LENNNA napsal(a):

Palomita napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Já si tohle úplně nemyslím. V ideálním světě by si lidé byli rovni. Navíc já nepsala o lidech, ale o jejich pozicích a tam si lidé rovni určitě nejsou. Žák není roven učitelce ve škole, zaměstananec není roven šéfovi, uklízečka není rovna právničce, atd. - ale to je můj pohled, chápu, že každý to tak vidět nemusí

A to je právě ono.. i uklízečka je člověk a nikdo nemá právo po ní fňákat jen proto, že je já nevím co, ředitel zeměkoule. To stejné žák/učitel

Nemusí po ní "fňákat" (co to je za slovo? ) - ale pokud nedělá svou práci dobře - tak může. Což ona naopak ze své pozice nemůže. Ona je závislá na něm - on jí dává plat, on rozhoduje o té výši platu. On jí dává práci, nařizuje jí, co dělat v práci, jak to dělat v práci. Ona jemu naopak jeho práci nařizovat nemůže. Nejsou si rovni ani náhodou.

Zasa keď si uklízečka najme právničku tak sa situácia trochu mení. Nič nemusí byť len čierno-biele.

Máš svojím spôsobom pravdu - ale pravda je aj to, že napríklad chirurg môže pokojne upratovať (a verím, že mnohé chirurgičky si doma upratujú a moja známa aj u muža-spolu-chirurgra v súkromnej ordinácii), ale som zvedavá, či by si sa nechala operovať od upratovačky - ja teda nie, to napíšem narovinu. A to si vážim obe povolania a každé má svoj význam, ale platí aj toto prvé.

Ale já tu nikde nesrovnávám pozice, či zaměstnání co se rovnosti týče. Tam jsem naopak uvedla, že je jasně dané, kdo má za co zodpovědnost. Řeším tu, jak se lidé k sobě chovají mnohdy právě v rámci svých pozic. Je to zneužívání moci. A kdyby si měl chirurg po sobě sterilizovat a uklízet sál pokaždé, co odoperuje, tak by se asi daleko nedostal. Ne, že by to nezvládl, o tom žádná, ale asi by se snížil jeho výkon a ještě by byla prča, kdyby si při vytírání pod operačním stolem pohnul se zády a  zbytek výkonů musel zrušit. Hlavně, že by si uklidil. Snad každý zvládne uklízet, ne? Pak tedy nevím, proč je tolik uklízecích agentur, když tohle nikdo nepotřebuje. A porpo, když není manažer ve firmě měsíc, nikdo si nevšimne (protože schopný manažer úkony nevykonává, nýbrž deleguje, že), ale jak chybí dva dny uklízečka, všimne si každý

Každý učitel by měl být zároveň i trochu psychologem, a tedy i učitel v autoškole. A když si všimne, že má jeho žák velký strach, měl by se snažit mu pomoci se strachu zbavit. Třeba mu i navrhnout jízdy navíc. Nemyslela jsem tím, že by měl snížit nároky. Jeho cílem by mělo být naučit všechny přihlášené dobře a bezpečně jezdit.

vrabčák napsal(a):

Každý učitel by měl být zároveň i trochu psychologem, a tedy i učitel v autoškole. A když si všimne, že má jeho žák velký strach, měl by se snažit mu pomoci se strachu zbavit. Třeba mu i navrhnout jízdy navíc. Nemyslela jsem tím, že by měl snížit nároky. Jeho cílem by mělo být naučit všechny přihlášené dobře a bezpečně jezdit.

rina napsal(a):

myslím že by si začal dávat sakra pozor, jestli ji má vůbec pustit za volant.

Neplaš, učitel nemá co koho pouštět nebo nepouštět za volant ale prostě ho naučit jezdit. A není snad blbej, aby všechny učil stejně podle jednoho mustru. To už by dávno zkrachoval, protože lidi by si řekli, že nestojí za nic.

