Moje čtyřletá dcera se včera učila bruslit. Učila ji ovšem "teta". Já sama bruslit neumím, nikdy mě to nikdo neučil.

Taky jsem se nikdy nenaučila lyžovat ...
ani pořádně tančit ....

:(

Zkrátím to, je toho víc. Jak to máte Vy? Snažíte se své děti naučit to, co samy nezvládate? Myslíte, že se dá zabránit přenosu "looserství" na další generaci??

Dafne, jsi moje krevní skupina, cop se týče pohybu, jsem neschopná, ale taktiku přece znám, syna jsem naučila lyžovat i bruslit perfektně, jak se ale divil když zjistil že to nemůžem dělat spolu :D

Májajája napsal(a):

Dafne, jsi moje krevní skupina, cop se týče pohybu, jsem neschopná, ale taktiku přece znám, syna jsem naučila lyžovat i bruslit perfektně, jak se ale divil když zjistil že to nemůžem dělat spolu :D

Tedy..... obdiv největší !!! Jak jsi to dokázala? Nedovedu si představit jak se dá dítě naučit třeba lyžovat když s ním nesednu na vlek.

Snažím se aby měla nějaké ty aktivity spojené s pohybem už od jejího roku a něco. Zatím se zdá, že nebude úplné dřevo. Holt, nechci opakovat chyby svých rodičů.

No jednoduše popíšu jak se to má dělat, pak řeknu podívej se na toho pána, udělej to stejně, tuhle nohu njdřív a pevně se drž :D
v životě bych něco tak nebezpečného sama nedělala, ale když o to tak stojí :D

To musí být dost těžké, učit lyžovat, když to neumíš. Ale dobré, když to zvládneš. Já lyžuji dost dobře, starší jsem naučila sama, ale mladší jsem ve třech letech svěřila do péče odborníka, protože odmítalo plnit moje pokyny a tvrdilo, že pojede jak chce. Tj. šusem.
Stačily dvě hodinky s instruktorem a pak už jezdilo se mnou a velké sjezdovce.
Bruslení jsem načala sama, ale pak proběhla taky škola bruslení v bandě s ostatními dětmi.

Fanny5 napsal(a):

To musí být dost těžké, učit lyžovat, když to neumíš. Ale dobré, když to zvládneš. Já lyžuji dost dobře, starší jsem naučila sama, ale mladší jsem ve třech letech svěřila do péče odborníka, protože odmítalo plnit moje pokyny a tvrdilo, že pojede jak chce. Tj. šusem.
Stačily dvě hodinky s instruktorem a pak už jezdilo se mnou a velké sjezdovce.
Bruslení jsem načala sama, ale pak proběhla taky škola bruslení v bandě s ostatními dětmi.

Na tu naši se musí pěkně pomalu. Nechat ji někde s trenérem nepřipadá v úvahu. :-(
Bohužel je odmalá dost bázlivá a uzavřená, snažíme se jí pomoci jak to jen jde, hodně se to už zlepšilo ale přece jen se ještě nechová "normálně".
Včera na tom bruslení jsem jí musela dát čas na to, aby si vyzkoušela pouhé stání na brusních. Držela se mé ruky a mantinelu a jen stála...
I na to lyžování budu muset najít někoho koho zná.

Ach jo. Nechci aby byla později v kolektivu totálně out.

Jako neplavec jsem obě děti naučila plavat. Teprve poté jsem se, vyzbrojena teorií již snad dokonale, plavat naučila sama. Léta jsem si netroufla do hloubky. Až loni překonala sama sebe. Už plavu přes celý bazén. Člověk se učí celý život...

kalupinka napsal(a):

Jako neplavec jsem obě děti naučila plavat. Teprve poté jsem se, vyzbrojena teorií již snad dokonale, plavat naučila sama. Léta jsem si netroufla do hloubky. Až loni překonala sama sebe. Už plavu přes celý bazén. Člověk se učí celý život...

To mi připomnělo, jsem dceru letos v létě naučila na in-linech. V životě jsem na nich sama nestála!!! :D Ale když suveréně drandila po parku donutilo mě to taky začít. Jak ta se mi smála. :lol: No žádnej super bruslař stále nejsem, ale lepší se to! :P

Je toho spousta, co neumím - pořádně plavat, lyžovat, tancovat, jezdit na kole a určitě spousta dalších věcí. Moje děti tohle všechno umí , něco je naučil manžel, něco instruktoři. Já si z toho ale moc velkou hlavu nedělám, je spousta věcí , které umím a které se snažím děti naučit. Nejsem supermatka, která umí všechno a vůbec se kvůli tomu netrápím.

1Marie napsal(a):

Je toho spousta, co neumím - pořádně plavat, lyžovat, tancovat, jezdit na kole a určitě spousta dalších věcí. Moje děti tohle všechno umí , něco je naučil manžel, něco instruktoři. Já si z toho ale moc velkou hlavu nedělám, je spousta věcí , které umím a které se snažím děti naučit. Nejsem supermatka, která umí všechno a vůbec se kvůli tomu netrápím.

