Z dávnych egyptských mystérií...


   Tento text, hovoriaci o zmysle ľudskej existencie bol inšpirovaný pradávnym vedením staroegyptskej kasty kňazov Hórovho oka a doplnený najnovšími duchovnými poznatkami.

   Bytie človeka je zasvätené jeho duchovnému vývoju. Prostredníctvom tohto vývoja dochádza k jeho prerodu z animálnej bytosti, uznávajúcej iba zákonitosti vlastného ega v nesmrteľnú bytosť, ktorej je dovolené kráčať po cestách, nachádzajúcich sa za hranicami bežných smrteľníkov.

   Ľudská duša sa opakovane vteľuje na zem a človek tak pokračuje v procese postupného zdokonaľovania, stanoveného Stvoriteľom. Duša vstupuje do rôznych tiel, zakladá rodiny, objavuje sa v rôznych epochách a na rôznych miestach, zažíva rôzne ekonomické podmienky a zdravotné komplikácie.

   K týmto opakovaným reinkarnáciám dochádza na zemi, zatiaľ čo slnečná sústava sa pomaly otáča okolo centra galaxie. Behom tohto času je zem i myseľ človeka ovplyvňovaná rôznymi druhmi energií súhvezdí, ktoré podobne ako ročné obdobia určujú nevyhnutné podmienky pre jeho rozvoj.

   Osud, ktorý musíme prežívať je neoddeliteľnou súčasťou nášho života. Musíme ho prežiť, aby sme sa poučili.

   Používaním slobodnej vôle v situáciách ktorým musíme čeliť sa učíme, aké dôsledky majú naše rozhodnutia.

   Pravdu nachádzame na základe porovnávania dôsledkov našich rozhodnutí. Tie nám prinášajú prežívanie protichodných extrémov dobra a zla. Tak zakusujeme bolesť i radosť, šťastie i nešťastie, pokoj a nepokoj, zdravie a chorobu, dostatok a nedostatok, aby sme na základe ich vzájomného porovnávania spoznali silu a hodnotu lásky, dobra, spravodlivosti a ušľachtilosti.

   Takto, život za životom človek prechádza procesom duchovného zdokonaľovania. Zakaždým sa narodí múdrejší, viac rešpektujúci a tolerantnejší, pokiaľ neukončí svoj cyklus a nestane sa nesmrteľným nadčlovekom.

   V okamihu osvietenia si uvedomuje logický sled nevyhnutnosti všetkých svojich minulých životov,  ktoré prežil a zároveň v ňom vystáva poznanie umenia žiť na základe všetkých omylov, ktoré spáchal. Spoznáva, že práve toto bola jeho osobná  a jedinečná cesta k zavŕšeniu a naplneniu zmyslu jeho existencie. V mieri a harmónii šíri lásku a získava prístup k vyššej moci a ďalšej fáze svojho vývoja vo vyššom stupni reality.

   Jeho vývoj na tejto zemi je zavŕšený a zmysel jeho pozemského bytia naplnený. Človek dokázal prekonať svoju animálnu, egoistickú prirodzenosť a stať sa bytosťou milujúcou a pomáhajúcou všetkému vo stvorení. Tým sa navždy oslobodil z nevyhnutnosti znovuvteľovania na túto zem a stal sa hodným života vo vyššej, duchovnej realite bytia.

   Proces duchovného zdokonaľovania ľudí však nie je nekonečný. Je nevyhnutne naviazaný na dĺžku trvania pozemskej hmotnosti, ktorá tak ako vznikla raz rovnako aj zanikne. Duchovný vývoj človeka sa preto musí vtesnať do tohto časového obdobia.

   Plynutím času sa teda pomaly približujeme k hranici, na ktorej bude ďalšia možnosť vývoja na tejto zemi zastavená. K času, kedy bude musieť pozemská pláň vydať všetky svoje plody.

   Kristus nazval tento deň dňom príchodu Ženícha. Ženích príde, aby všetkých pozval na hostinu. Aby ich pozval do inej, vyššej reality bytia. Toto pozvanie však bude určené iba pripraveným. Iba tým, ktorí sa dokázali stať bytosťami dostatočne spravodlivými, dobrotivými a milujúcimi, napomáhajúcimi všetkému vo stvorení. To sú oné múdre panny, ktorým bude Ženíchom povolený vstup na hostinu.

   Každý človek, ktorý ale tejto úrovne nedosiahol a zostal viac alebo menej verný svojej pôvodnej, animálno egoistickej prirodzenosti, každý takýto človek bude z možnosti vstupu na hostinu vylúčený a poslaný naspäť, aby si doplnil chýbajúce kvality.

   Avšak nastávajúci rozklad zeme už týmto ľuďom neposkytne dostatočný časový priestor, aby zameškané ešte dohnali. A tak človek, zviazaný s hmotnosťou zeme, ktorá raz vznikla a preto musí raz aj zaniknúť, bude musieť byť podrobený osudu všetkého, čo je hmotné a s hmotnosťou spojené. Bude musieť byť podrobený rozkladu a zániku vlastného, animálno egoistického „ja“, ktoré sa nedokázalo v určenom časovom období trvania hmotného sveta správne duchovne vyvinúť.

   Tak má teda každý človek slobodne na výber. Na výber medzi životom a smrťou! Medzi večným životom vo vyššej realite ducha alebo medzi smrťou jeho nedostatočne vyvinutej, animálno egoistickej osobnosti, rovnajúcej sa definitívnemu vymazaniu z knihy života. Táto definitívna záhuba osobnosti človeka je totožná s večným zatratením.

   Je to však niečo úplne iného, ako bežná fyzická smrť. Tá býva len prechodom do inej roviny bytia, ktorá tvorí akúsi čakaciu dobu pre ďalšie pozemské vtelenie, v ktorom máme na zemi duchovne dozrievať. Obyčajnej fyzickej smrti sa preto netreba vôbec obávať. Je to len nevyhnutný krok na ceste nášho postupného duchovného zdokonaľovania.

   Toho, čoho by sa však mal obávať každý človek je smrť duchovná. Definitívna záhuba, ktorá ho musí postihnúť ak bol lenivý a nestihol sa včas správne duchovne vyvinúť. Preto nebude môcť byť, ako oných päť nerozumných panien, vpustený na blížiacu sa hostinu. Tomuto vážnemu riziku sme vystavení všetci a preto by sme sa mali snažiť vyvarovať sa ho zvýšením dôrazu na svoj vlastný, osobný, individuálny duchovný vzostup.

http://kusvetlu.blog.cz/  v spolupráci s M.Š.

Pojednanie o skutočnom účele ľudskej sexuality


   Tento text je určený predovšetkým mládeži, ktorá sa potrebuje správne zorientovať v problematike sexuality a ľudskej pohlavnosti, pretože to, čo jej v tomto smere môže ponúknuť súčasný svet je mätúce, dezorientujúce a pokrivené. Pretože účelom sexuality v súčasnom ponímaní je predovšetkým užiť si. Užiť si volne, neviazane a bez akýchkoľvek predsudkov.

   Lebo vraj naše telo, ktoré nám patrí je iba naším vlastným majetkom a my si s ním môžeme robiť čo chceme. To znamená, že máme legitímne právo plne vyžiť jeho sexuálneho potenciálu pre vlastné potešenie. Či už v partnerskom vzťahu, alebo ak partnera nemáme vlastným seba uspokojovaním. 

   A aby sa v tom človek necítil nijako obmedzovaný, začína sa čoraz viacej negovať spojitosť sexuality s morálkou a etikou. Takýto prístup má však za následok rozklad a deštrukciu osobnosti človeka, alebo minimálne zastavenie a obmedzenie jeho jeho ďalšieho osobnostného vývoja. Lebo v skutočnosti je hlavným účelom pohlavnej sily práve osobnostný rast človeka, ku ktorému ale dochádza iba vtedy, ak je ľudská pohlavnosť krotená a usmerňovaná silným eticko morálnym prístupom k nej. V takomto prípade sa mohutný potenciál jej energie pretaví do rozvíjania osobnosti človeka, formujúc ho smerom k vyšším a ušľachtilejším hodnotám.

   Pohlavná sila nemá byť teda vyplytvaná v telesnosti, ale orientáciou k vysokým mravným, morálnym a duchovným ideálom pretavená vo vysoko vyvinutú ľudskú osobnosť. Je to totiž presne tak, ako s každou energiou, napríklad tou elektrickou. Môžeme ňou svietiť a môže nám uľahčovať život prostredníctvom rôznych užitočných elektrických prístrojov, alebo ňou môžeme nabiť oplotenie okolo koncentračného tábora, či využiť ju na elektrické kreslo. Je to stále tá istá energia, záleží len na spôsobe jej využitia. Záleží iba na tom, či ju použijeme k pozitívnemu a budujúcemu účelu, alebo k účelu negatívnemu a deštruktívnemu.

   Žiaľ, na tomto svete to funguje tak, že sa ľudský sexuálny potenciál sa obyčajne vybíja iba v pohlavnom pude. To je dnes považované za normálne a štandardné.

