Palomita napsal(a):

Acher napsal(a):

V lásce vyhrává ten, kdo má rád méně Přestože je ideál, brát toho druhého takového jaký je a aby to bylo oboustranné, láska sama o sobě je o sebeobětování. Pokud mám touhu se tomu druhému přizpůsobovat - tedy vycházet vstříc a není to zneužíváno, ale naopak opětováno.....no, tak to je na román

V lásce by měli chytit jackpot oba. Není to o výhrách či prohrách. Je to o souznění a kompromisech. Aspoň u nás to tak je. Navzdory tomu, jací jsme "hrozní" (co si o sobě sami myslíme a co nám mnohdy říkají i ostatní "jak s ní(m) můžeš být.."), ten druhý ví, že ho nic lepšího nemohlo potkat. A o tom to je. V životě jsem přistoupila na mnoho kompromisů, ale nikdy bych je nepovažovala za sebeobětování. Pokud bych měla tento pocit, nepřistoupila bych na to a museli bychom hledat jiné řešení. Ale mým cílem je, aby se partner měl dobře a cítil se spokojený a to stejné vnímám i z jeho chování. A možná i díky tomu se nám povedlo už překonat pár zásadních životních zádrhelů. Není to o tom "kdo vyhraje", ale jak můžeme vyhrát oba. Nesoupeříme Ano, vím, zní to jako těžká nuda

Palomito, !

Palomita napsal(a):

Acher napsal(a):

V lásce vyhrává ten, kdo má rád méně Přestože je ideál, brát toho druhého takového jaký je a aby to bylo oboustranné, láska sama o sobě je o sebeobětování. Pokud mám touhu se tomu druhému přizpůsobovat - tedy vycházet vstříc a není to zneužíváno, ale naopak opětováno.....no, tak to je na román

V lásce by měli chytit jackpot oba. Není to o výhrách či prohrách. Je to o souznění a kompromisech. Aspoň u nás to tak je. Navzdory tomu, jací jsme "hrozní" (co si o sobě sami myslíme a co nám mnohdy říkají i ostatní "jak s ní(m) můžeš být.."), ten druhý ví, že ho nic lepšího nemohlo potkat. A o tom to je. V životě jsem přistoupila na mnoho kompromisů, ale nikdy bych je nepovažovala za sebeobětování. Pokud bych měla tento pocit, nepřistoupila bych na to a museli bychom hledat jiné řešení. Ale mým cílem je, aby se partner měl dobře a cítil se spokojený a to stejné vnímám i z jeho chování. A možná i díky tomu se nám povedlo už překonat pár zásadních životních zádrhelů. Není to o tom "kdo vyhraje", ale jak můžeme vyhrát oba. Nesoupeříme Ano, vím, zní to jako těžká nuda

No a to je %ďalší potenciálny problém či jablko sváru - ja to mám ako Ty a bývalý naopak potreboval partnerský vzťah ako súťaž "kto z koho" a čudoval sa úprimne, že ma to nenadchýna ....

Selima napsal(a):

No a to je %ďalší potenciálny problém či jablko sváru - ja to mám ako Ty a bývalý naopak potreboval partnerský vzťah ako súťaž "kto z koho" a čudoval sa úprimne, že ma to nenadchýna ....

Jo, mě to věčný bojování ubíjí a nebaví mě to. Někdo to k životu může potřebovat, ale na to taky musí být dva. Nevyhledávám takové boje ani v práci.

Palomita napsal(a):

Selima napsal(a):

No a to je %ďalší potenciálny problém či jablko sváru - ja to mám ako Ty a bývalý naopak potreboval partnerský vzťah ako súťaž "kto z koho" a čudoval sa úprimne, že ma to nenadchýna ....

Jo, mě to věčný bojování ubíjí a nebaví mě to. Někdo to k životu může potřebovat, ale na to taky musí být dva. Nevyhledávám takové boje ani v práci.

