Děti jsou už velké a moc mě nepotřebují,manžel mě taky už moc nevnímá a já mám někdy pocit,že mi je sto a že nevím co mám dělat a že jsem vlastně celkem zbytečná..Řekněte mi,jak žijete ve středním věku.Včera jsem četla na jiný diskuzi příběh ze života,asi to byl vtip,ale docela trefný:

Už jste se někdy zadívali na druhé lidi stejného věku s tím divným pocitem:"Snad nevypadám tak staře?"
Jestli ano, tak tenhle se vám bude určitě líbit!
Seděla jsem v čekárně svého nového zubaře a prohlížela si to tam.
Zahlédla jsem i diplom, který uváděl celé jméno svého majitele.
Najednou jsem si vzpomněla - vysoký, hezký, tmavovlasý kluk stejného jména se mnou chodil na gympl, už je to nějakých 40 let.
Že by to byl tentýž chlapík, na kterého jsem tehdy měla tajný zálusk?
Když jsem ho však uviděla, rychle jsem podobné myšlenky zahodila.
Tento téměř plešatý, prošedivělý muž s vrásčitým obličejem, ten byl příliš starý, než aby mohl tehdy být mým spolužákem.
Nebo - že by? Poté, co mi prohlédl zuby, jsem se ho zeptala, jestli nechodil na gymnázium Klementa Gottwalda.
"Ano. Ano, chodil jsem tam. Byl jsem jedním z nejlepších," zapýřil se.
"A kdy jste maturoval?" zeptala jsem se.
Odpověděl: "V šedesátém šestém. Proč se ptáte?"
"Tak to jste byl v mé třídě!" Prohlásila jsem nadšeně.
Pozorně si mě začal prohlížet.
A pak se ten hnusný, starý, vrásčitý chlap zeptal: "A co jste učila?"

jak by řekla moje dcera :to je hustý.
jinak je mi 37 a mám naprosto stejné pocity poloprázdna jako ty.Navíc nemám práci a tak se starám o všechny podrobnosti kdo koho potkal a co říkal a z jejich strany to vypadá jako výslechy.Manžel podniká-furt je  někde-furt mu někdo volá-furt je někde potřeba.....Až mi děti vyletí z hnízda to teprve bude..!?Naštěstí to není tak rychlé jak v našich letech.Mám pocit,že jsem  jako au-pairka ve vlastním domě:) na žehlení,praní,už asi i místo alarmu.
Nevím jestli to jsou nejlepší léta

Mně je taky 37, no skoro 38 a taky sleduji vstevníky a často si říkám, jestli vypadám taky už tak "dospěle". Přitom mi připadá, že ještě pořád všechno pořádně neumím např. u vaření někdy  potřebuji nahlédnout do kuchařky.
Mamka v mých letech mi připadala opravdu už strašně dospělá, prostě paní ve  středním věku,  uklidňuji se tím, že teď je prostě jiná doba.

Na druhou stranu se teď, v tomto věku, cítím velice dobře. Vím co chci, mám to snad v hlavě srovnané, vím, co od života ještě očekávám.  "
Jedna perlička na závěr :
V pondělí šel  můj čtrnáctiletý syn k zubaři a jelikož šel poprvé k jinému lékaři, bál se a pořád se ptal, jaký je a taky jak je starý. Já jsem mu řekla, že je starší než já a on mi odpověděl: " Ježišmarjá, to já k němu nejdu, tak to je pěkně starý!"

MILÉ DĚVČATA!
ANO, JSTE V TOM NEJLEPŠÍM VĚKU!
ŽENA ZRAJE JAKO VÍNO. ČÍM STARŠÍ,TÍM LEPŠÍ!!!!!!
P.S. To mi říkává můj manžel, když na mě leze taková ta blbá nálada, když si připadám jak  stoletá ježibaba!

Zato moje máma mi říká, že vypadám čím dál víc jak čaramůra, že vypadám starší než ona ! Tak si potom vyberte.

