Prosím o radu, před třemi lety jsem bojovala s bulimií (podle mé obvodní lékařky, to se mnou nebylo tak zlé, ale já jsem to jako velký problém viděla). Začala jsem navštěvovat psych.ambulanci, ale po třech sezeních jsem to vzdala, jelikož jsem se cítila ještě hůř. Nakonec se problém vyřešil "sám" a to díky mému muži(tehdy ještě příteli). Tři roky jsem na zvracení nepomyslela, ale přišel osudný den, kdy jsem náhle ve 20.tt potratila a závyslost je znova na povrchu. Není to v takové míře, že bych zvracela po každém jídlem, ale tak 2x do týdne mě to popadne. Nepomáhá ani jako útěcha to, že za nějaký ten týden se můžeme začít pokoušet o další miminko. Připadám si strašně prázdná a s pocitem viny, že si za to (potrat) můžu sama. Přitom někde hlouběji vím, že se nedalo nic dělat a příroda si udělala pořádek sama. I když máme s manželem pohodový a otevřený vztah a potratu se moc nebavíme. Já ho tím nechci pořád otravovat, ale prostě to potřebuji řešit. On už to bere jako uzavřené. Prvních 10 dní jsem myslela, že se zblázním, na nic jiného jsem nedokázala myslet.
Nechci klesnout zase až na samotné dno a navíc chci být co nejdříve znova těhotná, ale ten vnitřní pocit je stále silnější. Vím, že nové těhotenství mě z tohoto problému vytáhne, ale to může být pouze na chvíli. Mám v sobě strašlivý zmatek a bolest. Tlustá si nepřipadám 166/63 kg.
Díky za odpověď

Saďourku, nemáš to teď lehké a je dobře, že si uvědomuješ, jak by se tvé problémy mohly rozjet a chceš s tím něco dělat včas. Myslím, že v tuhle chvíli by ti mohlo pomoci pár hodin s psychologem. Vypovídáš se, třeba i vybrečíš, trochu si uspořádáš pocity i myšlenky.  Zase bude dobře, uvidíš :)

Ale já nevím na koho se obrátit. Já strašně nerada sama se sebou prohrávám (arogantní blbec).Nedokážu to říct ani manželovi."Víš miláčku, jsem v tom znova" - nevím, jestli chápeš, co tím chci řict. Na povrchu borec, uvnitř velký slaboch. Poprvé jsem do toho spadla když mi umřela mamka(tehdy mi bylo 17) o rok později otec přišel o jednu nohu (hodně ho to změnilo), ségra se vdala a odstěhovala a všichni mi říkali, že se MUSÍM o tatínka postarat. Do toho všeho škola, teda školy - jedna mi nestačila. To slovo MUSÍŠ nesnáším. Já jsem se snažila vyhovět všem jeho vrtochům, ale nikoho už nezajímalo, jak se cítím já. Byla jsem hozena do reality života a nikdo mi nepomohl.
Nějak jsem se rozkecela - rozepsala a odběhla od tématu.
Nemám důvěru jít ke své obvodní lékařce (bojím se, že mě zase smete) a k té psycholožce? Nikdy víc. Jestli víte o nějakém dobrém psychol. v Ostravě, dejte vědět.
Pěkně prožitý večer všem

Působí to na mě, že jsi na sebe dost tvrdá. Po potratu asi v každé ženě trochu hryzá červíček, jestli to nějak nezavinila, má pocit selhání. Máme rádi věci pod kontrolou a naše tělo si holt vede svou. Já jsem na sebe jednu dobu byla zlá třeba za to, že mám zažívací potíže, říkala jsem si, že jsem úplný dement, když se nedokážu ani vy... Za tím vším je podle mě zažité přesvědčení, že musím být dobrá a musím všechno zvládat, ne proto, aby mě měli rádi, ale abych nějak ospravedlnila, že vůbec zabírám místo a dýchám vzduch... Teď mi to připadá šílené, ale opravdu jsem takové stavy měla a měnilo se to postupně. Pořád mi lítá sebedůvěra nahoru a dolů, ale už to není tak prudké.

Určitě není od věci nějak si uspořádat život. Máš za sebou dost velký otřes. Sdílet své pocity s manželem je důležité, ale pro něj to byla taky rána a tobě určitě pomůže i to, když budeš mluvit s někým jiným.

Ostravu neznám. Zkus se vypovídat tady, spousta lidí říká, že je to lepší než psycholog ;)

Tvrdá, ale slaboch. Abych se ti přiznala, nejraději bych se šla s velkou chutí ožrat!!!! Ale ani to neumím. Moc mi alkohol nechutná. Možná by bylo lepší být alkoholik než bulimik???? Fuj, já jsem ale praštěná. Nejdu ani chlastat ani do ledničky. Jdu otevřít manželovi dveře, právě přijel z práce.

Judita napsal(a):

Působí to na mě, že jsi na sebe dost tvrdá. Po potratu asi v každé ženě trochu hryzá červíček, jestli to nějak nezavinila, má pocit selhání. Máme rádi věci pod kontrolou a naše tělo si holt vede svou. Já jsem na sebe jednu dobu byla zlá třeba za to, že mám zažívací potíže, říkala jsem si, že jsem úplný dement, když se nedokážu ani vy... Za tím vším je podle mě zažité přesvědčení, že musím být dobrá a musím všechno zvládat, ne proto, aby mě měli rádi, ale abych nějak ospravedlnila, že vůbec zabírám místo a dýchám vzduch... Teď mi to připadá šílené, ale opravdu jsem takové stavy měla a měnilo se to postupně. Pořád mi lítá sebedůvěra nahoru a dolů, ale už to není tak prudké.

