Judyna — 30. 8. 2006 17:32 |
Chtěla bych se s Vámi podělit o svůj zážitek a zároveň Vás poprosit o Váš názor. Před 4 roky mi umřela babička. Měla jsem ji ráda, ale nebyla jsem na ni nijak zvlášť fixovaná. Před pohřbem jsme se s ní loučili. Ležele v otevřené rakvi na dvorku a předříkával se růženec (nejsem věřící, tak nevím, jestli to správně nazývám). Byl jasný slunečný den a já jsem najednou viděla, jak babičce ze zavřených očí tečou slzy směrem k ústům. Úplně jsem sebou trhla, jak jsem se lekla a rozhlédla jsem se po ostatních, co oni na to. Nikdo nic. Pak když jsem se ptala, tak nikdo nic neviděl. Ale já ano! Jak to? Několikrát jsem zamrkala a přešlápla jsem si, jestli se mi to nezdá, podívala jsem se na oblohu, jestli třeba nějaký mráček a nic. Co si o tom myslíte? Děkuji.
|
paula79 — 30. 8. 2006 17:46 |
Já jsem osobně člověk který si všechno snaží nějak logicky vysvětlit, i když uznávám že jsou věci mezi nebem a zemí. Já jsem zase jednou viděla paní s rohy, pak jsem párkrát zamrkala a když jsem se na ní podívala znovu tak jsem zjistila že to je čelenka o). I když ten první moment byl téměř hororový,strašně jsem se lekla. Takže já bych si to vysvětlila jako optický klam.Ale to asi na duchovním nechceš slyšet o )
|
Crabat — 30. 8. 2006 18:21 |
Není tak důležité, co si o tom myslíme my, Judyna, jako co si myslíš Ty: Proč plakala?..
Já chápu, že Ti tímhle dávám téměř kóan, jenomže právě o něj jde. Proto jsi to viděla!
|
hurbik — 30. 8. 2006 19:04 |
Troufám si tvrdit,že to nebyly slzy.Každý zemřelý je přece před pohřbem v chladícím boxu a když jej připravují do rakve,je téměř zmrzlý,pokud se pak dostane na teplo,samozřejmě,že se orosí.Můj otec v rakvi vypadal,jakoby se strašně potil a přitom tělo bylo ledové......i když dnes již vím,že mrtví s námi někdy komunikují,jen to neumíme rozpoznat
|
Judyna — 31. 8. 2006 16:22 |
Paulo, já jsem právě taky několikrát zamrkala, ale pořád jsem to viděla. Taky sázím spíš na logiku, proto mě to tak rozhodilo. Vysvětlení hurbika mi příjde logické, ale já jsem stála blízko u babičky a nikde jinde ani náznak nějakých kapiček (orosení), jen ty slzy... Crabate, mě v první chvíli napadlo, že nás babička slyší a že se jí od nás nechce. Ale to je nad mé rozumové chápání a nedokážu to zpracovat. Já právě nejsem asi moc duchovně založená a nevím ani, co je to kóan? (Prosím o vysvětlení, děkuji)
|
x256987 — 31. 8. 2006 16:26 |
Kóan je hádanka, která nedává smysl, nebo možná na kterou bys už musela znát odpověď, abys vůbec pochopila, na co se tě ptá. Používá se v zenové filozofii. Adeptovi učení se má najednou (třeba po několika letech přemýšlení) rozsvítit. Někdy se k témuž účelu používá např. neočekávaný úder holí, ale to už odbočuju.
Jinak si myslím, že Crabatova otázka je velmi moudrá. Nepřemýšlej, jak se to mohlo stát, to "proto" k tomuhle "proč" leží v tobě.
|
Crabat — 31. 8. 2006 17:45 |
Kóan je vlastně neřešitelný úkol, tedy z naší současné úrovně neřešitelný. Avšak adept, který kóan dostane se na něj má celou svou myslí upnout, až postupně vytlačí všechny představy jiné a soustředí se jenom na něj. Žák zenu (kam kóan patří) usedne do meditativní pozice a koncentruje svou mysl na zadaný obsah. Dny kolem něj míjí jako nepatrné časové úseky, dokud nedosáhne osvícení (satori).
V našich podmínkách však takové soustředění prakticky není možné, ani se nesnažme pochopit, jak velikou zátěž podstupují učni této nauky, než si je guru vybere. Proto v evropských podmínkách chápáno je kóan promítnutí určité (neřešitelné) otázky, na níž se ptám, do prostoru a zatímco dál jednám ve svém obvyklém životě, v části svého vědomí pod ním tzv. udržuji oheň. Tj. neustále na něj myslím, vracím se k němu.
Již zde je jasné, že otázka, na níž se ptám, musí být palčivá. Musí být pro mne tak úplně zásadní, že ji nedokážu vymazat ze své mysli, nejsem schopen ji překrýt ničím jiným. Teprve takový předmět zaoscilovaného zájmu se může stát kóanem. Pokud je kóan správně zvolen i položen, pak to trvá většinou půl až třičtvrtě roku, než se nám na něj dostane odpovědi. V zásadě platí: Dokud tuto otázku nedokážeme přenést do snu, řešení nepřijde. Avšak jakmile se tam přezrcadlí, nastane velmi rychle. Proč to tak je, zdaleka přesahuje rámec této úvahy. Stačí, když si uvědomíme, že vědomí člověka se projevuje ve třech světech: V tomto hmotném, v prostoru přání a ve světě snovém. Všechny tři jsou pak stejně reálné, to jen my jsme ty zbývající dva vytlačili na okraj našeho zájmu a přesunuli je do iracionální úrovně, o níž zjevně nestojíme. Vždyť nás svým způsobem v reálném světě rozumově vnímaného prostředí do jisté míry brzdí, omezují. Proto je dnešní etické vědomí člověka na tak nízké úrovni, protože nikdo za sebe vlastně neručí! Ani netuší, co s ním příští okamžik udělá, až se na něj někdo neznámý obrátí, či nějaká představa, vzpomínka vpluje do jeho mysli.
Tolik tedy k vysvětlení kóanu i procesu mysli, který se v nás odehrává.