Je mi 39, ale cítím se na 25, tedy dokud nevidím své vrstevníky...Měli jsme sraz gymplu, seděla jsem mezi spolužáky a říkala jsem si zda na cizí lidi působím tak staře jako mí spolužáci na mě. Bohužel asi ano.
Sice se vevnitř stále cítím na 25, mám pocit, že se tak chovám, ale energie mám čím dál méně. Po práci ještě někam jít? Jsem ráda, když vyvenčím psa a klesnu do křesla. kde jsou časy, kdy jsem chodila 2x vv týdnu na diskotéky, do kin atd. Tady cítím, že je to již za víc. A bude hůře.

Tak děvčátka,utvrdily jste mě,že v těch občas temných myšlenkách nejsem tak úplně sama.Měla bych být ráda,že jsem a všichni kolem mě relativně zdraví.To jsem.Dneska ráno sem zjistila,že pocit osamnění v mém manželství neprožívám jen já sama.Ráno mi volal manžel,který má dovolenou,zvedla sem sluchátko a on mi řekl,že v noci nemohl spát.Já mu řekla,že vím,že jsem ho tak nějak v polospánku zaregistrovala,že byl u mě v obýváku,kde spím já.Ptala sem se proč nespal a on mi odvětil,že přemýšlel o mě.Že se spolu nebavíme,netrávíme spolu dovolenou,nespíme spolu(tedy každý spíme v jiným pokoji),že žijem jen vedle sebe a že to ho nebaví.Tak sem se zeptala,co s tím chce dělat.Řekl mi,že neví a že se nám rozbila 3 roky stará lednice. a že volal opravářovi a že je neopravitelná.Tak ahoj a telefon položil.Tak nevím,jak to bude s náma dál.

Ahoj holky, bude mi 33, jsem podruhé vdaná (tedy s manželem jsme spolu už přes 11 let). Děti nemáme, ty má manžel z prvního maželství a mi nějak děti nechybí. Po zkušenostech svého okolí a taky mých s manželem jejich pořízení s manžou ani nějak konkrétně neplánuju. ...PROTOŽE mám ten dojem, že pro mne všechno teprve začíná. Je to fantastický pocit, který jen slabounce narušil fakt, kdy na srazu z gymlu mají holky 1-2 děti. Následkem toho řeší problémy, které já prostě nemám. A tak pracuju, bavím se a starám se o věci, které mne těšily v 18 letech a těší i dnes. Pokouším se  připravit se na to, abych za 10 let nemusela zjistit, že je na vše pozdě a že jsem stará. Takže, až mi bude přes 40, určitě nebudu mít děti, které mne už "nepotřebují" a nebudu kvůli nich setrvávat v mnaželství proti své vůli jen pro zachování celistvosti rodiny....hnusné, že? Ale hádejte podle koho jsem se tomu naučila?

Ahoj Báro,mě to teda nepřipadá hnusné.Žiješ svůj život podle svých představ a seš spokojená a to je hlavní.Určitě lepší,než být pokrytecká jako já,kdy žiju s manželem už vlastně jen ze zvyku a z pohodlnosti.A vlastně ani nevím proč.A když budeš chtít,pořídíš si mimino ve 40 a budeš dlouho mladá maminka.No a jestli děti mít chtít nebudeš,nevadí,je to tvé rozhodnutí a je to tak nejlepší.

johana napsal(a):

Ahoj Báro,mě to teda nepřipadá hnusné.Žiješ svůj život podle svých představ a seš spokojená a to je hlavní.Určitě lepší,než být pokrytecká jako já,kdy žiju s manželem už vlastně jen ze zvyku a z pohodlnosti.A vlastně ani nevím,jestli ho miluju.A když budeš chtít,pořídíš si mimino ve 40 a budeš dlouho mladá maminka.No a jestli děti mít chtít nebudeš,nevadí,je to tvé rozhodnutí a je to tak nejlepší.

A kolik ti teda je let?A nějak mï není jasný proč když už jsou děti velký trávíte dovolenou každý sám?To mi si libujeme když jedeme k moři a nemusíme brát děti ani nejezdíme se známými a spát každý jinde to bych se nevyspala.Když se v noci probudím tak mu dám pusu a nebo ho aspon pohladím.

dzifdayly napsal(a):

johana napsal(a):

Ahoj Báro,mě to teda nepřipadá hnusné.Žiješ svůj život podle svých představ a seš spokojená a to je hlavní.Určitě lepší,než být pokrytecká jako já,kdy žiju s manželem už vlastně jen ze zvyku a z pohodlnosti.A vlastně ani nevím,jestli ho miluju.A když budeš chtít,pořídíš si mimino ve 40 a budeš dlouho mladá maminka.No a jestli děti mít chtít nebudeš,nevadí,je to tvé rozhodnutí a je to tak nejlepší.