Určitě není od věci nějak si uspořádat život. Máš za sebou dost velký otřes. Sdílet své pocity s manželem je důležité, ale pro něj to byla taky rána a tobě určitě pomůže i to, když budeš mluvit s někým jiným.

Ostravu neznám. Zkus se vypovídat tady, spousta lidí říká, že je to lepší než psycholog ;)

souhlasím, babinet je lepší než psycholog, protože se dozvíš názor vícero lidí a ani tě to nic nestojí :supr:

Saďourek napsal(a):

Ale já nevím na koho se obrátit. Já strašně nerada sama se sebou prohrávám (arogantní blbec).Nedokážu to říct ani manželovi."Víš miláčku, jsem v tom znova" - nevím, jestli chápeš, co tím chci řict. Na povrchu borec, uvnitř velký slaboch. Poprvé jsem do toho spadla když mi umřela mamka(tehdy mi bylo 17) o rok později otec přišel o jednu nohu (hodně ho to změnilo), ségra se vdala a odstěhovala a všichni mi říkali, že se MUSÍM o tatínka postarat. Do toho všeho škola, teda školy - jedna mi nestačila. To slovo MUSÍŠ nesnáším. Já jsem se snažila vyhovět všem jeho vrtochům, ale nikoho už nezajímalo, jak se cítím já. Byla jsem hozena do reality života a nikdo mi nepomohl.
Nějak jsem se rozkecela - rozepsala a odběhla od tématu.
Nemám důvěru jít ke své obvodní lékařce (bojím se, že mě zase smete) a k té psycholožce? Nikdy víc. Jestli víte o nějakém dobrém psychol. v Ostravě, dejte vědět.
Pěkně prožitý večer všem

Saďourku, ta tvá lékařka je nějaká zvláštní, že ti nechce pomoct, ale upřímně tvůj problém opravdu nespadá pod obvodní lékařka, ale spíše k tomu psychologovi.

Nemyslím si, že jsi bulimička, ale ať už se to nazve jakkoliv problém rozhodně máš a je moc dobře, že si to uvědomuješ.

Prošla jsi hodně velkým peklem (smrt maminky, úraz otce a přitom 2 školy, potrat ...).

Nemyslím si, že bys byla slaboch. To ne, ale problém je, že se asi nemáš ráda. Zřejmě se obviŇuješ za něco, za co vůbec nemůžeš.

Já si před časem taky prošla velkými těžkostma, nemohla jsem jíst, nemohla jsem spát, pořád jsem byla příčerně unavená, bolela mě břicho a vadil mi pohled do zrcadla.  Byla jsem doslova naumření. Naštěstí mám hodného manžela a skvělou rodinu a přátelé, kteří mě z toho dostali, ale ....

... změna nastala až ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že jsem sama sobě největším nepřítelem. Ty sama  ...... (to slovo co nesnášíš) dát šanci ostatním ti pomoci. 


vim, že jsem ti moc nepomohla, ale MĚJ SE RÁDA A ČASTO SE POCHVAL. ZASLOUŽÍŠ SI TO.

Díky vám oběma za podporu. Obě jste se trefily.K obvoďačce jsem musela, protože bez toho jejich průvodniho listu či doporučení (teď mi došla slova)tě k odborníkovi nevezmou. Dnes už mi padají víčka, ale zítra si v klidu tyto stránky projedu. Ještě mi poaďte, kam přesněji se mám juknou. Jestli jste to myslely všeobecně nebo nějak konkrétněji. Zatím jsem se tu moc nezorientovala.

No, myslím, že jsi správně tady na Psychologické. Možná bys mohla mrknout na Zdraví ženy, ale tam zatím moc příspěvků není. A napadá mě, že téma jak se vyrovnat s potratem bys mohla dát i na Porodní asistentky - to je taková planetka plná snažilek a těhulek, které jen velmi zřídka navlečou skafandr, sednou do kosmické lodi a opustí svůj mikrosvět (holky, nic ve zlým :D :D :D ) Určitě je tam nemálo žen s podobnou zkušeností.

Přečetla jsem pár knížek o vztahu těla a duše a o původu nemocí a k zvracení mě napadá jediné: je to odmítání. Odmítáš něco přijmout. Většinou to funguje tak, že pokud si uvědomíš, co dává nemoc za tebe okolí najevo (třeba rýma spojená s kýcháním nese sdělení "jděte ode mě všichni dál"), a začneš to projevovat (bránit se proti přemrštěným požadavkům okolí nebo i svým vlastním), příznak se stane zbytečným.  (No, kéž by to bylo takhle jednoduché, ale něco na tom určitě je.)

Ty už jsi jednou bulimii zvládla. Co se tenkrát stalo? Píšeš, že to bylo v době, kdy ses seznámila se svým mužem. Předpokládám, že jsi tenkrát zažívala intenzivní pocit, že tě někdo přijímá takovou, jaká jsi, možná i pocit, že nejsi na všechno sama a nemusíš nést na ramenou celý svět. To, že se nemoc vrací právě teď, může (spekuluju, nejsem jasnovidec ani psycholog) souviset s tím, že cítíš potrat nejen jako své selhání, ale možná máš někde v podvědomí i to, že jsi "zklamala" svého manžela, který se na mimi předpokládám taky hodně těšil. Toho muže, který tě tenkrát vysvobodil! To může být solidní blok. Navíc se objevila trhlinka i mezi vámi - najednou je tu něco, na co jsi zase sama, spolu o tom moc nemluvíte.

