14. února : Váení uivatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to poruení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 14. února : Kyjevské smaené fazole. I bez masa se dá připravit skvělý oběd! 14. února : Menopauza mění vzhled eny. Na co vechno má vliv kolísající hladina hormonů |
|
|
Palomita napsal(a):
Acher napsal(a):
V lásce vyhrává ten, kdo má rád méně Přestoe je ideál, brát toho druhého takového jaký je a aby to bylo oboustranné, láska sama o sobě je o sebeobětování. Pokud mám touhu se tomu druhému přizpůsobovat - tedy vycházet vstříc a není to zneuíváno, ale naopak opětováno.....no, tak to je na román
V lásce by měli chytit jackpot oba. Není to o výhrách či prohrách. Je to o souznění a kompromisech. Aspoň u nás to tak je. Navzdory tomu, jací jsme "hrozní" (co si o sobě sami myslíme a co nám mnohdy říkají i ostatní "jak s ní(m) můe být.."), ten druhý ví, e ho nic lepího nemohlo potkat. A o tom to je. V ivotě jsem přistoupila na mnoho kompromisů, ale nikdy bych je nepovaovala za sebeobětování. Pokud bych měla tento pocit, nepřistoupila bych na to a museli bychom hledat jiné řeení. Ale mým cílem je, aby se partner měl dobře a cítil se spokojený a to stejné vnímám i z jeho chování. A moná i díky tomu se nám povedlo u překonat pár zásadních ivotních zádrhelů. Není to o tom "kdo vyhraje", ale jak můeme vyhrát oba. Nesoupeříme Ano, vím, zní to jako těká nuda
Palomito, !
Není tady
Palomita napsal(a):
Selima napsal(a):
Vie čo, mňa vdy fascinovalo, keď žudia od začiatku presne vedeli, aký vzah potrebujú, aký chcú ma... ja mávam akú-takú predstavu, ale realita sa potom často vyvrbí inak - v závislosti od druhého, od toho, o hžadá on, prípadne nakožko sme kompatibilní... Mne vyhovuje vzah "spriatelených garsóniek", ale keby do môjho uprataného, zariadeného ivota vtrhla zamilovanos a spôsobila v ňom vietor, aj by som sa mono ete dala na nejaké to spolubývanie... lene vopred to práve nikdy neviem.
Vidí, vzhledem k okolnostem jsem vdycky věděla naprosto přesně co chci. Moná právě proto jsem byla i vnitřně smířená s tím, e zůstanu sama a ta mylenka mě nijak neděsila. Jako obvykle, ivot překvapil a snesl mi modré z nebe A i kdy jsem proila i velmi vánivý vztah, tak se nae due nepotkaly a finále bylo celkem fiasko. Jak jsme rychle vzplály, tak jsme rychle vychladly.. Natěstí to nejlepí přichází na konec A jestli to nepřilo, tak to jednodue jetě není konec
Prečo mám pocit, e si ďalej v príspevku odporuje tomu začiatku...? Neviem, je to len dojem...
Není tady
Palomita napsal(a):
Acher napsal(a):
V lásce vyhrává ten, kdo má rád méně Přestoe je ideál, brát toho druhého takového jaký je a aby to bylo oboustranné, láska sama o sobě je o sebeobětování. Pokud mám touhu se tomu druhému přizpůsobovat - tedy vycházet vstříc a není to zneuíváno, ale naopak opětováno.....no, tak to je na román
V lásce by měli chytit jackpot oba. Není to o výhrách či prohrách. Je to o souznění a kompromisech. Aspoň u nás to tak je. Navzdory tomu, jací jsme "hrozní" (co si o sobě sami myslíme a co nám mnohdy říkají i ostatní "jak s ní(m) můe být.."), ten druhý ví, e ho nic lepího nemohlo potkat. A o tom to je. V ivotě jsem přistoupila na mnoho kompromisů, ale nikdy bych je nepovaovala za sebeobětování. Pokud bych měla tento pocit, nepřistoupila bych na to a museli bychom hledat jiné řeení. Ale mým cílem je, aby se partner měl dobře a cítil se spokojený a to stejné vnímám i z jeho chování. A moná i díky tomu se nám povedlo u překonat pár zásadních ivotních zádrhelů. Není to o tom "kdo vyhraje", ale jak můeme vyhrát oba. Nesoupeříme Ano, vím, zní to jako těká nuda
No a to je %ďalí potenciálny problém či jablko sváru - ja to mám ako Ty a bývalý naopak potreboval partnerský vzah ako súa "kto z koho" a čudoval sa úprimne, e ma to nenadchýna ....
Není tady
Prečo mám pocit, e si ďalej v príspevku odporuje tomu začiatku...? Neviem, je to len dojem...