A kolik ti teda je let?A nějak mï není jasný proč když už jsou děti velký trávíte dovolenou každý sám?To mi si libujeme když jedeme k moři a nemusíme brát děti ani nejezdíme se známými a spát každý jinde to bych se nevyspala.Když se v noci probudím tak mu dám pusu a nebo ho aspon pohladím.

No,tak to máte krásný vztah.Můj manžel má dost autoritativní povahu,je puntíčkářskej a vše musí být podle něj a
já už nemám chuť pořád poslouchat jak mám co dělat.A že spolu nespíme  na jedný posteli je taky moje vina,protože on chodí spát ve čtvrt na deset a já si zas ráda čtu třeba do 11 a tak jsme to vyřešili takhle.Máme pouze 2+1,ložnici nemáme.

johana napsal(a):

dzifdayly napsal(a):

johana napsal(a):

Ahoj Báro,mě to teda nepřipadá hnusné.Žiješ svůj život podle svých představ a seš spokojená a to je hlavní.Určitě lepší,než být pokrytecká jako já,kdy žiju s manželem už vlastně jen ze zvyku a z pohodlnosti.A vlastně ani nevím,jestli ho miluju.A když budeš chtít,pořídíš si mimino ve 40 a budeš dlouho mladá maminka.No a jestli děti mít chtít nebudeš,nevadí,je to tvé rozhodnutí a je to tak nejlepší.

A kolik ti teda je let?A nějak mï není jasný proč když už jsou děti velký trávíte dovolenou každý sám?To mi si libujeme když jedeme k moři a nemusíme brát děti ani nejezdíme se známými a spát každý jinde to bych se nevyspala.Když se v noci probudím tak mu dám pusu a nebo ho aspon pohladím.

No,tak to máte krásný vztah.Můj manžel má dost autoritativní povahu,je puntíčkářskej a vše musí být podle něj a
já už nemám chuť pořád poslouchat jak mám co dělat.A že spolu nespíme  na jedný posteli je taky moje vina,protože on chodí spát ve čtvrt na deset a já si zas ráda čtu třeba do 11 a tak jsme to vyřešili takhle.Máme pouze 2+1,ložnici nemáme.

No tak to zas chápu s mojí povahou by u mě asi neuspěl puntičkáře a autority u chlapů posílám kamsi.Buď jsme si rovni a nebo padej a ono to na ně zabírá,ale musí se hned ze začátku než si zvykne mít navrch.Myslím si že kdyby měly ženy šanci odejít a nestrádat tak by se asi hodně chlapů divilo,protože některej si neumí ani uvařit čaj natož žít sám.

Mně je 41 a jsem spokojená. S dvacetiletými bych neměnila. Třeba moje kamarádka, maje taky děti odrostlé, si s manželem koupili motorku a vyjíždějí po republice. No není to paráda? Začínáme zase mít čas samy na sebe a to stárnutí? Důležitější je, jak se člověk cítí než jak vypadá. I když ony jsou to vlastně spojené nádoby. Pokud budeme zdraví, tak je to fajn..

mně už táhne na ...sát.Dnes se docela divím,jak jsem to hektické období kolem 40 ve zdraví přestála.V 37 jsem změnila práci,v 39 jsem se dobrovolně a ráda přihlásila znovu do školy a několik let studovala,což naši středoškoláci tenkrát vůbec nechápali.Pro práci jsem to totiž nepotřebovala.S manželem jsme utužovali vztahy,jako bychom prošli druhými líbánkami,zase jsme začali jezdit bez dětí na čundry a na hory,a hlavně si tu volnost užívat .Hrozně jsme se nasmáli když jsme kuli pikle jak dostat ty dva skorodospěláky najednou z bytu,abychom si užili manželských radovánek.Skoro jako bych se vrátila do šestnácti.Užívám si to pořád.I když je fakt,že na jeden víkend na čundru dnes už potřebuju další dva doma prolenošit,abych se vzpamatovala. Pro ženu,které dospívají děti považuji za velmi důležité,aby měla nějaké koníčky.Já se dvacet let těšila na dobu,kdy na ně konečně zas budu mít čas.