Určitě ti ještě napíšu, potřebuju si to trochu promyslet a taky nechci rozvíjet nějaké teorie bez tvého vyjádření, jestli se mé úvahy ubírají malinko správným směrem a jestli o ně stojíš :) Vím, že když na tebe někdo vysolí tvou "diagnózu" a pak si spokojeně odkráčí, je to pocit, jako by tě nechal ležet na operačním stole bez zašití :(

Zdravím Saďourku,

Všichni se chceme neustále cítit dobře. A to je náš velký úkol se to naučit. Zapamatuj si prosím, že je to možné a že je to tvá velká úloha. Pak už jde pouze o to, se naučit k tomuto cíli najít cestu.

První a nejdůležitější fakt je ten, že mozek je dokonalý nástroj pro hodnocení a vedení všech našich denních aktivit.
Pokud jsi v minulosti vyhrála nad zvracením sama, tak je to super. To ale neznamená, že mozek zapomněl. Informace o všech příčinách vzniku zvracení jsou velmi detailně uloženy se všemi postraními emocemi.

Pak někde vznikne podobná situace, která způsobila prvotní zvracení, a mozek tě přes asociace dostane zpět do minulosti. V podstatě si přetáhne minulé zážitky do přítomnosti a ty jsi v to znova. Vždy je ale jasná a definovatelná příčina.
Chtělo by to odhalit a popsat prvotní příčinu a obrátit její efekt ve tvé dobro. Všichni v sobě nosíme tak zvané emoční rovnice, které vznikly v době dětství a za vysokých emočních vypětí. Ty pak určují veškeré naše další jednání. I ty je zapotřebí najít, a pokud jsou ve tvůj neprospěch, tak je změnit.

S  manželem byste měla komunikovat jasně, nic neskrývat a nehledat slova. Je to přece vaše nejbližší osoba. Dušení v sobě ničemu nepomůže a bude se vám to přenášet i do ostatních oblastí.

Ahoj Saďourku,
ty jsi tak trochu "saďourek"i sama na sebe,viď?
Jak jsem si tak přečetla,o čem jsi psala,dostala jsi na hřbet "pěknou"životní kládu.Ono se to nabaluje,nabaluje a pak se nohy podlomí...a kde jsou najednou ti chytří,co vždycky(SAMOZŘEJMĚ)ví,co jak jak máš dělat.Pro ty ostatní je přeci jednodušší,přehodit všechny starosti na tebe.Protože ty můžeš navenek působit,jako suverén,co všechno zvládne levou zadní.Přitom tahle nemoc,nebo závislot,je takový tichý řvaní... Většinou úplně mimo.Tím ale nechci říct,že bys měla najednou všechnu vinu svalit na ostatní.Jde o to,kolik moc dovolíš,aby si ostatní dovolili k tobě.To jsou ty hranice,kdy by bylo potřeba říct,především sama sobě,teď už NE,nemůžu,nechci to nést za všechny.Potřebuju pomoc...
Ty určitě i víš,jaké zdravotní komplikace to přináší.A je i docela těžký,najít nějakého odborníka,kterému se můžeš bez rozpaků svěřit,co tě trápí a jaký to má(nejen)pro tebe dopad.Někdy jakákoliv snaha o zlepšení,může vést ke zhoršení...
No,nemyslím,že alkoholik je na tom líp,než bulimik :rolleyes: .Tak si radši s pitím moc nezačínej.
A co zkusit jiného obvoďáka(obvoďačku)?
Tvůj manžel může třeba vypadat,že potrat je pro něj uzavřená kapitola,třeba nechce rozrývat to,co už se stalo.Chlapi jsou v tomhle občas trošku jiný.To jen my ženský(některý)máme tu potřebu v hlavě všechno přehazovat sem a tam.A tím si tak strašně ubližovat....fyzicky i psychicky.
No,snad jsem nenapsala až tak velikou slátaninu :) .Nemám moc ráda,takový ty chytrý-nic neříkající fráze,když o tom dotyčný ví prd.
To,co se s tebou děje,víš stejně jen ty sama.Pokus se najít nějakého dobrého psychologa.Abys třeba ty problémy a bolesti nezasouvala hloub do nitra a nezaplácavala to ještě víc...
A drž se :) .

P.S.:Judita myslela fórum Zdraví ženy,tam je přímo téma anorexie a bulimie.

ahojky Saďourku,
jsi velmi silný človíček, ne že né, jenom na jednoho človíčka toho je mnoho! Teď potřebuješ zase brát Ty sama - lásku. Samovolným potratem jsem taky prošla a mám pocit, že dítě příjde, když je ten pravý čas. Byla jsem tím zaskočená, ale neřešila jsem to, vzala jsem na vědomí, že to nebyl ten správný čas. O nic jsem se nesnažila, žila jsem dál svým životem, ukončila studia, našla zajímavou praci a za dva roky jsem poprosila o pomoc, aby k nám přišla bytost... za 9 měsíců se narodila dcerka. Mám pocit, že tady nejsme sami, že nám občas někdo pomáhá a má nás rád. Někdy si to v takových chvílích uvědomuji. Jenom my jsme na sebe moc přísní, nároční, káraví, nedokážeme se pochválit, usmát se na sebe v zrcadle, nedokážeme se mít rádi, povzbuzovat se. Myslíme si, že si lásku musíme zasloužit a tak na sebe klademe zbytečně moc, včetně viny z nedonošeného dítěte. Věřme sobě, v přirozený tok události, které k nám připlouvají a je na nás, jak se s nimi vypořádáme, jak se jimi necháme zaplavit anebo posílit. Věř v lásku Tvého manžela a věř v sebe. Jsi silná, hodna obdivu a lásky!:hjarta::hjarta:

Moc hezky Ti tady všichni píší a fandí, také mám pocit, že příspěvky plnohodnotně vyváží návštěvy lékařů. Je ze všech cítit účast, pochopení, snaha povzbudit, pomoci. Žádná profesionální deformace lékařů, kteří musí řešit spousty případů.