Ano, mám to úplně stejně. Bojovat s někým? Proč? Jednou nebo v něčem je lepší druhý a jindy zase já a to je přeci naprosto v pořádku. Jsem asi divná, ale mám radost, když se daří oběma. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem asi i dost naivní. Ale měnit to nechci, abych se musela učit s druhými bojovat. Když mě někdo využije, tak si říkám - však ono na tebe taky dojde....

cibule napsal(a):

Ano, mám to úplně stejně. Bojovat s někým? Proč? Jednou nebo v něčem je lepší druhý a jindy zase já a to je přeci naprosto v pořádku. Jsem asi divná, ale mám radost, když se daří oběma. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem asi i dost naivní. Ale měnit to nechci, abych se musela učit s druhými bojovat. Když mě někdo využije, tak si říkám - však ono na tebe taky dojde....

Máš můj respekt a obdiv. Mým problémem je zrcadlení. Jak se kdo chová ke mě, tak se chovám já k němu. Neumím být tím zdrojem změny. Být milá na někoho, kdo se ke mě chová dlouhodobě nepěkně, není můj šálek kávy. To ho radši pošlu do zádele
Se mi vybavilo: "My ženy jsme andělé. A když nám někdo poláme křídla, prostě v létání pokračujeme na koštěti! Jsme flexibilní."

cibule, mě se líbí, že jsi bojovnice i když se tak vůbec neprezentuješ. Přitom máš odvahy na rozdávání

Acher napsal(a):

Wov...kdybych se měl tehdy chovat k bývalce jako ona ke mě, už jsou děcka sirotci, brrr, ještě teď mi z toho cuká levé víčko 
Njn, každý jsem hold jiný...

Jo, jsme Primárně jsem na každého milá a vlídná. Ale všechno si líbit opravdu nenechám A tebe bývalka taky nezabila i když se chovala kdoví jak, takže sláva, že děti nejsou ani poloviční sirotci

cibule napsal(a):

Kdepak holka, není co obdivovat. On to bude spíš jen můj způsob obrany, který se mi zatím nejvíc vyplatil. Jedna moje bývalá kolegyně mi tuhle řekla, že jsem jí v práci občas lezla na nervy tím, jak jsem se dokázala usmívat a být milá na skoro každého blba (myslím člověka obecně, ženy i muže), který se choval špatně a byl nepříjemný. Já si to ani neuvědomovala, ale když jsem nad tím zpětně přemýšlela, tak jsem si uvědomila, že to byla jen moje taktika. Potřebovala jsem, abychom došli ke společnému cíli a tohle byla nejrychlejší a nejméně namáhavá cesta.
A bývalý by ti určitě povykládal, jak jsem se uměla občas rozčílit...
Ale je fakt, že bojovat jako kdo přečůrá výš nebo kdo má tu pravdu, tak to moc nemusím.

V práci tohle taky neřeším, myslím u klientů. Tam to beru naopak jako výzvu - přijde nerudnej týpek a odchází usměvavej jak měsíček na hnoji. To jde často snadno. Jednou jedinkrát se mi stalo, že na mě klient půl hodiny fakt řval a já pořád v klidu. Pak už mi došla trpělivost, postavila jsem se a zařvala na něj A CO VLASTNĚ CHCETE. Se zarazil, pak řekl, že si chce stěžovat. No to byla úleva, cíl dosažen Jsem se mile usmála a opět klidným, vlídným a hlavně úlevným tónem jsem pronesla "No, že jste to neřekl hned".. Otočila jsem se na podpatku a šla pro vedoucí, že tam má práci Ten byl fakt korunovanej Ale třeba na dlouhodobou spolupráci si vybírám i podle typu lidí. S arogantníma blbama se radši nezahazovat.
V tom zdroji změny jsem měla spíš na mysli takové to, jak je jeden ze dvojice až zlej, pořád jen nadává, kritizuje, uráží.. a ten druhej místo aby řekl "hej, zklidni to", tak jen - ano miláčku, ne miláčku, jistě miláčku a nebo mlčí. To nezvládám.