Beru to takhle: V týhle superrychlý době, kdy se potýkáme s hrubým domácím produktem(netuším o co jde), tržní ekonomikou atd., tak je mi prostě 25 let, ovšem bez DPH :lol:! No a co? Důležitej je pohled na život!! Může bejt stará dvacítka a může bejt mladá sedmdesátnice!!! :vissla: :vissla:

dakota napsal(a):

Beru to takhle: V týhle superrychlý době, kdy se potýkáme s hrubým domácím produktem(netuším o co jde), tržní ekonomikou atd., tak je mi prostě 25 let, ovšem bez DPH :lol:! No a co? Důležitej je pohled na život!! Může bejt stará dvacítka a může bejt mladá sedmdesátnice!!! :vissla: :vissla:

:supr::supr:

Určitě :-) ;-)

Ahoj, proč hned vidět vše černě.Je mi také 40,5/na přesnost si už v tomto věku potrpím/.Zažila jsem si krásné,ale i úděsné a proto mohu trošičku přispět.Zůstala jsme před 10lety po manželově autonehodě z minuty na minutu sama se dvěma malými dětmi.Než si to člověk stačil uvědomit,utekl rok.
Zůstala jsem tu opuštěná,bezbranná a hlavně s firmou,která mi nic neříkala.
Začala jsem zjišťovat a učit se,dělat dětem tátu mámu a v současné době,kdy jsou samostatní,jsem poznala člověka
se kterým plánujeme novou rodinu,nové manželství.............
Mám stále chuť do všeho nového a našla jsem sobě a mým dětem chápavého,milého a obětavého člověka.
Nikdy není na nic pozdě,vždyť je tolik kurzů a možností,jak se i v tomto věku může člověk realizovat,byť jen kvůli svého vlastnímu,hřejivému pocitu.

Všem  Vám,které si myslíte,že už Vás čeká klidné stáří a důchod,bych chtěla popřát hodně stěstíčka vhledání nepoznaného.

Já ve čtyřiceti začínala od píky v nezařízeném podnájmu. Ale šla jsem do toho s přítelem, který dokázal za 3 roky náš byt vybavit nadstandartně a nelituji vůbec ničeho.Litovala bych, kdybych svůj život zahodila. Teď jsem spokojená a cítím se lépe než ve dvaceti.

dakota napsal(a):

... je mi prostě 25 let, ovšem bez DPH :lol:!

Dakotko ako vzdy, zlepsila si mi naladu o 200%
A myslis znizenu sadzbu alebo zakladnu? :lol:

[

:par: Tak to je super,přeji Ti hodně štěstí a doufám,že jsme trošičku rozveselily,Ty,které už nevěděly co dál.

Je mi čtyřicet. Nedávno mě můj syn vytáhl ven, vzal si brusle a abych mu stíhala, tak mi nabídl svou koloběžku. Jedu za ním po sídlišti a v tom mě pomalu dojíždí auto, repráky na plné pecky a z auta na mě pokřikují a pohvizdují nějaké hlasy. Auto mě předjede a z okýnka vykloněný mladík si uleví: "Ty vole, taká stará baba!". :D
Hihi, mělo mě to naštvat, ale já se rozřehtala a u řeky si poprvé v životě nazula synovy brusle a učila se bruslit.

Když mi děti asi před pěti lety vyletěly z hnízda tak jsem najednou nevěděla co si počít se svým životem. Manžel pořád v práci-užívat života si chtěl až na důchod.
Tak jsem nějakou dobu sedávala v prázdném baráku a užívala si svých depresí z opuštěnosti.
A pak jsem si řekla : A DOST!
Ve 40 jsem si uděla řidičák na motorku a pořídila si supr stroj. Manžel z toho byl na prášky. Pořád mi dával najevo jak je to všechno nahouby. Zažili jsme kvůli tomu perné chvilky. Dnes (po 5ti letech) má už motorku taky a jezdíme spolu na krásné výlety a moc si to užíváme. Ale byla to holky fuška ho přesvědčit, že život není jen práce a honění, a že je potřeba si ho trochu užít dokut to jde.
Tak nezoufejte nad svou nešťastností. To k ničemu nevede. Chce to jednat a něco dělat.
Držím palce !!!!!  ;)