:supr:

Ahoj Saďourku,
víš, to, cos prožila, to by porazilo i koně. Ztráta někoho blízkého, vážný úraz táty, odstěhování sestry, škola  a tobě bylo hrozně málo let. Můžeš být na sebe pyšná, žes to zvládla. Jenomže to je právě to, zvládla. To si vždycky myslíme my, ale podvědomí a tělo ví svý. Taky jsem zažila vážný úraz svého muže a spoustu dalších věcí se sesypalo najednou a říkala jsem si, jak to zvládám. Až jsem se začala dusit. Na alergologii jedna úžasná doktorka místo toho, aby mi nacpala prášky, vzala mě stranou a zeptala se: nestalo se Vám něco? Protože to astma, co máte, je psychosomatické. Všechno jsem jí vysypala a teprve ona mi vysvětlila, že stres se projeví na zdraví později, když máš pocit, že už jsou problémy za tebou, že se musíš naučit odpočívat a mít se hlavně ráda taková, jaká jsi. Jde to těžko, ale jde. A určitě jsi úžasná holka, tak se ráda měj, protože si to zasloužíš.
A možná by se tvoje sestra taky měla v péči o tátu trochu zapojit.

Tiež si mylsím, Saďourek, že ty si skôr Masourek - a nemala by si byť na seba tvrdá a očakávať priveľa a nedopriať si... To, čo sa ti stalo, je zlé, ale možno ťa to zachránilo pred niečím ešte horším(postihnuté dieťa, ktoré by zomrelo ako dvojročné po ťažkej chorobe, povedzme)... Ja si to aspoň vždy takto hovorím a pomáha mi to prijať veci, na ktoré nemám vplyv. A potom sa sústredím na veci, na ktoré vplyv mám a ostatné nechám koňovi :supr:

Ahojte všichni,
teď momentálně jen rychloodpověď: moc jste mě všichni potěšili a alespoň trochu zvedli mé sebevědomí. Zatím jsem to jen narychlo projela, protože tu mám 3 malé lotry na hlídání a mezi tím vším vařím oběd - brzo, že? Jsem ráda, že vás neobtěžuji. Na zmíněnou poradnu mrknu a večer si v klidu projedu podrobněji i tuto poradnu. Musím říct, že dnes se cítím opravdu líp (bude to jednak vámi a jednak tím, že jsem se ráno vybrečela chlopkovi na rameno. Ještě teď mám oči jak krvavý steak. Ale celou pravdu jsem mu neřekla :reta::reta::reta:)

Ááááha, téma anorexie, bulimie je prázdné :grater: Jsem první :usch: Mám to tam psát znova nebo je to zbytečné? Ptám se, protože jsem si to tady skutečně ještě pořádně neprojela. Stydím se :dumbom:
Saďourek - Masourek to se ti, co mi přezdívku vymysleli, trefili aniž by tušili :reta:

Ahoj,koukni na téma-Jak vzniká bulimie(19.4) a pak  v RODIČE A DĚTI-10.4-je tam i odkaz na Anabell!!!Věřím,že slůvko MUSÍŠ nesnášíš,ale nic jinýho ti nezbude,než jít k doktorovi.A od obvodního doporučení k psych. nepotřebuješ,jestli nejsi spokojená s tou minulou,běž k jiný!!!!Jinak je to ztráta času!!!A nebo napiš do Anabell-tam snad budou moct někoho doporučit!!!
Držím palce.

Tak jsem si konečně v klidu projela všechny vaše reakce a ještě jednou díky za ně. Vaše odpovědi jsou velice moudré a rozumné.
začnu se mít víc ráda - to byla trefa do černého.Byť skutečně nejsem tlustá, nenávidím své tělo a připadám si ošklivá.
Líbila se mi spousta vašich názorů, ale teď si je všechny nedokážu vybavit. Nejhorší je, že jsem zase dneska selhala a to je už podruhé za tento týden.
Pozitivní je další nový začátek, tak mi držte palečky ať si to zítra nepokazím.

Saďourku, a není to včera, jak jsi celý den lítala kolem tří svěřených dětí a nestíhala vařit? Z toho by se možná zvedl žaludek i otrlejším povahám. A ještě jak píšeš v jiném tématu, že máš takovou tu vševědoucí a kontrolující tchýni... To, cos zažila a zažíváš, by porazilo ne koně, ale slona! Jedna věc je určitě začít se mít ráda (čerstvá diskuse na toto téma je na Duchovní - ako byť k sebe dobrý nebo tak nějak), druhá věc občas se proti něčemu zdravě ohradit. Jak jsi popisovala, že sedíte na návštěvě u tchýně a musíte nejen "držet hubu" (tak jsi to neformulovala, ale v tom vyjádření je značná symbolika), ale ještě si nechat nacpávat břicho a usmívat se přitom - to je taky na zvracení.

Máš před sebou hodně dlouhou cestu a opravdu si myslím, že by pro tebe bylo jednodušší procházet ji s někým, kdo ví, kudy tě vést. Odkaz na Anabell určitě najdeš i přes net. Možná by ti vyhovovala nějaká ženská skupina? Na doktory by vás byla přesila :)

čauky Judito, nějak jsem nepochopila tvou první větu. To víš, blondýna s dlouhým vedením :dumbom:
Ono to asi vypadá (z těch mých odkazů), že jsem zmatená jak lesní včela. Jsem. Ty cesty hledání hold nejsou jednoduché.
To, že neumím říct ne, mi vyčítá i manžílek. Když se proti něčemu zdravě ohradím, pak mám blbou náladu, že já jsem ta hnusná a nechci pomoci. Chápeš to? Asi ne, že? Protože já taky ne.