Ale nyní koukám, již to tu Judith vysvětlila.., tak jen připojuji. A díky :)
|
x256987 — 31. 8. 2006 19:10 |
Crabe, ty máš ohromný talent jednu otázku odpovědět a přitom nadhodit deset dalších :supr: Co myslíš tím přezrcadlením otázky do snu?
|
Ca — 31. 8. 2006 21:37 |
Nedávno jsem měla případ, daná osoba si ztěžovala na nepřijemné sny o matce, která jí ve snu neustále vyčítala, vše možné. Nemohla se vůbec vyspat v klidu. Sny měly vliv na její psychiku i na její fyzické potíže. Při terapii vyšlo najevo, že v době jejího úmrtí a pohřbu nebyla přítomná, byla v zahraničí. Stačilo málo. Doporučila jsem jí sváteční den pro rozloučení s matkou. Koupila krásnou velkou kytici, přišla konečně k jejímu hrobu, poprosila o odpuštění za vše trápení, co kdy způsobila a rozloučila se s ní. Doma zapálila svíce a poděkovala matce dodatečně za vše, co pro ní udělala. Její poslední sen o matce se jí zdál až neskutečný, našly se, cítila její lásku, pochopení a odpuštění. Od té doby se jí už sen o matce nikdy nezdál. A pak, že mrtví nepláčovu....:hjarta:
|
Crabat — 31. 8. 2006 22:27 |
Inu, Judith, přeci vnést onu otázku do snu. Být tak pohroužena do svého kóanu, až jej začneš řešit i ve spánku. Neboť tím ho přesouváš z vědomého stavu do podvědomého, proto v takovém případě jsi už velmi blízko vyřešení. Včera jsem to vlastně naťuknul v rozhovoru s Pedrem: "Utkané na tkalcovském stavu navzdory naší nevědomosti. Kdy sama Duše tká nitku pod prahem vědomého vnímání." A tady na to přímo poukazuji oněmi třemi světy, z nichž třetí konkrétně je snový. Proto, pokud se nám podaří dostat určitou představu do snu, znamená to vlastně, že jsme ji promítli až do mimovědomé úrovně.
Všimni si, pokud něco zvládneš ve snu, znamená to v pravém slova smyslu, že už jsi taková. Zatímco na vědomé úrovni se můžeš stokrát přesvědčovat, ale až dojdeš ke kritickému bodu, vůbec nemůžeš odhadnout, jak budeš reagovat. Naše vědomí nám lže na všech úrovních, protože si přeje, aby to tak bylo, avšak sen ne! Ten nám odkrývá skutečnou pravdu o nás.
|
x256987 — 31. 8. 2006 22:53 |
Tomu rozumím. A myslím si, že nejtěžší je stejně najít správnou otázku, protože odpověď už prostě přijde, třeba v tom snu. Najít ta správná slova, která ve mně jako klíč přesně zapadnou a otočí myšlenkami jako mechanismem zámku...
|
Crabat — 31. 8. 2006 22:59 |
Máš pravdu, Čha. Proto též Judyně pokládám onu otázku "Proč?" a zároveň jí směruji ke kóanu, protože něco takového, pro ni velmi důležitého!., tam bude i v jejím případě. To, že necítí niternou bolest, neznamená nedůležitost onoho poselství.
Povšimněme si, jak základní úroveň významu odkrývá hned tam: V první chvíli ji napadlo, že babička je slyší a nechce se jí od nich. Jenomže tato informace je pořád ještě zakódovaná, neboť musí existovat hlubší důvod, proč se jí odtud nechce! Vždyť v nevtěleném stavu je individuální duši podstatně lépe než ve vtěleném. Navíc, když si uvědomíme, že pomíjí všechny, do té doby vlastně již permanentní, bolesti (neboť jsou projevem jejího stáří!), tudíž poznává nový stav odpoutání jakožto blahodárný.
Proč tedy i potom Slzy?! Tohle je skutečně otázka pro Tebe, Judyno, takže onen kóan trvá.
|
Pedro — 31. 8. 2006 23:14 |
Lidičky, nezapomínejte že slzy mohou také pramenit z radosti a štěstí ;)
|
Crabat — 31. 8. 2006 23:38 |
Není to snadné, Judith, ale když vezmeš předchozí text a pojedeš přesně podle vyjádřených významů, pak si svůj první kóan zajisté zformulovat dokážeš. Navíc některé otázky, jak sama správně naznačuješ, budou zodpovězené velmi rychle například ve snu. Stane se tak tehdy, pokud jsou relativně snadno uchopitelné, jakmile se podíváme z jiného úhlu. Ono je respektive nejtěžší najít tu pravou "neřešitelnou otázku". Protože lidská mysl se pohybuje v dimenzích, kdy vlastně všechno dokáže řešit. Přesto však existují skutečně důstojné záhady, u nichž naprosto nevíme.
A propos: Já neříkal, že rozluštění kóanu přijde ze snu! To bychom si špatně rozuměli. Odtud přicházejí jen jednoduché odpovědi na prosté otázky. Nýbrž jsem zdůrazňoval, že kóan jako takový musí být promítnut až na hranici nevědomí, tj. respektive snu, teprve pak se můžeme dočkat odpovědí. Ovšem přijdou pravděpodobně za plného anebo alespoň částečného vědomí, vždyť bychom je jinak ani nedokázali zpracovat. Prvotní inspirace však může pocházet z říše spánku. Ráno je na nejgeniálnější objevy jak dělané... Ale vlastně kdykoliv, kdy se dokážeme napojit nad sebe.
|
Crabat — 31. 8. 2006 23:47 |
To sice ano, Pedro, ale ne v tomto případě. A kdyby i přesto, znovu by byly jen zakódovaným poselstvím, jehož význam je skrytý uvnitř. Takže ať se na to dívám odkudkoli, vždy mi vychází nutnost soustředěného ponoření, aby výsledný smysl mohl být rozpečetěn.
|
Pedro — 1. 9. 2006 8:38 |
To si ani netroufám tvrdit, že to tak je v tomto případě, Crabate. Jenom říkám, že by se na to mělo pamatovat. Ten symbol patří jen a jen Judyně, neboť byl ukázán jen jí. Nemůžeme jí pomoci vyřešit tuto hádanku. Jen možná trošku zaméct okolo - naše teorie by se sice mohly dotknout skutečného významu této události, ale byl by to jen letmý dotek, který by prakticky neměl pro Judynu význam. Možná, snad, kdyby stejné slzy v meziřádcích našich slov spatřila...
