JHe — 7. 9. 2006 10:59

Zdravím Vás všechny a prosím, zda mi nemůžete pomoci s řešením. Mám dcerku - skoro 4 roky. Od 2 let navštěvovala jesle, od 3 let MŠ. Vše bylo bez problémů. Nyní po prázdninách, odmítá chodit do školky. Postupně odpor narůstá, dnes už jsme měli scénku, za kterou by se nemusela stydět ani národní umělkyně. Kromě toho začáná být neposlušná, odmlouvá, trucuje. Zkoušela jsem domluvu, zákaz večerníčku, zákaz sladkostí, malý políček, ples na zadek i výprask. Nic nefunguje. Jen začně brečet a křičet já chci k .... (tomu kdo není na blízku)
a trucuje a snikým nemluví, dokud ji to nepřejde. Já už pomalu začínám ztrácet nervy. Poraďte, prosím.

Saďourek — 7. 9. 2006 11:06

A jak se chová ve školce? Zapojuje se  nebo stojí stranou. Synovec totiž taky dělá scény, ale jen do té doby, než maminka za sebou zavře dveře. Nedokážu posoudit co jí tak odrazuje, ale určitě jí netrestej bitím. Zkus jí nějak motivovat (že tě třeba velice potěší obrázek, který ve školce nakreslí a pověs ho doma na ledničku či nástěnku a že budeš ráda za každý její výtvor)

amba — 7. 9. 2006 11:13

Důvodů jejího chování může být mnoho, ale jedním z nich může být i to, že ji tam některé z dětí šikanuje nebo jinak ubližuje. V tomto věku se taková možnost opomíjí, ale už, bohužel, existuje.

JHe — 7. 9. 2006 11:41

Saďourek napsal(a):

A jak se chová ve školce? Zapojuje se  nebo stojí stranou. Synovec totiž taky dělá scény, ale jen do té doby, než maminka za sebou zavře dveře. Nedokážu posoudit co jí tak odrazuje, ale určitě jí netrestej bitím. Zkus jí nějak motivovat (že tě třeba velice potěší obrázek, který ve školce nakreslí a pověs ho doma na ledničku či nástěnku a že budeš ráda za každý její výtvor)

Dneska mi učitelka taky říkala že po mém odchodu je vše v pohodě. Do hry se zapojí, má děti kolem sebe ráda. Obrázek mi nosí každý den. Vždy říká ten je jenom pro tebe a doma je vystavujeme. Taky mě napadlo, že to jenom zkouší, po 2 měsících prázdnin je to pro ni zase velká změna.

pro amba: Tuto možnost jsem prověřila u učitelky jako první. Víš ona naše beruška je spíš takový rošťák v sukni, krerý si nic nedá líbit a vše co se jí nelíbí vrací stejně nebo ještě víc a je jí jedno jestli je to dítko starší a větší.

amba — 7. 9. 2006 12:19

JHe:
Tím lépe, jen mě to napadlo jako jedna z možností. Jo, dětičky zkouší  kde co, nezbyde nic jiného, než vydržet.

Káča — 7. 9. 2006 15:32

JHe: tak přesně tohle v bleděrůžovém mám doma. V listopadu jí budou čtyři roky a za poslední rok se z ní stává tyranka. Ve všem, jak popisuješ, jsem z ní někdy nešťastná, byla jsem i u psycholožky a psychiatričky a řekla mi pouze, že je holt více živá, zvídavá a nic si nenechá líbit. Navíc po tatínkovi egoistka a vše musí být podle ní. Prý to přejde-ale ptám se :sakra kdy?

JHe — 8. 9. 2006 9:12

Káča: Ano, po tatínkovi egoistka. To je stejné i u nás. Já sem si s myšlenkou na psycholožku taky začala pohrávat, ale stále si říkám, že určitě bude ještě hůř a tak to stále odkládám. A z tvého příspěvku vidím, že jsem zatím nic nezmeškala. Je mi jasné, že bychom dopadly stejně jako vy. U nás to trvá zatím asi půl roku, ale nyní to má tedy už docela slušný grády.

Dnes proběhla školka tíéměř bez problémů. Uf to jsem si ráno oddychla, hned se mi šlo klidněji pracovat.

Eva36 — 8. 9. 2006 9:34

JHe: Jasně, zkouší to. To dělají všechny v tom věku kolem 3 let. Brácha šíleně kopával kolem sebe, válel se po zemi, ječel, brečel...no šílený. Máma už nevěděla, co s ním a od psychologa se jí dostalo rady, ať si ho nevšímá a až se on uklidní tak ať matka prosazuje důsledně svou. Zabralo to. Moje máma je tedy "Herodes", takže když ona řekne, že pouze dítě, které se nevzteká, dostane zmrzlinu, tak na to může dítě vzít jed, že to tak bude. A neuprosí ji ani už dítě úplně hodné, které dělá psí oči. Polituje ho trošičku, řekne mu "Je mi to líto, chlapče, ale opravdu zmrzlina nebude." A taky že nebude....je fakt, že brácha se celkem rychle odnaučil prosazovat tímto způsobem svůj názor. A taky je pravda, že máma s ním (i se mnou) byla vždycky ochotná o věcech diskutovat (tedy přiměřeně věku), pokud jsme se chovali slušně a nevynucovali si nic vřeštěním apod....takže bych řekla - neustupovat, nenechat se vykolejit nějakou scénou (nejlépe před obecenstvem, které nabývá postupně dojmu, že matka dítě nesnesitelně týrá), nechat scénu doznít, aniž by dítě prosadilo svou. V klidu pak vysvětlit, že to nebyl nejlepší způsob, jak se se mnou dohodnout a že někdy jsou zkrátka věci, které rozhoduju já jako matka a ne dítě....Ještě mě napadá knížka dr. Matějčka Po dobrém, nebo po zlém? (o výchově dětí), není špatná a autora mám za jednoho z nejlepších dětských psychologů.

