mám pocit,že jsem na dně. Rodina se mi rozpadá a já nevím co mám dělat. Začala jsem po mateřský chodit do práce. Dohodli jsme se s manželem, že se budeme společně starat o úklid domácnosti. Bohužel skutek utek. Ba naopak mám pocit, že mi dělá naschváli. Odvalí se od stolu, kde právě rozházel brambůrky, dojedl snídani atd. Neuklízí si po sobě, chová se jako prase. Když ho na to upozorním, tak má plno keců, že to tak není. Vyžaduje po mě teplé večeře. Nevadilo by mi to, protože to vařím i pro dceru, ale dcera je u babiček na prázdninách tak proč bych měla vařit jednu porci? Pro něho je velký problém vzít si kus chleba. Všu mu vždy připravím až pod nos a ono mu to není dost. Když něco potřebuju pomoc, tak prý si mu mám řict. Neví, že má spravit kapající kohoutek, musím jít a požádat ho o to. Je to normální? Čím dál tím víc provozuje "gaučing". Vůbec nechápe, jakou změnou procházím. Je vše pro mě nové. Lítám ze školky do práce, z práce do školky, pak rychle do krámu, abych páníčkovi koupila čerstvé rohlíčky na svačinu, kterou mu dělám na druhý den, pak letím domů něco uvařit, dceru vykoupat, uložit do postele, přečist pohádku, pak něco požehlit,uklidit. Nevím co je televize, nevím co je knížka, protože padnu na pusu a spím. V noci musím k dceři vstávat jenom já, on ji přeci neslyší. Nechápu to! To jsou všichni na to, aby doma nic nedělali? Když chci, aby chodil pěkně ustrojený, musím jít a připravit mu to. Jinak je schopný chodit do práce špinavý, a když ho na to upozorním, tak prý, že jemu je to jedno. Sex u nás už vůbec není, nemůžu ho ani vystát. Miluju chlapi, co krásně voní, strojí se, dbají o sobe. Tomuhle to je úplně jedno. Je to nerozhodný moula, který má dost záporů a má i některé klady. To zase musím uznat, že je pracovitý, šikovný, ale musím ho do všeho strkat. Vůbec si mě neváží. Když s ním chci o všem mluvit, raději zavře dveře a jde pryč, protože to všechno dělám jenom já. Dcera trpí , protože jsou hádky na denním pořádku. Co mám dělat? Nejraději bych ho kopla do pr....

Ježíš, beruš, to mi je líto!!  :-(    Vůbec se ti nedivím, že bys ho nejradši nakopala, ale vypadá to na to, že jsi si toho svýha kusa trošku rozmazlila!! Možná by neškodilo mu pomaloučku polehoučku z těch výhod, který má začít ukrajovat a ukrajovat... Určitě to nepůjde naráz, to by se hned vzbouřil, ale když na to půjdeš s trpělivostí a s vidinou usnadnění práce, mohlo by to vyjít! K žádnýmu radikálnímu řešení bych se teď neuchylovala, pracuj na postupné převýchově toho 'padoucha' a v klidu si srovnávej myšlenky v hlavě. Zkus porovnat klady a zápory všech možných variant a pomalu zvažuj možnosti... Štěstí přeje připraveným, ne??  ;-)

Jo, holka zlatá, jak si je  "naučíme", takoví jsou... ale jak píše Tressy - teď  ho budeš muset postupně  "odvykat",  nestrkat  hotové pod nos,  a ze začátku  - jak  sama píšeš-  O VŠECKO  ŘÍCT,  CO  MÁ DĚLAT.  Bude to  nejdřív práce jak s malým  děckem,  protože  on  si na takové pohodlíčko  a veškerý  servis  atd.   ZVYKAL  delší dobu-nejspíš  co jsi byla na mateřské, ne?

Vydrž, neřeš  radikálně, -aspoň  ne honem  ... ještě se může naučit,  a přebrat  svůj díl povinností. Ale bude to  chtít  teď  tvé pevné nervy, a  asi  být jak  "zaseklá gramofonová deska" -  než pochopí...
držím palce..

S tím souhlasím, pomaloučku zvykat. I ten můj si navykl na veškerý servis a nenašel sï ani prádlo ve skříni, ani ručník, no katastrofa. Když něco potřeboval, tak jsem vyskočila a hned běžela podat. Ale teď si nestěžuju, chceš jídlo, je v ledničce, chceš jíst jenom samotné maso (což nesnáším) tak jo, ale až dojde tak další nic nechystám atd. ale fakt postupně.

Ahoj Beruško, to je mi moc líto, ale věř mi, tím vším jsem prošla a dlouho a trpělivě a jednou... Dojde ti trpělivost, je to jen otázka času a poradím ti, zachovej si nervy a starej se chvíli jen a jen o sebe a o dceru. Zasloužil by jednu.. Vím o čem píšeš a dloooho jsem držela pusu kvůli dětem.  Vyřádil se na mě stres a teď mám už cca 10 let problémy se zdravím a blížím se ke klimakteriu a jsem ráda, když stojím na nohách a můžu něco udělat. Někdy je to lepší, někdy blbý.  Doktoři nemůžou prý nic "vážného" najít a tak diagnóza - stres a nervy,psychika. Nenech se zničit. Nebude to už jinak. Buď to přijmeš, nebo...  Omlouvám se, ale jako kdybych četla o sobě.  A nelituj se a zaber, nedej se! Vždyť on se nezamýšlí nad tím, že můžeš být i unavená..

Bacha na to - v žádném případě ho nenech, ať si na tohle zvykne. Čím dřív se vzbouříš, tím lépe - za čas už bys s ním nehla vůbec.
Řekni mu s ledovým klidem a milým usměvem prostě: "Dnes jsou k večeři chňapky (kdo si co uchňapne....) - nechce se mi vařit. Tečka. Víc o tom nemluv, nenech se vtáhnout do hádky a jdi si číst. Jestli je na stole třeba nablito, vůbec si toho nevšímej - Ať se třeba postaví na hlavu, stejně nic nezmění.

Neboj, on moc dobře ví, že jsi v právu. Jen zkouší, kam až může

beruska321 napsal(a):

mám pocit,že jsem na dně. Rodina se mi rozpadá a já nevím co mám dělat. Začala jsem po mateřský chodit do práce. Dohodli jsme se s manželem, že se budeme společně starat o úklid domácnosti. Bohužel skutek utek. Ba naopak mám pocit, že mi dělá naschváli. Odvalí se od stolu, kde právě rozházel brambůrky, dojedl snídani atd. Neuklízí si po sobě, chová se jako prase. Když ho na to upozorním, tak má plno keců, že to tak není. Vyžaduje po mě teplé večeře. Nevadilo by mi to, protože to vařím i pro dceru, ale dcera je u babiček na prázdninách tak proč bych měla vařit jednu porci? Pro něho je velký problém vzít si kus chleba. Všu mu vždy připravím až pod nos a ono mu to není dost. Když něco potřebuju pomoc, tak prý si mu mám řict. Neví, že má spravit kapající kohoutek, musím jít a požádat ho o to. Je to normální? Čím dál tím víc provozuje "gaučing". Vůbec nechápe, jakou změnou procházím. Je vše pro mě nové. Lítám ze školky do práce, z práce do školky, pak rychle do krámu, abych páníčkovi koupila čerstvé rohlíčky na svačinu, kterou mu dělám na druhý den, pak letím domů něco uvařit, dceru vykoupat, uložit do postele, přečist pohádku, pak něco požehlit,uklidit. Nevím co je televize, nevím co je knížka, protože padnu na pusu a spím. V noci musím k dceři vstávat jenom já, on ji přeci neslyší. Nechápu to! To jsou všichni na to, aby doma nic nedělali? Když chci, aby chodil pěkně ustrojený, musím jít a připravit mu to. Jinak je schopný chodit do práce špinavý, a když ho na to upozorním, tak prý, že jemu je to jedno. Sex u nás už vůbec není, nemůžu ho ani vystát. Miluju chlapi, co krásně voní, strojí se, dbají o sobe. Tomuhle to je úplně jedno. Je to nerozhodný moula, který má dost záporů a má i některé klady. To zase musím uznat, že je pracovitý, šikovný, ale musím ho do všeho strkat. Vůbec si mě neváží. Když s ním chci o všem mluvit, raději zavře dveře a jde pryč, protože to všechno dělám jenom já. Dcera trpí , protože jsou hádky na denním pořádku. Co mám dělat? Nejraději bych ho kopla do pr....