Takže, Judyno, jak Ty to vlastně cítíš?
|
Crabat — 1. 9. 2006 10:05 |
Naprostý souhlas. :rock:
|
Judyna — 1. 9. 2006 22:19 |
Jsem zmatená, mám ve zvyku řešit vše racionálně. Věřím tomu, co vidím, i když na druhou stranu věřím i na sílu myšlenky a velikou moc přírody, do čehož zahrnuji i léčitele apod.. Ale já sama nejsem na tak vysoké duchovní úrovni, abych toto zpracovala a rozumem si to vysvětlit nedokážu, proto jsem poprvé zašla i na tyto stránky. Proč právě teď? Nedávno mi umřel tatínek, tak možná proto. Přicházel mi do snů, tvrdil mi, že neumřel a dělal jakoby nic. Nebo jen tak stál na chodbě, moc hezky se na mě usmál a hned zmizel. Ale k babičce jsem nijak vyjímečně silné pouto neměla. Opravdu si myslím, že se jí z tohoto světa nechtělo, protože i přes svůj věk 92 let nikdy nemluvila o tom, že by měla umřít. Že nás měla ráda a nechtěla od nás pryč. Nevím o tom, že by ji něco trápilo nebo že by byla nešťastná. Ale přeci mrtvému člověku nemůžou téct slzy! Děkuji Vám, že se mnou zabýváte a snažíte se mi pomoci orientovat se.
|
Judyna — 1. 9. 2006 22:34 |
Víte, já se vlastně neptám, proč plakala, ale jak to, že vůbec plakala... že jí tekly slzy, vždyť to přeci není možné...překvapilo mně to a vylekalo.
|
Pedro — 2. 9. 2006 1:03 |
Jedno je jisté, Judyna, není nadpřirozených jevů na tomto světě. Jsou jen jevy, které si na základě našich reálných znalostí, intuice a citu, neumíme zatím vysvětlit. Můj názor na tuto problematiku je takový, že pár hodin po fyzické smrti, duše z těla odchází. To je dáno "vyhasínáním" centrální nervové soustavy člověka a jeho mozku, neboť to jsou přesně ta ústrojí, která z nás činí duchovní bytosti. Už jsem to tu myslím někde psal, ale ještě se zmíním. Naše autonomní nervová soustava je v podstatě velmi dokonalá bioanténa, jež je schopna příjmat ty nejjemnější vlnové délky - vibrace duchovní energie. Tato čistá pránická síla se v našich unikátních organizmech mění na energii psychickou a vitální. Ty se pak dál dělí na spoustu dalších přirozených energetických aspektů, jako je např. spontaneita, tvořivost, štědrost, cit, schopnost komunikace, odpuštění, vnímání celku, ale třeba i sexualita atd... Náš mozek pak všechny tyto signály zpracovává a utváří z nich naše vnímání, mysl, duši... Ta prochází třemi stavy vědomí, jak zmínil Crabat. Prvním je stav bdění, ten se váže k materiálnu, egu a vitální energii... Tímto a druhým stavem se zatím necháváme ovlivňovat nejvíce... Druhý je stav snění, ten je spjat s našimi přáními, emocemi, podvědomím, psychickou energií... A třetí je bezesným spánkem - čistým vědomím pránické energie. Pak je ještě stav čtvrtý, který je nad tím vším a je to samotný zdroj duchovní síly... Ale to jsem teda pěkně odbočil...
Zkrátka, dle mne je lidské tělo pár hodin po své smrti už jen a pouze tím tělem. Duše už tam není. Nevím nic o žádných jiných silách, které by to mohly zevnitř způsobit. Leda, že by tak bylo učiněno impulsem, který vzešel z onoho čtvrtého zdrojového rozměru ducha, který má moc nadevším... Ale odtud se napřímo zasahuje do našich osudů jen vemi zřídka, jen pokud to má opravdu velký význam a smysl. Jedno je jisté, Judyno, kdybys ty slzy tenkrát neviděla, nebyla bys teď tady ;)
Další, racionálnější osvětlení této události už je čistě v režii fyzikálních sil a zákonitostí :)
|
Judyna — 4. 9. 2006 8:48 |
Děkuji Pedro. Ještě k těm snům. Zeptám se, možná hloupě, mám tomu rozumět tak, že spánek bezesný je hodnotnější než spánek se sny? Někdo řílá, že se mu nic nezdá, ale spíš si myslím, že si sny nepamatuje. (Vím, že jsou fáze spánku, které se střídají, máš snad na mysli toto?)
|
Pedro — 4. 9. 2006 12:12 |
Ano Judy, je vědecky prokázáno, že naše vědomí prochází ve spánku fází snovou i bezesnou. Při snění provádí náš mozek úklid paměti - třídí vzpomínky, emoce, přání... Při tomto procesu vznikají sny a je velmi energeticky náročný. Proto se opakuje několikrát za noc a je vždy střídán fází bezesnou, při které mozek regeneruje... A vysílá tzv. Alfa vlny - mimochodem stejné, jako při hluboké meditaci :)
|
Bláža.. — 4. 9. 2006 19:22 |
Judy a nemohl to být poslední vzkaz od babičky pro Tebe, že Tě má ráda? Je normální, že vnučka není příliš fixovaná na babičku, ale pro babičku vnučka obvikle hodně znamená.
|
Crabat — 4. 9. 2006 20:02 |
No jasně Blážo! To bezesporu byl. Ale za ním zůstalo právě ono skryté tajemství, kudy jí lákala hlouběji do podstaty. Chtěla jí sdělit, že smrtí to neskončilo a že na ní myslí, provází ji. Ona v prvé řadě byla překvapená a protože myslela na ni (jak sama píšeš), proto jí poslala vzkaz. Možná o tom někdy spolu mluvily a toto byla reakce přenosové odpovědi. Anebo tam něco důležitého zahlédla o ní (Judyně) a chtěla jí to sdělit. (Tohle si myslím já, proto zmiňuji, že onen kóan trvá.)
