno milovat.
Moje ego ma miluje... :cool: je to asi jediná úprimná láska, akú poznám...

Selima — 20. 4. 2007 18:49

pre Darkyho odvedľa... http://www.rodina.cz/clanek1036.htm. Čo si myslíš o tomto?

Pandorraa — 22. 4. 2007 18:34

Selima napsal(a):

Salvator:
Pan,
my se tady bavíme o lásce a opět zapomínáme, že ego není schopno milovat.
Moje ego ma miluje... :cool: je to asi jediná úprimná láska, akú poznám...

Sel,
tak to ti nevěřím, to bys na tom byla setsakramentsky špatně a to ty nejsi ;)

Selima — 23. 4. 2007 14:51

No dobre, trošku nadsázky(možno)... ale zasa nie priveľa... Je to jediná úprimná láska, ktorou som si istá. Tak. Tie ostatné sú len špekulácie...

Josephine — 4. 5. 2008 8:55

Eva36 napsal(a):

Tiina: Svět rychle spěje kupředu. Ne tak myšlení lidí. Ženy byly s dětmi tisíciletí závislé na mužích-živitelích. Dnes tomu objektivně tak spíš není, ale v myslích žen to asi stále přetrvává...je to taková psychická závislost...až budeme naše dcery učit my - matky, že žena má cenu sama o sobě, že nemusí být vdaná, že nemusí mít děti, že se nemusí obětovat rodině, že má nárok na vlastní čas a není proto nehodná apod., nebudou se naše dcery domácímu násilí tak snadno poddávat a doufám, že budou schopné je řešit už při náznacích....ale to bude asi trvat staletí....a jinak si říkám, že celé minulé století jsme se snažily my, ženy, vyrovnávat mužům...a teď se divíme, když se k nám muži chovají jako k mužům....což může i znamenat, že nám dají jednu přes hubu...muži zase naopak jakoby ztratili svoje postavení živitele, což v podstatě špatně snášejí a jejich duševní rovnováha tím (podvědomě) trpí.....naše psychika (žen, ale i mužů) se pořád nevyrovnala se společensko-ekonomickými změnami, řekla bych...

je pravda, že si musíme uvědomit,že máme cenu samy o sobě,ale nesouhlasím s tím,že jsme se "snažily vyrovnávat mužům". když jsou si ženy a muži rovni, tak se navzájem nemohou snažit se vyrovnávat. nemůžu se snažit vyrovnávat někomu, s kým jsem si rovna. to je nesmysl. když muž ženu zmlátí , tak se k ní nechová jako k muži, ale jako ke svému majetku. stále uvažuješ patriarchálně. ty vlastně vytýkáš ženám emancipační úsilí. proč? "celé minulé století jsme se snažily my, ženy, vyrovnávat mužům...a teď se divíme, když se k nám muži chovají jako k mužům....což může i znamenat, že nám dají jednu přes hubu" - to je nesmysl. pořád nadřazuješ muže. to jako, když zastupitel řekne ženám,které přinesly petici:"no děkuji, to je skvělé,ale nezapomeňte sehnat i podpisy svých mužů,když tam budou mužské podpisy,tak to bude mít větší váhu." - stalo se v roce 2008 v naší republice...

Selima — 4. 5. 2008 14:24

Josephine, byť niekomu ROVNÁ, neznamená byť ROVNAKÁ.... Capisci? Keď sú mačka a pes rovné si domáce zvieratá, znamená to, že sú rovnaké? Asi sa zhodnejme, že nie... Rovnakosť a rovnocennosť predsa musia byť významovo odlišné aj v češtine... ;)

agewa — 27. 11. 2008 12:47

znala jsem rodinu, kde to byl opravdu už folklor. ve vesnici jim nikdo neřekl jinak než "hrdličky". on jí týral i děti, tak od něj utekla, s pomocí kamarádů si odstěhovala, co se dalo....no a za nějaký týden byli zas spolu.Vodili se za ruce, cukrovali a kolo se otočilo a začlo se nanovo.