Nad některými příspěvky se nestačím divit. ) Popravdě věk 14 let není zrovna věk malého dítěte. U nás doma to bylo vždycky o důvěře a rodiče mi věřili. Vždycky, když jsem měla přijít dýl, tak jsem všechno řekla dopředu...kam jdu a kdy přijdu. Nebyla jsem z těch, kteří by něčeho takového zneužívali a courala se po nocích. Slovo jsem vždycky dodržela. Nedokážu si představit, že bych svému 14tiletému dítěti řekla: "Buď doma do sedmi". Určitě by se mi nelíbilo, kdyby chodilo každý den domů o půlnoci, to bych zatrhla, ale v sedm mi přijde poněkud úsměvné. Navíc si představte, že vámi zmiňované děti budou jednou na internátě a tam co já vím, musí být nejpozději kolem deváté hodiny. Možná dnes už jsou povoleny i pozdější hodiny. Tohle všechno je o důvěře. Řekla bych, že pokud takhle nakazujete a přikazujete, prostě nevěříte svým dětem. Věřte tomu, že i s nimi se dá rozumně domluvit a hlavně jim věřit! To vás tolik zklamaly? Takže ve čtrnácti v sedm domů, kouknout na Večerníček a hajdy do postele!! ))

Ono je to o strach i přes den. Živě si vzpomínám, co se vyrojilo po první velké amnestii a dneska to není o moc lepší. Jestli dokážou za bílého dne otravovat ožralí bezdomovci na zastávce tramvaje (když všichni kolem dělají, že tam nejsou), tak co potom večer. Přece nebudu vědomě vystavovat dítě určitému nebezpečí, když mu můžu zabránit, byť za cenu nějakých "omezení".

Ponožko, taky jsem bývala na intru - komu nebylo 18, musel být do sedmi večer taky zpátky. Výjimkou byly různé akce, ale vždy na povolení vychovatelek. Teprve po 18 byla návratka v devět.

Milá ponožko, ale jistěže moje dcera není malé dítě bez rozumu. Je jí 14. Ne 18, 20, 25 - ale 14. Nikdy nevyrůstala jako skleníková květinka, se školou už byla několikrát ve Francii - žila v rodině, kde za zadkem neměla svoji maminku, ale matku francouzskou, která věř mi, byla v mnoha směrech daleko úzkostlivější než já.
A o tom odstěhování - až moje dcera dostuduje ( teda doufám) a začne pracovat(to v každém případě), tak se odstěhuje. Zrovna tak i syn. O tom není diskuse, protože tak jsem to udělala i já svého času a vím, že je to nutnost, aby se mládě naučilo lítat. Znám bohužel ze svého okolí i odstrašující případy, kdy se 30leté dítě nehne z mamahotelu. A ještě něco - jeden rok v tomhle věku je vzdálenost vesmírná - vidím to na svém 16letém synovi.Ale přesto Ti děkuji za Tvoje postřehy, je samozřejmě zajímavé přečist si nesouhlasné názory.

Určitě bych nesrovnávala dospívání dívky a chlapce. S mojí mamčou se dalo vždycky na všem domluvit a příchody domů nebyly výjimkou. Navíc jsem jako malá chodila na atletiku a do sedmi večer jsem se vrátit nestíhala. Pak od 13ti let jsem chodila na aerobic a vracela se domů kolem desáté večer, holt to prostě jinak nešlo. Mamča byla naopak ráda, že se hýbu a nesedim doma na zadku. Třeba to teď budeš považovat za malou mateřskou péči, ale to je naprostý nesmysl. V péči o mě rozhodně nic nezanedbala... Vysokou školu jsem vystudovala, pracuju a zodpovědná jsem také.