Musíme si uvědomit, že z druhého břehu neexistuje propojení k nám. Pokud přesto dojde k přenosu (jen ve výjimečných okamžicích!), pak je otisknut do prostoru skrze nepatrné znamení. Není nic, co by nám potvrdilo, že se díváme správně. Jen tušení a vnitřní soustředění. A právě k vnitřnímu soustředění svým položeným kóanem Judynu vybízím. Pokud však nerozpoznává, může zůstat u toho rozloučení. Kdo ví.., možná plakala právě nad tím, že její bytostně důležitý vzkaz vnučka neuslyší.
|
Pedro — 5. 9. 2006 8:33 |
Ano, kdo ví... Ale přece jen mně ještě jedna teorie napadla... Možná že ty slzy, Judyno, uronilo Tvé vlastní podvědomí, když duše Tvé babičky obejmula na rozloučenou tu Tvoji. Což by zároveň poukazovalo na Tvůj jemnocit - na vnitřní hlas, který Tě vábí do duchovního světa... A to je je přesně to místo kde teorie buď zanikají, anebo se mění v praxi. Skvělé to místo pro řešení koánů :)
|
Ca — 5. 9. 2006 13:25 |
Pedro napsal(a):Ano, kdo ví... Ale přece jen mně ještě jedna teorie napadla... Možná že ty slzy, Judyno, uronilo Tvé vlastní podvědomí, když duše Tvé babičky obejmula na rozloučenou tu Tvoji. Což by zároveň poukazovalo na Tvůj jemnocit - na vnitřní hlas, který Tě vábí do duchovního světa... A to je je přesně to místo kde teorie buď zanikají, anebo se mění v praxi. Skvělé to místo pro řešení koánů :)
Tato teorie se mi moc líbí....:hjarta:
|
Crabat — 5. 9. 2006 13:41 |
I já se s ní ztotožňuji.
|
Judyna — 6. 9. 2006 23:14 |
No, to by bylo hezké vysvětlení. Ale byli tam i lidé, kteří jí byli citově bližší. A nic neviděli. Vlastně nevím, já jsem se s tím nikomu nepochlubila. Ale oni by to asi řekli. zeptala jsem se jen svých nejbližších a ti nic neviděli. Myslím, že na tyto věci nejsem moc vnímavá. Vždy, kdYž jsem se dostala do blízkosti nějakého léčitele a on se ptal, jestli něco cítím (teplo, chlad), tak nikdy nic. Nebo den, kdy mi umřel tatínek jsem taky nic necítila. Kdybych byla na tyto věci citlivější, asi by mě babiččiny slzy tak nevylekaly a nepřekvapily. Je to na mě všechno moc složité, nedokážu myslet nebo řešit věci v duchovní rovině. Vycítím hodně (tím mám na mysli rozpoložení lidí okolo mě), ale to nazývám životní zkušeností. Nějak se od té logiky nedokážu oprostit. I když, teď si vzpomínám, že mi jednou jedna numeroložka řekla, že mám silné nějaké číslo (devítku?), které má s duchovnem nebo něčím podobným něco společného. Asi na sobě neumím pracovat. Sama na to nemám, asi bych potřebovala nějaké vedení.
|
Pedro — 7. 9. 2006 23:27 |
Judyno, mohu Ti doporučit jednu nádhernou knížku, která mě kdysi dávno velmi motivovala. Jmenuje se Prorok a napsal ji Chalil Gibran - velký Libanonský básník a spisovatel. A zároveň ji doporučuji všem, kteří ji ještě nečetli - čistá moudrost a krása!
Přidávám úryvek z této knihy:
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- CHALÍL DŽIBRÁN: PROROK TEHDY ŘEKLA MITRA: PROMLUV K NÁM O LÁSCE.
A Mustafa pozvedl hlavu, pohlédl na lidi a na ně padl klid. I řekl důrazným hlasem: Když vám pokyne láska, následujte ji, i když jsou její cesty tvrdé a strmé. A ovanou-li vás její křídla, vzdejte se jí, i když vás může zranit meč, skrytý mezi jejími perutěmi. A když k vám promluví, uvěřte v ni, i když její hlas může rozmetat vaše sny jako severák, pustošící zahradu.
Neboť láska vás nejen korunuje, ale také přibíjí na kříž. Láska vám dává růst, láska však u vás dělá také průklest. Neboť jak vystupuje k vašemu vrcholu a laská vaše nejněžnější větévky, chvějící se v slunci, tak také sestupuje k vašim kořenům, lnoucím k zemi, a otřásá jimi.
Svazuje vás jako snopy obilí. Vymlacuje vás, aby vás obnažila. Prosívá vás, aby vás zbavila plev. Vymílá vás doběla. Hněte vás, dokud nezvláčníte. A pak vás postoupí svému svatému ohni, abyste se stali svatým chlebem pro svatou hostinu Boha.
To vše má láska s vámi učinit, abyste mohli poznat tajemství svého srdce a v tomto poznání se stali zlomkem srdce Života.
Ale kdybyste snad ze strachu hledali jen pohodu a rozkoš lásky, pak by bylo pro vás lépe, kdybyste přikryli svoji nahotu a odešli z mlatu lásky do jednotvárného světa bez střídání ročních dob, kde se budete smát, ne však celým svým smíchem, a kde budete plakat, ale ne všemi svými slzami.
Láska dává jen sebe a bere jen ze sebe. Láska neovládá, ani nechce být ovládána. Neboť lásce postačuje láska.
Milujete-li, neměli byste říkat: ,V mém srdci je Bůh`, ale spíše byste měli říci: ,Jsem v srdci Boha!` A nedomnívejte se, že můžete usměrňovat běh lásky, neboť láska, uzná-li vás toho hodnými, bude sama řídit váš běh.