   Ľudia prežívajú telesnú rozkoš a telesné radovánky a ich nadmiera im odčerpáva energiu, ktorá je v skutočnosti určená a má byť využitá k rozvoju ich osobnosti. To znamená, že tá istá pohlavná sila nás môže ľudsky a osobnostne nesmierne povzniesť, ak sme vo vzťahu k nej ochotní rešpektovať určité morálne a mravné kritériá. Alebo naopak, jej nesprávne, čiže nadmerné a neetické používanie môže spôsobiť zastavanie rozvoja našej osobnosti, keď takmer všetku silu jej potenciálu vybijeme podvoľovaním sa svojim telesným pudom.

   Z tohto dôvodu je preto pre každého mladého človeka omnoho lepšie, ak začne s pohlavným životom čo najneskôr. Ak si svoju mladícku čistotu zachová čo najdlhšie, pretože tým vôbec nič nestráca ale naopak, iba nesmierne získava.

   No a hodnotou, prostredníctvom ktorej je schopný človek čistým a ušľachtilým spôsobom zvládnuť vlastnú pohlavnosť je jeho túžba po čistej, veľkej a pravej láske. Túžba po čistej, veľkej a pravej láske k druhému človeku. Po láske, v ktorej sme schopní zabudnúť na seba samých a vidieť iba prospech a dobro milovanej osoby.

   To je láska, ktorá má schopnosť poprieť osobný egoizmus a egocentrizmus až do takej miery, že za stredobod bytia, za ktorý dovtedy človek považoval iba seba samého začína považovať druhú osobu. Inými slovami povedané, človek sa naučí milovať druhého tak, ako seba samého, ba niekedy aj viac ako seba samého.

   Nepripomína vám to niečo? Nepripomína vám to známe Kristové slová, aby sme sa naučili milovať svojho blížneho ako seba samého? Lebo jedine človek, ktorý toto dokáže sa stáva skutočne človekom, pretože bol schopný zbaviť vlastného egoizmu. Jedine takýto človek spĺňa Stvoriteľom stanovenú métu pravého človečenstva, pretože sa naučil milovať svojho blížneho ako seba samého.

   No a prostriedkom k dosiahnutiu tejto méty je správne využite pohlavnej sily! Obrovský potenciál pohlavnej sily, skultivovaný morálnymi princípmi, ako je ušľachtilosť, čistota a túžba po pravej, veľkej láske môže totiž rozvinúť osobnosť človeka až k takému vysokému ideálu lásky, ktorá je schopná milovať iného človeka tak, ako seba samého. A je úplne jedno, či je to láska k mužovi, alebo k žene, k bratovi alebo sestre, k rodičom alebo deťom. Dôležité je, že práve prostredníctvom svojej lásky bol človek schopný zvíťaziť nad vlastným egoizmom a postaviť záujmy iných na úroveň záujmov svojich vlastných. Ak totiž toto niekto dokáže aspoň k jednému jedinému človeku, vzniká u neho predpoklad, že to bude schopný aplikovať i vo vzťahu k iným ľuďom. Že sa všetkých svojich blížnych naučí milovať presne tou mierou, akou má rád seba samého. Toto je zavŕšením osobnostného vývoja človeka a dosiahnutím ľudskej dokonalosti, stojacej na najvyššej priečke človečenstva.

   No a práve k tomuto vysokému cieľu nás má a môže priviesť správne využitie obrovského potenciálu našej pohlavnej sily, ktorá bola každému človeku darované práve za týmto účelom.

   Existujú však temné sily, ktoré si neželajú, aby človek dosiahol najvyššej úrovne svojho človečenstva. Sily, ktoré sa všemožne snažia aby zostal nevedomým o týchto veciach a potenciál vlastnej pohlavnej sily premrhal v telesnej rozkoši a užívaní si. Preto je trendom dnešnej doby, aby mladí ľudí začínali s pohlavným životom čo najskôr, čo má za následok zastavenie, alebo prinajmenšom  rapídne spomalenie  ich ďalšieho osobnostného vývoja.

   Existujú totiž temné sily, ktoré chcú, aby ľudia zostali trvalo menejcennými. Aby životný potenciál vlastnej pohlavnej sily premrhali v telesnosti namiesto toho, aby sa prostredníctvom nej povzniesli k plnému rozvinutiu svojej osobnosti v duchu vznešenej, nesebeckej lásky, schopnej milovať svojho blížneho ako seba samého.

   Možno si poviete že je to všetko iba výmysel. Že je to len určitá myšlienková konštrukcia, ktorej pravdivosť nemožno dokázať a ktorej buď človek verí alebo neverí.

   Uveďme si preto konkrétny príklad z histórie národov, kultúr a civilizácií. V dejinách môžeme totiž vidieť veľké množstvo stále sa opakujúcich vzostupov a pádov, ktoré sa udiali v priamej úmernosti k etickému a morálnemu, alebo neetickému a nemorálnemu vzťahu k ľudskej sexualite. Vždy na začiatku novo vznikajúcich národov a civilizácií boli totiž badateľné určité zdravšie, etické a morálne kvality, vyznačujúce sa prostotou, jednoduchosťou a prirodzenosťou. Presne takto to bolo napríklad v rannom období  rímskej ríše, čo malo za následok jej prudký vzostup. To čistejšie, zdravšie, prirodzenejšie a ušľachtilejšie sa výraznejšie prejavovalo nie len vo vzťahu k sexualite, ale i vo vzťahu ku všetkému ostatnému dianiu v spoločnosti.

   Ale pozrime sa na rímsku ríšu na jej konci. Všade bolo plno nemorálnosti, neviazanosti, skazenosti a túžby čo najviac si užiť, až nakoniec strata takmer všetkých morálnych a mravných mantinelov rímsku ríšu vnútorne celkom rozvrátila. Dá sa teda jednoznačne konštatovať, že jednou z hlavných príčin jej zániku bola všetko prestupujúca a všetko devalvujúca mravná skazenosť.

   Kto sa z tohto uhľa pohľadu pozrie na historický vývoj rôznych národov a kultúr zistí, že v podstate  všade to prebehlo obdobným spôsobom. A nakoniec, možno ani nebude musieť ísť príliš hlboko do histórie. Úplne postačí, ak sa pozorne rozhliadne okolo seba a uvidí, že i súčasná kríza má presne tie isté korene. Uvidí, že aj dnes prežívame stratu hodnôt, spojenú s devalváciou cti, spravodlivosti, ušľachtilosti, ľudskosti a celkového morálno etického prístupu k životu. Uvidí súčasné, čoraz výraznejšie uvoľňovanie mravov a morálky, uvidí temný rozkvet nehanebnosti a vyzdvihovania telesnosti. Uvidí, ako všade vládne nečestnosť, klamstvo, podvod, chamtivosť, neľudskosť a ešte mnoho iných negatívnych vecí, jednoznačne svedčiacich o veľkom úpadku ducha človeka, ktorého morálny rozklad zapríčinil okrem iného i nesprávny postoj k potenciálu vlastnej pohlavnosti. K potenciálu, ktorý z tohto dôvodu nepôsobí konštruktívne a budujúco tak ako má, ale deštruktívne a zničujúco tak, ako tomu bolo vždy doposiaľ v histórii.

   Ak preto nechceme, aby to všetko dospelo až k úplnej deštrukcii, bolo by načase poučiť sa a využiť konečne obrovský potenciál ľudskej pohlavnosti čistým a ušľachtilým spôsobom k pozdvihnutiu jednotlivcov, národov i celej našej civilizácie.

   PS. Účelom tohto článku nie je vyzdvihovanie celibátu, ale predovšetkým ušľachtilého a čistého prístupu k sexualite, a to v každej situácii.

http://kusvetlu.blog.cz/  v spolupráci s M.Š.

Strach z posledného súdu


  Väčšina ľudí má strach zo svojej smrti a preto nechcú o nej ani len počuť. Mnohí veriaci majú strach z posledného súdu a preto tiež o tom nechcú nič počuť. Avšak naše naivné vyhýbanie sa nepríjemným skutočnostiam nemôže týmto nepríjemným skutočnostiam v nijakom prípade zabrániť. Budeme nimi konfrontovaní tak či tak, ibaže v prípade ustráchaného vyhýbania sa im absolútne nepripravení. A to bude len na našu vlastnú škodu, pretože ako sa hovorí, šťastie praje pripraveným.

   Z tohto dôvodu by ľudia mali poznať pravdu. Pravdu o veľkom, prísnom a konečnom zúčtovaní, pred ktorý stojíme. O zúčtovaní vo stvorení, ktoré oddelí dobrých od zlých tak, ako sa oddeľuje kúkoľ od pšenice.

   Že ide o vec vážnu a dôležitú dokazujú i evanjeliá. Lebo hoci slovo „evanjelium“ znamená „dobrá zvesť“, nebolo možné vyhnúť sa v nej množstvu zmienok o tomto dianí.

   Už pred zahájením verejného účinkovania  Ježiša Krista hovoril Ján Krstiteľ o sekere priloženej ku koreňom stromov a o tom, že bude vyťatý každý strom, ktorý neprináša dobré ovocie. A príkladov či podobenstiev, kedy hovoril o týchto vážnych skutočnostiach samotný Ježiš je naozaj množstvo.