Blank, jsi dobrá :supr:

Je mi 35, děti mám zatím malé, takže v tomhle smyslu "nepotřebnost" zatím naštěstí neřeším, i když taky mám strach, jak budu jednou zvládat, až vyletí z hnízda. Ale co mi hodně vadí, je to, že mám pocit, že čím je člověk starší, tím je těžší si najít opravdové přátele - aspoň u mě to tak je. Od dětství až do mých zhruba sedmadvaceti v tomhle nebyl problém - měla jsem kolem sebe hodně dobrých kamarádů, se kterými jsme se vzájemně znali dlouho a věděli o sobě i dost důvěrné věci, podnikali spolu různé akce a byl to pro mě moc důležitý pocit - mít přátele, před kterými můžu být bez obav sama sebou. Pak jsme se s manželem odstěhovali do 200 km vzdáleného města, a mně připadá, jakoby na mě tady lidi koukali jako na podezřelého vetřelce a drží se zpátky. Já se zas naopak nechci vnucovat nikam, kde cítím, že nejsem vítaná. Mám sice pár známých, ale jen na takové zbytečné řeči o ničem. Tedy nikoho, s kým bychom se mohli vzájemně pozvat i do svojí "13. komnaty". Měli jste to někdo taky tak? A podařilo se vám najít i v novém prostředí nějaké opravdu spřízněné duše?

Za pár let mi bude ...ne. Je mi hodně přes čtyřicet.

Pořád zjišťuju, že nechce-li člověk stát na místě, musí zvednout jednu, pak druhou nohu, a jít dál. A když upadne, nesmí to brát jako tragédii, ale pokusit se zvednout, i když to bolí. A jít, i když se mu nechce...
Nic pěkného nás nepotká, když se budeme doma litovat. Nic nového nezažijeme, když  se budeme ohlížet zpátky. Nikoho nového nepoznáme, když nevylezeme z ulity. A nic nového se nenaučíme, když dopředu řekneme: to stejně nedokážu.

Není důležité, kolik nám je. Hlavní je - co v nás dříme. Co ze sebe vydolujeme. A jestli víme, co chceme a co ne. Nějaký rozum už máme, zkušenosti jsme posbíraly, využijme jich ve svůj prospěch. Abychom se cítily líp a uměly vyhovět nejenom těm druhým, ale taky už konečně samy sobě!

Já myslím že nejlepší věk je vždycky ten, který právě prožíváme. Kdo nám zaručí, že tady zítra ještě budeme? Tak užívejme, užívejme...

Ahojky :hjarta::kapitulation: jste tu plné optimismu a to je dobře :supr:
Já jsem se po 17letech manželství rozvedla a začala nový život s ,,novým " manželem. Teprve ted´si užívám toho správného klidu a porozumnění :pussa: Máme spolu 4.měsíční dceru Verunku a užíváme si života i s ní naplno:dudlik::hjarta:
Myslím,že nikdy není pozdě začít... :hjarta: se věnovat koníčkům,rodině atd.. opravdu nikdo z nás neví,jak tu bude ještě dlouho :vissla::supr::dudlik::hjarta:

kalupinka napsal(a):

Za pár let mi bude ...ne. Je mi hodně přes čtyřicet.

Pořád zjišťuju, že nechce-li člověk stát na místě, musí zvednout jednu, pak druhou nohu, a jít dál. A když upadne, nesmí to brát jako tragédii, ale pokusit se zvednout, i když to bolí. A jít, i když se mu nechce...
Nic pěkného nás nepotká, když se budeme doma litovat. Nic nového nezažijeme, když  se budeme ohlížet zpátky. Nikoho nového nepoznáme, když nevylezeme z ulity. A nic nového se nenaučíme, když dopředu řekneme: to stejně nedokážu.

Není důležité, kolik nám je. Hlavní je - co v nás dříme. Co ze sebe vydolujeme. A jestli víme, co chceme a co ne. Nějaký rozum už máme, zkušenosti jsme posbíraly, využijme jich ve svůj prospěch. Abychom se cítily líp a uměly vyhovět nejenom těm druhým, ale taky už konečně samy sobě!