Eva36 — 8. 9. 2006 9:36

Jo a hlavně ne bít. To ničemu nepomáhá a agrese vyvolává jen další agresi.

Aneri — 8. 9. 2006 9:41

Já myslím, že to děti zkouší...a my se  tím pak trápíme, jsou to malí herci, něco načnou a potajnu se dívají, co z toho bude, nakolik vydržíme, myslím, že raději po dobrém, domluvit, slíbit, dodržet, odpočítávat dny, než přijede tatínek, něco mu nakreslit každý den, dítě zabavit......

Paila — 8. 9. 2006 12:58

Eva36 napsal(a):

JHe: Jasně, zkouší to. To dělají všechny v tom věku kolem 3 let. Brácha šíleně kopával kolem sebe, válel se po zemi, ječel, brečel...no šílený. Máma už nevěděla, co s ním a od psychologa se jí dostalo rady, ať si ho nevšímá a až se on uklidní tak ať matka prosazuje důsledně svou. Zabralo to. Moje máma je tedy "Herodes", takže když ona řekne, že pouze dítě, které se nevzteká, dostane zmrzlinu, tak na to může dítě vzít jed, že to tak bude. A neuprosí ji ani už dítě úplně hodné, které dělá psí oči. Polituje ho trošičku, řekne mu "Je mi to líto, chlapče, ale opravdu zmrzlina nebude." A taky že nebude....je fakt, že brácha se celkem rychle odnaučil prosazovat tímto způsobem svůj názor. A taky je pravda, že máma s ním (i se mnou) byla vždycky ochotná o věcech diskutovat (tedy přiměřeně věku), pokud jsme se chovali slušně a nevynucovali si nic vřeštěním apod....takže bych řekla - neustupovat, nenechat se vykolejit nějakou scénou (nejlépe před obecenstvem, které nabývá postupně dojmu, že matka dítě nesnesitelně týrá), nechat scénu doznít, aniž by dítě prosadilo svou. V klidu pak vysvětlit, že to nebyl nejlepší způsob, jak se se mnou dohodnout a že někdy jsou zkrátka věci, které rozhoduju já jako matka a ne dítě....Ještě mě napadá knížka dr. Matějčka Po dobrém, nebo po zlém? (o výchově dětí), není špatná a autora mám za jednoho z nejlepších dětských psychologů.

škoda jen, že pan Matějíček už není mezi živými. :(

Eva36 — 8. 9. 2006 16:03

Paila: Taky lituju. Z očí mu přímo koukalo takový to lidský teplo, dobro a pochopení.

d2dagmar — 8. 9. 2006 16:37

JHe:já jsem to řešila kinderčokoládou a zabralo to velmi rychle.Maminka musí do práce aby jsme měli penízky a odpoledne dostal čokoládku za to,že maminka mohla jít do práce.za nedlouho to přešlo a lízátko nebo malý pamlsek se vždy našel.V dalším roku školky jsme od prázdnin říkali všem,že už bude ve školce spát po O protože je velký.Brali jsme to jako samozřejmost a nedali mu jinou možnost.Prošlo to v naprostém klidu.

maggie — 11. 9. 2006 11:16

amba napsal(a):

Důvodů jejího chování může být mnoho, ale jedním z nich může být i to, že ji tam některé z dětí šikanuje nebo jinak ubližuje. V tomto věku se taková možnost opomíjí, ale už, bohužel, existuje.

Přesně to se mi stalo se starším synem. Školku normálně zvládal do chvíle, než ho začal šikanovat jeden malý Rom, který byl sice tak o dva roky opožděný, ale jinak měl na šikanu rozumu dost.
Syn začal s bolením břicha, hlavy, potom to byly scény v šatně, já musela do práce, tak jsem na něj byla zlá.... Učitelky byly v pohodě, ale po nějaké době si hospodářka /!/ všimla, že něco není v pořádku a řekla mi to.
Učitelky opět naznaly, že máme mazánka, který nic nevydrží. Syn se mě už držel jako klíště a odmítal vkročit do herny. Což mi bylo opět přičítáno k tíži. Sice si začaly děti více hlídat, ale syn byl vyděšený pořád.
Až v době nemoci 2 učitelek /ze tří/, kdy musela paní hospodářka nastoupit jako "zástup", to bylo vyřešeno.
Paní hospodářka si násilníka vzala poté, co ho našla, jak našeho kluka duzní v koutě, bokem a jak mi později řekla: "Zflákala jsem ho zprava zleva a pohrozila ohněm pekelným". A byl pokoj. Sice to trvalo nějakou dobu, než se syn zklidnil, ale násilník ho obcházel obloukem už od druhého dne.

Nedávno jsem četla, že šikana, dříve spojovaná s vojnou, se začíná objevovat již v mateřských školách. Mohu potvrdit, že jsem ji zažila na vlastní kůži již před 10 lety.

Mladší syn - 3 roky zpátky - když nastoupil do školky, žádné takové problémy neměl. Když to na něj jeden grázlík zkusil, břinkl ho hned a měl pokoj. Zato ve škole má problémy se spolužačkou - ta mu hnusně nadává, tluče do něj, skáče po pouzdře - a on se nebrání, že prý nebude bít holku, která je navíc o hlavu menší než on. Nejen já, ale i jeho bratr, moje matka... jsme mu řekli, že se MUSÍ bránit, byť i násilím... Ať hučíme, jak hučíme, nic. Teď nastoupil do druhé třídy, tak už se těším.
Jinak vychází s každým a vždy a všude, ale jedna potvora stačí...