   Za všetky spomeňme podobenstvo o rozumných a nerozumných pannách, z ktorých rozumné, čiže pripravené, alebo inými slovami spĺňajúce určité kritéria, budú začlenené medzi bytosti vo stvorení upotrebiteľné, kým nerozumné, čiže nebdelé a nepripravené, prídu o túto možnosť.

   Alebo iné podobenstvo, v ktorom sa hovorí, že pri konečnom triedení pôjdu baránkovia – čiže dobrí do života a kozlovia – čiže zlí do záhuby.

   A nakoniec, celé biblické zjavenie je predsa  zakončené  spisom s veľavravným názvom Apokalypsa. V ňom je tvrdými slovami opísaná perspektíva ľudstva, ignorujúceho zákony univerza.

   Máme sa teda týchto vecí báť a vyhýbať sa im, alebo je omnoho rozumnejšie vážne sa nimi zaoberať a pripraviť sa na ne?

   Ak totiž boli tieto skutočnosti ľudstvu sprostredkované práve takouto prísnou formou, tak v tom musíme hľadať nejaký, Svetlom chcený zmysel. A zmyslom toho je dôrazné upozornenie na to, čo nás čaká, ak sa nezmeníme a neprispôsobíme Vôli Stvoriteľa.

   A zmenili sme sa? Žije ľudstvo podľa Zákonov Božích? Len sa pozrime vôkol seba, aká je realita. Na základe čoho máme právo dúfať, že sa vyhneme Bibliou predpovedaným udalostiam? Vari tých 2000 rokov od príchodu Krista nebol dostatočne dlhý čas na to, aby sme sa spamätali?

   A keďže doba konečného zúčtovania sa stále viac približuje, nie je nič potrebnejšieho, ako hovoriť o týchto vážnych skutočnostiach. Aby sme sa v čase, ktorý nám ešte zostáva spamätali a vyšvihli na tú úroveň človečenstva, aká od nás bude v deň účtovania požadovaná. Buď to totiž dokážeme a uspejeme, ako tie múdre panny, alebo to nedokážeme a dopadneme ako panny nerozumné.

   Posledný súd môžeme tiež pripodobniť maturitnej skúške. Vzorný študent, pravidelne sa pripravujúci na každý vyučovací deň s ňou určite nebude mať žiadne problémy. Menej vzorný študent, ktorý síce bral štúdium na ľahkú váhu, ale nakoniec si predsa len uvedomí vážnosť skúšky a napne všetky sily, aby zameškané dobehol, taktiež maturitu zvládne. Avšak ten, kto sa príliš nenamáhal počas celého štúdia a zotrvá vo svojej ľahkomyseľnosti až do poslednej chvíle, ten skúšku nezloží.

   A tento posledný príklad ľahkomyseľného študenta je príkladom celého ľudstva, ľahkomyseľne a nepripravene kráčajúceho v ústrety „maturite“ vo stvorení, prehliadajúc a ignorujúc všetky upozornenia.

   Najväčšou chybou, ba doslova previnením ľudí v tomto smere je ich ľahostajnosť. Ľahostajnosť a plytkosť ich prístupu k životu, k jeho pravým hodnotám a k naplneniu zmyslu vlastného bytia na zemi. Ich úsilie, túžby a ciele sa totiž v mnohom nelíšia od zvierat. A nakoniec aj zomierajú nevedomí ako zvieratá.

   Ale človek je predsa len viac. Človek má stáť vo stvorení úplne vedome a v poznaní Zákonov, ktoré sú prejavom Božej Vôle napĺňať pravú hodnotu svojho človečenstva. Inak ho bude stíhať nešťastie za nešťastím, aby nakoniec všetko vyvrcholilo tak, ako je to zaznačené na posledných stránkach biblie v kapitole Apokalypsa.

   Výstrahy formulované v Apokalypse však nie sú nemenným predurčením, ale iba varovaním pred tým, čo musí prísť, ak sa ľudstvo nevpraví do Zákonitostí Božej Vôle. Jedine keď toto dokáže, môže sa vyhnúť apokalypse.

http://kusvetlu.blog.cz/  v spolupráci s M.Š.

haiel napsal(a):

Tak co, ženské, četly jste to? Mudrovat na vedlejším vlákně u Luďka, to by vám šlo, to je jednoduchý, žejo.  A tady tohleto je moc dloooouhýý, to se vám nechce ani číst. Tak s takovejma tady ten pořádek na zemi nevybudujem

Každý řád potřebuje svůj chaos ... skrzevá tůůů ... rovnováhu, víš?

m.s. napsal(a):

Strach z posledného súdu


  Väčšina ľudí má strach zo svojej smrti a preto nechcú o nej ani len počuť. Mnohí veriaci majú strach z posledného súdu a preto tiež o tom nechcú nič počuť. Avšak naše naivné vyhýbanie sa nepríjemným skutočnostiam nemôže týmto nepríjemným skutočnostiam v nijakom prípade zabrániť. Budeme nimi konfrontovaní tak či tak, ibaže v prípade ustráchaného vyhýbania sa im absolútne nepripravení. A to bude len na našu vlastnú škodu, pretože ako sa hovorí, šťastie praje pripraveným.

   Z tohto dôvodu by ľudia mali poznať pravdu. Pravdu o veľkom, prísnom a konečnom zúčtovaní, pred ktorý stojíme. O zúčtovaní vo stvorení, ktoré oddelí dobrých od zlých tak, ako sa oddeľuje kúkoľ od pšenice.

   Že ide o vec vážnu a dôležitú dokazujú i evanjeliá. Lebo hoci slovo „evanjelium“ znamená „dobrá zvesť“, nebolo možné vyhnúť sa v nej množstvu zmienok o tomto dianí.

   Už pred zahájením verejného účinkovania  Ježiša Krista hovoril Ján Krstiteľ o sekere priloženej ku koreňom stromov a o tom, že bude vyťatý každý strom, ktorý neprináša dobré ovocie. A príkladov či podobenstiev, kedy hovoril o týchto vážnych skutočnostiach samotný Ježiš je naozaj množstvo.

   Za všetky spomeňme podobenstvo o rozumných a nerozumných pannách, z ktorých rozumné, čiže pripravené, alebo inými slovami spĺňajúce určité kritéria, budú začlenené medzi bytosti vo stvorení upotrebiteľné, kým nerozumné, čiže nebdelé a nepripravené, prídu o túto možnosť.

   Alebo iné podobenstvo, v ktorom sa hovorí, že pri konečnom triedení pôjdu baránkovia – čiže dobrí do života a kozlovia – čiže zlí do záhuby.

   A nakoniec, celé biblické zjavenie je predsa  zakončené  spisom s veľavravným názvom Apokalypsa. V ňom je tvrdými slovami opísaná perspektíva ľudstva, ignorujúceho zákony univerza.

   Máme sa teda týchto vecí báť a vyhýbať sa im, alebo je omnoho rozumnejšie vážne sa nimi zaoberať a pripraviť sa na ne?

   Ak totiž boli tieto skutočnosti ľudstvu sprostredkované práve takouto prísnou formou, tak v tom musíme hľadať nejaký, Svetlom chcený zmysel. A zmyslom toho je dôrazné upozornenie na to, čo nás čaká, ak sa nezmeníme a neprispôsobíme Vôli Stvoriteľa.

   A zmenili sme sa? Žije ľudstvo podľa Zákonov Božích? Len sa pozrime vôkol seba, aká je realita. Na základe čoho máme právo dúfať, že sa vyhneme Bibliou predpovedaným udalostiam? Vari tých 2000 rokov od príchodu Krista nebol dostatočne dlhý čas na to, aby sme sa spamätali?

   A keďže doba konečného zúčtovania sa stále viac približuje, nie je nič potrebnejšieho, ako hovoriť o týchto vážnych skutočnostiach. Aby sme sa v čase, ktorý nám ešte zostáva spamätali a vyšvihli na tú úroveň človečenstva, aká od nás bude v deň účtovania požadovaná. Buď to totiž dokážeme a uspejeme, ako tie múdre panny, alebo to nedokážeme a dopadneme ako panny nerozumné.

   Posledný súd môžeme tiež pripodobniť maturitnej skúške. Vzorný študent, pravidelne sa pripravujúci na každý vyučovací deň s ňou určite nebude mať žiadne problémy. Menej vzorný študent, ktorý síce bral štúdium na ľahkú váhu, ale nakoniec si predsa len uvedomí vážnosť skúšky a napne všetky sily, aby zameškané dobehol, taktiež maturitu zvládne. Avšak ten, kto sa príliš nenamáhal počas celého štúdia a zotrvá vo svojej ľahkomyseľnosti až do poslednej chvíle, ten skúšku nezloží.

   A tento posledný príklad ľahkomyseľného študenta je príkladom celého ľudstva, ľahkomyseľne a nepripravene kráčajúceho v ústrety „maturite“ vo stvorení, prehliadajúc a ignorujúc všetky upozornenia.

   Najväčšou chybou, ba doslova previnením ľudí v tomto smere je ich ľahostajnosť. Ľahostajnosť a plytkosť ich prístupu k životu, k jeho pravým hodnotám a k naplneniu zmyslu vlastného bytia na zemi. Ich úsilie, túžby a ciele sa totiž v mnohom nelíšia od zvierat. A nakoniec aj zomierajú nevedomí ako zvieratá.

