Pěkné ráno,vlastně ani nevím komu píšu,ale podle ohlasů na příspěvky které jsem si tady přečetla doufám,že se najde odpověď i pro mě.Máme téměř sedmiletou dceru,prvňáčka.Učení ve škole jí nedělá potíže,teda pokud pominu,že se jí odpoledne nechtějí dělat úkoly-protože přeci ve škole to už stačilo.Problém máme s družinou po škole,nechce tam chodit,...protože holčička s kterou kamarádí chodí domů už před obědem.. to je zpravidla první důvod,který uvádí buď večer před spaním nebo ráno před odjezdem do školy.Je to spojené s pláčem.Pokouším se jí to vysvětlit,že její kamarádka má maminku doma,kdežto my s manželem jsme oba v práci,že náš mladší syn je také do odpoledne ve školce.Připadá mi,že to vůbec nechce slyšet,když to opakuju už po několikáté a začínám pomalu ztrácet trpělivost,vyrukuje s novým důvodem...př.že jim paní vychovatelka vymýšlí společné hry a že ona je nechce hrát...moje odpověď,že je to pro to,aby se děti nenudily a blíž se poznaly,ale když je opravdu nebude chtít hrát,tak ať to řekne a že jí určitě nikdo nebude nutit.S tímhle tématem a občasným pláčem do toho vydržíme opět dalších několik minut a pak se vrátíme zpět k tomu,že tam je odpoledne sama,když tam nemá tu kamarádku.Marně se jí snažím povzbudit k tomu,aby se tam seznámila s jinýma dětma od nich ze třídy,že jí to tam pak bude rychleji utíkat a bavit jí to.Už ve školce byl problém,kamarádila se jen s omezeným počtem dětí,straní se dětí,sama se nejde s někým seznámit.Po půl hodině se přiznám,že se občas cítím jako před výbuchem a musím diskusi ukončit a jít jako třeba nutně na záchod.Mezi dětma je tichá,učitelka si jí chválí jak je ve škole hodná.Na druhou stranu přijdeme domů a všechno musím opakovat několikrát než se rozhodne že to udělá,odsekává mi.Když to řeknu důrazněji,řekne že na ní křičím.Připadá mi že všechnu tu energii co nevybouří mezi dětma pak negativním způsobem vydá doma.Tak a teď mi prosím poraďte jak to všechno řešit,co říkat a jestli jinak vysvětlovat.Přijde mi,že to teď asi musím dělat špatně,protože to nemá žádný účinek.Nerada bych něco třeba zanedbala.Máte někdo podobné zkušenosti?Děkuju předem

Já nevím, jediné mě napadá, zkuste se spojit s družinářkou a vysvětlit ji problém. Třeba vaší holčinu zaměstná nějak jinak, zaměří se na ní, aby si našla i jiné kamarádky.
Ale určitě bych trvala na svém, že prostě do družiny chodit musím, a už bych s ní nediskutovala a obrátila řeč na něco jiného.