Ahojky Saďourku,

tedy s tou tchýní to nemáš jednoduché!!! Žiješ pod neustálým tlakem, koho by to nezlomilo! Máš přitom právo na vlastní rozhodování a tchýně, která je pro Tebe jen zátěží nemá v sobě ten dar nechat Tě pokojně žít. Ozvi se, nedej se! Je to jen a jenom Tvůj  život a Tvoje zdraví, Tvoje štěstí! Máš plné právo ji říci, že tato forma jejího zájmu o vás vám není ku pomoci. :dumbom:

Včera jsem si koupila jednu knihu – Já to dokážu, je od Louise L. Hay. Ráda bych Ti z ní něco přepsala, budeš-li mít chvíli času si počíst. A móóc držím palce!!!!

Louise vysvětluje, že každá myšlenka, která vám proběhne hlavou, či každé slovo, které vyslovíte, je utvrzování neboli utvrzovací výrok. Dokonce když mluvíte sami k sobě, váš vnitřní dialog představuje utvrzování se. Utvrzujete se a vytváříte své životní zkušenosti každým svým slovem a myšlenkou. Vaše přesvědčení jsou pouze myšlenkové modely, které jste si osvojili již v dětství a mnoho z nich se ve vašem životě osvědčilo. Některé z nich však mohou omezovat vaši schopnost vytvářet to, co chcete. Je zapotřebí, abyste věnovali pozornost svým myšlenkám. Jen tak budete moci začít přetvářet ty, jež způsobují zkušenosti, které nechcete.

Nikdy nebudete mít dost sebeúcty, když o sobě nebudete smýšlet v dobrém.
Sebeúcta prostě znamená, že ze sebe máte dobrý pocit. A když ze sebe máte dobrý pocit, rozvinete sebedůvěru. Sebedůvěra potom buduje sebeúctu – jedno vychází z druhého. Když tuto provázanost pochopíte a uplatníte ji, dokážete téměř všechno.

Jelikož sebeúcta je to, co si o sobě myslíte, máte volnost myslet si, cokoli chcete. Tak proč byste se chtěli ponižovat?

Narodili jsme se s velkou sebejistotou. Přišli jste na tento svět a věděli jste, jak báječní jste. Byli jste tak dokonalí, když jste byli malým děťátkem. Nic jste nemuseli dělat – už jste byli dokonalí – a jednali jste, jako kdybyste si to uvědomovali. Věděli jste, je jste středem Vesmíru. Nebáli jste se požádat o to, co jste chtěli. Svobodně jste vyjadřovali svoje emoce. Vaše matka věděla, kdy se zlobíte – ve skutečnosti o tom věděli všichni sousedé. A když jste byli šťastní, váš úsměv rozzářil celý pokoj. Tak jste byli naplněni láskou a sebejistotou.

Když zestárneme, naučíme se žít bez lásky, ale to žádné dítě nesnese. Děti rovněž milují každý kousek svého tělíčka, dokonce i své výkaly. Neznají pocit viny, hanby, neznají srovnávání. Vědí, že jsou jedinečné a báječné.

Vy jste takoví byli také. Pak později v průběhu dětství, vám vaši rodiče, kteří to s vámi mysleli dobře, předali své pocity nejistoty a neučili vás mít pocit neschopnosti a strachu. V tom okamžiku jste začali zavrhovat svou vlastní velkolepost. Takové myšlenky a pocity však nikdy nebyly pravdou a samozřejmě ani nyní pravdou nejsou. Já vás chci přenést zpět do doby, kdy jste doopravdy věděli, jak se milovat, když jste se sebou mluvili při pohledu do zrcadla.

Jako děti jsme nejvíce negativních sdělení přijímali od dospělých, z nichž mnoho se nám dívalo přímo do očí, a někdy nám dokonce hrozili prstem. Dnes, když se většina z nás podívá do zrcadla, řekne něco negativního. Buď se kritizujeme za to, jak vypadáme, nebo se zavrhujeme kvůli něčemu jinému.

Pohlédnout si do očí a pronést něco pozitivního je jednou z nejrychlejších cest, jak získat pozitivní výsledky s technikami utvrzování se. Žádám všechny, aby se pokaždé, když jdou kolem zrcadla, podívali sobě do očí a řekli  o sobě něco pozitivního.

Když se vám během dne stane něco nepříjemného, hned běžte k zrcadlu a řekněte: „Stejně tě miluji.“ Události přicházejí a odcházejí, ale láska, kterou vůči sobě chováte, může být stálá a to je ta nejdůležitější hodnota, kterou v životě máte. Když se vám stane něco báječného, běžte k zrcadlu a řekněte: „Děkuji.“ Projevte si uznání za tento nádherný prožitek.

Chci po vás, abyste se každé ráno a každý večer podívali sobě do očí a řekli: „Miluji tě, opravdu tě miluji. A beru tě takového/takovou, jaký(á) jsi. Zpočátku to může být těžké, ale když vytrváte, brzy se takové utvrzování stane pro vás pravdou. Nebude to zábavné?!

S tím, jak poroste vaše sebeláska, zjistíte, že roste rovněž vaše sebeúcta a jakékoli změny, které budete považovat za potřebné, bude snadné udělat, když budete vědět, že jsou pro vás dobré. Láska nikdy není mimo vás – je vždycky ve vás. A čím více jste milující, tím více budete láskyhodní.