Kalupinko, napsalas to moc hezky. Ale je to tak strasne tezky.... jakoby me svazoval strach z toho co bude.
Taky mi je dost pres ctyricet, poslednich dvacet let se mnou zivot nemazlil.... pred dvema lety jsem trochu ozila.... a bohuzel jsem zase tam, kde jsem byla. V me bezpecne ulite, kde me nikdo nemuze ublizit. A vubec nemam chut z ni vylezt ven! A leta ubihaji a nic se nedeje.
Jsem sama a je mi smutno.....

Nejlepsi vek? Ani nahodou!

Jarunko...nikdy jsem to neměla zrovna lehké. Jsem nejstarší ze tří sourozenců, na které měli rodiče výrazně odlišný metr.
Muž byl pracovně velmi vytížen, obě děti a domácnost, později velkou zahradu, jsem musela zvládat sama. Stihla jsem i takovou různou pomoc příbuzným, i manželovu funkci v domě. Neměli jsme čas ani peníze, manžel ani zájem, na nějakou kulturu, sport, atd. Byl to streotyp. Ráda bych někam mezi lidi, ale žili jsme dost uzavřeně. Vadilo mi to. Ale mlčela jsem. Všicni byli spokojeni. Tak jsem musela být taky...
Prodělala jsem velmi vážnou nemoc. Po ní se něco změnilo. trochu jsem se začala věnovat sama sobě. Trochu sportovat, trochu jít za kulturou. Trochu změnit styl oblékání.
Snad každý chlap by byl rád, že nesedí žena doma a nelituje se. Můj nebyl. Nedalo se s ním vyjít. Čekala jsem, že nebude nadšený. Ale nečekala jsem tolik zloby, zášti, cíleného ubližování. Ano, i já jsem na vině. Příliš dlouho jsem se podřizovala potřebám rodiny, absolutně a beze zbytku. Už jsem to prostě nemohla vydržet. Odešla jsem. Už mám skoro všechny svoje věci.
Byla jsem na dně a odrážím se zase nahoru. Je něco špatného na tom, že jsem si našla pár neškodných koníčků a nejsem každý večer u televize?
Děti jsou dospělé a mají svůj život.
Hrozně mi chybí někdo, s kým bych šla ven. Na procházku, do divadla, nebo na výlet. Na kolo, zaplavat si, popovídat... Ano, i na to.
Mám kamarádky i kamarády. Zatím mi to musí stačit.
Bydlím sama půl roku. Nemysli, že mi někdy nebývá smutno. Po domově. Po své posteli. Dívat se do tmavých oken bytu, kde jsi dřív bydlela a teď tam nemůžeš... Kolikrát si říkám - co bych dala zato, abych se probudila doma. Aby se mi to jen zdálo.
Každý má život takový, jaký si ho udělá. Našla jsem si VPP. Naučím se něco nového, trošku si přilepším, přijdu mezi lidi. Budu-li sedět doma, čeká mě jen nuda. Na to je život příliš krátký a čas příliš vzácný. Nikdo nevíme, kolik nám ho ještě zbývá...!

Kalupinko, jseš hvězda!
Moc vám všem holky držím palečky,
mě je skoro 36, věk, kdy každý rok je hezčí než ten minulý.
Ale stále věřím, že to nejlepší mě teprve čeká, klidně i v padesáti.

Otázka v nadpisu jak šitá na míru.
I když já si to vlastě uvědomila až nedávno...
Prošla jsem si nedávno těžkým úrazem,vrátila se z nemocnice a čeká mě dlouhé léčení.I když dnes už vím že výsledek bude dobrý.Měla jsem spoustu času přemýšlet.Jenoho dne odpoledne vzala paní na chodbě za můj vozík a vyvezla mě ven.Přinesla kafe a seděli jsme a koukali do sluníčka.A ona povídala.Paní přes 70,i s postelí měla sotva 40 kilo,ale elánu měla tolik že by mohla rozdávat půlce republiky.
Vyprávěla mi svůj život a mě tam na té lavičce došlo,že snad zasáhla vyšší moc,a poslala mě tam kde jsem byla.A hlavně proto aby mi ukázala že žiju a je čas se podívat taky dopředu.Do té doby jsem žila jen přítomností,starostma o děti které jsou defakto dospělé i když se motají blízko věku dospělých a to z obou konců.
Starost o to aby bylo konto našlapané po okraj,aby nebyly nedejbože skrvny od pasty na zrcadle v koupelně,a kytky se leskly tak jak mají...přece to znáte taky.