LENNNA napsal(a):

cibule napsal(a):

Tak jsem si dneska ráno vzpomněla na náš poslední výlet, který byl jen dva dny před jeho odchodem.
Byli jsme ve skalách hledat kešky. V jednu chvíli u docela vysokých skal se naše cesty rozdělily. Já paličatě hledala tu nejrychlejší cestu a on šel po pohodlné cestě, která ho tam taky dovedla, ale byla tak skoro o kilometr delší a ještě vedla po většinu té cesty po silnici, kde jezdila auta.
Na začátku jsme ani jeden nevěděli, jaká ta cesta bude, ale oba jsme si mysleli, že jdeme správně. Nechtěla jsem ho k ničemu nutit, a tak jsem ho nechala jít. Jen jsem mu mobilem řekla, že jdu ze druhé strany a sejdeme se nahoře. No, a moje cesta nakonec opravdu byla ta správná a kešku jsem docela rychle našla a ze strany, co jsem šla, byla jedině vidět. Ovšem byl tam háček, ten terén byl, jak se říká, hrůza, běs a utrpení. Ještě že se mnou nešel. To by asi nadával.... Šla se mnou paní psounková, ta z toho měla velkou srandu, tlamičku měla skoro od ucha k uchu, ale já v jednu chvíli říkala, no, tak to jsem tedy přecenila svoje síly a budu se snad muset vrátit.... Nakonec jsem to nevzdala, protáhla se mezi dvěma skalkami tak, že jsem se pohybovala metr po metru a pod nohami mi chvíliemi docela klouzala zemina s jehličím, v jednu chvíli jsem dokonce spadla o kus níž, ale nakonec jsem celá udýchaná stála nahoře. Měla jsem trochu odřenou bundu a špinavé nohy, ale velkou radost, že jsem to dala. Kešku jsem pak po chvilčce uviděla, zapsala a kochala se nádherným výhledem docela dlouhou dobu, než bývalý přišel.
A já si najednou uvědomila, jak podobný je teď můj život. Ano, teď se taky prodírám nahoru dost náročným terénem, ale budu to mít za chvilku za sebou. Jen musím vydržet a nevzdat to. A pak ten výhled....

Velká pravda! Díky za připomenutí! Jen vydržet!

Ale u kazdeho ta cesta trva jinak dlouho,nekomu staci par mesicu,nekomu let a nekdo nezapomene cely zivot.

cibul
Ano, mám to úplně stejně. Bojovat s někým? Proč? Jednou nebo v něčem je lepší druhý a jindy zase já a to je přeci naprosto v pořádku. Jsem asi divná, ale mám radost, když se daří oběma. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem asi i dost naivní. Ale měnit to nechci, abych se musela učit s druhými bojovat. [b napsal(a):

Když mě někdo využije, tak si říkám - však ono na tebe taky dojde....[/b]

Proč divná? To je snad normální, že člověk má radost, když se daří i jeho blízkým. Někdo má ale bojůvky rád a nemusí to být špatně , odpovídá to jeho naturelu. Mám jednoho známého velice hodný člověk, ale je prostě temperamentní, takže jeho projev někdy může vypadat, že "bojuje", ale není to tak. Je to pouze jeho projev.
ale takové ty opravdové boje, no kdo by v tom chtěl žít...
Poslední věta: tak to já mám úplně jinak.Vůbec v těchto případech nepřemýšlím o tom, že by na toho druhého mělo také dojít, ale chybu vidím v sobě, ve svém přístupu. Tím pádem se z toho snažím poučit a většinou už mě ten konkrétní člověk už nikdy "nenapálí".

Upravil(a) Judyna (12. 8. 2020 18:20)

eremuruss napsal(a):

LENNNA napsal(a):

cibule napsal(a):