Láska nemá jiné přání než naplnit sebe samu. Ale milujete-li a musíte-li nezbytně mít nějaká přání, pak ať jsou to tato přání: Roztát a být jako horská bystřina, zpívající svou píseň noci. Poznat bolest z přemíry něhy. Být poraněn svým vlastním pochopením lásky, a krvácet dobrovolně a radostně. Probouzet se za úsvitu s okřídleným srdcem a vzdávat díky za další den lásky; odpočívat v poledne a rozjímat o extázi lásky; vracet se večer domů s vděčností a pak usínat s modlitbou za milovanou bytost v srdci a s písní chvály na rtech.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nádhené, že? A to je jenom jedna stránka ze 144 :)
Ještě dodávám, že jsem se setkal s dvěma vydáními: V žlutém obalu od Onyxu, tu nebrat - divný překlad. A v modrém obalu od Vyšehradu, tu vzít - vynikající překlad!
|
bublinka — 8. 9. 2006 10:26 |
Pedro, zrovna včera jsem jí dočetla :D :hjarta:
A to mi ležela v knihovničce asi deset let....
|
Pedro — 8. 9. 2006 10:48 |
To Ti trochu závidím, Bublinko... Protože, když jsem četl tuto knížku poprvé, zažíval jsem jeden z nejsilnějších zážitků svého života. A vždy, když si na ty chvíle vzpomenu, projede mnou energie od paty až k hlavě a mám mrazení v zádech... :)
|
Crabat — 8. 9. 2006 12:51 |
To zní tak nádherně.., ale ve světě, který se klaní požitku, je to jen nekonečná mystifikace! Protože láska je věrná, ne promiskuitní. A když to Chalíl psal, rozhodně nemyslel tu, kterou si nakonec vyvolíme.
|
Pedro — 8. 9. 2006 13:38 |
Jak se to vezme Crabate... Pro lásku, jakou měl Chalil na mysli, je naopak tou nekonečnou mystifikací Svět klanící se požitku. Ale já z jeho slov cítím sílu, která má naději to onomu světu naznačit. Právě proto, že to zní tak nádherně... :)
|
Pedro — 8. 9. 2006 14:32 |
Když už jsme se dostali k tomu Prorokovi, nemohu sem nedát ještě jeden úryvek:
O POZNÁNÍ SEBE SAMA
A jeden z mužů řekl: Promluv k nám o POZNÁNÍ SEBE SAMA. A Mustafa odvětil: "Vaše srdce v tichu poznávají tajemství dnů a nocí. A vaše uši žízní po hlasu poznání vašeho srdce. Chtěli byste ve slovech poznat to, co jste vždycky znali v duchu. Chtěli byste se dotknout prsty nahého těla svých snů. A je dobře, že to chcete. Skrytý pramen vaší duše musí nutně vytrysknout a se zurčením spěchat k moři. A vašim zrakům se odhalí poklad vašich bezedných hlubin. Ale nehledejte váhy, které by zvážily váš neznámý poklad. Nepokoušejte se měřit hloubku svého poznání tyčí nebo olovnicí. Neboť vy sami o sobě jste bezmezným a nezměrným mořem. Neříkejte: "Našel jsem pravdu", ale raději řekněte: "Našel jsem jednu pravdu." Neříkejte: "Našel jsem cestu duše", raději řekněte: "Potkal jsem duši, kráčející po mé cestě". Neboť duše kráčí po všech cestách. Duše nekráčí přímočaře, ani neroste rovně jako rákos. Duše se rozvíjí jako lotos s nesčetnými plátky svého okvětí."
|
bublinka — 8. 9. 2006 15:35 |
Pedro napsal(a):To Ti trochu závidím, Bublinko... Protože, když jsem četl tuto knížku poprvé, zažíval jsem jeden z nejsilnějších zážitků svého života. A vždy, když si na ty chvíle vzpomenu, projede mnou energie od paty až k hlavě a mám mrazení v zádech... :)
Pedro, tak to spíš závidím já Tobě :D :rodna: Mě se ta knížka líbila, určitě se k ní budu i vracet a hledat v ní moudrá slova, když to budu potřebovat, ale žádný extra silný prožitek to teda nebyl. :)
Crabe, jak jsi přišel ve slovech Džibrána na promiskuitu? :rolleyes: :) Ať jsem hledala jak jsem hledala, tak jsem jí tam nenašla :D
|
x256987 — 8. 9. 2006 17:36 |
S tématem to úplně nesouvisí, ale pro mě byla takovou osudovou knihou Exupéryho Citadela. Ta se mnou zamávala důkladně. Zpětně si myslím, že hlavně proto, že ve mně byla spousta věcí nazrálých k přerodu. Čtenář a slova se musí potkat v pravý čas...
|
Pedro — 8. 9. 2006 22:28 |
To vůbec nevadí, Bublinko... Jak říká Judita, moudrost těch pravýh slov si každeho v pravý čas najde. Proto také hledající tolik čtou doufaje, že mezi řádky naleznou, co hledají. Ještě že je tu tolik nádherných knih od realizovaných autorů, jako například Citadela ;)
A co jiného, než vlastní cit probouzený v nás moudrostí slov, když naše duše uzrají, nás může vést v klidu po duchovní cestě..?
|
Crabat — 9. 9. 2006 3:29 |
Ne ve slovech Chalíla, Bublinko, v činech tohoto světa. Ale Pedro to pojal správně, když to otočil. Odtud na celou věc pohlédnout. Avšak z mého hlediska to nestačí. Proč?., je ovšem na sáhodlouhou diskusi, jelikož problém zasahuje do všech směrů, do veškerého lidského konání. Možná tuto otázku otevřeme samostatně.., ale až v novém foru.
Jinak mám podobný zážitek, Judith, Citadela byla mou úvodní knihou do duchovní sféry a nikdy jí nepřestanu ve svém nitru vzdávat hold. Přesto se však alespoň v náznaku pokusím o vysvětlení:
Džibrán z hlediska naší touhy i meditativního vnoru je hluboce pravdivý. Avšak z pohledu hledajícího, který prochází Cestou utrpení s mečem v ruce, aby neustále bojoval se stíny vlastní mysli a cíl pořád v nedohlednu!., je zavádějící, protože nás svým způsobem nabádá, abychom meč odložili, usedli na palouk a nechali se unášet do pohroužení.
Avšak nelze slučovat pojmy!
Buďto se na cestu boje nevydáš, pak je správné usednout a hledat formy jiné, avšak jakmile jednou do bitvy vstoupíš, musíš jí projít celou a zvítězit. Nebo se o to alespoň pokusit! Pokud však před nepřítelem umdlíš, či odpočineš, utne ti hlavu.
Proto ve mně Džibrán vyvolává až těžké deprese, protože všechno je tak krásné, ovšem jakoby stvořené pro neznámý vesmír, který má odlišně myslící bytosti, s jinak postavenými etickými normami i jiným cítěním. To se jim to kráčí, když nemusí podstupovat ten lítý boj krvavé řeže!..