Tehdy mi došlo že musím začít žít.Nemyslím tím překopat život a urvat se z řetězu,ale vyvětrat ze sebe ten nános zbytečných starostí,oprostit se od malicherností a začít vnímat.

S tou paní jsem vyjížděla ven vždy na celé odpoledne,za pár dnů jsem byla schopná mluvit,potom se i začít smát.To jsem někde v tom spěchu životem a starostmi zapoměla.Prožila jsem s ní krásné léto.
Pár dnů na to paní zemřela.

Ten její optimismus mi ale předala.

Včera večer jsme si povídali s dcerou,ona vyndala staré fotky a jednu mi podala a říká mi: Mami ty teď vypadáš úplně stejně jako na téhle fotce.Musela jsem se začít smát,protože je to fotka starší jak dcera.Když odešla spát dívala jsem na tu fotku dlouho do noci.Víte že měla pravdu? Tehdy jsem totiž ještě měla elán,optimismus a hlavně jsem se uměla smát.....

Takže teď si ten věk budu moci řádně vychutnat :)

johana napsal(a):

Děti jsou už velké a moc mě nepotřebují,manžel mě taky už moc nevnímá a já mám někdy pocit,že mi je sto a že nevím co mám dělat a že jsem vlastně celkem zbytečná..Řekněte mi,jak žijete ve středním věku.Včera jsem četla na jiný diskuzi příběh ze života,asi to byl vtip,ale docela trefný:

Už jste se někdy zadívali na druhé lidi stejného věku s tím divným pocitem:"Snad nevypadám tak staře?"
Jestli ano, tak tenhle se vám bude určitě líbit!
Seděla jsem v čekárně svého nového zubaře a prohlížela si to tam.
Zahlédla jsem i diplom, který uváděl celé jméno svého majitele.
Najednou jsem si vzpomněla - vysoký, hezký, tmavovlasý kluk stejného jména se mnou chodil na gympl, už je to nějakých 40 let.
Že by to byl tentýž chlapík, na kterého jsem tehdy měla tajný zálusk?
Když jsem ho však uviděla, rychle jsem podobné myšlenky zahodila.
Tento téměř plešatý, prošedivělý muž s vrásčitým obličejem, ten byl příliš starý, než aby mohl tehdy být mým spolužákem.
Nebo - že by? Poté, co mi prohlédl zuby, jsem se ho zeptala, jestli nechodil na gymnázium Klementa Gottwalda.
"Ano. Ano, chodil jsem tam. Byl jsem jedním z nejlepších," zapýřil se.
"A kdy jste maturoval?" zeptala jsem se.
Odpověděl: "V šedesátém šestém. Proč se ptáte?"
"Tak to jste byl v mé třídě!" Prohlásila jsem nadšeně.
Pozorně si mě začal prohlížet.
A pak se ten hnusný, starý, vrásčitý chlap zeptal: "A co jste učila?"

NO JASNĚ, že jsi v nejlepším věku !!!

Člověk ještě vypadá dobře, ale už má životní zkušenosti, takže hned neskočí někomu na špek, děti jsou samostatné, alespoň částečně, bydlíš, jsi zařízená.... závazků ubývá a Ty můžeš konečně dělat, co Tě baví, starat se o své koníčky  - prostě ŽÍT

Tak se do toho vrhni a vychutnávej si to :)

Anko, moc se mi líbil Tvůj příspěvek. Někteří lidé mají opavdu zázračnou moc, zvlášť, když je potkáme v pravou chvíli.

Ano, Anko, to je moc hezké...
Taky znám pár žen , které mají nad padesát a je pro všechny radost s nimy být, pro jejich vitalitu, moudrost, laskavost i nadhled.
Kamarádka, režisérka dokument. filmů, jednou točila o nějaké drobné staré paní (něco přes 70 let), co přežila koncentrák.
Byla tak úžasná, doslova svítila, že celý štáb - hlavně muži- se shodl že je to velmi krásná žena.