A tak o sobě začněte smýšlet jinak a začněte k sobě hovořit jinak – jak jste skvělí a že si zasloužíte všechno to dobro, které vám Život nabízí.

:hjarta:

Saďourek napsal(a):

čauky Judito, nějak jsem nepochopila tvou první větu. To víš, blondýna s dlouhým vedením :dumbom:
Ono to asi vypadá (z těch mých odkazů), že jsem zmatená jak lesní včela. Jsem. Ty cesty hledání hold nejsou jednoduché.
To, že neumím říct ne, mi vyčítá i manžílek. Když se proti něčemu zdravě ohradím, pak mám blbou náladu, že já jsem ta hnusná a nechci pomoci. Chápeš to? Asi ne, že? Protože já taky ne.

No narážela jsem na to, že jsi včera v půl jedné psala, že hlídáš tři děti a nestíháš vařit oběd. A dneska ráno jsi napsala, žes včera zvracela. Tak si říkám, jestli to nebylo taky z toho stresu, kterého máš tedy opravdu požehnaně.

Nemyslím, že jsi zmatená. Je tady prostě spousta témat, a člověk přeskakuje z jednoho na druhé.

Přečti si, co ti píše Ra, a zkus s tou změnou chápání sebe sama a vyjadřování o sobě začít třeba tady. Prosím, neprohlašuj o sobě, že jsi blondýna s dlouhým vedením, že jsi zmatená, že nechceš nikoho obtěžovat... Blondýna klidně můžeš být, ale jsi stejně důležitá a tvoje starosti jsou stejně hodné pozornosti jako kdokoli jiný :godlike:

A napadlo mě, přece jen se svěř manželovi. Nedá se sice čekat, že tě z toho vytáhne, ale může být jednou z tvých velkých opor (vedle terapeuta, rodičů, přátel, Babinetu a hlavně sebe sama). Neupírej mu tu možnost, aby ti pomohl a podpořil tě. Je to přece tvůj nejbližší člověk.

Ještě jednou děkuji všem za vaši podporu a moc pěkné odpovědi. Já si teď budu muset ještě několikrát všechno pročíst, nechat projít hlavou a začít jednat.Ale slibuji, že si začnu všímat více i sebe a bude se učit vážit si sebe sama.

Ahoj Saďourku,

o tomto tématu jsme si psali ve foru Jak vzniká bulimie, je to na psychologické poradně asi tak dva tři měsíce nazpět. To téma založila mlaďounká Kilia, která bulimii brala jako "dobrý způsob" hubnutí :dumbom: Mrkni na to, píše tam myslím i Kornoutek a Čtyřlístek o svých zkušenostech s touhle hnusnou nemocí.

Nevím, jestli jsi hledala už odbornou pomoc, ale mohu doporučit poradnu v Praze, kterou vedl, snad i dále vede pan doktor Krch. Já sama jsem bojovala s bulimií několik let a nemocnice mi pomohla, dala mi základy. Zjistila jsem, že za bulimií je schované nízké sebevědomí, pokřivené vnímání sebe sama a okolí, prostě mnohem mnohem hlubší věci, které je třeba vyřešit, jinak bude kolotoč přejídání, výčitek a zvracení pokračovat do nekonečna.

Držím ti palce :hjarta: napiš, jak se ti vede.

Maryt

Od mého posledního příspěvku do této diskuse uplynulo pár dní a nemusela jsem se uchýlit k drastickým metodám a následné úlevě. Díky bohu. Zatím to řeším sama. Asi to byl nejvyšší čas udělat si v životě pořádek a srovnat hodnoty. Konečně mi pořádně dochází, že chceme-li mít co nejdřív další miminko, jinak než se zdravým tělem i myslí to nepůjde. Takže na sobě makám (snažím se), ikdyž stále mě bolí žaludek a svírá se mi srdce při pohledu na těhotnou ženu.
Téma  jak vzniká bulimie jsem zatím nečetla,ale mrknu tam.

Ahoj Maryt,
tak jsem si pročetla ten příspěvek  - teda celé téma a raději jsem si otevřela nutelu, protože potřebujít dobít energii. :reta:
Ta dívčina si skutečně neuvědomuje (neuvědomovala)nebezpečí této nemoci a přišlo mi, že se i v závěru vyhýbá odpovědi.
Letos jsem učila i na 2. st. ZŠ a vím, jak dokážou být děcka k sobě "hnusné" a sprosté. Já jsem bulimii ale propadla ne kvůli své váze, ale kvůli psych. problémům doma. Netvrdím, že jsem se svou váhou 100% spokojená, ale to bych asi nebyla ženská.
Jestli se tě můžu zeptat, jak jsi na to teď  ty? Píšeš, že jsi touto nemocí také prošla. A jaká byla tvá příčina počátku "zahrávání si se zdravím"?

S pozdravem Saďourek

Ahoj Saďourku,

do nemocnice jsem nastupovala před šesti lety. Léčila jsem se dva měsíce. Když jsem odcházela z nemocnice, myslela jsem si, že jsem už stoprocentně zdravá, ale bohužel jsem se v tom ještě rok a půl plácala. V současné době jsem 4,5 roku bez epizody a normálně jím. Měřím 167 a vážím kolem šedesáti, přestala jsem se vážit před pěti lety.