Ovšem přetransformováno do našich podmínek se principiálně vlastně jedná o složení zbraní, vzdání se nepříteli. Protože protivník nebude váhat a využije naší slabosti, aby nás dostal. Všechno je to o tom, jak lidská společnost má nastavené ego. A já si troufám tvrdit, je na tak nízké vývojové úrovni, že bez boje to zkrátka nepůjde. Mírumilovnou, meditativní cestou může jít až člověk, který už všechny tyhle nelítostné bitvy vyhrál. (Samozřejmě především ve svých předchozích životech.) Avšak nejde tady o jedince. I když ten zajisté může dojít i navzdory společnosti, avšak vždy za cenu, že ztratí to nejcennější. (Tohle je prostě daň, kterou zaplatí.) Celé lidství respektive táhne tu káru společně a je právě na takové úrovni, jako nejslabší jeho článek. Proto se do jisté míry silní obětují, aby pomohli těm, kteří si pomoci nechají. Protože bez nich sami nedojdou! Jsme natolik provázáni, jako by se ve výsledku jednalo jen o jednu jedinou bytost! (Však vám to tady Pedro již říkal.) A jestliže ta má v sobě bezohledné egoistické stíny, máme je i my také.
Tak nevím, jestli jsem byl dostatečně srozumitelný. Jak říkám, je to na mnohem hlubší debatu, tohle se nedá vyřešit jen tak nějakým článkem. Každopádně jsem chtěl říci, že pouhá motivace krásy nestačí k tomu, abychom došli cíle. Člověk pro ni musí nalézt odvahu i zemřít. Obětovat sám sebe ve jménu něčeho vyššího. A tím se dostáváme do úrovně Exuperyho, opouštíme hladinu Chalíla.
|
Pedro — 9. 9. 2006 12:35 |
Tady zas hledíme z odlišných perspektiv, Crabe. Z hlediska našeho ega je vše komplikované a složité. Z hlediska našeho ducha - zas vše jednoduché a prosté. Je třeba mít na paměti obě dvě strany síly - tu temnou i tu světlou. Žádnou z nich nelze podceňovat a zapomínat na ně. Bojovat se svou temnotou a nebýt si přitom vědom svého světla - je velmi bolestivé, vysilující a nevedoucí k víťeztví. Mít však na paměti jenom své světlo znamená zapomínat na okolní svět a být k němu netaktní! Jedno je jisté - nelze svým menším egem porazit své větší ego a naopak! Vždy se nakonec spojí, aby se posléze zas rozštěpily a bojovaly spolu. Pořád dokola, dokud se neunaví natolik, že ulehnou bolestí a vyčerpáním... A to je příležitost pro Duši, jejíž vědomí je tím bitevním polem - naším vědomím..! Ne však proto, aby se na naše rozpolcené a krvácející ego vrhla a dorazila jej. Nýbrž proto, aby spatřila nesmyslnost jeho vnitřních bojů! Přesně tak se v našich duších rodí uvědomění. Duše ve skutečnosti nikdy nebojuje, jen se dívá a vždy, když dozraje čas a utichnou polnice, odkryje v našem vědomí uvědomění... A tento sled bojů trvá tak dlouho, dokud není odkryto tak velké uvědomění, jenž je schopno nastolit klid zbraním!
V podstatě není rozdíl mezi Džibránovým Prorokem a Exupéryho Citadelou. Stejně, jako není rozdíl mezi Křesťanstvím, Budhismem, Hinduismem, Islámem, Taoismem, Jógou, atd... V tom všem je zakódovaná odvěká čistota, síla a krása našich duší. Vše je to o zde již mnohokrát zmiňovaném odkrývání. Naše duše jsou obaleny vrstvami ega, stejně jako je naše planeta obalena vrstvami atmosféry. Vědomí Duše, jejíž přirozeností je touha dohlédnout až do nejzažších hlubin vesmíru, musí postupně projít všemi těmito vrstvami atmosféry našeho ega. Musí překonat své gravitační síly a odpoutat se od nich... Ani bouře a poryvy živlů jej nesmí zastavit... Ani nečistoty v ovzduší... Naše vědomí musí být postupným uvědomováním si - zjemněno natolik, že těmito vrstvami pronikne stejně, jako paprsek proniká temnotou a ta na něm neulpí!
Já tvrdím, že doba je již velmi zralá, Crabe. Ego společnosti je již velmi znavené. Stejně jako ega jednotlivců. I když se to možná nezdá. Cítím kolem sebe mnoho duší, kterým by stačilo se v tichu zaposlouchat do slov Chalílových, stejně jako do slov Exupéryho, anebo jiných - v nichž je uložená moudrost čistoty a krásy. Nebyl bych tam kde jsem, kdyby tomu tak nebylo a vše by se mi zřejmě zdálo beznadějné, kruté, bolestivé,.. Ale není tomu tak!
Děj se co děj, já věřím v naději a světlo pro všechny, takové je mé přání :)
|
Crabat — 9. 9. 2006 16:13 |
Jasně, že musí existovat Naděje. Vždyť jinak by ani nebylo možné kamkoli dojít. Ale patřím prostě k těm, kteří se dole probíjí obtížným terénem. Nemohu říct, jak nejsem schopen nikdy vzlétnout, ovšem po těchto průhledech do jiné reality zase dosednu na zem, rychle se zorientuji a klestím si cestu dál.
Vím, jak to tady dole funguje. Rozeznávám nejjemnější náznaky Zla dávno předtím, než se v zatáčce objeví. Také vidím siluety okřídlených bytostí, kterak brázdí vzduch nade mnou. Hvozd, v němž se ocitám, ke mně hovoří tichým hlasem, rezonuje všechny stavy, co sám prožívá, i mé pochybnosti o šťastném konci, psychické roztříštění, nedůvěru sama v sebe.
Nejsem slepý, abych neviděl vznášející se bytosti, dokonce mě občas k sobě zvou, ale já dál paličatě setrvávám na své cestě, protože mám vůči jejich pojetí veliké výhrady. Takové, které tu nemohu ventilovat, neboť jsou z jiné úrovně bytí. Ano, závidím jim jejich křídla, to zcela poctivě přiznávám, ale nemohu vyměnit svůj úděl za jejich, i když na něj prý mám dědičné právo.
