Blossom opět s vámi napsal(a):

Přemýšlím nad současnou neradostnou situací a sama v sobě hledám, jak ji uchopit, aby to bylo snesitelné.
Co třeba takto?
Naše generace je první, která žila v relativním klidu a blahobytu. Vždyť generace mých rodičů prošla v dětství druhou světovou válkou, pak padesátými lety s procesy a měnovou reformou. Generace mých prarodičů "si střihla" světové války dvě, plus krize v roce 1929. A hlavně španělskou chřipku v roce 1920, v níž zemřelo světově 50.000-100.000 lidí - více než za celé 1. světové války.
Proč to vypisuji? Měli jsme dosud velké štěstí. Koronavirus je vlastně první velká nesnáz a výzva pro naší generaci. A pořád je to "snažší", než to měly předchozí generace. Na to bychom měli myslet. A držet se.

Myslím na ty, co jsou nemocní, i na Tebe, Judy. Myslím na ty, které to ohrožuje existenčně, i na Tebe, rino. Nevím, jak vám pomoci, tak vám aspoň držím palce a posílám energii na dálku.

Nějak to všichni společně musíme zvládnout. .

No, my sme zasa prežili komunizmus - a aj to, čo prišlo po ňom. To podľa mňa tiež nie je málo!

Celkově je společnost velmi zhýčkaná. Kdo ví, jestli zrovna tohle nebude začátek konce. Žijeme v době, kdy "já" je víc než "my" a to se musí dříve či později projevit.

Judyna napsal(a):

Za dob komunismu jsem se já osobně špatně neměla. Hromadění věcí není nic pro mě a duch může být svobodný v každé době. A moji rodiče, kteří prožili válku na vlastní kůži i s jejími hrůzami (o prarodičích ani nemluvím), by s Tebou Seli asi také nesouhlasili...
Spíš souhlasím s Bloos - jejím příspěvkem. Měli jsme doteď velké štěstí a jsme dost vymazlení.

Tak môj otec bol vlastne disident, aj keď proti svojej vôli... a niekoľko rokov nemal prácu a rodinu živila len mama. Jasné, že netreba hromadiť veci, ale zasa žrať trávu tiež nie je úplne ideálne... A okrem toho mu vyše 20 rokov nemohli vychádzať knihy - takže slobodný duch áno, ale tiež len do istej miery. (Zasa mal potom v šuflíku fajn materiál a v roku Plyšáku mu tuším vyšli tri knihy naraz.)
Jasné, že každý má inú skúsenosť a napríklad komunisti a ich spriatelení spomínajú na 40 rokov socíku so slzu v oku... Rozumiem tomu, ale nestotožňujem sa.
Vojna je vojna, ale tá zasa povedzme netrvala tak dlho - a nerozložila niektoré morálne zásady a tradície až tak na úplný kompost. Podľa mojich starých rodičov naopak vojny do istej miery povzbudzovali súdržnosť ľudí (na to by sme si mohli spomenúť), kdežto roky potom skôr naopak (udávanie, procesy, zabavovanie majetku po "nepriateľoch ľudu" a jeho rozdávanie "našim").

Selima napsal(a):

Judyna napsal(a):

Za dob komunismu jsem se já osobně špatně neměla. Hromadění věcí není nic pro mě a duch může být svobodný v každé době. A moji rodiče, kteří prožili válku na vlastní kůži i s jejími hrůzami (o prarodičích ani nemluvím), by s Tebou Seli asi také nesouhlasili...
Spíš souhlasím s Bloos - jejím příspěvkem. Měli jsme doteď velké štěstí a jsme dost vymazlení.