Příčiny mého zahrávání si se zdravím byly psychické problémy, i když jsem si zpočátku myslela, že jen "trochu zhubnu". Kvůli bulimii jsem paradoxně přibrala asi 8 kilo... Postupně jsem zjistila, že zvracení je pro mě dobrovolný způsob trestu. Něco se mi nepodařilo a já se pak "musela" potresat. Tak jsem se přejedla a několikrát zvracela. Byl to hnus. Neuměla jsem si poradit s žádnými problémy, neuměla jsem vyřešit jakoukoli životní situaci. Je to hodně komplikované, nevím, jestli mi rozumíš. Vše souviselo s mým nulovým sebevědomím. :usch:

Rozumím a hodně mi to připomíná mě samotnou. Já jsem taky spíš něco málo přibírala a navíc jsem měla strašně opuchlý můj už tak kulatý obličej :usch:

Ještě jeden dotaz (pokud to není moc vlezlé) ví o tom tvé okolí? Dokážež o tomto problému mluvit se známýma?
Já ne, ví to jen manžel a nikdo víc. V podstatě se za sebe stále stydím.

Ano, nejbližší okolí to ví. Možná i širší, protože jsem se na chvilku objevila i v televizi. Přišel za námi do nemocnice štáb z jednoho pořadu a já byla vybrána ještě s jednou holčinou jako mluvčí :D

Musíš o tom s někým promluvit - s manželem, kamarádkou, prostě s tím, kdo ti je blízký. Já jsem si tímto způsobem hodně věcí uvědomila. Mimo jiné to, že je to NEMOC, nikoli póza, abychom byly zajímavé a že s tím přeci nejde hned tak přestat, jak si hodně lidí myslelo. Přestala jsem se i litovat, což jsem dělala,když jsem byla nemocná, zvlášť ráda.

Navíc, když jsem to řekla mému příteli, pomohlo mi to i po jiné stránce. Čas od času, když mě chytne rapl, že bych měla hubnout, uklidní mě, že to nepotřebuji. A když mám sklon třeba ve stresu nejíst, dohlíží, abych si vzala aspoň něco malého. I v tom je obrovská výhoda, že to ví.

No a opuchlá a oteklá jsem byla taky, na fotkách je to oproti dnešku fakt změna.

Léčila jsi se ty někdy? Nebo aspoň nějaký psycholog?

Někde už jsem to psala, má obvoďačka 2 roky zvracení nepovažovala za nic vážného, ale nakonec mě odeslala na psychiatrii a z ní mě poslali za psycholožkou. Byla jsem tam asi 3x a byla jsem ještě víc zničena a už cestou domů jsem věděla, že budu zvracet. Byla jsem tehdy v začarovaném kruhu s mým otcem a cesta ven byla jen jedna. Odstěhovat se. Ale kam když studuješ? Víš, otec mě vždy považoval za tu silnější (jsme 2 ségry) a já cítila, že jsem zklamala. Přitom jsem klamala jen sama sebe.
K lékaři mě dotáhl můj manžel (tehdy ještě přítel). Sama bych tam nešla a možná bych dnes ležela na márách :grater:
Začal společně se smnou jíst a začali jsme řešit bydlení.Taky mi hodně pomohl nástup do práce, který mi psych. nedoporučovala. Hodně mě opravdu podržel a podpořil manžel.
Ale vím, že nemám vyhráno a že mě to bude pronásledovat celý život, kdykolik přijde tvrdý pád. Skoro 3 roky jsem nevěděla, co je to prst v krku, přišel nečekaný potrat a bylo to tady. Ale snad se mi to podaří udržet pod uzdou (zatím se to daří). Navíc ve středu se jde do práce, hurá!!!! Tato práce mě baví a dodává mi kuráž. Myslím, že je to lepší jak psychiatr.

Taky mám mladší ségru a taky jsem měla problémy s otcem... Máme toho hodně podobného. Kolik ti je let?

Zkus se podívat i do oddílu Porodních asistentek, tam bys mohla najít radu, jak se vyrovnat s potratem a najít tak potřebnou novou sílu :styrka:

Ta moje je o 2 roky starší, ta se ale velice brzy po smrti mamky odstěhovala. V mnoha věcech ho zklamala.
Já mám 26 let. Na porodních asist. už jsem psala i já. Ještě tak před 2 týdny jsem byla skutečně zoufalá. Za chvíli tam hodím další mou dnešní zkušenost s doktorem, který mě opravdu potěšil.

Saďourku, ráda vidím, že ses tady zabydlela a že se ti daří o trochu líp. Jsi obdivuhodná ženská! :supr:

No to nevím jestli obdivuhodná, ale ukecaná určitě :sova::D:reta:
Prostě se s váma dobře "diskutuje" a vaše názory jsou opravdu většinou na místě a cením si toho. Kamarádi, kteří toho druhého dobře znají, se mu snaží lichotit a nebývají tak často upřímní. Sice jsem tady vybalila skoro celé své "já", ale to jsem prostě já a vy víte s kým máte tu čest.:gloria:

Ahoj Saďourku,

přeju krásné ráno :cool:

Ahoj Maryt, psala jsem ti SZ, ale ty stále neodpovídáš. Kde se touláš!!!:grater:

Maryt a Saďourku, můžu se vás zeptat, jak jsou na tom v tomhle ohledu vaše ségry? Mojí sestře je 12 a už odmítá bonbóny a čokoládu. Mám strach, aby její předsevzetí nenabralo obrátky! I bez diety je nejštíhlejší z gymnastického oddílu, kam léta chodí!!!