Kdyby tu teď byla Pandora, tak by se dočista rozchechtala, protože ona už o mně tohle všechno ví. A smála by se právě tomu, že si konečně také dosah způsobu volby života uvědomuji. Jenomže, další zádrhel, tohle já přeci o sobě poznal už dávno. A proč jsem se tedy nespojil se svými bratry i sestrami kroužícími vysoko na obloze?.. Protože.., již jsem to zmiňoval před chvílí: Jiná úroveň bytí.
A tak si klestím cestu dál a bojuji se stíny. A protože jsou to stíny moje, vycházející ze stejného těla, někdy tak účinně, až jsem celý posekaný. Ale je mi to jedno. Není hanbou na této cestě zemřít. Spíše je hanbou vzlétnout a své naděje nenaplnit, protože se jich člověk vzdá ve jménu nějakého pomyslného ideálu rozmáchlých křídel nad tíhou světa. Druhá sféra už nade mnou dávno zlomila hůl, jako já nad ní. Přesto však mi občas přelétnou nad hlavou a pozdravíme se.
Proč tady tohle všechno vlastně říkám?.. Jako odpověď na předchozí článek, protože některé formy jití nemohu přijmout. Avšak ne proto, že bych je neznal, nenapadly mne. Ale proto, že s nimi zkrátka nesouhlasím. Z mého hlediska jsou nedostačující, nenaplňující, špatné. Avšak tím nechci říci, že by ve skutečnosti špatné byly! Toliko pro mne.
Nejdokonalejší pohyb je let. Proč by tedy člověk nevzlétl, když může. Proto přirozeně dávám za pravdu Pedrovi, neboť to vidí skrze meditaci shora. Já se však budu prosekávat zatvrzele dál a vůbec mi to nepřipadá jako pochybný úděl. A až mě zas napadne nějaký stín, oženu se po něm ostrým břitem.
|
x256987 — 9. 9. 2006 17:55 |
Crabat: myslím, že ti rozumím; a chvílemi mám pocit, že čtu Božskou komedii :) Také jsem zvolila cestu temným hvozdem. A ačkoli mám dojem, že na konci té druhé pěšinky by mě čekalo spíše označení psychotik než vizionář, věřím, že to nesnižuje váhu mého rozhodnutí působit v tomto světě a skrze něj dojít naplnění a vysvobození.
A ráda bych zde zmínila knihu A. Arrienové Archetypy šamanské tradice (Duchovní cesty vnitřního bojovníka, léčitele, vizionáře a učitele), Portál 2000.
|
Pedro — 9. 9. 2006 18:26 |
Já Tvé cestě rozumím, Crabate... A zcela ji respektuji, stejně jako všechny cesty, všechny úrovně i sféry bytí... Nepochybuji o tom, že nakonec dorazíš tam, kam míříš, neb máš udatné srdce. A vidím i Tvá křídla a dráp... Neboť se jako orel vznášíš nad krajinou svých snů a hájíš svůj vzdušný prostor před potemnělou havětí soumraku. Nepochybuji, že jej jednou vyčistíš, neboť ze skály, na které hnízdíš, je dobrý rozhled :)
Není důvod cokoliv zavrhovat či vyzdvihovat do popředí. Do duchovní osnovy, která je pevná, jsou zasazeny tóny našich životů a z nich už si pak skládáme své melodie sami. Dobré je snažit se, aby zněly libě nám i ostatním. Není to snadné, proto si nic nedělejme z toho, že občas vyloudíme falešný tón ;) Důležitá je snaha, nic víc...
|
Crabat — 10. 9. 2006 12:05 |
Děkuji přátelé za pochopení a duševní podporu. Ani jsem nedoufal, že právě tam, dole, by odněkud mohla přijít. Je to, jako když stromy ševelí: "Vidíme tě a jsme s tebou." Až dodnes jsem právě slýchal jen zamítavý postoj vznášejících se bytostí z druhé sféry. O to více si cením vašich slov.
Prales je zádumčivý, nehostinný a zachmuřený k tomu, kdo nerozeznává jeho vnitřní melodii. Rozhněvané stromy prožitým utrpením odmítají každého návštěvníka, jenž s okolím nesplynul, nestal se odhodlaným jít za každou cenu dál. Jen když jejich varování neposlechne a přesto ho uslyší, absorbuje v hlubokých vyzařovaných vibracích a uloží v sobě, teprve tehdy ho přijmou a začnou signalizovat skryté nebezpečí.
A věru je čeho se bát. Při zemi, jakož i nahoře ve větvích rozpoznává stíny, které jsou odrazem jeho vědomí. Není možné definovat každý, neboť je jich tolik, ale některé k němu postupují, přibližují svůj výpad trhavými, závratně rychlými pohyby a snaží se do něj vstoupit. Uvědomí si, že jejich zdroj pochází z něho, ale nyní odražen prostorem, jakoby přezrcadlen, vytváří novou osobitou entitu, která se neúprosně dožaduje navrácení zpět! Jakmile by se však spojily s prazákladem, pohltí ho, získají nad ním nadvládu. Tehdy by se s odosobněnou myslí mohl rozloučit.., zůstala by jen možnost, již navěky otročit stínům!!
Tenhle boj získává neúprosné zabarvení, jež se projeví krvavými šrámy na vlastním těle. Bez kvalitní zbroje Poznání a štítu Víry by vůbec nepřečkal první útok. Nejhorší na celé věci je, že meč má dva břity, když zasáhne stín, zraní tím i sám sebe. Pokud by se však jen bránil, nadlouho ho v odstupu neudrží, prostoupí jím, prosákne do podstaty. Jediný temný stín pak pozmění jeho mysl, přivolá další.., otevře se jim... Tak nad ním získají nadvládu, zformují ho, podrobí svým záměrům.
Přesto však původně vyvěrají z něho, proto nutně potřebuje docílit stavu, začít je v sobě rozpoznávat, namapovat jejich vlastnosti, identifikovat odkud povstávají.., ještě než v reálném prostoru zaútočí. Pak stačí namířit prst a ukázat na zdroj. Tehdy se nepřítel rozplyne.