Tak môj otec bol vlastne disident, aj keď proti svojej vôli... a niekoľko rokov nemal prácu a rodinu živila len mama. Jasné, že netreba hromadiť veci, ale zasa žrať trávu tiež nie je úplne ideálne... A okrem toho mu vyše 20 rokov nemohli vychádzať knihy - takže slobodný duch áno, ale tiež len do istej miery. (Zasa mal potom v šuflíku fajn materiál a v roku Plyšáku mu tuším vyšli tri knihy naraz.)
Jasné, že každý má inú skúsenosť a napríklad komunisti a ich spriatelení spomínajú na 40 rokov socíku so slzu v oku... Rozumiem tomu, ale nestotožňujem sa.
Vojna je vojna, ale tá zasa povedzme netrvala tak dlho - a nerozložila niektoré morálne zásady a tradície až tak na úplný kompost. Podľa mojich starých rodičov naopak vojny do istej miery povzbudzovali súdržnosť ľudí (na to by sme si mohli spomenúť), kdežto roky potom skôr naopak (udávanie, procesy, zabavovanie majetku po "nepriateľoch ľudu" a jeho rozdávanie "našim").

Hele, fakt jak kde a jak u koho. Je to opravdu individuální. Můj taťka třeba odešel z docela dobrého úředníckého  místa rovnou do fabriky, ale nikdy si na to nestěžoval. Protože se takhle rozhodl sám. Jasně - mohl zůstat, ale za podmínek, které pro něj byly nepřijatelné. Disident ale rozhodně nebyl.
A to udávání? Mého dědu zavřeli do koncentráku na udání spoluobčana, kterému se nic nedělo, nikdo ho nemučil.
A já si žila docela v pohodě. Nikdo mě do ničeho nenutil.
A žiju  si v pohodě až dodnes. A takových je nás opravdu hodně. Znovu se obloukem vracím k příspěvku B.

Judyna napsal(a):

Za dob komunismu jsem se já osobně špatně neměla. Hromadění věcí není nic pro mě a duch může být svobodný v každé době. A moji rodiče, kteří prožili válku na vlastní kůži i s jejími hrůzami (o prarodičích ani nemluvím), by s Tebou Seli asi také nesouhlasili...
Spíš souhlasím s Bloos - jejím příspěvkem. Měli jsme doteď velké štěstí a jsme dost vymazlení.

Také myslím, že žijeme v nejlepší době.
Ad. komunismus - nemohu úplně hodnotit, byla jsem malé dítě, ale mé vzpomínky jsou hezké, měli jsme se dobře, nic nám nechybělo. A z vyprávění rodičů to znám jen v dobrém, že bylo tehdy lépe. Asi tohle vidí každý jinak.

Prymula byl v noci s Faltynkem v restauraci a bez roušky.

Ad Rina: Lidé jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější...

Upravil(a) vrabčák (23. 10. 2020 18:18)

Judy, respekt.. tobě i synovi.. já si zakrývám oči i když je v tv záběr, jak si někdo čistí zuby a mluví u toho..

Judyna napsal(a):

Děcka, já byla dnes na těch slavných testech. Není to tak strašné a trvalo to chviličku. Ale asi se na to hůř kouká. Před chvilkou jsem mluvila se synem, který mě tam vezl, a říkal, že dnes asi neusne, že pořád vidí, jak hluboko mi to strkali. Tak má ještě chudák za dobrotu trauma.

Nemůžu to ani vidět......to máme fakt tak velkou díru v hlavě?

Judy, a "máš ho tam"?
A víte o tom že stěr z nosu není jednak věrohodný a druhak není důkazem že člověk je nemocný a že ho roznáší?

Manžel několik (mnoho, mnoho) let pochodoval při čištění zubů po domě a občas něco prohodil. Vždycky jsem odcházela jinam. Nikdy se nad tím nepozastavil. Nedávno jsem takhle při nějaké scéně z filmu, na který jsme koukali společně, musela odejít, protože celá sekvence byla založená na tom, že má hlavní hrdinka kartáček v puse. Fuj, nemůžu to ani psát Čučel na mě jak na zjevení, že neměl ani ponětí. Od té doby už z koupelny neodchází a dokonce to zakázal i synovi, který tento nešvar sdílí po něm.. Ulevilo se mi, ne, že ne

Co se týče mých testů, tak výsledek je podle očekávání - jsem pozitivní.