To nevím, ale nic není nemoné
Není tady
Selima napsal(a):
No a to je %ďalí potenciálny problém či jablko sváru - ja to mám ako Ty a bývalý naopak potreboval partnerský vzah ako súa "kto z koho" a čudoval sa úprimne, e ma to nenadchýna ....
Jo, mě to věčný bojování ubíjí a nebaví mě to. Někdo to k ivotu můe potřebovat, ale na to taky musí být dva. Nevyhledávám takové boje ani v práci.
Není tady
rina napsal(a):
Ví co?
Myslím e kdybys " nehledal" (nedoufal v... - dosaď, co je libo), tak bys sem nepsal. Ani kvůli Cibuli.
Byl bys smířenej a vyrovnanej se situací, a téma, o kt. se tady píe, by tě neoslovilo.
Vkládáte mi do úst Vá způsob mylení
Člověk je ve své podstatě jen uzlíček nervů a emocí. Nejblií pravda nejspí bude, e hledám i nehledám. Nějaký takový mix podle momentálního emočního rozpoloení. Nejsem stroj a nemám v srdci kámen.
rina napsal(a):
Váně?
A kde je ta obrovská láska?
Na tohle jsem u odpověděl. Dva roky trvalo odpoutání (+-). Zdá se Vám to málo?
Judyna napsal(a):
Achere - k Tvým reakcím na moje příspěvky - píe o svém vztahu. Nezchci se Tě v ádném řpípadě dotknout, ale nebyla to trochu závislost z Tvé strany?
Spí bych to nazval nekritický přístup.
Někdo tu psal, e na vztah jsou vdy dva a rozpad není nikdy chybou jen jednoho. To je pravda. Rovně mám podíl na rozpadu mého vztahu. Nechci aby vznikl dojem, e se stylizuji do role oběti.
Není tady
Palomita napsal(a):
Selima napsal(a):
No a to je %ďalí potenciálny problém či jablko sváru - ja to mám ako Ty a bývalý naopak potreboval partnerský vzah ako súa "kto z koho" a čudoval sa úprimne, e ma to nenadchýna ....
Jo, mě to věčný bojování ubíjí a nebaví mě to. Někdo to k ivotu můe potřebovat, ale na to taky musí být dva. Nevyhledávám takové boje ani v práci.
Ano, mám to úplně stejně. Bojovat s někým? Proč? Jednou nebo v něčem je lepí druhý a jindy zase já a to je přeci naprosto v pořádku. Jsem asi divná, ale mám radost, kdy se daří oběma. Kdy o tom tak přemýlím, tak jsem asi i dost naivní. Ale měnit to nechci, abych se musela učit s druhými bojovat. Kdy mě někdo vyuije, tak si říkám - vak ono na tebe taky dojde....
Není tady
Tak jsem si dneska ráno vzpomněla na ná poslední výlet, který byl jen dva dny před jeho odchodem.
Byli jsme ve skalách hledat keky. V jednu chvíli u docela vysokých skal se nae cesty rozdělily. Já paličatě hledala tu nejrychlejí cestu a on el po pohodlné cestě, která ho tam taky dovedla, ale byla tak skoro o kilometr delí a jetě vedla po větinu té cesty po silnici, kde jezdila auta.
Na začátku jsme ani jeden nevěděli, jaká ta cesta bude, ale oba jsme si mysleli, e jdeme správně. Nechtěla jsem ho k ničemu nutit, a tak jsem ho nechala jít. Jen jsem mu mobilem řekla, e jdu ze druhé strany a sejdeme se nahoře. No, a moje cesta nakonec opravdu byla ta správná a keku jsem docela rychle nala a ze strany, co jsem la, byla jedině vidět. Ovem byl tam háček, ten terén byl, jak se říká, hrůza, běs a utrpení. Jetě e se mnou neel. To by asi nadával.... la se mnou paní psounková, ta z toho měla velkou srandu, tlamičku měla skoro od ucha k uchu, ale já v jednu chvíli říkala, no, tak to jsem tedy přecenila svoje síly a budu se snad muset vrátit.... Nakonec jsem to nevzdala, protáhla se mezi dvěma skalkami tak, e jsem se pohybovala metr po metru a pod nohami mi chvíliemi docela klouzala zemina s jehličím, v jednu chvíli jsem dokonce spadla o kus ní, ale nakonec jsem celá udýchaná stála nahoře. Měla jsem trochu odřenou bundu a pinavé nohy, ale velkou radost, e jsem to dala. Keku jsem pak po chvilčce uviděla, zapsala a kochala se nádherným výhledem docela dlouhou dobu, ne bývalý přiel.
A já si najednou uvědomila, jak podobný je teď můj ivot. Ano, teď se taky prodírám nahoru dost náročným terénem, ale budu to mít za chvilku za sebou. Jen musím vydret a nevzdat to. A pak ten výhled....
Není tady
cibule napsal(a):
Ano, mám to úplně stejně. Bojovat s někým? Proč? Jednou nebo v něčem je lepí druhý a jindy zase já a to je přeci naprosto v pořádku. Jsem asi divná, ale mám radost, kdy se daří oběma. Kdy o tom tak přemýlím, tak jsem asi i dost naivní. Ale měnit to nechci, abych se musela učit s druhými bojovat. Kdy mě někdo vyuije, tak si říkám - vak ono na tebe taky dojde....
Má můj respekt a obdiv. Mým problémem je zrcadlení. Jak se kdo chová ke mě, tak se chovám já k němu. Neumím být tím zdrojem změny. Být milá na někoho, kdo se ke mě chová dlouhodobě nepěkně, není můj álek kávy. To ho radi polu do zádele
Se mi vybavilo: "My eny jsme andělé. A kdy nám někdo poláme křídla, prostě v létání pokračujeme na kotěti! Jsme flexibilní."
Není tady
cibule napsal(a):
Tak jsem si dneska ráno vzpomněla na ná poslední výlet, který byl jen dva dny před jeho odchodem.
Byli jsme ve skalách hledat keky. V jednu chvíli u docela vysokých skal se nae cesty rozdělily. Já paličatě hledala tu nejrychlejí cestu a on el po pohodlné cestě, která ho tam taky dovedla, ale byla tak skoro o kilometr delí a jetě vedla po větinu té cesty po silnici, kde jezdila auta.
Na začátku jsme ani jeden nevěděli, jaká ta cesta bude, ale oba jsme si mysleli, e jdeme správně. Nechtěla jsem ho k ničemu nutit, a tak jsem ho nechala jít. Jen jsem mu mobilem řekla, e jdu ze druhé strany a sejdeme se nahoře. No, a moje cesta nakonec opravdu byla ta správná a keku jsem docela rychle nala a ze strany, co jsem la, byla jedině vidět. Ovem byl tam háček, ten terén byl, jak se říká, hrůza, běs a utrpení. Jetě e se mnou neel. To by asi nadával.... la se mnou paní psounková, ta z toho měla velkou srandu, tlamičku měla skoro od ucha k uchu, ale já v jednu chvíli říkala, no, tak to jsem tedy přecenila svoje síly a budu se snad muset vrátit.... Nakonec jsem to nevzdala, protáhla se mezi dvěma skalkami tak, e jsem se pohybovala metr po metru a pod nohami mi chvíliemi docela klouzala zemina s jehličím, v jednu chvíli jsem dokonce spadla o kus ní, ale nakonec jsem celá udýchaná stála nahoře. Měla jsem trochu odřenou bundu a pinavé nohy, ale velkou radost, e jsem to dala. Keku jsem pak po chvilčce uviděla, zapsala a kochala se nádherným výhledem docela dlouhou dobu, ne bývalý přiel.
A já si najednou uvědomila, jak podobný je teď můj ivot. Ano, teď se taky prodírám nahoru dost náročným terénem, ale budu to mít za chvilku za sebou. Jen musím vydret a nevzdat to. A pak ten výhled....
Velká pravda! Díky za připomenutí! Jen vydret!
Není tady
cibule, mě se líbí, e jsi bojovnice i kdy se tak vůbec neprezentuje. Přitom má odvahy na rozdávání
Není tady
Palomita napsal(a):
Mým problémem je zrcadlení. Jak se kdo chová ke mě, tak se chovám já k němu. Neumím být tím zdrojem změny. Být milá na někoho, kdo se ke mě chová dlouhodobě nepěkně, není můj álek kávy. To ho radi polu do zádele
Wov...kdybych se měl tehdy chovat k bývalce jako ona ke mě, u jsou děcka sirotci, brrr, jetě teď mi z toho cuká levé víčko
Njn, kadý jsem hold jiný...
Upravil(a) Acher (12. 8. 2020 11:19)
Není tady
Acher napsal(a):
Wov...kdybych se měl tehdy chovat k bývalce jako ona ke mě, u jsou děcka sirotci, brrr, jetě teď mi z toho cuká levé víčko
Njn, kadý jsem hold jiný...
Jo, jsme Primárně jsem na kadého milá a vlídná. Ale vechno si líbit opravdu nenechám A tebe bývalka taky nezabila i kdy se chovala kdoví jak, take sláva, e děti nejsou ani poloviční sirotci
Není tady
Palomita napsal(a):
cibule napsal(a):
Ano, mám to úplně stejně. Bojovat s někým? Proč? Jednou nebo v něčem je lepí druhý a jindy zase já a to je přeci naprosto v pořádku. Jsem asi divná, ale mám radost, kdy se daří oběma. Kdy o tom tak přemýlím, tak jsem asi i dost naivní. Ale měnit to nechci, abych se musela učit s druhými bojovat. Kdy mě někdo vyuije, tak si říkám - vak ono na tebe taky dojde....
Má můj respekt a obdiv. Mým problémem je zrcadlení. Jak se kdo chová ke mě, tak se chovám já k němu. Neumím být tím zdrojem změny. Být milá na někoho, kdo se ke mě chová dlouhodobě nepěkně, není můj álek kávy. To ho radi polu do zádele
Se mi vybavilo: "My eny jsme andělé. A kdy nám někdo poláme křídla, prostě v létání pokračujeme na kotěti! Jsme flexibilní."
Kdepak holka, není co obdivovat. On to bude spí jen můj způsob obrany, který se mi zatím nejvíc vyplatil. Jedna moje bývalá kolegyně mi tuhle řekla, e jsem jí v práci občas lezla na nervy tím, jak jsem se dokázala usmívat a být milá na skoro kadého blba (myslím člověka obecně, eny i mue), který se choval patně a byl nepříjemný. Já si to ani neuvědomovala, ale kdy jsem nad tím zpětně přemýlela, tak jsem si uvědomila, e to byla jen moje taktika. Potřebovala jsem, abychom doli ke společnému cíli a tohle byla nejrychlejí a nejméně namáhavá cesta.
A bývalý by ti určitě povykládal, jak jsem se uměla občas rozčílit...
Ale je fakt, e bojovat jako kdo přečůrá vý nebo kdo má tu pravdu, tak to moc nemusím.
Upravil(a) cibule (12. 8. 2020 12:02)
Není tady
cibule napsal(a):
Kdepak holka, není co obdivovat. On to bude spí jen můj způsob obrany, který se mi zatím nejvíc vyplatil. Jedna moje bývalá kolegyně mi tuhle řekla, e jsem jí v práci občas lezla na nervy tím, jak jsem se dokázala usmívat a být milá na skoro kadého blba (myslím člověka obecně, eny i mue), který se choval patně a byl nepříjemný. Já si to ani neuvědomovala, ale kdy jsem nad tím zpětně přemýlela, tak jsem si uvědomila, e to byla jen moje taktika. Potřebovala jsem, abychom doli ke společnému cíli a tohle byla nejrychlejí a nejméně namáhavá cesta.
A bývalý by ti určitě povykládal, jak jsem se uměla občas rozčílit...
Ale je fakt, e bojovat jako kdo přečůrá vý nebo kdo má tu pravdu, tak to moc nemusím.
V práci tohle taky neřeím, myslím u klientů. Tam to beru naopak jako výzvu - přijde nerudnej týpek a odchází usměvavej jak měsíček na hnoji. To jde často snadno. Jednou jedinkrát se mi stalo, e na mě klient půl hodiny fakt řval a já pořád v klidu. Pak u mi dola trpělivost, postavila jsem se a zařvala na něj A CO VLASTNĚ CHCETE. Se zarazil, pak řekl, e si chce stěovat. No to byla úleva, cíl dosaen Jsem se mile usmála a opět klidným, vlídným a hlavně úlevným tónem jsem pronesla "No, e jste to neřekl hned".. Otočila jsem se na podpatku a la pro vedoucí, e tam má práci Ten byl fakt korunovanej Ale třeba na dlouhodobou spolupráci si vybírám i podle typu lidí. S arogantníma blbama se radi nezahazovat.
V tom zdroji změny jsem měla spí na mysli takové to, jak je jeden ze dvojice a zlej, pořád jen nadává, kritizuje, uráí.. a ten druhej místo aby řekl "hej, zklidni to", tak jen - ano miláčku, ne miláčku, jistě miláčku a nebo mlčí. To nezvládám.
Není tady
Áno, aj ja vdy najprv skúam po dobrom - a pokiaž ide o pracovné veci alebo krátkodobý kontakt, tak v tom dobrom aj vytrvám. Lene sú žudia, ktorí slunos, pozitivitu a ochotu povaujú za slabos a dlhodobo sa to s nimi proste nedá. A tam sa zmením, niekedy z okamihu na okamih, na dračicu. Etna je proti mne eveliaci vánok. Ale pokojná a mierna cesta má vdy prednos - ak je teda moná.
Druhá vec je, e ja som sa (a dodnes to občas platí) odmietala zo zásady háda, hlavne také tie konflikty o blbos, kde jeden chce vypusti paru! No a keď bývalý nevypustil paru a ete sa cítil ako nemoný cholerik - ktorým aj bol a je - tak mi to dal potom o to viac vyra. Take niekedy je mono lepie podvoli sa, necha búrlivých samonasieračov vybúri sa... a ís ďalej.
Není tady
LENNNA napsal(a):
cibule napsal(a):
Tak jsem si dneska ráno vzpomněla na ná poslední výlet, který byl jen dva dny před jeho odchodem.
Byli jsme ve skalách hledat keky. V jednu chvíli u docela vysokých skal se nae cesty rozdělily. Já paličatě hledala tu nejrychlejí cestu a on el po pohodlné cestě, která ho tam taky dovedla, ale byla tak skoro o kilometr delí a jetě vedla po větinu té cesty po silnici, kde jezdila auta.
Na začátku jsme ani jeden nevěděli, jaká ta cesta bude, ale oba jsme si mysleli, e jdeme správně. Nechtěla jsem ho k ničemu nutit, a tak jsem ho nechala jít. Jen jsem mu mobilem řekla, e jdu ze druhé strany a sejdeme se nahoře. No, a moje cesta nakonec opravdu byla ta správná a keku jsem docela rychle nala a ze strany, co jsem la, byla jedině vidět. Ovem byl tam háček, ten terén byl, jak se říká, hrůza, běs a utrpení. Jetě e se mnou neel. To by asi nadával.... la se mnou paní psounková, ta z toho měla velkou srandu, tlamičku měla skoro od ucha k uchu, ale já v jednu chvíli říkala, no, tak to jsem tedy přecenila svoje síly a budu se snad muset vrátit.... Nakonec jsem to nevzdala, protáhla se mezi dvěma skalkami tak, e jsem se pohybovala metr po metru a pod nohami mi chvíliemi docela klouzala zemina s jehličím, v jednu chvíli jsem dokonce spadla o kus ní, ale nakonec jsem celá udýchaná stála nahoře. Měla jsem trochu odřenou bundu a pinavé nohy, ale velkou radost, e jsem to dala. Keku jsem pak po chvilčce uviděla, zapsala a kochala se nádherným výhledem docela dlouhou dobu, ne bývalý přiel.
A já si najednou uvědomila, jak podobný je teď můj ivot. Ano, teď se taky prodírám nahoru dost náročným terénem, ale budu to mít za chvilku za sebou. Jen musím vydret a nevzdat to. A pak ten výhled....Velká pravda! Díky za připomenutí! Jen vydret!
Ale u kazdeho ta cesta trva jinak dlouho,nekomu staci par mesicu,nekomu let a nekdo nezapomene cely zivot.
Není tady
eremuruss napsal(a):
LENNNA napsal(a):
cibule napsal(a):
Tak jsem si dneska ráno vzpomněla na ná poslední výlet, který byl jen dva dny před jeho odchodem.
Byli jsme ve skalách hledat keky. V jednu chvíli u docela vysokých skal se nae cesty rozdělily. Já paličatě hledala tu nejrychlejí cestu a on el po pohodlné cestě, která ho tam taky dovedla, ale byla tak skoro o kilometr delí a jetě vedla po větinu té cesty po silnici, kde jezdila auta.
Na začátku jsme ani jeden nevěděli, jaká ta cesta bude, ale oba jsme si mysleli, e jdeme správně. Nechtěla jsem ho k ničemu nutit, a tak jsem ho nechala jít. Jen jsem mu mobilem řekla, e jdu ze druhé strany a sejdeme se nahoře. No, a moje cesta nakonec opravdu byla ta správná a keku jsem docela rychle nala a ze strany, co jsem la, byla jedině vidět. Ovem byl tam háček, ten terén byl, jak se říká, hrůza, běs a utrpení. Jetě e se mnou neel. To by asi nadával.... la se mnou paní psounková, ta z toho měla velkou srandu, tlamičku měla skoro od ucha k uchu, ale já v jednu chvíli říkala, no, tak to jsem tedy přecenila svoje síly a budu se snad muset vrátit.... Nakonec jsem to nevzdala, protáhla se mezi dvěma skalkami tak, e jsem se pohybovala metr po metru a pod nohami mi chvíliemi docela klouzala zemina s jehličím, v jednu chvíli jsem dokonce spadla o kus ní, ale nakonec jsem celá udýchaná stála nahoře. Měla jsem trochu odřenou bundu a pinavé nohy, ale velkou radost, e jsem to dala. Keku jsem pak po chvilčce uviděla, zapsala a kochala se nádherným výhledem docela dlouhou dobu, ne bývalý přiel.
A já si najednou uvědomila, jak podobný je teď můj ivot. Ano, teď se taky prodírám nahoru dost náročným terénem, ale budu to mít za chvilku za sebou. Jen musím vydret a nevzdat to. A pak ten výhled....Velká pravda! Díky za připomenutí! Jen vydret!
Ale u kazdeho ta cesta trva jinak dlouho,nekomu staci par mesicu,nekomu let a nekdo nezapomene cely zivot.
Erem, jak ty se vlastně má? Moc sem u nepíe, ráda tě vdy vidím.
Není tady
cibul
Ano, mám to úplně stejně. Bojovat s někým? Proč? Jednou nebo v něčem je lepí druhý a jindy zase já a to je přeci naprosto v pořádku. Jsem asi divná, ale mám radost, kdy se daří oběma. Kdy o tom tak přemýlím, tak jsem asi i dost naivní. Ale měnit to nechci, abych se musela učit s druhými bojovat. [b napsal(a):Kdy mě někdo vyuije, tak si říkám - vak ono na tebe taky dojde....[/b]
Proč divná? To je snad normální, e člověk má radost, kdy se daří i jeho blízkým. Někdo má ale bojůvky rád a nemusí to být patně , odpovídá to jeho naturelu. Mám jednoho známého velice hodný člověk, ale je prostě temperamentní, take jeho projev někdy můe vypadat, e "bojuje", ale není to tak. Je to pouze jeho projev.
ale takové ty opravdové boje, no kdo by v tom chtěl ít...
Poslední věta: tak to já mám úplně jinak.Vůbec v těchto případech nepřemýlím o tom, e by na toho druhého mělo také dojít, ale chybu vidím v sobě, ve svém přístupu. Tím pádem se z toho snaím poučit a větinou u mě ten konkrétní člověk u nikdy "nenapálí".
Upravil(a) Judyna (12. 8. 2020 18:20)
Není tady
Palomita napsal(a):
cibule napsal(a):
Kdepak holka, není co obdivovat. On to bude spí jen můj způsob obrany, který se mi zatím nejvíc vyplatil. Jedna moje bývalá kolegyně mi tuhle řekla, e jsem jí v práci občas lezla na nervy tím, jak jsem se dokázala usmívat a být milá na skoro kadého blba (myslím člověka obecně, eny i mue), který se choval patně a byl nepříjemný. Já si to ani neuvědomovala, ale kdy jsem nad tím zpětně přemýlela, tak jsem si uvědomila, e to byla jen moje taktika. Potřebovala jsem, abychom doli ke společnému cíli a tohle byla nejrychlejí a nejméně namáhavá cesta.
A bývalý by ti určitě povykládal, jak jsem se uměla občas rozčílit...
Ale je fakt, e bojovat jako kdo přečůrá vý nebo kdo má tu pravdu, tak to moc nemusím.V práci tohle taky neřeím, myslím u klientů. Tam to beru naopak jako výzvu - přijde nerudnej týpek a odchází usměvavej jak měsíček na hnoji. To jde často snadno. Jednou jedinkrát se mi stalo, e na mě klient půl hodiny fakt řval a já pořád v klidu. Pak u mi dola trpělivost, postavila jsem se a zařvala na něj A CO VLASTNĚ CHCETE. Se zarazil, pak řekl, e si chce stěovat. No to byla úleva, cíl dosaen Jsem se mile usmála a opět klidným, vlídným a hlavně úlevným tónem jsem pronesla "No, e jste to neřekl hned".. Otočila jsem se na podpatku a la pro vedoucí, e tam má práci Ten byl fakt korunovanej Ale třeba na dlouhodobou spolupráci si vybírám i podle typu lidí. S arogantníma blbama se radi nezahazovat.
V tom zdroji změny jsem měla spí na mysli takové to, jak je jeden ze dvojice a zlej, pořád jen nadává, kritizuje, uráí.. a ten druhej místo aby řekl "hej, zklidni to", tak jen - ano miláčku, ne miláčku, jistě miláčku a nebo mlčí. To nezvládám.
Tak to jsi mě pobavila.
A v té dvojici jsem to bohuel asi neuměla zrovna nejlíp. Dlouho jsem mlčela a následující reakce pak byla bouřlivějí ne bylo nutné.
Upravil(a) cibule (12. 8. 2020 18:22)
Není tady
eremuruss napsal(a):
LENNNA napsal(a):
cibule napsal(a):
Tak jsem si dneska ráno vzpomněla na ná poslední výlet, který byl jen dva dny před jeho odchodem.
Byli jsme ve skalách hledat keky. V jednu chvíli u docela vysokých skal se nae cesty rozdělily. Já paličatě hledala tu nejrychlejí cestu a on el po pohodlné cestě, která ho tam taky dovedla, ale byla tak skoro o kilometr delí a jetě vedla po větinu té cesty po silnici, kde jezdila auta.
Na začátku jsme ani jeden nevěděli, jaká ta cesta bude, ale oba jsme si mysleli, e jdeme správně. Nechtěla jsem ho k ničemu nutit, a tak jsem ho nechala jít. Jen jsem mu mobilem řekla, e jdu ze druhé strany a sejdeme se nahoře. No, a moje cesta nakonec opravdu byla ta správná a keku jsem docela rychle nala a ze strany, co jsem la, byla jedině vidět. Ovem byl tam háček, ten terén byl, jak se říká, hrůza, běs a utrpení. Jetě e se mnou neel. To by asi nadával.... la se mnou paní psounková, ta z toho měla velkou srandu, tlamičku měla skoro od ucha k uchu, ale já v jednu chvíli říkala, no, tak to jsem tedy přecenila svoje síly a budu se snad muset vrátit.... Nakonec jsem to nevzdala, protáhla se mezi dvěma skalkami tak, e jsem se pohybovala metr po metru a pod nohami mi chvíliemi docela klouzala zemina s jehličím, v jednu chvíli jsem dokonce spadla o kus ní, ale nakonec jsem celá udýchaná stála nahoře. Měla jsem trochu odřenou bundu a pinavé nohy, ale velkou radost, e jsem to dala. Keku jsem pak po chvilčce uviděla, zapsala a kochala se nádherným výhledem docela dlouhou dobu, ne bývalý přiel.
A já si najednou uvědomila, jak podobný je teď můj ivot. Ano, teď se taky prodírám nahoru dost náročným terénem, ale budu to mít za chvilku za sebou. Jen musím vydret a nevzdat to. A pak ten výhled....Velká pravda! Díky za připomenutí! Jen vydret!
Ale u kazdeho ta cesta trva jinak dlouho,nekomu staci par mesicu,nekomu let a nekdo nezapomene cely zivot.
Já myslím, e úplně zapomenout se nedá. Ale vyrovnat se s tím snad doufám, e ano. A e to nebude trvat roky. To bych opravdu nechtěla. Ale kdo ví...
Není tady
cibule napsal(a):
A v té dvojici jsem to bohuel asi neuměla zrovna nejlíp. Dlouho jsem mlčela a následující reakce pak byla bouřlivějí ne bylo nutné.
Jo, člověk to dusí, dusí a pak bouchne na úplné maličkosti a okolí nechápe. Ze mě musí vechno ven a pokud mono hned S oblibou říkám, e jsem velmi "nasertivní typ" - nastartuju a vytočím se i sama na počkání Natěstí se tomu smějeme a větina takových výbuchů končí smíchem, protoe ve finále jde vdycky o nějakou blbost. Kdy se máme jooo pohádat, tak mlčíme a nebavíme se. Pak si na to sednem v klidu a ve proberem bez emocí. Tisíc lidí, tisíc způsobů komunikace a kadému vyhovuje něco jiného
Není tady
cibule napsal(a):
Tak jsem si dneska ráno vzpomněla na ná poslední výlet, který byl jen dva dny před jeho odchodem.
Byli jsme ve skalách hledat keky. V jednu chvíli u docela vysokých skal se nae cesty rozdělily. Já paličatě hledala tu nejrychlejí cestu a on el po pohodlné cestě, která ho tam taky dovedla, ale byla tak skoro o kilometr delí a jetě vedla po větinu té cesty po silnici, kde jezdila auta.
Na začátku jsme ani jeden nevěděli, jaká ta cesta bude, ale oba jsme si mysleli, e jdeme správně. Nechtěla jsem ho k ničemu nutit, a tak jsem ho nechala jít. Jen jsem mu mobilem řekla, e jdu ze druhé strany a sejdeme se nahoře. No, a moje cesta nakonec opravdu byla ta správná a keku jsem docela rychle nala a ze strany, co jsem la, byla jedině vidět. Ovem byl tam háček, ten terén byl, jak se říká, hrůza, běs a utrpení. Jetě e se mnou neel. To by asi nadával.... la se mnou paní psounková, ta z toho měla velkou srandu, tlamičku měla skoro od ucha k uchu, ale já v jednu chvíli říkala, no, tak to jsem tedy přecenila svoje síly a budu se snad muset vrátit.... Nakonec jsem to nevzdala, protáhla se mezi dvěma skalkami tak, e jsem se pohybovala metr po metru a pod nohami mi chvíliemi docela klouzala zemina s jehličím, v jednu chvíli jsem dokonce spadla o kus ní, ale nakonec jsem celá udýchaná stála nahoře. Měla jsem trochu odřenou bundu a pinavé nohy, ale velkou radost, e jsem to dala. Keku jsem pak po chvilčce uviděla, zapsala a kochala se nádherným výhledem docela dlouhou dobu, ne bývalý přiel.
A já si najednou uvědomila, jak podobný je teď můj ivot. Ano, teď se taky prodírám nahoru dost náročným terénem, ale budu to mít za chvilku za sebou. Jen musím vydret a nevzdat to. A pak ten výhled....
Čistě náhodou symbolické...
Cibulko, pravidelně čtu, co sem dává, a řekla bych, e se tvůj příběh vyvíjí opravdu dobře. Drím palce, aby to pokračovalo stále v tomto duchu.
Není tady
Palomita napsal(a):
cibule napsal(a):
A v té dvojici jsem to bohuel asi neuměla zrovna nejlíp. Dlouho jsem mlčela a následující reakce pak byla bouřlivějí ne bylo nutné.
Jo, člověk to dusí, dusí a pak bouchne na úplné maličkosti a okolí nechápe. Ze mě musí vechno ven a pokud mono hned S oblibou říkám, e jsem velmi "nasertivní typ" - nastartuju a vytočím se i sama na počkání Natěstí se tomu smějeme a větina takových výbuchů končí smíchem, protoe ve finále jde vdycky o nějakou blbost. Kdy se máme jooo pohádat, tak mlčíme a nebavíme se. Pak si na to sednem v klidu a ve proberem bez emocí. Tisíc lidí, tisíc způsobů komunikace a kadému vyhovuje něco jiného
Dobře dělá!
Není tady
vrabčák napsal(a):
cibule napsal(a):
Tak jsem si dneska ráno vzpomněla na ná poslední výlet, který byl jen dva dny před jeho odchodem.
Byli jsme ve skalách hledat keky. V jednu chvíli u docela vysokých skal se nae cesty rozdělily. Já paličatě hledala tu nejrychlejí cestu a on el po pohodlné cestě, která ho tam taky dovedla, ale byla tak skoro o kilometr delí a jetě vedla po větinu té cesty po silnici, kde jezdila auta.
Na začátku jsme ani jeden nevěděli, jaká ta cesta bude, ale oba jsme si mysleli, e jdeme správně. Nechtěla jsem ho k ničemu nutit, a tak jsem ho nechala jít. Jen jsem mu mobilem řekla, e jdu ze druhé strany a sejdeme se nahoře. No, a moje cesta nakonec opravdu byla ta správná a keku jsem docela rychle nala a ze strany, co jsem la, byla jedině vidět. Ovem byl tam háček, ten terén byl, jak se říká, hrůza, běs a utrpení. Jetě e se mnou neel. To by asi nadával.... la se mnou paní psounková, ta z toho měla velkou srandu, tlamičku měla skoro od ucha k uchu, ale já v jednu chvíli říkala, no, tak to jsem tedy přecenila svoje síly a budu se snad muset vrátit.... Nakonec jsem to nevzdala, protáhla se mezi dvěma skalkami tak, e jsem se pohybovala metr po metru a pod nohami mi chvíliemi docela klouzala zemina s jehličím, v jednu chvíli jsem dokonce spadla o kus ní, ale nakonec jsem celá udýchaná stála nahoře. Měla jsem trochu odřenou bundu a pinavé nohy, ale velkou radost, e jsem to dala. Keku jsem pak po chvilčce uviděla, zapsala a kochala se nádherným výhledem docela dlouhou dobu, ne bývalý přiel.
A já si najednou uvědomila, jak podobný je teď můj ivot. Ano, teď se taky prodírám nahoru dost náročným terénem, ale budu to mít za chvilku za sebou. Jen musím vydret a nevzdat to. A pak ten výhled....Čistě náhodou symbolické...
Cibulko, pravidelně čtu, co sem dává, a řekla bych, e se tvůj příběh vyvíjí opravdu dobře. Drím palce, aby to pokračovalo stále v tomto duchu.
Ani neví, jak mě tvoje zpráva po ránu potěila! Děkuji!
A o tom ten ivot právě je. Kadý den se najde minimálně jeden člověk (ale spí víc), díky kterému si říkám, e ve má svůj smysl a vyvíjí se (asi) dobře. A taky mě to moc pomáhá jít dál.
Mám teď asi třetí den takovou lehčí krizi. Mylenky útočí nějak intenzivněji, patně spím a mám pocit, e jsem zase troku sklouzla zpátky na kolena. ALE jako správná dáma, se z těch kolen zase zvednu, rozhlédnu se kolem, jestli někdo mé drobné zakobrtnutí nezaznamenal, opráím si sukni, pohodím hlavou a pokračuji dál!
A dneska budu mít návtěvu. Mojí milou kamarádku. Těím se na ní a doufám, e to jako hostitelka moc neprojedu...
A jetě jednu výhodu tohle vechno má. U obléknu a v pohodě zapnu oblečení, které jsem nosila před skoro dvaceti lety. A sukně, které jsem si uila a u mi bohuel začínaly být malé, se vrátily zpátky do atníku. Co bych za tohle jetě před půl rokem dala....
Upravil(a) cibule (13. 8. 2020 7:41)
Není tady