   Ale človek je predsa len viac. Človek má stáť vo stvorení úplne vedome a v poznaní Zákonov, ktoré sú prejavom Božej Vôle napĺňať pravú hodnotu svojho človečenstva. Inak ho bude stíhať nešťastie za nešťastím, aby nakoniec všetko vyvrcholilo tak, ako je to zaznačené na posledných stránkach biblie v kapitole Apokalypsa.

   Výstrahy formulované v Apokalypse však nie sú nemenným predurčením, ale iba varovaním pred tým, čo musí prísť, ak sa ľudstvo nevpraví do Zákonitostí Božej Vôle. Jedine keď toto dokáže, môže sa vyhnúť apokalypse.

http://kusvetlu.blog.cz/  v spolupráci s M.Š.

a to bylo napsané před smrtí krista nebo až po ní ?

lupina montana napsal(a):

Ten zásadně neodpovídá a nereaguje, Luďku.

mě to neva, ale duležité je, že smrtí krista na kříži se spousta věcí , kterým se katolíci zaštitují, mění. nebo zanikly ůplně.

Kde sa stratila Láska Božia?


   Bežný kresťan vníma Stvoriteľa ako Lásku. Lásku všetko odpúšťajúcu a všetko milujúcu. Bežný kresťan preto nedokáže pochopiť, ako sa môžu so Stvoriteľom, ktorý je Láskou vôbec zlučovať pojmy ako posledný súd, alebo očista zeme, v ktorej budú od seba definitívne oddelení dobrí od zlých, aby tí dobrí mohli pokračovať v ďalšom živote a tí zlí nastúpili svoju cestu do zatratenia.

   Aby pred tými zlými bola napokon definitívne zatvorená brána života a zostal im už len plač a škrípanie zubov. Aby boli polapení, poviazaní a vrhnutí to temnoty tak, ako sa to stalo zlým a neverným sluhom v podobenstve.

   Takéto niečo sa zdá priemernému kresťanovi príliš tvrdé na to, aby to korešpondovalo s Láskou, za ktorú považuje Stvoriteľa, hoci na druhej strane sa v evanjeliách nachádza množstvo pomerne tvrdo a prísne formulovaných zmienok o tomto dianí.

   Kde sa teda skrýva pravda? Je Stvoriteľ naozaj iba Láskou tak, ako ho vnímajú kresťania? Ale ako sa potom vysporiadať s tvrdými slovami o poslednom súde, ktoré možno nájsť v evanjeliách?

   Skutočná pravda o podstate Stvoriteľa je žiaľ úplne iná, než ako ju vníma bežný a priemerný kresťan. Boh je naozaj Láskou, ale nie je iba ňou! Je, vždy bol a vždy aj bude zároveň Spravodlivosťou!

   Stvoriteľ vo svojej dokonalosti tvorí nerozlučiteľnú jednotu Lásky a Spravodlivosti! Jeho Láska a jeho Spravodlivosť vládnu spoločne všetkému, čo jestvuje v tomto stvorení. Všetkému dianiu vo stvorení vládne milosrdná a všetko objímajúca Láska, ale zároveň nekompromisná a prísna Spravodlivosť. Dokonalosť tohto pôsobenia spočíva v tom, že nežnosť a krehkosť Lásky je ochraňovaná Spravodlivosťou a tvrdosť a prísnosť Spravodlivosti zjemňuje Láska.

   Spravodlivosť je možné zobraziť ako zvislú čiaru, ako výstražnú čiaru nad bodkou výkričníka, alebo ako meč. Naopak, Lásku je možné vyjadriť čiarou horizontálnou, ktorá sa ako horizontála obzoru ochraňujúco klenie nad všetkým, čo jestvuje. No a horizontálny symbol Lásky a zvislý symbol Spravodlivosti spolu dovedna tvoria kríž. Rovnoramenný kríž Pravdy! Rovnoramenný kríž harmonického spolupôsobenia Lásky a Spravodlivosti, ktorý je vyjadrením dokonalosti Božej.

   Boh je teda Láska a Spravodlivosť súčasne! Je dokonalou jednotou Lásky a Spravodlivosti!

   Veľkou chybou kresťanského sveta však je, že Stvoriteľa nevníma takto komplexne, ale z jeho pôsobenia vyňal iba princíp Lásky, ktorý považuje za jediný. A práve z tohto dôvodu znejú bežnému kresťanovi cudzo slová o poslednom súde, plnom nekompromisnej prísnosti Božej.

   Pre svoj vlastný, jednostranný pohľad to odmieta ako niečo, čo sa vôbec nezlučuje so Stvoriteľom, ktorého vníma len ako Lásku. Toto veľké nepochopenie sa v každodennom živote prejavuje tak, že keď ho postihne nejaké utrpenie, ktoré sa ho bezprostredne osobne dotkne, začne si zväčša klásť otázku: ako vôbec mohol Stvoriteľ niečo takéto dopustiť? Kde sa stratila jeho Láska?

   Vo chvíľach ťažkých životných skúšok by však všetci ľudia mali vedieť, že ak v niečom, čím sú nepríjemným spôsobom atakovaní nenachádzajú princíp Lásky Najvyššieho, musia v tom hľadať jeho druhý princíp a síce, princíp Spravodlivosti! Tam, kde sa v človeku začína vynárať pochybnosť o Božej Láske, tam nech hľadá Jeho Spravodlivosť! Práve ňou samu Najvyšší v takejto chvíli prihovára! Tam nech potom hľadá spravodlivú odplatu za jeho vlastné, nesprávne predchádzajúce jednanie, pretože na základe princípu Spravodlivosti Najvyššieho musí každý z nás zaplatiť do posledného haliera za všetko zlé, čo kedysi vykonal.

   Preto teda v utrpení, ktoré nás stretá a ktoré nemôžeme nijakým spôsobom zlúčiť s Láskou Najvyššieho musíme vidieť jeho Spravodlivosť. Spravodlivosť Stvoriteľa, na základe ktorej musíme, hoci niekedy aj veľmi bolestivo, prežívať  všetky dôsledky nášho vlastného, predchádzajúceho nesprávneho jednania. Jednania, v ktorom sa naše myšlienky, naše city, naše slová, alebo naše činy v niečom protivili Božej Vôli, a teda boli zlé a nesprávne.

   A negatívne dôsledky toho musíme potom na základe princípu Spravodlivosti Najvyššieho prežiť na vlastnej koži. Naplno prežiť na vlastnej koži, aby sme pochopili, že akékoľvek zlo, vykonané či už v myšlienkach, citoch, slovách, alebo činoch musí človeku priniesť iba zlo. Tak to vyžaduje Vyššia Spravodlivosť, ktorá každému neomylne prináša presne takú žatvu, aká bola jeho sejba.

   Kto však koná dobro, koho myšlienky, city, slová a činy sú iba dobré a ušľachtilé, tomu sa naopak presne podľa toho istého zákona Spravodlivosti dostane iba dobra, šťastia a radosti.

   Tam, kde teda človek uvidí niečo, čo sa nezlučuje s Láskou Najvyššieho nech hľadá jeho Spravodlivosť. Utrpenie stíhajúce ľudí je prejavom tejto Spravodlivosti, za ktorou musí človek hľadať odplatu za svoje vlastné, minulé pochybenia. Lebo za zlo nemožno očakávať nič iného ako zlo.

   Keď teda vidíme nejakého trpiaceho človeka, keď ho vidíme plného bolesti, zlomeného a úbohého, mali by sme vedieť, že jeho stav, ktorý je nútený prežívať je iba nevyhnutným dôsledkom toho, že v minulosti nežil v nejakom smere správne a dobre. Že robil niečo, čo sa priečilo Vôli Najvyššieho a že za to teraz žne dôsledky.

   Popri fyzickej, či akejkoľvek inej pomoci tomuto človeku by sa mu malo pomôcť aj tým, že sa mu povie pravda o podstate jeho utrpenia. Pravda o tom, že jeho utrpenie nie je dielom náhody, ale že je nevyhnutným dôsledkom jeho vlastného, zlého a nesprávneho jednania, priečiaceho sa Vôli Najvyššieho. Takýto človek by sa preto mal spätne pozrieť do svojej minulosti a pokúsiť sa nájsť svoju zlú vlastnosť, ktorou sa previnil. Mal by rozpoznať túto vlastnosť, či chybu a mal by sa ju snažiť odstrániť. Lebo každé utrpenie je v podstate iba zrkadlom, v ktorom dostávame príležitosť nahliadnuť na seba samého a spoznať svoje chyby, omyly, nedostatky a zlé sklony. Utrpenie nás k tomu nabáda a ukazuje nám k tomu cestu. Bez neho by to totiž väčšina z nás nikdy neurobila a naďalej by zotrvávala vo svojich chybách, omyloch a zlých sklonoch.

   No a v tejto príležitosti spoznať prostredníctvom utrpenia svoje vlastné chyby a odstrániť ich sa skrýva milosrdenstvo. Milosrdenstvo dávajúce človeku novú šancu. Milosrdenstvo, ktoré je prejavom Lásky Najvyššieho a spočíva v prísľube nového, šťastnejšieho života, ktorý nás očakáva po spoznaní a odložení našich chýb, nedostatkov a zlých sklonov.

   A na záver ešte jedna dôležitá skutočnosť. Nie všetko utrpenie v našom živote je prejavom Spravodlivosti Najvyššieho. Jestvuje totiž aj utrpenie, ktoré nám môžu spôsobiť ľudia na základe svojej slobodnej vôle. Utrpenie, ktoré spôsobujú jedni ľudia druhým iba na základe toho, že sa oni sami tak rozhodli. Že im to bolo umožnené prostredníctvom ich slobodnej vôle. Voči takémuto druhu utrpenia sa človek smie a má postaviť. Môže sa voči nemu brániť.

   Naopak utrpenie, ktoré k nám prichádza z rúk Najvyššieho máme prijať a v jeho zrkadle hľadať a nájsť zlú vlastnosť, ktorú v sebe nosíme, ktorá nám naše utrpenie privodila a ktorú jen našou povinnosťou odstrániť.

   Ako však rozlíšiť tieto dva druhy utrpenia? Poctivým nahliadnutím do seba samého a v prvom rade hľadaním svojich vlastných chýb! Toto vykonajme v prvom rade a o každom utrpení uvažujme predovšetkým ako o pohnútke k hľadaniu, nájdeniu a odstráneniu našich vlastných chýb. Jedine vtedy, ak by sme po poctivom a dôslednom hľadaní nič takéhoto nenašli, jedine vtedy môžeme pripustiť možnosť, že naše utrpenie je spôsobene zlou svojvoľnosťou iných ľudí.

  Lebo človek má úplne opačnú tendenciu. Tendenciu hľadať chyby najskôr a predovšetkým v iných! To však nie je správne! Človek by sa mal naučiť hľadať chyby hlavne sám v sebe a až keby sa mu to ani po vážnom a poctivom hľadaní nepodarilo môže pripustiť, že sa na ňom dopustili krivdy iní ľudia, voči ktorým sa potom môže a má plné právo ohradiť.

http://kusvetlu.blog.cz/  v spolupráci s M.Š.

Svět už nebude takový, jaký byl ...

    Existují věci, které jsou schopny změnit náš pohled na život. Možná mnozí z vás viděli drastické video obětí ostřelování Luhanska, ve kterém prochází kamera od jednoho mrtvého k druhému. Oběti leží na ulici, jsou zakryty, avšak jak se kamera přiblíží je plachta odhrnuta. A divák vidí běžné civilisty, obyčejné chodce z ulice znetvořené střepinami tak, že v mnoha případech musí odvrátit zrak. Něco tak hrozného jsem dosud ve svém životě ještě neviděl.

    Z tohoto zážitku jsem byl dlouho otřesený a stále jsem to měl před očima. A když jsem pak, po nějaké chvíli šel na internet tak, jak to běžně dělám, když jsem šel na facebook či na jakoukoliv jinou stránku, všechno se mi najednou zdálo být neuvěřitelně banální, povrchní, mělké a prázdné. Zdálo se mi doslova neuvěřitelné, jak se lidé mohou bavit, smát a zajímat o tisíceré bezvýznamnosti, když je možné, aby se na světě dělo něco takového.

    Možná si teď řeknete, že přece jen ať už se stane cokoliv, život se nezastaví a jde dál. Ano, život jde sice dál, ale v myslícím člověku nutně vyvstane otázka, jaký je to vlastně život? Jaký je jeho směr, jaké jsou jeho hodnoty a jaká je jeho hloubka, jestliže může v kterékoli části světa přinést něco tak mimořádně a nelidsky surového?

    A navíc se to už ani neděje na nějakém vzdáleném konci světa s jinou kulturou a temperamentem, ale tady u nás, v našem evropském prostoru, kde vládnou přibližně stejné kulturní, ekonomické, společenské a politické poměry.

    Každý z nás by si proto měl uvědomit že to, co se děje na Ukrajině je vyhroceným důsledkem hodnot, podstaty a principů fungování právě toho společenského systému, ve kterém v současnosti žijeme. Ve vyhrocené podobě se zde projevuje zvrácenost principů, které tato společnost uznává.

    Za povrchností, plytkosti a prázdnotou každodenního života většiny lidí hraje finanční elita světa krvavé šachové partie s osudy celých národů. Politici a vlády většiny států jsou totiž pouze figurkami, kterými hýbe někdo jiný. Jsou pouze loutkami, které vykonávají vůli někoho jiného, majíce z toho samozřejmě výrazný osobní profit. Plebsu třeba dát jeho chléb a hry a my si pak můžeme nerušeně za jejich zády rozdělovat a panovat, to je princip na základě kterého to všechno funguje.

    Proč to ale může právě takto fungovat a proč tomu, že to takto funguje nebudou mnozí lidé věřit, i když se jim o tom otevřeně řekne? A proč už vůbec nebudou souhlasit s tím, že právě oni sami svým postojem k životu jsou za to vinni? Že ve skutečnosti právě oni sami svým prázdným a povrchním přístupem k životu bez vyšších hodnot mohou za všechno to zlé?

    Chléb a hry! To jsou hodnoty, které vždy uznávala většina lidí tohoto světa. Chléb a hry, nebo jinak řečeno mít a užívat si. To je to jediné co lidi zajímá. To "mít" znamená co možná nejvyšší standard hmotného zabezpečení a do toho "užívání si" lze zahrnout co možná nejefektivnější využití nabytých prostředků pro svůj vlastní prospěch a pro své vlastní potěšení.

    Standardní člověk této planety je plně a beze zbytku ponořen do "hodnot" obsažených ve slovech chléb a hry. Nic hlubšího pro něj neexistuje. Není vůbec ochoten připustit, že život by mohl mít i nějaký hlubší smysl a nějakou hlubší hodnotu.

    No a mocní, ti skuteční mocní tohoto světa prostřednictvím jim sloužících médií i prostřednictvím nastavení celkového fungování společnosti podporují a živí takový druh duševní degradace širokých mas, protože právě takovýmto způsobem duševně zdegradované masy lze snadno ovládat. Proto mohou manipulativně přinutit celé národy, aby znevažovaly a nenáviděli ty, kteří jim chtějí skutečně dobře a aby uctívali a oslavovali ty, kteří je zaprodali. Je jim možné přesvědčit veřejné mínění světa, že agresor je mírotvorce a že ten, co hájí své zájmy je agresor.

    V dnešním světě konzumním způsobem života duševně zdegenerovaných lidí je možné veřejnému mínění namluvit, že bílá je černá a černá bílá. Lidé tomu snadno uvěří, když se o tom bude mluvit v televizi a psát v novinách. Většina z nich je tak vmanipulovaná do falešné reality, jejíž věří aniž by věci sami zkoumali. Na to jim přece nezbývá čas, protože jsou plně zaměstnaní a vytížení svým mít a užívat si.

    Lidmi se manipuluje, neboť dávají sebou manipulovat a za jejich zády probíhají zákeřné mocenské hry, v nichž nic neznamenají ani tragédie a zbídačování celých národů. Jakýkoliv zločin je totiž možné snadno omluvit, protože hloupé masy spolknou úplně všechno.

    A právě tato zhoubná duševní degradace mas umožňuje mocným tohoto světa konat před očima veřejnosti věci stále arogantnejší a bezohlednější. Ba dokonce je možné tyto hloupé ovce pomalu hnát k nové světové válce, v níž se jako ve velkém divadle budou navzájem zabíjet před očima mocných.

    A toto všechno se dá uskutečnit jen proto, že s lidmi si je možné pro jejich nesmírnou duševní povrchnost dělat cokoliv. Protože pro svou touhu mít a užít si ztratili schopnost samostatně myslet. Protože ztratili smysl pro vyšší hodnoty jakými jsou čest, spravedlnost, lidskost, ohleduplnost, dobrosrdečnost a skromnost. Protože se z nich staly egoisté, myslící jen na svůj vlastní chléb a své vlastní užívání si.

    My sami jsme vinni za všechno špatné, co se děje ve světě! My, obyčejní lidé, kteří jsme v povrchnosti vlastního soustředění se pouze na svůj "chléb a hry" dali volný prostor temným silám, jednajícím za našimi zády. Neboť za to, že se my ještě máme dobře nebo alespoň snesitelně blahosklonně dovolujeme, aby byli jiní vražděni, ožebračování a vykořisťováni.

    Ale vězme, že to donekonečna nepůjde tak, jak to šlo doposud. Hrůzy, zabíjení a utrpení, dosud od nás vzdáleny na opačném konci světa přijdou pomalu do naší blízkosti a nakonec i k nám samotným. Přijdou k nám za naši prázdnotu a povrchnost, protože jsme zaujatí pouze vlastním egoismem neměli zájem odporovat zločinnému systému pokud jsme my sami měli dostatek a pokud utrpení bylo způsobováno pouze tím druhým. Musí to prostě všechno nakonec přijít i k nám, protože nepochopitelná nenasytnost touhy finanční elity světa po moci, po podrobováni si a zotročováni národů sáhne nakonec i na nás samotných.

    Co tady může pomoci? Jedině to, abychom se znovu stali skutečnými lidmi! Lidmi, kteří se nedají oklamat tvrzeními, že černá je bílá jen proto, že jsou toho mínění takzvané autority v televizi či v novinách. Lidmi, kteří se odvrátí od plytkosti konzumního způsobu života, do kterého jsme byli cíleně vmanipulovaní.

    Bariérou vůči naší duševní dehonestácii je náš opětovný příklon ke skutečným hodnotám pravého lidství. Těmi hodnotami je spravedlnost, čestnost, ohleduplnost, dobrosrdečnost, skromnost a jednoduchost.

    Je samozřejmé, že bude velmi obtížné překonat společenským klimatem nastolenou, vědomě udržovanou a živenou duševní degradaci, ale jedině toto je cesta, jak je možné vzepnout se "hodnotám" konzumního života a nenechat sebou nedůstojně manipulovat. Jedině toto je cesta, jak pochopit co se skrývá za utrpením ve světě, cesta jak se proti němu a jeho strůjcem postavit a jak zamezit tomu, že se nakonec toto utrpení dotkne nás samotných a našich nejbližších. Neboť svět už prostě dále nesmí být takovým, jako byl doposud. Už se totiž na to není možné dále lhostejně dívat!

http://kusvetlu.blog.cz/  v spolupráci s M.Š.

m.s. napsal(a):

Co je účelem lidské sexuality?

    O články, zabývající se lidskou sexualitu bývá vždy velký čtenářský zájem, protože jde o něco, co mimořádným způsobem ovlivňuje celý náš život. Nicméně i přes tisíce článků nebyl dosud pochopen skutečný a pravý účel tohoto nezvykle silného fenoménu. Nebyl pochopen ze dvou důvodů. Za prvé proto, že málokdo v tomto směru vážnějším a hlubším způsobem hledá a za druhé proto, že skutečná pravda je temným pozadím světa úmyslně pokřivená a zamlčovaná, aby nemohlo dojít k duchovnímu vzestupu civilizace.

    Neboť skutečným smyslem a účelem lidské sexuální energie má být podpora rozmachu ducha! Podpora duchovního rozmachu osobnosti, která je za pomoci správného využití svého sexuálního potenciálu schopna dosáhnout dokonalosti vlastního lidství.

    Už řečtí filosofové mluvili o třech úrovních využití pohlavní energie. O třech úrovních lásky, které nazvali eros, phýlos a agapé. Sexualita totiž disponuje určitým druhem nesmrtelnosti, protože právě ona zajišťuje přežití lidského druhu a jeho kontinuální, věčné pokračování. No a tuto prvotní "nesmrtelnost a věčnost", vloženou do do sexuality má člověk schopnost přetransformovat do zmíněných tří kvalitativních stupňů, nazývaných starými Řeky eros, phýlos a agapé.

   První a nejnižší úrovní je eros. Jde o pudovost a tělesnost, jejímž účelem je plození, Jím je zajištěno "věčné" přežití lidského druhu. Při pudovosti a tělesnosti, které souvisí s plozením člověk zároveň prožívá jakýsi záblesk věčnosti. Toto prožívání je pro lidi mimořádně přitažlivé a proto jej neustále vyhledávají.

    Jde tu o úroveň využití sexuální energie, v níž natrvalo uvízla většina lidí. Proto je dnešní doba posedlá sexem. Člověk při něm sice zažívá okamžik záblesku věčnosti, ovšem za cenu postupného stravování svých tělesných a duševních sil, bez možnosti uchopit tento zážitek nějakým trvalejším způsobem. Sexuální zážitek je něco silného a velmi příjemného, avšak velmi rychle mizí a objevuje se prázdnota a nenaplnění bytí. Proto znovu vzniká touha po dalším, podobném zážitku, který zase rychle mizí a v člověku zůstává pouze rozčarování.

    Druhou úrovní využití ohromného potenciálu energie vlastní sexuality je úroveň tvořivosti. Úroveň tvořivosti a duševního rozmachu velmi jednoduše charakterizovaného slovem kultura. V kulturních, intelektuálních, či jiných podobných počinech můžeme opět vypozorovat již zmíněný princip věčnosti a nesmrtelnosti. Výsledným produktem bývají nesmrtelné díla, jako například starověké řecké umění a filozofie, Leonardova Mona Lisa, Shakespearove hry, Mozartova hudba a tak dále.

   Právě na osobě Mozarta je například možné velmi pěkně vidět, jak mu jeho tvořivost stravovala všechny duševní i fyzické síly, takže hořel jako svíce z obou konců. Zemřel mladý, ale jeho dílo se stalo nesmrtelným.

    No a poslední, třetí úrovní využití lidské sexuality je úroveň rozmachu ducha! Jde o dosažení věčnosti a nesmrtelnosti, avšak již ne zprostředkovanou formou, jako v obou předcházejících příkladech. Už ne zprostředkovaně ve formě pokračování svého rodu, ani prožíváním záblesku věčnosti při tělesném spojení, ani dosažením nesmrtelnosti prostřednictvím vlastní tvůrčí činnosti.

    Třetí úrovní je schopnost a možnost člověka využít potenciálu vlastní sexuality k dosažení mety trvalé osobní nesmrtelnosti a věčnosti. Můžeme a máme dosáhnout věčnost vlastního, individuálního bytí tím, že využijeme potenciálu své pohlavní energie k dosažení těch nejvyšších, nejvznešenějších a nejušlechtilejších duchovních ideálů. Touha po nich se totiž v člověku intenzivně probouzí spolu s probuzením pohlavní síly v jeho těle. Ano, každý ještě nezkažený mladý člověk ve svém nitru bezprostředně po probuzení jeho pohlavní zralosti jasně cítí silnou touhu po něčem lepším, hezčím a ušlechtilejší. Nevědomě a podvědomě v sobě cítí touhu po dosažení a naplnění své lidské velikosti. Té lidské velikosti a zralosti, která je totožná s dobrotou, lidskostí, čestností, spravedlností, nezištností a jinými podobnými duchovními hodnotami. Právě v úsilí a snaze o dosahování těchto hodnot spočívá onen zmíněný rozmach ducha!

    Pokud tedy po probuzení pohlavní síly dokáže setrvávat smýšlení a celý vnitřní život mladého člověka v čistotě a ušlechtilosti a své touhy nasměruje k dosažení těch nejvyšších a nejušlechtilejších ideálů, může ho takovým čistým způsobem využita energie jeho probuzené sexuality povznést k výšinám ducha a tímto způsobem jej učinit nesmrtelným. Může mu tím otevřít bránu k věčnému, osobnímu bytí, naplněnému věčnou a nikdy nekončící službou těm nejvyšším duchovním ideálům.

    No a právě k tomuto nám může posloužit ona mocná síla naší sexuality, kterou v tomto smyslu lidstvo dosud vůbec nevyužívalo. Člověk prostřednictvím ní a s její pomocí může dosáhnout svého znovuzrození v duchu, o kterém mluvil Kristus.

    Neboť tělo vždy zůstane pouze tělem. Neboť tělo může dát člověku jen určitý zprostředkovaný druh nesmrtelnosti, spočívající v pokračování jeho rodu, v prožití krátkého záblesku věčnosti při tělesném spojení, nebo v nesmrtelnosti spočívající ve vlastních tvůrčích počinech.

    Duch je však duch! Znovuzrození ducha za pomoci správného využití pohlavní energie, nasměrované k touze po dosažení těch nejvyšších a nejvznešenějších ideálů může dát individuální osobnosti člověka trvalou věčnost a nesmrtelnost. To, co tím ve skutečnosti člověk získá je něco tak velkého, že to ani nedokáže pochopit.

   Pokud totiž kratičký záblesk věčnosti, který je člověku dopřáno prožít při tělesném spojení pro něj tak nesmírně hodně znamená, čím asi musí být trvalé osobní bytí člověka ve věčnosti a nesmrtelnosti?

    Toto jsou skutečnosti, kterých by si měl být vědom každý člověk a toto je meta, o kterou by měl každý z nás usilovat. Podle své svobodné vůle můžeme tedy využít potenciálu vlastní sexuality ve třech rovinách. V rovině těla, čili při sexu a plození, v rovině duše prostřednictvím rozvíjení vlastní kulturnosti a intelektu, a v rovině ducha rozvíjením a snahou o dosažení těch nejvyšších a nejvznešenějších duchovních ideálů.

    V každé z těchto úrovní, to znamená v úrovni těla, duše a ducha, totožných s řeckým označením eros, phýlos a agapé může přiměřeně výši dané úrovně zažít a okusit určitou míru věčnosti a nesmrtelnosti. Zatímco ale v úrovni těla a duše bývá toto prožití vždy jen částečné a zprostředkované, v úrovni ducha bývá celistvé a trvalé. Bývá naplněním a završením bytí člověka, který dokázal za podpory a správného využití vlastní sexuality dosáhnout vysokého duchovního rozmachu, který se mu stáva branou k věčnosti a nesmrtelnosti.

    Miliony lidí této země žijí pouze na úrovni těla. Miliony lidí žijí už i na úrovni duše. Avšak ani jeden z nich, a oni to velmi dobře cítí, nedosahuje té plnosti a celistvosti bytí, po které každý člověk podvědomě touží. To je nutí neustále opakovat zážitek, plynoucí z tělesného spojení pokud žijí pouze na úrovni těla, nebo hledat stále nové duševní podněty, pokud žijí na úrovni duše.

    Nicméně skutečné naplnění, skutečnou plnost bytí lze prožívat pouze na úrovni ducha, do které se člověk může propracovat jen vlastní námahou a vlastním snažením o dosažení těch nejvyšších duchovních ideálů. Kdo chce a je ochoten tuto námahu vynaložit, ten toho dosáhne. Cesta k tomu je pro každého člověka otevřená. Nicméně žel ne pro každého je něco takového prioritou, protože to, jaký vysoký cíl dokážeme dát vlastnímu bytí spočívá v právu naší svobodné volby a v právu svobodného rozhodování každého z nás.

http://kusvetlu.blog.cz/  v spolupráci s M.Š.

je to stejné jako projevy kundaliny , jak se píše v knihách hinduismu a jogy.
http://www.diabasis.cz/psychospiritualn … kundalini/

Upravil(a) luděk (19. 9. 2014 14:31)

Tentokrát snad ani nevadí, že autor je plachý a nekomunikuje, neb k tomu není co dodat. Hezky napsané

Paradoxy křesťanství: odpuštění hříchů!


    Následující řádky předkládám lidem, kteří jsou schopni hlubšího a samostatnějšího zamyšlení: Křesťanské církve svorně tvrdí, že se Kristus na kříži obětoval za naše hříchy. Kdo proto Krista do sebe příjme a příjme i jeho oběť na kříži, budou mu jeho hříchy odpuštěny.

    Je to však omyl, protože Kristus měl schopnost odpouštět hříchy už dávno před svým ukřižováním, které nebylo ničím jiným, než jeho vraždou. Tuto schopnost odpouštět hříchy nenabyl tedy až svým ukřižováním, ale vlastnil ji už dávno před tím. Jinými slovy řečeno, Kristova smrt na kříži nebyla nezbytnou k tomu, aby mohl lidem odpustit jejich hříchy.

    Vždyť přece dávno před jeho ukřižováním se v evangeliích nacházejí slova o tom, jak jednou Ježíš řekl ochrnulému: "Tvé hříchy jsou ti odpuštěny."

    A dále se tam píše: "Tehdy se mnozí nad jeho slovy pohoršily. Pán to viděl a řekl: "Myslíte si, že je snazší odpustit hříchy než říci vstaň, vezmi si své lůžko a choď? Ale abyste věděli, že Syn Boží má schopnost odpouštět hříchy, říkám tomuto ochrnulému: vstaň, vezmi si své lůžko a choď. "A on vstal a odešel, chvále Pána."

    Kristus tedy mohl odpouštět hříchy už před svým ukřižováním, což ale znamená, že jeho ukřižování nemohlo být a ani nebylo obětí za odpuštění hříchů. Jeho ukřižování bylo vraždou a těžkým proviněním lidstva. Vůbec nebylo nutné k tomu, aby lidé dosáhli odpuštění svých hříchů skrze víru v oběť Ježíše Krista na kříži.

    Člověk může dojít odpuštění hříchů pouze svou vírou v učení Ježíše Krista, přicházející od Boha. Vírou, která se živým způsobem projevuje tak, že se člověk snaží podle tohoto učení žít a přizpůsobit mu všechno své myšlení a jednání. Jedině v tom je skryta spása, ke které nám ukázal Kristus cestu svým Slovem.

http://kusvetlu.blog.cz/  v spolupráci s M.Š.

Duchovní poučení z nedávných komunálních voleb

    Duchovní zákonitosti ovlivňují všechno a tedy i věci, o kterých bychom to vůbec nepředpokládali. A tyto skryté duchovní zákonitosti, mající hluboký dopad na celý náš život se projevují i v něčem takovém vysloveně světském, jako jsou komunální volby.

    No a protože duchovní zákony jsou skryté a neviditelné, jejich účinkem je podrobeno to skryté a neviditelné v nás. Čili naše myšlenky, naše city a všechny naše vnitřní pohnutky.

    A právě z tohoto úhlu pohledu se podívejme na nedávné komunální volby, v nichž kandidovaly stovky zájemců na posty poslanců obecních a městských zastupitelstev, jakož i na posty starostů a primátorů. Při tomto enormně vysokém zájmu o pozice v samosprávě však vyvstává ona již zmíněná, velká a zásadní otázka a sice, jaké vnitřní pohnutky tyto lidi k tomu vedly? Zda opravdu bylo jejich jediným úmyslem hledět na zájmy svých voličů, nebo zda snad neměli úplně jiné úmysly? Zda snad nemysleli v první řadě na svůj vlastní prospěch? Zda nemysleli na svůj vlastní profit a to ať už finanční, nebo profit plynoucí z určité společenské prestiže? Znát tak vnitřek lidí, to by asi ty volby dopadly úplně jinak!

    Ano, jsou to právě vnitřní a skryté pohnutky, které určují celkový charakter působení poslanců, starostů a primátorů ve svých funkcích po zvolení. Ty nejtajnější, skryté vnitřní pohnutky, které nemohl před volbami nikdo vidět se totiž i tak nakonec projeví během volebního období navenek, a to žel mnohdy negativním způsobem. Po čase se totiž zcela otevřeně a každému viditelně ukáže, jaké ve skutečnosti byly skryté úmysly dotyčných, když šli do voleb. A žel, jak už to bývá téměř pravidlem, ukáže se, že tyto úmysly nebyly nejčestnější. Že byly zištné a zaměřené především na svůj osobní prospěch.

    V této skutečnosti se skrývá veškerá tragédie současného systému! Od nejvyšších řídících orgánů společnosti až po ty nejnižší je totiž zvykem jinak mluvit a něco jiného skrývat ve svém nejhlubším nitru. Je totiž zvykem na jedné straně hovořit o prospěchu společnosti, avšak na druhé straně v skrytosti myslet především na svůj osobní prospěch a na svůj osobní profit. A přestože do nitra lidí zatím nevidíme, to co tam skrývají se i tak nakonec časem vyplaví na povrch a na vnějším, reálném jednání dotyčného pak vidět, na co ve skutečnosti myslel a jaké byly jeho pravé záměry.

    No a pak žel opět mnozí voliči poznají, že se zase dali oklamat hezkými řečmi, které sloužily pouze k zastření skutečných vnitřních úmyslů. No a následné působení takových lidí v jejich funkcích pak zcela logicky vyvolává pouze nevoli, nespokojenost a hněv.

    Jaký společenský systém by tedy bylo třeba nastolit a jak to vymyslet tak, aby k podobným podvodům na voličích více nedocházelo?

    V minulosti se to lidé snažili řešit změnou jednoho společenského systému na druhý. I u nás došlo nedávno k podobné změně, přičemž však žel i současný systém opět přináší spoustu nespokojenosti, rozčarování a hněvu.

    Podstata problému totiž nespočívá ve změně společenského systému, ale právě ve změně vnitřního přístupu lidí, který je v každém systému tím rozhodujícím.

    To tedy znamená, že pokud se onen skrytý vnitřní přístup lidí nezmění, nebude ani to nejdokonalejší společenské zřízení fungovat správně a ke spokojenosti všech.

    Znamená to však zároveň, že současný společenský systém by vůbec nemusel být tak špatný, kdyby byly čestnější, spravedlivější a ušlechtilejší skryté vnitřní pohnutky lidí v něm. Neboť právě na kvalitě tohoto vnitřního přístupu lidí ke všemu kolem nich všechno stojí, nebo padá. V současnosti žel spíše padá!

    Znamená to tedy, že jakoukoliv změnu k lepšímu nelze nikdy provést čistě zvenčí, ale vždy pouze zevnitř. Vždy jen prostřednictvím vnitřní, duševní proměny člověka!

    Pokud tedy budou lidé již ve svém nitru klást důraz na spravedlnost a čestnost, pokud budou již ve svém nitru selektovat své myšlení a cítění tak, že si ponechají pouze to čestné a spravedlivé a zavrhnou to nečestné a nespravedlivé, pak se jistě všichni postupně začneme mít lépe.

     Pokud však lidé ve svém nitru, na bázi svých citů a myšlenek nebudou podporovat pouze to čestné a spravedlivé, ale naopak rozvíjet to nečestné a nespravedlivé a vědomě s tím kalkulovat, může přijít byť i ten nejdokonalejší společenský systém, lépe nebude nikdy.

    A tyto zákonitosti se netýkají jen lidí, usilující o posty v samosprávě, ale týká se to úplně každého z nás. Úplně každého právě na tom místě a v té společenské pozici, v jaké se on osobně nachází.

    Ale vraťme se zpět k politice a k správě věcí veřejných a zkusme si definovat, jaký optimální vnitřní postoj by měly v sobě přechovávat lidé, kteří mají ambici působit v samosprávě. Tito lidé by si měli uvědomit, že vládnout neznamená nic jiného, než sloužit celospolečenskému dobru. Znamená to působit v zájmu toho nejširšího celospolečenského dobra!

    Prosazování prospěchu určitých zájmových skupin, nebo dokonce prospěchu sebe sama nad prospěch celku a celospolečenského dobra je však morovou ranou dnešní společnosti! Je to jed, otravující společenský život, vzbuzující nevoli, hněv a rostoucí nespokojenost.

    Nízký hodnotový systém lidí v politice devastuje tuto společnost! Devastuje ji nízký hodnotový systém celého obyvatelstva obecně, protože právě toto je základní platforma, z níž všechno vyrůstá.

    Neboť z národa nízkých vnitřních hodnot může povstat pouze politická reprezentace nízkých vnitřních hodnot a následně právě tomu odpovídající kvalita společenského života, která tuto obecnou nízkost hodnot zcela viditelně odráží.

    Žádný národ proto nemá právo nadávat na svou vlastní politickou reprezentaci na všech jejích stupních, protože ona je pouze odrazem jeho samého. Je zrcadlem jeho samého!

    Jaké totiž vnitřní hodnoty v sobě národ nese, přesně takových vnitřních hodnot je i jeho reprezentace. Vždyť v podstatě ani jiná být nemůže!

    Pokud se tedy nezmění právě tyto vnitřní hodnoty, pokud již na bázi svého myšlení a cítění nebudeme podporovat jedině to dobré, spravedlivé, čestné a ušlechtilé, pak se nezmění vůbec nic! Pak můžeme zvolit kohokoliv a měnit společenské systémy jakkoliv, vždy to bude pouze špatné a nikdy ne dobré.

    Proto každý národ, který se chce mít lépe ať pracuje na vnitřní změně sebe sama. Pokud tak totiž neučiní, jeho vlastní politická reprezentace, která z něj vzejde, mu dá pak na vlastní kůži pocítit veškerou nízkost jeho vlastního, vnitřního hodnotového systému.

http://kusvetlu.blog.cz/  v spolupráci s M.Š.

Chcete mít lehkou smrt?

    Smrt je jistota, se kterou musí každý z nás počítat. Zaručená jistota, ke které se každým dnem stále více přibližujeme. Žel, lidé se problematikou smrti ve vztahu k sobě samým příliš nezabývají a začínají na ni myslet až tehdy, když se přibližuje jejich čas. Potom však už bývá většinou pozdě změnit něco na jejím průběhu a zásadním způsobem ovlivnit to, zda bude lehká, nebo zda budeme muset podstoupit těžký a zoufalý smrtelný zápas. Komu to není lhostejné, měl by proto již nyní začít žít tak, aby jeho smrt mohla být opravdu snadná.

    Naši problematiku si přibližme na dvou příkladech, a sice na člověku materialistickém a ateistickém, čili člověku přesvědčeném o tom, že po smrti už nic není a na člověku idealistickém, čili přesvědčeném o existenci života po smrti.

    Materialista a ateista věří jen ve svůj krátký pozemský život. Nic jiného pro něj neexistuje. Dokonce ani ve svých myšlenkách nepřekračuje hranice hmotného světa, protože i ve svém nitru se zabývá pouze tím, co je podle něj reálné a co tedy má nějaký význam a nějakou cenu. Svým jednáním i všem svým myšlením je proto pevně připoután na svět hmoty. Na svůj život v hmotném světě, který podle něj smrtí končí.

    Této jeho základní filozofii je přizpůsoben celý jeho život a od ní se odvíjejí hodnoty, kterým věří. A protože je skálopevně přesvědčen, že žije pouze jednou je většinou toho názoru, že si je proto třeba života pořádně užít. Že je třeba žít naplno. K tomu jsou však potřebné prostředky, to znamená peníze, které mu zajistí přístup ke všem hmotným požitkům a radostem, které život nabízí. No a proto, aby peníze k tomu potřebné a získal, neváhá mnohokrát jednat nemorálně, nečestně, nelidsky a bez soucitu. Pro něj je totiž nejdůležitější pouze jeho vlastní užívání si života. Života, který si chce užít o to víc, o co víc je přesvědčen, že smrtí všechno končí.

    Čas však letí, jeho život se přibližuje ke konci a připoutání takového člověka k hmotnému světu je obrovské, protože ho svým myšlením a jednáním neustále intenzivně živil.

    A najednou nadejde chvíle smrti! Přichází smrt, která mu chce absolutně všechno sebrat. Onen člověk však není schopen myslet jinak, než myslel po celý svůj život a proto se svého života křečovitě drží. On nechce zemřít. On se nechce propadnout do nicoty a nebytí. O každou minutu života zoufale zápasí.

    Na jedné straně je zde tedy neodvratnost smrti a na druhé straně křečovité upínání na hmotnou existenci. Co z toho může vzejít? Nic jiného, než těžký, zoufalý a bezvýchodný smrtelný zápas. Nic jiného, než smrtelný strach před nebytím, kterému se člověk všemožně brání. Takový postoj však pouze prodlužuje jeho boj se smrtí, způsobuje těžký smrtelný zápas a bolestivou smrtelnou agonii. Každá minuta, kterou člověk ve svém křečovitém připoutáni na hmotný život získává se stává pouze další minutou jeho agónie.

    Toto však rozhodně není smrt lehká a my o této závažné problematice mluvíme právě z toho důvodu, aby co nejméně lidí muselo prožívat cosi podobného.

    Proto se nyní podívejme na druhý příklad a sice na člověka přesvědčeného, že smrtí život nekončí. Není vůbec důležité, jakého je tento člověk vyznání. Důležité je, že věří v pokračování života po smrti a tato jeho víra je opravdu reálná a tedy reálně ovlivňující jeho dosavadní život.

    Pokud totiž člověk opravdu věřil, že smrtí život nekončí, ale dále pokračuje, musel si být vědom i určité zodpovědnosti, která se za tím skrývá a na jejímž základě bude od něj na druhé straně požadované zúčtování všech jeho činů. Velké účtování nejen za jeho činy, ale i za jeho slova a myšlenky.

    Neboť skutečná víra v život po smrti je spojena se Spravedlností, před jejíž obličej jednou předstoupíme. Takové něco však od člověka doslova vynucuje určitou výšku morální a etické kvality jeho života. Člověk už totiž nemůže jednat nemorálně, nečestně, nespravedlivě, nelidsky a bez soucitu vůči ostatním když ví, že jeho pozemský život jednou skončí a on bude muset předstoupit před Spravedlnost, které se bude muset zodpovídat ze všech svých slov, myšlenek a činů.

    Takový člověk sice užívá věcí hmotných, užívá svého pozemského života, avšak není k němu tak křečovitě připoután a požitky hmotného druhu nejsou pro něj jedinou prioritou.

    V určitém smyslu stojí nad věcmi a má nad nimi nadhled protože ví, že všechno hmotné bude jednou muset zde na zemi zanechat. A proto nestojí o to, aby se kvůli hmotným a pomíjivým věcem vnitřně zatěžoval nečestností, nespravedlností, nelidskostí, sobeckostí a bezcitností. Neboť v hodině své smrti bude muset všechno hmotné zanechat zde na zemi a tam na druhý břeh si bude moci vzít se sebou jen svou čestnost, dobrosrdečnost, ušlechtilost, spravedlnost, lidskost a soucitnost. Hmotné totiž zůstane zde ve hmotě. Jedině to duševní, ty duševní kvality a hodnoty, které jsme se snažili žít zůstanou našim majetkem. Zůstanou pokladem našich duší, který nám nikdo a nic nemůže vzít. Ani smrt!

    Jak bude tedy probíhat umíraní takového člověka? Bude více méně bezbolestné, protože duše dotyčného byla zvyklá na nadhled nad věcmi i nad životem. A proto i nyní, v hodině smrti bude mít určitý nadhled, a to dokonce i nad svou vlastní fyzickou smrtí. Bude si totiž vědom toho, že smrt je jen brána, přes kterou je třeba projít do jiné roviny bytí.

    Takový člověk bude brát svou smrt jako přirozenou skutečnost, na kterou je připraven a počítá s ní. Jeho vnitřek, jeho duše proto nebude mít problém odpoutat se od umírajícího těla, trpícího bolestí. Duše takového člověka se tedy rychle odpoutá od svého těla, protože na něm až tak křečovitě nelpí. A z tohoto důvodu ani nebude pociťovat fyzické bolesti a strasti umírání své fyzické schránky.

    Je však třeba podotknout, že u člověka, který je přesvědčen že smrtí život nekončí musí jít o skutečné, upřímné vnitřně přesvědčení. Vnitřní přesvědčení, jehož důsledkem byl čestný, spravedlivý a ušlechtilý život, jako i živé přesvědčení o reálnosti existence jiné roviny bytí, do které vstupujeme svou smrtí.

    Na tom, jaký je náš nejvnitřnější pohled na život a jaká z něj vyplývá naše základní životní filozofie tedy záleží jakým způsobem bude každý z nás umírat. Tím totiž, co skrýváme v hloubce svého nitra určujeme, jaká bude naše smrt. Zda lehká nebo těžká. Zda to bude plynulý přechod do jiné roviny bytí, nebo bezvýchodná smrtelná agonie naplněna strachem pádu do propasti nebytí.

    Člověk by proto měl snažit žít svůj život správně a naplňovat ho pravými hodnotami pokud chce, aby jeho smrt byla opravdu snadná a bezbolestná. Míra její bezbolestnosti totiž záleží do našeho životního příklonu ke skutečným hodnotám, jakož i od míry našeho přesvědčení o realitě existence po fyzické smrti.

http://kusvetlu.blog.cz/  v spolupráci s M.Š.