Já jsem se na svůj řidičák těšila, jen mě stresoval moment, až pojedu s instruktorem sama (taky jsme jezdili v autě po dvou "žácích". Když byl instruktor na jízdě jen s jedním žákem (tj. bez dalších svědků), šíleně a sprostě prý nadával.
Bylo dopoledne, páteční provoz. Vyklepaná jsem sedla za volant, on před autem kouřil a telefonoval. Když se vedle usadil, odboural mě větou, že doufá, že nepojedu jako pipina. Okamžitě mě to rozhodilo, protože jsem na tu jízdu myslela snad celou noc, dodnes nechápu, kde se ve mně vzal vzdor, ale tehdy jsem řekla: Jestli na mne budete řvát, pane Mrázku, tak zastavím a vystoupím. Nebo začnu troubit. Je mi to jedno. Nejsem vaše dcera, já si to platím. Třásl se mi hlas. On řekl, že se ze mne po*ere, ale celou jízdu vůbec nic. Neřval. Na konci mi řekl - no, vidíte, že se to dá přežít. Když se mě čekající žák zeptal, jestli mi pan Mrázek taky vyhrožoval, že mi přerazí ruku, když budu blbě řadit, nevěřil mému zážitku Nebála jsem se řídit, bála jsem se reakcí spoluřidiče.

Lennno, zkus se domluvit s tatínkem, a někde v bezpečí si natrénuj obsluhu volantu a příslušenství. Nejdřív sleduj za volantem jeho, poslouchej i zvuk, když se řadí rychlost. To dáš! Tfuj, tfuj... držím Ti palce!

Palomita napsal(a):

Irma napsal(a):

Já jsem se na svůj řidičák těšila, jen mě stresoval moment, až pojedu s instruktorem sama (taky jsme jezdili v autě po dvou "žácích". Když byl instruktor na jízdě jen s jedním žákem (tj. bez dalších svědků), šíleně a sprostě prý nadával.
Bylo dopoledne, páteční provoz. Vyklepaná jsem sedla za volant, on před autem kouřil a telefonoval. Když se vedle usadil, odboural mě větou, že doufá, že nepojedu jako pipina. Okamžitě mě to rozhodilo, protože jsem na tu jízdu myslela snad celou noc, dodnes nechápu, kde se ve mně vzal vzdor, ale tehdy jsem řekla: Jestli na mne budete řvát, pane Mrázku, tak zastavím a vystoupím. Nebo začnu troubit. Je mi to jedno. Nejsem vaše dcera, já si to platím. Třásl se mi hlas. On řekl, že se ze mne po*ere, ale celou jízdu vůbec nic. Neřval. Na konci mi řekl - no, vidíte, že se to dá přežít. Když se mě čekající žák zeptal, jestli mi pan Mrázek taky vyhrožoval, že mi přerazí ruku, když budu blbě řadit, nevěřil mému zážitku Nebála jsem se řídit, bála jsem se reakcí spoluřidiče.

Lennno, zkus se domluvit s tatínkem, a někde v bezpečí si natrénuj obsluhu volantu a příslušenství. Nejdřív sleduj za volantem jeho, poslouchej i zvuk, když se řadí rychlost. To dáš! Tfuj, tfuj... držím Ti palce!

Promiň, ale úplně vidím ten výraz jak z filmu Jedna ruka netleská "Nečum na mě, nebo ti useknu ruku" A jinak Člověk by se za sebe měl umět postavit.
Souhlasím, přesně jak píšeš, člověk hodně i odkouká, ale to vlastní ošahání si stejně dříve či později přijít musí.. Pamatuju si na jednu ze svých prvních jízd po řidičáku. Jedu a najednou začne auto tak jakoby škytat.. Chlap mi říká, chcípá ti to.. No to taky slyším, ale CO MÁM DĚLAT???... Podíval se na mě jak na absolutního debila a říká: Podřadit si? .. a zabralo to. Od té doby vím, že auto může začít škytat i když jedu z kopce

Upravil(a) cibule (3. 8. 2020 18:01)

Irma napsal(a):

Palomito, máš skvělé postřehy , až když to čtu, vidím tu situaci z filmu

Počkej, počkej..

Tak si tak dneska říkám, že člověk se nakonec smíří s každou realitou nebo jí aspoň přijme jako nevratnou a zařídí se podle toho. A čas opravdu léčí.

Když ke mně přišla tahle náročná zkušenost, tak jsem už od začátku přečetla snad každý příběh, na který jsem na internetu narazila. Ne že bych to někomu přála, ale díky tomu jsem si uvědomovala, že tohle prožívá opravdu dost lidí. A zvládnou to. A zajímavé mi přišlo, že většinou se po nějaké době odmlčí. Buď sem tam ještě napíšou třeba po delší době, nebo taky už vůbec ne. A u některých mě trochu mrzelo, že už nevím, jak se to u nich vyvíjelo dál.

Teď už tomu asi rozumím. I u mě to bylo ze začátku plné bolesti, emocí a výčitek směrem k sobě, ale postupně jsem se začala smiřovat s realitou. Dnes, po dvou měsících, už jsem někde jinde. Můj život už začíná jít jinou cestičkou, než šel. A začíná mít zase řád. Ráno i odpoledne mluvím s rodinou a jinak už si zařizuji život po svém a už je tolik neotravuji.
Vždycky jsem mimo jiné měla ráda čtení knížek a nemohla jsem se tomu moc věnovat, protože jsme měli malý byt a neměla jsem místo, kde bych se v klidu natáhla s knížkou a ponořila se do děje. Na čtení jsem potřebovala ticho a klid a to bylo nemožné. A najednou to místo mám. Dokonce dvě. Buď si sednu na křeslo u okna a podložím si nohy a nebo se natáhnu rovnou do postele. Ponořím se do děje a najednou je večer a je čas jít spát. Tohle se mi líbí.

Takže tím vším chci napsat, že opravdu není nemožné to zvládnout. Jen je potřeba vydržet ten začátek. Ten je nejhorší. Pak už se to začíná s každým dnem zlepšovat. Netvrdím samozřejmě, že už jsem jen šťastná a veselá, ale situace, kdy je mi ouvej, dokážu zvládnout a vím, že jak přišly, tak i odejdou.

Upravil(a) cibule (4. 8. 2020 7:00)

Palomita napsal(a):

cibule, to je moc pěkně napsáno, a za sebe jsem ráda, že jsem měla a stále mám tu možnost u tebe sledovat tvůj vývoj a jak je líp a líp Připomíná mi to, když byly děti malé a bouchly se hodně třeba do brňavky a plakaly jak moc to bolí. Vždycky jsem jím říkávala "teď to moc bolí, musíš vydržet a postupně ta bolest odezní".. a jak pak byly za chvilku překvapené, že už nic nebolí Takže s potěšením čtu, že tvá "brňavka" už přestává zlobit a jen tak dál!!!!

Moc děkuji.

Selima napsal(a):

Cibul, ja si práve uvedomujem, ako je dobre, že u Teba už rez nastal - a že už sa to celé môže hojiť. Bola som s kamoškou, ktorej muž sa nedávno priznal, že už ROKY má frajerku... a momentálne je viac u nej ako doma. Lenže zatiaľ sa nerozvádza a kamoška sa zaťala, že ona nemá dôvod meniť status quo a nech si o rozvod podá on... No, ale ani on nemá vešmi motiváciu niečo meniť, takže teraz sú tak akosi v medzistave a medzipriestore a ja sledujem, ako ju vždy znovu zničí - keď už jej je chvíľu dobre - keď sa niekto ničnetušiaci spýta a ona musí nanovo vysvetľovať.... alebo naopak zatĺka, s tým že nech si tú novinu oznamuje každému neverník. Jedno horšie ako druhé, fakt. Tiež by jej asi pomohlo, keby sa veci pohli, uzavreli a šlo sa ďalej - trebárs aj každý sám, ale na novej ceste.

Ach jo. Chudák holka....

Dívám se často na Soudní síň, Soudkyně Barbara, Soudce Alexandr a pod.
Nevím, jestli jsou to příběhy podle skutečnosti, mám dojem že ano.

Byl tam příběh, že muž žádal o rozvod a žena nechtěla. On uváděl že si ji váží jako mámu svých dětí, ale že jeho city vůči ní ochladly, že ji nechce podvádět a má jinou.

Tak a tak, ona se pořád bránila, ale soud je stejně rozvedl.
Zkrátil tu cestu "řezu", o které psala Sel.

Potom ukazují ještě, jak všechno v krátké době dopadlo...

Ta smutná žena si brzo našla jiného, a onen muž byl šťastný a spokojený v staronovém vztahu.