Moje ségra neodmítá ani bonbony ani čokoládu. No, taky má kolem 90 kg. My jsme každá jiná ( já do rodiny tatíka, segra do rodiny mamky a to i povahově). Ségra je flegmatik a určité věci neřeší (prostě pro ní to "nějak dopadne") já zase řeším až moc :gloria:
Semo tamo si lidé myslí, že je to má matka. Přitom je jen o necelé dva roky starší. Chi chi chi (teď jestli já vypadám jak malé děcko nebo ona tak staře :vissla:)
V gymnastice též záleží, jaký je kladen postavě důraz. Je to ošemetné.
Já vlastně u sebe ani nevím, co bylo prvním impulsem k vypuknutí této choroby. Psychický tlak to jo, ale motiv "chci zhodit?" to si nejsem vědomá. Sem tam mě nějaké to kilo taky štve, ale to stačí se večer zapřít a necpat se u televize.
Možná je lepší si odepřít tu čokoládu a bonbony, než později (nebo i teď) experimentovat na svém vlastním těle.

Tak to tady tak pročítám................
Já trpím bulímií 9 let a musím říct,že je to čím dál lepší dřív sem chodila zvracet několikrát děnně a tek tak 1 za měsíc.Ale pokud nejsem sama a mám stále co dělat tak vydržím i několik měsíců.Sama sem si koupila knížky a snažile se z toho dostat sama.Zpětně když si to vše uvědomím tak mi to vzalo plno času jen sem myslela na jídlo a pak jak ho dám ze sebe pryč.Snažím se jíst ted tak 5-6 děnně,aby mě nepřepadl vlčí hlad a jde to celkem snadno.
Vím,že je tohle nemoc která se může kdykoliv vrátit a ,že se musím stále hlídat a doufám,že se uhlídám.Mám pocit,že je to jako s drogama ,když přestanou stačí malý krůček a jsou v tom znova..............
Držím Vám palce at to vše zvládnete.-)

Ahoj Bublino, tak jak pokračuje tvůj boj?
Můj celkem slavně, když jsem v práci není čas myslet na "hlouposti". Taky držím palce a boji zdar. Teď tu bývám málo, zavirovaný. tak píšu od ségry Sáďa

No ted to celkem jde,protože jsem měla zařizování okolo svatby tak stále bylo co dělat a člověk na jídlo moc nemyslý.Horší to bude v zimě to je tma a člověk je línej a tak se myslý na jídlo tak snad to překonám a co TY?

Tak to máš teď krásné problémy :hjarta:
Kdy máte svatbu? Já jsem si přípravu na svatbu strašně užívala, i tu po str. duševní a duchovní - měli jsme jí totiž v kostele s výborným knězem.
Jinak já se držím. Respektive mě nad vodou drží práce - i když chodím až na odpoledne. Strašně moc jsem si užívala toho krásného zářijového počasí. Sem tam mě přepadnou během dne chmury, že už jsem mohla být ve 31 tt.... atd., ale snažím se je vždy nějak zahnat. Moc se mi to ale nedaří.

Kuk já už svatbu měla 9.září bylo nádherně.Měli jsme jí na louce takovou přírodní.Ale dotedka oběháváme známý s fotkama a videem:-) a pak to běhání s papírováním.
Hlavně,že tě něco drží............
Nemysly na to co by kdyby(já vím ono se to říká)ale co se má stát tak se stane a je k tomu asi nějakem důvod jen na to přijít a pak se hned žije líp,protože víš proč.
Ted jdu do hajan zítra Ti možná napíšu.

Piš, piš, já tu jsem teď sice strašně málo - ty viry jsou děsné svině a stále je nemá kdo vyhnat ven z počítače, ale semo tamo zabrouzdám u ségry.

nějak nestíhám koukat na net.Mám stále plno zařizování,ale pro mě je to jedině dobře.Nemám čas přemýšlet nad jídlem.nejhorší je to večer když už je klid to mě to láká.Ale na mě působí zaručenej recept sníst grep tan mi zažene všechny chutě.A když si dám něco mléčnýho tak se mi chut rozjede a nejde zastavit a většinou končí špatně.Ale hlavně,že to mám vychytaný:-)

Zdravé , bezpečné a ověřené hubnuti na přírodní bázi na principu buněčné výživy, jedine od mého os.poradce z www.hubnete.cz/zvesela
Já to vyskoušela a jsem ted chodící důkaz:)
Za 3 mesíce mam 12kg dole a jdu dál. Proto se nedivte ze delam p.Martinoj mensi reklamu:)
Ale kdyz to funguje aja mam radost , a takhle mu chci podekovat.Takze mrknete na www.hubnete.cz/zvesela a jdete do toho jako ja:)
Drzim pěsti. Petrunka

Ahoj Petrunko, já kdybych měla zhodit 12 kg, tak o mě začnou říkat, že jsem anorektička :gloria:
U mnohých znás je to spíš o psychice než o váze (teda já jsem toho živý úkaz), ale až jednou budu potřebovat opravdu hubnout, vím kam se podívat, takže díky za tip.

A jak to jinak jde Sadourku?Ty vánoce to bude odříkání vid.No naštěstí stále makám a ani není na jídlo čas tak snad to v pohodě zvládnem.Už,aby bylo jaro a sluníčko potřebuju jinej pohyb:-))
Jinak kouzelný vánoce Ti přeji:-))

Já se odvážím říct, že jsem momentálně za vodou. (než přijde zase nějaká životní podpásovka). Na Mikuláše jsme si to tady hezky oba obrečeli a teď už věřím v lepší zítřky. Naděje opět začala umírat jako poslední. Ta beznaděj byla šílená. Jinak já na Vánoce obžerství moc nepropaguji - když to chystám, tak už se nadýchám a nalížu a pak už není ani chuť. Ale na kolekci chodím už teď (to je moje!!!!) a nikdo to neví :reta::reta::reta: