Cibule, vše, co se děje, je normální. I s těmi občasnými skluzy. Ono nejde jen tak přeskočit. Ještě to bude trvat. Důležité ale je, že CHCEŠ jít dál a něco pro to děláš.

cibule napsal(a):

Já myslím, že úplně zapomenout se nedá. Ale vyrovnat se s tím snad doufám, že ano. A že to nebude trvat roky. To bych opravdu nechtěla. Ale kdo ví...

Ano, nedá. Ale to ani není potřeba. Lidský mozek má tu schopnost, že časem začne vytěsňovat to smutné a zachová naopak to hezké, pokud ovšem člověk vědomě nechce pravý opak, třeba kvůli tomu, že chce v sobě živit nenávist nebo pomstu.

Čím víc je člověk časem nad věcí, tím líp se mu s tím pak žije. Nakonec zbude jen nepříjemná vzpomínka.

Lidský mozek má tu schopnost, že časem začne vytěsňovat to smutné a zachová naopak to hezké,

Tak já bych v tomto ponechala  to, že lidský mozek má schopnost vytěsňovat to smutné a různé hrůzy. To stačí a je to hodně. Pokud v sobě někdo přiživuje nenávist - a jsou takoví - zbytečně si ubližují.

A k lidem, které jsem ze svého života vytěsnila, necítím vlastně nic. Asi právě proto, že jsem je vytěsnila. Neživím v tomto případě ani dobré, ani špatné vzpomínky

Judyna napsal(a):

Cibule, vše, co se děje, je normální. I s těmi občasnými skluzy. Ono nejde jen tak přeskočit. Ještě to bude trvat. Důležité ale je, že CHCEŠ jít dál a něco pro to děláš.

Moc děkuji za podporu.

Acher napsal(a):

cibule napsal(a):

Já myslím, že úplně zapomenout se nedá. Ale vyrovnat se s tím snad doufám, že ano. A že to nebude trvat roky. To bych opravdu nechtěla. Ale kdo ví...

Ano, nedá. Ale to ani není potřeba. Lidský mozek má tu schopnost, že časem začne vytěsňovat to smutné a zachová naopak to hezké, pokud ovšem člověk vědomě nechce pravý opak, třeba kvůli tomu, že chce v sobě živit nenávist nebo pomstu.

Čím víc je člověk časem nad věcí, tím líp se mu s tím pak žije. Nakonec zbude jen nepříjemná vzpomínka.

Moc děkuji za pozitivní podporu. Mám z toho radost.

Judyna napsal(a):

Leno, jak to vypadá u Tebe?

Judyno, děkuji za optání. Co se týká rozchodu, tak jsem stále ok, z 95% na to nemyslím, nejsem smutná, není na to čas. Jen výjimčně mě přepadne smutek, ale snažím se ho hned zaplašit. Za mnou to není, když se náhodou něco dozvím, tak to občas sakra zabolí, to je úplně jako pěst do žaludku, každý asi zná. Ale opravdu nejméně z 95% jsem v pohodě a vůbec na to nemyslím. A žili bychom si s mojí holčičkou psí dobře nebýt víte čeho To mi naopak zabrat dává hodně. I autoškola i dojíždění do práce, to trpím v podstatě denně. Autoškola je ještě horší než dojíždění - co se týká mých strachů. Ale opravdu se snažím, teď jsem trochu četla po netu, ptala se anonymně na netu, lidé radí naordinovat si do hlavy pozitivní myšlenky, pozitivní afirmace (nevím, zda vám to něco říká) - tak to zkouším, za to nic nedám. Objednala jsem si knihu o strachu obecně, o strachu z řízení (kniha se jmenuje Já řídím a když jsem na ní našla doporučení, tak v úvodu stálo, že paní měla strach řídit, objednala knihu, začala číst a našla tam plno AHA momentů ve smyslu, že třeba strach z řízení = strach ovládat svůj život.... že se v plno věcech našla a plno věcí si uvědomila, takže objednala jsem také, za to nic nedám). Opravdu se snažím hledat, zkoušet a prát se s tím. Ale je to pro mě hodně těžké. Přemýšlím také o nějakém terapeutovi, nevím přesně jakou metodu, existuje jich více - kineziologie, SRT, EFT, konstalace atd. atd. - prostě hledám a zkouším se s tím poprat, za zkoušku nic nedám.

LENNNA napsal(a):

Judyna napsal(a):

Leno, jak to vypadá u Tebe?

Judyno, děkuji za optání. Co se týká rozchodu, tak jsem stále ok, z 95% na to nemyslím, nejsem smutná, není na to čas. Jen výjimčně mě přepadne smutek, ale snažím se ho hned zaplašit. Za mnou to není, když se náhodou něco dozvím, tak to občas sakra zabolí, to je úplně jako pěst do žaludku, každý asi zná. Ale opravdu nejméně z 95% jsem v pohodě a vůbec na to nemyslím. A žili bychom si s mojí holčičkou psí dobře nebýt víte čeho To mi naopak zabrat dává hodně. I autoškola i dojíždění do práce, to trpím v podstatě denně. Autoškola je ještě horší než dojíždění - co se týká mých strachů. Ale opravdu se snažím, teď jsem trochu četla po netu, ptala se anonymně na netu, lidé radí naordinovat si do hlavy pozitivní myšlenky, pozitivní afirmace (nevím, zda vám to něco říká) - tak to zkouším, za to nic nedám. Objednala jsem si knihu o strachu obecně, o strachu z řízení (kniha se jmenuje Já řídím a když jsem na ní našla doporučení, tak v úvodu stálo, že paní měla strach řídit, objednala knihu, začala číst a našla tam plno AHA momentů ve smyslu, že třeba strach z řízení = strach ovládat svůj život.... že se v plno věcech našla a plno věcí si uvědomila, takže objednala jsem také, za to nic nedám). Opravdu se snažím hledat, zkoušet a prát se s tím. Ale je to pro mě hodně těžké. Přemýšlím také o nějakém terapeutovi, nevím přesně jakou metodu, existuje jich více - kineziologie, SRT, EFT, konstalace atd. atd. - prostě hledám a zkouším se s tím poprat, za zkoušku nic nedám.

Pereš se s tím výborně. Mám z tebe velkou radost, že ses postavila svým strachům. Jen tak dál.

Už mám úspěšně vyřešený můj problém, o kterém jsem psala v předchozím příspěvku.
Nezůstala jsem nakonec doma, ale jela jsem se místo toho vykoupat. Letos vlastně teprve podruhé.... Nebe sice nebylo zrovna modré, ale mělo to jiné výhody. Třeba to, že na koupališti bylo méně lidí. Teď už jsem zpátky, osvěžená, a je mi docela příjemně.

Tak přeju všem, kdo se mnou marní čas, pěkný víkend a ať si ho užijete, jak nejlépe to půjde.
My jedeme zítra s kamarádkou na další výlet s turisty a jsem zvědavá, jaké budeme mít počasí...

A ještě jsem si vzpomněla, že vám musím napsat, že díky tomu všemu se mi docela zvedá sebevědomí. Včera ráno jsem na ulici před domem potkala kamaráda, co ho znám od školky. Naše rodiče se jednu dobu kamarádili. Odjížděla jsem zrovna autem do práce. Tak se ho drze ptám, kam jde a protože měl stejnou cestu, nabídla jsem mu odvoz. Já, která ještě před pár měsíci skoro nejezdila, jsem nabídla odvoz profesionálnímu řidiči. A kupodivu jsem nebyla za celou jízdu ani trochu nervózní. Celou dobu jsme povídali a já dělala jednotlivé úkony v řízení tak nějak jako ze zvyku.
A dneska jsem vezla na nákup tátu a ten si pochvaloval, jaká je to pohodička nechat se takhle vézt. Taky dělal po celý život řidiče. Takže juchůů.

U nás to vypadalo v jednu chvíli hrozivě. Mraky šly od východu, což je neobvyklé a značí to většinou kroupy nebo průtrž. Prosila jsem tam nahoru, ať nás všechny aspoň v ČR ušetří a po chvilce se to najednou otočilo a mraky přišly z jihozápadu. Déšť, který pak začal, byl báječně osvěžující. Díky vesmíru za něj.
Já to docela ráda pozoruji, i když dneska i s obavou, jestli nebudu muset zakrývat auto, a fascinuje mě ta síla přírody. A jak jsem tak seděla na schodech a pozorovala mraky, tak jsem si najednou všimla, jak ze zahrady utíká malinkej ježek, určitě letošní, a hledá místo kam se schovat. Tak mu povídám: "Honem, honem utíkej, je to tady za chvilku, ať nezmokneš." Kdyby mohl, taky by se asi zastavil a zaťukal si tlapkou na čelo se slovy, že já mu mám tak co vykládat, protože on ví určitě víc než já, ale spěchal a za chvilku se schoval v tújích. Chytrej klouček.

Ještě jsem si vzpomněla na dnešní historku na koupališti. Konkrétně na jeden výrok, který se mi líbil. To vám musím ještě napsat než budu připravovat věci na zítřejší výlet.

V bazénu na koupališti se se mnou dal řeči postarší pán. Chvilku jsme povídali o počasí a bazénu a já mu říkám: "Máme to nějaký zelený, tu vodu, co? Ale nesmrdí to." A on říká: "No jo, máme tady specielní zelený moře..."
Specielní zelený moře.... To se mi líbilo. Jak pozitivně může někdo vidět situaci, i když se může zdát negativní...

Upravil(a) cibule (14. 8. 2020 19:14)

Cibulko, doufám, že jsi měla příjemný a pohodový víkend! A výlet vyšel s dobrým počasím!
Já tentokrát trochu smutný, protože jsem poprvé zahlédla ex s novou přítelkyní. To člověka srazí na kolena, takže se na to od včera snažím nemyslet, ale ten obraz mám v hlavě dost často. Nojo, nic nenadělám, je to prostě život. A jdeme dál, ikdyž občas přijdou tyhle chvíle.

Tak včerejší výlet se vydařil. Počasí nám přálo, vůbec nepršelo a po celou dobu naší výpravy bylo pod mrakem, takže jsme měli chládek, a ušli jsme celkem 25 kilometrů. Nikdy bych tomu nevěřila, že ujdu tolik. Myslela jsem, že můj strop je tak do 16ti km. Nálada byla dobrá, při chůzi nám vedoucí výletu vyprávěl i pohádku, a když jsme byli v restauraci na obědě, tak se zase povídaly vtipy. Jediné, co bylo trochu složitější, byla doprava vlaky, ale protože nikdo nikam nespěchal, tak jsme informace o výlukách přijali s klidem.
Díky těmto lidem, myslím, že snad zvládnu i vánoční svátky a silvestr. Na 26. i 31. prosince jsou totiž naplánované akce, které vypadají docela zajímavě a ráda se zúčastním.

A tak si tak říkám, jak život umí pozitivně překvapit. Nikdy by mě nenapadlo, že během pár měsíců potkám tolik fajn lidí, o které bych už nerada přišla. Shodly jsme se na tom dnes při procházce s kamarádkou, že to vše přišlo v ten správný čas. Když by zůstalo vše při starém, taky by mě ani nenapadlo najít si kamarádku nebo někam jezdit, protože na to nebyl čas.

Teď ještě musím najít sama sebe, přijmout se a naučit žít v souladu se sebou....