Nebero, taky bych ji to rázně řekla, ono dítě si to přece nemůže vynutit a opravdu je asi potřeba si promluvit s vychovatelkou, popř. dceři domluvit zájmové kroužky na které by se těšila.
Taky mám dceru  v první třídě, do družiny se moc těší, jezdí s ní do planetaria, chodí na procházku, má tam aerobick, angličtinu formou písní a her, malují si a vyrábějí krásný věcičky. opravdu záleží i na přístupu vychovatelek jak dokáží dítě motivovat, ale taky na rodičích ,aby dokázali dítěti vysvětlit co znamená mít povinnosti  a z těch povinností si udělat zábavu.
My řešíme v první třídě jiný problém:
Má dcerka je velice cílevědomá , vše do školy musí mít pintlich, psala pérem jako první, básničky se učí třeba dvě najednou aby byla popředu než ostatní děti, matematiku taky - moc jí to baví a je ze školy nadšená. ve třídě jich je jen 15, tak pí.učitelka se jim dokáže věnovat individulně a každému dítěti nakládá úkoly podle jeho možností, takže Nikča přichází domů denně se třemi úkoly natěšená(zjistili jsme že některé úkoly si sama vymýšlí viz.básně), že bude mít zase jedničku - no prostě škola jí baví.
Jenže o víkendu chtěla předepsat písmenka, že si je bude procvičovat, tak jsem ji předepsala psací L, A, E, I, O, U, M, J - dcera opět nadšená odešla si procvičovat psaní, pak slyším z pokoje hysterický pláč, přiběhnu k ní a ptám se co se děje.
Nechtěla mi to říct a odháněla mě od stolu pryč. Vůbec jsem nechápala co se děje a když jsem nakonec zjistila, že řve jen z toho důvodu, že má některé "o" kostrbatý, tak ji povídám, že to má náhodou moc hezký a že časem se ta ruka sama vypiluje a bude psát moc krásně. A dcerka na mě zase s tím pláčem" Mami, to není pravda, je to hnusný, hnusný, hnusný!!!!" Když jsem ji chtěla utěšit, tak mi řekla, mami ty mi to povídáš, jen abys mě utěšila , ale já vidím, že je to hnusný hnusný, hnusný!!!
Od září má už něco kolem 40 jedniček a asi 10 podtržených, mám velký strach co se s ní stane až jednou dostane dvojku, aby se nám chudák z toho nezhroutila. Včera totiž chtěla zase dopředu umět básničku, a když jsem jí řekla, jestli to není zbytečný, že se jí budou učit všichni dohromady příští týden, tak začala opět fňukat že nechce mít dvojku, že je to hnusná známka.
Ještě něco k mé dceři, mluví od roku ve větách, uměla písmenka od dvou let, od 3 uměla počítat do stovky, psacím (sice divně) psala od 4
(vše se učila sama od sebe). Byla vždy velmi napřed oproti ostatním. Tak nevím, jestli si na to prostě zvykla, že jí všichni obdivovaly jak je holka chytrá a nechce zklamat, nebo tím, že jsme jí to pořád říkali, že je nelepší, že vše zvládne levou zadní.. Opravdu nevím..

Tes - tak to nevím, to ti neporadím - já mám spíš opačný problém - klukům je učení šuma fuk.
Já si pamatuju, že jsem poprvé dostala ve druhé třídě první trojku z diktátu (a strašně jsem brečela, protože jsem měla jedničky). A taky jsem se bála, nevím, tedy proč , že mamka bude nadávat. Samozřejmě mě vysvětlila, že se to někdy stát může a že každý člověk chybuje.
Myslím, že tvoje holčina si bude muset to zklamání vyzkoušet (dřív nebo pozdějš tu horší známku dostane) a podle mě dojde sama k názoru, že se to občas přihodí a že člověk nemůže být nejlepší a nechybovat. Samozřejmě to obrečí, ale takový je život, ten nás různě nakopává.

Tes - moje dcera byla taky taková, když donesla domů první dvojku, byla z toho úplně mimo, plakala a vyváděla. Všechno muselo být úplně perfektní. No, trvalo to chvíli, řekla bych tak první půlrok. Pak se to dost zlepšilo, už se nehroutila z každé horší známky, učila se ale velmi dobře. No a letos je v devítce, na známkách jí ale vůbec nezáleží a hrozí jí dokonce nějaké trojky na vysvědčení - tak si vyber!
S tou družinou - moje děti do družiny nechodily vůbec rády, prostě je to tam nebavilo. Syn byl takový uzavřenější a myslím, že toho na něj bylo moc - škola a ještě družina, byl tam dost nešťastný. Já ale měla štěstí, protože jsem  pracovala na zkrácený úvazek a tak chodil domů ve dvě. Takže tak nějak to tam přežil, ale bylo to pro něj spíš utrpení.

Ahoj Nebero.Naše Lucka letos začala chodit do první třídy.Do školy se netěšila.Prvních 14 dní jsme chodily s hysterickým řevem,odmítala doma jíst,byla unavená,šla třeba už v 18.00.spát.Pak si pomalu zvykla.S družinou byl ze začátku taky problém,jednou mi řekla,že než by šla do družiny,že se radši zabije.Popadl mě takový vztek,že jsem ji seřezala.Pak si zvykla i v družině,našla si tam dokonce "kluka".Od tý doby se do školy i družiny těší.
Myslím,že začátek školy je pro děti spojen se stresem,ale asi si musí zvyknout.Snad si tvoje holčička najde v družině nové kamarádky a bude to brzy v pořádku.Nám v začátku hodně pomohla paní učitelka společně z vychovatelkami v družině.Mají tam dost kroužků tak mají děti vyplněný čas a nenudí se.
Přeji,aby se vše v dobré obrátilo.