Tak jsem si dneska ráno vzpomněla na náš poslední výlet, který byl jen dva dny před jeho odchodem.
Byli jsme ve skalách hledat kešky. V jednu chvíli u docela vysokých skal se naše cesty rozdělily. Já paličatě hledala tu nejrychlejší cestu a on šel po pohodlné cestě, která ho tam taky dovedla, ale byla tak skoro o kilometr delší a ještě vedla po většinu té cesty po silnici, kde jezdila auta.
Na začátku jsme ani jeden nevěděli, jaká ta cesta bude, ale oba jsme si mysleli, že jdeme správně. Nechtěla jsem ho k ničemu nutit, a tak jsem ho nechala jít. Jen jsem mu mobilem řekla, že jdu ze druhé strany a sejdeme se nahoře. No, a moje cesta nakonec opravdu byla ta správná a kešku jsem docela rychle našla a ze strany, co jsem šla, byla jedině vidět. Ovšem byl tam háček, ten terén byl, jak se říká, hrůza, běs a utrpení. Ještě že se mnou nešel. To by asi nadával.... Šla se mnou paní psounková, ta z toho měla velkou srandu, tlamičku měla skoro od ucha k uchu, ale já v jednu chvíli říkala, no, tak to jsem tedy přecenila svoje síly a budu se snad muset vrátit.... Nakonec jsem to nevzdala, protáhla se mezi dvěma skalkami tak, že jsem se pohybovala metr po metru a pod nohami mi chvíliemi docela klouzala zemina s jehličím, v jednu chvíli jsem dokonce spadla o kus níž, ale nakonec jsem celá udýchaná stála nahoře. Měla jsem trochu odřenou bundu a špinavé nohy, ale velkou radost, že jsem to dala. Kešku jsem pak po chvilčce uviděla, zapsala a kochala se nádherným výhledem docela dlouhou dobu, než bývalý přišel.
A já si najednou uvědomila, jak podobný je teď můj život. Ano, teď se taky prodírám nahoru dost náročným terénem, ale budu to mít za chvilku za sebou. Jen musím vydržet a nevzdat to. A pak ten výhled....

Velká pravda! Díky za připomenutí! Jen vydržet!

Ale u kazdeho ta cesta trva jinak dlouho,nekomu staci par mesicu,nekomu let a nekdo nezapomene cely zivot.

Já myslím, že úplně zapomenout se nedá. Ale vyrovnat se s tím snad doufám, že ano. A že to nebude trvat roky. To bych opravdu nechtěla. Ale kdo ví...

cibule napsal(a):

Tak jsem si dneska ráno vzpomněla na náš poslední výlet, který byl jen dva dny před jeho odchodem.
Byli jsme ve skalách hledat kešky. V jednu chvíli u docela vysokých skal se naše cesty rozdělily. Já paličatě hledala tu nejrychlejší cestu a on šel po pohodlné cestě, která ho tam taky dovedla, ale byla tak skoro o kilometr delší a ještě vedla po většinu té cesty po silnici, kde jezdila auta.
Na začátku jsme ani jeden nevěděli, jaká ta cesta bude, ale oba jsme si mysleli, že jdeme správně. Nechtěla jsem ho k ničemu nutit, a tak jsem ho nechala jít. Jen jsem mu mobilem řekla, že jdu ze druhé strany a sejdeme se nahoře. No, a moje cesta nakonec opravdu byla ta správná a kešku jsem docela rychle našla a ze strany, co jsem šla, byla jedině vidět. Ovšem byl tam háček, ten terén byl, jak se říká, hrůza, běs a utrpení. Ještě že se mnou nešel. To by asi nadával.... Šla se mnou paní psounková, ta z toho měla velkou srandu, tlamičku měla skoro od ucha k uchu, ale já v jednu chvíli říkala, no, tak to jsem tedy přecenila svoje síly a budu se snad muset vrátit.... Nakonec jsem to nevzdala, protáhla se mezi dvěma skalkami tak, že jsem se pohybovala metr po metru a pod nohami mi chvíliemi docela klouzala zemina s jehličím, v jednu chvíli jsem dokonce spadla o kus níž, ale nakonec jsem celá udýchaná stála nahoře. Měla jsem trochu odřenou bundu a špinavé nohy, ale velkou radost, že jsem to dala. Kešku jsem pak po chvilčce uviděla, zapsala a kochala se nádherným výhledem docela dlouhou dobu, než bývalý přišel.
A já si najednou uvědomila, jak podobný je teď můj život. Ano, teď se taky prodírám nahoru dost náročným terénem, ale budu to mít za chvilku za sebou. Jen musím vydržet a nevzdat to. A pak ten výhled....

