Kouká tvá kamarádka na Chůvu v akci? Už to bylo 2x a pokaždé byli na vině rodiče. Asi to není rada, ale musela jsem. Pardon.

Eva36... já vím, uznávám, že jsem to vypálila a nepřemýšlela. Já jsem ale stejně přesvědčená, že člověk, který je "dobře" vychován, tak se tohle nemůže stát. Přesto jsem já a moje sestra jasným důkazem, že to tak není. Naše maminka nám dala vše, na co jsme si vpozmněli. V uvozovkách. Přesto, že nás táta brzy opustil, nikdy jsme neměly pocit strádání. Maminka nám dala tolik lásky i výchovy, že by nám leckterá úplná rodina mohla závidět. Přesto já i moje sestra jsme lítaly v drogách. Nic vážného, u mě to nijak dlouho netrvalo , u ségry to dopadlo hůře. Neudělala na první pokus maturitu. Nic méně v té době se právě projevila ta výchova. Ze dne na den se se vším prásklo, uvědomila si, že máma si tohle nezaslouží, že maturita je důležitější a prostě se s drogama prásklo, maturita dodělala, přišla na řadu omluva , usmíření a konec dobrý. Trochu to zlehčuji, ale jsem si téměř jista tím, že nebýt dobrého základu z dětství, možná by sestra dopadla úplně jinak. A kdo ví , jak já.
Tím chci říci, brelo, je to hrozný, co prožívá kamarádka, nic méně ať dělá co dělá, pak-li že sama holka nebude chtít, nehne s ní nic. Pak-li že má dobrý základ ve výchově a váží si své matky, pak ať věří, že dostane rozum, tohle období vzdoru a chtění vše zkusit, skončí a bude vše dobré.
Možná je jen otázka, co bere a v jaké formě. Ale to ty těžko budeš vědět.

chomáček napsal(a):

Myslím, že jsi to napsala velice dobře. Moje děti sice drogy neberou, ale syn zkusil marjánku. Ale syn jedné kamarádky ano, jiný zase propadl učení Naguálů a a u toho cigaretám a měkkým drogám. Kamarádčina dcera taky nechala školu, naštěstí druhý pokus ještě trvá. Ale nekomunikuje, je drzá, apod. Je nás už několik matek (právnička, doktorka, inženýrka,ekonomka,aj. ) s problémovými dětmi, že jsme si říkaly, že založíme klub. Všechny máme děti od 18 do 22 let. Nepomáhá absolutně nic, nelze je přesvědčit ani po dobrém ani po zlém. Chce to opravdu stanovit mantinely a být pevná. Ale taky dát najevo, že je má člověk rád a že jim pomůže. Ale zase jen do určité míry. Shodly jsme se s kamarádkama, že jim dáme najíst, oblékneme je, bavíme se s nimi, pokud jsou jen trochu ochotní, nabízíme účast na zajímavých sportovních akcích, (do jisté míry je já i platím), ale peníze jim téměř nedáváme. A navzájem se podporujeme.

Já osobně jsem sama vychovávala 2 syny od jejich 14-ti a 16-ti let. Byli jsme ale zásadoví rodiče, takže výchova měla pevné základy. Neměla jsem s nimi problémy a dodnes spolu máme perfektní vztah, jsme k sobě slušní,  vzájemně se respektujeme, pomáháme si.   Takže já vidím problémy s dětmi opravdu v nedůsledné výchově.  Takže bohužel nedokážu kamarádce poradit, co teď, když už je pozdě vychovávat.

Ty děti jsme snad chtěly, ne? A to není jen o tom krásném a dobrém!

brela2004 napsal(a):

mashanka -
Ona se jí nehce zbavit, ale  nic s ní nenadělá a má o ni strach. Podle mě je to neřešitelná situace. Už byli u psychologa a všude možně, ale nic se nepohnulo k lepšímu. Holka na všechno kašle, máma je na nervy , hledá řešení, ale nenachází.  Je to zapeklitá situace. Fuj !!

Já mám tak starého syna. Měli jsme také podobné období, jen ne v takové míře. Říká se, že u kluků podobné období kolem 17 končí, ale holky teprve blbnout začínají (u mě to tak bylo. Největší tele jsem byla mezi 16 a 19).
Ke mně se vždycky choval hezky, jen mi občas zamlčel třeba své neúspěchy ve škole, apod. - prý, abych neměla zase trauma. Kašlal na rysy, dú..., pak měl z toho pětky, probíhaly domluvy, sliby, já byla na prášky....
Uvědomila jsem si, že nastal čas, přestat mu dýchat na záda, jen ho z povzdálí sledovat a mít připravenou pomocnou ruku a pochování.
Řekla jsem mu, jestli do školy chodit nechce, ať si najde práci nebo mu s tím pomůžu a jde dělat. Nebo ať studuje, ale že prostě něco dělat musí a že nejsem ochotná podporovat a vydržovat lempla.
Teprve potom se mi svěřil, že tahle škola ho nebaví, chodí tam s odporem a ke všemu se musí strašně nutit. A že se mi to bál říct, abych ho nepodezírala, že se jen vymlouvá.
Takže jsme spolu našli jinou školu (už ji měl vyhlédnutou a čekal na příležitost), vyřídili jsme přestup a od té doby mám jiné dítě. Je v pohodě, učí se dobře, je s ním i sranda, nevyhýbá se komunikaci... cítím, že je šťastný.
Oni se prostě chovají hnusně, když se z nějakého důvodu hnusně cítí. A to, co nám připadá jako banalita, může být pro ně zásadní.