Maruško, on na to každý není. Já zrovna to co píšeš zvládám,  ale moje mamka taky ne, nikdy mě nic z toho ani neučila. Naučila mě ale spoustu jiných věcí: např. šít, plést, oblékat se, stříhat vlasy (protože mě nutila, abych ji pižlala už tak od patnácti), takže vlastně je kromě sportů i spouta jiných věcí, které můžeme dětem předat. To ostatní se naučí buď sami nebo ve škole nebo je to naučí prostě někdo jiný.
Já jsem na tohle dost praštěná. Zkouším s dětma všechno možné a učím se i od nich. Maj totiž hroznou radost, že mi to nejde a raděj mi, jak to mám dělat, kritizujou: napni nohy, no to bylo děsný ......... Ale taky sklidím obdiv, když se zadaří. Je to fajn.

Fanny5 napsal(a):

1Marie napsal(a):

Je toho spousta, co neumím - pořádně plavat, lyžovat, tancovat, jezdit na kole a určitě spousta dalších věcí. Moje děti tohle všechno umí , něco je naučil manžel, něco instruktoři. Já si z toho ale moc velkou hlavu nedělám, je spousta věcí , které umím a které se snažím děti naučit. Nejsem supermatka, která umí všechno a vůbec se kvůli tomu netrápím.

Maruško, on na to každý není. Já zrovna to co píšeš zvládám,  ale moje mamka taky ne, nikdy mě nic z toho ani neučila. Naučila mě ale spoustu jiných věcí: např. šít, plést, oblékat se, stříhat vlasy (protože mě nutila, abych ji pižlala už tak od patnácti), takže vlastně je kromě sportů i spouta jiných věcí, které můžeme dětem předat. To ostatní se naučí buď sami nebo ve škole nebo je to naučí prostě někdo jiný.
Já jsem na tohle dost praštěná. Zkouším s dětma všechno možné a učím se i od nich. Maj totiž hroznou radost, že mi to nejde a raděj mi, jak to mám dělat, kritizujou: napni nohy, no to bylo děsný ......... Ale taky sklidím obdiv, když se zadaří. Je to fajn.

Pravdu díš, Fanny. Problém je tak trochu v tom, že umění šít, plést a vařit jaxi v dětské kolektivu ceněno NENÍ. A co si budeme nalhávat, děcka umějí být pěkně krutá.

Dotaz do pranice: NEVADÍ/NEVADILO VÁM, ŽE VÁS RODIČE TOMU LYŽOVÁNÍ, PLAVÁNÍ ATD NENAUČILI? Mě tedy ano. Docela jsem záviděla těm, co měli takové ty akčnější rodiče, jezdili třeba spolu lyžovat nebo na kolech a taaak. Pravda, jsem už starší paštika (nar. 1970) a během mých mladých let nebylo zvykem aby se rodiče dětem věnovali v takové míře jako je tomu dnes. Přesto mě to mrzí.

Tak moji rodiče mě a bráchu do všeho honili, ač to třeba sami neuměli.  O víkendu pravidelné projížďky na kole, tůry, výlety, v zimě lyže - taťka to uměl perfektně vysvětlit, obdivovali jsme ho oba dva, až do té doby než jsme ho viděli na lyžích - stál na nich prvně.:D Já ani brácha na sport moc nadaní nejsme, bez rodičů bychom se asi k ničemu sami neodhodlali.
Taky jsme museli jsme hrát na klavír a chodit do různých kroužků.   Kolikrát jsme byli naštvaní, ale teď jsme rodičům oba vděční a rádi na to vzpomínáme. ;)
Já se u syna taky snažím, ale on se fakt moc zlomit nedá. Nic moc ho nebaví, nevím, asi nemá ten respekt k rodičům, jako jsme měli my. :|

Nela: Ten respekt k rodičům, to nebude synem  -  tam bude problém někde jinde!!!!  :D :D :D

No, tak to já taky něco přidám. Mí rodiče byli blázni do běžek a oba vysokohorští horolezci. Přestože jsem byla jedináček, můj otec zastával názor, že to v mém životě nesmí být nikdy poznat. Měla jsem tvrdý dril.
Táta mně naučil plavat tak, že mně na lodi zavezl do prostřed přehrady a vyhodil mně do vody a teď plav!
Samozřejmě chtěl mít ze mně taky horolezkyni, jenže já se bála (a bojím) výšek. Jeli jsme na hory, uvázal mně do lan, jakž takž jsem vylezla nějaký úsek a táta mně schválně ,,shodil" (byla jsem uvázaná a nic se mi nemohlo stát) ze skály-prý abych překonala strach! Když jsem jela jednou s tátou na pár dnů do Jeseníků za jeho kamarádem (náčelníkem horské služby), přijeli jsme tam večer, rolbou nás jeho kámoš vyvezl na boudu horské služby a uložili mně na postel, abych už spala. Oni si nechali otevřené dveře do vedlejší místnosti a popíjeli grog a najednou slyším, jak se baví o tom, že ten den bohužel zemřel jeden lyžař a než pro něj přiletěl vrtulník, ležel nějakou dobu zrovna na tom lůžku, kde jsem právě ležela já! Chytla jsem hysterický záchvat (bylo mi asi 10let) a táta mi na to říká: to je život!