Existují tedy dvě formy přístupu: Vlastní lítý boj a Moudrost. - Avšak buďte moudří, když na vás někdo útočí, chce si vás podmanit, pohltit vědomí. V takovém okamžiku už není čas na hloubání, pátrání v sobě. Člověk se prostě jen reflexně brání. Ale až dosedne na zem, při odpočinku, kdy zrovna nikdo nepřilétá, tudíž les vyhlásí příměří, tehdy vznikne na chvíli příležitost se zahledět dovnitř, do podstaty. Nevědomá bytost se potom baví.., avšak ten, kdo již má nějaké poznání, rozjímá, přemýšlí, vědom si příštího boje. Než se prostor zatáhne, promění v Peklo a stíny znovu zaútočí.
|
bublinka — 10. 9. 2006 19:46 |
Judita napsal(a):S tématem to úplně nesouvisí, ale pro mě byla takovou osudovou knihou Exupéryho Citadela. Ta se mnou zamávala důkladně. Zpětně si myslím, že hlavně proto, že ve mně byla spousta věcí nazrálých k přerodu. Čtenář a slova se musí potkat v pravý čas...
Přijde mi, že když v člověku cosi nazraje ke změně, k přerodu, tak tím spouštěčem nemusí být ani žádná duchovní kniha, ale klidně třeba i jídelní lístek :D :D
|
bublinka — 10. 9. 2006 19:53 |
Crabe, Pedro, Vaše slova se tak hezky čtou, ale stejně jim asi nerozumím. :rodna: :)
To bude tím, že jsem rozum na nějakou dobu poslala na dovolenou :cool:
Ale stejně za ně díky, určitě ve mě (jakož určitě i v ostatních) nějakou stopu zanechávají :pussa:
|
Pedro — 11. 9. 2006 1:57 |
V Božské komedii je také řečeno vše, Judito... A mezi vizionářstvím a psychotismem je vzdálenost - asi tak na jeden úkrok, často ani to ne :)
Pravdu díš, Bublinko. Jídelní lístek, nebo třeba dětské omalovánky.., to je fuk. Záleží na stupni oné zralosti :)
Jojo, Crabate, každý máme svůj strašidelný les, své soukromé stíny, své osobní nepřátele.., vzešlé z dávných i nedávných hlubin naší nevědomosti... A je to přesně, jak říkáš - bez boje se to neobejde! Naštěstí je člověk tvor učenlivý a má možnost své bojové umění neustále zdokonalovat. Prvním stupněm je rozlišit nepřítele. Druhým stupněm je studium nepřítele. Třetím stupněm je naučit se zrcadlit energii nepřítele, proti němu samému (nejvíce bolestivé) Nu a čtvrtý stupeň je mistrovství - už není s čím bojovat - žádní nepřátelé..! Takto postupně se rodí moudrost. Ani v meditaci to jinak nejde :)
|
Judyna — 12. 9. 2006 16:49 |
Už v době totality se ke mně dostal úryvek z knihy Prorok týkající se výchovy dětí. Natolik mě zaujal, že ač sama tenkrát bezdětná, jsem si ho uschovala a až se mi narodil syn, často jsem se k němu vracela (a vracím). Ŕídím se jím. Knihu samotnou jsem však nečetla, ale už dlouho se ji chystám koupit. Proto tedy děkuji za radu ohledně překladu.
|
Pag — 15. 9. 2006 10:48 |
Také se ke mně minulý týden dostala kniha, která odpovídala na mé otázky, které jsem snad už "zapomněla" ... Odpověděla na ně v pravý čas a dala můj život do nové perspektivy. Vše sjednotila. Všechno co jsem do dnes zažila a naučila se najednou dostalo smysl i jednotný cíl.
Judyno, doufám ,že i ty brzo dostaneš odpovědi na své otázky. Mnoho dobrého.
|
Judyna — 15. 9. 2006 17:58 |
Děkuju Pag.:)
|
Vendaa — 11. 10. 2006 23:00 |
Můžu se přidat? Já měla s babičkou nádherný vztah a velký a silný citový pouto.Byly jsme na sobě hodně závislý a chodila jsem za ní skoro přes den.Zemřela(před 4 lety) a já mám dodnes pocit, že je nademnou, hlídá mě a snaží se mě vést.Často se mi o ní i zdá a ve snu reaguje na to, co právě prožívám ve svým životě a tím mi vždycky poradí. Věříte tomu? Nebo je to třeba jen tím, že jsem na ní byla fixovaná a nemůžu se smířit s její smrtí?!?(zemřela totiž poměrně mladá a nečekaně a náhle)
|
Dita.L — 12. 10. 2006 1:34 |
vendaa - ja mam ten samy pocit se svym bratrem, ktery zemrel pred mnoha lety. Vzdycky tu bylo "neco", co me vede temi nejhorsimi situacemi a o mnoho let pozdeji, uz v dospelosti jsem se cirou nahodou dozvedela, ze jsem mela mit bratra. Setkala jsem s nim v meditacich a mam dojem, ze je to jeden z mych pruvodcu. je mi s nim vzdycky moc dobre
|
Argon — 12. 10. 2006 8:37 |
Vendaa:Myslím, že pravda může být obojí...jsi na ní fixovaná a stále její smrti listuješ, ale přesto ve snech mluvíš s někým moudrým, kdo Tě má rád, myslí na Tebe a pomáhá Ti...Stejný pocit jako ty mají lidé v mnoha na sobě nezávislých kulturách...to všechno ukazuje, že babička skutečně existuje mimo tvé vlastní vědomí;-)
|
Vendaa — 12. 10. 2006 21:58 |
Argone a myslíš si, že třeba věci, který se mi stávaj jsou jen velká náhoda, nebo na tom něco je: např.seděla jsem v koupelně a přemýšlela o tom, co budu dělat s jejím baráčkem, který jsem od ní dostala, když mě napadlo ho prodat(vím, že to by nechtěla) v tu chvíli mi na hlavu spadla polička se šamponama.Nikdy jindy se to nestalo a mě v ten moment bliklo, že nesouhlasí a dala mi to najevo.Takových momentů bylo víc a vžycky to mělo souvislost s ní.Je to jen náhoda a moje bujná fantazie??
|