Chce to zjisit, kde je její bolavé místečko, jinak s ní nehnete

Souhlasím s helenou.Mám čtyři holky a výchova stejná.Třetí v pořadí nám dala zabrat,Chůva v akci by od nás před šesti rokama utekla už první den  .Teď je mi hej,ale tenkrát jsme běhaly po psych. a všude možně a já nevěřila,že to zvládnem.No a trvalo to pět let.Chce to jen  najít ten správnej přístup,což je někdy těžký a chce to vidět z třetí strany.Ono nestačí jen zajít k psychologovi,ale taky s ním spolupracovat a nevzdat to po druhým nebo třetím sezení,když se hned všechno nespraví .

mashanka napsal(a):

Holky, on je právě problém v tom "mám tři děti a všechny vychováváme stejně".
Každý je jiný a potřebuje jiný přístup a jiné metody. Platí prostě na něj něco jiného. Co se osvědčilo u prvního, nemusí u druhého fungovat vůbec nebo to může v něm i vyvolávat trauma.
Na jednoho zařvete a ani to s ním nehne. Pak se vám narodí citlivka, zařvete na ni 3x a má z toho trauma.
Myslím, že je potřeba, najít cestu ke každému zvlášť.

Tou stejnou výchovou spíš myslím to,že třeba bych jednu odstčila při hraní,jedný kupovala lepší oblečení,vzala jednu do ZOO atd.(znám takový případ)A nebo jedno dítě uklidit k babičce.Takový rozdíly jsem myslela.Ale ono se mě to teď kecá,když to mám za sebou(abych to nezakřikla,nejmladší má 14 )

Upravil(a) ctyr,listek (13. 4. 2006 20:56)

Až jí bude 18, tak nad ní rodiče ztratěj veškerou moc, pokud se neumoudří sama. Takže já bych spíš doporučila urychleně řešit a pomocí psychologa.

DankaS napsal(a):

Až jí bude 18, tak nad ní rodiče ztratěj veškerou moc, pokud se neumoudří sama. Takže já bych spíš doporučila urychleně řešit a pomocí psychologa.

Ztratí moc,ale můžou říct-jsi plnoletá,tak si dělej, co chceš,najdi si práci,ubytování a starej se!O to jde,že pak už se holčička nemůže spolíhat na to,že se o ní musí starat a nervovat se.Třeba jí pak dojde,že ne všechno jde jak po másle-mamka uvaří,vypere,uklidí a holka lítá kdoví kde!!!!!

Máš pravdu čtyřlístku, ale souhlasim s Helenou. Tady nejde jen o to, ukázat dceři, že to neni legrace se o sebe postarat. Pokud má problémy s drogama, bude těch peněz potřebovat víc, než si může vydělat někde v běžný práci. Tady je důležitý podchytit ty drogy, to už pak po 18-tém roce věku bude velmi těžký. Ona ze začtku na tom nemusí být tak špatně, takže ji to samotnou nevyprovokuje k tomu, aby toho nechala a bude se propadat hlouběji a hlouběji. Ptřebovala by nějak pořádně "nakopnout". Taky by třeba nebylo od věci spojit se v zájmu dcery se svým exmanželem. Chtělo by to pro ni tvrdej režim, bez možnosti úniku,ale zároveň aby uvěřila, že ji rodče chtěji pomoc. Nasměrovat ji k nějaký činnosti, která ji bude bavit a bude chtít třeba dál studovat. Někdy může pomoct, že vidí, jak vrstevnice studujou, cestujou a ona nedokázala nic a perspektiva že do budoucna ani nedokáže ji může nasměrovat správnější cestou. Je to orpavdu těžký, chce to určitě toho psychologa, ten by mohl přijít na to, co na dceru může platit. Určitě drogy se musej rešit pokud možno hned, ne to odkládat až ji bude 18, to už by mohlo být pozdě.

Nevím, jak se to kamarádce stalo, ale určitě to nevznilko ze dne na den, řešit to měla někdy drříve, nyní bych s dcerou promluvila o možnosti umístění v ústavu a nebo předání do péče otci, buď pochopí nebo ji fakt dát otci nebo do ústavu, pokud nemá jistotu s drogami, vzala bych ji  na test do nemocnice, když to odmítne, tak by šla z domu.