Čistě náhodou symbolické...
Cibulko, pravidelně čtu, co sem dáváš, a řekla bych, že se tvůj příběh vyvíjí opravdu dobře. Držím palce, aby to pokračovalo stále v tomto duchu.

vrabčák napsal(a):

cibule napsal(a):

Tak jsem si dneska ráno vzpomněla na náš poslední výlet, který byl jen dva dny před jeho odchodem.
Byli jsme ve skalách hledat kešky. V jednu chvíli u docela vysokých skal se naše cesty rozdělily. Já paličatě hledala tu nejrychlejší cestu a on šel po pohodlné cestě, která ho tam taky dovedla, ale byla tak skoro o kilometr delší a ještě vedla po většinu té cesty po silnici, kde jezdila auta.
Na začátku jsme ani jeden nevěděli, jaká ta cesta bude, ale oba jsme si mysleli, že jdeme správně. Nechtěla jsem ho k ničemu nutit, a tak jsem ho nechala jít. Jen jsem mu mobilem řekla, že jdu ze druhé strany a sejdeme se nahoře. No, a moje cesta nakonec opravdu byla ta správná a kešku jsem docela rychle našla a ze strany, co jsem šla, byla jedině vidět. Ovšem byl tam háček, ten terén byl, jak se říká, hrůza, běs a utrpení. Ještě že se mnou nešel. To by asi nadával.... Šla se mnou paní psounková, ta z toho měla velkou srandu, tlamičku měla skoro od ucha k uchu, ale já v jednu chvíli říkala, no, tak to jsem tedy přecenila svoje síly a budu se snad muset vrátit.... Nakonec jsem to nevzdala, protáhla se mezi dvěma skalkami tak, že jsem se pohybovala metr po metru a pod nohami mi chvíliemi docela klouzala zemina s jehličím, v jednu chvíli jsem dokonce spadla o kus níž, ale nakonec jsem celá udýchaná stála nahoře. Měla jsem trochu odřenou bundu a špinavé nohy, ale velkou radost, že jsem to dala. Kešku jsem pak po chvilčce uviděla, zapsala a kochala se nádherným výhledem docela dlouhou dobu, než bývalý přišel.
A já si najednou uvědomila, jak podobný je teď můj život. Ano, teď se taky prodírám nahoru dost náročným terénem, ale budu to mít za chvilku za sebou. Jen musím vydržet a nevzdat to. A pak ten výhled....

Čistě náhodou symbolické...
Cibulko, pravidelně čtu, co sem dáváš, a řekla bych, že se tvůj příběh vyvíjí opravdu dobře. Držím palce, aby to pokračovalo stále v tomto duchu.

Ani nevíš, jak mě tvoje zpráva po ránu potěšila! Děkuji!
A o tom ten život právě je. Každý den se najde minimálně jeden člověk (ale spíš víc), díky kterému si říkám, že vše má svůj smysl a vyvíjí se (asi) dobře. A taky mě to moc pomáhá jít dál.
Mám teď asi třetí den takovou lehčí krizi. Myšlenky útočí nějak intenzivněji, špatně spím a mám pocit, že jsem zase trošku sklouzla zpátky na kolena. ALE jako správná dáma, se z těch kolen zase zvednu, rozhlédnu se kolem, jestli někdo mé drobné zaškobrtnutí nezaznamenal, opráším si sukni, pohodím hlavou a pokračuji dál!

A dneska budu mít návštěvu. Mojí milou kamarádku. Těším se na ní a doufám, že to jako hostitelka moc neprojedu...

A ještě jednu výhodu tohle všechno má. Už obléknu a v pohodě zapnu oblečení, které jsem nosila před skoro dvaceti lety. A sukně, které jsem si ušila a už mi bohužel začínaly být malé, se vrátily zpátky do šatníku. Co bych za tohle ještě před půl rokem dala....

Upravil(a) cibule (13. 8. 2020 7:41)