proč by ti pomáhal,když ví,že to nakonec nevydržíš  a uděláš za něj.Bude to chtít silné nervy,ale musíš to nějaký čas vydržet a bez hádek. :dumbom: Holt bude váš byt chvíli vypadat jak po výbuchu.Vysype brambůrky,nadrobí,má ponožky u postele.. nechat kde to je, překročit a jít.Vezmi dceru třeba na procházku,aby tě to nesvádělo.Teplou večeři maximálně 3x týdně.Domluv se s ním s čím bude doma pomáhat, napiš rozpis služeb,kdo co máte na starosti  a tuto práci za něj opravdu nedělej.Až bude přepadávat koš,postav k němu igelitovou tašku atd.

moc vám všem děkuji za rady. Budu se muset podle nich začít řídit. Nevím jestli vydržím ten nepořádek neuklidit. Už jsem se pokoušela mu nevařit večeři. Vydržel jeden večer nejíst, druhý večer už remcal, že si pojede k mamince, tam mu prý dají jíst bez řečí. Tak jsem to třetí večer nevydržela a tu večeři mu uvařila. Jsem blbá, blbá, blbá .......

Nejsi, poho... Až budete mít oba světlou chvilku a bude na to vhodná příležitost, navrhni mu nějakou dělbu práce, pro začátek bych viděla třeba to, že  on připraví jídlo v pondělí a v pátek a ty ve zbylé dny, běžně bych do jídelníčku zařadila studený bufítek a taky bych ho postupně zapojovala, nákupy, odpadky kde co. Když se to podá rozumně tak každej normální chlap v zájmu klidu a pohody doma pomůže. U nás vaří jenom manžel, hrozně dobře to umí.  Já umím snad jenom těstoviny, ale dcerka říká, že jsou moc dobrý. Tak jsem na sebe pyyyšnááá!!!!   ;-))   Ale zase se nehroutím, když kape kohoutek a já na to musím sehnat nějakýho profíka a šroubováku se taky nijak neštítím.  :-) Prostě hlavně klídek a pohodičku doma, když budeš veselá a pohodová tak to pro tebe určitě snad udělá.

Zlatíčko,tak ten nikdy dělat doma nebude.Jest-li je přesvědčen,že u maminky dostane jídlo bez řečí.Asi má maminkovský sindrom a teď ho už nepředěláš.Zapoměl,že je 21.století a jedna výplata je dne hodně málo a navíc doba otrokářů skončila.Moje dobrá rada z vlstní zkušenosti je: ODEJDI dokud je čas.Líbí se ti,že tvoje dcerka vyrůstá v takové disharmonii?Mě se to nelíbilo a teď se máme super.Bez chlapa!

Vis co, vykasli se na neho. Proste se starej jenom o sebe a o dceru. At si jde treba k mamince a do prace chodi jako cune. Treba se mu po tobe zacne styskat a pochopi co pro nej znamenas. Ja to mam doma podobne, ale ne tak strasne jako ty. Doma ho pekne rozmazlili, vstavat k synovi pred 10hodinou - to nehrozi (syn vstava v 6), kdyz uvarim obed, tak se mu to nelibi,... A udelat neco pro domacnost? - to to driv udelam sama. Uz jsem se na to vykaslala. Proste jsem jenom se synem a jsme stastni. Odjizdi za maminkou, a kdyz se vrati, tak se jenom hadame.

analili napsal(a):

Zlatíčko,tak ten nikdy dělat doma nebude.Jest-li je přesvědčen,že u maminky dostane jídlo bez řečí.Asi má maminkovský sindrom a teď ho už nepředěláš.Zapoměl,že je 21.století a jedna výplata je dne hodně málo a navíc doba otrokářů skončila.Moje dobrá rada z vlstní zkušenosti je: ODEJDI dokud je čas.Líbí se ti,že tvoje dcerka vyrůstá v takové disharmonii?Mě se to nelíbilo a teď se máme super.Bez chlapa!

... to je bohužel asi taky pravda.   :(:(:(

Beruško, poslala jsem ti email do práce.

Trochu mi to připadá jako u nás. Není to tak zlé, ale ponožky před gaučem nechávám dokud je pes nejde rozkousat, kapací kohoutek - objednám instalatéra (naoko) tak mu dojde, že je to třeba teď hned. Když něco připomenu třikrát - nejsem malý dítě - když to řeknu jednou - nic neví. Je to fakt těžký. Snažím se stíhat všechno, ale někdy to fakt už nejde. Smůla je, že já si s "chlapskou" prací taky dokážu poradit, a tak kolikrát nevydržím. A vařit večeře - to jsem odmítla hned od začátku. Všichni máme teplé obědy, nejsem otrok. Přijdu z práce ve 4, v 5 a budu snad tři hodiny vařit? To fakt ne. KDyž si děti poručí něco obyč. - kaši, amolety, křapáče, zapečené brambory - klidně to udělám, ale denodenně vařit - nepřichází v úvahu.

Vlaďka napsal(a):

Trochu mi to připadá jako u nás. Není to tak zlé, ale ponožky před gaučem nechávám dokud je pes nejde rozkousat, kapací kohoutek - objednám instalatéra (naoko) tak mu dojde, že je to třeba teď hned. Když něco připomenu třikrát - nejsem malý dítě - když to řeknu jednou - nic neví. Je to fakt těžký. Snažím se stíhat všechno, ale někdy to fakt už nejde. Smůla je, že já si s "chlapskou" prací taky dokážu poradit, a tak kolikrát nevydržím. A vařit večeře - to jsem odmítla hned od začátku. Všichni máme teplé obědy, nejsem otrok. Přijdu z práce ve 4, v 5 a budu snad tři hodiny vařit? To fakt ne. KDyž si děti poručí něco obyč. - kaši, amolety, křapáče, zapečené brambory - klidně to udělám, ale denodenně vařit - nepřichází v úvahu.

Vladka: Ja taky moc nevarim , jen o vikendu nebo kdyz mam volno. Potrebovala bych nejakou inspiraci na ty studene vecere. Jsem rada, ze jeste nekdo nevari, ja mam spise pocit,
ze to je kolem mne sama zena udernice , co stiha naprosto vsechno.

kopni ho do té p.....,jak jsi napsala a máš to ,když už nic alespon se ti uleví......----příběh ze života ,po koupání ,mámo nevíš ,kde mám trenky,vím táto 30 let na stejném místě....

Ahoj Vlaďko,
tak jsem se hodně nasmála - hlavně tomu psovi u ponožek :-)). To musím toho našeho raťafu naučit :-)). Asi bych taky dodala jen jedno: bohužel si nemyslím, že se vztah chlapa k úklidu radikálně změní. Maximálně od hádek přejde manžel k "divadýlku": "no tak dobře, však já si to za chvíli!!!! uklidím".... A nestane se nic. Takže je pak na ženské, aby si rozhodla, zda to tedy vydrží nebo zda si zařídí klidný život bez něj. Bohužel.
Trochu bych si dovolila apelovat na maminky kluků, aby dohlídly :-), ale vím od kolegyň, co mají syny, že to taky není jednoduché. Jedna říkala, že její syn byl v době školní docházky tak vzorný se skládáním kalhot do skříně, až se tomu sama divila - a jen co přešla puberta, raději prý ani dveře do jeho pokoje neotvírala, jaký tam byl binec :-)).
Na moje stížnosti před 20ti lety, že si manžel po sobě ani talíř ze stolu neodnese, mi tchýně řekla, že si ho musím JÁ vychovat. No, myslím, že v 25ti  už je na výchovu trochu pozdě, že to měla být skutečně spíš její záležitost...
Mimochodem, při svém hektickém pracovním životě, kdy 8 pracovních hodin je jenom snem, jsem ho nevychovala, neudělala jsem si čas na důslednost. Stále ty talíře odnáším sama, pokud náhodou zrovna nejsem při "akci" jeho odchodu od stolu, akorát už mi to tak nevadí, protože oceňuji na manželovi jiné "přednosti":-)).
Takzvaně jsem se přes to přenesla a využívám toho k výchově dcery: "vidíš, na tohle si dej pozor, až budeš chodit s nějakým klukem" :-)).
A znám ženy, co mají doma tipťop pořádek, stůl věčně naleštěný s krajkovým ubrusem a stejně jsou ztrápené jinými problémy... To je holt život. Dospělého člověka opravdu nepředěláme.
Tak nám všem přeji hodně štěstí při zvládání takových "banalit" :-), které ovšem někdy přecházejí plynule do praktických ukázek rčení, že "100x nic umořilo osla..." :-(
Ahojky.

Beruško, nedělej mu služku, jinak Tě bude štvát ještě víc. A když něco potřebuješ opravit, tak si o to asi musíš říct. Můj přítel třeba nádobí umyje, ale myslíš, že si všimne, že nesvítí žárovka v obýváku? Jednou jsem mu o výměnu žárovky i řekla. Jedli jsme asi měsíc jen při lampičce na čtení, až jsem to psychicky nevydržela a žárovku vyměnila sama. Taky mě to děsně štve. Přitom přítel se opravdu snaží s něčím pomáhat a chleba si k večeři taky namaže sám. O teplých večeřích u nás nepadlo ani slovo. Takže mít doma chlapa, jako máš ty, to bych nevydržela. Hned bych přestala s domácím sevisem, vlasně já bych ani nezačala, takže by si neměl od čeho odvykat.

Sklízíš, co sis zasela. Když muž nepomáhá od začátku, čím déle nedělá nic, tím hůře ho přinutíš. To víš, všechny to víceméně známe. Budeš se muset postarat sama. My máme pouze slabý poradní hlas. Ta práce totiž zbyde na Tebe. Začni hned dneska. S tím, že budeš prostě dělat míň. Chce jít na večeři k matce, Výborně. Řekni, že jsi ráda. Že to máš bez práce. Zeptej se, zda můžeš jet s ním. Piš si, co děláš ty a co on. Piš si to týden, dva. Pak mu to ukaž a oznam mu, CO PŘESTÁVÁŠ DĚLAT. Každý normál musí uznat, že ženská, co chodí do práce, pomoct potřebuje. Sousedka vždycky zavolala muže, když o všední den přijel navečer ze zedničení: "pojď vykoupat kluka!" a on šel. Byla na mateřské a on sedřený. Koukáš, co? Každá to máme takové, jaké si to uděláme. Je to o důslednosti. Proč byste doma nemohli mít trochu binec? Vyčleň to, co je nezbytné. Co nehoří, nedělej. Nedělej nic pod nátlakem. Neměň to, co jsi řekla. Jinak...začneš zase od začátku. Klidně trvej na svém stanovisku. Léta jsem měla na starosti celou domácnost a zahradu. Dvě děti se vším, co k nim patří. Úkoly, nemoci...Muž dojížděl a měl funkce navíc. Nevěděla jsem, co dřív. Byla jsem uštvaná. Neměla jsem čas ani jít k zubaři. Denně jsem léta vařila teplá jídla! Bylo to hrozný. Jasně, stíhala jsem to. Co mi zbylo. Ale děti a muž pak v pohodě seděli u TV a já kmitala v kuchyni. Co kde nechali, to jsem sbírala. Byli zvyklí, že bylo naklizeno, napečeno, navařeno. Nikdo prstem hnout nemusel. Vím moc dobře, o čem píšeš. První vstávat, poslední uléhat. Milá zlatá, můžeme si za to samy!

Beruško............
Asi to nemáš jednoduché.....Já být ženskou a mít to doma takhle,tak bych to asi vyřešil zkratovitě.....Je těžké radit...Každý človíček vidí problém toho druhého trochu jinak-po svém...Předtavit si to může každý,ale jak by zareagoval,kdyby byl v této situaci sám??Již mnohokrát jsem si vyzkoušel,že reaguji na svůj problém jinak,než bych poradil druhému...
Rozhodně Ti přeji,ať jsi silná a problém se Ti povede vyřešit..Už jen kvůli dětem,které jsou v tom problému,jako mezi mlýnskými kameny a nemohou za to,že jsme je chtěli a teď se jako dva dospělí nemůžeme domluvit....

Napíšu Ti něco z trochu jiného soudku:
Zůstal jsem po smrti manželky sám s 9 ti letým synem...Bylo to těžké období,ale objevila se v mém životě po nějaké době nová osůbka..Svobodná,hodná,milá,věřící-křesťanka...Tehdy jsem ji měl jako kamarádku,kdy po nějaké době došlo i na něžnosti a návrh z její strany,že bychom se mohli jako vzít...Samosebou k sňatku došlo:Narodil se nám krásný syn(dnes má již 3,5 ročku)...Zkrátím to...
Můj mozek to vzal jako životní lásku s tím,že bude tahle ženská pro mne vším,že bude mou královnou,mým vším..
Svatba proběhla vzhledem k tomu,že má žena je  věřící v kostele,kde jsme vzájemně-znáš to-"V dobrém i zlém"....Vybudovali jsme novou domácnost,zařídili se atd...V každém vztahu to někdy zaskřípe,taky nám se to nevyhnulo,jenže náš problém byl (a je) v tom,že má žena,co se víry týče,to měla v hlavě tak domotané,že sex jí nic moc neříkal,natož aby jej prožívala..Cítil jsem už nějaký rok,že něco není v našem vztahu v pořádku,párkrát jsme si večer sedli,že tohle spolu proberem a budeme se snažit něco ve vztahu napravit...Po dvou a půl letech  při dalším večerním rozhovoru z ní vypadlo,že si mne nevzala z lásky,ale nejspíš z nějakých misijních důvodů,kdy chtěla zachránit dva chlapy a sloužit jim... A že již v té době (svatba) věděla,že to,co dělá není správně,ale bylo ji to blbé mi to říct...Když jsem se jí zeptal,jak se mám k tomu postavit,že žiju s někým,pro kterého nejsem ten pravý,odpověděla mi na to,že se s tím musím vyrovnat a vyřešit to,jak budu chtít.Samosebou myslí i na rozchod..Jenže jako věřící,by to asi nebylo z její strany to vhodné řešení,tak se prý s ní mohu rozejít já...Ani připomínka toho,že máme krásného syna,který má rád nás oba a úplně stejně,ji nenahlodá její zcestné křesťanské myšlení...Na dotaz,co pro ni znamená pojem "Její rodina" , mi odpověděla,že její rodina je Bůh,další bratři a sestry v kristu(čili lidé sboru,do kterého chodí) a já jako manžel jsem na druhém místě..A s tím se mám prý smířit,nebo to vyřešit jak budu chtít...Podotýkám,že v tom není nikdo třetí.Ani z mé strany,ani ze strany mé ženy....No holka,řeknu Ti,že je to síla,žít ve vztahu,kdy víš,že pro toho druhého nejsi tím pravým,jediným,že žiješ s úplně cizím,člověkem,se kterým žiješ ze dne na den...Ač jsem aktivní v sexuální stránce(a potřebný a nenaplněný),mnohokrát se mu snažím vyhnout,protože mám v hlavě zakódováno,že sex je záležitostí dvou lidiček,kteří k sobě chovají city a navíc je to o dávání a ne braní....
Má žena je přitom pořádná,čistotná ženská,která má svou domácnost,jako ze škatulky,nemohu na ní říct jedinou výtku,pouze tu,že co se citů týče,tak asi do Nebe za tohle nikdy nepůjde.....

Beruska321: také se přikláním k názoru, pomalu a systematicky muže "převychovat". Ono to bude hodně těžké a asi i hodně bolestivé, protože se bude stavět na zadní a rozhodně se mu to nebude líbit...a pokud by se to ani při nejlepší vůli nepodařilo, zvaž, jestli ti stojí za to život s takovým člověkem...chápu, že není snadné ukončit něco, co trvá dlouhou dobu, kde je dítě a společný život, ale osobně mám názor, že někdy jiná cesta není a za nějaký budoucí spokojený život by to stálo.....vždycky jsem si říkala, že jsem schopná řadu věcí tolerovat, ale vše má své meze...
Commex: Tvůj příběh mě zaujal a tak trochu vím, co asi prožíváš....zažila jsem vztah s až "fanaticky" věřícím člověkem, ze začátku jsem si říkala, že se pokusím jeho zájem tolerovat a v rámci možností se přizpůsobit novému způsobu života...ale u těchto lidí asi bývá pravidlem, že na prvním místě je pro ně Bůh a jejich komunita a teprve až potom je partner a rodina....a sex - to je vždycky ožehavé, protože je to něco nečistého a vlastně je to jen činnost za účelem zplodit dítě, nikoliv prožívat něco krásného a vášnivého....s tím jsem se stotožnit nedokázala a s tím člověkem jsem to ukončila dřív, než bylo pozdě.....Moc ti držím palce, ať to se synem zvládáte, a ať celou tu záležitost nějak uspokojivě uzavřete....

Muže převychovat???! To vás, děvčata, ale postaví do role matek a vaše muže do role neposlušných chlapečků a je pak na obou, jak tyhle role zvládnou.... navíc, pokud člověk nezmění svůj přístup, své myšlení, tak jakákoli "převýchova" je nemožná. Ty brambůrky třebas občas uklidí, ale jen proto, aby "stará neremcala" (a pak si najde nějakou, který jeho rozházený brambůrky vadit nebudou...jasně, že po čase jí budou taky vadit, ale třeba to bude slípka domácí a uklidí je s nadšením)..... Takže, milá berusko 321, zvaž, čeho si na muži můžeš vážit, projděte spolu věci, které změnit lze a pak přemýšlej, jestli ti takový život bude stačit a taky zvaž to, že takový vzor muže a otce se předává vašemu dítěti. Máš-li problém a nemůžeš-li jej nijak ovlivnit, budeš muset změnit svůj přístup k tomu problému. Ale já znám ze svého manželství něco podobného - můj bývalý byl dost sobec, choval se podobně jako tvůj (nejvíc mě mrzelo, že jakoby "neslyšel" brečící dítě v noci)...nepředělala jsem ho nikdy. Ani když jsem po dobrém vysvětlovala, že když mi pomůže, budeme mít na sebe víc času, nebudu tak utahaná, ani když jsem křičela, že s ničím nepomůže a navíc ještě dělá bordel, který po něm já uklízím...nepomohlo nic. Po dobrém, ani po zlém. Léta mi házel do šuplíku s otvírákem i zátky od piva, léta jsem mu vysvětlovala, že mě unavuje vyklízet týden co týden jeho 15 zátek od piva z šuplíku, že se mi tam pletou, když beru vařečky apod....pak jsem mu je jednou vysypala do postele a on si na ně lehl...vzal to jako super vtip, ale pointa mu nedošla (chtěla jsem, aby pochopil, že mě to vážně obtěžuje, že mi přidělává práci).....pomohlo až, když jsem jednou krájela maso a on zase hodil zátku do šuplíku (místo do koše, který byl o 1,5 metru dál), tak jsem vztekle hodila nožem, až se zapíchl do kuchyňské linky a podle mého výrazu on asi usoudil, že pohár trpělivosti právě přetekl...tak potom ty zátky už házel do koše (tj. asi po 8 letech, kdy to nedělal)....když dcera chodila do školky, učila jsem na škole. Někdy od 7, někdy od 8. Jezdila jsem na kole. On dělal od 9 a jezdil autem. Oba asi 5 km...dceru vodil ráno do školky on a dost často ji navlékl do něčeho špinavého nebo ošuntělého....jednou jsem v dobrém dávala tuhle jeho "neschopnost" u tchyně k obědu a tchyně mi naprosto vážně řekla, že mám dceru vozit do školky já. Když jsem jí řekla, že bych ji musela tahat z postele už kolem 6. hod., tak mi naprosto vážně řekla, že ona by to pro ni (jako "pro dceru") tedy udělala. Aby dcera byla v čistém oblečení, tak ona by to pro ni udělala....tehdy jsem pochopila, že tchyni "vděčím" za to, že svého syna tak pěkně zku..vila.....(mimochodem doplácí na to teď ona sama, on jí všechno slíbí, ale neudělá nic)... no prostě on chtěl mít hlavně svůj klid, svoje zázemí, matku svého dítěte, svoji služku, kterou sem tam pomiloval (asi za dobré služby nebo co)...hlavně nic nedělat, ničím se nepřičiňovat, aby vztah košatěl...byl a zůstal rozmazleným sobcem. Já jsem se s ním rozvedla, bohužel jsem mu to trpěla 12 let....(doufaje, že se jednou změní a dospěje v muže, který chápe pomoc v domácnosti jako samozřejmost, protože je to i "jeho" domácnost, ne jen té ženy).

Bruško, můj manžel není od přírody nepořádný, ale taky dlouhá léta doma ruku k dílu nepřiložil a já jsem taky udělala tu chybu, kterou dělají snad všechny zamilované novomanželky a začala jsem přebírat naprostou většinu domácích prací, až jsem pod tou tíhou klopýtala. Víš na co jsem přišla? Že muže opravdu nepředěláš. Škoda, že až po dlouholetých hádkách. A víš co mi pomohlo? Při jedné manželské krizi jsem si ujasnila, koho to vlastně před sebou mám. Člověka v jistém směru lhostejného a pohodlného. Ale taky chlapa ješitného a toužícího po obdivu. Toho už se dá využí, ne? Tvůj manžel má pravdu v jedné věci ( na to jsem taky přišla dost pozdě ), že si opravdu musíš říkat o všechno, co si přeješ. Muži to tak mají, přemýšlejí jinak, ale pokud muž není asociální prazit, dělá mu dobře, když dokáže rodinu zabezpečit, ženu uspokojit ( nejen intimně ) A tak jsem si o všechno říkat začala, pečlivě jsem zvažovala tón hlasu a volila slova tak, abych nemluvila direktivně, ale aby to znělo jasně, stručně, srozumitelně. Pokud hned nezareagoval, řekla jsem to ještě jednou nebo dvakrát stejným způsobem a potom jsem to pustila z hlavy. Vduchu jsem se smířila s tím, že to prostě nebude a navenek jsem zůstávala klidná.  Ale když manžel náhodou zabral, vždycky jsem mu řekla, že mi tím udělal radost a že mi tím pomohl, ocenila jsem to třeba i úsměvem či pohlazením. Nebyla v tom žádná faleš nebo kalkulace, jen jsem si uvědomila, že to, co udělal, udělal opravdu proto, že jsem to já chtěla. Tím, že jsem nekřičela a nedoprošovala se, jsem věděla, že to neudělal proto, aby měl ode mne pokoj. Hodnotila jsem jen a jen tuto jeho pomoc, bez ohledu na to, na co všechno se před tím vykašlal. No a za nějakou dobu to začalo fungovat, jeho ješitnost ho zradila a on s pocitem, že je důležitý začal konečně makat a teď dokonce i bez říkání. Díky tomu zase ví, že v mých očích stoupá a i on je spokojený. Tak to je můj recept a pokud ti nepomůže, přeji brzké objevení toho správného pro vás dva.

Ahoj Beruško,
myslím si, že pomalu předělávat je velká chyba. Naopak, začala jsi chodit do práce a taky jsi se musela přizpůsobit ze dne na den, co znám chlapy, to pomalé předělávání by se obrátilo proti tobě. A mimoto předělat chlapa prostě nejde, jde jen ukázat, že máš taky nějaké hranice. Buď se přizpůsobí novým podmínkám nebo ne a pak bych uvažovala o rozchodu. ale myslím, že to jde vyřešit i jinak. Chce to změnu naráz a rychle. Snaž se být asertivní, ne kousavá ale stručně a jasně říct, že prostě není uvařeno a nakoupeno, protože jsem to prostě nestihla. Nevím, jak to u vás chodí, jestli máte auto a kdo s ním jezdí, v kolik chodí muž z práce a tak, ale zařiď to tak, že se postaráš aby malé nic nechybělo a zbytek prostě nech být. On si totiž třeba vůbec nemusí uvědomit, co všechno musíš obstarat, protože to co se v domácnosti udělá, není přece vidět. Je vidět jen to co se neudělá, to je známá věc. Musíš si říct dost, takhle to nechci, a být důsledná, v žádném případě neustupovat. Chceš jíst? Tak si namaž chleba, chceš teplou večeři? Dojdi na nákup, nestihla jsem to... atd. Vím, že je to těžké, ale v tomto musíš začít u sebe. Moc sis ho rozmazlila. To je můj názor. A chlapi jsou takoví, vem si to obráceně, bylo by ti to taky příjemné, kdyby tě obskakoval, vše až pod nos a najednou by se to hroutilo. Divila by ses proč a možná i trochu zlobila.  Tím se ho ovšem nezastávám, je to možná tvrdě řečeno, ale chtěla jsi radu a toto je můj pohled.  Přeji hodně štěstí a pevné nervy. TakyBeruška :-)