Káča napsal(a):

No, tak to já taky něco přidám. Mí rodiče byli blázni do běžek a oba vysokohorští horolezci. Přestože jsem byla jedináček, můj otec zastával názor, že to v mém životě nesmí být nikdy poznat. Měla jsem tvrdý dril.
Táta mně naučil plavat tak, že mně na lodi zavezl do prostřed přehrady a vyhodil mně do vody a teď plav!
Samozřejmě chtěl mít ze mně taky horolezkyni, jenže já se bála (a bojím) výšek. Jeli jsme na hory, uvázal mně do lan, jakž takž jsem vylezla nějaký úsek a táta mně schválně ,,shodil" (byla jsem uvázaná a nic se mi nemohlo stát) ze skály-prý abych překonala strach! Když jsem jela jednou s tátou na pár dnů do Jeseníků za jeho kamarádem (náčelníkem horské služby), přijeli jsme tam večer, rolbou nás jeho kámoš vyvezl na boudu horské služby a uložili mně na postel, abych už spala. Oni si nechali otevřené dveře do vedlejší místnosti a popíjeli grog a najednou slyším, jak se baví o tom, že ten den bohužel zemřel jeden lyžař a než pro něj přiletěl vrtulník, ležel nějakou dobu zrovna na tom lůžku, kde jsem právě ležela já! Chytla jsem hysterický záchvat (bylo mi asi 10let) a táta mi na to říká: to je život!

Káčo, když to čtu tak si říkám, že asi ten přístup mých rodičů nebyl až tak nejhorší. Nenaučili mě sice ničemu ale zase se nekonaly šokové terapie :-)

I mě se snažili moji rodiče naučit lyžovat, bruslit,..., pravidelně jsme chodili na nedělní procházky, které jsem jako dítě ze srdce nenáviděla. Daleko víc mě však bavily různé ruční práce a malování. Maminka se mě snažila pořád nutit do jejích vysněných sportů, které mě nebraly a neberou do dnes. Asi v 10 letech jsem si postavila hlavu a jediný sport, který jsem chtěla byla jízda na koni. To se však nelíbilo mamince. Dneska, když mám svýho malýho kluka, snažím se mu všechno ukázat, i když to neumím :o), ale do ničeho ho nenutím, když opravdu nechce. Nechci, aby si k určitým věcem vybudoval odpor jako já.

Já jako neplavec, jsem ráda, že moje děti naučil plavat táta, ale jak tady zaznělo moc se to nemá přehánět. Jedno moje dítě spíše posiluje (aby měl svaly), druhé zase radši hraje fotbal. U klavíru jsme taky moc dlouho nevydrželi (já jak tušíte neumím hrát na žádný hudební nástroj). Snad snažit se o nějaké základy a postupně se uvidí, zkusit to např. s instruktorem.

Dafne napsal(a):

Dotaz do pranice: NEVADÍ/NEVADILO VÁM, ŽE VÁS RODIČE TOMU LYŽOVÁNÍ, PLAVÁNÍ ATD NENAUČILI? Mě tedy ano. Docela jsem záviděla těm, co měli takové ty akčnější rodiče, jezdili třeba spolu lyžovat nebo na kolech a taaak. Pravda, jsem už starší paštika (nar. 1970) a během mých mladých let nebylo zvykem aby se rodiče dětem věnovali v takové míře jako je tomu dnes. Přesto mě to mrzí.

Mne ani tak nevadí, že ma to nenaučili(plávať trochu áno, základy som dostala v kurzoch, ale naši ma potom vzali k moru a nahnali do vody), ale skôr to, že sme vďaka tomu mali málo spoločných aktivít, dovoleniek, víkendov... Podľa mňa ide skôr o ten spoločne strávený čas ako o to, nakoľko je človek borec v jednotlivých športoch. Lyžovať som sa naučila sama, sčasti s príbuznými na jarnej lyžovačke, a potom v školských kurzoch, povinných i nepovinných. Ale keď vidím, ako priateľ berie stabilne svojho syna na jarné prázdniny lyžovať, príde mi ľúto, že nemám ani jedinú takú spomienku... Inak, aj ja som dosť nemehlo, ale so synom bývalého som plávala, lyžovala, posilovala, bicyklovala, a potom som ho vodila na basket a vodácke tréningy... A niektoré veci sa ešte mienim naučiť(inlajny, jazdenie na koni), ani nie tak kvôli deťom - ktovie, či nejaké vôbec budem mať - ale kvôli sebe.