Holky,moc jste mě potěšily.Dlouho jsem tu nebyla,protože jsem měla rozbitej počítač.Už se mi ani nepodařilo přihlásit pod svým jménem,protože sem zapomněla heslo.Váš optimismus je nakažlivej,mám docela chuť začít myslet sama na sebe a ještě si ten život pořádně užít.JOHANA.kvokalka

anko ,moc pěkné,někteří lidé energií přímo kypí,ale není to o věku je to v člověku,jaký má nadhled na život...

V devatenácti jsem se vdala, narodila se mi dcerka, po třech letech syn. Ze začátku jsem zůstala doma, protože děti byly malé, později,protože měl manžel náročné zaměstnání. Po sedmnácti letech maželství  a "domácí údržby" začal manžel "zanášet" a mi se zhroutil svět. Do té doby byl sředobodem mého světa on a děti. Jenomže děti byly téměř dospělé a manžel přestal na dva roky  komunikovat. Bavili jsme se výhradně o provozních věcech. A co teď??!! Cítila jsem potřebu komplet překopat svůj život a změnit priority. Udělala jsem si masérský kurz, našla práci v masážním studiu. Pracovní doba nepravidelná což manžela , který byl zvyklý že kdykoliv cokoliv potřeboval, byla jsem k dispozici, neustále na drátě, značně vykolejilo. Už nebyla pravidelná domácí strava. Taky noví kolegové, a po práci s kámoškama do čajky a na kafe, udělala jsem si kurzy rejki a numerologie......samosebou, že se mi to po těch letech starání se jen o děti a domácnost, líbilo. Stouplo mi sebevědomí a spokojenost ze mě jen ukapávala. A pomaloučku polehoučku jsem si začala uvědomovat, že už to není manžel, který se vrací večer, a já ta, která na něj čeká. Ale že je to přesně naopak. Flirt skončil, manžel šel po práci domů a já se vracela o mnoho později.Doma se nakonec všechno urovnalo. Rozhodla jsem se podnikat ve svém. Manžel mi buduje vlastní masážní studio a dokonce bych řekla i ochotně a rád. Jsem mu za tu podporu vděčná, ale nabytou svobodu už jsem si vzí nenechala.

Allice, jsi dobrá. Myslím, že jsi udělala to nejlepší, co jsi mohla. Což ostatně potvrzuje i závěr Tvého příspěvku.

Dámy, pokud máte depresi, přečtěte si knihu Konečně přes čtyřicet od Susane Kubelky.  Já ji četla před 10 lety, když mi bylo 18, máma si ji pořídila a po přečtení jsem došla k závěru, že dokud mi nebude 40, jsem úplně k ničemu :) Fakt vám to zvedne sebevědomí (pokud vám tedy není 18 :)

No já mám jednak problém s tím, že se jinak cítím (na pětadvacet) a jinak vypadám, že mě baví to, co ty dvacítky a oni mi občas na tancování dají na jevo, že už jsem trošku přestárlá a mám depku, pak také v tom, že pracuji doma, takže nemám kolegy a začínám postrádat lidi a nevím, kde sobě podobné hledat. Nechci se bavit jen virtuálně - poraďte mi- kam chodíte? Kde se dá najít ještě nezakomplexovaný fajn chlap pro radost? Nějak jsem cestou manželůstvím poztrácela kámošky a kamarády a teď po rozvodu nevím, kde hledat nové...

no to by mě také zajímalo, jak to děláte a také jak a kde se dá potkat pořádný mužský. Poradíte někdo?

zrzunda napsal(a):

no to by mě také zajímalo, jak to děláte a také jak a kde se dá potkat pořádný mužský. Poradíte někdo?

Bude to asi docela tezky..... nejakyho poradnyho sehnat :(. Nejmene polovina chlapu v nasem veku je zadana, dalsi chteji o hodne mladsi pritelkyni, ostatni nestoji za nic.... a to jeste nepocitam chlapy, co uz zenskou vubec nechtej nebo homosexualy.:vissla:

Takze ti neporadim.... asi by se musel stat zazrak :rolleyes:.

Vždycky jsem měla hodně kamarádu. Nechci se vdávat, nehcci jít hned do postele, jen mít mužského pro radost se kterým můžeš něco sdílet. mám pocit, že se někam ztratili, nikam nechodím, nebo sedí do noci v nějaké práci u počítače, nebo vymřeli?